Issuu on Google+

„Stálým používáním slov zjišťuji jejich nepoužitelnost / Opravňuje-li vůbec co k užití slova / není to jeho podoba / ani jeho význam / Slovo je pouze moc a síla / nepopiratelná a nenahraditelná“

„Potřebuji průvodce ve světě věcí: pokud je mohu vidět, cítit a hmatat, potud mi nic neříkají a nemohu o nich mluvit; nic o nich nevím; procházejí mnou sem a tam, aniž zanechávají stopu, nerušené a nerušící. Ale jsem-li pro věci slepá, chci slyšet slovo, a jsem-li hluchá, chci mít slovo před očima. Nedávejte mi pod prsty samet, řekněte: sametový, na mně je přidržet to slovo k věci, právě toto slovo k právě této věci, a připoutat ho pevně.“ Věra Linhartová: Prostor k rozlišení

Jedním z určujících rysů poetiky Věry Linhartové je propojování fenoménu řeči a lidské existence. Ontologický aspekt autorčiny poetiky přitom dokonale koresponduje s aspektem noetickým: klíčovým momentem promluv „linhartovských“ subjektů je snaha dosáhnout „ideálního“ slova, slova, které by plně vystihovalo pohyb i náplň subjektivních představ. Jedině takové slovo se může stát „mostem“, jímž subjekt kráčí ke své představě; a jedině v takto „přesně“ vedené promluvě jsou subjekty schopny uvědomit si sebe, svou existenci a svou identitu v její mnohočetnosti.

Moc slova

Věra Linhartová: Ubývání hlásky ‚m‘

Michaela Křivancová

Michaela Křivancová (nar. 1976) vystudovala Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, obor český jazyk a společenské vědy, a doktorské studium českého jazyka na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Přednáší současný český jazyk na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity, převážně morfologii a syntax. Zabývá se také textovou lingvistikou a analýzou komunikace. Problematice textů Věry Linhartové věnovala řadu studií, publikovala je zejména v časopisech Slovo a slovesnost, Česká literatura, Bohemica litteraria, Svět literatury, v polské Stylistyce a v několika konferenčních sbornících. Autorsky se podílela na učebnicové sadě Český jazyk a komunikace pro střední školy (3. a 4. díl; nakladatelství Didaktis), v níž zpracovala tematický celek „Morfologie“.

Michaela Křivancová

M o c s l o va

Studie Moc slova se pokouší nastínit koncepci slova a řeči ve struktuře prozaických textů Věry Linhartové. Předmětem zkoumání jsou zde autorčiny česky psané texty vydané v letech 1964—1968, tj. texty ze souborů Prostor k rozlišení (1964), Meziprůzkum nejblíž uplynulého (1964), Přestořeč (1966), Dům daleko (1968) a samostatná próza Rozprava o zdviži (1965). Tyto texty se výrazně orientují ke slovu a k řeči: ke slovu jakožto k prostředku i překážce komunikace; k řeči coby prostoru k sebeuvědomění. Autorka studie představuje hlavní rysy poetiky Věry Linhartové — noeticko-filozofickou a ontologicko-existenciální dimenzi slova; dále ukazuje, jak oba aspekty podmiňují vnitrotextovou reflexi konstruování literárních promluv a jak noetický princip ovlivňuje jazykové i kontextové proměny v uměleckém ztvárňování textů. Poukazuje rovněž na to, že způsob ztvárňování literárních promluv není v poetice Věry Linhartové pouhým samoúčelným odrazem noetického (a ontologického) principu, ale následně směřuje také k cílům komunikačním. Studie si klade za cíl zodpovědět otázku, zda lze hovořit o celkové sémantické jednotě próz Věry Linhartové, přestože je z poetiky těchto textů zjevné, že se jejich jazykové ztvárňování v průběhu času proměňuje, nebo zda je každý autorčin prozaický text charakterizován jiným významotvorným principem.

Koncepce jazyka a řeči v prozaických textech Věry Linhartové ISBN 978-80-7470-030-9

moc_slova_prebal_03.indd 1

31/10/13 06:19


Michaela Křivancovå Akropolis 2013

moc slova.indd 1

31/10/13 06:22


moc slova.indd 2

31/10/13 06:22


Michaela Křivancová

M o c s l o va Koncepce jazyka a řeči v prozaických textech Věry Linhartové

moc slova.indd 3

31/10/13 06:22


KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Křivancová, Michaela Moc slova : koncepce jazyka a řeči v prozaických textech Věry Linhartové / Michaela Křivancová. — Vyd. 1. — Praha : Akropolis, 2013 ISBN 978-80-7470-030-9 (váz.) 821.162.3-3 * 316.77:82 * 82.0 * 81‘42 * 82.07 — Linhartová, Věra, 1938— — česká próza — 20. stol. — literární komunikace — poetika — struktura a kompozice textu — interpretace a přijetí literárního díla — studie 821.162.3.09 — Česká literatura (o ní) [11]

Lektoroval doc. PaedDr. Michal Bauer, Ph.D.

Vydání je částečně financováno z prostředků Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Pedagogické fakulty. © Michaela Křivancová, 2013 © Graphic & Cover Design Ondřej Fučík, 2013 © Cover Illustration Zdeněk Sýkora — heir, 2013 © Filip Tomáš — Akropolis, 2013 ISBN 978-80-7470-030-9

moc slova.indd 4

31/10/13 06:22


„Slovo je pouze moc a síla nepopiratelná a nenahraditelná“ Věra Linhartová: Ubývání hlásky ‚m‘

Na přebalu a frontispisu obraz Zdeňka Sýkory: Barevná struktura, 1968, novodur, sololit, 260 × 240 cm

moc slova.indd 5

31/10/13 06:22


moc slova.indd 6

31/10/13 06:22


Předmluva Předkládaná studie představuje pokus o jednu z možných interpretací prozaických textů Věry Linhartové, pokus o vystižení pojetí slova a řeči tak, jak se projevuje ve struktuře textů. Předmětem našeho zájmu a zkoumání jsou autorčiny česky psané texty vydané v letech 1964—1968, tzn. prozaické soubory Prostor k rozlišení (1964; dále jen PkR) a Meziprůzkum nejblíž uplynulého (1964; dále MNU), samostatná próza Rozprava o zdviži (1965; dále RoZ) a další dva soubory próz: Přestořeč (1966; dále P) a Dům daleko (1968; dále DD). Výběr těchto textů byl motivován jejich výraznou orientací na slovo a na řeč: na slovo jakožto prostředek i překážku komunikace; na řeč coby prostor k sebe­ uvědomění. Z tohoto hlediska se nám uvedené prozaické soubory jeví jako kompaktní: jsou výrazem touhy po plném vyslovení, směřují k přesnosti verbálního sdělování, ohledávají možnosti a hranice vzájemné mezilidské verbální komunikace a v neposlední řadě jsou výrazně orien­továny na čtenáře. Zaměřujeme se tedy na tu část česky psané literární tvorby Věry Linhartové, která je sevřená nejen svou poetikou, ale také žánrovým zařazením a dobou, do níž tyto texty přicházely, tj. šedesátými léty. Těmto kritériím v jejich komplexnosti se vymykají další autorčiny umělecké texty, byť se výše uvedeným prozaickým textům částečně blíží buď svým jazykovým ztvárňováním, nebo filozofující linií poetiky. Krátkou pozornost těmto dalším textům věnujeme na konci naší studie, v části nazvané „Slovo závěrem“. Protože autorka do jmenovaných prozaických sbírek zařadila texty napsané v rozmezí let 1957—1965, uvádíme u citací z těchto textů dataci vzniku jednotlivých slovesných komunikátů. Snáze tak dokládáme skutečnost, že noetické i ontologické aspekty v poetice Věry Linhartové, jimž věnujeme v této studii pozornost, jsou stále stejné, ačkoliv autorčino jazykové ztvárňování promluv se v časovém horizontu proměňuje. Jako hraniční v tomto ohledu shledáváme text Ponaučení, přizpůsobení, setrvač­ nost (červenec 1961; PkR), který ukončuje pomyslnou první fázi tvorby Věry Linhartové. Textem Totéž později (září—listopad 1961; MNU) pak Linhartová vstupuje do druhé fáze své literární produkce, kam spadá již menší část jejích próz: jde o další dva texty ze souboru Meziprůzkum nejblíž uplynulého (1964) — Meziprůzkum nejblíž uplynulého (srpen—prosinec 1962) a Pikareskní průmět na pozadí (prosinec 1962 — duben 1963) — a o texty ze souboru Dům daleko (1968) — Dům daleko (říjen 1963 — březen 1964), Ubývání hlásky ‚m‘ (květen—srpen 1964) a Přehledné uspořádá­ ní (březen—červen 1965). Zjednodušeně tedy rozlišujeme první a druhé 6

moc slova.indd 7

7

31/10/13 06:22


autorčino tvůrčí období (nebo také „první“ a „poslední“ autorčiny texty), ačkoliv kritériem pro toto dělení není jen vročení slovesných komunikátů (časový rozdíl mezi hraničními prózami je pouhé čtyři měsíce), ale především jazykové a kontextové změny v poetice. Kvůli čtenářskému komfortu uvádíme vročení textů u každé citované ukázky, s výjimkou případů, kdy bezprostředně za sebou interpretujeme více úryvků z téhož slovesného komunikátu. Pouze v části nazvané „Konstrukční princip promluvy“, v níž analyzujeme čtyři vybrané texty, údaj o vročení omezujeme pouze na první citovanou pasáž z každého analyzovaného textu, a dále pak už jen na doplňující ukázky z jiných autorčiných próz. Užívaná terminologie a zvolený diskurs Na prozaické texty Věry Linhartové nahlížíme jako na prostředek komunikace. Protože v literární komunikaci se střetávají komunikační osa reálná (autentická) a fikční (stylizovaná), rozlišujeme v návaznosti na A. Macurovou1 vnětextové subjekty komunikačního procesu, tedy reálné původce a příjemce literárního sdělení (autora a čtenáře), a vnitrotextové subjekty literární komunikace, tj. subjekty ztvárněné ve slovesném komunikátu. Vzhledem k prozaickému charakteru analyzovaných textů se při jemnější diferenciaci subjektů vnitrotextové komunikace přidržujeme terminologie literárněteoretického přístupu P. A. Bílka, 2 a odlišujeme tak dva obecnější typy těchto subjektů. Prvním z nich jsou tzv. subjekty uvnitř textu — jakožto obsahové složky literárního textu, které jsou ve slovesném komunikátu explicitně zmíněny, označeny, tematizovány a je jim ve fikčním světě3 (v narativní makrostruktuře) přisouzena mimo jiné i schopnost komunikovat. Realizovány (zpředmětněny) jsou subjektem adresá­ ta a subjektem vypravěče (nebo jeho modifikací, pro kterou v této práci zavádíme termín promlouvající subjekt; případně užíváme neterminologické označení vnitrotextový podavatel sdělení). Oba typy těchto explicitně ztvárněných subjektů literárního textu pak mohou být postava­ mi fikčního světa. (Dialogy postav ovšem často představují další rovinu komunikace ve slovesném komunikátu.) Druhý obecný typ vnitrotextových subjektů reprezentují tzv. subjekty vystupující zpoza textu (tj. subjekty ztvárněné implicitně). Jsou jimi subjekty implikovaného autora a implikovaného vnímatele. Termín implikovaný autor představuje, slovy P. A. Bílka, „obraz o autorovi, který si vytváříme na základě vnímání textu, tedy ‚osobnost‘, k níž se propracováváme a již si prostřednictvím textu 1 2 3

Macurová, Alena: Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech. Utváření významové perspektivy. Praha: Univerzita Karlova, 1983, s. 32. Bílek, Petr A.: Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu. Brno: Host, 2003, s. 255. Termín fikční svět užíváme ve významu shodném s terminologií Lubomíra Doležela: Heterocosmica. Fikce a možné světy. Praha: Karolinum, 2003.

Předmluva

moc slova.indd 8

31/10/13 06:22


zživotňujeme“,4 termín implikovaný vnímatel pak označuje „obraz typu vnímatele, k němuž především se text zdá směřovat“.5 Termíny promluvový postup a vypravěčský postup rozlišujeme analogicky k termínům promlouvající subjekt a vypravěč. Významový rozdíl mezi oběma typy vnitrotextových subjektů spočívá pouze v tom, že vypra­ věč konstruuje fikční svět, tj. vypráví fikční příběh, kdežto promlouvající subjekt fikční svět neztvárňuje. Společným rysem obou subjektů je tedy promlouvání, distinktivním rysem pak obsah těchto promluv.6 Ve shodě s touto distinkcí vnitrotextových subjektů odlišujeme i termíny meta­ promluvový komentář a metanarativní komentář — analogicky k termínům promluva a narace (příběh; konstrukce fikčního světa). Protože se vnitrotextové promlouvající subjekty v některých pasážích svých promluv stylizují jako autoři, jsme nuceni uvedenou literárně­ vědnou subjektovou terminologii rozšířit ještě o jeden, námi zvolený, termín — „autor“ (uvedený v uvozovkách) či stylizovaný autor. Zatímco termínem autor zde označujeme, jak jsme již uvedli, výhradně reálného původce literárního sdělení — Věru Linhartovou, termínem „autor“, užitým v uvozovkách, označujeme vnitrotextový subjekt (nikoliv subjekt reálný), který předstírá, že literární promluvu sepsal. Z perspektivy tohoto vnitrotextového subjektu jde o stylizaci do „autora“ dané promluvy, nikoliv o proměnu ve vnitrotextové roli. (K takové proměně by nemohlo dojít nikdy, a to ani tehdy, kdyby o sobě tento promlouvající subjekt prohlašoval, že je Věra Linhartová. Stále by se pochopitelně jednalo o subjekt uvnitř textu, tj. o podavatele sdělení, který se do autora pouze stylizuje.) Texty Věry Linhartové vnímáme, a proto zde také označujeme jako stylizované (literární) promluvy, nikoliv jako povídky. K užívání této terminologie nás vede nejen absence narativu (respektive zapojování pouhých fragmentů příběhů do promluv), ale také nápadná orientace textů na příjemce sdělení, a tedy i výrazná stylizace bezprostřední komunikace mezi autorem a čtenářem.7 Užívanou terminologií se také snažíme poukázat na skutečnost, že literární texty Věry Linhartové nevnímáme jen jako výsledek procesu sdělování (pro který na ose reálné komunikace užíváme termín text, případně 4 Bílek, Petr A., op. cit., s. 255. 5 Ibid. 6 Významový rozdíl mezi promlouvajícím subjektem a vypravěčem se zřetelněji vyjevuje v kapitole „Ontologický princip slova“, v rámci výkladu o proměnách ve vnitrotextových rolích subjektů. 7 Pouze Povídky o čemkoliv (říjen 1957 — únor 1958; PkR) lze skutečně jako povídky označit: narativ je v nich rozvíjen plynule, tj. bez metanarativních nebo metařečových vstupů — poznámek či komentářů. Výjimku v Povídkách o čemkoliv ovšem představuje Protokolová výpověď, neboť v této promluvě příběh (ale i pouhé fragmenty příběhu) chybí.

8

moc slova.indd 9

9

31/10/13 06:22


slovesný komunikát; na ose komunikace fikční pak termín promluva, eventuálně literární sdělení). S ohledem na celkovou výstavbu analyzovaného textu nahlížíme na tyto komunikáty také jako na sám akt promlouvání (realizovaný v komunikaci uvnitř textu a označovaný zde termíny pro­ mlouvání, sdělování, případně literární sdělování). Termín řeč užíváme pouze výjimečně, a to zpravidla jen při interpretaci metařečových komentářů, v nichž autorka — ústy promlouvajících subjektů — tento výraz sama zvolila. Ve snaze zachovat tento výraz ve významu, v jakém byl promlouvajícími subjekty v úvahách o řeči užit, tj. jako totožný s významem výrazu promlouvání, neodlišujeme termíny řeč coby obecně lidskou schopnost sdělování (přenášení informací) pomocí jazyka a promlouvání jakožto sám proces sdělování, realizovaný pomocí jazyka (jak těmto výrazům, ve shodě s Adolfem Erhartem,8 rozumíme my).9 Při analýze takových pasáží proto klademe mezi výrazy řeč a pro­ mlouvání rovnítko. Zmiňujeme­‑li se zde o slově, například ve spojení „noetický princip slova“, „ontologický princip slova“, „vstupování slova do tematického plánu promluv“ apod., pak tomuto výrazu přisuzujeme význam shodný s lin­gvistickým termínem lexém. Označujeme jím tedy abstraktní formálně­ ‑významovou jednotku lexikonu, která je nadřazena všem svým konkrétním manifestacím v aktu promlouvání a která u ohebných slov zahrnuje celé paradigma.10 V tomto významu je výraz slovo užíván často (ne však důsledně) i v promluvách vnitrotextových subjektů. Při interpretaci úvahových pasáží o slovu užíváme i my namísto lingvistického termínu lexém výraz slovo, abychom autorce nepodsouvali metajazyk lingvistiky. Termíny metajazykové, metařečové, metapromluvové nebo metanara­ tivní (komentáře/úvahy/vstupy) se v promluvách vnitrotextových subjektů neobjevují. Do naší studie je zavádíme pouze jako pomocná označení: naznačujeme jimi tematiku analyzovaných promluvových pasáží. Uvažují­‑li promlouvající subjekty v některých úsecích svých promluv — byť nelingvisticky — o jazyce či slovu, pak hovoříme o metajazykových komentářích/úvahách. Tematizují­‑li proces sdělování — jeho konkrétní realizaci —, pak užíváme termín metařečové komentáře/úvahy. Pokud se námětem promluv vnitrotextových subjektů stává konstruování vlastní promluvy, nazýváme takové pasáže jako metapromluvové, případně jako metanarativní — je­‑li tematizováno formování příběhu zaváděného do promluv. 8

Erhart, Adolf: Základy jazykovědy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984, s. 11, 12. 9 Adolf Erhart (ibid., s. 12) ovšem užívá pro označení procesu sdělování termín promluva, kdežto my zde volíme pro tentýž význam termín promlouvání. 10 Termín lexém vymezujeme podle Encyklopedického slovníku češtiny (Karlík, Petr — Nekula, Marek — Pleskalová, Jana /eds./. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, heslo „Lexém“, s. 242).

Předmluva

moc slova.indd 10

31/10/13 06:22


Termín komentář přitom užíváme v širokém významu: zahrnujeme pod něj komentáře ve vlastním slova smyslu (tedy různé komentující poznámky), ale také úvahy či meditace (o jazyce, slovu, řeči, promluvě či příběhu). Užší výraz úvaha volíme tehdy, chceme­‑li zdůraznit úvahový charakter interpretovaných pasáží. Vzhledem k filozoficko­‑noetickému a filozoficko­‑ontologickému zaměření metajazykových a metařečových pasáží se v kapitolách věnovaných rozboru noetického nebo ontologického principu slova v autorčině poetice přidržujeme diskursu filozofie, případně — s ohledem na umělecký, prozaický, charakter textů Věry Linhartové — diskursu literární vědy, nikoliv tedy diskursu lingvistiky. Uplatňovaná perspektiva při interpretaci metajazykových či metařečových úryvků Pokud v této studii analyzujeme metajazykové a metařečové pasáže, v nichž Věra Linhartová — prostřednictvím vnitrotextových subjektů — promlouvá z perspektivy „lidí vůbec“, pak na tuto všeobecnou perspektivu11 explicitně upozorňujeme. Při interpretaci takových ukázek zachováváme i my toto „všeobecné“ hledisko. Chceme totiž respektovat obecnou platnost a dosah těchto myšlenek, a zdůraznit tak „poselství“, které autorka do svých textů vkládá. Plurál, který při analýze takových úryvků užíváme, tedy označuje „nás“ jako lidstvo, jako subjekty myslící a dorozumívající se pomocí jazyka. I když jako obecně platné vnímáme často i takové metajazykové a metařečové promluvy, v nichž je užito osobní hledisko podavatele sdělení, při analýze takových ukázek ctíme formální odlišení perspektiv a interpretujeme tyto úryvky z hlediska „konkrétního“ promlouvajícího subjektu. Protože však vnitrotextoví podavatelé sdělení užívají v některých promluvách autorský plurál, upozorňujeme při analýze takových pasáží na tento gramatický jev, aby byla patrna perspektiva předmětných promluv, a nedošlo tak k mylné záměně všeobecného a osobního hlediska promlouvajícího subjektu.

11

10

moc slova.indd 11

Literárněteoretické termíny perspektiva a hledisko v této studii neodlišujeme; užíváme je proto jako synonymní.

11

31/10/13 06:22


Úvodní poznámky k interpretační metodě Při pokusu o uchopení pojetí slova a řeči (promlouvání)1 ve struktuře textů Věry Linhartové vycházíme nejprve z obsahového plánu metajazykových a metařečových komentářů. Tyto komentáře jsou v jejích prózách značně rozesety a vystupují v nich často jako pasáže stylově nekoherentní s okolním textem. Nejčastěji mají formu úvah či meditací, nebo jsou stylizovány jako autorské poznámky, v nichž je například zdůvodňován výběr konkrétního výrazu nebo vysvětlován význam zvoleného slova. Přesto jsou komentáře i okolní text mnohdy koherentní svým tématem. S ohledem na noetickou a ontologickou tematiku metajazykových a metařečových komentářů se jejich vzájemným usouvztažněním pokoušíme vysledovat, zda v poetice Věry Linhartové lze či nelze hovořit o jednotící filozoficko­‑noetické a filozoficko­‑ontologické koncepci slova a řeči. Pozornost věnujeme rovněž tomu, jak se sémantická rovina těchto komentářů odráží v autorčině nakládání s jazykovým materiálem: vedle metapromluvových (eventuálně metanarativních)2 komentářů a poznámek, v nichž jsou explicitně odhalovány promluvové (eventuálně vypravěčské) postupy, si ve struktuře slovesného komunikátu všímáme práce s fonetickou a morfologickou stránkou promluvy, obohacování slovní zásoby, ozvláštňování syntaktického plánu, ale i vstupování slova a řeči do tematické roviny narativních pasáží. Při našem zkoumání se nesnažíme usuzovat jen na motivy jazykového ztvárňování promluv, ale ptáme se také po cílech, ke kterým poetika Věry Linhartové směřuje. Při analýze prozaických textů se pokoušíme ukázat, jaké funkce na sebe „bere“ slovo (respektive promluva) v poetice této autorky, a zároveň poukazujeme na skutečnost, že vnitrotextoví podavatelé sdělení sledují uplatňováním těchto funkcí také určitý komunikační cíl. Studie je rozdělena do pěti kapitol. První část („Noetický princip slova“) představuje filozoficko­‑noetický aspekt poetiky Věry Linhartové. Přiblížení této filozofující linie je totiž nezbytnou podmínkou k porozumění tomu, jak si autorka počíná v promluvové „praxi“ — čili jak slovesné komunikáty ztvárňuje po stránce jazykové. Ve dvou následujících kapitolách se pak pokoušíme ukázat, jak se noetický aspekt autorčiny poetiky 1 Termíny promlouvání a řeč v této studii ztotožňujeme. Zdůvodnění předkládáme dále. 2 Významový rozdíl mezi těmito termíny vysvětlujeme dále.

Úvodní poznámky k interpretační metodě

moc slova.indd 12

31/10/13 06:22


prolíná s ontologickým principem („Ontologický princip slova“) a jak ovlivňuje jazykové i kontextové proměny v autorčině uměleckém ztvárňování literárních promluv („Nosnost slova“). Ve čtvrtém oddílu („Konstrukční princip promluvy“) si detailněji všímáme explicitního (verbálního) i implicitního (strukturního) vyjevování autorčiny tvůrčí „moci“ nad textem a snažíme se poukázat na to, že také tento stěžejní rys textů Věry Linhartové — reflexe formování literárních promluv — je diktován autorčinou noetikou, ale i ontologicko­‑existenciální dimenzí její poetiky. Studii uzavíráme kapitolou, v níž dokládáme, že způsob ztvárňování literárních promluv není v poetice Věry Linhartové jen samoúčelným odrazem noetického (a ontologického) principu, ale následně směřuje také k cílům komunikačním. Metodologickým východiskem se nám staly strukturalistické a poststrukturalistické přístupy — představované především pracemi Jana Mukařovského a Lubomíra Doležela. Z Mukařovského metodologie je pro nás inspirativní přesvědčení, že v každém typu uměleckého textu se lze dobrat určitého významového sjednocení — „sémantického gesta“. Při našem teoretickém přístupu jsme si položili otázku, zda lze hovořit o celkové sémantické jednotě próz Věry Linhartové, přestože je z poetiky těchto textů zjevné, že se jejich jazykové ztvárňování v průběhu času proměňuje, nebo zda je každý prozaický text této autorky charakterizován jiným významotvorným principem, a směřuje tak k jinému cíli. Na cestě za postižením potenciálního celkového sémantického směřování si ve struktuře předmětných slovesných komunikátů všímáme jazykového ztvárňování (ve všech jazykových rovinách) a přihlížíme rovněž k plánu tematickému. Sledujeme nejen způsoby, jakými jsou tyto prostředky v textech užívány, ale všímáme si také vzájemných vztahů mezi těmito složkami. Neusilujeme přitom o ucelený popis, analýzu a výklad obsahové (tematické) a formální (výrazové) stránky textů Věry Linhartové, ale zaměřujeme se na to, co jednotlivé prvky a jejich vztahy znamenají pro vědomí celku: čím bylo jejich uspořádání do výsledného ustrojení motivováno a jak v tomto uskupení fungují.3 Nabízíme tak jednu z možných podob zpětně re­‑konstruovaného principu, podle kterého byly prvky vybírány a usouvztažňovány ve významovou jednotu. Při těchto re­‑konstrukčních postupech pro nás není limitující okolnost, že autorka mohla do díla vkládat jiný záměr, a uzpůsobovat tak stavební prvky svého díla podle jiných souvislostí. Zastáváme totiž stanovisko, že význam (literárního) díla se utváří v interakci mezi textem a jeho vnímatelem. Struktura textu je vůči vnímateli otevřená, text nabízí různá „čtení“: každý vnímatel tak přikládá význam textu na základě vlastní, 3 Srov. Bílek, Petr A.: Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu. Brno: Host, 2003, s. 12.

12

moc slova.indd 13

13

31/10/13 06:22


subjektivně viděné textové strukturace.4 Ostatně už Jan Mukařovský ve své studii Záměrnost a nezáměrnost v umění (1943) hovoří o tom, že umělecké dílo není jednoznačným výrazem původcovy osobnosti a že ­smysl díla nezávisí „zdaleka jen na původci, nýbrž do značné míry na způsobu, jakým dílo pojímá vnímatel; ti, kdo z díla chtějí jednoznačně usuzovat na umělce, jeho psychické ustrojení, zážitky atd., jsou, jak známo, vždy v nebezpečí, že budou umělci suponovat svou, vnímatelskou interpretaci díla“.5 Na jiném místě téže studie čteme: „Záměrnost v umění může tedy být postižena ve své plnosti teprve tehdy, pohlédneme­‑li na ni ze stanoviska vnímatelova.“6 Je však třeba připomenout, že označením vnímatel zde Mukařovský charakterizuje jisté stanovisko k uměleckému dílu, tedy pozici, na které se nachází i autor díla, pokud své dílo vnímá právě jako znak. Z Mukařovského textu je také možno vyrozumět, že každý autor vkládá do díla jistou záměrnost a určitá záměrnost je pak z díla rozpoznávána vnímatelem. Obě podoby záměrnosti se však nikdy nebudou plně (nebo dokonce vůbec) shodovat: „Okolnost, že pro autora některé složky mohly stát mimo záměr, není […] nikterak závazná pro vnímatele (jenž o tom, jak autor sám na dílo nazírá, nemusí ani být zpraven).“7 Lubomír Doležel obohacuje strukturalistické pojetí interpretace (zaměřené na text a jeho subjekty) o další myšlenky, z nichž zde využíváme především některé podněty teorie fikčních světů, zejména problematiku vztahu světa fikčního a reálného. Syntézou tohoto uvažování je jeho kniha Heterocosmica. Fikce a možné světy (2003). Ontologickou opozici obou typů světů uplatňujeme především při rozlišování subjektových složek v literární komunikaci. Také v jiné, starší Doleželově knize, v Nara­ tivních způsobech v české literatuře (1993), nacházíme některé inspirující podněty pro sémantické směřování v uměleckých (literárních) textech, zvláště navrhovaný funkční model, jímž Doležel diferencuje funkce vnitro­ textových subjektů — vypravěče a postav. Do re­‑konstrukce významového sjednocení v textech Věry Linhartové promítáme rovněž přístupy lingvisticky orientované stylistiky textu, která začleňuje problematiku textových subjektů do širšího rámce komunikačního procesu. Tuto záležitost v české lingvistice detailně rozpracovala především Alena Macurová — v práci nazvané Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech. Utváření významové perspektivy (1983). Otázky subjektů ve vnitřním ustrojení slovesných komunikátů se dotýká také práce Karla Hausenblase — Od tvaru k smyslu textu. Stylistické refle­ xe a interpretace (1996). Základy této subjektové problematiky jsou však 4 Podle Petra A. Bílka (ibid., s. 60) je představa o utváření významu textu na ose text — vnímatel společným rysem interpretačních metodologií v rámci hermeneutiky, recepční estetiky a psychoanalytické teorie individuální čtenářské recepce. 5 Mukařovský, Jan: Studie z estetiky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1971, s. 122. 6 Ibid., s. 125. 7 Ibid., s. 134.

Úvodní poznámky k interpretační metodě

moc slova.indd 14

31/10/13 06:22


nabídnuty už v některých Mukařovského pracích, především ve statích Individuum v umění (1937), Osobnost v umění (1944) a Individuum a lite­ rární vývoj (1943—1945).8 V první ze tří jmenovaných studií zavádí Mukařovský do teoretického uvažování o literárním díle kategorii subjektu. Ne­označuje jím konkrétní osobnost autora nebo vnímatele, ale abstraktní subjekt uvnitř textové struktury, bod, „z něhož lze celou tuto strukturu obsáhnout jediným pohledem“.9 Ve studii Individuum a literární vývoj se jeho subjektová terminologie proměňuje. To, co bylo v předchozí studii označeno jako abstraktní subjekt, je zde nově nazýváno osobností auto­ rovou; nicméně oba výrazy („starší“ subjekt a „novější“ osobnost autoro­ va) představují u Jana Mukařovského totéž: „odraz struktury díla do mysli vnímatelovy“.10 Ve studii Osobnost v umění se autor opět vrací k výrazu subjekt. Projev subjektu ve vnitřní struktuře díla spatřuje — v návaznosti na zde připomenuté dřívější studie — právě v tom, že dílo se před vnímatelem objevuje jako záměrné: „A záměrnost potřebuje subjektu, od kterého vychází, který je jejím zdrojem. […] Subjekt je tedy dán nikoliv vně uměleckého díla, ale v něm samém. […] Subjekt je vlastním principem umělecké jednoty díla. […] jen jeden je subjekt v díle obsažený, a ten je dán jeho záměrností.“11 Subjekt se tedy pro Jana Mukařovského stává ztělesněním (realizací) významového sjednocení díla, klíčem k uchopení sémantického gesta prostřednictvím textové struktury. Hovoří­‑li Mukařovský o tom, že v díle je obsažen jediný subjekt, pak je tomuto tvrzení možno rozumět tak, že v procesu utváření díla posuzuje autor svůj text pohledem svých pomyslných vnímatelů, tedy těch, jimž text má být určen. Strukturu textu proto uzpůsobuje se zřetelem k těmto imaginárním vnímajícím subjektům. Čtenář zase v průběhu recepce tohoto textu pociťuje za textem jeho tvůrce, a vnímá tudíž dílo jako záměrně tvarované do výsledného ustrojení. Na obou stranách komunikačního řetězce, tj. na straně autora (ve fázi geneze textu) i na straně vnímatele (ve fázi recepce textu), je tak z díla vyciťován právě jediný (abstraktní) subjekt, realizovaný z��měrnou textovou strukturací (ať již „záměrnou“ vzhledem k pomyslným vnímatelům a jejich domnělým, požadovaným a zároveň i přisuzovaným charakteristikám, nebo „záměrnou“ jakožto autorem utvořenou do konkrétní, výsledné tvarové podoby, jež je pak ovšem dále nabízena k interpretacím ze strany konkrétních čtenářů). V Mukařovského teoretickém uvažování o subjektech uvnitř díla je možno sledovat zárodky dvou typů textových subjektů, které Alena Macurová nazývá implicitně ztvárněnými aktanty ve slovesném komunikátu — implicitně ztvárněného původce 8

Tyto studie vyšly v souboru statí Jana Mukařovského Studie z estetiky (Praha: Odeon, 1966; 1971). 9 Ibid., s. 314. 10 Ibid., s. 315. 11 Ibid., s. 339.

14

moc slova.indd 15

15

31/10/13 06:22


sdělení (v terminologii A. Macurové jde o produktora) a implicitně ztvárněného příjemce sdělení (receptora).12 Klíčovými východisky se pro náš přístup k prozaickým textům Věry Linhartové staly otázky „kdo promlouvá?“, „o čem promlouvá?“, „jak (s využitím jakých prostředků jazyka) promlouvá?“, „ke komu promlouvá?“ a „proč, s jakým cílem promlouvá?“. Naše recepce se tak odvíjí od konceptu skutečnosti sdělované uvnitř textu i od konceptu vnitrotextového podavatele sdělení. Re­‑konstrukce promlouvajícího subjektu, vyjevujícího se ze struktury slovesných komunikátů, se při recepci textů Věry Linhartové přímo nabízí, neboť její prózy jsou nápadně orientovány na vnímatele, a pro svou latentní dialogičnost se tudíž jeví jako dílo­‑rozhovor s pomyslnými vnímateli. Texty Věry Linhartové také počítají s aktivním přístupem ke komunikaci prostřednictvím literárního textu: čtenáři jsou v procesu interakce s textem vtahováni do komunikačního aktu, takže se stávají jeho přímými aktéry, nikoliv jen pasivními příjemci sdělovaného. Z hlediska subjektové problematiky jsou prózy Věry Linhartové specifické především hustou sítí vazeb, které může vnímatel v průběhu recepce textu vyciťovat mezi ontologicky odlišnými podavateli komunikačního aktu, tedy mezi reálným autorem, implikovaným autorem, stylizovaným autorem a promlouvajícím subjektem. Jak zaznamenal již Jan Mukařovský, čtenář si je při recepci textu vědom toho, že text je konstruován reálným autorem do určitého tvaru. Uvědomuje si také, že tento autor k němu promlouvá prostřednictvím textových subjektů. Věra Linhartová ovšem ztvárňuje ve svých prózách takový typ promlouvajícího subjektu, který stírá hranice mezi subjekty ztvárněnými implicitně a explicitně — jak subjektové složky komunikátu vymezuje a rozlišuje v připomenuté práci Alena Macurová a jež Petr A. Bílek označuje termíny implikovaný autor (pro implicitně ztvárněný subjekt vystupující zpoza textu) a vypravěč (pro subjekt ztvárněný explicitně a vystupující uvnitř textu). „Linhartovský“ promlouvající subjekt, jenž je jakousi obdobou vypravěče,13 je ve slovesném komunikátu tematizován a označen (nejčastěji zájmeny první osoby singuláru, případně první osoby plurálu) a je mu lexikálně přisouzeno promlouvání nebo psaní. Charakterizován je také prostředky implicitní povahy (způsobem výběru a uspořádání výstavbových prostředků textu). Doložitelný je tak ze samé struktury textu, ale jeho významové směřování 12 Petr A. Bílek ve své knize Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu (op. cit., s. 88) uvádí, že teoretický koncept implikovaného vnímatele (implied reader) zavádí do literární vědy Wolfgang Iser, a to jako koncept komplementární k představě implikovaného autora (implied author), kterou rozpracoval Wayne Booth (1961). „Iser jím doplňuje schéma subjektů komunikačního dění v rámci literatury: autor — (implikovaný autor) — text (v něm explicitně tematizovaný vypravěč a adresát) — (implikovaný vnímatel) — vnímatel.“ (ibid.) 13 Významový rozdíl mezi oběma typy subjektů vysvětlujeme dále.

Úvodní poznámky k interpretační metodě

moc slova.indd 16

31/10/13 06:22


je dotvářeno také v procesu naší čtenářské konkretizace: promlouvající subjekt je zároveň „‚zživotňován‘, aktualizován do podoby ‚tady a nyní pro mne‘“.14 Implicitní příznaky tohoto subjektu (např. typ jazykového kódu a z něj odvozené sociální charakteristiky, geografická příslušnost apod.)15 však mohou být přisouzeny také implikovanému autorovi. Tím, že si čtenář během interakce s textem uvědomuje ztvárněnost tohoto vnitrotextového podavatele sdělení, utváří si zároveň představu toho, kdo textu, a tím i textovým subjektům dal v procesu geneze díla nějakou podobu, tvar. Ve čtenářově vědomí se tak rodí představa tzv. implikovaného autora, tedy domnělá představa autora reálného, který k němu prostřednictvím textových subjektů promlouvá. Dojem, že mezi implikovaným autorem a promlouvajícím subjektem v jeho implicitních charakteristikách je neurčitá hranice, je v prozaických textech Věry Linhartové vzbuzován častou stylizací promlouvajícího subjektu do „autora“ „právě pronášených“ promluv, ale i zdůrazňovanou řečnickou perspektivou a převažujícím promlouváním v první osobě. Především v takových textech, kde stylizace promlouvajícího subjektu do „autora“ není tematizována, ale vyjevuje se pouze implicitně (například gramatickými prostředky),16 je vágnost hranice mezi implikovaným autorem a vnitrotextovým, stylizujícím se subjektem pociťována nejvíce.

14 Bílek, Petr A., op. cit., s. 256. 15 Podrobněji se této záležitosti věnujeme v kapitole „Komunikační princip promluvy“. 16 Na jazykové prostředky, jimiž se promlouvající subjekty v prozaických textech Věry Linhartové stylizují jako „autoři“ literárních promluv, se zaměřujeme v kapitole „Konstrukční princip promluvy“.

16

moc slova.indd 17

17

31/10/13 06:22


Primární literatura LINHARTOVÁ, Věra: Dům daleko. 2. vyd. Praha: Trigon, 1996. LINHARTOVÁ, Věra: Meziprůzkum nejblíž uplynulého. Přestořeč. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993. LINHARTOVÁ, Věra: Prostor k rozlišení. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1964. LINHARTOVÁ, Věra: Rozprava o zdviži. 2. vyd. Praha: Hynek, 1998.

Primární literatura

moc slova.indd 122

31/10/13 06:22


Sekundární literatura Studie a stati o prózách Věry Linhartové ve sbornících a knižních publikacích HAMAN, Aleš: „Tvář za zrcadlem řeči (Věra Linhartová)“. In: týž: Východiska a výhledy. Praha: Torst, 2002, s. 372—377. HODROVÁ, Daniela: „Sebereflexívní román“. In: kol. autorů: Poetika české meziválečné literatury. Proměny žánrů. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 156—177. HODROVÁ, Daniela: „Věra Linhartová: Meziprůzkum nejblíž uplynulého (1964)“. In: kol. autorů: Česká literatura 1945—1970. Interpretace vybraných děl. Praha: SPN, 1992, s. 304—312. CHVATÍK, Květoslav: „Nad knihami Věry Linhartové“. In: týž: Melancholie a vzdor. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 223—232. KOSKOVÁ, Helena: „Průzkum Prostoru k rozlišení“. In: táž: Hledání ztracené generace. 2. vyd. Jinočany: H&H, 1996, s. 118—128. OPELÍK, Jiří: „Quo vaditis, lector et auctor?“ In: týž: Nenáviděné řemeslo. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 147—153. PŘIBÁŇOVÁ, Alena: „Strukturní čtenář v prózách Věry Linhartové ze šedesátých let“. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada D 43, roč. 45. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 41—51. RICHTEROVÁ, Sylvie: „Proměny subjektu v próze Věry Linhartové“. In: táž: Slova a ticho. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 13—34. STOLZ­‑HLADKÁ, Zuzana: „Intertextová síť v díle Věry Linhartové“. In: Schneider, J. (ed.): Slovo, struktura(lismus), příběh. Pocta Květoslavu Chvatíkovi. Olomouc: Aluze, 2000, samostatná příloha č. 2, s. 155—174. STOLZ­‑HLADKÁ, Zuzana: „Subjekt a rod v diele Věry Linhartovej“. Přel. Marína Gálisová. In: Michalovič, P. (ed.): Subjekt — autor — auditórium: subjekt v priestoroch umenia. Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie. Bratislava: Sorosovo centrum súčasného umenia, 1997, s. 234—241. SUCHOMEL, Milan: „O potřebě mýtů a klaunů“. In: týž: Literatura z času krize. Šest pohledů na českou prózu 1958—1967. Brno: Atlantis, 1992, s. 70—77.

122

moc slova.indd 123

123

31/10/13 06:22


TOPINKA, Miloslav: „Hluboká rýha nepřítomnosti“ (doslov). In: Linhartová, Věra: Ianus tří tváří. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 129—140. TYPLT, Jaromír „Filip“: „Zadoslovučinění“ (doslov). In: Linhartová, Věra: Meziprůzkum nejblíž uplynulého. Přestořeč. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 348—367. VOHRYZEK, Josef: „Povídky a promluvy“. In: týž: Literární kritiky. Praha: Torst, 1995, s. 150—154. ZÍTKOVÁ, Irena: „Fenomén řeči a myšlení“ (doslov). In: Linhartová, Věra: Prostor k rozlišení. Praha: Mladá fronta, 1992, s. 239—240. Články o Věře Linhartové a jejím díle v odborných časopisech a v denním tisku ČEŠKA, Jakub: „K raným prózám Věry Linhartové“. Česká literatura 2010, roč. 58, č. 2, s. 198—217. DOLEŽALOVÁ, Šárka: „Dobře cestovat znamená cestovat nalehko“. Literární noviny 2003, č. 22, s. 1, 8. EXNER, Milan: „Chaos a geometrie“. Tvar 1997, č. 1, s. 11. GABRIEL, Jan: „Slovo na špičce nože“. Mladá fronta Dnes 2. 11. 1993, s. 11. GALMICHE, Xavier: „Hledání původního ,objektu‘ v ,mezerovitých‘ textech Věry Linhartové“. Přel. Naděžda Macurová. In: Ztěžklá křídla snů: ženy v české literatuře. Literární archiv 2003—2004, č. 35—36, s. 219—229. HODROVÁ, Daniela: „Stanu se sebou, stanu­‑li se řečí“. Kritický sborník 1991, č. 1, s. 34—40. HODROVÁ, Daniela: „Umění projekce (Meziprůzkum Věry Linhartové)“. Orientace 1968, č. 3, s. 27—34. JACHNIN, Boris: „Dvojí vstup Věry Linhartové“. Tvar 1991, č. 40, s. 10—11. JUNGMANNOVÁ, Lenka: „Převod řeči do nemluvení a translace ticha do slov aneb Dramatická tvorba Věry Linhartové“. Česká literatura 2010, roč. 58, č. 2, s. 231—238. KARFÍK, Vladimír: „Dům slov“. Literární noviny 1998, č. 49, s. 1. KARFÍK, Vladimír — VLAŠÍN, Štěpán — BROUSKOVÁ, Markéta— JEDLIČKA, Josef: „Přestořeč“. Konfrontace. Sešity pro mladou literaturu 1967, č. 16, s. 49—51. KOŠNAROVÁ, Veronika: „Prostor básně (triptychy Dům daleko a Ianus tří tváří)“. Česká literatura 2010, roč. 58, č. 2, s. 218—230. KOŽMÍN, Zdeněk: „Paradox rmutného světa“. Plamen 1968, č. 3, s. 85—88. KOŽMÍN, Zdeněk: „Texty pro sebe“. Listy 1969, č. 6, s. 10. KRÁL, Petr: „Skutečnost řeči Věry Linhartové“. Plamen 1965, č. 2, s. 156—158. Sekundární literatura

moc slova.indd 124

31/10/13 06:22


KŘIVANCOVÁ, Michaela: „Funkce 1. osoby plurálu v textech Věry Linhartové“. Slovo a slovesnost 2011, roč. 72, č. 1, s. 28—38. KŘIVANCOVÁ, Michaela: „Gramatické transformace v prozaických textech Věry Linhartové“. In: Bína, D. — Zelenka, M. (eds.): Od teorie jazyka k praxi komunikace. Sborník prací členů Katedry českého jazyka a literatury. České Budějovice. Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 2010, s. 135—142. KŘIVANCOVÁ, Michaela: „Literární text jako prostředek komunikace (promluvy Věry Linhartové)“. In: Odaloš, P. (ed.): Kontinuitné a diskontinuitné otázky jazykovej komunikácie. Zborník materiálov zo 6. medzinárodnej vedeckej konferencie o komunikácii. Banská Bystrica: Filozofická fakulta a Fakulta humanitních vied Univerzity Mateja Bela, 2007, s. 148—153. KŘIVANCOVÁ, Michaela: „Noetický princip slova v poetice Věry Linhartové“. Slovo a slovesnost 2008, roč. 69, č. 4, s. 243—258. KŘIVANCOVÁ, Michaela: „Řeč identity“. Česká literatura 2008, roč. 56, č. 3, s. 368—380. KŘIVANCOVÁ, Michaela: „Svět slov Věry Linhartové“. Bohemica litteraria V14 2011, č. 1, s. 17—28. KŘIVANCOVÁ Michaela: „Textové subjekty v prózách Věry Linhartové“. Svět literatury 2012, č. 45, s. 208—217. KŘIVANCOVÁ, Michaela: „Tvůrčí moc slova“. In: Gajda, S. (ed.): Stylistyka: Style and Creativity. XVIII. ročník. Opole: Uniwersytet Opolski. Institut Filologii Polskiej, 2009, s. 237—251. LANGEROVÁ, Marie: „Masky totožnosti“. Literární noviny 1993, č. 33, s. 6. LANGEROVÁ, Marie: „TWOR: Věra Linhartová“. Nové knihy 1992, č. 41, s. 3. MATYS, Rudolf: „Věra Linhartová — BÁSNÍŘKA!“ Nové knihy 1993, č. 40, s. 1. NOVOTNÝ, Vladimír: „Hojivá slova“. Mladá fronta Dnes 10. 11. 1992, s. 11. NOVOTNÝ, Vladimír: „Chiméry z cibule“. Mladá fronta Dnes 24. 7. 1993, s. 13. NOVOTNÝ, Vladimír: „Kultovní prózy z časů sixties“. Týden 28. 9. 1998, č. 40, s. 70—71. NOVOTNÝ, Vladimír: „Prostor pro V. Linhartovou“. Nové knihy 1992, č. 11, s. 1—2. NOVOTNÝ, Vladimír: „Věra Linhartová“. In: „Abeceda zapovězených“. Lidové noviny 8. 10. 1990, s. 5. PECHAR, Jiří: „O takzvané experimentální próze“. Literární noviny 1993, č. 21, s. 6. PETR, Pavel: „Poesie“. Prostor Zlín 2003, č. 1, s. 40—41. POKORNÝ, Marek: „Někdejší stále se stává“. Lidová demokracie 15. 12. 1993, s. 9. 124

moc slova.indd 125

125

31/10/13 06:22


PRAŽAN, Bronislav — SUS, Oleg: „Proměny kontextu a významového principu v próze Věry Linhartové“. Česká literatura 1970, č. 1, s. 60—80. PRAŽAN, Bronislav — SUS, Oleg: „Teorie slova jakožto energetického pole v díle Věry Linhartové“. Estetika 1970, č. 1, s. 27—48. PYTLÍK, Radko: „Promluvy a hry Věry Linhartové“. Česká literatura 1969, č. 1—2, s. 159—178. RULF, Jiří: „Neviditelná poezie“. Reflex 1993, č. 47, s. 51. SEDLÁKOVÁ, Lenka: „Přesné fragmenty valené jazykem“. Nové knihy 1996, č. 37, s. 1. SUCHOMEL, Milan: „Co zmohou slova“. Host do domu 1969, č. 2, s. 35—36. SUCHOMEL, Milan: „V jinotajích se rozednívá“. Host do domu 1965, č. 9, s. 36—37. SUK, Jan: „Jízda výtahem ve společnosti anděla“. Nové knihy 1999, č. 21, s. 4. SUK, Jan: „Tmavomodré krajiny Věry Linhartové“. Nové knihy 1998, č. 11, s. 12. ŠIBRAVA, Vladimír: „Návraty Věry Linhartové“. Nové knihy 1994, č. 8, s. 1. ŠKODA, Stanislav: „Kaskády“. Reflex 2003, č. 21, s. 67. ŠTOLBA, Jan: „,Zamisťování‘ významu“. Literární noviny 1994, č. 3, s. 6. ŠVANDA, Pavel: „Chiméra Věry Linhartové“. Lidová demokracie 8. 10. 1993, s. 4. ŠVANDA, Pavel: „Věra Linhartová — řeč o mlčení“. Proglas 1999, č. 2, s. 32—33. TOPINKA, Miloslav: „Cesta do Cholupic“. Iniciály 1992, č. 26, s. 50—55. TRÁVNÍČEK, Jiří: „Nic, které je a není. Sebezrcadlení v poezii Věry Linhartové“. Iniciály 1994, č. 37, s. 52—54. VÁGNER, Ivan: „Žena tří tváří a mnoha jazyků“. České a moravskoslezské zemědělské noviny 10. 11. 1993, s. 5. VANČA, Jaroslav: „Poezie jako cesta mezi slovy“. Práce 11. 2. 1994, s. 7. (pal): „Jiný, ale návrat“. Lidové noviny, příloha Národní 9, 17. 3. 1994, s. II. Kultura (kul), ČTK: „Cenu Jaroslava Seiferta získala Věra Linhartová“. Mladá fronta Dnes 25. 9. 1998, s. 18. Medailony a slovníková hesla PERSTICKÁ, Dagmar: „Linhartová Věra“. In: Perstická, D.: Ludvík Aškenazy a ti druzí. Informace o umlčované a zamlčované literatuře. Brno: Státní vědecká knihovna, 1990, s. 36—39. kol. autorů: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 1, A—L. 2. vyd. Praha: BRÁNA, 1999, s. 496—497. Sekundární literatura

moc slova.indd 126

31/10/13 06:22


Interview ZÍTKOVÁ, Irena: „Setkání s Věrou Linhartovou“. Nové knihy 1990, č. 47, s. 8. Teoretická literatura BÍLEK, Petr A.: Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu. Brno: Host, 2003. ČECHOVÁ, Marie a kol.: Čeština, řeč a jazyk. 2. vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2000. ČECHOVÁ, Marie a kol.: Stylistika současné češtiny. Praha: ISV nakladatelství, 1997. DOLEŽEL, Lubomír: Heterocosmica. Fikce a možné světy. Praha: Karolinum, 2003. DOLEŽEL, Lubomír: Narativní způsoby v české literatuře. Praha: Český spisovatel, 1993. DOLNÍK, Juraj — BAJZÍKOVÁ, Eugénia: Textová lingvistika. Bratislava: Stimul, 1998. ERHART, Adolf: Základy jazykovědy. Praha: SPN, 1982. HAUSENBLAS, Karel: Od tvaru k smyslu textu. Stylistické reflexe a interpretace. 2. vyd. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 1996. HODROVÁ, Daniela (ed.): Proměny subjektu I. Pardubice: Mlejnek, [1994]. HODROVÁ, Daniela (ed.): Proměny subjektu II. Pardubice: Mlejnek, 1994. HODROVÁ, Daniela: „Sebereflexívní román“. In: kol. autorů: Poetika české meziválečné literatury. Proměny žánrů. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 156—177. HOFFMANNOVÁ, Jana: Linguistica VI: Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. Praha: Ústav pro jazyk český ČSAV, 1983. HOFFMANNOVÁ, Jana: Stylistika a… Praha: Trizonia, 1997. HUBÁČEK, Jaroslav — JANDOVÁ, Eva — SVOBODOVÁ, Jana: Čeština pro učitele. Opava: Optys, 1996. JEDLIČKOVÁ, Alice: Ke komu mluví vypravěč? Adresát v komunikační perspektivě prózy. Jinočany: H&H, 1993. KARLÍK, Petr — GREPL, Miroslav: Skladba češtiny. Olomouc: Votobia, 1998. kol. autorů: Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. kol. autorů: Mluvnice češtiny 2 — Tvarosloví. Praha: Academia, 1986. kol. autorů: Mluvnice češtiny 3 — Skladba. Praha: Academia, 1987. kol. autorů: Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Brno: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 126

moc slova.indd 127

127

31/10/13 06:22


KOŘENSKÝ, Jan a kol.: Komplexní analýza komunikačního procesu a textu. 2. vyd. České Budějovice: Pedagogická fakulta, 1990. KUBÍNOVÁ, Marie (ed.): Kapitoly z teorie literárního díla. Praha: Karolinum, 1993. MACUROVÁ, Alena: Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech. Utváření významové perspektivy. Praha: Univerzita Karlova, 1983. MATHESIUS, Vilém: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha: Melantrich, 1947. MATONOHA, Jan: Psaní vně logocentrismu. Diskurz, gender, text. Praha: Academia, 2009 [vydáno spolu s dalšími dvěma svazky: Marie Kubínová: Text v pohybu četby; Milan Jankovič: Dílo v pohybu pod souborným názvem Text v pohybu: dialog tří autorů nad otázkou inherentní pohyblivosti textu]. MUKAŘOVSKÝ, Jan: „Genetika smyslu v Máchově poesii“. In: týž (ed.): Torso a tajemství Máchova díla. Sborník pojednání Pražského lingvistického kroužku. Praha: Fr. Borový, 1938. MUKAŘOVSKÝ, Jan: Kapitoly z české poetiky I. Obecné věci básnictví. Praha: Svoboda, 1948. MUKAŘOVSKÝ, Jan: Kapitoly z české poetiky II. K vývoji české poezie a prózy. Praha: Svoboda, 1948. MUKAŘOVSKÝ, Jan: Kapitoly z české poetiky III. Máchovské studie. Praha: Svoboda, 1948. MUKAŘOVSKÝ, Jan: Studie z estetiky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1971. MUKAŘOVSKÝ, Jan: Vančurův vypravěč. Praha: Akropolis, 2006. PALKOVÁ, Zdena: Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum, 1997. SAUSSURE, Ferdinand de: Kurs obecné lingvistiky. Přel. František Čermák. Praha: Academia, 1996.

Sekundární literatura

moc slova.indd 128

31/10/13 06:22


Bibliografie Věry Linhartové (pouze česká vydání či překlady do českého jazyka)1

Beletrie publikovaná knižně, časopisecky nebo ve sbornících LINHARTOVÁ, Věra: Meziprůzkum nejblíž uplynulého. České Budějovice: Krajské nakladatelství, 1964. Druhé vydání: Meziprůzkum nejblíž uplynulého. Přestořeč. Praha: Mladá fronta, 1994. LINHARTOVÁ, Věra: Prostor k rozlišení. Praha: Mladá fronta, 1964. Druhé vydání: Prostor k rozlišení. Praha: Mladá fronta, 1965. Třetí vydání: Prostor k rozlišení. Praha: Mladá fronta, 1992. LINHARTOVÁ, Věra: Totéž později. Objekt V, 1964. Poslední z ineditních sborníků, které vznikaly v okruhu UDS od roku 1951. Existoval vždy jen jeden exemplář, tento uspořádal Vratislav Effenberger. Text byl zařazen do knihy Meziprůzkum nejblíž uplynulého, 1964. LINHARTOVÁ, Věra: Nastolení krále. Praha, Edice speciálky Františka Muziky, 1965. Omezený náklad, 30 výtisků. Sbírka byla později zařazena do větší básnické sbírky Ianus tří tváří, 1993 (viz dále). Též samizdatový přepis, Praha: Petr Hájek, 1985. V knihovně Libri prohibiti Praha rovněž nedatovaný a nesvázaný opis označený na deskách: „Věra Linhartová: Nastolení krále (můj nesvázaný samizdat)“. LINHARTOVÁ, Věra: Rozprava o zdviži. Praha: Mladá fronta, 1965. Druhé vydání: Rozprava o zdviži. Praha: Hynek, 1998. LINHARTOVÁ, Věra: Přestořeč. Praha: Mladá fronta, 1966. Druhé vydání: Meziprůzkum nejblíž uplynulého. Přestořeč. Praha: Mladá fronta, 1994. LINHARTOVÁ, Věra: Ubývání hlásky ‚M‘. Podoby. Praha: Československý spisovatel, 1967. Text byl zařazen do knihy Dům daleko, 1968 (viz dále). 1

128

moc slova.indd 129

Úplný soupis díla Věry Linhartové je uveden v knize Soustředné kruhy: články a studie z let 1962—2002. Praha: Torst, 2010. Řazen je chronologicky podle roku vydání. V naší studii uvádíme jen výběrovou bibliografii, tematicky rozřazenou na autorčinu beletrii publikovanou v českém jazyce včetně českých překladů, beletrii publikovanou ve francouzském jazyce (dosud nepřeloženou do češtiny buď vůbec, nebo přeloženou jen částečně), dále autorčiny české překlady z francouzského jazyka a její ediční práce. Z odborných prací uvádíme jen ty, které vyšly v českém jazyce.

129

31/10/13 06:22


LINHARTOVÁ, Věra: Dům daleko. Praha: Mladá fronta, 1968. Druhé vydání: Dům daleko. Praha: Trigon, 1996. LINHARTOVÁ, Věra: Verše. Tvář 3, č. 2, 1968, s. 24—25. Ze souboru Dům pro mé lásky, zařazeno do sbírky Ianus tří tváří, 1993 (viz dále). Též in Vokno, časopis pro druhou i jinou kulturu 1986, č. 10, s. 65—67. LINHARTOVÁ, Věra: Ianus tří tváří. Podoby II. Praha: Československý spisovatel, 1969. Ukázky; zařazeny do sbírky Ianus tří tváří, 1993 (viz dále). LINHARTOVÁ, Věra: TWOR. Ukázka in Pohledy I, literární sborník, 1976. Český překlad Anna Fárová. Ukázky též in Karlu Srpovi k padesátinám, strojopisný sborník, Praha, 1987. Český překlad Anna Fárová. Česky tiskem knižně TWOR. Praha: Inverze, 1992 (společné vydání francouzského originálu a českého překladu Anny Fárové). LINHARTOVÁ, Věra: Chiméra neboli Průřez cibulí. Ukázka (Hlava 1—2) in Autorské archy, Praha 1991, č. 3, s. 56—61. LINHARTOVÁ, Věra: Chiméra neboli Průřez cibulí. Praha: Trigon, 1993. Dále Chiméra neboli Průřez cibulí. Ukázka (Hlava 6) in Síla věcnosti. Olga Havlová, střízlivý korektor potrhlých nápadů. Edice Respekt, 2008, s. 157—162. LINHARTOVÁ, Věra: Smích bez zaujetí. In Literární noviny 2, 1991, č. 29, červenec, s. 6, z francouzštiny přeložil Petr Král. Zařazeno do knižního souboru Kaskády, 2002 (viz dále). LINHARTOVÁ, Věra: Ianus tří tváří. Poezie a komentáře z let 1962—1966. Praha: Český spisovatel, 1993. Zahrnuje tři původně samostatné sbírky: Nastolení krále, Dům pro mé lásky a Ianus tří tváří; dále Modrozračno (dodatek ke komentáři). Ukázky in Literární noviny 1993, č. 34, s. 9. Výbor in Prostor Zlín 2003, roč. 10, č. 1, s. 40—41; Modrozračno. Vznik jedné básně in Rukopis, Praha, roč. 1, č. 1, 2006, s. 80—81; ukázky též in Logos 2008, č. 1/2, s. 99. Ukázky z Ianus tří tváří in Antologie české poezie, díl I (1966—2006), Praha: Dybbuk, 2009, s. 518—519. LINHARTOVÁ, Věra: Intervalles / Mezidobí. Praha: Inverze, 1994 (společné vydání francouzského originálu a českého překladu Anny Fárové). Další částečné vydání Praha: Vysoká škola umělecko­ ‑průmyslová, 2001. Zařazeno do knihy Mes oubliettes, 1996 (viz dále). LINHARTOVÁ, Věra: Vodopád v Nači. Odmámení (Kamenná zahrada v Rjóanži), Smích bez zaujetí (zápisky z cest). In Souvislosti 10, 1999, č. 2 (40), s. 76—77, z francouzštiny přeložil Petr Král. Zařazeno do knižního souboru Kaskády, 2002 (viz dále). LINHARTOVÁ, Věra: Les cascades — Kaskády. Praha: Trigon, 2002 (společné vydání francouzského originálu a českého překladu Petra Krále). Zahrnuje Vodopád v Nači, Odmámení: Kamenná zahrada v Rjóanži, Smích bez zaujetí: zápisky z cest.

Bibliografie Věry Linhartové

moc slova.indd 130

31/10/13 06:22


Beletrie publikovaná ve francouzském jazyce (dosud nepřeložená do češtiny buď vůbec, nebo přeložená jen částečně) LINHARTOVÁ, Věra: Lieux errables [Bludná místa]. Argile, Paris: Editeur Maeght, 1976, č. IX—X, s. 97—105. Zařazeno do knihy Mes oubliettes, 1996 (viz dále). Česky pod názvem Místa k bloudění, strojopisný časopis Obsah, 1984, září, s. 134—138, části I—IV, překlad z francouzštiny, překladatel neuveden. Odtud převzato do strojopisného sborníku Z Obsahu 1984, 1985, s. 328—339. LINHARTOVÁ, Věra: Spath d’Islande [Islandský vápenec]. Argile, Paris, 1977, č. 13—14, s. 39—59. Zařazeno do knihy Mes oubliettes, 1996 (viz dále). LINHARTOVÁ, Věra: L’Anachronigue [Anachronické]. Argile, Paris, 1979, č. 18, s. 78—83. Zařazeno do knihy Mes oubliettes, 1996 (viz dále). LINHARTOVÁ, Věra: Le miroir du silence [Zrcadlo ticha]. Liberté, Montreal, č. 130, červenec—prosinec, 1980. Další vydání: Zrcadlo ticha / Le miroir du silence. In List pro literaturu 2, 1991, č. 2 (březen—duben), s. 1—3. (společné vydání francouzského originálu a českého překladu Zdeny Zábranské). Zařazeno do knihy Soustředné kruhy, 2010 (viz dále). LINHARTOVÁ, Věra: Précis d’une percée [Nástin průniku]. Argile, Paris: Editeur Maeght, 1980, č. 22, s. 57—62. Zařazeno do knihy Mes oubliettes, 1996 (viz dále). LINHARTOVÁ, Věra: Extraits [Úryvky]. Le Noir, 1981, č. I, září, Amiens, s. 13—19. LINHARTOVÁ, Věra: Extraits II [Úryvky II]. Banana split, 1981, č. 6, duben, Aix­‑en­‑Provence, s. 78—83. LINHARTOVÁ, Věra: La Vieille de la montagne [Stařena z hory]. L‘lre des vents, 1981, Paris, č. 5, prosinec, s. 107—116. První část Portraits carnivores (viz dále). LINHARTOVÁ, Věra: Portraits carnivores [Masožravé portréty]. Amiens: Le Nyctalope, 1982. LINHARTOVÁ, Věra: Mes oubliettes [Moje zapomínky]2 Paris: Editeur Deyrolle, 1996. Zařazené texty: Lieux errables (Bludná místa), Spath d’Islande (Islandský vápenec), Intervalles (Mezidobí), Précis d’une percée (Nástin průniku), L’Anachronigue — Anachronické. Další vydání Mes oubliettes (vybrané pasáže), Paris 2000. Omezený náklad, 50 výtisků.

2

130

moc slova.indd 131

Za knihu Mes oubliettes byla autorce udělena 3. 12. 1998 Cena Jaroslava Seiferta.

131

31/10/13 06:22


Texty rozhlasových her (v českém jazyce) LINHARTOVÁ, Věra: Překladatel. In Souvislosti 1/39, 1999, s. 125—135. LINHARTOVÁ, Věra: Přesýpací hodina. In Souvislosti 1/39, 1999, s. 137—144. Další vydání in Logos, sborník pro esoterní chápání života a kultury. Praha: Trigon, č. 1/ 2, 2004, s. 69—76. Eseje o českém, evropském a japonském umění a literatuře (v českém jazyce) Z knihy Věry Linhartové Dada a surrealismus v Japonsku. Ukázky z knihy [Dada a surrealismus v Japonsku]; připravila a původní texty z japonských originálů přeložila Eva Havlicová. Světová literatura 37, č. 3, 1992, s. 91—97. LINHARTOVÁ, Věra: Pour une ontologie de l´exil / Za ontologii exilu. Dvojjazyčné vydání in Intellectuels en Europe / Intelektuálové v Evropě, Praha 1994, s. 65—75. Další vydání in Akord 21, 1996, č. 2 (únor), s. 76—80, z francouzského originálu přeložila autorka — Věra Linhartová. Další vydání: Za ontologii exilu. In Literární noviny 9, 1998, č. 49, 9/12, s. 1 a 5. LINHARTOVÁ, Věra: Soustředné kruhy: články a studie z let 1962—2002. Praha: Torst, 2010. České překlady z francouzštiny Dujardin, Edouard: Lístek rozmarýny. Praha: Odeon, 1970 (pod jménem Helena Pospíšilová). Gilbert­‑Lecomte, Roger: „Já a já“. Literární noviny 23. 9. 1993, roč. 4, č. 38, s. 13. Gilbert­‑Lecomte, Roger: „Svěcení a znesvěcení lásky“. Literární noviny 23. 9. 1993, roč. 4, č. 38, s. 12—13. Gilbert­‑Lecomte, Roger: Škvíra. Praha: Trigon, 1996. Gilbert­‑Lecomte, Roger: Testament. Samizdatová edice Kvart, [1978]. [Přeložila Věra Linhartová — neuvedena.] Další samizdatový strojopis Praha: Edice Expedice, 1983. Gilbert­‑Lecomte, Roger: „Verše“. Tvář 4, č. 2, 1969, s. 16—17. Novak, Ladislav: Poems. Ingelstone, Collection Où, 1976, s. 1—28. Dvojjazyčné vydání. Francouzský text Věra Linhartová, anglický text Jean Chopin. Queneau, Raymond: Můj přítel Pierot. Praha: Odeon, 1965. Vysoká hra. [Antologie textů skupiny Le grand jeu]. Praha: Torst, 1993.

Bibliografie Věry Linhartové

moc slova.indd 132

31/10/13 06:22


Ediční práce Heisler, Jindřich: Aniž by nastal viditelný pohyb. Toronto: Sixty­‑Eight Publishers, 1977. Uspořádala a doslov napsala Věra Linhartová. Weiner, Richard: Hra doopravdy. Praha: Mladá fronta, 1967. Uspořádala a doslov napsala Věra Linhartová.

132

moc slova.indd 133

133

31/10/13 06:22


Jmenný rejstřík Rejstřík pokrývá všechny části knihy včetně literatury a bibliografie.

B Bajzíková, Eugénia 127 Balzac, Honoré de 84 Bílek, Petr A. 8, 9, 13, 14, 16, 17, 127 Bína, Daniel 125 Booth, Wayne Clayson 16 Bresson, Robert 85 Brousková, Markéta 124 č Čechová, Marie 99, 127 Čermák, František 37, 128 Češka, Jakub 124 D Doležalová, Šárka 124 Doležel, Lubomír 8, 13, 14, 42, 43, 85, 97, 127 Dolník, Juraj 127 Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 83, 85 Dujardin, Édouard 132 E Effenberger, Vratislav 129 Erben, Karel Jaromír 84 Erhart, Adolf 10, 127 Exner, Milan 38, 124

F Fárová, Anna 121, 130 Flaubert, Gustave 84 Frank(ová), Anne 84 G Gabriel, Jan 124 Gajda, Stanisław 125 Gálisová, Marína 36, 123 Galmiche, Xavier 70, 124 Gilbert-Lecomte, Roger 132 Grepl, Miroslav 127 H Hájek, Petr 129 Haman, Aleš 55, 123 Händel, Georg Friedrich 85 Hašek, Jaroslav 84 Hausenblas, Karel 14, 127 Havel, Václav 119 Havlicová, Eva 132 Heisler, Jindřich 133 Hodrová, Daniela 36, 46, 47, 52, 53, 88, 91, 123, 124, 127 Hoffmannová, Jana 127 Hubáček, Jaroslav 101, 127 CH Chopin, Jean 132 Chvatík, Květoslav 123

Jmenný rejstřík

moc slova.indd 134

31/10/13 06:22


I Iser, Wolfgang 16 J Jachnin, Boris 124 Janáček, Leoš 85 Jandová, Eva 101, 127 Jedlička, Josef 124 Jedličková, Alice 127 Jungmannová, Lenka 124 K Kafka, Franz 85 Karfík, Vladimír 124 Karlík, Petr 10, 99, 101, 127 Kořenský, Jan 128 Kosková, Helena 53, 56, 62, 123 Košnarová, Veronika 124 Kožmín, Zdeněk 124 Král, Petr 121, 124, 130 Kristeva (Kristevová), Julia 36 Křivancová, Michaela 125 Kubínová, Marie 128 L Langerová, Marie 125 Linhartová, Věra průběžně M Macurová, Alena 8, 14—16, 128 Macurová, Naděžda 70, 124 Mácha, Karel Hynek 69, 85, 120 Mann, Thomas 84 Mathesius, Vilém 99, 100, 104, 128 Matonoha, Jan 128 Matys, Rudolf 125 Michalovič, Peter 36, 123 Mozart, Wolfgang Amadeus 84, 85 Mukařovský, Jan 13—16, 39, 85, 128 Muzika, František 119, 129

134

moc slova.indd 135

N Nekula, Marek 10, 99, 101 Novák, Ladislav 132 Novotný, Vladimír 125 O Odaloš, Pavol 125 Opelík, Jiří 47, 92, 123 Orten, Jiří 85 Ostrovskij, Alexandr Nikolajevič 85 P Palková, Zdena 128 Pechar, Jiří 125 Perstická, Dagmar 126 Petr, Pavel 125 Pleskalová, Jana 10, 99 Poe, Edgar Allan 57, 85 Pohorský, Miloš 69 Pokorný, Marek 125 Pospíšilová, Helena 132 Pražan, Bronislav 27, 28, 54, 64, 71, 72, 126 Přibáňová, Alena 78, 106, 123 Pytlík, Radko 53, 54, 126 Q Queneau, Raymond 132 R Richterová, Sylvie 81, 84, 123 Rilke, Rainer Maria 85 Rulf, Jiří 126 Rusínová, Zdenka 101 S Sagan(ová), Françoise 85 Sartre, Jean-Paul 84 Saussure, Ferdinand de 37, 128 Sedláková, Lenka 126 Shakespeare, William 84 Schneider, Jan 84, 123 Stendhal 85

135

31/10/13 06:22


Stolz-Hladká, Zuzana 36, 38, 84, 123 Stravinskij, Igor 84 Suchomel, Milan 91, 92, 123, 126 Suk, Jan 126 Sus, Oleg 27, 28, 54, 64, 71, 72, 126 Svobodová, Jana 101, 127 Sýkora, Zdeněk 5 Š Šibrava, Vladimír 126 Škoda, Stanislav 126 Štolba, Jan 126 Švanda, Pavel 126

V Vágner, Ivan 126 Vanča, Jaroslav 126 Vlašín, Štěpán 124 Vohryzek, Josef 124 W Weiner, Richard 28, 133 Z Zábranská, Zdena 131 Zelenka, Miloš 125 Zítková, Irena 124, 127

T Topinka, Miloslav 124, 126 Trávníček, Jiří 126 Typlt, Jaromír 124

Jmenný rejstřík

moc slova.indd 136

31/10/13 06:22


Obsah Předmluva 7 Úvodní poznámky k interpretační metodě

12

První část: Noetický princip slova 19 Druhá část: Ontologický princip slova 33 Třetí část: Nosnost slova 49 Čtvrtá část: Konstrukční princip promluvy 75 Pátá část: Komunikační princip promluvy 95 Šestá část: Dokonale semknuté struktury 113 Slovo závěrem

119

Primární literatura Sekundární literatura Bibliografie Věry Linhartové Jmenný rejstřík

122 123 129 134

moc slova.indd 137

31/10/13 06:22


Vladimír Justl Holaniana Předkládaný soubor studií mapuje více než padesátiletý badatelský zájem literárního historika, teatrologa a Holanova dvorního editora Vladimíra Justla (1928—2010) o básníkovu tvorbu. Jádro výboru tvoří texty ze šedesátých let, v nichž Justl podává zasvěcený komentář celé dosavadní Holanovy tvorby a nabízí ucelenější pohled na proměnu básníkovy poetiky od jeho prvotiny přes přísnou metrickou stavebnost veršů třicátých let až k postupnému opouštění pevného metra a prozaizaci verše. Celek pak uzavírají autorovy studie z porevolučního období, jež svým široce syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v dosavadním holanovském bádání. 224 s., váz., 269 Kč vč. DPH

moc slova.indd 138

Xavier Galmiche Vladimír Holan, bibliotékář Boha / Praha 1905—1980 Cílem monografie francouzského bohemisty, překladatele a profesora české literatury na pařížské Sorbonně je postihnout jednotnou vývojovou dynamiku Holanova díla v proměnách žánrů. Autor Holanovo dílo zasazuje do společensko-​ -historického kontextu a v řadě studií a drobnohledných interpretací ukazuje, jak se dílo konfrontované s dramatickými událostmi 20. století proměňovalo od avantgardních, posléze neosymbolistních a orfických počátků v letech třicátých přes poezii-dokument a narativní formy až k „metafyzickému existencialismu“ Noci s Hamletem let šedesátých. 232 s., váz., 259 Kč vč. DPH

31/10/13 06:22


Vladimír Papoušek Žalmy z Petfieldu / Egon Hostovský, příběh spisovatele 20. století Esejistická kniha Žalmy z Petfieldu představuje život a dílo Egona Hostovského v širším kontextu dějinných událostí 20. století. Její autor usiluje o prolnutí pásma své interpretace autorova díla s řečí dobových dopisů a dokumentů, na jejichž základě lze odkrývat řadu souvislostí vztahujících se k proměnám autorovy poetiky. Úvodní kapitola knihy je úvahou na téma spisovatel a ideologie, následující tři se pak zabývají autorovým životem a dílem v době prvního exilu, po roce 1948 a v období od šedesátých let do jeho smrti. Publikace přináší také řadu dosud nezveřejněných dobových materiálů a textů. 232 s., váz., 259 Kč vč. DPH

moc slova.indd 139

Jiří Brabec Panství ideologie a moc literatury / Studie, kritiky, portréty (1991—2008) Výbor přináší texty literárního historika, pedagoga, kritika a editora Jiřího Brabce (1929) z období posledních dvaceti let. Těžiště knihy tvoří projevy, které se vyslovují k aktuálním problémům dnešní literatury, literární vědy či historiografie. Rozsáhlá první část knihy přináší studie a přednášky a postihuje téměř všechny oblasti Brabcova odborného zájmu. Část druhá zahrnuje publicistiku, především kritiky, v nichž autor formuluje obecnější stanoviska k metodologickým otázkám literárněvědných přístupů. Závěrečná část obsahuje výběr z  předmluv, doslovů či portrétů. Edičně připravili J. Flaišman a M. Kosák. 320 s., váz., 289 Kč vč. DPH

31/10/13 06:22


Michaela Křivancová

M o c s l o va Koncepce jazyka a řeči v prozaických textech Věry Linhartové

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00  Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2013 jako svou 251. publikaci Redakce Irena Danielová Jmenný rejstřík Josef Schwarz Grafická úprava a obálka s použitím díla Zdeňka Sýkory: Barevná struktura, 1968, novodur, sololit, 260 × 240 cm, Ondřej Fučík Sazba studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01  Vimperk Vydání první. Počet stran 140, TS 12 ISBN 978-80-7470-030-9 Doporučená cena včetně DPH 229 Kč

moc slova.indd 140

31/10/13 06:22


Michaela Křivancová: Moc slova. Koncepce jazyka a řeči v prozaických textech Věry Linhartové