Jakub Šlouf: „Takový socialismus nechceme!“

Page 1

Doporučená prodejní cena 499 Kč ISBN 978 -80 -7470 -484 -0

9 7 8 8 0 74 704840

AKR_SOCIALISMUS_cover_TISK.indd 1

„Takový socialismus nechceme!“ Kultura protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945—1968

„Takový socialismus nechceme!“

Jakub Šlouf

Kultura protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945—1968

PhDr. Jakub Šlouf, Ph.D. (*1982) Doktorské studium absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 2015, od téhož roku pracuje jako vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů České republiky a od roku 2018 též jako odborný archivář Národního archivu České republiky. Zabývá se zejména protesty obyvatelstva v podmínkách státně socialistických diktatur, dějinami průmyslového dělnictva a vývojem nižších organizačních složek komunistického hnutí. Mezi jeho knihy patří například Spřízněni měnou. Genealogie plzeňské revolty 1. června 1953 (Praha 2016), Nervová vlákna diktatury. Regionální elity a komunikace uvnitř KSČ v letech 1945—1956 (Praha 2019), Mimořádný lidový soud v Praze 1945—1948. Retribuce jako služební úkol na hraně možností i profesní cti zaměstnanců justice (Praha 2020) a Praha v červnu 1953. Dělnická revolta proti měnové reformě, vyjednávání v továrnách a strukturální proměna dělnické třídy (Praha 2021).

Jakub Šlouf

Existovaly v období státního socialismu v Československu stávky? Souhlasili tehdejší zaměstnanci průmyslu s vládní politikou? Byli dělníci úspěšní v prosazování svých mzdových a sociálních požadavků? A jakým způsobem jejich tlak ovlivňoval celkovou společenskou a politickou realitu? Odpovědi budou pro mnohé čtenáře překvapivé. Po celé sledované období se totiž odehrávalo stávek značné množství. Průmysloví dělníci sice patřili v rámci diktatury k privilegovaným a loajálním částem společnosti, přesto paradoxně byli zdaleka nejčastěji protestující společenskou skupinou. Mohli si totiž na rozdíl od jiných dovolit razantně prosazovat své zájmy. Tehdejší stávky nebyly odbojovými akty, ale extrémní formou kolektivního vyjednávání, která kompenzovala deficit nezávislých zastupitelských orgánů. Vycházely namnoze ze mzdových a sociálních otázek, ke svým cílům využívaly často nižší stupně odborových a stranických organizací a nezřídka se legitimizovaly vůči nadřízeným institucím užíváním socialistické ideologie. Doposud nejkomplexnější zpracování dané problematiky je založeno na rozsáhlém archivním výzkumu a vychází ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

22.11.2023 22:27:02


Doporučená prodejní cena 499 Kč ISBN 978 -80 -7470 -484 -0

9 7 8 8 0 74 704840

AKR_SOCIALISMUS_cover_TISK.indd 1

„Takový socialismus nechceme!“ Kultura protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945—1968

„Takový socialismus nechceme!“

Jakub Šlouf

Kultura protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945—1968

PhDr. Jakub Šlouf, Ph.D. (*1982) Doktorské studium absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 2015, od téhož roku pracuje jako vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů České republiky a od roku 2018 též jako odborný archivář Národního archivu České republiky. Zabývá se zejména protesty obyvatelstva v podmínkách státně socialistických diktatur, dějinami průmyslového dělnictva a vývojem nižších organizačních složek komunistického hnutí. Mezi jeho knihy patří například Spřízněni měnou. Genealogie plzeňské revolty 1. června 1953 (Praha 2016), Nervová vlákna diktatury. Regionální elity a komunikace uvnitř KSČ v letech 1945—1956 (Praha 2019), Mimořádný lidový soud v Praze 1945—1948. Retribuce jako služební úkol na hraně možností i profesní cti zaměstnanců justice (Praha 2020) a Praha v červnu 1953. Dělnická revolta proti měnové reformě, vyjednávání v továrnách a strukturální proměna dělnické třídy (Praha 2021).

Jakub Šlouf

Existovaly v období státního socialismu v Československu stávky? Souhlasili tehdejší zaměstnanci průmyslu s vládní politikou? Byli dělníci úspěšní v prosazování svých mzdových a sociálních požadavků? A jakým způsobem jejich tlak ovlivňoval celkovou společenskou a politickou realitu? Odpovědi budou pro mnohé čtenáře překvapivé. Po celé sledované období se totiž odehrávalo stávek značné množství. Průmysloví dělníci sice patřili v rámci diktatury k privilegovaným a loajálním částem společnosti, přesto paradoxně byli zdaleka nejčastěji protestující společenskou skupinou. Mohli si totiž na rozdíl od jiných dovolit razantně prosazovat své zájmy. Tehdejší stávky nebyly odbojovými akty, ale extrémní formou kolektivního vyjednávání, která kompenzovala deficit nezávislých zastupitelských orgánů. Vycházely namnoze ze mzdových a sociálních otázek, ke svým cílům využívaly často nižší stupně odborových a stranických organizací a nezřídka se legitimizovaly vůči nadřízeným institucím užíváním socialistické ideologie. Doposud nejkomplexnější zpracování dané problematiky je založeno na rozsáhlém archivním výzkumu a vychází ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

22.11.2023 22:27:02


Jakub Šlouf

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 1

22.11.2023 22:03:22


AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 2

22.11.2023 22:03:22


Jakub Šlouf

„Takový socialismus nechceme!“ Kultura protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945—1968

Praha 2023

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 3

22.11.2023 22:03:23


KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Šlouf, Jakub, 1982— „Takový socialismus nechceme!“ : kultura protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945—1968 / Jakub Šlouf. — Vydání první. — Praha : Filip Tomáš — Akropolis : Ústav pro studium totalitních režimů, 2023 Anglické resumé Obsahuje bibliografii, bibliografické odkazy a rejstřík ISBN 978-80-7470-484-0 (Akropolis ; brožováno). — ISBN 978-80-7516-032-4 (Ústav pro studium totalitních režimů ; brožováno) * 316.343-058.14 * 334.716 * 323.22 * 331.109.32 * 316.48 * 331.105.6 * 316.662 * 321.74 * 323 * (437.3) * (437) * (048.8) — dělníci — Česko — 1945—1968 — průmyslové podniky — Česko — 1945—1968 — protestní hnutí — Česko — 1945—1968 — stávky — Česko — 1945—1968 — sociální konflikty — Česko — 1945—1968 — kolektivní vyjednávání — Česko — 1945—1968 — dělníci — společenské postavení — 1945—1968 — komunistický režim — Československo — 1945—1968 — kultura protestu

Kniha je výsledkem výzkumu provedeného v rámci řešení grantového projektu Grantové agentury České republiky Vývoj kultury protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945—1969 (GA ČR 19-06467S). Recenzenti prof. PhDr. Jiří Pokorný, CSc. doc. PhDr. JUDr. Jakub Rákosník, Ph.D. © Jakub Šlouf, 2023 © Graphic & Cover Design Lukáš Fairaisl, 2023 © Filip Tomáš — Akropolis, 2023 © Ústav pro studium totalitních režimů, 2023 ISBN 978-80-7470-484-0 (Akropolis) ISBN 978-80-7516-032-4 (Ústav pro studium totalitních režimů) ISBN 978-80-7470-486-4 (ePUB — Akropolis) ISBN 978-80-7516-033-1 (ePUB — Ústav pro studium totalitních režimů) ISBN 978-80-7470-485-7 (MOBI — Akropolis) ISBN 978-80-7516-034-8 (MOBI — Ústav pro studium totalitních režimů)

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 4

22.11.2023 22:03:24


Věnováno památce Ing. Michaela Šloufa.

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 5

22.11.2023 22:03:25


„To se musí demokraticky, ne? Tady celý generace bojovaly za osmihodinovou pracovní dobu a oni nás tady teď budou otročit dvanáctkama? Hergot, vždyť to je proti samotný podstatě socialistickýho života. Nebo ne, soudruhu tajemníku?“ * 1

*

Výrok kverulanta (v podání herce Vladimíra Menšíka) na stavbě Nové huti Klementa Gottwalda v 50. letech ve filmu Úplně vyřízený chlap z poloviny 60. let. Úplně vyřízený chlap [film]. Režie Vladimír Čech, Československo, Československý film 1965.

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 6

22.11.2023 22:03:25


Prolog P rolog

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 7

22.11.2023 22:03:29


AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 8

22.11.2023 22:03:46


Prolog

Existovaly v období státního socialismu v Československu stávky? V jakých aspektech tehdejší zaměstnanci průmyslu souhlasili s vládní politikou, a v jakých s ní naopak byli v zásadním rozporu? Které nástroje dělníci využívali k prosazování svých pracovních a sociálních zájmů? Jak moc byli se svými protesty úspěšní? A jakým způsobem jejich tlak ovlivňoval celkovou společenskou a politickou realitu? Těmto tématům se bude věnovat následující kniha. Než však přikročíme k obecněji koncipované analýze, bude užitečné přiblížit dobovou atmosféru prostřednictvím konkrétního příkladu. Pro tento účel jsem zvolil takový konflikt, který byl pro tehdejší průmyslové prostředí typický a nevybočoval svým rozsahem ani důsledky z běžného provozu továren. V neděli 3. května 1953 vypuklo v Dílnách Československých státních drah v České Lípě na začátku odpolední směny pozdvižení. Podnikem se totiž začala rychle šířit zpráva, že vláda se chystá železničářům redukovat režijní výhody, které jim zaručovaly bezplatné jízdné. Ponechány měly být pouze aktivním zaměstnancům, zatímco jejich rodinným příslušníkům a důchodcům z řad bývalých pracovníků měly být zcela odebrány. Zároveň mělo dojít k omezení přídělů režijního uhlí. Dělníci sice nedisponovali žádnými oficiálně potvrzenými informacemi, ale přesto zprávě uvěřili, protože ji do podniku přinesl osobně tamní odborový tajemník Jaroslav Háša z nedávné schůze vedení Odborového svazu zaměstnanců železnic, jež se konala 30. dubna v Nymburku. Účastníci svazového aktivu sice dostali zákaz o zamýšlených opatřeních hovořit v nižších stupních odborové organizace až do 15. května, Háša však neuposlechl a po návratu do České Lípy se ihned svěřil několika svým blízkým spolupracovníkům, kteří pak informaci nekontrolovaně roznesli mezi ostatní zaměstnance. V prostředí dlouhodobé absence věrohodného zpravodajství záviselo rozhodování dobových 9

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 9

22.11.2023 22:03:46


aktérů do značné míry právě na takovýchto neformálních komunikačních kanálech.1 Zaměstnanci Dílen Československých státních drah zastavili práci, nejprve začali o vzniklé situaci diskutovat v menších hloučcích na svých pracovištích a posléze se v 17:00 hodin všichni spontánně přesunuli do největšího oddělení Vozovka. Protestního shromáždění se účastnilo na 450 dělníků. Hlasitě se domáhali toho, aby jim byly kolující dohady o chystaných opatřeních vysvětleny oficiální cestou. Donutili tím truhláře Karla Holuba, jenž se rovněž zúčastnil inkriminované schůze v Nymburku, k tomu, aby porušil závazek mlčenlivosti a informoval stávkující kolegy o průběhu tamního jednání. Potvrzení dosavadních fám dělníky ještě více rozhořčilo. Začaly se ozývat výkřiky, že „[železničáři] nyní přijdou o to, co si jejich otcové vybojovali“.2 Toto protestní heslo názorným způsobem odhalovalo limity sociálněpolitické praxe poúnorové diktatury komunistické strany i jejího vztahu k průmyslovému dělnictvu. Dělníci se sice v každodenním životě chovali politicky loajálně a navenek se identifikovali s myšlenkou socialismu, činili tak ovšem pouze do té míry, do jaké jim tento systém přinášel výhody nebo alespoň nezpochybňoval práva dosažená dělnickým hnutím před únorem 1948. V opačném případě byli ochotni za své zájmy razantně protestovat. Existence represivního aparátu režimu je přitom ani v první polovině 50. let od podobného počínání nijak výrazně neodrazovala, protože nebyla primárně zaměřena proti ambicím jejich společenské skupiny.3 Stávkující proto bez větších obtíží, které by byly u jiných vrstev společnosti nevyhnutelné, za bezmocného přihlížení vedoucích funkcionářů závodu odhlasovali odeslání protestní rezoluce na ministerstvo železnic a pověřili jejím sepsáním zámečníka Josefa Mareše. Ze svého středu si také zvolili delegaci, která je měla zastupovat při nadcházejících jednáních s ministerstvem. Nikdo z vedení továrny proti tomuto spontánnímu demokratickému volebnímu aktu nevystoupil, i funkcionáři totiž chápali, že se jim bude lépe vyjednávat

NA, f. ÚVOS Spoje, Svaz zaměstnanců železnic, k. 1, Schůze předsednictva ÚVOS zaměstnanců železnic, 14. 5. 1953. 2 ABS, sv. A 2-1 485, Zpráva o stávce v Dílnách ČSD Česká Lípa, 8. 5. 1953. 3 NA, f. ÚRO-ORG, k. 47, inv. č. 173, Hlášení OOR v Místku o stávce ve Slezských bavlnářských závodech, 18. 8. 1948. 1

10

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 10

22.11.2023 22:03:46


s delegací než s celým podrážděným davem.4 Do čela delegace byl pro své politické zkušenosti vybrán předúnorový předseda okresního výboru sociální demokracie v České Lípě Karel Sýkora,5 který dříve patřil v rámci sociálnědemokratické strany ke stoupencům křídla odmítajícího spolupráci s komunisty. Dalšími členy delegace byli zámečníci Josef Mareš6 a František Baroch7. Dělníci si uvědomovali riziko represí, proto se pokusili zvolené delegáty preventivně chránit. Použili k tomu poměrně jednoduchý krok: veřejně se na celozávodním shromáždění usnesli, že pokud by delegace byla při cestě do Prahy na ministerstvo zatčena, budou takový postup považovat za útok na celé osazenstvo závodu a zahájí na podporu svých kolegů solidární stávku. Kolektivní protest tak revoltujícím dělníkům na rozdíl od individuálních občanských aktů odporu poskytoval relativně větší bezpečí a do určité míry snižoval osobní riziko. Průmyslové dělnictvo ostatně obyčejně usilovalo o taková řešení sociálních konfliktů, která bylo možno uskutečnit uvnitř rámce dobového politického systému. K prosazování svých požadavků proto dělníci namnoze užívali oficiální platformy a instituce.8 Rovněž stávkující osazenstvo Dílen ČSD v České Lípě zacílilo svůj odpor pragmatickým směrem. Učinilo vše nezbytné k tomu, aby jeho nesouhlas byl neprodleně tlumočen na ministerstvu a aby konflikt následně mohl být vyřešen prostřednictvím bilaterálního jednání. Po těchto krocích již nenásledovala žádná eskalace násilí ani politizace sporu ze strany dělníků. Právě naopak, na žádost hlavního inženýra závodu Ladislava Štýrského bylo další rokování odročeno do návratu delegace z Prahy a v 17:15 se zaměstnanci klidně rozešli na svá pracoviště. Stávka byla přerušena. Politické instituce tak paradoxně do dění v závodu začaly intervenovat až ve chvíli, kdy zde již žádné nepokoje neprobíhaly. Teprve ve 20:15 dorazil 4 5

6 7 8

NA, f. ÚV KSČ Antonín Novotný — tajné, k. 25, Zpráva pro Antonína Novotného, 17. 6. 1953. Karel Sýkora (nar. 1911), v letech 1945—1948 předseda OV ČSSD v České Lípě, intenzivně spolupracoval s antikomunistickým křídlem strany, konkrétně s poslancem Josefem Veverkou a redakcí časopisu Stráž severu. ABS, sv. A 2-1 485, Zpráva o stávce v Dílnách ČSD Česká Lípa, 8. 5. 1953. Josef Mareš (nar. 1927), zámečník. Tamtéž. František Baroch (nar. 1929), zámečník. Tamtéž. NA, f. ÚV KSČ Antonín Novotný — tajné, k. 25, Zpráva o situaci v dolech v Ústí nad Labem, 9. 7. 1953.

11

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 11

22.11.2023 22:03:46


do dílen vedoucí tajemník okresního výboru KSČ v České Lípě František Hrdlička.9 Po jeho příjezdu se chování funkcionářů závodu začalo pozvolna měnit a klesla jejich vstřícnost ke stávkujícím dělníkům. Tento posun byl patrný zejména z osudu protestní rezoluce. Pověřený pracovník Josef Mareš totiž k večeru dokončil stylizaci textu rezoluce a v souladu s atmosférou, jaká panovala v podniku odpoledne, jej sám bez doprovodu odnesl do budovy závodní rady. Zde bezelstně požádal funkcionáře závodní rady, aby rezoluci opatřili razítkem a odeslali ji na ministerstvo. Tímto způsobem chtěl dodat protestu oficiální punc. Vycházel přitom intuitivně z právní konstrukce, která považovala jakékoli shromáždění všech zaměstnanců (tedy i nedávnou protestní demonstraci) automaticky za legální celozávodní odborovou schůzi.10 Tento výklad se však přítomní zástupci závodní rady báli akceptovat a zdráhali se Marešem sepsanou rezoluci potvrdit. Chápali dobře, že by jejich kariéry mohly být ohroženy asistencí při protestním aktu. Argumentovali proti Marešovi, že schůze nebyla po formální stránce řádně svolána, a nelze ji tedy považovat za právoplatnou celozávodní odborovou platformu. Současně funkcionáři závodní rady odložili také odjezd delegace zaměstnanců do Prahy. Zdůvodňovali své rozhodnutí skutečností, že následující večer se v kulturním domě v České Lípě mělo konat slavnostní uvedení nového náčelníka zdejší železniční stanice do funkce. Ceremoniálu se měli zúčastnit také zástupci ministerstva železnic, proto se zdálo vhodnější vyčkat na tuto příležitost k jednání. Dělníci však na porušení úmluvy reagovali obnovením stávky. Ve 21 hodin zastavila práci noční směna v kotlárně. Funkcionáři závodní rady si proto předvolali k pohovoru předsedu tamní dílenské rady Jaroslava Kolína. Ten jim sdělil, že zaměstnanci požadují vysvětlení příčiny odpolední stávky a domáhají se informací o plánovaných změnách režijních výhod. Sám Kolín výslovně odmítl přesvědčovat dělníky k obnovení práce. Hlášení Státní bezpečnosti jeho stanovisko zachytilo v tomto znění: „Kolín na to řekl, že nebude rozbíjet solidaritu zaměstnanců kotlárny, a kdyby začal dělat, že by ho zmlátili.“ 11

9 František Hrdlička (nar. 1915), člen KSČ od roku 1945, absolvent Ústřední poli-

tické školy v Doksech v roce 1952. ABS, sv. A 2-1 485, Zpráva o stávce v Dílnách ČSD Česká Lípa, 8. 5. 1953. 10 NA, f. ÚRO-ORG, k. 28, inv. č. 125, Návrh stávkového řádu, duben 1947. 11 ABS, sv. A 2-1 485, Zpráva o stávce v Dílnách ČSD Česká Lípa, 8. 5. 1953.

12

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 12

22.11.2023 22:03:46


Tento citát názorně ukazuje další podstatný rys dělnických protestů, který je zvýhodňoval oproti jiným společenským skupinám. Dělnické požadavky byly nezřídka prosazovány pomocí fyzického násilí a toto násilí nemuselo nutně směřovat jen vnějším směrem vůči nadřízeným či státním autoritám, ale také do nitra kolektivu, bylo běžnou součástí utváření kolektivní jednoty. Všichni aktéři pohybující se v průmyslovém prostředí s tímto aspektem tradiční dělnické kultury počítali a přizpůsobovali mu své jednání.12 Funkcionáři závodní rady proto nakonec museli osobně přijít za dělníky do kotlárny a pokusit se je přesvědčit. Zaměstnancům vysvětlili, že sami zatím nedostali žádný pokyn, který by nově upravoval režijní výhody, a proto nemohou šířící se zvěsti potvrdit ani vyvrátit. Sdělili také stávkujícím, že celou záležitost bude možno kvalifikovaně vyřešit následujícího dne, kdy se do České Lípy dostaví pracovníci ministerstva železnic. Toto zdůvodnění dělníky uspokojilo a druhé kolo stávky díky tomu skončilo obnovením práce ve 22:00. Následující den v pondělí 4. května 1953 probíhaly přípravy avizovaného slavnostního ceremoniálu, který se měl uskutečnit v 19:00 hodin v kulturním domě v České Lípě. Na místo se skutečně dostavila řada oficiálních hostů včetně zástupců vyšších odborových orgánů a ministerstva železnic. Řadoví železničáři však ke značnému překvapení organizátorů do kulturního domu vůbec nepřišli. Zaměstnanci dílen ČSD se totiž před zahájením ceremoniálu sami shromáždili na svém obvyklém místě v oddělení Vozovka a na protest proti chystaným škrtům režijních výhod se rozhodli oficiální akci bojkotovat. Odmítli se přesunout do kulturního domu, ačkoli k tomu byli opakovaně vyzýváni závodním rozhlasem. Své počínání zdůvodňovali tím, že zástupci ministerstva jsou přece povinni přijít jednat za dělníky, a nikoli obráceně. Zároveň se jakožto příslušníci manuálně pracující vrstvy společnosti výslovně pohrdlivě vyjadřovali o činovnících ministerstva, jejich přepychovém oblečení a buržoazně stylizovaném funkcionářském prostředí. „Když byli shromáždění zaměstnanci vyzváni rozhlasem, aby se dostavili do kulturního domu, ozvaly se výkřiky, že mohou páni z ministerstva přijít také jednou za dělníky.“ 13 12 ABS, sv. H-193, Zpráva o vyšetřování měnové reformy KS StB Pardubice,

24. 6. 1953, případ Jana Brožka. 13 ABS, sv. A 2-1 485, Zpráva o stávce v Dílnách ČSD Česká Lípa, 8. 5. 1953.

13

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 13

22.11.2023 22:03:47


Toto počínání stávkujících ukazuje hned několik důležitých aspektů dobové kultury dělnického protestu. Mentalita průmyslového dělnictva se překrývala s oficiální státní ideologií přinejmenším v tom, že byla v jádru socialistická a odmítala symboly kultury předválečných a válečných buržoazních elit. Dělníci však na rozdíl od státní propagandy spatřovali prvky této zavržené měšťácké kultury také v chování nových poúnorových politických špiček a citlivě si všímali jejich „panských“ manýrů. Při protestech pak antipatie proti elitám všech politických režimů spontánně vyvěrala na povrch.14 Vedle emotivní stránky mělo však toto počínání také určitý vědomý strategický záměr. Dělníci systematicky zdůrazňovali kontrast mezi svým špinavým pracovním prostředím i oblečením na jedné straně a „zpanštělým“ přepychem funkcionářů, jejich automobilů a obleků na straně druhé. Dobře si uvědomovali, že tímto odkazem na socialistickou ideologii posílí svoji vyjednávací pozici. Pokud dokázali přimět ministerské byrokraty k jednání v tovární hale, donutili je tím vlastně zároveň uznat specifické postavení dělnické třídy v rámci státně socialistického systému, a navíc se jim podařilo situovat vyjednávání do prostor, které samy o sobě byly názornou vizuální manifestací ideologicky preferovaných dělnických hodnot, jejichž nárokům zástupci ministerstev viditelně nevyhovovali. Nebyli to totiž stávkující dělníci, čí životní styl a skutky měly být při následujícím jednání hodnoceny a kritizovány, byli to funkcionáři, kteří měli povinnost se přijet osobně obhájit tváří v tvář dělnické třídě, od níž se ve funkcích „odrodili“. Funkcionáři tak stávkující dělníky museli většinou osobně prosit o obnovení práce a trpělivě přitom vysvětlovat svoji politiku, v dobovém kulturním kontextu nepřipadalo v úvahu, že by dělníkům mohli bez vysvětlení něco nařizovat. Organizátorům slavnostního ceremoniálu proto nezbylo než celou akci narychlo přesunout za dělníky do haly oddělení Vozovka. Zde nejprve zástupci ministerstva železnic uvedli do funkce nového náčelníka místní železniční stanice a představitelé Ústředního výboru Odborového svazu zaměstnanců železnic poté přistoupili k nejpalčivějšímu bodu programu. Oznámili stávkujícím, že na centrální úrovni skutečně probíhají jednání o nové úpravě mezd a režijních výhod, že ale ještě nebyl předložen žádný 14 SOA v Praze, f. SKV KSČ Praha, k. 722, Hodnocení výsledků zásahu aktivistů

vyslaných MV, KV a ÚV do závodu AZKG ve dnech 1. a 2. 6. 1953, 10. 7. 1953.

14

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 14

22.11.2023 22:03:47


konkrétní definitivní návrh, a stávka tudíž v danou chvíli nemá opodstatnění. Na okamžik se zdálo, že zbytek schůze již po tomto ujištění proběhne v klidu. Najednou si však vzal slovo autor textu protestní rezoluce zámečník Josef Mareš, který informoval dělníky o důvodech, proč jejich rezoluce nebyla — v rozporu s usnesením shromáždění z předchozího dne — do Prahy odeslána. Za hlavního viníka porušení sjednaného postupu označil tajemníka okresního výboru KSČ Františka Hrdličku. Na závěr svého vystoupení se Mareš veřejně ohradil také proti tomu, že jej Hrdlička při včerejší konfrontaci neprávem nařkl, že „je napomahač imperialistů a reakcionář“.15 Z Hrdličkovy strany šlo o jasný pokus zastrašit Mareše tím, že by probíhající sociální konflikt mohl být posuzován (a také trestán) jako politický delikt. Shromáždění dělníků nebezpečí takové interpretace chápalo, plně se proto postavilo na Marešovu stranu a reagovalo dlouhým skandováním: „Hanba! Fuj!“ 16 Sami dělníci se tak distancovali od snah regionálních představitelů komunistické strany politizovat jejich sociální protest, a tím jej učinit v rámci stávajícího politického systému nelegitimním. Nechtěli se nechat zatlačit do takové nevýhodné pozice. Naopak setrvávali po formální stránce na platformě socialismu a počínání funkcionářů komunistické strany kritizovali právě prizmatem socialistické ideologie. Oficiální ideologický diskurz přitom používali k legitimizaci svých vlastních požadavků alternativních vůči konkrétní praxi komunistické strany. Tato specifická taktika loajálního protestu vyjadřovaného skrze oficiální komunikační kanály a instituce se uplatnila i při pokusu stávkujících ovládnout nižší odborové funkce. Na konci schůze totiž proběhla volba členů komise, která měla zajistit výběr kandidátů pro nadcházející volby závodní rady. K nelibosti přítomných funkcionářů byli za členy komise shromážděnými dělníky zvoleni vesměs stoupenci stávky; ani jeden z vybraných zaměstnanců navíc nebyl členem komunistické strany. Místní funkcionáři navzdory účasti posil z nadřízených instancí viditelně neměli situaci vůbec pod kontrolou.17 15 ABS, sv. A 2-1 485, Zpráva o stávce v Dílnách ČSD Česká Lípa, 8. 5. 1953. 16 Tamtéž. 17 NA, f. ÚVOS Spoje, Svaz zaměstnanců železnic, k. 1, Schůze předsednictva

ÚVOS zaměstnanců železnic, 26. 6. 1953.

15

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 15

22.11.2023 22:03:47


Posledním bodem programu schůze byl dotaz ze strany ministerských a odborových činovníků, zda by zaměstnanci chtěli položit nějaké další otázky. Dělníci však začali vykřikovat, že „jim ještě nikdo nic neřekl, že je to samý tatraplán a diety“.18 Tím opět dávali najevo své pohrdání státními, stranickými i odborovými funkcionáři vyšších stupňů a jejich životní úrovní kontrastující s tou dělnickou. Následně sice uposlechli výzvy k rozchodu na jednotlivá pracoviště, ale nezahájili práci okamžitě a v hloučcích v dílnách dále diskutovali. Až třetí den konfliktu, tedy v úterý 5. května 1953, byla v závodě obnovena normální výroba. Atmosféra v dílnách byla však nadále zjitřená. Ústřední výbor Odborového svazu pracovníků železnic proto musel po několik měsíců odkládat plánovanou volbu závodní rady v České Lípě. Až teprve v červenci 1953 se postupně situace uklidnila natolik, že nadřízené odborové orgány mohly přikročit k vytvoření nové volební komise s politicky přijatelnějším složením. Změnu se jim navíc podařilo prosadit jen kvůli pasivitě většiny místních odborářů, kteří začali bojkotovat schůze. Volební odborové schůze se zúčastnilo pouze 75 z celkového počtu 450 zaměstnanců.19 Výsledky stávky je obtížné hodnotit. Situaci znesnadňuje zejména nedostatek pramenů detailně popisujících atmosféru uvnitř závodu v období mimo samotné trvání stávky. Ještě problematičtější je však stanovení obecné definice vhodných kritérií pro posuzování efektivity stávek. Dělníci jednoho středně velkého podniku, jakým byly Dílny ČSD v České Lípě, sice nebyli dost silní na to, aby dlouhodobě ovlivnili celostátní vládní politiku, dokázali však i v podmínkách státně socialistické diktatury prosazovat svou vůli v dílčích lokálních záležitostech. Dařilo se jim navíc artikulovat své požadavky způsobem nepřehlédnutelným i pro centrální politické instance a díky tomu upozorňovat na problémy a konflikty, které by jinak mohly být pro vyšší stupně stranického a státního aparátu méně viditelné. V symbolické rovině se jim navíc během protestů a následných „námluv“ funkcionářů dařilo potvrzovat alespoň po formální stránce svůj výjimečný společenský status „vládnoucí“ třídy. 18 ABS, sv. A 2-1 485, Zpráva o stávce v Dílnách ČSD Česká Lípa, 8. 5. 1953. 19 NA, f. ÚVOS Spoje, Svaz zaměstnanců železnic, k. 1, Schůze předsednictva

ÚVOS zaměstnanců železnic, 16. 7. 1953.

16

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 16

22.11.2023 22:03:47


Účinek těchto sekundárních výsledků protestu byl přitom násoben pravidelným opakováním. Podobných zdánlivě nevýznamných stávek se totiž ve sledovaném období let 1945—1968 v Československu odehrály stovky.20 Jen v samotných Dílnách ČSD v České Lípě jsou doloženy další dva pokusy o vyvolání stávky v letech 194721 a 1951.22 Pracovní a sociální konflikty v továrnách tak dlouhodobě znatelně zasahovaly nejen do chodu československého národního hospodářství, ale také do dobové politické kultury a do mechanismů komunikace mezi vedením komunistické strany a společností. Kritériem vhodným pro hodnocení důsledku stávek přitom nejsou ani pozdější osudy jejich účastníků (případná individuální represe). Síla kolektivního protestu totiž spočívá v množství, v tom, že se jedinec vydává všanc za zájem širší skupiny či jedna továrna za zájmy celého průmyslového odvětví. Přestože jeden protestující zaměstnanec neprosadil všechny své požadavky, mohl zlepšit vyjednávací pozici jiného pracovníka nacházejícího se v podobné konfliktní situaci. Neúspěšná stávka mohla nejen připravit půdu pro jiné, úspěšnější stávky, ale dokonce mohla vést i k tomu, že další podobné konflikty byly již napříště uspokojivě řešeny smírnější cestou bez nutnosti stávkovat. Nezapomínejme, že každá stávka „bolela“ nejen její účastníky z řad zaměstnanců, ale potenciálně ohrožovala také kariéry stranických, odborových a hospodářských funkcionářů na lokální i okresní úrovni.23 Z pohledu státního a stranického aparátu byly totiž všechny sociální nesoulady, které ve stávku přerostly, hodnoceny jako vážná politická a organizační selhání funkcionářů. Forma urovnání či potlačení stávky byla v tomto ohledu podružná. Politické i hospodářské vedení závodu bylo vždy považováno přinejmenším za spoluviníka konfliktu.

20 HEUMOS, Peter: „Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví!“ Dělníci a státní socia-

lismus v Československu. ÚSD AV ČR, Praha 2006, s. 64. 21 Dne 30. srpna 1947 policie šetřila telefonát z Rumburku do vlakové stanice Česká

Lípa, který byl pokusem o vyvolání stávky. NA, f. ÚRO-ORG, k. 28, inv. č. 125, Zpráva o přípravě stávky v Rumburku, 4. 9. 1947. 22 NA, f. GS ÚV KSČ, sv. 082, a. j. 615, Zpráva z průzkumu o příčinách stávek na některých závodech 23.—27. 8. 1951, 31. 9. 1951. 23 Viz například důsledky stávky v SONP v Kladně v lednu 1954. NA, f. ÚV KSČ Statistika a informace, k. 3, sign. 19/13/14, Stranické informace KV KSČ Praha, denní informace č. 2, Případ stávky na konvertorech hutě Koněv SONP Kladno, 20. 1. 1954.

17

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 17

22.11.2023 22:03:48


Následující kapitoly této knihy podrobí fenomén kolektivních sociálních a mzdových konfliktů průmyslových zaměstnanců detailní analýze. Pozornost přitom obrátím primárně ke společenské funkci stávek a celkovému vývoji postupů, jimiž byly sociální konflikty řešeny. Zaměřím se na strategie protestujících zaměstnanců na straně jedné, i na strategie stranických, odborových, hospodářských a bezpečnostních orgánů, které se pokoušely konflikty včas tlumit a stávkám předcházet, na straně druhé. Jednotlivé konflikty přitom nebudu zkoumat jako samostatně stojící události, ale jako projev dlouhodobější kolektivně sdílené kultury protestu,24 jež byla prostřednictvím jednotlivých protestních akcí oživována, upevňována a také pozměňována v čase. Díky tomu ukážu, jak se postupně měnilo vnímání problematiky sociálního vyjednávání a stávek v očích jednotlivých aktérů a jak se transformovala funkce sociálního vyjednávání v rámci celého společenského systému. Analýza stávek je přitom důležitá ještě z dalšího důvodu. Pracovní a sociální konflikty v továrnách totiž v některých případech naprosto hmatatelným způsobem zasahovaly do politické situace celého státu. Nejviditelněji k tomu docházelo v případech, kde se osvědčené protestní nástroje dělníků staly základem a výchozím bodem obecnějších společenských střetů, k nimž se dodatečně připojovaly i další skupiny obyvatel. Stávkující průmyslové kolektivy pak nezřídka legitimizovaly a mocensky zaštiťovaly některá širší protestní hnutí, která jednoznačně přerůstala do politické sféry. Ta vůbec největší stávková hnutí — například odpor proti měnové reformě v červnu 1953 — dokázala dokonce dočasně otřást stabilitou celého státně socialistického systému.25 I pouhé pohrůžky stávkou fungovaly jako důležitý politický faktor

24 Pojem kultura protestu označuje soubor dlouhodobě utvářených kulturních vzor-

ců sdílených v určitém sociálním prostředí, které aktéři využívají k artikulaci svých protestů i k dekódování významu protestů dalších aktérů. Vedle stávek pochopitelně dobová kultura protestu průmyslového dělnictva zahrnovala i další formy, kterým však z prostorových důvodů tato kniha věnuje jen okrajovou pozornost. Ke konceptu kultury protestu blíže viz ŠLOUF, Jakub: Spřízněni měnou. Genealogie plzeňské revolty 1. června 1953. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2016. 25 JIRÁSEK, Zdeněk — ŠŮLA, Jaroslav: Velká peněžní loupež v Československu 1953 aneb 50:1. Svítání, Praha 1992.

18

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 18

22.11.2023 22:03:48


také například v letech 1968—196926 a významnou roli sehrála manifestační stávka ještě i během sametové revoluce v listopadu 1989.27 Kultura protestu průmyslového dělnictva proto představuje navýsost významný fenomén nejen sociálních, ale i politických dějin. Bez nadsázky lze konstatovat, že železničáři z České Lípy spolu s dalšími protestujícími pracovními kolektivy bezděčně utvářeli důležité kulturní předpoklady pro budoucí významné politické mezníky.

26 PECKA, Jindřich: Odbory a heslo generální stávky v resolucích z přelomu

let 1968—1969. In: PECKA, Jindřich — PREČAN, Vilém (eds.): Proměny pražského jara. Sborník studií a dokumentů o nekapitulantských postojích v československé společnosti 1968—69. ÚSD AV ČR — Doplněk, Praha — Brno 1993, s. 207—244. 27 MILLER, Petr — ŠLOUF, Jakub: Poslední kovák — první ministr. Rozhovor Jakuba Šloufa s Petrem Millerem, listopadovým vůdcem průmyslových dělníků. Akropolis, Praha 2021, s. 82—116.

19

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 19

22.11.2023 22:03:48


AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 20

22.11.2023 22:03:48


Závěry

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 241

22.11.2023 22:05:35


AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 242

22.11.2023 22:05:38


Závěry

V úvodu knihy jsem laskavému čtenáři položil několik řečnických otázek týkajících se četnosti výskytu dělnických stávek ve specifických podmínkách státního socialismu. Jakkoli následující odpověď vypadá překvapivě, je třeba konstatovat, že po celé sledované období let 1945—1968 se zcela bez ohledu na vývoj politické situace odehrávalo v Československu velké množství stávek průmyslových dělníků, které výrazně převyšuje například i praxi běžnou v naší přítomnosti. Archivní prameny centrální provenience zachytily každoročně desítky takových případů (s výjimkou krátké přestávky v letech 1963—1965). Na regionální a místní úrovni byly navíc kolektivní mzdové a sociální protesty dělnictva ještě frekventovanějším jevem. Nešlo tedy o žádné anomálie, ale o zcela systémový jev. Tomu odpovídala i podoba těchto konfliktů. V primární rovině byly extrémní formou kolektivního vyjednávání, jež kompenzovala absenci skutečných zaměstnaneckých zastupitelských orgánů. Jen zcela výjimečně se některé z nich stávaly odrazovým můstkem pro zahájení protirežimního protestu. Naprostá většina stávek probíhala uvnitř areálů průmyslových závodů a nezasahovala přímým způsobem do chodu vnější společnosti. Tyto dělnické protesty vycházely namnoze z konkrétních mzdových a sociálních otázek, k vyjádření požadavků využívaly často nižší stupně odborových a stranických organizací, nezřídka se legitimizovaly vůči nadřízeným institucím užíváním socialistické ideologie, k systému zastávaly převážně loajální postoje a vyhýbaly se přesahům do politické sféry. Tato strategie kolektivního vyjednávání byla velmi úspěšná. Velká část stávek, především po roce 1953, končila plným nebo alespoň částečným uspokojením požadavků protestujících zaměstnanců. Svůj vliv na tuto skutečnost bezpochyby měl zejména specifický privilegovaný status dělníků v rámci státně socialistické diktatury, který ve stalinském období pomáhal 243

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 243

22.11.2023 22:05:38


stávkující pracovní kolektivy bránit před výraznější represí a v poststalinské fázi zajišťoval jejich požadavkům prioritní pozornost státního aparátu. Přes svůj lokální a nepolitický sociální charakter protesty dělníků spoluformovaly některé důležité aspekty společenské reality. Prvořadý význam měl zejména dělnický antagonismus vůči úřednictvu i dalším buržoazním skupinám obyvatel, který byl v dělnickém myšlení silně přítomný již od začátku národní očisty na jaře 1945. Komunistická strana těmto předsudkům obratně vycházela vstříc a využívala je ke svým vlastním účelům. Dělnictvo tak svými postoji nepřímo přispívalo k třídní radikalizaci celého systému. Tyto tendence se projevovaly nejvíce v zakladatelském období diktatury na konci 40. let, ale své uplatnění našly i později, například při justičních procesech proti vedoucím představitelům komunistické strany v letech 1950—1952 či při tažení proti centrální státní byrokracii a související prověrce třídní a politické spolehlivosti na konci 50. let. Všechny tyto kampaně konvenovaly antielitářským kulturním vzorcům široce sdíleným v dělnickém prostředí a silně v jeho řadách rezonovaly, dělnictvo při nich mnohdy vystupovalo iniciativně. Nedůvěra dělníků k úřednictvu a k intelektuálům odeznívala teprve postupně v průběhu 60. let v důsledku zlepšeného odměňování kvalifikované práce a rozšíření vzdělávání manuálně pracujících při zaměstnání. V srpnu 1968 tento proces třídního sbližování vyvrcholil a dělnictvo při svých protestech naopak navázalo aktivní spolupráci se studenty, umělci a intelektuály. Protesty průmyslových dělníků také výrazně zasahovaly do hospodářské politiky státu. Masivní revolta dělníků proti měnové reformě v roce 1953 přispěla k obratu vládní politiky od mobilizačního pojetí socialismu k jeho redistribučním a konzumním variantám. Mezi hlavní priority komunistické strany se zařadilo udržování politické stability skrze zajišťování důstojné životní úrovně obyvatelstva. Snaha vlády zachovat v továrnách sociální smír pak ve druhé polovině 50. a v první polovině 60. let brzdila realizaci důslednějších ekonomických reforem. Rozsáhlá denivelizace mezd či rušení ekonomicky neefektivních provozů by totiž vedly k nežádoucím výkyvům mzdové hladiny velké části zaměstnanců, což bylo politicky obtížně přijatelné. Ve druhé polovině 60. let začali dělníci v obavách z důsledků ekonomické reformy sami hledat způsoby, jak dohlížet na její praktickou realizaci. Usilovali o vytvoření svých zastupitelských orgánů a o posílení svého vlivu na 244

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 244

22.11.2023 22:05:38


řízení továren. Tyto aktivity je mimoděk přibližovaly programu reformních ekonomů, kteří pro obnovu tržního prostředí potřebovali v továrnách vytvořit sílu nezávislou na centrálním státním plánovacím aparátu. Průmyslové dělnictvo tak nejprve působilo jako krajně konzervativní ekonomický faktor, avšak pod tlakem realizace hospodářských změn se stalo naopak důležitým spojencem reformního proudu komunistické strany. V průmyslovém prostředí tedy fungovala dlouhodobá, každodenními interakcemi utvářená, sociálně motivovaná kultura protestu, kterou osazenstva továren v běžném provozu využívala ke kolektivnímu vyjednávání a zároveň tímto způsobem vytvářela nepřímý dlouhodobý tlak na vládní sociální a hospodářskou politiku. V některých výjimečných krizových momentech pak dělnické kolektivy tento osvědčený nástroj využívaly také k přímým intervencím do politické sféry. K takovým krokům přistoupily přechodně v letech 1945—1948, 1951—1953 a 1968—1969. Nejprve tak činily jako klíčový spojenec komunistické strany na její cestě k mocenské dominanci, podruhé jako nejvlivnější kritik nedostatků její sociální politiky a potřetí jako ochránce jejího reformního křídla. Ačkoli se z politického hlediska pozice průmyslového dělnictva v čase výrazně měnila, jeho sociální zájmy i protestní formy zůstávaly stále podobné. Bez kontextu dlouhodobé dělnické kultury protestu proto nelze tyto politické aktivity plně pochopit. Kořeny specifické socialistické dělnické kultury protestu se v Československu utvořily na sklonku druhé světové války. Vyrůstaly ze zkušenosti protinacistické revoluce a následné živelné národní očisty. Jejími hlavními atributy byly přímé ovládnutí areálů továren dělnictvem, rozpad dosavadních pracovních hierarchií, prosazení nové revoluční morálky odsuzující údajné asociální jednání managementu kapitalistických podniků, vznik privilegovaného ideologického postavení dělnictva coby domnělého strůjce prosperity národa a transformace tradičních principů dělnické solidarity v násilné vymáhání jednoty. Průmyslové dělnictvo již v období let 1945—1948 představovalo svébytnou společenskou sílu, která v rámci takto definovaného prostředí velmi úspěšně prosazovala své mzdové požadavky a posilovala svůj společenský status. Neváhala přitom intervenovat do činnosti státních úřadů ani zasahovat do majetkových práv vlastníků továren. Tuto spontánní revoluční aktivitu se sice pokoušelo ovládnout a řídit sjednocené odborové hnutí, bylo však úspěšné pouze v omezené míře. 245

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 245

22.11.2023 22:05:39


Komunistická strana se na svém mocenském vzestupu o tuto kulturu protestu do značné míry opírala. S dělníky ji spojoval zejména program znárodnění průmyslových podniků a také vyhrocený třídní antagonismus, který však strana v plné míře uplatňovala až od podzimu 1948. Nastolení státně socialistické diktatury v únoru 1948 i některé její následné represivní kroky vůči buržoazním vrstvám společnosti byly tedy do značné míry synergické s aktivitami významné části dělnictva a z hlediska továrních kolektivů představovaly kontinuitu s předchozím vývojem. Symbolický význam dělnictva v rámci oficiální státní ideologie dokonce ještě zesílil, stejně tak i vzestupná sociální mobilita jeho politicky aktivních příslušníků. Osazenstva továren se i nadále snažila využívat svůj privilegovaný společenský status k prosazování svých mzdových a sociálních požadavků, od léta 1948 však narážela na některé limity státně socialistického systému. Mezi ty nejdůležitější patřily absence veřejné kontroly, deficit zastupitelských orgánů naddílenské úrovně, tlak státu na zvyšování produktivity práce, chaotické řízení výroby způsobené překotnou industrializací a poruchy v zásobování vyvolané jednostranným důrazem na rozvoj těžkého průmyslu. Dělníci proto nadále vstupovali s managementy průmyslových podniků — a nově i se stranickými orgány — do četných pracovních, mzdových a sociálních konfliktů. Protestovali ze svých anarchisticky socialistických pozic proti státně socialistické praxi podobnými prostředky, jaké dříve uplatňovali vůči kapitalistickým vlastníkům továren. Vyčítali vedoucím funkcionářům strany přejímání buržoazních praktik řízení továren i měšťáckého životního stylu. Stěžovali si na nákladnost státního hospodářského byrokratického aparátu. Mnohdy k těmto protestům využívali infrastrukturu závodních odborových a stranických organizací. Obvyklou platformou pro kolektivní vyjednávání v době stávky proto bylo spontánně svolané celozávodní shromáždění, které představovalo primární odborový orgán každé továrny obdařený na principu přímé demokracie rozhodovací pravomocí. V pokročilejších fázích protestů probíhaly klíčové diskuse též na členských schůzích stranických organizací, jež továrnu reprezentovaly v očích systému. Samotné areály továren přitom představovaly specifické prostory, ve kterých platila odlišná nepsaná pravidla než v okolním světě. Dělníci se zde cítili bezpeční, a pokud jejich protesty neohrožovaly veřejný pořádek za zdmi 246

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 246

22.11.2023 22:05:39


továren, rizika jejich silového potlačení byla nesrovnatelně nižší, než tomu bylo u ostatních částí společnosti. Stávky dělníků byly tedy po roce 1948 tak četné zejména z toho důvodu, že dělnictvo disponovalo dostatečnou organizační základnou svých kolektivů, koncentrovaných na malé ploše a zvyklých koordinovat svoji pracovní činnost, i společenským postavením nezbytným k jejich realizaci. V letech 1951—1953 začalo navíc pod dojmem plošného omezování dělnických benefitů docházet k postupné globalizaci protestů průmyslových zaměstnanců. Některá vládní opatření totiž ohrožovala sociální zájmy pracovníků většího množství továren, nebo dokonce celé společnosti. Osazenstva jednotlivých průmyslových podniků se v takových situacích pokoušela vzájemně koordinovat svůj odpor a hledala podporu rovněž u dalších skupin obyvatel mimo areály továren. Vznikal tak neobyčejně dynamický typ protestu, který začínal běžnými sociálně motivovanými dělnickými stávkami v průmyslových závodech, následně však přerůstal ve veřejné demonstrace, k nimž se připojovaly též nedělnické složky obyvatelstva. Zároveň s tímto rozšiřováním okruhu účastníků se program shromáždění zobecňoval a politizoval. Běžnými se stávaly apely k odvolání vlády a provedení svobodných voleb. Na rozdíl od situace v okolních lidově demokratických státech však dělnické kolektivní protesty v československém prostředí až do 60. let nedeklarovaly antisovětské či antisocialistické postoje. Provázání protestních aktivit dělnictva s ostatními složkami společnosti usnadňovala také skutečnost, že do výroby přicházelo po roce 1948 velké množství pracovníků nedělnických profesí, zejména bývalých úředníků, živnostníků a rolníků. Ve velkých strojírenských a hutních koncernech tyto skupiny pracovníků tvořily v roce 1953 až čtvrtinu celého osazenstva. Přinášely přitom do dělnického prostředí odlišné zkušenosti a obohacovaly dělnické protesty o specifické kompetence svých předchozích profesí. Během stávek a demonstrací se navíc zaštiťovaly dělnickou identitou, čímž výrazným způsobem problematizovaly samotnou podstatu konceptu dělnické třídy. Svého vrcholu tato odnož dělnické kultury protestu dosáhla v červnu 1953 v souvislosti s měnovou reformou, kdy výrazně ohrozila stabilitu celého sytému. Na protestech se tehdy podílela celá škála aktérů od členské základny komunistické strany přes dosavadní společenské opory státně socialistické diktatury až po někdejší buržoazní vrstvy obyvatelstva. Vůdčí 247

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 247

22.11.2023 22:05:39


složkou však bylo zejména průmyslové dělnictvo, které se největší měrou podílelo na protestních akcích v ulicích a svojí přítomností tyto demonstrace legitimizovalo v očích stranického a bezpečnostního aparátu. Politické demonstrace v ulicích však neměly dlouhého trvání. Příčina nespočívala jen v represivních zákrocích pořádkových sil, ale také ve skutečnosti, že stávky průmyslových dělníků se opíraly o části společnosti, které neměly zájem na rozvíjení neloajální větve politického protestu, zejména o členskou základnu komunistické strany a dílenské i závodní stupně stranické a odborové organizační sítě. Bez těchto typů aktérů nebylo možno uvnitř továren vytvořit potřebný protestní konsenzus. A podoba konsenzu stávkujících uvnitř a vně továren se během protestů dynamicky proměňovala a vzájemně vzdalovala. Ve stejném období začali pracovníci továren ve zvýšené míře reagovat také na podněty z okolních lidově demokratických států, obzvláště pak na informace o povstání v Německé demokratické republice. Přes setrvalé působení některých národních specifik tak byla od této chvíle dělnická kultura protestu intencionálně koordinována napříč hranicemi lidově demokratických států. V českém prostředí je dokladem těchto vlivů například rozsáhlá vlna stávek v červenci 1953 v severozápadních částech republiky. V 60. letech se pak díky zprostředkovatelské roli oficiálně podporovaného mírového hnutí společné protesty studentské a dělnické mládeže inspirovaly dokonce i některými nástroji západních dekolonizačních a antisegregačních iniciativ za železnou oponou. Právě šok způsobený dělnickými revoltami v roce 1953 však přinesl na mezinárodní úrovni celého východního bloku zásadní změnu v nahlížení sociálních konfliktů v továrnách. Za nejvyšší prioritu již nebyla považována mobilizace pracovních sil realizovaná bez ohledu na životní úroveň společnosti, ale naopak udržování sociální stability. Komunistická strana Československa začala pod tlakem Moskvy systematicky využívat vstřícnou sociální politiku vůči zaměstnancům klíčových průmyslových podniků za účelem preventivního tlumení politických otřesů. V druhé polovině 50. let se tak vláda postupně naučila proaktivně předcházet eskalaci sociálního napětí v továrnách. Riziková mzdová opatření byla napříště implementována etapovitým způsobem prostřednictvím experimentálního provozu ve vybraných podnicích a jejich účinnost byla v případě vzniku konfliktů odkládána, aby dělníci získali čas se na změny adaptovat. Tato strategie se výrazně osvědčila 248

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 248

22.11.2023 22:05:39


v průběhu mezinárodně politicky turbulentního roku 1956 i během pozdější přestavby mzdových soustav v letech 1957—1960. V souvislosti s tím začalo být se stávkami nakládáno převážně jako s legitimními stížnostmi. Došlo k výrazné depolitizaci sociálních konfliktů, která byla způsobena jednak uplatňováním pragmatičtějších neideologických nástrojů kolektivního vyjednávání, jednak intenzivnějším politickým dohledem v továrnách. Stát přestal necitlivě ohrožovat příjmy většího množství dělníků najednou, nepřehlížel již jejich sociální obavy, a naopak cíleně zkoumal nálady zaměstnanců továren i dopady rizikových mzdových opatření. Nepodroboval dělnictvo plošným represím, ale pátral v jeho řadách jemnějšími agenturními nástroji pouze po skutečných odpůrcích režimu. V důsledku těchto opatření již ani dělníci své protesty napříště neeskalovali do politických forem operujících mimo zdi továren. Stávkové hnutí se decentralizovalo, získalo opět lokální podobu a zcela vymizely konflikty celostátního rozsahu. Stávková aktivita se v důsledku zvýšené péče státu o klíčové strojírenské a hutní podniky přesunula na periferii dělnického hnutí, největší intenzity v následujícím období dosahovala mimo velká města, v menších závodech, v oborech s vysokou fluktuací personálu (zejména hornictví či stavebnictví) a ve státem nepreferovaných hůře honorovaných odvětvích. Úspěšná sociální stabilizace pracovních kolektivů průmyslových závodů bránila ve druhé polovině 50. let provedení zásadních ekonomických reforem. Dělnictvo hájilo dosažený status quo a stavělo se proti denivelizaci mezd i racionalizaci organizace práce (například úpravám pracovní doby). Vytvářelo mzdové aliance s managementy továren a prostřednictvím nich navyšovalo své příjmy na úkor ekonomické efektivity výroby. Podniky totiž aktivně soutěžily o nedostatkovou pracovní sílu a dělníkům všemožně vycházely vstříc. Nezřídka dokonce sahaly k nelegálním praktikám a obcházely státní mzdové předpisy. V důsledku toho se hlavním protivníkem dělnictva po roce 1956 stále zřetelněji stával centrální hospodářský byrokratický aparát, jenž usiloval o hospodárnost mzdových nákladů a tlačil továrny k dodržování vládních pokynů. Tím mimoděk vyvolával nechtěné sociální otřesy v těch závodech, kde náhlé odhalení nelegálních nástrojů podnikové mzdové a sociální politiky narušilo dosavadní sociální smír. Privilegovaným postavením průmyslového dělnictva výrazně otřásla až hospodářská stagnace první poloviny 60. let spojená s poklesem zahraničního 249

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 249

22.11.2023 22:05:39


odbytu zboží, s omezováním výroby a zejména s přechodným oživením fenoménu nezaměstnanosti v některých oborech. Dělníci dočasně přišli o svůj nejsilnější vyjednávací trumf — obecný nedostatek pracovních sil. V letech 1963—1965 proto stávky poprvé za celé poválečné období ustoupily do pozadí a veřejné protesty dělnictva se na několik let přenesly mimo areály továren. Rozmohl se fenomén společných demonstrací studentské, dělnické a nezaměstnané mládeže. Problémy v zásobování stále častěji vyvolávaly u dělníků averze k internacionální pomoci poskytované některým spřáteleným socialistickým státům. V hojnější míře se stávky opět začaly vyskytovat až po překonání stagnace v letech 1966—1968. Zvýšené množství protestů tehdy podnítila implementace nového mzdového systému. Stát již ve druhé polovině 60. let stávky považoval za běžné lokální mzdové konflikty, jež měly v novém decentralizovaném modelu ekonomiky spadat zcela do kompetence jednotlivých podniků a nevyžadovaly v rámci každodenního provozu kolektivního vyjednávání pozornost vlády ani vyšších pater aparátu komunistické strany. Menší informovanost centrálních institucí o mzdových a sociálních konfliktech v továrnách byla tedy vedlejším produktem ekonomické reformy. I po roce 1965 přistupovalo průmyslové dělnictvo ke snahám o reformu řízení národního hospodářství krajně podezřívavě. Zavádění principů hmotné zainteresovanosti pracovníků na prosperitě jejich továrny přinášelo potenciální riziko poklesu příjmů zejména pro zaměstnance závodů, jež měly nekompetentní management, disponovaly nemoderním strojovým parkem či byly nevýhodným způsobem začleněny do vyšších hospodářských celků. Anticipování těchto negativních důsledků probouzelo v průmyslovém dělnictvu od roku 1967 znovu zájem o věci veřejné v jejich bezprostředním pracovním okolí. Na mnoha místech například osazenstva závodů začala aktivně usilovat o výměnu hospodářského vedení továrny či o změnu jejího zařazení v rámci podniků. Poprvé od konce 40. let se tak dělnictvo znovu aktivně pokoušelo převzít kontrolu nad řízením výroby. Tentokrát ovšem bylo motivováno obavami z důsledků nadcházejících hospodářských reforem a snahou nezůstat při jejich praktické realizaci stranou. Nárůst veřejné aktivity dělnictva se projevoval také tím, že cíleně usilovalo o vytvoření svých skutečných zastupitelských orgánů. Od jara 1968 se například dělníci domáhali systémové rekonstrukce jednotného odborového hnutí, která mu měla vrátit původní funkci ochrany zájmů pracujících. Dělnictvo 250

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 250

22.11.2023 22:05:39


v té souvislosti začalo otevřeně uvažovat o nadřízených funkcionářích jako o svých zaměstnancích a vedle tradičních forem protestů bylo připraveno vyvíjet na vedení odborů i široce koordinovaný finanční nátlak v podobě odpírání členských příspěvků. Pod vedením nově zvolených funkcionářů se pak odborové organizace skutečně výrazně liberalizovaly a aktivně zasahovaly do veřejného života. Vrcholem dělnických emancipačních aktivit bylo ustavení zaměstnaneckých samospráv — podnikových rad pracujících, které byly demokraticky voleny a měly řadu důležitých podnikatelských kompetencí, zejména rozhodovaly o složení managementu podniku a podílely se na definování jeho základních obchodních strategií. Z výše uvedených důvodů se velká část průmyslového dělnictva v průběhu roku 1968 postupně stávala zásadním spojencem reformního křídla komunistické strany a svoji činnost otevřeně synchronizovala též s příslušníky inteligence. Při volbách zaměstnaneckých samospráv například dělníci v zájmu prosperity podniků volili do svého čela převážně technické úředníky a ekonomy. Technicky zaměřená inteligence tak de facto stanula v čele dělnického hnutí, což bylo v 50. letech naprosto nepředstavitelné. Završil se tak dlouhý vývoj kultury protestu průmyslového dělnictva, který vycházel od třídní radikalizace národní revoluce na jaře 1945 a směřoval k třídní spolupráci v rámci reformně komunistického projektu 60. let. Po okupaci v srpnu 1968 se dokonce z průmyslového dělnictva stala nejvlivnější politická síla v Československu, jež bránila program i hlavní představitele reformního komunismu. Své politicky motivované hrozby stávkou v tomto období již dělníci vyhlašovali na půdorysu celých odborových svazů a široce je koordinovali s představiteli studentů a inteligence. Právě hromadné stávky průmyslových dělníků byly nátlakovým prostředkem, kterého se nastupující normalizační garnitura komunistické strany obávala až do léta 1969 nejvíce a za každou cenu se takové konfrontaci snažila vyhnout. Protestní průvody dělnických kolektivů a generální stávka se ostatně ukázaly být neobyčejně účinným politickým nástrojem také později v listopadu 1989. Ještě i během tehdejšího konfliktu se v továrnách objevovaly četné kulturní vzorce vytvořené v poválečném období, o nichž pojednává tato kniha.

251

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 251

22.11.2023 22:05:40


AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 252

22.11.2023 22:05:40


Summary

In the introduction to the book, I asked the kind reader several rhetorical questions regarding the frequency of workers’ strikes under the specific conditions of state socialism. Although the subsequent response may seem surprising, it is necessary to state that throughout the entire observed period of 1945—1968, regardless of the political situation that was developing at the time, a large number of strikes by industrial workers took place in Czechoslovakia, and this, for example, went beyond what is common practice these days. Archival sources of central origin recorded dozens of such cases every year (with the exception of a short hiatus in 1963—1965). Moreover, collective wage and social protests by workers were an even more frequent occurrence at the regional and local level. This was not an anomaly, but a completely systemic phenomenon. The form of these disputes also corresponded to this. At the primary level, they were an extreme form of collective bargaining, which compensated for the absence of any genuine representative employee bodies. It was only in exceptional cases that some of them became a springboard for launching an anti-regime protest. The vast majority of strikes took place inside the premises of industrial plants and did not directly interfere with the running of external society. These workers’ protests were mostly based on specific wage and social issues. They often used lower levels of trade union and party organizations to express their demands. They frequently legitimized themselves to higher institutions by using socialist ideology. They predominantly adopted a loyal attitude to the system and avoided any spillovers into the political sphere. This collective bargaining strategy was very successful. A large portion of strikes, particularly after 1953, ended with the demands of the protesting employees being fully or at least partially satisfied. In particular, the specific 253

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 253

22.11.2023 22:05:40


privileged status of workers within the framework of a state socialist dictatorship undoubtedly had an influence on this fact. This helped striking workers’ collectives defend themselves against more significant repression during the Stalinist period and it ensured that their demands received priority attention from the state apparatus in the post-Stalinist phase. Despite the local and non-political social nature of the workers’ protests, they jointly shaped some important aspects of societal reality. In particular, one thing that was of paramount importance was the antagonism that workers had for civil servants and other bourgeois groups of the population, which had been strongly present in workers’ thinking since as far back as the beginning of the national purge in the spring of 1945. The Communist Party deftly accommodated these prejudices and used them for its own purposes. Through its attitudes, the working class indirectly contributed to the class radicalization of the entire system. These tendencies were most evident in the founding period of the dictatorship at the end of the 1940s, but they were also brought to bear, for example, during judicial trials against leading representatives of the Communist Party in 1950—1952, or in the campaign against central state bureaucracy and the concomitant verification of class and political reliability in the late 1950s. All of these campaigns conformed to the anti-elitist cultural patterns that were widely shared in the working class milieu and resonated strongly within its ranks, and it was the proletariat that often took the initiative in these instances. Workers’ mistrust of bureaucrats and intellectuals faded only gradually during the 1960s as a result of improved remuneration for skilled labour and the expansion of on-the-job training for manual workers. This process of class rapprochement peaked in August 1968, and the working class conversely established active cooperation with students, artists, and intellectuals during their protests. Industrial workers’ protests encroached significantly on the state’s economic policy. The massive workers’ revolt against currency reform in 1953 contributed to a change in government policy from the mobilizing concept of socialism to its redistributive and consumerist variants. One of the main priorities of the Communist Party was to maintain political stability by ensuring a decent standard of living for the population. In the second half of the 1950s and the first half of the 1960s, the government’s efforts to preserve social peace in the factories hindered the implementation of more consistent 254

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 254

22.11.2023 22:05:40


economic reforms. A large-scale de-levelling of wages or the cancellation of economically inefficient operations would lead to undesirable fluctuations in the wage level of a large number of employees, which was politically difficult to accept. Fearing the consequences of economic reform in the second half of the 1960s, workers began to look for ways to oversee its practical implementation. They sought to create their own representative bodies and to strengthen their influence on the management of factories. These activities inadvertently brought them closer to the program of reform economists, who needed to create a force in factories that was independent of the central state planning apparatus in order to restore a market environment. Thus industrial workers initially acted as an extremely conservative economic factor, but under the pressure of implementing economic changes, they conversely became an important ally of the reformist current of the Communist Party. Therefore, a long-term, socially motivated culture of protest shaped by daily interactions operated in the industrial environment, and this was used by factory staff for collective bargaining during normal operations. At the same time, this also gave rise to indirect long-term pressure on the government’s social and economic policy. In some exceptional moments of crisis, workers’ collectives also used this proven tool for direct interventions in the political sphere. They temporarily took such steps in 1945—1948, 1951—1953 and 1968—1969. Firstly, they did so as a key ally of the Communist Party on its path to being the dominant power, Secondly, they did so as the most influential critic of the shortcomings of its social policy, and thirdly as the protector of its reformist wing. Although from a political point of view the position of industrial workers changed significantly over time, their social interests and forms of protest remained similar. Therefore, these political activities cannot be fully understood without the context of a long-term working-class culture of protest. The roots of a specific socialist-worker culture of protest arose in Czechoslovakia at the end of the Second World War. They grew out of the experience of the anti-Nazi revolution and a subsequent spontaneous national purge. Its main attributes were the direct control of factory premises by workers, the disintegration of existing labour hierarchies, the enforcement of a new revolutionary morality denouncing the allegedly anti-social 255

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 255

22.11.2023 22:05:40


behaviour of the management of capitalist enterprises, the emergence of the privileged ideological position of the working class as the supposed builder of the nation’s prosperity, and the transformation of the traditional principles of workers’ solidarity into the violent enforcement of unity. As early as 1945—1948, the industrial working class represented a distinct social force, which very successfully asserted its wage demands and strengthened its social status within the framework of such a defined environment. At the same time, it did not hesitate to intervene in the activities of state authorities or interfere with the property rights of factory owners. A united trade union movement attempted to control and manage this spontaneous revolutionary activity, but it was only successful to a limited extent. The Communist Party relied to a large extent on this culture of protest in its rise to power. In particular, it was united with the workers through its program to nationalize industrial enterprises, and also through its intensified class antagonism, although the party did not make full use of this until the autumn of 1948. Therefore, the establishment of a state socialist dictatorship in February 1948 and some of its subsequent repressive steps against the bourgeois strata of society were to a large extent synergistic with the activities of a significant part of the proletariat and, from the point of view of factory collectives, they represented continuity with previous developments. The symbolic importance of the working class within the official state ideology further intensified, as did the upward social mobility of its politically active members. Factory workers continued to try to use their privileged social status to enforce their wage and social demands, but from the summer of 1948 they ran up against some of the limits of the state socialist system. The most important of these included the absence of public control, the lack of representative bodies above the level of the shop floor, state pressure to increase labour productivity, the chaotic management of production caused by rapid industrialization, and disruptions in supply caused by a unilateral emphasis on developing heavy industry. Consequently, the workers continued to have numerous labour, wage, and social disputes with those managing industrial enterprises — and now also with party bodies. They protested from their anarchist-socialist positions against state-socialist practices in ways similar to those they had previously used against capitalist factory owners. 256

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 256

22.11.2023 22:05:40


They reproached leading party officials for adopting bourgeois factory-management practices and middle-class lifestyles. They complained about the costliness of the state’s economic bureaucracy. They often used the infrastructure of industrial trade union and party organizations for these protests. Therefore, the usual platform for collective bargaining during a strike was a spontaneously convened plant-wide assembly, which represented the principal union body of each factory endowed with decision-making powers based on the principle of direct democracy. In the more advanced stages of the protests, key discussions also took place at meetings of members of party organizations, which represented the factory in the eyes of the system. At the same time, factory premises themselves represented specific spaces in which unwritten rules applied that were different to those that prevailed in the surrounding world. Workers felt safe in these places, and so long as their protests behind factory walls did not threaten public order, the risk of them being suppressed by force was incomparably lower than in other parts of society. Workers’ strikes were so numerous after 1948 mainly because the proletariat had a sufficient organizational base for their collectives, which were concentrated in a small area and accustomed to coordinating their work activities. They also had the social status necessary for their implementation. In the years 1951—1953, as widespread reductions in workers’ benefits made an impression, a gradual globalization of industrial workers’ protests began to take place. Indeed, some government measures threatened the social interests of workers of a larger number of factories, and even of society as a whole. In such situations, the staff of individual industrial enterprises tried to coordinate their resistance with each other and also sought support from other groups of the population outside of the factories. This gave rise to an unusually dynamic type of protest, which began with ordinary, socially motivated, workers’ strikes in industrial plants, but subsequently transformed into public demonstrations, which non-proletariat members of the population also joined. As the range of participants expanded, the agenda of this assemblage became generalized and politicized. Calls to dismiss the government and hold free elections became commonplace. However, unlike the situation in surrounding people’s democracies, collective workers’ protests in the Czechoslovak milieu, did not adopt anti-Soviet or anti-socialist positions until the 1960s. 257

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 257

22.11.2023 22:05:41


Linking the protest activities of workers with other elements of society was also facilitated by the fact that after 1948 a large number of employees from non-proletarian professions entered the manufacturing sector, especially former office workers, tradesmen, and farmers. In large engineering and metallurgical concerns, these groups of workers comprised up to a quarter of the entire workforce in 1953. At the same time, they brought different experiences to the working-class milieu and enriched the workers’ protests with the specific skills of their previous professions. Furthermore, during strikes and demonstrations, they shielded themselves with a working-class identity, thereby significantly questioning the very essence of the concept of the working class. This offshoot of the proletarian culture of protest reached its peak in June 1953 in connection with currency reform, when it significantly threatened the stability of the entire system. At that time, a whole array of participants took part in the protests, ranging from the membership base of the Communist Party to the existing social bulwarks of the state socialist dictatorship and the former bourgeois classes of the population. However, it was mainly industrial workers who were the leading component, and they participated to the greatest extent in street protests and, with their presence, legitimized these demonstrations in the eyes of the party and security apparatus. However, the political demonstrations in the streets did not last long. The cause for this lay not only in the repressive measures of law enforcement, but also in the fact that the industrial workers’ strikes relied on segments of society (particularly the membership base of the Communist Party, as well as the shop-floor and factory levels of the party and the trade union organizational network), which had no interest in developing a disloyal branch of political protest. Without these types of participants, it was not possible to create the necessary protest consensus inside the factories. And the form of the strikers’ consensus changed dynamically, both inside and outside the factories, and drifted apart during the protests. During the same period, factory workers also began to respond to impetuses from neighbouring people’s democracies, especially information about the uprising in the German Democratic Republic. Therefore, despite the persistent influence of specific national characteristics, the workers’ culture of protest was intentionally coordinated across the borders of people’s democracies. 258

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 258

22.11.2023 22:05:41


In the Czech milieu, evidence of these influences can be found, for example, in the extensive wave of strikes that occurred in the northwestern parts of the country in July 1953. In the 1960s, thanks to the mediating role of the officially supported peace movement, the joint protests of student and proletarian youths were also inspired by some of the tools of Western decolonization and anti-segregation initiatives on the other side of the Iron Curtain. However, it was the shock caused by the workers’ revolts in 1953 that brought about a fundamental change in how social conflicts in factories were viewed at an international level throughout the Eastern Bloc. The highest priority was no longer considered to be the mobilization of labour forces regardless of the standard of living in society, but rather the maintenance of social stability. Under pressure from Moscow, the Communist Party of Czechoslovakia began to systematically use a friendly social policy toward the employees of key industrial enterprises in order to prevent political upheavals. Thus, in the second half of the 1950s, the government gradually learned to proactively prevent the escalation of social tension in the factories. Henceforth, risky wage measures were implemented in a phased manner using trial runs in selected enterprises, and putting them into effect was postponed in the event of conflicts arising, so as to give workers time to adapt to the changes. This strategy proved to be very effective during a year of international political turbulence in 1956 and during the later restructuring of wage systems in 1957—1960. In this respect, strikes began to be treated mainly as legitimate grievances. There was a significant depoliticization of social conflicts, which was caused on the one hand by the application of more pragmatic, non-ideological, tools of collective bargaining, and on the other hand by more intensive political supervision in factories. The state stopped callously threatening the incomes of a large number of workers all at once. It no longer ignored their social concerns, and, on the contrary, purposefully examined the moods of factory employees and the impact of risky wage measures. The state did not subject workers to widespread repression, but searched their ranks with more subtle espionage tools, looking only for real opponents of the regime. As a result of these measures, even the workers no longer escalated their protests until they became political, operating outside the factory walls. The strike movement became decentralized. It became local in nature once more, and disputes on 259

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 259

22.11.2023 22:05:41


a national scale completely disappeared. As a result of the state’s increased care for key engineering and metallurgical enterprises, strike activity moved to the periphery of the labour movement. In the subsequent period, it reached its highest level of intensity outside large cities — in smaller plants, in industries with a high staff turnover (especially mining and construction), and in less well-remunerated sectors that did not receive preferential treatment from the state. The successful social stabilization of labour collectives in industrial plants prevented the implementation of essential economic reforms in the second half of the 1950s. Workers defended the status quo that had been attained, and opposed the de-levelling of wages and any attempt to rationalize the organization of work (e.g. by making adjustments to working hours). They created wage alliances with factory management, and used these to increase their income at the expense of economic production efficiency. With an insufficient workforce, enterprises actively competed for workers and did everything possible to accommodate them. They often resorted to illegal practices and circumvented state wage regulations. Consequently, it became increasingly clear that the central economic bureaucracy was becoming the main adversary of the workers after 1956. It sought to economize labour costs and pressured factories into complying with government directives. In this way, it inadvertently caused unwanted social upheavals in enterprises where the sudden exposure of illegal corporate-wage and social-policy tools disrupted the existing social harmony. The privileged position of the industrial workforce was not significantly shaken until the economic stagnation of the first half of the 1960s, which was linked to a decrease in foreign sales of goods, production restrictions, and, in particular, a temporary resurgence of unemployment in some sectors. Workers had temporarily lost their strongest bargaining chip — a general labour shortage. Consequently, in 1963—1965, strikes receded into the background for the first time in the entire post-war period, and public protests by workers moved off factory premises for several years. Joint demonstrations by students, workers, and unemployed youths became a widespread phenomenon. Supply problems increasingly made workers detest the international aid that was provided to some friendly socialist states. Strikes only began to occur again with greater frequency after the stagnation of 1966—1968 had been overcome. At that time, the increased number of protests was sparked 260

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 260

22.11.2023 22:05:41


by the implementation of a new wage system. As early as the second half of the 1960s, the state considered strikes to be normal local wage disputes, which in the new, decentralized, economic model of the economy were meant to fall entirely within the competence of individual enterprises and did not require the attention of the government or higher levels of the Communist Party apparatus within the scope of routine collective bargaining. Therefore, a reduced level of awareness among central institutions about wage and social disputes in factories was a by-product of economic reform. Even after 1965, the industrial working class was extremely suspicious of efforts to reform the management of the national economy. The introduction of the principles that workers would have a material interest in the prosperity of their factory brought the potential risk of a decrease in income, especially for employees of factories that had incompetent management, outdated machinery, or which had been disadvantageously integrated into higher economic units. As of 1967, anticipating these negative consequences revived the industrial proletariat’s interest in public affairs in their immediate working environment. In many places, for example, the staff of enterprises began to actively seek change in the economic management of the factory or a change in its business classification. Consequently, for the first time since the late 1940s, the proletariat was again actively trying to take control of managing production. This time, however, it was motivated by concerns about the consequences of the upcoming economic reforms and a desire not to be sidelined during their practical implementation. The increase in the public activity of the proletariat also manifested itself in the fact that it purposefully sought to create genuine representative bodies for itself. From the spring of 1968, for example, the workers pushed for a systematic reconstruction of the united trade union movement, which was supposed to return it to its original function of protecting workers’ interests. In this context, the workers began to openly think of senior officials as their employees and, besides traditional forms of protest, they were ready to exert extensively coordinated financial pressure on the union leadership by withholding membership contributions. Under the leadership of newly elected officials, trade unions genuinely liberalized in a significant way and actively intervened in public life. The emancipation activities of workers culminated in the establishment of employee self-administration bodies — workers’ councils — which were 261

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 261

22.11.2023 22:05:41


democratically elected and had a number of important business competencies. In particular they decided on the composition of the enterprise’s management and participated in defining its basic commercial strategies. For the aforementioned reasons, a large part of the industrial workforce gradually became a crucial ally of the reformist wing of the Communist Party in the course of 1968 and openly synchronized its activities with members of the intelligentsia. For example, in the interest of an enterprise’s prosperity, workers mostly selected technical officials and economists as their leaders during elections for employee self-administration bodies. Therefore, a technically oriented intelligentsia became the de facto leader of the workers’ movement, which was something that had been completely inconceivable in the 1950s. This crowned the long evolution of the industrial proletariat’s culture of protest, which emerged from the class radicalization of the national revolution in the spring of 1945 and strived for class cooperation within the reformist communist project of the 1960s. After the occupation in August 1968, the industrial working class actually became Czechoslovakia’s most influential political force, which defended the agenda and the main exponents of reformist communism. In this period, the workers were already declaring their politically motivated strike threats at the trade union level and coordinating them widely with representatives of students and the intelligentsia. It was mass strikes by industrial workers which were the means of coercion that the incoming normalization group of the Communist Party feared the most until the summer of 1969, and it tried to avoid such a confrontation at all costs. Incidentally, protest marches by workers’ collectives and a general strike also proved to be an extraordinarily effective political tool later on, in November 1989. Even during the dispute at this time, numerous cultural patterns that were created during the post-war period appeared in the factories, and these are discussed in this book.

262

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 262

22.11.2023 22:05:41


Anotace jednotlivých analyzovaných konfliktů

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 263

22.11.2023 22:05:42


AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 264

22.11.2023 22:05:43


jen 6—15 Kčs, někteří dokonce nedostali vůbec nic. Vedení podniku vědělo, že mzdy budou kriticky nízké, přesto proti tomu neučinilo žádná opatření. Se stávkujícími byl proto ujednán kompromis, podle kterého měli obdržet nyní mzdu, jako by podnik plnil plán na 120 %, a vzniklé manko jim mělo být později strženo ze mzdy za říjen a listopad.400 1954, 19. ledna, Spojené ocelárny národní podnik v Kladně V 6:00 hodin ráno vyšli zaměstnanci oddělení konvertorů Hutě Koněv a Thomasovy ocelárny SONP v Kladně na dvůr, aby zde vyjednávali se závodní radou o mzdách a snížení plánu na rok 1954. Stávku několik dní předem organizoval bývalý pracovník KOR, který s předstihem vyzval dotčená oddělení a jejich jednotlivé směny, aby si zvolily své mluvčí. Takto vybraná šestičlenná delegace pak vedla jednání s funkcionáři závodu. Vedení továrny se pokusilo stávku narušit tím, že přesvědčovalo k zahájení práce členy komunistické strany, ti však na pokyn nereagovali. Uposlechli, až když je o totéž požádal jeden z vůdců stávky, bývalý (vyloučený) komunista. Po ukončení stávky se vyjednavači zaměstnanců dohodli s managementem továrny a závodní radou na tom, že v továrně bude provedeno šetření, zda neplnění plánu nebylo způsobeno nevhodně stanovenými normami. Bylo rozhodnuto po stranické a odborové linii potrestat ty komunisty a odboráře, kteří se zapojili do organizace stávky. Zároveň však měla být v kádrové rovině vyvozena osobní odpovědnost také u funkcionářů, kteří včas nereagovali na stížnosti dělníků.401 1954, 7. dubna, důl Gottwald v Libušíně (okres Kladno) Havíři vyfárali v 8:00 hodin na povrch a protestovali proti nízkým mzdám, ačkoli někteří z nich plnili plán na 180 %. Mezi stávkujícími byli i členové komunistické strany. Po intervenci celozávodního výboru KSČ byla práce obnovena.402

400 NA, f. ÚV KSČ Bulletiny, sv. 10, a. j. 132, Stávka horníků v rožňavských dolech,

5. 10. 1953. 401 NA, f. ÚV KSČ Statistika a informace, k. 3, sign. 19/13/14, Stranické informace

KV KSČ Praha, denní informace č. 2, Případ stávky na konvertorech hutě Koněv SONP Kladno, 20. 1. 1954. 402 NA, f. ÚV KSČ Statistika a informace, k. 3, sign. 19/13/15, Stranické informace KV KSČ Praha, denní informace č. 26, 8. 4. 1954, Různé zprávy.

357

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 357

22.11.2023 22:06:08


1954, 14.—17. června, Tepna v Náchodě Stávku v závodech Staré Město a Babí vyvolalo zavedení střídavé práce na noční směny, které bylo způsobeno setrvalým celostátním nedostatkem elektrické energie v době špičky. Opatření vycházelo z usnesení vlády z května 1954 a následného nařízení ministerstva paliv a energetiky. Zaměstnanci měli nově pracovat na nočních směnách ve dvanáctitýdenním střídavém provozu (jeden týden za tři měsíce). Osazenstvo dotčených částí továrny však tvořily převážně ženy starších ročníků narození, proto změna vyvolala hromadný odpor. Opatření bylo předem projednáno se zaměstnanci na celozávodních schůzích ROH, na nich však byl k překvapení stranických funkcionářů navrhovaný střídavý provoz odmítnut. Vedení podniku přesto chtělo vyhovět ministerstvu, a proto vyzvalo odpolední směnu v úterý 14. června k nastoupení noční práce. Zaměstnanci se však na noční směnu vůbec nedostavili, dorazili naopak společně s ostatními pracovníky až na ranní směnu 15. června a zahájili stávku. Přesvědčování ze strany funkcionářů okresního, krajského i Ústředního výboru KSČ nemělo žádný účinek. Vedení strany bylo velmi znepokojeno tím, že stávka vypukla v průběhu X. sjezdu KSČ.403 Ve čtvrtek 17. června ráno nechal podnikový ředitel vpustit do areálu továrny jen pracovníky ranní směny, kteří postupně obnovili běžnou práci. Zaměstnanci určení ten den pro noční směnu však nadále stáli celé dopoledne před branami továrny a odmítali se podřídit. Delegace stávkujících mezitím vyjednávala na podnikovém ředitelství s náměstkem ministra těžkého strojírenství. Po čtyřhodinové diskusi přistoupila na to, že se pokusí zaměstnance přesvědčit k zahájení nočních směn. Ve večerních hodinách pak na celozávodních schůzích ROH zaměstnanci střídavý provoz skutečně akceptovali. Za viníka stávky označilo vedení strany stranické a hospodářské funkcionáře továrny, kteří měli zavedení střídavého provozu odložit do doby, než o jeho potřebnosti přesvědčí zaměstnance. Sekretariát ÚV KSČ dokonce nařídil ministru lehkého strojírenství, aby zajistil, že bez jeho vědomí již nebude v žádném podniku měněna pracovní doba.404 403 NA, f. ÚV KSČ Sekretariát, sv. 54, a. j. 22, Zápis ze schůze sekretariátu ÚV KSČ

5. 10. 1954. 404 Tamtéž, sv. 45B, a. j. 2, Zápis ze schůze sekretariátu ÚV KSČ, 29. 6. 1954.

358

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 358

22.11.2023 22:06:09


Tím ovšem konflikt ještě zdaleka neskončil. V sobotu 19. května vydal ONV v Náchodě bez konzultace s vládou oznámení, že se s okamžitou platností ruší noční směny v těch provozech, kde více než 70 % zaměstnanců tvoří ženy. Po dvou dnech od ukončení stávky se tak zaměstnancům dostalo satisfakce od hospodářských orgánů středního stupně státní správy a jejich požadavky byly splněny. Zrušení nočních směn vyvolalo značnou nelibost pracovníků OV KSČ, jejichž značné úsilí o potlačení stávky vyhlíželo nyní směšně.405 1954, srpen, JZD Ptice (okres Praha-západ) V tamním družstvu proběhla stávka žen, které měly mlátit obilí, ale zastavily práci na protest proti odejmutí přídělů naturálií.406 1954, 20.—23. září, Mileta v Hořicích Stávku vyvolalo zavedení střídavé práce na noční směny nařízené celostátně ministerstvem paliv a energetiky kvůli nedostatku elektrické energie v době špičky. Opatření nebylo předem projednáno se zaměstnanci. Management továrny i místní odboráři totiž do poslední chvíle vyjednávali s nadřízenými orgány o tom, aby závodu byla udělena výjimka, což se však nestalo. Osazenstvo podniku mělo značně vysoký věkový průměr 47 let, a odmítalo proto noční práci. Podnik měl pracovat na noční směny v týdnu od neděle 20. září. Celý závod 02 se proto na protest vyhnul noční práci tím, že si vzal hromadně dovolenou. Závod 01 vstoupil dokonce otevřeně do stávky. V okolních obcích se konaly v té době posvícenské zábavy. Vedení závodu se proto domnívalo, že dělníci v pondělí již budou pracovat, ale mýlili se. Druhý den totiž zaměstnanci při příchodu do závodu vytvořili před bránou demonstraci. Do podniku přijeli funkcionáři OV KSČ a svolali stranické schůze. Místní komunisté se jich však odmítli účastnit a rozešli se domů. Funkcionáři tak museli osobně jít přesvědčovat každého z nich do jeho domácnosti. Stávka byla ukončena až na celozávodní schůzi v úterý večer, část zaměstnanců 405 Tamtéž, Zpráva o stávce ve dvou závodech národního podniku Tepna, Závody

Klementa Gottwalda v Náchodě, červen 1954. 406 ABS, sv. KR 15224 MV, Vyhodnocení evidenčního svazku č. 427, 10. 12. 1955.

359

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 359

22.11.2023 22:06:09


však obnovila práci až při středeční noční směně 23. září. Během stávky též neznámí zaměstnanci přeřezali osnovy na šesti textilních stavech, aby znesnadnili zahájení práce. Vedoucí představitelé podniku byli potrestáni důtkou za svůj postup při zajišťování nočních směn.407 1954, 13. října, Stavební podnik hlavního města Prahy V ranních hodinách zastavili práci zaměstnanci na některých stavbách v Břevnově, ve Vršovicích, v Praze 9 a na Letné. Důvodem bylo, že dělníci dostávali jen 70 % ze mzdy bez ohledu na to, zda plnili plán, či nikoli. Státní banka totiž odmítla podniku vyplatit další peníze, protože překročil plánovaný mzdový fond o 930 000 Kčs. Dělníci pak dostali nižší mzdu, aniž by jim někdo příčinu vysvětlil. Největší nespokojenost panovala mezi kopáči na Letné, kteří překračovali plán kvůli svému závazku na počest výročí VŘSR. Delegace funkcionářů podniku vyjednaly nakonec na ministerstvu místního rozvoje výjimku. Práce byly obnoveny po čtyřech hodinách na základě příslibu vedení podniku, že další den bude zaměstnancům vyplacen adekvátní doplatek na mzdy.408 Při následné účetní kontrole byly v podniku odhaleny značné nesrovnalosti při výplatách mezd.409 1955, 5.—6. ledna, vodní stavba v Lipně Na úseku tunelu ve Vyšším Brodě zastavili zaměstnanci stavby práci za účelem zvýšení mezd.410 1955, 6.—7. ledna, Tosta v Aši Stávka 45 zaměstnanců. Na místě zasahovali funkcionáři OV KSČ.411

407 NA, f. ÚV KSČ Sekretariát, sv. 54, a. j. 22, Zápis ze schůze sekretariátu ÚV KSČ,

5. 10. 1954. 408 NA, f. ÚV KSČ Statistika a informace, k. 3, sign. 19/13/17, Stranické informace

KV KSČ Praha, denní informace č. 104, 14. 10. 1954, Zpráva o zastavení práce na některých stavbách Stavebního podniku hlavního města Prahy. 409 Tamtéž, denní informace č. 108, 19. 10. 1954, Doplněk ke zprávě o zastavení práce na některých stavbách Stavebního podniku hlavního města Prahy. 410 ABS, sv. H 1-5 8, Denní zprávy, 9. 1. 1955. 411 Tamtéž.

360

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 360

22.11.2023 22:06:09


AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 428

22.11.2023 22:06:29



Přílohy

Příloha 1 Oficiální celostátní přehled stávek ve dnech 30. května — 4. června 1953 podle hlášení krajů1 Pořadové číslo závodu v rámci kraje

Název závodu

Počet zaměstnanců

Datum stávky

Počet Předve- Propuš- Uvaúčastníků deno těno na lena stávky k výslechu svobodu vazba

Praha

1

1 ČKD Stalingrad

8000

1. 6.

800—1000

58

23

35

2 Aero Vysočany

4330

1. 6.

350

18

0

18

Aero Vysočany

4330

2. 6.

100

0

0

0

3 Autopraga Vysočany

5900

1. 6.

200

5

0

5

4 České loděnice Praha

700

3. 6.

510

0

0

0

5 Tesla, závod Haken Strašnice

2000

3. 6.

800—900

0

0

0

Tesla, závod Haken Strašnice

2000

4. 6.

100

2

1

1

6 Tesla, závod Moskva Karlín

1400

2. 6.

400

0

0

0

7 Tesla, závod Hloubětín

2000

1. 6.

100—130

0

0

0

Způsob zpracování dat v jednotlivých krajích kolísal v oblasti vykazování opakovaných stávek v jednom závodě více dní po sobě. Původní seznam proto uváděl souhrnný údaj 129 stávek, ačkoli fakticky jen ve 128 závodech. Údaje z některých krajů zcela chybějí. NA, f. ÚV KSČ Antonín Novotný, k. 114, Přehled o sroceních v jednotlivých závodech podle krajů, červen 1953; ABS, sv. 310-72-30, Přehled o stávkách podle krajů, červen 1953.

429

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 429

22.11.2023 22:06:29


8 Jawa, Praha 14

1400

4. 6.

60

0

0

0

9 Masna Praha (jatky)

1200

3. 6.

150—200

3

0

3

10 Orel Hloubětín

400

2. 6.

200

5

1

4

11 Pragoděv Praha 13

850

3. 6.

400

0

0

0

12 Orbis Praha 7

280

2. 6.

120

0

0

0

13 AZNP Mladá Boleslav

7200

1. 6.

350

3

2

1

AZNP Mladá Boleslav

7200

2. 6.

50

0

0

0

14 PAL, autobrzdy Mrač

180

3. 6.

24

1

1

0

15 Cihlářské závody Uhříněves

230

3. 6.

40

0

0

0

800

3. 6.

100

0

0

0

100

3. 6.

46

1

0

1

18 Zona Dolní Měcholupy

72

1. 6.

18

0

0

0

19 PAL Žampach

160

3. 6.

15

2

1

1

20 SRD Jílové

390

4. 6.

20

0

0

0

21 Rudý Letov Letňany

4600

1. 6.

260

9

8

1

22 Důl Nejedlý Libušín

1200

2. 6.

90

4

4

0

23 Důl Anna-Štefánik Příbram

520

3. 6.

170

5

1

4

Důl Anna-Štefánik Příbram

520

4. 6.

60

0

0

0

24 ČKD Kutná Hora

3. 6. 578 dopoledne

30

0

0

0

ČKD Kutná Hora

3. 6. 578 odpoledne

300

5

1

1

16

Brandýské strojírny a slévárny

17 Metas Průhonice

25 Heffa Úvaly

100

3. 6.

8

0

0

0

Komunální podnik 26 Poděbrady

800

3. 6.

3

0

0

0

27 Modena Pečky

350

2. 6.

150

0

0

0

28 ČSSZ Kostomlaty

30

4. 6.

10

0

0

0

29 Instav Neratovice

50

4. 6.

15

1

1

0

2500

4. 6.

50

1

1

0

30 Švermovy závody Slaný

430

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 430

22.11.2023 22:06:29


31 Správa státních silnic Slaný

40

3. 6.

6

0

0

0

32 Cihelna Zdice

50

2. 6.

15

0

0

0

80

0

0

0

140

0

0

0

70

5

2

3

Karlovy Vary 1 Ohara Karlovy Vary

neuvedeno

2 Lesostavby Karlovy Vary

neuvedeno 2.—5. 6.

1. 6.

Ústí nad Labem 1

Stalinovy závody Záluží u Mostu

8500

1. 6.

Liberec 1 Technosklo Železný Brod

80

3. 6.

76

5

1

4

2 Silka Hrádek nad Nisou

78

2. 6.

60

0

0

0

Hradec Králové Jáchymovské doly, 1 důl Rybníček u Bernartic (okres Turnov)

165

1. 6.

150

0

0

0

2 TOS Dobruška

300

1. 6.

200

0

0

0

3

Máj I Hronov (okres Náchod)

600

1. 6.

400

1

1

0

4

TOS III Hronov (okres Náchod)

420

1. 6.

283

1

1

0

TOS III Hronov (okres Náchod)

420

2. 6.

200

1

1

0

5

Automobilové závody Kvasiny (okres Rychnov)

550

1. 6.

450

0

0

0

6

Máj III Hronov (okres Náchod)

300

2. 6.

200

0

0

0

7

Máj II Hronov (okres Náchod)

490

2. 6.

300

0

0

0

8

Máj IV Hronov (okres Náchod)

290

2. 6.

200

1

0

1

9

TOS I Hronov (okres Náchod)

120

2. 6.

120

0

0

0

10

Kovotex Hronov (okres Náchod)

85

2. 6.

45

1

1

0

431

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 431

22.11.2023 22:06:29


AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 464

22.11.2023 22:06:38


Místní rejstřík

Rejstřík je primárně určen pro vyhledávání lokalit protestů uvedených v kapitole Anotace jednotlivých analyzovaných konfliktů. Zahrnuje proto názvy obcí, okresů, krajů a států, naopak ostatní místní názvy a jiná označení regionů byly pro větší přehlednost vypuštěny.

A

Bratislava 40, 69, 137, 289, 298, 385—386, 389, 399, 403, 409, 427 Brezno 376, 383 Brno 34, 69, 78, 84, 136, 147, 153, 155, 191, 213, 218, 269—270, 273, 277, 283—284, 291—292, 295, 298, 316, 328—331, 338, 368, 380, 384, 393—394, 399—400, 416, 420 Brodce 364 Bruntál 303, 421 Břeclav 84, 283, 309, 373 Břevnov 360 Březí u Týna nad Vltavou 85, 276, 284 Břežánky 123, 133—134, 143, 322, 352, 371 Budyně nad Ohří 286 Butovice 291, 341, 432 Bytča 375 Bytíz 79, 421

Adamov 307—308, 394 Afghánistán 370 Aš 65, 298, 360, 389

B Banská Bystrica 405, 414 Bardejov 309 Benešov 364, 381, 402 Berlín 351 Beroun 31, 75, 300, 355, 389—390 Bílina 356, 374 Blansko 307—308, 394, 399, 412, 424 Blatná 346, 434 Blovice 346 Boharyně 386 Bohumín 154, 163, 319, 340—341, 373, 432—433 Boskovice 84, 283 Brandýs nad Labem 348, 366—367, 422 465

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 465

22.11.2023 22:06:38


C

Doudleby 290 Doudlevce (Plzeň-Doudlevce) 142—143, 265, 321, 343, 414 Dubňany 293 Dubnice 349, 403 Dúbrava 331 Dvůr Králové nad Labem 361

Cerekvice 319 Cínovec (Cinvald) 74, 79, 294

Č Čadca 156, 317 Čáslav 411 Čejkovice 316 Čelákovice 301, 326 Čerčany 402 Červený Hrádek 413 Česká Kamenice 370 Česká Lípa 9, 11—13, 16—17, 19, 78—80, 103, 294, 304, 326, 334 České Budějovice 69, 85, 276, 284, 292, 315, 331, 338—339, 355, 388—389, 397, 417—418, 423—424, 434—435 Český Brod 388 Český Krumlov 292, 364 Český Těšín 93, 395 Čína 214, 226, 395

F Fiľakovo 314 Finsko 369 Františkovy Lázně 370 Frenštát pod Radhoštěm 340, 432 Frýdek-Místek (Frýdek, Místek) 10, 24, 63, 77, 99, 103, 109, 111, 119, 121—122, 131—132, 134, 144, 148, 285, 297, 310—313, 340, 394, 432 Frýdlant 319 Frýdlant, okres Místek 394

G Gbelce 378 Gottwaldov viz Zlín

D Dačice 307 Děčín 287, 291, 370, 411, 424 Dobruška 346, 431—432 Dobříš 380 Dolní Hamry 310 Dolní Kršany 412 Dolní Měcholupy 348, 430 Dolní Řasnice 319 Dolní Suchá 231, 417 Dolný Kubín 349, 433 Domažlice 145, 275, 346, 418, 434

H Habartov 402 Handlová 289, 390 Hanušovice 294 Havlíčkův Brod 76, 300, 303 Hlinsko 316 Hlohovec 130, 209, 315, 408 Hloubětín (Praha-Hloubětín) 115, 297, 348, 373, 429—430 Hnátnice 125, 147, 290, 342 466

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 466

22.11.2023 22:06:38


J

Hodkovičky (Praha-Hodkovičky) 126, 368 Hodonín 84, 87, 234, 283, 288—289, 293—294, 382, 387, 406 Holásky 380 Holešov 350 Holoubkov 288, 346, 434 Horažďovice 346, 434 Hostivař (Praha-Hostivař) 275, 322 Horní Libina 380 Horní Litvínov 287 Horní Suchá 271, 373 Horovany 145, 187, 382 Hořice 113, 115, 125, 130, 133, 135, 145, 359 Hradec Králové 68, 200, 268, 278, 314, 346—347, 378, 386, 410, 431 Hradec nad Moravicí 302 Hrádek 402 Hrádek nad Nisou 431 Hranice, okres Aš 389 Hranice, okres Přerov 206 Hronov 328, 346, 369, 431 Hřensko 291 Humpolec 320 Huzová 421

Jablonec nad Nisou 167, 327, 354 Janovice 346, 433 Jaroměř 308, 347 Jaroslavice 276 Jeseník 387 Jičín 200, 285, 308, 361, 378 Jihlava 70, 199, 272, 331, 384, 408—409 Jílové u Prahy 348, 430 Jindřichův Hradec 339, 435 Josefodol 303

K Karlín (Praha-Karlín) 92, 299, 348, 429 Karlovy Vary 68, 87, 289, 418, 431 Karolinka (Karolinina Huť) 196, 303, 371 Kartouzy 301 Karviná 134, 271, 292, 307, 318, 320, 340, 373, 417, 432 Kasejovice 346, 434 Kdyně 346 Kerhanice nad Orlicí 140, 144, 290, 342 Kladno 17, 68, 77, 101—102, 123, 132, 138—139, 142, 191, 193, 195, 204, 272—273, 276, 296, 334—336, 348, 357, 362, 367, 377, 382, 396, 399—401 Klatovy 68—69, 283, 346, 433—434 Klenčí pod Čerchovem 275

Ch Chabařovice 212, 386 Cheb 275, 375 Chomutov 299, 320, 352, 413 Chrást 275 Chropyně 316 Chrudim 320, 397 467

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 467

22.11.2023 22:06:39


Libčice nad Vltavou 367, 383 Libeň 403 Liberec 68—69, 115, 279, 296, 327, 349, 420, 431 Libušín 348, 357, 430 Lipno 360 Liptov 349 Liptovský Mikuláš 331 Líšeň (Brno-Líšeň) 330, 384 Litoměřice 137, 286, 377 Litomyšl 319, 342 Litovice 379 Litvínov 156, 318 Lom 353 Lomnice nad Popelkou 269 Louny 286, 364 Lubeník 349, 433 Lučenec 314, 403 Lutín 405

Klokočov 85, 277 Kobeřice 392 Kolín 68, 208, 350, 381 Kolinec 346 Kolštejn 314 Komárov 126, 178, 181, 185, 205, 355, 361, 389—390 Kopřivnice 302, 340, 383, 432 Kosov 398 Kostelec nad Černými lesy 388 Kostelec u Jihlavy 272, 384 Kostomlaty 86, 286, 348, 430 Košice 69, 104, 318, 323, 376, 393, 433 Košťany 182, 315, 353 Kralupy nad Vltavou 285, 325—326, 363 Králův Dvůr 326 Krčín 347, 432 Kroměříž 288, 316 Krupina 397 Kuba 226, 395 Kunovice 381 Kuřim 292, 314, 316, 330 Kutná Hora 348, 398, 430 Kvasiny 346, 431 Kyjov 293, 406

M Maďarsko 24, 38, 41—43, 169, 218, 332, 373, 375 Malá Čermná 290 Malé Svatoňovice 268, 285 Mariánské Lázně 198, 301, 378 Mělník 285, 420 Michalkovice 310 Mikulov 293, 384 Milevsko 167, 355 Milotice 293 Miskolezy 393 Místek viz Frýdek-Místek Mladá Boleslav 68—69, 265, 302, 308, 320, 348, 430

L Lány 296 Ledeč nad Sázavou 303 Letňany (Praha-Letňany) 137, 296, 336, 348, 379, 382, 430 Letovice 412, 424 Libčany 378 468

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 468

22.11.2023 22:06:39


O

Mnichovo Hradiště 234, 265, 320, 406 Modřany (Praha-Modřany) 162, 337, 374, 415 Mohelnice 287 Moldava nad Bodvou 178, 376 Moravská Ostrava viz Ostrava Moravská Třebová 310 Most 130, 134, 138, 165, 168, 287, 296, 300, 313, 317, 319, 342, 351—353, 356, 374, 402, 431 Mrač 348, 430 Mrákotín 368 Mšec 272 Mšeno nad Nisou 327

Obědovice 386 Okořín 74, 79, 299, 352 Olomouc 68—69, 288, 314, 341, 366, 379, 383—384, 405 Opava 302, 392 Orlová 134, 143, 149, 318, 340—341 Ostrava (Moravská Ostrava) 63, 84, 86, 109, 124, 154, 193, 267, 273—274, 277, 283, 285, 287, 297, 299, 308, 310, 313—314, 321, 324—325, 340—341, 374, 387, 392, 397, 420, 432—433 Ostrov 139, 402, 406 Otvovice 363

N P

Náchod 115, 129, 201, 274, 308, 328, 346, 358—359, 369, 380, 393, 414, 431 Nekoř 290 Nelahozeves 325 Německo 39, 41—43, 86, 169, 235, 248, 303, 350 Neratovice 348, 380, 420, 430 Nitra 69, 298, 412 Nižná 417 Nová Baňa 310 Nováky 355 Nová Rudná 303 Nové Město pod Smrkem 319 Nové Strašecí 361, 382 Nový Bor 304 Nový Jičín 291, 302, 341, 383, 401 Nýřany 107, 346

Pankrác (Praha-Pankrác) 362 Pardubice 69, 314, 342, 368, 370 Pečky 348, 430 Pelhřimov 290, 414 Petrovice 363 Petržalka (Bratislava-Petržalka) 385 Petřín 224, 226, 395—396, 400, 403—404, 406, 409 Petřvald 271, 307 Písek 230, 338—339, 415, 435 Planá u Mariánských Lázní 301 Planá nad Lužnicí 396 Plzeň 30, 32, 37, 89, 91, 93, 105, 107, 138, 141—142, 150, 153, 162, 168, 171, 181—182, 193—194, 205, 209, 229, 231, 233, 265—266, 269—272, 275, 469

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 469

22.11.2023 22:06:39


300—301, 320—321, 325, 331—332, 337, 342—343, 346, 362, 374, 383, 394, 401—403, 407, 414, 417, 424—427, 433, 436 Podbořany 286 Podbrezová 414 Poděbrady 348, 430 Polanka nad Odrou 392 Polsko 38—41, 43, 156, 218, 332, 373, 402 Poruba 143, 341, 432 Poštorná 87, 283, 288 Považská Bystrica 412, 418 Praha 11—12, 15, 31, 38, 40, 68, 71, 76—77, 81, 90, 92—93, 102, 150, 163, 170—171, 177, 179, 199, 208, 212—213, 217, 224, 234, 266—268, 272—278, 281, 283—285, 288, 291, 295—297, 299, 301, 303—305, 308, 318, 322, 331—332, 335—337, 347, 359, 361—362, 365, 367—370, 373—375, 379, 381—385, 388, 390, 394—396, 400, 402—405, 407, 409—410, 413, 415—417, 422, 426, 429—430 Prachatice 292, 339, 435 Prešov 69, 349 Prievidza 289, 355, 390 Proboštov 307 Prosetín 397 Prostějov 309, 333, 390 Průhonice 348, 430 Přerov 413

Příbram 79, 348, 363, 366, 413, 421—422, 430 Ptice 359

R Radotín 387 Radvanice 324, 347, 432 Rajec 301 Rakousko 115, 390 Rakovník 208, 272, 286, 381, 421 Ratiškovice 293 Revúca 231, 416, 433 Rimavská Sobota 309, 411—413, 420 Rokycany 288, 346, 389, 402, 434 Roudnice nad Labem 55—56, 268, 415 Rousínov 114, 197, 200, 222, 226, 398—399 Roztoky u Jilemnice 86, 303 Roztoky u Prahy 131, 167, 350 Rožmitál pod Třemšínem 383 Rožňava 104, 114, 133, 156, 198, 323—324, 356, 416 Rožnov pod Radhoštěm 74, 266 Rumburk 17, 278, 295 Ružomberok 349, 433 Rynholec 382 Rýnovice 354

Ř Řetenice 379

S Sazonín 302 Sedlčany 348 470

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 470

22.11.2023 22:06:39


Š

Semily 269, 303 Senec 409 Senica 412 Sezemice 368 Sezimovo Ústí 142, 339, 384, 435 Skuteč 342 Slaný 348, 430—431 Slatiňany 177, 389 Slovenská Lupča 405 Slovensko 32, 43, 74, 79, 86, 89, 114, 155, 271—272, 274—275, 289, 294, 298, 307, 310, 349, 356, 398, 426—427 Snina 309 Soběslav 315 Sokolov 198, 378, 402, 420, 422—423 Souš 351 Sovětský svaz 50, 121, 146, 173, 178, 202, 386, 423 Srbsko 326 Stachanov 347, 432—433 Stakčín 309 Stolín 274 Strakonice 127, 136, 148—149, 163, 171, 208, 218, 338—340, 381, 434 Straník 383 Strašice 346, 434 Strašnice (Praha-Strašnice) 82, 268, 348, 429 Středokluky 370 Studénka 401 Studénka-Butovice 291 Svitavy 290

Šternberk 298, 341 Šumperk 68, 290, 294, 307, 380, 398

T Tábor 69, 315, 396, 402 Tachov 309 Tasice 303 Telč 368 Teplá 362 Teplice 73—74, 88, 283, 286—287, 294—295, 307, 315, 322, 350—353, 355—356, 370—371, 379, 416 Tisovec 411, 413, 420 Tišnov 84, 283, 316, 338 Topolná 270 Toušeň 366 Trebišov 393 Trhanov 231, 418 Trhové Sviny 339, 435 Trmice 352 Trnava 274, 411 Trutnov 268, 274, 298, 346—347, 432 Třebechovice pod Orebem 278 Třebíč 277, 285, 331, 401 Třebovice 86, 285 Třebušice 296 Třinec 116, 193, 312, 326, 331, 376, 383, 395, 397 Tuchlovice 203, 399—400 Tuchomyšl 354 Turnov 327, 408, 431 471

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 471

22.11.2023 22:06:39


Vrchlabí 298, 366 Vrskmaň 352 Vršovice 360 Vsetín 292—293, 303, 371, 407, 411 Vysočany (Praha-Vysočany) 115, 144, 166, 171, 193, 208, 273, 332, 347, 381, 422, 429 Vysoké Mýto 177, 389 Vysoký Potok 307 Vyškov 84, 268, 283, 398—399 Vyšší Brod 360

Tvrdošín 417 Týnec nad Sázavou 208, 381

U Uherské Hradiště 84, 270, 284, 288, 381 Uherský Brod 374 Uhříněves 303, 348, 430 Uničov 298, 341, 366 Úpice 54, 274, 347, 432 USA 24, 216, 386 Ústí nad Labem 68—69, 75, 130, 167—168, 218, 287, 318, 331, 342, 351—354, 356, 363, 386—388, 407, 413, 431 Ústí nad Orlicí 125, 140, 290

Z Zábřeh 290, 318 Záluží 130, 138, 317, 319, 342, 356, 374, 402, 431 Zdice 348, 431 Zeleneč 367 Zemplínske Hradište 393 Zlín (Gottwaldov) 68, 81, 108, 218, 266, 284—285, 303, 314, 349, 379, 389, 402 Znojmo 69, 196, 276, 376, 394 Zvolen 69, 397

V Valašské Meziříčí 316 Varnsdorf 60, 83, 278—282 Varvažov 352 Velešín 338, 340, 435 Velká Rovná 375 Velký Rečkov 78, 80—81, 265—266 Veselí nad Moravou 270 Vimperk 105, 139—140, 144, 150, 163, 338—339, 434—435 Vinoř 291, 296 Vítkovice 341 Vodňany 340, 435 Votice 388 Vranov 231, 413 Vraný 273 Vrdy 398

Ž Žampach 348, 430 Žďár nad Sázavou 271, 291, 302, 369, 398 Železný Brod 349, 431 Židenice 330 Žilina 68, 74, 301, 317, 349, 356, 412, 419, 433 Žirovnice 414 Žižkov (Praha-Žižkov) 365 472

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 472

22.11.2023 22:06:39


Jmenný rejstřík

A

Debef, Alois 329 Domek, František 275 Drtina, Prokop 281 Dubček, Alexander 56, 427 Dvorský, Emanuel 275 Dvořák, Josef 91

Ackermann, Erich 312 Adenauer, Konrad 226 Anders, Karel 267, 288

B Barák, Rudolf 187 Baroch, František 11 Beer, Emil 83, 278—282 Beneš, Edvard 266, 304, 344 Beran, Oldřich 351 Berija, Lavrentij Pavlovič 173 Bílek, Josef 272 Blažek, Petr 34, 105 Bojda, Emil 86, 285 Bublík, Ladislav 109 Budník, Alfons 136

E Eichler, Josef 278 Erban, Evžen 304

F Fekijáč, František 363 Fierlinger, Zdeněk 290 Folda, Karel 299—300 Frank, Josef 326

G

C

Gagarin, Jurij Alexejevič 396 Gottwald, Klement 90, 304, 322, 379, 394 Grejča, Štefan 323—324

Císař, Čeněk 303 Císař, František 303

Č Čepička, Alexej 187

H Hájek, František 136, 353 Háša, Jaroslav 9 Háša, Josef 295

D Danko, Jozef 317 Danková, ? 317 473

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 473

22.11.2023 22:06:40


L

Havelka, Jaroslav 172 Havel, Václav Maria 183 Heumos, Peter 31, 35, 118, 221 Heydrich, Reinhard 47 Hitler, Adolf 133 Ho Či Min 437 Holub, Karel 10 Hrabě, Jan 427 Hrdlička, František 12, 15 Husák, Gustáv 425

Láza, František 364 Lederer, Jiří 235 Lenárt, Jozef 215, 228 Lenin, Vladimir Iljič 211 Lyčka, Emanuel 104

M

Janák, Dušan 35 Jandera, Adolf 290 Jirásek, Zdeněk 34 John, Vilém 142 Jonáš, Josef 102, 134, 372 Juran, Josef 329 Jurčík, Jakub 356

Macek, Josef 421—422 Mácha, Karel Hynek 409 Majer, Václav 306—307 Mareš, Josef 10—12, 15 Martinák, Jan 425 Masaryk, Tomáš Garrigue 333, 344 Menšík, Vladimír 6 Merka, Bohumil 356 Miesbach, Albrecht 81, 285 Mlkvý, Augustin 137

K

N

Kalinová, Lenka 36 Kamiński, Łukasz 41 Kliment, Gustav 330 Kokoška, Stanislav 35 Kolář, Jaroslav 174 Kolín, Jaroslav 12 Kouba, František 351 Kovanda, Karel 36 Kozelka, Bedřich 304, 335—336 Kožušník, Čestmír 426 Krpec, Jaroslav 142 Krutina, Vratislav 365 Křepinský, Karel 270 Kymr, František 318

Němeček, Adolf 274 Nesvadba, František 270 Neumann, Stanislav Kostka 291 Nosek, Václav 306 Novotný, Antonín 37, 97, 170

J

P Palach, Jan 236 Pánek, Oldřich 134 Pecka, Jindřich 36 Pernes, Jiří 34 Petráš, Jiří 34 Podzimek, Antonín 298 Pokorný, Jiří 36 474

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 474

22.11.2023 22:06:40


Šoffer, Vladimír 269 Šolle, Zdeněk 33 Štýrský, Ladislav 11 Šůla, Jaroslav 34 Šulc, František 278

Poláček, Karel 134, 189, 199, 234, 348, 416 Polák, Josef 142 Priesol, Ladislav 324 Prosser, Jaroslav 306 Průcha, Václav 36

T R

Trockij, Lev Davidovič 211 Trojánek, Hynek 271, 291 Tříska, Jan 216 Tůma, Oldřich 35 Tuschová, Marie 329

Rákosník, Jakub 36 Reitmajer, Josef 102, 335, 377 Rezek, Karel 143 Rezek, Václav 267 Rozsypal, Kurt 190 Rychtrmoc, Robert 82, 268

U Ullrich, Josef 89, 270

S Slánský, Rudolf 120, 213, 326, 426 Slánský, Rudolf ml. 426 Slutský, Jan 379 Smrkovský, Josef 235, 425, 437 Sommer, Vítězslav 36 Sova, František 139—140 Stalin, Josif Vissarionovič 42, 173, 188, 213, 304, 333, 368—369, 393—394 Státník, Dalibor 36 Stuchlík, Eduard 302 Süss, Oswald 86, 303 Sýkora, Karel 11

V

Š

Z

Šebestová, Marie 311 Šik, Ota 228, 237, 418 Široký, František 379 Široký, Viliam 174

Zápotocký, Antonín 117, 172, 183, 210—211, 287, 289, 315, 322, 330, 332, 356, 379, 437 Zika, Karel 39, 130, 169, 181, 342, 356

Václav, sv. 410 Váňa, Vladimír 166 Veverka, Josef 11 Vilím, Blažej 305, 307 Vilímek, Tomáš 35 Vlček, Otto 85, 276 Vltavský, Vladimír 286 Vondrys, Jan 136, 339 Vrána, Jan 283

W Werich, Jan 396

475

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 475

22.11.2023 22:06:40


Obsah

Prolog

7

Teoretická východiska, prameny a dosavadní stav poznání

21

Dosavadní stav poznání

32

Globální souvislosti

38

Radikalizace socialistické kultury protestu průmyslového dělnictva v letech 1945—1948

45

Pokusy Ústřední rady odborů regulovat revoluční aktivity dělnictva

57

Mzdové, sociální a zásobovací konflikty

71

Od retribučních konfliktů k politizaci dělnické kultury protestu

80

Kultura protestu dělnictva v první fázi státního socialismu v letech 1948—1953

95

Privilegované postavení dělnictva

97

Komunistická strana monopolním zaměstnavatelem dělníků

110

Výchozí podoba stávek v podmínkách státního socialismu (1948—1951)

119

Militarizace ekonomiky a globalizace sociálního konfliktu (1951—1953)

146

Kultura protestu dělnictva v poststalinském období v letech 1953—1968

157

Měnová reforma a nástup „nového kurzu“ (1953—1956)

159

Redistribuční a konzumní socialismus (1956—1963)

188

Hospodářská stagnace a reformní komunismus (1963—1968)

213

Závěry

241

Summary

253

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 476

22.11.2023 22:06:40


Anotace jednotlivých analyzovaných konfliktů

263

Přílohy

429

Seznam vyobrazení

437

Použité zkratky

439

Archivní fondy a jejich zkratky

441

Literatura

447

Místní rejstřík

465

Jmenný rejstřík

473

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 477

22.11.2023 22:06:40


AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 478

22.11.2023 22:06:41


POSLEDNÍ KOVÁK — PRVNÍ MINISTR Rozhovor Jakuba Šloufa s Petrem Millerem, listopadovým vůdcem průmyslových dělníků Brož., 224 str., 249 Kč vč. DPH ISBN 978-80-7470-397-3

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 479

22.11.2023 22:06:41


Jakub Šlouf

„Takový socialismus nechceme!“ Kultura protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945—1968

Vydali Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) a Ústav pro studium totalitních režimů (Siwiecova 2, 130 00 Praha 3, www.ustrcr.cz) v roce 2023 jako 479. publikaci nakladatelství Akropolis Redakce Vanda Vicherková Překlad resumé Coilin O’Connor Grafická úprava, obálka a sazba písmem Caslon Lukáš Fairaisl ePUB a MOBI Stará škola (staraskola.net) Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín Vydání první, 480 stran, TS 2 ISBN 978-80-7470-484-0 (Akropolis) ISBN 978-80-7516-032-4 (Ústav pro studium totalitních režimů) ISBN 978-80-7470-486-4 (ePUB — Akropolis) ISBN 978-80-7516-033-1 (ePUB — Ústav pro studium totalitních režimů) ISBN 978-80-7470-485-7 (MOBI — Akropolis) ISBN 978-80-7516-034-8 (MOBI — Ústav pro studium totalitních režimů)

Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info Doporučená cena včetně DPH 499 Kč

AKR_SOCIALISMUS_blok_TISK.indd 480

22.11.2023 22:06:41


Doporučená prodejní cena 499 Kč ISBN 978 -80 -7470 -484 -0

9 7 8 8 0 74 704840

AKR_SOCIALISMUS_cover_TISK.indd 1

„Takový socialismus nechceme!“ Kultura protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945—1968

„Takový socialismus nechceme!“

Jakub Šlouf

Kultura protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945—1968

PhDr. Jakub Šlouf, Ph.D. (*1982) Doktorské studium absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 2015, od téhož roku pracuje jako vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů České republiky a od roku 2018 též jako odborný archivář Národního archivu České republiky. Zabývá se zejména protesty obyvatelstva v podmínkách státně socialistických diktatur, dějinami průmyslového dělnictva a vývojem nižších organizačních složek komunistického hnutí. Mezi jeho knihy patří například Spřízněni měnou. Genealogie plzeňské revolty 1. června 1953 (Praha 2016), Nervová vlákna diktatury. Regionální elity a komunikace uvnitř KSČ v letech 1945—1956 (Praha 2019), Mimořádný lidový soud v Praze 1945—1948. Retribuce jako služební úkol na hraně možností i profesní cti zaměstnanců justice (Praha 2020) a Praha v červnu 1953. Dělnická revolta proti měnové reformě, vyjednávání v továrnách a strukturální proměna dělnické třídy (Praha 2021).

Jakub Šlouf

Existovaly v období státního socialismu v Československu stávky? Souhlasili tehdejší zaměstnanci průmyslu s vládní politikou? Byli dělníci úspěšní v prosazování svých mzdových a sociálních požadavků? A jakým způsobem jejich tlak ovlivňoval celkovou společenskou a politickou realitu? Odpovědi budou pro mnohé čtenáře překvapivé. Po celé sledované období se totiž odehrávalo stávek značné množství. Průmysloví dělníci sice patřili v rámci diktatury k privilegovaným a loajálním částem společnosti, přesto paradoxně byli zdaleka nejčastěji protestující společenskou skupinou. Mohli si totiž na rozdíl od jiných dovolit razantně prosazovat své zájmy. Tehdejší stávky nebyly odbojovými akty, ale extrémní formou kolektivního vyjednávání, která kompenzovala deficit nezávislých zastupitelských orgánů. Vycházely namnoze ze mzdových a sociálních otázek, ke svým cílům využívaly často nižší stupně odborových a stranických organizací a nezřídka se legitimizovaly vůči nadřízeným institucím užíváním socialistické ideologie. Doposud nejkomplexnější zpracování dané problematiky je založeno na rozsáhlém archivním výzkumu a vychází ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

22.11.2023 22:27:02


Doporučená prodejní cena 499 Kč ISBN 978 -80 -7470 -484 -0

9 7 8 8 0 74 704840

AKR_SOCIALISMUS_cover_TISK.indd 1

„Takový socialismus nechceme!“ Kultura protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945—1968

„Takový socialismus nechceme!“

Jakub Šlouf

Kultura protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945—1968

PhDr. Jakub Šlouf, Ph.D. (*1982) Doktorské studium absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 2015, od téhož roku pracuje jako vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů České republiky a od roku 2018 též jako odborný archivář Národního archivu České republiky. Zabývá se zejména protesty obyvatelstva v podmínkách státně socialistických diktatur, dějinami průmyslového dělnictva a vývojem nižších organizačních složek komunistického hnutí. Mezi jeho knihy patří například Spřízněni měnou. Genealogie plzeňské revolty 1. června 1953 (Praha 2016), Nervová vlákna diktatury. Regionální elity a komunikace uvnitř KSČ v letech 1945—1956 (Praha 2019), Mimořádný lidový soud v Praze 1945—1948. Retribuce jako služební úkol na hraně možností i profesní cti zaměstnanců justice (Praha 2020) a Praha v červnu 1953. Dělnická revolta proti měnové reformě, vyjednávání v továrnách a strukturální proměna dělnické třídy (Praha 2021).

Jakub Šlouf

Existovaly v období státního socialismu v Československu stávky? Souhlasili tehdejší zaměstnanci průmyslu s vládní politikou? Byli dělníci úspěšní v prosazování svých mzdových a sociálních požadavků? A jakým způsobem jejich tlak ovlivňoval celkovou společenskou a politickou realitu? Odpovědi budou pro mnohé čtenáře překvapivé. Po celé sledované období se totiž odehrávalo stávek značné množství. Průmysloví dělníci sice patřili v rámci diktatury k privilegovaným a loajálním částem společnosti, přesto paradoxně byli zdaleka nejčastěji protestující společenskou skupinou. Mohli si totiž na rozdíl od jiných dovolit razantně prosazovat své zájmy. Tehdejší stávky nebyly odbojovými akty, ale extrémní formou kolektivního vyjednávání, která kompenzovala deficit nezávislých zastupitelských orgánů. Vycházely namnoze ze mzdových a sociálních otázek, ke svým cílům využívaly často nižší stupně odborových a stranických organizací a nezřídka se legitimizovaly vůči nadřízeným institucím užíváním socialistické ideologie. Doposud nejkomplexnější zpracování dané problematiky je založeno na rozsáhlém archivním výzkumu a vychází ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

22.11.2023 22:27:02


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.