LIDOVÉ NOVINY
Sobota 31. října 2015
ORIENTACE KRITIKA
XI 29
Básník v těžkých časech
Čtrnáctý svazek Díla Jaroslava Seiferta je třetím a závěrečným dílem básníkovy publicistiky. Na rozdíl od předchozích dvou, které shrnuly Seifertovu publicistiku uveřejněnou ve svobodných časech, se poslední část věnuje období 1939–1986, v němž byla svoboda básníků podřízena politickým cílům.
PET R ZÍ D EK redaktor Orientace
S
eifertova publicistická činnost po roce 1938 se dá rozdělit do dvou výrazně odlišných období: první, vymezené léty 1939–1949, navazuje na období první republiky: básník pracuje jako redaktor denního tisku a větší část jeho publicistiky pak tvoří novinové články psané pro potřebu dne. Ve druhém období, od počátku padesátých let až do své smrti, již stojí vně mediálního provozu a je jeho objektem: píše jen příležitostně, celé roky nepublikuje, protože publikovat nemůže, a velkou část textů představují interview. Nacistická okupace zastihla Jaroslava Seiferta jako redaktora kulturní rubriky deníku Národní práce, který vznikl na počátku roku 1939 ze sociálnědemokratického Práva lidu. Seifertovy články z let 1939–1941 se nesou v duchu tehdejší národněobranné strategie, kterou charakterizoval obrovský boom klasické české literatury. Sám Seifert připravil knižní výbory básní Jana Nerudy a Vítězslava Hálka, které též opatřil doslovy. Nejfrekventovanějšími slovy Seifertových článků, které se vyhýbají soudobým tématům, jsou „národ“, „český“ a „lid“. Velkou skupinu tvoří nekrology a vzpomínky na mrtvé spisovatele a kolegy: Helenu Malířovou, Michaela Káchu, Jiřího Mahena, Benjamina Kličku, Hanuše Jelínka a další. Usměrněn do žádoucí podoby Zatímco ještě v létě 1939 si Seifert dovolil v článku o Josefu Mánesovi zdůraznit, jak se malíř „jako umělec i český vlastenec vymaňoval v ušlechtilém zápasu z vlivů romantické školy německé“ (Národní listy, 15. 8. 1939), o tři roky později píše v souvislosti s Petrem Parléřem, že „naše vzdělanost vždy rostla v sousedství vzdělanosti německé a vždy bylo prospěchem čerpati z jejích bohatých zdrojů“ (Národní práce, 19. 7. 1942). Posledně citovaný text editoři svazku zařadili spolu s osmnácti dalšími články jako „dobový dokument“ do sekce Dubia, tedy po česku Pochybnosti. Tu lze mít nad tím, do jaké míry byly články podepsané Seifertovým jménem či jeho známou zkratkou skutečně jeho dílem. Editoři v odvolání na ústní svědectví Seifertova kolegy – literárního kritika A. M. Píši – tvrdí, že „texty byly korigovány a usměrňovány do žádoucí podoby“ vedením redakce, přestože do některých básník prosadil svá témata. Míra „aktivismu“ či „kolaborantství“ je v těchto válečných textech velmi různá. Například článek k pátému výročí volby Emila Háchy prezidentem („Tvrdou plání“, Národní práce, 30. 11. 1943), o kterém editoři píší, že „svědčí o minimech vnějších zásahů“, by klidně mohl být publikován dnes. V prvním článku publikovaném po atentátu na Reinharda Heydricha nalezneme naopak tvrdý výpad proti exilu („londýnští emigranti svými cynickými zločiny naráz připravili nás o to, co jsme chtěli svou spoluprací s Říší vybudovat“ – Národní práce, 27. 6. 1942), v dalších se píše o „převýchově našeho lidu“ nebo se přitakává projevům Emanuela Moravce. Pro hodnocení těchto textů, obsahujících – i když v míře nikoli velké – dobovou protektorátní propagandu, je třeba znát jejich kontext politický i redakční. Byly psány v době, kdy šlo skutečně o krk: za heydrichiády byl popraven Seifertův přítel Vladimír Vančura a jemu samému hrozilo zatčení. Několik týdnů byl gestapem vězněn i šéfredaktor Národní práce Vladimír Ryba, který dle
Básník Karel Toman (1877–1947) patřil mezi blízké Seifertovy přátele, od roku 1938 bydleli v Břevnově několik bloků od sebe. Seifert mu věnoval několik publicistických článků a po Tomanově smrti se účastnil jako slavnostní řečník přejmenování ulice Pod Ladronkou básníkovým jménem, které nese dodnes (19. října 1947). FOTO ČTK – JOSEF NOVÁK
všeho hrál s nacisty dvojí hru: navenek předstíral loajálnost, psal aktivistické články a nutil do nich i své podřízené, ale na druhé straně poskytoval informace odboji a hlavně kryl své kolegy: v redakci Národní práce vedle Seiferta mohli působit i další redaktoři známí svými levicovými a protifašistickými názory. Také díky Seifertovu svědectví před Národním soudem v roce 1946 nebyl Ryba odsouzen k smrti, jak požadovala obžaloba, ale „pouze“ na deset let. Je škoda, že editoři svazku Jiří Brabec a Michal Topor, kteří jinak odvedli výbornou práci, tuto část Seifertovy publicistiky nepodrobili hlubší analýze, jež by – pokud se k věci nedochovaly historické prameny – textologickým rozborem určila, které části článků publikovaných pod jménem Jaroslava Seiferta skutečně vyšly z jeho pera. Příznačné je, že jedinými veřejnými činiteli, kteří později na Seifertovy protektorátní „poklesky“ upozornili, byl v roce 1960 stranický ideolog Václav Kopecký a v roce 2015 prezident Miloš Zeman, tedy muži, v jejichž charakteru – či spíše jeho absenci – bychom našli i další společné body. Když vzpomínky brání soucitu V květnu 1945 si Národní práce vypustila ze svého názvu slovo „národní“ a stala se orgánem Revolučního odborového hnutí. Jaroslav Seifert byl jejím redaktorem až do jara 1949. Četba jeho článků svědčí o tom, že sdílel iluze a předsudky doby. Ilustrativní je v tomto směru třeba reportáž z Novohradských hor, v níž pohled na „zamlklé, ustrašené tváře německých obyvatel, vyhlížejících z oken nedůvěřivě na každé auto“ inspiruje básníka k těmto větám: „Kdybychom neznali všechen ten nelidský běs, který je ukryt v nitru těchto lidí, běs, který dneska jen spí a který by mohl býti kdykoliv znovu probuzen, chtělo by se nám, aspoň v skrytu srdcí, politovati těch, kteří tu rozpačitě přešlapují s bílými páskami na rukou a trapnou otázkou ve zraku. Ale první vzpomínka na nedávnou minulost brání každému soucitu.“ („Na horách novohradských“, Práce, 11. 11. 1945.) Nebo článek „Vzdejme poctu poctivé práci“, jenž popisuje „ušlechtilé zápolení pracovních brigád“ a již v roce 1945 předznamenává nejen socialisticko-realistickou literaturu 50. let, ale dokonce i navrhuje udě-
lování „čestného titulu hrdiny práce“, který komunistický režim zavedl pod téměř totožným názvem „hrdina socialistické práce“ až v roce 1959. (Práce, 11. 9. 1945.) O tom, že Seifert politiku prožíval spíše srdcem než rozumem, svědčí i jeho předvolební článek s titulem „Proč jsem sociální demokrat“, který se v ovzduší tehdejší doby dal chápat jako vyznání, proč není komunistou. Píše v něm, že „žádná strana nemá jméno, které tak dokonale vyslovuje program strany, jako právě sociální demokracie“. Když se Seifert dále vyznává, že je příslušníkem této strany, protože bezpodmínečně věří vůdčím osobnostem této strany Fierlingerovi, Laušmanovi, Majerovi, tedy vůdcům tří stranických frakcí, které si šly dost nevybíravě po krku, dá se to chápat spíše jako projev politické naivity než oportunismu. (Právo lidu, 25. 5. 1946).
Seifertova publicistika ukazuje, jak obtížné bylo pro někoho, kdo chtěl být v nejlepším slova smyslu „národní“ a „lidový“, nepodlehnout tlakům zlé doby, která si tyto pojmy přivlastnila
Naštěstí těžiště Seifertovy novinářské tvorby v letech 1945–1949 neleželo v politické publicistice. Vyjadřoval se spíše ke kulturním a literárním tématům, psal fejetony, črty a nekrology nejen svým literárním přátelům, jako byl třeba básník Karel Toman, ale například i Janu Masarykovi. Únor 1948 nepředstavuje v Seifertově publicistické tvorbě výrazný mezník. Smlčí-li pravdu spisovatel Na počátku 50. let byl Seifert odstraněn nejen z publicistiky, ale z literatury vůbec. Jeho Píseň o Viktorce (1950) byla podrobena ideologické kritice a básník nesměl několik let vůbec publikovat. Do literatury se vrátil v roce 1953, kdy vydal výbor z poezie Jaroslava Vrchlického,
vlastní básnickou sbírku (Maminka) pak o rok později. Z téhož roku pochází také zřejmě nejproblematičtější text ze souboru Seifertovy publicistiky, nazvaný „Jdu s tímto lidem“. Básník v něm evokuje své pocity z návštěvy Ležáků, které vyhrocuje zcela v duchu komunistické propagandy: „... titíž lidé, kteří tu postříleli muže a odvlíkali ženy a děti, titíž lidé opět toužebně vztahují své ruce po nových zbraních, které jsou již pro ně přichystány.“ Závěr článku, publikovaného 18. 12. 1954 v Literárních novinách, pak svou frázovitostí vypadá jako projev rituálního přimknutí se ke straně: „Jako spisovatel této země a tohoto lidu, který tolikrát prokázal svou neohroženost a statečnost v boji, cítím, dnes dvojnásob, jak je nutno přimknout se úzce k tomuto lidu. Býti uprostřed něho a býti s ním a položiti ruku na jeho srdce. Neboť jenom s lidem půjde už navždy budoucnost této země.“ Z jakých důvodů Seifert článek napsal, editoři bohužel neobjasňují. O nějakém vnitřním přimknutí se ke straně však u něho nemohlo být ani řeči. Archivní dokumenty ukazují, že o necelý rok později se nejvyšší vedení KSČ zabývalo jeho vystoupením na univerzitě v Olomouci, kde kritizoval režim jako „krutovládu“ a dále prohlásil, že o „traktorech psát nechce a nebude a jiné verše jsou dnes všude odmítány“. Seifertova hvězdná hodina přišla na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v dubnu 1956. Projev, který zde přednesl, byl nepochybně nejtvrdší veřejnou obžalobou komunistického systému, která od roku 1948 v Československu zazněla. „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže,“ řekl o svých kolezích, kteří podle něj nebyli svědomím národa, ba dokonce ani sebe samých. Svůj příspěvek, přerušovaný potleskem v sále, zakončil dvěma naléhavými požadavky: „Zaprvé. Vyzvěte umlčené a neprávem vyloučené spisovatele, kteří jsou ovšem hodni toho jména, a nečekejte, až přijdou sami a budou prosit. Sotva by přišli, neboť není hodno spisovatele, aby prosil. Dejte jim možnost, aby odpověděli dnes na útoky, na které nemohli odpovědět, když byli vylučováni z literatury; já to sám zažil! Zadruhé. Uvažujme o spisovatelích uvězněných, mysleme na jejich lidský osud. Nemám ovšem práva
souditi tu jejich vinu. Vinu, chyby, omyly. Ale mám právo jako český básník vysloviti domněnku, že pykali dost za tyto své politické viny a omyly.“ Projev měl očekávatelné následky: další Seifertův publicistický text je až z roku 1961. Většina Seifertových prozaických textů publikovaných v 60. letech má charakter vzpomínek. Tím se vlastně básníkova publicistika vrací ke svému počátku: první články zařazené později do knihy Hvězdy nad Rajskou zahradou (1929) měly také memoárový charakter, i když vzpomínající byl o čtyřicet let mladší. Řada textů přirozeně souvisí s kvasem let 1968–1969, kdy byl Seifert zvolen předsedou Svazu českých spisovatelů. Poté následuje opět dlouhá vynucená odmlka. Seifertova publicistika je na rozdíl od básnického díla a beletrizovaných memoárů Všecky krásy světa knižně vydána s výjimkou výše zmíněné knihy z roku 1929 vůbec poprvé. V mnohém doplňuje a koriguje obraz básníka a jeho díla. Ukazuje, jak obtížné bylo pro někoho, kdo chtěl být v nejlepším slova smyslu „národní“ a „lidový“, nepodlehnout tlakům zlé doby, která si tyto pojmy přivlastnila a zbavila obsahu. Jaroslav Seifert to – přes určitá zakolísání – dokázal.
KNIHA TÝDNE Dílo Jaroslava Seiferta, sv. 14. Publicistika 1939–1986, Dubia, Společná prohlášení Jiří Brabec, Michal Topor (ed.) Vydal Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2015 (s vročením 2014), 632 stran.