Page 1

Když nemá slušný člověk deštník, má mít na to aspoň teorii. (jeden z mnoha Gellnerových rukopisných fragmentů se záznamem bonmotu)

Anarchismus nevyvinul se téměř u nikoho z teoretických náhledů. (Takový anarchismus by měl také velmi krátké trvání.) Anarchismus vyplývá z temperamentu. Rebelantská krev. [...] Negoval jsem Boha, a tím také monarchy z Milosti Boží. Negoval jsem výsady plutokracie, a tím také buržoazní republiku. Negoval jsem právo lidu a majoritu, a tím také sociální demokracii. Myslil jsem, že jsem anarchista, ale byl jsem jen skeptik a kritik.

Milý Šrámku, beletrii máme tu v sobotní příloze, která se jmenuje Večery, a pak v nedělním čísle jsme zavedli do prvního sloupečku ve fejetonu krátkou básničku. [...] Verše se tu platí dvakrát tak jak v Praze, taky prózu Ti budeme lépe honorovat. [...] Já co napíšu, otisknu v Lidových novinách a o ostatní se nestarám. Tak se měj krásně a pošli něco! (z dopisu Františka Gellnera Fráňovi Šrámkovi z 8. 2. 1913)

Ale myslím, že to není Gellner, nemyslím ani, že je Gellner živ, ač jsem zrovna tyto dny slyšel, že prý žije někde v Karlíně, že se o něho stará nějaká ženská atd. Nepovažoval bych však ani za tak velký zázrak, kdyby se Gellner najednou objevil, jako spíše to, že by dovedl ještě nyní napsat takové formálně dokonalé a živé básně, jako je 52 balad. (z dopisu Josefa Macha Jiřímu Mahenovi z 28. 11. 1936 k tématu, zda by Gellner mohl být autorem 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida)

úředník byl u banky a rád jedl škubánky (Gellnerův rukopisný fragment)

František Gellner

(jeden z mnoha Gellnerových rukopisných fragmentů)

Lucie Kořínková

Lucie Kořínková (* 1981, rozená Peisertová) vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český jazyk a literatura — dějepis; v roce 2015 pak úspěšně završila svá postgraduální studia na Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK obhajobou disertační práce František Gellner. Text — obraz — kontext; předkládaná kniha stejného názvu z této práce z velké části vychází. Autorka se věnuje české literární historii 19. a počátku 20. století, publikuje v oboru a zabývá se ediční praxí. Od roku 2004 je zaměstnaná v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., působí v Edičním a textologickém oddělení a podílí se zde na vzniku Kritické hybridní edice, edičním projektu zprostředkovávajícím díla autorů novočeské literatury v knižním čtenářském vydání a zároveň vědecky ověřené kritické edici. Jako první svazek knižnice bylo vydáno dvousvazkové Dílo Františka Gellnera (Akropolis — Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2012); předkládaná práce je zhodnocením a interpretací pramenné heuristiky pro tuto edici.

Lucie Kořínková

František Gellner ISBN 978-80-7470-123-8

frantisek_gellner_prebal.indd 1

Text — obraz — kontext

František Gellner patří v české literatuře bezesporu k autorům známým. Ačkoliv za svého nedlouhého života vydal jen dvě básnické sbírky (a třetí připravil k publikaci, vyšla ovšem až posmrtně), provokující gesto jeho lyriky nepřestává čtenáře fascinovat a alespoň několik veršů uvízlo v paměti z dob školních snad každému — patrně spolu s informacemi o bohémských studentských letech, pobytech v Paříži či záhadném zmizení v bojích haličské fronty na samém počátku první světové války. Autorská osobnost Františka Gellnera (1881—1914) ale nabízí v mnoha ohledech pestřejší spektrum. Kniha představuje Gellnerovo dílo v neobvyklých či neznámých perspektivách a souvislostech. Snahou je přitom udržet na zřeteli Gellnera jako tvůrce činného ve dvou oblastech zároveň — literární a výtvarné, a tyto složky jeho díla pak prezentovat pokud možno v jejich různosti, ale také v silném vzájemném propojení. Konkrétní Gellnerovy texty i kresby, včetně těch publicistických, vytvářených jako efemérky pro denní tisk, jsou potom ve výkladu průběžně osvětlovány s ohledem na dobové kontexty, do nichž tyto práce vstupovaly, a to zejména ty, které se v průběhu času částečně či zcela ztratily z horizontů recepce. Postupně jsou tak ohledávány souvislosti ideologické, společenské a kulturní, z nichž některé jistě lze očekávat (i ty se ale výklad dále pokouší prohloubit či posunout), jiné jsou však akcentovány nově. Kniha v mnohém navazuje na nedávno vydaný soubor Dílo Františka Gellnera. Ve výkladu jsou využity prameny donedávna neznámé a zatím nezkoumané, vedle nich se však práce pochopitelně opírá i o materiály, jež jsou dlouho známy, nezřídka se je ovšem snaží nahlédnout poněkud jinak, než bylo dosud v gellnerovské literatuře obvyklé. Cílem není radikálně reinterpretovat to, co z Gellnerova díla zůstává zdaleka čtenářsky nejživější, totiž jeho lyriku, jako spíše skrze průhledy od prací ležících většinou mimo toto vymezení nabídnout nové, vrstevnatější, komplexnější a vnitřně propojenější čtení celku autorského díla, respektive doby, pro niž a v níž bylo tvořeno.

22.08.17 12:52


Lucie Kořínková Akropolis 2017


Lucie Kořínková

František Gellner Text — obraz — kontext


KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Kořínková, Lucie František Gellner : text — obraz — kontext / Lucie Kořínková. — Vydání první. — Praha : Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-123-8 (vázáno) 821.162.3 * 82-92 * 82:316.3 * 82:32 * 82:159.923.2 * (437.3) — Gellner, František, 1881—1914 — 1901—1914 — česká literatura — 20. století — publicistika — Česko — 20. století — literatura a společnost — Česko — 20. století — literatura a politika — Česko — 20. století — identita v literatuře — interpretace a přijetí literárního díla — monografie 821.162.3.09 — Česká literatura (o ní) [11]

Vychází za laskavého přispění Ministerstva kultury ČR. Publikace vznikla s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné instituce 68378068. Při práci na publikaci byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie (http://clb.ucl.cas.cz). Lektorovali doc. PhDr. Jan Wiendl, Ph.D., a PaedDr. Luboš Merhaut, CSc. © Lucie Kořínková, 2017 © Graphic & Cover Design Ondřej Fučík, 2017 © Filip Tomáš — Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-123-8


Na přebalu autoportrét Františka Gellnera z obálky sbírky Po nás ať přijde potopa! (Stanislav Kostka Neumann, Praha 1901); na frontispisu autoportrét Františka Gellnera z frontispisu sbírky Nové verše (Fr. Borový, Praha 1919).


Věnováno Věře Brožové.


Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, a ačkoliv titulní list nese jen moje jméno, tato kniha by nikdy nevznikla bez laskavé a trpělivé podpory lidí kolem mne. Všem mým blízkým tak náleží veliký dík. V jejich výčtu zasluhuje přední místo celá má rodina, dále můj školitel při doktorských studiích, docent Jan Wiendl, oponenti práce, doktor Luboš Merhaut a profesor Dalibor Tureček, a celý Ústav české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Velmi děkuji rovněž kolegům z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, jmenovitě zvláště Jiřímu Flaišmanovi, Michalu Kosákovi a Jakubu Říhovi, s nimiž mne v uplynulých letech spojoval mimo jiné pracovní úkol ediční přípravy Gellnerova díla pro Kritickou hybridní edici; byli ochotni se mnou o problémech této práce diskutovat a poskytli k ní cenné připomínky. Za podněty k dalšímu přemýšlení vděčím rovněž diskusím s Václavem Petrbokem, Pavlem Janáčkem a Ondřejem Slačálkem. Díky zcela zvláštního charakteru pak patří mému muži Pavlu Kořínkovi za jeho laskavou redakci textu práce, obětavou podporu při jeho vzniku, vůli podstupovat se mnou o něm nekonečné hovory a vůbec celkovou ochotu snášet po dobu několika let společnou domácnost s nevyzpytatelným Františkem Gellnerem.


„Živému je možno škodit, ale mrtvému nelze prokázati žádnou službu. Mají­‑li pravdu nevěrci, je člověk navěky hluchý ke všem nářkům, jakmile naposled vydechne. Vyplní­‑li se naděje lidí zbožných a slavný muž přijde do nebe a stane se po trudné své životní pouti účasten věčných radostí, nedotkne se ho asi příliš ani chvála, ani hana pozemšťanů. Stejně v pekle, tahají­‑li ho čerti žhavými kleštěmi za ucho, nerozveselí ho zpráva, že se Akademie rozhodla vydat jeho souborné spisy. Jestliže však metempsychóza odhalila tajemství záhrobí a stěhují­‑li se duše lidské po smrti v těla zvířat, těžko lze předpokládati, že bengálský tygr, prohánějící se po džunglích, má jakýkoliv zájem o české písemnictví.“ — Gellner, František: O živých a mrtvých. Lidové noviny 20, 1912, č. 288, 19. 10., s. 1—2, cit. s. 1.


Ăšvodem


Jsou verše české poezie, na které se při troše námahy rozvzpomene snad každý absolvent gymnázia, včetně těch nezakládajících si mnoho na svém kulturním kapitálu. Náleží k nim jistě i vybrané pasáže z básnického díla Františka Gellnera (dle současných osnov probíraného na konci druhého či začátku třetího ročníku). Gellner patří k autorům čtenářsky přístupným a také mnohokrát v různých výborech zpřístupněným. A mohu­‑li soudit ze zkušenosti svého krátkého pedagogického působení, jsou jeho verše mezi těmi, jež žactvo nudí relativně nejméně, ba dokonce jsou nadány schopností probouzet jisté sympatie — danému věku patrně konvenují něčím mu obecně blízkým. Snad to má co dělat s provokací a vymezováním se vůči autoritám, erotickými pokusy a omyly, siláctvím i sentimentem, jenž se za své rozbolavění ještě nestydí. Gellnerovu lyriku také zhudebňovali a zhudebňují punkeři, rockeři i folkaři (o někdejších zpěvácích šantánů a zpěvních síní nemluvě), takže jeho texty — možná ovšem bez povědomí o autorství — kolují českým kulturním prostředím i jinými komunikačními kanály, než je středoškolská čítanka či kniha poezie. Může se tak stát, že dojde ke shledání plnému překvapení — jistý IT pracovník a fanoušek punku v kristovských letech tak mohl před několika roky na svých osobních internetových stránkách zaznamenat svůj nemalý údiv nad zjištěním, že jeho oblíbený Visací zámek zhudebnil texty sto let staré, jejichž autorem je právě Gellner. Svým digitálním čtenářům po této zkušenosti doporučuje: Až se tedy někdy budete divit, jak pěkné jsou verše v některých písních současných interpretů, vzpomeňte si na tento článek a zkuste pátrat v minulosti. Možná, stejně tak jako já, narazíte na jméno časově daleko vzdálené dnešní přítomnosti.1 Některé Gellnerovy texty zjevně prokázaly podivuhodnou schopnost promlouvat i po stu letech: činí tak jazykem, jenž je dodnes živý, a sdělují něco, čemu většina čtenářů či posluchačů intuitivně porozumí, aniž by bylo třeba dalších vysvětlení a vysvětlivek. Tuto čtenářsky nejpřitažlivější část Gellnerova lyrického básnického díla doprovází obraz autora jako revoltujícího anarchisty, nihilisty a bohéma; byť občas jsou mu v tomto ohledu připisovány „zásluhy“ poněkud zveličené.2 1 2

12

http://www.lyzeho.estranky.cz/clanky/punk­‑a­‑anarchismus/anarchisticti­ ‑burici­‑aneb­‑co­‑vam­‑ve­‑skole­‑patrne­‑nereknou__.html. Přístup 27. 5. 2015. A to i ve veřejnoprávních médiích, kde bychom čekali snahu o přesnost. Například když je Gellnerovi na stránkách Českého rozhlasu k vylepšení image bohéma nestarajícího se o zítřek připsáno i autorství citátu variovaného titulem jeho prvotiny (viz „Snad každý už někdy slyšel větu ‚Po nás ať přijde potopa‘. Málokdo už ví, že jejím autorem je básník František Gellner.“ — http://www.rozhlas.cz/pred100lety/cesi/_zprava/ zmizeni­‑burice­‑cynika­‑a­‑basnika­‑jedoveho­‑kvetu­‑­‑1395317. Přístup 27. 5. 2015.). Původ

13


Existují ovšem i Gellnerovy texty (a výtvarné práce), které vysvětlivky či vysvětlení potřebují zcela nutně, mají­‑li ještě dnes zůstat sdělné. Nečtou se, nepřetiskují a nezhudebňují, a je jich přitom v Gellnerově díle velmi mnoho. Taková satirická báseň Za občanská práva kněží, napsaná v předposledním roce Gellnerova života a publikovaná v sobotní příloze Lido‑ vých novin Večery,3 žádá kombinaci obsáhlých znalostí z dění v moravské stranické politice (hlavní postava textu Hynek Bulín před zemskými volbami 1913 založil vlastní stranu odštěpenou z Lidové strany pokrokové), znalosti dění v moravských církevních kruzích i aktuálních reakcí regionálního tisku na obojí, to vše s přesahy až k moravským aférám v době vzniku dané satiry i deset let starým.4 Aktuality to přestaly být aktuální velmi brzy, štěpné procesy moravských politických stran se záhy staly marginálií, již smetly události evropských dějin v podobě první války. Dotčený text představoval zjevný problém už pro editora prvních a nadlouho posledních Gellnerových spisů Miloslava Hýska přibližně dekádu po svém vzniku. Zatímco některé vybrané Gellnerovy básně hlavně s protimilitaristickou tendencí napsané pro Večery zařadil Hýsek ve svazku spisů věnovaném básnickému dílu do oddílu básní „s všeobecnou platností“, většinu z nich, včetně jmenovaného textu, včlenil do oddílu básní „časových a příležitostných“. Zahrnul sem všechny verše otištěné, „i takové, jež dnes mají cenu pouze dokumentární“, dokladující zejména autorovo velké „zaujetí veřejným životem moravským“, jehož peripetie se v tomto konkrétním případě vysvětlivkový aparát spisů ani nijak přiblížit nesnaží. Otázka, která se při zkoumání Gellnerova díla stále znovu objevuje, je, co si s texty, jako je ten o Hynku Bulínovi, počít. Lze je jistě nechat mlčet, přejít je a poslouchat dál v prvé řadě ty, kterým je rozumět bez problémů. Anebo — a to je přístupem této práce — jim zkusit znovu dopřát hlasu, potažmo hledat, zda mezi nimi a texty třeba i notoricky známými nelze nalézt nové spojitosti, a ptát se, zda objevené nějak nepromluví do toho, jak vnímáme Gellnerovo dílo jako tvůrčí celek. Čtenáře je třeba vlastně malinko varovat, výklady následujících stránek budou kráčet právě po takových křivolakých cestách. Je proto nutné se již na tomto místě omluvit těm zájemcům, kteří by rádi nalezli klasicky vystavěnou autorskou monografii přehledně chronologicky mapující život a dílo Františka okřídlené věty ve skutečnosti podle všeho sahá až ke skutečným přeborníkům velkého stylu a malého ohledu na delší horizonty, k Madame de Pompadour a Ludvíku XV. 3 [Gellner, František]: Za občanská práva kněží!. Lidové noviny 21, 1913, č. 133 (Večery, č. 21), 17. 5. (ráno), s. 184, signováno: F. G. 4 Text se v narážkách vrací mj. k dobročinné sbírce na obyvatele obce Kunovice postižené ničivou povodní z roku 1910 (Lidové noviny opakovaně obviňovaly klerikální politiky ze zpronevěření části vybraných financí) a k tzv. Rectově aféře, která roku 1904 vedla k rezignaci tehdejšího olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna. Celá báseň a podrobné objasnění jednotlivých míst jsou pro zájemce otištěny v příloze knihy.

Úvodem


Gellnera a interpretačně se zaměřující zejména na jeho čtenářsky nejživější texty. Z výše řečeného vyplývá, že taková očekávání budou nutně zklamána, kniha, která následuje, tvoří — jak autorka doufá — celek, ovšem jiného druhu. Výsledkem úvah o až příliš svůdných nebezpečích číhajících v poutavých vyprávěních „o životě a díle“ (jak je podrobně mezi jiným představí první kapitola), je i ryze praktické rozhodnutí vyhnout se oklikou jejich pasti5 a prezentovat v této práci doložitelná fakta Gellnerovy biografie a základní mezníky jeho publikační činnosti výhradně formou detailního kalendária, které čtenář nalezne v závěru knihy. Prosím tedy čtenáře, který by při čtení textu případně tápal v chronologii Gellnerova životaběhu a tvorby, aby se obrátil právě tam. Jako hodný pozoru se jevil už sám způsob, jakým je Gellner v českém kulturním prostoru vnímán. Svrchu citovaný autor webového článku o hledání původce textů Visacího zámku nadepsal zprávu o svém pátrání lákavým titulkem Anarchističtí buřiči aneb Co vám ve škole patrně neřeknou… a ve svém výkladu mezi jiným praví: František Gellner patřil mezi tzv. anarchistické buřiče. Anarchističtí buřiči, „básníci života a vzdoru“, bylo označení pro skupinu mladé generace českých spisovatelů, která začala tvořit na přelomu 19. a 20. století. Mezi tyto se kromě Františka Gellnera dále řadí i Viktor Dyk, Fráňa Šrámek, Karel Toman, Stanislav Kostka Neumann a Petr Bezruč. Úzce s nimi spojeni byli i Rudolf Těsnohlídek, Jaroslav Hašek, Jiří Mahen a sympatizovala s nimi i Marie Majerová. Jejich tvorba byla značně ovlivněna anarchismem, antimilitarismem a vitalismem (oslava života a přírody). Někteří byli součástí hnutí Omladina. Všichni však působili na pozadí mladočechů a vedli bohémský život. V poezii používali hovorové i slangové prvky a často se scházeli v Neumannově vile na Olšanech.6 Poněkud paradoxně tak v textu samém při své snaze Gellnera čtenářům blíže představit uvádí přesně ty informace, které „vám ve škole patrně řeknou“. Skrze clonu lehkého terminologického zmatku a faktografických nepřesností tu tušíme středoškolské výpisky snad v kombinaci s Wikipedií, ohlas názvu úvodního textu Vladimíra Binara Básníci života a vzdo‑ ru k antologii z poezie Gellnera, Tomana a Šrámka V tvou korunu, živote 5

6

14

Zvláště, když se mi těmto nebezpečím již jednou vyhnout ne zcela zdařilo. Konkrétně mám na mysli úvodní medailon k výběru Gellnerových textů přeložených do angličtiny — Peisertová, Lucie: A Brief Introduction to František Gellner. Slovo a smysl 6, 2009, č. 11—12, s. 289—305, v němž jsem, hodnoceno zpětně, myslím vábení sirén narace podlehla téměř beze zbytku. http://www.lyzeho.estranky.cz/clanky/punk­‑a­‑anarchismus/anarchisticti­ ‑burici­‑aneb­‑co­‑vam­‑ve­‑skole­‑patrne­‑nereknou__.html. Přístup 27. 5. 2015.

15


i vzdálené echo výkladů Františka Buriánka o „generaci buřičů“. První kapitola knihy se tak zabývá mimo jiné tím, jak se stalo, že právě toto je o Gellnerovi tak nějak obecně známo. Nad dosavadní sekundární literaturou o Františku Gellnerovi (případně beletristickými texty jeho osobu tematizujícími) jsou sledovány souběžně dva cíle. Tím prvním je pokus pozorovat cesty ustavování a proměňování obrazu autora v kulturní paměti a snaha zahlédnout při výzkumu konkrétního materiálu snad i obrysy obecněji platných mechanismů, jež v těchto procesech mohou působit. Druhým cílem kapitoly bylo reflektovat stav dosavadního poznání díla Františka Gellnera, ale také revidovat otázky dosud nad ním kladené. Na některé z nich ostatně potom v dalších kapitolách přineseme svou vlastní odpověď — ať už jimi jsou ty dříve vícekrát tematizované, jako je příkladně Gellnerovo židovství a jeho antisemitismus, nebo ty, které zapadly v zásadě ihned poté, co byly vysloveny. I v posledně zmíněném případě přitom může jít o okrajové drobnosti7 i o odhalování celých nových kontextů, v nichž lze Gellnerovo dílo vnímat.8 Kapitola druhá vychází z analýz konkrétních Gellnerových textů z různých dob (včetně jejich dosud sekundární literaturou prakticky nereflektované rukopisné historie) a při zohlednění dalšího pramenného materiálu se pokouší o zobecnění pozorovatelná na rovině tendencí v Gellnerově díle jako celku, věnuje se návratnosti některých motivů, chronologizaci Gellnerova díla a vůbec Gellnerovi jako tvůrčímu typu. Jako snaživý promotér může autorka již zde prozradit: čtenáře tu čeká mezi jiným exkurz o dějinách goril, pojednání o nástrahách přístavů manželství a úvaha o nekoherenci textů. Druhá polovina knihy se v kapitole třetí a čtvrté soustředí na postupné rozkrývání vazeb autora a jeho publikačních platforem. Z literárního dějepisu mapujícího tvorbu 19. století jsme víceméně zvyklí 7

8

Jako je kupříkladu otázka, zda existuje vysledovatelný systém ve způsobu signování Gellnerových prací s použitím dvou různých podob příjmení „Gelner“ a „Gellner“, již na okraj výstavy Gellnerových výtvarných prací formuloval Josef Brambora (Brambora, Josef: Prázdná výstavní síň. Kulturní politika 3, 1947—1948, č. 19, 30. 1. 1948, s. 2). Odpověď na otázku nabízí tato práce v kapitole páté, kde je tato skutečnost reflektována jako jeden z dokladů pravděpodobně se proměňujícího pojetí vlastní identity. Při důkladné analýze toho, jak se má Gellnerova lyrická tvorba k dobové šantánové písni, poukázal Miroslav Červenka na další možný kontext souvislostí, a sice veršovanou humoristickou produkci dobových zábavních periodik (Červenka, Miroslav: František Gellner a šantánová píseň. In týž: Symboly, písně a mýty. Studie o proměnách českého lyrického slohu na přelomu století. Československý spisovatel, Praha 1966, s. 117—137, zde s. 124). Přestože byla studie poprvé pod jiným názvem otištěna již na konci padesátých let (Využití kupletu v básních Františka Gellnera. Česká literatura 7, 1959, č. 3, srpen, s. 279—294), zůstala myšlenka dosud nevyužita v analytičtějším bádání. Kapitola druhá této práce se pokouší na vztah Gellnerovy tvorby k dobové humoristické produkci poukazovat alespoň v dílčích aspektech.

Úvodem


na skutečnost, že velká část beletristické produkce byla primárně určena k časopisecké publikaci, a běžně operujeme s příslušností k beletristickému časopisu jako s důležitým znakem sounáležitosti s uměleckými směry, školami a skupinami. Vztah primárně nebeletristického politického tisku a literátů působících v jeho redakcích je ovšem polem o poznání neprobádanějším, ba spíše přehlíženým jak literární vědou, tak i mediálními studii. Co vše ovšem znamenalo, že se aspirující nebo již i zavedený spisovatel rozhodl stát spolupracovníkem té které redakce, či přímo jejím interním členem, a tedy de facto také účastníkem politického provozu v nejširším slova smyslu? Jak probíhalo jeho vyjednávání o vlastní náplň práce a o její zaplacení, jak o tématech a názorovém směřování vlastního psaní a jak se měly takto vzniklé texty k ostatnímu obsahu listu? Není ambicí této knihy zodpovědět tyto otázky na obecné rovině v úplnosti — každý případ byl jistě do značné míry individuální, zabývat se budeme pouze velmi detailně případem Gellnerovým, a to od jeho publikačních počátků až po angažmá v redakci Lidových novin. Dosud zcela neprošlapaná cesta přístupu ke Gellnerovým pracím, a zvláště satirám, přinesla překvapení v podobě poznání, že šlo ve vztahu k periodikům o vazby svým charakterem zcela nekonfliktní a nečekaně těsné. Na oné obecné rovině pak tato zjištění především dále problematizují roli autora coby zcela suverénního demiurga vlastních textů. Předmětem zájmu této knihy je ve velké míře Gellnerova tvorba, jež chtěla promlouvat ke svému soudobému čtenáři jazykem žhavé aktuality. Vzhledem k tomu, že mezi tyto Gellnerovy práce s výrazným časovým zakotvením náleží převážná většina jeho satir a karikatur, dopouští se následující text ve svých výkladech místy společenského prohřešku z těch nejzávažnějších, a sice vysvětlování vtipů. Dobové narážky se totiž pokoušíme činit přístupnými odkrýváním původních kontextů, k nimž se vztahují. Zábavnost se tím vrací jen částečně (jak vtipný je vtip, jehož pointu je třeba vysvětlit?), zajímavost pro čtenáře — alespoň poněkud — doufáme objevit jinde, v nalézání vazeb, které dosud byly všem pozdějším čtenářům knižních vydání těchto satir skryty, totiž právě vazeb k periodiku, na jehož stránkách se vyskytují. Předposlední kapitola zakotvuje v soudobých kontextech tisku a politiky také to, co se obvykle jeví jako fenomén, jejž můžeme zkoumat jakoby kontextu zbavený, totiž vlastní identitu autora, či snad lépe její formulování v autorských textech. Předmětem zkoumání učiníme kategorie, jež sice již v sekundární literatuře byly v souvislosti s Gellnerem reflektovány, ale dosud ne zcela uspokojivě, totiž nacionální identitu Františka Gellnera, jeho zázemí v židovské rodině a především — protižidovské a antisemitské tóny přítomné v jeho díle. V poslední kapitole knihy bude téma Gellnerova sebezpytu pokračovat, když se pokusíme vysledovat, jak sám sebe vnímal v předválečných 16

17


letech v roli tvůrce. Jestliže první kapitola prezentuje, jak Gellnera viděli jiní interpreti, samotný závěr nabízí pohled na to, jak se interpretoval sám, kde viděl své místo v soudobém umění a jak o tuto pozici zkoušel vyjednávat. Postupné hledání otázek a odpovědí nad Gellnerovým dílem provázelo publikování přípravných studií, jež pak byly po různé míře přepracování a doplnění pojaty do celku disertační práce, která se stala výchozím bodem pro rukopis této knihy.9 Tyto texty vznikaly souběžně s přípravou Gellnerova literárního a výtvarného díla a doprovodných materiálů k němu (korespondence, sekundární literatura, dokumentace) pro vydání v Kritické hybridní edici10 a extenzivní a intenzivní příprava podkladů k této edici tvoří důležité pozadí vzniku této knihy. V edici i předkládané práci došly využití prameny zcela nové a dosud nereflektované (viz některé výsledky detailního zkoumání korespondence či rukopisné pozůstalosti, včetně Gellnerových pracovních verzí rukopisů a různých pracovních přípisů), které nás coby editory několikrát navedly i na stopu nových textových objevů. Vedle nich se ale pochopitelně tato práce opírá o prameny, jež jsou dlouho známy, nezřídka se je ovšem snaží využít poněkud jinak, než bylo dosud v gellnerovské literatuře obvyklé. Důsledkem této základní perspektivy textologa je zvýšený zájem o konkrétní detail či jednotlivost, jež slouží k otevírání Gellnerova díla 9

Na příslušných místech k přípravným studiím již nijak neodkazujeme. Jde o texty: Peisertová, Lucie: Varianty Gellnerovy komedie Přístav manželství jako rozcestník jeho tvorby. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví 44, 2012, s. 201—219; táž: František Gellner, karikaturista Lidových novin. In Lidové noviny jako kulturní fenomén 20. století. Sborník textů z literárněvědné konference v Knihovně Václava Havla. Mafra, Praha 2013, s. 5—18; Kořínková, Lucie: František Gellner si za ženu vezme gorilu. Česká literatura 62, 2014, č. 1, s. 3—34; táž: František Gellner. Nezvěstný na haličské frontě. In První světová válka. Samostatné speciální vydání časopisu Xantypa. Ed. Petr Koura, 2014, s. 104—105; táž: Nový kult jako tribuna sociálně vyloučených. In Hojda, Zdeněk — Ottlová, Marta — Prahl, Roman (edd.): Útisk — charita — vyloučení. Sociální 19. století. Sborník příspěvků z 34. ročníku mezioborového sympozia k problematice 19. století. Academia, Praha 2015, s. 58—68; táž: Ztracený, hledaný, legendární. Peripetie druhého života válečného konce Františka Gellnera. In Kratochvil, Alexander — Soukup, Jiří a kol. (edd.): Paměť válek a konfliktů. V. kongres světové literárněvědné bohemistiky — Válka a konflikt v české literatuře. Akropolis, Praha 2016, s. 181—193; táž: Synovec a strýc. Rodinné vztahy, židovský původ — a politika. In Čížek, Martin — Kudláč, Antonín K. K. — Velek, Luboš — Vlnas, Vít — Vykoukal, Jiří (edd.): Poslední staročech. K 70. narozeninám Jiřího Raka, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i. — Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Praha 2017, s. 119—131. Disertační práce s titulem shodným s touto knihou byla roku 2015 obhájena v Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK. 10 Gellner, František: Dílo. Edd. Jiří Flaišman — Lucie Kořínková — Michal Kosák — Jakub Říha — Pavel Kořínek — Andrea Vítová. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. — Akropolis, Praha 2012.

Úvodem


novým možnostem rozumění tím, že je daný text či obraz vtažen do souvislostí nového interpretačního horizontu. Postupně se tak budeme zabývat ideologickými, společenskými a kulturními kontexty, z nichž některé jsou očekávatelné, tj. mající ve výkladech Gellnerova díla své pevné místo (byť dle mého soudu ne vždy dostatečnou hloubku), jiné jsou nové. Práce opakovaně činí přesmyky od konkrétních textů či výtvarných prací k jejich kontextům a zase zpět, analytičtější pasáže střídá s pokusy výsledky tohoto drobnohledného zkoumání interpretačně využít k dovozování obecnějších závěrů. Primární zájem o interpretaci často velmi konkrétního s sebou nese i značnou heterogennost metodologickou: aniž by cílem byla vždy pravověrná metodologická čistota, inspirace je v konkrétních případech hledána mj. v sociologizujících přístupech k literatuře, novém historismu, kulturálních studiích i základním zájmu genetické kritiky o vznik a vrstvy autorských rukopisů. Za předmět zkoumání byly voleny jak ty z Gellnerových prací, jež v souvislostech hodnocení jeho díla můžeme považovat za kanonické, tak texty naopak více či méně periferní — práce vytvářené ad hoc k použití v novinách bez výraznějších literárních ambicí i různé fragmentární náčrty, jež publikovány dosud nebyly. Při tomto výběru nemá jít o doceňování dosud opomíjené estetické kvality, o pokus přestavět onen čtenářsky usazený kánon Gellnerových textů. Cílem vlastně není ani od základů a radikálně re­‑interpretovat Gellnerovo dílo jako celek. Snahou bylo — obrazně řečeno — pouze „pootevřít vrátka jinam“. Výsledkem by měl být hlavně o něco vrstevnatější a vnitřně propojenější obraz autorského díla (mj. ve vzájemných souvislostech jeho literární a výtvarné části) v porovnání s tím, jakého Gellnera potkáváme v nejznámějších souhrnných interpretacích; záměrem bylo uvidět bohatší významové vrstvy jak u jednotlivých textů, tak u celku díla. Nabízí se pochopitelně možná námitka, že jakkoliv Gellnerovo dílo nijak mimořádně rozlehlým celkem není, podobné rozvíjení interpretací textů skrze průhledy přes detail směrem k jeho nejrůznějším kontextům by šlo činit (téměř) donekonečna a že výsledný výběr textů použitých pro analytickou práci je pouhou úzkou výsečí; že by se zkrátka stejně dobře nabízelo vzít za základ interpretací texty ještě jiné nebo vůbec jiné a vést mezi nimi odlišné spojnice na jiných úrovních. Jde jistě o námitku, jež není bez relevance. Varovným mementem příliš široce založeného tázání nad Gellnerovým dílem je osud disertační práce Gellnerova přítele Josefa Macha, pečlivě připravované a podložené široce založeným sběrem materiálu. Machovy obsáhlé rešerše a excerpta, týkající se mimo jiné vztahů Gellnerova díla a jeho motiviky ke starší tradici české literatury, se syntézy nikdy nedočkaly — patrně i pro nemožnost či neschopnost postavit analytickému sběru hráz a nadále jej již nerozšiřovat. Ludvík Kundera o Machově anabázi, jejíž pomník tvoří několik kartonů v Archivu Moravského zemského muzea, výstižně hovoří jako 18

19


o utonutí badatele v materiálu.11 Proces selekce pramenů pro předkládanou práci tak byl motivován i čistě praktickou snahou vyhnout se osudu dalšího gellnerovského utopence. To, čemu výklad věnuje zvýšený zájem, nakonec opět vycházelo z ediční práce a z problémů, které při ní vyvstávaly. Byla to totiž právě a zejména — jistě zcela subjektivně pociťovaná — buď obtížná srozumitelnost konkrétního Gellnerova textu (např. článku „Židovská otázka“), motivu (gorila ve XX. čísle Radostí života) či obrazu (příkladně Čenstochová), anebo jistá nepřehlednost okolností, jež některé Gellnerovy práce provázely (jako například skutečnost, že existuje tolik verzí rukopisu Přístavu man‑ želství, když jde přitom o celkem banální a ve výsledku nijak výrazně pointovanou konverzační komedii), které autorku této práce nutily k aktivitě, a to jak té ryze edičně praktické (bylo třeba vybavit Gellnerovy texty pro kritické vydání odpovídajícím edičním aparátem), tak i k teoretičtějším reflexím takto vyvstanuvších otázek. Její výsledek pak může čtenář posoudit na následujících stranách. Vydat se po stopách právě v těchto místech díla může být cestou k zajímavým, protože nečekaným výsledkům. Jak při svých zkoumáních dějin mentalit glosuje Robert Darnton, pokud nějakému historickému textu nerozumíme, „můžeme si být jisti tím, že se tu k čemusi dostáváme. Pokud se soustředíme na ta místa pramenů, která nám budou nejméně srozumitelná, možná se nám podaří odkrýt odlišný systém významů. Nit nás dokonce může zavést k podivnému a podivuhodnému světonázoru“.12 Darnton tohoto svého vodítka úspěšně používá a výsledkem jeho bádání jsou překvapivé průhledy do ideových světů předrevoluční Francie; výsledky této práce jsou podstatně skromnější, chtěla by naznačit možné nové cesty k uchopení tvorby jediného autora s občasnými výpravami ke kulturním horizontům šířeji sdíleným v českém prostoru v časech postupně (a nereflektovaně) nadcházejícího sklonku rakousko­‑uherské monarchie.

11

Autorský komentář Ludvíka Kundery k vlastní televizní hře Radosti života, zpracovávající osudy Františka Gellnera, cit. podle Kundera, Ludvík: Králové, zločinci, mágové. Dramatické texty 1967—1989. Ed. Jitka Uhdeová. Atlantis, Brno 1998, s. 587. 12 Darnton, Robert: Úvod. In týž: Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie. Přel. Markéta Křížová. Argo, Praha 2013, s. 16—19, cit. s. 17.

Úvodem


5 K otázce identity. František Gellner jako Žid i antisemita


Ohledání otázky Žid a antisemita? Začali jsme knihu o Františku Gellnerovi konstatováním, že jsou texty tohoto autora, které zná v českém prostředí velmi mnoho čtenářů třeba i zpaměti. Existuje však i podoba autora, která zase tak příliš obecně známá není, i když je občas na okraj zmíněna. Je to Gellner, který v dobách svých publicistických počátků v Novém kultu ve svém článku „Židovská otázka“ vede nevybíravě protižidovskou filipiku a uzavře ji nakonec bohorovným tvrzením, že na zvěstech o židovské rituální vraždě jistě něco musí být. A je to také Gellner, který bude později v Lidových novinách s gustem denunciovat některé politické figury místní scény tím, že je zobrazí s „typicky židovským profilem“, jak jej známe z dobových karikatur. Týkat se to bude nejen jeho vlastního strýce, který pocházel stejně jako Gellner sám z židovské rodiny, ale také třeba křesťanského sociála Jana Šrámka, kterého s židovstvím spojovala snad jen jeho vlastní antisemitská rétorika. Vnucují se v těchto souvislostech jistě mnohé otázky. Například jaké místo měla tvorba takových prací v Gellnerově světonázoru? Jak se vztahovala k jeho prožívání vlastní identity a k jeho kořenům v židovské rodině? A jak tyto práce korespondovaly s dobou, do níž promlouvaly? Téma je to jistě komplikované, pokusíme se je na následujících stránkách rozplést snad alespoň poněkud. Co s antisemitismem? Gellnerův antisemitismus představuje v literatuře o Františku Gellnerovi téma tradiční, sahající svými počátky ke vzpomínkovým textům Arnošta Heinricha1 a Stanislava Kostky Neumanna2; je nicméně zajímavé, jak málo skutečně nového bylo od zveřejnění těchto textů do debaty nad tématem vneseno. Setkáváme se zde obvykle s tendencemi, jež jsou typické pro převládající hodnocení protižidovských projevů v českém prostředí přelomu 19. a 20. století obecně — je potřeba se s nimi vypořádat 1 2

Heinrich, Arnošt: Politik, antisemita, rváč a ledacos. Lidové noviny 34, 1926, č. 613, 6. 12. (ráno), s. 1. Neumann, Stanislav Kostka: O Františku Gellnerovi. Literární rozhledy 12, 1927—1928, č. 3, prosinec 1927, s. 71—72; č. 4, leden 1928, s. 181—182; týž: František Gellner. Úvodní slovo k večeru jeho poezie, jejž uspořádal Kmen v Umělecké besedě. Rozpravy Aventina 4, 1928—1929, č. 10, listopad 1928, s. 95—96. Oba texty byly následně převzaty do Neumannových memoárů (1. vydání: Vzpomínky I. Fr. Borový, Praha 1931). Citace dotčených pasáží viz níže.

348

349


buď tím, že je morálně odsoudíme, anebo a ještě lépe je třeba jejich původce vyvinit vynalezením nějaké omluvy (časté je zejména odkázání na vše­obecnou rozšířenost takových projevů a jejich usouvztažnění s vyhrocením česko­‑německého nacionálního soupeření v Českých zemích na konci století). U Gellnera se takovým omluvným odůvodněním jeho projevů namířených proti Židům stalo zejména poukázání na jeho národní a sociální cítění. Posun od jednoho přístupu k druhému je přítomen už v Neuman­ nových vzpomínkových článcích. V textu z přelomu let 1927 a 1928 je Gellnerův antisemitismus s morální distancí konstatován: Drobné vzpomínky: […] jak jsem se s ním [tj. Gellnerem — pozn. L. K.] hádával o antisemitism… Sám, Žid bez vyznání, byl antisemitou dosti zatvrzelým, třebaže v mezích svého dobráckého racio­nalismu.3 V listopadu 1928 už se samo označení antisemitismus relativizuje uvozovkami a pro přítelův postoj se shledávají důvody a omluvy: Kuriozitou Gellnerova racionalismu byl jeho „antisemitism“. Nebyl to antisemitism skutečný, antisemitism klerikálů a nacionalistů nebo rasových teoretiků. Byl to soubor oprávněných celkem námitek hospodářského, sociálního a kulturního rázu proti „nejkonzervativnější sektě Evropy“, která se tváří liberálně, ale liberální je toliko k sobě. Tento „antisemitism“ zastavoval se u vykořisťovaných proletářů židovských, byl to tedy jen jakýsi zrakový klam, který třídní necnosti a zločiny Židovstva bohatého a vládnoucího viděl příliš blízko a ve velkém formátu, a necnosti a zločiny čistě árijských soudruhů židovských kapitalistů neviděl přitom zároveň, po jejich boku, v těsné souvislosti. Byl to zrakový klam spravedlivého Žida.4 Toto Neumannovo hodnocení a zdůvodnění Gellnerových názorů je velmi zajímavé — ne tolik proto, že by je opravdu vysvětlovalo, ale proto, že je svým způsobem napojeno na původní zdroje rétoriky některých Gellnerových „výroků proti Židům“. Navíc Neumann ve svém textu zamlčuje velmi těsné vazby, jež minimálně stať „Židovská otázka“, patrně v tomto ohledu vůbec nejproblematičtější Gellnerův text, měla na kontext Neumannova 3 4

Neumann, Stanislav Kostka: O Františku Gellnerovi. Literární rozhledy 12, 1927—1928, č. 3, prosinec 1927, s. 71—72; č. 4, leden 1928, s. 181—182. Neumann, Stanislav Kostka: František Gellner. Úvodní slovo k večeru jeho poezie, jejž uspořádal Kmen v Umělecké besedě. Rozpravy Aventina 4, 1928—1929, č. 10, listopad 1928, s. 95—96.

Ohledání otázky


časopisu Nový kult, v němž také byla publikována, a jmenovitě zejména na texty Neumanna samotného ze stejného období. Neumannovu argumentaci tak lze číst také jako zpětné sebeprojektující omluvné zdůvodnění rovněž svých vlastních výroků, jež si, jak ještě uvidíme, s těmi Gellnerovými co do ostrosti nijak nezadají. Zároveň právě Neumann ve stejných vzpomínkových textech Gellnerův židovský původ několikrát cíleně připomíná a pracuje s tímto tématem jako s elementem zcizujícím, jakoby vydělujícím zcela neodvratně vzpomínaného ze společenství ostatních. Vzniká tak značně paradoxní situace: Gellnerovi, který byl kolem svých dvaceti let věku ochoten se — mimo jiné i v souladu s Neumannovými postoji — asimilovat třeba až k majoritně přijatelné rétorice antisemitismu, tentýž Neumann připomíná jeho rasový původ jako nepřekročitelnou danost „krve“, jež měla údajně formovat zásadní rysy Gellnerova charakteru: Měli jsme se s Františkem Gellnerem rádi navzájem. Ani trochu o tom nepochybuji. Ale byla mezi námi jakási distanc, rasová rozdílnost takřka [zvýraznila L. K.] — nemohu říci nepříjemná.5 Jsem přesvědčen, že touhy Gellnerova mládí nebyly pouhými zelenými touhami všech probudilejších mládenců a panen, nýbrž hlasem cizí krve [zvýraznila L. K.], která těžce aklimatizovala se ve středoevropské všednosti. Tento mladý, sličný, ztepilý Žid nenesl v sobě žalostných stop ghetta: spíše po africkém slunci toužila jeho krev a všude, od Vídně až do Paříže, bylo jí zima. […] Skeptický racionalism Gellnerův rázu dosti primitivního, ale velmi houževnaté povahy, snad jeden důsledek jeho židovského původu [zvýraznila L. K.], byl v jistém smyslu jeho neštěstím.6 Na Neumanna, jakožto Gellnerova přímého pamětníka, přítele, a z toho titulu „znalce“ jeho osobnosti, se budou odvolávat pozdější literární historici, kteří se budou chtít pokusit o totéž: tj. aniž by bylo potřeba některé jeho texty zamlčovat, zbavit Gellnera nálepky antisemity,7 případně jeho 5 6

7

Neumann, Stanislav Kostka: O Františku Gellnerovi. Literární rozhledy 12, 1927—1928, č. 3, prosinec 1927, s. 71—72, cit. s. 72. Neumann, Stanislav Kostka: František Gellner. Úvodní slovo k večeru jeho poezie, jejž uspořádal Kmen v Umělecké besedě. Rozpravy Aventina 4, 1928—1929, č. 10, s. 95—96, cit. s. 96. Pokud jev ovšem budou vůbec pociťovat jako problém. Třeba pro Hýska je Gellnerův antisemitismus důkazem pravověrného národovectví a zároveň osvobození se od předsudků vlastní rasy (sic!): „Z pozdějších fejetonů vidíme, jak v Paříži z anarchisty uzrával v nacionalistu; měl otevřené oči i srdce, neboť byl malíř i básník a k tomu se hned v literárních počátcích osvobodil od bolestínských předsudků své rasy i pokrokářství: Žid Gellner byl antisemitou nejen svým cítěním, nýbrž i jako básník […]“ — Hýsek, Miloslav: František Gellner.

350

351


protižidovské texty vůbec legitimizovat. Takto s tématem zachází například František Buriánek8 nebo Alexej Mikulášek ve své monografii věnované tématu antisemitismu v české literatuře. Posledně jmenovaný při obraně Gellnera i Neumanna před antisemitskou nálepkou používá Neumannovo vlastní taktické zdůvodnění — nad Neumannovými a Gellnerovými výroky v Novém kultu Mikulášek shrnuje: Označujeme­‑li tyto projevy jako (radikální) antisemitismus, nelze přehlížet, že rozlišují autoři zásadně mezi MY (v Neumannově případě k třídně vymezenému MY přistupují logicky „židovští proletáři“) a ONI (např. židovský kapitál, obchod, fanatický rabinismus jako staronová forma klerikalismu u Gellnera). Pojem „Žid“ tak nabývá specifického obsahu — nejde o označení pro národ, rasu, vyznání, ale o synekdochické pojmenování. Z dnešního hlediska se jedná na první pohled o soudy antisemitské, byť nekoncepčně, jakoby „nedotaženě“ nebo „nedůsledně“. Ve skutečnosti jsou to však historicky zvýznamněné šifry, symboly, projev jakéhosi metaforicko­ ‑abstraktního jazyka s vlastní sémantikou.9 Do konglomerátu této argumentace je pak někdy ještě ke Gellnerově morálnímu zisku — a zároveň k ještě většímu rozmlžení otázky — přibíráno téma zobrazování prostředí drobných židovských obchodníků v Gellnerových povídkách tištěných v Lidových novinách. Mezi nimi je pak zvláště ceněna povídka Přemysl Otakar a nevinná panna, tematizující tragickou komplikovanost asimilace.10 Z takto nastoleného diskurzu pak vyčnívá zejména hodnocení Gellnerova vrstevníka a významného iniciátora zkoumání židovských témat v české i německé literatuře Oskara Donatha. Ten má při své analýze vztahu původem židovského spisovatele k Židovstvu z pochopitelných příčin daleko k tomu, aby Gellnera za jeho protižidovské výroky omlouval; jako In Gellner, František: Přístav manželství — Potulný národ — Fejetony (Spisy Františka Gellnera III). Ed. Miloslav Hýsek. Fr. Borový, Praha 1928, s. 435—450. 8 Srov. Buriánek, František: Úvod. In Gellner, František: Z díla Františka Gellnera. Ed. František Buriánek. Československý spisovatel, Praha 1952, s. 5—22; týž: František Gellner. In týž: Bezruč — Toman — Gellner — Šrámek. Studie o básnících počátku našeho věku. Československý spisovatel, Praha 1955, s. 151—192 (zde dokonce s přímým schválením těchto názorů). 9 Mikulášek, Alexej: Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století. Teoretická a historická studie. Votobia, Praha 2000, s. 93. 10 Srov. Mourková, Jarmila: Gellnerova próza ve vztahu k tvorbě jeho generačních druhů. In táž: Buřiči a občané. K zápasům o „nové umění“ v letech 1900—1918. Československý spisovatel, Praha 1988, s. 38—57, či Gejgušová, Ivana: Problematika židovství. In táž: František Gellner prozaik a publicista. Ostravská univerzita v Ostravě, Ostrava 2007, s. 48—56. Povídka byla publikována v Lidových novinách 21, 1913, č. 251, 14. 9. (ráno), s. 1—3.

Ohledání otázky


projev Gellnerova antisemitismu je ovšem v Donathově textu pro změnu považováno možná víc, než by bylo nezbytně nutné.11 Co je to antisemitismus Pokusíme se nyní přiblížit k tématu Gellnerova vztahu k Židovstvu z netradiční strany. Jako rozumnější cíl než Gellnerovu rétoriku na téma Židé odsoudit, či naopak omluvit, případně tiše schvalovat se nám jeví pokusit se tuto rétoriku analyzovat pokud možno v kontextu dobových souvislostí, a to podrobněji než jen na rovině obecného konstatování, že nacionální vášně s sebou nesly i antisemitismus. Cennou oporu pro tento pokus poskytlo monografické zpracování tématu formování novodobého českého antisemitismu na konci 19. století z pera Michala Frankla, jenž fenomén analyzuje s cílem pochopit jeho zdroje a jeho místo ve fungování dobové politiky a společenské debaty. Jako antisemitismus moderního typu definuje Frankl něco jiného než tradiční předsudky zaměřené proti židovské minoritě, byť i na ně moderní antisemitismus rétoricky navazuje. Zásadním rozdílem nově je, že se protižidovská rétorika stává součástí ryze politického diskurzu a že je tento antisemitismus provázen politickou organizovaností stran a hnutí a také vznikem představy o spiknutí Židovstva proti majoritní společnosti. Frankl poměrně přesvědčivě vyvrací rozšířenou tezi, že vzestup antisemitismu v českém prostředí byl způsoben výhradně radikalizací národnostního česko­‑německého konfliktu a spoluprací židovské minority s německými politickými kruhy. Namísto toho je předkládán náhled, že vznik moderního antisemitismu pro svou emocionálně mobilizační účinnost na potenciální elektorát souvisel mimo jiné s nástupem masových tendencí v politice a provázel daleko složitější procesy názorového politického štěpení, jež bylo součástí dění i uvnitř vlastního nacionálně českého politického tábora. Stával se tak složkou opoziční rétoriky zaměřené nejprve proti liberalismu (jehož přísliby se minimálně od hospodářské krize roku 1873 ukazovaly jako problematické) a později, např. z tábora národně sociální strany a také z pozic politického klerikalismu, proti stále sílícímu socialismu, jenž byl vnímán jako nepřítel tradičních hodnot: Společným jmenovatelem všech jeho definic je konstatování, že jde o nepřátelství či nenávist vůči Židům, která sahá od slovních útoků až po násilné činy a pogromy. Podle mého názoru by však každá definice měla zároveň zdůrazňovat, že antisemitismus je důsledkem ideologického, politického a sociálního vývoje majoritní 11

Donath, Oskar: František Gellner. In týž: Židé a židovství v české literatuře 19. a 20. století II. Od Jaroslava Vrchlického do doby přítomné. Oskar Donath, Brno 1930, s. 229—237.

352

353


společnosti, nikoli reakcí na charakter, jednání a postavení židovské menšiny. […] Moderní antisemitismus je soubor názorů, interpretací společenských jevů a modelů jednání, které jsou postaveny na protižidovských předsudcích a strukturách myšlení vytvořených ve středověku, tento korpus protižidovských idejí začleňují do soudobého světonázoru a údajným působením Židů vysvětlují skutečné nebo vykonstruované problémy majoritní společnosti.12 Zároveň ne všechny útoky českého tisku konce století proti židovské minoritě lze považovat automaticky za antisemitské — velmi častým proklamovaným cílem je bezvýhradná asimilace židovské minority do české společnosti, což je požadavek vycházející z liberálního pojetí národní identity. V takovém pojetí je každý integrován sám za sebe do celku národa, v zásadě na základě svého volního rozhodnutí. Ve svém důsledku ovšem i tyto kampaně pomáhaly posilovat negativní obraz Židů jako cizorodého prvku (jenž do národního kolektivu teprve má být osvojen) a tento negativní obraz se díky svému rozšíření poté stával snadno využitelným pro vytváření obrazu Židů jako prvku tak cizorodého, že jej do — nyní již organicky pojímaného — národa ani integrovat nelze, ba bylo by to národnímu celku dokonce újmou. Mezi obojím pojetím vedla však jen velmi tenká hranice, obě varianty pracují s tradičními obrazy stereotypů a existuje řada příkladů toho, jak se asimilační diskurz snadno při vhodných okolnostech překlápěl do diskurzu antisemitského. (Přesně takový rychlý přechod od asimilační k antisemitské rétorice prodělaly například po volbách do místní samosprávy na podzim roku 1892 Mladoboleslav‑ ské listy, tiskový orgán mladočechů v Gellnerově rodišti.13 Po samé hraně se, jak ještě uvidíme, v předválečných letech pohybovaly Lidové noviny.) V psaní o Gellnerově antisemitských projevech je zvykem nerozlišovat příliš období, kdy se k tématu jako autor vyjádřil. Abychom však mohli Gellnerovy protižidovské výroky usouvztažnit, je třeba je rozdělit minimálně do dvou etap. Tou první je rané období tvorby přibližně let 1901—1904, kdy se Gellner teprve okouší v publicistice, jež je pak tištěna v rámci Neumannových publikačních projektů (Nového kultu zejména). Tou druhou je pak éra Gellnerova působení v redakci Lidových novin 1911—1914, přičemž — jak ještě uvidíme — ne náhodou se toto téma stává v mnoha ohledech problematické zejména od jara roku 1912 v souvislosti s vyostřením názorových střetů Lidových novin s politickým klerikalismem a neutuchajícím polemickým zápolením s brněnským křesťansko-sociálním listem Den. V obou případech se ale Gellner stává jen jedním z mluvčích názorové politické platformy sdílené širším redakčním kolektivem 12 Frankl, Michal: „Emancipace od židů“. Český antisemitismus na konci 19. století. Paseka, Praha—Litomyšl 2007, s. 23. 13 Tamtéž, s. 191.

Ohledání otázky


(v případě Nového kultu je třeba brát tento termín cum grano salis, jak jsme již zmiňovali, „instituci redakce“ zde zastával zejména sám nakladatel a hlavní autor listu v jedné osobě Stanislav Kostka Neumann). V obou případech tato platforma mezi svými rétorickými prostředky poměrně běžně využívá obraz Žida jakožto obraz negativní, a to v obou případech zejména při vymezování se vůči ideovým odpůrcům — ti jsou ovšem v každé etapě odlišní, neboť jde také o dvě rozdílná ideová směřování. Podotkněme také, že zmiňovaní Neumann i Heinrich mají ve svých vzpomínkách na Gellnera v souvislosti se zmínkami o jeho antisemitismu na mysli každý to „své“ Gellnerovo názorové údobí.

354

355


Rodinné zázemí O češtině, němčině a židovství Obrátíme se na začátek k těm pramenům, jež by mohly poskytnout odpověď na otázku, jak Gellner vnímal téma židovství na osobní rovině a jak ve vztahu k němu konstruoval svou skupinovou identitu, respektive skupinové identity. Opřeme se přitom o pojetí historické kolektivní identity v definici Miroslava Hrocha, který ji považuje za antropologicky danou „potřebu člověka ztotožňovat se s modely chování svého společenského prostředí […], přičemž není vyloučena pluralita identit“.14 Rozlišit lze identity národní, etnické, kulturní, státně­‑politické, náboženské, genderové atd.; přičemž konkrétní jednotlivec může řešit konfliktní vztahy mezi nimi a nelze pochopitelně vyloučit ani dynamiku názorů v této oblasti v průběhu jeho života.15 Stejně tak ovšem nelze vyloučit, že může jít o individuální prožívání této kategorie, jež není navenek nijak zvlášť artikulováno. V žádném ze svých známých zveřejněných ani nezveřejněných textů Gellner sám o sobě jako o Židu v jakémkoli slova smyslu nehovoří. Ačkoliv jsou z podstaty psychologizující hodnocení velmi ošidná, nebude snad příliš odvážné tvrdit, že — byť to možná hlouběji nereflektoval — sám pro sebe stál Gellner na liberálním stanovisku, jež doporučovalo překlenout konfliktní vztahy minority s majoritou požadavkem na asimilaci na úrovni jednoho každého příslušníka minority. Zároveň ovšem pro Gellnera jeho vlastní židovský původ představoval se vší pravděpodobností něco, s čím se osobně vyrovnával s obtížemi a co prožíval jako nezasloužené stigma. Není ani tolik divu, vezmeme­‑li v úvahu, že nejspíš choval v živé paměti, jak byl ve formujícím věku na prahu Gellnerovy dospělosti jeho rodině připomenut židovský původ velmi brutálním způsobem. Celospolečenský vzestup antisemitismu na konci 19. století zastihl rodinu Františkova otce Karla Gellnera ve věcech náboženského života a kulturních tradic židovské komunity patrně spíše vlažnou a jinak integrovanou do majoritní společnosti, a to velmi pravděpodobně až blízko k plné kulturní asimilaci. Pro židovské obyvatelstvo Čech to byl postoj spíše typický. Židovská komunita Českých zemí, a Čech zejména, se dle rozlišení Ezry Mendelsohna vyznačovala tzv. západním typem židovství, 14 Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Nakladatelství Lidových novin, Praha 1999, s. 10. 15 Srov. Čapková, Kateřina: Češi, Němci, Židé?. Národní identita Židů v Čechách. Paseka, Praha—Litomyšl 2005, s. 12 a 14.

Rodinné zázemí


49 Rodinná fotografie (1911?); F. Gellner vpravo nahoře.

pro nějž je typická vysoká míra kulturní integrace, až asimilace, odklon od užívání jidiš a od ortodoxního náboženského života, vysoká míra urbanizace, četná socioekonomická příslušnost ke středním vrstvám, nízká porodnost a vysoký podíl smíšených manželství.16 Pokud jde o náboženskou vlažnost, patřila židovská komunita v Čechách k těm vůbec nejsekularizovanějším v Evropě.17 Potřeba přidržet se židovské kulturní tradice v rodině patrně nijak silná nebyla (navzdory skutečnosti, že Gellnerův dědeček z matčiny strany býval hlavou místní náboženské obce). O rodinné vlažnosti k věcem tradice svědčí například to, že v rámci snahy vyhnout se „příliš slavnostnímu rázu své svatby“ požadoval Gustav Gellner dle sdělení svého bratra Františka po rabínovi, aby při vedení jeho svatebního obřadu buď nemluvil vůbec, nebo mluvil hebrejsky — což mělo vyjít nastejno, neboť tohoto jazyka snoubenci nebyli znalí.18 Druhý bratr Pavel 16 Mendelsohn, Ezra: The Jews of East Central Europe between the World Wars. Indiana University Press, Bloomington 1983, s. 6—7. 17 Čapková, Kateřina: Češi, Němci, Židé?. Národní identita Židů v Čechách. Paseka, Praha—Litomyšl 2005, s. 19, s odvoláním na zjištění Wilmy Abeles Iggersové (Zeiten der Gottesferne und der Mattheit. Die Religion im Bewusstsein der böhmischen Juden in der ersten tschechoslowakischen Republik. Simon­ ‑Dubnow­‑Institut für jüdische Geschichte und Kultur e.V., Leipzig 1997). 18 Korespondenční lístek Františka Gellnera matce Gabriele Gellnerové ze 7. 6. 1901, LA PNP, fond František Gellner.

356

357


se roku 1904 oženil s katoličkou Zdenkou Marjánkovou v kostele a roku 1935 oficiálně vystoupil z izraelitské církve.19 Sám František Gellner neměl pravděpodobně o židovských kulturních a náboženských tradicích znalosti nijak mimořádné. Když se později pokusí objasnit tyto tradice čtenářům Lidových novin, vystačí na to s rozsahem jediného fejetonu. Nese název Vliv a zvyklosti středoevropských Židů20 a povrchnosti, či přímo pomýlenosti zde obsažených informací se bude později upřímně děsit Oskar Donath. Tentýž autor pak na závěr své analýzy Gellnerova vztahu k židovství učiní následující obecný závěr o kauzalitě mezi malým povědomím o tradicích a negativním přístupem k vlastní komunitě: Na příkladě Gellnerově vidíme, jak nedostatečná výchova vede ke chladnosti a lhostejnosti vůči židovství a jimi k zaujatosti a nevraživosti proti lidem vlastní krve.21 Teprve v rané dospělosti se Gellner patrně vůbec poprvé setkává s tzv. východním typem židovství, tj. židovstvím vzhledem k majoritní společnosti kulturně neasimilovaným, zřetelně již na první pohled odlišným, jež bylo typické pro oblasti Ruska, Polska a Ukrajiny.22 Měl tu možnost ve větší míře během svých vídeňských studií. České země nezasáhla vlna silné židovské imigrace z východu, která přišla na západ v souvislosti s pogromy na počátku osmdesátých let 19. století v carském Rusku, a region se před první světovou válkou nestal ani cílem pro migraci haličských Židů, již se stěhovali z domova kvůli nesnesitelným ekonomickým podmínkám. Vídeň naopak imigrací východních Židů silně ovlivněna byla.23 Tváří v tvář židovským imigrantům z východu, soustředěným ve vídeňské čtvrti Leopoldstadt, zachycuje autobiografická vzpomínka Gellnera v roli odcizeného, ba povzneseného externího pozorovatele, nezúčastněně přihlížejícího tomuto tradičnímu židovství jako svého druhu exotické, „barbarské“ podívané: Ovidius plakal, že byl vyhnán mezi barbary, kteří jedli rukama, nemyli se a mluvili nesrozumitelnou řečí jako polští Židé v Leopoldově. (Leopoldov je druhý okres vídeňský a doprovázel jsem tam často Poláka Zygmanta, když jej pojal stesk po domově. Pohledem na Židy 19 Kovář, Jaroslav: Mladoboleslavské mládí Františka Gellnera. K 100. výročí jeho narození. In Zpravodaj. Klub genealogů a heraldiky Ostrava při Domu kultury pracujících VŽSKG, Ostrava 1982, s. 3—11, zde s. 9, pozn. 3. 20 [Gellner, František]: Vliv a zvyklosti středoevropských Židů. Lidové noviny 20, 1912, č. 337, 7. 12. (ráno), s. 1—3, signováno: F. G. 21 Donath, Oskar: František Gellner. In týž: Židé a židovství v české literatuře 19. a 20. století II. Od Jaroslava Vrchlického do doby přítomné. Oskar Donath, Brno 1930, s. 229—237, cit. s. 237. 22 Srov. Mendelsohn, Ezra: The Jews of East Central Europe between the World Wars. Indiana University Press, Bloomington 1983, s. 6—7. 23 Tamtéž, s. 17—19.

Rodinné zázemí


v dlouhých kaftanech, s mohutnými plnovousy patriarchů a s pejzy na spáncích, kteří vlekli za sebou po nerovném dláždění své nemotorné nohy jako zbytečnou přítěž, rozjasňovala se a okřívala duše přítelova vůní domova.)24 Také později, když bude Gellner ve svých povídkách evokovat prostředí židovských rodin, půjde o zachycení kulturně asimilovaného židovství střední třídy maloměsta, tj. toho prostředí, s nímž měl bezprostřední zkušenosti ze své rodiny. Rodina Gellnerova může v zásadě sloužit jako exemplární příklad, jak se během života pouhé jedné generace právní emancipace českých Židů z roku 1867 proměnila ve společenskou integraci. Paradoxně ovšem zároveň s tím, jak se tento proces v generaci Františka Gellnera začal završovat, do politických poměrů Mladé Boleslavi vstoupil vzestup antisemitismu.25 V říjnu 1892, rok poté, co František Gellner začal studovat na mladoboleslavském českém gymnáziu, ve volbách do městského zastupitelstva ve spojení s místními honoračními vrstvami opět zvítězili staročeši. Zklamána volebním výsledkem se lokální organizace mladočechů radikalizovala, a to mimo jiné i za použití antisemitské rétoriky. Místní tiskový orgán mladočechů Mladoboleslavské listy, dosud ve věci židovské minority zastánce asimilace, začal pak tuto rétoriku používat velmi intenzivně. Lokální protižidovské nálady pak dále v listopadu téhož roku přiživily zvěsti, že pohřešovaná služka Josefa Urbanová z nedalekých Nových Benátek se stala obětí rituální vraždy.26 Nejsilnější výbuch antisemitských nálad ale Mladou Boleslav čekal během takzvaných prosincových bouří roku 1897. Podobně jako na jiných místech se i zde národní demonstrace v souvislosti s Badeniho jazykovými nařízeními a následnou politickou krizí vyvinuly rovněž v akce obrácené proti židovské minoritě. Jako jinde se i v Mladé Boleslavi ve vypjaté nacionální atmosféře předmětem davových útoků demonstrací staly skupiny, jež byly v předchozích obdobích, mimo jiné v souvislosti s předvolebním bojem při volbách do říšské rady, označeny za nepřátele národa, tj. zejména Němci a Židé (v některých lokalitách se do kategorie obecných nepřátel počítali také socialisté).27 Zpravodaj Národních listů o dění v Mladé Boleslavi telegrafoval 4. prosince 1897 toto:

24 Gellner, František: rukopisná vzpomínka [Také Tristium ex Ponto], LA PNP, fond František Gellner, poprvé publikováno in Gellner, František: Přístav manželství — Potulný národ — Fejetony (Spisy Františka Gellnera III). Ed. Miloslav Hýsek. Fr. Borový, Praha 1928, s. 185—189). 25 Srov. Frankl, Michal: „Emancipace od židů“. Český antisemitismus na konci 19. století. Paseka, Praha—Litomyšl 2007, s. 25. 26 Tamtéž, s. 191. 27 Tamtéž, s. 268.

358

359


V městě našem panuje již po dva dny veliké rozčilení pro poslední události. Dnes večer procházejí veliké zástupy lidstva městem za zpěvu vlasteneckých písní. Včera byly také demonstrace proti některým židovskoněmeckým firmám.28 Napjatá atmosféra vyvrcholila ještě téže noci, když rozvášněný dav vytloukl okna většiny židovských domácností. Zpráva okresního hejtmanství vylíčila průběh následovně: V Mladé Boleslavi proběhla 4. prosince večer klidná demonstrace zhruba 100 osob, v noci pak byla kameny rozbita okna ve většině židovských domů, přičemž dokonce došlo k ohrožení života některých napadených Židů. Výtržníci se pak snažili proniknout do domu jednoho obzvláště „neoblíbeného“ Žida.29 Františku Gellnerovi bylo v době těchto událostí šestnáct let. K pocitu určité ostrakizace dospívajícího mohlo přispívat i to, že otec Františka Gellnera byl vzhledem ke svým, na příslušníka střední třídy značně nonkonformním, názorům blízkým socialismu v maloměstských poměrech postavou patrně silně provokující, jež byla tu a tam nenávistně připomenuta také na stránkách zmiňovaných Mladoboleslavských listů — viz následující citát: U nás, v Mladé Boleslavi, jest vůdcem socánků soudruh Karl Gellner, který je povede s praporem ozdobeným muří nohou k volebnímu vítězství.30 Na kontroverze, které doprovázely otcovo veřejné vystupování, se František Gellner už z vysokoškolských studií dotazuje také v nedatovaném dopise matce, patrně ze září nebo října 1901 — to už ovšem s patrnou hrdostí na nonkonformitu hlavy rodiny: Jak se zase „činí“ otec o volbách? […] Koťátko [tj. známý z Gellnerova rodiště — pozn. L. K.] mi povídal, že byl tatínek zas v Mladoboleslavských listech.31 28 [b. a.]: Z Mladé Boleslavi. Národní listy 37, 1897, č. 336, 5. 12. (ráno), s. 2. 29 Národní archiv v Praze, Prezidium českého místodržitelství 1891—1900, 8/1/13/1, zpráva okresního hejtmana v Mladé Boleslavi, 12. 12. 1897; citováno podle Frankl, Michal: „Emancipace od židů“. Český antisemitismus na konci 19. století. Paseka, Praha—Litomyšl 2007, s. 260. 30 [b. a.]: Vůdcové sociální demokracie. Mladoboleslavské listy 13, 1900, č. 78, 10. 10., s. 3 [za citát vděčím Michalu Kosákovi, jemuž tímto děkuji]. 31 Dopis Františka Gellnera Gabriele Gellnerové, b. d. [1901, září—říjen?], LA PNP, fond František Gellner. Míněny jsou volby do českého zemského sněmu, které se konaly 8.—18. října 1901.

Rodinné zázemí


Pokud jde o jazykové poměry v rodině, vládli Gellnerovi rodiče i sourozenci, stejně jako František Gellner sám, oběma zemskými jazyky, tj. češtinou i němčinou. Psaná němčina Františka Gellnera je sice místy poplatná českým vazbám, byl to však pro běžnou komunikační potřebu jazyk bezproblémově zvládnutý, a mezi Gellnerovými rukopisy existuje dokonce i záznam velmi osobní dětské vzpomínky psaný německy.32 Z dochované rodinné korespondence lze vyčíst, že rodiče — patrně vzhledem ke svému německojazyčnému vzdělání — sami upřednostňovali psaní v němčině, ovšem o běžnosti češtiny v rodinném styku svědčí to, že Gellner jim ze svých vysokoškolských studií často i na německy psané listy odpovídá česky. Z používání jazyka v rodinné korespondenci nutně nevyplývá nic o tom, jak Gellnerovi rodiče vnímali svou národní příslušnost, není vyloučeno, že v jejich případě šlo o dosti mnohovrstevnou identitu. S českým okolím se v obchodě i v běžném životě maloměsta mluvilo česky a k českému živlu patrně táhly rodinu také politické zájmy otce rodiny Karla Gellnera. František Gellner absolvoval ve svém rodišti české gymnázium, čímž se zařadil mezi narůstající počet dětí židovských rodin, které v tomto období stále častěji mezi dvěma zemskými jazyky ve středoškolském vzdělávání svých potomků volily stejně.33 Vysokoškolské vzdělání ovšem již Gellner získával na školách německého jazyka, přičemž při této volbě patrně v rodinných úvahách postaru převážily praktické výhody němčiny coby řeči s širším možným kariérním uplatněním. Vzhledem k tomu, že studoval na vysokých školách technické obory, byla ovšem posledním jazykem, ve kterém Gellner absolvoval výuku humanitních předmětů, čeština. Jako prostředek sebevyjádření tak tento jazyk u Gellnera převládl. Stalo se tak definitivně v čase, kdy Gellner pobýval ve Vídni na univerzitě, a v rodinné korespondenci z vídeňských studií v této věci zanechal nadmíru zajímavý doklad o svém náhlém přerodu směrem k jednoznačně českému národnímu sebeuvědomění. Lze jej i poměrně přesně datovat zhruba do začátku vysokoškolského semestru na podzim 1900. Tehdy Gellner začíná své příjmení v podpisu i v nadepsání adres své rodiny zaznamenávat v „počeštěné“ podobě, jen s jedním „l“. Od této chvíle bude pak podobu „Gelner“ poměrně důsledně užívat v soukromých dopisech a bude tak podepisovat i své publikované práce. To vše až zhruba do roku 1908 (tehdy se po předchozí dlouhé roztržce znovu smiřuje s rodiči a návrat k podobě jména, již patrně rodina dobově používala, 34 pak může být určitým symbolickým gestem stvrzujícím toto smíření). 32 Gellner, František: Fragment [Der Klassenprofessor war der Meinung…], LA PNP, fond František Gellner. 33 Kieval, Hillel J.: Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870—1918. Přel. Klára Míčková. Paseka, Praha—Litomyšl 2011, s. 78—92. 34 Viz například nadepsání jména na pohlednici zaslané rodiči Františku Gellnerovi, 12. 11. 1906, LA PNP, fond František Gellner.

360

361


Rodinný úzus nebyl dříve v této věci zcela jednotný. Dle zjištění Jaroslava Kováře jsou v matričních záznamech všichni potomci Karla Gellnera zapsáni s jedním ­‑l­‑, teprve nejmladší z přeživších sourozenců, Elisabeth (Alžběta), jíž se pak v rodině říkalo Elsa, narozená v prosinci 1884, je v matrice zapsána s dvěma ­‑ll­‑. Zmíněný badatel provází své zjištění značně odvážnou hypotézou: S největší pravděpodobností zde nejde o chybný zápis příjmení matrikářem, ale o záměrnou změnu jména, kterou asi zavedl otec Karel brzy po Františkově narození, tedy v době, kdy byl ve značné finanční tísni, rozešel se s ortodoxním židovstvím a oháněl se socialistickými idejemi. Zřejmě si přál, aby jeho příjmení adekvátněji vyjadřovalo smysl, který mělo (v duchu zásady nomen — omen: z něm. gellen — hlučet, křičet, ječet).35 Pokud pro Karla Gellnera skutečně měla podoba jména v matrice charakter určité proklamace a pokud skutečně tato změna souvisela s jeho aktuálním obdivem k socialismu, je také možné, že jeho rozhodnutí pro německý zápis jména mělo být aklamací nadnárodního charakteru sociálního hnutí (viz i výše uvedenou citaci z Mladoboleslavských listů, kde političtí protivníci Karla Gellnera používají z týchž důvodů, ovšem s kritickým ostnem, podobu jména „Karl Gellner“). Ani jedno ovšem nelze doložit. Rovněž u Františka Gellnera by taková proměna vlastního jména mohla snad být považována za náhodu, že šlo ovšem o záměr dokládá jeho žádost z téže doby, aby mu matka (nadepisovaná do adresy již jen s jedním ­‑l­‑, „Frau Gabriele Gelner“) psala česky: „Wenn Du mir eine Correspon‑ denzkarte schreibst, da könnte sie Čechisch verfasst sein!“36 A v nedatovaném listu ze září nebo října téhož roku zazní týž požadavek znovu: „Korespondenční lístky mně piš vždy česky.“ 37 Za povšimnutí stojí, že žádost se týká opakovaně výslovně jen korespondenčních lístků, tj. té korespondence, u níž je užití jazyka na první pohled zřetelné. V zásadě tak jde Gellnerovi nikoli o to, aby se veškerá rodinná korespondence odehrávala česky, ale výslovně o veřejnou demonstraci českého korespondenčního styku. Některé dopisy mamince bude Gellner dál psát pro její větší

35 Kovář, Jaroslav: Mladoboleslavské mládí Františka Gellnera. K 100. výročí jeho narození. Zpravodaj. Klub genealogů a heraldiky Ostrava při Domu kultury pracujících VŽSKG, s. 3—11, cit. s. 3. 36 Tj. „Když mi píšeš korespondenční lístek, tak by taky mohl být napsaný česky!“ — Korespondenční lístek Františka Gellnera Gabriele Gellnerové, 19. 10. 1900, LA PNP, fond František Gellner. 37 Dopis Františka Gellnera Gabriele Gellnerové, b. d. [září—říjen 1900?], LA PNP, fond František Gellner.

Rodinné zázemí


pohodlí německy.38 Své bratry i otce bude však v korespondenci pozdravovat „Nazdar!“ a o český pravopis své mladší sestry projeví v německy psaném listě nebývalou bratrskou starost: Elsa’s Brief war auch sehr hübsch bis auf die orthografischen Fehler. Lernt das Mädel bei’m Lehrer Mrazík böhmische Orthografie? Wenn nicht, so soll sie gleich anfangen.39 O příčinách této potřeby náhle jednoznačně demonstrovat svou národní příslušnost jako výhradně českou se lze jen dohadovat, svou roli mohlo sehrát vídeňské univerzitní prostředí studentských spolků. Ty se vyznačovaly velkou radikalitou ve věcech národněpolitických, která často ústila až do fyzických střetů názorově protichůdných skupin. Bitky a strkanice univerzitních studentů nebyly nijak mimořádné. Mezi katolickými studentskými spolky (např. křesťansko-sociální Noricou) a velkoněmecky orientovanými buršáckými studentskými spolky na vídeňské univerzitě eskalovalo napětí v květnu a červnu 1900 v sérii rvaček, při nichž musela opakovaně zasahovat i policie a které částečně omezily samotný provoz univerzity. Gellner konkrétně tyto střety na univerzitě zažil40 a důležitost studentských spolků pro studující na německojazyčných vysokých školách a také jejich často nesnášenlivou nacionální vyhraněnost tematizoval později i v některých svých publicistických textech.41 Snad tedy u něj výrazně polarizované prostředí univerzitního vídeňského studentstva vyvolalo potřebu zaujmout jednoznačně vyhraněnou pozici — vybral si tu v daném prostředí minoritní, k níž měl i díky svému předchozímu českému vzdělání vztah.

38 Srov. Gellnerův dopis Gabriele Gellnerové z 12. 10. 1901 a nedatovaný list z roku 1901, patrně z listopadu, LA PNP, fond František Gellner. 39 Tj. „Také Elsin dopis byl pěkný, až na pravopisné chyby. Učí se ta holka u učitele Mrazíka český pravopis? Jestli ne, ať hned začne.“ — Dopis Františka Gellnera Gabriele Gellnerové, 1901 [listopad?], LA PNP, fond František Gellner. Jan Mrazík (1848—1923) byl učitelem, přispěvatelem pedagogických časopisů a redaktorem periodik Česká škola a Pedagogické rozhledy; od roku 1897 působil v Gellnerově rodišti Mladé Boleslavi na dívčí měšťanské škole. 40 Stručně o nich referuje např. v dopise matce z 16. 5. 1900, LA PNP, fond František Gellner. 41 Srov. např. fejeton Jedlovský. Lidové noviny 20, 1912, č. 344, 14. 12. (ráno), s. 1—2.

362

363


Místo závěru Bilancování na konec Vraťme se nyní ještě ve stručnosti k některým závěrům z předchozích výkladů a pokusme se je usouvztažnit s výše řečeným. Pozorovali jsme nad rozborem Přístavu manželství, jak už od počátku století Gellnerova snaha překonat jednostrunnost lyrické tvorby, již sám pociťoval, ústila především do rozšíření žánrového spektra, kterému se aktivně věnoval. Většina těchto dalších textů (a dodejme kreseb, neboť i výtvarná dráha se jevila jako cesta, jak rozšířit tvůrčí možnosti a díky nim nalézt kariérní uplatnění) byla vytvořena v humoristicko­‑satirickém modu. Zde mohl Gellner dobře uplatnit typ svého talentu, jenž byl zjevný už v počátcích jeho tvorby (vzpomeňme na báseň s incipitem „Konečně je to možná věc“) a s nímž měl dobrou šanci na navázání spolupráce s periodickým tiskem. Gellner časem toto své nadání kultivoval až k téměř automatizovanému ovládnutí postupů, které umožňovaly přetvořit téměř libovolné téma (včetně těch politických) v humoristickou zábavu a/nebo satiru. Ty pak vždy souznějí s ideovou linií listu, pro nějž daný text vzniká (nejpatrnější to je pochopitelně opět u Gellnerova nejdelšího a nejplodnějšího angažmá v Lidových novinách). Gellner přitom nezřídka opakuje nejen obecné principy, ale i konkrétní motivy či celé jejich komplexy z dřívější tvorby, neváhá ani použít motivy, které dobová humoristická produkce dávno zná, obvykle je ale uchopuje nově a nad rámec dobově sdíleného konvenčního repertoáru. Jádro Gellnerova vtipu leží téměř vždy v nečekané kombinatorice (rýmových slov, jazykových vrstev, rekvizit a stafáže v karikaturách…). Na této základní úrovni dílčích jednotlivostí je Gellner zábavný téměř vždy, delší Gellnerovy texty žánrů dějových a úvahových (povídky, fejetony, román, drama…) ovšem pravidelně trpí jeho neschopností podřídit tyto drobné samostatně pointované bloky textu zastřešujícímu úsilí o konečný kompoziční tvar a scelující smysl. Viděli jsme přitom v kapitole druhé nad básní s incipitem „Konečně je to možná věc“, že ve své rané tvorbě Gellner strukturování vlastního textu schopen byl a dokázal v zájmu působení celku ve vzácných případech obětovat třeba i většinu rukopisu včetně několika vtipných point. Zdá se ovšem, že postupem času na toto tvárné úsilí stále častěji rezignoval — jistě i s vidinou toho, že v rubrice fejeton periodického tisku, kam byla většina jeho pozdějších rozsáhlejších textů zacílena, se rozvolněná kompozice z juxtaponovaných samostatně pointovaných textových úseků bez odporu snesla, 430

431


ba snad byla i svého druhu výhodou, neboť potenciálně umožňovala řetězené nastavování textu. U politické satiry pro Večery Lidových novin psané veršem a doplněné obrazovým doprovodem toto tříštění do drobných samostatně vyhrocených úseků příliš nepřekáží s ohledem na primární funkci těchto textů, jíž je zábavná persvaze. Lze je vnímat jako řetězení a vrstvení politických anekdot či invektiv, čtenářova potěcha se řadou samostatných point násobí. Jejich zastřešující smysl tu navíc existuje, jen je dán už před textem — je jím komplex konkrétních politických názorů jedné moravské strany, vyjevující se v politických komentářích na stránkách jejího domovského listu. U Gellnerových nehumoristických povídek mohlo být opuštění snahy o vyklenutí příběhového oblouku snad i součástí strategie: pozorování neheroického a celkem banálního dění, při němž konec příběhu často vyznívá doztracena, obvykle s vidinou dalšího všednodenního plahočení, jež na postavy čeká, dobře souznělo s dlouhodobě (už od Přístavu man‑ želství) rozvíjeným tématem průzkumu středostavovské všednosti a mezilidských vztahů, které tato každodennost formuje. Život je v Gellnerově pojetí velmi banální, a svým hrdinům tak autor nedopřává zažít heroismus šťastného ani tragického konce. Postavy končí buď uprostřed svých všedních dní ponechány vlastnímu osudu, anebo smrtí, jež se prostě konstatuje. Všednosti se lze v Gellnerově podání buď bujaře smát, nebo kriticky vysmívat, v nejlepším případě je možno ji smířlivě pozorovat. Dovětek o letadlech: každá civilnost ještě není civilismus „Nemáte bezpochyby pro to příslušné buňky v mozku,“ odpovídá ve fejetonu Bez příslušných buněk „ochotný pan X. Y.“ autorskému vypravěči, který se mu právě svěřil s tím, že nenalézá zalíbení v kubismu. „Toto stanovisko vzdorovalo ovšem každé námitce. Vědecký vývoj člověka nedostoupil ještě té výše, abych si mohl hrábnout do hlavy, hodit dotyčné buňky před pana X. Y. na stůl a říci: ‚Hle, tady jsou!‘“ glosuje to poté vypravěč. Oba mají pravdu. Do hlavy se nelze nikomu dostat a všichni jsme limitováni ve svých možnostech, můžeme je posouvat a využít svých předpokladů na maximum, ale zároveň nejsme zcela tvárnou hlínou, již lze vtěsnat do jakéhokoliv kadlubu. Gellner v postupu času dokázal mnohá ze svých nadání systematicky rozvíjet a těžit z nich na zcela praktické rovině — pravděpodobně se stal tím, čím chtěl již v raném mládí být, mužem pera, kterého vlastní kreativní práce živí a snad i jistým způsobem baví a naplňuje. Nástup nového umění jej ovšem zároveň ne bez rozmrzelosti přiblížil poznání, že roli nositelů aktuálního konfliktu „uměleckého mládí“ se staršími a usedlejšími hrají již jiní, a on sám na rozdíl od svého staršího vrstevníka Neumanna v sobě nenachází ony „příslušné buňky“, aby se na stranu avantgardy mohl přidat. Místo závěru


Neumann tak horuje pro soudobý život jako jediné možné téma k heroizační oslavě — neboť „jednoho mu neupřeme: velebné, mohutné, svérázné krásy, které jsme nuceni se pokloniti, ať již vnitřní organizaci jejího zdroje velebíme, nebo proklínáme. Jsme vrstevníky úžasné utopie tělem učiněné, aniž si toho zpravidla uvědomujeme.“1 Gellner sice nic nenamítá proti námětům z moderní civilizace jako takovým („[…] uznáváme všichni, že lze psát i o tunelech a o aeroplánech. Dělalo to již více lidí. Ale musí se to umět, jako všechno ostatní.“2). Jemu samotnému ovšem zároveň současná každodennost, na které tvrdošíjně lpí coby na svém tématu, zjevně ničím heroická nepřipadá. Nevidí rovněž důvody, proč by bylo třeba nad výdobytky civilizace propadat nekritickému nadšení — zvláště když se dosud každé víře v lepší budoucnost svým skeptickým rozumářstvím ubránil. A tak když nakonec Gellner v závěru svého působení v Lidových novinách o onom vzývaném aeroplánu napíše, je jeho text od civilistního patosu velmi daleko. Výsledkem je zas jen humoristická drobnost o velmi přízemních strastech malého člověka. Na rekreační procházce za město přijde hrdinovi Gellnerovy básně na mysl tento vrcholný stroj lidské civilizace — ale onen výkřik soudobé technologie je pojednán zcela v souřadnicích dobové humoristické produkce, jež byla k podobným novotám víc než skeptická.3 Letadlo je tak sice v textu objektem nedostižného snění, ovšem snadno prohlédneme, že toto snění je míněno jen ironicky. Aeroplán tu vystupuje v roli dopravního prostředku, který by hypoteticky umožnil uniknout z aktuálních nepříjemností pozemšťanů: z omezení, jež pro turistu představuje soukromé vlastnictví pozemků, a ovšem také z prachu, dýmu a všeobecného ohrožení, kterými rozšafné a klid hledající výletníky obtěžuje jiný zázrak moderní techniky neurvale pospíchající vpřed — automobil: […] Jdeš po silnici. Na svém výletě máš radost ze zeleně, z krav i z kobyl tak dlouho, dokud nepředjede tě jak čert vpřed řítící se automobil. V oblacích dýmu benzinového a v mračnech prachu tvorové se dusí. Kdo k štěstí nos má, rukou tiskne ho; ovšem též k tomu prsty míti musí. 1 2 3

Neumann, Stanislav Kostka: Oltář umění a nový patos. Lidové noviny 21, 1913, č. 227, 20. 8. (ráno), s. 1—2. Gellner, František: Bez příslušných buněk, LA PNP, fond František Gellner. Fronk, Václav: Sebereflexe české společnosti. Přelom 19. a 20. století v perspektivě humoristických časopisů. Václav Fronk, Bílina—Praha 2011, s. 135—141.

432

433


Stranou se uchýlíš. To pod okap jsi přišel z deště. Náhle končí mez ta či stezka ta. A třeba ještě chlap se na tě osopí: „Je tady cesta?“ V lese si čtením četných výstrah zrak lze zkazit… Ach, proč nemohu v tu ránu v oblohu modrou vzletět jako pták či aspoň vznést se na aeroplánu?!!4

4 [Gellner, František]: Putování za zdravím. Lidové noviny 22, 1914, č. 120 (Večery, č. 18), 2. 5. (ráno), s. 144, signováno: F. G.

Místo závěru


57 F. Gellner: Putování za zdravím (1914); automobil, coby jedna z mnoha nepříjemností obtěžujících výletníka, vpravo dole.

434

435


Kalendárium Gellnerova života a díla 19. června 1881 Narození Františka Gellnera do rodiny židovského obchodníka Karla Gellnera (* 1847) a jeho manželky Gabriely, rozené Fischelové (* 1851). František byl šesté ze sedmi dětí, dospělého věku se dožili jen čtyři sourozenci: vedle Františka Gellnera starší bratři Gustav a Pavel a mladší sestra Alžběta, zvaná v rodině Elsa. Rodina žila v domě na Staroměstském náměstí čp. 26/I v Mladé Boleslavi. 1891—1899 František Gellner studuje na mladoboleslavském českém gymnáziu. Jeho studijní výsledky nejsou nijak skvělé, zato jeví umělecké sklony a projevuje politicky radikální smýšlení. Dle pozdější vzpomínky spolužáka z gymnázia Josefa Macha (1883—1951) měla rodina pro obojí jisté pochopení, Karel Gellner, sám tíhnoucí k sociální demokracii, předplácí Nový kult a Moderní revue. Básněmi, překlady a kresbami přispívá František Gellner do rukopisných studentských časopisů Lípa (1894—1895), Lucerna (1896), Pêle­‑mêle (1896—1897) a Mládí (1898—1899) (k tomu srov. článek Josefa Macha Kreslířské počátky Františka Gellnera). Autobiograficky laděný rukopisný fragment z pozdějšího období dokládá záhy probuzené erotické zájmy gymnaziálního studenta. září 1896 První práce Františka Gellnera vydaná tiskem — v humoristickém časopise Švanda dudák vychází pod pseudonymem jeho báseň Patnáct lah‑ ví koňaku. noc ze 4. na 5. prosince 1897 Útok na dům Karla Gellnera. Vzrůstající antisemitismus v české společnosti se v Mladé Boleslavi projevil při příležitosti národních demonstrací proti zrušení Badeniho jazykových nařízení; po klidné večerní demonstraci byla ve většině židovských domácností v Mladé Boleslavi v noci neznámými útočníky vytlučena okna. jaro 1899 František Gellner skládá napoprvé maturitní zkoušku a 26. 6. 1899 je mu vystaveno maturitní vysvědčení.

436

437


podzim 1899 — začátek léta 1901 Studium na technice (Technische Hochschule) ve Vídni. Ve Vídni žijí vzdálenější příbuzní (jde o rodinu otcova bratra; osud sestřenic se možná stal inspirací pro Gellnerovu pozdější báseň Princezna). Bratr Gustav (1871—1942) byl vojenským lékařem a v době Františkova vídeňského pobytu konal službu v Kremži nad Dunajem (Krems an der Donau) nedaleko Vídně, oba bratři se během této doby navštěvovali. Se zbytkem rodiny udržuje Gellner korespondenční styk, většina dochované korespondence s matkou se týká v první řadě finančních a jiných požadavků. Vede pravděpodobně bujný noční život. Účastní se politických schůzí, stýká se také s českými anarchisty žijícími ve Vídni, tím budí zájem policie, a v důsledku je na něj policejním ředitelstvím vedena složka. Navazuje kontakt se skupinou „intelektuálních anarchistů“ kolem Stanislava Kostky Neumanna (1875—1947) a jeho časopisu Nový kult, podle pozdější Neumannovy vzpomínky se Gellner přihlásil k subskripci časopisu roku 1900 korespondenčním lístkem vyzdobeným vlastní kresbou (lístek pravděpodobně není dochován). konec roku 1899 V Novém kultu vychází první Gellnerovy příspěvky; začíná tak aktivní spolupráce s tímto časopisem, v první fázi zde Gellner otiskuje jen své verše. podzim 1900 Gellner začíná své příjmení psát v korespondenci i nadepsání svých prací s jedním ­‑l­‑. Matku opakovaně žádá, aby mu korespondenční lístky (tedy tu korespondenci, u níž je použitý jazyk na první pohled viditelný) psala česky; tento požadavek lze pravděpodobně interpretovat jako snahu o demonstrativní přihlášení se k češství. 8. prosince 1900 První přijatý příspěvek do časopisu české literární dekadence Moderní revue. 1. května 1901 Jsou otištěny dvě první známé Gellnerovy karikatury, obě vycházejí v Novém kultu. červen 1901 Gellner končí svá studia ve Vídni; konec pobytu, patrně do jisté míry úkorně prožívaný, ho inspiroval mj. k básni Před odjezdem (datována na květen 1901, tištěna 1. 7. 1901 v Novém kultu jako nejstarší tištěná báseň pozdější sbírky Radosti života). Jako následek svého erotického života ve Vídni si odnáší venerickou chorobu (S. K. Neumann vzpomínal, že se s ní v přátelském kruhu netajil a že ji pečlivě léčil). Dle Gellnerovy vlastní poznámky šlo o syfilis. Kalendárium Gellnerova života a díla


polovina roku 1901 Vychází Gellnerova první sbírka Po nás ať přijde potopa!, vydána je nákladem S. K. Neumanna v edici Knihovna Nového kultu. prázdniny 1901 Gellner pobývá v Mladé Boleslavi v domě rodičů. 14. srpna 1901 Josefu Svatopluku Macharovi (1864—1942) píše, že pracuje na románu; patrně zůstalo jen u záměru, snad více či méně rozpracovaného, v pozůstalosti se nedochovalo nic, co by bylo možné identifikovat jako celek rukopisu románu. podzim 1901 Začíná studovat na báňské akademii v Příbrami. Dostává se tak do prostředí, kde se příbramští horníci mísí s mezinárodním studentstvem vysoké školy a mariánskými poutníky na Svatou Horu. Přibližně do stejné doby spadá také počátek Gellnerových osobních styků s okruhem Neumannovy olšanské vily a počátek komplikovaného milostného vztahu s Marií Majerovou (1882—1967). Dle vyjádření z Gellnerova dopisu Majerové z 9. 8. 1903 se první etapa tohoto vztahu odehrála v období od listopadu 1901 do prosince 1902; Majerová byla po tuto dobu zároveň citově vázána i ke svému druhu Josefu Stivínovi (1879—1941; vystupoval pod literárním pseudonymem Josef Foltýn). Gellner zpětně zhodnotil poměr takto: „Jediné, co by se mi mohlo vytknouti, je, že jsem s Tebou chodil, ačkoli jsem o Tvém poměru k Stivínovi dobře věděl. U cizího krbu jsem se neohříval nikdy předtím a doufám, že mi toho ani nikdy příště nebude třeba. Omluvou mého tehdejšího chování byla moje deprimovanosť.“ 13. listopadu 1901 Gellner Majerové posílá dopis s básní Z protějšího břehu, již jí dedikoval. 23. listopadu 1901 V příbramském hotelu U Císaře rakouského se Gellner účastní „skoku přes kůži“, slavnostního rituálu, během nějž byli nováčci báňské akademie přijímáni do hornického stavu. prosinec 1901 V dopise Marii Majerové se svěřuje, že píše román. Nic, co by bylo možné považovat za jeho rukopis, se v pozůstalosti nedochovalo. Témata naznačená v tomto dopise ovšem odpovídají Gellnerově hře Přístav manželství. 1. prosince 1901 V časopise Rudé květy je publikována báseň Marie Majerové Vánoční, doprovozená Gellnerovou ilustrací; jde o Gellnerovu vůbec první známou 438

439


tištěnou ilustraci a zároveň o jeho první příspěvek v Rudých květech, v následujících letech zde otiskne své karikatury a několik básnických překladů. 25. ledna 1902 V revue Rozhledy vychází recenze Arneho Nováka (1880—1939) na sbírku Po nás ať přijde potopa!. Mladý kritik Gellnerovu knihu prudce odmítl; jeho výroky o tom, že sbírku „vyplňují témata erotická v slohu nejnižší noční kavárny a nejhnusnějšího kupletu češtinou zablácené ulice“ a že jde o „nestoudnou knížku“, se později staly emblémem dobového nepochopení básníka, většina soudobých kritik ovšem sbírku přijala kladně a také sám Novák v pozdějších letech Gellnerovo dílo hodnotil podstatně příznivěji. 26. ledna 1902 Gellner se účastní ustavující schůze Kruhu českých spisovatelů, literárního spolku vzniklého z iniciativy Hanuše Jelínka (1878—1944) a Viktora Dyka (1877—1931). Kruh si kladl za cíl podporovat literáty generace devadesátých let i nejmladší autory. Část spisovatelů, a František Gellner mezi nimi, se brzy od spolku distancovala pro údajnou přílišnou konzervativnost tohoto uskupení. Gellner svůj odtažitý postoj patrně tematizuje v básni Na vysvětlenou, tištěné v Novém kultu 1. 3. 1902. Členem Kruhu se nestal. 1. února 1902 Gellner a Neumann reagují v Novém kultu na Novákovu kritiku, Neumann je autorem textu Arne Novák, Gellner jej doprovodil Novákovou karikaturou. 19. dubna 1902 Gellner se dostavil k vojenskému odvodu. květen a červenec 1902 V Moderní revue jsou otištěny dva bloky po třech Gellnerových básních (Píseň, Nokturno, Vzrušení; Nejlépe bylo by, Svatební, Rybník), všechny tyto texty budou později zařazeny do Gellnerovy druhé sbírky Radosti života. podzim 1902 Gellner pokračuje ve studiu v Příbrami. Vánoce 1902 Během své návštěvy u Gustava Gellnera diktuje František bratrovi rozsáhlé pasáže své hry Přístav manželství. Hra byla započata již dříve a později byla ještě vícekrát dopisována i přepisována. Kalendárium Gellnerova života a díla


1903 Gellner v průběhu roku tiskne v Novém kultu a Rudých květech své básnické překlady, především z Heinricha Heina. polovina roku 1903 Vychází druhá Gellnerova sbírka Radosti života. Vydána je nákladem časopisu Moderní život, orgánu spolku literátů mladé generace Syrinx. Sám Gellner líčil později okolnosti vydání své knihy tímto uskupením s humornou nadsázkou. duben 1903 Gellner se účastní sjezdu českých anarchistů. červen 1903 V dopise Josefu Svatopluku Macharovi ze 4. 6. 1903 Gellner uvažuje o možnosti odjet do Afriky, později se k myšlence znovu vrací v dopise Marii Majerové; potenciální budoucnost důlního inženýra ve zlatých dolech v Africe se stala motivem také v jeho básni s incipitem „Konečně je to možná věc“. srpen 1903 Ve vztahu s Marií Majerovou (jež se již roku 1902 odstěhovala s Josefem Stivínem do Rokycan a tam se jim 31. 8. 1902 také narodil syn Pravoslav) dochází k ostré rozepři. Majerová se rozhodla přerušit s Gellnerem styky, je možné, že při této příležitosti byla rovněž část předchozí vzájemné korespondence zničena. 4. listopadu 1903 Na řádné valné hromadě spolku studentů báňské akademie Prokop byl Gellner zvolen místopředsedou spolku. 1904 Je vydána kniha Karla Horkého (1879—1965) Inkognito s Gellnerovou obálkou. Nákladem Nového kultu vychází satira Karla Havlíčka Borovského Křest svatého Vladimíra, doprovozená Gellnerovými ilustracemi. Karel Vohryzek (1876—1933) vydává knihu Siegfrieda Nachta Všeobecná stávka ve vlastním překladu, Gellner pro knihu vytvořil obálku. Gellner spolupracuje též na dalších nakladatelských podnicích S. K. Neumanna: publikuje v Novém kultu i jeho satirické příloze Šibenič‑ ky (zde zejména karikatury), účastní se pořádání antologie básnických překladů Výbor z Heina — do knihy je zařazeno několik Gellnerových překladů tohoto básníka a pro obálku vytvořil Heinův portrét. Krom toho přispívá do dalších radikálně levicových časopisů, Rudých květů a Omladiny. 440

441


10. května 1904 V Novém kultu vychází první známý tištěný Gellnerův publicistický text vůbec, fejeton Dopis z Příbrami, vysmívající se poměrům v hornickém městě. 10. června 1904 Gellner se zapojuje do polemické výměny S. K. Neumanna s redaktory časopisu Rozvoj, reprezentujícího pokrokové česky orientované Židovstvo, na stránkách Nového kultu publikuje svůj antisemitský článek „Židovská otázka“. 3. října 1904 Počátek Gellnerovy vojenské služby u 10. zeměbraneckého pluku v Litoměřicích. Gellner coby jedinec s ukončeným vyšším vzděláním (maturita) využil práva jednoročního dobrovolníka. O poměrech na vojně píše Gellner ve dvou nedatovaných konceptech dopisu Marii Majerové. Listy svědčí — stejně jako pozdější Gellnerovy vzpomínky a fejetony — o subjektivně nepříjemném střetu jedince, který nebyl fyzicky ani psychicky příliš disponován k vojenskému drilu, s prostředím c. k. armády. listopad 1904 Neumann odchází se svou novou životní družkou Boženou Hodačovou (1882—1967) z Prahy do Vídně, stávající okruh kolem olšanské vily se postupně rozpadá. 1905 Utlumení Gellnerovy publikační činnosti. Vychází sbírka Karla Horkého Paličovy sloky s Gellnerovými ilustracemi a sbírka Fráni Šrámka Života bído, přec tě mám rád s Gellnerovou obálkou. září 1905 Konec Gellnerovy vojenské služby; dosáhl hodnosti svobodníka. 11. října 1905 V dopise Hanuši Jelínkovi píše, že dokončil komedii Přístav manžel‑ ství (hra ovšem za autorova života nevyšla tiskem a nebyla ani provo­zována). pravděpodobně druhá polovina října nebo listopad 1905 Odjezd do Mnichova za malířskými studiemi a snad též vidinou, že zde získá obživu jako malíř a ilustrátor. Pobyt v Mnichově byl jen krátký, město patrně nesplnilo Gellnerova očekávání (proto dopisuje Macharovi o adresu na Františka Kupku /1871—1957/, žijícího v Paříži, kam se hodlá přesunout; od Kupky doufá získat kontakty v novém prostředí). Kalendárium Gellnerova života a díla


přelom roku 1905 a 1906 Pravděpodobný počátek Gellnerova prvního pobytu v Paříži. (První Gellnerovo úřední přihlášení k pobytu v Paříži je ovšem známo až z 20. 3. 1907). Tři koncepty dopisů francouzským anarchistům dokládají, že jeho znalost jazyka byla velmi špatná. Cesta do Mnichova a Paříže znamenala pravděpodobně konec rodičovské finanční podpory. 1906—1907 Období Gellnerova života, o němž schází téměř jakékoliv informace. Pobývá v Paříži a posílá své karikatury, básně a publicistické texty do českých tiskovin (Kramerius), zejména však tiskovin anarchistických (Nová Omla‑ dina, Komuna, Chuďas, Šibeničky, Práce). Pokouší se v Paříži uchytit jako kreslíř, známo je několik karikatur, které otiskl ve francouzských anarchistických listech Le temps nouveaux, Cri de Paris a Le Témoin; další publikační činnost ve francouzském tisku se nepodařilo dohledat, vyloučena však není. Do Paříže přijíždí také Marie Majerová (pobývala zde v letech 1906 a 1907), obnovují s Gellnerem osobní styky a patrně i milostný vztah. Společnými známými se stává okruh anarchistické debatní skupiny Causeries Populaires kolem Alberta Libertada (1875—1908) (Majerová do jejího prostředí umístila děj svého pozdějšího románu Náměstí Republiky, Gellner se o Libertadovi zmiňuje již roce 1906 ve fejetonu O počestném člověku a v jednom ze svých článků s titulem Pařížská korespondence; s odstupem Libertadovi věnoval vzpomínku v textu Sokrates pařížské chudiny). 1907 Výběr šesti básní z Gellnerových sbírek byl zařazen do antologie Nová česká poezie (Josef R. Vilímek, Praha 1907). Gellner vytváří návrh obálky pro knihu Marie Majerové Panenství. podzim 1907 Pravděpodobný začátek studia na Akademii výtvarných umění (Akademie der bildenden Künste) v Drážďanech. V návaznosti na výtvarná studia začínají vznikat Gellnerovy oleje. 1908 Gellner omezuje svou publikační aktivitu, pro tento rok se nepodařilo dohledat žádnou tištěnou práci. Píše emotivní milostný dopis (dochovaný jen ve fragmentu) Marii Majerové, v němž prosí o jakýkoliv kontakt. 1909 Publikuje své první prozaické texty, tiskne je v rubrice fejetonu sociálnědemokratického listu Právo lidu. Kontakt na redakci pravděpodobně 442

443


zprostředkovala M. Majerová, Gellnerova spolupráce s Právem lidu však neměla dlouhého trvání. Marie Majerová se pokoušela Gellnera získat také k výtvarné spolupráci se sociálnědemokratickým satirickým časopisem Kopřivy (který redigoval její manžel Josef Stivín), což Gellner odmítl, a patrně také k ilustrování knih pro Tiskové družstvo Českoslovanské strany sociálnědemokratické — i z této spolupráce sešlo. léto 1909 Gellner se účastní vojenského cvičení v Mladé Boleslavi (rukuje 15. 7. 1909 na čtyři týdny). podzim 1909 V Drážďanech získává pro svou malířskou práci vlastní ateliér. březen 1910 Na malířské akademii získává za svou práci čestné uznání. Vzápětí z akademie odchází (formálně své studium pouze přerušil, ale v dopise Marii Majerové prozrazuje, že svou zdejší činnost vnímá jako neuspokojivou a že se do Drážďan již nemíní vrátit); váhá patrně poněkud stran svých dalších plánů a krátce nejspíš pobývá v Mladé Boleslavi. srpen 1910 Úředně se hlásí k pobytu v Paříži. O obrysech jeho života zde v letech 1910—1911 opět schází podrobnější zprávy. 1910 Tři Gellnerovy básně jsou editorem Františkem Serafínským Procházkou (1861—1939) zařazeny do antologie Česká lyra. Nárys české lyriky novo‑ dobé (Unie, Praha 1910). říjen 1910 Gellner začíná z Paříže básněmi a kresbami přispívat do časopisu Kari‑ katury (spolupráce trvá ještě v následujícím roce). Dne 24. 10. 1910 zde vychází jeho práce Kronika, báseň doplněná přímo v textu šesti karikaturními ilustracemi. Poprvé tak vzniká typ autorského útvaru kombinujícího vizuální a textovou složku v jediném celku, jenž bude pro Gellnerovu veršovanou publicistiku dalšího období typický. leden 1911 Vychází první část románu Marie Majerové Náměstí Republiky (Květy 33, 1911, leden, s. 20—32), čerpající tematicky ze zkušeností s anarchistickým okruhem kolem A. Libertada a Causeries Populaires. Majerová připisuje dle svého slibu vysloveného v dopise z prosince 1910 tento román Gellnerovým iniciálám. Kalendárium Gellnerova života a díla


jaro 1911 V korespondenci s americkým Čechem Karlem Kratochvilem, obchodním zástupcem amerického krajanského spolku k vydávání české literatury Literární kroužek, Gellner zjišťuje, zda by se v americkém tisku ne­uplatnil jako kreslíř a karikaturista. Dostává zápornou odpověď. V květnu nebo začátkem června se pak vrací z Paříže do Čech, pobývá pravděpodobně v Praze (15. 6. koncipuje vojenské správě žádost, aby mohl konat vojenské cvičení v Praze, kde je „nyní usedlý“). začátek roku — srpen 1911 Vrcholí Gellnerova spolupráce s časopisem Karikatury. Na jaře publikuje ve Zlaté Praze a Zvonu své tři rozsáhlé epické básně Setbius, Princezna a Osud (na podzim pak ve Švandovi dudákovi vychází ještě báseň Přísaha). Rozměrná veršovaná epika znamená v Gellnerově tvorbě významné rozšíření žánrového repertoáru. červenec 1911 Neumann v Lidových novinách otiskuje svou vzpomínku Bratři Hartman­ nové, v níž období anarchistické literární bohémy kolem olšanské vily hodnotí jako uzavřenou kapitolu. srpen—září 1911 Poté, co Neumann z pozice stálého spolupracovníka redakce brněnských Lidových novin zprostředkoval jejich vedoucímu redaktoru Arnoštu Heinrichovi (1880—1933) kontakt, přijímá Gellner nabídku stát se přispěvatelem listu a jeho beletristické přílohy Večery a korespondenčně domlouvá podrobnosti nadcházející spolupráce. Nejprve se kvůli ní nechce stěhovat do Brna (viz koncepty dopisů Jaroslavu Stránskému a Arnoštu Heinrichovi), na základě informací od Neumanna se pokouší získat v redakci místo s fixním platem, ale je Heinrichem prozatím odkázán na řádkové honoráře a odměňování za jednotlivé odvedené kresby. Poté se Lidové noviny stávají Gellnerovou domovskou redakcí, kam směruje naprostou většinu své kreslířské i literární produkce. podzim 1911 Gellner se nejpozději v listopadu, ale patrně již dříve stěhuje do Brna. 30. září 1911 Ve Večerech otiskuje karikaturu Český sněm jako svůj první příspěvek pro Lidové noviny. 1912 Gellner publikuje ve Večerech i Lidových novinách karikatury, publicistické satirické básně doprovozené přímo v textu ilustracemi, fejetony, 444

445


humoristicky laděné povídky i několik lyrických básní (některé byly později zařazeny do sbírky Nové verše). V průběhu celého roku uveřejňuje na pokračování v rubrice fejeton svou nejrozsáhlejší básnickou práci vůbec, epickou skladbu Don Juan, od srpna do října pak i svou nejrozsáhlejší prozaickou práci, román Potulný národ. Pokud jde o ideové vyznění jeho satirické politické tvorby, následuje Gellner věrně názorové směřování Lidových novin coby tiskového orgánu Lidové strany pokrokové; v jeho aktuálně cílených pracích je znát stále větší obeznámenost s politickým děním Moravy, činně se účastní místního politického i kulturního dění. Během roku se (v souvislosti s počátkem vydávání klerikálního listu Den a stupňujícího se střetu Lidové strany pokrokové s klerikály) prominentní postavou Gellnerových karikatur stává monsignore Jan Šrámek. Začíná spolupracovat s Leošem Janáčkem (1854—1928) na tvorbě libreta k opeře Výlet pana Broučka do Měsíce na námět fantasticko­‑utopické satirické prózy Svatopluka Čecha. Gellner byl jedním z mnoha autorů, kteří se na tvorbě libreta postupně podíleli; jeho spolupráce se datuje do let 1912—1913. Opera měla premiéru teprve v roce 1920 pod názvem Výlety páně Broučkovy (oproti původnímu záměru Janáček připsal ještě díl zpracovávají námět Čechovy prózy Nový epochální výlet pana Broučka, tento‑ krát do patnáctého století), z Gellnerem připravených textů byla v definitivním znění libreta použita jen část. leden—únor 1912 Gellner si získává mezi čtenáři Lidových novin popularitu souborem karikatur politických osobností Moravy, jež zachytil přímo na zemském sněmu; karikatury nesly název Z moravského sněmování a vyšly v celkem čtyřdílné sérii. (Na úspěch cyklu Gellner navázal na jaře obdobnou řadou z říšského sněmu s titulem Z vídeňského parlamentu.) červenec 1912 Je přizván, aby se stal členem Moravského kola spisovatelů, literárního spolku sdružujícího moravské spisovatele, který byl založen na ustavující schůzi 5. 7. 1912. Gellner se k účasti na tomto spolku postavil odmítavě, a to s odvoláním na spory svého přítele Neumanna s částí moravské literární scény mj. o zemskou literární subvenci. září 1912 Gellner žádá Františka Serafínského Procházku, aby byly jeho básně vyřazeny ze znovu vydávané antologie Česká lyra i z připravovaného výboru Česká epika (Procházka byl editorem těchto výborů); vyhověno je mu jen v druhém případě.

Kalendárium Gellnerova života a díla


1913 Gellner tiskne ve Večerech i Lidových novinách karikatury, publicistické satirické básně doprovozené ilustracemi, fejetony, povídky i lyrické básně (jež jsou později zařazeny do sbírky Nové verše), ve větší míře zde začíná také uveřejňovat básnické překlady (É. Verhaeren, J. Richepin, A. Vacquerie, P.­‑J. de Béranger, A. de Musset, J. de La Fontaine; jako první básnický překlad F. Gellnera pro Lidové noviny vyšla 21. 9. 1912 báseň Pastva F. Mistrala). leden 1913 Gellner se rozhodl vyhovět žádosti Boženy Hodačové, aby se stal poručníkem její dcery Soni (1905—1971), poté co se její předchozí poručník Josef Holý (1874—1928) této funkce kvůli literárním sporům s Neumannem zřekl. Hodačová měla svou dceru z nesezdaného soužití se Stanislavem Kostkou Neumannem, ovšem dle rakouských zákonů děti svobodných matek musely mít do doby své plnoletosti poručníka. 1. ledna 1913 Gellner se z rozhodnutí majitele Lidových novin Adolfa Stránského (1855—1931) stává řádným členem redakce s fixním platem (200 korun měsíčně). Pro přílohu Večery obstarává příspěvky na poslední stranu. Ekonomickou výhodnost spolupráce s Lidovými novinami, včetně té i jen externí, tematizuje Gellner v dopise Fráňovi Šrámkovi (1877—1952). září 1913 Gellner obesílá Zeyerův fond České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Uchází se zde o finanční podporu s rukopisem sbírky Výpravné básně (obsahovala patrně především starší rozsáhlejší básnickou epiku, celek ovšem není dochován). říjen 1913 Dle pozdější citace Emanuela Lešehrada (1877—1955) z Gellnerova dopisu nabízí Gellner patrně svůj román Potulný národ a případně též tematicky příbuzné povídky k vydání nezjištěnému nakladatelství; tento záměr nebyl realizován. 1. října 1913 V Lidových novinách začíná vycházet Gellnerův překlad románu Luciena Descavese Poddůstojníci (jde o Gellnerův jediný prozaický překlad; nebyl dokončen). 1914 V první půli roku pokračuje Gellner v neztenčené intenzitě v práci pro Lidové noviny. Své politické angažmá staví také na institucionální 446

447


bázi (Občanský klub lidové strany pokrokové v Brně, Jednota českožidovská, Brněnská matice školská). S nakladatelstvím Fr. Borový jedná o vydání své sbírky Nové verše. Kniha měla být patrně zařazena do bibliofilské edice Zlatokvět jako její druhý svazek (snad s Gellnerovými vlastními ilustracemi). Tato knižnice se zaměřovala na tvorbu současných českých autorů v úpravě a s výtvarným doprovodem soudobých umělců. Jako první svazek byl proponován Krysař Viktora Dyka v úpravě a s dřevoryty Františka Kysely (1881—1941), z korespondence se zdá, že Kysela nedodržel nakladatelské termíny, čímž se celá edice dostávala do časového skluzu. V polovině roku do nakladatelského provozu vstoupily válečné události. Krysař tak byl nakonec vydán až roku 1915 a Nové verše vyšly v jiné edici u Fr. Borového teprve posmrtně r. 1919 a patrně v jiné úpravě, než bylo původně proponováno (např. podobiznu na straně 6 kreslil Gellner původně pro plánovanou antologii autorů nakladatelství Borový, která nakonec nebyla realizována). únor—březen 1914 Gellnerova korespondence z tohoto období potvrzuje, že se stal v moravských poměrech známou a žádanou osobností. Ladislavem Knotkem z redakce Ostravského deníku je vyzván, aby nakreslil politické karikatury pro masopustní číslo listu. Místní nábytkářskou firmou je žádán o vytvoření reklamy kombinující verše s obrázkem. Přibližně ve stejném období také vytváří plakát k otevření dna propasti Macocha. Obrací se na něj také jihlavský nakladatel Ondřej Kypr (1883—1959) s nabídkou na vydání knihy povídek v nově založené edici Kyprova lidová knihovna zábavy a poučení; Gellner se po kratším vyjednávání finančních podmínek uvolil z již otištěných textů výbor sestavit. 10. února 1914 Občanský klub Lidové strany pokrokové v Brně koná výroční valnou hromadu, Gellner je zvolen do výboru klubu jako jednatel. jaro 1914 Gellner se výrazněji angažuje v organizaci českožidovského hnutí. Spoluzakládá brněnskou pobočku Českožidovské jednoty, spolku pro českou asimilaci Židů. Dne 20. 6. 1914 se koná ustavující schůze. Se Zdeňkem Kratochvílem (1883—1961), Josefem Ladou (1887—1957) a Vratislavem Hugem Brunnerem (1886—1928) s největší pravděpodobností plánují vydávat samostatný karikaturistický list; plán se nepodařilo realizovat. duben 1914 V nakladatelství Ondřeje Kypra je vydána kniha Gellnerových povídek Cesta do hor a jiné povídky. Na knihu vycházejí jen dvě recenze, obě nepříznivé. Kalendárium Gellnerova života a díla


Gellnerově rukopisu sbírky Výpravné básně je udělena podpora fondu Julia Zeyera. Výpravné básně nikdy jako celek vydány nebyly, část rozsáhlejší epiky, již pravděpodobně tento soubor obsahoval, Gellner zařadil do rukopisu své poslední sbírky Nové verše. červenec 1914 Dne 25. 7. 1914 Rakousko­‑Uhersko částečně mobilizuje; 28. 7. 1914 vyhlašuje válku Srbsku, začala světová válka; 31. 7. 1914 je v Rakousku­‑Uhersku vyhlášena všeobecná mobilizace. František Gellner je povolán do zbraně, rukuje ke svému domovskému pluku v Mladé Boleslavi. Dle vzpomínek přátel byl v době mobilizace fyzicky indisponován, zmiňovány jsou potíže s chůzí (tyto obtíže zmiňuje i dopis s nezjištěnou M. z 26. 7. 1914; šlo patrně o Gellnerovu aktuální milostnou známost, její dřívější ztotožnění s Marií Majerovou je nejspíš omylem). srpen 1914 Gellner pobývá coby mobilizovaný v Mladé Boleslavi, čas volna tráví s rodinou bratra Pavla, jenž se v Boleslavi stará o rodinný obchod. 22. srpna 1914 Gellnerova jednotka se vydává na cestu směrem na haličskou frontu. 15. září 1914 Datace korespondenčního lístku, jejž František Gellner odeslal polní poštou svým rodičům už z blízkosti fronty. Jde o poslední známou zprávu od něj: „Milí rodiče, už jsme přišli na místo, je to tu dost zajímavé, bližší určení míst a času není radno psát, poněvadž pak pošta takové lístky neexpeduje. Jsem zdráv, nepřítele jsme ještě neviděli. Doufám, že i Vám, jakož i celé rodině se dobře vede. Od Vás jsem dosud žádnou zprávu nedostal. Tak se mějte pěkně a pozdravujte! Váš Franta.“ Další stopa se ztrácí, dle svědectví vojáků z jeho pochodové setniny reprodukovaných později ve vzpomínce Josefa Macha si při ústupu zcela vyčerpán rezignovaně sedl vedle cesty a odmítl jít dále. Žádné další zprávy o jeho následném osudu se nepotvrdily, armádou začíná být veden jako nezvěstný.

448

449


58 F. Gellner: Za občanská práva kněží! (1913).


Báseň s karikaturami Za občanská práva kněží s vysvětlivkami

Příloha

(Tištěno in Lidové noviny 21, 1913, č. 133 /Večery, č. 21/, 17. 5. /ráno/, s. 184.) Boží láska k nám již nezná meze, povstal opět nový bojovník, a to za občanská práva kněze, ať je kaplan, nebo kanovník. „Máme již dost kněží v politice,“ napadne snad při tom komusi, „na sněmu a jinde ještě více na procházku vodí tlamu si.“ Milá brachu, ty jsi zpátky o věk, neznáš názor Hynka Bulína, kterak soudí pokrokový člověk, když pak později se vylíná. Hynek Bulín vědomost vám dává, že prý biskup Huyn Šrámkovi sáhnouti chce na občanská práva, ach, jak před Bohem to zodpoví?! Velkou národ z toho vezme škodu, když se budou hlavy svěcené místo o volby a o hospodu starat o své stádo svěřené! Znám je vám všem onen případ starý, pomáhalo se jít na Kohna; odbojníci mají tučné fary, víte již, kdo to vždy odstoná.

450

451


Že mu nikdo na vějičku nesed, páter Šrámek tiše proklíná, náhradu však za obhájců deset v osobě si našel Bulína. Pruské Unionce advokáta dělal v horlivosti národní, teď zas muž ten po bok Šrámkův chvátá, nedivte se — po té povodni! Při tom odváží se předstoupiti před uvědomělé voliče! Lidi, hurtem do toho! Jen chtíti! Vyndejte mu boty z Třebíče!

Vysvětlivky: Text a doprovodné karikatury k němu byly součástí agitace před moravskými zemskými volbami konanými na přelomu jara a léta 1913. Lidové noviny coby tiskový orgán Lidové strany pokrokové agitovaly především proti klerikálním stranám, nový politický soupeř ovšem vyvstal Lidové straně pokrokové také v postavě známého brněnského advokáta Hynka Bulína (1869—1950) — zobrazen je na třetí karikatuře jako nesená postava a na ilustraci poslední. Bulín byl původně členem užšího vedení Lidové strany a pak Lidové strany pokrokové, byl za ni i zvolen do říšské rady. Představoval však vnitrostranickou opozici ke křídlu Adolfa Stránského, které stranu po roce 1907 stále více vzdalovalo od mladočechů a spolupráce s nimi až do pozic jejich krajního protivníka. Z nesouhlasu s touto politikou si roku 1913 Bulín založil stranu vlastní, blízkou Národní straně svobodomyslné (mladočechům). Nazval ji Lidová strana na Moravě, vzápětí s ní kandidoval do moravského zemského sněmu a proti Lidové straně pokrokové vedl v nově založených Moravských lis‑ tech ostrou kampaň. Do vzájemného polemického vymezování se těchto politických subjektů vstoupilo i aktuální téma oběžníku brněnského biskupa Pavla Huyna (1868—1946) z března 1913, v němž biskup kněžím své diecéze zakázal účast na politickém boji a hospodářských podnicích a nařizoval, aby v první řadě hájili zájmy církve a víry, a to podle pokynů biskupových. Tisk spekuloval, že biskupovo nařízení je výsledkem jeho řevnivosti vůči olomouckému arcibiskupovi a že je namířeno především proti osobě politicky agilního kněze a politika Jana Šrámka (1870—1956), zakladatele a předsedy moravské křesťansko­‑sociální strany. Zjevný konflikt v katolickém táboře byl vítaným argumentem Příloha


protiklerikální předvolební agitace, tématu využívaly hojně i Lidové novi‑ ny. Hynek Bulín se pokusil téma obrátit argumentačně proti Lidové straně pokrokové, když obvinil v tisku jejího předsedu Stránského, že s Huynem jednal a za příslib, že jeho osobu budou Lidové noviny šetřit, na něm vymohl oběžník s ničivým dopadem na politické konkurenty Lidové strany pokrokové z řad klerikálů. Bulín přitom použil formulaci, že biskup údajně slíbil, že oběžníkem „zasáhne do občanských práv svých podřízených farářů“, a právě tuto formulaci Gellner ironizuje. Znám je vám všem onen případ starý… Text a doprovodná karikatura narážejí na události roku 1904 spjaté s tehdejším olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem (1845—1915). Kohn byl zvolen do této funkce roku 1892. Přes jistou nelibost dvorských kruhů (Kohn byl prvním nešlechticem a zároveň Čechem v této funkci, navíc z rodiny se židovskými kořeny) byl následujícího roku papežem ve funkci potvrzen. Arcibiskup se postupem času dostal do sporů s olomouckou městskou radou, představiteli místní samosprávy i vládou, stal se výrazným terčem útoků protiklerikálně zaměřeného tisku, ale vzhledem k vlastní přísnosti a tvrdému a ne vždy spravedlivému postupu vůči vlastním kritikům z řad kněží (např. Karlu Dostálu­‑Lutinovovi) si proti sobě popudil i významnou část katolické veřejnosti. Arcibiskupovu situaci nakonec vyhrotila tzv. Rectova aféra: Kohn se snažil vypátrat totožnost pisatele kritických článků v tisku podepsaných pseudonymem Rectus, nechal ovšem zatknout nevinného kněze Františka Ocáska a při pátrání se dopustil pokusu o porušení zpovědního tajemství a porušení listovního tajemství. Aféru řešil i vídeňský parlament, arcibiskupovo postavení se stalo nadále neudržitelné a na nátlak papeže pak roku 1904 rezignoval. Gellner naráží na skutečnost, že pravý kritik Kohna s pseudonymem Rectus, Josef Hofer, v roce 1913 farář v Hrozenkově, byl na začátku dubna 1913 odsouzen k měsíci žaláře za urážku na cti spáchanou na jménu tchána uherskohradišťského starosty Beneše v článku, jejž Hofer napsal v rámci politického boje pro místní klerikální tisk. Lidové noviny tyto události interpretovaly tak, že se pokrokové voličstvo kritikou biskupa Huyna a jeho oběžníku v křesťansko-sociálním tisku nesmí nechat zmást, neboť Hofer se dříve také tvářil při Kohnově kritice pokrokově, ale nynější kauza ukázala, že šlo jen o dočasné oportunní chování. Pruské Unionce advokáta… Lidové noviny obviňovaly Hynka Bulína ze zaprodávání národních zájmů německému kapitálu. Měl se ho dopustit tím, že u českých samospráv moravských obcí lobboval v otázce jejich elektrifikace ve prospěch svého klienta, jímž byly elektrické podniky Union, součást konsorcia německé firmy AEG (Allgemeine Elektricitäts­‑Gesellschaft). 452

453


…po té povodni! Text se vztahuje k následkům ničivé povodně, která v září 1910 postihla obec Kunovice; následně se konaly sbírky na Moravě i v Čechách ve prospěch poškozených. Část těchto sbírek byla organizována komitéty pod patronací představitelů katolické církve a klerikálních stran. Lido‑ vé noviny obvinily jeden z těchto komitétů, že vybrané peníze nerozdělil potřebným, ale vyplatil je zainteresovaným politickým osobám klerikální orientace k financování agitace před zemskými volbami. …Vyndejte mu boty z Třebíče! „Vyndat někomu boty“ je frazém ve smyslu „někoho vyhodit“, „propustit ze služby“, zde míněna služba politická. Hynek Bulín v zemských volbách 1913 kandidoval do moravského zemského sněmu za svou Lidovou stranu v české volební kurii měst na Třebíčsku (byl v tomto volebním okrese nakonec skutečně zvolen, porazil tak kandidáta Lidové strany pokrokové Ludvíka Chluma a stal se jediným poslancem své strany v zemském sněmu).

Příloha


Ediční poznámka Pravopis v citacích z primárních pramenů i sekundární literatury včetně pravopisu cizích slov upravujeme podle současné normy tam, kde úprava nemá vliv na zvukovou realizaci slova, ponecháváme tak tedy například měkká zakončení u feminin vzoru kost. U spřežek s dubletou psaní hranice slov volíme staženou variantu. Problematické psaní velkého, či malého písmene ve slově Žid/žid, Židovstvo/židovstvo řešíme ve prospěch písmene velkého, ovšem s vědomím, že tento problém v zásadě jednoznačně správné řešení nemá; ostatně právě problematické vnímání židovské identity u Františka Gellnera je jedním z témat této práce, a ač židovského původu, nelze o Gellnerovi dost dobře říci, že by se cítil být jednoznačně Židem/židem, ať už v národnostním, nebo v náboženském slova smyslu.5 Taktéž při psaní jména Gellner se přikláníme ke sjednocení jevu a řídíme se územ psaní se dvěma ­‑ll­‑, a to přesto, že Gellner sám používal i podobu jména s jedním ­‑l­‑; výjimkou jsou pouze vybrané citace rodinné korespondence v kapitole páté, a to vzhledem k tomu, že jsou přímou součástí argumentace pro souvislost záznamu jména s vnímáním vlastní národnostní identity. Pro snazší čtenářovu orientaci zvýrazňujeme všechny tituly autorských prací ve vlastním výkladu kurzivou (v bibliografickém záznamu oproti tomu vyhrazujeme kurzivu pouze pro zdrojovou publikaci příslušného textu). Písmo v uvozovkách značí citaci z pramenů v toku textu, delší citace jsou osamostněny do bloků s větším odsazením. U citovaných textů zachováváme původní zvýraznění z originálu v podobě kurzivního písma; na případná vlastní zvýraznění autorky v citovaném textu je čtenář vždy explicitně upozorněn. U delších citací z důvodů úspory místa užíváme znak ¶ k vyznačení předělu odstavců v citovaném originále a lomítko k vyznačení předělu veršů. Hranatá závorka signalizuje vstupy autorské ruky, v kombinaci s třemi tečkami pak výpustku. Prameny v cizích jazycích uvádíme vždy v českém překladu, překlady z angličtiny a němčiny jsou autorčiny (za konzultaci těch německých patří ještě jednou velké díky 5

Podepisujeme slova Michala Frankla k této otázce: „Ve své podstatě je ale spor o psaní velkého či malého písmene neřešitelný, neboť vychází z mylné představy o tom, že identitu židů/Židů žijících na českém území je možné zobecnit a redukovat buď pouze na náboženské vyznání, nebo na příslušnost k židovskému národu. […] Obě formy označování příslušníků židovské menšiny jsou proto možné a oprávněné, byť ani jedna z nich nemůže popsat pluralitu osobních a skupinových identit. Psaní velkého či malého písmene je proto — podle mého názoru — na rozhodnutí každého autora.“ — Frankl, Michal: „Emancipace od židů“. Český antisemitismus na konci 19. století. Paseka, Praha—Litomyšl 2007, s. 21.

454

455


Václavu Petrbokovi), překlady z francouzštiny laskavě poskytla pro účely této práce Adéla Dobešová (jíž rovněž velmi děkujeme). Gellnerovy texty psané francouzsky z počátků jeho pobytu v Paříži jsou v originále vzhledem k jeho nedostatečné znalosti jazyka psány agramatickou francouzštinou s velkým množstvím chyb, v překladu se nepokoušíme tento dojem napodobit, ale reprodukujeme pravděpodobný zamýšlený smysl sdělení. Na několika místech používáme k prezentaci Gellnerových rukopisů genetickou transkripci, použité transkripční značky jsou v těchto případech na příslušném místě připojeny v poznámce pod čarou; text v transkripcích ponecháváme bez pravopisné normalizace. Celé Gellnerovo dílo i velká část citovaných sekundárních zdrojů k němu jsou v plném textu přístupné ve vydání Kritické hybridní edice,6 v práci ovšem odkazujeme vždy na původní vydání či umístění toho kterého pramene.

6

Gellner, František: Dílo. Edd. Jiří Flaišman — Lucie Kořínková — Michal Kosák — Jakub Říha — Pavel Kořínek — Andrea Vítová. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. — Akropolis, Praha 2012.

Ediční poznámka


Seznam citované literatury a pramenů Assmann, Jan: Kultura a paměť. Přel. Martin Pokorný. Prostor, Praha 2001 A. V.: [Zklamáním pro toho, kdo zná F. Gellnera…]. Národní listy 54, 1914, č. 168, 21. 6. (ráno), s. 10 [b. a.]: Administrace Lid. novin: Prémii řádně platícím odběratelům. Lidové noviny 19, 1911, č. 358, 30. 12. (odpoledne), s. 3 [b. a.]: A. E. G. Bulín. Lidové noviny 21, 1913, č. 126, 9. 5. (ráno), s. 3 [b. a.]: Anarchista, Žid a básník. Českožidovské listy 10, 1904, č. 13, 1. 7., s. 4 [b. a.]: Apači v Brně. Beztrestné řádění plattenbrüdrů. Lidové noviny 19, 1911, č. 343, 12. 12. (odpoledne), s. 2 [b. a.]: Armáda a politické strany. Lidové noviny 20, 1912, č. 226, 18. 8. (ráno), s. 3 [b. a.]: Augustiniánský Hlas. Lidové noviny 21, 1913, č. 123, 6. 5. (ráno), s. 5 [b. a.]: Básník a karikaturista Frant. Gellner živ. Venkov 12, 1917, č. 220, 16. 9., s. 5 [b. a.]: Básník František Gellner. Čas 28, 1914, č. 548, 18. 12. (odpoledne), s. 3 [b. a.]: Básník František Gellner nezvěstným. Právo lidu 23, 1914, č. 289, 19. 10., s. 6 [b. a.]: Berlínská otrava rybami. Lidové noviny 19, 1911, č. 357, 29. 12. (odpoledne), s. 2 [b. a.]: Berlínská útulna pro lid bez přístřeší. Lidové noviny 20, 1912, č. 18, 20. 1. (odpoledne), s. 6 [b. a.]: Boj proti methylalkoholu. Lidové noviny 20, 1912, č. 9, 11. 1. (ráno), s. 5 [b. a.]: Čenstochovská peleš lotrovská. Lidové noviny 20, 1912, č. 43, 14. 2. (odpoledne), s. 2 [b. a.]: Česká žena prvním poslancem v Rakousku. Národní listy 52, 1912, č. 162, 14. 6. (ráno), s. 1 [b. a.]: Dojem v Brně. Lidové noviny 19, 1911, č. 345, 14. 12. (ráno), s. 2—3 [b. a.]: František Gellner. Čas 15, 1901, č. 273, 4. 10., s. 2 [b. a.]: Gatě v sukních na ulici. Lidové noviny 19, 1911, č. 71, 12. 3. (ráno), s. 4 [b. a.]: Hromadná otrava rybami. Lidové noviny 19, 1911, č. 356, 28. 12. (ráno), s. 5 456

457


[b. a.]: Hromadná otrava rybami v Berlíně. Lidové noviny 19, 1911, č. 357, 29. 12. (ráno), s. 5 [b. a.]: Hromadná otrava rybami v Berlíně. Lidové noviny 19, 1911, č. 358, 30. 12. (ráno), s. 6 [b. a.]: Hromadná otrava rybami v Berlíně. Lidové noviny 19, 1911, č. 359, 31. 12. (ráno), s. 5 [b. a.]: Hromadná otrava v Berlíně. Lidové noviny 20, 1912, č. 1, 2. 1. (odpoledne), s. 2 [b. a.]: Hromadná otrava v Berlíně. Lidové noviny 20, 1912, č. 4, 5. 1. (ráno), s. 4 [b. a.]: Hromadná otrava v Berlíně. Lidové noviny 20, 1912, č. 5, 6. 1. (ráno), s. 5 [b. a.]: Kapitola A. E. G. Bulín. Lidové noviny 21, 1913, č. 124, 7. 5. (ráno), s. 3—4 [b. a.]: [Karel Havlíček Borovský: Křest sv. Vladimíra…]. Přehled 2, 1903—1904, č. 41, 20. 8. 1904, s. 677 [b. a.]: Karikatura politiky. Lidové noviny 20, 1912, č. 195, 18. 7., s. 3 [b. a.]: Karikaturistovy vzpomínky. Lidové noviny 20, 1912, č. 73, 15. 3. (ráno), s. 5 [b. a.]: Klasobraní ze žurnalistiky. Rozvoj 1, 1904, č. 22, 26. 5., s. 5 [b. a.]: Konec sněmu. Lidové noviny 20, 1912, č. 57, 28. 2. (ráno), s. 4 [b. a.]: Kramářův epilog. Lidové noviny 19, 1911, č. 308, 7. 11. (ráno), s. 1 [b. a.]: Kropáč a šavle. Lidové noviny 20, 1912, č. 222, 14. 8. (odpoledne), s. 2 [b. a.]: Krvežíznivá opice. Národní listy 31, 1891, č. 13, 13. 1. (odpoledne), s. 6 [b. a.]: Literární a umělecká pozůstalost Fr. Gellnera. Lidové noviny 28, 1920, č. 296, 17. 6. (ráno), s. 9 [b. a.]: Literární kritik. Lidové noviny 27, 1919, č. 345, 14. 12. (ráno), s. 4 [b. a.]: [Macochy na Moravě vidí…]. Den 1, 1912, č. 5, 8. 3., s. 2 [b. a.]: Manifestace proti maďarské hrůzovládě v Chorvatsku. Lidové noviny 20, 1912, č. 102, 15. 4. (ráno), s. 1 [b. a.]: Mladoboleslavská komedie se odhaluje. Lidové noviny 20, 1912, č. 181, 4. 7. (ráno), s. 3 [b. a.]: [Na sčítacích arších…]. Humoristické listy 44, 1901, č. 1, 1. 1., s. 3 [b. a.]: Naše obrázky. Kalhotová sukně v Brně. Lidové noviny 19, 1911, č. 77 (Večery, č. 7), 18. 3. (ráno), s. 55 [b. a.]: Naše obrázky. Zavřená česká škola v III. okresu ve Vídni. Lidové noviny 19, 1911, č. 277 (Večery, č. 36), 7. 10. (ráno), s. 287 [b. a.]: Naše vánoční číslo. Lidové noviny 19, 1911, č. 355, 27. 12. (ráno), s. 4 [b. a.]: Ne Palacký — nýbrž Kramář. Lidové noviny 20, 1912, č. 179, 2. 7. (ráno), s. 1 [b. a.]: Neučiníš sobě rytiny ani podobenství… Lidové noviny 20, 1912, č. 223, 15. 8. (ráno), s. 3 Seznam citované literatury a pramenů


[b. a.]: Nezvratný důkaz a pravda [inzerát]. Lidové noviny 19, 1911, č. 354 (Národní hospodář), 23. 12. (ráno), s. 35 [b. a.]: Nové ilustrované vydání Křtu sv. Vladimíra. Lidové noviny 12, 1904, č. 218, 24. 9., s. 5 [b. a.]: Nový kult. Rozvoj 1, 1904, č. 26, 22. 6., s. 5 [b. a.]: Nový objev P. Šrámka. Lidové noviny 20, 1912, č. 106, 19. 4. (odpoledne), s. 1 [b. a.]: O alkoholu methylovém. Lidové noviny 20, 1912, č. 12 (Technická hlídka), 14. 1. (ráno), s. 13 [b. a.]: Obecní rada brněnská. Lidové noviny 19, 1911, č. 346, 15. 12. (ráno), s. 4 [b. a.]: Otravy methylem v Lipsku. Lidové noviny 20, 1912, č. 6, 8. 1. (odpoledne), s. 2 [b. a.]: O ženské kalhoty. Lidové noviny 19, 1911, č. 72, 13. 3. (odpoledne), s. 2 [b. a.]: Pan dr. Adolf Stránský se vzteká na Den. Den 1, 1912, č. 5, 9. 3., s. 2 [b. a.]: Paragraf čtrnáctý. Lidové noviny 19, 1911, č. 319, 18. 11. (odpoledne), s. 1 [b. a.]: P. Holba a P. Macoch. Lidové noviny 19, 1911, č. 347, 16. 12. (odpoledne), s. 1 [b. a.]: Po první bitvě. Lidové noviny 19, 1911, č. 338, 7. 12. (ráno), s. 1 [b. a.]: Poslanecká sněmovna. Lidové noviny 21, 1913, č. 42, 12. 2. (ráno), s. 1—2 [b. a.]: Proces Beilisův. Domnělá rituální vražda. Lidové noviny 21, 1913, č. 277, 10. 10. (odpoledne), s. 2 [b. a.]: Promoklá černá armáda ve Vídni. Lidové noviny 20, 1912, č. 255, 16. 9. (odpoledne), s. 1 [b. a.]: Protestní schůze proti smiřovačkám. Lidové noviny 22, 1914, č. 33, 3. 2. (ráno), s. 3—4 [b. a.]: Red. Frant. Gellner nezvěstným. Čas 28, 1914, č. 392, 19. 10. (odpoledne), s. 4 [b. a.]: Rituální vražda. Den 2, 1913, č. 239, 14. 10., s. 1 [b. a.]: Rituální vražda židovská před soudem. Den 2, 1913, č. 229, 2. 10., s. 2 [b. a.]: Rituální vražda židovská před soudem. Den 2, 1913, č. 236, 10. 10., s. 3 [b. a.]: Rituální vražda židovská před soudem. Den 2, 1913, č. 237, 11. 10., s. 2—3 [b. a.]: Rituální vražda židovská před soudem. Den 2, 1913, č. 238, 12. 10., s. 1—2 [b. a.]: Rozsudek nad čenstochovskými lotry. Lidové noviny 20, 1912, č. 6, 8. 3. (ráno), s. 6 [b. a.]: Slavnost odhalení pomníku Palackého. Národní listy 52, 1912, č. 179, 1. 7. (večer), s. 1—2 458

459


[b. a.]: Smutný cirkus. Paleček 2, 1873, č. 8, 22. 11., s. 64 [b. a.]: Spisovatel a karikaturista Fr. Gellner živ? Venkov 12, 1917, č. 33, 9. 2., s. 3 [b. a.]: Účast venkova. Lidové noviny 19, 1911, č. 345, 14. 12. (ráno), s. 2 [b. a.]: Už je tu!. Lidové noviny 22, 1914, č. 28, 28. 1. (ráno), s. 4 [b. a.]: Už se ozvali. Den 2, 1913, č. 229, 2. 10., s. 2 [b. a.]: Vítězství!. Lidové noviny 19, 1911, č. 345, 14. 12. (ráno), s. 1 [b. a.]: Volba na Mladoboleslavsku. Lidové noviny 20, 1912, č. 152, 5. 6. (ráno), s. 3 [b. a.]: [V sobotu dne 4. února…]. Lidové noviny 19, 1911, č. 37, 6. 2. (odpoledne), s. 1 [b. a.]: Vůdcové sociální demokracie. Mladoboleslavské listy 13, 1900, č. 78, 10. 10., s. 3 [b. a.]: Vzácní hosté na eucharistickém sjezdu. Lidové noviny 20, 1912, č. 259, 20. 9. (ráno), s. 3 [b. a.]: Zákaz dlouhých dámských jehlic. Lidové noviny 20, 1912, č. 198, 21. 7. (ráno), s. 5 [b. a.]: Za rovnoprávnost žen s muži. Národní listy 52, 1912, č. 109, 21. 4. (ráno), s. 3 [b. a.]: Zavřená česká škola ve Vídni. Lidové noviny 19, 1911, č. 277 (Večery, č. 36), 7. 10. (ráno), s. 285 [b. a.]: Zítřejší Večery. Lidové noviny 19, 1911, č. 346, 15. 12. (odpoledne), s. 1 [b. a.]: Zítřejší Večery. Lidové noviny 19, 1911, č. 357, 29. 12. (odpoledne), s. 1 [b. a.]: Zločiny mnichů v Čenstochové. Josef Růžička, Praha 1912 [b. a.]: Z Mladé Boleslavi. Národní listy 37, 1897, č. 336, 5. 12. (ráno), s. 2 [b. a.]: [Žádejte v prodejnách dnešní ranní vydání…]. Lidové noviny 19, 1911, č. 35, 4. 2. (odpoledne), s. 1 [b. a.]: Židovská politika P. Šrámka. Lidové noviny 20, 1912, č. 130, 13. 5. (odpoledne), s. 2 [b. a.]: Židovské knify. Den 1, 1912, č. 5, 8. 3., s. 2 [b. a.]: [Životopis]. In Gellner, František: Drobky z Františka Gellnera. Jota, Brno 1992, s. 166—167 [Bass, Eduard]: Gellner v D­‑37. Lidové noviny 44, 1936, č. 513, 13. 10. (ráno), s. 9, signováno: B Bednařík, Petr — Jirák, Jan — Köpplová, Barbara: Dějiny českých médií. Od počátku do současnosti. Grada, Praha 2011 Bílek, Petr A.: Obraz Boženy Němcové — pár poznámek k jeho emblematické redukci. In Piorecký, Karel (ed.): Božena Němcová a její Babička. Sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky Hodnoty a hranice. Svět v české Seznam citované literatury a pramenů


literatuře, česká literatura ve světě, Praha 28. 6. — 3. 7. 2005, sv. 3. Ústav pro českou literaturu, Praha 2006, s. 11—23 [Bláha, Inocenc Arnošt]: Fr. Gellner: Po nás ať přijde potopa. Básně. Rozvoj 2, 1901, č. 21, 20. 7., s. 315, signováno: In. A. B. Bláhová, Milena — Hykeš, Pravoslav — Pech, Vilém — Starý, Václav — Týml, Václav: Úvodní poznámky. In titíž: Čítanka pro IV. třídu gymnázií. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1953 Blahynka, Milan: František Gellner. Kulturní tvorba 2, 1964, č. 38, 17. 9., s. 13 Blanchard, Pascal — Boëtsch, Gilles — Snoep, Nanette Jacomijn (edd.): Human Zoos. The Invention of the Savage. Actes Sud, Arles 2011 Bouček, Antonín: Vila číslo 45. Lidové noviny 45, 1937, č. 194, 17. 4. (ráno), s. 1—2 Brádka, Hanuš: Vznik opice podle Darwina. Humoristické listy 17, 1875, č. 1, 1. 1., s. 2 Brambora, Josef: Prázdná výstavní síň. Kulturní politika 3, 1947—1948, č. 19, 30. 1. 1948, s. 2 Brehm, Alfred: Život zvířat I. Savci [reprint třetího, přepracovaného vydání]. Přel. Č. Koktal. Dobra & Fontána, Olomouc 1999 Brullé, Pierre — Dixmier, Michel — Theinhardt, Markéta: Orbis pictus Františka Kupky. Mezi symbolismem a reportáží. Arbor vitae, Řevnice 2014 Březina, Otokar: Zasláno [K hořejšímu prohlášení došel tento list…]. Lumír 28, 1899—1900, č. 20, 1. 4. 1900, s. 240 Buriánek, František: Bezruč — Toman — Gellner — Šrámek. Studie o básnících počátku našeho věku. Československý spisovatel, Praha 1955 Buriánek, František: Doslov. In týž: Má píseň ze sna budívá. Ed. František Buriánek. Mladá fronta, Praha 1955, s. 137—143 Buriánek, František: Gellner satirik. In O české satiře. Sborník statí. Ed. František Buriánek. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1959, s. 229—258 Buriánek, František: Generace buřičů. Básníci z počátku 20. století. Univerzita Karlova, Praha 1968 Buriánek, František: Úvod. In Gellner, František: Z díla Františka Gellnera. Ed. František Buriánek. Československý spisovatel, Praha 1952, s. 5—22 Cinger, František: Pouhé literární figurky?. Rudé právo 64, 1984, č. 16, 19. 1., s. 5 [Čapek, Josef]: Pražské výstavy. Výstava obrazů a karikatur Františka Gellnera. Lidové noviny 35, 1927, č. 551, 2. 11. (ráno), s. 7, signováno: jč [Čapek, Karel]: František Gellner: Nové verše. Národní listy 59, 1919, č. 170 (Literární příloha Národních listů), 20. 7. (ráno), signováno: K. Č. 460

461


Čapek, Karel: Zatykač na věčného studenta Roberta Davida, Lidové noviny 44, 1936, č. 624, 13. 12. (ráno), s. 1—2 Čapková, Kateřina: Češi, Němci, Židé?. Národní identita Židů v Čechách. Paseka, Praha—Litomyšl 2005 Červenka, Miroslav: František Gellner a šantánová píseň. In týž: Symboly, písně a mýty. Studie o proměnách českého lyrického slohu na přelomu století. Československý spisovatel, Praha 1966, s. 117—137 Červenka, Miroslav: Lyrika Františka Gellnera. In týž: Styl a význam. Studie o básnících. Československý spisovatel, Praha 1991, s. 52—67 Červenka, Miroslav: Stylistický příspěvek k teorii variant. In týž: Textologické studie. Edd. Michal Kosák — Jiří Flaišman. Ústav pro českou literaturu, Praha 2009, s. 61—72 (původně otištěno in Česká literatura 14, 1966, č. 1, leden, s. 45—51) Darnton, Robert: Úvod. In týž: Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie. Přel. Markéta Křížová. Argo, Praha 2013, s. 16—19 Donath, Oskar: František Gellner. In týž: Židé a židovství v české literatuře 19. a 20. století II. Od Jaroslava Vrchlického do doby přítomné. Oskar Donath, Brno 1930, s. 229—237 Drahoňovský, František Karel: Vybíravá milostenka. In týž: Veselé deklamace. František Karel Drahoňovský, Praha 1879, s. 28—33 [Drtil, Artuš?]: Portréty a karikatury z „národa role dědičné“ IV. Stud nestydatých. Kramerius 2, 1905—1906, č. 6—7, 12. 7. 1906, s. 79—80, signováno: V. O. Dr. V. M.: Svět Štechův a Gellnerův. Moravskoslezský deník 31, 1928, 22. 7. DS.: Památce Františka Gellnera. Lidové noviny 33, 1925, č. 184, 12. 4. (ráno), s. 7 Du Chaillu, Paul B.: Adventures in the Great Forest of Equatorial Africa and the Country of the Dwarfs. Harper and Brothers Publishers, New York — London 1913 [Dvořáková, Helena]: František Gellner. Národní osvobození 8, 1931, č. 168, 19. 6., s. 1, signováno: H. D. Dyk, Viktor: Děje válečné. Lumír 43, 1915, č. 3, 26. 2., s. 144 Dyk, Viktor: Nová česká poezie. Moderní revue 14, 1902—1903, č. 10—11, 8. 7. 1903, s. 561—564 [Dyk, Viktor]: [Poznámky]. Lumír 45, 1917, č. 10, 26. 9., s. 477—479, signováno: V. D. Dyk, Viktor: Vzpomínka na F. Gellnera. In Souborná výstava karikatur a obrazů malíře Františka Gellnera. Říjen—listopad 1927. Výtvarný odbor Umělecké besedy v Praze, Praha 1927, s. 4 [Eisner, Pavel]: František Gellners Prosa. Prager Presse 7, 1927, č. 216, 7. 8., s. 6, signováno: P. E. Seznam citované literatury a pramenů


Fabre, Jean­‑Henri­‑Casimir: Sebevražda skorpiona. Lidové noviny 22, 1914, č. 169, 21. 6. (ráno), s. 13, přel. František Gellner (překlad signován –r.) Fasora, Lukáš: Svobodný občan ve svobodné obci. Občanské elity a obecní samospráva města Brna 1851—1914. Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy, Brno 2007 Fasora, Lukáš — Hanuš, Jiří — Malíř, Jiří (edd.): Moravské vyrovnání z roku 1905. Možnosti a limity národnostního smíru ve střední Evropě. Sborník příspěvků ze stejnojmenné mezinárodní konference konané ve dnech 10.—11. listopadu 2005 v Brně. Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy, Brno 2006 ­‑fer.: Kara Ben Jehuda: Satirický komentář — Drobná témata — Fr. Gellner: Cesta do hor a jiné povídky — Z. M. Kuděj: Majitel zlatých dolů a jiné povídky. Zvon 14, 1913—1914, č. 41, 3. 7. 1914, s. 572 Filípek, Štěpán: Karel Horký — rytíř ulice. Academia, Praha 2015 Fischel, Alfred: Ausgleich und Sprachenfrage. Neue freie Presse 1914, č. 17753, 27. 1. (ráno), s. 1—2 Fischel, Alfred: Vorrede. In týž (ed.): Materialien zur Sprachenfrage in Österreich. Friedr. Irrgang, Brünn 1902, s. VII—VIII Frankl, Michal: „Emancipace od židů“. Český antisemitismus na konci 19. století. Paseka, Praha—Litomyšl 2007 [Freimuth, Leo]: Zázrak. Nový kult 4, 1900—1901, č. 3, prosinec 1900, s. 85, signováno: Heinrich Heine m. p. Fronk, Václav: Sebereflexe české společnosti. Přelom 19. a 20. století v perspektivě humoristických časopisů. Václav Fronk, Bílina—Praha 2011 Gabrielová, Bronislava — Marčák, Bohumil: Kapitoly z dějin brněnských časopisů II. Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, Brno 2003 Gejgušová, Ivana: František Gellner prozaik a publicista. Ostravská univerzita v Ostravě, Ostrava 2007 [Gellner, František]: §§ 222. a 9. Karikatury 3, 1910—1911, č. 27, 3. 7. 1911, s. 4, signováno: St. Pára Gellner, František: III (Pod Svatou Horou v Příbrami). In týž: Radosti života. Básně. Moderní život, Praha 1903, s. 7 Gellner, František: V (Ožeň se bratře, ožeň se bratře!). In týž: Radosti života. Básně. Moderní život, Praha 1903, s. 9 Gellner, František: XVII (Což, páni spisovatelé). In týž: Radosti života. Básně. Moderní život, Praha 1903, s. 29—30 Gellner, František: XX (Konečně je to možná věc). In týž: Radosti života. Básně. Moderní život, Praha 1903, s. 34 Gellner, František: XXVII (Vlak do nádraží zvolna vjel). In týž: Radosti života. Básně. Moderní život, Praha 1903, s. 45—46 Gellner, František: XXXI (V kavárně u stolku lecco se řekne). In týž: Radosti života. Básně. Moderní život, Praha 1903, s. 53 462

463


Gellner, František: XXXV (Noc byla. Usnout nemoh jsem. To z míry). In týž: Radosti života. Básně. Moderní život, Praha 1903, s. 58—59 Gellner, František: A hudba hrála. Nový kult 7, 1904—1905, č. 7, leden 1905, s. 144—145 [Gellner, František]: Aleš ilustrátor. Lidové noviny 20, 1912, č. 317, 17. 11. (ráno), s. 2—4, signováno: F. G. Gellner, František: [Alfons XIII., král španělský]. Kramerius 2, 1905—1906, č. 2—3, 12. 1. 1906, s. 25 Gellner, František: Alfons XIII., král španělský. Kramerius 2, 1905—1906, č. 4—5, 16. 3. 1906, s. 49 Gellner, František: Básně. Ed. Milan Kundera. Československý spisovatel, Praha 1957 Gellner, František: Básně (Spisy Františka Gellnera I). Ed. Miloslav Hýsek. Fr. Borový, Praha 1926 Gellner, František: Básně. Spisy I. Carpe diem, Brumovice 2005 Gellner, František: Básně. Spisy I. Edd. Michal Huvar — Miloslav Hýsek. Carpe diem, Brumovice 2006 Gellner, František: Berlínské Vánoce. Lidové noviny 20, 1912, č. 11 (Večery, č. 2), 13. 1. (ráno), s. 16 Gellner, František: Bez příslušných buněk, LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Bohém. Ed. Vladimír Justl. Odeon, Praha 2006 [Gellner, František]: Božena Viková­‑Kunětická v Brně. Lidové noviny 20, 1912, č. 174, 27. 6. (ráno), s. 4, nesignováno [Gellner, František]: Brněnské radniční hospodářství. Lidové noviny 20, 1912, č. 197 (Večery, č. 29), 20. 7. (ráno), s. 232, signováno: F. G. Gellner, František: Brněnští vlnobaroni. Lidové noviny 20, 1912, č. 225 (Večery, č. 33), 17. 8. (ráno), s. 256 [Gellner, František]: Český sněm. Lidové noviny 19, 1911, č. 271 (Večery, č. 35), 30. 9. (ráno), s. 280, signováno: F. G. Gellner, František: Dech budoucnosti. Nový kult 6, 1903—1904, č. 8, 20. 9. 1903, s. 60 Gellner, František: [Diese schönen allerbesten], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Dílo. Edd. Jiří Flaišman — Lucie Kořínková — Michal Kosák — Jakub Říha — Pavel Kořínek — Andrea Vítová. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. — Akropolis, Praha 2012 Gellner, František: [Díváme­‑li se na trestnice], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Don Juan. Ed. Marie Majerová. Slavoboj Tusar, Praha 1924 Seznam citované literatury a pramenů


Gellner, František: Dopis z Itálie. Červený týden v Itálii — Útěk Jindřicha Malatesty. Lidové noviny 22, 1914, č. 173, 25. 6. (ráno), s. 3—4, signováno: i. [Gellner, František]: Dopis z Příbrami. Nový kult 7, 1904—1905, č. 2 (Šibeničky), 10. 5. 1904, s. 43—44, signováno: Franta Gellner, František: Dopis z Říma. Ze sociální politiky italské — Malatesta — Fráter Bedřich. Lidové noviny 22, 1914, č. 183, 5. 7. (ráno), s. 4, signováno: i. Gellner, František: Drama, román a fejetony. Spisy III. Edd. Michal Huvar — Miloslav Hýsek. Carpe diem, Brumovice 2007 Gellner, František: Drobky z Františka Gellnera. Jota, Brno 1992 Gellner, František: Drobky z Františka Gellnera. Jota, Brno 2005 [Gellner, František]: Drobnosti z oboru umělecké živnosti. Lidové noviny 21, 1913, č. 17, 18. 1. (ráno), s. 1—2, signováno: F. G. Gellner, František: Druhé drobky z Františka Gellnera. Jota, Brno 1993 Gellner, František: Druhé drobky z Františka Gellnera. Jota, Brno 2005 Gellner, František: Fragment [Anarchismus nevyvinul se téměř u nikoho z teoretických náhledů…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [Der Klassenprofessor war der Meinung…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [K hubičce se nepotřebuje pátera], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [Krásné písemnictví, sochařství, malířství, hudba a architektura…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [Kromě zázračného obrazu svatého Damiána…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [Malá petrolejová lampa osvětlovala matně jizbu…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [Náležím taky do kruhu oněch nešťastníků…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment: [Nemám rád v pokoji mnoho nábytku…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [Není tomu ještě tak dávno…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [Od naší prvé rozmluvy působil na mne Horman…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [Suspense tiskové svobody…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [Těžko prý je nepsat satiru…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [úředník byl u banky], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [Ve čtvrtek byl svátek…], LA PNP, fond František Gellner 464

465


Gellner, František: Fragment [Víš zajisté, milá Mařeno…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [V poušti české literatury…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [Výlet pana Broučka do Měsíce], Janáčkův archiv Moravského zemského muzea Gellner, František: Fragment [Začal jsem svou literární kariéru verši…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Fragment [Založit si rodinu je velmi moudré pro člověka myslícího…], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Freie Vereinigung ve Vídni. Nový kult 4, 1900—1901, č. 8, 15. 10. 1901, nestránkovaná příloha k číslu 8 Gellner, František: Hořká láska. Ed. Bohumil Svozil. Československý spisovatel, Praha 1984 Gellner, František: Idealism a materialism. Právo lidu 18, 1909, č. 294, 24. 10., s. 1—2 [Gellner, František]: Jak se člověk stane slavným. Lidové noviny 22, 1914, č. 37 (Večery, č. 6), 7. 2. (ráno), s. 48, nesignováno [Gellner, František]: Jak se dělají básně. Lidové noviny 20, 1912, č. 204, 27. 7. (ráno) s. 1—2, signováno: F. G. Gellner, František: Jedlovský. Lidové noviny 20, 1912, č. 344, 14. 12. (ráno), s. 1—2 Gellner, František: [Je to jen pouhá svévolnost], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: [Karikatury O. Skýpaly, J. Štelovského a J. Prokeše]. Ostravský deník 14, 1914, č. 37, 23. 2., s. 4—5 Gellner, František: [Když jsme se tak sešli]. Lidové noviny 19, 1911, č. 291 (Večery, č. 38), 21. 10. (ráno), s. 304 [Gellner, František]: Ke konfiskaci minulého čísla Večerů. Lidové noviny 22, 1914, č. 106 (Večery, č. 16), 18. 4. (ráno), s. 128, nesignováno [Gellner, František]: Ke konfiskaci předešlého čísla Večerů. Lidové noviny 21, 1913, č. 59 (Večery, č. 10), 1. 3. (ráno), s. 88, nesignováno [Gellner, František]: Klerikálního vůdce Mořice Hrubana práce pro národ. Lidové noviny 21, 1913, č. 66 (Večery, č. 11), 8. 3. (ráno), s. 96, signováno: F. G. [Gellner, František]: Klerikální skutky milosrdenství. Lidové noviny 21, 1913, č. 120 (Večery, č. 19), 3. 5. (ráno), s. 168, nesignováno Gellner, František: Klerikální verbování. Karikatury 3, 1910—1911, č. 17, 24. 4. 1911, s. 9 Gellner, František: Konkurenti. Kalendář česko­ židovský 33, 1913, s. 38—44 Seznam citované literatury a pramenů


[Gellner, František]: Krmení v rakousko­‑uherském zvěřinci. Lidové noviny 20, 1912, č. 107 (Večery, č. 16), 20. 4. (ráno), s. 128, signováno: F. G. Gellner, František: Kuplet o ženské emancipaci, LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Kuplet o ženské emancipaci. Nový kult 7, 1904—1905, č. 5 (Šibeničky), 10. 8. 1904, s. 119 Gellner, František: Láska Adama Akrimowicze. Právo lidu 18, 1909, č. 180, 2. 7., s. 1 Gellner, František: Literární podpora. Karikatury 3, 1910—1911, č. 5, 30. 1. 1911, s. 5—6 Gellner, František: Loutky. Lidové noviny 19, 1911, č. 340 (Večery, č. 45), 9. 12. (ráno), s. 360 Gellner, František: Má píseň ze sna budívá. Ed. František Buriánek. Mladá fronta, Praha 1955 [Gellner, František]: Masopust v moravském sněmu. Lidové noviny 20, 1912, č. 46 (Večery, č. 7), 17. 2. (ráno), s. 52—53, signováno: F. G. Gellner, František: Maxim Gorkij v Americe. Kramerius 2, 1905—1906, č. 8—9, 22. 9. 1906, s. 85 [Gellner, František]: Miltiades, vítěz maratonský. Antický námět v moderním zpracování. Lidové noviny 20, 1912, č. 142, 25. 5. (ráno), s. 1—2, signováno: F. G. [Gellner, František]: Mladočesko­‑klerikální pomoc bratřím na Balkáně. Lidové noviny 20, 1912, č. 330 (Večery, č. 48), 30. 11. (ráno), s. 384, nesignováno Gellner, František: Modlitba vdovy [ilustrace k vlastnímu překladu básně A. von Chamissa]. Rudé květy 2, 1902—1903, č. 11, 1. 4. 1903, s. 174 Gellner, František: Mravoučná povídka o hodném a zlém hochu. Kalendář revolucionářů na rok 1904. Ed. Stanislav Kostka Neumann. Nový kult, Praha 1903, s. 73—77 Gellner, František: „My“. Karikatury 3, 1910—1911, č. 24, 18. 6. 1911, s. 5 Gellner, František: Na dálném jihu snad. In týž: Po nás ať přijde potopa!. Básně. Stanislav Kostka Neumann, Praha 1901, s. 41 Gellner, František: Na faře. Karikatury 3, 1910—1911, č. 24, 18. 6. 1911, s. 2 Gellner, František: Napoleon a Pius VII. Lidové noviny 22, 1914, č. 159, 11. 6. (ráno), s. 1, signováno: ­‑i. Gellner, František: Naprostý důkaz nepříčetnosti. Karikatury 3, 1910—1911, č. 15, 10. 4. 1911, s. 3 [Gellner, František]: Naši záložníci. Lidové noviny 21, 1913, č. 52 (Večery, č. 9), 22. 2. (ráno), s. 80, signováno: F. G. [Gellner, František]: Na vlastní obranu. Lidové noviny 20, 1912, č. 190, 13. 7. (ráno), s. 1—2, nesignováno 466

467


Gellner, František: [Navštěvuji vás…]. Šibeničky 2, 1906, č. 1, 1. 1. 1906, s. 4 Gellner, František: Na vysvětlenou. Nový kult 5, 1902—1903, č. 5, 1. 3. 1902, s. 37—38 Gellner, František: Nedělní rozjímání. Nový kult 6, 1903—1904, č. 12 (Šibeničky), 25. 11. 1903, s. 90—91 Gellner, František: Nejlépe bylo by. Moderní revue 8, 1901—1902, č. 94, sešit 10, 8. 7. 1902, s. 517 Gellner, František: Nemilé. Karikatury 2, 1909—1910, č. 55, 24. 10. 1910, s. 3 Gellner, František: Nešťastná láska. Nový kult 6, 1903—1904, č. 12 (Šibeničky), 25. 11. 1903, s. 89 [Gellner, František]: Nové i staré věci. Lidové noviny 21, 1913, č. 45 (Večery, č. 8), 15. 2. (ráno), s. 72, nesignováno Gellner, František: Nové verše. Ed. Stanislav Kostka Neumann. Fr. Borový, Praha 1919 [Gellner, František]: Obchod mrtvolami. Lidové noviny 20, 1912, č. 53, 24. 2. (ráno), s. 1—2, signováno: F. G. [Gellner, František]: Olomouc a Brno. Lidové noviny 22, 1914, č. 100 (Večery, č. 15), 11. 4. (ráno), s. 120, signováno: F. G. Gellner, František: O povýšenosti germánského kmene. Právo lidu 18, 1909, č. 140, 22. 6., s. 1—2 [Gellner, František]: O živých a mrtvých. Lidové noviny 20, 1912, č. 288, 19. 10. (ráno), s. 1—2, signováno: F. G. Gellner, František: Paragraf čtrnáctý. Lidové noviny 19, 1911, č. 319 (Večery, č. 42), 18. 11. (ráno), s. 336 Gellner, František: Pařížská korespondence. Komuna 1, 1907, č. 5, 13. 3., s. 2—3 Gellner, František: Pařížská korespondence. Nová Omladina 2, 1907, č. 23, 27. 2., s. 3 Gellner, František: Píseň dobrodruha. Nový kult 3, 1900, č. 4, 28. 4., s. 6 Gellner, František: Píseň severočeských horníků [ilustrace k textu městského folkloru]. Rudé květy 3, 1903—1904, č. 1, 1. 6. 1903, s. 12 Gellner, František: Plukovní rozkaz [ilustrace k básni J. Foltýna]. Rudé květy 3, 1903—1904, č. 5, 1. 10. 1903, s. 79 Gellner, František: Pokoj s nábytkem. Lidové noviny 21, 1913, č. 100, 13. 4. (ráno), s. 1 Gellner, František: Po letech. Lidové noviny 19, 1911, č. 263 (Večery, č. 34), 23. 9. (ráno), s. 265 Gellner, František: Politická kariéra Juliána Čtveráka. List z kroniky budoucnosti. Lidové noviny 20, 1912, č. 162, 15. 6. (ráno), s. 1—2 Gellner, František: Politický provinilec. Právo lidu 18, 1909, č. 189, 11. 7., s. 3—4 Seznam citované literatury a pramenů


Gellner, František: Politický vývoj. Karikatury 3, 1910—1911, č. 32, 8. 8. 1911, s. 7 Gellner, František: Politika dra Kramáře. Lidové noviny 19, 1911, č. 333 (Večery, č. 44), 2. 12. (ráno), s. 352 Gellner, František: Po nás ať přijde potopa!. Básně. Stanislav Kostka Neumann, Praha 1901 Gellner, František: Po nás ať přijde potopa! — Radosti života. Ed. Miloš Pohorský. Ad Fontes, Blansko 2002 Gellner, František: Po nás ať přijde potopa! — Radosti života — Nové verše — Don Juan. Levné knihy KMa, Praha 2003 Gellner, František: Poslední události. Lidové noviny 19, 1911, č. 284 (Večery, č. 37), 14. 10. (ráno), s. 296 Gellner, František: Poučné čtení čili Jak se to stalo. Lidové noviny 20, 1912, č. 81 (Večery, č. 12), 23. 3. (ráno), s. 96 Gellner, František: Povídky a satiry (Spisy Františka Gellnera II). Ed. Miloslav Hýsek. Fr. Borový, Praha 1927 Gellner, František: Povídky a satiry. Levné knihy KMa, Praha 2003 Gellner, František: Povídky a satiry. Spisy II. Edd. Miloslav Hýsek — Michal Huvar. Carpe diem, Brumovice, 2006 [Gellner, František]: Pozor na brněnského draka!. Lidové noviny 20, 1912, č. 244, 4. 9. (odpoledne), s. 1, nesignováno [Gellner, František]: Požehnání míru. Lidové noviny 20, 1912, č. 302, 2. 11. (ráno), s. 1—2, signováno: F. G. Gellner, František: [Pracovní materiály], LA PNP, fond František Gellner [Gellner, František]: Průvodce Brnem. Lidové noviny 22, 1914, č. 182 (Večery, č. 27), 4. 7., s. 216, nesignováno Gellner, František: Před odjezdem. Nový kult 4, 1900—1901, č. 7, 1. 7. 1901, s. 209 [Gellner, František]: Přemysl Otakar a nevinná panna. Lidové noviny 21, 1913, č. 251, 14. 9. (ráno), s. 1—3, signováno: F. G. Gellner, František: Přetékající pohár. Nový kult 2, 1898—1899, č. 9—10, 1899, s. 247—248 Gellner, František: Přístav manželství. Komedie o třech jednáních, LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: Přístav manželství — Potulný národ — Fejetony (Spisy Františka Gellnera III). Ed. Miloslav Hýsek. Fr. Borový, Praha, 1928, s. 261—267 [Gellner, František]: Putování za zdravím. Lidové noviny 22, 1914, č. 120 (Večery, č. 18), 2. 5. (ráno), s. 144, signováno: F. G. Gellner, František: Radosti života. Básně. Moderní život, Praha 1903 Gellner, František: Radosti života. Ed. Bohumil Svozil. Československý spisovatel, Praha 1974 Gellner, František: Radosti života. Ed. Vladimír Justl. Odeon, Praha 1981 Gellner, František: Radosti života. Ed. Vladimír Justl. Maťa, Praha 1999 468

469


Gellner, František: Reflexe. Nový kult 2, 1898—1899, č. 9—10, 1899, s. 247 Gellner, František: Reforma svátků. Karikatury 3, 1910—1911, č. 30, 25. 7. 1911, s. 5 Gellner, František: Rozumná Karla. Právo lidu 18, 1909, č. 231, 22. 8., s. 1—2 [Gellner, František]: Sociální a psychologický rozbor staromládenectví. Lidové noviny 20, 1912, č. 135, 18. 5. (ráno), s. 1—2, signováno: F. G. [Gellner, František]: Sokol do Brna. Lidové noviny 22, 1914, č. 175 (Večery, č. 26), 27. 6. (ráno), s. 208, nesignováno Gellner, František: Slavnostní hra na uvítanou nového místodržitele Království českého. Karikatury 3, 1910—1911, č. 9, 27. 2. 1911, s. 2, 5 Gellner, František: Slovanský letopis. Karikatury 3, 1910—1911, č. 15, 10. 4. 1911, s. 7 Gellner, František: Slzavé údolí [ilustrace k vlastnímu překladu básně H. Heina]. Rudé květy 2, 1902—1903, č. 10, 1. 3. 1903, s. 157 Gellner, František: Smysl života. Lidové noviny 21, 1913, č. 114, 27. 4. (ráno), s. 1—3 [Gellner, František]: Sokolský slet ohrožen! – Orli triumfují! – P. Šrámek na hrazdě!. Lidové noviny 20, 1912, č. 169 (Večery, č. 25), 22. 6. (ráno), s. 200, signováno: F. G. Gellner, František: Spartakova kázání. Nový kult 3, 1900, č. 5, 12. 5., s. 3 Gellner, František: Spolek vzájemně se podporujících mocnářů. Šibeničky 2, 1906, č. 2, 1. 2., s. 1 [Gellner, František]: Starosta náboženské obce. Lidové noviny 21, 1913, č. 46, 16. 2. (ráno), s. 1—2, signováno: F. G. Gellner, František: Stát jsme my!. Lidové noviny 21, 1913, č. 80 (Večery, č. 13), 22. 3. (ráno), s. 119—120 Gellner, František: Státní nezbytnosti. Lidové noviny 19, 1911, č. 312 (Večery, č. 41), 11. 11. (ráno), s. 328 Gellner, František: Strašný sen pátera Šrámka u příležitosti kyjevského procesu. Lidové noviny 21, 1913, č. 285 (Večery, č. 43), 18. 10. (ráno), s. 360 [Gellner, František]: Šavle a kropáč. Lidové noviny 20, 1912, č. 232 (Večery, č. 34), 24. 8. (ráno), s. 264, nesignováno [Gellner, František]: Šrámkovina. Lidové noviny 20, 1912, č. 142 (Večery, č. 21), 25. 5. (ráno), s. 168, signováno: F. G. Gellner, František: Šťastný a veselý nový rok!. Lidové noviny 19, 1911, č. 358 (Večery, č. 48), 30. 12. (ráno), s. 416 Gellner, František: [Štěstí se zpozdívá] [rukopisná varianta básně Po letech], LA PNP, fond František Gellner Gellner, František: [Také Tristium ex Ponto], LA PNP, fond František Gellner Seznam citované literatury a pramenů


Gellner, František: Teplo zhaslého plamene. Výbor z poezie. Ed. Vladimír Křivánek. Mladá fronta, Praha 1989 Gellner, František: Teplo zhaslého plamene. Výbor z poezie. Ed. Vladimír Křivánek. Mladá fronta, Praha 1997 Gellner, František: Tichý život a jiné prózy. Povídky, črty, fejetony. Ed. Bohumil Svozil. Odeon, Praha 1967 Gellner, František: Triumf pozitivní politiky. Lidové noviny 19, 1911, č. 347 (Večery, č. 46), 16. 12. (ráno), s. 368 [Gellner, František]: Umělci a modely. Lidové noviny 21, 1913, č. 24, 25. 1. (ráno), s. 1—2, signováno: F. G. Gellner, František: Vánoční [ilustrace k básni M. Majerové]. Rudé květy 1, 1901—1902, č. 7, 1. 12. 1901, s. 109 Gellner, František: Vášeň, co do rána zchladne. Dokořán, Praha 2002 Gellner, František: Vášeň, co do rána zchladne. Dokořán, Praha 2007 Gellner, František: Verše. Ed. Vladimír Justl. SNKLU, Praha 1964 Gellner, František: Verše. Ed. Vladimír Justl. Československý spisovatel, Praha 1980 [Gellner, František]: Vilém mbret. Lidové noviny 22, 1914, č. 154 (Večery, č. 23), 6. 6. (ráno), s. 184, signováno: F. G. [Gellner, František]: Vliv a zvyklosti středoevropských Židů. Lidové noviny 20, 1912, č. 337, 7. 12. (ráno), s. 1—3, signováno: F. G. Gellner, František: Vojtíšek jde zachraňovat lidstvo. Lidové noviny 20, 1912, č. 86, 29. 3. (ráno), s. 1—2; č. 94, 6. 4. (ráno), s. 1—2; č. 100, 13. 4. (ráno), s. 1—2; č. 107, 20. 4. (ráno), s. 1—2; č. 121, 4. 5. (ráno), s. 1—2; č. 128, 11. 5. (ráno), s. 1—2; všechna pokračování signována F. G. Gellner, František: Výlet na Slovácko a do politiky. Lidové noviny 20, č. 155, 8. 6. (ráno), s. 1—2 Gellner, František: Vzdušné vidiny. Milostná poezie. Ed. Vladimír Kvasnička — Ida Rystonová. Vodnář, Praha 1998 [Gellner, František]: Za občanská práva kněží!. Lidové noviny 21, 1913, č. 133 (Večery, č. 21), 17. 5. (ráno), s. 184, signováno: F. G. Gellner, František: Za přítelem [rukopisná varianta básně Dobrák], LA PNP, fond František Gellner [Gellner, František]: Zaviněná krida. Lidové noviny 20, 1912, č. 30, 1. 2. (ráno), s. 1—2, signováno: F. G. Gellner, František: Z díla Františka Gellnera. Ed. František Buriánek. Československý spisovatel, Praha 1952 [Gellner, František]: Ze slavnostní řeči dra Kramáře. Lidové noviny 20, 1912, č. 183 (Večery, č. 27), 6. 7. (ráno), s. 216, signováno: F. G. [Gellner, František]: Zjevení. Lidové noviny 19, 1911, č. 277 (Večery, č. 36), 7. 10. (ráno), s. 288, signováno: F. G. [Gellner, František]: Z. M. Kuděj: Hostem u baťušky cara. Lidové noviny 22, 1914, č. 101, 12. 4. (ráno), s. 4, signováno: F. G. 470

471


[Gellner, František]: Z moravského sněmování. Lidové noviny 20, 1912, č. 25 (Večery, č. 4), 27. 1. (ráno), s. 32, signováno: F. G. [Gellner, František]: Z moravského sněmování II. Lidové noviny 20, 1912, č. 32 (Večery, č. 5), 3. 2. (ráno), s. 40, signováno: F. G. [Gellner, František]: Z moravského sněmování IV. Lidové noviny 20, 1912, č. 53 (Večery, č. 8), 24. 2. (ráno), s. 64, signováno: F. G. Gellner, František: Z tančírny. Nový kult 5, 1902—1903, č. 1, 1. 1. 1902, s. 4 Gellner, František: „Židovská otázka“. Nový kult 7, 1904—1905, č. 3, 10. 6. 1904, s. 53—55 Gilman, Sander L.: Jewish Self­‑hatred. Anti­‑Semitism and the Hidden Language of the Jews. The Johns Hopkins University Press, Baltimore—London 1990 Glassl, Horst: Der Märische Ausgleich. Fides­ ‑Verlagsgesellschaft, München 1967 Golombek, Bedřich: Dnes a zítra. K padesátce Lidových novin. Lidové noviny, Brno 1944 Gombrich, Ernst Hans — Krist, Ernst: The Principles of Caricature. British Journal of Medical Psychology 17, 1938, s. 319—342 Gott, Ted — Weir, Kathryn: Gorilla. Reaktion Books Ltd., London 2013 Gott, Ted — Weir, Kathryn: Kiss of the Beast. From Paris Salon to King Kong. Queensland Art Gallery Publishing, South Brisbane 2005 Gottlieb, František: Úsměv Františka Gellnera. Židovská ročenka 5726 (1965—1966). Ed. Rudolf Iltis. Ústřední církevní nakladatelství, 1966, s. 117—124. (První otisk textu in Kytice 3, 1948, č. 5, s. 245—253) Götz, František: Gellnerova próza. Národní osvobození 4, 1927, č. 224, 14. 8., s. 3—4 Götz, František: Lyrická vivisekce Gellnerova. Národní osvobození 3, 1926, č. 201, 25. 7., s. 3—4 Hanuš, Otakar: Druhý z pěti. Večerník Práva lidu 12 (32), 1923, č. 3, 4. 1., s. 2 Harna, Josef: Česká strana národně sociální. In Malíř, Jiří a kol. Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu v letech 1861—2004, sv. 1. Doplněk, Brno 2005, s. 395—412 Hašek, Jaroslav: Vševěd. Lidové noviny 22, 1914, č. 54, 24. 2. (ráno), s. 1—2 Hašek, Roman: Profil nadějného literáta z května 1902. Letáky, říjen 1902, s. 7 Hašek, Roman: Z nové české poezie. Moderní život 2, 1903, č. 6—7, září, s. 196—199 Heczková, Libuše — Svatoňová, Kateřina: Úvod. Nebezpečná Božena Viková­‑Kunětická. In Viková­‑Kunětická, Božena: Seznam citované literatury a pramenů


Jus suffragii. Politické projevy Boženy Vikové­‑Kunětické z let 1890—1926. Edd. Libuše Heczková — Kateřina Svatoňová. Ústav T. G. Masaryka, Praha 2012, s. 7—19 [Heinrich, Arnošt?]: Baron d’Elvert, František Gellner a hrabě Serényi. Lidové noviny 34, 1926, č. 182, 9. 4. (odpoledne), s. 2, signováno: ­‑r Heinrich, Arnošt: O Františku Gellnerovi. Jak jsem ho poznal. Lidové noviny 34, 1926, č. 587, 22. 11. (ráno), s. 1. Heinrich, Arnošt: O Františku Gellnerovi. Jak přišel do Brna. Lidové noviny 34, 1926, č. 600, 29. 11. (ráno), s. 1 Heinrich, Arnošt: O Františku Gellnerovi. Jak se bavil — Jak odešel. Lidové noviny 34, 1926, č. 625, 13. 12. (ráno), s. 1 Heinrich, Arnošt: O Františku Gellnerovi. Politik, antisemita, rváč a ledacos. Lidové noviny 34, 1926, č. 613, 6. 12. (ráno), s. 1 Hejlová, Tereza: Recepce díla Františka Gellnera v kontextu české literární historie [bakalářská práce], Ústav české literatury a literární vědy FF UK, 2010 Hemelíková, Blanka: Parnas sobě?. Ceny, podpory a stipendia literárního odboru ČAVU v letech 1890—1921. In Janáček, Pavel — Breň, Tomáš (edd.): „O slušnou odměnu bude pečováno…“. Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i, Praha 2009, s. 101—129 Hoffmann, Camill: Tschechischer Brief. Das literarische Echo 6, 1903—1904, č. 11, 1. 3. 1904, s. 794—798 Hoffmeister, Adolf. Sto let české karikatury. SNKLHU, Praha 1955 Holý, Josef: Co je ve vzduchu. Moravská orlice 50, 1912, č. 127, 4. 6., s. 1 Homoláč, Jiří: Polemika jako žánr (Na materiálu šaldovském). Česká literatura 46, 1998, č. 3, s. 236—267 Hora, Josef: František Gellner. Kmen 3, 1919—1920, č. 13—14, 21. 8. 1919, s. 93—95 [Hora, Josef]: Knihy básní. S. K. Neumann, F. Gellner, O. Štorch­ ‑Marien. Právo lidu 28, 1919, č. 176, 27. 7., s. 9, signováno: J. H. Horký, Karel: Dýmka míru. První kniha vzpomínek [první obtahy vydání, které nebylo distribuováno]. Kvasnička a Hampl, Praha 1948, s. 213, LA PNP, fond Karel Horký Horký, Karel: Moje historie. Kramerius 2, 1905—1906, č. 1, 23. 11. 1905, s. 15—16 [Horký, Karel?]: Muchomůrky. Kramerius 2, 1905—1906, č. 8—9, 22. 9. 1906, s. 102, nesignováno Horký, Karel: Paličovy sloky. Karikatury, písničky, epigramy. Karel Horký, Rokycany 1905 [Horký, Karel?]: Poznámky. Kramerius 1, 1903—1904, č. 5, 22. 3. 1904, s. 58, nesignováno 472

473


[Horký, Karel?]: Všelijaká administrativní sdělení, jichž nutno si povšimnouti. Kramerius 2, 1905—1906, č. 1, 23. 11. 1905, s. 16, nesignováno Hrabák, Josef: František Gellner 19. 6. 1881 — 13. 9. 1914. Rovnost 79, 1964, č. 220, 13. 9., s. 4 Hrabě, Václav: Jam session s Františkem Gellnerem. Repertoár malé scény 2, 1964, č. 12 Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Nakladatelství Lidových novin, Praha 1999 Hýsek, Miloslav: Frant. Gellner, dramatik. Cesta 7, 1924—1925, č. 36, 1925, s. 569—571 Hýsek, Miloslav: František Gellner. In: Gellner, František: Přístav manželství — Potulný národ — Fejetony (Spisy Františka Gellnera III). Ed. Miloslav Hýsek. Fr. Borový, Praha 1928, s. 435—450 Hýsek, Miloslav: Poznámky. In Gellner, František: Básně (Spisy Františka Gellnera I). Ed. Miloslav Hýsek. Fr. Borový, Praha 1926, s. 429—448 Hýsek, Miloslav: Poznámky. In Gellner, František: Přístav manželství — Potulný národ — Fejetony (Spisy Františka Gellnera III). Ed. Miloslav Hýsek. Fr. Borový, Praha 1928, s. 425—434 Charvát, Jan: Smrt básníka zůstává záhadou. Mladá fronta Dnes, 2011, č. 22 (216). Střední Čechy Dnes, s. B3 Chrobák, Ondřej — Winter, Tomáš — Fronk, Václav — Adamová, Vladimíra: V okovech smíchu. Karikatura a české umění 1900—1950. Gallery, Praha 2006 Iggers, Wilma Abeles: Zeiten der Gottesferne und der Mattheit. Die Religion im Bewusstsein der böhmischen Juden in der ersten tschechoslowakischen Republik. Simon­‑Dubnow­ ‑Institut für jüdische Geschichte und Kultur e.V., Leipzig 1997 Janáček, Leoš: Korespondence Leoše Janáčka s Artušem Rektorysem. Ed. Artuš Rektorys. Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1949 Janáček, Leoš: Korespondence Leoše Janáčka s F. S. Procházkou. Ed. Artuš Rektorys. Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1949 Janáček, Leoš: Korespondence Leoše Janáčka s libretisty Výletů Broučkových. Ed. Artuš Rektorys. Hudební matice, Praha 1950 Janáček, Leoš: Výlety páně Broučkovy [program představení]. Edd. Jiří Zahrádka — Pavel Petráněk. Národní divadlo v Praze, Praha 2003 Janáček, Leoš: Výlety páně Broučkovy. Jeden do měsíce, druhý do XV. století. Lidové noviny 25, 1917, č. 351, 23. 12. (ráno), s. 1 Janáček, Pavel: Beletrie v periodickém tisku. K specifické situaci zveřejnění. In Jareš, Michal — Janáček, Pavel — Šámal, Petr (edd.): Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století. Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2005, s. 15—24 Janáček, Pavel: Literatura polovičních profesionálů. In Janáček, Pavel — Breň, Tomáš (edd.): „O slušnou odměnu bude pečováno…“. Ekonomické Seznam citované literatury a pramenů


souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i, Praha 2009, s. 180—205 Jankélévitch, Vladimir: Ironie. Přel. Martin Hybler a Nora Cuhrová. OIKOYMENH, Praha 2014 Jeřábek, Jiří: Příběh Lidových novin. In Lidové noviny jako kulturní fenomén 20. století. Sborník textů z literárněvědné konference v Knihovně Václava Havla. Mafra, Praha 2013, s. 1—2 Jež, Štěpán: Čtyřicátníci. Toman, Gellner, Holý. Cesta 2, 1919—1920, č. 13, 1919, s. 258—259 Jiřina, Čeněk: Zapadlé jiskry. Lidové noviny 28, 1920, č. 544, 1. 11. (ráno), s. 1—2 jz: Brněnská výstava F. Gellnera. Lidové noviny 36, 1928, č. 29, 17. 1. (ráno), s. 7 Kieval, Hillel J.: Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870—1918. Přel. Klára Míčková. Paseka, Praha—Litomyšl 2011 Klabouch, Jiří: Manželství a rodina v minulosti. Orbis, Praha 1962 Klíma, Karel Zdeněk: František Gelner: Radosti života. Lidové noviny 11, 1903, č. 213, 18. 9., s. 6 [Klíma, Karel Zdeněk — Mixa, Vojtěch — Bass, Eduard]: Pražský film. Lidové noviny 28, 1920, č. 520, 18. 10. (ráno), s. 3, signováno: K + M + B Knotek, Ladislav: [S jistým ostychem jsem se uvolil…]. Rukopisná vzpomínka na Františka Gellnera. Národní archiv, fond Kamill Resler Konečný, Karel — Marek, Pavel — Trapl, Miloš: Politik dobré vůle. Život a dílo Msgra Jana Šrámka. Vyšehrad, Praha 2013 Kořalka, Jiří: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815—1914. Argo, Praha 1996 Kořínková, Lucie: František Gellner, karikaturista Lidových novin. In Lidové noviny jako kulturní fenomén 20. století. Sborník textů z literárněvědné konference v Knihovně Václava Havla. Mafra, Praha 2013, s. 5—18 Kořínková, Lucie: František Gellner. Nezvěstný na haličské frontě. In První světová válka. Samostatné speciální vydání časopisu Xantypa. Ed. Petr Koura, 2014, s. 104—105 Kořínková, Lucie: František Gellner. Text — obraz — kontext [disertační práce], Ústav české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Praha 2015 Kořínková, Lucie: František Gellner si za ženu vezme gorilu. Česká literatura 62, 2014, č. 1, s. 3—34 Kořínková, Lucie: Nový kult jako tribuna sociálně vyloučených. In Hojda, Zdeněk — Ottlová, Marta — Prahl, Roman (edd.): Útisk — charita — vyloučení. Sociální 19. století. Sborník příspěvků z 34. ročníku mezioborového sympozia k problematice 19. století. Academia, Praha 2015, s. 58—68 474

475


Kořínková, Lucie: Synovec a strýc. Rodinné vztahy, židovský původ — a politika. In Čížek, Martin — Kudláč, Antonín K. K. — Velek, Luboš — Vlnas, Vít — Vykoukal, Jiří (edd.): Poslední staročech. K 70. narozeninám Jiřího Raka. Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i. — Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Praha 2017, s. 119—131 Kořínková, Lucie: Ztracený, hledaný, legendární. Peripetie druhého života válečného konce Františka Gellnera. In Kratochvil, Alexander — Soukup, Jiří a kol. (edd.): Paměť válek a konfliktů. V. kongres světové literárněvědné bohemistiky — Válka a konflikt v české literatuře. Akropolis, Praha 2016, s. 181—193 [Kovárna, František]: Svobodná karikatura. Svobodné slovo 4, 1948, č. 15, 18. 1., s. 4, signováno: ­‑rna Kovář, Jaroslav: Mladoboleslavské mládí Františka Gellnera. K 100. výročí jeho narození. In Zpravodaj. Klub genealogů a heraldiky Ostrava při Domu kultury pracujících VŽSKG, Ostrava 1982, s. 3—11 Kovařík, Petr: Jak se básník František Gellner ztratil světu i sobě. In týž: Literární mýty, záhady a aféry. Otazníky nad životy a díly českých spisovatelů. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, s. 144—148 Kramář, Karel: Epilog. Národní listy 51, 1911, č. 306, 5. 11. (ráno), s. 1 Kratochvíl, Zdeněk: Aleš český a monumentální. Umělecký měsíčník 2, 1912—1913, č. 8, s. 220—222 Kratochvíl, Zdeněk: František Gellner. Karikatury a kresby. Umělecká beseda, Praha 1947 Kratochvíl, Zdeněk: Světlem a stínem života, I. díl (Králodvorská verze), LA PNP, fond Zdeněk Kratochvíl Krecar, Jarmil: Básnické knihy. Moderní revue 25, sv. 34, 1918—1919, č. 12, 8. 9. 1919, s. 561—565 Křivánek, Vladimír: František Gellner (1881—1914?). In Čornej, Petr — Hrabáková, Jaroslava — Křivánek, Vladimír — Lukeš, Jan — Med, Jaroslav — Merhaut, Luboš — Mocná, Dagmar — Štědroňová, Eva — Vízdalová, Ivana — Vodička, Felix: Česká literatura na předělu století. Edd. Jaroslava Janáčková — Jaroslava Hrabáková. Nakladatelství H + H, Jinočany 2001, s. 171—179 Kubíček, Jaromír: Večery. Beletristická příloha Lidových novin 1911—1914. Moravská zemská knihovna, Brno 2008 Kubíček, Jaromír — Šimeček, Zdeněk: Brněnské noviny a časopisy. Od doby nejstarší až do roku 1975. Univerzitní knihovna — Archiv města Brna — Muzejní spolek, Brno 1976 Kundera, Ludvík: Komentář ke hře Radosti života. In týž: Králové, zločinci, mágové. Dramatické texty 1967—1989. Ed. Jitka Uhdeová. Atlantis, Brno 1998, s. 587—589 Kundera, Ludvík: Radosti života. Volná televizní adaptace na gellnerovské motivy. In týž: Králové, zločinci, mágové. Seznam citované literatury a pramenů


Dramatické texty 1967—1989. Ed. Jitka Uhdeová. Atlantis, Brno 1998, s. 465—525 Kundera, Milan: Františku Gellnerovi. In: Gellner, František: Básně. Ed. Milan Kundera. Československý spisovatel, Praha 1957, s. 7—26 [Lederer, Max]: František Gellner. Kalendář českožidovský 38, 1918—1919, Praha [srpen 1918], s. 30—31, signováno: M. L. Lederer, Max: František Gellner. Rozvoj 1, 1904, č. 4, 22. 1., s. 6—7; č. 5, 28. 1., s. 7 Lehár, Jan — Stich, Alexandr — Janáčková, Jaroslava — Holý, Jiří: Česká literatura od počátků k dnešku. Lidové noviny, Praha 2000 Lenderová, Milena: Chytila patrola aneb Prostituce za Rakouska i republiky. Karolinum, Praha 2002 Lenderová, Milena: Tělo provinilé a jeho disciplinace. Masturbační pedagogika. In Lenderová, Milena — Tinková, Daniela — Hanulík, Vladan: Tělo mezi medicínou a disciplínou. Proměny lékařského obrazu a ideálu lidského těla a tělesnosti v dlouhém 19. století. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014, s. 258—264 Lenderová, Milena: Zpovědní zrcadla jako pramen k sexualitě druhé poloviny 19. století. In Petrbok, Václav (ed.): Sex a tabu v české kultuře 19. století. Academia, Praha 1999, s. 94—103 Lešehrad, Emanuel: Z dopisů Františka Gellnera. Literární listy 1, 1923, č. 9—10, únor 1924, s. 151 [Lier, Jan]: [Jaroslav Želiva: Kde dohořely hvězdy…, Fr. Sís: Můj dům je opuštěn…, Fr. Gellner: Radosti života…]. Zvon 3, 1902—1903, č. 40, 26. 6. 1903, s. 559, signováno: L. Lortzing, Albert: Pijácká píseň. In Společenský zpěvník český. Ed. Josef Bojislav Pichl, překladatel neuveden. Kateřina Jeřábková, Praha 1859, s. 212 Macura, Vladimír: Problémy subjektu v poezii „generace buřičů“. In Proměny subjektu 1. Ed. Daniela Hodrová. Ústav pro českou a světovou literaturu ČAV, Praha [1992], s. 52—65 Mahen, Jiří: Adresát Jiří Mahen. Korespondence. Edd. Jiří Hek — Štěpán Vlašín, SNKLU, Praha 1964 Mahen, Jiří: Jak jsme dělali s Janáčkem libreto. Panorama. Kulturní zpravodaj 6, 1928—1929, č. 7—8, prosinec 1928, s. 202—206; č. 9, leden 1929, s. 249—252 Mahen, Jiří: Kapitola o předválečné generaci. Družstevní práce, Praha 1934 Mach, Josef: Americké verše z doby válečné. Památník odboje, Praha 1924 Mach, Josef: Američtí reservisti. In týž: Americké verše z doby válečné. Památník odboje, Praha 1924, s. 17—20 Mach, Josef: Básně. Ed. Albert Pražák. Družstevní práce, Praha 1933 Mach, Josef: Bouře. Nový kult 4, 1900—1901, č. 2, 15. 7. 1900, s. 37 476

477


Mach, Josef: Gellnerova prvotina. Mladoboleslavské vzpomínky. Lidové noviny 32, 1924, č. 617, 10. 12. (ráno), s. 1—2; č. 628, 16. 12. (ráno), s. 1—2; č. 634, 19. 12. (ráno), s. 1—2 Mach, Josef: Kreslířské počátky Františka Gellnera. Literární noviny 20, 1951, č. 4, 6. 4., s. 53—54 Mach, Josef: Z posledních dnů Frant. Gellnera. Lidové noviny 40, 1932, č. 281, 4. 6. (ráno), s. 1—2 [Mácha, Rudolf Bedřich]: František Gellner: Po nás ať přijde potopa. Nový život 7, 1902, č. 4, s. 126, signováno: R. B. M. Mácha, Rudolf Bedřich: Na nových cestách. Nový život 8, 1903, č. 8—9, září 1903, s. 253—254; č. 11—12, listopad 1903, s. 360—361 Majerová, Marie: Čtyři doby kreslíře Gellnera. In Souborná výstava karikatur a obrazů malíře Františka Gellnera. Říjen—listopad 1927. Výtvarný odbor Umělecké besedy v Praze, Praha 1927, s. 4—6 Majerová, Marie: Francesco Farniente. Kmen 2, 1928—1929, č. 6, červen 1928, s. 117—119 Malíř, Jiří: K politické kultuře na sklonku starého Rakouska. Mechanismus vzniku politické strany v éře masových stran. In týž: Občanská společnost na Moravě. Spolky, strany, elity. Matice moravská, Brno 2014, s. 195—218 Malíř, Jiří: Pokrokové hnutí na Moravě II. Vznik a vývoj Moravské pokrokové strany. In týž: Občanská společnost na Moravě. Spolky, strany, elity. Matice moravská, Brno 2014, s. 415—447 Malíř, Jiří: Poměr moravské Lidové strany a Národní strany svobodomyslné (mladočeské). In týž: Občanská společnost na Moravě. Spolky, strany, elity. Matice moravská, Brno 2014, s. 387—414 Malíř, Jiří a kol.: Biografický slovník poslanců moravského zemského sněmu v letech 1861—1918. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2012 Malíř, Jiří a kol.: Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu v letech 1861—2004, sv. 1. Doplněk, Brno 2005 Malířová, Helena: Tři nákresy. In Souborná výstava karikatur a obrazů malíře Františka Gellnera. Říjen—listopad 1927. Výtvarný odbor Umělecké besedy v Praze, Praha 1927, s. 6—7 Malý, H.: Hlasy našich čtenářů. Literární rozhledy 12, 1927—1928, č. 6, březen 1928, s. 235—236 Marčák, Bohumil: Večery — beletristická příloha Lidových novin. In Kubíček, Jaromír: Večery. Beletristická příloha Lidových novin 1911—1914. Moravská zemská knihovna, Brno 2008, s. 7—8 Marek, Josef Richard: Česká karikatura. Život. Výtvarný sborník 5, 1925, 12. 1., s. 90—96 Seznam citované literatury a pramenů


Marek, Josef Richard: František Gellner — malíř. Národní listy 67, 1927, č. 306 (Příloha Národních listů), 6. 11. (ráno), s. 9 Marek, Josef Richard: Smutný cynik. K výstavě obrazů F. Gellnera v Umělecké besedě. Rozpravy Aventina 3, 1927—1928, č. 3, 27. 10. 1927, s. 27—28; č. 4 (s názvem Sentimentální cynik II), 10. 11. 1927, s. 43 Marek, Pavel: Český anarchismus. In Malíř, Jiří a kol. Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu v letech 1861—2004, sv. 1. Brno 2005, s. 241—254 Marek, Pavel (ed.): Jan Šrámek. Kněz, státník, politik. Moneta­‑FM, Olomouc 2004 Marek, Pavel a kol.: Jan Šrámek a jeho doba. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2011 Marten, Miloš: František Gellner: Po nás ať přijde potopa!. Srdce 1, 1901—1902, č. 4, prosinec 1901, s. 120 Masaryk, Tomáš Garrigue: L. N. Tolstoj. Čas 24, 1910, č. 332, 2. 12., s. 5 Mašková, Blanka: Arnošt Heinrich. Jeho šéfredaktorství v Lidových novinách [diplomová práce], Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno 1958 M. B.: Jubileum ztraceného. Národní listy 62, 1921, č. 166, 19. 6. (ráno), s. 5 Mendelsohn, Ezra: The Jews of East Central Europe between the World Wars. Indiana University Press, Bloomington 1983 Merhaut, Luboš: Cesty stylizace. Stylizace, „okraj“ a mystifikace v české literatuře přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, Praha 1994 Merhaut, Luboš: Polemika — spojení a odloučení. K charakteristice literární generace devadesátých let. In Bláhová, Kateřina (ed.): Komunikace a izolace v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků z 21. Plzeňského sympozia. KLP — Koniasch Latin Press, Praha 2002, s. 307—325 Mikulášek, Alexej: Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století. Teoretická a historická studie. Votobia, Praha 2000 Miller, Michael M.: Moravští Židé v době emancipace. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2015 Mistral, Frédéric: Jihu. Lidové noviny 22, 1914, č. 84, 26. 3. (ráno), s. 1, přel. František Gellner (překlad signován F. G.) Mocná, Dagmar: Příběhy Nerudových lásek. Životopis jako kulturní konstrukt. Česká literatura 59, 2011, č. 2, duben, s. 149—174 Morris, Ramona — Morris, Desmond: Men and apes. Hutchinson, London 1966 Mourková, Jarmila: Gellnerova próza ve vztahu k tvorbě jeho generačních druhů. In táž: Buřiči a občané. K zápasům 478

479


o „nové umění“ v letech 1900—1918. Československý spisovatel, Praha 1988, s. 38—57 Mourková, Jarmila: Marie Majerová a František Gellner. Literární archiv 13—15, 1978—1980, 1982, s. 319—323 [studie], s. 324—341 [edice korespondence] Müldner, Josef: [Otakar Tengler: Cestou…, Frant. Gellner: Radosti života…]. Srdce 2, 1902—1903, č. 10, červen 1903, s. 305 Münzer, Jan: František Gellner: Spisy. Naše doba 36, 1928—1929, č. 1, 15. 10. 1928, s. 54—55 Neruda, Jan: [Za padesát let]. Národní listy 12, 1872, č. 241, 1. 9., s. 1 Neumann, Stanislav Kostka: Abychom si dali kořání silnější… Lidové noviny 20, 1912, č. 66, 8. 3. (ráno), s. 1—2 [Neumann, Stanislav Kostka]: Arne Novák. Nový kult 5, 1902—1903, č. 3, 1. 2. 1902, s. 24, signováno: Kozonoh Neumann, Stanislav Kostka: Ať žije život!. Volné úvahy o novém umění. Fr. Borový, Praha 1920 Neumann, Stanislav Kostka: Básně 2. Edd. Milada Chlíbcová — Josef Vohryzek. SNKLU, Praha 1965 Neumann, Stanislav Kostka: Boháči a chudí. Lidové noviny 21, 1913, č. 104, 17. 4. (ráno), s. 1—2 Neumann, Stanislav Kostka: Bratři Hartmannové. Lidové noviny 19, 1911, č. 200, 22. 7. (ráno), s. 1—2 Neumann, Stanislav Kostka: České zpěvy. Rud. Brož, [Praha] 1910 [Neumann, Stanislav Kostka]: František Gellner. Trn 1, 1924, č. 3, s. 37—38, signováno: S. K. N. Neumann, Stanislav Kostka: František Gellner. Úvodní slovo k večeru jeho poezie, jejž uspořádal Kmen v Umělecké besedě. Rozpravy Aventina 4, 1928—1929, č. 10, listopad 1928, s. 95—96 Neumann, Stanislav Kostka: Hornická stávka. Dali se oblouditi… Nový kult 3, 1900, č. 2, 30. 3., s. 1—3 Neumann, Stanislav Kostka: Ironie osudu. Lidové noviny 20, 1912, č. 279, 10. 10. (ráno), s. 1—2 [Neumann, Stanislav Kostka]: Láska a zdravotnictví. Nový kult, Praha 1903, signováno: Sana Mens [Neumann, Stanislav Kostka]: Lex Heinze a prostituce. Nový kult 3, 1900, č. 2, 30. 3., s. 10—11, signováno: Antikrist Neumann, Stanislav Kostka: Moravanem… Lidové noviny 20, 1912, č. 342, 12. 12. (ráno), s. 1—2 Neumann, Stanislav Kostka: Mimo církve!. Nový kult 5, 1902—1903, č. 1, 1. 1. 1902, s. 1—2; č. 2, 15. 1., s. 13—15; č. 3, 1. 2., s. 21—23; č. 4, 15. 2., s. 27—29 [Neumann, Stanislav Kostka?]: Našim čtenářům. Nový kult 3, 1900, č. 5, 12. 5., s. 8, signováno: Redakce Seznam citované literatury a pramenů


Neumann, Stanislav Kostka: Náš úkol v českém světě. Nový kult 3, 1900, č. 1, 15. 3., s. 1—2 Neumann, Stanislav Kostka: Nová kampaň?. Nový kult 3, 1900, č. 3, 13. 4., s. 8—9 Neumann, Stanislav Kostka: Nové zpěvy. Kniha lyrických průbojů. Fr. Borový, Praha 1918 Neumann, Stanislav Kostka: Nový kult jako týdeník. Omladina 6, 24. 1. 1900, č. 4, s. 1—2 Neumann, Stanislav Kostka: Odpověď literárnímu penzionátu. Nový kult 3, 1900, č. 3, 13. 4., s. 10 Neumann, Stanislav Kostka: O Františku Gellnerovi. Literární rozhledy 12, 1927—1928, č. 3, prosinec 1927, s. 71—72 Neumann, Stanislav Kostka: Oltář umění a nový patos. Lidové noviny 21, 1913, č. 227, 20. 8. (ráno), s. 1—2 Neumann, Stanislav Kostka: O prozřetelném plození dětí. Nový kult, Praha 1903 Neumann, Stanislav Kostka: Otevřená okna. Lidové noviny 21, 1913, č. 216, 9. 8. (ráno), s. 1—2 Neumann, Stanislav Kostka: Poznámka. In Gellner, František: Nové verše. Ed. Stanislav Kostka Neumann. Fr. Borový, Praha 1919, s. 81 [Neumann, Stanislav Kostka]: Proti realismu. Nový kult 7, 1904—1905, č. 4, červenec? 1904, s. 73—74, signováno: Marius Neumann, Stanislav Kostka: Sen o zástupu zoufajících. Nový kult 2, 1898—1899, č. 6—7, květen—červen 1899, s. 169—175 Neumann, Stanislav Kostka: Silná vůně táhla vzduchem. Lidové noviny 16, 1908, č. 194, 18. 7. (odpoledne), s. 9 Neumann, Stanislav Kostka: S městem za zády. Předválečná idyla I. Čin, Praha 1922 Neumann, Stanislav Kostka: S městem za zády. Předválečná idyla II. Čin, Praha 1923 Neumann, Stanislav Kostka: Stati a projevy I. Ed. Zina Trochová. SNKLU, Praha 1964 [Neumann, Stanislav Kostka]: Třídní morálka. Nový kult 7, 1904—1905, č. 2, 10. 5. 1904, s. 55—58, signováno: Brutus Neumann, Stanislav Kostka: Ve skleníku mistra Banďoucha. Lidové noviny 18, 1910, č. 96, 9. 4. (ráno), s. 1—2 [Neumann, Stanislav Kostka]: Volné kapitoly o českém anarchismu 1. Nový kult 4, 1900—1901, č. 6, 15. 6. 1900, s. 161—165, signováno: Brutus [Neumann, Stanislav Kostka]: Význam Husův. Nový kult 6, 1903—1904, č. 8, 20. 9. 1903, s. 59, signováno: Antikrist Neumann, Stanislav Kostka: Vzpomínky I. Fr. Borový, Praha 1931 Neumann, Stanislav Kostka: Zjevy smutné a povážlivé. Nový kult 3, 1900, č. 5, 12. 5., s. 1—3 480

481


[Neumann, Stanislav Kostka]: „Židovská otázka“. Nový kult 7, 1904—1905, č. 2, 10. 5. 1904, s. 25—26, signováno: Marius [Nezval, Vítězslav]: 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Fr. Borový, Praha 1936 Nietzsche, Friedrich: Z budoucnosti manželství [z knihy Menschliches Allzumenschliches, přel. S. K. Neumann]. Nový kult 4, 1900—1901, č. 3, prosinec 1900, s. 66 [Novák, Arne]: František Gellner: Nové verše. Lumír 47, 1918—1920, č. 10, 28. 1. 1920, s. 473, signováno: A. N. [Novák, Arne]: Fr. Gellner, St. K. Neumann a Arne Novák. Lidové noviny 36, 1928, č. 645, 21. 12. (ráno), s. 7, signováno: A. N. [Novák, Arne]: O Františku Gellnerovi. Venkov 14, 1919, č. 192, 15. 8., s. 3—4, signováno: A. N. (přetisk in Věstníček Červené sedmy 1, 1919—1920, č. 6, 1919, s. 1—2) Novák, Arne: Z novější české poezie. Rozhledy 12, 1901—1902, č. 17, 25. 1. 1902, s. 491 Nováková­‑Nožičková, Blanka: Příbram v díle Františka Gellnera. In Vlastivědný sborník Podbrdska V. Hornické číslo. Ed Otto Bartoň. Okresní muzeum v Příbrami — Okresní archiv v Příbrami, Příbram 1971, s. 192—216 Novotný, Josef Otto: Souborné vydání literární pozůstalosti Fr. Gellnera. Cesta 7, 1924—1925, č. 35, 1925, s. 556 Novotný, Miloslav: Z nových veršů. Nové Čechy 3, 1919—1920, č. 1, 20. 10. 1919, s. 33—37 Nývltová, Dana — Majerová, Marie: Femme fatale české avantgardy: Marie Majerová. Česká komunistka ve víru feminismu. S doprovodnou antologií. Ed. Dana Nývltová. Praha, Akropolis 2011 Ong, Walter J.: Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč. Přel. Petr Fantys. Karolinum, Praha 2006 Opolský, Jan: Svatá dějeprava. Nový kult 4, 1900—1901, č. 3, prosinec 1900, s. 74 Papoušek, Vladimír: Paradigma, diskurs a literární dějiny. In Papoušek, Vladimír — Tureček, Dalibor: Hledání literárních dějin. Paseka, Praha—Litomyšl 2005, s. 51—60 Pavlíček, Tomáš: Básníkovo záhadné zmizení. In Čornej, Petr (ed.): Záhady českých dějin. Co se skrývá pod povrchem historických událostí. Reader’s Digest Výběr, Praha 2005, s. 102—107 Pečírka, Jaromír: František Gellner, malíř. In Souborná výstava karikatur a obrazů malíře Františka Gellnera. Říjen—listopad 1927. Výtvarný odbor Umělecké besedy v Praze, Praha 1927, s. 2—3 Pečírka, Jaromír: Životopis. In Souborná výstava karikatur a obrazů malíře Františka Gellnera. Říjen—listopad 1927. Výtvarný odbor Umělecké besedy v Praze, Praha 1927, s. 3—4 Seznam citované literatury a pramenů


Peisertová, Lucie: A Brief Introduction to František Gellner. Slovo a smysl 6, 2009, č. 11—12, s. 289—305 Peisertová, Lucie: Varianty Gellnerovy komedie Přístav manželství jako rozcestník jeho tvorby. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví 44, 2012, s. 201—219 Pernes, Jiří: Svět Lidových novin 1893—1993. Stoletá kapitola z dějin české žurnalistiky, kultury a politiky. Lidové noviny, a. s., Praha 1993 Pernes, Jiří: Svět Lidových novin. In Chmel, Zdeněk — Pavelka, Jiří (edd.): Lidové noviny Arnošta Heinricha a dnešek. Odborná novinářská konference. Sborník referátů. Syndikát novinářů jižní Moravy — Katedra mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Brno 2006, s. 17—22 [Pick, Otto]: [František Gellner…]. Prager Presse 16, 1936, č. 280, 13. 10., s. 8, signováno: o. p. [Píša, Antonín Matěj]: Památce Františka Gellnera. Právo lidu 35, 1926, č. 253, 26. 10., s. 6, signováno: AMP Pohorský, Miloš: O srdci, o poháru, který přetéká, a o vyhořelém citu. In Gellner, František: Po nás ať přijde potopa! — Radosti života. Ed. Miloš Pohorský. Ad Fontes, Blansko 2002, s. 101—105 Pokorná, Magdalena: Zeyerův fond při České akademii věd a umění. In Jedličková, Alice — Kraitlová, Irena (edd.): U jednoho stolu. Prof. PhDr. Jaroslavě Janáčkové, CSc., k 70. narozeninám. Soukromý tisk za podpory Ústavu pro českou literaturu, Praha 2000, s. 24—34 Poslední, Petr: Funkce periodické publikace v literární komunikaci. In Jareš, Michal — Janáček, Pavel — Šámal, Petr (edd.): Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století. Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2005, s. 9—14 Prahl, Roman — Vondráček, Radim — Sekera, Martin: Karikatura a její příbuzní. Obrazový humor v českém prostředí 19. století. Arbor vitae, Řevnice 2014 [Procházka, Arnošt]: [Mrtvý bude psáti o živých…]. Nový kult 3, 1900, č. 1, 16. 3., s. 10—11, nesignováno [Procházka, Arnošt]: [Z Lumíru zní třesk zbraní…]. Nový kult 3, 1900, č. 3, 13. 4., s. 12—14, signováno: Mortuus Reel, Monte: Between Man and Beast. An Unlikely Explorer, the Evolution Debates, and the African Adventure That Took the Victorian World by Storm. Doubleday (Random House), New York 2013 Resler, Kamill: Gellnerův životní trud [rukopis], 1953, LA PNP, fond Kamill Resler [Rohrer, Rudolf Maria]: Městská rada co bezpečnostní úřad v Brně. Lidové noviny 19, 1911, č. 356, 28. 12. (odpoledne), s. 2, nesignováno Roubíček, Zdeněk: F. Gellner — jeho doba a generace. Zemědělské noviny 40, 1984, 17. 1., s. 4 482

483


Rubeš, František Jaromír: Pivo. In týž: Deklamovánky a písně. Jan Hostivít Pospíšil, Praha 1838, s. 23—30 [Rynda, Josef]: K nedožitým osmdesátinám F. Gellnera. Obrana lidu 22, 1961, č. 146, 18. 6., s. 7, signováno: J. R. Rzounek, Vítězslav: Na okraj jedné televizní inscenace. Tvorba 1984, č. 7, 15. 2., s. 9 [Seifert, Jaroslav]: Gellnerova poezie v D 37. Právo lidu 45, 1936, č. 237, 11. 10., s. 7, signováno: s. Sezima, Karel: František Gellner: Cesta do hor a jiné povídky. Lumír 43, 1914—1915, č. 3, 26. 2. 1915, s. 127 Schaefer, Iris — Lewerentz, Katja — Saint­‑George, Caroline von: Impressionismus. Wie das Licht auf die Leinwand kam. Skira, Milano 2009 Skarlantová, Jana: Kreslíř Gellner a jeho básník. In Havlíček Borovský, Karel: Křest svatého Vladimíra. Legenda z historie ruské. Ed. Mojmír Otruba. Odeon, Praha 1985, s. 157—162 Skarlantová, Jana: O Gellnerovi kreslíři. In Gellner, František: Radosti života. Ed. Bohumil Svozil. Československý spisovatel, Praha 1974, s. 123—133 Slačálek, Ondřej: Jsme tu juž od Kaina!. Resignifikace zločinu a její limity v českém anarchismu. In Peisertová, Lucie — Petrbok, Václav — Randák, Jan (edd.): Zločin a trest v české kultuře 19. století. Academia, Praha 2011, s. 94—105 Slačálek, Ondřej: Proti katedrovému zmoudření!. Lokty, čelem, kopnutím… Anarchismus a česká inteligence na přelomu 19. a 20. století [rukopis studie v redakčním zpracování] Slavík, Ivan: Lyrikovo výročí. Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze, č. 1—2, 1985, s. 11—13 [přetištěno in týž: Tváře za zrcadlem. Vyšehrad, Praha 1996, s. 167—170] Stich, Alexandr: Gellner, Havlíček a Neumann. In Kolár, Jaroslav — Lehár, Jan — Opelík, Jiří — Pelán, Jiří (edd.): Rudolfu Havlovi sborník k jeho 70. narozeninám II. Praha 1981, s. 341—350 Stroff, Karel: Demonstrace sufražetů za rovné právo se ženami. Humoristické listy 53, 1909—1910, č. 3, 7. 1. 1910, s. 31 Svozil, Bohumil: Česká literatura ve zkratce 3. Brána, Praha 2000 Svozil, Bohumil: Ediční poznámka. In Gellner, František: Hořká láska. Ed. Bohumil Svozil. Československý spisovatel, Praha 1984, s. 41 Svozil, Bohumil: Slovo úvodem. In Gellner, František: Tichý život a jiné prózy. Povídky, črty, fejetony. Ed. Bohumil Svozil. Odeon, Praha 1967, s. 7—16 Svozil, Bohumil: Zpověď dítěte svého věku. In Gellner, František: Radosti života. Ed. Bohumil Svozil. Československý spisovatel, Praha 1974, s. 9—22 Seznam citované literatury a pramenů


Sýkora, Michal: Dostojevského buldok. O zvířatech a/v literatuře. Host, Brno 2006 Šalda, František Xaver: Několik myšlenek na téma básník a politika (Dokončení). Šaldův zápisník 6, 1933—1934, č. 10—11, červenec 1934, s. 373—383 Šalda, František Xaver: Představitel generace a představitel mezigenerace. In týž: Šaldův zápisník 5, 1932—1933, č. 11—12, červenec 1933, s. 344—356 Šalda, František Xaver: Staré modly nově natřené. Lumír 28, 1899—1900, č. 20, 1. 4. 1900, s. 237—238 Šalda, František Xaver — Sezima, Karel — Šimek, Otakar — Theer, Otokar — Veltruský, Ladislav — z Wojkowicz, Jan: Zasláno. Lumír 28, 1899—1900, č. 20, 1. 4. 1900, s. 239—240 [Šimůnek, Jaroslav]: Buřič s lidským srdcem. Večerník Praha 7, 1961, č. 142, 19. 6., s. 3, signováno: š Šimůnková, Alena: Statut, odpovědnost a láska. Vztahy mezi mužem a ženou v české měšťanské společnosti v 19. století. Český časopis historický 95, 1997, č. 1, s. 55—109 Šlik, Petr H.: Stín Černého motýla. Detektivní příběh z prvních dnů republiky. Arsci, Praha 2008 Šlik, Petr H.: Strach pod Karpaty. Detektivní příběh z první republiky. Arsci, Praha 2011 Šmilovský, Alois Vojtěch: Kmotr Rozumec. Mudroslovný román. Spolek pro vydávání laciných knih českých, Praha 1872 Šrámek, Fráňa: Nové náboženství. Nový kult 7, 1904—1905, č. 4, červenec? 1904, s. 74—77 Štindlerová, Jitka: František Gellner — básník politický. Literární noviny 2, 1953, č. 35, 29. 8., s. 7 [Štorch­‑Marien, Otakar]: Gellnerovo matiné. Rozpravy Aventina 2, 1926—1927, č. 4, 4. 11. 1926, s. 46, signováno: O. Š. M. [Toman, Prokop H.]: O Františku Gellnerovi. Mladá fronta 20, 1964, č. 219, 12. 9., s. 4, signováno: pht Tomek, Václav: Český anarchismus a jeho publicistika 1880—1925. Filosofia, Praha 2002 Tureček, Dalibor: Fejeton Jana Nerudy. Praha, Arsci 2007 v.: Pražský dopis. Rovnost 35, 1919, č. 341, 13. 12., s. 3—4 Veselý, Adolf: František Gellner, básník a karikaturista. Moravskoslezský sborník 2, 1919—1920, č. 2, květen 1919, s. 58—62 vlv: Karikatury a kresby. Lidová kultura 4, 1948, č. 2, 21. 1., s. 7 [Voborník, Jan]: František Gellner: Radosti života… Národní listy 44, 1904, č. 2, 2. 1. (ráno), s. 4, signováno: Vbk. Vodička, Felix: Literární historie, její problémy a úkoly. In týž: Struktura vývoje [2., rozšířené vydání]. Edd. Dagmar Magincová — Čestmír Pelikán. Dauphin, Praha 1998, s. 17—77 484

485


Vodička, Felix: Problematika ohlasu Nerudova díla. In týž: Struktura vývoje [2., rozšířené vydání]. Edd. Dagmar Magincová — Čestmír Pelikán. Dauphin, Praha 1998, s. 283—321 Vojtěch, Daniel: Polemičnost a strategie. K proměně české literární kritiky po roce 1900. Česká literatura 50, 2002, č. 2, s. 149—173; č. 3, s. 250—276 Vyskočil, Quido Maria: Franta Gellner na báňské akademii v Příbrami. Český deník 22, 1933, č. 1, 1. 1., s. 3 Winter, Tomáš: Palmy na Vltavě. Primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850—1950. Arbor vitae — Západočeská galerie v Plzni — Artefactum, nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR, v. v. i., Řevnice — Plzeň — Praha 2013 Wögerbauer, Michael — Píša, Petr — Šámal, Petr — Janáček, Pavel a kol.: V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře I. 1749 — 2014. Academia, Praha 2015 Wurmová, Milada: Soupis moravských novin a časopisů 1848—1918. Krajské nakladatelství, Brno 1955 Zahra, Tara: Kidnapped Souls. National Indifference and the Battle for Children in the Bohemian Lands, 1900—1948. Cornell University Press, Ithaca 2008 Zahra, Tara: Reclaiming Children for the Nation. Germanization, National Ascription, and Demokracy in the Bohemian Lands, 1900—1945. Central European History 37, 2004, s. 501—543 Zahrádka, Jiří: Hledání námětu. In Janáček, Leoš: Výlety páně Broučkovy [program představení]. Edd. Jiří Zahrádka — Pavel Petráněk. Národní divadlo v Praze, Praha 2003, s. 20—21 Zahrádka, Jiří: Janáčkova operní burleska. Výlet pana Broučka do Měsíce. Hudební rozhledy 63, 2010, č. 9, s. 52—53 Zahrádka, Jiří: Janáčkova satira ve Výletech páně Broučkových. In Janáček, Leoš: Výlety páně Broučkovy [program představení]. Edd. Jiří Zahrádka — Pavel Petráněk. Národní divadlo v Praze, Praha 2003, s. 62—64 Zahrádka, Jiří: Pravý výlet pana Broučka do Měsíce. In Janáček, Leoš: Výlety páně Broučkovy [divadelní program]. Edd. Jiří Zahrádka — Pavel Petráněk. Národní divadlo v Praze, Praha 2003, s. 25—33 Zahrádka, Jiří: Výlet pana Broučka do Měsíce. Janáčkem opuštěná burleska. In Janáček, Leoš: Výlet pana Broučka do Měsíce [divadelní program ke světové premiéře rekonstrukce původní verze opery z roku 1917 dne 19. 11. 2010]. Ed. Patricie Částková. Národní divadlo Brno, Brno 2010, s. 4—39 Zelenka, Svato: Předtucha. Nový kult 3, 1900, č. 4, 28. 4., s. 6 [Züngel, Emanuel]: Silvestriády. Mamert Knapp — Josef Mikuláš Boleslavský, Praha 1877, signováno: Emil Trnka Seznam citované literatury a pramenů


Ženíšek, František ml.: Svatba blízké budoucnosti. Humoristické listy 54, 1910—1911, č. 15, 31. 3. 1911, s. 178 archivní fondy: Viktor Dyk, Literární archiv Památníku národního písemnictví František Gellner, Literární archiv Památníku národního písemnictví Leoš Janáček, Janáčkův archiv Moravského zemského muzea Hanuš Jelínek, Literární archiv Památníku národního písemnictví Josef Svatopluk Machar, Literární archiv Památníku národního písemnictví Marie Majerová, Literární archiv Památníku národního písemnictví Kamill Resler, Literární archiv Památníku národního písemnictví Fráňa Šrámek, Literární archiv Památníku národního písemnictví webové stránky: http://www.lyzeho.estranky.cz/clanky/punk­‑a­ ‑anarchismus/anarchisticti­‑burici­‑aneb­‑co­‑vam­‑ve­‑skole­ ‑patrne­‑nereknou__.html. Přístup 27. 5. 2015. http://www.rozhlas.cz/pred100lety/cesi/_zprava/zmizeni­‑burice­ ‑cynika­‑a­‑basnika­‑jedoveho­‑kvetu­‑­‑1395317. Přístup 27. 5. 2015.

486

487


Seznam vyobrazení 01 Fotografie Františka Gellnera, dětský portrét, LA PNP, fond František Gellner 02 Fotografie Františka Gellnera, LA PNP, fond František Gellner 03 Obálka sbírky s autorovou kresbou. In Gellner, František: Po nás ať přijde potopa!. Básně. Stanislav Kostka Neumann, Praha 1901 04 Obálka sbírky. In Gellner, František: Radosti života. Básně. Moderní život, Praha 1903 05 Gellner, František: [Arne Novák]. Nový kult 5, 1902—1903, č. 3, 1. 2. 1902, s. 24 06 Obálka knihy. In Gellner, František: Cesta do hor a jiné povídky. Ondřej Kypr, Jihlava 1914 07 Obálka sbírky s autorovou kresbou. In Gellner, František: Nové verše. Ed. Stanislav Kostka Neumann. Fr. Borový, Praha 1919 08 Obálka knihy. In Gellner, František: Don Juan. Ed. Marie Majerová. Slavoboj Tusar, Praha 1924 (úprava Vratislav Hugo Brunner) 09 Obálka knihy. In Gellner, František: Básně (Spisy Františka Gellnera I). Ed. Miloslav Hýsek. Fr. Borový, Praha 1926 (úprava Antonín Chlebeček) 10 Obálka knihy. In Gellner, František: Drobky z Františka Gellnera. Jota, Brno 1992 (úprava Jan Ondroušek) 11 [b. a.]: [Opice africké...]. Humoristické listy 31, č. 3, 18. 1. 1889, s. 20 [výřez] 12 Reprodukce fotografie: Emmanuel Frémiet: Gorille enlevant une Femme [Gorila unášející ženu], 1887, z časopisu Zlatá Praha 15, 1897—1898, č. 49, 15. 10. 1898, s. 581 13 Gellner, František: Rukopis [Konečně je to možná věc…], LA PNP, fond František Gellner 14 Gellner, František: [Návrh obálky ke hře Přístav manželství]. Národní galerie v Praze, 219 × 135 mm, Fotografie © Národní galerie v Praze 2017 15 Reprodukce fotografie ze sjezdu českých anarchistů (fotil Josef Vrba). Pražský ilustrovaný kurýr 11, 1903, č. 112, 24. 4., s. 3 16 Gellner, František: Navazuje se na reformaci. Nový kult 4, 1900—1901, č. 6, 15. 6. 1901, s. 194 17 Dopis Františka Gellnera matce Gabriele Gellnerové z 2. 6. 1902, LA PNP, fond František Gellner 18 Gellner, František: Nešťastná láska. Nový kult 6, 1903—1904, č. 12 (Šibeničky), 25. 11. 1903, s. 89 19 Gellner, František: [Navštěvuji vás…]. Šibeničky 2, 1906, č. 1, 1. 1., s. 4 Seznam vyobrazení


20 Gellner, František: Radostná událost (Z cyklu: Láska). Kalendář revolucionářů na rok 1904. Ed. Stanislav Kostka Neumann. Nový kult, Praha 1903, s. následující za s. 52 21 Gellner, František: Následek novomalthusismu. Nový kult 7, 1904—1905, č. 1 (Šibeničky), 15. 4. 1904, s. 24 22 Gellner, František: Obálka knihy. In Horký, Karel: Paličovy sloky. Karikatury, písničky, epigramy, verše satirické, vážné, tendenční, intimní a jiné. Karel Horký, Rokycany 1905 23 Gellner, František: Obálka knihy. In Šrámek, Fráňa: Života bído, přec tě mám rád. Práce, Praha 1905 24 Gellner, František: Literární podpora. Karikatury 3, 1910—1911, č. 5, 30. 1. 1911, s. 5—6, zde s. 6 [výřez] 25 Gellner, František: Stát jsme my!. Lidové noviny 21, 1913, č. 80 (Večery, č. 13), 22. 3. (ráno), s. 119—120, zde s. 120 [výřez] 26 Legitimace Františka Gellnera jako člena Občanského klubu Lidové strany pokrokové (Gellner je na dokumentu zároveň podepsán jako jednatel klubu), vystavená 10. 2. 1914, LA PNP, fond František Gellner 27 Gellner, František: Loutky. Lidové noviny 19, 1911, č. 340 (Večery, č. 45), 9. 12. (ráno), s. 360 [výřez] 28 Gellner, František: Paragraf čtrnáctý. Lidové noviny 19, 1911, č. 319 (Večery, č. 42), 18. 11. (ráno), s. 336 29 Gellner, František: Politika dra Kramáře. Lidové noviny 19, 1911, č. 333 (Večery, č. 44), 2. 12. (ráno), s. 352 30 Gellner, František: Ilustrace. In Havlíček Borovský, Karel: Křest sv. Vladimíra. Nový kult, Praha 1904, s. 30 31 Gellner, František: Slovanský letopis. Karikatury 3, 1910—1911, č. 15, 10. 4. 1911, s. 7 [výřez] 32 Gellner, František: Spolek vzájemně se podporujících mocnářů. Šibeničky 2, 1906, č. 2, 1. 2., s. 1 33 Gellner, František: Šťastný a veselý nový rok!. Lidové noviny 19, 1911, č. 358 (Večery, č. 48), 30. 12. (ráno), s. 416 34 Gellner, František: Pozor na brněnského draka!. Lidové noviny 20, 1912, č. 244, 4. 9. (odpoledne), s. 1 35 Gellner, František: Průvodce Brnem. Lidové noviny 22, 1914, č. 182 (Večery, č. 27), 4. 7. (ráno), s. 216 [výřez] 36 Gellner, František: Krmení v rakousko­‑uherském zvěřinci. Lidové noviny 20, 1912, č. 107 (Večery, č. 16), 20. 4. (ráno), s. 128 37 Gellner, František: Záplava. Lidové noviny 20, 1912, č. 267 (Večery, č. 39), 28. 9. (ráno), s. 296 38 Gellner, František: Z moravského sněmování. Lidové noviny 20, 1912, č. 25 (Večery, č. 4), 27. 1. (ráno), s. 32 39 Gellner, František: Z moravského sněmování II. Lidové noviny 20, 1912, č. 32 (Večery, č. 5), 3. 2. (ráno), s. 40 488

489


40 Daumier, Honoré (dle Ch. Philipona): Les Poires [Hrušky], 1834 [leták] 41 Korespondenční lístek Františka Gellnera bratru Pavlu Gellnerovi z 1. 3. 1900, LA PNP, fond František Gellner 42 Gellner, František: Klerikální skutky milosrdenství. Lidové noviny 21, 1913, č. 120 (Večery, č. 19), 3. 5. (ráno), s. 168 [výřez] 43 Gellner, František: Sokolský slet ohrožen! — Orli triumfují! — P. Šrámek na hrazdě!. Lidové noviny 20, 1912, č. 169 (Večery, č. 25), 22. 6. (ráno), s. 200 44 Gellner, František: Ze slavnostní řeči dra Kramáře. Lidové noviny 20, 1912, č. 183 (Večery, č. 27), 6. 7. (ráno), s. 216 45 Gellner, František: Vilém mbret. Lidové noviny 22, 1914, č. 154 (Večery, č. 23), 6. 6. (ráno), s. 184 [výřez] 46 Gellner, František: Čenstochová. Lidové noviny 20, 1912, č. 67 (Večery, č. 10), 9. 3. (ráno), s. 80 47 Gellner, František: Berlínské Vánoce. Lidové noviny 20, 1912, č. 11 (Večery, č. 2), 13. 1. (ráno), s. 16 [výřez] 48 Gellner, František: Berlínské Vánoce. Lidové noviny 20, 1912, č. 11 (Večery, č. 2), 13. 1. (ráno), s. 16 [výřez] 49 Rodinná fotografie, pořízená pravděpodobně kolem roku 1911, LA PNP, fond František Gellner 50 Gellner, František: Šrámkovina. Lidové noviny 20, 1912, č. 142 (Večery, č. 21), 25. 5. (ráno), s. 168 [výřez] 51 Gellner, František: Šrámkovina. Lidové noviny 20, 1912, č. 142 (Večery, č. 21), 25. 5. (ráno), s. 168 [výřez] 52 Gellner, František: Brněnští vlnobaroni. Lidové noviny 20, 1912, č. 225 (Večery, č. 33), 17. 8. (ráno), s. 256 53 Gellner, František: Nové i staré věci. Lidové noviny 21, 1913, č. 45 (Večery, č. 8), 15. 2. (ráno), s. 72 [výřez] 54 Gellner, František: Strašný sen pátera Šrámka u příležitosti kyjevského procesu. Lidové noviny 21, 1913, č. 285 (Večery, č. 43), 18. 10. (ráno), s. 360 55 Gellner, František: Za občanská práva kněží!. Zpívá se jako Na hranicích města německého. Lidové noviny 21, 1913, č. 133 (Večery, č. 21), 17. 5. (ráno), s. 184 [výřez] 56 Gellner, František: Za občanská práva kněží!. Zpívá se jako Na hranicích města německého. Lidové noviny 21, 1913, č. 133 (Večery, č. 21), 17. 5. (ráno), s. 184 [výřez] 57 [Gellner, František]: Putování za zdravím. Lidové noviny 22, 1914, č. 120 (Večery, č. 18), 2. 5. (ráno), s. 144, signováno: F. G. 58 Gellner, František: Za občanská práva kněží!. Zpívá se jako Na hranicích města německého. Lidové noviny 21, 1913, č. 133 (Večery, č. 21), 17. 5. (ráno), s. 184 01, 02, 13, 17, 26, 41, 49: Originály archiválií jsou uložené v Památníku národního písemnictví — Literární archiv (PNP LA). Seznam vyobrazení


Zusammenfassung Ziel dieses Buches ist es, das Werk František Gellners (1881—1914) — eines Autors, der in Tschechien sehr bekannt ist — in ungewohnten bzw. unbekannten Perspektiven und Zusammenhängen vorzustellen. Ein besonderes Anliegen des Buches besteht darin, Gellner sowohl als Literaten als auch als bildenden Künstler zu betrachten und diese beiden Schichten seines Werkes soweit wie möglich in ihrer Heterogenität, aber auch in ihrer starken wechselseitigen Verflechtung zu betrachten. Die konkreten Texte und Zeichnungen Gellners werden durchgängig unter Berücksichtigung des zeitgenössischen Entstehungskontextes erläutert, wobei vor allem solche Bezüge herausgearbeitet werden, die mit der Zeit teilweise oder vollständig aus dem Blick der Rezeption geraten sind. Dabei werden sowohl ideologische als auch gesellschaftliche und kulturelle Zusammenhänge betrachtet. Die vorliegende Monographie entstand zeitgleich mit einer kritischen Edition von Gellners literarischem und bildkünstlerischem Werk sowie weiterer begleitender Materialien (Gellner, František: Dílo. Edd. Jiří Flaišman — Lucie Kořínková — Michal Kosák — Jakub Říha — Pavel Kořínek — Andrea Vítová. Ústav pro českou literaturu AV ČR — Akropolis, Praha 2012), und die umfangreiche und intensive Beschäftigung mit den Unterlagen für diese Edition stellt einen wichtigen Hintergrund für die vorliegende Arbeit dar. Zu den Primärquellen zählen die literarischen Texte und die Zeichnungen František Gellners, und zwar in einer diachronen Perspektive. Die Texte werden dabei vom Stadium handschriftlicher Entwürfe über den Abdruck in Zeitschriften und ggf. in noch vom Autor selbst zusammengestellten Buchausgaben bis hin zur Geschichte ihrer späteren Veröffentlichungen betrachtet. Die gründlichen Recherchen für die Werkausgabe führten auch zur Entdeckung von neuen Quellen (unter anderem von bis jetzt unbekannten Texten Gellners), die diese Arbeit versucht zu bewerten. Daneben stützt sie sich aber verständlicherweise auf Materialien, die bereits lange bekannt sind, versucht diese jedoch anders zu lesen als es in der bisherigen Gellner-Rezeption üblich war. Für die Analyse wurden sowohl Arbeiten ausgewählt, die im Zusammenhang der bisherigen Bewertung und Auslegung seines Werks als kanonisch gelten können, als auch mehr oder weniger periphere Texte. Ziel der vorliegenden Arbeit ist es jedoch nicht, das was von Gellners Werk am bekanntesten ist — seine Lyrik — radikal neu zu interpretieren, sondern vielmehr durch den Rückgriff auf Arbeiten aus anderen Kontexten eine neue, facettenreichere, komplexere und in sich kohärentere Lektüre der Werke dieses Autors zu ermöglichen. Das erste Kapitel Die Rezeption František Gellners in der Literaturkritik und der Literaturgeschichte, S. 21—95, ist dem Bild František Gellners im 490

491


kulturellen Raum und dessen Veränderungen im Laufe der Zeit gewidmet. Unter Berücksichtigung der Sekundärliteratur zu František Gellner (sowie auch der belletristischen Texte über seine Person) verfolgt dieses Kapitel zwei Ziele. Zum einen reflektiert es die bisherigen Erkenntnisse über das Werk Gellners und revidiert die Fragen, die bisher dazu gestellt wurden, und zwar ausgehend von den Lebzeiten Gellners bis hin zur Gegenwart. Zum anderen beobachtet es die Entstehung und die Veränderung des Bildes des Autors im kulturellen Gedächtnis. Dabei lag das Augenmerk darauf, bei der Beschäftigung mit dem konkreten Material allgemeingültige Mechanismen herauszuarbeiten, die in solchen Prozessen wirken können. Das zweite Kapitel František Gellner als Autor — Reflexionen, S. 97—172, analysiert Texte von Gellner aus verschiedenen Zeiten und versucht unter Berücksichtigung weiterer Quellen allgemeine Tendenzen im Gesamtwerk des Autors auszumachen. Es beschäftigt sich mit der Charakteristik des Autors und der Art seines Schaffens sowie mit Fragen der Chronologisierung seines Werks. Der erste untersuchte Text ist Gellners Gedicht mit dem Incipit „Konečně je to možná věc“ („Am Ende ist das eine mögliche Sache“) aus seinem zweiten Gedichtband Radosti života (Die Freuden des Lebens). Die Interpretation befasst sich zunächst mit den bisherigen Auslegungen des Gedichts, referiert diese kritisch und entwickelt einige von ihnen unter Rückgriff auf zusätzliche Quellen weiter. Danach konzentriert sich die Aufmerksamkeit auf das Schlüsselmotiv am Ende des Textes, den Gorilla. Unter Zuhilfenahme von Erkenntnissen aus der Kulturgeschichte und aus postkolonialen Studien rekonstruiert die Arbeit den zeitgenössischen Interpretationshintergrund und die Konnotationen, die mit diesem exotischen Motiv verbunden waren. Die damaligen Assoziationen mit Lebensgefahr, Ungebundenheit und dem Ausleben von Sexualität sind Bedeutungsschichten, die in Gellners Text potentiell anwesend sind. Gleichzeitig werden die wichtigen Bezüge des Autors zur populär-humoristischen Tradition in den Blick genommen. Abschließend beschäftigt sich die Interpretation mit der Entstehung des Textes, insbesondere mit der Analyse von bis jetzt unbekannten handschriftlichen Varianten des Gedichts und dem Potential, das diese für die Interpretation bieten. Im Ergebnis konnte festgestellt werden, dass Gellner schon zu Beginn des 20. Jahrhunderts eine große humoristische Begabung zeigte, dass die handschriftlichen Manuskripte Gellner als einen Autor zeigen, der collagenartig kleine eigenständige, pointierte Textabschnitte nebeneinander stellte, dass diese Tendenz jedoch in der Endredaktion zugunsten der Komposition des Gedichts als Ganzem radikal unterdrückt wurde. Der zweite Teil des Kapitels beschäftigt sich vor allem mit der Analyse des handschriftlichen Materials, das zahlreiche Varianten von Gellners Komödie Přístav manželství (Der Ehehafen) beinhaltet, sowie der Analyse fragmentarischer Texte, die mit dem Stoff dieses Theaterstücks zusammenhängen. Im Ergebnis wird eine neue Chronologisierung des Werks Zusammenfassung


von František Gellner vorgeschlagen, denn die Handschriften aus seinem Nachlass eröffnen in ihrer Gesamtheit und in der Kombination mit anderen Quellen häufig überraschende Kontinuitäten und Diskontinuitäten. Sie belegen unter anderem, dass Gellner schon um das Jahr 1901 die Gefahr zu starker Wiederholung verspürte und offensichtlich bemüht war, sich zu größeren Formen vorzuarbeiten. Er äußerte sich damals zu Themen, die er offensichtlich als sehr drängend wahrnahm — sie betrafen vor allem die Perspektiven junger Männer der Mittelschicht zu Beginn ihrer Karriere. Das handschriftliche Material zu Přístav manželství scheint von Gellners kompliziertem Weg hin zu größeren literarischen Formen zu zeugen. Anhand einer gründlichen Analyse der Entwicklung einer konkreten Stelle des Stücks konnte gezeigt werden, dass jene Tendenz, in humoristischer Art kürzere Textabschnitte zu kombinieren und zu pointieren, im direkten Widerspruch zur semantischen Kohärenz des Textes stehen konnte. An diese Schlussfolgerung knüpft auch der dritte Teil dieses Kapitels an, der verfolgt, wie bei Gellner später die Tendenz des Zerfalls von längeren Texten in eine Reihe selbstständiger, nur lose aneinandergefügter Segmente stärker wurde, deren übergreifender Sinn nicht immer einfach zu ermitteln ist. Gleichzeitig fanden die so aufgebauten Texte wegen der Unterhaltsamkeit ihrer Teil-Pointen recht problemlos Absatz in den Feuilletons der damaligen Zeitschriften. Darüber hinaus wurden Themen und Motive in Gellners Lyrik beobachtet, die sein Frühwerk mit dem posthum herausgegebenen Gedichtband Nové verše (Neue Verse) verbinden. Ganz am Ende des zweiten Kapitels wird auch Gellners Arbeit an einem Libretto für eine Oper von Leoš Janáček untersucht. Bemerkenswert sind dabei die Bezüge dieser am Ende nicht verwendeten Passagen aus Gellners Handschriften zu Themen, die der Autor früher z.B. in Přístav manželství bearbeitet hatte. Das dritte Kapitel František Gellner und die zeitgenössischen Publi‑ kationsplattformen, S. 173—263, beschäftigt sich mit ganz praktischen Umständen der Karriere eines jungen Literaten, vor allem mit Honorarfragen, aber auch mit den Verbindungen zwischen Gellners Werken und den Periodika, in denen sie publiziert wurden. Die Periodika werden dabei als Kraftfelder begriffen, als Raum für die Verhandlung von Inhalten, der sich als Ganzes an der gesellschaftlichen Kommunikation beteiligt. Die Arbeit bemüht sich hier vor allem die Verbindungen zu den Zeitschriften zu beleuchten, in denen Gellner publizierte, und zwar nicht nur als einen äußeren Umstand, sondern im Gegenteil als einen wichtigen Faktor, der häufig Parallelen in der konkreten Gestalt seiner Werke hatte. Zuerst werden Gellners Kontakte zur Zeitschrift Nový kult und weiteren editorischen bzw. redaktionellen Projekten von S. K. Neumann untersucht. Bei dieser Gelegenheit versucht die Arbeit auch, Erkenntnisse zu einem Teil des tschechischen literarischen Anarchismus zu präzisieren. Danach wird Gellners Suche nach einer beruflichen Stellung rekonstruiert, die einen 492

493


Verdienst für kreative intellektuelle Arbeit bieten könnte. Dabei werden Gellners Publikationen in Beziehung zu persönlichen Dokumenten gesetzt (vor allem zu seiner Korrespondenz): von der Rolle des „ungeratenen Sohns“, der von der Familie unterstützt wird und deshalb auf Verdienstmöglichkeiten wenig Rücksicht nehmen muss, über die größtenteils unklaren Umstände seiner Auslandsaufenthalte und der kurzen Zusammenarbeit mit den Periodika Kramerius, Šibeničky oder Právo lidu bis hin zu den intensiven Versuchen im Jahr 1911, sich als Publizist zu etablieren. Ausführlicher wird Gellners Zusammenarbeit mit den national-sozialistischen Karikatury untersucht, insbesondere das Ende, das wahrscheinlich auf die wachsenden ökonomischen Probleme des Blattes zurückzuführen ist. Erst dann folgen die Verhandlungen über ein Engagement bei den Lidové noviny und die Anfänge der Zusammenarbeit Gellners mit dem am Ende wichtigsten Blatt für seine berufliche Laufbahn als literarischer Journalist und Zeichner. Das vierte Kapitel Gellners politische Publizistik in den Lidové novi‑ ny in Text und Bild, S. 265—346, konzentriert sich ausschließlich auf Gellners Arbeiten für die Lidové noviny, insbesondere auf den Teil, der bisher am wenigsten Aufmerksamkeit überhaupt erfahren hat, nämlich seine politische Satire in Versen und Bildern. Unter Rückgriff auf historische Arbeiten zur politischen Szene in Mähren in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts und am Anfang des 20. Jahrhunderts wird Gellners Schaffen so weit wie möglich kontextualisiert. Das bezieht sich einerseits auf die Lidové noviny als ein Beispiel für ein Parteienblatt, andererseits auf die spezifischen politischen Verhältnisse in Mähren und ausgewählte öffentliche Debatten der letzten Jahre vor dem Ersten Weltkrieg. Im Anschluss wird die Samstagsbeilage Večery der Lidové noviny vorgestellt. Aus den Quellenstudien geht hervor, dass die Illustrationen ein wichtiger Bestandteil der Zeitung waren, die diese attraktiver für die Leser machen sollten. Danach wird detailliert dargestellt, wie sich Gellner zu Beginn seiner Arbeit in den neuen Verhältnissen orientierte, Sicherheit erlangte und lernte, ein Gespür für Themen zu entwickeln, die für die Lidové noviny von Bedeutung waren. Eine detaillierte Inhaltsanalyse des Blattes und der Vergleich mit Gellners Karikaturen und seiner Publizistik in Versen oder Prosa zeigen, dass Gellners Beziehungen zu den Lidové novi‑ ny insgesamt unproblematisch und unerwartet eng waren, und dass seine Texte und Karikaturen die politischen Standpunkte der Zeitung übernahmen. Häufig lassen sich sogar die politischen Artikel bestimmen, aus denen ein konkreter Impuls (eine Wendung, ein Bild oder auch eine komplexe Argumentation) entnommen wurde. Das Kapitel verfolgt, wie Gellner an seine vorhergehenden satirischen oder humoristischen Arbeiten anknüpfte, auf welche Weise er sein Publikum zum Lachen brachte und wie er sich ein Repertoire an Motiven und Stilmitteln erarbeitete, das er später immer wieder anwendete. Gellners Schaffen war, so konnte Zusammenfassung


gezeigt werden, fest verankert in der Parteiideologie und den Abläufen in der Zeitung. Das fünfte Kapitel Zur Frage der Identität. František Gellner als Jude und Antisemit, S. 347—399, befasst sich mit der nationalen Identität František Gellners und dem antisemitischen Ton in seiner Publizistik. Nach einer Auswertung der bisherigen Literatur zu diesem Thema wird versucht, Gellners Erfahrungen mit der eigenen jüdischen Identität zu den zeitgenössischen Konzepten von Assimilation und wachsendem Antisemitismus in Beziehung zu setzen. Hier wird auf Arbeiten zur Geschichte der jüdischen Minderheit, zu Fragen der nationalen Identität und dem politischen Antisemitismus Bezug genommen. Ausführlich wird Gellners Text „Židovská otázka“ („Die jüdische Frage“) besprochen, und zwar als ein eindeutig antisemitischer Text, der aber gleichzeitig in gewisser Weise logisch erscheint im Eifer der — in der bisherigen Literatur ganz übergangenen — kurzen Polemik, in deren Kontext er entstand. Daraufhin wird dieser Schlagabtausch (Initiator war S. K. Neumann) zwischen den Blättern Nový kult und Rozvoj (der Zeitschrift der fortschrittlichen tschechischen Juden) vorgestellt und Erklärungen für die einzelnen Attacken in der inneren Logik dieser Polemik gesucht. Im Folgenden widmet sich das Kapitel antisemitischen Motiven in Gellners Zeichnungen und literarischen Arbeiten für die Lidové noviny. Auch hier werden die lokalen politischen Polemiken als Erklärung herangezogen. Aus beiden Analysen geht hervor, dass Gellner sich bewusst dafür entschieden hatte, in der tschechischen Sprache zu schreiben, und dass er als Beispiel für die Übernahme der Rhetorik der Mehrheit durch einen Vertreter der jüdischen Minderheit gelten kann. Antisemitismus war in den zeitgenössischen Diskursen quer durch das politische Spektrum verbreitet, wohl deshalb, weil eine wirksame, weil Emotionen weckende, polemische Waffe darstellte. Das sechste und letzte Kapitel Anstelle eines Schlusses: Ohne angebore‑ ne Begabung?, S. 401—434, beschäftigt sich vor allem mit Gellners Reflexion seines eigenen „handwerklichen“ bzw. „journalistischen“ Schreibens und Zeichnens für die Lidové noviny. Dies machte ihn populär und erhielt seine Schlagfertigkeit und Geschicklichkeit bei der Gestaltung von Texten und Bildern, barg aber auch die Gefahr zu großer Routine in sich. In der regelmäßigen und hochfrequenten Produktion für die Lidové novi‑ ny konnte Gellner sein Talent gut einsetzen. Dieses Talent zeigte sich schon zu Beginn seines Schaffens, es gründete sich auf die Fähigkeit, weit Auseinanderliegendes überraschend zu kombinieren, auf einem Gespür für Übertreibung, Ironie und Selbstironie und überraschende Pointen. Mit der Zeit kultivierte Gellner seine Begabung zu einer fast automatischen Beherrschung dieser Verfahren, die es ihm ermöglichten, beliebige Themen in eine Humoreske und/oder Satire im Einklang mit der politischen Linie des Blattes zu verwandeln, in dem der betreffende Text erscheinen sollte. Darüber hinaus geht es in diesem Kapitel um Gellners 494

495


eigene Meta-Überlegungen zum Thema Handwerk und Kunst und seiner schwierigen Suche nach der eigenen Position auf dem Feld der künstlerischen Belletristik, deren progressivste Strömungen in den Vorkriegsjahren seine Möglichkeiten zu übersteigen begannen. Im Hinblick auf literarisch-ästhetische Positionen kann in den Jahren 1911—1914 sein Freund S. K. Neumann, der die neuen avantgardistischen Strömungen engagiert propagierte, als sein Antipode gelten. Gellners bekannter Text Bez příslušných buněk (Ohne angeborene Begabung) wird am Ende als Ausdruck eines gewissen Unglücklichseins mit dieser Situation interpretiert, aber auch als stille Polemik (der Text wurde zu Gellners Lebzeiten nicht gedruckt) gegen den aufkommenden Zivilismus sowie als Beleg des Festhaltens an den eigenen literarischen Positionen, die Gellner am Ende seines kurzen Lebens weder verlassen wollte noch verlassen konnte.

Zusammenfassung


Summary This book’s aim is to present the body of work by František Gellner (1881—1914) in perspectives and circumstances that are unusual or unknown even for Czech readers (who will tend to know this author well). Pains have been taken throughout to keep Gellner in focus as a man active within two arts—visual and literary, and then to present these elements of his work, where possible, both in their heterogeneity and in their strong interconnection. Specific texts and drawings by Gellner are then explained within the contexts of the period in which these works appeared, and especially in light of those contexts that have over time partially or entirely slipped beyond the horizon of public reception. The ideological, social, and cultural contexts are examined one by one. This monograph was written alongside labors on preparing Gellner’s literary and artistic works and their accompanying materials for publishing in a Critical Hybrid Edition (František Gellner: Dílo. Eds. Jiří Flaišman — Lucie Kořínková — Michal Kosák — Jakub Říha — Pavel Kořínek — Andrea Vítová. Ústav pro českou l­ iteraturu AV ČR, v. v. i. — Akropolis, Praha 2012), and the extensive and intensive preparation of source materials for that work has been an important wellspring for its creation. The primary sources here are the written and drawn works of František Gellner, and this in the perspective of genetic criticism. His texts are thus followed from the manuscript stage, on to their printing in periodicals and any eventual authorial inclusion into books, onward to the history of their further publication. The thorough research performed during the preparation of the above publication has led to new discoveries regarding sources (including heretofore unknown texts by Gellner), which this work attempts to evaluate, although naturally alongside these it is based on well-known materials; however, it often attempts to utilize these latter somewhat differently that has been usual in the literature on Gellner so far. Our analyses cover both Gellner’s works that can be, in terms of their evaluation and discussion, considered as canonical, and those that are more or less peripheral. However, there is no effort to radically re-interpret those works that retain by far the most life among readers today, i.e. his lyric poetry; the goal is rather to use the aperture of works that are generally far from that demarcation to offer a new, more layered, comprehensive, and internally interconnected reading of his body of work. The first chapter, The Image of František Gellner in Criticism and Lit‑ erary History, and Its Formation over Time, pp. 21—95, is devoted to the image of František Gellner within cultural space and its changes 496

497


over time. It follows two simultaneous aims that go beyond what has been seen in secondary sources on Gellner (and fiction about him) to date. The first is to reflect the current state of knowledge on the works of František Gellner, while also re-examining the questions that have so far been asked about them, gradually over time from the reception of his work during his life up to today. The second is to observe the paths taken in the creation and transformation of the author’s image in cultural memory and to attempt to glimpse, through a review of specific materials, the outlines of universal mechanisms that may be active in these processes. The second chapter, František Gellner as a Creative Man—A Few Observations, pp. 97—172, is based on analyses of specific texts of Gellner’s from various eras, and uses these in tandem with other source materials to attempt to produce generalizations regarding tendencies in Gellner’s work overall. It covers the characterization of the author as a creative man and questions of his works’ chronology. The first text examined is Gellner’s poem XX, with the opening words “Konečně je to možná věc” (“It finally is possible”), from his second collection, Radosti života (The Joys of Life). The commentary first explores its interpretations so far, and then critically examines them and elaborates upon certain of them with the use of further source research. The study’s attention then turns to the key motif of the end of this text—the gorilla. With reference to the findings of cultural historians in the field of post-colonial studies, the study attempts to reconstruct the skyline of the era’s interpretations and connotations connected with this exotic motif, and infers its historical associations with deadly danger, as well as sexual sybaritism and exuberance as layers of meaning potentially present in Gellner’s text. The author’s important links to the tradition of popular humor are also studied. The commentary then turns to the writing process leading to this poem, and especially an analysis of its previously unknown manuscript variants and the potential for interpretation offered by these materials. It is stated concerning this manuscript that Gellner displayed a strong talent for humor already at the beginning of the century, and furthermore that this manuscript shows Gellner as a fairly self-divergent author, who lumps together brief text passages each with their own point, and that here this tendency was, however, ultimately radically suppressed to the benefit of the whole poem’s composition. The second part of the chapter is based primarily on an analysis of the manuscript materials that represent the many variants of Gellner’s comedy Přístav manželství (The Port of Marriage), as well as fragmentary texts thematically related to this play. On the basis of this research we give consideration to a new chronological arrangement of Gellner’s work, as the manuscript materials he has left behind often show—relative to each other and to other sources—surprising Summary


continuities and discontinuities. Among other things, these materials show that Gellner felt a risk of excessive repetition already around 1901, and apparently attempted to work his way towards longer structures. At that time he wrote on topics that he evidently saw as very current— they mainly concerned the prospects of young middle-class men at the start of their careers. His manuscript materials for Přístav manželství seem to attest to a thorny path towards the formation of longer texts. From a detailed analysis of the development of one specific extract in the play’s text, the conclusion is reached that this tendency towards giving independent punchlines to brief passages may have stood in direct conflict with the demand for overall coherence in the text’s meaning. This conclusion is built upon with the observations in this chapter’s third part, which examines how, in later periods, Gellner strengthened his tendency to break long texts down into a series of independent, merely freely associated segments, whose overarching meaning is indeed difficult to find. At the same time, however, since the individual punchlines were entertaining, the texts so constructed were welcomed by newspapers. Likewise examined are the contexts of the themes and motifs in Gellner’s lyric poetry that connect his early work with the posthumously published collection Nové verše (New Verses). At the very end of this chapter, Gellner’s drafts of the libretto for an opera by Leoš Janáček are also analyzed, and a thematic connection is noted that in the end ties unused passages in these manuscripts with subjects previously given treatment in none other than Přístav manželství. The third chapter, František Gellner and Publishing Platforms, pp. 173—263, is devoted to the purely practical circumstances of the young writer’s career, and especially questions of recompense, although it also follows the connections between Gellner’s works and the periodicals in which they were published. This commentary takes inspiration from the conception of a periodical as a “field of struggles”, a place for the negotiation of content that, as a unit, then participates in social discourse. Here the study primarily attempts to evaluate the connections to the political press in which Gellner published, and this not as a thoroughly external circumstance, but on the contrary as an important factor that often found parallels in the actual specific form of Gellner’s works. Attention is turned first towards Gellner’s contacts with Nový kult and other publishing projects of S. K. Neumann. On this occasion the work also attempts to bring a more detailed understanding of Czech literary anarchism. It also reconstructs Gellner’s path towards a standing that would enable him to earn his living through creative, intellectual work. Attention is especially given to the evolution of Gellner’s contributions to papers and magazines in the period, in combination with personal documents (primarily correspondence): from the role of a “failed son” who is supported by his family and thus need 498

499


not take literary earnings into account, past rather unclear circumstances surrounding his trip abroad and his brief cooperation with Kramerius, Šibeničky, and Právo lidu, to his intensive efforts in 1911 to find a firmer place for himself within the journalistic sphere. The commentary takes a quite detailed look at Gellner’s engagement in Karikatury, the humor magazine of the Czech National Social Party, and at the termination of this cooperation most likely in light of the paper’s growing financial problems. Only with these circumstances introduced do we go on to present his negotiations for an engagement at the newspaper Lidové noviny and the beginnings of his cooperation with the most important periodical of his professional career as a literary journalist and as a cartoonist. The fourth chapter, Gellner’s Political Journalism in Text and Imag‑ es on the Pages of Lidové noviny, pp. 265—346, focuses exclusively on Gellner’s work for Lidové noviny, and especially those works that have so far seen perhaps the least attention of all, i.e. his political satire in verse and images. In an effort to provide a maximum of context for Gellner’s work—leaning on historical studies into the Moravian political scene in the late 19th century and at the beginning of the 20th century—the commentary starts by describing both Lidové noviny itself as an example of a party political paper, and the specific political circumstances of Moravia and certain issues of the era that were at the center of the public debate in the last prewar years. It then presents the Saturday supplement of Lidové noviny: Večery. Based on a review of source materials, emphasis is placed on the image component of a newspaper’s content as a fundamental element that was meant to increase its attractiveness for readers. We then study in detail how Gellner, after arranging cooperation with this paper, quickly oriented himself in his new conditions, gained self-assurance, and learned to recognize topics of ideological importance for Lidové noviny. A detailed analysis of this paper’s content and a comparison between said content on the one hand, and Gellner’s caricatures and his journalism both in verse and prose on the other, has made it clear that the relations between Gellner and Lidové noviny were harmonious and surprisingly close, and that Gellner’s texts and caricatures took on the political standpoints of the party—indeed, very often one can even find the specific political articles in Lidové noviny from which a particular impetus (often a phrase or a scene, but in many cases an entire line of reasoning) was taken. The commentary examines how Gellner, in his work, ties into his previous performances as a satirist and humorist, how he makes his readers laugh, and how he develops his repertoire of means and motifs, which he afterwards goes on to apply repeatedly. Gellner’s work is presented as firmly embedded within the ideology of the party line and the flow of the paper’s operation. Summary


The fifth chapter, On the Question of Identity. Gellner the Jew, Gell‑ ner the Antisemite, pp. 347—399, touches upon the Gellner’s national identity and the touches of antisemitism present in his works as a journalist. After an evaluation of the literature to date on this subject, an attempt is first made to situate the likely shape of Gellner’s life experience with his own Jewish identity within the era’s context of concepts on assimilation and growing antisemitism, and this with an appeal to the findings of historians studying the Jewish minority and to questions of national identity and political antisemitism. We study in detail Gellner’s text “Židovská otázka” (“The Jewish Question”), and this as a text that is unambiguously antisemitic, and yet meanwhile in a sense “logical” in the fervor of the brief polemic—entirely overlooked in literature so far—of which it was a part. The commentary then follows this exchange (initiated by S. K. Neumann) between Nový kult and Rozvoj, a magazine for progressive Czech Jews, and attempts to find explanations for the individual attacks within the framework of this polemic’s internal logic. The chapter’s next section is devoted to Gellner’s activities in Lidové noviny and the antisemitic motifs in his drawings and literary works. Here too the explanation lies in battles of political debate on the local scene. Both analyses lead us to the conclusion that Gellner took on the role of a Czech author through essentially his own choice, and also that he can serve as an example of absolute adoption of the majority rhetoric on assimilation by a member of the Jewish minority. Noted here is the presence of elements of antisemitism in the era’s political discourse throughout the spectrum of opinion, and this because they were a weapon for argumentation that was potentially very effective, due to how it aroused emotion. The sixth and final chapter, Instead of a Conclusion: I Don’t Have It in Me?, pp. 401—434, is devoted mainly to Gellner’s reflection on his own “craft” or “journalistic” writing and drawing for Lidové noviny, which brought him popularity among readers as well as a benefit in the form of a certain readiness and adroitness when creating texts and images, but also a certain danger: that of falling into a routine. The study recapitulates, with reference to its previous conclusions, how Gellner, in his regular and frequent output for Lidové noviny, had a good opportunity to apply his type of talent, which was however already visible in the beginnings of his career, i.e. a talent based on his ability to surprisingly combine the unrelated and on his sense for exaggeration, irony, and self-deprecation and producing surprising punchlines. Over time, Gellner honed this talent into a nearly automated control over processes that enabled him to transform nearly any topic into humorous entertainment and/or satire in harmony with the ideological line of the paper for which a given text was written. This chapter also inspects Gellner’s own meta-essays on the subjects of art, craftsmanship, and his difficult search 500

501


for a place of his own within belles-lettres, whose most progressive currents had, in the years before the war, begun to exceed his capabilities. The chapter also shows Gellner’s friend S. K. Neumann, engaged in the promotion of new avant-garde directions, as the embodiment of a significant counter-opinion in the 1911—1914 period. Gellner’s notable text Bez příslušných buněk (I Don’t Have It in Me), is then in closing recognized as an expression of a certain chagrin at the situation, but also as a silent disagreement (the text was not published in Gellner’s lifetime) with the newly ascending poetic direction called civilismus, and simultaneously as an act of Gellner planting his feet in his own poetic positions, which he was not, at the end of his brief life, willing or able to abandon in his work.

Summary


Jmenný rejstřík A Adamová, Vladimíra 78 Adler, Victor 196, 370 Aleš, Mikoláš 36, 70, 422—423 Alfons XIII., španělský král 230 Assmann, Jan 56 B Babinský, Václav 82 Badeni, Kazimír Felix hrabě 292—293, 313, 359, 437 Bakunin, Michail Alexandrovič 299—300 Balzac, Honoré de 233 Barnum, Phineas Taylor 116 Bartoň, Otto 101—102 Bartošová, Fedora 166 Bass, Eduard 72, 81, 83 Bednařík, Petr 272, 281 Bejlis, Mendel 392—393, 395 Béranger, Pierre-Jean de 447 Bezruč, Petr 15, 83 Bienerth, Richard 160 Bílek, Petr A. 26 Binar, Vladimír 15, 93 Bláha, Inocenc Arnošt 40—41, 47 Bláhová, Kateřina 175 Bláhová, Milena 82 Blahynka, Milan 33 Blanchard, Pascal 116 Blažek, Josef Tomáš 234 Boëtsch, Gilles 116 Borový, František 60, 259—260 Bouček, Antonín 181, 211—213, 219, 228 Brambora, Josef 16, 77 Brehm, Alfred 115 Breň, Tomáš 216, 220 502

503

Brod, Max 166 Brown, Dan 67 Brullé, Pierre 30 Brunner, Vratislav Hugo 231, 262, 280, 448, 488 Březina, Otokar 175, 417, 426 Bulín, Hynek 14, 277—278, 313, 405, 407—409, 451—454 Burian, Emil František 81—82 Buriánek, František 16, 29, 36, 78, 80, 82—86, 89—92, 99, 101—102, 106—107, 123, 165, 267—268, 332, 352, 377, 421, 424 C Caesar, Gaius Iulius 404 Cinger, František 87—88 Codega, Luigi 115 Cuvaj, Slavko 309 Č Čapek, Josef 78 Čapek, Karel 64—65, 70 Čapková, Kateřina 356—357, 387 Částková, Patricie 166 Čech, Svatopluk 165—167, 187, 446 Červenka, Miroslav 16, 50, 89—90, 101, 108, 122, 124, 126, 165, 205, 427 Červinka, Vincenc 235 Čížek, Martin 18 Čornej, Petr 35, 58, 236, 421, 427 D Darnton, Robert 20 Darwin, Charles 111—112, 115—116 Daumier, Honoré 320


d’Elvert, Heinrich 317 Descaves, Lucien 74, 447 Dixmier, Michel 30 Dobešová (roz. Novotná), Adéla 456 Doležal, Jaromír 335 Domažlický, Ladislav H. 40 Donath, Oskar 352—353, 358 Dostál-Lutinov, Karel 365, 453 Drahoňovský, František Karel 112 Drtil, Artuš 231 Drtina, František 244 Du Chaillu, Paul Belloni 114—116 Dvořáková, Helena 28, 83—84, 107 Dyk, Viktor 15, 39, 42, 45, 52, 58—59, 77, 83, 166, 196, 251, 253, 258, 440, 448 E Eisner, Pavel 74, 208 Elgart Sokol, Karel 166 F Fabre, Jean-Henri-Casimir 254 Fajfrlík, Karel 257 Fanon, Frantz 399 Fasora, Lukáš 276, 306 Fiala, ? 33 Fiedler, Gustav 257 Filípek, Štěpán 221, 229, 231—232 Fischel, Alfred 305, 307, 321, 349, 385—390 Fischel, Erwin 385 Flaišman, Jiří 18, 122, 456 Foltýn, Josef (vl. jménem Stivín, Josef) 189, 236—237, 439, 441, 444 Frankl, Michal 353—354, 359—360, 373, 380—381, 455 František Ferdinand d’Este 413 Freiberger, Šimon 276, 397 Jmenný rejstřík

Freimuth, Leo 92, 192, 196, 219—220, 370 Frémiet, Emmanuel 117—118, 488 Fronk, Václav 78, 228, 236, 241, 337, 340, 433 Fuchs, Adolf 276, 397 G Gabrielová, Bronislava 284, 287, 377 Gauguin, Paul 118 Gautsch, Paul von 160, 242, 245, 289—290, 292—293 Gejgušová, Ivana 352 Gellner, Gustav 72, 131, 254, 320, 357, 361, 363, 385, 437—438, 440 Gellner, Karel 104, 159, 180, 222, 225, 356, 360—363, 385, 437, 449 Gellner, Pavel 188, 261—262, 320—321, 357, 361, 363, 385, 437, 449, 490 Gellnerová (provd. Pobořilová), Alžběta 224, 361—363, 437 Gellnerová (roz. Fischelová), Gabriela 34, 104, 159, 188, 221, 224—225, 248, 357, 360—363, 437—438, 449, 488 Gellnerová (roz. Marjánková), Zdenka 358 Georgi, Friedrich von 325—327 Gilman, Sander L. 372, 399 Glassl, Horst 276 Golombek, Bedřich 269—270, 281 Gombrich, Ernst Hans 319 Gorkij, Maxim 231 Gott, Ted 114, 116, 118 Gottlieb, František 107 Götz, František 80—82 Grave, Jean 190


H Hajn, Antonín 229—231 Hamrle, Antonín 260 Hanulík, Vladan 207 Hanuš, Jiří 276 Hanuš, Otakar 256 Harna, Josef 214 Hašek, Jaroslav 15, 40, 102, 240, 255—256 Hašek, Roman 37, 39—40, 47—48, 50, 52, 100 Havlíček Borovský, Karel 36—37, 45, 68, 79, 134, 181, 231, 295, 297—302, 441, 489 Havlíčková (roz. Sýkorová), Julie 300—301 Havlíčková, Zdenka 300—301 Heczková, Libuše 338 Heine, Heinrich 45, 92, 134, 181, 184, 187, 428, 441 Heinrich, Arnošt 29, 38, 72, 99, 246—253, 269—271, 279, 283—284, 286—289, 294, 317, 335—336, 349, 355, 375, 390—391, 396—397, 413, 425, 445 Hejlová, Tereza 43 Hek, Jiří 59, 65—67, 216 Hemelíková, Blanka 219 Herben, Jan 197 Herrmann, Ignát 220 Hilsner, Leopold 393 Hodačová, Božena 442, 447 Hodrová, Daniela 44 Hofer, Josef 453 Hoffmann, Camill 41, 45 Hoffmeister, Adolf 78—79 Hochenburger, Viktor von 160 Hojda, Zdeněk 18 Holý, Jiří 25 Holý, Josef 159—160, 166, 257, 447 Homoláč, Jiří 378 504

505

Hora, Josef 43, 61, 70, 83, 101, 108 Horký, Karel 113, 134, 221, 225—226, 229—232, 297, 441—442, 489 Hrabák, Josef 85 Hrabáková, Jaroslava 421, 427 Hrabě, Václav 89 Hradecký, Josef R. 260 Hroch, Miroslav 356 Hruban, Mořic 314 Hrubý, Václav 34 Hrůzová, Anežka 373 Hus, Jan 68, 188, 197 Huyn, Pavel 382—383, 451—453 Hykeš, Pravoslav 82 Hýsek, Miloslav 14, 24, 30, 32—33, 72—75, 77, 80—81, 85, 93, 105, 126, 129, 132—135, 140, 157, 165, 236, 254, 260, 309, 332, 351—352, 359, 423, 488 Ch Chalupný, Emanuel 229—230 Charvát, Jan 35 Chlebeček, Antonín 488 Chlíbcová, Milada 219 Chlum, Ludvík 454 Chmel, Zdeněk 277 Chrobák, Ondřej 78, 290 I Iggers, Wilma Abeles 357 Iltis, Rudolf 107 J Janáček, Leoš 165—172, 261, 302, 446 Janáček, Pavel 177—178, 216, 220, 289, 311—312, 344, 393, 405 Janáčková, Jaroslava 25, 421, 427


Jankélévitch, Vladimir 407 Janke, Zikmund 166 Jareš, Michal 177, 312, 344, 405 Jedličková, Alice 261 Jefferson, Thomas 117 Jelínek, Hanuš 104, 131, 145, 224—225, 440, 442 Jeřábek, Jiří 269 Jež, Štěpán 43, 70 Jirák, Jan 272, 281 Jiřina, Čeněk 71, 272 Johnson, William Henry 116 Jung, Rudolf 257 Justl, Vladimír 38, 73, 89—90, 92 Juščinskij, Andrej 392—394 K Kalivoda, Robert 90 Karásek, Svatopluk 90 Karásek ze Lvovic, Jiří 417 Kašpar, Adolf 280, 302 Kieval, Hillel J. 361, 365 Klabouch, Jiří 206—207 Klega, Josef 257 Klíma, Karel Zdeněk 40—41, 44—47, 83, 274 Klimt, Gustav 114 Klineberger, Bohdan 365 Klofáč, Václav 196 Knotek, Ladislav 52, 228, 257, 448 Kohn, Theodor 14, 451, 453 Kolár, Jaroslav 300 Komenský, Jan Amos 410 Konečný, Karel 377 Köpplová, Barbara 272, 281 Kořalka, Jiří 276 Kořínek, Pavel 18, 456 Kořínková, Lucie 18, 456 Kosák, Michal 18, 122, 360, 456 Koťátko, ? 360 Koura, Petr 18 Kovárna, František 77 Kovář, Jaroslav 358, 362 Jmenný rejstřík

Kovařík, Petr 35 Kraitlová, Irena 261 Králíček, ? 103—104 Kramář, Karel 160, 244, 273, 275, 277, 289—297, 321, 323, 325, 340, 490 Kratochvil, Alexander 18 Kratochvil, Karel 103, 236, 445 Kratochvíl, Zdeněk 77, 228, 262, 283, 290, 422, 448 Kraus, Arnošt Vilém 216 Krecar, Jarmil 70 Krejčí, František Václav 234 Kris, Ernst 319 Kropotkin, Petr Alexejevič 190—191, 299 Krupička, Rudolf 229 Krzyżanowską, Helena 328 Křikava, Luis 229 Křivánek, Vladimír 91, 93, 421, 427 Kubíček, Jaromír 279, 283 Kuděj, Zdeněk Matěj 102, 254—256, 258—259 Kundera, Ludvík 19—20, 31, 34, 87—89 Kundera, Milan 49, 89—91, 101, 154, 377, 427 Kupka, František 30, 226, 442 Kvasnička, Vladimír 93 Kypr, Ondřej 258, 260, 448 Kysela, František 258, 448 L Lada, Josef 237—238, 262, 448 La Fontaine, Jean de 447 Lederer, Eduard 365 Lederer, Max 32, 38, 42, 46—47, 52, 60—61, 366 Lehár, Jan 25, 300 Lenderová, Milena 193, 207—208 Lešehrad, Emanuel 259, 447 Lewerentz, Katja 421


Libertad, Albert 30, 204, 443—444 Lier, Jan 39—41, 44—45, 47, 52 Lortzing, Albert 110, 113 Ludvík XV., francouzský král 14 Lukeš, Jan 421, 427 M Macoch, Kacper Damazy 328—329, 379 Macoch, Wacław 328 Macura, Vladimír 44 Magincová, Dagmar 26 Mahen, Jiří 15, 34, 59, 65—67, 83, 166—168, 170, 215—216, 222, 229 Mach, Josef 19, 33—34, 59, 65—67, 72, 92, 102, 180, 184, 186, 190, 216, 221, 248, 320, 375, 410—412, 437, 449 Mácha, Rudolf Bedřich 42—43, 46, 52—53 Machar, Josef Svatopluk 30, 45, 102—104, 106, 135—136, 187, 225—226, 229—230, 232, 300, 345, 439, 441—442 Majerová, Marie 15, 25, 34, 50, 63, 66—67, 77, 87—88, 91, 103—104, 134—135, 189, 194, 205, 219, 233—237, 414, 439, 441—444, 449, 488 Malatesta, Errico 190 Malato, Charles 190 Malíř, Jiří 181, 182, 190, 211, 214, 270—274, 276, 278, 386 Malířová, Helena 77, 189, 235 Malthus, Thomas Robert 202 Malý, H. 103 Marčák, Bohumil 279, 284, 287, 377 Marek, Josef Richard 29, 77—78 Marek, Pavel 181, 182, 190, 211, 377 Marten, Miloš 37, 47—48 506

507

Masaryk, Tomáš Garrigue 67, 196—198, 229, 244, 329, 365—368, 375, 410 Mašek, Karel 166, 168 Mašková, Blanka 246 Maupassant, Guy de 74 Med, Jaroslav 421, 427 Mendelsohn, Ezra 356—358 Merhaut, Luboš 44, 175, 421, 427 Mikuláš II., ruský car 245, 295, 392 Mikulášek, Alexej 352, 373—374 Mikulka, Alois 94 Miller, Michael L. 276, 381 Minařík, Stanislav 258 Mistral, Frédéric 254, 447 Mišík, Vladimír 89 Mixa, Vojtěch 83 Mocná, Dagmar 57, 421, 427 Monet, Claude 421 Morris, Desmond 117 Morris, Ramona 117 Mourková, Jarmila 88, 352, 421, 425 Mrazík, Jan 363 Mrštík, Alois 166 Mrštík, Vilém 166 Müldner, Josef 41, 46, 48, 52 Münzer, Jan 23 Musset, Alfred de 447 N Nacht, Siegfried 441 Nejedlý, Zdeněk 169 Němec, Václav 339 Němcová, Božena 26 Neruda, Jan 26, 45, 57, 68, 158, 300, 341 Neumann, Stanislav Kostka 15, 24—25, 34, 38, 49—51, 61—62, 65, 68, 70—72, 83—84, 87—88, 101, 118—119, 133—134, 137, 148, 166, 176—177, 179—184,


187—194, 196—197, 201, 205, 208—209, 211—213, 216—220, 222—223, 225, 228, 234—235, 246, 248, 250, 252—253, 257, 300, 349—352, 354—355, 364—365, 367—376, 396, 410, 414—417, 425—426, 428, 432—433, 438—442, 445—447, 488—489 Neumannová, Soňa 447 Nezval, Vítězslav 64, 66 Nietzsche, Friedrich 42, 192, 385 Novák, Arne 42, 49—52, 58—59, 61, 70, 72, 145, 403, 440, 488 Nováková, Teréza 50 Nováková-Nožičková, Blanka 101—102, 110 Novotný, Josef Otto 76 Novotný, Miloslav 70 Nývltová, Dana 194 O Ocásek, František 453 O’Connell, Daniel 301 Ondroušek, Jan 94 Ong, Walter J. 35 Opelík, Jiří 300 Opočenský, Gustav Roger 229, 256 Opolský, Jan 192, 229 Otruba, Mojmír 79 Ottlová, Marta 18 Otto, Jan 217, 259 Otto, Jaroslav Vladimír 259 Ovidius 105, 134, 358 P Pachmayer, Josef 169 Palacký, František 321, 323 Papoušek, Vladimír 83 Pavelka, Jiří 277 Pavlíček, Tomáš 35, 58, 236 Pečírka, Jaromír 77—78 Jmenný rejstřík

Pech, Vilém 82 Peisertová, Lucie 15, 18, 190—191 Pelán, Jiří 300 Pelikán, Čestmír 26 Pernes, Jiří 246, 249, 251, 269, 274, 277, 279—280 Petráněk, Pavel 166—170 Petrbok, Václav 190—191, 207, 456 Philipon, Charles 319—320, 489 Pick, Otto 82 Pichl, Josef Bojislav 110 Piorecký, Karel 26 Píša, Antonín Matěj 81 Píša, Petr 289, 393 Pleva, Josef Věromír 66 Pobořil, František 224 Pohorský, Miloš 90, 100 Poisson de Pompadour, Jeanne Antoinette 14 Pokorná, Magdalena 261 Poslední, Petr 177 Pospíšil, Jan 393 Prahl, Roman 18, 78 Prayon, Karl 257 Pražák, Albert 410 Procházka, Arnošt 176, 181, 184, 193, 196, 217—218 Procházka, František Serafínský 166, 172, 234, 444, 446 Prokeš, Jan 257—258 Prokůpek, Tomáš 67 Půlpán, Karel 260 R Raffael 281 Randák, Jan 190—191 Reclus, Élisée 190 Reel, Monte 114—116 Rektorys, Artuš 167, 172 Renoir, Auguste 421 Resler, Kamill 23, 25 Rieger, František Ladislav 365 Richepin, Jean 447


Rohrer, Rudolf Maria 305—308, 321 Roubíček, Zdeněk 89 Rubeš, František Jaromír 111 Rynda, Josef 86 Rystonová, Ida 93 Rzounek, Vítězslav 87—88 Ř Říha, Jakub 18, 456 S Saint-George, Caroline von 421 Sauer, František 220 Seifert, Jaroslav 81 Sekera, Martin 78 Serényi, Otto hrabě 317—318 Sezima, Karel 54—55, 176, 217 Schaefer, Iris 421 Scheinpflug, Karel 229 Schickele, René 59 Skarlantová, Jana 29, 79, 91, 377 Skýpala, Otakar 257—258 Slačálek, Ondřej 182, 190—191, 213—214 Slavík, Ivan 31, 33 Snoep, Nanette Jacomijn 116 Sokolovský, Evžen 87 Soukup, František 243 Soukup, Jiří 18 Sova, Antonín 253 Spartakus 184, 186 Starý, Václav 82 Stich, Alexandr 25, 300 Stivín, Josef viz Foltýn, Josef Stivín, Pravoslav 441 Stojan, Antonín Cyril 159 Stránský, Adolf 249, 252—253, 269—277, 292, 295, 309—310, 378, 380, 383, 447, 452—453 Stránský, Jaroslav 247, 250, 252, 269, 445 Stremayr, Karl von 313 508

509

Stroff, Karel 341 Stürgkh, Karl hrabě 160, 289—290, 294 Sucharda, Stanislav 321 Svatoňová, Kateřina 338 Svozil, Bohumil 25, 29, 38, 79—80, 89, 91—93, 99, 154—156, 377, 421, 425 Sýkora, Michal 114—115 Š Šalda, František Xaver 75, 93, 109, 175—177, 184, 217—218, 410—412, 426 Šámal, Petr 177, 289, 312, 344, 393, 405 Šilinger, Tomáš Eduard 313 Šimeček, Zdeněk 279 Šimek, Otakar 176, 217 Šimůnek, Jaroslav 33, 89 Šimůnková, Alena 206—207 Šípek, Karel (vl. jménem Josef Peška) 166 Škarda, Václav 298, 336 Šlik, Petr H. 67 Šmeral, Bohumír 243 Šmilovský, Alois Vojtěch 112 Špaček, J. 278 Šrámek, Fráňa 15, 83, 196, 209, 214—216, 219, 225, 227—229, 253, 442, 447, 489 Šrámek, Jan 271, 304—305, 307, 321, 324, 349, 377—383, 391—392, 396, 409, 446, 452 Štědroňová, Eva 421, 427 Štechovský, Bohuslav 284, 413 Štelovský, Josef 257—258, 335 Štindlerová, Jitka 86 Štorch-Marien, Otakar 153 T Taufer, Rudolf 229 Taussig, Ervín 425 Těsnohlídek, Rudolf 15, 229, 275


Theer, Otokar 176, 217 Theinhardt, Markéta 30 Thun-Hohenstein, František Antonín kníže 244, 275, 337 Tinková, Daniela 207 Tolstoj, Lev Nikolajevič 329 Toman, Karel 15, 29, 34, 83, 102, 239 Toman, Prokop H. 33 Tomek, Václav 211 Trapl, Miloš 377 Trochová, Zina 193—194 Tůma, Karel 411 Tureček, Dalibor 83, 158 Týml, Václav 82 U Uhdeová, Jitka 20, 31, 34, 89 Urbanová, Josefa 359 V Vacquerie, Auguste 447 Váša, Pavel 302 Velek, Luboš 18 Veltruský, Ladislav 176, 217 Verhaeren, Émile 447 Veselý, Adolf 61, 72, 75—76 Viková-Kunětická, Božena 159—160, 335—340, 342—343 Vilém II., německý císař 245, 295, 345 Vítová, Andrea 18, 456 Vízdalová, Ivana 421, 427 Vladimír I. Svatý, ruský car 295 Vlašín, Štěpán 59, 65—67, 216 Vlnas, Vít 18 Voborník, Jan 39—41, 44

Jmenný rejstřík

Vodička, Felix 26, 421, 427 Vohryzek, Josef 219 Vohryzek, Karel 220, 441 Vohryzek, Viktor 365—367 Vojtěch, Daniel 175 Vondráček, Radim 78 Votruba, Vilém 271—272, 304 Vrba, Josef 488 Vrchlický, Jaroslav 151, 403 Vykoukal, Jiří 18 Vyskočil, Quido Maria 101, 229 W Weir, Kathryn 114, 116, 118 Wied, Wilhelm zu 323—324, 326, 345—346 Wiedermannová-Motyčková, Zdenka 342 Wieser, August 306 Winter, Tomáš 78, 118, 123, 423 Wögerbauer, Michael 289, 393 Wolf, Karl Herrmann 296—297 Wurmová, Milada 277 Z Zahra, Tara 306 Zahrádka, Jiří 165—170 Zelenka, Svato 190—191 Zrzavý, Jan 123 Züngel, Emanuel 111—112, 116, 304 z Wojkowicz, Jan 176, 217 Zygmant, ? 358 Ž Žáček, Jan 160, 244 Ženíšek, František ml. 341 Žižka, Jan 410


Obsah Úvodem11 1. Kritický a literárněhistorický obraz Františka Gellnera a jeho utváření v průběhu času Co a jak zkoumat Otázka intimity Pasti narativu životního příběhu autora Veršovaný konec básníkův Co se ztratilo Základní souřadnice ohlasů Gellnerovy tvorby za autorova života Po nás ať přijde potopa! a Radosti života Upřímná konfese nemorálního autora? Mladí muži v kontroverzi — Novákova kritika Pozdní tvorba v dobových reakcích Smrt autora? Ztracený ve válce a kultura vzpomínání Péče o odkaz Záhada konce jako příležitost pro poezii? Záhada konce jako příležitost pro detektivku? Po stopách editorů a interpretů Nové verše Spisy Františka Gellnera Recepce Gellnera­‑výtvarníka Co z Gellnera zpřístupňovat? František Buriánek a jeho buřiči Televizní Radosti života a jejich kritika Milan Kundera, Bohumil Svozil, Vladimír Justl   a další editoři Gellnerova díla 2. František Gellner jako tvůrčí typ — několik zastavení Nad básní „Konečně je to možná věc“ o kulturních kontextech Gellnerovy tvorby Čtení v rámci žánru šantánové písně Čtení autobiografické Báseň jako provokace Čtení humoristické Souvislosti kulturněhistorické z říše zvířecí i zcela lidské Čtení básně „Konečně je to možná věc“ s využitím rukopisu Báseň a její sbírka

23 23 25 32 36 39 39 44 49 52 56 56 60 64 67 70 70 72 75 80 82 87 89

99 100 101 106 108 114 119 126


Varianty Gellnerovy komedie Přístav manželství jako rozcestník   jeho tvorby. K otázkám periodizace Gellnerova díla Stručná synopse děje Ke vzniku hry Přístav manželství jako ukazatel rozcestí Červený nos, po němž pozná bratr bratra,   a odbočka k otázce nespisovnosti v Gellnerových pracích Slabiny a silné stránky Gellnerova způsobu tvorby Drama versus lyrická báseň Po nastoupených cestách. K otázkám kompozice a tematiky v Gellnerově pozdní tvorbě Rozvolněná kompozice jako poznávací znamení   Gellnerových prací Praktické okolnosti rozvolněné kompozice Rozbíhavost na poli politické satiry Gellnerovo básnické dílo v některých souvislostech   jeho rukopisné pozůstalosti Přístav manželství na Měsíci 3. František Gellner a publikační platformy Ve víru polemiky Mortuus píše o živých aneb Jak se má časopis   k integritě umělecké tvorby Gellnerovo rané dílo a tribuny anarchismu Stanislava Kostky Neumanna Nový kult v souřadnicích doby Gellnerovy básně v Novém kultu — od srdce, které přetéká,   ke Spartakovi, který káže Gellner jako jeden z mnoha na stejné barikádě Co spojuje anarchismus s ženitbou Čtenáři a autoři Nového kultu a jejich sociální zázemí Intelektuální versus praktičtí anarchisté v Novém kultu  Mladí muži nechtějí poslouchat a z něčeho žít musejí Gellner, honoráře a rodinné finance v době jeho studií Postupné mnohočetné hledání možností Anarchistický tisk, Šibeničky a Kramerius Gellnerovy doložitelné pokusy o angažmá   ve francouzském tisku Snaha dostat zaplaceno na domácí půdě   (anebo případně v Americe) Gellnerovo působení v Karikaturách Praktické otázky Gellnerova působení v Lidových novinách Úspěšné námluvy Arnošta Heinricha Gellnerovo psaní do Lidových novin jako zdroj obživy

128 129 131 132 137 146 149 154 154 156 158 161 165 175 175 180 180 184 189 205 211 211 214 220 228 228 232 233 237 246 246 251


Popularita na Moravě versus sláva v české literatuře? Institucionální vavříny, komerční zakázky a nadějné vyhlídky 4. Gellnerova politická žurnalistika textem i obrazem na stránkách Lidových novin Lidové noviny v moravském politickém životě v čase před první světovou válkou Pro lid, nebo pro Lidovou stranu pokrokovou? Tiskový orgán strany Lidová strana pokroková a její politická linie Příloha Lidových novin Večery Přílohy a jiný zábavní obsah novin jako prostředek propagace Poučení z gatí v sukních Proměna Večerů na podzim 1911 Gellnerovy počátky ve Večerech Od září do prosince 1911 Konstruování a recepce Gellnerových satir na příkladu   ilustrovaných veršů Paragraf čtrnáctý Gellner se obhlíží po moravských poměrech a využívá   zatím jinde naučené Gellner plně etablován: vánoční číslo a jak se Morava   dostala Gellnerovi konečně do pera Čti (Lidové noviny) a budeš rozumět (Gellnerově satiře) Horizonty rozumění Faktor kontinuace Opakující se principy Gellnerovy karikatury v Lidových novinách: distorze, agrese, absurdita Na čem stavět karikaturu Čenstochovská peleš lotrovská — podrobnosti vraždy   jako pokrokový argument Satira jako hádanka k rozluštění Muž, s nímž se počítá Gellner v proudu politického provozu Gellner a Lidové noviny v boji s feministkami Když politika komplikuje komerci 5. K otázce identity. František Gellner jako Žid i antisemita Ohledání otázky Žid a antisemita? Co s antisemitismem? Co je to antisemitismus Rodinné zázemí O češtině, němčině a židovství

256 260

267 267 269 273 279 279 281 283 286 286 288 294 302 309 309 311 319 319 327 329 335 335 336 344

349 349 349 353 356 356


Gellnerův antisemitismus v Novém kultu. K textu „Židovská otázka“ „Židovská otázka“ Gellnerova a „Židovská otázka“ Neumannova Hnutí pokrokových Židů a časopis Rozvoj Neumannův boj za správnou pokrokovost Polemika v plném proudu Gellnerovy protižidovské výpady v Lidových novinách Lidové noviny versus Jan Šrámek a Den Židovská tematika ve svatých válkách novin Gellnerovy karikatury s židovskými motivy Synovec a jeho strýc Jak nakreslit Jana Šrámka a vylíčit kyjevský proces Ještě jednou Neumann — Heinrich — Gellner Gellnerovy povídky s židovskými postavami Co z toho? Poučení nepoučitelných? 6. Bez příslušných buněk? Gellner obhlíží své dílo Autor rozvažuje o své situaci Všechna sláva polní tráva Otázky spisovatelského řemesla Satira jako plně automatizovaná zbraň Veršovaná žurnalistika Josefa Macha, Gellnerova souputníka   v poetice Těžko prý je nepsat satiru… Nádeničina a umění v očích Stanislava Kostky Neumanna Je umění řemeslo? Gellner ve střetu s novými směry Je kubismus umění? Pivo, viržinka, aeroplány, zástavní lístky a bestia fňukans Místo závěru Bilancování na konec Dovětek o letadlech: každá civilnost ještě není civilismus

364 364 365 367 371 377 377 379 383 385 391 396 397 399 399 403 403 405 405 410 412 415 416 421 421 427 431 431 432

Kalendárium Gellnerova života a díla 437 Příloha: Báseň s karikaturami Za občanská práva kněží   s vysvětlivkami 451 Ediční poznámka 455 Seznam citované literatury a pramenů 457 Seznam vyobrazení 488 Zusammenfassung491 Summary497 Jmenný rejstřík 503


Lucie Kořínková

František Gellner Text — obraz — kontext Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 325. publikaci Redakce Pavel Kořínek Jazyková redakce a jmenný rejstřík Dominik Melichar Překlad resumé Dorothea Uhle (nj) a Erik Piper (aj) Grafická úprava a obálka s použitím autoportrétu Františka Gellnera (Po nás ať přijde potopa!, 1901) Ondřej Fučík Sazba písmem ComeniaSans Stará škola (www.staraskola.net) Tisk S­‑TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání první, 516 stran, TS 12 ISBN 978-80-7470-123-8 Doporučená cena včetně DPH 399 Kč


Když nemá slušný člověk deštník, má mít na to aspoň teorii. (jeden z mnoha Gellnerových rukopisných fragmentů se záznamem bonmotu)

Anarchismus nevyvinul se téměř u nikoho z teoretických náhledů. (Takový anarchismus by měl také velmi krátké trvání.) Anarchismus vyplývá z temperamentu. Rebelantská krev. [...] Negoval jsem Boha, a tím také monarchy z Milosti Boží. Negoval jsem výsady plutokracie, a tím také buržoazní republiku. Negoval jsem právo lidu a majoritu, a tím také sociální demokracii. Myslil jsem, že jsem anarchista, ale byl jsem jen skeptik a kritik.

Milý Šrámku, beletrii máme tu v sobotní příloze, která se jmenuje Večery, a pak v nedělním čísle jsme zavedli do prvního sloupečku ve fejetonu krátkou básničku. [...] Verše se tu platí dvakrát tak jak v Praze, taky prózu Ti budeme lépe honorovat. [...] Já co napíšu, otisknu v Lidových novinách a o ostatní se nestarám. Tak se měj krásně a pošli něco! (z dopisu Františka Gellnera Fráňovi Šrámkovi z 8. 2. 1913)

Ale myslím, že to není Gellner, nemyslím ani, že je Gellner živ, ač jsem zrovna tyto dny slyšel, že prý žije někde v Karlíně, že se o něho stará nějaká ženská atd. Nepovažoval bych však ani za tak velký zázrak, kdyby se Gellner najednou objevil, jako spíše to, že by dovedl ještě nyní napsat takové formálně dokonalé a živé básně, jako je 52 balad. (z dopisu Josefa Macha Jiřímu Mahenovi z 28. 11. 1936 k tématu, zda by Gellner mohl být autorem 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida)

úředník byl u banky a rád jedl škubánky (Gellnerův rukopisný fragment)

František Gellner

(jeden z mnoha Gellnerových rukopisných fragmentů)

Lucie Kořínková

Lucie Kořínková (* 1981, rozená Peisertová) vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český jazyk a literatura — dějepis; v roce 2015 pak úspěšně završila svá postgraduální studia na Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK obhajobou disertační práce František Gellner. Text — obraz — kontext; předkládaná kniha stejného názvu z této práce z velké části vychází. Autorka se věnuje české literární historii 19. a počátku 20. století, publikuje v oboru a zabývá se ediční praxí. Od roku 2004 je zaměstnaná v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., působí v Edičním a textologickém oddělení a podílí se zde na vzniku Kritické hybridní edice, edičním projektu zprostředkovávajícím díla autorů novočeské literatury v knižním čtenářském vydání a zároveň vědecky ověřené kritické edici. Jako první svazek knižnice bylo vydáno dvousvazkové Dílo Františka Gellnera (Akropolis — Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2012); předkládaná práce je zhodnocením a interpretací pramenné heuristiky pro tuto edici.

Lucie Kořínková

František Gellner ISBN 978-80-7470-123-8

frantisek_gellner_prebal.indd 1

Text — obraz — kontext

František Gellner patří v české literatuře bezesporu k autorům známým. Ačkoliv za svého nedlouhého života vydal jen dvě básnické sbírky (a třetí připravil k publikaci, vyšla ovšem až posmrtně), provokující gesto jeho lyriky nepřestává čtenáře fascinovat a alespoň několik veršů uvízlo v paměti z dob školních snad každému — patrně spolu s informacemi o bohémských studentských letech, pobytech v Paříži či záhadném zmizení v bojích haličské fronty na samém počátku první světové války. Autorská osobnost Františka Gellnera (1881—1914) ale nabízí v mnoha ohledech pestřejší spektrum. Kniha představuje Gellnerovo dílo v neobvyklých či neznámých perspektivách a souvislostech. Snahou je přitom udržet na zřeteli Gellnera jako tvůrce činného ve dvou oblastech zároveň — literární a výtvarné, a tyto složky jeho díla pak prezentovat pokud možno v jejich různosti, ale také v silném vzájemném propojení. Konkrétní Gellnerovy texty i kresby, včetně těch publicistických, vytvářených jako efemérky pro denní tisk, jsou potom ve výkladu průběžně osvětlovány s ohledem na dobové kontexty, do nichž tyto práce vstupovaly, a to zejména ty, které se v průběhu času částečně či zcela ztratily z horizontů recepce. Postupně jsou tak ohledávány souvislosti ideologické, společenské a kulturní, z nichž některé jistě lze očekávat (i ty se ale výklad dále pokouší prohloubit či posunout), jiné jsou však akcentovány nově. Kniha v mnohém navazuje na nedávno vydaný soubor Dílo Františka Gellnera. Ve výkladu jsou využity prameny donedávna neznámé a zatím nezkoumané, vedle nich se však práce pochopitelně opírá i o materiály, jež jsou dlouho známy, nezřídka se je ovšem snaží nahlédnout poněkud jinak, než bylo dosud v gellnerovské literatuře obvyklé. Cílem není radikálně reinterpretovat to, co z Gellnerova díla zůstává zdaleka čtenářsky nejživější, totiž jeho lyriku, jako spíše skrze průhledy od prací ležících většinou mimo toto vymezení nabídnout nové, vrstevnatější, komplexnější a vnitřně propojenější čtení celku autorského díla, respektive doby, pro niž a v níž bylo tvořeno.

22.08.17 12:52

Lucie Kořínková: František Gellner. Text – obraz – kontext  

http://akropolis.info/kniha/frantisek-gellner-text-obraz-kontext/