Page 1

ISBN 978-80-7470-164-1

Kamila Skopová ČECHY, DOMOV MŮJ

Nová kniha výtvarnice a spisovatelky Kamily Skopové je poutí po zemích českých, po jejich etnografických regionech. Jednotlivé kapitoly přibližují vybrané oblasti a popisují krajové zvyky, jazyk, architekturu, stravu či odívání. Lidová kultura hmotná i duchovní vytvořila nespočet projevů hodných našeho zájmu, inspirovala mnoho slavných osobností ze světa kultury. Lidové stavby, kroje, písně, taneční projevy a muzika, slovesnost a nářečí, vzájemné vztahy, zvyky a obyčeje, rituály a obřadnost, způsob hospodaření, lidový výtvarný projev, ale také lidová strava — o tom všem se dozvíte z autorčina poutavého vyprávění okořeněného krásnými ilustracemi. Knihu doprovází i originální audio CD.

Kamila Skopová

ČECHY, DOMOV MŮJ aneb Malá vlastivěda o místech, lidech, řeči, krojích, zpívání… i stravování


Kamila Skopovรก


Kamila Skopová

ČECHY, DOMOV MŮJ aneb Malá vlastivěda o místech, lidech, řeči, krojích, zpívání… i stravování


Vychází za přispění společnosti

poctivá kosmetika inspirovaná českou přírodou a tradicí

© Text & Illustrations Kamila Skopová, 2017 © Graphic & Cover Design Ondřej Fučík, 2017 © Filip Tomáš — Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-164-1


Ta naše malá země česká je ale hezká! Chutná jako koláč s mnoha sladkými náplněmi. Hýří barvami jako jabloň, na jejíž větve sadař narouboval mnoho různých odrůd a ona teď rodí jablíčka červená, žlutá, zelená, žíhaná… Voní mateřídouškou, malinami, houbami, tůněmi rybníků. V zimě nás štípe do nosu mrazem, rozhazuje náruče sněhu a ustýlá jarním bledulím. Co se tu za staletí urodilo písniček, krojů, zajímavých staveb, dobrůtek na talíři, ale také krásných šikovných lidí a užitečných věcí… Nevěříte? Tak pojďte! Vyšlápneme si na okružní poznávací špacír po Čechách, abychom se seznámili s oblastmi, kterým se odborně říká etnografické regiony. Není to dělení podle současných map. Naši předkové si dělili svou zemi podle místních zvyklostí i národností, krojů a nářečí, také podle bývalých panství nebo prostě podle krajinného rázu. Až projdeme českou krajinou všemi směry, určitě si řekneme onu okřídlenou větu pana Hrušínského z filmu Vesničko má středisková — „to není země, to je zahrádka…“ Mnohokrát jsem cestovala do ciziny, obdivovala tam místní krásy, přírodu, architekturu, zajímavosti a v dobách totality i záviděla svobodný život v západní Evropě. Ale věřte nebo ne — už třetí den se mi stýskalo po Čechách, tehdy spíše po Československu, a neustále se mi do mysli vkrádala poslední slova druhé sloky písně pánů Škroupa a Tyla ze hry Fidlovačka z roku 1834, písničky prosté a dojímavé, která se posléze stala naší národní hymnou: „mezi Čechy domov můj“.


Úvod O lidových stavbách Náš výlet po Čechách bude imaginární a nebude ani v současnosti, ale řekněme kolem poloviny 19. století. To ještě naše vesnice nehyzdily zpupné stavby takzvaného podnikatelského baroka. Naopak selské baroko zdobilo jihočeské návsi svými barevnými štíty, na horských stráních seděly pod korunami vysokých stromů roubené chalupy jako slepičky, krajinu krášlila boží muka a obílené kapličky, na rozcestí stály křížky. Cesty stínily vzrostlé aleje. Tehdy většinu přírody pokrývala tráva, nikoliv asfalt a beton. Jistě, i stavby bohatých měšťanů a šlechty měly za úkol reprezentovat, ale přesto více souzněly s okolní přírodou než většina současné architektury. Tvář krajiny se hodně změnila, často ke své i naší škodě. A tak si připomeňme, jak a v jakém prostředí žili naši předkové v různých koutech Čech. Setkáme se s malebností skládaných lomenic dřevěných roubených staveb, s důmyslným zpevněním zdiva hrázděním, udiví nás fantazie prostých zedníků a štukatérů, kteří vytvořili barevné štíty selského baroka, oceníme bytelnou architekturu podstávkových domů. Setkání s lidovou architekturou, stejně jako ostatní kapitoly této knihy, si neklade za cíl odborný výklad. Existuje řada fundovaných publikací s touto tematikou. Spíše chce ukázat rozmanitosti lidových staveb na našem území, ale nejen je, také ostatní zajímavosti ze života našich předků.

O zajímavostech Lidová kultura hmotná a duchovní vytvořila nespočet projevů, o kterých by bylo zajímavé psát. Tradiční hospodaření, pranostiky a pověry, zvyky a obřadnost, kalendářní a rodinné obyčeje, vztahy mezi lidmi, život školní, tovaryšský, vandrovní, vojenský, řemesla a cechy, lidová hudebnost a taneční tradice, výtvarné projevy třeba v podmalbě na skle, malované keramice, lidovém svátečním oděvu, ale také zvláštnosti prosté lidové stravy. Namátkou vybrané zajímavosti lidové kultury a života nemohou obsáhnout celé toto bohaté spektrum. Pokud ale vzbudí váš zájem, bude to skvělé nakročení k dalšímu studiu a objevování života v minulosti. Není to zbytečné. Jedna moudrost praví, že kdo nezná svou minulost, nemá nárok na budoucnost. O lidovém oděvu Bylo řečeno, že náš výlet se odehrává okolo poloviny 19. století. Jak se v té době oblékali na českém venkově? V roce 1836 před slavnou korunovací Ferdinanda V. Dobrotivého za českého krále obeslal pražský hrad všechna panství žádostí o vyslání alegorických vozů s vesničany ve slavnostních krojích. Mnoho kanceláří tehdy odpovědělo, že na jejich panství už žádný lidový kroj neexistuje. Zajímavé je, že zápornou odpověď poslali většinou z českých lokalit, tyto průvody tehdy ochotněji uspořádali čeští Němci. Možná byli větší patrioti

7


nebo jim nebylo zatěžko si přidělat práci. Kdo ví, každopádně už v polovině 19. století byl lidový kroj zřejmě nahrazován městským typem oblečení. Až Národopisná výstava českoslovanská v Praze v roce 1895 vzbudila zájem o lidový oděv a o lidovou kulturu všeobecně. Vzniká mladý vědecký obor etnografie, národopis. Tehdy byly z terénu získány mizející artefakty lidového oděvu a zachráněno a pro budoucnost popsáno mnoho projevů lidové kultury. V dnešní době už v Čechách není nikde zvykem oblékat ke slavnostním chvílím kroj, snad jenom na Chodsku chodí starší ženy do kostela ještě v kroji a oblékají ho i ti mladí o Chodských slavnostech. Lidový oděv, především jeho repliky, oblékají pouze členové folklorních souborů. Je dobře, že se v poslední době mnoho z těchto zájmových uskupení zabývá problematikou lidového oděvu se vší vážností. Studují podklady ve sbírkách muzeí a snaží se, byť někdy s určitou stylizací, vrátit kroji jeho původní podobu a důstojnost. O písničce Písně svými texty a melodikou vypovídají o charakteru obyvatel oblasti, v níž vznikly. Odráží se v nich i ráz krajiny, nálada prostředí. Chodské písničky a tance jsou veselé, kurážné, svižné. Pomalé zadumané melodie evokují mlžnou nostalgii třeboňských rybníků a rovinu jihočeských Blat. O kom si zpívali v kraji prácheňském? O kom jiném než o dudácích spolu s dudáky. Plzeňáci si s chutí zazpívají o pivečku, ale témat je tu nepřeberné množství — o vojně, nešťastné lásce, o milování, trampotách stavu manželského, o hospodaření a konečně i o věcech posledních. Horákům nikdy nechyběl humor i jistá rozvernost. Muzikanti s tanečníky se navzájem škádlili

8

proměnlivým rytmem mateníků. Zatancovat „na první dobrou“ složitý mateník byl tanečníkův majstr­štyk. S oblibou je tancovali nejen na Českém Horácku, ale také v  celém Polabí a leckdy i v okolních končinách Čech. Venkované v Orlických horách, Podkrkonoší, kolem Jizery a pod Ještědem si omastili chudobný kucmouch veselostí. Svědčí o tom texty písniček. Také tu vášnivě rádi tancovali. Štajdyše, mazurky, obkročáky, latováky, směsky, rejdováka a rejdovačku, minety, šmikorandu, polky a sousedské. Venkovský lid v okolí Prahy napodoboval panskou módu v oděvu i v hudebním projevu. Lidová poezie tu ale zcela svébytně vytvořila rozsáhlá srdcervoucí vyprávění o zhrzené lásce, odvedeném milém nebo věrný popis jakéhosi strašlivého mordu. Jejich sentiment dnes vyvolává spíše shovívavý úsměv, ale služky, zpívající si při mytí nádobí, se dojímaly smrtelně vážně a do škopku ukápla nejedna slzička. Písnička dříve provázela člověka od kolébky do hrobu. Maminčiny ukolébavky, dětská říkadla a hry, zpívání ve škole před začátkem vyučování spolu s kantorovými housličkami, vyzpívaná radost i zklamání z první lásky, obřadní písně svatební. Písně vojenské i o vojně, o rekrútě, popěvky pijácké i poněkud košilaté, písně pracovní u ponku, verpánku, na poli a ve stodole na mlatě. Písně o hořkosti stárnutí a konečně i ona známá „ze země jsem na zem přišel, na zemi jsem rozum našel, po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán…“ provázela na cestě poslední… Výběr osmdesáti písniček ze všech koutů Čech je jen nepatrnou hrstí barevných kamínků z mozaiky bohatého písňového odkazu. Snad vás přesvědčí, že zpívat je zdravé pro tělo i pro duši.


O řeči Řeč je nejstarším a nejzávažnějším nástrojem lidské komunikace. Je živá, vyvíjí se, mění. V minulosti málokdo z venkovanů hovořil spisovnou češtinou. Ve městech se mluvilo převážně německy. Na českém, ale i německém venkově na našem území existovala řada nářečí, místních dialektů. Tyto často výrazné odlišnosti od spisovného jazyka zajímaly spisovatele a sběratele lidové kultury. Zaznamenali mluvu venkovanů, foneticky pečlivě přepsali všechna slova i zajímavá rčení a podobenství, která lidová mluva s oblibou užívala, a většinou svůj sběr opatřili i vědeckým rozborem. Ukázky chodské buláčtiny, jadrná řeč Jihočechů, vyprávění z  Horácka, pár úryvků z  Podorlicka, Podkrkonoší a  Podještědí i  ukázka, jak se donedávna mluvilo v Praze — to je jen malý vzorek pestré a často úsměvné řeči našich prababiček a pradědků.

O lidové stravě Před mnoha léty mě okouzlila knížka Marie Úlehlové Tilschové Česká strava lidová. Autorka přesvědčivě dokazuje, že lidová strava na českém venkově vůbec není nezdravá. Nesmíme ovšem lidové postupy zaměňovat za tučné a nákladné recepty Magdaleny Dobromily Rettigové a pak i Joži Janků Sandtnerové. Jejich kuchyně je měšťanská a od té lidové se značně liší. A proč v knížce s tematikou národopisu uvádím i kapitolky o stravování? Cožpak i způsob obživy venkovského lidu není fenomén hodný zaznamenání a nepatří do spektra lidové kultury? Jinde ve světě jsou na své národní kuchyně patřičně hrdí. Buďme také. Ona si to zaslouží, a nejen česká lidová strava. Všechny projevy lidové kultury si zaslouží naši pozornost. Je to naše paměť, kořeny, věčná inspirace. Nezapomínejme, že jsme Češi.

9


ČESKÉ HORÁCKO České a Moravské Horácko je značně rozsáhlé území po obou stranách česko-moravské zemské hranice. Moravská část Horácka je rozlehlejší. České Horácko bývalo v minulosti vymezováno na jihozápadě Kamenicí nad Lipou, na východě onou zmiňovanou zemskou hranicí, od severovýchodu směrem na západ pomyslnou linií protínající města Svratouch, Hlinsko, Chotěboř, Havlíčkův (původně Německý) Brod, Humpolec a Pelhřimov. Později se České Horácko otevřelo do šíře i oblastem, jež bývaly dříve považovány za samostatné nebo ne zcela vyhraněné okrsky — Poličsko, Vysokomýtsko, Choceňsko a částečně i Litomyšlsko a Chrudimsko. Součástí oblasti je i Skutečsko, Prosečsko, Nasavrcko a část Posázaví až k Ledči nad Sázavou. Je to tedy pěkný kousek země s velkým bohatstvím projevů lidové kultury. Do určité míry se tu projevil vliv německého etnika, které se mísilo s českým zejména na jihu regionu, byly ale oblasti výhradně německé, například Jihlava (Iglau) a její okolí (Iglauer Sprachinsel). Některé vesnice v okolí Litomyšle spadaly do vnitrozemního německého osídlení, tzv. Hřebečska — Schönhengst. Celá oblast je víceméně kamenitá s chudou půdou, stýkají se tu Železné hory se Žďárskými vrchy. Vysočina neboli Českomoravská vrchovina je kopcovitý terén, který neposkytuje dostatečnou obživu, bylo tedy nutností zabývat se nejrůznějšími drobnými domáckými řemesly. Protože se tu dařilo kromě brambor také lnu i chovu ovcí, rozvinulo se tu

České Horácko

tkalcovství a soukenictví. Mnoho soukenických manufaktur v okolí Jihlavy, Pelhřimova a Havlíčkova Brodu dodávalo armádě kvalitní bílé sukno na vojenské mundúry. Na Hlinecku a Žďársku tkali podomácku plátno a barevný kanafas velmi pěkných dezénů. Zajímavá byla i místní výroba žinylkových šálů a plédů tmavých barev s ozdobnými třásněmi, které často vylepšovali pěkným vzorováním. Zde se ovšem neříká žinylka, ale „žanylka“. Vzhledem ke zdejší chudobě se velmi dlouho pořizovaly oděvy z domácky tkaných látek. Pestré sukně kanafasky a kolovanky, soukenné živůtky a mužské kabáty, špenzry, vyšívané blanové

95


Statky, domky, chalupy

typy lomenic a kabřinců v oblasti Českého Horácka

bývalá celnice na zemské česko-moravské hranici — Litomyšlsko

roubená pazderka na kamenném soklu

96

usedlost v Sádku u Poličky — uzavřený tzv. francký dvůr

České Horácko


kožichy a také množství nádherných výšivek uzlíčkových čepečků, půlkových šátků a fěrtochů — to vše dnes tvoří jedinečné poklady městských muzeí. Podle tvaru ženských čepců se kroje v oblasti Havlíčkobrodska rozdělovaly na kroj okrouhlický, voplešácký a kroj Humpoleckého Zálesí. Tvarová rozmanitost krojů je tu ale mnohem bohatší. Kromě textilní výroby si lidé přivydělávali drobnou řemeslnou prací. Ženy síťováním, tzv. necováním, vyráběly ubrusy, záclony, ale především síťky z pravých vlasů. Muži vylepšovali rodinný rozpočet soustružením hraček, z nichž nejznámější jsou hračky krounské. Ševcováním a prací v kamenolomech se zaměstnávali na Skutečsku, výrobou dřevěného a hliněného nádobí na Hlinecku, v Žirovnici zpracováním perleti. Venkované pletli koše a proutěné zboží a prodávali na trzích také produkty domácího hospodářství. Jako všude na horách i tady lidé rádi tancovali. Vysočina je známá množstvím rytmicky proměnlivých tanců mateníků, kladoucích nemalé nároky na pohotovost tanečníků, ale také muzikantů. Vysočina je kraj drsný, větrný. Má svoje nezaměnitelné kouzlo. Mírné kopce, remízky, ale i rozsáhlé lesy se spoustou hub, rybníčky, bramborová pole, roubené chalupy, aleje jeřabin a bříz kolem cest a nad hlavou větrem vymetená čistá modř. Nenajdete tu žádné velehory a vodopády, jen prostou poe­zii pro vnímavé duše. Proto se o Vysočině říká, že je to kraj básníků, muzikantů a malířů. Jen namátkou několik jmen — Karel Václav Rais, Teréza Nováková, Adolf Heyduk, Rybička Skutečský, Josef Václav Tomášek, Antonín Hnilička, Vítězslav Novák, Bohuslav Martinů, Josef Kaván, Antonín Slavíček, František Macoun a mnoho mnoho dalších, kteří s láskou tento kraj oslavili a proslavili svými díly. Vysočina si to vskutku zaslouží.

České Horácko

detail koutní plachty vyšité červenou nití na režném plátně (Žďársko)

97


Už je toho masopustu namále… Na venkově dříve rozdělovali rok na pět období: jaro, léto, podzim, zimu a — masopust. Týdny mezi 7. lednem a Popeleční středou bývaly opravdu časem nevázanosti v jídle i mravech, vymykající se zcela z poklidného běhu ostatního roku. Lidé se veselili, přestrojovali do nejrůznějších maškar a radovali se z pomalu, ale jistě sílícího sluníčka. Slovo masopust je překladem z  italského carnevale, tedy karneval. Carni je maso a  vale znamená opustit, dát sbohem. Tedy doslova příkaz

k rozpuštění zásob masa a užívání si hojnosti jídla. V únoru se už začínají rodit jehňata a kůzlata, tedy už pominul strach z hladomoru. V době maso­ pustní byla také vhodná doba ke konání svateb. V hospodářství byl ještě klid, polní práce začínaly až v druhé půli března, a tak byl čas slavit veselku náležitě dlouho a vydatně. Smažily se šišky a koblihy, boží milosti, peklo se tučné vepřové, opékaly jitrnice nebo „kroupáky“, tedy jelita. V řadě obcí na Vysočině, ale i v jiných oblastech, se na konci masopustu v úterý před Popeleční středou koná obchůzka maškarádů. Nazývá se ostatky nebo vostatky a na Hlinecku se zachovává po generace v téměř nezměněné podobě. Je to především v obcích Studnice, Vortová, Hamry

maškarádi turek a slaměný

98

České Horácko


současná a starobylá podoba medvěda

bába s dědkem v nůši

a místní části Hlinska Blatném. Tady dbají na závazné tvarosloví masek, jejich funkci a hierarchii i obřadnost, která tento obyčej po staletí provází. Proto byl fenomén hlinecké maškary zapsán v roce 2010 na prestižní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva světové organizace UNESCO. Pokud se počasí vydaří a ostatky se odehrávají v jiskřivé zimě s peřinami sněhu, je zážitek z pestrého průvodu maškar nezapomenutelný. Průvod vede strakatý Laufr s dlouhým bičem, s ním jde jeho ženuška nebo ho následuje ženich s nevěstou, pak dva červení a dva modří Turci, kteří před každým stavením tančí tanec „kozáckou“ a mávají přitom bílými šátečky. Za Turky jde horda rozpustilých kominíků, kteří nenechají nikoho na pokoji, honí diváky a černí jim tváře sazemi. Po nich

kráčí téměř pohanské masky slaměných neboli slamáků s vysokými rohatými korunami spletenými ze slámy. Za nimi pak medvěd, ras s kobylkou, židi, bába s dědkem v nůši. Všichni jsou ozdobeni papírovými růžemi a pestrými pentlemi, plíšky, zrcátky, starými medailemi, kožešinkami a nejrůznějšími bláznivými cetkami.

České Horácko

Ač se pobíhání maškarádů může jevit jako pouhá rozverná zábava, měl tento obyčej původně hluboký magický význam prosperitní a plodnostní jako odraz antických saturnálií a bakchanálií, tedy oslav boha slunce Saturna a boha rozmařilosti a obžerství, jímž byl ve starověkém Řecku a Římě Bacchus, Dionysus. Celý obchůzkový den má svá neměnná pravidla. Aktéři se sejdou brzy ráno

99


kolik mají muzikanti zahrát písniček. Maškary potancují s hospodyní, při tanci vyskakují, aby narostl vysoký len a konopí, Turci odtancují své povinné kolečko a všichni dostanou občerstvení, většinou koblihy, sekanou pečeni s okurkou a — jak by ne, také štamprličku. Hospodyně si ještě stihne utrhnout pár stébel ze slaměné sukně slamáka, aby s nimi podestlala husí hnízdo před snůškou vajec. Za průvodem maškarádů se táhne dav přihlížejících. Nesmějí ale předbíhat průvod maškarádů, který má ovšem také závazné pořadí — napřed jde maškara pěkná neboli červená a teprve po ní maškara šeredná, tedy černá. Když všichni obejdou vesnici, koná se opět před hospodou nebo na návsi rozloučení s masopustem. To se liší — někde střílejí medvěda, někde popravují kobylku, jinde se pochovává basa. Odsouzenec vyslechne výčet všech prohřešků, jichž se za celý rok údajně dopustil. Jsou to de facto hříchy spoluobčanů, o nichž se všeobecně ví, pouze se nesmí nikdo jmenovat. Za všechno přece může ta proradná kobylka. Pak se přečte ortel. Poprava se vykoná nějakým vtipným způsobem, ale popravenec je po chvíli napojen slivovicí, vyskočí a běží spolu s ostatními tancovat do hospody. Tancovačka trvá až do půlnoci. Potom ale legrace končí, začíná přísný popelec, a kdo by prý tancoval po půlnoci, tančil by s čertem. To už je ale jiná kapitola.

židi a jejich maska

většinou v hospodě, nalíčí se nápadnými barvičkami, doobléknou, posílí něčím ostřejším a vyrazí v průvodu spolu s ryčnou dechovkou ke starostovi vyžádat si povolení. Ten maškary napomene k řádnému chování a připije jim na zdar obchůzky. Pak už nic nebrání v cestě od domu k domu. Laufr běží vždy o dvě stavení v předstihu, vinšuje štěstí a zdraví a optá se, chtějí-li zahrát. Podle výše finančního příspěvku pak zapráská tolikrát bičem,

100

Přijďte se někdy podívat na pravé masopustní veselí tam, kde ho udržují v původní zemité podobě. Užijete si ho! Už je toho masopustu namále, komupak ty starý báby prodáme? Prodáme je židovi, do Frantále Baurovi, bude s nima vyvorávat brambory…

České Horácko


Jak se mluvilo na Vysočině Jadrná řeč Horáků na Vysočině má množství variant. Není to v pravém slova smyslu nářečí, obsahuje ale mnoho zajímavých odlišností od spisovné češtiny, které se v různých oblastech Českého Horácka proměňují. Řeč zaujme i mnoha půvabnými archaismy. Představte si dva sousedy. Potkali se a jeden druhému vypravuje o tom třetím. Obvyklá situace…

A já: načpak mysliucoj, prachnic mu do toho nejni, zabíš-li mu schoře. Stejnak ďál, to zvíře, veusi jenom nezdobu. A Franta že pak šel nábližkou přes pádolinu rounou do hájovny. Byli tam ale štyry lidi i ten hajnej a hlele, měli v pytli schoře, eště se jim veunitř šklubal. Tak Frantu sousedi předběhli a cákli tu mrchu eště dřiu, dyž byla v kurníku u slepic. Ďál prej jak z divokejch vajec. Hoši se Franty ptali, copak chce u hajnýho, a von jim řek, že de náhodně kolem a chce se v mysliuně kapku vořejt. No, je to diunej potentát, ten Francek Kubíčkojc, musí bejt všude, de se co šustne. Já pak v tejdnu natrefil ty samý hoši v hospodě a řek sem jim, jak Franta chytal schoře. Voni se ukrutně smáli, i ďouče Daleckovo, co tam bylo zrouna tátoj pro pivo, řehotalo se taky jako blázen. A že prej to poví falářoj ze Skuče, von sbírá všelijaký histórie a sepisuje to do kněh. Ale, milej brachu, to sem se nenadál — von tam seděl v šenku Franta taky, já si ho neušim! Von vyskočil rounejma nohama a prej: deš mně vocáď, eště mě budeš pomlouvat! Tejkon má na mně ukrutnej stěk… Já mu povidal: No, no, jennou nebude tak zle, jakýpak vochcapky, sousede, jen pite a nic ve zlym…

Onehdá v zejmě sem, milej brachu, potkal Frantu Kubíčkovýho. Šel zrouna z lesejka, co sou ty nízký strůmky, eště bylo plno napadanýho sněhu. Ptám se ho, co tam ďál, a von prej, že tam šel na schoře. Že prej mu krad vejce vod slepic. A zabils ho? ptám se. A von: ale depak, čemu bych to ďál? Do vi čemu… Já lez po kolenouch až k tej jeho ďouře a tiše čihal a von přecejc z tej ďoury nevylez. Asi praskla ňáká halouzka či klycánek a von se lek… Já bych ho bejval chyt a dones mysliucoj.

České Horácko

101


Kroje Českého Horácka a kroj pajerský typy čepců — Pelhřimov, Humpolecké Zálesí, Havlíčkův Brod, Hlinsko

kroje německých Horáků / pár z Humpoleckého Zálesí (okolí dnešního Havlíčkova Brodu) / tzv. pajerský kroj z Jihlavska

102

České Horácko


přední strana dvojitého mužského opasku vyšitého upraveným pavím brkem

vysoké kožené boty „shrnovačky“ z Hlinecka

lidový oděv z Poličska / indigová zástěra s bohatou bílou výšivkou, typická sukně kolovanka, okruží a tacle u košilky jsou provedeny technikou necování (síťování)

České Horácko

103

kostěný nebo želvinový hřeben do vlasů


litomyšlský živůtek s puntem, kombinace černého sametu a barevného brokátu

tvar mužské kamizoly z Litomyšle

lidový oděv na Hlinecku / litomyšlský kroj

104

České Horácko


Horácké písničky

Lec -ke -rá pa -nen -ka

mys -lí so - bě,

2. Ten peníz pod krkem se jí blejská, vona si myslí, že je hezká.

Slou -ži - la sem

plát - no.

Tra,

u kal - ce,

tra,

že nej -ni přes ní

3. Vlasy má na hlavě na dvě strany, před sebou fěrtoch vydlužený.

ne - ni to -mu dáv - no,

mě -la sem se

tra - ta, da - ta, tra - ta, da - ta, tra,

tra,

2. Jedna noha se natáhne a druhá se skrčí, osnova se roztáhne, člunek do ní skočí. Tra, tra, trata, data... atd.

České Horácko

v tej ho- spo - dě.

105

na - u - čit,

jak se dě - lá

tra - ta, da - ta, tra.


Mateník

Kam -pak’s dal můj mi - lej

pro - ti kop - ci, měl jsem

šá - te - ček

šá - tek vkap -si

co sem ti

vče - ra da - la?

vy - ší - va - nej:

Šel jsem

vě - tří -ček za - fou - kal,

8

šá - tek mně z kap - sy vzal,

K Voj - tě - cho - vu

pojď, má

8

mi - lá,

je

vě - tří - ček

za - fou - kal,

ste - zič - ka

vy - pro - voď

mě,

sa - mý

sví - tí

šá - tek mně vzal.

há - je - ček,

mě - sí

2. Jak pak bych tě, můj Pepíčku, vyprovázela, dyť jsem já tě ani věrně nemilovala.

5. Můj věneček z rozmarýnky pěkný pletený, a já za něj mám dostati čepeček bílý.

3. Jestli jsem tě milovala, to bylo špásem, nevěděl jsi, můj Pepíčku, jaká šelma jsem.

6. Čepec bílý, vyšívaný tak jako jiná, aby o tom každý věděl, že jsem já žena.

4. Ona sedí za stolečkem jako růžička, nedala sobě odnésti svého věnečka.

106

České Horácko

-

ček.


Vy - sví - ti - lo

slun -ce jas - né

má zla - tá pa -nen - ko, ne -my -sli

na Da - lec - kej

si,

dvůr,

ne - my - sli

má zla - tá pa -nen - ko, že já bu - du

tvůj.

2. Nebyl bych než velkej blázen, abych si tě vzal, /: když si jinší zrno vyloupali, :/ abych plevu bral.

Mateník

Za - hrej - te mně

ňá -kou hez - kou,

si

sko -čím

Za - hrej - te mně

kla -to - vá - ka,

půl štaj - ry - še,

2. Nebudu já hospodařit, nechce se mně voves dařit. Ani voves, ani pšenka, že mě nechce má panenka.

České Horácko

107

s mou Te -rez - kou.

půl vr - tá - ka.

si,


Co vám zachutná na Horácku Vysočina je bramborářský kraj. Říká se, že tady přestává růst chleba a roste tu kamení. Pole opravdu každoročně v předjaří vydají svůj příděl kamenů, které se také každý rok ručně sbírají a vrší do tzv. hrobek, které za čas zarostou náletovými břízami, ostružiním a jiným rostlinstvem a vytvářejí charakteristický ráz krajiny. Ještě že se tu vyvedou ty erteple. Bramborám se tu opravdu daří. A to je v zemích Koruny české vzali lidé na milost až koncem 18. století. Dnes si bez brambor jídelníček neumíme představit. Na Horácku z nich dokáží vykouzlit množství dobrot.

Pekáčky Brambory moučného typu uvař ve slupce, nejlépe den předem. Pak je oloupej a jemně nastrouhej. Osol a přidej velmi malé množství hladké mouky, jenom tolik, aby se vypracovalo hladké nelepivé těsto. Na dobře pomoučněném vále vyválej tenké placky a ty opeč po obou stranách nasucho přímo na tálech kamen nebo na suché teflonové pánvi. Hned je potři máslem nebo husím sádlem, stoč do roliček a slož do misky, aby se propařily a zvláčněly. Pekáčky můžeš jen omastit a pocukrovat nebo posolit, anebo plnit mletým oslazeným mákem, povidly i tvarohem. Na Skutečsku je plnili tzv. „špenátem“, což ale nebyl ten obvyklý zelený, ale na másle dušená bílá řepa cukrovka okořeněná skořicí, případně kapkou rumu. Zmrazky Někdy také „smrasky“, jinde zase bramboráky, cmunda, kramfleky, frncábník, fofrovanec, bandorová nadívanina, bácán, sejkory, plískanky a mnoho dalších neuvěřitelných názvů, kterými Češi označili ony milované placky ze syrových brambor kořeněných majoránkou a česnekem. Nastrouhej asi půl kila syrových oloupaných brambor, buď najemno, ale může být i na hrubším rastru. Ihned zalej trochou horkého mléka. Osol, přidej utřený česnek podle chuti, čerstvě umletý pepř, rozemnutou majoránku, 2 vejce a omasti hrstí teplých škvarků nebo dvěma lžícemi ohřátého sádla. Zahusti asi dvěma hrstkami mouky, lze použít všechny druhy. Řidší těsto lej na rozpálenou

108

České Horácko


pánvičku nebo litinový lívanečník s rozehřátým sádlem. Osmaž do červena po obou stranách. Ke zmrazkům se většinou vařila melta s mlékem. Křestné placky Někde se jim také říkalo přesné placky, přesňáky. Jsou to vlastně ty nejlevnější hnětynky, které se lámaly a zapíjely meltou, nahrazovaly chléb a nosily se v kapsáři na pole, na cesty, do školy, na poutě, na jarmark… Půl kila hladké mouky osol a zadělej mlékem, případně s vajíčkem, na tužší těsto. Rozděl na bochánky, ty rozválej na placičky asi centimetr silné, nožem naznač mřížku a peč dozlatova na sucho na plátech kamen nebo v troubě na plechu. Trochu vylepšený recept je ze 60 dkg hladké mouky, 2 žloutků, 7 lžic sádla, soli, lžičky prášku do pečiva a špetky jedlé sody. Teplé mléko podle potřeby. Další postup je stejný jako u předešlého, ale peče se už pouze na plechu v troubě. Králík na špeku Králíkovi ve zdejších končinách, bůhví proč, neřeknou jinak než zajíc. Místo v králíkárně bydlí na Skutečsku ušák v zajíčárně a po poli běhá „polňák“, tedy ve skutečnosti zajíc obecný. Králičí zadek odblaň, dobře omyj a osuš. Hustě protáhni klínky vychlazené slaniny, osol, opepři a zprudka opeč na rozpečené slanině. Přidej na hrubo pokrájenou cibuli, popřípadě i polovinu hlavičky česneku, příčně překrojenou. Podlij vývarem, horkou vodou nebo bílým vínem a pod

České Horácko

poklicí peč doměkka, občas maso polévej výpekem a podle potřeby ještě podlij vodou. Ke konci pečení nech odkrytého králíka pěkně zezlátnout. K němu připrav kopeček šťouchaných brambor s máslem a jablečnou kaši. Když bylo posvícení či jiná výjimečná příležitost, brambory se vynechaly, prý se jich dost najedí po celý rok. Jablíčka se vařila oloupaná, zbavená jádřinců, s kouskem citrónové kůry, několika hřebíčky, celou skořicí a badyánem. Podle chuti se osladila a případně dochutila trochou citrónové šťávy. Ke králíku se jedla kaše teplá, chutná ale i dobře vychlazená. Masopustní šišky plněné mákem Do mísy přesij půl kila polohrubé mouky, do důlku v mouce nadrob 4 dkg droždí, zasyp 4 dkg cukru včetně vanilkového, zalij trochou teplého mléka a nech vzejít kvásek. Pak trochu osol, přidej 4 dkg rozehřátého másla, 4 lžíce rumu, 4 žloutky a teplým mlékem zadělej vláčné pružné těsto. Nech ho vykynout. Pak vyválej placku, nakrájej rádlem na čtverce, naplň makovou nádivkou (návod na přípravu makové náplně je v kapitole „Chodsko“ u receptu na domažlické koláče) a dobře uzavři podobně jako buchty. Zformuj do tvaru šišek a nech pod utěrkou vykynout. Pak smaž stejně jako koblihy ve vyšší vrstvě tuku, nejlépe sádla nebo přepuštěného másla, může být i čerstvý kvalitní olej. Šišky vylov bez propichování, na papírovém ubrousku nech odsáknout přebytečný tuk a nakonec hojně posyp vanilkovým cukrem.

109


Slovo na rozloučenou Na závěr našeho vejšlapu jsme trochu unaveni cestováním i spoustou dojmů, ale také patřičně hrdi na všechno pěkné, co nám naše země nabídla. Jsem si jista, že mnozí z vás budou trochu zklamáni, že právě o vašem rodném místě je toho řečeno tak málo. Do sebeobjemnější knihy se ale nevejde všechno dobré a zajímavé, co mělo být uvedeno. Teď už je jen na vás, budete-li se zajímat více o svůj kraj, ale i o další místa naší země. Opravdu to stojí za to… A tak už dosti slov a zakončeme naše putování básní velkého vlastence, básníka a nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Hora Říp Viděl jsem hory plné ledu, však zpívat o nich nedovedu. Jiskřily dálky nad hlavami jak bleděmodré drahokamy. Jímala závrať při pohledu, však zpívat o nich nedovedu.

V panácích jsou už všude snopy a svatý Jiří zvedá kopí, aby je vrazil ve chřtán dračí a motýl spěchá po bodláčí a jako krůpěj na prstenu třpytí se drobná kvítka rmenu.

Když ale vidím na obzoru uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí, přestane srdce chvíli tlouci. Oblaka letí v klasech zralých a koně dupou po maštalích.

Tu nemohu se vynadívat a všechno ve mně začne zpívat, zpívat i plakat. Maminko má — jak je to hezké u nás doma.

191


O nahrávání CD Nahrávky hudebního nosiče byly realizovány v únoru 2017, zpívání v březnu 2017, obojí v improvizovaném studiu ve starobylé roubence poblíž Hlinska, kde žije a tvoří autorka knihy. I když to bylo náročné vzhledem k počtu aktérů a omezenému prostoru, působila atmosféra chalupy na všechny zúčastněné ku prospěchu věci. Ke každé ze čtrnácti kapitol knihy, popisující české regiony, bylo vybráno po jedné písničce, u Doudlebska a Pošumaví jsme zařadili dvě. Hudební úpravy jsou dílem Ivy Dostálové, která se snažila přizpůsobit obsazení muziky a charakter úprav dobovým místním zvyklostem. A tak se v doprovodu písní z oblastí s původně německým obyvatelstvem objevuje citera a háčková harfa, v Polabí horny a malý cimbál, v Krkonoších niněra. Vše nahrál a do odpovídající kvality pečlivě upravil Karel Rais z Prachovic, poděkování za spolupráci patří také citeristovi Michalu Müllerovi z Varnsdorfu.

O písničkách 1 Pásla koníčka… typická písnička z Chodska, jedna z mnohých, při nichž se tancovaly oblíbené tance „dokolečka“. Zpívá a na dudy se doprovází Hynek Hradecký. 2 Gaih, Girgal, gaih… písnička z okolí Lokte, dnes už zaniklého regionu německého osídlení zvaného Egerland, nyní Chebsko. Citera tam bývala velmi oblíbeným doprovodným i sólovým nástrojem. Původnímu nářečí, egerlandštině,

192

by dnes asi nerozuměl ani rodilý Němec. Nahrál a zpěvem doprovodil Michal Müller. 3 Už mou milou… Obecně známá svatební píseň s půvabnou melodií se hrála a dosud občas hraje na svatbách po celých Čechách. Pochází z okolí Plzně. Dialog dvou zamilovaných si tu užili Viktor Divecký s Magdalénou Kmoníčkovou v doprovodu štrajchu a Vojtovy flétny. 4 Já bych taky šporoval… Rozverná písnička z okolí Písku řeší dilema — spořit, nebo si užít? I když je Prácheňsko líhní dudáků, v tomto případě se pod zpěvem Matyáše Proroka ozývá klasický štrajch spolu s klarinetem Lukáše Kyncla. 5 Jedou formani…, Šťastný dobrý večír… Dvě písničky z jihu a jihozápadu Čech, Doudlebska a Pošumaví. První je formanská v žánru „hospodském“, nazpívali ji bratři Dostálové a Václav Trunec, hrající na heligonku. Part citery nahrál Michal Müller. Druhou, sborovou písničku doprovodily Hynkovy dudy, housličky Markéty a Lukášův klarinet. Zpívají Tomáš Dostál, Pavel Branda, Matyáš Prorok a Viktor Divecký. Dívčí hlasy patří Majdě Kmoníčkové a Karolíně Kaplanové. 6 Až já pudu vod Třeboně… Jedna z nejkrásnějších písní z třeboňských Blat. Všechen stesk právě odvedeného mládence vyzpíval Pavel Branda, jehož hlas doplnil jemný zvuk háčkové harfy Hany Müllerové, malého cimbálu Vojty Línka a citery Michala Müllera.


7 Když jsem šel z Tábora… Je dobře, má-li se člověk kam a ke komu schovat, když se čerti žení. Zmoklou písničku z Milevska nazpíval a na dudy zahrál Hynek Hradecký, přidal se celý štrajch s Lukášovým klarinetem. 8 K Vojtěchovu je stezička… Svatební píseň z okolí Hlinska, severozápadní výspy Českého Horácka, je více škádlivá než milostná. Se vší upřímností ji zazpívali Viktor Divecký s Karolínou Kaplanovou. Doprovází je štrajch spolu s klarinetem a cimbálkem. 9 Vejr… Známý směsek, mateník, jeden z mnoha tanců s proměnlivým rytmem, které s oblibou tancovali nejen v Polabí, ale v celých východních Čechách i jinde. Zpívá čveřice mužů — Tomáš, Pavel, Matyáš a Viktor, hraje štrajch s cimbálkem a dvěma hornami, na které hrají Marie Čapská a Magdaléna Kulišová. 10 Břitva… Tanec „břitva“ nesměl chybět na žádné vesnické tancovačce v Orlických horách. Čím chudší kraj, tím vášnivěji lidé tančili. Při břitvičce vždy na závěr sloky vyzdvihl mládenec tanečnici furiantsky nad hlavu. Tanečníci tomu říkají „zvedačka“. Písničku nazpívali Viktor s Majdou, hrál štrajch spolu s hornou Marie Čapské a cimbálkem Vojty Línka. 11 Starej Havlík… Krkonošská vánoční koleda má půvab naivního lidového textu. V doprovodu slyšíme typický zvuk niněry, kolovratce neboli kobylí hlavy. Tento nástroj ovládla Iva Dostálová. Štrajch doplnil klarinet s flétnou a cimbálkem. Ve zpěvu se vystřídali všichni, kteří v den nahrávání neměli chrapot.

12 Holka rozmilá… Krůsňácká mazurka pochází z malého okrsku českého osídlení uprostřed Sudet, z okolí Ještědu. Krůsňáci obcházeli s dřevěnou krosnou chalupy a vykupovali nejrůznější tovar domácké výroby. Zpívá Matyáš Prorok, na trubku do doprovodil Michal Chmelař a přidal se Michal Müller s citerou. 13 A my sme mládenci… Furiantská hospodská písnička, jejímž textem dráždila chasa „zazobané“ sedláky ve středních Čechách. Zpívají pánové Branda, Prorok, Divecký a Dostál, na heligonku hraje Vašek Trunec, na cimbálek Vojta Línek a spolu s nimi celý štrajch. A co že je to ten „untrholt“? No přece zábava, potěšení… 14 Já jsem holka ještě mladá… Tuhle roztomilou písničku si zpívaly služky a děvečky v Praze a jejím okolí. Také se při ní s oblibou točily páry na parketech tančíren pražské periferie. S patřičným fortelem ji nazpívala Eva Proroková v doprovodu trubky Michala Chmelaře a háčkové harfy Hany Müllerové.

O muzikantech Markéta Lejsková — první housle — Je členkou Komorní filharmonie Pardubice. S lidovou muzikou se seznamovala v souboru Formani ze Slatiňan pod primáškou Helenou Kohoutkovou. Iva Dostálová — kontry — Ivu znám od roku 1984 jako výbornou houslistku a upravovatelku lidového hudebního materiálu. Působila v mnoha folklorních souborech jako členka nebo primáška muziky. Učí na ZUŠ v Pardubicích, vede

193


Šmidlátka, další z mnoha dětských lidových muzik, které založila a vychovala. Zároveň je houslistkou Komorní filharmonie Pardubice. Tomáš Dostál — druhé housle — Tom je syn Ivy, houslista, primáš muziky Šmidlata, která působí v rámci Národopisného souboru Kohoutek z Chrudimi. Tomáš se původně chtěl věnovat hudbě profesionálně, dnes se ale zabývá informačními technologiemi a muziku má jako velkého koníčka. Zajímá ho i folk a country. Je dobrým zpěvákem, stejně jako jeho mladší bratr Ondřej. Michal Doubek — viola — Michal se s lidovou muzikou seznamoval už v dětském folklorním souboru Perníček při ZUŠ Havlíčkova v Pardubicích. Absolvoval konzervatoř a nyní hraje v Komorní filharmonii Pardubice. Prošel několika pardubickými folklorními soubory, nyní působí v Lipce a kromě toho vede dětskou muziku Perníčka. Václav Trunec — kontrabas, heligonka — Vašek je zakládajícím členem folk-folklorního uskupení Trdlo Pardubice, které už 35 let baví posluchače. Od začátku Trdla v něm hraje a zpívá také Iva Dostálová, později se přidala Eva Proroková. Vašek hraje na housle, basu a heligonku, zpívá a upravuje písničky. Prošel také několika folklorními soubory. Vystudoval jadernou fyziku, dnes podniká v oblasti informačních technologií. Lukáš Kyncl — klarinet — Studuje na AMU Praha. Kromě vážné hudby ho baví dixieland, ale také dechová hudba. Hraje v dechovce Pernštejnka.

194

Vojtěch Línek — flétna, malý cimbál — Také Vojta začínal v dětském souboru Perníček v Pardubicích. Vystudoval pardubickou konzervatoř, nyní je prvním flétnistou Filharmonie Hradec Králové. Kromě klasické hudby zůstal věrný lidové muzice, naučil se hrát na polabský malý cimbál a vedle svého zaměstnání ve filharmonii působí v pardubickém folklorním souboru Lipka. Michal Chmelař — trubka — Je prvním trumpetistou Komorní filharmonie Pardubice, ředitelem ZUŠ v Přelouči a také kapelníkem dechovky Křídlovanka. Hynek Hradecký — dudy a zpěv — Hynek je z Domažlic, v patnácti ho na dudy začal učit učitel Konrády v ZUŠ Domažlice. Třetím rokem pokračuje na plzeňské konzervatoři, kromě toho studuje Školu informačních technologií, kde bude v tomto roce maturovat. S mladším bratrem Patrikem rádi zpívají chodský repertoár s doprovodem dud a vozembouchu. Marie Čapská — horna — První hornistka Komorní filharmonie Pardubice je lektorkou trubačských kurzů, zabývá se hudbou související s myslivostí. Je členkou Čáslavských trubačů. Magdaléna Kulišová — horna — Magda pochází z Jeseníku. Je členkou hornové skupiny Komorní filharmonie Pardubice a ve své rodině je již pátým profesionálním muzikantem. Hana Müllerová — háčková harfa — Na harfu začala hrát ve dvanácti letech u Jany Střížkové. Pokračovala na pražské konzervatoři, pak na AMU a v Kyjevě u prof. Izmailova. S lidovou


muzikou se seznámila v souboru Musica Bohemica. Pořídila si háčkovou harfu, tehdy téměř zapomenutý nástroj. Dnes je o hru na lidovou harfu velký zájem. Hana pořádá už pátý ročník Praha Harp Festivalu, kromě koncertování vyučuje malé žáky i studenty. Žije v Praze. Michal Müller — citera — Rodák ze severočeského Varnsdorfu pochází ze smíšené česko-německé rodiny. Od dětství se učil hrát na citeru od hráčů ve svém okolí. Posléze odjel studovat na citerové oddělení vídeňské konzervatoře. Michal je v současnosti jediným vysokoškolsky vzdělaným citeristou v Česku. Vyučuje, koncertuje, komponuje vlastní skladby. Má velice erudovaný a osobitý způsob citerové hry i doprovodného zpěvu. (Shoda jména s paní Müllerovou je náhodná.)

O zpěvácích Pavel Branda — Je výborný houslista a zpěvák s talentem od Boha. Hrál v Hradecké cimbálové muzice, prošel mnoha folklorními soubory. Lidová muzika je jeho koníček, ale jeho zpěv i hra na nástroj jsou profesionální.

Viktor Divecký — Zpěvák a houslista, člen souboru mladých muzikantů Šmidlátka, který vede Iva Dostálová. Matyáš Prorok — Je synem Evy Prorokové. Finalista soutěže Zpěváček, basista a zpěvák ze ZUŠ Havlíčkova, bývalý člen Šmidlátek. Magdaléna Kmoníčková — Členka pardubického sboru Iuventus Cantans, hraje na housle v ZUŠ Havlíčkova, je členkou Šmidlátek. Karolína Kaplanová — Studuje hru na housle na pražské konzervatoři, zároveň dobře zpívá. Je také stále členkou Šmidlátek. Eva Proroková — Učí na ZUŠ Havlíčkova v Pardubicích klarinet, je členka folk-folklorní skupiny Trdlo, kde působí jako zpěvačka a multiinstrumentalistka. Podílí se na vedení dechového orchestru No Strings Orchestra při ZUŠ Havlíčkova.

195


Použitá literatura a literární inspirace

Bláha, Zdeněk: Tance z Postřekova na Chodsku, Domažlice 1995 Bonuš, František: Tance, písně a hudba plzeňského kraje, Praha 1955 Dostálová, Iva: Zpívej, ptáčku, zpívej, Pardubice 1992 Dumek, Jan: Písně z Dobrovice a okolí, Praha 1994 Dušek, Libor: Lidové zvyky Krkonoš, Vrchlabí 2015 Erben, K. J. — Martinovský, J. P. M.: Nápěvy písní národních v Čechách, Praha 1951 Etnologický ústav AV ČR, kolektiv: Lidová kultura, národopisná encyklopedie, Praha 2007 Hanus, Václav a kol.: Chrudimsko a Nasavrcko, díl III, Chrudim 1912 Holas, Čeněk: České národní písně a tance, Praha 1908 Hynková, Hana: Lidové tkaniny v oblasti Orlických hor, Rychnov nad Kněžnou 2002 Jakouběová, Vladimíra: Ušito z vlny, lnu a hedvábí, Turnov 2014 Jakouběová, Vladimíra: V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc, Turnov 2009

Jílek, František: Jihočeský člověk a jeho řeč, České Budějovice 1961 Jindřich, Jindřich: Chodský zpěvník pro mládež, Praha 1971 Krček, Josef: Hej, hej, koleda, Praha 1986 Krček, Josef: Špalíček lidových písní, Praha 2008 Krejčí, Pavel: Písně, tance a lidé v Podkrkonoší, Hradec Králové 1984 Krumperová, Iva: Chodská kuchařka, Domažlice (nedatováno) Markl, Jaroslav: Nejstarší sbírky českých lidových písní, Praha 1987 Mencl, Václav: Lidová architektura v Československu, Praha 1980 Mevaldová, Helena — Turnský, Marek: Lidový nábytek v českých zemích, Praha 2009 Pletka, Václav — Karbusický, Vladimír: Písně lidu pražského, Praha 1966 Prachařová, Ludmila — Šťastná, Jarmila: Lidové pečivo v Čechách a na Moravě, Praha 1988 Režný, Josef: 5000 let s dudami, Praha 2004 Seidel, Jan: Národ v písni, Praha 1940 Skopová, Kamila: Chrudimský kuchtánek, Chrudim 2013

Skopová, Kamila: Rodinné stříbro, Praha 2013 Staňková, Jitka: Lidový textil, Praha 1989 Stránská, Drahomíra: Lidové kroje v Československu, I. díl, Praha 1940 Svobodová, Věra: Z našeho kraje, Chrast u Chrudimě 1996 Thořová, Věra: Lidové písně z Havlíčkobrodska, Havlíčkův Brod 2009 Thořová Věra: Velikonoční a předvelikonoční koledy, Praha 2005 Úlehlová-Tilschová, Marie: Česká strava lidová, Praha 1945 Úlehlová-Tilschová, Marie: Chuťový místopis, Praha 1970 Vejvoda, Zdeněk — Ulrychová, M. — Traxler, J.: Plzeňsko v lidové písni II, Praha 2015 Votruba, Adam: Lidové písně z Kouřimska, Praha 2012 Vycpálek, Josef: České tance, Praha 1921 Zíbrt, Čeněk: Staročeské umění kuchařské, Praha 1927

Poděkování

Autorka velmi děkuje všem, kteří přispěli informací, radou i korekturou k vydání této knihy. Byli to: P.T. Irena Kuncová, Jan Markup, Vladimíra Jakuběová, Ivana Rozkovcová, Iva Votroubková, Drahomíra Patočková. Zvláštní poděkování patří Dominiku Adámkovi za zpracování a přepis notového materiálu.

196


Obsah

Úvod Chodsko Statky, domky, chalupy O kukačce z Kolovče Chodský kroj Buláčtina Jak se zpívalo na Chodsku Pozvání k chodskému stolu

11

Chebsko — Egerland 23 Statky, domky, chalupy Malováno truhlářem Písničky z Egerlandu Oděv chebských Němců Egerlandské nářečí Co vařívaly německé hospodyně Plzeňsko Statky, domky, chalupy Kde se pivo vaří… Kroje Plzeňska Japa zpívaj Plzeňácí? Písničky z Plzně a okolí Jak chutná Plzeňsko

37

Prácheňsko Statky, domky, chalupy Mistři selského baroka Prácheňský kroj Řeč Jihočechů Písničky Prácheňska Malovaná hnětynka

47

Doudlebsko a Pošumaví 57 Statky, domky, chalupy Lidový oděv Smrt nesem ze vsi, nový líto do vsi… Písničky z Doudlebska a Pošumaví Jižní Čechy na talíři

Blata Statky, domky, chalupy Už je konec milování… Blatský lidový oděv Zpívání na Blatech Prostřený stůl na statku

71

Kozácko Statky, domky, chalupy O vandrování Kozácký kroj Písně z okolí Tábora Lidová strava na Kozácku

83

České Horácko 95 Statky, domky, chalupy Už je toho masopustu namále… Jak se mluvilo na Vysočině Kroje Českého Horácka a kroj pajerský Horácké písničky Co vám zachutná na Horácku Polabí 111 Statky, domky, chalupy Kantorské intermezzo Lidový oděv Pardubicka a Mělnicka Zpěv a tanec v Polabí V polabské kuchyni Podorlicko a Hřebečsko 125 Statky, domky, chalupy Na cukr, na kafe… Vyprávění „kalců“ Oděv venkovanů Podorlicka O čem si zpívali v Orlických horách Dobroty z jedné mísy Hřebečsko — Shöenhengst Obřadní objíždění polí — Osternreiten Hřebečské písně Střípky z receptáře

197

Podkrkonoší 143 Statky, domky, chalupy O perlařích Jak se oblékali v horách Řeč v horách Krakonoše — Rüberzahla Krkonošské písničky a koledy Zázrak jménem kyselo Pojizeří a Podjestědí 155 Statky, domky, chalupy Kroje z okolí Turnova a z Podještědí Půjdem spolu do Betléma Podještědské nářečí Písničky od Jizery a zpod Ještědu Pod českou i německou pokličkou Střední Čechy 167 Statky, domky, chalupy O posvícení všecko to voní… Co oblékali Středočeši Písničky Podblanicka, Slánska a Podbrdí Škoda že to posvícení aspoň třikrát v roce není… 179 Praha a okolí Statky, domky, chalupy Sekáči z Podskalí Jak se strojili v okolí Prahy Pražané a jejich řeč Pražské písně a popěvky Z pražské kuchyně Slovo na rozloučenou O nahrávání CD


…ale máma to vařila líp je druhé vydání úspěšného titulu, jehož prostřednictvím se známá výtvarnice a folkloristka, žijící v malé roubence na Vysočině, pokouší nabourat vžitou představu o kuchařské knize jako vyloženě účelové, nenáročné literatuře beze snahy o vytříbenou slovesnost a stylistiku. Stejně jako v titulech Hody, půsty, masopusty nebo Rodinné stříbro aneb Klenoty domácí kuchyně autorka prosazuje názor, že všechno, co jíme, by mělo být připravováno s pozorností a láskou. Vaření má být kreativní činností, zábavou a dobrodružstvím, nikoliv každodenní nepříjemnou povinností. Kniha servíruje nejen tradiční jídla české kuchyně, ale také pokrmy cizokrajné. Vedle toho přináší například přehled nejdůležitějšího koření, bez nějž se žádná správná kuchyně neobejde, a spoustu dalších praktických rad. Každá dobrá rodina má své rodinné stříbro – doslova i přeneseně. Jsou to nejen šperky po babičce, ale i různé rituály, úsloví a v neposlední řadě i oblíbené recepty, předávané z generace na generaci – někdy ovšem i zcela nově získané, a dokonce vlastním riskováním objevené. Každá maminka, babička, a v poslední době i mnohý muž,

ví, že láska prochází žaludkem. Mají tedy v záloze dobrůtku, nad kterou se leckdy vyřeší drobné problémy, jejíž vůně rozežene občasné mráčky manželského soužití a nad naparáděným talířem se opět rozzáří sluníčko rodinné pohody. Kuchařka Rodinné stříbro, volné pokračování knihy …ale máma to vařila líp, vznikala spoluprací všech autorčiných přátel, kteří ochotně otvírali ony rodinné pokladnice a dávali nahlédnout do vyzkoušených a ověřených receptů. Kniha Hody, půsty, masopusty volně navazuje na populární tituly …ale máma to vařila líp a Rodinné stříbro. Autorka zde svým charakteristickým způsobem přibližuje čtenáři dění okolo všech důležitých svátků, obyčejů, zvyklostí a slavností českého kalendářního roku. Publikace je členěna podle ročních období a popisuje detailně jak všechny po věky tradované pověry, obyčeje a receptury, tak i pozapomenuté dětské hry. Zručnější čtenáři tu najdou inspirativní návody ke zhotovení různých hraček a zvykoslovných předmětů, hospodyňky zase ocení recepty pro přípravu staročeských postních i slavnostních pokrmů. Kniha představuje jedinečný dokument, který ukazuje v širokém

záběru život a tradice předchozích generací s jejich zdravou prostotou, pokorou a dnes často opomíjenými hodnotami. V Roku na vsi autorka stylizuje knihu do podoby starobylých kalendářů, které bývaly oblíbenou četbou ve venkovských domácnostech. Přístupnou a čtivou formou vyprávění dvou mladých lidí přibližuje čtenáři všední i sváteční život na vesnici ve druhé polovině 19. století. Ve výpovědi běžných i méně obvy­klých událostí jednoho roku se tu střídají mládenec Jakub a jeho milá Dorotka. Důležitá je také podoba knížky, jež navazuje na starobylé kalendáře přinášející čtenářům kromě praktických údajů také vyprávění, pranostiky, říkadla a písničky, zajímavé recepty a obrázky. Jeden rok života Dorotky a Jakuba tak Kamila Skopová ve své desáté knize doplňuje vedle svých nezaměnitelných obrázků i půvabnou lidovou slovesností, pranostikami, praktickými návody a ovšem – i tradičními recepty lidové kuchyně. Knížka Pohádek určená dětem, kterým vždycky vrtalo hlavou, co je to vřetánko, o  které se píchla Šípková Růženka, jak


vypadá kůň grošák, na němž jel Jiřík hledat Zlatovlásku, a proč se říká, že někdo má za lubem. Výtvarnice a folkloristka Kamila Skopová vybírá z nejoblíbenějších i z těch méně známých pohádek (Červená karkulka, Popelka, O zlaté rybce, Kocour v botách, Tři dary, O permoníkovi a havíři Matějovi…) a své vyprávění doprovází bohatými ilustracemi. Navíc dětem vysvětluje zastaralá slova a přibližuje dnes již nepoužívané nástroje, části oděvu a další historické

skutečnosti. Rozšiřuje tak řadu svých úspěšných titulů věnovaných popularizaci folkloristiky o knihu určenou těm nejmenším. Dvojici oblíbených knížek Vánoční svátky o století zpátky a Velikonoční svátky o století zpátky, v nichž známá folkloristka vlídným a čtivým stylem pojednává jak o receptech, jež by se měly stát součástí vánoční a velikonoční kuchyně, tak o obyčejích a rituálech, které k těmto svátkům neodmyslitelně patří,

doplňuje titul Dětské hrátky půlstoletí zpátky. V něm autorka mapuje dosud opomíjený fenomén skupinových her, provozovaných dětmi v polovině minulého století na venkově i ve městě. Řadu útlých knížek, jejichž titul má vždy dovětek „…o století zpátky“, uzavírá publikace Rodinné svátky o století zpátky, v níž se připomíná odkaz předků v podobě vžitých rodinných rituálů a oslav, a nově také knížka Vánoční svátky o století zpátky v německém a anglickém překladu.

Žádejte u svých knihkupců! www.akropolis.info / books@akropolis.info Distribuce / Euromedia Group, k. s. Nádražní 896/32, 150 00  Praha 5, tel.: 296 536 111, Sklad: Nádražní 1161, 271 01  Nové Strašecí, tel.: 313 572 971, e-mail: michalicek.eduard@euromedia.cz, www.knizniweb.cz Kosmas, s. r. o. Lublaňská 34, 120 00  Praha 2, tel./fax: 222 510 749, 222 515 407, e-mail: sklad.lublanska@kosmas.cz, Sklad Horoměřice: V Zahradě 877, 252 62  Horoměřice, tel.: 226 519 373, fax: 226 519 387, e-mail: sklad.horomerice@kosmas.cz, www.kosmas.cz Pemic Books a. s. Vratimovská 703/101, 719 00  Ostrava-Kunčice, tel.: 597 490 411, e-mail: knizni.velkoobchod@pemic.cz, www.knihcentrum.cz


Kamila Skopová Čechy, domov můj aneb Malá vlastivěda o místech, lidech,  řeči, krojích, zpívání… i stravování Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 354. publikaci Redakce Irena Danielová Grafická úprava a obálka Ondřej Fučík Ilustrace Kamila Skopová Přepis notového materiálu Dominik Adámek Sazba písmem Baskerville Ondřej Fučík Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 200 stran ISBN 978-80-7470-164-1 Doporučená cena včetně DPH 349 Kč


ISBN 978-80-7470-164-1

Kamila Skopová ČECHY, DOMOV MŮJ

Nová kniha výtvarnice a spisovatelky Kamily Skopové je poutí po zemích českých, po jejich etnografických regionech. Jednotlivé kapitoly přibližují vybrané oblasti a popisují krajové zvyky, jazyk, architekturu, stravu či odívání. Lidová kultura hmotná i duchovní vytvořila nespočet projevů hodných našeho zájmu, inspirovala mnoho slavných osobností ze světa kultury. Lidové stavby, kroje, písně, taneční projevy a muzika, slovesnost a nářečí, vzájemné vztahy, zvyky a obyčeje, rituály a obřadnost, způsob hospodaření, lidový výtvarný projev, ale také lidová strava — o tom všem se dozvíte z autorčina poutavého vyprávění okořeněného krásnými ilustracemi. Knihu doprovází i originální audio CD.

Kamila Skopová

ČECHY, DOMOV MŮJ aneb Malá vlastivěda o místech, lidech, řeči, krojích, zpívání… i stravování

Kamila Skopová: Čechy, domov můj  

aneb Malá vlastivěda o místech, lidech, řeči, krojích, zpívání… i stravování http://akropolis.info/kniha/cechy-domov-muj/