LIST ŘÍMANŮM PAVLŮV
STUDIJNÍ BIBLE21
1:1
Ř 1:16; 6:20
1:2
Tt 1:2
1:3
Mt 1:1; 22:42
1:4
1K 15:1–4,12–23
1:5
Sk 9:15; 26:15–18
1:6
Ř 8:28
1:8
1Te 1:8
1:9
Fp 1:8–9
1:11
Ř 12:6
ÚVOD (1:1–17)
Pozdrav
Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný apoštol, oddělený pro Boží evangelium, 2 které Bůh skrze své proroky již dávno zaslíbil ve svatých Písmech.
3 Toto evangelium je o jeho Synu – který tělem pocházel z Davidova semene,
4 Duchem svatým však byl Boží Syn, jak se mocně ukázalo jeho vzkříšením z mrtvých – o našem Pánu Ježíši Kristu. 5 Skrze něj a pro jeho jméno se nám dostalo této milosti, totiž apoštolství, aby lidé ze všech národů došli k poslušnosti víry; 6 k nim patříte i vy, povolaní Ježíšem Kristem. 7 Všem Bohem milovaným povolaným svatým v Římě: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
Touha navštívit Řím
8 Především za vás všechny děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista – vždyť o vaší víře mluví celý svět! 9 Bůh, jemuž sloužím svým duchem v evangeliu jeho Syna, je mi svědkem, že se o vás neustále zmiňuji 10 ve svých modlitbách. Stále prosím za to, aby se mi konečně už někdy podařilo přijít z Boží vůle k vám. 11 Toužím se s vámi setkat, abych se s vámi podělil o nějaký duchovní
1:1–17 Úvod listu se drží klasického rétorického stylu antických dopisů, na jejichž počátku stálo tzv. praescriptum (tj. záhlaví). To mělo tři části: nomen, tj. označení pisatele listu (1:1–6), adscriptio, tj. uvedení adresáta (1:7a) a salutatio, tj. pozdrav (1:7b). Po praescriptu následovalo exordium, tj. uvedení kontextu a důvodu psaní (1:8–15) a shrnutí tématu dopisu (1:16–17). Úvod k listu Římanům je mezi Pavlovými dopisy nejdelší, neboť apoštol Řím ještě nenavštívil, a chtěl tedy svým adresátům patřičně představit nejen sebe, ale především svou zvěst. 1:1 služebník: Řec. termín dúlos označuje dosl. otroka (viz např. 1K 7:21), tj. člověka sloužícího svému pánu. Oproti modernímu užití (např. v 17.–19. stol. na jihu USA) ovšem termín nenesl nezbytně negativní obsah; antičtí otroci tvořili důležitou část společnosti a mohli dosáhnout i váženého postavení např. jako učitelé či filosofové. Titulem služebník (hebr. eved, dosl. otrok) Hospodinův byly také označovány nejvýznamnější postavy SZ, např. Mojžíš (2Kr 18:12), Jozue (Joz 24:29), Eliáš (2Kr 10:10), David (2S 7:8) nebo Izaiáš (Iz 20:3). • povolaný: Kristus se Pavlovi dal poznat na cestě do Damašku (Sk 9:1–9) a ihned jej povolal ke zvěstování evangelia pohanům (19:15–16). Užitím tohoto termínu se Pavel směle staví do řady Božích služebníků a proroků (viz Gn 12:1–3; Ex 3:10–12; 1S 3:4–14; Iz 6:1–8; Jr 1:4–10). • apoštol: v NZ označení Kristových „vyslanců“ (řec. apostolos) zplnomocněných jeho autoritou. Kromě původních Dvanácti (Mt 10:5–8; Mk 3:13–19) a Pavla jako „apoštola pohanů“ (11:13; 1K 9:1; Ga 1:1) jsou v NZ zmíněni i další apoštolové a nejméně jedna apoštolka (Sk 14:14; Jk 1:19; Ř 16:7). • oddělený: Zřejmě narážka na Jeremiášovo povolání (Jr 1:5; sr. Sk 13:2). • evangelium: Řec. „dobrá zpráva“. Pavel tímto termínem vypůjčeným ze SZ (viz Iz 40:9; 41:27; 61:1; Na 2:1) označuje svou zvěst o Kristu v úvodu listu hned několikrát (1:1,9,15,16); sr. též Mk 1:1,14; 13:10; 14:9; 16:15 atd. 1:3–4 Řec. text zde má hutnou, pečlivě strukturovanou formu prozrazující, že Pavel zřejmě citoval tehdy již rozšířené starokřesťanské vyznání nebo hymnus o Kristu (sr. Fp 2:6–11; Ko 1:15-20; 1Tm 3:16; Žd 1:3–4). Mohl tak římským křesťanům, kteří ho dosud osobně neznali, hned zkraje listu prokázat svou teologickou pravověrnost. 1:3 tělem: Dosl. podle těla. Pavel užívá výraz „tělo“ (řec. sarx)
v různých významech; zde poukazuje na Ježíšovu fyzickou existenci v tomto světě (např. 4:1; 8:3; sr. J 1:14). Pro jiný význam slova viz pozn. u 7:5. • z Davidova semene: Tj. z rodové linie krále Davida, z níž měl podle zaslíbení vzejít Mesiáš, jehož vláda potrvá navěky (2S 7:12–16; Iz 9:6; Jr 33:15; sr. Mt 1:6–16; L 1:27,32; též Mt 9:27; 15:22; 20:30; 21:19).
1:4 Duchem: Dosl. podle Ducha. Paralelní vyjádření k „podle těla“ v 1:3. Jako Ježíšovo fyzické narození prokazuje fakt jeho lidství (viz J 1:14; Žd 2:14–17), tak se jeho vzkříšením z mrtvých prokazuje jeho božství (viz Sk 2:32–36; 13:32–33).
1:5 milosti … apoštolství: Pavel vždy zdůrazňoval, že jeho pověření je nezaslouženým darem od Boha, viz paralelní formulaci v 15:15–16 (sr. 1K 15:8–10; Ef 3:7). • ze všech národů došli k poslušnosti víry: Konečný cíl Pavlovy mise k pohanům tvoří rámec celého listu, viz paralelní formulaci v 16:26 (sr. 1:13; 11:13; Ga 2:7–8; 1Tm 2:7; 2Tm 1:11).
1:7 Bohem milovaným: Viz 5:8 (sr. J 3:16; Ef 2:4; 5:2; Ko 3:12; 2Te 2:13,16; 1J 4:10). • povolaným: Tak jako Bůh povolává jednotlivce ke specifické službě (viz pozn. u 1:1), povolává všechny věřící ke spáse (viz 8:28–30; sr. 1K 1:26–29; Ef 4:1; 2Tm 1:9; 1Pt 2:9). • svatým: Starokřesťanské označení všech věřících (viz pozn u 1K 1:2).
• Milost vám a pokoj: Přání, kterým Pavel otevírá každý ze svých listů, v sobě unikátně spojuje řecké a hebrejské prvky. Řecký výraz charis („milost“) je příbuzný s chaire („Buď zdráv/-a“, srov. Mt 26:49; L 1:28), zatímco eiréné („pokoj“) je řeckým překladem tradičního židovského pozdravu šalom (srov. L 24:36).
1:8–15 Po záhlaví listu následuje tzv. exordium, tj. zdvořilé oslovení adresátů a uvedení důvodu, proč se na ně pisatel obrací (viz pozn. u 1:1–17). V Pavlově případě šlo o jeho dávnou touhu navštívit Řím a zvěstovat zde evangelium.
1:8 za vás všechny děkuji: V Pavlových listech obvykle po pozdravu následuje díkůvzdání za adresáty (viz 1K 1:4–9; Fp 1:3–8; Ko 1:3–6; 1Te 1:2–3; 2Te 1:3–4; 2Tm 1:3–5; Fm 1:4–7).
1:11 Toužím se s vámi setkat: Viz 15:23; sr. Sk 19:21. • duchovní dar: Pavel zřejmě nemá na mysli některý z charismatických darů (viz 1K 12), ale širší přínos své apoštolské a učitelské služby k posílení víry římských křesťanů (viz Ř 12:6–8; sr. Ef 4:11–13; Ko 1:28–29).
dar k vašemu posílení, 12 to jest, abychom se navzájem povzbudili: vy mojí vírou a já vaší.
13 Nechci, bratři, abyste nevěděli, že jsem vás už mnohokrát chtěl navštívit (ale dosud mi v tom vždy bylo zabráněno), abych měl užitek i mezi vámi tak jako mezi ostatními národy. 14 Jsem dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i prostých, 15 takže pokud jde o mě, jsem odhodlán kázat evangelium i u vás v Římě.
Evangelium Boží spravedlnosti
16 Nestydím se za evangelium – vždyť je to Boží moc ke spasení každého, kdo věří, předně Žida, ale i Řeka. 17 V něm se totiž zjevuje Boží spravedlnost z víry k víře, jak je psáno: „Spravedlivý pak bude žít z víry.“
BOŽÍ SOUD A SPRAVEDLNOST Z VÍRY (1:18 – 4:25)
Nespravedlivost pohanů 18 Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svévolně potlačují pravdu. 19 Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné, neboť jim to Bůh odhalil. 20 Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc a božství –lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu. 21 Ačkoli Boha poznali, nectili ho jako Boha. Místo aby byli vděční,
1:13 bratři: Řec. výraz adelfoi označuje primárně biologické sourozence (dosl. „z téhož lůna“), v přeneseném smyslu pak soukmenovce (viz Dt 15:12) nebo souvěrce (viz 12:1; 1K 1:10 atd.) – bez ohledu na pohlaví. V tomto smyslu tedy jde o generické maskulinum zahrnující muže i ženy přijaté v Kristu za členy Boží rodiny (viz 8:29; sr. Mt 12:49–50; J 1:12–13; Ga 4:4–7; Ef 2:19; Žd 2:10–18).
• bylo zabráněno: Sr. Sk 16:6–9; 2K 1:15–17; 1Te 2:18. Pavel psal Římanům během pobytu v Korintu ke konci své třetí misijní cesty (viz Úvod, „Datování a místo vzniku“, s. xx). Až dosud byl plně zaměstnán péčí o založené církevní obce (viz 2K 11:28), nyní ale toto období své služby považuje za uzavřené a chystá se východní Středomoří opustit (viz 15:22–24). Před návštěvou Říma ovšem ještě musel do Jeruzaléma, aby mateřské židovské církvi předal finanční dar od církví z pohanů (15:25–29). • měl užitek: Dosl. měl ovoce/úrodu. Pavel nebyl tím, kdo římskou církev „sázel“ či „zaléval“ (viz 1K 3:6), věřil ale, že evangelium „nese ovoce … po celém světě“ (viz Ko 1:5–6), a chtěl na této úrodě mít svůj podíl i v Římě (sr. J 4:36–37). 1:14 Jsem dlužníkem: Sr. 13:8. Pavel chápal svou službu jako povinnost vůči svému Pánu (viz pozn. u 1:1 a 1K 9:16–17; sr. L 17:10) a snad jako splátku dluhu za své dřívější pronásledování církve (viz 1K 5:9–10; 1Tm 1:12–17). • Řeků i barbarů: Římané jako dědicové řecké kultury byli hrdí na svou civilizační vyspělost a ostatními národy pohrdali. Slovo barbar bylo posměškem na adresu nesrozumitelné mluvy cizinců (jako naše „blabla“). Pavel zdůrazňuje, že evangelium přesahuje všechny etnické, kulturní či sociální hranice. 1:16–17 Tyto verše jsou formálním shrnutím tématu celého listu, v němž Pavel představuje Římanům své evangelium (viz pozn. u 1:1). • Boží spravedlnost: Tento klíčový výraz se objevuje v listu hned osmkrát (viz 3:5,21,22,25,26; 10:3); jinde jej ale u Pavla nalézáme jen v 2K 5:21. Pojem má už v SZ více významů, které se promítají i do NZ: (1) morální charakter samotného Boha (tj. svatost, nestrannost, spolehlivost, viz Dt 32:4; Ž 11:7; 116:5), (2) stav věcí, který je v souladu s Boží vůlí (paralelní k výrazu „právo“, příp. „spása“ viz Iz 46:13; 51:5–8;
1:14 1K 9:16
1:15 Ř 15:20
1:16
Sk 3:26
1K 1:18,24 Ř 2:16; 8:24
1:17
Abk 2:4
Ř 3:21–22
Ga 3:11 Žd 10:38 1:18 Ef 5:6
Ko 3:6 Ř 2:5
1:19
Sk 14:15–17; 17:24–28
1:20
Jb 12:7–9 Ž 19:2 1:21 2Kr 17:15 Ef 4:17–18
Jr 23:5–6; 33:15–16) a (3) postavení věřícího či celého Božího lidu před Bohem (tj. ospravedlnění, prohlášení za přijatelného v Božích očích, viz Gn 15:6). • Pavel zde má na mysli poslední jmenovaný význam, jak dokládá jeho citace Abk 2:4: Spravedlivý pak bude žít z víry (dle řecké LXX, kde závěr verše zní doslova: díky mé víře/věrnosti ). Nejde tedy o spravedlnost pocházející od člověka, ale od Boha.
1:18 – 3:20 Než se Pavel dostane k výkladu ospravedlnění skrze víru (počínaje od 3:21–22), věnuje se nejprve tématu spravedlnosti Božího soudu nad všeobecnou zkažeností světa. Pohané (1:18–32) i Židé (2:1 – 3:8), a tedy celé lidstvo (3:9–20) vězí pod mocí hříchu a nemohou sami o sobě obstát před Boží spravedlností.
1:18–32 Tato pasáž se pevně drží žánru židovských polemik s pohanstvím (viz zejm. Mdr 14:22–31; sr. Ef 4:17–19; 1Te 4:3–5; 1Pt 4:3–5) a populární (zejm. stoické) kritiky společenské zkaženosti (tzv. seznamy neřestí, sr. pozn. u 1K 6:9–11). Formálně také odpovídá struktuře obžalovací řeči u římského soudu: začíná obviněním (lidé odmítají pravdu o Bohu, 1:18–20), pokračuje výčtem důkazů (modlářství vede k mravní zkáze, 1:21–27) a vrcholí verdiktem (Bůh lidi vydal jejich vlastním neřestem, 1:28–32).
1:18 Boží hněv: Termín přejatý ze SZ odkazuje nikoli na nevypočitatelnou emoci, ale na projev Boží spravedlnosti, tj. na jeho konzistentní a naprostý odpor ke zlu (viz Ex 32:9–14; Dt 9:7–8,18–19; Ž 7:12; Iz 13:9–13; Ez 7:3–12). Zatímco jinde Pavel obvykle spojuje Boží hněv s posledním soudem (2:5–8; 5:9; 1Te 1:10), zde dokládá, že tento Boží odpor k lidské zkaženosti se zjevuje už nyní v průběhu dějin (sr. Ef 5:6).
1:19–20 Pavel zde volně cituje Mdr 13:5. Odkaz na Boží stvoření jako zdroj poznání o Bohu je typický pro Pavlovo zvěstování evangelia pohanům (viz Sk 14:15–17; 17:24–28; Ko 1:15–17), ale je přítomný už v SZ (Ž 8:4–5; 19:2–5; Jb 12:7–10) a ozývá se i v Ježíšových výrocích (Mt 5:45; 6:26–30).
1:21 Boha poznali: Tj. dozvěděli se o něm skrze jeho stvoření; není zde myšleno důvěrné poznání na základě
1:22
Jr 10:14
1K 1:20
1:23
Dt 4:15–19 Ž 106:20
1:24
Sk 14:16
1:26
1Te 4:5
1:27
Lv 18:22; 20:13
1K 6:9
1:30
2Tm 3:2
1:31
2Tm 3:3
1:32
Ř 6:23
2:1
Mt 7:1
2:4
Ř 9:22
2Pt 3:9, 15 2Tm 2:25
propadli ve svých myšlenkách marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. 22 Prohlašují se za moudré, ale jsou blázni. 23 Slávu nesmrtelného Boha vyměnili za pouhé obrazy smrtelného člověka, ptáků, zvěře i plazů. 24 Bůh je proto vydal nečistotě, po níž v srdci toužili, aby si navzájem prznili těla, 25 když vyměnili Boží pravdu za lež a ctili stvoření a sloužili mu raději nežli Stvořiteli, který je požehnaný navěky. Amen. 26 Bůh je proto vydal hanebným vášním. Jejich ženy vyměnily přirozené obcování za to, které je proti přírodě. 27 Stejně tak muži opustili přirozené obcování se ženou a vzpláli touhou k sobě navzájem; muži páchají nestydatost s muži a za svou zvrácenost na sebe přivádějí nevyhnutelnou odplatu. 28 Když jim známost Boha nebyla dost dobrá, Bůh je vydal jejich zvrácené mysli, aby dělali, co není správné. 29 Jsou prolezlí nepravostí, podlostí, chamtivostí a záští; jsou plní závisti, vraždychtivosti, svárlivosti, lsti a zlomyslnosti; 30 štváči a pomlouvači, odpůrci Boha, zpupní, arogantní, vychloubační, vynalézaví ve zlu, vzpurní k rodičům; 31 nerozumní, nespolehliví, bezcitní a nemilosrdní. 32 Přestože znají Boží rozsudek smrti nad pachateli těchto věcí, nejenže je sami dělají, ale ještě to ostatním schvalují.
Boží nestrannost
2Chceš-li však někoho soudit, člověče, věz, že sám nemáš výmluvu, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe – vždyť sám děláš to, co soudíš! 2 Víme, že Boží soud nad pachateli těch věcí se zakládá na pravdě. 3 Myslíš si snad, člověče, že unikneš Božímu soudu, když soudíš druhé, ale sám děláš totéž? 4 To si nevážíš jeho laskavosti, shovívavosti a trpělivosti? Nechápeš, že tě Boží dobrota vede k pokání?
osobního vztahu (viz J 1:18; 2K 5:16; Ga 4:9; Fp 3:8,10).
• propadli ve svých myšlenkách marnosti: Sr. Ef 4:17–18.
1:22 jsou blázni: Viz 1K 1:20; 3:18–20 (sr. Př 3:5–7; Iz 29:14; Jr 28:9).
1:23 slávu … Boha vyměnili: Citace z Ž 106:20 (viz též Jr 2:11; sr. Dt 4:16–18; Sk 17:29). Pošetilost této záměny, jež je podstatou modlářství, se zdůrazňuje trojím opakováním slovesa „vyměnit“ (1:23,25,26).
1:24–25 Bůh je … vydal: Také Boží rozsudek nad modláři zaznívá v pasáži třikrát (1:24,26,28). Trestem za jejich odvrácení od Boha je to, že zůstávají napospas sami sobě a důsledkům své zkaženosti.
1:26–27 přirozené … proti přírodě: Řec. fysikén … para fysin. Tradiční pohled vidí v těchto verších odsouzení všech mužských i ženských homosexuálních projevů (ale i samotných sklonů, „vášní“). Ty jsou chápány jako prohřešek nejen proti Mojžíšovu zákonu (Lv 18:22; 20:13), ale i proti „přírodě/přirozenosti“ (fysis). Někteří současní badatelé ovšem poukazují na víceznačnost tohoto řec. pojmu a upozorňují, že zde nemusí jít o přirozenost ve smyslu vrozené danosti či Bohem určeného řádu materiálního světa, ale spíše o „obvyklost“ (viz pozn. u 1K 11:13–15). Pavlův současník, židovský filosof Filón Alexandrijský používá stejné slovní spojení para fysin, když mluví o antické pederastii jako vyhledávání „nepřirozené“ slasti (viz De specialibus legibus 3.39). V každém případě zde Pavel (vzhledem k dobovému kontextu) mluví o mužích a ženách žijících v tradičním heterosexuálním manželství, kteří „opustili“ či „vyměnili“ běžný manželský styk za „nestydatost“ a „zvrácenost“ vyplývající z jejich modlářství (viz pozn. u Dt 23:18). 1:28–31 dělali, co není správné: Důsledky lidského odvrácení od Boha se neprojevují jen v sexuální oblasti,
ale v celkovém morálním rozvratu. Pavel tu uvádí obsáhlý seznam neřestí lidí vydaných napospas svým hříšným sklonům (sr. Mk 7:21–23; 1K 6:9–10; Ga 5:19–21; Ef 5:3–5; Ko 3:5–9; 1Tm 1:9–10).
1:32 znají … rozsudek: Viz 6:21,23. Pohané sice neznají Boží zákon zjevený v Písmu, ale jeho přirozený zákon se jim představuje ve stvoření (viz 1:19–20) a v jejich svědomí (viz 2:14–15). • ještě to ostatním schvalují: Zřejmě odkaz na pseudepigrafní spis Závěť Ašerova 6:2: „Lidé dvojí tváře jsou vinni dvojnásob, neboť nejenže činí zlo, ale ještě je schvalují druhým“).
2:1–16 Na základě předchozí pasáže usvědčující pohany z hříchu (1:18–32) by se zejména zbožní čtenáři mohli považovat ve srovnání s nimi za spravedlivé. Pavel však spěchá takové reakci svých adresátů předejít.
2:1–5 člověče: Pavel zde využívá populární helénistickou řečnickou techniku diatribé, kdy autor vstupuje do fiktivního dialogu se svým předpokládaným oponentem. • sám děláš to, co soudíš: Tj. nemorálnosti popsané v 1:29–31. Pavlovi jde o to, aby seznam neřestí v předchozí pasáži nebyl chápán jen jako židovská polemika s pohanstvím (viz pozn u 1:18–32), ale jako usvědčení každého člověka z hříchu (viz 3:9–23; sr. Mk 7:21–23).
2:1 soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe: Viz Mt 7:1–5; L 6:37; Jk 2:12–13 (sr. Gn 38:24–26; 2S 12:1–7).
2:4 Boží dobrota vede k pokání: Židovská literatura někdy poněkud nadřazeným tónem vykreslovala Boží shovívavost vůči pohanům (viz např. Mdr 12:8–10). Pavel však ukazuje, že tatáž Boží laskavost se vztahuje i na jeho lid, s cílem přivést i je k pokání (viz Ex 34:6–7; Ž 103:8–13; Iz 55:6–7; Jl 2:12–13).
5 Ty si ale svou tvrdostí a nekajícím srdcem proti sobě hromadíš hněv, který se zjeví v den hněvu a Božího spravedlivého soudu. 6 On „odplatí každému podle jeho skutků“ – 7 těm, kdo vytrvale konají dobro a hledají slávu, čest a nesmrtelnost, věčným životem; 8 těm, kdo ve svém sobectví odmítají pravdu a řídí se nepravostí, však odplatí zuřivým hněvem. 9 Soužení a úzkost čeká duši každého člověka, který koná zlo, předně Žida, ale i Řeka. 10 Každého, kdo koná dobro, předně Žida, ale i Řeka, pak čeká sláva, čest a pokoj.
11 Bůh totiž nestraní nikomu.
12 Všichni, kdo hřešili bez Zákona, bez Zákona také zahynou; všichni, kdo hřešili pod Zákonem, budou souzeni Zákonem. 13 Před Bohem totiž nejsou spravedliví ti, kdo Zákon slyší, ale ti, kdo Zákon plní. 14 Pohané nemají Zákon, ale když sami přirozeně dělají, co Zákon žádá, pak jsou Zákonem sami sobě. Nemají sice Zákon, 15 ale prokazují působení Zákona zapsaného v jejich srdcích. Dosvědčuje to i jejich svědomí: jejich vlastní myšlenky je někdy obviňují
Obecné zjevení (1:19–21; 2:14–15)
Ž 8:4–5; 19:2–5
Jb 12:7–10
Sk 14:15–17; 17:24–29
Mt 5:45; 6:26–30
2:5 Ž 110:5; Ř 2:8
2:6 Ž 62:13; Mt 16:27
2:7
Mt 25:46; 2Tm 4:14
2:8
2Te 2:12; Ef 2:3
2:11
Ga 2:6; Ef 6:9
Ko 3:25
2:12
Ř 7:7
2:13
Mt 7:21; J 13:17
Jk 1:22–25
2:14
Sk 10:35
Teologové rozlišují tzv. speciální zjevení, kdy se Bůh dává lidem poznat přímo a konkrétně skrze své slovo, vidění apod. (viz Gn 12:3; Ex 3:2–6; 1S 3:10; Iz 6:1–5), v plnosti pak v Ježíši Kristu (viz J:1,14; 14:9; Ko 2:9; Žd 1:1–3), a tzv. obecné zjevení. V tomto druhém případě
Bůh oslovuje člověka skrze stvořený svět a skrze vnitřní hlas svědomí.
O Bohu a jeho povaze univerzálně vypovídá stvořená příroda (viz Ž 19:2–5). Lidské přijetí tohoto zjevení však univerzální není. Pavel v Ř 1–3 učí, že lidé se ve své hříšnosti od poznání Boha odvrátili a „sloužili raději stvoření, než Stvořiteli“ (1:21–25).
Boží obecné zjevení se podle Pavla realizuje také skrze lidské svědomí, které představuje Boží Zákon „zapsaný v lidských srdcích“ (2:15). Stejně jako Boží zjevení skrze přírodu však lidé tento hlas potlačují (viz 1Tm 1:19; 4:2; Tt 1:15).
Pavel se na obecné zjevení odvolával, když kázal pohanům, kteří neznali hebrejská Písma (viz 14:15–17; 17:24–29). Obecné pohanské povědomí o Bohu mu bylo odrazovým můstkem ke zvěstování evangelia o spáse všech, kdo uvěří Božímu jedinečnému zjevení v jeho Synu, Ježíši Kristu, které je dosvědčeno jeho zjevením v Písmu.
2:5 den hněvu: Tj. soudný den na konci dějin, viz pozn. u 1:18 (sr. Iz 13:9; Sf 1:14–15; 1Te 1:10; Zj 6:17).
2:6–11 Pavel v této pasáži používá tzv. chiasmus, tj. strukturu textu, kde jsou jeho jednotlivé části křížově uspořádány do tvaru řeckého písmene chí – Χ (viz např. Gn 9:6a; Mt 23:12).
A Boží nestrannost (2:6)
B Odměna za konání dobra (2:7)
C Trest za konání zla (2:8)
C‘ Trest za konání zla (2:9)
B’ Odměna za konání dobra (2:10)
A’ Boží nestrannost (2:11)
2:6 „odplatí … skutků“: Pavel cituje princip Božího spravedlivého soudu mnohokrát opakovaný v SZ, viz Jb 34:11; Ž 62:13; Př 24:12; Jr 17:10; 32:19 (sr. Mt 16:27; 2K 5:10; Zj 22:12). Právě tak Zákon požadoval spravedlnost a nestrannost od Izraelitů a zejména jejich soudců (viz Lv 19:15; Dt 1:17; 10:17; 16:18–20).
2:7 věčným životem: Pavel zde a v 2:10 nejspíše mluví hypoteticky. Pointou celé pasáže (1:18 – 3:20) je, že nikdo není před Bohem dostatečně dobrý (sr. Mk 10:17–18), a věčný život tedy lze získat pouze jako dar (3:21–31).
2:8 ve svém sobectví: Řec. slovo eritheia v sobě zahrnuje ješitnou sebestřednost a svárlivost (viz 2K 12:20; Ga 5:20; Fp 1:16; 2:3; Jk 3:14,16). Aristotelés (Politika 5.3)
termínem označoval soudobé politiky usilující o veřejný úřad pro vlastní zisk spíše než z touhy sloužit lidu. • odmítají pravdu: Tj. pravdu o Bohu, viz 1:18–20. • zuřivým hněvem: Viz pozn. u 1:18.
2:9–10 předně Žida, ale i Řeka: Fráze se opakuje celkem třikrát (dvakrát zde a v 1:16) ke zdůraznění myšlenky, že na obě skupiny se vztahuje Boží spravedlivá odměna a trest, ale i nezasloužená spása.
2:11 nestraní nikomu: Viz pozn. u 2:6 (sr. Jb 34:19; Sir 35:13; Sk 10:34; Ga 2:6; Ef 6:9; Ko 3:25; 1Pt 1:17).
2:12–13 bez Zákona … pod Zákonem: Bůh každého soudí podle měřítka, které měl dotyčný k dispozici (viz Mt 7:2).
• slyší … plní: Viz Dt 10:12–13; 1S 15:22; Ez 33:31–32; sr. Jk 1:22–25.
2:14–15 nemají Zákon, ale … svědomí: Tak jako Boží stvoření přináší lidem poznání o Stvořiteli (viz 1:19–20), podobně jim také svědomí přináší poznání o jeho vůli. Lidé ale zatvrzují své srdce (viz Gn 6:5; 8:21; Jr 17:9; Ez 36:26) a tento Boží hlas ve svém nitru umlčují (viz 1Tm 1:19; 4:2; Tt 1:15). • když sami přirozeně dělají: Jde o hypotetickou možnost (viz pozn. u 2:7); skutečný stav Pavel popsal v 1:28–32. Netvrdí tedy, že pohané jsou díky svému svědomí spravedliví, ale že jsou před Bohem právě tak odpovědní za své hříchy jako Židé: nemají sice Mojžíšův zákon, ale přirozený morální zákon je zapsaný v jejich srdcích