Page 1

Novela je prvotinou klasika americké indiánské literatury Jamese Welche (1940–2003). Autor patřil k předním představitelům hnutí Native American Renaissance (L. M. Silková, L. Erdrichová ad.), jež se od konce šedesátých let minulého století podílelo na oživení historického a kulturního dědictví původních obyvatel Severní Ameriky. Na motivy knihy byl v roce 2013 natočen stejnojmenný film.

isbn 978-80-7470-195-5

potah_mont.indd 1

/ Zima v krvi

james welch / zima v krvi

Westernová novela Zima v krvi, zasazená do še­desátých let 20. století, uvádí čtenáře do života indiánské komunity v rezervaci Fort Belknap v severoamerickém státě Montana. Protagonistou příběhu a současně jeho vypravěčem je bezejmenný indiánský mladík, odcizený své rodině i zemi, ubíjený pocitem existenciální prázdnoty, před níž marně uniká ke kerouacovsky nevázanému životu plnému divokých jízd, alkoholu či náhodného sexu. Jeho výpravy do nepřátelského světa mimo rezervaci, zpočátku motivované opětovným získáním odcizených věcí, se však postupně proměňují v cesty za nalezením vlastní identity a štěstí. A jeho pouť jej navíc přivede k odhalení dávného rodinného tajemství…

akropolis

20.03.18 11:11


James Welch

zima v krvi.indd 1

20.03.18 10:57


zima v krvi.indd 2

20.03.18 10:57


James Welch Zima v krvi

Akropolis 2018

zima v krvi.indd 3

20.03.18 10:57


James Welch / Winter in the Blood Copyright © James Welch, 1974 © Translation Jiří Kaňák, 2018 © Cover Illustration Pavel Čech, 2018 © Graphic & Cover Design Stará škola, 2018 © Filip Tomáš — Akropolis, 2018 ISBN 978-80-7470-195-5 ISBN 978-80-7470-196-2 (MOBI) ISBN 978-80-7470-197-9 (ePUB)

zima v krvi.indd 4

20.03.18 10:57


Část první

1/ Močil jsem do vzrostlého plevele v zemníku. Díval jsem se při tom, jak se do stínu za srubem šourá spálenou trávou ryzka s hříbětem po boku. Říkalo se tomu tady Earthboyovo, i když nikdo toho jména (ani žádného jiného) tady nežil už dvacet let. Střecha se propadla a hroudy bláta, jež kdysi vyplňovalo mezery mezi kmeny, ležely roztroušeny po zemi. Bez něj zbyla ze srubu jen obnažená šedá kostra plná myší a hmyzu. Nepoddajný laskavec, hnaný horkým větrem, narážel do západní stěny. Obdélník z ostnatého drátu na kopci za srubem lemoval hroby všech Earthboyových. Chyběla jen dcera, která se provdala za někoho z Lodgepole. Ale ať už dnes byla kdekoliv, Earthboyové odtud zmizeli. Drápal jsem se na silnici, slunce žhnulo a za zády mi drnčel plot. Pravé oko jsem měl nateklé, aniž bych tušil, co se mi přihodilo. Vybavoval jsem si jen toho bělocha, zběsilou jízdu s jeho ženou a drinky v barech, jeho zuřivý křik, přehlušující hudbu, a svoje oči. Ona byla divoká, z rezervace Rocky Boy. On byl bílý. Proklínal svoje peníze, její prsa a moje vlasy. Domů jsem se vracel nerad. Nikdy to nebylo snadné, ale časem se návraty staly utrpením. V krku jsem cítil palčivou bolest, 5/

zima v krvi.indd 5

20.03.18 10:57


ozývalo se pochroumané koleno a hlava v jednotvárném vedru třeštila. Klisna s hříbětem se ztratily z dohledu za srubem. Za hřbitovem a prérijními kopci se vypínaly hory Little Rockies, jež se v letním oparu zdály černé a hebké. Vracel jsem se domů k matce a stařence, mé babičce. A holce, o níž byly přesvědčeny, že je mou ženou. Ale na té nezáleželo. Ostatně, na žádné nezáleželo, nic pro mě neznamenaly. A nemělo to žádný zvláštní důvod. Necítil jsem nenávist, lásku, vinu, netlačily mě výčitky svědomí, vnímal jsem jen, jak jsme se sobě za ta léta vzdálili. Možná za to mohla země, spálená prérie pod žhnoucím sluncem, bledá zeleň údolí řeky Milk River, její mléčná voda, pelyněk a topoly, suché, rozpukané pláně. Země lidi rozdělila hlubokou prázdnotou a oni se s tím smířili. Ale za prázdnotu, kterou jsem cítil já, nenesla vinu země ani lidé, vycházela ze mě samotného. Měl jsem k sobě stejně daleko, jako má jestřáb k měsíci. A proto jsem necítil nic zvláštního ani ke své matce, ani k babičce. Ani k té holce, co sem přišla, aby se mnou žila. Na druhé straně silnice jsem si lehl, protáhl se pod plotem z ostnatého drátu a vyrazil k domovu, čekaly mě poslední dvě míle. Hrdlo mi svírala strašlivá žízeň.

2/ „Vypařila se před třemi dny, hned jak jsi odjel do města.“ „Nevadí,“ řekl jsem. „Sebrala ti pušku a holicí strojek.“ 6/

zima v krvi.indd 6

20.03.18 10:57


Místnost byla prosvětlená. Přestože bylo časné odpoledne, kuchyňská lampa hořela. „Co jsem mohla dělat? Hlídám babičku, nemám sílu a ona je mladá — Kríjka!“ „Nevadí,“ řekl jsem. „Aspoň tu pušku bys moh dostat zpátky.“ Matka smetla slupky z brambor z pultu do papírového pytle u nohou. „Víš, že ji klidně vymění za jeden drink.“ Ta puška, stará winchestrovka, pro mě kdysi něco znamenala. Otec a pak i já jsme s ní často chodívali na vysokou, ale nesáhl jsem na ni od chvíle, kdy jsem zcela bezdůvodně zastřelil psa Bustera Cutfingera. Tím jediným důvodem možná bylo, že jsem byl pod obraz a ten pes se hýbal. Jsou to už čtyři roky. Z obýváku jsem zaslechl mlaskání. Houpací křeslo dvakrát zaskřípalo a ztichlo. „Jak jí je?“ zeptal jsem se. „Teplé vločky a pudink — jak asi?“ „Cože, ani ředkvičky?“ Matka krájela brambory na tenké plátky a přestala mě vnímat. „Proč neporazíme nějakou jalovici? Mohla by se krmit stejky do konce života.“ „Už brzy to bude mít za sebou i bez tvého přičinění. Tady máš, dej si to na oko — vytáhne to jed.“ Podala mi plátek bramboru. „Jak se má Chromý býk?“ Přestala krájet. „Co tím myslíš?“ „Jak se má Chromý býk?“ „Večer se zastaví, můžeš se ho zeptat. Přines ještě kýbl vody.“ 7/

zima v krvi.indd 7

20.03.18 10:57


„Jak jsme na tom s vodou?“ „Vyjdeme. Už vůbec neprší.“ Nahrnula plátky na pánev. „Tady nikdy neprší, když to potřebuješ.“ Představil jsem si teplou a mdlou chuť vody. Od poloviny června nezapršelo a sudy na dešťovou vodu byly prázdné. Hladina v nádrži nejspíš klesla a voda se zakalila. Otevřel jsem dveře a dovnitř bzučivě vletěla moucha. Dvůr zarůstal trsy plevele a psárky, země za plotem pelyňkem. Půda se pod kroky rozpadala v prach. Do slunce, jež se nad močálem rozpálilo odpoledním žárem, vyletěly dvě ostralky, se zběsilým bitím křídel přelétly topoly a zmizely z dohledu. Spouštěl jsem kbelík do nádrže a k tomu mi ze stínu za domem zpíval skřivan. Provaz byl ztuhlý. Dvakrát jsem kbelík přizvedl a zase spustil. Sledoval jsem, jak se voda přelévá přes okraj, jak se kbelík plní a potápí se. Na té holce nezáleželo. Byla to Kríjka z Havru, lidé z rezervace se na ni dívali svrchu. Přivedl jsem si ji domů před třemi týdny. Matka měla za to, že jsme svoji, a chovala se k ní vlídně. Matka byla katolička a před bouřkou vždycky kropila rohy domu svěcenou vodou. Jezdívala pít s knězem z Harlemu, obtloustlým chlapíkem se studenýma očima, který odmítal vstoupit do rezervace. Nikdy nepohřbíval indiány do rodinných hrobů. Namísto toho museli oni docházet za ním, do jeho kostela, k jeho svatým a svěcené vodě, jeho nepřátelským očím. Matka s ním pila v jeho šindelovém domě vedle žlutě omítnutého kostela. Domnívala se, že jsem si tu holku vzal, a byla k ní milá. Ale ta jen kysele dřepěla v obýváku proti stařence, mé babičce, která si plnila kamennou dýmku trhanci tabáku s příměsí sušených drcených plodů di8/

zima v krvi.indd 8

20.03.18 10:57


voké třešně. Seděla proti té holce, která si listovala ve filmových magazínech a představovala si, že vypadá jako Raquel Welchová. Stařenka dumala nad tím, že je to Kríjka a nepřítelkyně, a plánovala, jak ji podřízne. Jednou kovovým křesadlem, jindy okrajovacím nožem, který nosila neustále ukrytý v legínách. Den za dnem ty dvě vysedávaly naproti sobě, dokud se hromada filmových magazínů nerozlila přes půl místnosti a nůž ve stařenčiných očích neztěžkl.

3/ Sklouzl jsem po říčním břehu za domem. Půl hodiny jsem předtím prohledával rozpálenou sýpku, až jsem v otcově bedně na nářadí objevil červeno-bílou třpytku. Trojháček byl pokrytý rzí a rez prosvítala i na povrchu třpytky. Nahodil jsem přes řeku jen kousek od protějšího břehu. Nebyl tady skoro žádný proud. Navíjel jsem vlasec a tři divoké kachny mi přeletěly před očima a zmizely proti proudu. Cukrovar u Chinooku zavřeli před sedmi lety. Všichni si mysleli, že řeka za své mléčné zbarvení vděčí právě jemu, ale vše zůstalo při starém. V zelených náklaďácích přijeli běloši z rybářského odboru a nasadili do řeky štiky. Nadšeně do ní vyklopili tisíce štik všech možných velikostí. Ale řeka ryby nepřijala a ryby nepřijaly řeku, odmítaly tady i umřít. Jednoduše zmizely. Bílí vyzkoušeli úplně všechno. Nořili do vody elektrické tyče, vybírali bahno ze dna, sbírali dokonce brouky z přilehlých polí a nasadili do řeky i jiné druhy ryb. Nic nezabíralo. Ryby se ztrácely dál. Pak se ztratili i chlapi z rybářského odboru a indiáni odložili své nové rybářské pruty. Sem tam ale údolím vzrušeně prolétla zpráva, 9/

zima v krvi.indd 9

20.03.18 10:57


že někdo, možná chlapík od zavlažování, viděl, jak popelavý vír vsál ondatru a nazpět vyvrhl rybářské náčiní. Nikomu se nikdy nepodařilo takový vír objevit, ale určitě to stálo aspoň za zkoušku. Znovu jsem nahodil a tentokrát navíjel rychleji. V té bedně míval otec uloženo nářadí. Říkalo se o něm, že spraví všechno, co je ze železa. Na podzim čistíval stroje. Říkalo se, že když listí rašilo, byl dvůr First Raise plný železa, a když opadalo, byl jeho dvůr plný listí. Chodíval pít s bílými do Dodsonu. Nebyl to tichý chlap, vyprávěl jim historky a oni se smáli. Za opravu jejich strojů si počítal hodně. Dvacet dolarů za nahození balicí mašiny — za nahození dolar a devatenáct za to, že věděl, kam sáhnout. Bavil je až do onoho rána, kdy teplota klesla k minus třiceti a my jsme ho našli spícího v zemníku u Earthboyova. Míval své sny. Každý podzim před příchodem prvních chladných větrů bájil o tom, že se vypraví na losa do Národního parku Glacier. Spřádal plány. Zjistil si vzdálenost a pak si spočítal, jak dlouho by trvalo dojet do parku, zabít losa a přitáhnout jej zpět přes hranici do odstaveného auta. Sestavil si seznam potravin a všech potřebných věcí. Poptával se, jak vysoká by byla pokuta, kdyby na něj přišli. Nebyl mazaný jako Chromý býk nebo bílí z Dodsonu, takže musel znát přesnou částku, skoro jako by pokuta byla nevyhnutelným důsledkem jeho lovu. Nikdy ho nechytili, protože svou cestu nikdy neuskutečnil. Sen, plánování a příprava patřily k rituálu — člověk se tak baví v době, kdy je seno pod střechou a dobytek z kopců zase doma. Večer promazával svou winchestrovku a vysvětloval, že je lepší střelit losí krávu, protože býčí maso je tuhé a vláknité. Všechno vykoumal, ale na cestu nikdy nevyrazil. 10 /

zima v krvi.indd 10

20.03.18 10:57


Třpytka se zachytila o vyvrácený strom a chatrný vlasec se přetrhl. Z hloubi lesa na druhé straně řeky zaskřehotala straka.

4/ „Heleme se, tak ty rybaříš. Jak to jde?“ Chromý býk sklouzl po břehu a rozvířil oblaka prachu. Zastavil se až u vody. „Přišel jsem o návnadu,“ odpověděl jsem. „Měl bys zkusit slaninu,“ navrhl a přitom pozoroval vlasec spočívající bez života na hladině. „Znám tyhle ryby.“ Připozdívalo se. Na tvář Chromého býka sedl komár. Navinul jsem vlasec a omotal jej kolem kličky navijáku. V ohradě zabučelo tele. Jeho matka, stará stračena s jedním vytřeštěným okem, odpověděla odkudsi z ohybu podkovovitě vykrojeného močálu. „Měl bys zkusit slaninu. Nejdřív ji osmažíš, pak naliješ tuk do řeky. A hned ti zabere něco extrovního.“ „Jaké jsou?“ zeptal jsem se. „Bláto. Maso nedrží pohromadě. Stojí za houby.“ Oprášil si zadek. „Takhle špatný rok nebyl od povodně. Zeptej se mámy. Řekne ti.“ Vydrápali jsme se na vyvýšený břeh a vykročili k domovu. Tu povodeň jsem si pamatoval. Bylo to skoro před dvanácti lety, celé údolí od Chinooku zaplavila voda. Přestěhovali jsme se nahoru k agentuře a obsadili prázdnou garáž. Naočkovali nás proti břišnímu tyfu. „Jsi moc mladý, aby sis to pamatoval.“ „Bylo mi skoro dvacet,“ řekl jsem. „Tvůj táta se to tenkrát pokusil projet, ale jeho kůň se bál vody. Tebe Teresa ještě chovala. Ten kůň ho sundal v půli cesty.“ 11 /

zima v krvi.indd 11

20.03.18 10:57


„Pamatuju si to. Bylo mi skoro dvacet.“ „To jo.“ Chromý býk se zasmál. „Nebyls o moc víc než lesk v tátových očích.“ „Přetrhl se mu třmen — proto ho ten kůň shodil. Viděl jsem to sedlo. Vada kůže.“ „To jo.“ „Na koni by ti to natřel kdykoliv.“ „To jo.“ Když Chromý býk vstupoval do kuchyně, vyplnil celou šířku dveří. Nebyl vysoký, ale od ramen po zadek byl statný jako býk. „Och, Tereso! Tvůj syn říká, že do toho chceš se mnou praštit.“ „Můj syn lže, až se hory zelenají. Je ze stejného těsta jako ty.“ Její tón byl ostrý a kousavý. „A proč ne? Mohli bysme si zařádit. Pěkně bysme tu postel rozezpívali.“ „Blázne… mluvíš, jako by matka neměla uši,“ zlobila se Teresa. Z obývacího pokoje to dvakrát zaskřípalo. „Babi! Jak jde houpání?“ Chromý býk se protáhl okolo mé matky do pokoje. „Ještě sušíte seno?“ Houpací křeslo znovu zavrzalo. „Je špatná,“ řekl jsem. „Má mrtvé kosti.“ „Tak to vypadá, že dneska jsou kolem jenom samí blázni.“ Teresa zapnula plotýnku pod pánví plnou brambor. „Možná by se některý z těch bláznů mohl rozkývat a nakrmit to tele. Jinak bude bučet celou noc.“ Nadešel večer a odraz slunečních paprsků od vysokých západních mraků zbarvil oblohu dorůžova. Z pole na jihu zakodrcal bažant. Osamělý kohout postupoval od šípkového keře 12 /

zima v krvi.indd 12

20.03.18 10:57


podél zavlažovacího příkopu k poli sladké vojtěšky, možná chtěl zobat s jinými kohouty a slepicemi, možná sám. Těžko říct, co dělají staří kohouti. Jsou jako muži, nevyzpytatelní. Tele se tisklo k ohradě a s hlavou prostrčenou skrz hrazení sálo mléko od své matky. „Hej! Jedeš, potvoro!“ Kráva odskočila od ohrady, popošla několik kroků, pak se zastavila, napjatá. Od jazyka se jí táhl řetízek slin až téměř k zemi a bíle lemované vytřeštěné oko zíralo kamsi do ztracena. „Copak nevíš, že se snažíme tohohle troubu odstavit?“ Pomalu jsem se blížil k teleti. Tlačil jsem je do rohu, kde se stáj sbíhala s ohradou, mluvil jsem na ně a napřahoval k němu ruku. Než se stačilo pohnout, chytil jsem je za ucho a otočil se, abych je mohl bokem přitlačit k ohradě. Zaplácl jsem komára na obličeji a tele zabučelo; pak ztichlo. V jeho nohou jsem cítil napětí a hlavou mi bleskla vzpomínka, jak jsme s bráchou Mošem rajtovali na telatech, navzájem si je přidržovali a jak jsme si připínali staré čapsy, které jsme našli pověšené ve stáji. A pak to napjaté „Pusť ho!“ a peklo, které následovalo. Hodiny a hodiny jsme tak vydrželi řádit, dokud nás nenachytal First Raise. Tele se mi pod rukama rozdivočilo, nejprve zacouvalo do rohu, pak odskočilo dopředu a přitom mnou smýklo o stáj. Zadní kopyto mi lízlo košili. Hodil jsem do ohrady seno, pak naplnil koryto vodou z močálu. Po bahně se rozprchli drobní broučci. Podobali se beruškám s dlouhýma zadníma nohama. Na dně koryta ležel bez hnutí pulec. Vytáhl jsem ho a položil na slehlou hromadu hnoje. 13 /

zima v krvi.indd 13

20.03.18 10:57


Nehýbal se. Šťouchl jsem do něj stéblem slámy. Na hrubém hnoji se blyštěl jako temná slza. Vrátil jsem jej do koryta a on slabým mrsknutím ocásku zarejdoval ke dnu. Večer byl teplý a příjemný, růžové mraky vysoko na obloze získaly fialový nádech. Zahnal jsem krávu zpět do ohybu močálu. Ale vrátila se. Vemeno měla plné mléka.

5/ Po večeři matka sklidila ze stolu. Chromý býk dopil kávu a zvedl se. „Musím koupit repelent.“ Teresa si nalila posledních pár kapek do dlaně. Potřela si jimi obličej a krk. „Kdyby babička něco potřebovala, tak jí koukej posloužit.“ Zavěsila se do Chromého býka a společně vyšli ze dveří. Znovu jsem si dolil kávu. Zvuk pickupu mě překvapil. Možná jedou na nákupy. Šel jsem do obýváku. „Co takhle trochu muziky, babi?“ Opřel jsem se o houpací křeslo a přiblížil svou tvář těsně k její. Podívala se mi na ústa. Její oči byly prázdné a kalné. Černý šátek jí odhaloval pruh hrubých vlasů, rozdělený uprostřed pěšinkou, který lemoval šedý obličej. „Muziku,“ zopakoval jsem, tentokrát hlasitěji. „Aj, aj,“ zaskřehotala a přikývla. Mírně se přitom pohupovala pod vahou mých paží. Zapnul jsem velké dřevěné rádio a čekal, až se nahřeje. Přes sklo ladění se táhla prasklina a stupnice chyběla úplně. Pokoj naplnilo hluboké hučení. Pak hudba tisíce houslí. Houpací křeslo zavrzalo. „Tabák,“ řekl jsem. 14 /

zima v krvi.indd 14

20.03.18 10:57


Stará žena na mě pohlédla. Nacpal jsem dýmku a vsunul ji mezi stařenčiny rty. Zápalka vzplála a ozářila černé znaménko na horním rtu. Nasávala kouř a tři černé chlupy poskakovaly nahoru a dolů. Židle, obklopená filmovými magazíny, neslibovala pohodlí, a tak jsem se posadil na podlahu a opřel se o rádio. Vibrace houslí mi procházely tělem. Titulní strana časopisu Sports Afield chyběla a rožky stránek byly zohýbané, ale přesto jsem jím zalistoval a hledal něco, co jsem ještě nečetl. Zastavil jsem se u inzerátu na rybářské návnady, které hovořily s rybami jejich vlastní řečí. Kupón jsem si vytrhl. Možná byl pes zakopaný právě tady. Četl jsem už všechno, a tak jsem se znovu pustil do příběhu o třech mužích v Africe, kteří šli čtyři dny po stopě lva lidožrouta od místa, kde naposledy zabil — těhotnou černošskou ženu. Dítě se jim podařilo zachránit, a jak s údivem zjistili, za čas se mělo stát králem. Stopovali lva, aby nakonec čtvrtý den přišli na to, že lev celou tu dobu stopuje je. Pohybovali se v obrovském čtyřdenním kruhu. Hrozilo nám opravdové nebezpečí, řekl McLeod, prodavač Pepsi z Atlanty v Georgii. Tu noc lva zabili, když se pokoušel roztrhnout plátno jejich stanu. Znovu jsem se zadíval na fotografie. Na jedné klečeli McLeod a Henderson nad mrtvým lvem obklopeni skupinkou zubících se černochů. Třetí muž, Enright, na obrázku chyběl. Zvedl jsem oči. Stařenka mě pozorovala.

6/ Chromý býk s mou matkou zmizeli na tři dny. Po návratu si Chromý býk vykračoval v šik nových botách s vysokými podpatky 15 /

zima v krvi.indd 15

20.03.18 10:57


a Teresa měla na sobě lesklé tyrkysové šaty. Oba byli zpocení a měli kocovinu. Teresa mi řekla, že se v Maltě vzali. Tu noc jsme se opili u kuchyňského stolu.

7/ Chromý býk vyženil tři sta šedesát akrů luk k sečení, zavlažovaných, plochých, patřících k nejlepším v údolí, a další dva tisíce akrů pronajatých pastvin. A vyženil taky značku T­‑Y, vypálenou vysoko na levém boku každého dobytčete na pastvině. A samozřejmě taky Teresu, mou matku. Se svými sedmačtyřiceti lety byl o osm let mladší než ona a úspěšný. Prosperující dobytkář. Dalšího dne jsme s Chromým býkem vstali brzy. Roztáčel setrvačník traktorku John Deere a nadával při tom. Otevřel ventil na přívodu paliva, znovu zatočil setrvačníkem a motor dvakrát zabublal, chytil rytmus a uvolněně se rozběhl. Za traktor jsme připojili vůz na seno a pomalu jsme se rozjeli okolo ohrady a močálu. Pokračovali jsme po stezce proti proudu řeky, skrz houští divokých růží, přes pelyňková pole a dolů do hájku suchých bílých topolů. Z vrbové skrýše vyskočil jelenec a odhopsal pryč, jen jeho bílý ocas nám zamával na rozloučenou. V ohbí řeky se krčil srub jen z kmenů a bláta. Rezatý drát se táhl z jediného okna na hřeben střechy. Vedl k autoanténě a pro mě byl vždy záhadou, protože Chromý býk neměl do srubu zavedenou elektřinu. Posbíral si své věci — řetězovou pilu, kapesní rádio, dvě krabice oblečení, pastevecký kabát a vysoké gumáky, které nosil při zavlažování. „Musím si udělat další záplaty z pneumatik,“ řekl a prostrčil prst dírou v jedné botě. 16 /

zima v krvi.indd 16

20.03.18 10:57


zima v krvi.indd 163

20.03.18 10:57


zima v krvi.indd 164

20.03.18 10:57


Češi, James Welch a americká indiánská literatura

Češi mají indiány dlouhodobě v lásce, především ty severoamerické. Kdysi tento cit formovala fikce Karla Maye (knižní i filmová), dále specificky český fenomén tramping a revizionistický pohled na historii původních Američanů, jak jej známe z překladu knihy Dee Browna Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (1976) a z populárně­‑naučných publikací Václava Šolce a Miloslava Stingla. Určitý romantizující a idealizující postoj k americkým indiánům sdílejí obyvatelé české kotliny také v současnosti, ale s tím rozdílem, že dnes jej přiživuje obliba ezoterické literatury a tzv. ekoturistika. Bohužel ani zde nelze očekávat, že se o kultuře Čerokíů, Lakotů, Navahů a dalších původních etnik dozvíme něco podstatnějšího či věrohodného. V prvním případě je ve jménu jakési povšechné spirituality duchovní svět indiánů představován v pokřivené podobě. V případě druhém je naše cesta za poznáním od počátku odsouzena k neúspěchu, neboť jejím výsledkem může být pouze poznání kusé a zjednodušené. 165 /

zima v krvi.indd 165

20.03.18 10:57


Neznamená to, že by se člověk, kterého vede skutečný zájem o život severoamerických indiánů v celé jeho šíři, rozmanitosti a komplexnosti, neměl u nás kam nebo na koho obrátit. Pokud si odmyslíme, že velká část zahraniční literatury je dnes — na rozdíl od předchozích let  — snadno dostupná, máme k dispozici i řadu kvalitních zdrojů v českých překladech, navíc narůstá počet materiálů české provenience. Do češtiny byly přeloženy klíčové monografie a studie světových amerikanistů (např. Benedictové, Léviho­‑Strausse, Hulkrantze nebo Taylora). Existují překlady životopisů významných postav indiánského hnutí předminulého a minulého století (Geronima, Rudého oblaka, Černého jelena, Louise Irwina ad.). Bohatý je soubor překladů indiánské ústní slovesnosti, v poslední době zejména ze sbírek Richarda Erdoese a Alfonsa Ortize. Zásadním příspěvkem k dějinám bojů s indiány na území dnešních USA se stal dvoudílný přehled Jiřího Černíka nazvaný S tomahawkem proti mušketám (2010, 2011), v němž autor usiluje o vyvážený pohled na jistě tragický, ovšem nevyhnutelný střet převážně bílých přistěhovalců a původních obyvatel Nového světa. S ohledem na současné poměry a rezervační život indiánů lze výběrově zmínit odborné texty Lívie Šavelkové (Současní Irokézové: Severoameričtí indiáni a utváření jejich identit, 2010) nebo Alexandry Hubáčkové (Jako vlákna pavučiny: Putování indiánskou krajinou s románem Obřad, 2007). V souvislosti s knihou Alexandry Hubáčkové je dobré dodat, že jeden deficit co do dostupnosti relevantních zdrojů přeci jenom existuje. Na mysli mám beletrii současných etnických autorů z řad původních obyvatel amerického kontinentu. 166 /

zima v krvi.indd 166

20.03.18 10:57


Oproti anglicky či francouzsky psané vědecké literatuře, kterou můžeme „přelouskat“ i při skromnější znalosti daného jazyka, četba poezie a prózy v originále vyžaduje jeho hlubokou znalost; pokud si tedy přejeme, aby k nám dílo promlouvalo ve všech nuancích. Těm, kteří jazykem dokonale nevládnou, nezbývá než spoléhat se na kvalitní převod do mateřštiny. A takových překladů je v češtině doposud velký nedostatek. Je to škoda, protože dobrá báseň, povídka nebo román nám dokáží o světě, tedy i tom indiánském, říci mnohdy více než sebelepší odborná studie nebo reportáž. O americké indiánské literatuře se obvykle hovoří od šedesátých let minulého století, kdy se paralelně se sílícím hnutím za občanská a lidská práva amerických menšin začínaly hlasitěji ozývat tvůrčí a umělecké osobnosti těchto stigmatizovaných skupin. Ke slovu se vedle autorů černošských a židovských dostávali rovněž autoři indiánští, kteří díky tomu, že psali anglicky či francouzsky, poprvé v historii získali širší okruh čtenářů — indiánských i neindiánských —, přitáhli pozornost majoritní společnosti a vydobyli si její uznání. Etničtí spisovatelé, lépe než např. autoři jako Ken Kesey, William Eastlake či Margaret Cravenová, kteří sice ve svých knihách problematiku domorodých Američanů rovněž tematizují, sami jsou ovšem anglosaského původu, dokázali nabourat některé zažité stereotypy o původních obyvatelích a přinesli skutečně autentický hlas nativní Ameriky. Na druhou stranu nelze zastírat, že jazyková a kulturní asimilace, které byli po dobu uplynulých 150 let vystaveni, měla své důsledky. Americkou indiánskou literaturu je tak třeba chápat jako výsledek procesu amerikanizace původních 167 /

zima v krvi.indd 167

20.03.18 10:57


etnik, jejichž současní členové hledají své místo, svou identitu a nové způsoby sebevyjádření v kulturně pluralitním prostředí Spojených států a Kanady.1 Za iniciační okamžik se považuje vydání románu House Made of Dawn (česky Dům z úsvitu, 2001), za který dostal jeho autor N. Scott Momaday z kmene Kajovů v roce 1969 Pulitzerovu cenu. V následujícím období se s indiánskými autory doslova roztrhl pytel, přičemž nešlo o autory ledajaké; mnozí uměleckou výpovědí umocnili etnický rozměr svých prací natolik, že si prorazili cestu do kánonu moderní americké literatury. Přestože dnes již hovoříme o desítkách spisovatelů, do češtiny byly přeloženy práce jen několika z nich. V prvé řadě je to román Obřad (viz výše) Leslie Marmon Silkové, který byl v češtině vydán hned dvakrát (1997, 2010). Dále můžeme uvést romány Čarování s láskou (1994) Louise Erdrichové, Městečko Medicine River (1995) Thomase Kinga, Tančili tváří k slunci (1999) Donni Buffalo Dog a Pobřeží seskvečů (2014) Eden Robinsonové. Z kratších útvarů vyšly sloupky Indiánský psi žerou fazole (2006) Gordona Johnsona a zejména dva svazky povídek Shermana Alexieho: Deset malých indiánků (2005) a Kouřové signály (2009). Mnozí z těchto autorů, kteří pocházejí z různých etnických skupin (např. Lakotů, Čipevajů, Heiltsuků, Spokaneů), třebaže obvykle s podílem evropské či mexické krve, se společně s dalšími objevili v antologii Vinnetou tady nebydlí (2003). Drama současných

1

Josef Jařab: Obřad jako scénář k naplňování životních příběhů (Jsou ještě indiáni v nás?), doslov k překladu knihy Obřad Leslie Marmon Silkové (Praha: Mladá fronta, 1997).

168 /

zima v krvi.indd 168

20.03.18 10:57


kanadských indiánů přinesl soubor Čekání na Kojota (2007), pečlivě připravený amerikanistkou Klárou Kolinskou. Ukázky z moderní indiánské poezie byly mj. představeny v literárním měsíčníku Host (05/2003). Kniha Jamese Welche Zima v krvi, poprvé vydaná v roce 1974, se stává dosud jediným dílem tohoto autora přeloženým do češtiny. Welch patří do první větší vlny amerických indiánských spisovatelů — zarámované léty 1968—1977. Ta měla rozhodující vliv na následující generaci etnických autorů. Mnozí z nich, zejména ti, již stejně jako Welch pocházejí z oblasti severních plání, se k němu hlásí jako ke svému učiteli. James Welch (1940—2003) se narodil a podstatnou část života prožil v americkém státě Montana a právě do tohoto prostoru zasadil klíčovou část svého díla. Po otci Černonožec a po matce z kmene Gros Ventre, s lehkou příměsí irské krve, navštěvoval školy v rezervacích Blackfeet a Fort Belknap a nakonec absolvoval Montanskou univerzitu (University of Montana), kde studoval humanitní vědy. Nedlouho nato vydal první báseň a započal úspěšnou literární kariéru. Zkušenosti z ní pak zúročil při výuce tvůrčího psaní na předních amerických univerzitách (např. Cornell). Ještě než publikoval Zimu v krvi, věnoval se Welch poezii — debutoval sbírkou básní nazvanou Riding the Earthboy 40 (1971). Svým zájmem o básnictví není v americké indiánské literatuře výjimkou. Stejnou cestou — od poezie k próze — prošli také její další čelní představitelé, např. Silková, Erdrichová nebo Alexie. A vlastně na tom není nic překvapujícího, neboť obrazností, spontánností, důrazem na zvukové kvality a silou výrazu má k ústní slovesnosti předliterárních společenství 169 /

zima v krvi.indd 169

20.03.18 10:57


poezie blíže nežli próza. K ní se etničtí autoři leckdy uchylují čistě z „prozaických“ důvodů: aby si zajistili širší prodejnost.2 Přesto i v románech a povídkách si nadále uchovávají poetický způsob vidění a popisu světa, který se v jejich podání vyznačuje intenzitou, přesností, humorem a nezřídka zvláštní citovou uměřeností. Rovněž Welchův prozaický debut Zima v krvi byl původně zamýšlen jako báseň. Báseň o drsné krajině široširých montanských plání, krajině Welchova dětství a dospívání, o krajině a lidech, s nimiž je svázán pokrevním poutem. Navzdory transformaci do jiného literárního druhu si krajina Montany v románu uchovala klíčovou roli. Podobně jako u indiánských autorů, jejichž dílo je zakořeněno v oblasti amerického jihozápadu (např. Momaday, Silková) či severozápadu (mj. Alexie, Robinsonová), taktéž u Welche role krajiny „výrazně přesahuje rámec pasivního pozadí k lidskému příběhu a získává postavení jedné z ústředních postav. Elementy přírodního prostředí se aktivně účastní děje, způsobují zvraty a přispívají k momentům vyvrcholení“.3 Krajina Jamese Welche je dvojznačným hrdinou, zároveň smrtícím i očistným zdrojem, který spoluutváří hlavní téma knihy — příběh o hledání osobní a kolektivní identity. Před pěti lety se Zima v krvi dočkala filmové adaptace, 2 Luboš Snížek (l. bosch): Indiáni už nejsou to, co bývali (Aneb indiánská literatura a Sherman Alexie), doslov k překladu knihy Deset malých indiánků (Praha: Maťa, 2005). 3 Kateřina Prajznerová: Otevírání dveří do světa, kde se cítím dobře (Středoevropský pohled na současnou tvorbu původních obyvatel USA), Host 5/2003, str. 50.

170 /

zima v krvi.indd 170

20.03.18 10:57


pod produkčním vedením Shermana Alexieho. Dnes nejspíš nejznámější americký autor indiánského původu v jednom rozhovoru charakterizoval Zimu v krvi jako moderní western, v němž nechybí klasické westernové reálie: rudí a bílí, koně a pušky, barové bitky a honičky. Především je to ale vysoce aktuální kniha. Třebaže se odehrává v šedesátých letech, nejde o žádnou historickou fresku, tak málo se za to půl století život v indiánských rezervacích změnil. Pro českého čtenáře je vhodnou příležitostí upravit si stereotypní představy o původních obyvatelích Severní Ameriky, které u nás doposud přežívají, a někdy jsou dokonce nepatřičně přiživovány. Kniha jim umožní nahlédnout do myšlenkového světa lidí, s nimiž z nějakého důvodu dlouhodobě cítíme určitou spřízněnost. Zároveň nás tak může přivést k sebereflexi a k hlubšímu pochopení vlastních životů a postojů, mj. k současným společenským a kulturním změnám, které se stejně jako ve Welchově románu dotýkají otázek identity a integrity, vztahu mezi „my“ a ti „druzí“. Zima v krvi přináší univerzální příběh, a proto má smysl číst ji i dnes, více než čtyřicet let po jejím vydání. A stejně tak si zaslouží pozornost současného čtenáře další knihy Jamese Welche (The Death of Jim Loney, Fools Crow, The Indian Lawyer, The Heartsong of Charging Elk aj.). Snad se jednou dočkáme českého překladu alespoň některé z nich. Miroslav Černý

171 /

zima v krvi.indd 171

20.03.18 10:57


zima v krvi.indd 172

20.03.18 10:57


Obsah

Část první / 5 Část druhá / 59 Část třetí / 120 Část čtvrtá / 138 Epilog / 160 Češi, James Welch a americká indiánská literatura / 165

zima v krvi.indd 173

20.03.18 10:57


Julio Llamazares Vlčí měsíc

julio llamazares / vlčí měsíc

vincie León končení španělské ch vojsk přežívají jimž se včas a francouzskou síce a roky veni nebezpečí dmi, často časí, hladu mezi řádky, román ou člověk může ota a za níž už u, autorova oetickým kých hor, likánských omán zfilmoval

akropolis

Strhující román zavádí čtenáře do hor provincie León na severu Španělska. Bezprostředně po skončení španělské občanské války a po vítězství frankistických vojsk přežívají v horách bojovníci republikánské armády, jimž se včas nepodařilo překročit hranice a dostat se na francouzskou stranu. Ramiro, Juan, Gildo a Ángel se měsíce a roky ukrývají v jeskyni opuštěných dolů, vystaveni nebezpečí pronásledování četníků, bez kontaktu s lidmi, často bez denního světla, vystaveni nepřízni počasí, hladu a nepohodě. Historické okolnosti čteme mezi řádky, román se soustředí na zkoumání hranice, za kterou člověk může zajít při obraně svého vlastního holého života a za níž už přestává být člověkem. Působivost románu, autorova silného debutu, je umocněna autorovým poetickým jazykem, jímž postihuje nejen krásu leonských hor, ale i drsnost života, spíše přežívání, republikánských partyzánů (maquis) v nich. V roce 1987 román zfilmoval španělský režisér Julio Sánchez Valdés.

zima v krvi.indd 174

Meditativní příběh, jehož hlavními hrdiny jsou plynutí času a paměť. Kniha o vztazích mezi rodiči a dětmi, mezi milenci a přáteli, o setkáváních a loučeních, o jednom lidském životě, který může být životem každého z nás. Příběh univerzitního profesora, který žil v průběhu svého života po celé Evropě, aniž kde zapustil kořeny, a který se jednoho léta vrací se svým dvanáctiletým synem na Ibizu, kde prožil své mládí s týmž dychtivým očekáváním věcí příštích jako dnes jeho syn. Chce synovi ukázat hvězdy padající během zázračné noci svatého Vavřince (perseidy). Pozorování hvězdné oblohy, přítomnost syna, od něhož po rozvodu žije odloučen, vůně venkova a moře přinášejí vzpomínky na uplynulá léta, životní úspěchy, ale i nezdary, erotické reminiscence i vzpomínky na ty, kdo už nežijí. Každá padající hvězda je jedním lidským osudem, přítomností něčeho, co už není, podobně jako světlo hvězd je časově posunutým optickým klamem.

20.03.18 10:57


Vyprahlá, opuštěná, sluncem rozžhavená pláň a uprostřed ní malý osamělý chlapec zoufale se snažící uniknout smečce pronásledovatelů i vzpomínkám na vlastní minulost. Jedné noci se jeho kroky zkříží s kroky stařičkého pastevce. Osudové setkání promění neúprosnou štvanici v zápas o holý život a o zachování posledních známek lidství v krajině, kterou ovládlo násilí a zmar. Carraskův hutný, svou jednoduchostí téměř westernový příběh se odehrává v jakémsi bezčasí, v neurčitém, odlidštěném prostoru, jehož předobraz můžeme hledat v drsné oblasti Extremadury, krajiny ležící na pomezí Španělska a Portugalska. Syrové a zároveň zvláštním lyrismem překypující vyprávění je podobenstvím o archetypálním střetu dobra a zla, v němž nakonec lidská důstojnost přece jen zvítězí nad zvůlí a krutostí. – Španělský bestseller, dosud přeloženo do devatenácti jazyků.

zima v krvi.indd 175

Nová kniha španělského spisovatele Jesúse Carraska nás zavádí do prostředí fiktivní historie – blíže neurčeného období první poloviny 20. století. Čtenář se ocitne v malebné zahradě venkovského sídla v Extremaduře, kde tráví svá léta na penzi vysloužilý vysoký důstojník Impéria, které nedávno obsadilo Španělsko i značnou část světa. Manželka kdysi krutého a bezohledného Iosifa, Eva Holmanová, postupně procitá z idyly vlastní nadřazenosti, když se v její zahradě objeví tajemný a podle všeho pomatený muž jménem Leva. Eva, vytržena ze svého poklidu a pohodlí, vetřelce nevyžene, nezastřelí ani jej neoznámí úřadům, jakkoliv by takové přímočaré řešení bylo logické, a místo toho začne sledovat a rekonstruovat pohnuté osudy neznámého muže. Příběh se prolíná vícero paralelními rovinami, v nichž ta Levova je děsivým obrazem zotročeného 20. století, pracovně-likvidačních táborů a ničím neomezeného drancování zdrojů, lidských i přírodních.

20.03.18 10:57


James Welch Zima v krvi Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2018 jako svou 369. publikaci Z anglického originálu Winter in the Blood přeložil Jiří Kaňák Redakce Dominik Melichar Ilustrace na obálce Pavel Čech Grafická úprava, obálka a sazba písmem Questa Project Stará škola (www.staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 176 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-195-5 ISBN 978-80-7470-196-2 (MOBI) ISBN 978-80-7470-197-9 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz. Doporučená cena včetně DPH 329 Kč

zima v krvi.indd 176

20.03.18 10:57


Novela je prvotinou klasika americké indiánské literatury Jamese Welche (1940–2003). Autor patřil k předním představitelům hnutí Native American Renaissance (L. M. Silková, L. Erdrichová ad.), jež se od konce šedesátých let minulého století podílelo na oživení historického a kulturního dědictví původních obyvatel Severní Ameriky. Na motivy knihy byl v roce 2013 natočen stejnojmenný film.

isbn 978-80-7470-195-5

potah_mont.indd 1

/ Zima v krvi

james welch / zima v krvi

Westernová novela Zima v krvi, zasazená do še­desátých let 20. století, uvádí čtenáře do života indiánské komunity v rezervaci Fort Belknap v severoamerickém státě Montana. Protagonistou příběhu a současně jeho vypravěčem je bezejmenný indiánský mladík, odcizený své rodině i zemi, ubíjený pocitem existenciální prázdnoty, před níž marně uniká ke kerouacovsky nevázanému životu plnému divokých jízd, alkoholu či náhodného sexu. Jeho výpravy do nepřátelského světa mimo rezervaci, zpočátku motivované opětovným získáním odcizených věcí, se však postupně proměňují v cesty za nalezením vlastní identity a štěstí. A jeho pouť jej navíc přivede k odhalení dávného rodinného tajemství…

akropolis

20.03.18 11:11

James Welch: Zima v krvi  

http://akropolis.info/kniha/zima_v_krvi/

James Welch: Zima v krvi  

http://akropolis.info/kniha/zima_v_krvi/

Advertisement