LIST ŘÍMANŮM PAVLŮV
STUDIJNÍ BIBLE21
4:14
Ga 3:18
4:15
Ř 3:20; 7:12
1K 15:55–56
Ga 3:10
4:16
Ga 3:7
4:17
Gn 17:5; Iz 48:13
J 5:21; 1K 1:28
Ř 8:11
4:18
Gn 15:5
4:19
Gn 17:17; 18:11
Žd 11:11
4:22
Gn 15:6; Ř 4:3
4:24
1Pt 1:21
4:25
Iz 53:4–5
Ř 5:18; 8:30
1K 15:17; 2K 5:15
1Pt 1:21
5:1
Ř 3:28; 8:6; 10:17
5:2
Ef 2:18; 3:12
Ř 5:21; 8:24
14 Kdyby se dědici měli stát lidé Zákona, byla by ta víra zmařena a zaslíbení zrušeno. 15 Zákon přináší hněv; vždyť kde není Zákon, není přestupek.
16 Zaslíbení tedy vychází z víry, aby se řídilo milostí, aby bylo zaručeno všemu semeni – nejen stoupencům Zákona, ale také následovníkům Abrahamovy víry. Ten je otcem nás všech 17 (jak je psáno: „Učinil jsem tě otcem mnohých národů“) před Bohem, kterému uvěřil, který oživuje mrtvé a volá věci, které nejsou, aby byly.
18 V naději proti vší naději Abraham uvěřil, že bude otcem mnohých národů; bylo mu totiž řečeno: „Tak početné bude tvé símě.“ 19 I když mu bylo skoro sto let, neochaboval ve víře při pohledu na své už nemohoucí tělo a na neplodnost Sářina lůna. 20 Nepochyboval nevěřícně o Božím zaslíbení, ale posílil se ve víře, a tak vzdal slávu Bohu. 21 Byl totiž přesvědčen, že co Bůh zaslíbil, dokáže i splnit, 22 a právě to „mu bylo počítáno za spravedlnost.“ 23 Že mu to „bylo počítáno“ však není napsáno jen kvůli němu, 24 ale také kvůli nám, jimž má být počítáno, že věříme v Toho, který vzkřísil z mrtvých našeho Pána Ježíše. 25 On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění.
SPÁSA V JEŽÍŠI
KRISTU (5:1 – 8:39)
Spolehlivá naděje
5 Nyní, když jsme ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána, Ježíše Krista. 2 Skrze něj jsme také vírou získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy. 3 A nejen to; chlubíme se i souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, 4 vytrvalost
4:14 zmařena … zrušeno: Pavel dochází k překvapivému závěru, že židovské spoléhání na skutky Zákona jako prostředek spásy je v rozporu s Abrahamovou vírou a se zaslíbením, které mu Hospodin dal.
4:15 přestupek: Řec. výraz parabasis neoznačuje obecně hřích jako morální zlo, ale konkrétní porušení normy, provinění proti předpisu (sr. 2:23; 5:14; Ga 3:19). • Zákon přináší hněv: Abrahamova víra vedla k ospravedlnění a Božímu zaslíbení, avšak Zákon se svými předpisy vede naopak k Božímu hněvu vůči těm, kdo jej porušují (viz pozn. u 1:18).
4:16 všemu semeni: Tj. Abrahamovým potomkům (viz 4:11–12). • stoupencům Zákona … následovníkům Abrahamovy víry: Dosl. těm ze Zákona … těm z Abrahamovy víry. Pavel tu může mluvit o dvou skupinách (Židech a křesťanech), anebo o jedné skupině, na niž platí obě charakteristiky, tj. o křesťanech ze Židů.
4:17 Učinil … národů: Citace z Gn 17:5. • Abraham přijal Boží zaslíbení o nesčetném potomstvu, ačkoli byl celý život bezdětný, neboť uvěřil Bohu, který oživuje mrtvé (viz Ez 37:1–14; J 5:21; 2K 1:9; Žd 11:19) a volá věci, které nejsou, aby byly (sr. Gn 1:1; J 1:3; Žd 11:3).
4:18 proti vší naději … uvěřil: Viz Gn 15:6 (sr. Ř 8:24–25; 2K 4:16–18; Žd 11:1,11–12). • Tak početné … símě: Citace z Gn 15:5.
4:19 sto let: Viz Gn 17:17; 21:5. • nemohoucí: Dosl. mrtvé, umrtvené (sr. Žd 11:12). • tělo: V tomto kontextu se v hebr. Bibli slovo „tělo“ (básár) užívá jako eufemismus pro mužský pohlavní orgán (viz Gn 17:11; Lv 15:2).
• neplodnost (dosl. mrtvost, umrtvenost) Sářina lůna: Viz Gn 11:30; 16:1–2; 18:11–12 (sr. Žd 11:11).
4:21–22 dokáže i splnit: Viz Gn 18:14 (sr. Jr 32:17; L 1:37; 2K 1:20; Ef 3:20). • mu bylo počítáno…: Viz 4:3. 4:23–24 napsáno … kvůli nám: Pavel v závěru svého pojednání o Abrahamovi aplikuje Gn 5:6 na sebe a své
adresáty. Abraham byl ospravedlněn vírou v Boha, který oživil jeho již „mrtvé“ tělo při zplození Izáka – a stejně tak jsou ospravedlněni křesťané věřící v Toho, který vzkřísil z mrtvých našeho Pána Ježíše. 4:25 On byl vydán … ospravedlnění: Styl i obsah tohoto verše napovídají, že jde zřejmě o citaci dobového křesťanského kréda nebo hymnu (viz pozn. u 1:3–4; sr. 1K 15:3–4). Jde tak o silně vypointovaný závěr celého Pavlova pojednání o ospravedlnění z víry (1:18 – 4:25).
5:1 – 8:39 V další části listu Pavel obrací pozornost od tématu ospravedlnění k věčné naději, která z ospravedlnění vyplývá. Pojednání o křesťanské svobodě od hříchu a životě v moci Ducha (5:12 – 8:17) je proto v úvodu i závěru zarámováno ujištěním o slavné budoucnosti věřících, které už navěky nic „nemůže oddělit od Boží lásky“ (8:39).
5:1–11 Úvodní pasáž této části listu vyvozuje logický závěr z předchozí části: z ospravedlnění hříšníků Kristovou obětí vyplývá, že věřící nyní mohou žít v pokoji s Bohem a v neochvějné naději na spásu v soudný den.
5:1 máme: Podle některých rukopisů mějme pokoj. • pokoj s Bohem: Nejde jen o pouhý pocit klidu, ale o vědomí, že Kristova oběť ukončila nepřátelství mezi svatým Bohem a hříšným člověkem (viz 5:10–11; 2K 5:18–19; Ef 2:14–18; Ko 1:20–22; sr. Iz 9:5–6; 52:7; Ez 34:25; Na 2:1).
5:2 získali přístup: Sr. Ef 2:18; 3:12; Žd 4:16; 7:25; 10:19–22; 2Pt 1:11. • nadějí Boží slávy: Pavel zde tento motiv jen představuje, než ho obšírněji vyloží v 8:18–30. Za výrazem „sláva“ (řec. doxa) stojí hebr. slovo kavod (dosl. „tíha“), které v SZ vykresluje Boží majestátní a ohromující přítomnost (viz článek „Boží sláva“ u Ex 24:15–17, s. xx).
5:3–4 soužení působí vytrvalost…: Viz též Jk 1:2–4; 1Pt 1:6–7. Podobnost těchto pasáží naznačuje, že pisatelé čerpali z tehdy již formulovaného raně křesťanského učení ovytrvalosti v souženích (sr. Mt 5:10–12; 10:22; 24:13).
spolehlivost a spolehlivost naději. 5 Tato naděje není klamná; vždyť Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval.
6 Kristus zemřel za bezbožné ještě v době, kdy jsme byli bezmocní. 7 Sotva kdo zemře za spravedlivého, i když za dobrého člověka by se snad někdo zemřít odhodlal. 8 Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.
9 Jsme-li teď jeho krví ospravedlněni, čím spíše jím budeme zachráněni před Božím hněvem! 10 Jestliže jsme ještě jako nepřátelé byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, čím spíše nás, již smířené, zachrání jeho život! 11 A nejen to; chlubíme se samotným Bohem díky našemu Pánu, Ježíši Kristu, který nás s ním usmířil.
Adam a Kristus 12 Hřích přišel na svět skrze jediného člověka a s hříchem přišla smrt. Smrt se pak rozšířila na všechny lidi, poněvadž všichni zhřešili. 13 Hřích byl ovšem na světě už před Zákonem, ale když není Zákon, hřích se nepočítá. 14 Od Adama až po Mojžíše tedy vládla smrt, a to i nad těmi, kdo nezhřešili stejným proviněním jako Adam.
Adam byl předobrazem Toho, který měl teprve přijít. 15 Mezi milostí a proviněním je ovšem rozdíl. Ano, proviněním jednoho mnozí propadli smrti. Boží milost je ale mnohem větší – mnohem spíše tedy byli mnozí obdarováni milostí toho jednoho člověka, Ježíše Krista! 16 Mezi Božím darem a následkem lidského hříchu je také rozdíl. Jediné provinění vedlo k soudu
5:5 není klamná: Dosl. nezahanbuje, tj. nezklame (viz 9:33; 10:11; 1Pt 2:6; sr. Iz 49:23). • do našich srdcí vylil: Viz Ez 36:26–27; Jl 3:1–5; Sk 2:17–21. • svou lásku: Boží Duch uprostřed současných soužení ujišťuje věřící o Boží lásce a o slávě, kterou jim připravil (viz 8:14–17; 1K 2:9–10; sr. Jr 31:3, Mal 1:2). 5:6 bezbožné: Řec. termín asebés neoznačuje ani tak lidi, kteří jsou „bez Boha“ (tj. nevěřící, ateisty), jako spíše ty, kteří jednají v rozporu s jeho vůlí, tj. nemorálně (viz 1Tm 1:9; 1Pt 4:18; 2Pt 2:5; 3:7; Ju 1:4,15). Do této kategorie ovšem patří všichni lidé (viz 3:9), avšak všichni mohou být ospravedlněni vírou v Krista (viz 4:5; 5:9). • ještě v době: Nebo v pravý čas (viz Ga 4:4–5). • bezmocní: O univerzální vládě hříchu nade všemi Adamovými potomky Pavel mluví v 5:12–21 (viz též 3:9; 6:17; sr. J 8:34); o bezmoci jednotlivce vůči „zákonu hříchu“ velmi osobně pojedná v 7:14–24. Lidé v tomto područí zla jsou v dalších verších označeni paralelními výrazy hříšníci a Boží nepřátelé (5:8,10; sr. Ef 2:5).
5:7–8 V Božích očích nelze nikoho považovat za spravedlivého (viz 3:10) či dobrého (viz Mk 10:18); Bůh ale dokazuje svou lásku ke všem lidem bez rozdílu (viz Mt 5:45; J 3:16; 1J 4:9–10).
5:9–10 Jsme-li teď… ospravedlněni: Opakováním formulace z 5:1 Pavel uzavírá téma ospravedlnění spojené s našimi minulými vinami a slovy budeme zachráněni obrací pozornost k naší vykoupené budoucnosti. • před Božím hněvem: Viz pozn. u 1:18, 2:5,8; 4:15. • čím spíše … čím spíše: V obou verších Pavel využívá rabínskou výkladovou techniku kal va-chomer („lehký a těžký“). Pokud nás Kristova smrt ještě jako nepřátele smířila s Bohem („těžší“ případ), o to jistěji nás, již smířené, zachrání jeho vzkříšený život („lehčí“ případ). Viz podobnou argumentaci v 8:32 (sr. Mt 6:30; 7:11; 10:29–31; Žd 2:2–3).
5:11 chlubíme se: Pasáž uzavírá stejná formulace, která ji otevírala v 5:2–3. Naše ospravedlnění není výsledkem
5:3
Mt 5:12
5:5
2K 1:22
Ga 4:6
Ef 1:13
Fp 1:20
Ř 8:39
5:6
Ga 4:4
Ef 5:2
5:8
J 3:16
1J 4:10
5:9
Ř 1:18; 2:5,8
5:10
Ř 8:34
2K 5:18–19
Ef 2:3
Ř 5:11
5:11
Ř 11:15
5:12
Gn 3:1–19
1K 15:21–22 Ř 6:1
5:14
1K 10:6
naší vlastní snahy – proto se chlubíme nikoli sami sebou (sr. 4:2), ale samotným Bohem, který nás se sebou sám usmířil v Kristu (sr. 1K 1:28–31; 2K 10:17).
5:12–21 Téma budoucí naděje věřících, uvedené v předchozí pasáži (5:1–11) je nyní ilustrováno srovnáním Adama a Krista. Jako měl Adamův hřích fatální důsledky pro všechny jeho tělesné potomky, tak má Kristovo vykoupení životodárné důsledky pro všechny, kdo vírou přijímají jeho dar spravedlnosti.
5:12 Hřích přišel na svět: Viz Gn 2:16–17; 3:6–7. • skrze jediného člověka: Hebrejské kolektivní myšlení počítalo s důsledky jednání jednotlivce na celou komunitu (viz Ex 20:5; Nu 16:22; Joz 7, Pl 5:7) a rabínská tradice hovoří přímo o univerzálním dopadu Adamova selhání: „Když Adam zhřešil, bylo rozhodnuto, že zemřou všichni, kdo se mají narodit“ (2Baruch 23:4; sr. 1K 15:21–22). Jiné texty ovšem zdůrazňují individuální odpovědnost každého člověka za vlastní hřích: „Adam proto není příčinou [smrti], leda své vlastní; každý z nás se ale stal Adamem sám sobě“ (2Baruch 54:19; sr. Jr 31:29–30; Ez 18:1–4). • přišla smrt: Dokud Adam a Eva nejedli ze stromu poznání dobra a zla, směli jíst ze stromu života (viz Gn 2:9). Smrt, před níž Bůh člověka varoval (viz Gn 2:17; 3:2), se v lidské zkušenosti objevila až po pádu do hříchu (viz Gn 4:8,23; 5:5; 6:3). • všichni zhřešili: Viz 3:23 (sr. 1Kr 8:46; Ž 51:7; 106:6; Jr 17:9).
5:13–14a Pavel zde nemluví o přestupcích normy (viz pozn. u 4:15), ale o hříchu jako morálním zlu, které nepochybně bylo na světě už před Zákonem (viz např. Gn 6:5).
V době od Adama až po Mojžíše se sice hřích „nepočítal“ (tj. nepojmenovával Zákonem), ale přesto lidi ovládal a přinášel smrt (viz 2:12) i těm, kdo nezhřešili … jako Adam (tj. vědomým přestoupením Božího přikázání).
5:14b–16 předobrazem: Pavel představuje Adama jako „prototyp“ (řec. typos) toho, který měl … přijít, tj. Krista,
5:17
1K 15:21; Ř 5:21
5:18
1K 15:22, 34
5:19
Fp 2:8
5:20
Ř 4:15; 7:8
Ga 3:19
5:21
Ř 6:1,10,23
6:1
Ř 3:5–8; 7:8
Ga 1:15
6:2
Ř 8:13
Ko 2:20; 3:3
6:3
Ga 3:27; 1K 12:13
6:4
Ef 4:22–24
Ko 2:12; 3:10
6:5
Fp 3:10–11
Ko 2:12; 3:1
6:6
Ga 2:20; 5:24
Ko 2:12
6:7
1Pt 4:1
6:9
Sk 2:24
6:10
Žd 7:27
a odsouzení, ale Boží dar vede k ospravedlnění z mnoha provinění! 17 Kvůli provinění jediného člověka vládla skrze toho jednoho smrt. Čím spíše tedy ti, kdo přijímají hojnou milost a dar spravedlnosti, budou vládnout v životě skrze toho jediného, Ježíše Krista!
18 Ano, skrze jediné provinění přišlo na všechny lidi odsouzení. Stejně tak ovšem skrze jediný spravedlivý čin přišlo na všechny lidi ospravedlnění a život. 19 Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšnými, tak se také poslušností jednoho mnozí stanou spravedlivými.
20 Když přišel Zákon, provinění se rozmnožilo, ale kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost! 21 Proto tak jako hřích vládl ve smrti, milost teď skrze spravedlnost vládne k věčnému životu skrze našeho Pána, Ježíše Krista.
Hřích a milost
6Co na to řekneme? Budeme pokračovat v hříchu, aby se rozmnožila milost? 2 V žádném případě! Jak bychom mohli nadále žít v hříchu my, kdo jsme mu zemřeli? 3 Nevíte snad, že když jsme byli pokřtěni do Krista Ježíše, byli jsme všichni pokřtěni do jeho smrti? 4 Křtem jsme s ním pohřbeni do smrti, abychom – tak jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou –i my vkročili do nového života.
5 Jsme-li s ním ztotožněni ve smrti, jistě s ním budeme ztotožněni i v jeho vzkříšení. 6 Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. 7 (Kdo zemřel, je přece zbaven hříchu.) 8 Když jsme s Kristem zemřeli, věříme, že s ním také budeme žít. 9 Víme, že Kristus vstal z mrtvých a už nikdy nezemře – smrt nad ním už nemá moc. 10 Svou smrtí jednou provždy zemřel hříchu, ale teď žije a jeho
neboť každý z nich svým způsobem zakládá nový lidský rod „ke svému obrazu“ (viz Gn 5:3; 1K 15:47–49; 2K 3:18). • mnozí: Tento výraz (řec. polloi) může v NZ někdy znamenat „všichni“. Tak je tomu i zde, v protikladu k odkazu na jednoho člověka – Adama či Krista (viz 5:18–19, kde je slovo použito synonymně v bezprostřední paralele k „všichni“, sr. též Mk 10:45). V závislosti na kontextu tomu tak ale není vždy (viz např. Mt 24:10) a jindy je význam sporný (viz Mk 14:24; sr. Iz 53:11). • z mnoha: Tj. ze všech (viz předchozí pozn.). 5:17 čím spíše: Další příklad rabínské argumentace kal va-chomer (viz pozn. u 5:9–10). Pokud provinění jediného člověka Adama mělo univerzální dopad na celé lidstvo, o to více má univerzální platnost spása pro všechny, kdo ji přijímají skrze jediného, Ježíše Krista 5:18–19 na všechny lidi ospravedlnění a život: Z tohoto i dalších míst v NZ vyplývá, že spása v Kristu se týká všech lidí (viz 1K 15:21–22; Ko 1:19–20; Ef 1:9–10; 1Tm 2:3–6; 1J 2:2). Pavel ovšem zdůrazňuje, že tato spása se v lidském životě realizuje teprve osobní vírou v Ježíše Krista (viz 1:16; 3:22; 10:9–10; sr. 1K 1:21; Ga 2:16; Ef 2:8; Fp 3:9).
5:20 Židovská tradice viděla v Zákoně lék proti hříchu a smrti: „Čím více Tóry, tím více života“ (Mišna, Pirkej Avot 2:7). Podle Pavla však Zákon moc hříchu pouze posílil (viz 3:20; 4:15; 7:7–11; sr. 1K 1:56).
6:1–23 Darem ospravedlnění Bůh osvobozuje věřící nejen od budoucího trestu za hřích (3:21 – 4:25), ale i od otroctví hříchu v současném životě (6:1–14), aby se mohli stát služebníky spravedlnosti (6:15–23).
6:1 na to: Tj. na předchozí prohlášení o milosti přemáhající hřích (viz 5:20–21). • Budeme pokračovat v hříchu…?
Pavel řečnickou otázkou předjímá možnou námitku svých oponentů, že navádí své posluchače k hříchu, aby se rozmnožila milost (jak uvedl těsně předtím v 5:20). Viz pozn. o diatribé u 2:1–5,17–27; 3:3–4; též pozn. o námitkách u 3:8,31.
6:2 v žádném případě: Nejkategoričtější zápor, viz pozn. u 3:3–4. • jsme [hříchu] zemřeli: Neznamená to, že křesťané už nikdy nehřeší (sr. 7:14–20; Jk 3:2; 1J 1:8–10), ale že jsou osvobozeni od nadvlády hříchu (viz 6:7), podobně jako je mrtvý člověk osvobozen od vlády Zákona (viz 6:12–14; 7:1–3; Ga 2:19).
6:3–4 pokřtěni do Krista: Řec. sloveso baptizó označuje křesťanský iniciační obřad (viz článek „Křest“ u Sk 2:38,41, s. xx), zde ovšem může nést i svůj původní význam „ponořit“ (sr. pozn. u 1K 10:2). Při křtu ponořením, jak se praktikoval v rané církvi, byli věřící sestupem pod hladinu symbolicky pohřbeni s Kristem, aby při se při vynoření ztotožnili s jeho vzkříšením a vkročili do nového života ve svobodě od hříchu a smrti (sr. Ko 2:11–12; Fp 3:10–11).
6:6 staré já: Dosl. „starý člověk“. Odkaz na hříšnou lidskou přirozenost Adamových potomků (viz 5:12–19). Viz též 2K 5:17; Ef 4:22–23; Ko 3:9–10 a článek „Starý a nový život“ u Ef 4:17 – 5:20). • ukřižováno s ním: Viz Ga 2:20; 5:24; Ko 3:3 (sr. 2K 5:14–15; 1Pt 2:24).
6:8 s ním také budeme žít: Věřící již duchovně vstali z mrtvých (viz Ef 2:5–6; Ko 2:13), při vzkříšeni v Kristův den ovšem vstanou i tělesně (viz 1K 15:20–23; 2K 4:14; Fp 3:21; 1Te 4:17; 2Tm 2:11).
6:10–11 zemřel hříchu: Již třetí zmínka o smrti hříchu, pokaždé s jiným důrazem: (1) Věřící „zemřeli hříchu“, když přijali nový život v Kristu (viz 6:2). (2) Smrt zbavuje člověka možnosti hřešit (viz 6:7). (3) Kristus svou smrtí
ŘÍMANŮM 6:11
život patří Bohu. 11 Stejně tak se i vy považujte za mrtvé hříchu a živé Bohu v Kristu Ježíši.
12 Nenechte proto ve svých smrtelných tělech vládnout hřích, nepodléhejte jeho žádostem. 13 Své údy už nevydávejte hříchu za nástroje nepravosti, ale jako zmrtvýchvstalí vydejte sami sebe i své údy Bohu za nástroje spravedlnosti! 14 Hřích už nebude vaším pánem, protože nejste pod Zákonem, ale pod milostí.
Smrt a život
15 Nuže, budeme hřešit, když nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? V žádném případě! 16 Nevíte, že když někomu sloužíte, musíte ho poslouchat? Stáváte se služebníky toho, koho posloucháte, ať už hříchu ke smrti anebo poslušnosti ke spravedlnosti. 17 Ano, byli jste služebníci hříchu, ale díky Bohu, že jste celým srdcem uposlechli to učení, do něhož jste byli uvedeni. 18 Tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky spravedlnosti. 19 S ohledem na vaši lidskou slabost to řeknu ještě názorněji: Jako jste své údy vydávali do služby nečistoty a špatnosti k páchání špatnosti, tak teď vydávejte své údy do služby spravedlnosti k posvěcení.
20 Jako služebníci hříchu jste byli svobodní od spravedlnosti. 21 Co jste měli z toho všeho, za co se teď stydíte? Vedlo to jen ke smrti. 22 A co teď máte z toho, že jste svobodní od hříchu a sloužíte Bohu? Ovocem vašeho posvěcení je věčný život! 23 Odměnou hříchu je totiž smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.
6:11 Ř 7:4
Ko 2:20; 3:3
6:13 Ř 12:1
2K 5:14
6:14
Ga 5:18
6:16
J 8:34 2Pt 2:19
6:17 2Tm 1:13
6:18
J 8:32
6:19 Ř 6:22
6:20 1K 7:22
6:22
J 8:32 1K 7:22
1Pt 1:9; 2:16 1K 1:30
6:23
J 3:16–21 Ga 6:8
a vzkříšením jednou provždy hřích přemohl (viz 2K 5:21; Ko 2:14–15; Žd 4:15; 1Pt 2:24; 1J 3:5). • Stejně tak: Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí se nyní vztahuje i na věřící v něj.
6:12–13 Nenechte proto … nepodléhejte … nevydávejte: Kristovo dokonané vítězství nad hříchem mají teď věřící aplikovat ve svém životě (viz 12:1–2; Ga 5:16–17).
6:14 pod Zákonem: Viz 2:12; 3:19; sr. 1K 9:20; Ga 4:4–5. • pod milostí: Jako první smlouva skrze Mojžíše přinesla Zákon, tak nová smlouva skrze Ježíše přináší milost (viz 3:24; 4:16; 5:20; sr. J 1:17).
6:15 budeme hřešit…? V žádném případě: Druhá polovina kapitoly začíná jako ta první (viz pozn. u 6:1), nyní ovšem s ohledem na nebezpečí, že by si křesťané svůj stav pod milostí (viz 6:14) mohli špatně vykládat jako záminku k hříchu (sr. Ga 5:13; Ju 1:4).
6:16 služebníky [dosl. otroky] … hříchu: Viz 3:9; 5:12; 7:14 (sr. J 8:34; Tt 3:3; 2Pt 2:19). • ke smrti: Viz 5:12,14,17; 6:21,23; 7:5,10. • ke spravedlnosti: Pavel netvrdí, že k ospravedlnění před Bohem lze dojít vlastní poslušností; již dříve ukázal, že je to nezasloužený dar Boží milosti (viz 3:23–24). Jinde mluví o spravedlnosti v právním smyslu, zde však v etickém (viz pozn. u 1:16–17).
6:17 to učení: Dosl. ten typ učení. Řec. výraz typos (dosl. „otisk“, viz J 20:25) označuje prototyp, formu či vzor (viz 5:14; sr. Fp 3:17; 2Te 3:9). Formulace tedy zdůrazňuje, že v apoštolském učení (sr. Mt 28:19; Sk 2:42; Tt 2:1) jde
především o výzvu k následování Kristova příkladu (sr. J 13:15; 1K 11:1; Ef 5:1–2; Fp 2:5).
6:18 osvobozeni od hříchu: Viz 8:2; J 8:32–36. • stali se služebníky spravedlnosti: Dosl. „otroky“ (stejně jako v 6:16) – viz ovšem pozn. u 1:1.
6:19 vaši lidskou slabost: Dosl. slabost vašeho těla. Pavel používá řec. termín sarx („tělo, maso“) v různých významech: (1) neutrálně k označení lidské fyzické existence (viz pozn. u 1:3); (2) shovívavě s ohledem na lidskou křehkost (zde a v 8:3); (3) negativně s ohledem na lidskou náklonnost k hříchu (7:5,18; 8:5–8; sr. pozn. u Ga 5:13).
6:20 svobodní od spravedlnosti: Sr. osvobození od hříchu v 6:18. Otrok jednoho pána je „svobodný“ od vůle a příkazů jiného pána (sr. Mt 6:24).
6:21–22 ke smrti: V kapitolách 5–8 Pavel užívá pojmu smrt, aby vylíčil fatální důsledky hříchu (viz 5:12–21; 6:16,21,23; 7:5,9–10,13,24; 8:2,6,13). Pojmově tak odkazuje zpět k Božímu varování Adamovi (viz Gn 2:17). Nejde zde v první řadě o lidský fyzický zánik, ale spíše o zánik jeho společenství s Bohem jako skutečným zdrojem života (viz Gn 3:8,22; sr. J 1:4).
6:23 Odměnou … darem: Řec. slovo opsónion označuje dosl. „výplatu, žold“ (viz L 3:14; 2K 11:8), tedy nevyhnutelný důsledek lidského jednání. V kontrastu k němu tu stojí slovo charisma, tj. svobodný dar věnovaný z pouhé lásky a milosti (charis, sr. 5:15–16).