Kazatel
biblickým textem provází
martin c. putna
Biblický text je převzat z Bible, překladu 21. století
© 2009—2024 BIBLION www.bible21.cz
edice dennodenně svazek 5
Kazatel: Biblickým textem provází Martin C. Putna
Biblical text: Bible21 © Alexandr Flek et al., 2009—2024
Commentary © Martin C. Putna, 2024
Cover & Illustrations © Magdalena Rutová, 2024 © BIBLION 2024
ISBN 978-80-88642-17-6
Obálka knihy je vyrobena z ekologicky šetrného kartonu Mohawk Via Felt s certifikací Rainforest Alliance Program pro FSC® RA-COC-000668. Obsahuje minimálně 30 % recyklované celulózy zpracované bez použití chlóru (ECF, PCF). Při výrobě byla použita výhradně energie z větrných elektráren. Více informací na mohawkconnects.com.
Věnováno Ruth J. Weiniger
s díky za mnohé, nejen za ten citát z Talmudu; a vůbec židovskému přátelstvu, od něhož se pořád učím, co to je „víra přesto“.
Předmluva
martin c. putna 17
Filosof na trůně
kazatel 1:1—3 20—21
Kroužení útěšné
kazatel 1:4—8 22—23
Kroužení trýznivé
kazatel 1:9—11 24—25
Kazatelova kazatelna a zápisky Marca Aurelia
kazatel 1:12—18 26—27
Privilegium zkoumatelství
kazatel 2:1—10 30—31
Žádné „já to dělám pro rodinu“ nezachrání před otázkami
kazatel 2:11—19 32—33
Svaté zoufalství a hříšná harmonizace
kazatel 2:20—26 34—35
Turn! Turn! Turn!
kazatel 3:1—8 38—39
Bůh důkladně skrytý…
kazatel 3:9—13 40—41
…i před „důkazy Boží existence“
kazatel 3:14—15 42—43
Jsme jedno stvoření
kazatel 3:16—22 44—45
Bezmoc mocných?
kazatel 4:1 48—49
Vůbec se nenarodit
kazatel 4:2—3 50—51
Práce k zlosti?
Rodina duchovní
4:7—8
Na chvíli se zahřát
4:9—12
Revoluce, ale jen na chvíli
4:13—16
Nábožné žvásty
5:1—6
Obsese věcmi
Nahaté já
Kazatel stoický a epikúrovský
5:17—19
Kazatel kynický
6:1—7
Kazatel skeptický
6:8—12 74—75
Tvůrčí smutek
7:1—10
Samota vědění
7:11—14
Neztrácený čas
7:15—24 82—83
Pomstěná misogynie kazatel 7:25—29 84—85
Kazatel loajalista…
kazatel 8:1—5 88—89
…a meze moci
kazatel 8:6—9 90—91
Temnoty spravedlnosti
kazatel 8:10—14 92—93
Kazatel faustovský
kazatel 8:15—17 94—95
Mrtvý prd ví
kazatel 9:1—6 98—99
Judaismus zdesvětský
kazatel 9:7—10 100—101
Shit happens
kazatel 9:11—12 102—103
Lidstvo nenaslouchající
kazatel 9:13—18 104—105
Společenské hnití
kazatel 10:1—7 108—109
Laciné pravdy přísloví?
kazatel 10:8—15 110—111
Bibličtí buřiči proti Kazateli
kazatel 10:16—20 112—113
Nestarat se o výsledky
kazatel 11:1—6 116—117
Jsi naživu!
kazatel 11:7—8 118—119
Vyvolený čas mládí
kazatel 11:9—10 120—121
Pravda umírání
kazatel 12:1—5
Vzhůru po větru ducha
kazatel 12:6—8
Víra přesto
kazatel 12:9—14
124—125
126—127
128—129
Jste smutní?
Autor knihy Kazatel taky.
Já, komentátor Kazatele, často taky.
Proto je kniha Kazatel přesně pro vás.
Komentář snad taky.
Martin C. Putna
Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem?
Filosof
Marnost, pomíjivost, absurdita – různě se překládá klíčové slovo Kazatelova kázání. Hebrejský originál HEVEL znamená doslovně „páru“ či též „prchavost“. Člověk se tu o něco snaží – snažení, pachtění, dřina, AMAL, druhé klíčové slovo knihy –, a fjúú, zavane vánek či vichr času a dějin, a je po všem. O tom jest kniha Kazatel: Jak se vyrovnat se zklamáním, s hořkostí, se ztroskotáním, s nesmyslností, s tím HEVEL.
Ježto pak ve výrazu „marnost nad marnost“ se vokalizace slova promění na HAVÉL HAVALÍM, nabízí se v češtině hříčka: HAVÉL – Havel. Václav Havel, na počátku své dráhy autor absurdních dramat, hravě i hořce odhalujících nesmyslnost našich běžných řečí; pak „filosof na trůně“, snažící se přesvědčit národ o smyslu našich snažení; a na konci autor posledního dramatu, hravě i hořce zesměšňujícího absurditu svých vlastních snažení.
„Filosof na trůně“, tak se představuje i autor knihy, „syn Davidův“ čili Šalomoun. Leč, biblistika už si je dost jistá, že Kazatele nenapsal Šalomoun v desátém století před naším letopočtem, ale neznámý Žid ve třetím století, žijící buď doma v Judsku, tehdy ovšem podřízeném řeckojazyčné říši Seleukovců, nebo v egyptském, převážně opět řeckojazyčném velkoměstě Alexandrii. V každém případě to byl člověk velmi dobře poučený o řecké kultuře, konkrétně o filosofii stoiků a epikúrovců a skeptiků a kyniků. Se svým „řeckým“ smutkem z neměnnosti a nepoznatelnosti světa se kniha Kazatel jeví jako jakýsi vetřelec v biblickém světě.
Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky.
Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má.
Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se.
Veškeré řeky míří do moře, moře se ale nepřeplňuje.
Řeky se vrací tam, odkud pramení, aby pak odtamtud znovu plynuly.
Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit!
Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením!
…anebo naopak: Je-li Bůh, v něhož Židé a křesťané věří, nejen „kmenovým“ Bohem židovského národa, ale Bohem univerzálním, k němuž ukazují duchovní zkušenosti všech národů a kultur („seménka božského Logu“, říkal tomu starokřesťanský filosof Justin) – pak je kniha Kazatel jedním z uzlových bodů biblického světa, když v ní dochází k tomuto potkání řeckého a židovského živlu.
Často se tvrdívá, že řecko-římské pojetí času je kruhové, kdežto židovsko-křesťanské je lineární. Dějiny v něm jdou od stvoření k finálnímu spasení, čili od Genesis k Apokalypse, po jedné historické čáře, která se už nikdy nezakroutí zpátky k počátku. Ano, ale zároveň je v řecko-římském pojetí mnoho lineární historičnosti a v židovsko-křesťanském mnoho kruhovosti. Řecký básník Hésiodos pěje o střídání historických epoch, které se v jeho pesimistickém pohledu stále zhoršují a jedinou útěchou je vědomí, že lepší epochy se vrátí (v překladu Julie Novákové):
Kéž bych nepatřil já mezi lidi pátého věku, Kéž jsem dokonal dřív anebo přišel na svět až potom!
Zároveň titíž Řekové, počínaje „otcem historie“ Hérodotem, pečlivě zaznamenávají dějinné události: Záleží na nich! Z minulosti chápeme, jací jsme! Jaká ale bude budoucnost světa – v tom se řečtí autoři prudce neshodují.
Taktéž Židé zaznamenávají události svých dějin, vždyť nemalá část hebrejské Bible od Genesis po Nehemiáše je také národní kronikou. Ale současně si během dějin vytvoří „malý kruhový čas“, trvale se opakující svátkový rok, odpovídající roku kosmobiologickému – jako ostatní národy. Roš Hašana čili Nový rok, Jom Kipur a tak dále, zase až po Roš Hašana, nový Nový rok. A tak pořád, až do příchodu Mesiáše. Jádro svátkového roku od nich převezmou a upraví si křesťané, a také ho hodlají opakovat dokola, až do druhého příchodu Kristova. Ve staleté praxi se ovšem křesťané v kruhovém čase zabydlí a druhým příchodem se většinou nenechají příliš znepokojovat. „Malý kruhový čas“ je tedy zdrojem útěchy, nikoliv trýzně – viz jeho oblažující vylíčení v Babičce Boženy Němcové, kde jsou lineární dějiny zpravidla nepříjemným narušením této kruhové idyly.
Kroužení trýznivé
Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít.
Není nic nového pod sluncem.
Copak je něco, o čem se dá říci:
Pojď se podívat na něco nového?
Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi!
Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích:
Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí.
Naopak Kazatel zdá se být kruhovostí času, absencí skutečné novosti, hluboce a „řecky“ trýzněn. Jeho litanie vrcholí steskem, že toto velké kolo přejede a převálcuje i všechny jednotlivé lidské osudy; že po nás nezbude žádná památka – žádná paměť v dějinách.
Na paměti však záleží: V tom Kazatel vlastně souzní s biblickým historismem. Hospodin sám přece ústy proroka Izaiáše dí, že těm, kdo se rozhodnou držet se jeho řádu („logu“, dodalo by se novozákonně), „dám ve svém domě a mezi svými zdmi pomník a jméno nad syny a dcery“ (Izaiáš 56:5).
Pomník a jméno, hebrejsky Jad va-šem. Tak nazvali Izraelci památník šoa v Jeruzalémě. Památník těm, jejichž památka měla být zničena.
Kazatelův stesk nad pomíjením lidské památky lze tedy pochopit jako rezignaci, „tak to na světě je a nedá se s tím nic dělat“ – nebo jako vzdor: „A právě proto je třeba usilovat, aby lidská památka nezmizela!“
Teď jde o to, jak.
Kazatelova kazatelna a zápisky Marca Aurelia
Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě. Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem – takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem.
Co je křivé, se narovnat nedá, co chybí, se nedá nahradit.
Pomyslel jsem si: Hle, nabyl jsem moudrosti a převýšil všechny, kdo vládli Jeruzalému přede mnou. Protože jsem pojal tolik moudrosti a vědění, rozhodl jsem se okusit moudrost, okusit také hloupost a ztřeštěnost. Poznal jsem ale, že je to honba za větrem.
Čím více moudrosti, tím více mrzutosti; kdo množí vědění, množí žal.
Hebrejský Kazatel čili pseudo-Šalomoun je protějškem jiného „filosofa na trůně“, tentokrát už zcela autentického římského císaře Marca Aurelia, který (asi o pět století později) ve svých Hovorech k sobě samému vyjadřuje řecky velmi podobné pocity z poznání světa (v překladu Rudolfa Kuthana):
Jak rychle všechno zaniká: ve světě lidé, ve věčnosti povědomí o nich! Také všechno, co je smyslům přístupné, a zejména to, co rozkoší vábí či bolestí odstrašuje nebo se v zaslepenosti velebí – jak je to vše bezcenné, malicherné, poskvrněné, jak pomíjivé a mrtvé, o tom rozjímat přísluší naší rozumové schopnosti. Kdo jsou oni, jichž vratké soudy a hlasy udělují slávu? Co je to zemřít? […] Není většího ubožáka, než je člověk, který podle slov Pindarových zkoumá hlubiny zemské a usiluje vypátrat, co se asi děje v duších jeho bližních, aniž tuší, že by stačilo, kdyby se zabýval jen božstvem ve svém nitru a jemu opravdově sloužil.
Jenže Marcus Aurelius si psal sám pro sebe, kdežto Kazatel je hebrejsky KOHELET, tedy ten, kdo stojí před společenstvím – KAHAL, čili synagoga – a má mu něco zvěstovat. Jenže tento kazatel zvěstuje své komunitě namísto očekávatelných „náboženských jistot“ a „pevných tradic“ zprávu stejně překvapující, zneklidňující, šokující, jako řecký Sókratés svým posluchačům: Že nic neví. Že ho všechno duchovní hledání dovedlo jen k únavě, zármutku a nejistotě.
Privilegium zkoumatelství
Pomyslel jsem si: Vzhůru, měl bych vyzkoušet radovánky! Užij si přece blahobyt! A hle – i to je marnost. O smíchu jsem řekl: Pomatenost! O radovánkách: K čemu to? Rozhodl jsem se holdovat vínu a osvojit si ztřeštěnost, nadále se však v srdci řídit moudrostí, abych zjistil, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech života pod nebem.
Proto jsem podnikal nemálo věcí:
Vystavěl jsem si paláce, vysázel jsem si vinice.
Zakládal jsem parky a zahrady, plnil je stromy s rozličným ovocem.
Zbudoval jsem si vodní nádrže, zavlažoval z nich háje se stromky.
Pořídil jsem si otrokyně a otroky, měl jsem dostatek domácí čeledi.
Vlastnil jsem stáda dobytka i ovcí, měl jsem jich víc než v Jeruzalémě kdo dřív.
Shromáždil jsem stříbra i zlata hromady, poklady králů, poklady mnoha krajin.
Opatřil jsem si zpěváky a také zpěvačky, lidských rozkoší jsem užil s množstvím konkubín.
Stal jsem se slovutným a předčil jsem všechny, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou; má moudrost mi stále byla po boku. Nač padlo mé oko, nic jsem si neodepřel, žádné radosti jsem se nevyhnul. Všechno to pachtění mi přinášelo radost – jedinou odměnu za všechno pachtění.