Page 1

Josef K. Šlejhar Cvrček mého krbu


SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 1

15.11.17 16:42


SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 2

15.11.17 16:42


JOSEF K. ŠLEJHAR CVRČEK MÉHO KRBU

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 3

15.11.17 16:42


SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 4

15.11.17 16:42


JOSEF K. ŠLEJHAR CVRČEK MÉHO KRBU Román ze života a osudů přítele

Praha – Akropolis 2017

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 5

15.11.17 16:42


Kniha vychází za velkorysé podpory hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR.

Josef Karel Šlejhar, 1912, 1913 © Edition and Epilogue Pavel Hájek, 2017 © Graphic & Cover Design Marná Sláva + /3.dílna/, 2017 © Filip Tomáš – Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-186-3 ISBN 978-80-7470-187-0 (MOBI) ISBN 978-80-7470-188-7 (ePUB)

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 6

15.11.17 16:42


I. PRVNÍ PÍSEŇ CVRČKOVA, PRVNÍ ZAVOLÁNÍ

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 7

15.11.17 16:42


SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 8

15.11.17 16:42


1. Bylo to u mé babičky. Každý měl snad babičku, vlastně to, co lze v tento pojem zpodobniti – něco nejlepšího, nejlaskavějšího, nejluznějšího na světě, co v duši dítěte se vpojilo. Já jako dítě jsem si však myslil, že mám babičku ze všech babiček nejlepší, nejlaskavější, nejluznější; nic tak mé duši nezářilo a nic světějšího netanulo jako představa mé babičky, jak jsem ji v nejútlejším svém mládí poznal. Vlastně však o babičce své nemíním tu se zmiňovati jako spíše o tom, co souvisí se svatou na ni vzpomínkou a co jako by tvořilo již první náběh k tomu, co slulo potom mým životem, v celém jeho průběhu, až do dob, kdy vlastně jako by života již ani nebylo, neb to, co z něho zbývalo, jména toho nezasluhovalo, jsouc něčím, pro co není v lidských pojmech označení. A k onomu prvnímu náběhu života připojuje vše ostatní, co se mnou bylo a co tvořilo jediný soujem, musím přece s babičkou svou začíti. Byl jsem v nejútlejších svých dětských létech neustále churav, vetchého zdraví, a pořád k ničemu to se mnou nevedlo, k životu ani smrti, ač zajisté bylo by nějak mému rodinnému vůkolí milejší, aby to tak či onak se mnou skončilo – když to nešlo k životu, tedy nechť smrt učiní přítrž stálému tomu stonání. A bylo to také zcela přirozeno, nejsou to žádné radosti s nemocným dítětem, zvláště v rodinách, kde je stálý shon o živobytí, jako to bylo u nás, kde živobytí je konečně hlavním cílem života a býti musí, aby v drtivém boji existenčním, kde není výhodných, zabezpečených dietních tříd, nepodlehl a spíše opanovával, a kde za takových okolností vše, co život ostatního přináší, rodinu, cíle a snahy jiné, je pouze jakýms bezděkým nutným doprovodem, chváceno vespol v životní shon. A kde tedy pro takové nemocné dítě, s nímž jsou neustálá zaneprázdnění, nemůže býti zvláštních ohledů, mimořádné péče ani opatrovnic, a kde tudíž vše leží jedině na matce, která však vším jiným příliš životně je zapřažena, než 9

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 9

15.11.17 16:42


aby výhradně se mohla zabývati špatným zdravím svého dítěte. Jisto bylo, že v tvrdém celkem živobytí našem, při tom pachtivém, krutě honěném ze strany otcovy, jak v tehdejších zlých dobách ani jinak býti snad nemohlo, stal jsem se pravou rodinnou přítěží se svým stálým churavěním, fňukáním, nářkem, bolením, sešlostí a vůbec celkovou ubohostí. Tu bývá lépe, pomůže-li tu zavčas příroda svým nejkrutějším, ale zároveň nejmilosrdnějším opatřením: vymýtí-li takového tvora z řad živoucích, když jej nenadala dostatečnou průpravou pro život zdravých, silných, bezohledných. A bylo to také nad mou hlavou útlou, chorou, tesklivou a zádumčivou, vždy čímsi ustrašenou a jako udolanou, zřejmě naznačováno. – Kolem mne ve světnici byla samá plátna do hranic narovnána, takzvané véby, samé kopy režné příze, jejíž tvrdá, úporná vůně, neodcházející z našeho ovzduší, jako by naplnila celou oblast mého mládí, byl celý ten shon obchodu spojený se shonem hospodaření polního, tvrdého, bezohledného, robustního – křičící otec, honěná matka, honění lidé domácí, nikdo se nesměl a nemohl pozastaviti, oddechnouti si, čímsi útěšnějším zabaviti, a jako by vůbec útěchy neznal a neměl život tehdejší. A kdo tu může stále jen obírati se strastmi a bolením dítěte, věčným jeho nářkem i skomíráním, byť byla i matka nejpečlivější, nejstarostlivější a nejobětavější, jako dozajista byla matka má. A vím jako v mlhách paměti, že musevši ke mně matka má odkudsi od těch nekonečných pláten a kop, od tkalců, s nimiž byl stálý boj vzájemného využití, stálý křik a hašteření, jsouc celá rozrušená, uštvaná, upachtěná, otcem konečně ještě týraná, když jsem se to byl těžce roznaříkal znovu propuklými bolestmi, které ve mně stále hlodaly a neustávaly ve svém díle, chvílemi k úporným mukám vzněcujíce nitro mé, že tu často jako v ne zlé výčitce si povzdechla: „Jaképak to jen s tebou bude, dítě ubohé?“ – a že v té otázce, která nevyžadovala odpovědi, tím méně ze strany mé, spočívalo zároveň přání, aby se to raději se mnou skončilo. A upjatě, s bolestnými pochybnostmi 10

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 10

15.11.17 16:42


zpátky se po mně ohlížejíc, musevši mě zanechati mým útrapám, s nimiž musil jsem si to jaksi probojovati sám bez konejšivé účasti, jaké jest tak svrchovaně potřebí nemocnému dítěti, odbíhala zase k plátnům, kopám, tkalcům, s nimiž se otec hrdloval a odkudž již hněvivě, vytrženě volal matku. Jaké tu konejšení ze strany matčiny, jehož je tak svrchovaně třeba nemocnému dítěti, mohlo vůbec zbývati pro mě? Otec pak příkřeji, bezohledněji a zcela nepokrytě se nade mnou vyslovoval, hněvivým, nevraživým pohledem na mně, vlastně na mém neblahém stavu utkvívaje: „Kluku zatracená, k živobytí to s tebou není, tak nechť se to již ňák skončí…“ Co to „ňák“ mělo znamenati, tomu tehda ještě má hlava nerozuměla, ale jako by tu duši mou naplnil nový ústrach, nejčernější neznámá obava a nitrem mým rozhořekovalo se nové štkání, mučivější a trýznivější než vlastní mé bolesti… A přece mě měla má matka ráda, třásla se věru o to mé ubohé živobytíčko, jenže život má své tvrdé, neúprosné zákony, má své bezohledné ukládání, které má krutou převahu nad vlastním cítěním, jež ostatně nemůže pomoci, byť i by krvavě se obětovalo. Nebo co se se mnou dělat dalo, to se dělalo. Mazali mě, obkládali, zažehnávali, koupali v senných struskách a vřesu, a v čem kdo radil, nosili k babám a doktorům na hodiny cesty, vše trpělivě a oddaně matka se mnou činila anebo dávala činit, potom již hlavně potají, aby otec nevěděl, vše se mnou se dělalo, co kdo jen posléz poradil – ale pranic to nezpomáhalo, k žádnému živobytí kalejšímu nevedlo, spíše bylo pozvolna stále hůře a patrněji. A není přece v rodině horší, trapnější nesnáze a překážky, není temnější chmury spočinulé na všem a vše provázející jako zlověstnost sama – jako nemocné dítě. Touto nesnází, touto překážkou, touto chmurou, touto zlověstností byl jsem v naší rodině já. A kdyby byla rozhodovala přání lidí, i nejlepších a nejbližších, byl bych zajisté dávno již setřen z tváře země. Bylo-li by bývalo takto lépe, o tom nepřísluší tuto rozhodovati, jako nepřísluší o tom rozhodovati člověku žádnému, jemuž usouzeno nésti svůj kříž. Ale přání lidí 11

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 11

15.11.17 16:42


z dob tehdejších nerozhodovala – a tak jsem zůstal nesetřen z tváře země, zůstal jsem naplniti svůj úděl a kříž svůj nésti… A že jsem zůstal – o to jistě měla svou zásluhu má babička. O ono naplnění údělu, o ten kříž můj však zajisté nikoliv, neboť srdce její přálo si zajisté můj osud nebem požehnati, byť ani v tom vzhledě nerozhodují přání lidská sebelépe míněná. Neboť kdyby rozhodovala přání zvláště takových babiček, jakou měl já, jen nejzářivější přízní osudu musilo by se naplniti každé žití člověka, a bylo by se zajisté naplnilo i mé žití. Jenže nejhoroucnější žehnání vysílané na hlavy svých, míjí se zpravidla cílem a naplňuje se v žití to, co být musí a co je určeno, a každá hlava svou korunu trnovou musí přijmouti a každý kříž musí býti donesen. Avšak babička má byla vedena tu jedině snahou o mé dobré, o žehnání hlavě mé, o jejíž koruně trnové se zajisté nenadála. Jsouc jako vdova v držení velkého mlýna spojeného s hospodářstvím v horách a zvěděvši u příležitosti nějaké rodinné návštěvy o mém stavu tělesném, o mém zdraví, které nevystačujíc k životu, ani k smrti nevedlo, bez dlouhých průtahů rozhodla, že půjdu s ní do hor a tam že se o mé zdraví již nějak bude starati po vůli boží. Jejímu rozhodnutí nic nestavělo se v cestu, v rodině mé přijato bylo s povděkem a zřejmou úlevou, ze strany mé pak s jásavým nadšením, horoucím plesem dětské duše, jež nerozumí sice, co jí tu kyne, ale co představuje se jí v pohádkové luznosti, v níž je naplnění neznámého nejvyššího blaha. Jakés takové neznámé nejvyšší blaho vyvstalo ve mně při zvěsti, že půjdu s babičkou. A tak jsem se octl u babičky ve mlýně, v horách, kdes hluboko v horách tajemných pro duši mou dětskou jako sen. Jak jsem se tam dostal, jak mě převezli, na veškery okolnosti s tím spojené, kudy jsme jeli, co vše bylo a co přec tvořiti musilo jistou epochu pro názory dítěte, na to vše se nepamatuji; škoda, jsouť dětské dojmy to jediné, co zasluhuje nezapomenutí navždy, vše ostatní ze života za to nestojí. Ale vím jen z toho ze všeho, že můj pobyt 12

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 12

15.11.17 16:42


u babičky v horách stal se tím nejluznějším, nejblaženějším, čeho vůbec v životě se mně dostalo a co jako zářivý obraz navždy utkvělo mně v duši, nesetřeno žádným jiným dojmem, ani léty, ani kvačením života, ba v míjení života a poznávání všech jeho podstat vlastních co tím zářivěji vystupuje. Ano, vše z doby tehdejší tane mně v představách jako jediné úchvatné zpodobení čehos nepřekonatelného, naplněného vroucností a něhou, která nabývá síly blaženého přízraku, čehos mysticky až zmocněného, jako představa ráje vlinulého v celou mou bytost do základních jejích součástí, jak tehdáž účastny byly slávy té, že nic mně to není s to odejmouti a že to odejde se mnou do hrobu nikdy ničím nepřekonáno, nepotlačeno, jiným životním úsvitem nepřezářeno, zůstávajíc vítězno jako nádherná souhvězdí nebes na noční obloze; a nikdy ničím nedotčeno, neposkvrněno, neponíženo, kdy přece před tím neobstojí nic ze života, aby, co dnes vzbuzuje v nás nadšení a rozkoš, zítra bylo nám potupou a hořem. Připadá mně vše jako čarovná pohádka i idyla zároveň, a přece to byla životní pravda, velká, slavná pravda, jak ukládala se duši dítěte… Z těch dob tato velká a slavná pravda mě provázela celým žitím dalším jako světlé zápětí, byť vše kolem značilo se mně samou lží a temnotami; ona pravda mě nepřelhala, zůstala vždy vítěznou a nepřekonatelnou, svou mocnou sugescí dovedla vždy znova podepříti klesající duši. Z těch dob přinesl jsem si to právě víru v život, věře vždy a nepochybuje nikdy, i když zklamalo mě všechno a připadalo, že nezbývá již víry v tomto světě; přesvědčení čím dále více se utvrzující, čím horší rozkotání a zejivější propasti kolem sebe jsem shledával, že životem dáno je člověku to nejvyšší z údělu stvoření, že poskytnut je člověku život krásný a luzný jako pohádka, z níž nemusí býti rozčarování, že v srdce jeho vložena je podstata i možnost zářivého slavného štěstí, že všechny podmínky tohoto štěstí a blaha jsou tady, že tvůrčí síla v nás i mimo nás vše tak vytvořila, aby toto štěstí, toto blaho svrchovaně poskytlo. Ano, odnesl jsem si z těch dob vědomí 13

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 13

15.11.17 16:42


a pochopení vším životem dalším potvrzené, třebas zatím v jediné černé negaci plynoucí všemi obzory mými, že vše je životu dáno, čím by spěl světlou, nezatemnělou stopou, čím by jeho pouť pozemská zahrnuta byla úchvatem svého žití, rozkoší, krásou. Že vše vnitřní i vnější je nám k tomu dáno, jen-li jsme porozuměli a uposlechli. Leč odnášeje si z dob oněch toto ponětí a přesvědčení jakési zářivé luznosti, kterou žití člověka je opředeno a které z duše mé nic nevymýtí ani nezastraší, a hledaje životem dalším, jak přede mnou spěl a se vyvíjel, stopy onoho zmizelého, a přec ve mně vždy přítomného, nezahladitelného štěstí, zároveň jsem to poznával, že proto zaniklo toto štěstí a zdá se nedosažitelným, propastmi bídy a zla navždy oddáleno, ne že nedostává se k němu podmínek, ale protože se o ně oloupil člověk sám, sám si je zprznil nejdřív a pak rozkotal, člověk člověku je zničil navzájem, člověk člověku že stává se tím peklem hrůz a běd, které na něho doléhají a ničí jeho štěstí a zabezpečení, že je to člověk v rozchvatu svého sobectví a nezřízenosti, své hříšnosti a zpupnosti, své soběstačnosti a pýchy, jež zná jenom sebe a svůj hřích, co připravil onu strašnost a změť života, v níž lidstvo úpí a se kácí. Zoufalství a beznadějnost plní duši naši, takové vzbouřené moře rozporů a běd nás topí, které nezdá se k utišení. Již něco v době té jako daleká tucha vyvstávalo v mé dětské duši, co dávalo mně pojem o tomto vzbouřeném moři života, o tomto zlu navzájem páchaném – tam doma, co jsem zanechal, v tom jako bych shlédal již základní příznaky tohoto vědomí, ukládajícího se do duše zvolna a neodolatelně. A zase co jsem zažil u babičky, v těch nezapomenutelných místech, bylo příliš krásné a mocné, než aby nebylo pravdivé a možné, než aby nemohlo v tom být pokračováno u odhalování nových podstat života, nových krás, slastí a úchvatů jeho na této cestě předsevzaté, a odtud vynesl jsem s sebou nejúchvatnější sen žití, jenž tak snadno mohl se stát skutečností, kdyby člověk chtěl, ano, odtud 14

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 14

15.11.17 16:42


vynesl jsem si veškery prvky, z nichž v dobách nejvzdálenějších a nejhorších slučoval jsem ten životní názor, jak by bylo třeba žít, aby žilo se dobře, šťastně a krásně, jak jsem také žíti jedině usiloval, i když okolnosti byly nejnepříznivější a jakoby s celým peklem zla spiklé proti mně… Leč o to vše se tady nejedná, byť to mělo i svůj vnitřní vztah s celým dalším žitím mým, také nejedná se tu ani o vlastní vylíčení mého šťastného dětství u babičky – k tomu snad naskytne se jindy příležitost – jako spíše o jedinou takovou vzpomínku, vlastně o jeden takový výslední dojem, v nějž jako by se shrnulo celé tehdejší dětství mé a jenž zůstal v mé duši tanouti zmocněním jakés čarovné hypnózy, z které není probrání. A vždy znova navracel jsem se k těmto vzpomínkám, vlastně k onomu výslednímu dojmu, v dobách nejvzrušenějších nadějí, jejichž očekávání a blaho družil jsem ku blahu oněch stop žití, i v dobách bezradosti a nejhoršího zoufání, v němž jako bych mínil ve vzpomínkách oněch nabrati útěchy, dodělati se víry a snesitelnosti žití. A nikdo a nic mě o ony vzpomínky nepřipravilo, nikdo a nic mně je nezkalilo a nezvrátilo mou víru v lepší život, jehož nejzářivější východiště uzřel jsem v oněch dobách dětství, a odkud stejnou cestou chtěl jsem jít a vždy jíti chci…

2. Chci se jen několika slovy zmíniti ještě o poměrech, v nichž žila babička. Babička byla dávno vdovou, dědečka jsem vůbec nepoznal. Z vypravování matčina mám o něm jen pojem, že to byl přísný, vážný, energický muž, neobyčejně životně založený, a při své přísnosti k povinnostem životním, v nichž byl neúprosný a neodpustil nikomu ničeho, srdce předobrého, lidského, až nějak vždy pohnutého a nedočkavého naplniti svou povinnost lidskosti. Byl pouhý Němec, česky vůbec neuměl, babička byla 15

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 15

15.11.17 16:42


mává, a osudy lidské brodem písku, jejž hrne před sebou; zároveň v tomto pomnění cosi velkého, mystického, stojícího nad životem a vší pozemskostí, mě tu jímalo a ohromivě ukládalo se v duši. Chvílemi myslil jsem starostlivě na domov, jak že je u nás v horách, co že se tam děje – – ale všechno u vztazích vlastního smýšlení a cítění, u pomnění na vlastní zájmy a připravování osudu jako by hned zas smeteno, rozerváno bylo onou jedinou neobsáhlou přítomností živelné chvátivosti, ukládající se vší lidskosti a vše jiné vytlačující a rozmetávající z okruhu vědomí. Nejméně pak jako bych měl posléz ponětí, že mám po boku svou ženu, s kterou spěji k zasvěcení lásky, k největší to přece epoše života, k nejvyššímu rozmocnění rozkoše, jíž by se vše vzdalo ze zdrojů lidskosti. A jako bych i toto pomnění, kdykoliv se vetřelo k vědomí, snažil se zatím v ústraní duše oddalovati co nejmožněji, z veškera okruhu duše jaté těžkým, omračným stísněním, vlivem toho, co dálo se vůkol, je vyjmouti, vůbec nemusit nikdy na ně mysliti. Až jako by rozsáhlé zmráčení zmocňovalo se celé duše, zející vidění bouře ji halucinovalo ku nehybnému ustrnutí. A v ustrnutí tomto, kdes v daleku, v pozadí nekonečně vzdáleném, jako malounké světélko v širé těžké tmě kývalo se jediné přání, aby nebylo všeho toho, co bylo, aby nebylo nikoho vedle mne a žádných nových vztahů, kterými cos nepřekonatelného bylo uvrháno na mou zodpovědnost. Až v tomto matném kývání se nezřetelného, všeho zbývajícího se přání usnul jsem tu posléz jako v dalekých, příkrých dřímotách, v nichž neustalo bezmezně cosi temně bouřiti, hroziti a vyzývati. –

25. Až jsem se zase probudil jako sražením smyslů. Náhle a příkře. Bylo takové tupé, hluché, rozsáhlé ticho vůkol. Nemohl jsem se hned vzpamatovati, kde to jsem, co jsem, co bylo a co je. Jen cos tak těžce vhříženého, mrtvě nepohnutého zelo mně ze všech stran 174

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 174

15.11.17 16:42


do duše, nemohoucí se pořád probrati k vědomí, jaksi v úporné námaze zvracujícímu se v sobě a zjednávajícímu si pozvolna jistotu své pozice. Byly to okamžiky mračné jakés neblahosti, bezútěšné posupnosti všech nedávných snad dojmů a přepjatého vysílení smyslů, v níž jsem se dlouho nemohl vzpamatovati, přece maje již vědomí o sobě a stávající skutečnosti, jako při probouzení se z dlouhého, zlého snu, jímž cele strženy byly smysly. A jako by zároveň příliš mnoho minulého a příliš mnoho budoucího vyvíjelo se a táhlo tímto zmráčením. Až tu jako bych byl zasažen prudkým úderem, jímž se vše kol mne jaksi protrhlo, probralo z mráčivých chmur. Těžce, soumračně svítalo již za oknem vagonu, něco nekonečně bílého a nepohnutého odtamtud tanulo, jakoby zejíc bádavě do duše. Byli jsme to již v horách. Širá sněžná oblast vše jímala a pohlcovala u jakés bezmezně vypjaté rozsáhlosti, ve smutné, ponuré, ustrnulé tišině svých sněžných zdrojů. Po dlouhé době, ve které smysly nepřetržitě byly otřásány noční bouří a před tím vším oním vzruchem vlastních chvil, nějak tím nezvykleji a pronikavěji, až záhadně nepochopitelně zelo toto ticho únorového rána uprostřed hlubinných mlčelivých sněhů našich hor. A ještě pořád jako bych se na něco namáhavě rozpomínal bílým soumračným tímto tichem, pořád jaksi nedošed k plnému vědomí všeho. Až najednou jako bych byl znova zasažen oním úderem, jímž poslední zastření ducha a jeho rozpomínání se protrhlo, a duše nabyla celého svého vědomí, pochopení, celá skutečnost se přihlásila. Vždyť tady je přece má mladá žena, ovšem, usnula také za těch zlých dojmův a dosud spí, s ní jsem to měl přece včera svatbu, a jedeme k nám, ku vespolnému žití, k velkým rozkoším a povinnostem, probralo se mým vědomím a jakoby předstoupilo přede mne. Ale vím, že jsem tu nezaplesal, skloniv se pak v tomto utvrzeném pomnění k ní blíže, jaksi abych shlédl u výrazu její spící tváře celé toto příští velkých rozkoší i velkých povinností, k nimž se ubíráme ve sdružení navždy a jež bylo nějak třeba vznítiti v srdci. A takovým pátravým, pronikavým širým postřehem jsem se stopil v tuto hodně nazad 175

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 175

15.11.17 16:42


nachýlenou a v koutě opřenou tvář, jako bych to byl mínil odtud najednou vyčísti svůj osud, něco nenadálého a rozhodujícího, celé své jakés osudové utvrzení z dojmu, jaký ve mně tu vzbudí tato tvář. Připadala mně tak zcela jinou a neznámou, příkře cizí a nepochopitelnou ve vlastnosti nyní mé ženy, mně odevzdané a mně náležející duší i tělem, hlavně tělem a smysly, to vím, v kteréžto nové vlastnosti jako bych ji byl takto postřehl poprvé. A zároveň cos najednou a úplně svou podstatou vyčerpaného a poznaného, beze všech již pochyb a nejistot, jako bych to byl chtěl vystihnouti z této tváře v nemaskovaném úkrytu jejího spánku. To že nějak o všem mě přesvědčí, vznítí ve mně, čeho je třeba, a pokyne k celé budoucnosti. Vím, že choval jsem to jakés do krajnosti vypjaté, úzkostlivé, nedůtklivé přání, aby tímto popatřením, jaksi prvním a bezprostředním ve tvář mé ženy, vzníceno bylo ve mně co nejvíce zájmu, vzrušení, co nejvíce touhy a nedočkavých, chvějících se tuch očekávání; chtěl jsem se popatřením tímto rozplesati vášnivě v sobě, vždyť je to přece první probuzení po boku mé ženy, byť i za okolností mimořádnějších, probuzení, v němž nový úchvat touhy by jal muže a on s nenabaženým líbáním uvrhl by se na tuto tvář, probouzeje ji k novým hodům lásky, k opětování ještě strženějšímu a nenabaženějšímu, totiž jako bych to byl chtěl zkoumati sama sebe, zdali to tak mě strhne, zdali tento vznět ve mně vzplane, zda dostaví se toto nesmírné rozdychtění, které by šílilo svou touhou a předtuchami nevystihlých rozkoší. Přál jsem si to zrovna mučivě, ač jako bych se zároveň střízlivě káral z takové citové romantiky, sázeje však přec na toto shlédnutí jaksi celý svůj život, jakže tuto tvář zastihnu nejen ve skutečnosti, ale jak ji zastihnu i v duši své, dojmech svých, v ohlasu všech svých přání, hárání a tuch. – Jaksi jsem tu zaprodléval ještě okamžik, a to onen takový, až osudový, úmyslný okamžik, s tímto svým shlédnutím, jež jako by pošetile mně mohlo přinésti nějaké nové příští, jsouc vstupem k němu, než jaké přec již bylo. Ale je již tak člověk náchylen se domnívati v klamech sebe a v uvěřování jim, nikdy 176

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 176

15.11.17 16:42


dosti nevybaven z takové romantiky citové. A po tento okamžik jaksi nekonečně dlouho jsem v sobě váhal, v jakýchs úporných obávavých úvahách, neodvažuje se spustiti zrak na tuto tvář, co že mně jaksi přinese a odhalí toto shlédnutí, jak zpodobí se jaksi v něm vše to, co bytost má nemožně od něho očekávala, kladouc v ně jaksi další celé utváření osudovosti. Já hlupák, pošetilec, co jsem chtěl tu uviděti přece jiného, než pouhou tvář ženy, lidskou, obyčejnou, spící tvář, místo chimér a přeludů jakéhos přepjatého hárání, či co to ve mně bylo? Ostatně bývá málokdy krásnou a luznou tvář spící ženy, když mrákotnost ji zastírá, v zplihlosti rysů tane, neudržovaných v rovnováze vědomím, snad jsou ústa pootevřena a chrápe, útvar obličeje jako by se tupě vyboulil a ustrnul, eh, málokdy zajisté – leda ve výtvorech romantických malířů a sentimentalitě básní a ve fantazii feministů, usilujících za každou cenu vše si zpodobiti v jakés nevystihlé, nemožné kráse žen, bývá krásnou tvář spící ženy, jako tak mnoho není krásného a luzného, jak by se chtělo, u střízlivém zpodobení ženy, leč s čím nutno se smířiti a zjednati kompromis. Nebyla tu ovšem asi krásná a luzná tvář mé spící ženy, rozhodně ne, spíše naopak, ke všemu ještě nevyspáním, únavou a útrapami nepohodlné celonoční zlé jízdy jaksi až znetvořena některými příliš se vyznačujícími, vystupujícími rysy, co jiné jako by se byly propadly v tváři té; oči měla naběhlé jako napuchlé, rty byly odvaleny, odhalujíce nepříjemně dutinu úst a z nich šklebící se zuby, které jako by byly skřípěly, nos se mně zdál nepřiměřeně dlouhý a tlustý, až netvorný, nenáležeje nijak k souladu obličeje; a nikdy mně to čelo nepřipadalo tak zúženým a sevřeným jako v úpornosti potměšilého utkvění jako tehdáž; spadalo do něho něco rozcuchaných vlasů. Pátral jsem okamžik v tom všem, v tomto obličeji, tak mně zcizeném a jakoby nekonečně oddáleném v oblasti svého spánku, chtěje jaksi vniknouti v celou jeho podstatu, a zároveň bezděky uvažuje v hořké, až posupné rezignaci, jestli všechno to stojí vlastně za touhu a potřebu mužovu – vlastně 177

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 177

15.11.17 16:42


takto pouhý jakýs kus ženského masa musit míti při sobě a být k němu navždy upoután. Ale jen zdaleka ozvala se tato rezignace a toto trpké, nic si nezastírající naturalistické přiznání, když již jako bych byl zase přijímal shovívavě a útrpně takovou nutnost ženské prózy místo vší oné vysněné romantiky snílků a feministů, nutnost takové neideální tvářnosti každé spící ženy, tedy i mé. Vtom chtěje se zas od obličeje toho odvrátiti, ponechávaje jej jeho snu, postihl jsem najednou v něm pozvolné protahování jednoho rtu, takový zářez zabíhající hluboko v tvář a ji sveřepě karikující, celý onen úsměv zavilé zrádnosti se tu náhle objevil, pro mě tak obávaný, hrozný, před nímž jsem se kdys v představách svých chvěl. Cos jako by mě udeřilo, proniklo mně úporně k srdci, aniž dovedl jsem se od úsměvu toho odvrátiti, muse jej jaksi vyčerpati do dna. Nebyl zdáním, pouhou mátohou, tkvěl na této tváři jako výškleb karyatidy. Zároveň kolem něho na tváři této jako by něco posupně tvrdého, brutálního a nemilosrdného spočinulo, co jaksi se přihlásilo bezohledně k svému životnímu právu a panování. – To událo se ovšem jako mžikem, jen jako letem ode mne zpozorováno, avšak oním mžikem dalekého, rozsáhlého vybavení perspektiv, jako za noci prudkým bleskem osvěcujícím příšerné, nepoznané dálavy. A vše se zas uzavřelo jako rozsáhlou zlověstnou tmou, zapadší v nezvěstnost. Snad vůbec se tu nic neudálo, nic rušivého nenastoupilo na tváři té, je zas přec tak klidna, vyrovnána v sobě. Mohlo vše býti pouhým nervózním zpodobením všech oněch mých zlých tušivých očekávání druhdy, pouhá halucinace toho, o čem mysl úporně a dlouho přemítala. Pouhý takový přízračný projev obav, jež dlouho v duši strašily. Avšak utkvělo mně už navždy v duši toto prozření po mé první svatební noci, jež svatební nocí však ještě nebyla, jsouc zároveň hned zase pro tu dobu sehnáno z mysli, násilně a chvatně, protože u trvání věci té jaksi nebylo by lze ani obstáti – a ano, vždyť na té tváři nejeví se ani stopy po čems takovém. Zároveň to moje mladá žena se probudila, jaksi právě včas vzhlédly ke mně 178

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 178

15.11.17 16:42


její velké, intenzivní oči, hlava se vypjala, bohatá její kštice jako by se ke mně vznesla. A tvář její, nabyvši života a sebevědomí, rozplála se žhavým ohněm jako v sobě zapýřena náhlým svým poznáním toho, co je: nynějšího svého stavu. Hruď její objata volným cestovním pláštěm, jenž se tu byl na ní rozhalil, jako by zadula ke mně. Přihlásila se to k životu celá žena, silná, svěží, půvabná. Zlý přízrak ode mne odstoupil zaplašen probuzením dne a života. Skloniv se k ní a zapomenuv na vše jiné, objal jsem ji a políbil. Mělo to být jako na uvítanou prvního jejího probuzení v našem již kraji, v našich horách, kde má se mně vzdát a náležet celá u vlastnosti ženy… Dojížděli jsme právě na stanici, kde jsme měli již vystoupiti. Ještě cos nesmírnějšího, bělejšího v tajemné mlčící bezmeznosti, v níž splývala nebesa a země, nás objalo, když jsme sešli v pusté, mlčící, cele zaváté horské nádražíčko. Již tu přichvátal náš věrný Jakub, prostě, ale tak srdečně nás vítaje. A jak by byl již sebou přinesl tuchu a vůni vlastního domova, čehos nejdražšího, nejblažšího, co k nám se s ním přiblížilo. Zhostil jsem se všeho zlého a neblahého, vší stísněnosti a můry, z jakéhos kalu a rmutu jako bych se byl očistil v bílé a neposkvrněné oblasti našich hor, jen k tomuto kynoucímu již blahu a útulku domova upjav celý svůj zřetel. A že k blahu tomuto přidruží se zanedlouho nové nesmírné nemožné blaho jiné, jehož dna nebude lze se dočerpati. Cos zachvělo mnou nedůtklivě. A když jakoby uvítavě zaržáli naši koně, ještě jako by se byla více přiblížila ona tucha domova. Probrodiv se k nim sněhem, tak vroucně popleskal jsem jim na šíje s hustou, jakoby se mému popleskání vzdávající hřívou, snaže se tak s věrným zvířecím srdcem jejich sdílet družně celý osud svůj. A srdce jejich jako by přijala tuto nabízenou jim družnost: zaržáli ještě radostněji. Celý domov již mně to kynul, a ponětí jeho a celé jeho příští jaksi zneobsáhlilo se tu v duši mé. A dostavilo se nedočkání jakéhos nemožného svrchovaného štěstí a blaha. Za hodinu cesty, míjející jako bílý přízrak mystického vzrušení, octli jsme se u nás… 179

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 179

15.11.17 16:42


SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 180

15.11.17 16:42


všeliké ty rybičky a konzervy naložené v oleji – ouhoře, lososa, humra a čertví co za neřád ku zkažení poctivého žaludku, kteréžto zboží as jednou týdně přivážel pošťák z blízkého města. Kdo to u nás ve vsi jen sní, napadalo mně. Je vidět, že i v ohledu chuti a požitkářství naše ves utěšeně se přizpůsobuje modernosti a pokročilosti doby. Teprv dávno později jsem si uvědomil, že zahájení tohoto nového odvětví obchodu jejich stalo se právě v době, kdy štědrá a starostlivá rodina mé ženy začala tak často na ni a její chuti pamatovati. –

45. – „Co pak to má ta naše Ančka za mundúr, to jsou přece jako tytéž šaty, co jsem viděl na tobě?“ optal jsem se jednou ženy, shlédnuv na Ančce Noskové nápadné a pro ni jistě nepřípadné šaty, téměř zcela nové, které přece ještě nedávno nosila má žena. – „Snad jsi jí je naposled nedala?“ neoptal jsem se bez naléhavého údivu a nedůvěry, nenapadlo mně však, že by se něco podobného jen tak mohlo státi. Má žena zlehka porudnuvši, nepřišla do rozpakův a dovedla mně tak smírně, chlácholivě a přesvědčivě okolnost tu zcela přirozeně vysvětliti: „Ale co ti to může napadnout, koupila si je jednoduše ode mne, tolik se jí líbily, mořila mě o ně pořád. A to víš,“ dovedla se tu probrati v jakés rozpačité zanícení, zarděvši se, „v tomhle stavu,“ a ukázala při tom na svůj těhotný život, „to přece nosit nemohu, je mně tak jako tak všechno malé –“ ano, vždyť celá kypěla životem a silou, nehledě ani k těhotenství samému – „a sotvakdy to již vůbec budu moci nosit, ani by se to pak již pro mne nehodilo, to víš,“ nadhodila v mazlivých rozpacích. Ale všechno se mně tu nezdálo dostatek zdůvodněno. – Že se to mohlo snad přešít, povolit, dost již ostýchavě jsem namítl. Škublo jí to tváří, zrudla trochu skrytou nevolí, ale hned dovedla toto své bezděčné hnutí zase zastříti, s nejpřesvědčivější a nejnevinnější 351

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 351

15.11.17 16:42


tváří dokládajíc: „– I to víš, že jsem na to myslila taky, ale když ty švadleny dnes šijou všechno tak knop a docela nic ti nezakládají, aby jen ušetřily hodně látky – a pak vždyť to dávno zatím vyjde z módy, než abych se zas do toho mohla obléci, zvlášť pak, to víš, když dá pán bůh…“ rozplynula se tu zase v oněch mazlivých, tak výmluvných rozpacích vzhledem k tomu sladkému vytouženému „pak“. Načež najednou celá žertovně se rozdurdila: „A přece taky nebudeš chtít, abych ti chodila jako hastroš,“ a ulpěla na mně takovým až roztomile vyzývavým, koketním pohledem! Ano, vždy přeje si muž, aby mu mladá, hezká žena chodila pěkně, vkusně oblékána, a nemoha býti nepřesvědčen důvody své ženy v tolika ohledech, nemůže být nepřesvědčen ani v ohledu její toalety, zvláště při nutnosti, tolika důvody prokázané. – „A Andule to budu srážet ze služby,“ dodala ještě jako nejpřesvědčivější a nejpádnější důvod této toaletní nezvyklé metamorfózy. Že k těmto šatům dostala zároveň Andula od mé ženy ještě nedávno nový klobouk, jsem ovšem nezvěděl, nemaje potuchy vůbec o existenci tohoto nedávno nového klobouku mezi mnohými jinými klobouky v oněch tajemných zásilkách došlými, jako neměl jsem potuchy o tolika věcech a luxusních sportech, u nás zahájivších své dění, o kterých měl jsem zvědět dávno později. A byl bych si toho na Andule celkem nepovšiml, kdyby se to na ní nevyjímalo přespříliš nápadně, nevkusně, nepřirozeně, asi jako na opentlené krávě… Zmínil jsem se o tom své ženě, i v tom ohledu, že to ruší zvyklosti a mrav a holku taková přemrštěnost jen kazí. Nesdílela mého náhledu, a že co, když si udělá svou práci, by se jí toho nedopřálo, když ji to těší. Ostatně dále jsem si toho nevšímal, jaké že by to byly všechno hlouposti a malichernosti před pravdou a povinností života! Proti tomu, s čím jsem se v duši zaměstnával, proti tomu, co kynulo mně údělem země, jež zrovna kvačila spějícím svým dílem! Proti všemu tomu! Kdo by se obíral věcmi takovými, o nichž si ženské rozhodují, z jejichž mysli důležitá oblast módy nikdy 352

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 352

15.11.17 16:42


nesejde tvoříc její podstatný díl, kdo by chtěl na takové hlouposti mysliti, jimi dokonce se truditi! A přece mě znepokojovaly, ne zcela vyvráceny, zdůvodněny, stran nichž nepodařilo se mne přesvědčiti, – něco tu tkvělo v mysli mé, že tu není cos v pořádku, že samo o sobě třeba nic to neznamenajíc, přece znamená to mnoho jaksi zásadně, v ostatním přidružení, že rozhodně je tu něco nesprávného, zvráceného, co takto díti se nemá, a že jsou tu i jiné věci; znepokojovalo mne temné tušení, věci a zjevy jaksi neuchopitelné, ne dost dobře postižitelné, vymykající se ještě určitému označení i vaší kontrole, ale přece již se ukazující, že nejsou v pořádku, že jsou v rozporu s přirozeností a pravdou života. Takovéto jisté domněnky, taková znepokojení začala mě od nějaké doby pronásledovat a často vtírala se na mysl; ale hned zase jsem je setřásal, jaksi rozumově probíraje si důvod za důvodem, že přece nic zjevně se neděje, mimo snad jisté výstřelky nepraktičnosti a rozmaru, z nichž dalo by se hned soudit na cos zásadního, zlého, co by znepokojení a nedůvěru opodstatňovalo. A takto se přesvědčuje, a zdánlivě přesvědčen, přece nezbyl jsem se jistého podezření, hlodajícího ve své chvíli ve mně. Až zase stíny zmizely před domnělým výsluním mého ostatního štěstí, mé celé životní pozice, která značila se přece tak výhodnou, nepřekonatelnou. – Bylo to někdy v té době, když přišla mně žena v takové starostlivé zaujatosti se žádostí, vlastně jen s pouhým takovým dotazem, co že bych jako tomu říkal, aby se v naší síni, kde jsme měli starodávné důkladné dlaždice z výborného tvrdého pískovce, majícího v dalekém našem okolí svou uznanou pověst, ovšem poněkud již protlapané pod tolika nesčíslnými kročeji dávné minulosti, ale pořád dobré a trvalé, třebas ne módní, daly moderní šamotové dlaždičky, jak že to hned jinak vypadá, že je v síni jako v pokoji, a že jak je to i praktické, daleko čistší a světlejší, lehce se to myje, kdežto dosavad aby se na tom půl dne klečelo – paní poštmistrová již si je do síně pořídila také, že si jich nemůže dost vynachválit, 353

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 353

15.11.17 16:42


a tamhle v jednom statku že je již také mají, a že tedy nemusíme být za leckterýms posledním statkem – a co vše neuváděla za důvody tohoto projektu, dovedouc se jinak tak rozšafně a rozumně tvářiti a zároveň celá bodře a mile se rozplývajíc… Ulpěla na mně bádavým a jako by vsugerujícím pohledem. Opřel jsem se však tomu co nejrozhodněji. Nechci starou, osvědčenou věc, která může ještě dlouho sloužiti a jež zároveň jako by náležela k věrné a dobré podstatě našeho statku, takřka tvoříc kus neodlučitelné jeho tradice, zaměňovati věcí pochybnou, drahou, které jsem vůbec nepřál, nehledě ani k tomu, že je to zcela zbytečný výdaj. – „Ještě nás a celý náš rod přečká tato dlažba,“ namítl jsem vřele, zaníceně, „a co se týče toho mytí, nechť jen Ančka si na ní chvíli poklečí. Beztoho mimoto špláchání pomalu nemá u nás co na práci,“ doložil jsem štiplavě, ale jaksi jen postranně, že mohla dělat, jako by si toho hned nepovšimla, také na to hned nereagujíc. – „A to bys opravdu chtěl, muži, abych ti do smrti tlapala po tomhle struhadle – kdy z posledních ratejen to již dnes vyhazují? Co si to vlastně o mně myslíš, muži?“ – a zaškubalo jí to úporně rty, zarudla až do samých skrání. Zabolelo mne tu cos, vzpříčilo se ve mně, protklo jako uštknutím, chtěl jsem prudce odpověděti. Ale postihnuvši jaksi mé cítění, zatočila hned věc jinak, celá zjihnuvši a se roztulivši: „Ale jdi, ty jeden zlý, to přece víš, že nejedná se mně o nic jiného, než abychom to měli u nás hezké – hlavně pro to naše… robátko… až je uvítáme, dá pán bůh…“ jaksi tu zahárala v onom nevýslovném zvroucnění, v jakém mladá, šťastná žena, mající se stát matkou, mluví o příští prvního svého dítěte. „A pak, to víš, přijdou naši z Prahy za kmotry… ráda bych měla všechno v nejlepším pořádku – čím pak se taky žena může pochlubiti jiným než svou domácností, svou klíckou, v níž má své hnízdečko?… Jdi, přec bys proti tomu nebyl,“ jaksi tesklivě zažalostnila. „Ale abys věděl,“ hned zas rezolutně se vzchopila, „že ani z těch tvých důvodů, jak říkáš hospodářských, nepotřebuješ si dělat těžkou hlavu pro nějaký ten zbytečný výdaj, tak jsem si 354

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 354

15.11.17 16:42


tuhle o tom napsala tatíčkovi, napsala mu, co a jak – a on dobrák předobrá, zlatá poslal mně na to stovku, to víš, že není s to mně něco odepříti, vidí-li, že mne to těší. A tuhle ji hned máš…“ A zachruvši kdesi v jarmaře, skutečně s jakous vítězoslávou, jíž podařilo se poslední obtíže překonati, a hrdým překonávajícím sebevědomím přinášela mně odtud zcela novou a ryzí stovku, vkládajíc ji tulivě s takovou celou odevzdaností do mých rukou jako poklad… Co tu posléze dělat! Stovka není rozhodně věc k zahození. Ale že mohlo by se těch peněz lépe využíti – nechť si je schová pro sebe… nebo pro dítě… namítl jsem a namlouval. Ale zas jaksi tak zcela případně mně to vymluvila; a co že jsou jí platny peníze, když by si musila odepřít nejlepší své přání… a děťátko že bude míti ještě dost, že se dědeček a babička, chvála pánu bohu, o ně také postarají. „Viď, že teda nebudeš proti tomu a té radosti mně neodepřeš,“ zaškemrala pak ovíjejíc se mně lokty kol krku a zlehka dotknuvši se mně rty hlavy, „přece se ti také o to jedná, abych byla spokojena a svoje sídlo abychom měli co nejpěknější, viď, že mně toho teda neodepřeš… a naši zase slíbili, že mně pošlou – na té nějaké stovce, chvála pánu bohu, u nás nesejde – jen abychom to měli všechno v pořádku…“ a nepouštěla můj krk z ovinutí svých loktů. – Co v pořádku, jako by bylo něco ulekaně zaprotestovalo ve mně, ale jaksi nezbylo na to času. – „Viď, viď,“ neustala na mě mazlivě dotírat a na hlavě mé to příjemně ševelilo. A rád dává se muž svou mladou ženou prosit, ač ví, že je již dávno překonán, že je to vlastně již poroučení mu ukládané, ale jemu pořád se zdá, že záleží jen na jeho vůli, příjemně tu jaksi hlazené a šimrané. Co tu tedy dělat! Když se pak za hodně brzo rvala starodávná naše dlažba, jaksi nechtíc z odvěké své podstaty, ze své síně, s níž zároveň byla zbudována, bráníc se co nejúporněji lomozícím krumpáčům a jaksi sténavě duníc, a po mně, svém hospodáři, jenž přece ji přejal ve svou ochranu, vyčítavě se ohlédajíc, bylo mně, jako by tu ze mne, z mé podstaty a mého svědomí bylo cos 355

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 355

15.11.17 16:42


rváno, bránilo se a zpěčovalo bourajícím krumpáčům, sténalo a vzdychalo ve mně v ohledání se po těch vyrvaných kamenech, naházených stranou, jež nezdály se mně mrtvou hmotou, ale spíše číms bolestně živým, vědomým a smrtelně raněným. Ušel jsem pak na pole, až stydě se sám za své toto jakés vtírající se mně citlivůstkářství, za svou jakous tuto nepraktickou rozplihlost a nejapnost nazírání. – „Jen s tím honem dělejte,“ přikazoval jsem na odchodu lidem. A vrátil jsem se až se soumrakem a časně zas jsem odcházel, čemus chtěje ujíti, jakés vyčítavosti a žalobě té smrtelně raněné hmoty, úpějící marně po svém hospodáři. Až celou rozlohou naší síně, té vždy tak vážné, přísné, a přece jaksi tak věrné, oddané a dobré síně naší, jíž vanul vždy chlad a rozlehlá ozvěna každého zvuku, místo šerých, rovněž tak vážných, ponurých a jakoby svou povinností vždy zaujatých, a přece jaksi zase tak věrných, dobrých, oddaných a důvěrně utkvělých dlaždic bývalých, rozprostřela se dlažba šamotová, vykládaná, s barevnými poli, tvořícími jakés pitomé ornamenty, něco křiklavého a jarmarečního, nehodícího se tak naprosto k ostatnímu celku šeré, klenuté, ponuré síně, něco jako šaškovské vyšňoření místo dosavadního důstojného, vážného ústroje. Něco přímo chechtalo se mně do očí z tajtrlické věci této, něco jízlivě a výsměšně se na mě odtud zubilo vyšklebujíc se mé pošetilosti a bývalé tradici, vyšklebujíc se dávným tuchám i dávnému utkvění času i míst. A zároveň měl jsem popud, abych si tu nafackoval za svou chabost, jež vše to zavinila, a nafackoval čemus. A vím, že od té doby nerad jsem prodléval v síni naší, plaše jí se míhaje, a že dlouho nemohl jsem odtud navyknouti novému dojmu. Připadalo mně věru, že vyvanulo odtud kus naší dobré dávnověkosti, kus vžité a duchem rodu vzňaté, bezpečné tradice, místo níž začala se sem stěhovati jakás cetkovitá, lehkomyslná i frivolnou mně připadající efeméra šalby a klamu. A ozvukem takto vyparáděné síně, nyní jinak znějícím a se rozléhajícím než druhdy, jako by vždy tehdáž zavzdychalo mně cos do duše, žalostně a vyčítavě volajíc po čemsi 356

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 356

15.11.17 16:42


zpátky, co nebylo k dovolání, k navrácení. Zapuzené kus minulosti se to ozývalo, její duch, její právo utvrzené dosud svatě vším, co bylo. Bylť jsem nadto i založen k takové neoznačitelné citové pospolitosti s věcmi i neživými. Ale že dlouho potom projímaly mne často k takovému onomu zuřivému nafackování sobě a čemus, kdykoliv šel jsem naší síní, je pravdou, ať již třebas brutální. – Jenže nezůstalo jen při té nějaké dlažbě, došlo i na tolik věcí jiných u nás, dobrých, důvěrných, v nichž spatřoval jsem dosud nedotknutelnou, nedílnou, neodcizitelnou podstatu našeho domova, jako svatý poklad střeženou, uloženou v srdci, prochvívající vůní a kouzlem zvyklostí a vzpomínek. V podobě hmotné zřel jsem tuto prochvívající podstatu, její vůni a kouzlo ve všem tom, co dosud stávalo u nás, srostlé s představou rodinného domova našeho, ať to byly obrazy, kusy nábytku, jako vžité a vtělené ve svá místa, ať to bylo cokoliv, co sdružilo se s místy svými a krylo jako stejný rod života perutí ochranou střechu naši. Ať to bylo cokoliv očím cizím, nezasvěcencům bez významu, ale tím zasvěcenější a radostnější a důvěrnější duši mé. Jenže co je takto draho a co takto jako nejvzácnější poklad střeží si jedno srdce, to pustoší a profanuje srdce druhé. A tak došlo na tolik jiných věcí, aby byly zpustošeny, vyrvány dosavadní tradici. Nesčetnými cestami i pěšinkami, prostředky i prostředečky, přímým vpadnutím i úkladem, všelikými způsoby nových názorů a potřeb prý modernosti, praktické vyspělosti techniky domácí a rozmarem, choutkou, zvůlí prolamovalo se do naší domácí svatyně švindléřské světáctví, jako rozpínavý, drzý vetřelec, hrozící vše dosavadní vyházeti jako staré haraburdí i s duchem důvěrné rodinnosti a vší svaté tradice. Jenže se dělo toto drzé roztahování cizího hosta, vlastně loupežníka, jenž přišel loupiti a pustošiti naši domácnost, pozvolna, nenápadně, za to však tím jistěji, až jste se octli jako ubozí takoví oukropečkové uprostřed vší křiklavé moderní šalby, uprostřed její pusté, profanující, výsměšné šalby, všude zasahováni cynickými jejími výdechy, jejími surovými doteky, dusivě jímáni 357

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 357

15.11.17 16:42


a vystřebáváni v cítění svém jejími chapadly, až takto v prostředí naprosto změněném se octnuvše, vidouce v něm jako k nepoznání sama sebe, žasnete, naříkáte, lomíte rukama – a máte popudy k onomu jakémus zuřivému nafackování sobě samému i čemus jinému. Toť se rozumí, že došlo toutéž cestou, toutéž metodou i na naše kamna, na dávný rodinný náš krb, při jehož ohni životodárném tolik dění naší generace proběhlo již tak blaze a zabezpečeně. Naše starodávná sice, ale důmyslně konstruovaná kamna z neobyčejně znamenitého materiálu, sice již jaksi omšená, nevzhledná, či spíše nemoderní – ale pro mne vzhledu tím důvěrnějšího, k srdci bližšího – zato železné přímo vytrvalosti a pevnosti, kamna vzácná, osvědčená, třebas prostá, zato výborné hřejivosti a pečivosti, jaká druhdy zakládala se hned takřka se základy domu a na něž nešetřeno péče a nákladu, aby sloužila celé generaci, jsouc k bytí jejímu dobrým, bezpečným přidružením, musila posléz ustoupiti rovněž jakémus modernímu švindlu. Ukázalo se, že ta kamna naše nevaří, nepekou, kouří, a co se v nich spálí nehledě k ostudě, kterou plodí; taková že dnes vyhazují z posledního baráku; nyní že panují kamna kachlíčková, stolová, s ohřívárnou, s mosazným kováním, regulací, s patentním předhřívačem vody a čím vším patentním – to že je něco moderního, praktického a zároveň krásného, slouží i taková kamna jako ozdobný kus nábytku, spálí se v nich polovička a hned se vaří – co že jen to dělá do roka, sama se v krátkosti zaplatí, v každé slušnější domácnosti dnes je již mají, paní poštmistrová má je také a nemůže si jich vynachválit. Ale já pořád neslyšel, neviděl, byl jsem jako pařez ku všem stížnostem i vábením. Jenže co si taková ženská zmane, od toho ne tak snadno upustí. Až kamna skutečně začala kouřit, přímo drze, vyzývavě, nevařila, nepekla, mohlo se s nimi dělat cokoliv. A zároveň vytasila se žena s novou stovkou, tu že jí zas poslal dobrý tatíček, ale výslovně že na kamna, aby si vše mohla zařídit podle svého přání. A co že bych tedy bránil a se vzpíral, když mne to nic nestojí, a nic jí neudělal kvůli, ona že 358

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 358

15.11.17 16:42


kvůli mně tolik učinila a ve všem se ke mně přizpůsobila. A Ančka horlivě pomáhala, věc paninu berouc za svou jako vždy. A vždyť to konečně vidím sám, že kamna za nic nestojí, takto přec není s nimi k obstání. A když přišly i na pomoc slzy, vzdechy, lichotky, objímání, braní kol krku, líbání, slibování, ujišťování – nuže, stála by taková hloupá, prozaická kamna za to, abyste se zatvrdili do té míry vůči své mladé, přece dozajista pěkné ženě, požehnané již vaším plodem, při níž přece shledává se tolik jiných kdekým oceňovaných předností, tak se obětovavší, přizpůsobivší, abyste jí brutálně, kategoricky odepřeli v jistých jejích zálibách a přáních v ohledu kus té, dnes všeobecně vyžadované modernosti, z níž pochází, je jí zvyklá, a již tím přinesší vám zajisté hodnou obět, třebas i předsudku, že odhodlala se z ní vytrhnouti, aby sdílela kus vaší starodávnosti někde v horách na vsi, kde aby spokojila se takřka se selskou pecí. Až jsem se sám podivil své tvrdošíjné zaujatosti, s kterou jsem trval na starých přec krámech tradice. A mimo slzy a vše to, co vzala si na pomoc, také že ještě švábi drží se za tím starým haraburdím a všeliká jiná havěť a neplecha – nadhodila se zvláštním, až impertinentním důrazem… cosi mnou tu škublo, zachvělo, připomněvši dávno pozapomenutou věc, cos jako by se mně lítostivě hrnulo na mysl, ale nezbývalo na to jaksi času – a zbouráním kamen že se toho všeho rázem zbavíme – „A to víš, že se švábama pohromadě zůstávat ti nebudu,“ dodala s pózou sobě vlastní, „na to nejsem zvyklá,“ (pamatuji se však, že u nich doma viděl jsem pěkný tucet notně vykrmených švábů, utopených v pivě, a jednou, jak se mně zdá, sežrali jim přes noc kdes v okně zanechaný celý dort až na papír; ale nechť, se šváby jsem nechtěl zůstávat ani já). Zkrátka, že stojí taková hloupá kamna za to všechno, a můžete-li ubrániti se vývodům takovým, odolati přáním své mladé ženy, zvláště když vás to nic nemá stát, když již jste takovými špínami? A zároveň, že aby se při jedné prasečině vymalovalo – dosavad se u nás jen bílilo vápnem, třebas již v mnohých statcích 359

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 359

15.11.17 16:42


u nás, takzvaných „lepších“ a zdá se mně zadluženějších, se již malovalo, jenže já toho dosud nepřipustil ve svých předsudcích a zaujatostech, že není přece nic zdravějšího, jasnějšího, čistšího a krásnějšího nad místnost vzorně vápnem vybílenou a že proti tomu, aspoň pro můj názor, i nejsecesnější moderní malba je pouhou těžkopádnou mazaninou bez vzletu a jarosti, zakrývající špínu, dlouho smrdící a klihovou svou podstatí sloužící jedině za dobré, živné pařeniště štěnic a podobné neplechy – k tomu pak hodně drahou, čímž ovšem dnes mánii po modernosti nepřesvědčíš, tím méně svou ženu. Jak že je to praktické, jala se výmluvně dokazovat za horlivé pomoci Anččiny, že takto aby se bílilo nejméně dvakrát do roka (což já právě považoval za tu největší výhodu, to že je právě ta nejvydatnější čistota a nejúčinnější dezinfekce), kdežto taková malba vydrží na kolik roků. Zkrátka, s kamny malovalo se… A toť se rozumí, že kde by byla mohla u nás obstáti zároveň křídová svítivost našich podlah, žádajících ovšem svého vydrhnutí, pořádného přiložení kartáče a handry – ať odbude se to při jedné prasečině – lakovaly se tedy přímo zuřivě naše všechny podlahy, celé haldy nevyrovnatelných jakýchs jantarových laků došly z Prahy, tatíčkem prý zničehonic poslány a zaplaceny, pár dní se nesmělo do světnic, šlapalo se jako na chůdách, smradem naplněno bylo celé stavení, nalézajíc se jako v úžasu revoluce, pes vyl, kočky mňoukaly, dobytek byl znepokojen, celý dům byl vzhůru. Jakub tvrdil, že od těch časů myši se mu vystěhovaly z maštale. Avšak jaká že i tu v náhradu nevyrovnatelná praktičnost, žádné pak mytí, žádné drhnutí, jen se takto natřená podlaha lehce smeje, setře, a nákladná i protivná věc s každotýdenním mytím ušetřena – lidé že pak mohou jít raději na pole. A pak dále, pod dusivými koberci zmizela zjantarovatělá podlaha téměř docela – že pak bylo třeba celá půldne vyklepávati prach a neřád, co na tom, ale moderní to bylo. A těch záclon, plyšů, hadrů a hadříků vyšívaných i pletených navěšeno a nakladeno 360

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 360

15.11.17 16:42


u nás bylo, že jako bych se byl dusil uprostřed všeho toho, v úžasu nepoznávaje se uprostřed těchto chapadel, jimiž cos loupežně bylo třebáno z mého cítění, co však jsem si nepřiznal tehdáž, spíš tomu sání nastavuje hruď, jako kráva vemeno, jako stříži beran záda, nepozoruje hned, že povrženo tu ryzím zlatem jako nepotřebným rzivým, starým železem, aby získáno bylo šalebné křiklavé pozlátko. A takto vše shledáváno – ovšem tak znenáhla a opatrně, jako bezděky, samo ze sebe jaksi přesvědčivě vyplývajíc – u nás staromódním, nemotorným, dětinským, aniž mohl jsem být dostatek na stráži a obraňovati se tomuto plenu, nevěda, že vydána-li dnes v plen jediná podstať rodinné tradice, třebas jediný kus účelného dosavadního nábytku, třebas jediný obraz-li obětován, jediný hřebík-li na svém místě odstraněn, že dojde zítra na věci další, až všechen rozum a cit prolomen vpádem loupežníka novotářství v domácnosti utvrzené dávnou rodinností, až domácnost sama se začne viklati, jme se vyvraceti, s ní všechny dobré zvyklosti a obyčeje a celá její jsoucnost, až takto ponenáhlu veškery ostatky srdci drahé, zasvěcené, všechny nejlepší a nejluznější vzpomínky, sama bezpečnost krbu, a s nimi i záruky hospodářské, a všechny vztahy úcty a důstojnosti lidskosti vyházeny jsou na smetiště, i vy sami a vám nejbližší, stanouce se tak vyhnanci v domově svém, až i o vlastní domov budete oloupeni… Tak to nějak v mých zlých chvílích táhlo myslí jako vzdálenými tuchami již tehdáž, když takto pozvolna, však soustavně ocítal jsem se v nových poměrech a okolnostech našeho domova, jenž takto jako by mně byl ve své podstatě a celku část po částech urváván, avšak zas jsem se uchlácholil, dal se i snad přesvědčit pro okamžik hotovou již věcí, před niž jsem předstoupil, neprohlédaje cíle ani metody tohoto řádění, leda maje jen někdy ony popudy fackování, ale jsa zároveň přirozeně vůči všemu jaksi otupenější, méně reaguje na nové bolesti a nová drásání, na nová přistupování nových požadavků a nových naléhání ve příčině 361

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 361

15.11.17 16:42


nezbytného zmodernizování domova našeho, jenž byl příliš starodávným, směšným, sprostým. Až takto takřka ani nepozoruje blížící se cíl dokonání vší té spousty byl jsem nevěda a proti své vůli z dosavadního stanoviště své posvěcené dávnověkosti rodinné, v které doufal jsem pokračovati tradicí svou příští, vsazen v křiklavé, hrubé, pompézní, nicotné prostředí studené, cizí modernity, bez záhřevnosti, důvěry a družnosti s žitím stávajícím, neproniklé jeho důvěrou a cítěním, v ovzduší nedýchaném vlastní duší, ale zato modernity, vyžadované mánií a střeštěním světáctví. Připadalo mně tu vše, jakoby starý, omšený, tajemstvím života a omšením dávné minulosti prochvělý obraz založen byl v nový, vyšperkovaný, masivní rám, svítící šalbou své nabubřelé výzdoby. Takový rám svítil, vlastně řval ke mně. A pozdě shledal jsem, jak nový kabát není šit na mou hruď, jak ji svírá a zesměšňuje cetkou svou – a pozdě pozoruje, jak málo byl jsem na stráži proti loupeživým vpádům, jak málo opřel jsem se a bránil, vlastně opříti se a ubrániti ani nemoha, vandalskému loupežení mého domova; vždyť v ženě své každý muž hledá anděla strážce svého krbu, domova, svého srdce a štěstí, a nikoliv loupežníka, vraha a zrádce, a co ona jme se činit, zdá se mu, že je dobře a nutno, a bezděky přidává se k jejím snahám, dokud nepozná, že místo anděla strážce byl tu loupežník, zákeřník a vrah. Ale to poznává příliš, příliš pozdě. A tak jako ve vleku dravé síly octl jsem se u hotového díla, vlastně u dokonání zpustošení… Když pak vše bylo hotovo, převráceno a zmodernizováno, kdy já ve svém domově se ani jaksi nepoznal a jen ony drásavé tuchy probraly se duší, tu má žena s nevylíčitelným výrazem v tváři přistoupivši ke mně a jako v náhradu uchvátivši mě v náruč, zvolala ve vzrušeném nadšení: – „Teď teprv začínám být spokojena – pomalu budeme mít všechno, jak si přeji. A viď, že se ti to také líbí u nás, ty starý mrzoute můj,“ dodala v takové neoznačitelné lísavé rozmarnosti a zatočila mnou vířivě po „saloně“, uchvátivši mne v náruč, a byla všecka v nadšení, v takovém rozchvácení a rozradostnění, jako 362

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 362

15.11.17 16:42


dítěte plesajícího nad svou hračkou a zároveň jakoby i k blahému odčinění všeho, co ve mně bylo neblahého a těžkého vůči všemu, co se událo a zvracovalo mou tradici… i život… Avšak co podobné vaše neblahosti a těžkosti a podobné jisté rozpory a neshody v nazírání třebas zdály se vám sebezásadnější, kus toho vašeho předsudkového lpění na jistých tradicích, které jsou vám ukazovány ze stránky právě docela opačné, rubné, než vy jste nazírali a troufali si je zachovávati, co vše to znamená proti tomu, co očekáváte, čím zabavujete se ve všem cítění, v každém pomnění? Příští, jemuž hleděl jsem vstříc v jakés nemožné závratné touze, překonávající sebe, blížilo se jakoby kvačením velkých osudových dění, připadalo mně, že nad mou hlavou rozestřela se a tane peruť tajemných vztahů, že přesula se přes duši mou oblast mystického jakéhos neskonalého kouzla a zároveň naléhání velkých svatých povinností, jakýchs výtrysků zázračných zřídel života, v nichž bude plynouti další mé žití. Opájel jsem se takovým nesmírným vnitřním štěstím v kynoucím a blížícím se tomto příští – avšak jisté stíny zároveň již se ploužily v zápětí tohoto jasu a očekávání duše, tohoto jakéhos nemožného štěstí, jak však zas jako bych teprv později dovedl si uvědomiti, scházela tu ona vlastní širá bezprostřednost, jak vyniká z celého a sytého zadostučinění přirozenosti, z celého nerušeného a nestrhovaného úchvatu nitra, něco se tu proti mému přesvědčení a úsilí a proti mé vůli vypoutávalo odkudsi z podvědomí duše, temně se kladouc v její jasné peřeje, cos tu bylo a se dělo, čemu vzpírala se přirozenost, třebas nepřiznávajíc si toho, potlačujíc svá hnutí, bylo to jako ony zrádné chmury, plaše sunoucí se jasným obzorem, které, přejíce si krásné pohody, úmyslně přehlížíme, nechceme jich viděti… Ale jako nese se proudem toho, co sluje naše žití, vespol vše, co v žití tomto se kdy naskytlo, co jako písek nahrnulo se v jeho brodu, co vše je potkalo na cestě jeho ať z vlastního nitra vytrysknuvši, ať zevními popudy se naskytnuvši, vše zadržováno duší naší jako v temné zásobárně kolujíc 363

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 363

15.11.17 16:42


a unášeno tímto proudem žití, aby se ve svou chvíli zase objevilo, vynořilo se na povrch plného rozsahu vědomí, a jako teprv u jisté vzdálenosti a uzrání věci dovedete viděti a náležitě posuzovati, co neviděli jste zblízka a v bezprostřednosti nezralého nazírání – tak také i u mne, teprv v jiné době a o mnoho později a v náležité vzdálenosti bylo viděno, pochopeno, vynořilo se na povrch celého mého vědomí a přesvědčení, teprv pak se náležitě a zrale rozpomnělo, co přece dávno se již připravovalo, část po části, kámen po kameni budovalo, až celek byl vybudován, ta budova zkázy dávno sice již připravované, kterou však teprve zříme, když stojíme před ní hotovou. Teprve pak dovedeme si v marném úžasu a zoufání připomínati celou její průpravu, kámen na kámen budovanou, kdy však postihovavše pouze jednotlivé tyto kameny ukládané na sebe kus po kuse, jednotlivé tyto části a složky, jak se z nich to vaše bídné žití budovalo, nemohli jsme si učiniti ponětí o celé stavbě a jejím vyvrcholení, jako nepozorujeme hloubící se propast kol sebe, až jsme se octli na jejím dně, v bezmeznosti jejího propadliště. A tak bylo i u mne. Poznal jsem vlastní podstatu a význam všeho a porozuměl všem úkazům v životní jejich spojitosti a neodčinitelnosti, až když vše v dokonaném celku ztroskotání, v jediném takovém rozprostření zjevilo se přede mnou v bezmeznosti propadliště zkázy… V přítomnosti však stávající a tak daleké a nepodobné všemu tomu, co mělo nastati, a čeho nebylo lze se nadáti, jednalo se zatím o nejbližší ono příští, v němž člověk shlédne znovu ožívati sebe, metamorfózu své bytosti, shlédá svou nesmrtelnost, a jímž kypí a přetéká srdce člověka jako pramen. Již dály se u nás – ač zdálo se mně to dost předčasno – ony jako tajemné, diskrétní přípravy, jež jsou jaksi zevním rouchem a označením všeho toho nejvnitřnějšího zvroucnění, které hýbe srdcem. – Košiličky šije… ten nejluznější úděl daný ženě-matce, to nejintimnější a nejsladší tajemství péče domácnosti, ta nejradostnější a nejpožehnanější práce, jakou kdy zabavila se povinnost mateřská! – Košiličky šije… 364

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 364

15.11.17 16:42


v jihnutí vší duše své, vypjaté k neskonalosti dění v lůně mateřství, k příští onomu, jež vydá svůj plod, co bílé prsty chvátají steh za stehem, a každá nitka jako by procházela krví srdce, jež vtěluje se v tu drobnou, rozkošnou věc, jíž v světě rovno není významem a luzností žití a do níž mateřství ukládá si již předem vidinu svého dítěte! – Košiličky šije… Toho však dnes již nestává, to zpustošila výdělečná industrie, ta spoušť, jež pohltila již veškeru poezii a luznost žití. To také nestávalo u nás. Celá potřebná dětská výbavička došla z Prahy, zase prý od babičky… – No, to je sice hezké, to že si babičky prý nedají nikdy vzít, a výbavička nádherná, luxusní, plýtvavá, mrhavá; hospodářský můj smysl se při tom až pozastavil, mohlo se pořídit prostěji, jaksi po domácku, zato tím srdečněji, důvěrněji přece péčí a snahou příští matky, která pro své robátko sama svým srdcem, svou duší připravuje roucho země, že to jaksi již předem vtěluje se její obětavost a láska a její celá bytost v tato opatření, v tuto nejsvětější povinnost, a tím již předem sbližuje se s ním ještě neodolatelněji, jaksi konkrétněji – to přece druhdy bylo matkám z nejsvětějších a nejradostnějších prací jejich života výhradně jim náležející, o něž za žádnou cenu nedaly by se připraviti – a tak jsem se toho také nadál u nás mysle, že nemůže ani býti jinak. No, teda od babičky, leč připadala mně ta spousta prádélka (patrně z konfekce některé pořízená) tak cizí, netečnou k naší intimnosti, třebas i žehrající a proklínanou prací ubohých těch robotnic konfekcí oněch vzniklá, předem nežehnáno, celou láskou, štěstím a plesáním mateřského srdce neprovázeno, nenapájeno jeho září. Jak že bych si toho byl přál, aby to bylo vzniklo u nás, aby uskutečnilo se u nás: – košiličky šije… já staromódní hlupák! „Kdopak by se dnes s něčím takovým piplal, když se to dostane za pár krejcarů již hotové, a jaké…“ odbyla mne již dávno předtím u příležitosti řeči o tom, jsouc tu tak daleka porozumění toho, čeho bych se byl v starodávných tradicích rodinných nadál a čeho si tolik přál ve své nepraktičnosti, neuznávající oněch předstíraných výhod, za nimiž netušil jsem však jen krejcary, ale 365

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 365

15.11.17 16:42


nestydaté sumy, jak to je podobným konfekcím vlastní. – „A já se ti s tím přece šít nemohu, to by mně tak ještě scházelo, to pak bych věru nevěděla, co bych měla dřív dělat,“ dost rozhorleně a dost příkře, nejsouc zrovna v nejlepší „míře“, ještě dodala. Polilo mě cosi jako studenou vodou, jeden z oněch radostných vlajících plamenů nadšení ve mně jako by byl příkře zhašen tehdáž, něco servalo se ve mně. Ale hned potom, jako u vytušení nepříznivého dojmu mého a ve snaze jej smazati, jaksi rozžalostnila se lítostivě: „Je mně od nějaké doby pořád tak špatně, mám pořád takové potíže, že ani by mně nebylo dobře možné sama šít, to přec snad uznáš…“ A přitulivši se ke mně, hlasem důvěrné mazlivosti, zbyvší se hned zas každé bolesti, pokračovala: – „A to víš, chci, aby to bylo zvláště pěkné, něco co nejvkusnějšího a nejhezčího, jak sama bych to přec netrefila… chci, aby to našemu robátku slušelo, aby vypadalo v tom jako jezulátko… Uvidíš, jak tě to bude těšit také. A pak, ty bláhový, vždyť mám již dávno slíbenou celou dětskou výbavu od babičky, co bych se s tím tedy šila… né, jak mu to bude slušet…“ zaplesala tu v rozkošné jakés naivnosti… Věci tím dovedla dáti onen obrat, řekl bych ženské taktiky, v němž potom jste bezmocni a nezbývá než ustoupiti, podvoliti se, uznati nejen důvody a stanovisko tu hájené, ale i jaksi dáti tu jisté zadostučinění za jakés své provinění, neuznání, netaktnost, v níž jste jednali vůči své ženě. – – A tak tedy výbavu pro vaše dítě vytvořila jakás židovská špekulační konfekce – místo toho, čeho jste si z potřeby celého svého smýšlení, názorů a pochopování života tak vroucně přáli. Co tu dělat. Babička to poslala. Kdo by se dnes s něčím takovým piplal. Bývá mladým matkám často tak špatně. A jedná se o něco nejapartnějšího, co by vašemu dítěti tak slušelo, aby vypadalo jako pravé jezule. Co tu dělat. Bylo vám tu něco zase vnuceno, co jako by ve vašem těle tkvělo jako cizorodý hrot, nenáležející k podstatě vašeho organismu, tam hlodajíc a jítříc. Že takto hrot za hrotem, osten za ostnem byl vám vrážen do těla, každý tam hlodaje, jítře, 366

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 366

15.11.17 16:42


tkáň vaší bytosti rozdíraje, připravuje vás o vlastní vaši podstatu a přirozenost a vnucuje jí svou zhoubnou cizorodost – uvědomili jste si ovšem dávno později, když celá vaše bytost, srdce vaše prostoupeno bylo již cele těmito hroty cizorodými, jítřivými, které zrušily a zhubily vaši tkáň, vytřebaly ji, kdy z jednotlivých oněch jítřivých bodů nastalo jediné jítření vaší duše, kdy z jednotlivých bolestí stala se bolest jediná, nesmírná, jaká pokonává schopnost žití. „Viď, ale bude to slušet našemu andílku,“ rozšveholila se vyjímajíc jednotlivé cetky dětské výbavičky z krabice a jaksi je zkoušejíc – že hodně tajtrlicky, bylo by se vám chtělo říci, kdyby neběželo o vaše dítě; a tak jako byste byli posléze převzali i toto přesvědčení slušení podrobujíce se mu bez výhrad. – Matka má nám někdy v tu dobu poslala přejemnou vébu plátna, z oněch vzácných a ryzích výrobků lněných, kdy v našich horách kvetlo ještě řemeslo, vlastně umění tkalcovské, nepotlačeno fabrickou otročinou – že na košilky pro naše dítě, příští vnouče její, aby mu bylo požehnáno. Ovšem, nebylo zatím již košilek zapotřebí, cizí kramařina je nám dodala. Žena má jen tehdáž nad tím darem pohodila hlavou – no, že prý se toho také nějak ještě upotřebí, blahosklonně pak dodala, s přídechem jisté neoznačitelné ironie, aniž mohl jsem se zbýti trpkosti, že dar matčin našemu dítěti měl býti přijat jinak, vděčněji, uznaleji, vroucněji. Véba zatím byla uklizena, no, však že se jí jistě upotřebí k jiné příležitosti, ulehčilo se mně v mysli a vroucně zatanul jsem k vzdálené matce, vzpomněvší rodu našeho.

46. Byla doba připravujícího se zrání, doba jakés úlevy a odpočinku, kdy, co bylo na člověku, bylo vykonáno, aby ostatní ponecháno bylo tvůrčí síle a milosti a požehnání nebes. Tak slavně je v té době v srdci člověka-zemědělce. V každém projevu přírody, v těch 367

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 367

15.11.17 16:42


SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 721

15.11.17 16:43


OSTATNĚ POSLEDNÍ SLOVO JSEM NEŘEKL (doslov)

I.

1 Citát z deníku Josefa K. Šlejhara, převzatý z dizertační práce Jaroslava Machytky . Machytka Jaroslav (1935): Josek K. Šlejhar. Dizertační práce FF UK Praha. Zdroj: Městské muzeum Nová Paka, sign. H 15652 2 Šlejhar Josef K.[arel] (1912): Cvrček mého krbu. Román. Ze života a osudů přítele, in: Květy. Časopis věnovaný poučné zábavě i záležitostem národním, roč. 34 , č. 1, s. [43]–68; č. 2 , s. [200]–224; č. 3, s. [261]–273; č.4, s. [436]–455; č. 5, s. [606]–617 ; č. 6, s. [688 ]–708; č. 7, s. [78]–93; č. 8, s. [129]–146; č. 9 , s. [332]–352; č. 10, s. [389]–407 ; č. ll, s. [577]–598; č. 12 , s. [742]–747 – Vladimír Čech, Praha. Šlejhar Josef K.[arel] (1913 ): Rozvrat. Román. Ze života a osudů přítelových, in: Květy. Časopis věnovaný poučné zábavě i záležitostem národním, roč. 35, č. 1, s. [108]–120; č. 2, s. [167]–180 ; č. 3, s. [337]– 357; č. 4, s. [490 ]–509; č. 5, s. [586]–598; č. 6, s. [751]–764; č. 7 , s. [69]–91 ; č. 8, s. [235]–256; č. 9, s. [351]–374; č. 10, s. [487] 512; č. ll, s. [611]–640 ; č. 12, s. [749]–787 – Vladimír Čech, Praha.

Těžištěm tvorby Josefa K. Šlejhara je zlo. Ať už zakoušené na vlastní kůži nebo odpozorované z nejrůznějších „štací“, kterými za svůj život prošel. Při každé možné příležitosti se k němu vrací a znovu a znovu ho popisuje. Vrší na sebe obrazy hrůzy, zoufalství, beznaděje. Brodí se v nejnižších patrech lidství. Vyje. Nikoli proto, aby se zlem fascinovaně opájel nebo prvoplánově vyvolával ve čtenářích pocity hnusu a opovržení. Vedou ho k tomu pohnutky mnohem hlubší, netriviální: Svými povídkami a romány se zlu touží co možná nejvíce přiblížit, aby se s ním mohl utkat a vyvrátit je z kořenů: „Popisoval jsem zjevy, jež v životě samém zůstaly nepovšimnuty, ne svou řídkostí, svým vyloučením ze všeho obcování, ale právě proto, že napořád se vyskytují – – – a vzbudily-li pak svým popisem upozornění, ano i hrůzu své podstaty a vzrušení v tomu zraku, pro nějž jsem je vložil, tím lépe pro mě, tím více se těším z práce, jež nezůstala bez ohlasu.“1

II. Román Cvrček mého krbu vycházel na pokračování v časopise Květy – v roce 1912 pod názvem Cvrček mého krbu a v roce 1913 jako Rozvrat.2 1 Časově blíže neurčený citát z deníku Josefa K. Šlejhara. Citováno dle dizertační práce Jaroslava Machytky. Machytka Jaroslav (1935): Josek K. Šlejhar. Zdroj: Městské muzeum Nová Paka. 2 Šlejhar Josef K. (1912): Cvrček mého krbu. Román. Ze života a osudů přítele, in: Květy. Časopis věnovaný poučné zábavě i záležitostem národním, roč. 34, č. 1, s. [43]–68; č. 2, s. [200]–224; č. 3, s. [261]–273; č. 4, s. [436]–455; č. 5, s. [606]–617; č. 6, s. [688]–708; č. 7, s. [78]–93; č. 8, s. [129]–146; č. 9, s. [332]–352; č. 10, s. [389]–407; č. 11, s. [577]–598; č. 12, s. [742]–747 – Vladimír Čech, Praha. Šlejhar Josef K. (1913): Rozvrat. Román. Ze života a osudů přítelových, in: Květy. Časopis věnovaný poučné zábavě i záležitostem národním, roč. 35, č. 1, s. [108]–120; č. 2, s. [167]–180; č. 3, s. [337]–357; č. 4, s. [490]–509; č. 5, s. [586]–598; č. 6, s. [751]–764; č. 7, s. [69]–91; č. 8, s. [235]–256; č. 9, s. [351]–374; č. 10, s. [487]–512; č. 11, s. [611]–640; č. 12, s. [749]–787 – Vladimír Čech, Praha.

723

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 723

15.11.17 16:43


Domněnku, že se nejedná o dva samostatné texty, nýbrž o jeden, potvrzuje několik skutečností. Předně je třeba zmínit samotnou stavbu vyprávění. První věta Rozvratu „Zastihl jsem u nás v tu dobu naši paní poštmistrovou návštěvou.“ (zde začátek 44. kapitoly na s. 341) totiž bez sebemenšího švu navazuje na předchozí děj a celý text zcela organicky začleňuje do poslední a nejrozsáhlejší části románu nazvané Cvrček se již neozývá. Ke stejným závěrům dojdeme též srovnáním obou textů s torzem rukopisu, který podle značek a vpisků s největší pravděpodobností sloužil jako podklad pro přípravu časopisecké sazby. Rukopis čítá 391 stran a pokrývá bezmála dvě třetiny celkového rozsahu díla, od třetího odstavce první kapitoly („Byl jsem v nejútlejších svých dětských létech…“, zde s. 9) po druhý odstavec 51. kapitoly („…aby nebylo prý jednou odpíráno dítěti, vysmí-“, zde s. 424). Číslování stránek a kapitol zde plyne průběžně, bez jediného přerušení.3 K rozpojení textu, vlastně k jeho aritmetickému rozpůlení (Cvrček mého krbu i Rozvrat mají shodně po 43 kapitolách), došlo z rozhodnutí redakce časopisu, neboť bylo třeba jej s koncem kalendářního roku „uzavřít“. Větu vloženou za poslední kapitolou Cvrčka mého krbu – „Druhá, samostatná část románu, vyjde v ročníku budoucím“4 – je tedy nutné chápat jako nezbytný ústupek tehdejší vydavatelské praxi, než coby věcné konstatování skutečnosti. Ačkoli se první strana rukopisu románu nedochovala, nemůže být o jeho názvu pochyb. Sousloví „cvrček mého krbu“ se objevuje ve Šlejharově korespondenci již několik let před vznikem samotného textu. V prosinci 1902 píše své překladatelce Zdence Hostinské: „Ostatně poslední slovo jsem neřekl, Zášeří krbu najde svůj druhý díl v povídce Můj cvrček krbu – ano, jest žena a žena“.5 O více než pět let později, v únoru 1908, přibližuje svůj záměr J. S. Macharovi: „Ostatně celou tu hrůzostrašnou tragedii – i komedii – připravuji do práce příštího roku – ‚Cvrček mého krbu‘ a myslím,

3 „Byl jsem v nejútlejších…“. Román, fragment, rkp. 374 ll (sic!). Jedná se o torzo rukopisu románu Cvrček mého krbu o rozsahu 392 ll. Zdroj: LA PNP, fond: Josef Karel Šlejhar, rukopisy vlastní, próza. 4 Šlejhar 1912, s. 747. 5 Dopis Josefa K. Šlejhara Zdence Hostinské z 10. 12. 1902 (opis). Zdroj: LA PNP, fond: Josef Karel Šlejhar, korespondence vlastní, odeslaná.

724

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 724

15.11.17 16:43


že v literatuře cos takového není napsáno – ne z hlediska umění, jemuž nerozumím, ale ze stanoviska životní pravdy!“6 Cvrček, ve Šlejharově poetice symbol rodinného štěstí a harmonie,7 je ústředním motivem románu a jeho ne/přítomnost mu dává smysl, rytmizuje ho: První píseň cvrčkova, první zavolání – Druhé zavolání – Třetí ozev – Třetí zavolání – Cvrček se již neozývá. Pojmenování části textu čtenářsky atraktivním názvem Rozvrat je navíc pochopitelné pouze z hlediska redakce časopisu, nikoli Šlejharovy tvorby. Ten totiž již v roce 1911 vydal útlou knihu Rozvrat ,8 jejíž děj je však zcela odlišný.

III.

6 Šlejhar Josef K.[arel] (1908. Román, ) Dopis Josefa K. Šlejhara Macharovi z 22 rukopisu . 1. 1908,románu Cvrček 3 „Byl jsem v nejútlejších…“ fragment, rkp. 374J.llS.( jedná se o torzo in: Machar S.[vatopluk] ): Zapomínaní Oni a já II. mého krbu J.[aroslav] o rozsahu 392 ll ) Zdroj:(1929 L A PNP, fond: Josef a zapomenutí. Karel Šlejhar, rukopisy vlastní, próza 1927–1928. Macharovy 4 Šlejhar 1912, s. 747spisy XLVII, s. 248–250 – Aventinum, Praha, s. 249 . 7 Předobrazem Šlejharova cvrčka byl velmi pravděpodobně cvrček z vánoční povídky Charlese 5 Dopis Josefa K. Šlejhara Zdence Hostinské z 10. 12 . 1902 (opis). Zdroj: LA PNP, fond: Josef Karel Dickense: The Cricket onvlastní, the Heart: a fairy tale of home (1845; první české vydání 1885 pod názvem Šlejhar, korespondence odeslaná. Cvrček u krbu: pohádka o domově ). Podle deníkových záznamů z posledních let 19. století totiž Šlejhar Dickensovu tvorbu znal a uznával ji. ( Výpisky z četby, 20 ll. Zdroj: L A PNP, fond: Josef Karel Šlejhar, rukopisy vlastní, deníky a poznámky .) Blíže viz též Machytka 1935, nestr . [s. 119] . Za upozornění na tuto souvislost děkuji Josefu Hrdličkovi. 8 Šlejhar Josef K.[arel] [ 1911]: Rozvrat. Kus příliš pravdivé historie. Knihovna Přehledu revuí, svazek 10 – Přemysl Plaček, Praha. 9 Viz dopis J. S. Macharovi citovaný na s. XX 10 Šlejhar Josef. K.[arel] (1893 ): Havran. Ze vzrušených chvil. In: Lumír. Týdenník zábavný a poučný , roč. 21, č. 10, s. 110–113, č. 11 , s. 128–132, č. 12, s. 133–138 – Ser vác B. Heller, Josef V. Sládek, Praha.

Z dostupných materiálů není možné dobu vzniku románu Cvrček mého krbu přesně určit. S největší pravděpodobností na něm Josef K. Šlejhar začal pracovat roku 1909.9 Stopovat ho však v jeho tvorbě můžeme již od devadesátých let 19. století. Motiv cvrčka-zvěstovatele štěstí se poprvé objevuje v povídce Havran otištěné roku 1893 v časopise Lumír.10 Její hlavní postava, mladík sužovaný nervovými záchvaty, v ní vzpomíná na bezstarostná dětská léta mimo jiné těmito slovy: „Oběma rukama sevřel pevně dědečkovi krk, a co nejpohodlněji uvelebil se na starcových zádech. Šlo se pořád a pořád a pořád. Okolo panovala krásná letní noc. Bylo tolik hvězd, a to hvězdno nebes jako by s nimi kráčelo, nemohli je jinak předejíti. A kdesi na mezi konejšivý řásot cvrčkův také jako by s nimi pořád šel, neumlkaje, nedav se zbýti. 6 Šlejhar Josef K. (1908) Dopis Josefa K. Šlejhara J. S. Macharovi z 22. 1. 1908, in: Machar J. S. (1929): Zapomínaní a zapomenutí. Oni a já II. 1927–1928. Macharovy spisy XLVII, s. 248–250 – Aventinum, Praha, s. 249. 7 Předobrazem Šlejharova cvrčka byl velmi pravděpodobně cvrček z vánoční povídky Charlese Dickense: The Cricket on the Heart: a fairy tale of home (1845; první české vydání 1885 pod názvem Cvrček u krbu: pohádka o domově). Podle deníkových záznamů z posledních let 19. století totiž Šlejhar Dickensovu tvorbu znal a uznával ji. (Výpisky z četby, 20 ll. Zdroj: LA PNP, fond: Josef Karel Šlejhar, rukopisy vlastní, deníky a poznámky.) Blíže viz též Machytka 1935, nestr. [s. 119]. Za upozornění na tuto souvislost děkuji Josefu Hrdličkovi. 8 Šlejhar Josef K. [1911]: Rozvrat. Kus příliš pravdivé historie. Knihovna Přehledu revuí, svazek 10 – Přemysl Plaček, Praha. 9 Viz dopis J. S. Macharovi citovaný na s. 724–725 10 Šlejhar Josef. K. (1893): Havran. Ze vzrušených chvil, in: Lumír. Týdenník zábavný a poučný, roč. 21, č. 10, s. 110–113, č. 11, s. 128–132, č. 12, s. 133–138 – Servác B. Heller, Josef V. Sládek, Praha.

725

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 725

15.11.17 16:43


[…] Zálibně se poddávaje těm houpavým rázům chůze a žije tolikerými zdroji blouznění ve svém srdéčku, domníval se hošík vůbec, že není v celém světě, pod těmi hvězdami zářivými, v neobsáhlosti toho šera s věčnou písní cvrčka nic znamenitějšího nad jeho dědečka a nad jeho štěstí.“11 Zrození ženy-zkázonosné fúrie je s Cvrčkem mého krbu spojeno zcela bezprostředně. Dochází k němu v roce 1896 v povídce Ženy hodné, které příliš milují s podtitulem Z výletního setkání.12 Příběh, který zde Šlejhar vkládá do úst muži, s nímž se vypravěč náhodně spřátelí během nedělních výletů za město, je s fabulí románu víceméně totožný. I zde je manželské štěstí, spočívající podle muže v prostém, pokorném životě na horském statku, uprostřed Bohem požehnané přírody, do základů rozmetáno ženinou zpovykaností, hysterickou panovačností, výbuchy nenávisti. Oproti Cvrčkovi však tato povídka vyznívá méně apokalypticky. Muž je přes všechna přetrpěná příkoří (lhostejno zda skutečná či smyšlená) schopen dohlédnout, že ženino jednání značné míry předurčují dobové konvence: „A přece byl jsem jaksi přesvědčen, že je to konečně žena ve své podstatě taková, jakou se jevila, že as mohla míti jádro dobré, s mravním základem zdravým, neztrouchnivělým. Neboť nevěřím, že tak daleko sahala by zvrhlost a porušenost životní. Seznal jsem i při ní během našeho spolužití mnohé stránky a popudy, jež byly kdys schopny mohutného vývinu a rozvoje a mohly přijíti k plné blahodárné životní platnosti. Mohla se z ní státi za příznivých poměrů žena taková, o jakých jsem se zmiňoval. Ale je to nezřízené úžasné ono vychování našich dob, co zničí docela neskvostnější ženskou přirozenost a zvrhá ji směrem docela opačným, oním hnusným, neživotným směrem, jaký se u žen značí v tom našem takzvaném lepším, noblesnějším, společenském životě. A já se stal jednou z nesčetných obětí života toho.“13 V závěru povídky muž odvrací zkázu statku jeho prodejem, stěhuje se s rodinou do velkého města a rezignovaně v manželství setrvává: „Myslíte, že se má žena změnila? To to, ale je to u nás lepší, alespoň z těch důvodů, že já nejsem celý den doma, a pak že mně víc na celém životě nezáleží. Žiju v jakýchsi trpných mátohách. Co tehdáž uskutečniti se mělo u mne náhle – děje se nyní pozvolna. A stran 11 Šlejhar 1893, s. 128–9. 12 Šlejhar Josef K. (1896): Ženy hodné, které příliš milují. Z výletního setkání in: Květy, roč. 18, – č. 1, s. 9–21, č. 2, 152–162, č. 3, s. 315–320, č. 4, s. 479–485, č. 5, 551–563, č. 6, 645–663 – Vladimír Čech, Praha. 13 Šlejhar 1896, s. 320.

726

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 726

15.11.17 16:43


materielních poměrů: Výdělek můj nikam nestačí, kam mohu a také dluhy se dělají. Vše se zrovna propadá v jejích nehospodářských rukou – “14

11 Šlejhar 1893, s. 128–9 12 Šlejhar 14 Šlejhar Josef 1896,K.[arel] s. 661 (1896): Ženy hodné, které příliš milují. Z výletního setkání. In. Květy 18, Josef – č. 1,K.[arel] s. 9–21, č. 2, 152–162, č. 3, s.Dokumenty 315–320, č. 4, s. 479–485, 5, 15 Šlejhar (1899/1900 ): Vraždění. z pobytu na vsi. In:č. Česká revue. 551–563,Národní č. 6, 645–663 – Vladimír Čech,věnovaný Praha. veřejným otázkám, roč. 3 , č. 1, s. 1–16, č. 2, Měsíčník strany svobodomyslné, 13 Šlejhar 1896, s. 320 č. 4, 418–423, č. 5, 546–552 , č. 6, s. 687–692, č. 7, s. 814–818, č. 8, s. 158–166, č. 3, 286–293, 945–949, č. 9, s. 1077–1082, č. 10, 1197–1202 , č. 11, 1344–1349, č. 12, 1480–1486 – Edvard Beaufort, Praha. 16 Veškeré faktografické údaje ze Šlejharova života přebíráme z vynikající a dosud nepublikované dizertační práce Josef K. Šlejhar filologa a novopackého rodáka Jaroslava Machytky (Machytka 1935). 17 Šlejhar 1899/1900, s. 3, 6

Prostředí horské vesnice, zalidněné postavičkami utloukajícími své pusté životy v surovostech, podvodech a pomluvách, vstupuje do Šlejharova díla v letech 1899 a 1900 prózou Vraždění.15 S mimořádným citem pro atmosféru v ní Šlejhar nahlíží do světa bezejmenné vsi, jejímž předobrazem byla Dolní Kalná – místo, kde Šlejharovi vlastnili statek,16 dějiště Cvrčka mého krbu – a nešetří přitom ironií: „Dnes tedy je zcela jinak. Sen tupé neprobudilosti životní zburcován, život na všech stranách probuzen, utěšeně, nad veškero nadání rozvíjí se. Sedmimílovými střevíci z pohádky dohonilo se u nás rázem, co tak trudně dlouho bylo zameškáno. Všem ideám otevřely se lebi dokořán (bez motyky) – až ku podivu. Ruch bouřlivý pravé osvěty a civilizace, jímž požehnaně obtěžkáno lůno doby, též u nás zdárně počal a pronikl. Co vše u nás v takové poměrně krátké době dovedlo se změniti a zvelebiti, je téměř neuvěřitelno. […] Vzmohli jsme se již na vlastní poštu – fešáckou paní poštmistrovou nyní máme, sice jen vdovu čtyřicetiletou, ale co je pravda, předstihne každou mladici. V oboru svém je vůbec výborná a důvtipná a s roztomilou péčí neopomene pročísti ani jeden ze svěřených sobě dopisů, což nejlépe prý se daří v tmavém sklepě proti svíčce, aniž je potřeba se v nich kuchati, což je spojeno přece s jistým nepohodlím a malým riskem. Zná tak tajemství celé vsi a co neví, nepoví.“17 Protiváhou sousedské sprostoty jsou Šlejharovi přírodní síly a scenérie, které mají v sobě cosi nevysvětlitelného, tajemného, co veškeré lidské hemžení překonává a smiřuje se světem: „Přitlumeně stále mrzlo – jakýs patrný ovan mrazu dlel v nočním ovzduší, ve vše zasahuje. Také noc zjasněla, úžasná plouživá tma z večera řídla a zprůhledněla. Měsíčné světlo zatím kdes v hlubinách oblak se rozeplálo. A k zemi snášely se

14 Šlejhar 1896, s. 661. 15 Šlejhar Josef K. (1899/1900): Vraždění. Dokumenty z pobytu na vsi, in: Česká revue. Měsíčník Národní strany svobodomyslné, věnovaný veřejným otázkám, roč. 3, č. 1, s. 1–16, č. 2, s. 158–166, č. 3, s. 286–293, č. 4, s. 418–423, č. 5, s. 546–552, č. 6, s. 687–692, č. 7, s. 814–818, č. 8, s. 945–949, č. 9, s. 1077–1082, č. 10, s. 1197–1202, č. 11, s. 1344–1349, č. 12, s. 1480–1486 – Edvard Beaufort, Praha. 16 Veškeré faktografické údaje ze Šlejharova života přebíráme z vynikající a dosud nepublikované dizertační práce Josef K. Šlejhar filologa a novopackého rodáka Jaroslava Machytky (Machytka 1935). 17 Šlejhar 1899/1900, s. 3, 6.

727

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 727

15.11.17 16:43


jeho ztlumené jako zvláčnělé reflexy, jichž stále vymrzáním par přibývalo. Ale jako by u pohyblivém vanutí světelném se to dělo – tu kraj zatápěl se v čirou noc, a zas v nepozřetelných přechodech zanášel se tou světelnou jako vlna stápějící mlhou, dle toho, jak plynuly a kupily se oblaky. Té ztemnělé, zasmušující se noci bylo ale pořád více. A tím jaksi nezvykleji, významněji působily šeré přílivy světla vystírající se z mrazivých par.“18 Další zastavení při cestě za Cvrčkem mého krbu nese vročení 1899. Tehdy Šlejhar vydává povídku Ženy hodné, které příliš milují knižně. Pod názvem Z výletního setkání. Vypravování o hodných ženách ji zařazuje do souboru V zášeří krbu.19 Změna titulu v tomto případě není příznakem autorské libovůle, ale textových úprav. Šlejhar vkládá do vyprávění mladého muže několik desítek stran, na nichž pokračuje v tvrdé kritice tehdejších společenských poměrů a především snáší další a další důkazy o manželčině zkaženosti: „Buď si muž jaký chce – na mravní a fyzickou hodnotu netřeba dnes bráti zřetele. Dietní třída, ta rozhoduje jedině. Vezměte konečně jen ty hloupé noviny do ruky: – Taková a taková, s tolika a s tolika, provdala by se za tolikátou a tolikátou dietní třídu… Toť se rozumí, že zrovna tak zase každá ta dietní třída má svoje ustálené nároky na věna. Je-li něco při věně, trochu krásy, trochu ctnosti či jiných přednějších vlastností, béře se s sebou. Ale věno rozhoduje. Vemte zase ty noviny: V tolikáté a tolikáté dietní třídě, oženil by se s věnem tolika a tolika tisíc, třebas i byla nějaká menší chyba (rozuměj u dívky). A tak se to vdává a žení dnes a vše, vše spadá na váhu, jen ne to, co rozhoduje o štěstí života a trvalé ceně spojení. […] Ano, je to ona velkoměstská, cizopasná kasta, jež úplně navykla se stavět mimo zákony přírody. V našem ponětí sloužíme my přírodě, odvislí jsme životem a smrtí od ní, jsme si vědomi neskonalých jejích milostí a přízně a vše očekáváme od ní, neustávajíce jí blahořečiti. Jen pro kastu onu jako by přírody nebylo. Nepoznala bezprostředního ukájení všech životních svých potřeb jen z jejího požehnaného klínu. Ale zvykla si vše již hotové a připravené bez vlastní péče a námahy bráti od jiných, hotové a připravené jaksi samo sebou a očekávající jen, až dojde pozornosti a záliby kasty té.“20 „Šla má žena tehdáž také ku zpovědi… taková 18 Šlejhar 1899/1900, s. 1079. 19 Šlejhar Josef K. (1899): Z výletního setkání. Vypravování o hodných ženách, in: V zášeří krbu. Tři rodinné povídky. Vlastním nákladem, Praha, s. [3]–[204]. 20 Šlejhar 1899, s. 24, 65–66.

728

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 728

15.11.17 16:43


paní, libovaly si báby. Byla při biřmování kmotrou asi tuctu dětí, nedala si to vzít, nesmí se odepřít věc taková – a lidi stáli o ni jako blázni… ovšem stálo to kmotrovství bohulibé asi ku stovce – nedá se přec zahodit se žebráckým pouze dárkem. Nakoupila na sametové šaty, šperky… děvkám, které ani nosit to neuměly – no, stálo to dobře ku stovce. – Sousedky i nesousedky jen ji chtěly mít za kmotru ku křtu svých dětiček – odřeknout se to ani bohumile nesmí, bylo by takové dítě nešťastno… jakémus kloučku podruhyně, jež nám na poli kradla při každé příležitosti, dala za kmotrovský dárek pěkné hodinky. A jak jí slušelo to kmotrovství – to se musí říci – v takových nových vždy šatech – ve starých se nezahodí – při tváření zbožně velebném, jak to dobře uměla, u vědomé velké předsevzaté povinnosti…“21

21 Šlejhar 1899/1900, 1899, s. 176s. 1079 18 Šlejhar 19 Šlejhar Josef K.[arel] (1899 ): Z výletního setkání. Vypravování o hodných ženách , in: V zášeří krbu. Tři rodinné povídky. Vlastním nákladem, Praha, s. [3]–[204] 20 Šlejhar 1899, s. 24, 65– 66

Od druhého „výletního vypravování“ vede cesta k románu již víceméně přímo, přestože texty od sebe dělí bezmála desetiletí. Šlejhar zbavuje mužovu zpověď zcizující třetí osoby, otevírá ji léty, která svatbě předcházela a zakončuje rozhodnutím, jež nelze (v jeho čích) vzít zpět. Hnán utkvělou potřebou konečně říci vše, do nejmenších podrobností, nechává v Cvrčkovi mého krbu rozeznít svůj výrazový a tematický rejstřík v intenzitě hraničící s posedlostí. Rozjitřené až mystické pasáže se tu střídají se střízlivými popisy, okamžiky plné něhy a pochopení se zkraty hysterie, tirády se slabošskou odevzdaností, tragikomické výstupy s karnevalem zoufalství. Matka pro něho představuje nepřekonatelný ideál ženy, ženy-světice, obdařené všemi vlastnostmi, které jsou pro šťastné manželství a řádný rodinný život nezbytné. Ve vlastní ženě vidí bytost skrznaskrz zákeřnou a proradnou, ženu-vamp, která každé jeho slabosti dokáže mistrně využít a jejímž jediným cílem je ho zničit. S obdobnou příkrostí pranýřuje hodnoty i výdobytky moderní civilizace, ohlupující a ubíjející lidskou přirozenost, a nepřestává vzývat staletími prověřený „venkovský“ život předků. Horlí pro asketickou, absolutní morálku a zároveň dává volných průchod svým pudům i vášním. Pro své sousedy nemá než slova jízlivého pohrdání; jeho přáteli a spojenci jsou především zvířata, hovádka Boží. Znovu a znovu utíká do volné přírody (ať již ve skutečnosti nebo v myšlenkách), která i přes svou neoblomnost a krutost není a nikdy nemůže být nespravedlivá. 21 Šlejhar 1899, s. 176.

729

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 729

15.11.17 16:43


IV. Josef K. Šlejhar ve své tvorbě zpracovával náměty z nejbližšího okolí, aniž by se snažil tuto skutečnost příliš rafinovaně zakrývat.22 Cvrček mého krbu v tomto směru není výjimkou, spíše naopak. Šlejhar, obdobně jako ústřední postava románu, prožil dětství u babičky (Karolíny Ullmannové, ve mlýně v Dolní Branné čp. 123), získal vzdělání, oženil se s dívkou z vyšší společnosti (Johankou Nepomuckou, dcerou majitele velkořeznického závodu a několika činžovních domů na Královských Vinohradech), odstěhoval se s ní na statek po svém dědečkovi (v Dolní Kalné čp. 22, nikoli po svatbě, ale až po třech letech strávených v rodičovském domě ve Staré Pace). Stejně jako ona nebyl v manželství šťastný23 a spolu se ženou přivedl hospodářství na okraj bankrotu. Ze statku však neuprchl: byl donucen jej opustit (v roce 1901),24 s manželkou se rozešel a děti dal na vychování ke svým rodičům.

22 Sousedé, kteří se ve vesměs nelichotivých karikaturách snadno poznávali, nesli jeho počínání se značnou nelibostí. Otištění povídky Sezima. Maloměstský obraz (Květy, r. 1893, s. 288–308), v níž Šlejhar vylíčil společenský i existenciální pád maloměstského bonvivána v důsledku zhoubné nemoci, vedla občany Malé Paky k zaslání otevřeného dopisu redakci Národních listů. Ta jej otiskla 28. dubna 1893 pod názvem J. K. Šlejharovi, „také spisovateli“ ve Staré Pace. Již z úvodních vět je rozhořčení „potrefených“ více než zřejmé: „V březnovém čísle časopisu Květy letošního roku uveřejnil jste článek nadepsaný Sezima, v němž drze a neurvale napadl jste některé z počestných občanů města Nové Paky. V článku tom chtěl jste psáti hodně realisticky a zatím jste, jelikož nedostatečné vzdělání (říkává se vlastně nedouctví) výše nad úroveň prostého lidu nepovzneslo, surovým (u Vás obvyklým) způsobem napadl a pokálel jste počestné rodiny a jednotlivé osoby, používaje výrazů přímo pouličních.“ (Anonym [1893]: J. K. Šlejharovi, „také spisovateli“ ve Staré Pace, in: Národní listy, 28. 4. 1893, č. 117, s. 6. – Julius Grégr, Praha.) Román Vraždění (Šlejhar 1899–1900), šťavnatě popisující život v zapadlé horské vesnici, zasel mezi obyvateli Dolní Kalné nenávist vůči Šlejharovi na dlouhá desetiletí. Setkal se s ní i dříve zmiňovaný Jaroslav Machytka, když do vsi zavítal ve 30. letech minulého století: „O Šlejharově sedlačení v Kalné jsem se informoval také přímo v Dolní Kalné. Poznamenávám k tomu, že ještě dnes nechtělo v Kalné mnoho lidí o Jos. K. Šlejharovi ani slyšet.“ (Machytka, [s. 385]) 23 V dopise Vilému Mrštíkovi z 20. září 1897 staví své manželské trpkosti do kontrastu s idylou zachycenou v Pohádce máje (opis dopisu Josefa K. Šlejhara Vilému Mrštíkovi z 20. 9. 1897. Zdroj: LA PNP, fond: Josef Karel Šlejhar, korespondence vlastní, odeslaná) a o necelé tři roky později píše J. S. Macharovi: „Drahý hochu, nejsou to utěšené věci života, ale klidně se přes ně přenáším – zvláště že zbavím se nejstrašnějšího nepřítele – ženy…“ (Dopis Josefa K. Šlejhara J. S. Macharovi z 24. 8. 1900, in: Machar J. S. (1929): Zapomínaní a zapomenutí. Oni a já II. 1927–1928. Macharovy spisy XLVII, s. 199–200 – Aventinum, Praha.) 24 Josef K. Šlejhar opustil Dolní Kalnou krátce po prohraném soudním sporu, který s ním právě kvůli statku vedli vlastní rodiče. V rozsudku z 24. dubna 1901 se totiž mimo jiné uvádí: „Žalovaným Josefu Šlejharovi a Haně Šlejharové nepřísluší právo bydleti s jich rodinou v domě žalobcům náležitém čp. 22 v Dolní Kalné a jsou povinní do 14 dnů pod exekucí dům tento vykliditi a v téže době zaplatiti útraty sporu obnosem 21 K 64.“ (Záznam o soudním sporu Arnošta a Josefy Šlejharových proti Josefu a Haně Šlejharovým. Zdroj: SokA Jičín, fond: Okresní soud Nová Paka, sign. C 88/1901 Šlejhar.)

z s

v

v

730

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 730

15.11.17 16:43


Výše zmíněné by nemělo svádět k domněnce, že román je dokumentem či archiválií, věrně zachycující část Šlejharova života. Zcela jistě však vystihuje, jak on toto období vnímal, jak je cítil a prožíval.

22 Sousedé, kteří se ve vesměs nelichotivých karikaturách snadno poznávali, nesli jeho počínání se značnou nelibostí. Otištění povídky Sezima (Šlejhar Josef K. [arel] [1893]: Sezima, in: Květy. Listy pro zábavu a poučení s časovými rozhledy, s. XXX - XXX), v níž Šlejhar vylíčil společenský i existenciální pád maloměstského bonvivána v důsledku zhoubné nemoci, vedla občany Malé Paky k zaslání otevřeného dopisu redakci Národních listů. Ta jej otiskla 28. dubna 1893 pod názvem J. K. Šlejharovi, „také spisovateli“ ve Staré Pace. Již z úvodních vět je rozhořčení „potrefených“ více než zřejmé: „V březnovém čísle časopisu „Květy“ letošního roku uveřejnil Jste článek nadepsaný „Sezima“, v němž drze a neurvale napadl Jste některé z počestných občanů města Nové Paky. V článku tom chtěl Jste psáti hodně realisticky a zatím Jste, jelikož nedostatečné vzdělání (říkává se vlastně nedouctví) výše nad úroveň prostého lidu nepovzneslo, surovým (u Vás obvyklým) způsobem napadl a pokálel jste počestné rodiny a jednotlivé osoby, používaje výrazů přímo pouličních.“ (Anonym [1893]: J. K. Šlejharovi, „také spisovateli“ ve Staré Pace, in: Národní listy, 28. 4. 1893, č. 117, s. 6. – Julius Grégr, Praha.) Román Vraždění (Šlejhar 1899–1900), šťavnatě popisující život v zapadlé horské vesnici, zasel mezi obyvateli Dolní Kalné nenávist vůči Šlejharovi na dlouhá desetiletí. Setkal se s ní i dříve zmiňovaný Jaroslav Machytka, když do vsi zavítal ve 30. letech minulého století: „O Šlejharově sedlačení v Kalné jsem se informoval také přímo v Dolní Kalné. Poznamenávám k tomu, že ještě dnes nechtělo v Kalné mnoho lidí o Jos. K. Šlejharovi ani slyšet.“ (Machytka, [s. 385]) 23 V dopise Vilému Mrštíkovi z 20. září 1897 staví své manželské trpkosti do kontrastu s idylou zachycenou v Pohádce máje (Opis dopisu Josefa K. Šlejhara Vilému Mrštíkovi z 20. 9. 1897. Zdroj: LA PNP, fond: Josef Karel Šlejhar, korespondence vlastní, odeslaná) a o necelé tři roky později píše J. S. Macharovi: „Drahý hochu, nejsou to utěšené věci života, ale klidně se přes ně přenáším – zvláště že zbavím se nejstrašnějšího nepřítele – ženy…“ (Dopis Josefa K. Šlejhara J. S. Macharovi z 24. 8. 1900, in: MACHAR J.[aroslav] S.[vatopluk] (1929): Zapomínaní a zapomenutí. Oni a já II. 1927–1928. Macharovy spisy XLVII, s. 199–200 – Aventinum, Praha, s. 200) 24 Josef K. Šlejhar opustil Dolní Kalnou krátce po prohraném soudním sporu, který s ním právě kvůli statku vedli vlastní rodiče. V rozsudku z 24. dubna 1901 se totiž mimo jiné uvádí: “Žalovaným Josefu Šlejharovi a Haně Šlejharové nepřísluší právo bydleti s jich rodinou v domě žalobcům náležitém čp. 22 v Dolní Kalné a jsou povinní do 14 dnů pod exekucí dům tento v ykliditi a v téže době zaplatiti útraty sporu obnosem 21 K 64. ” (Záznam o soudním sporu Arnošta a Josef y Šlejharových proti Josefu a Haně Šlejharovým. Zdroj: SokA Jičín, fond: Okresní soud Nová Paka, sign. C 88/1901 Šlejhar)

Nezúčastněného pohledu se dnes už sotva dopátráme. Přesto je možné onu životopisnou linii Cvrčka alespoň částečně doplnit. Dochovalo se totiž autentické svědectví Šlejharovy manželky, které získal spisovatel František Hampl, a v roce 1937 je otiskl v Literárních novinách: „Dozvěděv se, že Šlejharova žena žije v Nové Pace, prý v chorobinci, sbíral jsem odvahu, abych ji navštívil a uslyšel zase její obžalobu, a věřil, že ji poví prostě, usmířeně, nezatížena příšerným viděním šlejharovského nitra. Sedělo ve mně vědomí, že se té ženě křivdí, že není nikoho, kdo by za ni promluvil, že stárne opuštěna, marně čekajíc na spravedlnost. Nová Paka dýchala právě svěží zelení. Na začátku městečka, nedaleko malého nádraží bydlí Hana Šlejharová v podkrovním chudičkém pokojíku. Stárne již, je jí 68 let. Vyklonila se z okna, červený šátek zasvítil, rozlévaje okrouhlou skvrnu na okenní tabulce. V pokojíku je jenom postel, stolek, dvě židle a skříň: v zimě se sem dere krutá zima, nezažehnatelná malými kamny, teď na jaře je chudá obyvatelka odměňována širokým pohledem do tesknoty rozvlněného kraje, na jehož samém konci se zdvíhá již v modravém oparu hrad Pecka. ‚Chtěl bych, abyste mi povídala o svém životě, hlavně o svém manželství se Šlejharem. On byl velký spisovatel, ale zdá se mi, že v jeho poměru k vám bylo stále něco nevyjasněného, že jste si nerozuměli a že on viděl všechno černější, než to vskutku bylo. Psal o tom vašem manželství dopisy, ty dopisy byly tištěny, a jsou v nich slova těžší olova. Nejde mi o sensaci, to ne, jenom bych rád slyšel vás.‘ Paní Šlejharová nevěděla honem, co odpovědět. Zaškubaly jí rty, dvě bohaté slzy se skoulely po tvářích a ruce nějak marně zašermovaly. Teprve po chvíli se rozpovídala a své vypravování mi ještě po několika dnech doplnila dopisem. Jistěže na mnohé zapomněla, podrobnosti vymizely z paměti, některé děje zasuly vlny subjektivního vidění… ‚To je pravda, nerozuměli jsme si. Já pocházela ze zámožně vinohradské rodiny N. Byla jsem holka mladá sotva devatenáctiletá, když mně provdali. Nějaký příbuzný mne seznámil se Šlejharem, on byl tehdy úředníkem v pečeckém cukrovaru a nebylo mu víc než pětadvacet let. V cukrovaru

731

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 731

15.11.17 16:43


ovšem nevydržel, on nevydržel nikde, byl potom nějaký čas zaměstnán v Praze, ale sotvaže jsme se vzali, již jsme se stěhovali do Dolní Kalné u Paky na statek, kde chtěl sedlačit. Byla jsem provdána do statku s pěkným věnem, o vedení statku jsem neměla ani ponětí, měla jsem jen dobrou vůli do manželského života, v který jsem vstoupila s úmyslem, že se přičiním, abych se do všeho vpravila… Na naší svatbě seznámil se Šlejharův bratr, který později zešílel, s mou mladší sestrou, družičkou. Později se vzali. A ona také teď žije jako vdova v Nové Pace. Šlejharové byli vůbec divní, staří i děti. Mnoho se o nich povídalo po kraji. Můj muž hospodářství nerozuměl a já také ne. K čemu mohlo vypadat, když on místo práce si vzal knížku, odešel do lesa, četl nebo psal. Všecka starost spočívala na mně a při tom se mi začaly rodit děti, jedno za druhým. Některé zase hned umíraly. Nějaký čas po svatbě, snad dva nebo tři roky, jsme se snášeli dobře, potom přišly těžší starosti a já věru nevěděla, co on vlastně chce. Všeho se brzo nabažil, nestaral se o nic, na statek vzal šafáře a sám jezdil k rodičům, kde se stále mluvilo jen o mém špatném hospodářství… Je to pravda, nerozuměla jsem mu, ani jako člověku ani jako spisovateli. Snad potřeboval jiné ženy, ale ještě spíš, snad se vůbec nehodil pro manželství. Týral mne, vyčítal, a když bylo něco pokaženo, vždycky mi dával vinu. Bývala jsem často bezradná, neměla jsem, na koho bych se obrátila. Moje maminka byla daleko. Statek jsme měli v Dolní Kalné pěkný, mohlo být mezi námi dobře, kdyby on byl býval jiný. Ale představte si! Přebývali jsme krátce na statku, když k nám chodila jeho příbuzná; leccos jsme jí dávali… A potom jsem zvěděla, že Šlejhar měl s ní ještě před svatbou dítě.25 Která mladá žena tohle může pochopit a odpustit? Ale já bych byla i odpustila, kdyby se byl ke mně choval jako člověk. Narodila se nám řada dětí. Většinou pomřely… On je měl dost rád, ale takovou divnou láskou; potěšil se s nimi, ale o jejich hmotné zabezpečení se vůbec nestaral. Došlo to tak daleko, že se chtěl se mnou dát rozvést, toužil po změně. Jako nevydržel v žádném zaměstnání dlouho, tak asi také nevydržel u jediné ženy. Všechno ho pálilo, nic mu nebylo vhod. Také sousedé v Kalné

j

25 „Šlejharovská krev, jež hnala děda i otce k nemanželským poměrům, bouřila i v žilách Josefových. A patřilo již k tragédiím Šlejharova rodu, že matkou mrtvého jeho dítěte se stala nevlastní tetička, dcera jeho děda a hospodyně na kalenském statku.“ (Machytka 1935, nestr. [s. 33])

732

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 732

15.11.17 16:43


ho mrzeli. Napsal o nich různé věci ve svých knihách a oni ho pak pronásledovali. Jednou musel před nimi utéci z Kalné v noci. Soud však neshledal žádný důvod pro rozvod, a tak jsme se rozešli dobrovolně. Statek si nechali zatím staří Šlejharovi, později si vzali i naše děti k sobě, můj muž se stal suplentem v Hradce Králové, a já – já musela do služby.‘“26

V.

25 „Šlejharovská krev, jež hnala děda i otce k nemanželským poměrům, bouřila i v žilách Josefových. A patřilo již k tragédiím Šlejharova rodu, že matkou mrt vého jeho dítěte se stala nevlastní tetička, dcera jeho děda a hospodyně na kalenském statku.“. In: ( Machytka 1935, nestr. [s. 33] ) kulturního člověka. 26 Hampl František (1937): Dvě obžaloby Literární noviny. Čtrnáctideník roč. 10, 1937/1938 , č. 1., s. 5, č. 2, s. 5, č. 9, s. 7, č. 10, s. 6 – Evropský literární klub, Praha

Cvrček mého krbu je nejintimnějším a nejrozsáhlejším dílem, které Josef K. Šlejhar vytvořil. Zabýval se jím bezmála celý život a je tedy více než symbolické, že je zároveň i tím posledním, které před jeho smrtí – 4. září roku 1914 – vyšlo tiskem. Také proto je možné tento „román ze života a osudů přítele“ bez přílišné nadsázky vnímat jako osobní a uměleckou závěť; jako vyznání, odkaz. A číst ho jako umanutý, litanický otisk Šlejharova vlastního života, anebo jako hořkou metaforu života samotného. Jako sled záblesků radosti (První píseň cvrčkova, první zavolání; Druhé zavolání; Třetí ozev; Třetí zavolání), neúprosnou logikou osudu pohlcovaných temnotou zoufalství (Cvrček se již neozývá). Jako soukolí čtyř ročních dob jednou provždy stržené a sevřené ve spárech zimy. Pavel Hájek

26 Hampl František (1937): Dvě obžaloby, in: Literární noviny. Čtrnáctideník kulturního člověka. roč. 10, 1937/1938, č. 1., s. 5, č. 2, s. 5, č. 9, s. 7, č. 10, s. 6 – Evropský literární klub, Praha.

733

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 733

15.11.17 16:43


SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 734

15.11.17 16:43


EDIČNÍ POZNÁMKA Výchozím textem přítomného čtenářského vydání románu Josefa K. Šlejhara Cvrček mého krbu je dvoudílný časopisecký otisk v časopise Květy v letech 1912 a 1913: Šlejhar Josef K. (1912): Cvrček mého krbu. Román. Ze života a osudů přítele, in: Květy. Časopis věnovaný poučné zábavě i záležitostem národním, roč. 34, č. 1, s. [43]–68; č. 2, s. [200]–224; č. 3, s. [261]–273; č. 4, s. [436]–455; č. 5, s. [606]–617; č. 6, s. [688]–708; č. 7, s. [78]–93; č. 8, s. [129]–146; č. 9, s. [332]–352; č. 10, s. [389]–407; č. 11, s. [577]– 598; č. 12, s. [742]–747 – Vladimír Čech, Praha. Šlejhar Josef K. (1913): Rozvrat. Román. Ze života a osudů přítelových, in: Květy. Časopis věnovaný poučné zábavě i záležitostem národním, roč. 35, č. 1, s. [108]–120; č. 2, s. [167]–180; č. 3, s. [337]–357; č. 4, s. [490]–509; č. 5, s. [586]–598; č. 6, s. [751]–764; č. 7, s. [69]–91; č. 8, s. [235]–256; č. 9, s. [351]–374; č. 10, s. [487]–512; č. 11, s. [611]– 640; č. 12, s. [749]–787 – Vladimír Čech, Praha. Za výchozí text pro naše čtenářské vydání jsme zvolili tato časopisecká vydání poslední ruky. Fragmentární autorský rukopis s incipitem „Byl jsem v nejútlejších svých dětských létech“, který pokrývá první díl románu a část dílu druhého (viz Doslov) a odlišující se od časopiseckého otisku jen nepatrně (na úrovni diakiritických znamének), se pro nás stal podnětem a oporou pro rozhodnutí vydat oba díly společně a opatřit je názvem prvního z nich. (Rukopis je uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví: fond Josef Karel Šlejhar, rukopisy vlastní, próza, 392 ll). Dále k rukopisu nepřihlížíme. Číslování kapitol původně samostatného románu Rozvrat (zde na s. 341 až 720) nahrazujeme číselnou řadou plynule navazující na předchozí sled kapitol, tj. 44 až 86. Pro naše vydání jsme text upravovali v těchto ohledech: Zkratky a p. a na př. rozepisujeme: a podobně a například.

735

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 735

15.11.17 16:43


V psaní velkých/malých písmen zachováváme kolísání v kapitalizaci po dvojtečce a ve slově Bůh/bůh. Dále ponecháváme malé písmeno po vykřičníku či otazníku, např. Copak že tohle má u nás co dělat? pomyslil jsem si znepokojen. V ostatních případech kapitalizaci normalizujeme a sjednocujeme. Hranici slov v písmu upravujeme podle současné normy. Dohromady píšeme spřežky jako kupodivu, naráz, poprvé, zanedlouho, odjakživa, najevo, naštěstí, doprostřed apod. Zachováváme samohláskovou kvantitu jako shlédaje, hlédání, jítřivého, kravou, spat, infamní apod. Obdobně neupravujeme ani samohláskovou, ani souhláskovou kvalitu, např. okeán, touh, zadostučiněně, brňkne, Ančka; výjimku činíme u slov masivní, sát, sutiny, rozpjatý, zdrženlivostí, ruměný, ústraní, stavení, seníku (m. massivní, ssát, ssutiny, rozpiatý, zdrželivostí, ruměnný, ústranní, stavenní, senníku) atd. Upravujeme psaní s/z, např. z/ze + genitiv m. s/se + genitiv, strnulý m. ztrnulý, zkonejšenou m. skonejšenou, zřítil m. sřítil, sžíravé m. zžíravé, zmačkáno m. smačkáno, ztuchlinou m. stuchlinou, stápěje m. ztápěje. Psaní cizích slov a jmen normalizujme, píšeme lawn-tenisové m. lawn-tennisové, nejžoviálněji m. nejjovialněji, ekonomie m. oekonomie, patetický m. pathetický, virtuózně m. virtuosně, fyzickou m. fysickou, cigarety m. cigaretty, krokodýlka m. krokodilka apod. Apostrofy ve slovech kam’s, mohl’s, že’s, co’s, se’s, podepsala’s, nezaplatila’s, stejně jako maj’, musej’, znaj’ atp. vypouštíme. Interpunkci upravujeme podle současné normy. Čárkou/čárkami oddělujeme vokativy, vedlejší věty a přechodníkové konstrukce. Naopak čárku rušíme před spojkami a a nebo v jednoznačně slučovacím poměru, před spojkami jako a než, jestliže neuvozují vedlejší větu nebo vsuvku, a v případech jejího nadměrného užití (zvláště v kombinaci s pomlčkou: , – a , –). Jako charakteristické zachováváme velmi časté užívání pomlček, uvozující a zakončující odstavce, oddělující repliky jednotlivých postav, včetně jejich kumulací. Do tvaroslovné, lexikální a syntaktické podoby textu nezasahujeme a zachováváme tvary jako u jakéms pozastavení všeho, u hlásání všeho, u neskonalém soujemu všeho, u hlédání těch nebes a neskonalém jejich smíru; a jen tedy o onu povinnost bdělosti a převahy inteligence se mně jednalo při mé ženě atd.

736

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 736

15.11.17 16:43


Nadto jsme do vydávaných textů zasáhli v těchto případech: s. 11 s. 17 s. 18 s. 31 s. 45 s. 48 s. 64 s. 76 s. 82 s. 102 s. 103 s. 119 s. 151 s. 153 s. 157 s. 160 s. 161

s. 174 s. 191 s. 214 s. 229 s. 230 s. 231 s. 258 s. 272 s. 277 s. 324 s. 328

vlastně na mém neblahém stavu utkvívaje m. stanu že bylo potřebí i dvou „pečení“ týdně m. týdne Byla mně nezapomenutelná tato nedělní odpůldne m. odpůlne máš uš hlad… hungra… vata bisla… m. wata blahým dobrým zadostučiněním m. zadostiučiněním samý vzryv jen se ozýval m. ozývaly učil jsem se angličtině m. angličině všehoj všech bolestí… m. bolestí.. jíž dnešní doba propadla pod nejvyšperkovanější a nejumravněnější etiketou kultury m. nejumravnější prokletí osudu samo… m. samo…. jakých jen žádná láska nepotřebuje… m. nepotřebuje…. a jich opomenutí bývá tak osudné m. jichž nabyl jsem posléz vítězného m. vítěznéno aby všechny ony temné překážky odstupovaly čím dále bezpečněji m. any spolykal jsem prudkou m. spolýkal dost přesvědčujícího políbení… m. políbení.. nevystihlého a nepochopitelného vznítilo se ve mně při tomto mém prvním oslovení m. so A zároveň jako by hned toto oslovení m. totě ohromivě ukládalo se v duši m. duši bijícím v účast čemus nesmírnému a mystickému m. nesmírmému objímající vůkol nebesy a zemi m. zemí v jakém snažíme se míti iluzi a ohlas jediného splynutí bytostí a podstat v týž úchvat a zdroj nekonečnosti… m. nekonečnosti…. zaháral jsem tu sladce a roztouženě… m. roztouženě…. vysnívaje v tajemných jejích podstatách své sny zemědělce a člověka… m. člověka…. ještě vhodněji se zaokrouhlí… m. zaokrouhlí…. jimiž volají a připovídají m. jímž když vše jako by bylo m. jako bylo vzpečujícím se tvrdošíjně sklouznouti dovnitř m. sklouznosti v sladkosti útají srdce m. utají jíž posléz kráčeti musí m. jímž

737

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 737

15.11.17 16:43


s. 330 dovedl jsem se nořiti v takové m. takové s. 335 za niž nestačuje jaksi žádné odvděčení… m. odvděčení.. čeho bezděky jsem se obával… m. obával…. s. 341 celou podstatou své bytosti žije v ženě své… m. své.. s. 343 ač byla známá nepořádná šlempra, umějící se tvářiti tak přímě m. šlumpra s. 357 kdykoliv jsem šel naší síní m. síni s. 367 připravuje vás o vaši vlastní podstatu m. vaší přejemnou vébu plátna m. vebu s. 377 A v nadhvězdné kraje, kde dlel On m. diel s. 383 až jste přivedeni k tomu přesvědčení m. přívedeni s. 386 a jsou to třebas i jiné okolnosti a ohledy m. okolností s. 447 A já tolik trpím, tolik trpím… m. trpím..... s. 448 moje matka kdyby tu byla… m. byla.... s. 449 Cítíš… cítíš… m. cítíš.... s. 450 Snad by se mohl telegram nějak odvolati, kdyby snad… m. snad.... s. 457 a tak mně za to zas pošle… m. pošle.... s. 461 přihlásily k bezuzdnému svému dílu m. bezzudnému svém udílu s. 474 musí si dát říci přece každá… m. každá.... s. 475 avšak ta mému pohledu dovedla se vyhnouti m. tak s. 476 že zachovám se podle její rady… m. rady..... s. 478 jaksi tomu pátrání snaže se uniknouti m. pátráni s. 486 ty, ty, ty… m. ty.., s. 488 s jakýms plamenným ržáním ve zracích m. ržánm s. 496 jen jižjiž ji uvrhnouti kamsi v bezednou propast záhuby m. je s. 497 stala se ještě horší a nesnesitelnější… m. nesnesitelnější.... s. 499 jdou dát dítěti pít… m. pít.... s. 508 Byly to jaksi fyzické pocity čehos do mě neblaze vniklého m. mně s. 522 nejčistší a nejposvátnější ze svého já m. nečistší s. 525 jako na nepoddajnou bránu plnými křečovitě zatknutými pěstmi m. nepodajnou s. 530 táži se v hodně jízlivé ironii m. jízlivě s. 540 v jejíž touze a zadostučinění nechť nebesa a země pominou a pomine vše ostatní m. zadostiučinění s. 556 Ale měl jsem věděti m. mě s. 587 tříště to zároveň hlavu zmijí m. třiště s. 614 jejž příroda určila tvorstvu svému… m. svému..

738

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 738

15.11.17 16:43


s. 673 s. 681 s. 696 s. 701

a co všechno ti musím oddřít m. odřít A tento zášleh jako by mně pohrozil m. zášle které přece byly již předvečerem katastrofy mé m. karastrofy co jsem zanechával z toho nejsladšího m. nejsladčího

Za nezištnou pomoc a cenné rady při přípravě této edice děkuji Evě Bílkové, Jitce Bílkové, Marcele Halabrínové (Národní muzeum), Josefu Hrdličkovi, Barboře Janouškové, Janu Komárkovi, Evě Lorencové,

Jakubu Říhovi, Haně Taudyové, Jaromíru Typltovi, Janě Vejříkové, rodině a přátelům. P. H., Praha 2002–2017

739

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 739

15.11.17 16:43


SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 740

15.11.17 16:43


OBSAH I.

První píseň cvrčkova, první zavolání .......... 7

II.

Druhé zavolání ................................ ..... 51 Třetí ozev ............................................ 79

III. Třetí zavolání .................................. .... 181 Cvrček se již neozývá ............................ 223

Ostatně poslední slovo jsem neřekl (doslov) ... 723 Ediční poznámka ....................................... 735

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 741

15.11.17 16:43


SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 742

15.11.17 16:43


JOSEF K. ŠLEJHAR CVRČEK MÉHO KRBU Román ze života a osudů přítele

K vydání připravil Pavel Hájek Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 366. publikaci Grafická úprava a obálka s použitím mědirytiny Marka Catesbyho e Goat-sucker, publikované roku 1731 v knize e Natural History of Carolina, Florida and the Bahama Islands ateliér Marná Sláva Sazba písmem Andulka Book Pro (Storm Type Foundry) a News Gothic Luděk Kubík /3.dílna/ Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 744 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-186-3 ISBN 978-80-7470-187-0 (MOBI) ISBN 978-80-7470-188-7 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz. Doporučená cena včetně DPH 560 Kč

ISBN 978-80-7470-186-3

SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 743

15.11.17 16:43


SLEJHAR-PAVEL-sazba-pozn-new2.indd 744

15.11.17 16:43

Josef K. Šlejhar: Cvrček mého krbu  
Josef K. Šlejhar: Cvrček mého krbu  

http://akropolis.info/kniha/cvrcek-meho-krbu/

Advertisement