2. LIST KORINTSKÝM
ČASOVÁ OSA
50–52 n. l.
Pavlova druhá misijní cesta
r. 50 n. l.
Pavel v Korintu poznává Priscillu a Akvilu
asi r. 50/51 n. l.
Pavel v Korintu píše
1. list Tesalonickým
asi r. 51 n. l.
Pavel v Korintu píše
2. list Tesalonickým
53–57 n. l.
Pavlova třetí misijní cesta
asi 53–56 n. l.
Pavel v Efesu píše
1. list Korintským
asi r. 56 n. l.
Pavel v Makedonii píše
2. list Korintským
asi r. 57 n. l.
Pavel navštěvuje Korint, kde píše list Římanům
r. 57 n. l.
Pavel uvězněn Římany v Jeruzalémě
Tento Pavlův list nám více než kterýkoli jiný dává nahlédnout do jeho pastýřského srdce. Korintští svým apoštolem pohrdli, on jim ale nadále projevuje lásku a usiluje o obnovu jejich vztahu. Evangelium je totiž pro Pavla především zvěstí o smíření. V Korintu byl po příchodu jiných kazatelů vystaven kritice, obviňování a zpochybňování své apoštolské služby. Na svou obranu proto v listu odhaluje své osobní pohnutky v míře, s jakou se v jiných listech nesetkáme. Pavel čelil pro evangelium mnoha útrapám a často i smrtelným nebezpečím, ale křivá obvinění od těch, které předtím sám získal pro Krista, byla pro něj ještě těžší zkouškou. Tento unikátní list zůstává zdrojem povzbuzení a naděje nejen pro ty, kdo se ve své duchovní službě setkávají s nepochopením, ale i pro všechny křesťany, kteří po Kristově vzoru chtějí milovat svou církev i ve chvílích, kdy je to velmi nesnadné.
Tesalonika
Beroa
Filipy
Neapolis
Okolnosti vzniku Pavel poprvé navštívil Korint během své druhé misijní cesty (viz Sk 18:1–18). Město mělo v té době za sebou dlouhou a barvitou historii. Od svého vzniku v 6. stol. př. n. l. se rozrostlo ve významný městský stát v rámci Achajského spolku. Římané r. 146 př. n. l. starověký Korint dobyli a srovnali se zemí, ale Julius Caesar nechal v r. 44 př. n. l. město obnovit. Vzniklo zde mnoho výstavných budov, tržišť, divadel, chrámů a paláců. Podle antického historika a geografa Strabóna toto město mezi dvěma přístavy velmi zbohatlo obchodováním. Plutarchos zmiňuje jeho prosperující banky. Ve městě působilo i mnoho řemeslníků – kovotepců, hrnčířů a zejména výrobců terakotových lamp, proslulých po celém antickém světě (sr. 4:7). K prosperitě města přispívalo i zemědělství; proto Pavlovi místní čtenáři snadno rozuměli i jeho rolnickým metaforám (9:6–10; sr. 1K 3:6–9; 9:7–11). Od roku 27 př. n. l. byla provincie Achaia (jejímž střediskem byl Korint) pod přímou správou římského Senátu –právě pro svůj ekonomický i strategický význam.
Am polis
Apollonie
Korint
Sparta
Troas
Assos
Mityléna
CHIOS
Efes
Athény
Kenchrea
SIE
Milét
Laodikea
YNIE
SAMOS
KOS
Lasea
Patara
Antiochie
Perge
Myra
Geografický kontext 2. listu Korintským, asi r. 56 n. l.
Po napsání 1. listu Korintským (viz úvod k 1K, s. xx) Pavel v r. 56 opustil Efes a vydal se do Makedonie. Zde napsal 2. list Korintským, v němž se opět zabýval vážnými problémy, kterým čelila tamní církev. Nedlouho po odeslání listu Pavel Korint znovu navštívil a pobyl zde tři měsíce před svou poslední cestou do Jeruzaléma. Pavlova třetí misijní cesta až po sepsání 2K v Makedonii je na mapce vyznačena plnou čarou, její další pokračování pak čarou přerušovanou.
O pestrém náboženském životě v Korintu máme z dobových spisů nemálo zpráv. Vedle řady dalších božstev se těšil velké oblibě zejména kult Afrodité – bohyně lásky, krásy a rozkoše. Strabón uvádí, že její chrám na vrchu Akrokorint nad městem zaměstnával více než tisíc prostitutek a prostitutů, což značně přispívalo k prosperitě, ale i celkovému charakteru města, jež bylo v tehdejším světě známé jako centrum neřesti (viz úvod k 1. listu Korintským, „Okolnosti vzniku“). Nikoli náhodou proto Pavel právě zde napsal Ř 1:18–32 (viz úvod k listu Římanům, „Datování a důvod sepsání“, str. xx) nebo že právě korintské křesťany varoval před smilstvem (viz 1K 6:12–20).
OBSAH
1:1–11 Úvod
1:12 – 2:11
Odložení návštěvy Korintu
2:12 – 7:16
Povaha apoštolské služby
8:1 – 9:15
Sbírka pro Jeruzalém
10:1 – 13:4
Pavlova obhajoba
13:5–13
Závěr
Také v 2K se viditelně odráží Pavlovo povědomí o sexuální nevázanosti tohoto přístavního města (viz 6:14–17; 12:19–21).
Do tohoto prostředí tedy Pavel přinesl zvěst o Kristu. Prvotní skupinka věřících kolem Štěpánovy domácnosti (viz pozn. u 1K 1:16) se postupně rozrostla v jednu z významných raných církví. Pavel je přivedl ke Kristu, a tak je považoval za své duchovní děti (viz 6:13; 12:14; 1K 4:15).
Když Pavel v 11:23–28 vyjmenovává útrapy, které pro evangelium zakouší, završuje svůj výčet slovy: „Kromě toho všeho na mě denně doléhá ještě starost o všechny církve.“ O žádnou z církví, které založil, neměl Pavel tak velkou starost jako právě o tu korintskou.
Shrnutí
Od doby sepsání Pavlova předchozího listu se situace v korintské církevní obci zhoršila. Nejen, že přetrvávaly některé staré problémy, ale dřívější podceňování Pavlovy apoštolské služby (1K 4:1–16) přerostlo pod vlivem nových kazatelů a učitelů v její naprosté zpochybnění.
Pavel proto v první polovině listu (k. 1–6) předkládá své chápání duchovní služby.
S ní je nevyhnutelně spojeno utrpení pro Krista (k. 1) i zármutek nad těmi, kdo proti němu hřeší (k. 2). Evangelium přináší lidem nikoli ubíjející literu, ale oživujícího Ducha. Novým způsobem tak naplňuje a zároveň překonává mojžíšovskou Starou smlouvu (k. 3). Moc této evangelijní zvěsti je patrná dokonce i ve slabosti Božích služebníků (k. 4). Jejím jádrem je smíření s Bohem v Kristově kříži a nové stvoření, které již začalo jeho vzkříšením (k. 5). Boží lid se proto odděluje od zla a nečistoty tohoto světa a stává se Božím příbytkem na zemi (k. 6).
V k. 7–13 se pak setkáváme s Pavlem jako milujícím pastýřem korintské církve, nesoucím břemeno starosti o své duchovní děti. Pavel se raduje z obnovení vztahu s Korintskými, (k. 7), vysvětluje jim smysl sbírky pro církev v Jeruzalémě (k. 8–9) a vášnivě hájí své apoštolství před těmi, kdo je pro jeho zdánlivou slabost zpochybňují (k. 10–13).
Autorství Pavlovo autorství tohoto listu není zpochybňováno. Výjimkou je pasáž 6:14 – 7:1, kterou někteří moderní badatelé pokládají za nepavlovskou vsuvku, neboť používá odlišnou terminologii, snad příbuznou se svitky od Mrtvého moře. Může však jít jen o Pavlovu myšlenkovou odbočku či o úryvek převzatý z jiného jeho listu do Korintu (viz „Datování a důvod sepsání“ níže) a stylistická odlišnost může být dána tím, že jde o konglomerát citátů z Písma.
Datování a důvod sepsání
Pavel zřejmě napsal do Korintu celkem čtyři dopisy, z nichž se nám dochovaly jen dva: (1) „předchozí dopis“ zmíněný v 1K 5:9, (2) list nám známý jako 1K, (3) „zarmoucený dopis“ zmíněný v 2:3–4 a 7:8–9 a konečně (4) list nám známý jako 2K. 1. list Korintským, který Pavel psal během svého pobytu v Efesu (cca 53–56; viz úvod k 1K, „Datování a důvod sepsání“, s. xx), zřejmě nebyl přijat příznivě a část tamní církve začala zpochybňovat Pavlovu apoštolskou autoritu. Pavel podobnou
Obraz, který o církvi apoštolských dob nabudeme z Pavlových dopisů, ukazuje, že církev nebyla bez chyb a hříchů. Neudivuje nás, že nebyla dokonalá, spíše, že nezahynula. Opravdu jen Boží moc mohla zachovat duchovní život v tak slabém a porušeném sboru, jako byl sbor v Korintu.
MERRILL C. TENNEY O Novém zákoně, s. 267
V druhém listu do Korintu zní Pavel úplně jinak než v prvním. Stalo se něco hrozného a my cítíme jeho
bolest už od prvních řádků.
N. T. WRIGHT
Paul for Everyone. 2 Corinthians, s. x
K DALŠÍMU STUDIU
JACOB KREMER
Druhý list Korinťanům.
Malý stuttgartský komentář (2000)
BLAŽEJ ŠTRBA (ed.)
Témy z Druhého listu Korinťanom: zborník biblicko-teologických prednášok (2009)
krizi nejspíše očekával (viz 1K 4:18–21), když však útoky proti němu nabíraly na síle, vydal se do Korintu znovu osobně (2:1). Návštěva ale nedopadla dobře: oponenti se mu postavili na odpor a jeden z členů církevní obce Pavla veřejně urazil (2:5). Sevřen úzkostí a starostmi se tedy Pavel vrátil do Efesu, kde napsal „zarmoucený dopis“ a odeslal jej do Korintu po Titovi (2:3–13). Tento list se nezachoval, víme však, že právě ten Korintské konečně pohnul k pokání (7:8–10).
Mezitím Pavel v Efesu čelil mimořádným těžkostem (Sk 19:23–41; sr. 2K 1:8–11; 4:8–15; 6:4–10), takže odsud musel odejít do Makedonie (Sk 20:1). Tam se shledal s Titem, který se vrátil z Korintu s povzbuzujícími zprávami (7:5–7). V reakci na tyto zprávy Pavel napsal (zřejmě r. 55/56) 2. list Korintským, který svěřil k doručení opět Titovi (8:16–19).
Literární celistvost listu
Pavlovo autorství listu je nesporné, vyskytují se však pochybnosti o tom, zda byl celý tento text původně sepsán a odeslán jako jediný celek. Teorie jednotlivých badatelů se velmi různí, někteří identifikují v rámci 2K až pět hypotetických samostatných dopisů, nejzásadnější připomínky se ale týkají dvou částí: 6:14 – 7:1. Pavel v 1K 5:9 zmiňuje svůj předešlý list, v němž Korintské varuje před smilníky. Tento list se nedochoval, podle některých se však jeho část nachází právě zde. Pokud jde skutečně o výňatek z dřívějšího Pavlova listu, vysvětlovalo by to, proč tento text působí ve svém současném kontextu jako vsuvka. Pavlova výzva v 7:2 totiž plynule navazuje na 6:13. Nicméně myšlenkové odbočky jsou v Pavlových listech celkem běžné, a tak lze připustit, že 6:14 – 7:1 je pouze jednou z nich. 10:1 – 13:10 Poslední čtyři kapitoly listu se od předchozích odlišují nápadně ironickým a rozhořčeným tónem; někteří badatelé v nich proto vidí součást Pavlova předchozího „zarmouceného listu“ (viz 2:3–4; 7:8). Pavel však v 7:9 uvádí, že Korintští po přijetí dotyčného listu činili pokání. Zdá se proto pravděpodobnější, že k. 10–13 byly napsány až po kapitolách 1–9 v reakci na situaci po příchodu falešných učitelů do Korintu (viz 11:4–15). Tito noví kazatelé ve snaze zaujmout Pavlovo místo zpochybňovali jeho pohnutky, jeho apoštolství, či zda je vůbec křesťan (viz 10:7–11; 11:5–11; 12:11–13). Pavel na tyto útoky odpovídá bolestně sarkastickou obhajobou. Jádro k. 10–13 tvoří „bláznivé chlubení“ (11:16 – 12:10), které bylo Pavlovi jinak zcela cizí, nyní se ale k němu cítil donucen (11:16–17).
Nedlouho po odeslání listu Pavel Korintské znovu navštívil a strávil s nimi celé tři měsíce (viz Sk 20:1–3; sr. 1K 16:6), než se odtud vypravil do Jeruzaléma s penězi vybranými v pohanských církvích – včetně té korintské. Zdá se tedy, že jeho poslední dopis zapůsobil a Pavel si Korintské konečně znovu získal. Napovídá tomu i 1. list Klementův, v němž římský biskup o nějakých čtyřicet let později připomíná Korintským Pavlovu službu velmi vřelým tónem a dává jim ho za příklad vytrvalosti v souženích pro Krista.
Význam a zvěst 2. list Korintským lze označit za nejosobnější z Pavlových listů. Tento velice lidský dokument nám dává nahlédnout do vnitřního života apoštola: dokládá jeho vytrvalost nejen v mnoha souženích, ale také v jeho lásce k církvi, která se k němu nechovala dobře. Pavlova tělesná slabost, neokázalý projev a množství jeho útrap byly v rozporu s představou Korintských o apoštolské autoritě. Tento Pavlův list však ukazuje, že je to právě naopak: následování Krista a služba jemu není cestou vnějšího úspěchu a popularity, ale cestou pokory a vytrvalé lásky, kdy se skutečná Boží moc projevuje uprostřed naší slabosti (12:10).