Page 1

Americký pragmatismus, spojený se jmény W. Jamese, Ch. S. Peirce a J. Deweyho, částečně ovlivnil českou filozofii a estetiku prvních desetiletí 20. století, literární vědy se však příliš nedotkl. Jeho renesance pod nálepkou neopragmatismu, o níž se od sedmdesátých let zasloužili Richard Rorty, Hilary Putnam či Richard Shusterman, nabízí literární vědě, estetice či kulturálním studiím ještě mnohem zřetelnější podněty; ani ty ale zatím v českém prostředí příliš nerezonovaly. Kniha Kontext v pohybu: (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře je pokusem podněty neopragmatismu nejen zmapovat a zprostředkovat, ale také domyslet a provázat na místní tradici, k níž mají někdy až překvapivě blízko. Tak jako se už na konci sedmdesátých let pragmatické myšlení potkalo – navenek okázalou srážkou – s recepční estetikou Wolfganga Isera, nabízí se položit si otázku, nakolik se pragmatický zřetel k funkčnosti kryje s pojetím funkce, jež stojí na piedestalu pražského strukturalismu. Kniha se snaží ukázat, že neopragmatické myšlení je schopno oživit a zproduktivnit naše debaty o interpretaci nebo o způsobech psaní literárních dějin, ale dokáže také nabídnout nové pohledy na pociťovanou krizi literární teorie, ale i na otázku, kam patří populární kultura.

VZOR

(Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře

Petr A. Bílek, Martin Kaplický, Vladimír Papoušek, David Skalický

Petr A. Bílek, Martin Kaplický, Vladimír Papoušek, David Skalický

(Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře

Kontext v pohybu

Kontext v pohybu

Petr A. Bílek Martin Kaplický Vladimír Papoušek David Skalický

Kontext v pohybu (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře


Kontext v pohybu

NakladatelstvĂ­ Akropolis Praha 2018

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 1

25.11.2018 9:24:39


AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 2

25.11.2018 9:24:39


Kontext v pohybu (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře

Petr A. Bílek, Martin Kaplický, Vladimír Papoušek, David Skalický

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 3

25.11.2018 9:24:39


KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Bílek, Petr A. Kontext v pohybu : (neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře / Petr A. Bílek, Martin Kaplický, Vladimír Papoušek, David Skalický. — Vydání první. — Praha : Akropolis, 2018. — 296 stran České a anglické resumé ISBN 978-80-7470-220-4 82.0 * 82:316.7 * 81-116 * 165.741-022.344 * (437.3) * (048.8:082) — literární věda — Česko — literatura a kultura — literární estetika — strukturní lingvistika — neopragmatismus — kolektivní monografie 82.0 — Literatura (teorie) [11]

Tato publikace vznikla v rámci grantového projektu „Neopragmatické myšlení a literární věda“ (GA ČR 15-22141S) řešeného na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Recenzovali: Prof. PhDr. Tomáš Kubíček, Ph.D. Mgr. Ondřej Dadejík, Ph.D. © Petr A. Bílek, Martin Kaplický, Vladimír Papoušek, David Skalický © Cover Photo George Erml — dědicové/heirs, 2018 © Graphic & Cover Design Lukáš Fairaisl, 2018 © Filip Tomáš — Akropolis, 2018 ISBN 978-80-7470-220-4 ISBN 978-80-7470-221-1 (PDF)

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 4

25.11.2018 9:24:39


Obsah

Úvodem Pragmatismus, neopragmatismus a literární věda

7 11

David Skalický — Martin Kaplický

Ironik, který chtěl být pomocníkem básníka: Neopragmatismus Richarda Rortyho a dilemata literárního vědce David Skalický

41

K čemu je literární teorie: Smysl a funkce literární teorie z neopragmatického hlediska Vladimír Papoušek

69

(Neo)pragmatické náhledy na literární interpretaci a to, co je pod ní Martin Kaplický

109

Na obhajobu použití: Hranice a kritéria interpretace uměleckého textu David Skalický

131

Interpretace, negociace, „pravidla hry“ a „rituální akty“: Textové fetiše II Vladimír Papoušek

149

Co lze slovy dělat s dějinami literatury v dějinném čase

171

Vladimír Papoušek

Estetická hodnota děl populární kultury v pragmatickém pojetí Richarda Shustermana Petr A. Bílek

203

Literatura

265

Autoři

278

Résumé

281

Summary

285

Jmenný rejstřík

289

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 5

25.11.2018 9:24:39


AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 6

25.11.2018 9:24:39


Úvodem

Česká literární věda, stále výrazně formovaná silnou strukturalistickou tradicí znovuoživenou v devadesátých letech 20. století, nachází četné styčné body a inspirační momenty zejména v kontinentálním myšlení o literatuře a filosofii, především ve francouzském strukturalismu a poststrukturalismu, Gadamerově a Ricoeurově hermeneutice či německé recepční estetice. Ani angloamerické myšlení nezůstává stranou — pozornost se zde soustředila k dekonstrukci, novému historismu nebo teoriím možných světů fikce. Poněkud v pozadí zájmu doposud zůstávala americká pragmatická tradice, která především od osmdesátých let 20. století nachází nové impulzy zejména v díle Richarda Rortyho, Hilaryho Putnama nebo Richarda Shustermana. Zatímco v české filosofii byla pragmatismu věnována pozornost ihned po jeho vzniku na začátku století (především Karel Čapek či Karel Vorovka) a totéž můžeme říci i o filosofické recepci neopragmatismu (například Jaroslav Peregrin, Jaroslav Hroch, Radim Šíp nebo slovenský filosof Emil Višňovský), v české literární vědě a estetice zatím neopragmatismu systematická pozornost věnována nebyla. I zde by přitom měla česká literární věda a estetika nač navazovat — nejen na estetické úvahy Karla Čapka a dalších autorů tzv. „pragmatické generace“, ale také na funkcionální orientaci estetiky Pražské školy. Rezonance pragmatismu v české 7

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 7

25.11.2018 9:24:39


literatuře, estetice a literární kritice byla tématem naší knihy Stopy pragmatismu: Česká literatura a estetika v dotyku s americkým pragmatismem (2016),1 v níž jsme rovněž ohledávali možné souvislosti mezi estetikou Johna Deweyho a estetikou českého strukturalismu (Jan Mukařovský, ale také Miroslav Červenka). Kniha Kontext v pohybu: (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře se obrací více k současnosti a budoucnosti — úvahy v ní obsažené směřují především k otázce, jaké možnosti otevírá neopragmatismus současné literární vědě a estetice. Pokoušíme se v ní objasnit základní charakteristiky, koncepty a pojmy neopragmatické estetiky a rozšířit tak okruh možných přístupů k literárněestetickým otázkám, k interpretaci literárního díla či k metodologii literární historie o přístup, který považujeme za velmi inspirativní a produktivní. Neopragmatismus přitom chápeme jako širší myšlenkový proud, který reprezentují nejenom ti, kteří se k němu explicitně hlásí (Rorty, Shusterman ad.), ale který se do značné míry překrývá s postanalytickou filosofií s jejím instrumentálním a behaviorálním pojetím jazyka (Donald Davidson) a který rovněž ovlivnil řadu literárních teoretiků, jakými jsou třeba J. Hillis-Miller, Stanley Fish či Wolfgang Iser. I k těmto autorům se proto tam, kde je to relevantní, obracíme. Veškeré úvahy, které najdete v této monografii, jsou zde publikovány poprvé s výjimkou kapitoly Vladimíra Papouška „Co lze slovy dělat s dějinami literatury v dějinném čase“, která byla již publikována v knize Dějiny nové moderny 2: Lomy vertikál (Praha: Academia 2014); tento text je zde přetištěn s drobnými úpravami. Raná verze kapitoly Davida Skalického „Na obhajobu použití: Hranice a kritéria interpretace

1

Viz Bílek — Dadejík — Kaplický — Papoušek — Skalický — Staněk: Stopy pragmatismu.

8

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 8

25.11.2018 9:24:39


uměleckého textu“ pak byla publikována ve sborníku Pragmatické dimenzie umenia a estetiky (Bratislava: Slovenská asociácia pre estetiku 2018); v této knize je otištěna v revidované a rozšířené podobě.

9

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 9

25.11.2018 9:24:39


AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 10

25.11.2018 9:24:39


Pragmatismus, neopragmatismus a literární věda DAVID SKALICKÝ — MARTIN KAPLICKÝ

Pragmatismus Proč se dnes vracet k pragmatismu? V úvodu ke své knize Consequences of Pragmatism (Důsledky pragmatismu; 1982) napsal Richard Rorty: „James a Dewey podle mého názoru nejen čekali na konci dialektické cesty, po které se vydala analytická filosofie, ale čekají také na konci té cesty, po které v současnosti putují například Foucault a Deleuze.“1 Přestože je toto tvrzení nepochybně nutné brát s jistou mírou nadsázky, je pravdou, že jak angloamerická analytická filosofie, tak kontinentální autoři spojovaní s filosofickou postmodernou dospívají k filosofickému přesvědčení, které v mnoha ohledech s klasickým pragmatismem konvenuje — v antiesencialismu, důrazu na historicitu, procesualitu, pluralitu rámovanou realitou sociální praxe. Bylo by přehnané tvrdit, že Foucault či Deleuze dospívají k jisté formě pragmatismu, a Richard Rorty — přestože se za pragmatika nezdráhá označit kdekoho — toto ani netvrdí. Tvrdí jen, že Jamese či Deweyho stojí stále za to číst. Ne však proto, aby snad klasici americké filosofie neupadli zcela do zapomenutí, ale proto, že jsou stále inspirativní a ve svých úvahách nám mohou dávat řadu pozoruhodných odpovědí i na otázky, které si

1

Rorty, Consequences of Pragmatism, s. xviii.

11

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 11

25.11.2018 9:24:39


klademe dnes. — Autoři této knihy jsou přesvědčeni, že to platí i pro otázky, které si na počátku nového milénia klade či může klást literární věda. Pragmatismus bývá vykládán jako originální americká filosofie, která se mohla zrodit pouze ve specifickém společensko-kulturním kontextu soudobé Ameriky s jejím důrazem na souvislost myšlení a reálné praxe; také však jako způsob myšlení, který existuje v okcidentální civilizaci již pradávno: „Pragmatická metoda nepředstavuje vůbec nic nového. Sokrates byl jejím adeptem. Aristoteles ji metodicky používal. Locke, Berkeley a Hume jejím prostřednictvím výrazně obohatili pravdu. Shadworth Hodgson trvá na tom, že skutečnost je pouze taková, jakou ji poznáváme. Ale tito předchůdci pragmatismu tuto metodu používali jen fragmentárně: byli jen její předehrou. Až v našich časech dostála zobecnění, uvědomila si své univerzální poslání a žádá vítězství“, píše William James v tomto ohledu v příznačně nazvané knize Pragmatismus: nové jméno pro staré způsoby myšlení (Pragmatism: A New Name for Some Old Ways of Thinking; 1907).2 Charles Sanders Peirce zase ve svém pragmatismus zakládajícím díle neustále zdůrazňoval svou inspiraci v Aristotelovi a Kantovi, inspirační zdroje pragmatismu však lze hledat také u Hegela či Darwina (Dewey). Počátky samotného pragmatismu bývají spojovány s Peircovým jménem. Nejčastěji je v této souvislosti zmiňován Peircův článek „Jak vyjasnit naše idey“ (How to Make Our Ideas Clear) z roku 1878, který však předcházelo několik textů z konce 60. let, v nichž svou ideu pragmatismu formuloval.3 Samotný pojem pragmatismus, který začal používat jako první, podle Peirce vděčí za svůj zrod Kantově filosofii. V rekapitulačním článku „Co je pragmatismus“ (What Pragmatism Is) z roku 1905 píše,

2 3

James, Pragmatismus, s. 40. Viz Višňovský, Richard Rorty a zrkadlo filozofie, s. 65.

12

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 12

25.11.2018 9:24:39


že když přemýšlel o novém jménu pro svůj způsob uvažování, nabízely se mu dvě varianty: za prvé pragmatismus (pragmatism), za druhé prakticismus či praktikalismus (practicism or practicalism). Oba termíny by měly své výhody, Peirce však poukazuje na to, že v kantovském významu jsou pojmy „praktisch a pragmatisch tak vzdálené jako dva póly. První spadá do oblasti myšlení, ve které nikdo s experimentujícím způsobem myšlení nemůže najít pevnou půdu pod nohama, druhý vyjadřuje vztah k určitému lidskému účelu. Obzvláště nápadným rysem nové teorie pak bylo rozpoznání neoddělitelného propojení mezi racionálním poznáním a racionálním účelem. Právě tato úvaha vedla k upřednostnění jména pragmatismus.“4 Klíčovou publikací pro rozšíření povědomí o pragmatismu byl nepochybně Jamesův Pragmatismus; nejkomplexnější podobu pak tento filosofický směr nachází v díle Johna Deweyho. K dalším významným představitelům pragmatismu bývají řazeni George Herbert Mead, Clarence Irving Lewis, Giovanni Papini, britský filosof F. C. S. Schiller, později pak Stephen Coburn Pepper. Filosofický pragmatismus má mnoho podob — velmi často bývají citována slova Maxe Meyera, že „existuje tolik pragmatismů, kolik je pragmatistů“5, jindy zase názor, že jediným skutečným pragmatismem byl ten Peircův. Peircův pragmaticismus, Jamesův praktikalismus, Deweyho instrumentalismus, Schillerův humanismus a mnohé další k pragmatismu řazené autory v každém případě spojuje spíš rodinná příbuznost než příslušnost k jasně filosoficky vyprofilované škole či doktríně.6 Pragmatismus při svém zrodu neměl být ani tak filosofickým systémem jako spíš metodou. Peirce pojmenovává výrazem 4 5 6

Peirce, „What Pragmatism Is“, s. 332—333. K Peircově ovlivnění Kantem srov. Višňovský, Nové štúdie o pragmatizme a neopragmatizme, s. 21. Meyer, „The Exact Number of Pragmatisms“, s. 326. Viz Višňovský, Nové štúdie o pragmatizme a neopragmatizme, s. 20 a 23.

13

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 13

25.11.2018 9:24:39


pragmatismus takové (filosofické) myšlení, které nebude založeno na autoritě, jež určí, co je pravdivé a správné, ani na metafyzických spekulacích zcela odtržených od naší zkušenosti, ale které bude otevřené pochybnostem, protikladným názorům a kritickému přezkoumávání. Jedním ze základních rysů pragmatismu je podle něj experimentující způsob uvažování (a v tom s ním byl zajedno jak Dewey, tak James). Hodnota filosofické úvahy tedy není definována tím, zda vychází z jasných a zřetelných axiomů, které jsou typicky vysokými abstrakcemi a často postrádají užší vztah k životní praxi — hodnotná filosofická myšlenka naopak vychází z rozporné životní praxe a pokouší se ji co nejpřesněji ozřejmit a vysvětlit. S tím souvisí i Peircův výše citovaný důraz (s nímž souhlasí i Dewey a James) na neoddělitelnost myšlení a jeho účelu, účinku. Pojem-sám-o-sobě neexistuje, vždy je vztažen k určitému kontextu, k určitému cíli, kterého máme jeho pomocí dosáhnout. Zde je patrný jeden ze základních motivů pragmatického způsobu myšlení — důraz na vztaženost. Žádná věc, žádný pojem není nikdy dán sám o sobě, ale vždy v určitém kontextu, vždy je vztažen k jiným entitám. Je tedy třeba vzdát se pokusů a definování ultimátních věcí či pojmů. Tento motiv je zřetelně vyjádřen Peircovým výrokem z článku „Jak vyjasnit naše idey“, který později označuje jako maximu pragmatismu a mnohokrát se k němu ve svých pozdějších textech vrací: „Zvažme, jaké účinky, jež by mohly mít praktické dopady, má náš pojem [conception] předmětu. Náš pojem těchto účinků je pak naším úplným pojmem tohoto objektu.“7 Peirce se k tomuto vymezení základního jádra pragmatismu vrací například v textu „Co je pragmatismus“. Jeho hlavní 7

Peirce, „How to Make Our Ideas Clear“, s. 132. Lze najít řadu různých překladů této maximy, proto uvádíme i originál: „Consider what effects, that might conceivably have practical bearings, we conceive the object of our conception to have. Then, our conception of these effects is the whole of our conception of the object.“

14

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 14

25.11.2018 9:24:39


část tvoří imaginární dialog mezi Tazatelem (Questioner), pro kterého je pragmatická koncepce nová, a Pragmatikem (Pragmaticist), který se její hlavní myšlenky snaží vysvětlit. Poté, co Pragmatik cituje výše uvedenou maximu, se tazatel ptá, k čemu je nám takto vymezený pragmatismus dobrý. Pragmatik odpovídá: „Poslouží tomu, abychom ukázali, že téměř každé tvrzení ontologické metafyziky je buď nesmyslným plácáním — jedno slovo je definované jinými slovy a ty zase dalšími, aniž by kdy bylo dosaženo nějakého skutečného pojmu [real conception] — nebo je vyloženě absurdní. Když tedy vymeteme všechno tohle smetí, zůstane z filosofie řada problémů, které bude možné zkoumat pozorovacími metodami [observational methods] skutečné vědy, k jejichž pravdě lze dospět bez těch nekonečných nedorozumění a sporů, které z nejvyšší z pozitivních věd učinily pouhou kratochvíli jalových intelektů, jakýsi druh šachů — zbytečnou samoúčelnou zábavu, jejíž metoda je vyčtená z knih.“8 Jedním z cílů pragmatismu je tedy určité pročištění filosofického slovníku tím, že se různé filosofické problémy a jejich odpovědi posuzují vzhledem k záměrům a důsledkům, které obsahují. Každé tvrzení, výpověď či myšlenka jsou cenné jen do té míry, do jaké nám pomohou objasnit základní aspekty lidského jednání. Ačkoliv některé verze pragmatismu čerpají z Hegelových úvah, v tomto ohledu se pragmatismus vymezuje vůči idealistickým a neoidealistickým filosofickým koncepcím, které ve svých zkoumání předpokládají finální cíl směřování světa a popisují ho z perspektivy vševědoucí bytosti. Pragmatismus naopak přijímá limity pozorovatele a experimentátora, který svět nahlíží zevnitř a finální záměr jeho směřování mu zůstává nedostupný. Jediný způsob, jak potvrdit jedno tvrzení, je nalézt jeho vztah k tvrzením dalším a sledovat, jak mohou

8

Peirce, „What Pragmatism Is“, s. 338—339.

15

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 15

25.11.2018 9:24:39


společně pomoci našemu porozumění světu. Peircova cesta k tomuto cíli kulminovala v jeho analýze různých znakových vztahů, Jamese jeho myšlení zavedlo k jeho specifickému filosofickému pluralismu, Dewey našel, jak později ukážeme, svou metodu v analýze pojmu zkušenosti. Všem autorům však byla společná nedůvěra k filosofickým systémům, které směřují k absolutním hodnotám, ale v průběhu této cesty ztrácejí vztah k záměrům a cílům, které formují lidské jednání. Pragmatismus se však vymezoval i vůči pozitivistické filosofii, jejímž hlavním principem jak v ontologii, tak v teorii poznání bylo rozložení skutečnosti na řadu příčinných souvislostí. Za vysvětlení určitého faktu bylo považováno jeho rozložení na jiné fakty, které ho způsobily. Na rozdíl od filosofického pozitivismu, který se soustředil na popis ověřitelných dat a za relevantní fakty považoval jen ty, které můžeme potvrdit opakováním, pragmatismus pole relevantních faktů rozšiřuje na různé formy záměrů, které mají své potvrzení především v tom, kam směřují naše jednání. Pragmatisté se proto nezdráhají označit některé filosofické teze a problémy za bezobsažné — takové, které nemají žádný praktický dopad: „Jaký by to mělo praktický dopad, kdyby jedno tvrzení bylo pravdivé spíše než druhé? Pokud žádný takový důsledek nelze nalézt, pak mají obě tvrzení prakticky stejný význam a celá debata je bezobsažná. Pokud má debata skutečně smysl, pak musíme být schopni nalézt praktické rozdíly vyplývající z různých názorů“, píše William James.9 Stejně jako věda, ani filosofické myšlení nesmí být odtržené od reality našeho světa, naopak musí být touto realitou testováno a ve vztahu k ní revidováno. Praktickými účinky přitom může být také změna našeho přesvědčení, jejímž důsledkem je změna způsobu, jímž chápeme svět či ve světě jednáme. (Pragmatisté mají v tomto

9

James, Pragmatismus, s. 38.

16

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 16

25.11.2018 9:24:39


ohledu daleko od nářku těch kritiků prázdného tlachání filosofie a vědy, kteří si pod „praktickým užitkem“ nedokáží představit nic jiného než aplikovaný výzkum, jehož výsledkem jsou nové léky nebo technologická inovace.) Pragmatická metoda podle Williama Jamese přináší jistý orientační postoj: „Postoj odhlížení od prvních věcí, principů, kategorií, domnělé nutnosti a přiklánění se k věcem posledním, plodům, důsledkům, faktům.“10 Postoj, který se především snaží být v souladu se zakoušenou realitou lidského světa a nerozpakuje se metafyzické či teologické úvahy zcela odtržené od naší zkušenosti označit za „pouhé literární cvičení“.11 Jasný filosofický systém, ve kterém chybí rozmanitost a rozpory skutečného života, filosofie, „která ztrácí jakýkoli určitý kontakt s konkrétními fakty, radostmi a strastmi“,12 je podle pragmatiků bezcenná. Fundamentem svých úvah činí pragmatisté realitu lidského života — právě ta má být východiskem filosofie, ať už jde o epistemologii či estetiku, právě k té se má filosof vztahovat, reflektovat ji, ale také usilovat o její proměnu. Filosofie ani věda totiž nejsou institucemi, které jen pasivně odrážejí vlastní povahu světa — filosofie i věda jsou jednou z podob lidské praxe. Poznání je nástrojem, který člověku slouží v jeho zápase o přežití a rozvoj. Užitečnost nedegraduje naše úvahy, ale právě naopak — poznání, které nemá praktické důsledky, je k ničemu. Permanentní proměny světa, v kterém žijeme, vyžadují permanentní adaptaci, což znamená také permanentní revizi našich poznávacích nástrojů. Absolutní poznání a věčné pravdy nejsou přiměřené situaci člověka — nejsou ani tím, co by si mohl nárokovat. Patrně nejznámějším, nejdiskutovanějším a rovněž nejkontroverznějším tématem pragmatismu je jeho teorie pravdy. 10 Tamtéž, s. 41. 11 Tamtéž, s. 31. 12 Tamtéž, s. 28.

17

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 17

25.11.2018 9:24:39


Svůj původ má v již citované Peircově maximě, ve které je zdůrazněno, že naše pojmy či pojetí skutečnosti, mají-li být oprávněné, musí být založeny na důsledcích, které mají pro naše jednání v širokém významu tohoto slova. Peirce upozorňuje, že „racionální význam jakéhokoliv tvrzení [proposition] leží v budoucnosti. Jak to? Význam tvrzení je také tvrzením.“13 Rozvíjí se tak nikdy zcela neukončitelná spirála potvrzování jednoho tvrzení jinými tvrzeními, jejímž ukotvujícím pilířem je vztah k našemu jednání a porozumění světu. Pojem pravdivosti se tak dostává do pohybu. Ztrácíme možnost jednoduše definovat pravdu korespondencí s nezávisle čekající realitou, protože taková realita samotná má pro nás vždy znakovou povahu. „Pravda náleží výhradně tvrzením. Tvrzení má subjekt (nebo skupinu subjektů) a predikát. Subjekt je znakem, predikát je znakem a tvrzení je znakem toho, že predikát je znakem toho, co znamená subjekt.“14 Pravdivost tedy nemůžeme garantovat shodou s vnějškem, protože k němu nemáme přístup, ale zevnitř sémiotickou analýzou oprávněných vztahů mezi různými typy znaků. Peirce proto zdůrazňuje, že pokud chceme pravdu definovat na základě korespondence, bude se vždy jednat o korespondenci mezi různými znaky, jež mají v posledku základ v lidském jednání. Různí pragmatikové teorii pravdy rozvíjeli a fundovali odlišnými způsoby; to, co jim je však společné, je zásadní nesouhlas s definicí pravdy jako korespondence s nezávisle ležící realitou a poukaz na to, že pro pravdivost myšlenky či tvrzení jsou zásadní důsledky, které s sebou nese. V debatě o pragmatickém pojetí pravdy byl velice aktivní John Dewey, který pragmatické pojetí odlišuje na jedné straně od korespondenčního, spojovaného s realistickými a pozitivistickými typy filosofií,

13 Peirce, „What Pragmatism Is“, s. 340. 14 Peirce, „The Basis of Pragmaticism in the Normative Sciences“, s. 379.

18

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 18

25.11.2018 9:24:39


a na druhé od koherenční teorie pravdy, spojované s idealistickými a neo-idealistickými koncepcemi. Korespondenční teorie podle Deweyho nikdy nedokáží vysvětlit základ shody mezi přesvědčením a realitou a navíc se zakládají na neobhajitelném předpokladu přístupnosti světa, jak existuje sám o sobě. Koherenční teorie pravdy se zakládají na tom, zda zapadá do souboru dalších přesvědčení uvnitř úplného a bezrozporného systému. Ačkoliv tato teorie je pragmatické koncepci bližší, Deweymu na ní vadí předpoklad uzavřeného filosofického systému. Jak poznáme, že je daný filosofický systém uzavřený a jak ho v neustále proměnlivém světě vůbec můžeme formulovat? Znamená to, že dokud systém není úplný, není možné mluvit o pravdě? Tyto problémy považuje Dewey z pohledu koherenční teorie pravdy za nepřekročitelné. Pravdivé přesvědčení je podle jeho názoru takové, „které bylo přijato (a více či méně formováno) na základě kritického procesu ověřování“ a pravda je pak „naplnění důsledků, kterých se myšlenka či tvrzení [proposition] týká.“15 Pragmatické pojetí pravdy tedy nechápe pravdu jako důsledek zařazení tvrzení do úplného bezesporného systému, ale jako transformační sílu, kterou myšlenka díky své pravdivosti vykonává. Pragmatismus je proto zaujat především pravdami novými, pravdami ve smyslu nových objevů. Proto Peirce mluví o abdukci jako o metodě objevu, proto Dewey považuje přechod k novému jako základní rys růstu (grow) organismu. Pragmatismus je fascinován pravdami, které nutí přeorganizovat zažitý systém a zpočátku se zdají být nedůvěryhodné. William James v tomto ohledu tvrdí: „Nejjednodušším případem nových pravd je samozřejmě pouhé obohacení naší zkušenosti o větší množství nových faktů nebo dalších faktů starého typu, což je obohacení, které s sebou nepřináší žádnou změnu v původním

15 Dewey, „The Problem of Truth“, s. 123.

19

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 19

25.11.2018 9:24:39


systému přesvědčení. […] Ale často obsah dne nutí k novému uspořádání“.16 Myšlenka či přesvědčení tedy svou pravdivost prokazuje ve vztahu k již zažitému souboru očekávání typických pro daného člověka, panujících v určité době či epoše. Předpokládat, že náš systém porozumění světu je ukončený, by však bylo dogmatické. Nedalo by se nijak prokázat. Pravdivé přesvědčení může mít naopak vliv na náš soubor očekávání a nutit nás k jeho revizi a proměně. V té chvíli se pravdivost daného přesvědčení projevuje jako nástroj k nahlédnutí nových rysů reality. Estetika pragmatismu: Umění jako zkušenost Ačkoliv výše zmínění pragmatici ve svých filosofických zkoumáních často odkazují k uměleckým dílům a příklady z různých uměleckých odvětví využívají k ilustrování svých ontologických a epistemologických úvah, komplexnímu uchopení estetického pole se příliš nevěnují. Prvním uceleným estetickým pojednáním, které vychází z pragmatické filosofie, je proto až pozdní kniha Johna Deweyho Umění jako zkušenost (Art as Experience; 1934).17 Jak naznačují také názvy knih jako Zkušenost a příroda (Experience and Nature; 1925) a Zkušenost a výchova (Experience and Education; 1938), pojem zkušenost je pro pozdní úvahy Johna Deweyho klíčový. Oproti tradičním pojetím zkušenosti, jak je koncipoval především britský empirismus, které ji redukují na smyslové vnímání subjektu,18 chápe Dewey zkušenost jako komplexní a mnohotvárnou interakci organismu a jeho přírodního a sociálního prostředí. Zkušenost v Deweyho pojetí 16 James, Pragmatismus, s. 44—45. 17 Následující odstavce týkající se Deweyho estetiky přepracovávají, rozšiřují a do nového kontextu začleňují myšlenky z knihy Davida Skalického Ozvláštnění — fikce — estetická zkušenost, s. 75—80. 18 Viz Višňovský, Nové štúdie o pragmatizme a neopragmatizme, s. 45.

20

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 20

25.11.2018 9:24:39


zahrnuje nejen subjekt, ale také objekt, nejen smyslovost, ale také inteligenci. Zahrnuje aktivitu i pasivitu, vnímání i jednání, vědomé i nevědomé, vnitřně prožívané i tělesné; zahrnuje úspěch i neúspěch, zvládnuté i nezvládnuté, pochopené i nepochopené, veřejné i soukromé, obsah i proces: „zahrnuje to, co lidé činí a zakoušejí, o co usilují, co milují, v co věří a co snášejí a také jak člověk jedná a jak je s ním zacházeno, způsoby, jimiž koná a trpí, touží a těší se, chápe, věří, představuje si, zkrátka procesy zakoušení. „Zkušenost“ odkazuje na osázené pole, zasetá semena, sklizené úrody, proměny noci a dne, jara a podzimu, vlhka a sucha, tepla a zimy, které sledujeme, jichž se obáváme, po nichž toužíme; odkazuje rovněž na toho, kdo sází a sklízí, kdo pracuje a raduje se, doufá, obává se, plánuje, volá na pomoc kouzla nebo chemii, je skleslý nebo triumfující.“19 Právě pojem zkušenosti je tedy pojmem, skrze který Dewey zkoumá různé typy vztahů v rámci světa, ve kterém žijeme. Zkušenost není něčím, co se nám výjimečně přihodí či podaří, ale je kontinuální. To však neznamená, že je jakýmsi nerozlišeným či nerozlišitelným, beztvarým proudem dění, které probíhá mezi organismem a jeho prostředím — zkušenost je strukturovaným procesem a zároveň také výsledkem či „výtěžkem“ (reward) tohoto procesu. Jak shrnuje Emil Višňovský: „Zkušenost podle Deweyho je dynamický, variabilní proces, který obsahuje přechody, změny i výsledky (završení, dílo, řešení, produkt a jeho spotřebu atd.). V tomto procesu jsou jistěže také zastávky a přestávky, zpomalení toku a tempa apod., pokud se např. zhodnocují předešlé etapy nebo se nabírá energie do budoucnosti, ale celkově je to nepřetržitý, kumulativní proces, z kterého nemůžeme vystoupit.“20 Kumulativnost zkušenosti neznamená proces prostého kupení či napojování nových prožitků

19 Dewey, Experience and Nature, s. 8. 20 Višňovský, Nové štúdie o pragmatizme a neopragmatizme, s. 46.

21

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 21

25.11.2018 9:24:39


v průběhu času, ale jejich integraci a transformaci, kdy se na základě našeho vyjednávání se světem ustavuje a přestavuje jistý — vždy jen dočasný, více či méně vratký — řád. Zkušenost má v tomto ohledu kreativní a také formativní a transformativní charakter: na základě naší zkušenosti se utváří a přetváří naše osobnost, naše porozumění světu, prožívání a jednání. Platí to však také naopak: náš postoj ke světu a naše činy formují a transformují naši zkušenost (a zároveň jsou touto zkušeností). Zkušenost je pro Deweyho zdrojem lidského poznání, východiskem naší bazální orientace ve světě, vědeckého zkoumání i takové filosofické reflexe, která nechce být jen čirou spekulací; na základě zkušenosti své poznání také verifikujeme, rozšiřujeme a modifikujeme. Dewey odlišuje primární (běžné, „surové“) zkušenosti od zkušeností sekundárních, které jsou výsledkem systematického, reflexivního zkoumání a jejichž smyslem je porozumění, díky kterému objekty běžné zkušenosti získávají širší a bohatší význam, díky kterému vidíme zakoušené jevy a souvislosti mezi nimi v novém světle.21 Reflexivní zkušenost (jejíž doménou je věda a — neštítí-li se empirie — také filosofie) není izolovaná od zkušenosti běžné — napájí se z ní, obrací se k ní, když testuje své výkony, ale také ji obohacuje a proměňuje. Proměňuje nejen naše porozumění tomu, s čím se v každodennosti setkáváme, a v důsledku toho naše jednání, ale také materiální a sociální prostředí, v němž žijeme a které je prostorem naší zkušenosti. Věda a filosofie podle Deweyho nemají být indiferentní k lidským zájmům. Jejich smyslem nemá být nějaké abstraktní vědění očištěné od nánosů mnohotvárné lidské zkušenosti, nějaké umělé problémy, které se našeho každodenního života nijak nedotýkají, ale právě naopak: má obohacovat, projasňovat, korigovat a kultivovat naši primární zkušenost, náš (běžný) život. „Filosofie jako všechny formy re-

21 Dewey, Experience and Nature, s. 3—6.

22

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 22

25.11.2018 9:24:39


flexivní analýzy nás na nějaký čas odvádí od záležitostí naší primární zkušenosti, od bezprostředního jednání a působení věcí, od jejich používání a potěšení z nich“;22 nemá tak ovšem činit proto, aby nás odvedla od reálných problémů, které máme a zakoušíme ve svém životě — hodnota filosofických výkonů je podle Deweyho odvozena od toho, jakým způsobem „[…] přispívají k běžné zkušenosti člověka namísto toho, aby byly jen kuriozitami, které mají být s náležitými nálepkami uloženy v metafyzickém muzeu“.23 Pojem zkušenosti ve smyslu interakce organismu s jeho prostředím je tedy klíčový pro každodenní život, protože jen díky různým typům interakce se svým prostředím zůstáváme naživu. Současně se však Deweymu stává filosofickou metodou, protože zaměřuje pozornost na vlastní procesuální podobu těchto interakcí jako na něco zásadního, původního a současně dlouhou dobu přehlíženého. Deweymu umožňuje popisovat skutečnost v jejím dění, aniž by toto dění redukovala na kauzálně pojaté vztahy mezi různými uzavřenými jednotkami skutečnosti. Právě skrze tuto metodu se Dewey snaží přiblížit konkrétnímu vývoji skutečnosti, aniž by ho nazíral prismatem zažitých dualit jako je subjekt vs. objekt nebo příroda vs. kultura. Tyto duality se ukazují jako abstrakce z původního dění zkušenosti a vzájemné provázanosti jeho prvků. Izolovaný subjekt a izolovaný objekt jsou například abstrakcemi, které se ve skutečnosti nikdy nevyskytují, vždy jsou již dané v rámci určitého dílčího, vyvíjejícího se celku, v rámci určité zkušenosti. Dewey ovšem netvrdí, že nám tyto abstrakce nejsou užitečné pro popsání určitých typů vztahů, nesmíme je však považovat za pojmy určující základní organizaci skutečnosti, protože pak bychom měli tendenci přehlížet vlastní proces zkušenosti.

22 Tamtéž, s. 19. 23 Tamtéž, s. 19.

23

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 23

25.11.2018 9:24:40


AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 264

25.11.2018 9:24:49


Literatura

Bachtin, Michail M.: Román jako dialog. Přel. Daniela Hodrová. Praha: Odeon 1980. Barthes, Roland: Rozkoš z textu. Přel. Olga Špilarová. Praha: Triáda 2008. Barthes, Roland: Smrt autora. Přel. Tomáš Jirsa. Aluze, 2006, č. 3, s. 75—77. Beardsley, Monroe C.: Aesthetic Experience. In Monroe C. Beardsley: The Aesthetic Point of View. Ithaca, New York: Cornell University Press 1982, s. 285—297. Beardsley, Monroe C.: Aesthetic Experience Regained. The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 1969, č. 1, s. 3—11. Beardsley, Monroe C. — Wimsatt, William K.: The Affective Fallacy. In William K. Wimsatt: The Verbal Icon: Studies in the Meaning of Poetry. Kentucky: University of Kentucky Press 1954, s. 21—39. Beardsley, Monroe C. — Wimsatt, William K.: Intencionální klam. Přel. Petr Onufer. Revolver revue, 2004, č. 55, s. 151—162. Beardsley, Monroe C. — Wimsatt, William K.: The Intentional Fallacy. In William K. Wimsatt: The Verbal Icon: Studies in the Meaning of Poetry. Kentucky: University of Kentucky Press 1954, s. 4—18.

265

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 265

25.11.2018 9:24:49


Bílek, Petr A.: Hledání jazyka interpretace (k modernímu prozaickému textu). Brno: Host 2003. Bílek, Petr A. — Dadejík, Ondřej — Kaplický, Martin — Papoušek, Vladimír — Skalický, David — Staněk, Jan: Stopy pragmatismu: Česká literatura a estetika v dotyku s americkým pragmatismem. České Budějovice: Jihočeská univerzita 2016. Bloom, Harold: The Anxiety of Influence: A Theory of Poetry. Oxford: Oxford University Press 1997. Bloom, Harold: Kánon západní literatury: Knihy, které prošly zkouškou věků. Přel. Ladislav Nagy a Martin Pokorný. Praha: Prostor 1994. Bloom, Harold: A Map of Misreading. Oxford: Oxford University Press 2003. Bloom, Harold: Úzkost z ovlivnění: Teorie poezie. Přel. Martin Pokorný. Praha: Argo 2015. Bourdieu, Pierre: Distinction: A Social Critique of the Judgement of Taste. Přel. Richard Nice. Cambridge: Harvard University Press 1984. Brennan, Tim: Off the Gangsta Tip: A Rap Appreciation, or Forgetting About Los Angeles. Critical Inquiry, 1994 (roč. 20), č. 2, s. 663—693. Burke, Kenneth: A Grammar of Motives. Berkeley, Los Angeles: University of California Press 1969. Cavell, Stanley: Cavell on Film. Albany: SUNY Press 2005. Cavell, Stanley: Must We Mean What We Say? A Book of Essays. Cambridge: Cambridge University Press 1976. Cavell, Stanley: Pursuits of Happiness: The Hollywood Comedy of Remarriage. Cambridge: Harvard University Press 1981. Culler, Jonathan: In Defence of Overinterpretation. In Umberto Eco et al.: Interpretation and Overinterpretation. Cambridge: Cambridge University Press 1992, s. 109—123.

266

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 266

25.11.2018 9:24:49


Danto, Arthur: Svět umění. Přel. Tomáš Kulka. Aluze, 2009, č. 1, s. 66—74. Davidson, Donald: A Nice Derangement of Epitaphs. In Donald Davidson: Truth, Language, and History. Oxford: Oxford University Press 2005, s. 89—107. Davidson, Donald: Subjektivita, intersubjektivita, objektivita. Přel. Jan Kolář a Tomáš Marvan. Praha: Filosofia 2004. Davidson, Donald: What Metaphors Mean. In Donald Davidson: Inquiries into Truth and Interpretation. Oxford: Oxford University Press 2001, s. 245—264. de Man, Paul: Blindness and Insight: Essays in the Rhetoric of Contemporary Criticism. 2nd ed. London: Routledge 1971. Derrida, Jacques: Bílá mytologie: Metafora ve filosofickém textu. In Jacques Derrida: Texty k dekonstrukci: Práce z let 1967—72. Přel. Miroslav Petříček jr. Bratislava: Archa 1993, s. 196—276. Dewey, John: Art as Experience. New York: Putnam’s Sons 1980. Dewey, John: Experience and Nature. Chicago, La Salle: Open Court 1929. Dewey, John: The Problem of Truth. In The Essential Dewey 2: Ethics, Logic, Psychology. Ed. Larry A. Hickman a Thomas M. Alexander. Bloomington, Indianapolis: Indiana University Press 1998, s. 101—130. Dewey, John: Qualitative Thought. In John Dewey: The Collected Works, Later Works, 1925—1953, Vol. V.: 1929—1930. Ed. Jo Ann Boydston. Carbondale: Southern Illinois University Press 2008, s. 243—262. Dickie, George: Beardsley’s Phantom Aesthetic Experience. The Journal of Philosophy, 1965, č. 5, s. 129—136. Dickie, George: Co je umění? Institucionální analýza. Přel. Ota Gál. Aluze, 2008, č. 2, s. 81—90.

267

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 267

25.11.2018 9:24:49


Doležel, Lubomír: Literární text, jeho svět a styl. In Lubomír Doležel: Identita literárního díla. Přel. Bohumil Fořt. Brno, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR 2004, s. 3—25. Eco, Umberto: Between Author and Text. In Umberto Eco et al.: Interpretation and Overinterpretation. Cambridge: Cambridge University Press 1992, s. 67—88. Eco, Umberto: Interpretation and History. In Umberto Eco et al.: Interpretation and Overinterpretation. Cambridge: Cambridge University Press 1992, s. 23—43. Eco, Umberto: Lector in fabula: Role čtenáře aneb Interpretační kooperace v narativních textech. Přel. Zdeněk Frýbort. Praha: Academia 2010. Eco, Umberto: Meze interpretace. Přel. Ladislav Nagy. Praha: Karolinum 2004. Eco, Umberto: The Role of the Reader: Explorations in the Semiotics of Texts. Blomington: Indiana University Press 1984. Eco, Umberto: Skeptikové a těšitelé. 2. vyd. Přel. Zdeněk Frýbort. Praha: Argo 2006. Eco, Umberto: Šest procházek literárními lesy: Přednášky na Harvardově univerzitě. Přel. Bronislava Grygová. Olomouc: Votobia 1997. Feyerabend, Paul K.: Against Method. London: Verso 1980. Fish, Stanley: Consequences. In W. J. T. Mitchell (ed.): Against Theory: Literary Studies and the New Pragmatism. Chicago, London: University of Chicago Press 1985, s. 106—131. Fish, Stanley: Is There a Text in this Class? The Authority of Interpretive Communities. Cambridge: Harvard University Press 1980. Fish, Stanley: Jak je to tu s textem? Přel. Petr A. Bílek. Aluze, 2002, č. 3, s. 68—76. Fiske, John: Jak rozumět populární kultuře. Přel. Petr A. Bílek. Praha: Akropolis 2017.

268

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 268

25.11.2018 9:24:49


Fluck, Winfried: Pragmatism and Literary Studies. In Winfried Fluck (ed.): Pragmatism and Literary Studies. Tübingen: Gunter Narr Verlag 1999, s. 227—242. Frege, Gottlob: O smyslu a významu. In Gottlob Frege: Logická zkoumání. Základy aritmetiky. Přel. Jiří Fiala. Praha: OIKOYMENH 2011, s. 17—42. Gadamer, Hans-Georg: Pravda a metoda I: Nárys filosofické hermeneutiky. Přel. David Mik. Praha: Triáda 2010. Goodman, Nelson: Způsoby světatvorby. Přel. Vlastimil Zuska. Bratislava: Archa 1996. Greenblatt, Stephen J.: Shakespearean Negotiations. Berkeley: University of California Press 1988. Grondin, Jean: Úvod do hermeneutiky. Přel. Břetislav Horyna a Pavel Kouba. Praha: OIKOYMENH 1997. Hartman, Geoffrey H.: Criticism in the Wilderness: The Study of Literature Today. New Haven, London: Yale University Press 1980. Hartman, Geoffrey H.: The Unremarkable Wordsworth. Minneapolis: University of Minnesota Press 1987. Herder, Johann Gottfried von: Uměním k lidskosti: Úvahy o jazyce a literatuře. Přel. Jan Binder. Praha: OIKOYMENH 2006. Hirsch, Eric Donald jr.: Validity in Interpretation. New Haven, London: Yale University Press 1967. Iser, Wolfgang: The Act of Reading: A Theory of Aesthetic Response. Baltimore: Johns Hopkins University Press 1978. Iser, Wolfgang: The Implied Reader: Patterns in Communication in Prose Fiction from Bunyan to Beckett. Baltimore: Johns Hopkins University Press 1978. Iser, Wolfgang: Jak se dělá teorie. Přel. Petr Onufer. Praha: Karolinum 2009. Iser, Wolfgang: Prospecting: From Reader Response to Literary Anthropology. Baltimore: Johns Hopkins University Press 1993.

269

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 269

25.11.2018 9:24:50


Iser, Wolfgang: The Range of Interpretation. New York: Columbia University Press 2000. Jakobson, Roman: O realismu v umění. In Roman Jakobson: Poetická funkce. Jinočany: H+H 1995, s. 138—144. James, William: Pragmatismus: Nové jméno pro staré způsoby myšlení. Přel. Radim Bělohrad. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2003. Kaplický, Martin: Literární estetika Wolfganga Isera a problematika reprezentace. In David Skalický et al. (eds.): Jazyky reprezentace 2. Praha: Akropolis 2014, s. 36—46. Kent, Thomas: Interpretation and Triangulation. In Reed Way Dasenbrock (ed.): Literary Theory After Davidson. University Park: Pennsylvania State University Press 1993, s. 37—58. Knapp, Steven — Michaels, Walter Benn: Against Theory. In W. J. T. Mitchell (ed.): Against Theory: Literary Studies and the New Pragmatism. Chicago, London: University of Chicago Press 1985, s. 11—30. Knapp, Steven — Michaels, Walter Benn: A Reply to Richard Rorty: What is Pragmatism? In W. J. T. Mitchell (ed.): Against Theory: Literary Studies and the New Pragmatism. Chicago, London: University of Chicago Press 1985, s. 139—146. Kovalčik, Jozef — Ryynänen, Max (eds.): Aesthetics of Popular Culture. Bratislava: Academy of Fine Arts and Design 2014. Kristeva, Julia: Powers of Horror: An Essay on Abjection. Přel. Leon S. Roudiez. New York: Columbia University Press 1982. Kuhn, Thomas S.: Struktura vědeckých revolucí. Přel. Tomáš Jeníček. Praha: OIKOYMENH 2008. Lotman, Jurij Michajlovič: Kultura a exploze. Přel. Miluše Zadražilová. Brno: Host 2013. Małecki, Wojciech: Pragmatist Aesthetics, the New Literacy, and Popular Culture: A Response to Stefán Snævarr. Nordic Journal of Aesthetics, 2009 (roč. 20), č. 38, s. 56—74.

270

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 270

25.11.2018 9:24:50


Malíček, Juraj: The Pleasure of Appearance and Knowledge: Pop Culture as Experience. Krakow: Spolok Slovákov v Poľsku 2016. Martin, Bill: Analytic Philosophy’s Narrative Turn: Quine, Rorty, Davidson. In Reed Way Dasenbrock (ed.): Literary Theory After Davidson. University Park: Pennsylvania State University Press 1993, s. 124—143. McDermott, John J.: The Culture of Experience: Philosophical Essays in the American Grain. New York: New York University Press 1976. Meyer, Max: The Exact Number of Pragmatisms. The Journal of Philosophy, Psychology and Scientific Methods, 1908 (roč. 5), č. 12, s. 321—326. Miller, Joseph Hillis: Ariadne’s Thread: Story Lines. New Haven: Yale University Press 1992. Miller, Joseph Hillis: New Starts: Performative Topographies in Literature and Criticism. Taipei: Institute of European and American Studies of Academia Sinica 1993. Miller, Joseph Hillis: Speech Acts in Literature. Stanford: Stanford University Press 2001. Mitias, Michael H. (ed.): Possibility of the Aesthetic Experience. Dordrecht: Martinus Nijhoff Publishers 1986. Mitias, Michael H.: What Makes an Experience Aesthetic? Amsterdam: Rodopi 1988. Morris, Charles W.: Základy teorie znaku. In Bohumil Palek (ed., přel.): Sémiotika. Praha: Univerzita Karlova 1997, s. 197—254. Novotný, Vojtěch: Papuánské (polo)pravdy. Praha: Dokořán 2004. Olay, Csaba: Rorty and Shusterman on Popular Art. Pragmatism Today, 2015 (roč. 6), č. 1, s. 28—44. Papoušek, Vladimír: Textové fetiše. Česká literatura, 1996 (roč. 44), č. 4, s. 403—409. Papoušek, Vladimír a kol.: Dějiny nové moderny: Česká literatura v letech 1905—1923. Praha: Academia 2010.

271

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 271

25.11.2018 9:24:50


Peirce, Charles Sanders: The Basis of Pragmaticism in the Normative Sciences. In The Essential Peirce: Selected Philosophical Writings. Vol. II (1893—1913). Ed. by the Peirce Edition Project. Bloomington, Indianapolis: Indiana University Press 1992, s. 371—397. Peirce, Charles Sanders: How to Make Our Ideas Clear. In The Essential Peirce: Selected Philosophical Writings. Vol. I (1867—1893). Ed. by Nathan Houser a Christian Kloesel. Bloomington, Indianapolis: Indiana University Press 1992, s. 124—141. Peirce, Charles Sanders: What Pragmatism Is. In The Essential Peirce: Selected Philosophical Writings. Vol. II (1893—1913). Ed. by the Peirce Edition Project. Bloomington, Indianapolis: Indiana University Press 1992, s. 331—345. Pepper, Stephen Coburn: Aesthetic Quality: A Contextualistic Theory of Beauty. New York: Scribner’s Sons 1937. Pepper, Stephen Coburn: World Hypotheses: A Study in Evidence. Berkeley: University of California Press 1942. Peregrin, Jaroslav: Děláme světy jazykem? Organon F, 1998, č. 5, s. 40—48. Peregrin, Jaroslav: Obrat k jazyku: druhé kolo (Jazyk, myšlení a svět v názorech postanalytických filosofů). Praha: Filosofia 1998. Peregrin, Jaroslav: Význam a struktura. Praha: OIKOYMENH 1999. Pope, Nakia S.: Hit by the Street: Dewey and Popular Culture. Education and Culture, 2011 (roč. 27), č. 1, s. 26—39. Putnam, Hilary: The Many Faces of Realism. In Russel B. Goodman (ed.): Pragmatism. New York: Routledge 1995, s. 163—175. Putnam, Hilary: Realism with a Human Face. Cambridge, London: Harvard University Press 1992. Ricoeur, Paul: Myslet a věřit: Kritika a přesvědčení. Přel. Miloš Rejchrt. Praha: Kalich 2000.

272

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 272

25.11.2018 9:24:50


Rorty, Richard: Consequences of Pragmatism: Essays 1972—1980. Minneapolis: University of Minnesota Press 1982. Rorty, Richard: Contingency, Irony, and Solidarity. Cambridge: Cambridge University Press 1989. Rorty, Richard: De Man and the American Cultural Left. In Richard Rorty: Essays on Heidegger and Others: Philosophical Papers, Volume 2. Cambridge: Cambridge University Press 1991, s. 129—139. Rorty, Richard: Filosofie a zrcadlo přírody. Přel. Martin Ritter. Praha: Academia 2012. Rorty, Richard: Heidegger, Kundera, and Dickens. In Richard Rorty: Essays on Heidegger and Others: Philosophical Papers, Volume 2. Cambridge: Cambridge University Press 1991, s. 66—82. Rorty, Richard: Introduction: Antirepresentationalism, Ethnocentrism, and Liberalism. In Richard Rorty: Objectivity, Relativism, and Truth: Philosophical Papers, Volume 1. Cambridge: Cambridge University Press 1990, s. 1—17. Rorty, Richard: Metafilozofické nesnáze filozofie jazyka (1. část). Aluze, 2002, č. 1, s. 117—144. Rorty, Richard: Nahodilost, ironie, solidarita. Přel. Pavel Toman. Praha: Pedagogická fakulta UK 1996. Rorty, Richard: Philosophy and Social Hope. London, New York: Penguin Books 1999. Rorty, Richard: Philosophy without Principles. In W. J. T. Mitchell (ed.): Against Theory: Literary Studies and the New Pragmatism. Chicago, London: University of Chicago Press 1985, s. 132—138. Rorty, Richard: Pragmatism, Categories, and Language. In Richard Rorty: Mind, Language, and Metaphilosophy: Early Philosophical Papers. New York: Cambridge University Press 2014, s. 16—38. Rorty, Richard: The Pragmatist’s Progress. In Umberto Eco et al.: Interpretation and Overinterpretation. Cambridge: Cambridge University Press 1992, s. 89—108.

273

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 273

25.11.2018 9:24:50


Rorty, Richard: Pragmatizmus je politický skrz-naskrz. In Richard Rorty: Filozofické orchidey. Přel. Ľubica Hábová. Bratislava: Kalligram 2006, s. 9—20. Rorty, Richard: Pravda bez korešpondencie so skutočnosťou. In Richard Rorty: Filozofické orchidey. Přel. Ľubica Hábová. Bratislava: Kaligram 2006, s. 104—129. Rorty, Richard: Unfamiliar Noises: Hesse and Davidson on Metaphor. In Richard Rorty: Objectivity, Relativism, and Truth: Philosophical Papers, Volume 1. Cambridge: Cambridge University Press 1990, s. 162—172. Rorty, Richard: Zkoumání jako rekontextualizace: Antidualistické pojetí interpretace. Přel. Jaroslav Peregrin. Filosofický časopis, 1994, č. 3, s. 358—379. Rosmarin, Adena: On the Theory of „Against Theory“. In W. J. T. Mitchell (ed.): Against Theory: Literary Studies and the New Pragmatism. Chicago, London: University of Chicago Press 1985, s. 80—88. Searle, John R.: The Construction of Social Reality. New York: The Freed Press 1995. Searle, John R.: Making the Social World: The Structure of Human Civilization. Oxford: Oxford University Press 2010. Searle, John R.: Speech Acts: An Essay in the Philosophy of Language. Cambridge: Cambridge University Press 1969. Shusterman, Richard: Aesthetic Experience: From Analysis to Eros. The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 2006, č. 2, s. 217—229. Shusterman, Richard: Art in Action, Art Infraction: Goodman, Rap, Pragmatism (New Reality Mix). In Richard Shusterman: Practicing Philosophy: Pragmatism and the Philosophical Life. New York: Routledge 1997, s. 131—153. Shusterman, Richard: Come Back to Pleasure. In Philippe Vergne (ed.): Let’s Entertain: Life’s Guilty Pleasures. Minneapolis: Walker Art Center 2000, s. 33—47.

274

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 274

25.11.2018 9:24:50


Shusterman, Richard: Don’t Believe the Hype: Animadversions on the Critique of Popular Art. Poetics Today, 1993 (roč. 14), č. 1, s. 101—122. Shusterman, Richard: The End of Aesthetic Experience. The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 1997, č. 1, s. 29—41. Shusterman, Richard: Entertainment: A Question for Aesthetics. British Journal of Aesthetics, 2003 (roč. 43), č. 3, s. 289—307. Shusterman, Richard: Entertainment Value: Intrinsic, Instrumental, and Transactional. In Michael Hutter — David Throsby (eds.): Beyond Price: Value in Culture, Economics, and the Arts. Cambridge: Cambridge University Press 2008, s. 41—59. Shusterman, Richard: Estetika pragmatizmu: Krása a umenie života. Přel. Zdeňka Kalnická a Emil Višňovský. Bratislava: Kalligram 2003. Shusterman, Richard: The Fine Art of Rap. New Literary History, 1991 (roč. 22), č. 3, s. 613—632. Shusterman, Richard: Form and Funk: The Aesthetic Challenge of Popular Art. British Journal of Aesthetics, 1991 (roč. 31), č. 3, s. 203—213. Shusterman, Richard: Challenging Conventions in the Fine Art of Rap. In Mette Hjort (ed.): Rules and Conventions: Literature, Philosophy, Social Theory. Baltimore: Johns Hopkins University Press 1993, s. 186—214. Shusterman, Richard: Interviewing Richard Shusterman [ptal se Lauri Väkevä], Part I. Action, Criticism, and Theory for Music Education, 2002 (roč. 1), č. 1, s. 1—10. On-line: http://act. maydaygroup.org/articles/ShustermanPt1v1_1.pdf (přístup 11. 2. 2018). Shusterman, Richard: L’Art comme infraction: Goodman, le rap, et le pragmatisme. Les Cahiers du musée national d’art moderne, 1992 (roč. 41), č. 3, s. 143—154.

275

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 275

25.11.2018 9:24:50


Shusterman, Richard: Moving Truth: Affect and Authenticity in Country Musicals. Journal of Aesthetics and Art Criticism, 1999 (roč. 57), č. 2, s. 221—233. Shusterman, Richard: Performing Live: Aesthetic Alternatives for the Ends of Art. Ithaca: Cornell University Press 2000. Shusterman, Richard: Popular Art and Education. Studies in Philosophy and Education, 1994/1995 (roč. 13), č. 3—4, s. 203—212. Shusterman, Richard: Popular Art and Entertainment Value. In Jorge J. E. Gracia — William Irwin (eds.): Philosophical Interpretations of Popular Culture. New York: Rowman & Littlefield 2007, s. 131—157. Shusterman, Richard: Popular Art, Somaesthetics and Philosophy: An Interview with Richard Shusterman (ptali se Jozef Kovalčik a Max Ryynänen). In Jozef Kovalčik — Max Ryynänen (eds.): Aesthetics of Popular Culture. Bratislava: Academy of Fine Arts and Design 2014, s. 228—233. Shusterman, Richard: Pragmatism, Art, and Violence: The Case of Rap. In Tetsuji Yamamoto (ed.): Philosophical Designs for a Socio-Cultural Transformation. Tokyo, Boulder: E. H. E. S. C. — Rowman & Littlefield 1998, s. 667—674. Shusterman, Richard: Pragmatist Aesthetics: Living Beauty, Rethinking Art. Oxford: Blackwell 1992. Shusterman, Richard: Rap Aesthetics: Violence and the Art of Keeping it Real. In Derrick Darby — Tommie Shelby (eds.): Hip Hop and Philosophy. LaSalle: Open Court 2005, s. 54—64. Shusterman, Richard: Rap as Art and Philosophy. In Tommy L. Lott — John P. Pitman (eds.): Companion to African-American Philosophy. Oxford: Blackwell 2002, s. 419—428. Shusterman, Richard: Rap Remix: Pragmatism, Postmodernism, and Other Issues in the House. Critical Inquiry, 1995 (roč. 22), č. 1, s. 150—158.

276

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 276

25.11.2018 9:24:51


Shusterman, Richard — Tomlin, Adele (eds.): Aesthetic Experience. New York, London: Routledge 2008. Skalický, David: Ozvláštnění — fikce — estetická zkušenost. České Budějovice: Halama 2017. Snævarr, Stefán: Pragmatism and Popular Culture: Shusterman, Popular Art, and the Challenge of Visuality. Journal of Aesthetic Education, 2007 (roč. 41), č. 4, s. 1—11. Sokal, Alan D.: Transgressing the Boundaries: An Afterword. Online: http://www.physics.nyu.edu/faculty/sokal/afterword_v1a/ afterword_v1a_singlefile.html (přístup 15. 7. 2018). Sontagová, Susan: Proti interpretaci. Přel. Karel Palek. Kritický sborník, 1994, č. 3, s. 1—6. Višňovský, Emil: Nové štúdie o pragmatizme a neopragmatizme. Bratislava: Veda 2014. Višňovský, Emil: Richard Rorty a zrkadlo filozofie. Bratislava: Kalligram 2015. vs (= Skalická, Vlasta): Egon Hostovský. In Vladimír Forst (ed.): Lexikon české literatury 2/1, H—J. Praha: Academia 1993, s. 294—297. Walton, Kendall L.: Kategorie umění. Přel. Dušan Prokop. In Vlastimil Zuska (ed.): Umění, krása, šeredno: Texty z estetiky 20. století. Praha: Karolinum 2003, s. 49—74. Wellek, René: Básník jako kritik, kritik jako básník, básník-kritik. Přel. Vladimír Papoušek. In René Wellek: Koncepty literární vědy. Praha: H+H 2005, s. 160—173. Wellek, René — Warren, Austin: Teorie literatury. Přel. Miloš Calda a Miroslav Procházka. Olomouc: Votobia 1996. White, Hayden: Metahistory: The Historical Imagination in 19th Century Europe. Baltimore: Johns Hopkins University Press 1973. White, Hayden: Tropika diskursu: Kulturně kritické eseje. Přel. Ladislav Nagy. Praha: Karolinum 2010.

277

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 277

25.11.2018 9:24:51


Autoři

Petr A. Bílek (* 1962) vystudoval češtinu a angličtinu na FF UK v Praze, od roku 1991 pracoval na Katedře české literatury FF UK jako odborný asistent. V letech 1994—1997 a 2000 působil jako hostující profesor na Brown University v Providence v USA. Habilitoval se v roce 2004 a profesorem novější české literatury byl jmenován v roce 2008. V současnosti přednáší teorii a dějiny moderní české literatury na Ústavu české literatury a literární vědy FF UK v Praze a je ředitelem Ústavu věd o umění a kultuře na FF JU v Českých Budějovicích, kde učí dějiny a teorii populární kultury. Vydal odborné knihy Hledání jazyka interpretace (k modernímu prozaickému textu) (2003), Models of Representations in Czech Literary History (2010; spolu s Vladimírem Papouškem), Cosmogonia: Alegorické reprezentace „všeho“ (2012; spolu s Vladimírem Papouškem), Naratologie: Strukturální analýza vyprávění (2013; spolu s Tomášem Kubíčkem a Jiřím Hrabalem) a Literary Universe in Three Parts: Language — Fiction — Experience (2018; s Vladimírem Papouškem a Davidem Skalickým). Je také autorem knih popularizačních a téměř padesáti studií; kromě literatury se věnuje i populární kultuře a sémantice médií (editor knihy Česká populární kultura: Transfery, transponování a další tranzitní procesy, překladatel knihy Johna Fiskea Jak rozumět populární kultuře). 278

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 278

25.11.2018 9:24:51


Martin Kaplický (* 1976) vystudoval estetiku na FF UK v Praze, v roce 2009 zde obhájil disertační práci s názvem Multiplicita a jedinečnost: impulsy Whiteheadovy filosofie pro estetiku. V současné době působí na Katedře estetiky FF UK v Praze a na Ústavu věd o umění a kultuře FF JU v Českých Budějovicích. Centrum jeho zájmu tvoří problematika charakteru estetické zkušenosti, environmentální estetika a problematika hodnocení a kritiky uměleckých děl. Tato témata nahlíží především z pozice procesuální filosofie a filosofického pragmatismu a neopragmatismu. Je autorem řady odborných textů; v poslední době publikoval například studie „Whitehead versus Dewey: O filosofii, rytmu a estetické zkušenosti“ (Acta Universitatis Carolinae - Philosophica et Historica, 2018), „Pragmatismus v estetice Karla Čapka“ (in Stopy pragmatismu: Česká literatura a estetika v dotyku s americkým pragmatismem, 2016), „The Act of Reading as a Constitution of Society of Actual Occasions“ (in Recent Advances in the Creation of a Process-Based Worldview, 2016), či „Pragmatismus Johna Deweyho a literární teorie Wolfganga Isera (Svět literatury, 2016). Vladimír Papoušek (* 1957) vystudoval český jazyk a literaturu a výtvarnou výchovu na PF JU v Českých Budějovicích, v roce 1993 obhájil na FF UK v Praze disertační práci Egon Hostovský: Člověk v uzavřeném prostoru. Habilitoval se v roce 1998, profesorem byl jmenován roku 2003. V letech 1994 a 1996 pobýval na Columbia University, v roce 1998 na University of Chicago, v letech 2000—2002 na University College London a New York University. V letech 1996—2005 působil na Katedře českého jazyka a literatury na PF JU, od roku 2006 pak působí na Ústavu bohemistiky FF JU v Českých Budějovicích, kde přednáší dějiny české literatury a literární teorii. Je autorem řady významných monografií, v posledních letech např. Cosmogonia: Alegorické reprezentace „všeho“ (2012; spolu s Petrem A. Bílkem) či Žalmy z Petfieldu: Egon Hostovský, 279

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 279

25.11.2018 9:24:51


příběh spisovatele 20. století (2012), Věž a království: Olga Barényiová — studie o díle (2014), Maxwellův démon: Objekty, slovníky a řečové akty v literatuře (2017). Autorsky se podílel např. na monografiích Stopy pragmatismu: Česká literatura a estetika v dotyku s americkým pragmatismem (2016) či Literary Universe in Three Parts: Language — Fiction — Experience (2018). Je vedoucím autorského týmu pracujícího na Dějinách nové moderny (1. díl, 2010; 2. díl: Lomy vertikál, 2014; 3. díl: Věk horizontál, 2017). David Skalický (* 1980) vystudoval bohemistiku a literární vědu na FF JU v Českých Budějovicích, v roce 2008 zde obhájil disertační práci s názvem Možnosti aplikace sémantického gesta při interpretaci literárních textů. V letech 2009—2010 vyučoval v rámci Fulbrightova stipendia na University of Kansas, v současnosti působí na Ústavu věd o umění a kultuře FF JU v Českých Budějovicích, kde vyučuje literární teorii, sémiotiku či estetiku strukturalismu. Vydal monografii Ozvláštnění — fikce — estetická zkušenost (2017) a autorsky se podílel na monografiích Stopy pragmatismu: Česká literatura a estetika v dotyku s americkým pragmatismem (2016) či Literary Universe in Three Parts: Language — Fiction — Experience (2018). Je rovněž autorem řady studií týkajících se strukturální estetiky či teorie interpretace.

280

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 280

25.11.2018 9:24:51


Kontext v pohybu: (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře (Resumé)

Když se česká literární věda od počátku devadesátých let konečně mohla bez omezení rozhlížet po tom, co se děje ve světě, její pohled upoutala především hermeneutika a recepční estetika, poststrukturalismus či nový historismus, naratologie nebo teorie fikčních světů. Neopragmatismus, který od osmdesátých let prožívá především v americké filosofii a estetice pozoruhodnou renesanci, se však dočkal pozornosti jen minimální. Proč by mu tuto pozornost měla česká literární věda a estetika věnovat, jaké odpovědi může nabídnout na otázky, které si klade, a jaké podněty může přinést do diskuzí, které vede, na to se pokoušejí odpovědět autoři této publikace. Její úvodní kapitola, nazvaná „Pragmatismus, neopragmatismus a literární věda“, se vrací ke klíčovým motivům pragmatismu a neopragmatismu s cílem pojmenovat, v čem spočívají, především však postihnout, v čem by mohly být pro současnou literární vědu inspirativní. Ukazuje, že angloamerická analytická filosofie i kontinentální teorie dospívají k filosofickému přesvědčení, které v mnoha ohledech s pragmatismem konvenuje — svým antiesencialismem, důrazem na historicitu, procesualitu a pluralitu rámovanou realitou sociální praxe, které zdůrazňoval už klasický pragmatismus a které zůstávají úhelnými kameny také myšlení neopragmatického. Následující kapitoly pak z perspektivy právě tohoto myšlení reflektují některé 281

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 281

25.11.2018 9:24:51


z otázek významně rezonujících v současné teorii literatury a kultury. Nejvýraznějším reprezentantem neopragmatismu je nepochybně Richard Rorty. Jemu je věnována kapitola „Ironik, který chtěl být pomocníkem básníka: Neopragmatismus Richarda Rortyho a dilemata literárního vědce“. Soustředí se na jeho historizující nominalistickou vizi lidské kultury, jak ji představuje kniha Nahodilost, ironie a solidarita. Nad Rortyho texty o nahodilosti jazyka a lidské osobnosti, o metafyzice a ironii či o touze po sebeutváření a touze po spravedlivější a svobodnější společnosti se ptá, jakou roli má v takové vizi umění. Zároveň se pokouší dovodit konsekvence Rortyho úvah v souvislostech literárněvědných — také v myšlení o literatuře bychom mohli odlišovat metafyziku a ironii, normální a abnormální diskurz, ale také poukazovat na nahodilost kategorií, s nimiž literární vědec pracuje a které mohou být redefinovány. Pro pragmatismus je charakteristická nechuť k metafyzickým konceptům, které nemají žádný vztah k naší rozporuplné životní praxi. Také v rámci myšlení o literatuře někdy bývá odlišována praxe, tzn. psaní o konkrétních literárních dílech, od abstraktní teorie. K čemu je literární teorie vůbec dobrá? Není — z pragmatické perspektivy viděno — jen únikem od praxe, jak píší S. Knapp a W. B. Michaels v příznačně nazvaném článku „Proti teorii“? Těmto otázkám se věnuje kapitola nazvaná „K čemu je literární teorie: Smysl a funkce literární teorie z neopragmatického hlediska“. Poukazuje na závislost „literárněvědné praxe“ na teorii, díky které vůbec v permanentním aktu negociace cosi jako literaturu identifikujeme a díky které také máme k dispozici slovník, jímž jsou konkrétní literární díla popisována. Nové teorie utvářejí nové pojmové nástroje, které mohou být novými instrumenty v konkrétní diskuzi — instrumenty, které rozvíjejí možnosti, jak o literatuře uvažovat. Jedním z klíčových témat literární vědy je otázka interpretace, jejích cílů, hranic a limitů. Neopragmatický pohled 282

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 282

25.11.2018 9:24:51


(či spíše pohledy) na toto téma reflektují hned tři kapitoly této knihy: „(Neo)pragmatické náhledy na literární interpretaci a to, co je pod ní“, „Interpretace, negociace, „pravidla hry“ a „rituální akty“ (Textové fetiše II)“ a „Na obhajobu použití: Hranice a kritéria interpretace uměleckého textu (z neopragmatické perspektivy)“. Diskutován je v nich koncept Knappa a Michaelse, Rortyho polemika s Ecovým pojetím interpretace vs. použití, úvahy Stanleyho Fishe o roli interpretační komunity či Shustermanova polemika se směšováním rozumění a interpretace a následná obhajoba jednoduchého amatérského čtení zaměřeného na prosté porozumění. Pozornost je věnována také Iserově analýze procesu čtení, ve kterém lze nalézt myšlenky úzce související s pragmatickou filosofií a literární teorií. Také literární historik musí reflektovat možnosti a limity úvah o literatuře v jejím vývoji a historickém ukotvení, nechce-li zůstat v zajetí pouze převzatých myšlenkových schémat, zděděných slovníků a postupů. Kapitola „Co lze slovy dělat s dějinami literatury v dějinném čase“ je právě takovou úvahou vycházející z pragmatické víry, která je založená na skepsi k možnostem odhalení pravdy o objektivním světě a jeho esenci a která vychází z vědomí, že řeč literárního historika o objektech a morfologických tvarech literárního světa a historie je pouze jeho rozvrhem (a tedy jeho odpovědností). Jak dovozuje, v intencích takto pojaté literární historie nemá cenu pracovat s jakkoli předurčeným kritériem správnosti či nesprávnosti, ale jen s kritériem aplikovatelnosti či neaplikovatelnosti, resp. užitečnosti a neužitečnosti. Cílem takto pojaté literární historie je — stejně jako u literární teorie — rozšíření možností řeči o literatuře, tedy vytvoření nových slovníků a nových způsobů jejího popisu. Závěrečná kapitola nazvaná „Estetická hodnota děl populární kultury v pragmatickém pojetí Richarda Shustermana“ se věnuje textům, v nichž tento neopragmatický estetik a filozof koncipuje v průběhu více než dvaceti let svoje pojetí populárního umění a jeho začlenění do širšího estetického konceptu 283

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 283

25.11.2018 9:24:51


umění a kultury. Shustermanovy úvahy představují typ myšlení, které programově nepracuje s tradičními a produktivními pojmy klasifikace a rozdílu, ale naopak akcentuje možnosti kontinua, splývání či pozvolného přecházení. Ukazuje, jak jeho výchozí úsilí o legitimizaci populárního umění na poli estetiky postupně přerůstá v samorodý koncept umění života, v němž už centrální roli nehraje charakter díla, ale princip somaestetiky.

284

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 284

25.11.2018 9:24:51


Context in Motion: (Neo)pragmatic Thoughts on Literature and Culture (Summary)

When Czech literary history and theory of the early 1990s freely looked beyond borders that had been safeguarded by the Iron Curtain for decades, the astonishment came from Hermeneutics, Reader-Response Theories, Post-Structuralism, New Historicism, narratology or theories of fictional worlds. Neo-Pragmatism, though enjoying its renaissance in American philosophy and aesthetics since the 1980s, did not, however, win the hearts of Czech literary historians and theorists. The present book attempts to respond to such condition and to raise questions: Why should we pay attention to the impulses of neo-pragmatic thought? How can Neo-Pragmatism respond to answers that have occupied recent Czech thinking about literature? Can we find any impulses of Neo-Pragmatism that would offer insights into our debates and inquiries? The book opens with the chapter „Pragmatism, Neo-Pragmatism and Literary Criticism”, which outlines the key notions of Pragmatism and Neo-Pragmatism. Such an outline should function like a repertoire of potential inspirations. The chapter puts aside a seeming divide between pragmatic tradition and the tradition of Anglo-American analytical and continental philosophy. It argues that in previous decades, analytical and continental philosophy moved towards anti-essentialism, paid more and more attention to the historicity, processual 285

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 285

25.11.2018 9:24:51


event-like character, and plurality framed with respect to the reality of social praxis. Such notions played key roles in the times of classic Pragmatism and they are the cornerstones even of recent Neo-Pragmatism. The chapters that follow focus on such notions and they try to develop some of the key questions resonating in literary criticism in the Czech context. Undoubtedly, Richard Rorty has been seen as the most representative figure of American Neo-Pragmatism. He is the subject of the chapter „The Ironic that Intended to Become the Helper of a Poet: Neo-Pragmatism of Richard Rorty and the Dilemmas of a Literary Scholar”. The chapter analyses Rorty’s nominalist vision of human culture, coined with a sense for historicity in his book Contingency, Irony, and Solidarity. The analysis focuses on the role of arts in Rorty’s vision with regard to his concepts of contingency in language and personal identity and his thoughts on metaphysics, irony and desire for self-improvement and for societies based on more freedom and justice. The essay attempts to transport Rorty’s thoughts from the realm of philosophy into the realm of literary history and theory: When thinking about literature, we should also distinguish metaphysics and irony, standard and non-standard discourses. After all, most of the categories taken for granted by majority of literary scholars can also be approached from the point of their contingency and thus can be subjected to their re-definitions. Pragmatism has always been hostile to all kinds of metaphysical concepts deprived of any connection to our practical living, however ambiguous such a living may be. Our academic reflection of literature tends also to distinguish between praxis, e.g. analyses of distinctive fictional texts and their authors, and theory as a realm of abstraction. Can literary theory offer anything useful? Should not we perceive theory from the pragmatic point of view as an escape from praxis, as S. Knapp and W. B. Michaels suggest with the help of their title „Against 286

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 286

25.11.2018 9:24:51


Theory? The chapter entitled „Why Literary Theory: Sense and Function of Literary Theory from the Neo-Pragmatic Point of View” raises such a question. The argument goes on to show the dependence of praxis of literary criticism on theory: It is thanks to the theory that we are capable to identify literature in a permanent act of negotiation; it is theory that offers us a vocabulary that allows to describe and interpret distinctive pieces of fiction. Newly arriving theories build up new terminological tools we can use as instruments in particular debates. Such instruments eventually broaden the scope of options we have to think and talk about literature. The notion of aims, borders, and limits of interpretation has been one of the key themes of literary theory in recent decades. The Neo-Pragmatic view (or views, better saying) of interpretation is the central theme of the three chapters that follow: „(Neo-)Pragmatic Views of Interpreting Literature and All that Is Beneath”, „Interpretation, Negotiation, „Rules of the Game” and „Acts of Ritual” (Textual Fetishes II)” and „A Plea for Utilization: Borders and Criteria of Interpreting a Work of Art (from Neo-Pragmatic Perspective)”. These essays respond to the concepts of Knapp and Michaels, Rorty’s polemical account of interpretation and utilization according to Umberto Eco, Stanley Fish’s construct of interpretative communities, and Shusterman’s attempt to distinguish between interpretation and understanding, developed into his plea for simple amateurish reading that aims at mere understanding. Wolfgang Iser’s analysis of the process of reading has been also involved since it offers ideas that get in touch with the philosophy and literary theory of Neo-Pragmatic type. The need to respond to the opportunities and limits any type of thinking about literature presents applies also to literary historians. Especially if they do not want to become prisoners of schematic approaches and inherited vocabularies or methods. The chapter „How to Do Literary Histories in Historical Times 287

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 287

25.11.2018 9:24:51


with Words” offers such a way of thinking, based on pragmatic faith, rather sceptical towards any notions of objective world and its essences. The chapter stresses that any positioning of objects and morphological shapes of the world of literature is always a mere plan of each literary historian. Moreover, the construction of such a plan depends always on his/her responsibility. Such a concept of literary history attempts to eliminate the binary oppositions of truth/lie to give space to the criteria of applicable/non-applicable or useful/useless. Literary history coined in such a way aims — analogically to literary theory — at broadening the options of how to speak about literature. It aims at the production of new vocabularies and new ways of conceptual frames for literature. The final chapter entitled „Aesthetic Value of the Works of Popular Culture according to the Pragmatic Concept of Richard Shusterman” focuses on Shusterman’s texts that coined his concept of popular arts, aiming to incorporate such types of art into a broader aesthetic concept of arts and culture. The chapter analyses Shusterman’s attempts to avoid the historical terms based on classifications and distinctions, substituted by the ideas of fluency, coalescence, and motion. Paying attention to the chronological development and original contexts of Shusterman’s texts, the analysis shows that his original attempt to legitimize the popular arts at the field of academic aesthetics shifted into an autonomous concept of the art of living. Such a shift positions the character of the artwork into the periphery to grant the central position to the newly coined idea of somaesthetics. (Translated by Petr A. Bílek with the assistance of Ladislav Nagy)

288

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 288

25.11.2018 9:24:51


Jmenný rejstřík

A Adorno, Theodor Wiesengrund 174, 209, 214, 218, 234 Akvinský, Tomáš 46 Alkibiades 59 Arendtová, Hannah 214, 257, 259 Aristoteles 12, 55, 72, 105 Austin, John Langshaw 31, 32, 94, 154, 176 B Bach, Johann Sebastian 55 Bachelard, Gaston 105 Bachtin, Michail Michajlovič 96, 225, 254 Barfield, Owen 187 Barnes, Albert Coombs 205 Barthes, Roland 65, 111, 131, 217, 256 Baudelaire, Charles Pierre 58, 61, 64

Baudrillard, Jean 98 Beardsley, Monroe Curtis 36, 38, 110, 111 Beneš, Bohuš 191 Benjamin, Walter 174, 209, 252 Berďajev, Nikolaj Alexandrovič 105 Berkeley, George 12 Black, Max 105 Bloom, Harold 49, 55, 66, 67, 98, 101—103, 111, 113, 117, 123, 159, 179, 192 Blumenberg, Hans 158 Bourdieu, Pierre 175, 209, 211, 212, 214, 217—219, 234 Bradbury, Ray 167 Brennan, Tim 236, 237 Breton, André 86 Brontëová, Emily Jane 245 Brooke-Roseová, Christine 132 Brooks, Cleanth 52 Burke, Kenneth 190, 191

289

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 289

25.11.2018 9:24:51


C Canal, Giovanni Antonio (Canaletto) 30 Carnap, Rudolf 29, 80, 171 Carus, Titus Lucretius 103 Cavell, Stanley Louis 52, 55, 207 Cawelti, John G. 208 Cézanne, Paul 205 Culler, Jonathan 113, 132, 140, 145, 154

Dewey, John 8, 11—14, 16, 18—28, 34, 36—39, 58, 64, 65, 120, 122, 128, 129, 203—206, 210, 215, 217, 219, 225, 227, 239 Dickens, Charles 56 Dickie, George 36, 68 Doležel, Lubomír 137 Donne, John 55 Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 105, 151

Č Čapek, Karel 7, 61, 186 Čep, Jan 186 Červenka, Miroslav 8, 105

E Eagleton, Terry 174 Eco, Umberto 131—137, 139—146, 206 Eliot, Thomas Stearns 55, 255 Emerson, Ralph Waldo 55

D Danto, Arthur Coleman 68 Darwin, Charles Robert 12, 56, 61, 64, 91 Davidson, Donald 8, 28, 30, 33—35, 51—53, 81—84, 86, 88, 89, 91—94, 105, 158, 176, 187, 188, 192, 193, 195 Degas, Edgar 205 Deleuze, Gilles 11 De Man, Paul 62, 69, 74, 90, 98, 101, 102, 111, 145, 146, 157, 160 Derrida, Jacques 50, 55, 64, 84, 85, 88, 98, 101, 103, 157, 158, 188, 195, 209

F Faulkner, William 89, 90, 150, 159, 193 Feyerabend, Paul Karl 79 Fish, Stanley 8, 67—70, 74, 96, 98, 102—104, 109, 112, 116—120, 123—125, 139—141, 143, 152—154, 167, 175, 177, 192, 193 Fiske, John 208, 209, 217, 247—249, 256 Fluck, Winfried 122 Foucault, Michel 11, 98, 175, 209, 241 Frege, Gottlob 29, 32, 136, 139

290

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 290

25.11.2018 9:24:51


Freud, Sigmund 55, 61, 64, 65, 158 Frye, Herman Northrop 55

G Gadamer, Hans Georg 7, 36, 84, 85, 141, 174, 255 Galilei, Galileo 48 Geertz, Clifford 55 Genet, Jean 55 Genette, Gérard 88, 225 Gibbon, Edward 77 Goethe, Johann Wolfgang 61 Goodman, Henry Nelson 30, 35, 43, 106, 238—240, 242, 243 Gray, Jonathan 263 Greenblatt, Stephen 65, 88, 163—166, 175, 190, 191, 200 Grondin, Jean 84, 167 Guru (= Keith Edward Elam) 241 H Habermas, Jürgen 58 Hall, Stuart McPhail 208, 209, 248 Hammett, Samuel Dashiell 96 Hartman, Geoffrey 74, 98, 102, 160—163, 165, 166 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich 12, 15, 48, 49, 55, 64

Heidegger, Martin 49, 50, 58, 65, 90, 195 Herder, Johann Gottfried 87, 88, 103 Hills, Matt 263 Hirsch, Eric Donald 69, 70, 74, 98, 111, 112, 117, 118, 123, 131 Hodgson, Shadworth Hollway 12 Hölderlin, Friedrich 90, 150, 162 Hook, Sidney 28 Horkheimer, Max 214 Hostovský, Egon 179, 186, 191, 199 Hrabal, Bohumil 186 Hroch, Jaroslav 7 Hume, David 12

CH Chandler, Raymond Thornton 96, 97 Choderlos de Laclos, Pierre Ambroise François 56 Christie, Agatha 96, 97 I Ingarden, Roman Witold 66, 124, 136 Iser, Wolfgang 8, 120, 122—130, 166, 167, 169, 176, 192, 193 J Jakobson, Roman 80, 98, 191 291

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 291

25.11.2018 9:24:51


James, Henry 56 James, William 11—14, 16, 17, 19, 20, 28, 32, 34, 195, 210, 239, 250, 252, 253 Jameson, Fredric 228 Jankovič, Milan 151 Jenkins, Henry 263 Joyce, James 162

K Kant, Immanuel 12, 13, 55, 61 Kent, Thomas 192, 193 Kierkegaard, Søren Aabye 58, 61 Klíma, Ladislav 105 Knapp, Steven 69—75, 82, 93, 98, 99, 101, 105, 109, 111, 114, 115, 123 Kristeva, Julia 88, 89, 225 KRS-One (= Lawrence „Kris“ Parker) 241 Kuhn, Thomas 62, 63, 92, 99, 161, 162, 172, 195 Kundera, Milan 134, 187 L Laforgue, Jules 55 Lévi-Strauss, Claude 98 Lewis, Clarence Irving 13 Linhartová, Věra 187 Locke, John 12 Lotman, Jurij 152

M Magritte, René François Ghislain 55 Mácha, Karel Hynek 61 Małecki, Wojciech 235 Mann, Thomas 81 Martin, Bill 82, 187, 188 Marvell, Andrew 110 Marx, Karl Heinrich 31, 46, 58 Matisse, Henri-Émile-Benoit 205 Maturana, Humberto 167 McDermott, John J. 206 MC Solaar (= Claude M‘Barali) 241 Mead, George Herbert 13, 32 Menzel, Jiří 177 Meyer, Max 13 Michaels, Walter Benn 69—75, 82, 93, 98, 99, 101, 105, 109, 111, 114, 115, 123 Mill, John Stuart 58 Miller, Joseph Hillis 8, 74, 79, 98, 102, 175, 176, 182 Milton, John 61 Mitchell, William John Thomas 70 Moore, George Edward 259 Morris, Charles William 31—33 Mukařovský, Jan 8, 62, 141, 151, 174

292

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 292

25.11.2018 9:24:51


N Nabokov, Vladimir Vladimirovič 56, 58, 64 Nehamas, Alexander 55 Němcová, Božena 61, 137 Newton, Isaac 55, 61 Nietzsche, Friedrich Wilhelm 49, 55, 58, 64, 158, 195, 242 O Olay, Csaba 214 Olbracht, Ivan 77 P Papini, Giovanni 13 Peirce, Charles Sanders 12—16, 18, 19, 28, 31—34, 55, 115, 153 Pepper, Stephen Coburn 13, 26, 121 Peregrin, Jaroslav 7, 31, 43, 44 Picasso, Pablo Ruiz 259, 260 Platón 54, 61, 218, 255, 259 Poe, Edgar Allan 90, 91, 105 Pope, Nakia S. 205 Prescott, William Hickling 77 Proust, Marcel 55, 58, 59, 64, 65 Putnam, Hilary 7, 35, 140, 171, 172, 195 Pythagoras ze Samu 61 Q Quine, Willard Van Orman 28, 30, 33, 43, 81, 187

R Rawls, John Bordley 58 Riffaterre, Michael 124 Richards, Ivor Armstrong 105, 187 Ricoeur, Paul 7, 105, 141, 151 Rorty, Richard 7, 8, 11, 27—29, 31, 33, 34—36, 41—65, 67, 70, 81, 91—94, 99, 105—106, 109, 115—117, 120, 132—135, 142—144, 147, 149, 152, 158, 173, 175, 178, 179, 184, 187—189, 195, 200, 207, 214 Rousseau, Jean Jacques 101, 157, 158 Rushdie, Salman 55 Russell, Arthur William Bertrand 29 S Sartre, Jean-Paul 46, 59, 105 Saussure, Ferdinand de 32, 43, 101, 103 Searle, John Rogers 81, 86, 94, 95, 151, 154, 177 Sellars, Wilfrid Stalker 30, 33, 43 Sheridan, Richard Brinsley 81 Shklar, Judith Nisse 57 Shusterman, Richard 7, 8, 37—39, 109, 111—117, 119—123, 128—130, 137, 138, 141, 146, 167, 206, 209—263 293

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 293

25.11.2018 9:24:51


Schiller, Ferdinand Canning Scott 13 Schreinerová, Olive 56 Smith, Adam 46 Snævarr, Stefán 235 Sokrates 12 Sontagová, Susan 51—53 Stalin, Josif Vissarionovič 143 Steelová, Daniela 168 sv. Pavel z Tarsu 55, 103

Š Šestov, Lev Isakovič 105 Šíp, Radim 7 Šklovskij, Viktor Borisovič 66 Škvorecký, Josef 186 T Thoreau, Henry David 241 V Van Dine, S. S. (=Wright, Willard Huntington) 96 van Gogh, Vincent Willem 30 Varela, Francisco 167 Višňovský, Emil 7, 12, 13, 20, 21 Vorovka, Karel 7 Vránek, Jan 185

Weber, Maxmilian Karl Emil „Max“ 227 Wellek, René 98, 110, 179 White, Hayden 77, 175, 198—200 Wiener, Norbert 166 Wilde, Oscar 179 Wimsatt, William Kurtz 88, 98, 100, 110, 111, 161, 163 Wolff, Erwin 124 Wolker, Jiří 143 Wordsworth, William 160—162, 165 Wright, Richard William 56

Y Yeats, William Butler 48 Yongová, Ian 248 Z Zavřel, František 179

W Wallace, Stevens 162 Walton, Kendall Lewis 111 Warren, Austin 110 294

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 294

25.11.2018 9:24:52


Kontext v pohybu (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře Petr A. Bílek, Martin Kaplický, Vladimír Papoušek, David Skalický

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2018 jako svou 382. publikaci Odpovědný redaktor David Skalický Jazykový redaktor Michal Havrda Grafická úprava, obálka s užitím fotografie George Ermla (Sebrané bary / Collected bars 1990—1994) a sazba písmem Latino Lukáš Fairaisl Tisk S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání první, 296 stran, TS 12. ISBN 978-80-7470-220-4 ISBN 978-80-7470-221-1 (PDF) Doporučená cena včetně DPH 289 Kč

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 295

25.11.2018 9:24:52


John Fiske: Jak rozumět populární kultuře Co je to populární kultura? Jak funguje ve společnosti a jak ji lze použít v boji o mocenské pozice? Je vše, co je nám masově prodáváno, nakonec opravdu populární? A jestliže ne, co o tom rozhoduje? Jak zkoumat džíny, obchodní centra a Madonnu? Fiske na tyto a podobné otázky odpovídá knihou Jak rozumět populární kultuře. Předvádí, jak to, co máme v kulturním prostoru k dispozici, používáme a jak z toho utváříme své vlastní významy a požitky. Slavná kniha, která byla jednou z těch, jež stály u zrodu popkulturních studií, vychází poprvé česky. 1. sv. edice #POPs přináší též rozsáhlou předmluvu Henryho Jenkinse a úvodní diskuzi Kevina Glynna, Jonathana Graye a Pamely Wilsonové, mladších badatelů, kteří se populární kulturou zabývají. Knihu uzavírá původní doslov překladatele Petra A. Bílka. 324 s., brož., 320 Kč

http://akropolis.info/kniha/rozumet-popularni-kulture/

AKR_Kontext_v_pohybu_TISK.indd 296

25.11.2018 9:24:52

Petr A. Bílek, Martin Kaplický, Vladimír Papoušek, David Skalický: Kontext v pohybu  

https://akropolis.info/kniha/kontext-v-pohybu/

Petr A. Bílek, Martin Kaplický, Vladimír Papoušek, David Skalický: Kontext v pohybu  

https://akropolis.info/kniha/kontext-v-pohybu/

Advertisement