zživotňujeme“,4 termín implikovaný vnímatel pak označuje „obraz typu vnímatele, k němuž především se text zdá směřovat“.5 Termíny promluvový postup a vypravěčský postup rozlišujeme analogicky k termínům promlouvající subjekt a vypravěč. Významový rozdíl mezi oběma typy vnitrotextových subjektů spočívá pouze v tom, že vypra věč konstruuje fikční svět, tj. vypráví fikční příběh, kdežto promlouvající subjekt fikční svět neztvárňuje. Společným rysem obou subjektů je tedy promlouvání, distinktivním rysem pak obsah těchto promluv.6 Ve shodě s touto distinkcí vnitrotextových subjektů odlišujeme i termíny meta promluvový komentář a metanarativní komentář — analogicky k termínům promluva a narace (příběh; konstrukce fikčního světa). Protože se vnitrotextové promlouvající subjekty v některých pasážích svých promluv stylizují jako autoři, jsme nuceni uvedenou literárně vědnou subjektovou terminologii rozšířit ještě o jeden, námi zvolený, termín — „autor“ (uvedený v uvozovkách) či stylizovaný autor. Zatímco termínem autor zde označujeme, jak jsme již uvedli, výhradně reálného původce literárního sdělení — Věru Linhartovou, termínem „autor“, užitým v uvozovkách, označujeme vnitrotextový subjekt (nikoliv subjekt reálný), který předstírá, že literární promluvu sepsal. Z perspektivy tohoto vnitrotextového subjektu jde o stylizaci do „autora“ dané promluvy, nikoliv o proměnu ve vnitrotextové roli. (K takové proměně by nemohlo dojít nikdy, a to ani tehdy, kdyby o sobě tento promlouvající subjekt prohlašoval, že je Věra Linhartová. Stále by se pochopitelně jednalo o subjekt uvnitř textu, tj. o podavatele sdělení, který se do autora pouze stylizuje.) Texty Věry Linhartové vnímáme, a proto zde také označujeme jako stylizované (literární) promluvy, nikoliv jako povídky. K užívání této terminologie nás vede nejen absence narativu (respektive zapojování pouhých fragmentů příběhů do promluv), ale také nápadná orientace textů na příjemce sdělení, a tedy i výrazná stylizace bezprostřední komunikace mezi autorem a čtenářem.7 Užívanou terminologií se také snažíme poukázat na skutečnost, že literární texty Věry Linhartové nevnímáme jen jako výsledek procesu sdělování (pro který na ose reálné komunikace užíváme termín text, případně 4 Bílek, Petr A., op. cit., s. 255. 5 Ibid. 6 Významový rozdíl mezi promlouvajícím subjektem a vypravěčem se zřetelněji vyjevuje v kapitole „Ontologický princip slova“, v rámci výkladu o proměnách ve vnitrotextových rolích subjektů. 7 Pouze Povídky o čemkoliv (říjen 1957 — únor 1958; PkR) lze skutečně jako povídky označit: narativ je v nich rozvíjen plynule, tj. bez metanarativních nebo metařečových vstupů — poznámek či komentářů. Výjimku v Povídkách o čemkoliv ovšem představuje Protokolová výpověď, neboť v této promluvě příběh (ale i pouhé fragmenty příběhu) chybí.
8
moc slova.indd 9
9
31/10/13 06:22