4
florence 4/13
rozhovor s Pavlem Rumlem
Návštěva kosovské rodiny (nahoře vlevo). Vojenská kaple na české základně v Kosovu (nahoře vpravo).
Svatba v Čechách (dole vlevo). Velké prádlo v Kuvajtu (dole vpravo).
vojenským a nemocničním kaplanem je více, ale ten zásadní spočívá v tom, že v armádě se věnuji zdravým, mladým nebo středněvěkým lidem, kteří jsou plni sil a má práce pro ně a s nimi má neuvěřitelné množství podob. Naopak v nemocnici mám na starost jen dva okruhy lidí – pacienty, kteří jsou nemocní, oslabení, ztrápení, a personál, což je široká škála odborníků, u kterých se předpokládá, že budou odolní, protože nesou na svých bedrech neštěstí mnoha a mnoha svých klientů. Ale samozřejmě každému z nich bylo dáno do vínku jen určité penzum sil, takže se i mezi nimi setkávám s celou škálou lidských osudů a údělů. Víte, já se ale před samotnou prací lékařů, zdravotních sester, asistentů i dalších, kteří ve zdravotnictví pracují, velice skláním. Je to fakt dřina. Jak jste se dostal k práci vojenského kaplana? Nevěřící by řekli, že to byla náhoda, my věřící říkáme, že to byla shoda okolností nebo Boží řízení. Působil jsem ve sboru v Letohradě, který byl dvacet let naším domovem. Třináct let jsem tam farářoval, ale věděl jsem, že jednoho dne budu muset odejít, protože tak to u nás v církvi chodí. Řekl jsem tehdy rodině, že ve chvíli, kdy dostaneme nějaké další
pozvání do sboru, tak je tentokrát laskavě neodmítnu a nehodím do koše, ale že se nad ním zamyslíme. Dostali jsme v té době dvě, do Prahy a do Pardubic, a přesně v tu chvíli přišlo i pozvání od armády. V té době totiž byli v armádě jen tři kaplani. Římskokatolická církev a naše – českobratrská evangelická – určila dva duchovní, kteří dostali za úkol tuto službu budovat. Proto oslovovali možné adepty z řad farářů a kněží a na mě přišla řada po náhodném setkání s jedním z nich, kdy jsme se potkali na ulici a jen tak v davu jsme na sebe houkli. „Ahoj, jak ti jde ta armáda?“ ptal jsem se ho. A on odpověděl: „Dobře. Počkej, nešel bys? Kolik je ti let?“ Řekl jsem, že 42. Tehdy se ale mohlo rukovat jen do 40 let. Za tři dny mi volal, že to půjde na základě jakési výjimky. Takže jste na to kývnul? Půl roku jsem se rozhodoval. Byl to dlouhý proces, který se táhnul a byl pro mě velmi nepříjemný. Znamenal pro mě velkou nejistotu, krok do neznáma, protože jsem měl odejít z toho svého církevního prostředí, které jsem znal od dětství a dob studia. Přičemž studovat za socialismu Evangelickou teologickou bohosloveckou fakultu znamenalo mít jen dvě perspektivy budoucnosti: buď být farářem na sboru, nebo být farářem
bez souhlasu, což jinými slovy znamenalo myč oken nebo topič. Tenkrát se nám o takovýchto možnostech ani nesnilo. Navíc jsem za sebou měl dva roky základní vojenské služby, což byla na jednu stranu krásná zkušenost – pracoval jsem ve vojenském zdravotnictví, ale na druhou stranu zkušenost hrůzostrašná, protože jsem sloužil v bolševické armádě s veškerou možnou šikanou, která se dala na faráře uplatnit. Takže s tímto v zádech bylo těžké se rozhodnout. Pocity jsem měl značně protichůdné. Nakonec ale zvítězilo ano a do armády jste vstoupil. Musel jste projít nějakým dalším výcvikem? Jak jsem již řekl, dostal jsem výjimku z ministerstva obrany, protože tenkrát jsem už neměl věk na to, abych mohl rukovat. Po změně zákona je dnes možné nechat se zrekrutovat v každém věku, jediným omezením je zdravotní stav. V roce 1999, kdy jsem rukoval já, byly ty podmínky trochu jiné než dnes, ale v zásadě se moc nelišily. Dělal jsem psychologické testy, fyzické testy a podstoupil jsem zdravotní prohlídku. Ještě před tím, než nás však církev do toho vojenského přijímacího procesu vyslala, podrobila nás důkladným a přísným psychologickým testům a kandidáta