Jurij Poljakov: Práce s chybami

Jurij Poljakov

Jurij Poljakov

Vydáno za podpory autonomní nekomerční organizace Institut překladu, Rusko (AHO «Институт перевода», Россия) Издано при поддержке АНО «Институт перевода», Россия.

Работа над ошибками, 1986 © Jurij Poljakov, 2017 © Translation Jaroslava Janečková, 2017 © Graphic & Cover Design Lukáš Fairaisl, 2017 © Filip Tomáš — Akropolis, 2017 ISBN 978­‑80­‑7470­‑151­‑1

1

Učení neboli, jak je teď zvykem říkat, studium je podle mě dlouholetá úmorná válka mezi školní tabulí a oknem.

Stejně jako druhá světová začíná prvního září, se střída‑ vými úspěchy trvá celý školní rok a teprve s příchodem května získává okno otevřené vstříc jaru trvalou převahu.

To pak ministerstvo školství vyhlašuje příměří, které je nařízeno prý kvůli starosti o děti a které je dále nazýváno prázdninami.

Jednoho dne se určitě začnou stavět školy bez oken a zasklené rámy nahradí další tabule nebo dokonce displeje.

V důsledku toho se doba výuky zkrátí dvakrát, nebo ale‑ spoň jedenapůlkrát. Jen si představte, jaký to bude přínos pro státní ekonomiku! A to ani nemluvím o tom, kolik ner‑ vových buněk učitelů bude ušetřeno: vždyť pro vyučující jsou okna totéž co pro pohraničníky hraniční pásmo…

Ale zrovna dnes vůbec není důvod se dívat z okna, stejně tam nic zajímavého není: obloha se nevlídně mračí, 5

zmatené stromy si pospíšily s mladičkým listím, obrovské okno operačního sálu v nemocniční budově naproti ne‑ svítí — jen v dálce se rýsuje čilý věžový jeřáb, který čímsi připomíná čápa přenášejícího nemluvně v zavinovačce.

Ale vážně: když už jsme u těch ptáků, tak předevčírem jsem viděl naprosto neobyčejnou vránu. Seděla na kmenu osekaného topolu vedle školy, podezíravě si mě měřila a karbidovým zobákem klovala do seschlého kousku na‑ zelenalého sýra.

Ale to jsem se zamyslel a nepostřehl jsem, že mladá, ale ostražitá Jelena Pavlovna odhalila můj únik do svě‑ ta za oknem, aniž by přitom přerušila průběh výuky.

Přísně na mě upřela své modrošedé oči připomínající sněhové vločky a sotva postřehnutelně zavrtěla hlavou, jako by říkala: „Teda Petrušove! Zrovna od tebe bych to nečekala!“ A působilo to skutečně trochu trapně… Ale stalo se.

Naštěstí se nabízí osvědčené řešení, prověřené zkuše‑ nostmi celých generací! Nejprve je třeba se dál klidně dívat z okna, jako by se nic nestalo, potom se pomalu otočit, hlubokomyslně pohlédnout na učitele, bolestně svraštit čelo a pak rozzářit obličej vzrušením z náhlého poznání. A nakonec se v návalu inspirace horlivě sklonit nad sešitem. Pracujícího žáka učitel obvykle nechává na pokoji, stejně jako dravec ignoruje člověka, který před‑ stírá svou smrt. Kdysi jsem tuto dovednost dokonale ovládal, ale když jsem se teď střetl s káravým pohledem 6

Jeleny Pavlovny, začervenal jsem se a rozpačitě jsem po‑ krčil rameny: promiňte, to se prostě stává. Ta však znova zavrtěla hlavou a na tváři se jí objevila malá jizvička, jaká bývá po očkování; vždycky, když byla rozrušená, jizvička zčervenala. Jelena Pavlovna Kazakovcevová před dvěma léty dokončila studium na pedagogickém institutu a stále ještě věřila, že v podmínkách druhého stupně běžné základní školy se dá naučit německý jazyk.

Většinou však dochází k přesnému opaku: učitelé sami postupně zapomínají to, co se dozvěděli během studia.

Jelena Pavlovna sklopila zrak k hodinkám na řetízku, přistoupila k tabuli, vybrala si delší kousek křídy a uči‑ telským písmem začala psát zadání domácího úkolu, načež se ze třídy ozvalo obvyklé reptání. „Jé, to je moc!“ bouřily se děti, už od malička zvyklé komentovat učební osnovy. „Tak dobře,“ nechala se přemluvit Kazakovcevová, „naučte se nová slovíčka a zopakujte si téma Moje rodina.

Příště budu zkoušet!“ Aby zdůraznila důležitost úkolu, chtěla zadání na tabuli podtrhnout, ale špalíček křídy se s křupnutím rozlomil a spadl na podlahu a na tabuli zanechal jen vypouklou bílou tečku. Bezděčně jsem vyrazil kupředu, ale Jelena Pavlovna se k úlomku zlehka a ladně sehnula, úplně jako na aerobiku, popadla ho, rychle se napřími‑ la a jen letmým pohledem zkontrolovala mou reakci.

Kdyby k něčemu takovému došlo ve čtvrté třídě, křídu 7

by okamžitě zvedl a podal prcek z první lavice zčer‑ venalý studem. V desáté třídě by se nejspíš na pomoc vrhlo hned několik galantních jinochů. Jenže stalo se to u šesťáků…

Děti, povzbuzené vítězstvím nad temnými silami učebních osnov, si přepisovaly zadání úkolu do deníč‑ ků, zatímco Kazakovcevová si oprášila ruce, prohrábla si tmavé vlasy, ve kterých jí zůstala mléčně bílá stopa, začala zapisovat do třídní knihy a úkosem přitom po‑ zorovala žákovský kolektiv, který jí byl svěřen. Dlouhé štíhlé nohy zkřížila pod stolem jako nějaká školačka. „Timofeji!“ pronesla učitelka přísně, s očima stále upřenýma na třídnici. „Proč zase já?“ urazil se naučeným způsobem naru‑ šitel disciplíny. „Ty jsi mi nerozuměl?“ „Rozuměl,“ odpověděl Timofej Svirin a uraženě si něco mumlal, když se vracel na svou polovinu lavice od sousedky, jejíž území si na čas přisvojil.

Jelena Pavlovna oslovuje všechny žáky křestním jmé‑ nem: Táňo, Káťo, Alíku, Timošo… Ale když je nespoko‑ jená a jizvička na tváři zrůžoví, jména provinilců pronáší chladným hlasem a v plné podobě: Taťáno, Jekatěrino, Alberte, Timofeji… Rázný velitelský tón a pronikavý uči‑ telský pohled si Kazakovcevová zatím ještě neosvojila.

Někdy se jí sice daří vystihnout tu správnou výchov‑ nou intonaci, ale její oči stejně nepotemní a zůstávají 8

usměvavé. Jakkoliv by si to přála, vnímavé děti stále ještě nevěří, že je jejich učitelka přísná a neoblomná.

Jelena Pavlovna se znovu podívala na ciferník a s po‑ těšením konstatovala, že do konce hodiny zbývají ještě tři minuty. Totéž, nicméně se znatelně menším nadšením, zjistili při pohledu na hodinky i žáci. Ta dnešní generace se ale má, vyrábějí se dokonce speciální hodinky pro mladé. Takhle nám tu teď chodí: v puse pomalu ještě dudlík a na ruce už Seiko. To dřív musely děti úpěnlivě zírat na ciferník učitelových hodinek, poslouchat, jestli už náhodou nižší ročníky nevyrazily na svačinu, a pak informovat spolužáky, kolik že to zbývá času do osvo‑ bození od nevolnictví. „Známky za dnešní hodinu,“ ohlásila Kazakovcevo‑ vá a otevřela tenký sešitek (zatím se neodhodlala k za‑ pisování známek přímo do třídní knihy). „Táňa trojka, Kolja jednička, a ty máš, Margarito, bohužel čtyřku.“ V tom okamžiku dohořela zápalná šňůra hodiny, křaplavě se rozezněl zvonek a zároveň s ním zaduněla erární školní učebnice o Timofejovu hlavu — dostalo se mu spravedlivé odplaty. „Zvoní pro učitele!“ vykřikla ostře Jelena Pavlovna, jenže výbuch svobody už nešlo zastavit. Děti, které dnes dostaly dobré známky, oblehly učitelský stůl: žádná ce‑ lebrita za celý svůj život nerozdá tolik autogramů jako obyčejný učitel za pouhé pololetí. Zatímco Kazakov‑ cevová podepisovala známky, které si do žákovských 9

knížek pečlivě zapsali sami žáci, Margarita, která si dnes vysloužila „čtverec“, se jako první hnala pryč ze třídy s opodstatněnou myšlenkou: čím později se rodiče dozví trpkou pravdu, tím líp pro ně! Ale dostat se ven nebylo tak jednoduché: ve dveřích někdo upadl a vytvořila se tlače‑ nice. Musela zasáhnout Jelena Pavlovna a vysílení šesťáci se nakonec přece jen s rámusem vyvalili na chodbu.

V místnosti zůstal jeden jediný žák, mrňavý zrzek s výraznými, jakoby namalovanými pihami na obliče‑ ji — Timofej Svirin. Přešlapoval z jedné nohy na druhou, prohlížel si zámek své školní brašny a byl celý nesvůj z mé přítomnosti. „Tak povídej, Timošo,“ Kazakovcevová zvedla oči od třídní knihy. „Jeleno Pavlovno,“ odhodlal se klučina a ukřivděně se podíval mým směrem, „a co já? To mám jako povídat o svojí babičce?“ „Ale ne!“ uvědomila si náhle Kazakovcevová. „Ty si, Timočko, zopakuj téma sport…“ „Dobře,“ souhlasil chlapec, věnoval mi nesmiřitelný pohled a vyšel ze třídy. Pootevřenými dveřmi na oka‑ mžik pronikl do místnosti nespoutaný hluk přestávky, který pak opět docela utichl. „Ach jo,“ Jelena Pavlovna hořce pokývala hlavou. „Moje rodina… ‚Co dělá tvůj otec?‘ ‚Jaké je povolání tvé matky?‘ A přitom by se dalo zeptat i jinak: ‚Máš otce?‘ V téhle třídě je skoro každé druhé dítě z neúplné 10

rodiny… A třeba takové slovo otčím v učebních osnovách ani není… Tady Timošovi zůstala jenom jedna babička.

Rodiče zbavili práv…“ „Pili?“ zeptal jsem se a přemístil jsem se z poslední lavice do první. „Kdyby jenom pili! To není to pravé slovo… Člověku se z toho chce až brečet…“ „Jeleno Pavlovno, učte se ovládat,“ poradil jsem jí. „Nebo budou žáci ovládat vás.“ „To jste vymyslel teď?“ zeptala se ironicky. „Právě teď. Obvykle se na takovou řeč připravuju předem už večer, ale…“ „Andreji Michajloviči,“ přerušila mě Kazakovcevová, „přece jen se vás musím zeptat: proč jste přišel k nám do školy? Myslíte, že tady to bude lehčí?“ „Víte, Jeleno Pavlovno, abych vám odpověděl na tuto nelehkou otázku, museli bychom se sejít v neformální situa‑ ci… Moc vám toho slíbit nemůžu, ale nudit se nebudete…“ Pochopil jsem, že jsem přestřelil. Existují přece oprav‑ doví muži, takové ty málomluvné božské bytosti, které si každého hned získají svou tajemnou zádumčivostí!

Dokonce i docela rozumné ženy obětují celé roky, aby od‑ halily tajemství té záhadné nemluvnosti. A, jak se říká, jen všemohoucí bůh ví, že tito vyvolení kolikrát soustředěně a trýznivě přemýšlejí třeba o tom, kam jen se asi poděla visačka od nového kousku oblečení. Co když ho třeba hodí do pračky a pak se ukáže, že ho měl dát do čistírny?

11

Mou dramatickou pauzu přerušil deváťák Péťa Bab‑ kin: vklouzl do místnosti, chápavě zvedl obočí a se slovy „Moc se omlouvám!“ popadl sám sebe za pačesy, jako by se pral s nějakým neviditelným protivníkem, a zmizel. „Tak nás přistihli!“ pronesl jsem, místo abych se jen zlehka usmál a mlčel. Už jsem se nedokázal zastavit…

Zastavila mě Jelena Pavlovna. „Andreji Michajloviči,“ řekla a rovnala si sešity do komínku. „Muži se, jak je mi známo, dělí na tři typy: první mumlají a stydí se, druzí ze sebe dělají naivní hulváty a třetí, ti nejprotivnější, se chovají, jako by měli všechno předplacené.“ „Promiňte,“ odpověděl jsem pohotově a cítil jsem, jak mi studem zčervenaly uši. „Andreji Michajloviči,“ podivila se Kazakovcevová.

Jizvička na její tváři teď připomínala čerstvou stopu po šlehnutí větvičkou. „Vy se měníte před očima!“ „Neměním se… Ve skutečnosti patřím k prvnímu typu, ale osvojuji si, jak se říká, pomezní disciplíny…“ „První typ taky nemám ráda.“ „A druhý?“ „Ani druhý,“ odsekla s chladným pohledem. „A jestli se opravdu chcete s někým vzájemně navštěvovat, běžte k Alle Konstantinovně… Ta je mnohem zkušenější než já!“ „Nic se neutají,“ hořce jsem si pomyslel a neohra‑ baně a asi i trochu směšně jsem se začal soukat zpoza učitelského stolu.

12

2

Ukázalo se, že jsme s Jelenou Pavlovnou prodiskutovali ce‑ lou přestávku. Sotva jsem stihl vyjít na chodbu, odtrhnout od sebe dvojici páťáků předvádějících něco mezi boxem a karate a vrátit plačící holčičce odcizenou kalkulačku, ozval se zvonek. Šum hlasů a tlačenice dosáhly maximál‑ ních hodnot a postupně začaly klesat. Zvenčí teď naše škola nejspíš připomíná obrovské staré gramorádio, které náhle odpojili od sítě. Jen tak mimochodem, budova naší školy je stará, čtyřpatrová, na průčelí ozdobená profily čtyř géniů, sotva viditelnými kvůli častému natírání fasády.

Ale to jsem odbočil. Vřava a živel přestávky se po zvonění utišily a žáci čekající na své vyučující se zača‑ li shromažďovat před učebnami. S notoricky známou otázkou „Kde je moje třídní kniha?“ kolem ztěžka pro‑ dusala učitelka chemie Jevdokija Matvejevna Rakitinová a s úsměvem rozdávala přátelské pohlavky drobotině, která se jí z nezkušenosti připletla do cesty.

13

Prošedivělý učitel matematiky Boris Jevsejevič Kotik stál vedle dveří a podezíravě jako přísný kapitán pozo‑ roval žáky vracející se z přestávky. Když byl do třídy vpuštěn poslední, pomalu a významně zavřel dveře, jako by hermeticky uzavíral poklop ponorky vydávající se na dalekou a osamělou plavbu.

Po chodbě ještě nějakou dobu pobíhal rozčilený Ti‑ mofej Svirin: jeho aktovku pečlivě ukryli nemilosrdní starší spolužáci. Chvilku mi trvalo, než jsem se dovtípil, co se stalo, ale pak jsem sáhl na požární skříň a sundal hledanou brašnu. Rozradostnělý chlapec vklouzl do učebny literatury a začal Alle Konstantinovně Umecké popleteně vysvětlovat své zpoždění. Nakonec mu bylo dovoleno zůstat, Alla přistoupila k prahu, aby dovřela dveře, z neodbytného učitelského zvyku vyhlédla na chodbu, uviděla mě a sotva postřehnutelně kývla. V ná‑ sledujícím okamžiku jsem si uvědomil, že se provinile usmívám na zaklapnuté dveře.

Ach, ty zavřené dveře třídy! Za těmi se odehrává kouzlo výchovy a vzdělání, tajuplný proces vzájemného obohacování mezi učitelem a žákem. Když se zaposlou‑ cháme do zvuků vycházejících z učeben, můžeme se dozvědět mnohé o těch, kteří stojí u tabule nebo prochá‑ zejí mezi lavicemi a rozsévají přitom v mezích učebních osnov všechno to, co je rozumné, správné, trvalé…

Z učebny literatury se zřetelně nese zvučný, pev‑ ný hlas Umecké: „Na postavě Chlestakova chtěl Gogol 14

ukázat takový negativní jev, jakým je chlestakovština.“ A před desíti lety přitom moje bleďoučká spolužačka Alločka dostávala trojky jenom díky tomu, že velkorysí vyučující nechtěli narušovat zkoušení jejím omdléváním.

Mluvila tiše, jako by se bála svého vlastního hlasu. Jed‑ nou v létě jsme spolu seděli na čerstvě otesaných klá‑ dách vedle temných obrysů nedostavěné farmy a Alla, choulící se pod mou větrovkou s nápisem „Obec Bori­ sovo — 1975“, úpěnlivě opakovala: „Co mlčíš? Tak řekni něco!“ A já jsem absolutně netušil, co mám říkat. Tenkrát jsem ještě neuměl pronášet slova, která se v takové si‑ tuaci obvykle říkají, ale k ničemu člověka nezavazují. „Tak budeš už zticha?“ ozvalo se zpoza dveří.

Vzpomínám si, jak se Alla během podzimní praxe urazila na zlobivé žáky, rozplakala se a vyběhla ze třídy.

Při závěrečném hodnocení praxe se vedoucí katedry celý třásl rozčilením, když tento nešťastný případ rozebíral, a navrhoval Umecké změnit povolání, dokud je ještě čas.

Pan docent, historik zaměřený na pionýrské hnutí Dálné‑ ho východu, nemohl tušit, jaká Alla bude, jaká rozhod‑ nost se jí objeví v hlase, v očích i v chůzi. To si tak člověk proplouvá životem, ve třiceti si pořád připadá jako dítě a pak se najednou ohlédne a zjistí, že jeho přátelé z mlá‑ dí se změnili k nepoznání, že když jde po městě, může dlouho vyprávět o starých domech, které stávaly na místě dnešních novostaveb, a že jeho věk vydělený dvěma se rovná věku žákyně deváté třídy. Ale to jsem odbočil…

15

O kousek dál je učebna matematiky. Boris Jevsejevič hovoří tiše a monotónně, z chodby mu není rozumět.

Ale čas od času propukne za dveřmi ukázněný smích, který stejně ukázněně ustává. Nevím, co může člověka rozesmát na hodině algebry, ale je známo, že Kotikovi žáci, kteří si po maturitě podávají přihlášku na strojní fakultu, bývají úspěšní. A to statistika v podstatě nebere v úvahu armádu maturantů, které Boris Jevsejevič při‑ pravuje ve svém volném čase.

Z učebny biologie, kde vede hodinu Polina Vikto‑ rovna Manevičová, se ozývá neutichající hluk: učitelka a děti si mluví každý o svém. Polina Viktorovna je štíhlá moderní žena, pracuje jen na malý úvazek a svou výpla‑ tu s úsměvem označuje za „příspěvek na kosmetiku“.

Manevičová byla dvakrát vdaná a s tím, co jí zanechali oba choťové prchající strachy, si vystačí na dlouho. Vede čilý společenský život, neustále pendluje mezi bankety, premiérami a vernisážemi, dokáže lehce sehnat knihy, které my, obyčejní smrtelníci, vidíme jen na meziná‑ rodních veletrzích, ale přes to přese všechno je na jejích hodinách naprosto ubíjející nuda.

To v dějepisné učebně panuje tvůrčí chaos; je slyšet, jak děti hlasitě dokazují nedůvěřivé Kláře Ivanovně Oprjatinové nezbytnost nastolení absolutistické monar‑ chie ve Francii. Pro diskuze a pedagogické experimenty má slabost, jednou na hodině ve volné, ale dobře při‑ pravené debatě dívky zastupující menševickou ideu div 16

že nezabily chlapce představující bolševiky. Metodička naštěstí včas znovunastolila historickou spravedlnost. Je třeba říct, že žáci Kláry Ivanovny mají představu o tom, že kromě boje výrobních sil s výrobními vztahy došlo v dějinách i k jiným zajímavým skutečnostem. Dvakrát jsem seděl na hodině Oprjatinové a párkrát jsem měl pocit, že se užuž zeptá: „A co si o tom myslí přítomný Petrušov?“ Pro všechny případy jsem si začínal pro‑ mýšlet odpověď a zaléval mě pot, když jsem zjišťoval, že už jsem dávno zapomněl, jak se odpovídá, a umím se jenom ptát. Nikdy nepochopím, proč Klára Ivanovna přistoupila na to, že se stane zástupkyní ředitele. To je stejně nesmyslné, jako kdyby začala vyučovat brannou výchovu místo našeho vojenského velitele Žilina, kte‑ rý nosí svou majorskou uniformu s takovou vážností a důležitostí, jaké jsou schopni jen váleční veteráni. Moc nechybělo a z Oprjatinové mohla být dokonce ředitelka!

Ale zase jsem odbočil…

Dveře další třídy jsou otevřené dokořán, takže je jas‑ né, že tam teď učí ředitel školy Stanislav Jurijevič Fomen‑ ko. Ještě když jsme byli na vysoké, Stas byl komisařem svobodné studentské brigády a už tehdy bylo jasné, že se z něj stane velký organizátor našich vítězství. A i teď, když tahá ze strnulého žáka hluboko ukryté znalosti, Fomenko zároveň řídí i celou školu. Za katedrou sedí sklíčený správce Šišlov a vyplňuje hromadu papírů. Za takový mizerný plat, jaký Šišlov dostává, není možné 17

vytvářet materiální hodnoty — lze jen udržovat ty stáva‑ jící. Šišlov si u sebe ve skladu zřídil živý koutek: choval tam bílé krysí mládě jménem Albertino, ale po skandálu, který vyvolala hygienická stanice, si raději opatřil akvá‑ rium se skalárami, placatými rybkami připomínajícími javorové listy vylisované mezi stránkami učebnice.

Stas pánovitě procházel třídou a stejně soustředěně sledoval, jak se na tabuli řeší soustava lineárních rovnic a jak si vede Šišlov. Pak si všiml mě, přátelsky kývl a vrhl přísný pohled na třídní knihu, což znamenalo: jsi sice můj kamarád ze studií, ale zapisovat do třídnice tak jako tak musíš, protože nikdy nevíš, kdy nám sem vtrhne kont‑ rola, a za uši pak nedostaneš ty, ale ředitel! Trochu jsem se narovnal, srazil podpatky a sešel do prvního patra.

Tady bylo rušno: v učebně chemie u Jevdokije Matve‑ jevny Rakitinové, lidově zvané Raketa, kohosi s rámu‑ sem vyhazovali ze třídy. „No tak běž!“ zoufale přikazovala Raketa. Soudě podle ostatních hlasů byla třída na straně kamaráda, který se za žádnou cenu nechtěl nechat odtrhnout od všeho toho vědění, které dosud lidstvo nashromáždilo. Řečeno jazykem chemické terminologie, za dveřmi pro‑ bíhala bouřlivá reakce — a nebylo jasné, jaký bude její výsledek. Jelikož se tam za právo na vzdělání bili moji deváťáci, rozhodl jsem se, že zasáhnu.

U prahu stála Raketa, v jedné ruce křečovitě svírala narušitelovu aktovku a druhou ukazovala teď už ne na 18

dveře, ale na mě. Byla rudá v obličeji, v očích se jí leskly slzy, brýle měla zamlžené. Narušitel (zase Kiribejev!) ne‑ hybně seděl ve své lavici, jako by s ní tvořil jeden celek. „Tak odejdu já!“ vytáhla Jevdokija Matvejevna svůj poslední trumf. „Ale tu aktovku mi tu nechte!“ odvětil drzoun.

Ostatní děti si mě všimly a se zájmem čekaly, kdy mě zpozorují i obě znepřátelené strany. Jako první mě uviděl Kiribejev, unaveně se ušklíbl, poškrábal se na vyholené hlavě, neochotně vstal a zamířil ke dveřím.

Na prahu se zastavil, převzal svou aktovku z rukou zkamenělé Rakety a vyšel ze třídy. „Počkej na mě u sborovny!“ zavolal jsem za ním.

Kiribejev se ohlédl a výraz jeho tváře se dal vyložit dvěma způsoby: 1. Počkám.

2. Počkej si! „To je prostě hrůza!“ lamentovala Raketa, když se vracela k tabuli, na které se pod nadpisem „Železo v pří‑ rodě“ vyjímal chemický rébus. „Kdy to všechno skončí?“ Nevím, co měla na mysli: svůj odchod do důchodu, nebo ten slavnostní okamžik, kdy národní vzdělávání svalí plnou odpovědnost za absolventy na bedra mi‑ moškolních organizací?

Pospíšil jsem si do sborovny. V aule se děti při‑ pravovaly na oslavu Dne vítězství a zpívaly o svátku s prošedivělou skrání. V učebně fyziky bylo mrtvé ticho: 19

Lebeděv asi zadal samostatnou práci a čte si Agathu Christie v originále. Anglicky umí líp než náš „anglický“ externista Igor Vasiljevič.

To byla teda volná hodina! A to jsem si v tomhle „oknu“ v rozvrhu chtěl promyslet a sepsat plány hodin, které jsem odučil v minulém týdnu — pořádek musí být. Jenže teď, když nastala nová situace, se musím vypořádat s Kiribejevem, který byl navzdory všem po‑ kynům vyhozen ze třídy. Kdovíproč panuje názor, že život a zdraví dětí přítomných na hodině je v napros‑ tém bezpečí, ale jakmile je žák vyhnán na chodbu, stává se snadnou kořistí jakékoliv možné tragické události.

Tudíž učitel, který přistoupí k takovému činu, jako je vykázání narušitele disciplíny z hodiny, riskuje, že ho za to odsoudí v lepším případě zástupce ředitele školy.

A v horším případě soudci z lidu…

Chodba před sborovnou byla zlověstně prázdná.

Rychle jsem nahlédl dovnitř: Kiribejev, živý a zdravý, benevolentně rozvalený v křesle, na mě čekal. „To je ale nepříjemný kluk!“ pomyslel jsem si. „Vlasy má tmavé, s takovým nepřirozeným odstínem, obličej úzký a ble‑ dý, obočí srostlé a pod očima nedětské váčky a vrás‑ ky…“ Jak jsem tak přemýšlel, najednou mě přepadl pocit, jako by mi Kiribejev četl myšlenky. Všechny děti jsou senzibilové! Na druhou stranu, mně taky naskakuje husí kůže, když se ke mně blíží někdo s nedobrými úmysly…

20

Přisedl jsem si ke Kiribejevovi, počkal jsem, až se uráčí přesunout z polohy odpočívající konkubíny do pozice vhodnější pro danou situaci, pak jsem se strojeně zamračil a zeptal jsem se, jak je to možné, že se z něho stal takový nehodný kluk. „No jo, už jsem prostě takovej,“ souhlasil vyzývavě a v tu chvíli zazvonil telefon. „Škola!“ zahlásil jsem do sluchátka a hned jsem toho zalitoval, protože „otravovali“ z inspekce. „Tady je sborov‑ na, zavolejte si do kanceláře!“ Ale bylo mi vysvětleno, že v kanceláři není ani noha a že jsem jediný, kdo může pře‑ vzít povinnosti za sekretářku ředitele, která se poflakuje neznámo kde. „Počkejte, vezmu si něco na psaní,“ přerušil jsem ženu, která už začínala navyklým bleskurychlým tempem diktovat vzkaz. „Tak… Můžete… Píšu si…“ „Na základě nařízení OONV č. 92 z 25. 4. žádám o zajištění účasti pionýrských oddílů na oslavách Vzniku pionýrského oddílu. Je předepsán sváteční stejnokroj.

Za bezpečnost a zdraví žáků zodpovídají třídní učitelé.“ Mimoděk jsem se naježil, ale ani jsem nestihl vstřebat celou hloubku této zodpovědnosti, protože následoval další vzkaz: „Řediteli školy a správci. Dnes do 15.00 odevzdat zprávu o spotřebě elektrické energie za duben.“ Tak tohle asi řešili během hodiny Stas s nešťastným správcem Šišlovem. Ženská z inspekce ještě chtěla, abych něco ústně vyřídil osobě zodpovědné za stravování, ale 21

to už jsem vybuchl a vysvětlil jsem jí, že koneckonců nemluví se sekretářkou, ale s učitelem literatury! Jenže to pro ni nebyl žádný argument.

Když jsem položil sluchátko, podíval jsem se na Kiribejeva a z výrazu jeho tváře jsem pochopil, že ho trochu překvapilo, jaký rozruch dospělí nadělají kolem tak jednoduché věci, jako je chození do školy. „Proč tě vyhodili ze třídy?“ zeptal jsem se přísně. „Vyhazovat ze třídy je zakázáno. Odešel jsem sám!“ projevil Kiribejev právní gramotnost. „Svá práva znáš, to je dobře. A povinnosti?“ „Já jsem si nezačal.“ „Dejme tomu. A jak to teda začalo?“ „Ona…“ „Jevdokija Matvejevna,“ napověděl jsem mu. „Raketa mi řekla, abych dal nohy pryč z uličky.“ „A proč jsi je tam měl?“ „A proč ty lavice nedělají větší? Nedá se tam nor‑ málně sedět.“ „Tak jsi to měl Jevdokiji Matvejevně takhle vysvětlit.“ „Já jsem jí to vysvětloval, ale ona zaječela, že takoví, jako jsem já, by se měli učit na pryčně…“ „Nezdá se ti, milý příteli,“ rozhodl jsem se pozměnit téma, „že se o své učitelce vyjadřuješ trochu nezdvořile? ‚Ona‘… ‚zaječela‘…“ „A proč bych měl mluvit zdvořile o někom, koho si nevážím?“ 22

„Učitele si musíš vážit!“ „To teda nemusím!“ Věnoval jsem Kiribejevovi dlouhý výchovný pohled, ačkoli už mi bylo jasné, že pokračovat v rozhovoru by bylo stejně zbytečné jako vysvětlovat hluchoněmému mechanismus stereofonních sluchátek. „Vrať se do třídy,“ přikázal jsem mu chladně, „a řekni Jevdokiji Matvejevně, že už jsme si to vysvětlili. A v tom­ hle rozhovoru budeme ještě pokračovat…“ Kiribejev líně vstal, přehodil si přes rameno tašku s obrázkem otevřené pusy nějaké zpěvačky a vykročil chůzí, jakou mívají lidé v příliš úzkých kalhotách. Když jsem osaměl, ještě jednou jsem očima přeletěl telefonické vzkazy, vzpomněl jsem si na bachratou účetní knihu, která leží na stole u ředitelovy sekretářky, a pomyslel jsem si: abychom mohli splnit všechna ta nařízení, mu‑ seli bychom vytvořit ještě jeden pedagogický kolektiv v čele s ředitelem; kolektiv, který by se nevěnoval vý‑ uce. Představte si dvě vojska: jedno bojuje a druhé plní rozkazy velitelů a náčelníků. A všichni jsou spokojeni.

Když jsem dospěl k tomuto závěru, podíval jsem se na nástěnné hodiny a zjistil jsem, že z mého „okna“ zbylo už jenom „okýnko“.

23

Z eseje „Jak jsem se stal hybatelem osnov“

Jeden starý moudrý spisovatel, pozorující mé úspěchy po vydání novely Mimořádná událost místního významu, která vzbudila senzaci, mě jednou zastavil, přitáhl si mě k sobě a řekl: „Juro, věř mně, protřelému literátovi, že čím dřív zapomeneš na svůj první úspěch, tím větší je pravděpodobnost, že přijde druhý, třetí a čtvrtý…“ Pustil jsem se do psaní novely Práce s chybami. Jako profesionální spisovatel jsem dokonce strávil několik hodin ve škole, abych si připomněl, jaké to je být učitelem. Učitelská profese člověka výrazně ovlivňuje; po několika letech najednou, aniž byste si to sami uvědomili, začnete dokonce s prodavačem v lahůdkářství mluvit tak, jako by tím, že položil na váhu nesprávný kousek salámu, zlomyslně narušil disciplínu ve třídě 199

nebo nevypracoval domácí úkol. Je zajímavé, že prodavači, kteří obvykle nemohou vystát jakoukoliv nelibost zákazníků, se kvůli přísné učitelské intonaci neurazí. Vždyť i oni přece chodili do školy.

Vzdělání je naprostým základem každého sociálního systému. I základní sovětský mýtus vtloukali mladým občanům do hlav právě ve škole. Ale tenkrát v osmdesátých letech byl problém v tom, že ani samotní učitelé sovětskému mýtu už dávno nevěřili. Ze setrvačnosti o něm pořád učili, ale už mu nevěřili. Pro upřesnění: v tomto komentáři nepoužívám slovo „mýtus“ v odsuzujícím významu, ale označuji jím souhrn ideálních představ společnosti o sobě samé. Mýtus je vždy vzdálený od reality. Třeba takoví Američané se vždy považovali za ten nejsvobodnější národ, dokonce i když na jejich plantážích zatvrzele panovalo otrokářství. Mýtus je pro člověka i společnost nepostradatelný, ale mýtus, kterému lidé přestali věřit, nebo přesněji důvěřovat, se mění na předsudek. Paradox – nebo možná také zákonitost úpadku sovětského mýtu – spočíval v tom, že lidé nezačali tento mýtus nenávidět proto, že vyzýval k bratrství, rovnosti a sociální spravedlnosti (jak se to snaží podat nyní), ale naopak proto, že bratrství, rovnosti a spravedlnosti měli v životě stále méně. Právě z toho důvodu začal rozklad sovětské civilizace pod heslem „Více socialismu!“.

Když jsem v roce 1976 po dokončení studia na pedagogickém institutu přišel do školy, dostal jsem se do situace typické pro pozdně sovětského pedagoga. Představte si, že si před tabuli stoupne mladý učitel, který se stejně jako velká část 200

tehdejší inteligence staví k sovětským ideálům s ironií. Má odpovídat na ožehavé otázky o pravdě, sociální spravedlnosti a smyslu života. Ale na některé z nich sám nezná odpověď.

Na jiné odpověď zná, ale o své pochybnosti se podělit nemůže. To nesmí – je přece vojákem ideologické fronty! Mnohem později jsem se u Renana dočetl, že z obyvatelstva dělá národ společná slavná minulost a společné velké plány do budoucna.

S plány do budoucna to bylo složité. Anekdoty o komunismu jako myšlené a nedosažitelné čáře na horizontu si vyprávěli už i páťáci.

Hrdina mé novely, novinář Petrušov, který se vlivem okolností stal na krátkou dobu učitelem ve škole, tento nesoulad vnímá a snaží se semknout žáky alespoň hrdinskou minulostí – hledáním ztraceného rukopisu geniálního spisovatele Pustyreva, který zahynul na frontě. Tady jsem využil své badatelské zkušenosti, již jsem získal během práce na knize o Georgiji Suvorovovi.

Můj Petrušov chápe, že toto semknutí, vyvolané pouhou hrdinskou minulostí, už nestačí. Samotná minulost je málo.

Tím spíše, že rukopisy přece jen hoří, přestože v závěru ponechávám naději, že Pustyrevův veliký román se možná zachoval…

Abych řekl pravdu, když jsem novelu psal, ještě jsem o všech těch prokletých otázkách krize národní ideologie nepřemýšlel – jednoduše jsem vzpomínal na své učitelské zkušenosti, zážitky, kolegy, přátele, žáky… A asi je to tak správně: vedla mě životní a umělecká logika a ne předpřipravená koncepce.

201

Tato kniha vychází jako publikace vítězného překladu v rámci Překladatelské soutěže o nejlepší literární překlad z ruštiny do češtiny, kterou organizuje Ruské středisko vědy a kultury v Praze ve spolupráci s Institutem překladu (Moskva). Zvláštní poděkování patří Veronice Novose‑ lové, organizátorce celého projektu.

206

Jurij Poljakov

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 345. publikaci Překlad Jaroslava Janečková Redakce Milena Machalová Grafická úprava, obálka a sazba písmem Palatino Lukáš Fairaisl Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 208 stran, TS 13.

ISBN 978­‑80­‑7470­‑151­‑1 Doporučená cena včetně DPH 235 Kč

Jurij Michajlovič Poljakov (nar. 1954 v Moskvě) je význam‑ ný ruský prozaik, dramaturg a publicista. Bez jeho novel a románů Mimořádná událost místního významu (1985), Práce s chybami (1986), Sto dní před rozkazem (1987), Vrchol nezájmu (1989), Pařížská láska (1991), Demokratické městečko (1993), Kůzle v mléce (1995), Nebe padlých (1998), Naplánoval jsem si útěk… (1999), Houbový car (2004), Sádrový trubač (2012) a Láska v době změn (2015) si nelze představit současnou ruskou literaturu. Tato díla se dočkala desítek reedic, získala řadu ocenění, byla zahrnuta do školních osnov i vysokoškolských studijních programů, zfilmována, zinscenována a přeložena do mnoha jazyků. Jurij Poljakov je jedním z nejvýraznějších ruských dramatiků a jeho hry jsou hojně uváděny v divadlech v Moskvě i dalších ruských městech, v zemích SNS, Evropě, USA, Austrálii…

Už patnáct let je Poljakov šéfredaktorem Literárních novin, které založil Puškin v roce 1830.

Práce s chybami je jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších novel ruského spisovatele Jurije Poljakova (* 1954). V Sovětském svazu byla poprvé vydána už v roce 1986 a záhy se dočkala úspěšné filmové adaptace. Hlavní hrdina knihy, novinář Andrej Petrušov, se po svém propuštění z novin nečekaně a neplánovaně stane učitelem ruštiny na základní škole. Rázem začíná odhalovat ty nedostatky školního života, o kterých se běžně nemluví – a o kterých je možná lepší vůbec nevědět.

Ať již je kulisa kriticky perestrojková nebo politiky prostá, hlavní roli v deziluzivní novele sehrávají konflikty v učitelském sboru, nerovný boj s ambiciózními a kariéristickými rodiči i na druhé straně proniknutí do rozervaných duší jejich náctiletých potomků. V případě sympatického sebeironického melancholika Petrušova se přidává i snaha o získání náklonnosti mladé kolegyně a v neposlední řadě také pátrání po tajemném ztraceném románu. Během pololetí stráveného za katedrou se přesvědčí, že mnohé chyby a omyly, kterých se v životě dopouštíme, jsou mnohem závažnější než ty ve školních diktátech. A jejich náprava není zdaleka vždy snadná…

Dílo pobaví každého, kdo někdy stanul za či před katedrou, jedno z které strany a v které době. – Kniha vychází za podpory moskevského Institutu překladu.

Jurij Poljakov Práce s chybami

AKROPOLIS

Jurij Poljakov

ISBN 978-80-7470-151-1

9 788074 701511

potah.indd 1

14.03.17 8:15