Page 1

Pavel Novรกk

Akropolis / Praha 2010


Ediční příprava Jan Křivan – Jiří Januška – Jan Chromý

Pavel Novák

Lingvistika a jazyková realita Výbor z díla


Publikace vychází za podpory GA UK v Praze, projekt č. 258036, a v rámci výzkumného záměru č. 0021620825 Jazyk jako lidská činnost, její produkt a faktor řešeného na FF UK. Lektorovali: doc. PhDr. Jiří Nekvapil, CSc. prof. PhDr. Karel Šebesta, CSc. © Pavel Novák – heirs, 2010 © Karel Berka – heirs; Oldřich Leška – heirs; Ladislav Nebeský; Petr Sgall, 2010 © Editors Jan Křivan; Jiří Januška; Jan Chromý, 2010 © Commentary Jan Křivan; Zdeněk Starý; Jan Kořenský; Petr Sgall, 2010 © Photograph Otakar Šoltys, 2010 © Graphic & Cover Design Zdeněk Trinkewitz, 2010 © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2010 © Filip Tomáš – Akropolis, 2010 ISBN 978-80-87310-04-5


Motto V   lingvistice je po mém soudu třeba stále obnovovat kontakt s „jazykovou realitou“, snažit se, aby „teorie“ byly teoriemi a ne ideologiemi, a kultivovat k tomu přijatelné (neškodlivé, snesitelné, dokonce vhodné) způsoby vyjadřování. A nemusí to pořád dělat všichni, stačí, když to dělá někdo a je slyšen. Pavel Novák


Obsah Předmluva

9

Komentář k výboru z díla (Jan Křivan)

11

A propos Pavel Novák (Zdeněk Starý)

19

Pavel Novák gramatik (Jan Kořenský)

24

Nadějný mladý lingvista (Petr Sgall)

28

Výbor z díla K zdvojování předmětu v albánštině (1958)

37

K otázce obecného významu gramatických jednotek (1959)

42

Poznámka k otázce tzv. spony v nové češtině (1959)

48

O historický přístup k jazyku (1960)

52

Srovnávání „uvnitř“ jazyka (poznámka k tzv. „izomorfismu“) (1960)

54

O smysl diskuse o mluvené češtině (1962)

55

Výklad fonologických a gramatických pojmů pomocí pojmů teorie množin (1963, s Karlem Berkou)

62

Two types of formulae in quantitative linguistics (1964)

71

К вопросу о «структурном анализе» языка (1965, s Oldřichem Leškou)

74

Informačněteoretický, informačně teoretický nebo teoretickoinformační? (1965)

79

K teorii větných členů (1966)

81

On mathematical models of linguistic objects (1966)

83

On the three-level approach to syntax (1966)

86

On the Prague functional approach (1968, s Petrem Sgallem)

90

Formale Struktur und Funktion als systembildende Faktoren (1969, s Oldřichem Leškou)

96

A new approach to the innere Sprachform issue (1971)

100

Některé závažné sémantické pojmy (1973)

102

O „klamu“ gramatické formy (1973)

104

K věcné platnosti pádů, jejich tzv. celostnímu (obecnému) významu a lokalismu (1974) 109 K lokalistickému pojetí významu pádů (1974)

116

Remarks on devices of functional sentence perspective (1974)

121

Obecné problémy slovních druhů, zejména z hlediska teorie klasifikace (1974)

124

Místo pádu ve významové stavbě věty (1975)

127

K terminologii lingvistiky (Užívání tzv. vztahových adjektiv) (1976)

138

K nové vědecké mluvnici spisovné češtiny (Úvahy, otázky, náměty, výhrady) (1976)

141

Co jsou syntaktické vztahy? (1976)

148

Empirický vs. verbální postoj v lingvistice (1977)

151

[Jazykové roviny] (1977)

154


Některé přednosti tzv. unilaterálního pojetí (jazykového) znaku (1978)

159

„Systém“, „struktura“, „vztah“ (významy těchto výrazů, pojmy, problémy) (1978)

163

Nad dílem profesora Vladimíra Skaličky (1979)

166

O empirických procedurách v jazykovědě (1979)

172

Poznámky o jazyce lingvistiky (O směšování funkčních úseků textu v lingvistice) (1983)

176

O obecné neadekvátnosti koncepce obecného významu v gramatice (1983)

183

[Diskusní příspěvek] K článku V. Černíka Filozofické kategorie formy a obsahu (1985)

191

K jazykovým zdrojům idealistického pojetí dějin podle Německé ideologie K. Marxe a B. Engelse (1988)

192

K interpretaci formulací klasiků marxismu-leninismu o jazyce (VII) (1990)

199

Konstanty a proměny Havránkových metodologických postojů (se zvláštním zřetelem k jeho pojetím marxistické orientace v jazykovědě) (1991)

207

O B. Havránkovi. Dvě jeho pedagogické zásady. Jedno hodnocení, které nesmí být zapomenuto. (1991)

221

K poválečným osudům české lingvistiky (1991)

223

Nové ideje o struktuře jazyka z dílny matematika (1993)

234

Převážně o jazyce politiky (1995)

243

On linear and non-linear structuring of sentences (1995)

246

Větné faktory a jejich podíl na analýze věty (1996, s Ladislavem Nebeským)

250

Conditio sine qua non (1996)

262

Relationships between homonymy and word order in a “free” word order language (Czech) (1997)

264

Poznámky o školské terminologii české mluvnice (1997)

269

Lingvistika marxistická (2003)

272

[Recenze] Josef Vachek (in collaboration with J. Dubský): Dictionary of the Prague School of Linguistics (2004)

275

Brněnské šalina/šelina („tramvaj“) (2006)

280

Větné faktory a jejich podíl na analýze věty III (2007, s Ladislavem Nebeským)

287

Rozhovor – O Pavlu Novákovi – Bibliografie Rozhovor s Pavlem Novákem (1997)

301

Životopisná data

307

Soupis díla Pavla Nováka

311

Ediční poznámka

321

Seznam zkratek

325

Jmenný rejstřík

327

Věcný rejstřík

333


Předmluva Tento svazek je vůbec prvním výborem z díla českého lingvisty Pavla Nováka (1932–2007), který svým odborným a pedagogickým působením zasahoval zejména do pole obecné lingvistiky, bohemistiky a albanistiky, a to především na pražské filozofické fakultě, se kterou spojil celý svůj akademický život. Hodilo by se však zdůraznit, že se jedná o výbor z jeho díla psaného. Je totiž důvodné se domnívat, že v případě P. Nováka platí podstatně více než u jiných autorů to, že většina jeho pozoruhodných myšlenek nebyla nakonec písemně zaznamenána (a přístup k nim – pokud vůbec – měli pouze jeho kolegové a žáci, kteří s ním byli v osobním kontaktu). Pamětníci vzpomínají, jak byl P. Novák neustále nespokojen s vlastními formulacemi, jak psal své texty zdlouhavě a mnoho (slíbených) jich nakonec k publikaci ani neodevzdal. Důvod je však třeba hledat v samotné základní povaze Novákova intelektu, jeho osobnosti, která byla „svou bytostnou podstatou kritická“ (jak se o P. Novákovi vyjádřil Miloš Dokulil). Tento rys byl sice důvodem oné neochoty „dát z ruky“ ne zcela precizní formulaci, ale zároveň byl zdrojem neobyčejného myšlenkového náboje celé Novákovy práce a jeho skutečně mimořádně vyvinutého smyslu pro metodologické úvahy a pro otázky jazyka lingvistiky. Tyto zmíněné aspekty jazykovědcova uvažování by, jak jsme přesvědčeni, neměly zůstat zasuty a skryty. To je také hlavní důvod, pro který jsme se rozhodli zpřístupnit dílo P. Nováka (resp. alespoň tu jeho část, která se zachovala v psané podobě) uspořádáním a vydáním tohoto výboru. Novákovy uveřejněné texty jsou totiž rozesety na ploše půlky století v mnoha různých periodikách či tiscích, které dnes nejsou vždy dobře přístupné. Soupis publikovaných Novákových prací čítá cca 160 položek. Do výboru jsme zařadili 49 z nich a navíc dva dosud nepublikované strojopisy z pozůstalosti. Stranou při výběru zůstaly zejména texty dobového charakteru (informativní recenze, zprávy o konferencích či nové literatuře), naopak jsme se snažili vybrat texty, které dle našeho názoru mohou být zajímavé i pro dnešního čtenáře a které jsou z nějakého důvodu pro Novákovo dílo důležité. (Vodítkem nám zpočátku byla i výběrová bibliografie P. Nováka, kterou sám sestavil a nechal vyvěsit na internetových stránkách Ústavu lingvistiky a ugrofinistiky FF UK a ve které zvýraznil texty, „jichž si zvláště cenil“.) Rovněž jsme se snažili neopomenout značný tematický záběr, který dílo ve svém celku pokrývá. Kromě vlastních textů Novákových, řazených chronologicky, obsahuje tento svazek také samostatný Komentář k výboru z díla, který chce čtenáři pomoci s tematickou orientací v otištěných textech a také je chce zasadit do souvislostí, a dále texty prof. Jana Kořenského, prof. Petra Sgalla a doc. Zdeňka Starého, kteří se jakožto odborníci v lingvistice a zároveň jako kolegové P. Nováka snaží přiblížit jeho odbornou práci z různých hledisek. Na závěr jsme zařadili bodový životopis P. Nováka a nově sestavený bibliografický soupis jeho díla. Za pomoc při práci na této knize bychom chtěli poděkovat prof. Petru Berkovi, dr. Vítu Dovalilovi, prof. Evě Hajičové, mgr. Evě Hrachové, prof. Janu Kořenskému, mgr. Emě Krejčové, mgr. Evě Lehečkové, mgr. Zlatě Leškové, doc. Ladislavu Nebeskému, doc. Jiřímu Nekvapilovi, prof. Jarmile Panevové, prof. Petru Piťhovi, dr. Ondřeji Polišenskému, mgr. Dmitriji Poljakovovi, prof. Petru Sgallovi, dr. Tamah Shermanové, prof. Milanu Sobotkovi, doc. Zdeňku Starému, prof. Karlu Šebestovi, dr. Otakaru Šoltysovi, dr. Ludmile Uhlířové a rodině Pavla Nováka. Náš zvláštní dík pak náleží Janu Kusákovi, který se aktivně podílel na počáteční fázi přípravy tohoto výboru. Přejeme inspirativní četbu! editoři

Předmluva

9


Komentář k výboru z díla Jan Křivan Ve výboru z díla Pavla Nováka, který předkládáme na následujících stranách, je zařazeno na padesát textů, které byly dosud publikovány výhradně v dobových odborných periodikách, sbornících či interních tiscích.1 Vůbec poprvé se tak otevírá možnost setkat se s dílem Pavla Nováka v jeho celistvé podobě. Smyslem tohoto komentáře a následujících studií Z. Starého, J. Kořenského a P. Sgalla je v širokém smyslu zpřístupnit čtenáři lingvistické myšlení Pavla Nováka a zasazovat je do širšího lingvistického a historického kontextu. V tomto komentáři2 se přitom zaměřím především na publikované texty – přehledovou formou se jednak budu snažit upozornit na některé jejich myšlenky, jednak ukážu na tematická propojení mezi nimi. Na texty budu nahlížet z perspektivy lingvisty-čtenáře, který nebyl účastníkem dobových Novákových vystoupení ani osobních setkání. Hovořím-li zde o lingvistice Pavla Nováka, míním tím tedy to, co bylo publikováno. Jedná se o vymezení dosti závažné, neboť jak uvádějí jeho bývalí kolegové,3 zveřejněné texty jsou leckdy pouze „doteky“, „odrazy“ složitých úvah, které byly ve své úvodní myšlenkově nabité podobě nanejvýš vyřčeny do prostoru, aniž byly dále zaznamenány. Přísná kritika vlastních myšlenek vedla u Pavla Nováka často k tomu, že bohatost jeho textu klesala s velikostí publika: v osobních diskusích Novák představoval svým kolegům myšlenky bezprostředně po jejich zrodu, na veřejných přednáškách byl výrazně úspornější a do článků často nakonec uložil jen tu část úvah, kterou považoval (v době odevzdání) za nespornou. Původní myšlenky se tak často mohly transformovat nebo více či méně vytratit. (Z těchto důvodů jsme do výboru zařadili také krátké zápisy a teze z přednášek.) Příspěvky Pavla Nováka jsou natolik tematicky různorodé a zároveň vzájemně prostupné, že je nebylo dost dobře možné rozčlenit do oddílů, aniž bychom se dopustili nepatřičné, neužitečné klasifikace (v této souvislosti upozorňuji na články, v nichž se P. Novák zabývá právě otázkou klasifikace, viz dále). Proto texty ve výboru předkládáme v chronologickém pořadí. Společným tématem větší části textů jsou úvahy, které je vhodné označit jako metalingvistické v nejširším slova smyslu. Otázky jazyka lingvistiky jsou středobodem mnoha příspěvků Pavla Nováka a různé metodologické úvahy (např. o adekvátnosti předkládaného jazykového popisu) jsou součástí řady dalších. Konkrétní lingvistická témata se někdy stávají jen určitými, zdánlivě nahodilými podklady pro exemplifikaci zásadních metodologických otázek. Jindy jsou v centru pozornosti článku teoretické koncepce (pády, obecný význam, větné členy, aktuální členění) a ty jsou podrobeny kritice z hlediska metodologického. Metodologie je tedy pro Pavla Nováka jak ústředním tématem, tak kritickým analytickým nástrojem. Mezi příspěvky věnovanými metalingvistickým otázkám lze ještě dále rozlišovat, pokud jde o jejich tematický záběr. Předmětem Novákova zájmu jsou různorodé oblasti: nejobecnější otázky zkoumání v lingvistice a ve vědě vůbec, jazykovědné teorie a koncepce, nástroje a metody v lingvistice, praktické aplikace lingvistiky, lingvistické termíny a formulace, ling­ vistika a lingvisté ve společenském kontextu, zcela zvláštní kapitolu pak představuje cyklus jazykových rozborů Marxových a Engelsových textů. Metodologickým a metalingvistickým otázkám Pavla Nováka i jejich kritickému zhodnocení se ve svém příspěvku dále věnuje Z. Starý (s. 19n.). 1 Texty, které jsme nezařadili do tohoto výboru, jsou v needitované naskenované podobě ke stažení na stránce Pavla Nováka pod Filozofickou fakultou UK <http://pavelnovak.ff.cuni.cz>. 2 Za cenné připomínky k textu komentáře děkuji J. Januškovi, J. Chromému a Z. Starému. 3 Zde Z. Starý (s. 21), L. Nebeský (osobní sdělení).

Komentář k výboru z díla

11


Na následujících řádcích nabízím především orientaci v jednotlivých textech. Zabývat se jimi budu v pořadí, které bude zohledňovat jak chronologické, tak tematické hledisko. Přehled otevírám v polovině šedesátých let anglicky psaným příspěvkem On mathematical models of linguistic objects (s. 83). Tento komplexní metodologický text je jedním z dokladů Novákova aktivního přístupu k aplikacím matematiky v lingvistice. V článku je podána definice matematických modelů4 a ty jsou dále klasifikovány podle tří oblastí (syntax, sémantika, pragmatika). V kritickém pohledu jsou zde uvedeny příklady popisů, v nichž jsou modely pro jednu oblast jazyka směšovány s modely jiného druhu (a v důsledku toho může dojít i k tomu, že interpretace jednoho typu modelu je zaměněna za jazykovou realitu).5 Matematickému modelování se P. Novák věnoval společně s K. Berkou již v obsáhlé recenzi Výklad fonologických a gramatických pojmů s pomocí pojmů teorie množin (s. 62), kterou napsali na podkladě knihy I. I. Revzina Modeli jazyka. Stať je ukázkou zvláštního žánru, který se zdá nejvhodnější označit jako lingvistickou kritiku. Jedná se spíše o odpověď a analýzu původního díla, která je rozšířena o vlastní úvahy autorů a úvod do studia matematických modelů.6 Aplikace matematiky se prosazovaly i v rovině kvantitativních metod. Výsledkem tohoto směru uvažování je článek Two types of formulae in quantitative linguistics (s. 71).7 V druhé polovině šedesátých let se P. Novák věnoval společně s O. Leškou terminologickým a metodologickým otázkám spjatým s termínem „strukturní analýza“. Rusky psaný článek K voprosu o „strukturnom analize“ jazyka (s. 74) je celý věnován tomuto pojmu a jeho různým chápáním, v druhém článku Formale Struktur und Funktion als systembildende Faktoren (s. 96) se autoři věnují vlastní představě o vztahu mezi „formální strukturou“ a „funkcí“. Rozlišení tří rovin syntaktické struktury věty bylo na přelomu padesátých a šedesátých let nejnápadnějším, mezinárodně uznávaným úspěchem československé poválečné lingvistiky. Novák se v článku On the three-level approach to syntax (s. 86) kriticky zabývá tímto přístupem k syntaxi, a zejména zvláštním vydělením roviny aktuálního členění. V příspěvku nejprve metodologicky vymezuje nezbytné součásti jazykového popisu, dále zkoumá okolnosti, za nichž se mění význam věty, a nakonec se věnuje třem syntaktickým rovinám, zvláště rovině aktuálního členění. Myšlenku, že Danešovo zvláštní vydělení této roviny není plně opodstatněné, Novák dále rozvíjí v textu Remarks on devices of functional sentence perspective (s. 121): důvody pro to spatřuje v neuniverzálnosti (konkrétně slovanské specifičnosti) takového pojetí a dokládá to na příkladech ze dvou jazyků (tagalogu a jukagirštiny), v nichž je aktuální členění gramatické, a tedy přispívá k významu věty stejně jako ostatní gramatické prostředky. Tímto směrem ostatně P. Novák vedl své úvahy o aktuálním členění již ve svém raném textu K zdvojování předmětu v albánštině (s. 37).8 4

„By these terms [model, application of mathematics in linguistics – pozn. ed.] we mean constructing or finding out abstract mathematical (and logical) systems (structures) having a certain connection with some domain of linguistic investigation” (s. 83). 5 V roce 1966 vyšel také český překlad základního díla N. Chomského Syntactic Structures s doslovem od Pavla Nováka (1966a). Novák v něm zúročil mj. své poznatky ze studia matematických modelů i koncepcí syntaktické analýzy (např. Novák, 1962). – Ačkoliv jsou v doslovu obsaženy originální interpretace, uvádějící např. Chomského přístup do souvislostí s českou tradicí (základní myšlenka o procesuálním způsobu vyjadřování je zopakována i ve stati Poznámky o jazyce lingvistiky (s. 176, § 1.2.1)) nebo ukazující další vývoj Chomského teorie v 60. letech, do výboru jsme ho nezařadili pro jeho svázanost s překladem knihy. 6 Novákovo publikování věcně zaměřených kritik se patrně nejvíce projevilo ve dvou příspěvcích (1966b, 1967) věnovaných podrobnému rozboru stylistického modelu L. Doležela (1965, 1966). První z článků se dokonce stal přílohou Novákovy habilitace. – Vzhledem k nutnosti rekonstruovat průběh celé diskuse otisknutím všech jejích příspěvků, což by si vyžádalo příliš prostoru, jsme však uvedené stati do výboru nezařadili a odkazujeme čtenáře do primárních pramenů, které jsou běžně dostupné. 7 Pavel Novák byl společně s Petrem Sgallem a dalšími mladými jazykovědci propagátorem matematických metod v lingvistice, několikrát upozorňoval také na tehdy ne jednoznačně vnímanou rozdílnou povahu aplikací v kvantitativní lingvistice a v matematických modelech (v nichž jde o kvalitativní aspekty jazyka), a tedy nepřípustnost směšování obojího. (Viz např. Novák, 1963a, 1963b; Novák – Sgall, 1962a.) 8 Dále viz také zde neuveřejněnou stať Novák (1959), v níž jsou srovnány různé přístupy k aktuálnímu členění.

12

Komentář k výboru z díla


Pavel Novák se od počátku věnoval i otázkám jazykového srovnávání. Ve zmíněném příspěvku K zdvojování předmětu v albánštině9 si např. všímá, že mezi jevy označovanými souhrnně jako balkanismy jsou podstatné rozdíly, a to co se týče jejich uplatnění v systému jednotlivých jazyků i pokud jde o odlišnosti mezi různými balkanismy jako takovými. Novák proto klade důraz na podrobnou deskripci té části jazykového systému, která se týká daného jevu, předtím než se přistoupí ke srovnávání (a určování balkanismů).10 Otázky jazykového srovnávání vnitřního i vnějšího se staly také tématem příspěvku K otázce obecného významu gramatických jednotek (s. 42) a přednášky v Jazykovědném sdružení Srovnávání uvnitř jazyka (resumé na s. 54). Promýšlení otázek jazykové typologie se později projevilo i v příspěvku Nad dílem profesora Vladimíra Skaličky (s. 166) z roku 1979, který spíše než medailon představuje kritické zhodnocení Skaličkova díla. Podstatná část příspěvku je věnována jeho ústřednímu tématu, kombinatorice jazykových typů v jednotlivých jazycích. Metodologický rozbor koncepce obecného významu se stal námětem dvou statí, které dělí více než dvacet let: K otázce obecného významu gramatických jednotek (s. 42) a O obecné neadekvátnosti koncepce obecného významu v gramatice (s. 183). V obou případech je P. Novák vůči teorii obecného významu značně kritický. Již v prvním článku z konce 50. let vystavěl řadu protiargumentů, v druhém pak dále podporuje své stanovisko vlastní metalingvistickou analýzou, která se věnuje jazyku lingvistiky a stavbě lingvistických textů. Konkrétně je založena na rozboru otázky odvozování (závažný pojem v koncepci obecného významu), a to Novákem vytvořeným postupem: verbalizací nominální fráze a jejím následným prozkoumáváním (v případě odvozování verbální fráze zní: „kdo má odvozovat co z čeho jakým způsobem“).11 K použití koncepce obecného (celostního) významu se P. Novák vyjadřuje i ve všech svých článcích o pádech ze 70. let, především ve stati Místo pádu ve významové stavbě věty (s. 127, § 5); tyto koncepce označuje jako „kryptolokalistické“. P. Novák zasáhl také počátkem 60. let do sporů o mluvenou češtinu, viz O smysl diskuse o mluvené češtině (s. 55). Na rozdíl od ostatních aktérů přitom neformuloval svá stanoviska, ale metodologicky se zaměřil na otázku soudobé hloubky poznání mluvené češtiny a důsledků vyplývajících z toho pro samotnou diskusi (k tomu viz Starý, s. 20; Sgall, s. 29n.).12 Podobným způsobem vstoupil Novák do diskuse o češtině i v 90. letech v příspěvku Conditio sine qua non (s. 262). V článku On the Prague functional approach (s. 90) představili P. Novák společně s P. Sgallem metodologické poznámky k zásadním termínům a formulacím pražské školy, a to jak v jejich historickém kontextu, tak i z hlediska jejich významu pro soudobou lingvistiku.13 K reflexi myšlenek Pražského lingvistického kroužku se Novák vrátil ještě později v roce 2004 v recenzi nově vydaného Vachkova Dictionary of the Prague School of Linguistics (s. 275). Otázky vhodnosti a účelnosti klasifikace se poprvé objevují v tezích přednášky K teorii větných členů (s. 81). Hlavní myšlenku příspěvku vystihuje následující citát: „Jakákoli klasifikace, jakkoli 9

Pojem zdvojování předmětu je z dnešního hlediska mírně zavádějící, popisovaný typologický jev se v literatuře označuje jako klitické zdvojování (clitic doubling) nebo pronominální reduplikace (pronominal reduplication). 10 S metodologickými úvahami o jazykovém srovnávání koresponduje i Novákova soudobá kritika tzv. obecných a speciálních zákonů jazykového vývoje (Novák – Sgall, 1960a, 1962b). K tomu viz studie P. Sgalla (s. 28). 11 Uvedený postup je založen na hledání vhodných způsobů vyjadřování v lingvistice (viz také dále). Nevýhoda nominální fráze spočívá v tom, že umožňuje lingvistovi na rozdíl od plné verbální fráze některé participanty dějů a stavů opomenout. Ve stati „Systém“, „struktura“, „vztah“ (významy těchto výrazů, pojmy, problémy) (s. 163) proto Novák obecně navrhuje (v § 10.3) „podstatná jména slovesná a tvary trpného rodu převést do určitého tvaru příslušného slovesa, podstatná jména užívat v přísudku a uvažovat co nejvíce argumentů […]“ Tamtéž Novák (§ 10.1) osvětluje i podstatu problému: „Závažnost vyjadřování o vztazích a jeho potíží je v tom, že užité formulace mohou předem a přitom nepozorovaně vymezit míru a směr generalizace, která je řešení daného problému neadekvátní.“ 12 Vedle diskuse o mluveném jazyce (tedy především o obecné češtině) byla v polovině šedesátých let nastolena i otázka pravopisná. Pavel Novák s Petrem Sgallem (Novák – Sgall, 1964, v návaznosti na Novák – Sgall, 1960b) tehdy podnítili úvahy o racionalizaci pravopisu a jeho možné reformě vzhledem k různým praktickým hlediskům. Odpovědí jim byly dva příspěvky v časopise Český jazyk a literatura, na které pak ještě reagovali článkem Sgall – Novák (1965); více viz Sgall (zde s. 28). 13 Souběžně s tímto příspěvkem publikoval P. Novák i společný příspěvek s O. Leškou (Leška – Novák, 1968), v němž analyzují posuny v chápání klíčových pojmů funkční lingvistiky V. Mathesia.

Komentář k výboru z díla

13


přesná, podrobná atd., nemá svou vnitřní hodnotu: její raison d’être tkví v jejím užití, v tom, co užitečného, podstatného, zajímavého atd. lze říci o skupinách jevů touto klasifikací vydělených“ (§ 1.1). O různých způsobech klasifikace a možnostech jejich využití P. Novák psal několikrát v průběhu 70. let v souvislosti s přípravou nové mluvnice češtiny: v příspěvku Obecné problémy slovních druhů, zejména z hlediska teorie klasifikace (s. 124) přitom vůbec poprvé v českém jazykovědném prostředí14 využil myšlenku klouzavé klasifikace, kterou dále rozvedl v článku Poznámky o jazyce lingvistiky (O směšování funkčních úseků textu v lingvistice) (s. 176). Za zásadní Novákovo metalingvistické období lze podle mého názoru považovat desetiletí mezi lety 1973 a 1983, které je ohraničeno dvěma hlavními příspěvky: O „klamu“ gramatické formy (s. 104) a Poznámky o jazyce lingvistiky (O směšování funkčních úseků textu v lingvistice) (s. 176). Po celé toto období, které je naplněno také přípravou akademické mluvnice češtiny, se P. Novák věnuje způsobům vyjadřování v lingvistice, především důsledkům, které plynou z toho, že lingvisté nedostatečně rozlišují mezi poznatky různého typu a docházejí pak k neoprávněným závěrům. V článku O „klamu“ gramatické formy Novák poprvé aplikuje postup s použitím plné verbální fráze (viz výše), nahrazuje nominální frázi klam slovesné formy frází kdo se nechá klamat čím jak? a poté uvádí: „Vychází pak, že nás (lingvisty) patrně neklame slovesná (a obecněji gramatická a vůbec jazyková) forma sama, ale spíše, že se my lingvisté klameme chybným uvažováním o ní“ (§ 2). Příčiny klamu lze hledat v tom, že některé výrazy, jimiž se vyjadřujeme o gramatické formě, jsou víceznačné. V tezích přednášky Některé závažné sémantické pojmy (s. 102), která předcházela stati O klamu gramatické formy, je blíže osvětlen právě vztah ekvivokace (víceznačnosti formy) a jsou zde představeny dvě řady základních sémantických pojmů. K podobným závěrům vede i článek K terminologii lingvistiky (Užívání tzv. vztahových adjektiv) (s. 138). P. Novák v něm přisuzuje vztahovým adjektivům jistou úlohu v tom, že specifikované termíny mohou „žít v dalších úsecích textu ‚svým vlastním životem‘“ (§ 2). Jak ukazuje, je to dáno tím, že výraz (nominální fráze se vztahovým adjektivem) ve svém specifickém významu začne být v dalším úseku textu užíván ve významu kategoriálním. Ve stati Empirický vs. verbální postoj v lingvistice (s. 151) si Novák zase všímá, že pravidelnosti pozorované v jisté poměrně úzké oblasti jevů se za hranicí této vymezené oblasti komplikují. Nejlepším postupem se v takovém případě Novákovi zdá přistoupit k empirickému zkoumání dané oblasti. Jak ale ukazuje, někteří lingvisté se místo toho zaměřují na termíny z úže vymezené oblasti a začínají je používat i v této širší oblasti, aniž je správně relativizují. Takové počínání označuje jako verbální postoj. Ve dvou příspěvcích z roku 1978 se P. Novák zabýval obecnělingvistickou terminologií z hlediska obecněvědního. Ve stati „Systém“, „struktura“, „vztah“ (významy těchto výrazů, pojmy, problémy) (s. 163) je kromě definic a obecných doporučení věnován prostor i praktickým potížím s vyjadřováním o vztazích: na příkladech jsou ukázány formulace nesporné i „vadné“, jsou dány i náměty, jak se nejasných formulací vyvarovat (viz také výše pozn. 11). V dalším příspěvku Některé přednosti tzv. unilaterálního pojetí (jazykového) znaku (s. 159) Novák srovnává unilaterální pojetí s pojetím bilaterálním, v zásadní části (§ 5) obě terminologie poměřuje z hlediska toho, jak je daná terminologie při svém použití náchylná k nežádoucímu „samozřejmému přijímání nesamozřejmých předpokladů“. Právě z tohoto hlediska Novák hodnotí unilaterální terminologii jako výhodnější než bilaterální.15 Srovnání lingvistiky s ostatními vědami (psychologie, sociologie) z hlediska procedur, jimiž si vědci opatřují potencionální doklady a fakta, se Novák zabývá v článku O empirických procedurách v jazykovědě (s. 172). Věnuje se zde mj. směšování empirie a teorie, otázce introspekce, 14

Podle informace P. Nováka v poznámkách z pozůstalosti. O „klouzavé klasifikaci v pojetí Mel’čukově“ se však Novák krátce zmiňuje již v doslovu k překladu Syntaktických struktur (Novák, 1966a, s. 197). 15 Terminologie (pojmů ‚forma‘ a ‚obsah‘) a uvažování o vztazích se dotýká i pozdější diskusní příspěvek k článku V. Černíka (s. 191).

14

Komentář k výboru z díla


různým typům zkoumaných textů, které mají odlišné důsledky pro empirické procedury (zejm. elicitace, metatexty), a také rozdílům mezi oblastmi jazyka. Stěžejním Novákovým metodologickým článkem je syntetický příspěvek Poznámky o jazyce lingvistiky (s. 176). Dotýká se v něm všech výše uvedených témat (i některých dalších), která se týkají obtížnosti vyjadřování v lingvistice, a systematicky je propojuje za pomoci pojmu funkční úsek (viz také kritiku Z. Starého na s. 22). Úvahy nad způsobem vyjadřování se v sedmdesátých letech prolínají s metalingvistickými poznámkami k připravované vědecké mluvnici češtiny, které byly otištěny jen v interních tiscích ÚJČ a ve dvou případech nebyly publikovány vůbec. Z přípravných materiálů ÚJČ uvádíme Novákův příspěvek Obecné problémy slovních druhů, zejména z hlediska teorie klasifikace (s. 124), v němž je v první části podána klasifikace mluvnic, a to podle různých parametrů a se zřetelem k neutrálnosti/vázanosti při vymezování slovních druhů, a druhá část je věnována problémům spojeným s nejednoznačným vymezováním slovních druhů (na jedné straně marnému postupu, který využívá tzv. lingvistických „grifů“, na druhé straně myšlence tzv. klouzavé klasifikace). Komplexní přehled problémů, jichž si P. Novák všímal při konstituování nové mluvnice, je uveden a probírán ve stati K nové vědecké mluvnici spisovné češtiny (Úvahy, otázky, náměty, výhrady) (s. 141). Jsou v ní obsaženy jak otázky obecně metalingvistické (proč psát mluvnici, otázka základního výzkumu v lingvistice, zřetel k uživateli mluvnice i k tradici), tak otázky koncepční (problém specifikace gramatičnosti v oblasti syntaxe, postup od významu k formě, vztah syntaxe a morfologie a další). Koncepčním otázkám týkajícím se gramatických vztahů, především metalingvistické problematice jazykových rovin, se P. Novák věnoval ve dvou dosud nepublikovaných strojopisech: v příspěvku Co jsou syntaktické vztahy? (s. 148) a v nenadepsané stati, kterou jsme pro účely publikování v tomto výboru pojmenovali Jazykové roviny (s. 154). Oba příspěvky jsou datovány do období příprav mluvnice češtiny a také na tyto přípravy odkazují. V druhém jmenovaném příspěvku se Novák věnuje systematicky obecným problémům rovin, jejich typologii, zatímco v prvním příspěvku tyto problémy pojmenovává v rámci popisu syntaxe. Studiu pádů (jejich sémantické platnosti, koncepcím pádů) jsou věnovány tři texty z poloviny sedmdesátých let: K věcné platnosti pádů, jejich tzv. celostnímu (obecnému) významu a lokalismu (s. 109), K lokalistickému pojetí významu pádů (s. 116) a Místo pádu ve významové stavbě věty (s. 127). Tyto příspěvky jsou úzce spjaty i s metodologickými tématy obsaženými v článcích O klamu gramatické formy (s. 104) a A new approach to the innere Sprachform issue (s. 100). Propojení příspěvků zdůrazňuje na dvou místech i Pavel Novák (s. 116, s. 127). Zatímco dva články o pádech vyšlé ve Slově a slovesnosti se dostaly do obecného povědomí, poslední příspěvek Místo pádu ve významové stavbě věty byl dosud publikován jen v rámci interního tisku; obsahuje přitom závažné myšlenky, které P. Novák předtím nepublikoval. Čtenář tohoto výboru tak má možnost pročíst uvedené texty ve vzájemných souvislostech. V osmdesátých letech se Novák věnoval v celém souboru devíti článků studiu jazyka kanonických textů Marxe a Engelse. Ve výboru uveřejňujeme dva příspěvky: K jazykovým zdrojům idealistického pojetí dějin podle Německé ideologie K. Marxe a B. Engelse (s. 192) a K interpretaci formulací klasiků marxismu-leninismu o jazyce (VII) (s. 199). Novákovy příspěvky byly vedeny snahou po neideologické lingvistické interpretaci těch pasáží z Marxe a Engelse, které se týkaly „způsobů vyjadřování“ a přitom těsně souvisely s jejich základním myšlenkovým přínosem. L. Nebeský (osobní sdělení) uvádí, že cyklus byl ve své době nejprve míněn jako polemika s tehdejším ředitelem ÚJČ J. Petrem; ovšem jak ukazuje Z. Starý v tomto svazku (s. 20n.), otázky, kterými se Novák v cyklu zabývá, mohou mít mnohem širší platnost. Počátkem devadesátých let vyšly dvě Novákovy práce, které se zabývají vývojem české poválečné lingvistiky. První z nich, Konstanty a proměny Havránkových metodologických postojů Komentář k výboru z díla

15


(se zvláštním zřetelem k jeho pojetí marxistické orientace v jazykovědě) (s. 207), byla napsána ještě před rokem 1990, jako postskriptum k ní však Novák připojil několik aktuálních poznámek.16 Druhý text, K poválečným osudům české lingvistiky (s. 223), vznikl původně jako dokument pro interní potřeby FF UK. Z obou příspěvků je patrný Novákův zájem o neideologické poznání principů, které utvářejí vnitřní i vnější vztahy ve vědě (viz Z. Starý, s. 21). V roce 2003 pak P. Novák sepsal i slovníkové heslo Lingvistika marxistická (s. 272), do nějž se vývojové milníky české poválečné lingvistiky rovněž promítají. Do okruhu metodologických textů patří i drobnější příspěvky z poloviny devadesátých let: Převážně o jazyce politiky (s. 243), soubor poznámek, v nichž P. Novák nahlíží pomocí ling­ vistiky jazykovou realitu ve veřejném prostoru, a článek Conditio sine qua non (s. 262), který je metodologickým zamyšlením nad diskusemi o češtině a jehož hlavním tématem je otázka předpokladů pro porozumění mezi lidmi (lingvisty) i porozumění sobě samým. Terminologickému srovnání situace ve školské matematice a lingvistice i otázkám kolem ideologií stojících za používanými termíny je věnován příspěvek Poznámky o školské terminologii české mluvnice (s. 269). – Problematika terminologie byla součástí mnoha textů, které jsme již zmínili. Lze k nim přiřadit i dva krátké příspěvky z 60. let: v článku Informačněteoretický, informačně teoretický nebo teoretickoinformační (s. 79) hledal P. Novák ideální vztahové adjektivum ke spojení teorie informace, v recenzi O historický přístup k jazyku (s. 52) se zase zamýšlel nad rozdíly v lingvistickém užívání termínů synchronní, popisný a diachronní, historický. V kontextu ostatních Novákových příspěvků je zcela ojedinělým počinem text věnovaný velmi podrobnému zkoumání etymologie jednoho určitého slova: Brněnské šalina/šelina („tramvaj“) (s. 280). Během celého života se P. Novák věnoval otázkám v širokém smyslu syntaktickým. V kandidátské disertaci i habilitaci se podrobně zabýval závislostní koncepcí v syntaxi (o tehdejší Novákově úloze při formování syntaktických koncepcí pražské školy viz P. Sgall, s. 30n.). Novákovo syntaktické zaměření na obecné problémy deskripce je patrné i z mého předchozího přehledu. Z dřívějších příspěvků na tomto místě doplňuji ještě článek Poznámka k otázce tzv. spony v nové češtině (s. 48) z konce 50. let, který je ukázkou analýzy sevřené problematiky české syntaxe, totiž nalezení objektivního kritéria pro rozhodnutí, za jaký větný člen považovat slovo, které rozvíjí jak sloveso sponové, tak v koordinaci sloveso nesponové (Cítí se a jsou Čechy). V průběhu devadesátých let se Pavel Novák věnuje samostatně i ve spolupráci s Ladislavem Nebeským a v  návaznosti na jeho studie otázkám větné syntaxe a speciálně slovosledu. Recenze Nové ideje o struktuře jazyka z dílny matematika (s. 234) představuje kritický rozbor Nebeského monografie (1988), zabývá se především Nebeského zobecněnými syntaktickými koncepcemi a slovosledem; v této recenzi přistupuje i k rozšiřujícím vlastním interpretacím a Nebeského zjištění srovnává s tehdejší koncepcí A. V. Gladkého. Novákovy interpretace Nebeského monografie se promítly také do dalšího článku On linear and non-linear structuring of sentences (s. 246), v nichž se zabývá na příkladu věty Prefektem jmenoval ministr Bergera staršího rozdílem mezi složkovou a závislostní syntaxí a souvislostí se slovoslednou strukturou. Otázky slovosledu se staly tématem i metodologicky pojatého článku Relationships between homonymy and word order in a „free“ word order language (Czech) (s. 264). Spolupráce obou autorů vyústila do dvou společných příspěvků s názvem Větné faktory a jejich podíl na analýze věty (I. díl, s. 250; III. díl, s. 287).17 Články jsou založeny na neobvyklém myšlenkovém experimentu, na představě pozorování procesu aktivity badatele, který se zabývá analýzou věty, a na zkoumání možnosti, co se stane, když mu bude upřena (zablokována) 16 Ve stejném sborníku vyšla i krátká Novákova vzpomínka O B. Havránkovi. Dvě jeho pedagogické zásady. Jedno hodnocení, které nesmí být zapomenuto (s. 221). 17 Autorem II. dílu byl pouze L. Nebeský (2002).

16

Komentář k výboru z díla


určitá gramatická informace (tzv. větný faktor). Více k tomu viz J. Kořenský (s. 25n.). Poslední Novákova publikace, III. díl Větných faktorů, vyšla až posmrtně, přesto do ní P. Novák stihl ještě zanést finální korektury. Samotný výbor je doplněn oddílem o Pavlu Novákovi. Rozhovor (s. 301) z roku 1997, který vyšel původně v Jazykovědných aktualitách u příležitosti narozenin, autobiograficky vystihuje některé podstatné okamžiky Novákova života, heslovitě pojatá Životopisná data (s. 307) jsou založena na vlastním životopisu z polistopadové doby, který jsme našli v pozůstalosti, a byla dále doplněna (především Z. Starým a rodinou P. Nováka),18 v úplném závěru předkládáme bibliografický Soupis díla Pavla Nováka (s. 311).

18

Informace o vyučovaných oborech albánština a obecná jazykověda jsme získali z archivu Karolinek na FF UK, který vznikl z velké části díky daru Pavla Nováka.

Komentář k výboru z díla

17


Literatura19 Doležel, L. (1965). Model stylistické složky jazykového kódování. SaS, 26, s. 223–234. Doležel, L. (1966). Ještě k jednomu modelu jazykového kódování. SaS, 27, s. 236–239. Leška, O. – Novák, P. (1968). O chápání „jazykového pojmenování“ a „jazykového usouvztažnění“ (k Mathesiově koncepci funkční lingvistiky). SaS, 29, s. 1–9. Nebeský, L. (1988). Kombinatorické vlastnosti větných struktur. Acta UC, Philologica, 95. Praha: UK. Nebeský, L. (2002). Větné faktory a jejich podíl na analýze věty II. SaS, 63, s. 98–110. Novák, P. (1959). O prostředcích aktuálního členění. Acta UC, Philologica, 1, s. 9–15. Novák, P. (1963a). K vytváření terminologie matematické lingvistiky. Československý terminologický časopis, 2, s. 234–237. Novák, P. (1963b). Matematická lingvistika v Sovětském svazu. Slovanský přehled, 49, s. 84–87. Novák, P. (1966a). Doslov k českému překladu. In: Chomsky, N. Syntaktické struktury. Praha: Academia, s. 191–199. Novák, P. (1966b). K jednomu modelu stylistické složky jazykového kódování. SaS, 27, s. 29–40. Novák, P. (1967). K jednomu modelu stylistické složky jazykového kódování II. SaS, 28, s. 36–45. Novák, P. – Sgall, P. (1960a). K voprosu ob obščich i „častnych“ zakonach razvitija jazyka. In: Rusko-české studie. Sborník Vysoké školy pedagogické v Praze, Jazyk a literatura II. (Eds. C. Bosák, A. V. Isačenko, A. Jedlička, O. Leška.) Praha: SPN, s. 19–35. Novák, P. – Sgall, P. (1960b). Nové možnosti české jazykovědy. Nová mysl, s. 734–744. Novák, P. – Sgall, P. (1962a). Matematické metody a marxistická jazykověda. In: Problémy marxistické jazykovědy. (Eds. J. Bělič, L. Doležel, Š. Peciar.) Praha: Nakladatelství ČSAV, s. 41–50. Novák, P. – Sgall, P. (1962b). K otázce zákonů jazykového vývoje. SlavPrag, 4, s. 27–34. Novák, P. – Sgall, P. (1964a). K racionalizaci českého pravopisu. SaS, 25, s. 126–135. Sgall, P. – Novák, P. (1965). Ke způsobům uvažování (o pravopisu a jiných „historických danostech“). ČJL, 15, s. 315–320.

19 V seznamu literatury jsou zahrnuty pouze ty publikace Pavla Nováka, které jsme nezařadili do výboru. Na uveřejněné příspěvky odkazujeme vždy paginací v rámci tohoto svazku bez odkazu k původnímu vydání, které je dohledatelné v závěrečném Soupisu díla Pavla Nováka (s. 311).

18

Komentář k výboru z díla


Místo pádu ve významové stavbě věty (1975) 0.

Cílem této zprávy je souhrnně zaznamenat myšlenky, které ze svého studia českých pádů v letech 1971–1975 považuji za nejzávažnější a které nebyly zatím publikovány. Jejich výběr, zaměření i formulace jsou zčásti ovlivněny diskusemi souvisejícími s přípravou NM,1 jíž jsem se účastnil. Rád bych, aby byla zprávě věnována pozornost i z tohoto hlediska. V textu zprávy volně využívám formulací z prací N1, N3, N4, Novák (1976) a hodnotícího přehledu Syntaktické vztahy a prostředky jejich vyjadřování (na dvou posledních jsem pracoval souběžně s touto zprávou).2 Počítám s tím, že čtenář bude mít první tři při čtení po ruce. (Tato zpráva je však nenahrazuje.) §§ 1 a 2 jsou věnovány některým obecným metodologickým problémům, § 3 místu pádu ve významové stavbě věty, § 4 systematizaci koncepcí pádů, §§ 5 a 6 doplňují charakteristiky koncepce celistvého významu pádu a koncepce metaforické, § 7 probírá možnost současného využití obou a § 8 přináší komentované schéma pro explicitní popis pádů s příklady, náměty a problémy.

1.

Empirie a teorie v jazykovědě Jazykověda je nesporně věda empirická. Povaze empiričnosti jazykovědy však nejsme dosud zcela právi. O tom svědčí např. tyto problémy: (1) Ling­vistika – jako kterákoli jiná věda – fixuje výsledky svého zkoumání pomocí jazyka. Je otázka, jak vážné důsledky má fakt, že jazyk je zároveň předmětem studia jazykovědy. Homogennost3 předmětu studia i prostředku fixace výsledků studia může vytvářet svérázné vztahy empirie a teorie. (2) Pro které jevy mateřského jazyka a za kterých podmínek může být ling­vista svým vlastním spolehlivým informátorem?4 (3) Jak se vyvarovat sugesce vlastních hypotéz a teorií při popisu a výkladu materiálu, která se zdá v ling­vistice mnohem silnější a záludnější než ve vědách jiných? (Ling­vista je schopen stanovit distinkce a souvislosti, které si běžný mluvčí spontánně neuvědomuje, ale právě proto potřebuje pro svůj vhled nějaká objektivizační kritéria.)5 (4) Jaký je vztah ling­vistiky a školní gramatiky, v němž je patrna zvláštní vazba mezi několika obdobími ling­vistiky? (5) V jakém rozsahu, v jakém směru a v jaké intenzitě může být ling­vista ovlivněn ve „vidění věcí“ svou mateřštinou, tím, že se ve věku 6–7 let naučil psát, vyučovacím jazykem elementární školy, již navštěvoval, jazykem, kterým píše svá pojednání (ale který není jeho jazykem mateřským)?

1 Dále je použito těchto zkratek: NM = Nová vědecká mluvnice spisovné češtiny, N1 = Novák (1974a), N3 = Novák (1973a), N4 = Novák (1974b), TZ = Daneš – Komárek a kol. (1975). [Pozn. ed.] 2 Statě N1, N3, N4 a Novák (1976) byly součastí bibliografického přehledu prací P. N. vážících se k dílčímu úkolu Strukturní výzkum gramatické stavby současného spisovného jazyka (větve 2a), jehož výsledkem je kromě prací dalších autorů také tento příspěvek P. N. [Pozn. ed.] 3 Viz Ščedrovickij (1971, s. 146). [Odkaz dohledán editory – pozn. ed.] 4 Srov. Novák (1963, § 3.2). 5 Viz N4 (pozn. 18 ~ zde pozn. 15 na s. 119).

Místo pádu ve významové stavbě vě t y

127


Pro řešení takových otázek vidím především tři cesty: (1) popis a analýzu empirických procedur (postupů, praktik) v ling­vistice užívaných,6 (2) rekonstrukci pojmových schémat dosavadních, stavění schémat nových a jejich konfrontační studium abstraktní (formální, matematické) i empirické. (Distinkce teoretického a empirického není něco a priori daného, nýbrž cíl snažení, takového jako prohlédání tradovaných i vlastních idolů, konfrontace souborů teorií apod.) (3) studium jazyka ling­vistiky (převážně grafického se značným podílem různých „umělých“ prvků) a struktury textů ling­vistických prací (zdá se, že zdroj některých teoretických otázek ling­vistických je jednak v typologických vlastnostech metajazyka, jednak v problematice organizace ling­vistických textů). 2.

Možnosti neutrálního shromažďování a předvedení materiálu. Když bylo v začátcích jednání o NM slyšet hlasy, že je nejprve nutno mít propracovanou koncepci NM, aby bylo možno vůbec začít shromažďovat materiál, vystoupil jsem s názorem, že pro některé oblasti zkoumání to nutné není, neboť např. pro formální morfologii existuje koncepce (word-paradigm), která je ke konkurujícím si a v úvahu přicházejícím koncepcím neutrální. (Položil jsem také otázku, zda existuje taková neutrální koncepce v oblasti významosloví.)7 Nyní jde už o víc. Specialistů např. v oblasti pádů je u nás (naštěstí) více. Co když se jim z nejrozmanitějších příčin nepodaří dospět k „nejadekvátnější“ koncepci? Po mém soudu by i v tomto případě mohla být NM v oblasti pádosloví pokrokem, kdyby obsahovala taková předvedení materiálu, které by v podstatných rysech neznevýhodňovalo některou z koncepčních alternativ, k čemuž by mohlo dojít zejména potlačováním údajů relevantních pro některou z nich nebo nízkou úrovní explicitnosti popisu. Proto může mít konfrontační studium pádových koncepcí přímý význam pro NM i v případě, že žádná ze studovaných alternativ nebude do NM pojata (o neutrálnosti předvedení materiálu má totiž smysl mluvit jen vzhledem ke konkrétnímu souboru koncepcí).8

3.

Zásadní potřeby komunikace

3.1

Globální význam věty a jeho radikál Vyjděme z představy, která je „ve vzduchu“ už dlouho: uživatelův globální význam věty – empirický, nerozčleněný – potenciální předmět ling­vistovy analýzy, má několik složek, aspektů.9 Většinu z nich lze zachytit v několika málo črtách. Tyto složky připadají jako jakési modulace, modifikace složky jedné, základní, velmi složité, která byla doménou tradiční nauky o větných členech. Je to oblast „věcného jádra“, „kognitivního obsahu“, „propozice“, „radikálu“10 (globálního) významu věty, který se dá zaznamenat jen šroubovanými jmennými frázemi (otcův příchod domů, včerejší kritika návrhu poslancem). Radikál věty je tedy kategorie „zbytková“ v tomto smyslu: „vezměme“ globální význam věty, odloupněme „všechny“ modifikační složky, nejen ty dnes známé, ale i ty „ostatní“, a zbude radikál. Není divu, že je jeho pozitivní charakteristika obtížná. Realizace této představy při popisu konkrétních jazyků se musí vyrovnávat s problémy souvisejícími s jejich typologickými zvláštnostmi.11

6 Viz Novák (1973b). 7 Viz Novák (1974c, s. 17). 8 Je třeba lišit: neutrální materiál, neutrální předvedení materiálu a neutrální koncepci (např. unární číselná soustava pro zachycení sémantiky číslovek). 9 Srov. Novák (1966, § 2) a TZ. 10 Termín Steniův (1969, s. 251). 11 Srov. Revzina – Čanišvili (1973).

128

Místo pádu ve významové stavbě vě t y


3.2

První artikulace jazyka a lineárnost označujícího Věty a speciálně radikály se nějak týkají reality (našich představ o ní, našich přání na její změnu etc.), a to – většinou – nikoli izolovaných jevů (věcí, dějů etc.), nýbrž jevů nějak vzájemně souvisejících, usouvztažněných, tedy „stavů věcí“, „situací“. Zdaleka ne pro všechny situace máme v jazyce hotové jednoduché (dále nečleněné) výrazy. Pro většinu situací je třeba konstruovat na základě výrazů jednodušších výrazy složitější.12 V takových složitějších výrazech je nutno souvislosti, vztahy jevů v situacích nějak vyznačovat, naznačovat, signalizovat, avšak možnosti signalizování jsou zásadně omezeny lineárním charakterem označujícího.13 Struktura většiny situací je složitější, než aby se dala reprezentovat (zakódovat) jen pořadím lexémů, pojmenování, ve větě, ale přesto reprezentace nemůže být nakonec jiná než lineární. V různých jazycích se proto vedle „všudypřítomného“ pořadí uplatňují pro signalizaci vztahů „prvků“ situací (struktury situací) prostředky jiné. Např. z porovnání českých vět (1) Přítelkyně mé sestry představila muže Vlastě. (2) Přítelkyně mé sestry představila Vlastu muži. (3) Sestra mé přítelkyně představila muže Vlastě. je zřejmé, že se zde s pomocí pádových forem (popř. prostředků dalších) rozlišují závažné rozdíly mezi situacemi, totiž kdo se vlastně na ději (představování) podílel (např. v (1) a (2) nikoli má sestra) a jak (kdo představil koho komu).14 Z takových příkladů je vidět, že české pády jsou záležitostí radikálu věty (tím se nevylučují jiné složky globálního významu věty).15

3.3

Spoje, jejich druhy a orientace

3.3.1 Co je třeba signalizovat? V každé větě by mělo být pro kteroukoli dvojici lexémů jasno, zda mezi jejich označovanými je nějaký spoj (vztah), popř. který a jak orientovaný.16 3.3.2

Objasnění některých výrazů

3.3.2.1 Označované. Užívám tohoto a podobných neutrálních výrazů (to, co je označováno něčím) proto, abych se vyhnul diskusi ontologických otázek, které nejsou v této souvislosti závažné (ale jíž se patrně nevyhneme v popisu té složky globálního významu věty, kterou můžeme s TZ nazvat kvantifikace a identifikace).17 3.3.2.2 Spoj. Mohli bychom jistě zůstat u výrazu vztah, ale výraz spoj má po mém soudu tu výhodu, že patrně nebudí ontologické asociace a jeho vazby nesugerují nezdůvodněnou, nezajištěnou hierarchii (srov. spoj gen a gen, mezi ins a ins jako vztah gen a gen, mezi ins a ins, ale spoj gen s ins × vztah gen k dat). 3.3.2.3 Dvojice. Tímto „binarismem“ rehabilituji (zejména ve vlastních očích) starší formulace. Odhlédneme-li od koordinace, vidíme, že se dříve většinou počítalo jen s binárními vztahy slov. Ukazuje se, že je to naprosto oprávněné. Na základě postupu, který k jinému účelu použil Davidson a další, se dá totiž ukázat, že každý n-členný vztah lze vyjádřit n-člennou konjunkcí dvoučlenných vztahů.18 12 Srov. Gebauer – Ertl (1921, s. 4) a Martinet (1949, s. 33). 13 Viz de Saussure (1915, s. 103). Podnět pro zobecnění teorie kódování, chápe-li se tato teorie podle Levenštejna (1974, s. 206). 14 V podstatě formulace Jílkova (Oberpfalcer, 1932, s. 179). 15 Např. v estonštině operuje pád i v složce časové. 16 Je to „konzervativní“ formulace, navazující na starší formulace Zikmundovy (1863, s. 3 a 43), Gebauerovy (Gebauer – Ertl, 1921, s. 4), dále např. Karcevského (1925, s. 24, 29 a 105). Srov. i Skalička (1960, s. 20) a Martinet (1972, s. 19 a 21). 17 Mohlo by jít o otázky probírané např. Stonertem (1964) a Ujomovem (1963, s. 5–89). Problematika spojů a jmenované složky se zčásti překrývá, neboť u apozice a doplňku jde také o pojmenování aplikované na týž jev reality, přitom zhruba apozice : koordinace – doplněk (v širokém chápání, viz Novák, 1959a) : subordinace. 18 Např. konstrukcí, kterou napovídá jazyk L12 z N1, § 1.1.2 (každému argumentovanému místu mi každého predikátu R přidělíme zvláštní symbol MiR. Místo výrazu R(x,y,z) výchozího jazyka píšeme např. M1R (R, x) ʌ M2R (R, y) ʌ M3R (R, z)). – Zde mohu jen zaznamenat souvislost této problematiky s diskusemi o relacích z desetiletí kolem přelomu 19. a 20. století, viz Wollheim (1969, s. 111n.) a Russell (1903, § 55).

Místo pádu ve významové stavbě vě t y

129


3.3.2.4 Druhy spojů = Konkrétní vztahy. V počátečním stadiu úvah se raději vyjadřujme pomocí proměnných a nenuťme se do předčasné specifikace (agens, patiens, počet, počítané, …).19 3.3.3

Způsob vyjadřování z 3.3.1 je natolik obecný, že – pokud se týče pádů – zahrnuje všechny typy funkcí pádů vydělených v N1. (Tím se však neanuluje hierarchie oněch funkcí, viz N1, § 1.6.)

3.3.4 Je-li mezi dvojicí možný jen jeden orientovaný spoj, stačí jen obecně signalizovat existenci kteréhokoli spoje; je-li možný jen jeden spoj, avšak bez jednoznačné orientace, je třeba signalizovat i orientaci; je-li možných více spojů, je třeba signalizovat konkrétní spoj i jeho orientaci. Ve všech třech případech je ovšem možná signalizace redundantní.20 (Zde se reflektuje problematika z N1, § 1.1.1.1 a pozn. 5.) 3.4

Zásadní možnosti způsobů signalizace Elementární prostředky signalizace jsou přirozeně dány možnostmi označujícího: pořadí, flexe (v širokém slova smyslu: včetně aglutinace a introflexe), „gramatická“ slova, klasifikace lexému (viz 3.5.2), intonace. Necháme stranou otázku, s kterými z těchto prostředků by bylo možno zásadně vystačit (popř. které jsou jejich „minimální“ kombinace), a poznamenáme, že signalizace potřeb z 3.3.1 má obecně širší paletu možností, než je k dispozici pro lexikon.21 To je dobře vidět na Milewského (1967, s. 236n.) syntaktické typologii podle „způsobu vyjádření syntaktické závislosti“ (jazyky poziční, pádové a koncentrické).

3.5

Realizované možnosti signalizace (z hlediska pádu)

3.5.1 Omezíme-li se – s přihlédnutím k typu češtiny – na prostředky flektivní, vidíme, že k signalizaci bodů v 3.3 existují pro každou dvojici lexémů dvě zásadní možnosti, totiž (1) flexe jednoho z nich, (2) flexe obou, které se samy mohou různě kombinovat s prostředky ostatními. Příklady k jednotlivým možnostem z hlediska českého substantiva: (1) flexe jednoho členu – pád, (2) flexe a příslušnost jednoho členu k jisté třídě – pád substantiv jistého druhu, (3) flexe jednoho členu a příslušnost druhého k jisté třídě – pád u sloves jistého druhu (kromě příkladů uvedených v (10), (4) kombinace (2) a (3) – pád substantiv jistého druhu u slovesa jistého druhu, (5) flexe jednoho členu a gramatické slovo – předložka a pád, (6): (2) a gramatické slovo – předložka a pád substantiv jistého druhu,22 (7): (3) a gramatické slovo – předložka a pád u sloves nebo substantiv jistého druhu, (8): (4) a gramatické slovo – předložka a pád substantiv jistého druhu u sloves jistého druhu, (9) flexe jednoho členu a výskyt lexému jistého druhu – pád a přívlastkové adjektivum,23 (10) flexe obou členů a příslušnost jednoho z nich k jisté třídě – pád a diateze (akuzativ u aktiva tranzitivních sloves, instrumentál a od s genitivem u pasiva těchto sloves), popř. ještě shoda finitního slovesa se subjektem (to je koncentrický rys).24

19 Odklad předčasné specifikace vytváří možnost jakéhosi iteračního postupu při zkoumání významu a formy (o iteračním postupu viz Sadovskij, 1972). 20 Nabízí se možnost spatřovat v tom vlastnost flexivního typu. 21 Srov. Bloomfieldův taxém (Bloomfield, 1935, § 10.5), dále Steblin-Kamenskij (1974, s. 11). 22 V rozdílech mezi (2), (3) a (4) a podobně mezi (6), (7) a (8) je patrně podstata různé míry „těsnosti“ dvojic. 23 Srov. Ivić (1961, s. 45). 24 Výrazem subjekt míním nominativ substantiva, s nímž se shoduje verbum finitum v čísle, popř. v rodě.

130

Místo pádu ve významové stavbě vě t y


Ještě složitější jsou případy s doplňkem. 3.5.2

Požadujeme-li od Milewského syntaktické typologie zmíněné v 3.4, aby mohla sloužit jako repertoár extrémních vyjadřovacích možností tak, že by se prostředky přirozených jazyků daly pojmout jako výsledek skládání (navrstvování) těchto extrémů, vidíme z údajů v 3.5.1, že by ji bylo nutno doplnit i o způsob, jak tak činit (především o diatezi chápanou zcela obecně jako tvar slovesa, který konsignalizuje (spolu s pádem) druh spoje mezi lexémem slovesa a lexémem substantiva, dále o klasifikaci (zcela obecně, jakoukoli) sloves, popř. i substantiv).

3.5.3

V této souvislosti má své místo problematika tzv. prostředků vyjadřování syntaktických vztahů.25

3.5.4

Z hlediska Milewského syntaktické typologie bude vyžadovat diskusi názor, že v jazycích jako čeština nemají syntaktické významy vlastní syntaktické formy (Daneš – Dokulil, 1958, s. 241).

3.6

Možné funkce pádu S přihlédnutím k tomu, že pádový tvar je součástí slovního tvaru konkrétního lexému a je tím tedy určen jeden článek (binárního) spoje, je vidět, že pád sám by byl zásadně schopen signalizovat: (1) to, že označované lexému substantivního tvaru, na němž je pád vyjádřen (zkratkou Dp), je článkem některého spoje, (2) to, že Dp je článkem konkrétního spoje, (3) to, že Dp je článkem konkrétního orientovaného spoje, (4): (1) s článkem, který splňuje jistou podmínku, (5): (2) s článkem, který splňuje jistou podmínku, (6): (3) s článkem, který splňuje jistou podmínku. Jde o to zjistit, které z těchto možností se realizují v češtině (viz § 4.4).

4.

Systematizace koncepcí významu pádů26

4.1

Jednotlivé koncepce významu pádů se mezi sebou mohou lišit: (1) mírou vázanosti na pádový tvar (od téměř nulové až k držení vzájemné jednoznačnosti významu a morfologické formy);27 (2) tím, zda vedle typů užití jednotlivých pádů uznávají a řeší problematiku motivačních (vyvozovacích) vztahů mezi jednotlivými typy užití pádů; (3) tím, zda vedle (konkrétních) typů užití pádů postulují ještě nějaký ideální element (celostní, obecný význam); (4) měrou explicitnosti motivování jednotlivých typů užití (pouhé konstatování motivace, např. slovy: s typem X úzce souvisí typ Y, z typu X dostáváme typ Y × vytčení druhu, způsobu motivace); (5) tím, s kterými možnostmi z 3.6 počítají; (6) znázorníme-li typy užití i ideální prvek kroužky a motivační vztahy šipkami, pak typem grafu, který je takovým diagramem reprezentován (nesouvislý, souvislý strom, V-strom, hvězda aj.); (7) přihlédneme-li k N1, § 2, pak tím,

25 Zatím nedoceněna pro tuto problematiku je kniha Reszkiewiczowa (1963, kap. I). 26 Srov. Kořenský (1972, s. 5–8), Mal’ceva (1974) a Zaliznjak (1973). Uspokojivý popis pádů by měl vedle sémantiky pádů obsahovat formální jejich morfologii a (syntaktickou) kombinatoriku (stanovení počtu pádů, soupis pádových konstrukcí, popř. stanovení konstrukcí základních a odvozených (ve smyslu obvyklém ve formální morfologii)). Je s výhodou, když se všechny tyto úkoly řeší koordinovaně. 27 K prvnímu směru patří Fillmore (např. 1970).

Místo pádu ve významové stavbě vě t y

131


4.2

(7.1) které funkce z N1 uznávají,

(7.2) které funkce směšují,

(7.3) kterou funkci považují za hlavní (základní).

Pojem typ užití pádů V každé koncepci se pracuje s nějakými typy užití (instrumentál loci, dativ u sloves…). Zcela obecně se o nich dá říci jen to, že by měly být dostatečně pevně empiricky uchopitelné (v terminologii formálních a/nebo významových charakteristik (prvků) pádových konstrukcí), popř. musí být z hlediska dané koncepce zapojeny do motivačních vztahů. Nemá proto vlastně smysl mluvit prostě o typech užití, nýbrž jen o typech užití z hlediska jisté koncepce. V této souvislosti je zřejmé, že koncepce, které se motivací nezabývají, nemají teoretické hledisko pro hodnocení typů užití pádů, neboť při dostatečně širokém pojetí jazykové formy je patrně možno získat přiřazení (komplexních) prostředků pro kteroukoli analýzu významu konstrukcí. Pouhý výčet typů užití pádů de facto zachází s pádovými konstrukcemi jako s jakýmisi dále nečleněnými signalizačními, diakritickými komplexy, i když terminologie může ukazovat na pojetí jiné (fonologický protějšek: zachycení protikladů např. vokálů v jistých pozicích bez usouvztažnění takových dílčích analýz pro jednotlivé pozice).

4.3

Motivační vztahy Zatímco sémantická charakteristika konstrukce definující typ užití pádů je něčím, čeho si jsou uživatelé jazyka vědomi (s čím mohou byvše požádáni souhlasit nebo nesouhlasit), „odpovědnost“, vlastní „přínos“ nejmenších významonosných prostředků (a jejich seskupení), v našem případě pádů, již lze odhalit jen podrobnou konfrontací jednotlivých typů užití, má status jiný. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by nepochopitelné, proč existuje více koncepcí pádů, popř. i více realizací jisté koncepce.28 Motivací typu užití pádů se zabývají koncepce celistvého významu pádu (viz § 5) a koncepce metaforická (viz § 6). Přístup probíraný v N1, § 3.1, bychom mohli považovat za zvláštní koncepci (výčtovou).

4.4

K bodu (5) z 4.1 (viz 3.6) Zdá se, že koncepce celistvého významu pádů i koncepce metaforická pojímají význam pádu způsobem (3) z 3.6.29

5.

Ke koncepci celistvého významu pádů (obecně srov. v N1, § 3.2.1)

5.1

Kryptolokalismus (srov. N3, § 3.2.1 (D)) V literatuře se vyskytnuvší popisy jazyků platící za případy této koncepce jsou ve skutečnosti „kryptolokalistické“: při popisu významu pádů se ve formulaci tzv. celostního významu užije obrazného vyjádření vzatého z oblasti lokální, prostorové (např. děj od agentu vychází, zasahuje předmět, přechází na předmět,30 prochází předmětem, východisková, cílová substance) a z té se pak vyvozují i lokální užití příslušného pádu. Tedy circulus. Podstatou kryptolokalismu je svérázná reflexe poměrů v popisovaném jazyce jazykem popisu. Význam gramatické kategorie (pádu) se zachycuje substantivním výrazem. Tuto transkripci významu je nejlépe považovat prostě za lexikální ekvivalent významů pádu (již existující)31 nebo za námět, jak

28 Srov. Novák (1976, § 11). 29 Vedle toho jsou v češtině prostředky pro signalizaci toho, že označované daného lexému je článkem nějakého spoje (adverbium), že označované daného lexému L je v nějakém spoji s označovaným lexému L’, s jehož gramatickými morfémy se gramatické morfémy lexémem L shodují (adjektivum), že označované lexému L je v konkrétním orientovaném spoji s označovaným lexémem L’’, který má zadanou gramatickou charakteristiku (především verbum). 30 Na této představě je založen i starý název verbum transitivum – rema metabatikon, viz Robins (1972). 31 Srov. Kopečný (1958, s. 18) o předložce bez. Parafrázování významů předložkových konstrukcí konstrukcemi verbálními se v posledních letech v ling­vistice velmi šíří.

132

Místo pádu ve významové stavbě vě t y


by se takový lexikální ekvivalent dal vytvořit („kalkováním“ poměrů v jiném jazyce nebo jakýmsi „myšlenkovým experimentem“).32 Nesnáze začínají ve chvíli, kdy se badatel začne domnívat, že význam substantivního výrazu je jednolitý buď „sám o sobě“, nebo že se jím stane po přidání výrazu jako „v nejabstraktnějším, nejobecnějším, zcela obecném smyslu slova“. (K pozadí víry v sílu takového operátoru nemohu zatím říci nic kromě citování známého místa z díla L. Carolla.)33 Podobně jako nepřesnosti objektového jazyka nelze adekvátně vystihnout nepřesným metajazykem, nelze obraznost, metaforičnost objektového jazyka adekvátně vystihnout obrazným, metaforickým metajazykem. 5.2

Požadavek na stoupence koncepce celistvého významu pádu Z diskuse v 5.1 se objevuje přirozený požadavek na zastánce této koncepce: předložit zpracování lexikálních hesel výrazů užívaných pro formulaci celistvých významů pádů (zásah, směřování, cíl aj.) s udáním, jak se má význam výrazu jejich metajazyka k celku takového lexikálního hesla. Splnění tohoto požadavku by znamenalo pokrok v dialogu různých koncepcí významu pádu. Celkový pokrok však na to není vázán, zejména proto, že k zpracování týchž hesel může být lokalista veden důvody jinými: uznáním plodnosti srovnávání „uvnitř“ jazyka.34

6.

Ke koncepci metaforické (srov. N1, § 3.22, a N4)

6.1

Tato koncepce se snaží u každého pádu odvodit typy užití z několika základních (jednoho základního). Po delším váhání dávám přednost výrazu koncepce metaforická před výrazem koncepce motivační (i v koncepci celostního významu jde o motivaci a vyvozování, srov. § 4.3).

6.2

Pojetím (speciální) motivace z N4, §§ 1 a 2, se vlastně vede paralela mezi studiem typů užití pádů a studiem typů významů lexému v případech „sémantické“ motivace slov (Dokulil, 1962, s. 103). Např. u názvů domácích zvířat máme tyto typy významů: (1) „vlastní“ význam, (2) předměty podobného tvaru (kůň), (3) nositelé psychických vlastností (tradičně) připisovaných příslušnému živočišnému druhu (osel). Užitečnější bude ovšem studium názvů speciálních vztahů, poměrů apod. Obecně při takovém studiu rozeznáváme: (1) věcné typy slov (např. názvy zvířat), (2) možné kategoriální významy těchto typů (např. nositel připisovaných vlastností),35 (3) přiřazení (2) k (1), (4) typy (3) podle stejné „distribuce“ (2), (5) lexikalizaci.

7.

Společné využití koncepcí (srov. N4, § 4) Vyjevení kryptolokalismu a zdůraznění slabší explicitnosti realizací koncepce celistvého významu pádu vede sice ke kritickému postoji k nim, avšak zároveň ukazuje cestu k realistickému využití myšlenek a pozorování uložených v pracích držených v této koncepci: kryptolokalistické formulace jsou návrhy (často velmi cenné) pro hledání explicitního řešení lokalistického.

32 33 34 35

Srov. zde § 8.4.1. „Když já řeknu nějaké slovo,“ řekl povýšeně Valichrach, „pak znamená to, co se mi zrovna zlíbí, aby znamenalo – a nic jiného“ (Caroll, 1970, s. 193). Srov. Novák (1959b, oddíl 3). Srov. Apresjan (1974, s. 193n.).

Místo pádu ve významové stavbě vě t y

133


8.

Schéma pro popis významu pádů

8.1

Smysl jednotného rozvržení výkladů je v tom, že vede nejen k přehlednosti, ale především k soustavnosti a explicitnosti, a tím nutí neobcházet různá úskalí empirického ověřování zastávané koncepce.36

8.2

Schéma:37 (1) číslo konstrukce a vzor (ve stejném smyslu jako vzor ve formální morfologii), (2) relevantní morfologické a kombinatorické údaje (souvýskyt), (3) obsahová charakteristika konstrukce jako celku v (pod)jazyce s omezeným (a co nejsrozumitelnějším) slovníkem a syntaxí, (4) údaj o lexikálním obsazení prvků konstrukce (buď výčtem, nebo obecným vymezením), (5) číslo motivující konstrukce (čísla motivujících konstrukcí); u  koncepce celistvého významu pádu může odpadnout, (6) podrobné objasnění motivace (různé podle zastávané koncepce).

8.3

Příklad (v lokalistické koncepci z N4) (1) nom vládne nad ins (2) nom Vf nad ins (3) x je v sociálně vyšším postavení vůči y (4) vládnout, panovat, kralovat, vévodit (5) nom stojí nad ins (6) viz N3, § 3.2.1 (E) Pozn. Konstrukce nom vítězí/zvítězí, vyhraje/vyhrává, vede nad ins (v loc), má dvojí motivaci: nad ins, které je stejné jako u konstrukce nom vládne nad ins, i v loc. Podobně např. u konstrukce nom korunuje acc na acc viz N1, § 3.1.

8.4

Poznámky k zkoumání motivace typu užití pádů

8.4.1

Údaje pro rubriky (2) a (4) půjde snadno získat z materiálu požadovaného v Daneš – Novák (1976). Na tomto místě uvádím – ze stanoviska vyjádřeného v § 7 – soupis námětů k dalšímu zkoumání materiálovému i teoretickému (srov. N4, zejména § 2). Kromě nominativu, jehož typům užití lze lokální význam nanejvýš imputovat – je to pád prostého pojmenování, který je do struktury věty „vtahován“ především jako „subjekt“ –, a vokativu, kterému není nutno upírat vztahový ráz – to, co je označeno substantivním lexémem, má k posluchači vztah alokuce, je jeho alokucí –,38 se u českých pádů jeví situace takto: jediným lokálním samostatným pádem je instrumentál (pronikání, procházení někudy); 39 u ostatních je lokální užití jen s předložkami. Přitom u lokativu (pobývání kde), dativu (směřování kam),40 akuzativu ((za-, ob-, do-) -sahování/-sažení, rozsahu)41 jsou lokální významy celkem zřetelně dány distribucí předložek a nebo kontrastem s vazbami téže předložky s jiným pádem (u dativu předložky k, proti), u akuzativu je „-sahovost“ jako by složena ze „směrovosti kam“ dané spojitelností s předložkami na, nad aj. a „kontaktu“ daného spojitelností s předložkami skrz, ob, přes, o (zavadit o acc). U genitivu je problém, jakou závažnost přičítat skutečnosti,

36 37 38 39 40 41

Srov. Mel’čuk (1963). Srov. Apresjan (1968). Srov. tzv. absolutní a relativní časy. Srov. Miko (1962, s. 211). Srov. Zikmund (1863, s. 93). Srov. Zikmund (1863, s. 46, 52 a 53).

134

Místo pádu ve významové stavbě vě t y


že se sice na jedné straně s genitivem pojí předložky různé směrové orientace (od, u, do), ale na straně druhé se pouze s ním pojí předložky ablativní (s, z, od).42 Vzhledem k §§ 4.4 a 6.2 je tedy možno pojímat význam českých pádů takto: např. instrumentál signalizuje, že označované substantivního tvaru, na němž je instrumentál vyjádřen (zkratkou Di), je ve spoji „x proniká y-em“ nebo ve spoji tomuto spoji podobném s Di = y. 8.4.2

Instrumentál Instrumentál způsobu: srov. cestou nejmenšího odporu, rus. putem, angl. by way of; Instrumentál prostředku: „prostředkem“ se dochází k cíli (finis); Instrumentál predikativní: zčásti směšování jména a označovaného (nazvat acc lumpem – jménem lump), zčásti přechodná, „průchodná“ vlastnost, vztah.

8.4.3

Dativ Často uplatňovaný výraz adresát děje je zde také užit přeneseně (srov. alb. drajtim – směr, adresa); prospěch/neprospěch lze také pojmout jako cíl (bod směřování, míření, záměru) děje, u dativu etického jako by byl jeden z účastníků promluvy stavěn do pozice toho, v jehož prospěch se (např.) děj odehrává.

8.4.4

Akuzativ Dále zkoumat metaforu zásahu, obsahu, rozsahu.

8.4.5

Genitiv Genitiv bývá – a právem – charakterizován jako typický pád adnominální, i jinak jen kombinatoricky: genitiv u reflexiv.43 To však není v zásadě v rozporu s možností motivace části adnominálních genitivů (srov. možnou motivaci konstrukcí vysvětit acc na acc z lok. na acc, avšak tutéž vazbu má i degradovat). Záhodno snažit se zjistit v úplnosti, které vztahy ve F5 (z N1) není možno signalizovat genitivem (noha stolu × stůl s rozbitou nohou).44 Vzdalování – negace, po předložce bez, vzdalování – genitiv „celkový“ (odkud se něco vyjímá), vzdalování – neúplná účast na ději (= větší vzdálenost od děje).45

42 Srov. Ivić (1965, s. 52). 43 Hausenblas (1958, s. 188n.). 44 Srov. Novák (1959b, oddíl 5). 45 Viz Jakobson (1936, s. 255), Hausenblas (1958, s. 42) a Zikmund (1863, s. 115a).

Místo pádu ve významové stavbě vě t y

135


Literatura (Není zahrnuta literatura uvedená v N1, N3 a N4, pokud se přímo netýká bodů probíraných v této zprávě.) Apresjan, J. D. (1968). Ob eksperimental’nom tolkovom slovare russkogo jazyka. VJaz, č. 5, s. 34–49. Apresjan, J. D. (1974). Leksičeskaja semantika. Sinonimičeskije sredstva jazyka. Moskva: Nauka. Bloomfield, L. (1935). Language. London: George Allen and Unwin. Caroll, L. (1970). Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Praha: Albatros. Daneš, F. – Komárek, M. a kol. (1975). Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny. SaS, 36, s. 18–46. Daneš, F. – Novák, P. (1976). Soupis materiálových desiderat pro syntaktickou část NVMČ. In: Materiály pro přípravu nové vědecké mluvnice spisovné češtiny. Praha: interní tisk ÚJČ ČSAV. Davidson, D. (1967). The logical form of action sentences. In: The Logic of Decision and Action. Pittsburgh, s. 81–95. Dokulil, M. – Daneš, F. (1958). K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha, s. 231–246. Dokulil, M. (1962). Teorie odvozování slov. Tvoření slov v češtině 1. Praha: ČSAV. Fillmore, C. J. (1970). Subjects, speakers, and roles. Synthese, 21, s. 251–274. Gebauer, J. – Ertl, V. (1921). Gebauerova mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské II. Skladba. Praha: Unie. Hausenblas, K. (1958). Vývoj předmětového genitivu v češtině. Praha: ČSAV. Ivić, M. (1961). On the structural characteristics of the Serbocroatian case system. International Journal of Slavic Linguistics and Poetics, 4, s. 38–47. Ivić, M. (1965). The system of Serbocroatian cases denoting spatial relations. Acta linguistica Hafniensia, 9, s. 50–55. Jakobson, R. (1936). Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. TCLP, 6, s. 240–287. Karcevskij, S. I. (1925). Russkij jazyk I. (Grammatika). Praha: Plamja. Kopečný, F. (1959). Základy české skladby. Praha: SPN. Kořenský, J. (1972). Komplexní popis výrazové struktury pádu substantiva v češtině. Praha: Academia. Levenštejn, V. I. (1974). Elementy teorii koditovanija. In: Diskretnaja matematika i matematičeskije voprosy kibernetiki. Moskva: Nauka. Mal’ceva, B. B. (1974). Opyt klassificirovanija metodov sintaksičeskogo issledovanija padežej v nemeckom i anglijskom jazykach. In: Informacionnyje voprosy semiotiki, ling­vistiki i avtomatičeskogo peravoda. Moskva, s. 125–132. Martinet, A. (1949). La double articulation linguistique. Travaux du Cercle linguistique de Copenhague, 5, s. 30–37. Martinet, A. (1972). Cas ou fonction. La linguistique, 8, s. 5–24. Mel’čuk, I. A. (1963). O standartnoj forme i količestvennych charakteristikach nekotorych ling­vističeskich opisanij. VJaz, č. 1, s. 113–123. Miko, F. (1962). Rod, číslo a pád podstatných mien. Bratislava: Vydavatel’stvo Slovenskej akadémie vied. Milewski, T. (1967). Językoznawstwo. Warszawa: Państwowe wydawnictwo naukowe. Novák, P. (1959a). Poznámka k otázce tzv. spony v nové češtině. Slavica Pragensia, 1, s. 93–97. Novák, P. (1959b). K otázce obecného významu gramatických jednotek. SaS, 20, s. 81–97. Novák, P. (1963). O smysl diskuse o mluvené češtině. SaS, 23, s. 266–272. Novák, P. (1966). On the three-level approach to syntax. TLP, 2, s. 219–223. Novák, P. (1973a). O „klamu“ gramatické formy. SaS, 34, s. 146–149. [= N3.] Novák, P. (1973b). K metodologii ling­vistiky. „v tisku“ [Článek s tímto názvem pravděpodobně vůbec nevyšel; k tématu se nejblíže vztahuje příspěvek O empirických procedurách v jazykovědě. Bulletin RJL, 22, 1979, s. 47–51. – pozn. ed.] Novák, P. (1974a). K věcné platnosti pádů, jejich tzv. celostnímu (obecnému) významu a lokalismu. SaS, 35, s. 88–95. [= N1.] Novák, P. (1974b). K lokalistickému pojetí významu pádů. SaS, 35, s. 256–260. [= N4.] Novák, P. (1974c). Podklad diskusního příspěvku pro schůzi pracovní skupiny „Gramatická struktura jazyka“. In: Materiály ze semináře pro přípravu nové vědecké mluvnice spisovné češtiny. Praha, s. 15–18. Novák, P. (1976). K nové vědecké mluvnici spisovné češtiny. In: Materiály pro přípravu nové vědecké mluvnice spisovné češtiny. Praha: interní tisk ÚJČ ČSAV, s. 20–35. Oberpfalcer, F. (1932). Jazykozpyt. Praha: Jednota českých filologů. Reszkiewicz, A. (1963). Internal Structure of Clauses in English. An Introduction to Sentence Pattern Analysis. Wrocław – Kraków: Polskiej akademii nauk. Revzina, O. G. – Čanišvili, N. V. (1973). Ob odnom vide vzainodejstvija kategorii padeža s glagol’nymi kategorijami. In: Strukturno-tipologičeskije issledovanija v oblasti grammatiki slavjanskich jazykov. Moskva, s. 68–86.

136

Místo pádu ve významové stavbě vě t y


Robins, R. H. (1972). The case theory of Maximus Planudes. In: Proceedings of the 11th International Congress of Linguists. Bologne, s. 107–111. Russell, B. (1903). The Principles of Mathematics. London: George Allen and Unwin. Sadovskij, V. N. (1972). Paradoksy sistemnogo myšlenija. Sistemnyje issledovanija, s. 133–146. de Saussure, F. (1971). Cours de linguistique générale. Paris: Payot. Skalička, V. (1960). Das Wesen des Satzes. In: Ezikovedsko-etnografski izsledovanija v pamet na akad. St. Romanski. Sofija, s. 17–20. Steblin-Kamenskij, M. I. (1974). Spornoje v jazykoznanii. Leningrad: Nauka. Stenius, E. (1969). Mood and language-game. In: Philosophical Logic. Dordrecht: D. Reidel, s. 251–271. Stonart, H. (1964). Języki i teorie adekwatne z ontologią języka nauki. Studia logica, 15, s. 49–73. Ščedrovickij, G. P. (1971). [Bez názvu.] VJaz, č. 6, s. 146. Ujomov, A. I. (1963). Vešči, svojstva i otnošenija. Moskva: Prosveščenie. Wollheim, R. (1969). F. H. Bradley. Harmondsworth: Penguin. Zaliznjak, A. A. (1973). O ponimanii termina „padež“ v ling­vističeskich opisanijach I. In: Problemy grammatičeskogo modelirovanija. Moskva: Nauka. Zikmund, V. (1863). Skladba jazyka českého. Litomyšl – Praha: Antonín Augusta.

Místo pádu ve významové stavbě vě t y

137


Pavel Novák

Lingvistika a jazyková realita Výbor z díla Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Na Plzeňce 2, 150 00 Praha 5, provozovna Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2010 jako svoji 115. publikaci Ediční příprava, redakce a věcný rejstřík: Jan Křivan, Jiří Januška a Jan Chromý Úvodní studie: Zdeněk Starý; Jan Kořenský; Petr Sgall Úvodní komentář, ediční poznámka a jmenný rejstřík: Jan Křivan Bibliografie Pavla Nováka: Jiří Januška Jazykové korektury: Ema Krejčová Fotografie: Otakar Šoltys Grafická úprava, obálka a sazba písmem Minion a Myriad: Zdeněk Trinkewitz Tisk: S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk 1. vydání, 340 stran, TS 12 ISBN 978-80-87310-04-5 Doporučená cena včetně DPH 320 Kč

Pavel Novák: Lingvistika a jazyková realita  

Výbor z díla

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you