Studijní Bible21: Pavlovy rané listy by Nakladatelství Biblion

LIST GALATSKÝM

ČASOVÁ OSA

Velikonoce, r. 30 nebo 33 n. l. Ježíšovo ukřižování

31–34 n. l.

Saul pronásleduje církev v Judsku

34–35 n. l.

Saulovo obrácení u Damašku

37–38 n. l.

Barnabášova a Pavlova první cesta do Jeruzaléma

asi r. 47 n. l.

Barnabáš a Pavel cestují do Jeruzaléma se sbírkou pro chudé

47/48 n. l.

Barnabášova a Pavlova první misijní cesta

48/49 n. l.

Pavel píše Galatským z Antiochie

49/50 n. l.

Apoštolský sněm v Jeruzalémě

Je člověk spasen pouhou vírou, nebo jsou potřeba i skutky? Apoštol Pavel ve svém listu křesťanům v Galacii odvážně tvrdí, že spása spočívá jen v samotné víře. Vědomí, že náš vztah s Bohem stojí na Kristově dokonaném díle spásy, a nikoli na našem vlastním úsilí, přináší věřícím nebývalou svobodu, kterou Pavel v tomto listu vehementně hájí proti zákonictví. Osvobození od života „pod Zákonem“ k životu „v moci Ducha“ ovšem nesmí být záminkou pro hřích, ale příležitostí autenticky milovat Boha a sloužit bližním.

Okolnosti vzniku

Když se Pavel s Barnabášem vydali ze Syrské Antiochie na svou první misijní cestu, přepluli severovýchodní cíp Středozemního moře přes Kypr a přistáli v Pamfylii. Odtud pokračovali po souši pohořím Taurus až na jih římské provincie Galacie, kde se jim podařilo založit církevní komunity v Antiochii Pisidské, Ikoniu, Lystře a v Derbe (Sk 13:13 – 14:28). Mnozí zde uvěřili evangeliu, ale apoštolská zvěst vyvolávala i odpor a pronásledování. Pavel a Barnabáš se pak vrátili do domovského sboru v Syrské Antiochii, kde podali zprávu, „co Bůh skrze ně učinil a že otevřel dveře víry pohanům“ (Sk 14:27).

Z výsledků Pavlovy služby v Galacii stejně jako z Petrovy zkušenosti v Korneliově domě v Cesareji Filipově (viz Sk 10:48) bylo zřejmé, že spása na základě víry v Ježíše Krista je tu jak pro židy, tak i pro pohany. Pohané se nemusejí stát židy, aby mohli být plnoprávnými členy Boží rodiny. K jejich spáse stačí jen to, aby uvěřili v Ježíše Krista.

V době před jeruzalémským apoštolským sněmem (r. 49/50; Sk 15) se nicméně spor o vztah mezi židy a pohany v církvi vyostřil. Když se Petr po svém průkopnickém působení mezi pohany v Cesareji Filipově vrátil do Jeruzaléma, okamžitě čelil kritice a tlaku židovských křesťanů, kteří nesouhlasili s tím, že stoloval s neobřezanými pohany. Petrovo vyprávění o působení Ducha svatého pak jejich kritiku alespoň na čas utišilo (Sk 11:1–18).

Někteří židovští křesťané byli ovšem i nadále přesvědčeni, že pohané musí přijmout židovství, chtějí-li být spaseni. Někteří z těchto tzv. „judaizátorů“ dorazili až do Galacie, kde tvrdili, že Pavlovo podání evangelia je nedostatečné. Zpochybňovali jeho status apoštola a tvrdili, že evangelium přejal od „skutečných“ apoštolů v Jeruzalémě. Následně si prý evangelium upravil

t Geografický kontext listu Galatským, asi r. 48 n. l. List Galatským vznikl nejspíše v ANTIOCHII krátce po Pavlově a Barnabášově první misijní cestě (r. 47/48, viz Sk 13–14). V křesťanských obcích, které Pavel během této cesty založil v římské provincii GALACIE, tehdy probíhal konflikt ohledně obřízky nežidovských věřících, který byl vyřešen až na apoštolském sněmu v Jeruzalémě (r. 49/50, viz Sk 15). Mapa ukazuje trasu Pavlovy a Barnabášovy cesty (plná čára) a pravděpodobnou trasu, kterou pak pokračovali do Jeruzaléma (přerušovaná čára).

způsobem, který apoštolové nikdy neschválili. Pavlovo evangelium opomíjející Zákon bylo tedy podle nich neúplné. Pravé evangelium prý vyžaduje, aby pohané přijali obřízku a dodržovali i další ustanovení Zákona.

List Galatským je v podstatě Pavlovou odpovědí na působení těchto judaizátorů.

Shrnutí

Poté, co se Pavel stručně představí a pozdraví adresáty listu (1:1–5), přechází přímo k jádru věci: Evangelium, které zvěstuje, je autentické (1:6–7), Pavel je autentický apoštol (1:1,10) a ti, kdo proti němu brojí, budou čelit Božímu soudu za to, že kážou falešné učení (1:8–9). Zbytek dopisu pak tyto teze rozvádí podrobněji.

OBSAH

1:1–5

Pozdrav

1:6 – 2:21

Pavlovo apoštolství a poselství

3:1 – 4:31

Ospravedlnění vírou

5:1 – 6:10

Život z Božího Ducha

6:11–18

Dovětek

Tvrzení, že je pravým Kristovým apoštolem, který káže pravé evangelium (1:11 – 2:21), Pavel opírá o své svědectví. Připomíná Galatským, jakým člověkem dříve býval (1:13–14), a vypráví jim o svém obrácení a povolání (1:15–16a). Prohlašuje, že evangelium přijal přímým zjevením od Krista (1:11–12), nikoli od jeho apoštolů v Jeruzalémě (1:16b–24). Ti sami ostatně uznali Pavlovo apoštolství i jeho zvěst (2:1–10), a to bez jakýchkoli výhrad. Bylo mu dokonce dáno za pravdu, když napomenul apoštola Petra a jeho doprovod za to, že jednali v rozporu s principy evangelia (2:11–21).

Následně Pavel dokládá, že jeho pojetí evangelia je v souladu s biblickým svědectvím. Galatští přijali Ducha vírou (3:1–5), a proto zakoušejí stejné požehnání, jaké přijal Abraham (3:6–9) – tak jako všichni, kdo uvěřili v Krista. Naproti tomu snaha dosáhnout spravedlnosti skrze dodržování Zákona přináší pouze prokletí (3:10–12). Kristus nás z tohoto prokletí vysvobodil a otevřel cestu k Božímu požehnání všem, kdo v něj věří (3:13–14). Zaslíbení dané Abrahamovi se realizuje na základě víry, nikoli na základě Zákona (3:15–18). Boží požadavek spravedlnosti uspokojil Kristus, nikoli naše snaha naplnit Zákon. Boží zaslíbení Abrahamovi se tak naplňuje na těch, kdo uvěřili v Krista. Úkolem Zákona není člověka ospravedlnit nebo mu zprostředkovat abrahamovské zaslíbení. Zákon odhaluje lidskou hříšnost a potřebu spásy (3:19–22). Ti, kdo se vírou spolehli na Krista, se tak stali Božími dětmi a dědici Božích zaslíbení (3:23 – 4:7). Návrat galatských křesťanů ke spoléhání na Zákon by proto znamenal návrat do starého otroctví (4:8–11). Pavel na ně úpěnlivě naléhá, aby to nedělali (4:12–20). Na příkladu starozákonního příběhu o Hagar a Sáře srovnává starou a novou Boží smlouvu. Ukazuje, že Kristus přinesl svobodu, nikoli otroctví (4:21–31). Boží lid se má této svobody držet (5:1), odmítnout spoléhání na Zákon jako prostředek spásy (5:2–4) a žít vírou (5:5–6). Kázání o spáse na základě dodržování Zákona rozhodně nepochází od Boha (5:7–12).

Pavel ovšem rychle dodává, že křesťanská svoboda neznamená zelenou pro život v hříchu, jak by si někdo mohl myslet. Právě naopak – je to jediná cesta k překonání hříchu, k životu v Kristově lásce a k zakoušení moci Ducha (5:13 – 6:10). Tato svoboda nám dává příležitost milovat, nikoli hřešit (5:13–15). Hřích nelze překonat jinak než životem z moci Ducha svatého (5:16–18). Naše hříšná přirozenost nevyhnutelně plodí hříšné jednání (5:19–21), avšak působení Ducha nese v našem životě dobré ovoce (5:22–23), které se promítá do konkrétní křesťanské praxe (5:24 – 6:10).

List končí vlastnoručně psaným dovětkem (6:11–18). Pavel v něm znovu připomíná Kristův kříž a vyprošuje Boží milosrdenství a pokoj všem, kdo se drží Kristova učení. Trvá na svém apoštolském zmocnění a příjemcům dopisu přeje „milost našeho Pána Ježíše Krista“.

Autor

List Galatským byl – spolu s listy Římanům, 1. a 2. Korintským – vždy považován za nepochybně Pavlův dopis. Je v plném souladu s tím, jak Pavlovo působení líčí nejen jeho ostatní listy, ale i kniha Skutků. List přináší autentické svědectví o jeho

50–52 n. l.

Pavlova druhá misijní cesta

53–57 n. l.

Pavlova třetí misijní cesta

Galatským křesťanům staví tedy apoštol Pavel před oči tři věci: evangelium, Starý zákon chápaný ve světle evangelia a rabínsko-židovské pojetí Starého zákona.

Nový zákon s výkladovými poznámkami (1991), s. 320

K DALŠÍMU STUDIU

WALTER RADL

List Galaťanům. Malý stuttgartský komentář (1999)

JOHN R. W. STOTT

Galatským. Poselství Bible pro dnešní svět (1993)

LADISLAV TICHÝ

List Galatským. Český ekumenický komentář (2016)

konfliktu s judaizátory, kteří se snažili nutit nežidovské křesťany k dodržování Mojžíšova zákona. Zvěst listu je blízká listu Římanům; ten je ovšem svou formou slavnostní a oficiální, zatímco tón listu Galatským je emotivně naléhavý a osobní. Přímo tu slyšíme, jak Pavlovo srdce bije pro církev a pro evangelium.

Adresáti

O totožnosti „Galatských“ dosud nepanuje mezi badateli shoda. Pavel mohl psát etnickým Galatům (tj. Keltům), obývajícím severní část Malé Asie, tedy dnešního Turecka. Je možné, že tuto oblast navštívil při své druhé misijní cestě – Skutky apoštolů se ovšem o podobné návštěvě nezmiňují. Druhou možností je, že adresáty listu byly církve v římské provincii Galacie, která sahala až na jih Malé Asie. Právě zde ležela města, která Pavel navštívil při své první misijní cestě: Antiochie Pisidská, Ikonium, Lystra a Derbe.

Možnost, že by Pavel strávil delší čas mezi etnickými Galaty na severu, nezní příliš pravděpodobně (srov. Sk 16:6; 18:23). Jeho misijní aktivita v jižní části Galacie je naopak dobře doložená (Sk 13:13 – 14:25; 16:1–5). Zdá se tedy, že list Galatským je určen raně křesťanským komunitám vzniklým během Pavlovy první misijní cesty na jihu Malé Asie.

Doba sepsání

Datace listu do značné míry závisí na výše uvedené otázce, kdo byli jeho adresáti. Pavel působil v jižní Galacii v r. 47/48 – a pokud by Galatským psal ještě před apoštolským sněmem v Jeruzalémě (Sk 15:1–29), konaným r. 49/50, jednalo by se o Pavlův nejstarší dopis. Druhou možností je, že psal severním Galatům někdy v době po své druhé misijní cestě – snad během třetí – tedy přibližně v letech 53–57.

Dlouho se mělo za to, že Pavel v Ga 2:1–10 líčí jeruzalémský sněm. Bližší zkoumání však mezi Ga 2 a Sk 15 odhaluje závažné rozdíly. Navíc je těžko představitelné, proč by se Pavel na závěry sněmu neodkazoval, když stěžejním tématem listu je právě spor o obřízku nežidovských křesťanů, který apoštolové v Jeruzalémě řešili –a v němž dali Pavlovi za pravdu. Víme, že po sněmu Pavel s radostí referoval o jeho závěrech všem křesťanským obcím, které navštívil (Sk 16:4). Názor, že list Galatským byl sepsán až po jeruzalémském sněmu, je tedy stěží udržitelný.

Pravděpodobnější je, že Pavel ve 2:1–10 mluví o svých předchozích návštěvách Jeruzaléma zmíněných ve Sk 11:30 a 12:25. List Galatským tak nejspíše vznikl krátce před jeruzalémským koncilem – patrně v roce 49/50 – v době, kdy v rané církvi eskalovaly spory o obřízku (viz Sk 15:1–2).

Význam a zvěst „Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“

Galatským 3:28

Problém, který vyvstal v Galacii, byl v křesťanství 1. století obecně rozšířený a setkáváme se s ním v církvi dosud. Stačí pro naši spásu jen to, co Ježíš Kristus vykonal na kříži, anebo pro ni musíme něco udělat ještě i my?

List Galatským zvěstuje prosté evangelium: spása je dostupná všem na základě samotné víry v našeho Pána Ježíše Krista, nikoli na základě dodržování Zákona. Zároveň se tu zvěstuje jednota Božího lidu: rozdělení na židy a pohany (nebo jakékoli podobné) už nadále neplatí. Všichni jsme přišli k Bohu a obdrželi nový život stejným způsobem – skrze víru v Krista. List Galatským dále zvěstuje křesťanskou svobodu: Kristův zákon nelze naplňovat lidským snažením, ale životem z moci Ducha svatého ve víře a lásce. A konečně je tu zvěst o Boží milosti: jedině ta nás vysvobozuje z prokletí hříchu, dává nám nový život a zaslíbeného Ducha svatého a dělá z nás Boží děti, schopné naplňovat Kristův zákon lásky.

1:1

Sk 20:24

1:3

Ř 1:7

Fp 1:2

Fm 1:3

1:4

Ř 4:25

1Tm 2:6

Tt 2:14

1:5

Ř 11:36

1:6

2K 11:4

Ef 1:13

1:7

Sk 15:1,24

1:8

2K 11:14

Ef 4:10

1:9

Dt 4:2; 13:1

1K 16:22

Zj 22:18

1:10

1Te 2:4

Ef 6:5

Úvod (1:1–10)

Pozdrav

Pavel, apoštol (poslaný ne od lidí ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých), 2 a všichni bratři, kteří jsou se mnou, církvím v Galacii:

3 Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista, 4 který dal sám sebe za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce, 5 jemuž buď sláva na věky věků. Amen.

Žádné jiné evangelium

6 Žasnu, jak rychle se uchylujete od Toho, který vás povolal Kristovou milostí, k jinému evangeliu. 7 Žádné jiné evangelium ale není; to se vás jen snaží zmást někteří lidé, kteří chtějí převrátit evangelium Kristovo. 8 Kdyby vám kdokoli – ať už my sami nebo třeba anděl z nebe – kázal jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, ať je proklet! 9 Znovu opakuji, co jsme už řekli: Pokud vám někdo káže jiné evangelium než to, které jste přijali, ať je proklet!

10 Chci si teď naklonit lidi, nebo Boha? Copak mi jde o lidskou přízeň? Kdybych se ještě snažil zalíbit lidem, nebyl bych Kristův služebník!

1:1 – 2:21 Pavlovi protivníci zpochybňovali jeho osobní integritu a apoštolské zmocnění – Pavel proto zahajuje dopis obhajobou svého apoštolství.

1:1–5 Pavel se jako obvykle představuje a zdraví adresáty. Úvodní pozdrav Galatským se vyznačuje (1) silným důrazem na Pavlovu apoštolskou autoritu (1:1) a (2) absencí díkůvzdání a modlitby a jen velmi stručnou doxologií (1:4–5), po níž hned následuje napomenutí (1:6–10).

1:1 apoštol: Řec. „ten, kdo je poslán“. Šlo o zplnomocněné vyslance, působící v zastoupení toho, kdo je vyslal, např. místní křesťanské obce (viz např. 2K 8:23; Fp 2:25).

Pavla však apoštolem neučinila církev v Jeruzalémě – měl pověření přímo od Ježíše Krista (Sk 9:1–15; 26:12–20; viz též Ř 1:5) a působil tak s autoritu rovnocennou prvním apoštolům.

1:2 bratři, kteří jsou se mnou: List byl psán nejspíše ze Syrské Antiochie, prvního centra nežidovského křesťanství (viz Sk 11:20–26), Pavlova domovského sboru a výchozího bodu jeho misijních cest (Sk 13:1–3; 15:35–36; 18:22–23). Pavel zdůrazňuje, že není osamocen (jak jeho protivníci v Galacii mohli tvrdit), ale naopak je spojen s významnou křesťanskou komunitou. • církvím v Galacii: zřejmě založeným během Pavlovy první misijní cesty (Sk 13:4 – 14:26; viz úvod, „Adresáti“, s. 4).

1:3–5 Pavel se drží dobové formy zahájení dopisu: po pozdravu následuje přání dobrého a zmínka o hlavním tématu listu, jímž je zde evangelium o spáse v Ježíši Kristu. 1:3 Milost vám a pokoj: Tímto kombinovaným pozdravem (viz pozn. u Ř 1:7; 1K 1:3) Pavel oslovuje věřící ze židů i pohanů (sr. 3:28). Galatským křesťanům aktuálně hrozilo, že pokoj i milost ztratí (3:1–4; 5:1–4).

1:4–5 V tomto stručném shrnutí evangelia mohl Pavel citovat některé raně křesťanské vyznání víry (sr. Fp 2:6–11; Ko 1:15–20; 1Tm 3:16), aby Galatským připomněl zvěst, které na počátku uvěřili.

1:4 Protože se za naše hříchy obětoval Ježíš, nemusíme a nemůžeme se z nich zachraňovat svým vlastním úsilím.

• z nynějšího zlého věku: viz pozn. u Ef 5:16; též 1J 5:19. 1:5 jemuž … Amen: zřejmě už v raných dobách zavedená liturgická formule (sr. Fp 4:20; 1Tm 1:17; 2Tm 4:18; Žd 13:21).

1:6–10 Pavel ve svých listech po úvodním pozdravu obvykle vyjadřuje vděčnost za adresáty a modlí se za ně (např. Ř 1:8–10; 1K 1:4–5; Fp 1:3–6; Ko 1:3–5; 2Te 1:3–12); Galatské oproti tomu ihned kárá.

1:6 Žasnu: Řec. sloveso thaumazó vyjadřuje silný údiv, ohromení, překvapení (sr. např. Mt 8:27; 22:22). • rychle: Od Pavlovy návštěvy uběhla velmi krátká doba (viz úvod, „Okolnosti vzniku“, s. 2). • od Toho, který vás povolal: Tj. od Boha Otce, skrze zvěstování evangelia (sr. 2K 5:20; 2Te 2:14). • jinému: Řec. slovo heteros označuje zcela odlišné, nikoli jen „další v řadě“.

1:7 evangelium Kristovo: Lze chápat ve smyslu evangelium, které zvěstoval Kristus (Mk 1:14–15) i ve smyslu evangelium o Kristu (Mk 1:1). Oba významy ovšem nelze oddělit (Mk 16:15; 2K 2:12). • někteří lidé: Tj. judaizátoři (viz úvod, „Okolnosti vzniku“, též pozn. u Fp 3:2–6).

1:8 my sami: Ani apoštolové nemají autoritu pozměňovat evangelium (viz 2:14–16; sr. 2K 2:17; 4:2). • anděl z nebe: Tóra byla podle židovské tradice vydána Mojžíšovi prostřednictvím andělů (viz pozn. u 3:19; Žd 2:2). Také v NZ jsou andělé prominentními nositeli Božích pokynů lidem (Mt 1:20–21; 2:13,19; 28:5; L 1:11–38; 2:9–14; Zj 1:1).

1:8–9 ať je proklet: Řec. slovo anathema odpovídá těžko přeložitelnému hebr. pojmu cherem, kterým se v SZ označovalo „to, co bylo vydáno Bohu k naprosté zkáze“ (viz „Úplné zasvěcení“ u Lv 27:28–29, s. xx; sr. Ř 9:3; 1K 12:3; 16:22).

1:10 Pavlovi kritici jej zřejmě obviňovali, že se snaží zalíbit lidem, když káže o spáse z pouhé milosti, zatímco oni zdůrazňovali také nutnost dodržovat Zákon. Tón i obsah listu Galatským ovšem jasně napovídá, že Pavel o přízeň lidí neusiloval; zvěstoval evangelium jako věrný Kristův

Pavlovo svědectví (1:11 – 2:21)

Povolání Kristem

11 Ujišťuji vás, bratři, že evangelium, které jsem kázal, nepochází od člověka. 12 Nemám je převzaté ani naučené od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista.

13 Jistě jste slyšeli, jak jsem si počínal ještě jako stoupenec judaismu, jak nesmiřitelně jsem pronásledoval Boží církev a snažil se ji vyhladit. 14 Ve svém národě jsem v judaismu předčil většinu svých vrstevníků, patřil jsem k nejhorlivějším stoupencům otcovských tradic.

15 Bůh, který mě oddělil už v matčině lůně a povolal mě svou milostí, se ale rozhodl, 16 že mi zjeví svého Syna, abych ho kázal mezi pohany. Nespěchal jsem se tehdy poradit s tělem a krví, 17 nevypravil jsem se ani do Jeruzaléma za těmi, kdo se stali apoštoly dříve než já, ale odešel jsem do Arábie a později se vrátil do Damašku.

18 Teprve po třech letech jsem přišel do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem. Strávil jsem u něj dva týdny, 19 ale s žádným jiným apoštolem jsem se nesetkal, kromě Jakuba, Pánova bratra. 20 Bůh je mi svědek, že vám nepíšu žádnou lež!

21 Poté jsem odešel do Sýrie a Kilikie. 22 V judských církvích, které jsou v Kristu, mě osobně vůbec neznali. 23 Slyšeli jen, že „náš dřívější pronásledovatel teď káže víru, kterou předtím potíral,“ 24 a oslavovali kvůli mně Boha.

služebník, nezávisle na lidském mínění (sr. Sk 5:29; Ef 6:5–6; 1Te 2:3–6).

1:11 – 2:21 Když chtěli judaizátoři zpochybnit Pavlovo učení, snažili se zdiskreditovat jeho apoštolskou autoritu. Pavel na to reaguje osobním svědectvím o svém povolání Kristem (1:11–24) a o uznání, jehož se mu dostalo od ostatních apoštolů (2:1–10). Jeho autorita byla dokonce taková, že si mohl dovolit veřejně konfrontovat apoštola Petra, když se uchýlil od pravdy evangelia (2:11–21).

1:11 bratři: Termín adelfoi označuje sourozence nebo souvěrce obojího pohlaví. Časté užití tohoto oslovení v listu podtrhuje osobní tón a naléhavost, s níž se Pavel na Galatské obrací (viz 3:15; 4:12,28,31; 5:11,13; 6:1,18).

1:12 převzaté ani naučené: Židovští rabíni přejímali učení od svých učitelů. Judaizátoři Pavla obviňovali, že prý evangelium a pověření k jeho zvěstování přijal od ostatních apoštolů, ale pak si je svévolně pozměnil. • skrze zjevení: Viz pozn. u 1:15–16a (sr. Mt 16:17; Zj 1:1).

1:13–14 Aby Pavel dokázal, že jeho poselství nepochází od člověka (1:11–12), popisuje, jaký sám byl, než se setkal s Kristem: horlivý stoupenec judaismu (viz Sk 22:3; 26:4–5; Fp 3:4–6), který nesmiřitelně pronásledoval ty, kdo uvěřili evangeliu, protože spoléhal výhradně na poslušnost Zákonu (Sk 8:1–3; 9:1–4,21; 22:4–5; 1K 15:9).

1:14 otcovských tradic: Pavel původně patřil k frakci farizeů (Sk 23:6; Fp 3:5), jejichž učení se vedle psané Tóry zakládalo na ústní tradici předávané rabíny (sr. Mt 15:1–9; Mk 7:1–13).

1:15–16a v matčině lůně: sr. Iz 49:1–6; Jr 1:5. • povolal mě: Pavel prožil na cestě do Damašku jedinečnou zkušenost setkání se vzkříšeným Kristem, který ho povolal ke službě evangelia (Sk 9:1–19; 22:1–21; 26:9–18). • že mi zjeví: Nebo: že ve mně zjeví (2:20; Ko 1:27). • Pavlovým specifickým povoláním bylo kázat evangelium mezi pohany (2:7–9; Ř 11:13; 5:15–21).

1:11

1K 15:1–3

1:12

1K 2:10

Ga 1:1,15–16

Ef 3:3

Ef 1:17

1:13

Sk 8:3; 9:21; 22:4-5; 26:4–11

1:14

Sk 22:3

1:15

Sk 9:15

Ef 1:6

1:16

Ř 1:17; 8:3,10

Ga 2:9,20

Ko 1:27

1:18

Sk 9:22–23,26–27

1:19

Mt 13:55

Sk 15:13

Ga 2:9,12

1:23

Sk 9:20

1:16b–20 Pavel přijal evangelium přímo od Krista; neradil se proto o něm s tělem a krví (tj. s žádným člověkem, sr. Mat 16:17) – dokonce ani s apoštoly, které později se svou zvěstí obeznámil a oni ji potvrdili jako pravověrnou (2:1–10).

1:17 se stali apoštoly dříve než já: Když Pavel sám sebe označuje za apoštola, řadí své povolání do stejné kategorie s Ježíšovými původními učedníky (1K 9:1–2; 15:5–10; sr. L 6:12–16; Sk 1:2). • Pavlovu cestu do Arábie NZ nikde jinde nezmiňuje; mohla se odehrát krátce po Pavlově obrácení v proluce mezi Sk 9:25 a 9:26. V té době se zřejmě formovalo Pavlovo chápání evangelia na základě jeho znalosti Písma (Sk 22:3) a svědectví prvních křesťanů (Sk 7:54 – 8:1; 9:17–20). • do Damašku: Viz Sk 9:19–25; 2K 11:32.

1:18 po třech letech: Nemuselo jít o celé tři roky; v dobovém židovském vyjadřování se počítala každá započatá časová jednotka (sr. Mt 27:63–64). Není také zřejmé, zda jde o čas uplynulý od Pavlova obrácení, nebo od jeho návratu z Arábie. Pavel tu nejspíše zmiňuje návštěvu zaznamenanou ve Sk 9:26–30. • s Petrem: Dosl. s Kéfou (viz J 1:42), předním mezi apoštoly (Mt 16:17–19; J 21:15–19), mezi něž Pavel počítá i Ježíšova bratra Jakuba, který ovšem mezi původních dvanáct apoštolů nepatřil (Mt 13:55; J 7:5, viz „Jakub, Ježíšův bratr“ u Sk 15:13–21, s. xx a úvod k Jakubovu listu, „Autorství“, s. xx).

1:20 Bůh je mi svědek: Touto přísahou Pavel maximálním způsobem zdůrazňuje nezávislost svého povolání a své zvěsti na apoštolech v Jeruzalémě.

1:21 Když Pavlův pobyt v Jeruzalémě přestal být bezpečný (Sk 9:29–30), vydal se na sever přes provincii Sýrie do rodného Tarsu v Kylikii (viz mapku „Geografický kontext listu Galatským“, s. 2).

1:23 víru, kterou předtím potíral: Viz pozn. u 1:13–14.

1:24 kvůli mně: Tj. kvůli proměně pronásledovatele víry v jejího kazatele.

2:1

Sk 15:2

2:3

Sk 16:3

2:4

Ga 1:7; 5:1,13

Ga 5:1

2:5

Ga 1:6; 2:14

2:6

Dt 10:17

Sk 10:34

Ř 2:11

2K 12:11

2:7

Sk 9:15; 22:21

1Te 2:4

2:9

Ř 1:5

Fp 2:1

2:10

Sk 11:29–30; 24:17

Uznání od apoštolů

2Po čtrnácti letech jsem se pak vrátil do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal jsem s sebou i Tita. 2 Přišel jsem tehdy na základě zjevení. Sešel jsem se soukromě s váženými vůdci a seznámil je s evangeliem, které kážu mezi pohany, aby snad můj dosavadní ani další běh nebyl zbytečný. 3 Žádnou obřízku tehdy nikdo nevnucoval ani mému řeckému společníku Titovi. 4 To jen ti vetřelci, ti falešní bratři se mezi nás vloudili, aby vyslídili svobodu, kterou máme v Kristu Ježíši, a aby nás zotročili. 5 Ani na chvíli jsme jim neustoupili a nepoddali se, aby pro vás byla zachována pravda evangelia.

6 Pokud jde o ty, kdo jsou považováni za vůdce (ať už jsou cokoli, mně na tom nezáleží, Bůh nestraní nikomu), mně osobně nic nepřidali. 7 Naopak uznali, že mi bylo svěřeno evangelium pro neobřezané, tak jako Petrovi pro obřezané. 8 Ten, který působil skrze Petrovo apoštolství vůči obřezaným, působil přece i skrze mne vůči pohanům. 9 Jakub, Petr a Jan, považovaní za sloupy církve, tedy poznali, jakou jsem dostal milost, a podali mně i Barnabášovi pravice jako společníkům s tím, že my půjdeme k pohanům a oni k obřezaným. 10 Chtěli jen, abychom pamatovali na chudé, o což jsem se opravdu pilně snažil.

2:1–10 Při druhé návštěvě Jeruzaléma se Pavlovi dostalo apoštolského schválení jeho zvěsti. Tradičně byla tato pasáž chápána jako odkaz na jeruzalémský sněm (Sk 15), je ale pravděpodobnější, že Pavel zde hovoří o své předchozí návštěvě Jeruzaléma (Sk 11:29–30; 12:25; viz úvod, „Okolnosti vzniku“, s. 2).

2:1 čtrnáct let: Může jít o čas uplynulý od Pavlova obrácení (1:15–17), nebo od jeho předchozí návštěvy (1:18, viz pozn.). • Pavel s Barnabášem tvořili silnou kazatelskou dvojici (Sk 13:1 – 15:35, viz „Barnabáš“ u Sk 4:36–37, s. xx). Po první společné misijní cestě se ale rozešli (Sk 15:36–40). Zmínka o Barnabášovi zde napovídá, že Galatští přijali evangelium právě během této první cesty (viz úvod, Adresáti, s. 4). • vzal jsem s sebou i Tita: Titus byl pohanského původu (2:3); z Pavlovy strany tedy šlo o odvážný krok v duchu evangelia, které zvěstoval (viz „Titus“ u Tt 1:4; 2:1, s. xx). 2:2 na základě zjevení: Pavel o tomto zjevení nic bližšího neříká, vzhledem ke kontextu (viz pozn. u 2:1–10) však mohlo jít o prorocké projevy v antiochijském sboru (viz Sk 11:27–30). • s váženými vůdci: Tj. s Jakubem, Petrem a Janem (2:9). Pavlův přehnaně uctivý tón je zde ironický v reakci na nepřiměřenou úctu, s níž se na jeruzalémské apoštoly odkazovali falešní učitelé (sr. 2:6). • aby snad můj … běh nebyl zbytečný: Pavel tu nepochybuje o své zvěsti, ale je si vědom, že rozštěpení církve na židovskou a pohanskou část by znamenalo diskreditaci celého jeho misijního úsilí (1K 15:58; Fp 2:16).

2:3 obřízku … nikdo nevnucoval: Apoštolové přijali Tita jako plnohodnotného křesťana. Stejný postoj zaujal jeruzalémský sněm (Sk 15:1–29).

2:4 vetřelci, falešní bratři: Judaizátoři, kteří (na rozdíl od apoštolů) tvrdili, že ke spáse je nutné kromě víry v Krista také dodržovat Zákon (Sk 15:1,5), nebyli v Pavlových očích skutečnými křesťany, ale nepřáteli evangelia (5:2–12; 6:12–13; Fp 3:2–3). Požadavkem obřízky totiž okrádali věřící z pohanů o jejich čerstvě nabytou

svobodu v Kristu, aby je zotročili jhem Zákona (viz 4:1–7; 5:1–6).

2:5 Ani na chvíli jsme jim neustoupili: Mohlo by se zdát, že Pavel takový ústupek udělal, když nechal obřezat Timotea (Sk 16:1–3). Ten byl ovšem na rozdíl od Tita po matce Žid a Pavel tím vyšel vstříc nikoli křesťanským judaizátorům, nýbrž židovské komunitě, jíž nechtěl klást zbytečné překážky k přijetí evangelia (sr. 1K 19:9–23).

2:6 považováni za vůdce: Viz pozn. u 2:2. • Bůh nestraní nikomu: Dosl. Bůh nepřijímá [tj. neupřednostňuje] osoby Rovnost všech lidí před Bohem je jednou ze základních pravd evangelia (viz Jk 2:1–9; sr. Jb 34:19; L 20:21; Sk 10:34; Ř 2:11; Ef 6:9; Ko 3:25; 1Pt 1:17). • nepřidali: Pavel může mít na mysli, že jeruzalémští apoštolové nijak nepřispěli k jeho chápání evangelia (viz 1:1,12), anebo že mu neuložili žádné další povinnosti pro věřící z pohanů (2:3; viz Sk 15:28).

2:7–8 Pavlovo apoštolství bylo na stejné úrovni jako Petrovo, jen s rozdílným polem působnosti: Petr měl přinášet evangelium obřezaným (tj. Židům, Sk 1–5; 9–10); zatímco Pavel pohanům (Sk 13–28). Galatští křesťané si proto mohou být jisti, že jsou rovnocenní svým souvěrcům židovského původu.

2:9 Jakub: viz „Jakub, bratr Ježíšův“ u Sk 15:13–21, s. xx. • Petr: Dosl. Kéfa, viz J 1:42 (tak i dále 2:11,14). • Jan: Syn Zebedeův, jeden z trojice Ježíšových nejbližších učedníků (Mk 1:19–20; 3:17; 5:37). • sloupy církve: Zřejmě další nepřiměřeně uctivý titul, který judaizátoři spojovali s jeruzalémskými apoštoly (viz pozn. u 2:2,6) v souvislosti s obrazem církve jako Božího chrámu (Ef 2:20–22; 1Pt 2:5).

2:10 pamatovali na chudé: Tj. na jeruzalémské křesťany v nouzi (viz Sk 11:27–30; 12:25). Pavel se během let své misijní služby opravdu pilně snažil posilovat jednotu obou částí církve organizováním sbírek mezi pohanskými křesťany ve prospěch jejich souvěrců v Judsku (Ř 15:25–28; 1K 16:1–4; 2K 8–9).

Napomenutí Petra

11 Když ale Petr přišel do Antiochie, otevřeně jsem se mu postavil. Jeho chování bylo odsouzeníhodné: 12 nejdříve běžně jedl s pohany, ale když dorazili Jakubovi lidé, začal se držet zpátky a odděloval se, protože se bál obřezanců.

13 Stejné divadlo začali hrát i ostatní Židé, až se tím jejich pokrytectvím nechal strhnout i Barnabáš.

14 Když jsem uviděl, jak pokulhávají za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Vždyť ty sám jako Žid nežiješ židovsky, ale pohansky! Proč tedy nutíš pohany k židovství? 15 I když jsme rodilí Židé, žádní ‚hříšní pohané‘, 16 víme, že člověka nemohou ospravedlnit skutky Zákona, ale jen víra v Ježíše Krista. Proto jsme sami uvěřili v Ježíše Krista, abychom byli ospravedlněni Kristovou vírou, a ne skutky Zákona. Skutky Zákona přece nikoho neospravedlní!“

17 Když tedy hledáme ospravedlnění v Kristu, poněvadž se ukazuje, že i my jsme hříšní, znamená to, že Kristus napomáhá hříchu? V žádném případě! 18 Kdybych znovu stavěl, co jsem předtím zbořil, usvědčoval bych sám sebe jako viníka. 19 Díky Zákonu jsem ale pro Zákon mrtvý, abych byl živý pro Boha. 20 Jsem ukřižován s Kristem. Nežiji už já – Kristus žije ve mně! Svůj

2:11–21 Po svědectví o svém povolání Kristem (1:11–24) a jeho následném potvrzení apoštoly v Jeruzalémě (2:1–10) Pavel nyní přivádí celé své vyprávění k dramatickému vyvrcholení: když bylo potřeba hájit pravdu evangelia, neváhal se veřejně postavit i samotnému Petrovi (sr. 1:10).

2:11 Petr přišel do Antiochie: Syrská Antiochie byla základnou Pavlovy misijní práce a obecně prvním střediskem nežidovského křesťanství (Sk 11:19–26; 13:1–3; 15:22–35). Kniha Skutků ovšem o Petrově návštěvě Antiochie mlčí. Zřejmě k ní došlo brzy po Pavlově a Barnabášově návratu z první misijní cesty (Sk 14:26–28) – list tedy nejspíše vznikl bezprostředně po zde popisované události (viz úvod, „Doba sepsání“, s. 4). • otevřeně: Dosl.: do tváře. Pavel se vyvaroval jakýchkoli zákulisních intrik; v souladu s Ježíšovými slovy (Mt 18:15) jednal s Petrem přímo. • odsouzeníhodné: Petrovo jednání bylo v příkrém rozporu s evangeliem pro pohany, které bylo právě jemu zjeveno jako prvnímu (Sk 10:9–48) a které právě on jako první hájil před jeruzalémskými zastánci obřízky (Sk 11:1–18; 15:7–11). 2:12 běžně jedl s pohany: Nejen v Galacii, ale už dříve, přinejmenším v Korneliově domě v Cesareji (Sk 11:3).

• Jakubovi lidé: Tj. věřící z Jakubem vedeného jeruzalémského sboru, kde se nadále zachovávala židovská zbožnost (Sk 2:46; 6:7; 21:20). • odděloval se: Oddělování mezi „čistým“ a „nečistým“, bylo základním rysem židovské identity jakožto zvláštního, pro Boha odděleného lidu (Ex 19:5–6; Dt 14:2–3). K vnějším projevům tohoto oddělování se od pohanů patřila obřízka (2:3; 5:2–12; 6:12–15), košer strava (2:12–14) a dodržování židovských svátků (4:10). Odmítnout stolovat s pohany muselo v tomto případě znamenat i odmítnutí společného slavení Večeře Páně (Mt 26:26–28, sr. 1K 11:20–22). • protože se bál: Sr. Mt 14:28–30; 26:69–74. 2:13 Stejné divadlo začali hrát: Nebo Připojili se k jeho pokrytectví. Slovo hypokrités v řečtině označovalo herce, odtud obecněji člověka, který „hovořil zpod masky“, aby zastíral své vnitřní přesvědčení (sr. L 12:1; 1Tm 4:2; 1Pt 2:1). • Že se nechal strhnout i Pavlův v té době nejbližší spolupracovník Barnabáš, bylo obzvlášť závažné, protože právě on původně spolu s Pavlem zvěstoval Galatským evangelium (viz pozn. u 2:1).

2:12

Sk 11:2–3

2:14

Sk 10:28

2:15

Fp 3:4–5

2:16

Sk 15:10–11

Ř 1:17; 3:20,28; 8:3

Ga 3:11

Ef 2:8

Ga 2:19

2:19

Ř 6:10–14; 7:4

2K 5:15

Ga 2:21

2:20

Ř 6:6; 8:37

Ga 1:4

1Tm 2:6

Tt 2:14

Ef 2:8

2:14 přede všemi: Sr. 1Tm 5:19–21. • nežiješ židovsky: Petr se již dříve stýkal s pohany, jedl s nimi, a neřídil se tedy židovskými předpisy (Sk 10:27–29; 11:1–3). • Je možné, že Pavlova přímá řeč končí už na konci tohoto verše (viz pozn. k 2:16).

2:15 hříšní pohané: Pavel si tu ironicky (sr. pozn. u 2:2) vypůjčuje stereotypní židovské označení pro ostatní národy (sr. Mt 15:21–28; 26:45; L 6:32–34). Ve skutečnosti jsou ovšem hříšní všichni lidé – židé i pohané (2:17; Ř 2:1; 3:9–23).

2:16 uvěřili … abychom byli ospravedlněni: Klíčová myšlenka celého listu. Pavel zde v jednom verši celkem třikrát opakuje slova Zákon, ospravedlnit a víra/věřit. Viz „Spravedlnost z víry“, s. 9. • víra v Ježíše Krista: Nebo: víra/ věrnost Ježíše Krista (viz též 2:20; Ř 3:22; Fp 3:9). • Není zcela zřejmé, kde Pavlova přímá řeč končí: zde, nebo už na konci 2:14, či naopak až na konci 2:21. Formulace jsme rodilí Židé ovšem napovídá, že přinejmenším v 2:15–16 Pavel ještě hovoří k Petrovi, nikoli přímo ke Galatským. 2:17 jsme hříšní: Viz pozn. u 2:15. • Kristus napomáhá (dosl. slouží) ke hříchu: Pavel tu zjevně cituje výtku svých kritiků, že jeho zvěst o milosti v Kristu bez spojení s Mojžíšovým zákonem povede k anarchii (sr. Ř 3:31; 6:1). • V žádném případě: Takovou interpretaci Pavel rázně odmítá (viz pozn. u 3:21); křesťan nemá být veden hříšnou svévolí, ale Božím duchem (5:13–26) a Kristovým zákonem lásky (6:1–2; sr. Ř 13:8–10).

2:18 znovu stavěl, co jsem předtím zbořil: Vrátit se k dodržování předpisů Zákona by věřícího nevyhnutelně usvědčilo jako viníka (5:2–4; viz Ř 3:19–20; 7:7–11). Kristus nás od tohoto odsuzujícího systému osvobodil (Ř 3:21–26; 8:1–4; Ko 2:13–14); zbořil jej jako nedostatečný (Ef 2:14–16) a nahradil jej svým „dokonalým zákonem svobody“ (viz pozn. u Jk 1:25).

2:19 pro Zákon mrtvý: Viz Ř 7:4–11. • živý pro Boha: Ti, kdo následují Krista, jsou s ním ztotožněni v jeho smrti i vzkříšení a žijí ve zcela novém vztahu s Bohem (viz Ř 6:1–11; 14:7–8; 2K 5:15).

2:20 ukřižován s Kristem: Proměna Saula z Tarsu, pronásledovatele křesťanů, v apoštola Pavla, hlasatele Kristovy lásky a milosti, je více než výmluvným příkladem smrti „starého já“ (5:24; 6:14; Ř 6:6) a přijetí nového

2:21

Ga 5:14

3:1

1K 1:23

Ga 5:7

3:2

Ř 10:17

Ga 3:11

Gn 15:6

Abk 2:4

Sk 10:1 – 11:18; Ř 1:16–17

život v tomto těle žiji ve víře v Božího Syna, který si mě zamiloval a vydal za mě sám sebe. 21 Neodmítám tu Boží milost. Spočívá-li totiž spravedlnost v plnění Zákona, potom Kristus zemřel zbytečně.

Ospravedlnění vírou (3:1 – 4:31)

Skutky a víra 3 Blázniví Galatští! Kdo vás tak obloudil? Vás, kterým byl přímo před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný! 2 Chtěl bych se od vás dozvědět jedno: Přijali jste Ducha díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co

Spravedlnost z víry (2:14–21)

Prvokřesťanské obce v Galacii se potýkaly se zásadní otázkou: Co je potřeba, aby lidé mohli být Bohem přijati? Co musejí udělat, aby získali jeho přízeň? Jak se člověk stane součástí Boží rodiny?

Apoštol Pavel jim přinesl jednoduchou odpověď: Lidé pro to nemusí, a dokonce ani nemohou udělat vůbec nic. Naše přijetí v Božích očích mohl zajistit – a také zajistil – jedině Kristus. Na nás je, abychom tento dar prostě přijali, děkovali mu za jeho dílo spásy a drželi se jej vírou.

Pro židovské křesťany prvního století ovšem byla taková odpověď stěží přijatelná. Už od Abrahamových dob byla znamením jejich přináležitosti k Bohu obřízka – obřadní odstranění mužské předkožky (Gn 17:9–14). Každý muž, který se měl stát součástí Boží rodiny, musel být obřezán – jinak nemohl patřit k Božímu lidu. Od těch, kdo přijali znamení obřízky, se očekávalo, že budou dodržovat sobotu, předpisy o pokrmech a všechna ostatní ustanovení Tóry.

Když se křesťanská víra začala šířit z židovského do pohanského světa, vyvstaly proto otázky: Musejí se křesťané obřezávat – a vůbec dodržovat Zákon –, aby byli přijati do Boží rodiny? Anebo Bůh lidi přijímá čistě na základě jejich víry v Kristovo dílo na kříži? S postupem Pavlovy misie mezi pohany zaznívaly tyto otázky stále naléhavěji.

Před Pavlem už apoštol Petr díky svému vidění v Joppe a zkušenosti v Cesareji porozuměl, že Bůh přijímá pohany pouze na základě jejich víry v dokonané Kristovo dílo (Sk 10:9 –11:18). Pohané se tedy nemusí obřezávat a konvertovat k židovství – Kristus jim otevřel cestu k Bohu skrze víru. Jeruzalémská církev se tak pod Petrovým vedením otevřela i pro věřící z pohanů. Později ale Petr na čas podlehl vlivu některých svých židovských souvěrců a začal se kontaktu s pohanskými křesťany vyhýbat (2:11–13). Pavel mu tehdy otevřeně vyčetl, že nutí pohany, aby se stali židy, pokud chtějí patřit Bohu (2:14–21).

List Galatským ukazuje, že dodržování Zákona nikoho před Bohem neospravedlní (2:16). Sám praotec Abraham byl Bohem přijat jen a pouze pro svou víru (3:6; Gn 15:6), ještě před tím, než byl obřezán (Gn 17:9–14). A stejně tak Bůh přijímá a ospravedlňuje židy i pohany na základě samotné víry, ne na základě skutků Zákona.

života v Kristu. • Kristus žije ve mně: Vzkříšený Kristus je skrze Ducha přítomný v životě věřících (viz J 14:16–20; Ř 8:9–11; Ef 3:16–19; Ko 1:27; 3:11). • si mě zamiloval a vydal za mě sám sebe: Jádrem celého biblického příběhu je Boží láska k člověku, která se v Kristově oběti stává osobní výzvou každému jednotlivci (1:4; sr. Iz 53; J 3:16; Ř 5:8; 8:32–39; Ef 2:4–7; 5:2; 2Te 2:16–17; Tt 3:4–5; 1J 4:10,19).

2:21 zemřel zbytečně: Kdyby spása byla dosažitelná lidským úsilím, Kristus by nemusel umírat (sr. Mt 36:39–42).

3:1 – 4:31 V kap. 1–2 Pavel Galatským připomínal své osobní svědectví; v kap. 3–4 na ně navazuje obhajobou svého evangelia na základě výkladu řady míst SZ.

3:1–5 Po vyprávění o otevřeném střetu s Petrem (2:11–21) se teď Pavel v naléhavém, osobním tónu obrací přímo na Galatské a připomíná jim jejich obrácení v době, kdy mezi nimi sloužil. Pavlův jazyk je tu silně citově zabarvený. Šokován (viz pozn. u 1:6; též 4:20) jejich odvrácením

od evangelia k Zákonu se je snaží vyburcovat sérií šesti palčivých rétorických otázek.

3:1 Blázniví: Řec. výraz anoétos znamená dosl. bez rozumu, tj. smyslů zbavený, nechápavý, pošetilý (též 3:3, sr. L 24:25; 1Tm 6:9; Tt 3:3) • obloudil: Dosl. očaroval. Pavel charakterizuje působení judaizátorů termínem spojeným s pohanskou magií (slovo se v NZ vyskytuje jen zde) a zřejmě i připomínkou oklamání prvních lidí v ráji (Gn 3:1–7; sr. 2K 11:3). • vykreslen … ukřižovaný: Popravu ukřižováním nebylo nutné obyvatelům Římské říše nijak zvlášť popisovat; Pavel ve svém kázání spíše odhaloval unikátní význam Ježíšovy smrti pro spásu všech lidí (1K 1:22–25; 2:2; Ef 2:14–18; Fp 2:5–11; Ko 1:19–20; 2:13–15).

3:2 přijali jste Ducha: Viz Sk 1:8; 2:1–4, 38–39; 8:14–17; 10:44–48; 11:15–18; 19:1–6; Ř 8:9–11; Ga 4:6. • víře v to, co jste slyšeli: Spásná víra se v člověku rodí jako odpověď na slyšenou zvěst evangelia (Mk 16:15–16; Ř 1:16; 10:14–17).

jste slyšeli? 3 Přišli jste o rozum? Začali jste Duchem, a teď končíte tělem?

4 Tolik jste prožili – bylo to k ničemu, úplně k ničemu? 5 Uděluje vám Bůh Ducha a působí mezi vámi zázraky díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli?

6 Abraham, jak je psáno, „uvěřil Bohu a ten mu to počítal za spravedlnost“.

7 Z toho vidíte, že synové Abrahamovi jsou lidé víry. 8 Písmo předvídalo, že Bůh ospravedlní pohany na základě víry, a tak předpovědělo Abrahamovi: „V tobě dojdou požehnání všechny národy.“ 9 Lidé víry tedy docházejí požehnání s věrným Abrahamem.

10 Všichni, kdo spoléhají na skutky Zákona, jsou ale pod prokletím, neboť je psáno: „Proklet buď každý, kdo neplní a nedodržuje vše, co je zapsáno v knize Zákona.“ 11 Že Zákon před Bohem nikoho neospravedlní, je zřejmé z toho, že: „Spravedlivý bude žít z víry.“ 12 V Zákoně ovšem nejde o víru, ale o skutky: „Ten, kdo je plní, z nich bude žít.“

13 Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona, když se stal prokletím za nás (jak je psáno: „Proklet buď každý, kdo visí na dřevě“), 14 aby tak Abrahamovo požehnání přišlo v Kristu Ježíši na pohany a abychom skrze víru přijali zaslíbení Ducha.

3:3 Přišli jste o rozum: Nebo Zešíleli jste (viz pozn. u 3:1).

• končíte tělem: Pavel tu používá drastickou slovní hříčku: řec. termín sarx (tělo) označuje mj. lidskou přirozenost v protikladu k působení Ducha (5:16–21; Ř 8:5–8), jeho hebr. ekvivalent básár je ovšem také eufemismem pro mužský pohlavní orgán, zejm. v kontextu obřízky (Gn 17:11).

3:4 prožili: Nebo vytrpěli – Pavel zde ale spíše poukazuje na prožitek Galatských v souvislosti s přijetím Ducha svatého (viz 3:2).

3:5 uděluje vám Ducha: Viz pozn. u 3:2. Působí … zázraky: Viz Ř 15:18–19; sr. Sk 2:43; 5:12; 1K 12:4–11. • díky skutkům Zákona, anebo díky víře v to, co jste slyšeli: Opakování formulace použité již v 3:2 zesiluje kontrast mezi snahou o dodržování Zákona oproti spolehnutí na zvěst evangelia (sr. Ef 2:8–9).

3:6–9 Odpověď na předchozí otázky mohou Galatští najít nejen ve vlastní zkušenosti obrácení a přijetí Ducha (3:1–5), ale i v Písmu: praotec Abraham byl stejně jako oni přijat Bohem na základě víry, ne skutků Zákona.

3:6 uvěřil Bohu…: Citátem z Gn 15:6 Pavel odkazuje na kontext Hospodinovy smlouvy s Abrahamem (Gn 15:1–21; 17:1–27). V tomto výroku spatřuje stěžejní vyjádření Božího vztahu nejen k Abrahamovi, ale ke všem věřícím (viz Abk 2:4; Ř 4).

3:7 synové Abrahamovi: Abraham je fyzickým praotcem izraelského národa, jeho duchovními potomky jsou ale všichni lidé víry – ať už z Židů, nebo pohanů (3:29; sr. Mt 3:9; 8:11; J 8:33–39; Ř 4:11–12).

3:8 předvídalo: Pavel přičítá Písmu autoritu Božího slova (sr. 2Tm 3:16; Žd 4:12; 2Pt 1:19–21). • ospravedlní pohany: Abraham pocházel ze sumerského města Ur v dnešním Iráku (Gn 11:27–28); byl tedy podobně jako Galatští „pohan“, kterého Bůh ospravedlnil jen na základě jeho víry (3:7; Ř 3:30). • předpovědělo: Nebo předem zvěstovalo evangelium (řec. proeuangelizó; jediný výskyt slova v NZ). • V tobě dojdou…: Citace třikrát opakovaného zaslíbení Abrahamovi (Gn 12:3; 18:18; 22:18), které se nakonec naplnilo skrze jeho fyzického potomka Ježíše (Mt 1:1).

3:9 věrným: Nebo věřícím (sr. Ř 4:18–22; Žd 11:8–19).

3:3 Ga 4:9; Ga 5:19

3:4

2J 1:8

3:5 1K 12:10

3:6

*Gn 15:6; Ř 4:3

3:8

*Gn 12:3; Sk 3:25 1Pt 1:2