bohumil hrabal
bohové jste vy
Sestavil a komentáři opatřil Pavel Hošek
biblion 2024
Není-li uvedeno jinak, všechny biblické citace
jsou z bible, překladu 21. století.
© 2009–2024 BIBLION
www.bible21.cz
malá edice klasiků
svazek 8
bohumil hrabal: bohové jste vy
Compilation and commentary © Pavel Hošek, 2024
Cover illustration © Magdalena Rutová, 2024
© Bohumil Hrabal – dědicové c/o DILIA, 2024
© BIBLION, 2024
isbn 978-80-88642-19-0
bohumil hrabal na hrázi věčnosti 17
duchovní cesta 23
tajemství obrácení 49
tázání po bohu 61
ježíšův příběh 75
křesťanství a kultura 93
lidský úděl 107
vidění světa 127
čemu tedy věřil bohumil hrabal? 141
stručné kalendárium 171
hrabalovy návštěvy na libické faře 177
ediční poznámka 185
Věnováno Jiřímu Hofmanovi, který v osmdesátých letech pořídil a pro nás všechny zachoval vzácné nahrávky Hrabalových adventních meditací na evangelické faře v Libici nad Cidlinou
Ano, řekl jsem: Vy jste bohové, všichni jste Nejvyššího synové.
Žalm 82:6
Ježíš odvětil: „Není ve vašem Zákoně psáno: ‚Řekl jsem: Jste bohové‘?“
Jan 10:34
Jednorozený Boží Syn, chtěje nás učinit účastnými svého božství, vzal na sebe naši přirozenost, aby, když se stal člověkem, z lidí učinil bohy.
Katechismus katolické církve, paragraf 460
Postůjte pět minut před zrcadlem, ve kterým se holíte, a dívejte se sám na sebe, postůjte dvě minuty denně před zrcadlem svý duše, postůjte denně jednu minutu před zrcadlem svýho zrcadla, před svým Bohem.
„Pan Kakra“, Slavnosti sněženek
bohumil hrabal na hrázi věčnosti
V této drobné čítance nejde o celkové představení literárního díla Bohumila Hrabala. Vybrané texty se týkají především spisovatelova celoživotního duchovního hledání, jeho vášnivého a někdy trýznivého tázání po smyslu lidské existence před tváří věčnosti.
O tom, jak zaníceně se Hrabal zabýval duchovními otázkami, svědčí mimo jiné nedávno objevené nahrávky jeho adventních promluv na libické evangelické faře. Těch sedm magnetofonových kazet, které se loni jako zázrakem vynořily zpod prachu zapomnění, přineslo nové světlo na dosud málo probádanou oblast Hrabalova myšlení, jíž je právě jeho vztah k víře, k duchovním tradicím, k posvátné dimenzi skutečnosti. Mnohé ukázky zařazené do této čítanky pocházejí právě z přepisu audiozáznamů, které vznikly během adventních návštěv Bohumila Hrabala na evangelické faře v osmdesátých letech 20. století. Čtenář, který zná slavné Hrabalovy knihy, v libických adventních úvahách nejednou rozpozná myšlenky, s nimiž se už setkal při čtení, nyní je však často najde v syrovějším stavu, neopracované, novým a svěžím způsobem formulované a dotažené do závěrů a důsledků, které v Hrabalových knihách zůstávají jen naznačeny.
Fascinující významové jiskření mezi klasickými díly Hrabalova kánonu (jako jsou Perlička na dně, Pábitelé, Ostře sledované vlaky, Krasosmutnění, Obsluhoval jsem
anglického krále nebo Příliš hlučná samota) a Hrabalovým pojednáním stejných motivů a událostí na libické faře činí z nově nalezených nahrávek neobyčejně vzácné svědectví o spisovatelově vnitřním světě.
Libické audiozáznamy obsahují mimo jiné i četné doklady překvapivé kontinuity Hrabalova celoživotního existenciálního hledání. Promluvy z libické fary, pronesené v době, kdy autor stál na prahu osmé dekády své životní pouti, často pozoruhodně korespondují s myšlenkami jeho mladistvých esejů, a také s básnickými obrazy jeho rané poezie, ze které libickým evangelíkům předčítal.
A zřejmě nejvzácnější hodnotou nově nalezených libických nahrávek je skutečnost, že vlastně nejde o nic menšího než o strhující několikahodinový komentář
Hrabalovy životní dráhy, jeho literárního díla a jeho zaníceného tázání po tom, co tento svět přesahuje. Komentář, jehož autorem je sám Bohumil Hrabal!
Tato čítanka je rozdělena do sedmi tematických okruhů. V kapitole nazvané Duchovní cesta jsou zařazeny ukázky dokumentující jednotlivé fáze Hrabalovy životní pouti a hlavní etapy autorova duchovního vývoje. V následující kapitole jsou představeny doklady Hrabalova celoživotního zájmu o fenomén duchovního obrácení, často ve spojitosti s biblickým příběhem obrácení apoštola Pavla, často ve vztahu k Hrabalovým vlastním
niterným zkušenostem. Kapitola nadepsaná Tázání po Bohu obsahuje ukázky Hrabalových „teologických“ úvah, ve kterých se spisovatel osobitým způsobem vyrovnává s tradiční i netradiční podobou víry v Boha.
V další kapitole jsou shromážděny Hrabalovy originální meditace o Ježíši z Nazaretu, o jeho dějinném významu, jeho dramatickém životním osudu i jeho roli jakožto vzoru pravého lidství. Kapitola nazvaná Křesťanství a kultura obsahuje vybrané pasáže textů a promluv, ve kterých Bohumil Hrabal uvažuje o významu křesťanské duchovní tradice v kulturních dějinách lidstva. Následující kapitola je věnována Hrabalovu pojetí lidského údělu, jeho úvahám o posledním smyslu lidské existence, ve kterých dává pozornému čtenáři nahlédnout do své vlastní životní filosofie. Poslední kapitola, nazvaná Vidění světa, obsahuje ukázky Hrabalových textů, věnovaných jeho osobitému způsobu vnímání skutečnosti, který je východiskem jeho literární tvorby a také nezaměnitelným znakem jeho uměleckého rukopisu.
Tato čítanka nemá sloužit jako učebnice. Je to knížka meditativní, do parku na lavičku, do křesla pod lampou, jako cestovní společník do kabelky nebo do aktovky. Rozhodně to není žádné čtení na jeden zátah, od začátku do konce. Jednotlivé komentované ukázky jsou jako střípky, tvořící společně mozaiku, která zrcadlí
a z různých úhlů nasvěcuje Hrabalovo existenciální tázání sub specie æternitatis.
Zdá se tedy, že nejlepším rádcem, jak číst tuto knížku, rádcem v této záležitosti nad jiné povolaným, je furiant nekonečna a věčnosti, balič starého papíru Haňťa z Hrabalovy Příliš hlučné samoty: „Já, když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku jedinou krásnou větu a cucám ji jako bonbon, jak hašlerku, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až myšlénky mnou procházejí a zvolna se rozplývají.“ Lépe to vyjádřit nelze.
Na konci tohoto svazku jsou na několika stranách souhrnně nastíněny základní kontury Hrabalova „duchovního profilu“. V této závěrečné stati jsou jednotlivé dílčí výpovědi a klíčové myšlenky, obsažené v ukázkách a komentářích, rozvinuty do širších souvislostí a uspořádány tak, aby tvořily ucelený portrét.
duchovní cesta
Je potom někde místo, kdesi na smetišti epochy, kde si člověk uvědomí, že na počátku jeho vstupu do světa jevů byla jistá kolíbka a před ním je pohyblivá rakev, do které jistě jednou spadne, a že mezi těmito dvěma nádobami je napnuta struna, na kterou každý si musí zahrát tu svoji romanci.
(„Na struně mezi kolíbkou a rakví“. Domácí úkoly)
Já od té chvíle, kdy jsem opustil kočárek, jsem byl obklopen tím vším, z čeho se skládal babiččin pokoj a kuchyň. Vždycky jsem měl a mám dodnes dojem, že jsem bydlel v kapli. (…) Nad každou postelí byl svatý barevný obraz ve zlatém rámu. Nad babiččinou postelí byl obraz Panny Marie, kterak si roztrhává košilku a ukazuje svoje červené srdce obložené modrými pomněnkami. Nad dědem byl obraz Ježíše v té samé situaci, jen jeho srdce bylo obtočené trním a ronila se krev. (…) A uprostřed byla bílá soška se světle modrými barevnými šaty, socha Panny Marie pod příklopem, pod šturcem, který se třpytil jako oltář. Pod šturcem, nad soškou byly do oblouku drobné umělé květinky pomněnky. V pokoji ještě byl obraz svatého Josefa, truhláře, kterak učí malého Ježíše řemeslu. (…) Ježíš se díval sv. Josefovi na zdvižený prst, kterým Josef soustřeďoval pozornost na to, co truhlář říká. (…) Kolem obrazu byly malé oválové obrázky, ne větší než ciferník kapesních hodin, na těch obrázcích byla celá legenda ze života Ježíše od jeho narození do smrti. (…) To byl můj pokoj, ve kterém jsem žil a měl jsem trvale dojem, že bydlím v kapli, v malém kostele.
(Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny)
Svaté obrazy na stěnách pokoje, ve kterém se narodil a kde strávil prvních několik let života, se natrvalo vtiskly do Hrabalovy představivosti. Obraz Krista se srdcem ovinutým trnovou korunou se v Hrabalově literárním díle znovu a znovu objevuje jako klíčový symbolický motiv.
Najdeme ho v existenciální povídce „Kain“, ze které později vznikly Ostře sledované vlaky, v rozšířené verzi povídky „Jarmilka“, která stála u zrodu Hrabalovy literární slávy, ve vzpomínkách na nymburské dětství, vydaných pod názvem Městečko, kde se zastavil čas, i v autobiografickém vyprávění o libeňské kapitole Hrabalova života (v prvním díle libeňské trilogie, nazvaném Svatby v domě), kde tímto obrazem vypravěčka, tedy Hrabalova manželka Eliška, popisuje samotného Bohumila Hrabala.
Můj bratranec Vincek, ten hrál divadlo pořád. Pořád tu samou úlohu panáčka neboli kněze. Židle byla oltář, dvě skleničky jako konvičky, voda místo vína, na opěradle visel Kristus a Vincek celé dny se klaněl, dotýkal čelem desky židle, měl na sobě ženskou dlouhou zástěru uvázanou pod bradou a tak chodil s kropenkou a všechno a všecko, co potkal, vážně žehnal. V neděli děcka na Balbínce chodila svátečně oblečena. Jako by bylo Boží tělo, všechny ženské vycházely, družily se, oblečeny jako královny (…), v prstech modlitební knížky, květiny, tak kráčely do kostela až do Zábrdovic. (…) Když jsem chodil s babičkou do kostela, otáčel jsem se a nevěřil jsem očím, jak všechny ty ženské v kostele byly mladé, jak všechny uměly z paměti některé písně, jak zpívaly vroucně a měly zvučné hlasy, jak věděly, kdy si mají kleknout a kdy se pokřižovat. Já jsem věděl, že tahle hodina v kostele je jediná jejich hodina v týdnu, kdy jsou krásné. Mše vždycky všechny zčistila, babička mi v kostele ukazovala všechny ty zlaté sochy rozsazené po stěnách, všechny ty třpytící se zlaté anděle zavěšené na řetěze nad oltářem v dopoledním slunci, že kdo věří, tomu se nemůže nic stát, že až bude umírat, tyhle sochy ji za ruce vytáhnou nahoru do nebe za zvuku hřmících varhan. (…) Babička, než začala jíst, tak se modlila, děd se díval skrz břečťan do dálky, já jsem sepjal ruce a jen tak jsem cosi brblal. (…) Odpoledne po řízkách se znovu
hrálo a s Vinckem jsme si vzali zástěry a sloužili jsme mše v lese, žehnali jsme stromům, potůčkům, co jsme potkali, tak všechno Vincek požehnal a pokropil smetkou vrby smočenou v půllitru vody.
(Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny)
Tradiční katolická zbožnost babičky Kateřiny byla pro malého Bohumila naprosto přesvědčivá. Vždycky na ni hleděl s úctou a nikdy ji ve svých vzpomínkách žádným způsobem nezlehčoval. Ještě jako zralý muž říkal, že má k babičce sakrální vztah a že cokoli dělá, jako by se dělo v její přítomnosti. Také jeho dětské zážitky bohoslužebného dění působily na Hrabalovu představivost neobyčejně silným kouzlem. Od malička byl fascinován zvláštní krásou sakrálního prostoru kostela a hudby doprovázející bohoslužbu. Zanícený zájem o sakrální umění si zachoval po celý život. V mnoha svých textech si všímá proměňujících účinků krásy na lidskou duši, což je podle něj podstatný prvek katolické duchovní kultury: duše vystavená kráse se stává krásnou. Ve vzpomínce na žehnání stromům a potůčkům a sloužení mší v lese zřejmě zaznívá raná podoba Hrabalova celoživotního okouzlení přírodou, kterou vnímal téměř svátostně: jako by povrchem přírodních jevů prosvítaly paprsky svatého světla.