Olga Pavlova: Jak to začalo

Rozhovory s ruskými emigranty

Rozhovory s ruskými emigranty

© Texts & Interviews Olga Pavlova, 2025 © Interviews Jefim Fištejn; Luba Jurgenson; Kirill Kobrin; Sergej Kuzněcov; Václav Magid; Alexander Morozov; Viktor Pivovarov; Máša Schmidt; Boris Schumatsky; Jevgenija Šermeněva © Illustrations, Graphic & Cover Design Martin Hůla — Cartonclan, 2025 © Filip Tomáš — Akropolis, 2025 ISBN 978-80-7470-560-1 ISBN 978-80-7470-561-8 (MOBI) ISBN 978-80-7470-562-5 (ePUB)

Luba Jurgenson *1958

Ze Sovětského svazu emigrovala v roce 1976. V roce 2001 získala doktorát a dnes působí jako profesorka ruské literatury na pařížské univerzitě Sorbonna. Od roku 2019 zde řídí Centrum pro studium kultur a společností východní, balkánské a střední Evropy (Eur‘ORBEM). Je šéfredaktorkou časopisu Mémoires-en-jeu. Ve svém výzkumu se zabývá především literaturou svědectví, která se váže k nacistickým koncentračním táborům a sovětským gulagům, a obecně reprezentací a pamětí masového násilí ve východní a střední Evropě v průběhu dvacátého století. Za román Au lieu du péril (Místo nebezpečí, 2014) získala v roce 2015 literární cenu Prix Valery-Larbaud.

Rozhovor proběhl v září 2023 a v dubnu 2024

Emigrace ze Sovětského svazu se v sedmdesátých a osmdesátých letech dala uskutečnit jedině, když měl člověk židovské doklady. V té době byla identita většiny obyvatel svazu „sovětská“: do tohoto režimu se narodili, stát je „vychovával“ a určoval jejich směřování, i přesto ho často vnímali jako represivní a toužili ho opustit. Jak jste v šestnácti letech chápala svoji vlastní emigraci?

Zástupci židovských organizací ve Vídni, kde jsme dva měsíce žili a čekali na francouzské vízum, byli skutečně zmateni z toho, že tato vlna židovských emigrantů absolutně neprožívá své židovství: mnozí neznali židovské svátky ani tradice. Setkali se tak s názorným příkladem toho, jak účinně fungovala sovětská politika unifikace obyvatelstva, jak tuto generaci ve srovnání s těmi předchozími zbavili její identity, samozřejmě s výjimkou několika málo těch, kteří se o své kořeny začali zajímat — ti však odcházeli spíše do Izraele.

Před 18. zářím 1973, kdy výnosem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR došlo k ratifikaci Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, země formálně neuznávala právo na svobodnou emigraci. V praxi to znamenalo, že vydávání výjezdních povolení záviselo pouze na vůli úřadů. V roce 1967 vyvolala šestidenní válka mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska u sovětských Židů nárůst národního uvědomění. SSSR tehdy přerušil vztahy s Izraelem a rok nato obdržel Ústřední výbor KSČ společný dopis vedení ministerstva zahraničních věcí a KGB SSSR s návrhem umožnit sovětským Židům emigraci ze země. Podepsal ho

LUBA JURGENSON

45

Máma v roce mého narození. Archiv Luby Jurgenson

46

Andrej Gromyko, tehdejší ministr zahraničních věcí SSSR, a Jurij Andropov, architekt nové Brežněvovy západní politiky po roce 1969 a tehdejší předseda Výboru státní bezpečnosti SSSR. Nebyl to zbytečný krok — v letech 1969–1975 skutečně proběhla velká vlna židovské emigrace. Do Izraele v rámci ní odcestovalo asi sto tisíc lidí. Nové politice SSSR vůči Židům předcházely demarše západních představitelů na všech mezinárodních setkáních. Téměř každý měsíc se konaly demonstrace amerických Židů před sovětským velvyslanectvím ve Washingtonu a v mnohých židovských centrech ve Spojených státech se sbíraly podpisy pod petice na obranu Židů v Sovětském svazu.

V první polovině sedmdesátých let se emigrant, který opouštěl Sovětský svaz, většinou vydával vlakem do Vídně a odtud do Izraele. V roce 1971 začali Židé z SSSR na izraelská víza emigrovat i do jiných zemí, například do Spojených států. Postupně příliv sovětských židovských emigrantů do USA natolik zesílil, že donutil Američany zavést kvóty pro přijímání sovětských občanů. Počátkem osmdesátých let se sovětské úřady rozhodly emigraci „ukončit“ a mnozí žadatelé se setkali s odmítnutím.

Vyrůstala jsem v rodině, kde jsem od útlého dětství poslouchala, že musím tuto zemi opustit. Babička mi to od čtyř let vtloukala do hlavy, neustále zdůrazňovala, že Sovětský svaz je zemí otroků. O našich plánech se však nikdo nesměl dozvědět. Hranice byly zapečetěné a pouhá myšlenka na emigraci se rovnala vlastizradě nebo šílenství.

LUBA JURGENSON

47

V Moskvě jste vyrůstala v rodině intelektuálů. Čím se vaši příbuzní živili?

Měli velmi okrajovou pozici. Vyrůstala jsem bez otce, matka se s ním rozešla ještě před mým narozením.

Počet rodin bez otce se v sovětské společnosti zvýšil především po druhé světové válce. Není na tom nic překvapivého — do léta 1944 si válka vyžádala životy milionů občanů po celém světě, především mužů. V sovětské společnosti, která již před válkou v důsledku hladomoru, kolektivizace a vlny masového teroru vykazovala nerovnováhu přirozeného poměru mužů a žen, se tento nepoměr dramaticky prohloubil, protože miliony mužů v produktivním věku musely nastoupit aktivní vojenskou službu. S tím se samozřejmě pojil nárůst počtu mimomanželských vztahů, a tedy i množství svobodných matek a dětí bez otce. V roce 1944 se sovětská vláda rozhodla podpořit porodnost výnosem O zvýšení státní pomoci těhotným ženám, vícenásobným matkám a osamělým matkám, o posílení ochrany mateřství a dětství, o zřízení čestného titulu „Matka-hrdinka“ a o zřízení řádu „Mateřské slávy“ a medaile za mateřství. Tento dokument ale přiznával práva, povinnosti a podporu pouze mužům a ženám, kteří svůj vztah úředně zaregistrovali, zatímco práva svobodných matek naopak omezoval. Otce, kteří se nechtěli zatěžovat břemenem otcovství, výnos zbavoval povinností: svobodné matky dostávaly od státu příspěvek 50 rublů měsíčně na jedno dítě, 75 rublů na dvě děti a 100 rublů na tři a více dětí. Nutno podotknout, že bochník bílého chleba tehdy stál 5

48

rublů 50 kopějek, tucet vajec stál 12 rublů, balíček rafinovaného cukru 15 rublů a průměrná cena páru bot se pohybovala kolem 260 rublů. Statistika, jež v Sovětském svazu představovala specifickou disciplínu, se za jednotlivá období liší. První revoluční desetiletí a období Stalinovy diktatury se z hlediska spolehlivosti jeví jako nejproblematičtější, od roku 1936 do roku 1956 bylo zveřejněno jen velmi málo údajů. Data se zlepšila po roce 1956, kdy byly vydány některé chybějící údaje a sami sovětští odborníci publikovali některé upravené informace ze Stalinovy éry, kvalita dokumentace se však zhoršila. Přesto se uvádí, že každé páté dítě v SSSR se v roce 1950 narodilo mimo manželství. Legislativní změna přišla až v roce 1968 s přijetím Základu legislativy o manželství a rodině. Určení otcovství a výše výživného na dítě se začaly řešit soudně. Situace v jednotlivých rodinách se přesto zlepšila jen minimálně.

Vystudovala Výzkumný a experimentální ústav elektronických a automobilových systémů a stala se inženýrkou. Moje babička pracovala ve stejném ústavu jako laborantka. Mimochodem, babička byla vnučkou hudebního nakladatele Jurgensona, a tak ji ocejchovali jako kapitalistku, takže se snažila zůstat spíš neviditelná. Dům v Kolpačné uličce, kde se babička i máma narodily, rodině zkonfiskovali. O rodiče přišla brzy, matka zemřela, když jí bylo pouhých třináct let, poté žila s nemocným otcem. Velmi záhy si musela začít vydělávat na živobytí. Prošla si obdobím, které bylo pro ženy z jejího prostředí zcela netypické. Pak přišla revoluce. Pracovala všude, kde se dalo, často LUBA JURGENSON

49

vzpomínala na práci v rašelinových dolech. Kvůli tomu se jí nepodařilo vystudovat, dokončila jen sedm let základní školy a pak se vyučila na dělnické fakultě, kde se seznámila s mým dědečkem. Později nastoupila na právnickou fakultu — před revolucí se právnické vzdělání považovalo za to nejlepší –, ale odešla, jakmile zjistila, co to jsou sovětské zákony.

Mámu porodila v sedmnácti letech. Přišel stalinský teror, opakovaně si ji předvolávali a vyslýchali: „Kdo jsou vaši rodiče? Kdo jsou vaši příbuzní? Koho znáte?“ Mamince byly dva roky a babičce devatenáct.

Během jednoho výslechu jí nabídli práci pro NKVD. Řekla: „Ano, samozřejmě, s radostí. Dostanu od vás uniformu?“ Na to se dozvěděla, že žádnou uniformu nedostane, že to bude „trochu jiná“ práce a že o ní nebude smět nikomu říct. Babička odmítla a oni ji pustili. Vyprávěla, že plukovník, který v té kanceláři seděl, bouchl pěstí do stolu a řekl: „Vypadněte odsud!

Máte štěstí, že máte malé dítě.“ A to taky udělala.

O dva roky později, v roce 1937, by dopadla jinak.

Odešla do ilegality a živila se z drobných brigád.

Začala válka, nejprve je evakuovali do Barabinsku, pak do Novosibirsku, tam nejdřív pracovala v továrně, potom jako kráječka chleba ve vězení. Po válce si našla práci ve výzkumném ústavu. Pracovala tam ještě chvíli po mém narození, ale odešla, abych nemusela chodit do jeslí. Maminka táhla celou rodinu, ale plat inženýrky pro nás tři nestačil. V továrně na výrobu elektrických lamp dostávala jako každý začínající sovětský inženýr kopějky. Začala dávat soukromé hodiny, a vydělávala tak mnohem víc.

50

Luba v pěti letech. Archiv Luby Jurgenson

Soukromé hodiny fyziky?

Ano, fyziky a matematiky pro uchazeče o studium na vysoké škole. Postupně na soukromé výdělky přešla úplně, dala výpověď, čímž se zařadila mezi ilegály.

Měla velký úspěch, protože její studenty přijímali.

Dostat se na univerzitu bylo těžké, a hlavně pro chlapce to bylo důležité, jinak by skončili v armádě.

Maminka to vždycky intenzivně prožívala, nejen ze soucitu s uchazeči. Byly mezi nimi i děti vysoce postavených rodičů. Hodně se bála, že když se chlapec nedostane, udají ji. Pracovala na plný výkon: odcházela brzy ráno a vracela se pozdě večer.

K babiččinu neustálému strachu, přetrvávajícímu od období stalinismu, se tak přidala i úzkost, že LUBA JURGENSON

51

maminku mohou kdykoli uvěznit. Naše situace ale rozhodně nebyla výjimečná.

Sen o úniku neustále podněcovalo vědomí, že máme ve Francii příbuzné. Hned po revoluci tam uprchly sestry mého dědečka, který později padl na frontě. Dvě z nich zahynuly v Osvětimi, ale třetí přežila a usadila se v Paříži.

Narodila jsem se sice až v roce 1958, ale měla jsem pocit, jako bych přišla na svět krátce po válce — atmosféra zármutku po všech mrtvých byla pořád až moc tíživá.

Dědečkova sestra, která přežila válku a žila v Paříži, nám posílala balíčky.

Z Francie se tedy dalo něco poslat?

Poštou se nic poslat nedalo. Z Francie nám balíčky vozili lidé, díky kterým se naplňoval sen o emigraci.

Věděla jste v té době, jak vydělávají rodiče vašich spolužáků?

Zdálo se mi, že všichni mají normální práci. Chodili z ní domů mezi pátou a sedmou večer. Moje maminka se vracela o půlnoci. Záviděla jsem jim, protože jsem ji celé dny neviděla.

Když mě dali do francouzské školy, měla jsem tam blízkou kamarádku, jejíž otec byl voják. Její matka, myslím, nepracovala, byla ženou v domácnosti.

Takže spadala pod paragraf o příživnictví?

Byla žena v domácnosti! Žena podle zákona mohla být závislou osobou. Ale maminka se vystavovala riziku, že pod ten paragraf spadne, protože jsme neměli žádného jiného chlebodárce.

52

Jakými způsoby šlo v polovině sedmdesátých let Sovětský svaz opustit?

Do školy jsem nastoupila v roce 1966. V té době bylo jedinou možností provdat se nebo získat diplomatické místo, další varianty znamenaly spolupráci se státem.

Mě maminka poslala do francouzské školy a veškerý čas jsem věnovala tomu, že jsem se učila jazyk — s cílem emigrovat.

Svěřovala jste se se svými plány přátelům?

Ne, absolutně ne, v žádném případě. V rodině jsme dodržovaly zásadu: cokoli se řekne doma, nesmí se vynést ven. Mlčela jsem nejen o vysněné emigraci, ale i o tom, že maminka nikde oficiálně nepracuje. Často se doma ironicky používalo slovo „my“: „my“ jsme se zase vyznamenali, „my“ jsme vybombardovali.

Uvědomila jsem si, že to „my“ je v uvozovkách, a velmi brzy jsem pocítila jejich význam. Když jsem si hrála s kamarádkami, nevěděla jsem, jestli vůbec můžu slovo „my“ říkat — neprozradilo by mě to? Babička mi hodně vyprávěla o hrůzách Stalinovy doby: jak nemohla v noci spát a poslouchala, kde zastaví auto, jestli před naším vchodem, nebo před domem někoho jiného. S tímto pocitem jsem vyrůstala, a třebaže doba byla „vegetariánská“, v žilách mi proudil strach.

Doma se probírala spousta témat: lágry, disent… Když nám ve škole začali vyprávět o teroru v nacistickém Německu, babička mi řekla: „My jsme zažili totéž.“ Tajily přede mnou, že jsme Židé, ale když začala židovská emigrace, mluvilo se jen o ní. V roce 1974 máma navázala kontakty se LUBA JURGENSON

53

židovskou komunitou, která se tehdy začala rozvíjet — samozřejmě v ilegalitě. V tom samém roce, když jsme se s babičkou po létě vrátily z estonského Pärnu, maminka řekla, že pokud máme odejít, měly bychom to udělat hned. To odstartovalo další sérii kuchyňských rozhovorů o tom, zda jet, či ne.

Jaký byl argument pro setrvání v Sovětském svazu?

Strach, ale to není žádný argument. Mé babičce bylo v té době šedesát let. Zaprvé jsme se bály, že se tam neuchytíme, protože kromě mě nikdo neuměl francouzsky. Pro mě byla emigrace snadnější, protože mě žádné hroby netížily. Zadruhé jsme o životě na Západě neměly žádné informace, ani s příbuznými jsme nic neprobíraly. Bály jsme se. V předvečer odjezdu, když už jsme měly odevzdané doklady, nás přijel navštívit manžel dědečkovy pařížské sestry.

Ptaly jsme se ho, jak se tam žije, kolik stojí studium a podobně. Zároveň jsme se ani slovem nezmínily o tom, že se chystáme odjet. Tehdy jsme se s velkým překvapením dozvěděly, že vzdělání je ve Francii zdarma.

V Sovětském svazu jsem neměla žádnou budoucnost. Do školy jsem nastoupila o rok později, v osmi letech, protože se maminka s babičkou vědomě rozhodly počkat a uchránit mě před masomlýnkem systému. Školu jsem v Sovětském svazu nedokončila, odešla jsem z deváté třídy. Ještě předtím mě odhlásily z francouzské školy, kde panovala velmi militantní atmosféra, protože se tam děti připravovaly na diplomatickou kariéru. Máma mě tehdy přihlásila do

54

obyčejné školy, kterou mi předtím hrozila s tím, že když se budu špatně učit, skončím tam. Jednoho dne k tomu došlo i přesto, že jsem se učila dobře. V nové škole jsem první dva dny prožívala naprostou depresi z toho, co se tam děje. Z úrovně vzdělávání a nedostatku kázně.

Třetí den během hodiny hudební výchovy najednou půlka třídy utekla oknem. Další týden jsem tím samým oknem utekla i já. Máma moje záškoláctví podporovala a obstarávala mi kvůli omluvenkám potvrzení od rodičů svých studentů, kteří byli doktoři. Do Komsomolu [komunistického svazu mládeže, pozn. OP] jsem nikdy nevstoupila. Komsomolským aktivistům jsem tvrdila, že se toho necítím být hodna. Dívali se na mě jako na totální blbku. Ptali se mě, co bude s mým životem, s mou kariérou? A já jsem jenom klopila oči a předstírala, že neumím do pěti počítat.

Jaký byl rozdíl mezi vzdělávacími programy ve francouzské a v obyčejné škole?

Zpětně si myslím, že ta obyčejná škola v moskevské čtvrti Tušino nebyla tak špatná. Ta francouzská se zaměřovala na matematiku. Tehdy jsem záviděla kamarádkám, které tam zůstaly: jejich učebnice dějepisu a zeměpisu byly ve francouzštině. Ale co to bylo za učebnice? Jednoduše sovětské učebnice přeložené do francouzštiny. Všechny ty nesmysly, kterými nám cpali mozky, tam učili taky, jen francouzsky. Sami učitelé ale ve Francii nikdy nebyli.

Jednou nás Francouzi přijeli navštívit. Nesměli jsme jim ani zkřížit cestu — chodili po jiném schodišti –, natož abychom s nimi prohodili slovo. Až na pár LUBA JURGENSON

55

studentů, kteří byli speciálně vybráni, aby jim něco předvedli.

Předpokládám, že jste před odjezdem obešly mnoho institucí. Jedním z nejdůležitějších dokumentů byl posudek z místa výkonu práce, ale vaše matka oficiální zaměstnání neměla. Jak se jí podařilo potvrzení získat?

Když jsme začali shánět papíry, nechala se fiktivně zaměstnat jako topička. Je jasné, že to potvrzení se vyžadovalo jen proto, aby se lidem hrálo na nervy — kdo se asi tak mohl zajímat o přednosti a nedostatky těch, kteří odjíždějí? Potvrzení muselo končit slovy: „Vydáno za účelem vycestování do Izraele.“ Pro každého člena rodiny bylo třeba získat posudek z místa výkonu práce nebo studia. Když máma požádala svého fiktivního šéfa o takový papír „za účelem vycestování do Izraele“, zděsil se. Pohrozil jí, že ji udá, a ona dala výpověď.

Moje babička šla na věc mazaně. Protože byla v důchodu, vydala se na odbor bytového a komunálního hospodářství, kde měla dobré vztahy.

S každým uměla vyjít. Seděl tam jeden prostý človíček, ke kterému vždycky chodila platit nájem a vyměňovala si s ním nějaké vtípky. Přijde a povídá: „Potřebuji posudek, a abych vás neobtěžovala, napsala jsem si ho sama. Podívejte se, jestli se vám nezdá, tak to přepíšu. Jestliže je vše v pořádku, podepište to tady na tomto místě.“ Byl to naprosto neutrální posudek, že pracovníci bytového a komunálního odboru nemají žádné stížnosti, že se potvrzení vystavuje za účelem „vycestování do Izraele.“ Nikdo na to nepřišel.

56

Když se máma dostala do potíží, babička řekla: „Napíšeme ti taky takový posudek. Napíšeme, že jsi žila z úspor.“ Maminka sedm let nepracovala. Jaké úspory mohl mít sovětský inženýr? Ale prošlo to.

Nakonec bylo nejtěžší získat posudek pro mě.

Když jsem o něj ředitele požádala, odmítl a začal mě zpracovávat. Opakovaně si mě volal do ředitelny, klidně i na dvě hodiny mě odváděl z vyučování a vyčítal mi, jak můžu já, sovětská školačka, uvažovat nad tím, že bych odjela do Izraele. Apeloval na mé vlastenecké cítění, ale já na to byla připravená. Věděla jsem, že musím říct, že mám Sovětský svaz moc ráda, že jsem sovětská školačka, ale že mám v Izraeli tetu. V jednu chvíli se rozhodl, že mě přechytračí. Řekl mi: „Tvoje maminka říkala, že pojedete do Francie.“ Nechápala jsem, jak se to mohl dozvědět. Všichni samozřejmě věděli, že máme ve Francii příbuzné, protože jsem nosila francouzské oblečení. Propadla jsem se do zmatku — kdybych to popřela, tvrdila bych tím, že maminka lže, ale kdybych to potvrdila, tak bych se zase prořekla. Po odchodu z ředitelny jsem měla dojem, že jsem zradila všechny. Řekla jsem o tom mamince, ale pocit studu mě pronásledoval ještě několik let. Máma se s někým poradila a poslali ji na okresní výbor Komsomolu. Šly jsme spolu na schůzku, kde mě tajemník začal zpracovávat stejným způsobem: „Ty, sovětská školačka, se setkáš se svými bývalými spolužáky na bojišti! Budeš střílet do vlastních řad!

Přece chodíš do sovětské školy, ne?“ „Ano, chodím do sovětské školy.“ LUBA JURGENSON

57

„Jezdila jsi na pionýrský tábor, že?“ „Ne, nikdy jsem tam nebyla.“ „Byla jsi v Paláci pionýrů, viď? Jsi přece v Komsomolu, ne?“ „Ne, nejsem v Komsomolu.“ Nezlomil mě. Po tříhodinovém pohovoru zvedl telefon, zavolal řediteli školy a řekl mu, aby mi posudek vystavil. Ten to sice udělal, ale nenapsal do něj „pro vycestování do Izraele“, takže jsem musela stejný tříhodinový rozhovor absolvovat znovu. Tajemník okresního výboru zase zvedl telefon a řekl: „Napište tam ‚pro vycestování do Izraele‘.“ Ředitel to nakonec napsal a já jsem potom prostě přestala chodit do školy.

Mimochodem, spojení „posudek charakteru“ se používalo i pro literární postavy. Existovalo schéma, podle kterého jsme analyzovali jakýkoli text, jakoukoli historickou událost. Vzpomínám si na jeden z jeho bodů: „Jak blízko má postava k lidem?“ Taťána Larina například spadala mezi kladné hrdinky, protože milovala ruskou duši, milovala ruskou zimu. A Oněgin byl od toho požadavku daleko. Ten by dopadl špatně.

Na každého žáka existovala osobní složka, a pokud se něco stalo, učitelé mu hrozili, že ho v ní očerní.

A literárním postavám také…

Na počátku sedmdesátých let se politika Sovětského svazu vůči repatriaci do Izraele zmírnila, i když Židé opouštějící SSSR byli stále pronásledováni. Dělala v roce 1976 skutečně takový rozdíl jedna formulace? Vždyť vycestování do zahraničí a vycestování do Izraele z pohledu

58

Sovětského svazu tak jako tak znamená překročení státní hranice.

Mělo tam být černé na bílém napsáno „poskytnuto za účelem vycestování do Izraele“ s důrazem na poslední slabice1. Izrael je cizí země, ale cizí stát nemusí být nutně Izrael. Jakmile člověk prohlásil, že jede do Izraele, všichni se od něj odvrátili: okamžitě ho vyhodili z práce, vytvořil se kolem něj sanitární kordon, stal se nepřítelem, protože chtěl jet do nepřátelského státu.

A hlavně že je Žid a nestydí se za to.

Nebylo by tedy bezpečnější přiznat, že se chystáte do Francie?

Na Francii se pohlíželo se sympatiemi, ale přiznat, že se tam chystáme, bylo nebezpečné. Znamenalo to, že chceme opustit SSSR, což by byl zločin proti naší vlasti. Kdežto do Izraele jsme jely, abychom se shledaly s rodinou, protože každý ví, že pro Žida je rodina všechno.

Někdy jsme se ale přesto bály Izrael zmínit.

Abychom dostaly zpět peníze za družstevní byt, musely jsme získat souhlas většiny nájemníků s vystoupením z družstva. Pustily jsme se s matkou do obcházení bytů — bylo jich sto. Tehdy jsme začaly říkat, že jedeme do Francie — proč pokoušet osud?

I tak jsme si musely vyslechnout spoustu poznámek: „My s tím nesouhlasíme, proč tam chcete jet?“ 1

Luba Jurgenson naráží na skrytý antisemitismus Sovětského svazu. Správně se v ruštině ve slově Izrael dává přízvuk na předposlední slabiku; pokud mluvčí zdůrazňuje tu poslední nebo místo e vyslovuj i, je v tom slyšet jisté pohrdání.

LUBA JURGENSON

59

„Nejezděte tam, nemají tam zakysanou smetanu.“ „Aspoň tu holku neničte, nechte ji u nás.“ Někteří lidé se ale i svěřovali: „Jak vám závidíme!“ Jenže potom se nájemníci nějak dozvěděli o Izraeli a hned to začalo, „zatracení Židi“ a tak dále.

Vaší první zastávkou byla Vídeň. Jak se vám pak podařilo dostat do Francie?

Francie tehdy uprchlíky nepřijímala, ale my jsme chtěly zůstat v Evropě. Když jsme se dostaly do Vídně, poslaly jsme příbuzným telegram. Zavolali nám a slíbili, že nás vyprostí.

Jak to myslíte, „vyprostí“?

Potřebovaly jsme od nich potvrzení, že nás přijmou jako vyživované osoby. Jenže po tom slibu se naši příbuzní na dlouhou dobu úplně odmlčeli. Většinou se ve Vídni všichni emigranti zdrželi týden a pak odjeli do Itálie (to byla další etapa), ale my se ve Vídni zasekly.

V hotelu pro uprchlíky jsme na pozvání do Francie čekaly dva měsíce. Pro šestnáctiletou holku to bylo neuvěřitelné dobrodružství.

Pak se nám příbuzní znovu ozvali. Ukázalo se, že Rita, dědečkova sestra, která nás zamýšlela pozvat, zemřela. Její syn za nás převzal veškerou zodpovědnost. Takhle jsme se dostaly do Francie!

Po odjezdu jste se ve Francii pohybovala spíš ve francouzské společnosti, nebo mezi emigranty z Ruska?

Zpočátku jsem se chtěla družit s emigranty. V té

60

Příjezd do Vídně. Archiv Luby Jurgenson

době cestovala přes Vídeň celá řada zajímavých lidí, většinou tvůrčí inteligence — umělci, spisovatelé –, ale i vědci, především matematici. Zároveň jsem si představovala, že okamžitě zapomenu na všechno ruské, zapomenu jazyk a vrhnu se do víru francouzského života, ale nakonec to bylo úplně jinak.

První, co jsme s babičkou udělaly, bylo to, že jsme zašly do ruského knihkupectví a seznámily se s místní komunitou. Ocitla jsem se ve společnosti sběratele obrazů, básníka a publicisty Alexandra Glezera, který vyvezl za hranice celou svou sbírku. V roce 1976 založil Muzeum současného ruského umění v exilu a nakladatelství Třetí vlna, které vydalo stejnojmenný LUBA JURGENSON

61

almanach.

V roce 1962 navštívil Nikita Chruščov, tehdy první tajemník Ústředního výboru KSČ, výstavu avantgardních umělců v moskevské Manéži. Odešel nespokojený s tím, co viděl, a označil umělce za „zatracené pederasty“.

Od té doby byli mnozí sovětští umělci zbaveni možnosti vystavovat, pokud se ovšem za výstavní prostory nepovažovaly byty přátel a známých.

Jako odpověď na tento zákaz se v září 1974 poblíž stanice moskevského metra Běljajevo konala největší performance nonkonformních umělců. Na prázdný pozemek pozvali umělci Vitalij Komar, Alexander Melamid a Oskar Rabin část veřejnosti, zahraniční novináře a diplomaty, kteří byli připraveni koupit sovětské necenzurované obrazy. Milice logicky nikdo neoslovil, ale dorazily bez pozvání. Výstava se proslavila pod názvem „buldozerová výstava“, neboť milice vystavená díla zničily buldozery. Krátce po událostech z 15. září strana povolila umělcům uspořádat druhou výstavu, a to zcela legálně. Místem akce byl určen Izmailovský park. Tam 29. září přišly tisíce diváků, a mezi umělci bylo téměř dvakrát více účastníků než na buldozerové výstavě.

Sběratel umění a básník Alexander Glaser měl kontakty na západní média a byl při organizaci buldozerové výstavy nepostradatelný. KGB ho opakovaně vyslýchala a v prosinci roku 1974 zatkla a odsoudila k deseti dnům vězení za „chuligánství“. Nakonec mu bylo v únoru následujícího roku umožněno opustit Sovětský svaz.

Ve stejném roce emigroval, navíc dokázal vyvézt na

62

Buldozerová výstava, Moskva 1974

LUBA JURGENSON

63

Foto obálky časopisu Střelec, který založil a dlouhodobě vedl Alexander Glaser

Západ velkou část své sbírky ruského neoficiálního umění, jejíž zbytek pak další umělci propašovali diplomatickou cestou. V roce 1976 otevřel v Paříži v Montgeronu Muzeum současného ruského umění v exilu. Později se i se svou sbírkou děl přestěhoval do New Jersey v USA. Kolekce Alexandra Glasera byla postupně představena v několika evropských státech a na dlouhá léta se stala zdrojem informací o sovětské neoficiální kultuře. Kromě toho se věnoval výstavní a publikační činnosti. Založil také nakladatelství Treťja volna (Třetí vlna), které vydávalo stejnojmenný almanach (v letech 1976–1986 vyšlo devatenáct čísel). Název nakladatelství, stejně jako název almanachu, odkazuje k tomu, že redakční okruhy a autoři patřili mezi představitele třetí vlny emigrace.

V New Yorku založil časopis Strelec (Střelec, 1984–1999) a po všechny roky jeho existence v něm vedl výtvarnou rubriku, v níž recenzoval umělecké výstavy v Moskvě, včetně těch neoficiálních.

Dá se tato vlna ruské emigrace srovnat

64

s předchozími dvěma?

Během první vlny emigrace, po revoluci, odešli úplně odlišní lidé: intelektuálové, šlechta, vojáci. Ve druhé vlně už bylo intelektuálů mnohem méně: jednalo se o lidi, kteří utekli z Němci okupovaných území, tzv. di-pi, vysídlenci. O této vlně emigrace toho víme málo, zůstalo jen několik vzpomínek, emigranti se spíš skrývali, protože byli považováni za kolaboranty.

Do Francie se stěhovali především intelektuálové.

Proč země nepovolovala vstup běžným uprchlíkům?

Francie poskytovala zázemí významným disidentům a umělcům. Ze Sovětského svazu tam uprchli výtvarníci Michail Šemjakin, Oleg Celkov, Oskar Rabin, Jurij Kuper a další nebo spisovatelé Vladimir Maximov, Andrej Siňavskij, Vladimir Maramzin… Pro obyčejné lidi byla Evropa uzavřená. Sovětské Židy přijímalo pět zemí: Amerika, Kanada, Jižní Afrika, Austrálie a samozřejmě Izrael.

Pokud měl člověk tu „smůlu“, že se narodil v Sovětském svazu a nebyl Žid, jaké měl možnosti? Žádné jiné možnosti neexistovaly — země byla uzavřená. Všichni sháněli židovské babičky, muži se ženili, ženy se vdávaly.

Proč jste se po všech těch potížích začala do Ruska vracet?

Poprvé jsem se tam vydala v roce 1988. Tehdy začali do Sovětského svazu jezdit i disidenti a vraceli se živí.

Neskutečně jsem se bála, ale říkala jsem si, že tak LUBA JURGENSON

65

Vízum Luby Jurgenson. Archiv Luby Jurgenson.

66

nenápadný člověk, jako jsem já, přece jet může.

Měla jsem dva cíle. Francouzský časopis Autrement vydával sérii sborníků věnovaných jednotlivým městům. Do módy přicházela perestrojka, a aktuálním tématem se tak stala Moskva. Vydala jsem se za lidmi, kteří pro naše číslo psali: objednat si u nich texty, promluvit si s nimi tváří v tvář, udělat s nimi rozhovor. V té době jsem měla dvouleté stipendium od Francouzské akademie, žila v Římě ve vile Medici. Ředitel akademie si děsně oblíbil Rusko, perestrojku, a prakticky mě posadil do letadla.

Další cíl byl osobní: najít svého otce.

Předpokládám, že jste se setkávala nejen s novináři, ale také se svými bývalými spolužáky. Jak se vyvíjely jejich osudy?

Když jsem v roce 1988 přijela do Moskvy, měla jsem velmi zvláštní pocit, že se navenek nic nezměnilo.

Stejné cedule a nápisy — tam, kde dřív ve slově Gastronom [Potraviny, pozn. OP] chybělo písmeno R, chybělo dál. Vizuálně převládal pocit jakéhosi bezčasí, ale jazyky se rozvázaly. Protiklad sovětského života a svobody slova byl pozoruhodný. Lidé ze sebe sypali všechno. Přišla jsem do potravin na ulici Arbat a v jednom regále tam ležely dva válce, jeden červený a druhý žlutý: červený připomínal salám, žlutý zase sýr.

Prodavačka bez ostychu řekla: „Raději si vezměte ten žlutý — je menší pravděpodobnost, že se otrávíte.“ Ze svých vrstevníků jsem měla trochu strach.

Připadalo mi, že moje generace přinejlepším celé ty roky ležela na gauči a četla knížky. Alespoň ti, které LUBA JURGENSON

67

jsem potkala, se nedokázali do ničeho pustit, a to ani v osobním životě. Obávala jsem se, že s nimi nenajdu společnou řeč. Většina z nich se přizpůsobila: bývalí komsomolci se stali podnikateli a budovali novou společnost. Tito integrovaní mladí lidé měli jedno oko upřené na Západ a druhé na to, aby dělali vše, co po nich systém požaduje.

Někdy si zkouším představit, co by se se mnou stalo, kdybych neodešla. Jsem si jistá, že bych přešla do ilegality. Byla to jediná alternativa. Zajímali mě proto lidé jiné generace, bývalí vězni, takže jsem se spíše stýkala s lidmi z generace mých rodičů.

Změnilo se nějak vnímání lidí, kromě toho, že se jim rozvázaly jazyky?

Moji protisovětští známí o všem věděli. Opájeli se blížícím se koncem sovětské moci, pocitem svobody.

Všichni chápali, že ekonomický kolaps nastal jako důsledek zločinného systému, nikdo po něm nostalgicky netesknil. Při své druhé návštěvě jsem cítila, že míra jejich chudoby přesahuje všechny meze.

Sama jsem v té době rozhodně nebyla bohatá, ale v Rusku jsem se cítila zámožně. Poté jsem do Ruska deset let nejela.

Podařilo se vám splnit druhý cíl vaší první cesty, najít otce?

Když se moje máma a babička dozvěděly, že jedu do Moskvy, propadly hysterii, že mě nepustí zpátky!

Jenže já letěla z Říma, takže jejich hrozba „jedině přes mou mrtvolu“ zůstala pouze metaforou. Když si

68

Fotografie otce, Genricha Rabinoviče, z počátku 60. let. Archiv Luby Jurgenson

to babička uvědomila, zavolala mi do Říma, zeptala se, jestli se chci setkat s otcem, a řekla mi jeho jméno — Genrich Rabinovič. Pověděla mi také, že studoval s mojí mámou. Ukázalo se, že vlastně znám svou druhou babičku: jezdila k nám na návštěvu, ale pro mě to tehdy byla jen teta Máša, Marija Isaakovna. Pařížská babička mi pak prozradila LUBA JURGENSON

69

Redakční poznámka Rozhovory, až na závěrečný bonusový, vznikaly od června 2023 do září 2024 během osobních i on-line setkání autorky s jejími respondenty. Vedeny byly převážně v ruštině a do češtiny byly přeloženy při finální editaci autorkou.

Bonusový rozhovor vznikal v češtině převážně on-line v první polovině roku 2025.

Autorka děkuje za stipendium Nadaci Český literární fond.

Děkujeme rovněž všem přispěvatelům, kteří vydání knihy podpořili prostřednictvím platformy Donio.cz.

Autorka vynaložila veškeré úsilí k dohledání autorů fotografií uvedených v knize. Některé snímky poskytli respondenti, jiné byly získány z veřejně dostupných zdrojů. Pokud zjistíte, že jste autorem či autorkou některé z použitých fotografií a nebyla uvedena příslušná citace nebo svolení, prosím, kontaktujte nás.

Obsah Viktor Pivovarov Jevgenija Šermeněva Luba Jurgenson Sergej Kuzněcov Alexander Morozov Jefim Fištejn Kirill Kobrin Máša Schmidt Boris Schumatsky Václav Magid Olga Pavlova — rozhovor místo závěru

7 23 42 97 119 141 159 189 205 223 250

Strhující reportážní portrét Vladimira Putina zachycuje jeho nenápadný nástup k moci i postupné proměny Ruska v autokracii. Masha Gessenová, oceňovaná novinářka a přímá svědkyně událostí, poutavě líčí, jak se z „muže bez tváře“ stal vládce bez zábran.

359 Kč, 404 str., brož., ISBN 978-80-7470-442-0

Olga Pavlova / Jak to začalo Rozhovory s ruskými emigranty Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2025 jako svou 515. publikaci

Rozhovory připravila a přeložila Olga Pavlova První čtení Lukáš Rychetský Redakce Nina Hřídelová Jazyková redakce Tereza Tomášová Ilustrace, grafická úprava, obálka a sazba písmy Atlask Grotesk a Rawest Carton Clan, Martin Hůla (www.cartonclan.cz) ePUB a MOBI Stará škola (www.staraskola.net)

Na FSC papíře vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín

Vydání první, 276 stran

ISBN 978-80-7470-560-1 ISBN 978-80-7470-561-8 (MOBI) ISBN 978-80-7470-562-5 (ePUB)

Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 349 Kč.

Kniha představuje sérii rozhovorů s ruskými emigranty. Stěžejní motiv všech rozhovorů vychází z povídky Varlama Šalamova Jak to začalo?. Šalamov v ní, jak vysvětluje spisovatelka, slavistka a jedna z respondentek knihy Luba Jurgenson, píše o tom, „jak se na Kolymě náhle objevili psi, náhle se objevili bachaři, náhle se muselo pracovat šestnáct hodin pro splnění normy, náhle zmizeli trockisté atd. Ve skutečnosti trockisté začali mizet ještě předtím, stejně jako hladovění nespadlo z čistého nebe. Šalamov v tomto příběhu mluví o něčem jiném. Mluví o tom, jak si najednou všimneme, že se něco stalo. Najednou začneme vidět něco, co jsme předtím neviděli. To u mnoha lidí platí i dnes, kdy náhle začala válka na Ukrajině. Jenže válka probíhala už osm let — a teprve nyní, po ‚plnohodnotné invazi‘, si jí všimli.“ Vzpomínky na všední události tvoří jádro knihy, které v kontextu velkých dějin sice neodpoví na otázku, jak to začalo, ale přiblíží minulost Sovětského svazu a Ruska z perspektivy jednotlivce.

Do projektu se zapojili Jefim Fištejn, Luba Jurgenson, Kirill Kobrin, Sergej Kuzněcov, Václav Magid, Alexandr Morozov, Viktor Pivovarov, Máša Schmidt, Boris Schumatsky, Jevgenija Šermeněva.

Doporučená cena vč. DPH 349 Kč ISBN 978-80-7470-560-1 www.akropolis.info

#ukázka