Page 1

4

sv. 1 Obchod na korze / Nevěsta / Z pekla štěstí sv. 2 Povídky sv. 3 Adam sv. 4 Dopisy Mileně sv. 5 Scénáře / články / rozhovory ISBN 978-80-7470-247-1

Dopisy Mileně

Čtvrtý svazek spisů tvoří dopisy, které autor adresoval rodinné přítelkyni Mileně do Švýcarska. Zahrnuje jak dopisy skutečné, tak literární, s jejichž pomocí se v emigraci vyrovnával s šokující realitou tzv. jomkipurové války (1973), rozpoutané přepadením Izraele egyptskými a syrskými vojsky v Den smíření (Jom kipur). Vedle dopisů obsahuje svazek i povídky s jomkipurovou válkou spjaté. K vydání připravil a edičně komentoval Jiří Opelík.

4 Dopisy Mileně

spisy Ladislava Grosmana

Prozaik a scenárista Ladislav Grosman (1921 v Humenném – 1981 v Kironu) pocházel ze slovenské židovské rodiny, mládí prožil na východním Slovensku. Za války byl dva roky v pracovním táboře, zažil perzekuci i ilegalitu. V Praze vystudoval Vysokou školu politickou a sociální, doktorát filozofie získal na Karlově univerzitě. Pracoval jako redaktor a lektor v časopisech a nakladatelstvích, v letech 1965–1968 se stal dramaturgem a scenáristou ve Filmovém studiu Barrandov. Knižně debutoval v roce 1965 novelou Obchod na korze, přeloženou posléze do mnoha jazyků. Stejnojmenný film, který podle novely natočili Ján Kadár a Elmar Klos, získal v roce 1966 filmového Oscara. Kniha próz Nevěsta vyšla v Československu až po jeho odchodu do Izraele. V exilu stačil vydat pouze jednu novou knihu Hlavou proti zdi. Od ledna 1969 působil jako lektor slovanských literatur na univerzitě Bar-Ilan, přednášel také scenáristiku a dramaturgii.

spisy Ladislava Grosmana


4

spisy Ladislava Grosmana Ladislav Grosman Dopisy MilenÄ›

1


Ladislav Grosman


Dopisy MilenÄ›

3


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Grosman, Ladislav Dopisy Mileně / Ladislav Grosman. – Vydání první. – Praha : Filip Tomáš – Akropolis, 2019. – 272 stran. – (Spisy Ladislava Grosmana ; sv. 4) ISBN 978-80-7470-247-1 821.162.4 * 821.162.4-3 * 94(569.4-076)“1973“ * (0:82-3) * (0:82-6) * (081.1) – Grosman, Ladislav, 1921–1981 – slovenská literatura – 20. století – arabsko-izraelská válka (1973) – slovenské prózy – korespondence – sebrané spisy 821.162.4 – Slovenská literatura [25]

Vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR. © © © © ©

Ladislav Grosman – dědicové/heirs, 2019 Editor Jiří Opelík, 2019 Graphic & Cover Design Luboš Drtina, 2019 Epilogue Tereza Černá, Jan Zouplna, 2019 Filip Tomáš – Akropolis, 2019 ISBN 978-80-7470-247-1 ISBN 978-80-7470-248-8 (PDF) ISBN 978-80-7470-198-6 (soubor)


V ě n u j te, pr osím , poz or nost tomuto hláš ení !

Touto floskulí, jíž odedávna zahajují své relace obecní rozhlasy, troufá si editor této knihy oslovit její budoucí čtenáře ještě dřív, než knihu skutečně rozečtou. Ví dobře, že jemu samému je k poznámkám vykázán opačný konec knihy než prostor mezi titulním listem a textem vydávaného autora, ale cítí odpovědnost za to, aby se čtenář od samého začátku dobře zorientoval v souboru různorodých textů napsaných sice od A do Z Ladislavem Grosmanem, ale dosud veskrze nepublikovaných a sestavených v jediný knižní celek teprve editorem (jemuž k takovému počínání dal ovšem nepřímo placet sám autor). Editor také slyší námitku každého druhého potenciálního čtenáře této knihy: „Jaképak Dopisy Mileně? Vždyť to je už od roku 1952 obsazený, nadto slavný titul, zveřejňující Kafkovy dopisy Mileně Jesenské.“ Ano: Briefe an Milena. Ale i Grosman měl na takový titul nárok, jakkoli jeho rovněž reálně existující Milena nebyla jeho milenka, byť ji často zdrobnělinou „Milenko“ oslovoval. V jeho případě šlo o přátelství, a to dokonce mezi rodinami. S Královými se Grosman (* 1921) seznámil za svých poválečných pražských studií na Vysoké škole politické a sociální. Pavel (* 1925) byl jeho spolužák, Milena (* 1923) na škole tenkrát pracovala v administrativě. Královi a Grosmanovi s dětmi shodně emigrovali po srpnu 1968, ale zatímco Grosmanovi zamířili do Izraele (kde už žili sourozenci Grosmanovy ženy Edity), Královi zakotvili ve Švýcarsku. A třebaže je nyní od sebe dělily tisíce kilometrů, jejich pražské přátelství tím neskončilo, nýbrž se naopak paradoxně utužilo, neboť bylo tím, co konkrétního jim zbylo z opuštěné vlasti, takže vzájemné dopisování (doplňované řídkými návštěvami) nabylo v novém kontextu na zvláštním významu. A jméno Milena se toho Lacovi stalo symbolem. 4. svazek Grosmanových Spisů soustřeďuje ony texty, které autor konkrétní i symbolické Mileně přímo či nepřímo adresoval. Osou edice (jejím 2. oddílem) byl nutně učiněn soubor 16 dopisů autorem nazvaný právě Dopisy Mileně, soubor vlastně opravňující existenci této knihy. Nejde však o dopisy putující poštovní trasou, nýbrž o ucelený štůsek dopisů imaginárních, literárních. Autor si dopisovou formu zvolil proto, aby se s její pomocí sám vyrovnal s šokující realitou tzv. jomkipurové války (6.–24. 10. 1973), války rozpoutané perfidním přepadem Izraele početnými egyptskými a syrskými vojsky právě v Den smíření (Jom kipur), tedy v den největšího svátku židovského 5


kalendáře; prožívanou úzkost o bytí své nové domoviny objektivizoval tu autor vyprávěnkami jakoby zpravujícími dávnou přítelkyni o stavu civilního izraelského zázemí i o svém vlastním rozpoložení za oněch válečných dnů. Za Dopisy Mileně je jakožto 3. oddíl knihy zařazen výbor z povídkové množiny, jejíž členy sice autor několikanásobně semkl nadpisem Země mléka a strdí, volbou izraelského prostředí, autobiografickým podtextem a oslovováním Mileny, leč kterou sám už kompozičně neuspořádal; vypadá to tak, že tyto povídky napsal nedlouho po jomkipurové válce jako svérázné pokračování v Dopisech Mileně. Oba zatím zmíněné oddíly (2. a 3.), jež jsou vypravěčské povahy, jsme v naší edici „obložili“ texty povahy dokumentární, a to reálnými dopisy, které Ladislav Grosman Mileně Králové posílal poštou ze svých izraelských bydlišť do Urdorfu v curyšském kantonu (v této edici je pro odlišení nazýváme Pošta Mileně 1, 2). Edici tak (jakožto její 1. oddíl) zahajuje devět listů, které Grosman adresoval Mileně Králové ještě před jomkipurovou válkou, a uzavírá ji (coby 4. oddíl) patnáct listů zaslaných Mileně po jejím skončení; k nim jako postskriptum připojil editor další čtyři dopisy, jež Mileně poslala po Grosmanově náhlém úmrtí († 25. 1. 1981) vdova Edita (* 1924). 1. a 4. oddíl edice jsou tedy dvěma kousky běžné životní praxe, 2. a 3.  oddíl jsou literárním přepodstatněním jednoho kusu pohnutých dějin.  Editor

6


Pošta Mileně 1

7


11. dopis

Drahá Milenko: pamatuješ ještě, jak jsme nejednou citovali moudrého Jana Wericha a říkali spolu s ním, že „život je – jeden z nejhorších…“? Mám takový pocit, že hodiny, které žijeme, opravňují změnu filozofova rčení asi v tom smyslu, že „lidstvo je jedno z nejhorších“. Ale nedá se nic dělat: není lepšího života na této planetě, není ani lepšího lidstva na této planetě, a pokud jsme tedy tady, nezbývá nám než říci reálně, že život tohoto lidstva v tomto světě, ať už je, jaký je, stojí za to žít, neboť každá alternativa je ještě horší. Mluví a píše se hodně o moderních nemocech, o cévních a srdečních chorobách, o rakovině, o ekologii, a zcela nepozorovaně – jak to tady konstatuji (a nedělám si na tento objev patent) – onemocnělo lidstvo na další nemoc, pro kterou momentálně nemám jiný název než „telemanie“. Projevuje se to nezřízeným fotografováním všeho, co je schopno vzbudit senzaci. Dočetl jsem se, že toho času je v Izraeli na šest set cizích dopisovatelů, filmových reportérů, hlasatelů, novinářů, kameramanů a jiných odborníků. Tak jsem se rozběhl do Domu novinářů. Bylo tady opravdu jako v úlu nebo přesněji jako na lešeních stavby babylonské věže. Samé ucho, samé oko, pobíhání, horečka, depeše, cesty, lety, telefonáty, taxíky, spisování, nevídaný ruch, přicházející a odcházející a všichni upnuti k témuž cíli: být s kamerami pokud možno co nejblíže explozím, k ohni, k létajícím částem těla, k rozsekaným údům, být pokud možno co nejautentičtější a co nejoriginálnější a co nejrychlejší, stůj co stůj. Říká se, že tohle je nejfotografovanější válka ze všech válek. Zas jeden rekord. Jaká čest! Je to vlastně pokračování anebo obměna oné perverzní honby, kterou jsme kdysi (teď mi to připadá jako ve vzdáleném snu) spolu viděli na plátně v geniálním Felliniho filmu Sladký život. Pamatuješ se, jak jsme se bavili na téma znemravnění 99


zpravodajství, které ve své bezuzdné senzacechtivosti neušetří ani krutě postiženou vdovu po spisovateli? Pamatuješ se na tu scénu, kde se smečka novinářů vrhá na tu ubohou ženu, aby z ní vymámila slovo do mikrofonu, pochytila v obrazech záchvěvy nešťastné tváře a to vše při zachování naprosté profesionální lhostejnosti, cynické, až nás to mrazilo? Teď jsme nejednou seděli po večerech a dívali se na televizní obrazovku. Jsme vlastně svým způsobem zvrácení, povídám. Na co se to vlastně díváme? Na vlastní krvácení. Na obrazovce se míhali živí lidé v helmách, obtěžkaní těžkou výzbrojí na poušti zbrázděné stopami tanků, vojáků a vozidel. Viděli jsme autentické útoky, zcela nehrané bojové akce, postupy i ústupy, všechnu hrůzu sedmipodlažního pekla, které je člověk schopen připravit sám sobě a nakonec se i pokochat touto zvráceností. Hlavní „star“ je tady válka. Válka se fotografuje ve všech pozicích. Jsou to úplné orgie fotografování, a to i za cenu nastavení života a zdraví reportéra. Válka se fotografuje ve dne, kdy je všechno ozářeno sluncem, i v noci, kdy se všechno pohybuje ve tmě tmoucí, včetně utíkajících ohnivých pásů moderních a kličkujících raket, které svítí a sviští. Jako kdyby to byly prskavky na vánočním stromě. Tato star, která se nazývá válkou, je fotografována v různých výjevech a proměnlivých sceneriích, jednou vidíš dělové útoky, jindy boje na moři a ještě jindy letecké nebo tankové souboje, při nichž se zastavuje dech. V podstatě je to striptýz války, válka je tady zcela svlečena a  představuje se současně na  obrazovkách milionů a milionů lidí na značné části naší zubožené zeměkoule. A lidi ve světě čumějí do obrazovek, popíjejí přitom kafe, chroustají keksy a vyměňují si nepohodlné papuče. Mezitím se představuje slečna válka ve své vražedné sličnosti, předvádí se a tancuje zcela nahá, jak ji Pánbůh stvořil, a to v barvách, a je přenášena družicemi z kontinentu na kontinent. Bolšaja technika! Patřím tedy nesporně do skupiny lidí, u nichž se „telemanie“ projevuje nutkáním ke zvracení, bolestmi hlavy a celkovou nevolností. Lidi, povídám, uvědomujete si, že se vlastně díváme sami na sebe, že v tomto představení jsme nejen diváci, ale také herci? K čemu 100


vlastně slouží toto nezřízené fotografování a jeho přenášení do všech domů? Budeme po zhlédnutí těchto vynikajících reportáží lepší? Mírumilovnější? Šťastnější? A co naše děti? Šest set novinářů si podobné otázky klade nebo také neklade, nevím. Vím pouze, že tato telemanie je jedním ze symptomů naší zvrácenosti i naší ubohosti, je to zneužívání přirozené lidské zvědavosti nesprávným směrem. Co by asi, Milenko, řekl tvůj bývalý a moudrý kolega, pan Hamouz? Mimochodem, potkáváš se s ním ještě někdy? Neporušil svou vegetariánskou přísahu? Pan Hamouz by asi řekl něco takového, že lidi jsou jako malý děti, a rozdíl je v tom, že malým dětem dospělí odnímají nebezpečné hračky, zatímco dospělým je nemá kdo vzít a v tom že to vězí. Odpovídá to, nebo neodpovídá filozofii tvého mírumilovného vegetariánského kolegy v minulosti? Asi jsem stejně naivní jako nenapravitelný a tvrdohlavý vegetarián pan Hamouz, který tvrdošíjně věřil, že člověk nebyl stvořen proto, aby ho rozflákali na cucky, a ještě ho při tom fotografovali. Cestu do Bacry jsme ten den odložili. Bylo už pozdě a nechtěli jsme se vrátit za tmy. S reflektory nabarvenými modrou barvou se špatně jezdí; vidíš tak na vzdálenost několika kroků a to je více než nepříjemné. Podél silnice chodí nebo stojí lidé, civilové i vojáci, kteří se chtějí svézt stopem. Autobusová doprava je silně omezena. Autobusy jsou na frontách; byly mobilizovány zrovna tak jako lidé. I řidiči jsou na frontách. A tak musíš hlídat každý krok vpřed, přímo ohmatávat cestu rukama. Vracel jsem se předevčírem z Jehudu. Jiřího přítelkyně má na frontě dva bratry. Dosud ani o jednom z nich doma v Jehudu nic nevědí. O jednom z nich jsem se, pokud se pamatuji, už zmínil. Jmenuje se Dudu, je to student techniky a za měsíc se měl ženit. Jeho matka je neklidná; říká, že o staršího syna má také obavy, ale ne takové jako o Duduho, který je povahou křehčí, ba až moc křehký. Vím, že kvůli němu nemůže spát. Vracel jsem se z Jehudu a na křižovatce před Kironem jsem nejdřív vytušil a pak, když jsem se přiblížil, také uviděl, že je zácpa. Vysvitlo, že policejní jednotka kontroluje osvětlení vozů. Samozřejmě že mne také „odstavili“ stranou. Prý 101


nemám reflektory dostatečně zatemněné. Strážce zákona mne s vážnou tváří požádal, abych rozsvítil nejdřív parkovací světla a pak střední a nakonec dálková. S těmi posledními nebyl spokojen. Prý jsem si cestou pomáhal dálkovými světly. Nebyl jsem si toho vědom a slíbil jsem mu, že se to už nebude opakovat. „Hoďte na to ještě jednu vrstvu barvy. A dálkovými si nepomáhejte,“ řekl mi ještě, než mne pustil, abych se zařadil do fronty aut, která propouštěli. Na druhý den jsem četl v novinách o vysokých trestech uložených pro přestupky v nedodržení zatemněných světel. A opět jsem se dnes nedostal k vylíčení naší cesty do Bacry. Vlastně ani přesně nevím, proč mi na tom tak záleží, ale když jsem to už slíbil, tak slib dodržím. Ale dnes už ne. Dnes je už moc pozdě a nechci klepat. Okna za zatemněnými a staženými žaluziemi jsou dosud ještě otevřená, je teplá říjnová noc; nerad bych někoho rušil ve spaní. Tak zatím ahoj,  tvůj L.

102


Literární pes

V rozčilení nebo vzrušení nejsem někdy schopen vypravit ze sebe jedinou kloudnou hebrejskou větu. Všechno, co jsem se naučil, najednou zapomenu. Nanejvýš vyblekotám dvě tři neartikulované slabiky, jimž nikdo nerozumí a jimž nejméně rozumím já sám. Myslím, že to není tak zcela moje privátní věc. Zrovna jsem na ulici vyvolal dojem, že jsem tyran, surovec, maniak, který chytá psy, leze pod auta, aby je odtamtud vyhnal, pak je popadává za ocas a mlátí hlava nehlava. To je to, co se mi zrovna před chvílí stalo s Kušim. Pořád se ještě třesu na celém těle. Nikdo neví, že když ho uhodím, bolí mne to více než jeho. Je tlustý jako medvídek, je náramně spokojen sám se sebou, zkrátka vyrovnaná, blažená psí bytost, která navíc vyniká mimořádnou vitalitou. Nikoho nepodezírá ze zlých úmyslů, chrápe a spí tak tvrdě, že žádný zloděj na světě by ho nebyl schopen vyrušit, jí s apetitem, má nespoutanou radost ze svého psího života, ale nejen proto ho mám rád. Když mu přece někdy naplácám, dbám úzkostlivě, téměř makarenkovsky, abych ho neuhodil na jiné části těla, leda na zadek, navíc mu pokaždé vysvětlím smysl trestu a doma, pokud se ještě pořád chová provinile, mu domlouvám, přesvědčuji a vymáhám na něm, aby mi slíbil, že mi už na procházce jakživ neuteče, že nebude vydávat svůj drahý život všanc běsnícím automobilistům, že nebude slepě a vášnivě honit kočky na silnicích a dvorech, že přestane přeskakovat ploty a že svým štěkotem nebude tropit kravál v hodinách, kdy lidé po celodenní práci zaslouženě odpočívají mezi druhou a čtvrtou hodinou odpolední. Poslouchá mne tak pozorně, že bych přísahal, že rozumí každému slovu, mrká moudře očičkama, co chvíli odvrací zrak, není si prostě jist, zda mi to všechno může zodpovědně slíbit, ale mám pocit, že mu neuniká ani slovíčko z mých dobrých rad a poučení, 194


která mají výchovný cíl. Pokaždé jsem téměř přesvědčen, že to bylo naposled, že se mi už na procházce nezatoulá, že se nenechá strhnout hluchou vášní a slepými pudy, že nebude lítat za auty a kočkami a uvádět mne tím do stresových situací, v nichž se chvěji o jeho nevinný a užitečný život. Doma se chová Kuši docela jinak, klidněji, ukázněněji, ušlechtileji. Třebaže je to mužský pudl, nestydí se za své city, což je třeba zdůraznit, protože v těchto místech je takové chování dost nekonvenční. Je přítulný, poslušný, rád se mazlí a ze všech duševních rozptýlení má nejraději, když mu čtu ze svých rukopisů. Je to široko daleko jediná bytost, která o ně projevuje zájem. Ačkoliv pochází z kibucu nedaleko starobylého přístavního města Akko, nemá nejmenší potíže při poslechu českých textů. A nejen to. Kušiho dokonce zajímá i to, jak se takové texty rodí. Hodiny dokáže trpělivě vysedávat u mého pracovního stolu. Sedí nehnutě, tiše, občas zvedne hlavu ke stropu, jako by hlídal Múzy, aby mi neuletěly, pozoruje mne a naslouchá ťukání psacího stroje s takovým zájmem, jako by to byla lahodná muzika z nástrojů vyhotovených ze slepičích kostiček. Když přestanu na chvíli psát, zvedne ke mně hlavu a zeptá se: „Co je, únava snad? Nebo ti utekla inspirace?“ Pak se zas zaposlouchá do klepání a chová se přesně tak, jak to odpovídá charakteru postavy, kterou právě popisuji. Je smutný, skleslý a  mračí se jako tragický hrdina, který se zapletl a  neví, jak z  nešťastného konfliktu ven. Otevřu mu dveře, aby se šel proběhnout, ale Kuši nechce ven. Vrací se ke mně zpátky a svou spoluúčast projeví třeba tím, že mi začíná olizovat kalhoty nebo líbat prsty na nohou. Když vidí, že jsem denní penzum skončil, poskočí vesele, natřese chundelatý černý kožíšek a zeptá se: „Tak co, bude dnes literární půlhodinka?“ Po takové otázce nevím, co bych mu ze samé vděčnosti neudělal… Kuši se gurmánsky olíže, zavrtí radostně ocáskem a udělá si pohodlí na koberci… Čtu mu, čtu, Kuši sedí, celý se chvěje, jak mi visí na rtech, naklání hlavičku doprava, doleva, přitakává, mračí se, směje se červeným jazykem v černé tlamě, jindy stydlivě klopí zrak nebo 195


také cení zuby vztekem nad krutou lidskou nespravedlností nebo hloupostí, jaké ve svém psím životě nepoznal. Kroutí nedočkavě ocáskem, už by chtěl vědět, jak to všechno dopadne, nebo také komentuje slyšené dvěma třemi ostrými štěky. Zkrátka Kuši nikdy nezůstává lhostejný k mým literárním textům. Teď už mne, Milenko, jistě chápeš a víš, proč ho tak hlídám, proč jsem k němu tak přilnul. Upřímně řečeno, ani mu nezazlívám, když se chce proběhnout a vyřádit, patří mu to, rozhodně mu to patří, ale co mám dělat, bojím se o něj… Ať mi tedy promine sousedka ze sousední ulice Chavacelet, která se před chvílí vyklonila z okna druhého poschodí a vynadala mi do trýznitelů zvířat, když jsem Kušiho přímo vytáhl zpod auta a uhodil na zadek. Má ta paní vůbec zdání, že jsem netloukl psa, ale že zaslepen panickým strachem o svého posledního čtenáře jsem vlastně sváděl boj o bytí a nebytí literatury? Nebyl jsem v stavu to vysvětlit, nemohl jsem ze sebe vypravit vzrušením jednu jedinou kloudnou hebrejskou větu na svou obranu. Všechna slova, jimž jsem se za sedm let naučil, se ze mne vytratila. V takových případech se mi slova pokaždé rozplynou dřív, než se vůbec octnou na jazyku. Jediné slovo, na které jsem se při své obraně proti rozhořčené sousedce přece jen zmohl, bylo „Slicha“, „Promiňte“. Sežehla mne opovržlivým pohledem, vzdálila se z okna, ale nejsem si jist, zda na mne nepodá hlášení Spolku na ochranu zvířat.

196


E d ič n í poz n ám ka Jak už jsme sdělili úvodem, kniha takto komponovaná nebyla v autorově plánu. Z několika narážek víme jen tolik, že chtěl knižně vydat Dopisy Mileně, a předpokládáme, že počítal i s knižním vydáním povídek na  celek Dopisů Mileně nepřímo navazujících a  sjednocených titulem Povídky mléka a strdí. Nedochovala se však žádná autorova zpráva o takových jeho záměrech. Pro exulanta Grosmana nebylo zřejmě jednoduché realizovat své knižní vydavatelské záměry, vždyť jak dlouho trvalo, než se uchytil svou jedinou exilovou knížkou (Hlavou proti zdi, 1976) v nakladatelství Konfrontation v Curychu. (Protože se tak stalo právě v Curychu, svádí to k nezodpověditelné otázce, zda k této realizaci nějak nepřispěli Grosmanovi švýcarští přátelé Milena a Pavel Královi, žijící v blízkosti Curychu.) Ještě déle pak trvalo, než vydavatelskou křivdu na autorovi splácíme u nás doma, ale zato aspoň můžeme představit klubko autorových textů souvisejících s jomkipurovou válkou v úplnosti. 1. oddíl Pošta Mileně 1 V  tomto oddílu přetiskujeme z  originálů 9 dopisů, jež Ladislav Grosman poslal ze svého izraelského exilu Mileně Králové do jejího švýcarského exilu ještě před jomkipurovou válkou; první z nich je datován 4. 3. 1971, devátý 6. 8. 1973. Zda jsou to všecky dopisy, které Grosman od října 1968 (kdy do Izraele přibyl) této adresátce odeslal, říci nedovedeme, jsou to však všecky dopisy, které měl editor z autorovy literární pozůstalosti k dispozici. Obecnější význam přetisku reálných dopisů shledáváme v tom, že nám poskytuje jednak data k doplnění Grosmanova životopisu (i k životopisu některých jeho přátel), jednak bližší vhled do exulantovy psyché a jejích proměn. Text dopisů nepřepisujeme diplomaticky, ale ani jej nepodrobujeme redakční či ediční úpravě, nýbrž jej toliko upravujeme interpunkčně a pravopisně. Jinými slovy, nesaháme na jejich specifický jazyk poznamenaný jistou autorovou jazykovou nevyrovnaností. Základní a gymnaziální vzdělání získal totiž humenský rodák Grosman ve slovenštině, ale v roce 1945 se přestěhoval do Prahy (kde vystudoval vysokou školu a též se oženil) a jako svůj obcovací i literární jazyk přijal češtinu. V roce 1968 však emigroval do Izraele, kde hned po příjezdu absolvoval intenzivní kurs hebrejštiny, aby mohl zakotvit v běžném životě společnosti a také vykonávat povolání vysokoškolského učitele (své literární texty psal však nadále česky). Pro editora nebylo vždy snadné rozlišit mezi autorovými nezáměrnými chybami („překlepy“ různého druhu) a autorovým 251


užíváním nesprávných českých tvarů a vazeb, neboť ty správné zapomněl nebo se je nikdy nenaučil. Editor proto opravil pouze autorem přehlédnuté (nevykorigované) „překlepy“, záměrně však zachoval – a to s ohledem na dokumentární povahu dopisových textů – četná a autorem netušená porušení či vybočení ze spisovného úzu. I žádá čtenáře, aby to, co v přetiskovaných dopisech bude možná vnímat jako „chyby“, nepovažoval za důsledek editorovy nepozornosti, nýbrž za jeho nepřímou „zprávu“ o stavu autorovy češtiny, a dodává, že takto postupoval pouze a jedině v případě Grosmanovy poštovní korespondence (tedy v oddílu 1. a 4.). Grosman datoval své dopisy povětšině až v jejich závěru, naše edice dataci z praktických důvodů přesunula na začátek dopisů. Na některých dopisech je – patrně adresátčinou rukou – připsáno další, a to pozdější datum: možná to je datum doručení dopisu nebo datum odeslání odpovědi (taková data samozřejmě nepřetiskujeme). Psaní jmen historických osobností jsme uvedli do souladu s dnešním územ (např. Grosmanovo psaní Husejn opravujeme na Husajn apod.). 2. oddíl Dopisy Mileně Tento cyklus literárních dopisů, jenž je těžištěm předkládané edice, byl vyprovokován reálným dopisem Grosmanovy přítelkyně Mileny Králové, žijící s rodinou ve švýcarském exilu v obci Urdorf poblíž Curychu. Když byl Izrael v sobotu 6. října 1973 kolem 2. hodiny odpolední přepaden zároveň na dvou frontách, na sinajské egyptskými a na golanské syrskými vojsky, a vypukla tzv. jomkipurová válka, poslala vylekaná Milena (Králová) Lacovi (Grosmanovi) dopis plný starostí a zároveň otázek. Přestože zuřila válka, dopis (letecky) přišel. Jeho text neznáme, ale víme, že jej Grosmanova mysl transformovala v literární podnět. Grosman teď nemohl s Milenou reálně korespondovat, ale tento nedostatek začal kompenzovat psaním fiktivních, literárních dopisů, podávajících Mileně prostřednictvím „obrázků“ z žité současnosti zprávu o vnitřním stavu izraelské občanské společnosti za probíhající války (k literárnosti záměru se místy text otevřeně hlásí, např. „Opět jsem si jednou uvědomil – a tady bych se rád na chvíli zastavil, třebaže z hlediska čistě estetického [!] není radno plynulost dialogu přerušovat –, že už jsem se…“). Grosman se k této práci rozbíhal, jako obyčejně, motivicky asociativně, plýtvavě a stylisticky nevyhraněně (zvolený dopisový formát se mu křížil s deníkovým záměrem), honil několik zajíců najednou; možná, že k počáteční textové nesoustředěnosti přispěl i jeho zvyk psát „spatra“, tj. „rovnou do stroje“. Není proto divu, že se sám vstup do cyklu dochoval v několika verzích; jejich předností zůstává, že pouze v nich byl přímo 252


formulován základní impuls ke vzniku cyklu stejně jako záměr jistého tematického přesahu pisatelovy výpovědi. V patrně nejranější verzi, ještě ani jako „dopis“ nenadepsané a ani nedatované, Grosman doznává: „Vnukla jsi mi tenkrát, Milenko, nápad. Myslím svým dopisem a vším, na co jsi se v něm vyptávala.“ V další rané verzi, tentokrát už datované („Kiron, říjen 1973“), stojí: „Tvůj dopis se sterými otázkami mi poskytl nápad. Především chci odpovědět na tvé otázky a pak se vypořádat s cigaretovými krabičkami, myslím s poznámkami, které jsem sbíral všude, kde jsem byl. Jsou to dojmy, útržky zážitků, nápady. Myslím, že by tě mohly zajímat, kdoví, snad jsem je zaznamenával i proto, abych také tobě mohl o lecčem, co mi po tyto dny napadlo, napsat.“ Konečně ve verzi Dopisu prvního, datované už přesně (21. 10. 1973, byl to 16. den války), čteme: „Jsem z Tvého dopisu tak vzrušen, že nevím, zda se dokáži soustředit na psaní. Ale už teď cítím, že povede-li se mi to, pak to nebude odpověď pouze na Tvé otázky.“ A kousek dál na téže straně: „Tvůj dopis, Milenko, je jako světlý paprsek; dokazuje, že ještě nepohasla všechna světla, že dosud existují chodníčky, komunikace. Teď už chápeš? Napíši Ti odpověď a budu psát tak dlouho, až se z té války a všeho kolem ,vypíši‘.“ (Grosman však za inspirační impuls poděkoval Mileně nejen v literárním, nýbrž i v reálném dopisu, hned v tom prvním poválečném z 15. 12. 1973: „Milenko, tvůj dopis byl nádhernej i proto, že mi dal popud všechny své poznámky, jimiž jsem večer co večer popisoval kdejaké útržky papíru, tak trochu srovnat. Snad z toho někdy bude i kniha…“) Celek Dopisů Mileně, sdružující v chronologickém pořádku kapitoly dodatečně autorovou rukou nadepsané Dopis s příslušným pořadovým číslem, dochoval se v Grosmanově literární pozůstalosti v jediné, a to strojopisné verzi. Nejde však o čistopis připravený k sazbě, nýbrž o originální strojopis strojopisnými vpisky a hlavně autorovým perem dál bohatě korigovaný a autorem rovněž dodatečně paginovaný (s. 1–10 strojopisně, s. 11–141 perem, z toho poslední 3 strany tužkou asi nikoli autorovou). Konkrétní autorovy opravy (pokud jsou tedy čitelné) naše edice samozřejmě přebírá. Strojopis však obsahuje také řadu rukopisných poznámek heslovitě načrtávajících opravy či doplňky, které se autor chystal konkretizovat a následně realizovat teprve v příští verzi svého opusu. Grosman – poznal jsem už při ediční přípravě jeho Povídek (Spisy Ladislava Grosmana 2, 2018), že žádný z jeho rukopisných textů v pozůstalosti dochovaný nebyl konečný, uzavřený, definitivní – patřil k autorům, kteří na svých textech pracují až do chvíle, než je postoupí nakladatelství ke knižnímu vydání. Ke zmíněným nápovědím budoucího doplnění, zpřesnění, vylepšení, návrhům zanášeným perem do strojopisu interlineárně i marginálně, naše edice samozřejmě přihlížet nemohla. 253


Tak jako autor postupně vybrušoval text jednotlivých dopisů, vybrušoval i titul celku. Na jednom izolovaném raném strojopisném titulním listu je cyklus pojmenován Dopisy Mileně K.; později autor na témž exempláři nahradil tento titul (vlastnoručně perem) názvem Dopis Mileně K. na 18 pokračování, poté ještě jednou změněným (opět perem) na 18 dopisů Mileně. Na jednu z raných verzí Dopisu prvního připsal Grosman i hlavní titul v podobě 17 dopisů Mileně a připojil perem i podtitul Dopis přítelkyni psaný za války. Volbu 18 dopisů autor zdůvodnil na začátku 14. dopisu: „Ať jich není víc než osmnáct, než kolik dnů trvala tato válka.“ Zvláštní však je, že týmž dechem, tj. v témž 14. dopisu, ohlásil ukončení inzerovaného cyklu 18 listů („není více třeba rozšiřovat počet mých dopisů“). Zvláštní je i to, že přes toto rozhodnutí autor v cyklu ještě „plnohodnotně“ pokračoval dopisem 15. a 16. Následující tři stránky jsou už jen torzo sice (rukou) nadepsané „Dopis 17. (?)“, ale připojený otazník naznačuje, že tento nadpis připojil nikoli autor, nýbrž patrně některý z pořadatelů jeho literární pozůstalosti. Datováno je pouze prvních 6 Dopisů Mileně: 1. 21. října 1973, 2. 23. října 1973, 3. 24. října 1973, 4. 25. října 1973, 5. 28. října 1973, 6. 28. října (odpoledne) 1973. Zbytek je bez data. Dochoval se ještě text datovaný 22. 10. 1973, tj. chronologicky druhý, leč neočíslovaný a vůbec jakožto „Dopis“ nenadepsaný; protože se motivicky značně podobá Dopisu 1., nepovažujeme jej za Dopis 2. a do edice jsme jej nezařadili (ostatně sám autor jej při průběžném stránkování celku přeskočil). Protože vypravěčské texty obsažené v tomto oddílu nebyly ještě fixovány žádným otiskem, pracoval jsem s nimi jakožto editor tak, jako pracuje nakladatelský redaktor s rukopisem ucházejícím se o vydání. Autorova čeština byla poněkud labilní (o příčinách této lability viz ediční poznámku k 1. oddílu), nenalézala pro autorův záměr vždy jazykově správný tvar, výraz nebo slovosled. Editorova redakční práce tak usilovala hlavně o nápravu právě v tomto směru (jednotlivé zásahy zde pro celkovou obsáhlost neevidujeme). Jinak jsme postupovali běžně jako při vydávání současných textů: řídili se pokyny Pravidel českého pravopisu, resp. Akademické příručky českého jazyka, opravili překlepy, respektovali autorova kolísání rozličného typu, jako např. léta/leta, mohou/můžou, říci/říct, napadlo mu/ho, Bůh/bůh, telefonicky volat někoho/někomu apod. (sjednotili jsme pouze různé psaní osobních a přivlastňovacích zájmen 2. osoby v dopisech jako Ty/ty, Tvůj/tvůj, Váš/váš apod. na tvary s malým počátečním písmenem: ty, tvůj, váš apod.), v případech připouštějících jednoslovné i několikaslovné psaní téhož výrazu jsme dali přednost příslovečným spřežkám (např. z povoleného psaní „z počátku“ 254


i „zpočátku“ jsme zvolili spřežku „zpočátku“, z dvojice „na rychlo“ a „narychlo“ spřežku „narychlo“ apod. Píšeme „bůhví“, ale „ví bůh“ apod. 3. oddíl Země mléka a strdí (Povídky Mileně) Oddíl podává přísný výběr z množiny tří desítek dosud netištěných, v autorově literární pozůstalosti dochovaných krátkých próz, specifickým způsobem navazujících na Dopisy Mileně. Je silně pravděpodobné, že je Grosman napsal v několika málo letech po jomkipurové válce, např. text některých nepřímo odkazuje ke vzniku v roce 1975. Nejstarším svědectvím autorova základního záměru je dochovaný strojopisný titulní list nadepsaný Dopisy Mileně na pokračování a datovaný 1975 (31. 12.). K němu je připnuto 6 krátkých próz v podobě strojopisů perem silně korigovaných; a přestože ve 4 případech jde jen o povídková torza, je tento „kulhající“ celek průběžně stránkován (s. 1–12). Všech 6 próz/próziček je také jakýmsi poselstvím Mileně: v textu každé z nich je Milena oslovena, všechny jsou svědeckého a silně autobiografického rázu, všechny se týkají židů a skoro všechny dějstvují v Izraeli, jomkipurové války se však dotýkají (nikoli týkají) jen 2. Nadto byla vstupní próza této šestice původně a příznačně nazvána „předmluvou“ (Předmluva neboli Odpověď na otázku, proč existuje antisemitismus) a teprve v další tvůrčí fázi získala svébytný povídkový titul Mluvící ruce (v jiné verzi se jmenuje Jeden pokus a dva dopisy > Jak dvakrát dvě > Varga má oči všude, v další verzi Jasnější než Edisonova žárovka > Hra prstů a v ještě jiné Gestikulanti). Když jsem do reprezentativního výboru z autorových povídek (Povídky, 2. svazek Spisů) vybral z jiné části Grosmanovy literární pozůstalosti mj. povídku Kouzlo objevu, netušil jsem, že jde vlastně o poslední verzi výše uvedené prózy – její pravé místo bývalo by tedy správně až zde, v souboru Země mléka a strdí. Grosman nikdy nedospěl k definitivnímu rozhodnutí, které povídkové texty z oné třicítky do Země mléka a strdí vlastně zařadí, natož jak je ve sbírce seřadí. Ale na soubor zcela jistě pomýšlel, což je paradoxně patrno z podtitulu některých próz. Povídkové nadpisy Létající koberec, Moje stará, věrná přítelkyně, Návštěva a Náhodná známost doplnil autor podtitulem Z povídek Mileně ze Země mléka a strdí (ten poslední s drobnou změnou Povídky Mileně ze Země mléka a strdí), povídky Přitažlivost Mr. Newtona a Žebrácká operetka podtitulem Z dopisů ze Svaté země pro Milenu. Řídíce se těmito podtituly, rozhodli jsme se nerealizovaný celek nazvat Země mléka a strdí a tento titul pak už sami doplnili podtitulem Povídky Mileně. 255


Pro tento svazek jsme ze zhruba 30 takřečených „povídek Mileně“ vybrali ke zveřejnění těchto 8 (relativní chronologii rukopisných, převahou nedatovaných verzí jednotlivých povídek stanovil podle svého úsudku editor): Ozbrojený kadeřník – Přetištěna mladší ze 2 nedatovaných strojopisných verzí (čistopis). Vlk a jiné nacionalistické patálie – Přetištěno z jediné dochované strojopisné verze, nedatované a perem korigované. Mítink u starosty – Jde o poslední z výše zmíněných 6 krátkých próz shromážděných pod nadpisem Dopisy Mileně na pokračování (s. 10–12). Přetištěno z jediné dochované strojopisné verze, nedatované a perem silně korigované. Návštěva – Přetištěna poslední z 5 dochovaných strojopisných verzí. 1. verze, jediná datovaná (20. 6. 1977), původně nadepsána Host, nadpis posléze perem opraven na Moje stará věrná přítelkyně. 2. verze s titulem Moje stará, věrná přítelkyně opatřena podtitulem Z povídek Mileně ze Země mléka a strdí. 3. verze nadepsána Rabín z Persie (Z povídek Mileně ze Země mléka a strdí), titul posléze perem opraven na Létající koberec. Takto nazvána (s použitím téhož podtitulu) i 4. verze. Verze 5. (zde přetištěná) přejmenována na Návštěva perského rabína, pak na Návštěva perského fakíra, nakonec pouze na Návštěva (podtitul Z povídek Mileně ze Země mléka a strdí však zachován). Literární pes – Přetištěna poslední ze 4 nedatovaných strojopisných verzí (jen nepatrně perem korigovaný čistopis). Náhodná známost – Přetištěna mladší ze 2 nedatovaných strojopisných verzí (čistopis). V této verzi připojen podtitul Povídky Mileně ze Země mléka a strdí. Je. Er. – Přetištěno z jediné dochované a nedatované strojopisné verze (jen nepatrně perem korigovaný čistopis). Sedm let – Přetištěno z jediné dochované strojopisné verze, nedatované a perem mírně korigované. Protože jde o texty vypravěčské povahy, přistupovali jsme k nim stejně jako k Dopisům Mileně (zařazeným do  2. oddílu knihy), tj. redakčně. O tom viz poslední odstavec v ediční poznámce k 2. oddílu. 4. oddíl Pošta Mileně 2 V tomto závěrečném oddílu knihy navazujeme na 1. oddíl naší edice a přetiskujeme v něm z originálů 14 dopisů (1 psán rukou, zbytek na psacím stroji), jež L. Grosman poslal M. Králové do švýcarského Urdorfu po jomkipurové válce. První z nich (Dopis 10.) byl napsán 15. 12. 1973, tedy necelé dva měsíce po jejím skončení, poslední (Dopis 256


23.) 30. 11. 1980, tedy přibližně dva měsíce před Grosmanovou smrtí († 25. 1. 1981) a jeho nedožitými šedesátinami (* 4. 2. 1921). Ani zde nevíme, zda jde o všecky dopisy, jež Grosman Mileně Králové v tomto období adresoval, uveřejňujeme však všecky, jež byly k dispozici. Blok dopisů Grosmanových pak doplňujeme přetiskem 4 (perem psaných) dopisů (z 23. 3., 28. 6. a 28. 9. 1981, jeden, patrně poslední dopis, je bez data), jež po smrti svého muže poslala Mileně Králové Grosmanova žena Edita. O jazykové podobě zde uveřejněných Grosmanových dopisů 10.–23. platí totéž, co již bylo řečeno výše k přetisku dopisů 1.–9. v ediční poznámce k 1. oddílu (Pošta Mileně 1). Hebrejské textové úseky a izraelská toponyma ve všech textech souboru kriticky přehlédla překladatelka z hebrejštiny Magdalena Křížová a velice tak přispěla k důvěryhodnosti textu knihy. Autorem doslovu Jomkipurová válka je vědecký pracovník Orientálního ústavu AV ČR v Praze Jan Zouplna, autorkou dalšího doslovu Odraz jomkipurové války v moderní izraelské literatuře je Tereza Černá, vedoucí archivu Beit Theresienstadt, Givat Chajim Ichud, Izrael.  Jiří Opelík

257


J o m k i p u r ová vál ka Příběh novodobého židovského státu je v povědomí veřejnosti neodmyslitelně spojen s válečnými konflikty. Možná poněkud překvapivě především s těmi, které proběhly v období od 40. do 70. let 20. století. Ačkoliv nás média nepřestávají hojně zásobovat informacemi o vývoji izraelsko-palestinského antagonismu a také počátek 21. století je bohužel bohatý na násilí (vzpomeňme např. tři konflikty v Gaze z let 2008 až 2014), izraelsko-arabské války ve smyslu střetů pravidelných armád sousedních států zůstávají doménou minulého století. Události v podobě mírových smluv s Egyptem (1979) a Jordánskem (1994), konce studené války a s ní souvisejícího rozpadu bipolárního světa, blízkovýchodního mírového procesu 90. let, globalizace či nedávné dezintegrace tradičních rivalů židovského státu (Irák, Sýrie) přispěly k přenesení napětí mezi Izraelem a jeho protivníky na nestátní aktéry či nearabské státy (Írán). První čtyři desetiletí izraelské existence jsou však bezpochyby lemovány válečnými konflikty s arabskými sousedy. Jejich význam přesahuje rovinu bezprostřední vojenské konfrontace či patřičných politických a hospodářských dopadů. Války představují mezníky samostatných etap izraelské státnosti. V přeneseném smyslu tak slouží jako nástroj periodizace dějin (včetně vnitropolitického vývoje), v jehož rámci se neorientujeme podle desetiletí (či nástupu nové politické nomenklatury), ale od jednoho válečného konfliktu ke druhému. Jakkoliv lze každou novou konfrontaci vnímat jako pokračování stejného sporu, který se datuje vyhlášením Izraele v roce 1948 (resp. rozhodnutím Valného shromáždění OSN ve prospěch rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát z roku 1947), každý konflikt a každá s ním související etapa mají svá nezcizitelná specifika. Zodpovědně určit, který je v pomyslném srovnání ten „největší“ či „nejdůležitější“, lze jen stěží. Konflikt z let 1947 až 1949 byl nejenom chronologicky první, ale také nejdelší. S přestávkami v boji trval přes jeden rok. Stál jak u zrodu izraelské nezávislosti, tak otázky palestinských uprchlíků (a všech klíčových problémů izraelsko-arabského napětí). Pro Izraelce se jednalo o draze vykoupené vítězství (kolem 7 tisíc obětí, tj. prakticky jedno procento tehdejší populace). Jak měly ukázat následující roky, období nejistoty tím ani zdaleka neskončilo. Suezská krize a sinajská kampaň z roku 1956 potvrdily (staronový) význam Blízkého východu pro velmocenské soupeření. Region se etabloval jako neuralgický bod studené války. Šestidenní válka z roku 1967 jasně demonstrovala vojenskou převahu Izraele. Územní expanze (o Sinajský poloostrov, Golanské výšiny, západní břeh Jordánu, pásmo Gazy a východní Jeruzalém) jej však 261


konfrontovala s dilematem, jehož důsledky řeší neúspěšně dodnes. Doprovodný přerod v regionální mocnost navíc trvale poškodil obraz židovského státu u nemalé části západní veřejnosti. Zvláštností jomkipurové (říjnové) války z roku 1973 je mimo jiné skutečnost, že nepředstavuje pouze jakési „čtvrté kolo“ izraelsko-arabské konfrontace, ale také „druhé dějství“ šestidenní války z roku 1967. Jak mohli seznat sami čtenáři Grosmanova díla, vítězství roku 1973 se nerodilo snadno ani rychle. Konflikt trval o poznání déle, Izraelce stál pětkrát větší ztráty a vyžádal si masivní zapojení vojenské techniky a lidských zdrojů. Pokud lze na šestidenní válku shlížet jako na nejslavnější okamžik izraelských zbraní, jomkipurová válka je spíše bolestivou vzpomínkou. Pro naše účely je vhodné upozornit na některá generická specifika 70. let. 1) Izraelsko-egyptské střety byly na přelomu 60. a 70. let časté – např. v období od dubna 1969 do srpna 1970 proběhla tzv. opotřebovací válka. 2) Protiizraelská koalice z roku 1973 sice zahrnovala pouze dva státy (Egypt, Sýrie), tato skutečnost však míru vojenské a politické koordinace výrazně usnadnila (srovnej s kampaní pod vedením Ligy arabských států z roku 1948). Izrael tentokrát čelil skutečné (a nikoliv pouze deklarované) vojenské přesile. Také na rovině taktického plánování a vyhodnocování zpravodajských informací převzal iniciativu protivník. 3) Citelně se změnilo mezinárodně-politické klima. V obecném povědomí zakořeněná váhavost tehdejší premiérky Goldy Meirové měla prostou příčinu. Izrael, který okupoval několikanásobek území, na něž mu přiznávalo mezinárodní společenství nárok, postrádal legitimní nástroje, kterými mohl další „preventivní válku“ zdůvodnit. Obavy se potvrdily v průběhu samotného konfliktu. Překročení Suezského průplavu fakticky ukončilo éru pracně budovaných vztahů se subsaharskou Afrikou. Vítězství říjnové války vyústilo do mezinárodní izolace poloviny 70. let. 4) V neposlední řadě je na místě zdůraznit zapojení obou supervelmocí. Intenzita soubojů izraelských a egyptských tankových svazů mohla některé pozorovatele unést do té míry, že je přirovnali k bitvě u Kurska. Srovnání však opomíjí jeden elementární fakt – naši aktéři si bez přispění zvenčí nemohli konflikt takového rozsahu vůbec dovolit. Pro lepší přehled můžeme ve stručnosti shrnout tři klíčové roviny války – rovinu vojenskou, vnitropolitickou dohru v Izraeli a mezinárodně-politické důsledky. Kombinovaný egyptsko-syrský útok byl zahájen dne 6. října. Důsledky opožděné mobilizace a probíhajícího židovského svátku byly zjevné. V prvních dnech ofenzivy čelil Izrael drtivé převaze – počet syrských tanků téměř desetinásobně převyšoval jeho síly na severu, na jihu hájilo opevněné pozice proti egyptské armádě zhruba 500 262


mužů. Kritická situace na Golanských výšinách trvala pouze několik dní. Již 10. října dobyli Izraelci ztracené pozice zpět. Na egyptsko-izraelské frontě byl stav o poznání složitější. V řádu několika hodin po zahájení útoku překročily egyptské síly Suezský průplav a záhy se jim podařilo vytvořit rozsáhlá předmostí. Navzdory příznivé situaci Egypťané odmítli příměří (13. říjen) a podnikli neúspěšný pokus o průlom (14. říjen). Během následujících deseti dní obdržel Izrael přes 11 tisíc tun vojenské techniky ze Spojených států. V rozmezí 16.–17. října zahájily síly židovského státu operace na západ od průplavu. V okamžiku, kdy vstoupilo (na druhý pokus) v platnost příměří (24. říjen), byla zcela odříznuta 3. egyptská armáda o síle 20 tisíc mužů. Materiální ztráty byly kolosální – arabské státy přišly o dva tisíce tanků a více než 400 letadel. Izrael ztratil okolo 2 700 vojáků (oproti 15 tisícům v případě Egypta). Průběh války odhalil v plné nahotě slabiny systému, který byl založen převážně na osobních vazbách. Postavení izraelských ozbrojených složek postrádalo jakékoliv legislativní ukotvení. Nebylo jasné, zda má konečné slovo premiér, ministr obrany či náčelník generálního štábu. V praxi nastalý chaos výstižně dokumentovala skutečnost, kdy se velení jižního úseku ujal bývalý armádní generál Chajim Bar Lev, ačkoliv tou dobou zastával funkci ministra průmyslu a obchodu. Vyšetřením průběhu operací byla pověřena parlamentní komise. Její zpráva, zveřejněná dne 1. dubna 1974, očistila jméno politického vedení – premiérky Meirové i ministra obrany Moše Dajana. K přijetí zodpovědnosti vyzvala některé armádní špičky, včetně náčelníka generálního štábu. Navzdory závěrům komise Meirová v červnu rezignovala. Válka měla i pozitivní důsledky. Hrozby neustálé eskalace, možné sovětské intervence a související hospodářské dopady (viz ropné embargo z let 1973–74) přiměly americkou diplomacii napnout všechny síly k nastartování mírových jednání. Proces, který původně předpokládal zapojení vícera aktérů (včetně Sýrie, Jordánska a Saudské Arábie) a z nějž byli vymanévrováni Sověti, přinesl ve výsledku mír mezi Izraelem a Egyptem. Finanční břímě urovnání, jehož součástí byly štědré pobídky pro obě strany, pokryli Američané. Jednalo se o první díl z desítek miliard dolarů, jež měly připutovat v budoucnu. Izraelské společnosti nabídla zkušenost jomkipurové války jedno zásadní memento – větší území nemusí znamenat větší bezpečnost. 

Jan Zouplna

263


O d r a z jom kipu r ové války v m oderní i zraels ké l it e r a t u ř e Chtěl bych vám poslat pozvánku […]. Na dni ani hodině nezáleží, podstatný je program: pláč. Já budu oplakávat své mrtvé. Bude to Avraham, Dudu a Jair, Amitaj, Uzi a Beny, a vy, vy budete oplakávat své mrtvé. Budeme oplakávat právě ztracené životy, čerstvé vdovy a sirotky, zpřetrhané svazky, rozmetané iluze a pravdy, z kterých se vyklubala lež. (Arnon Lapid, krátce po svém návratu z jomkipurové války, týdeník Igeret) Říjen roku 1973 se nesmazatelně zapsal do historie státu Izrael a radikálním způsobem změnil stávající mytologii, jíž izraelská společnost žila od roku 1948. Sociopolitické změny, které s sebou přinesla jomkipurová válka, se odrazily i v literární produkci začínajících či již etablovaných autorů. O tomto traumatu a jeho dopadu na společnost však lze jen stěží hovořit izolovaně, kořeny výše zmíněných změn včetně otevřené revolty i odporu vůči jakémukoli ozbrojenému konfliktu je třeba hledat v období jomkipurové válce předcházejícím. Křehký pocit stability, sebedůvěry a síly, který mladý stát získal po šestidenní válce (1967), začal postupem času ztrácet na síle. Víra ve vojenskou moc, větší a silnější Izrael i neomezenou moc politického vedení, jež tvořila základ heroického mýtu budovaného od založení státu, se po opadnutí euforie z vítězství v šestidenní válce transformovala do rostoucí deziluze pramenící ze zcela zřejmého selhání politického vedení, z přetrvávajícího konfliktu i z kruté daně, kterou si vyžádal. Již v literatuře šedesátých let se tak setkáme s parodií na tento obecně tradovaný narativ a současně i s kritickým tónem publikovaných textů. Zde je třeba uvést, že kritika brutality války i zacházení s arabským obyvatelstvem se objevuje mnohem dříve. Jako příklad uveďme jeden z nejvýznamnějších románů Dny Ciklagu (Jmej Ciklag, 1958) S. Jizhara, který tuto problematiku otevřeně artikuloval jako vůbec první. Morální otázkou kladenou v souvislosti s vyháněním arabského obyvatelstva izraelskou armádou se zabývá již povídka Chirbet Chiza, kterou Jizhar publikoval v roce 1949, rok po vyhlášení státu Izrael a válce za nezávislost. V šedesátých a sedmdesátých letech je pak rostoucí existenciální strach z potenciální zkázy verbalizován v apokalyptické literatuře, jež představuje příhodný kontrapunkt k hrdinskému typu prózy let čtyřicátých a padesátých. V roce 1979 vydává Jicchak Ben Ner antiutopicky laděnou povídku s titulem Po dešti (Acharej ha-gešem), 264


která líčí relativně blízkou budoucnost – Izrael prošel další válkou a ocitl se na pokraji sociálního, ekonomického a politického kolapsu. O čtyři roky dříve vychází román Druhý holocaust (Šoa II.) z pera Amose Kenana. Svět se po  zničujícím konfliktu ocitl v  troskách a z kdysi životem kypící metropole Tel Avivu se stal utečenecký tábor. Mezi jeho zdmi vládne totální bezčasí, minulost neexistuje, o budoucnosti se nedá vůbec hovořit, nadto jsou zde na denním pořádku i popravy. Tato paralela nás přivádí k dalšímu zajímavému bodu – trauma jomkipurové války totiž znovu otevřelo další, neméně temnou historickou kapitolu, totiž holocaust. Televizní zpravodajství reportující o izraelských zajatcích, doprovázené četným obrazovým materiálem, narýsovalo zjevnou vizuální spojnici mezi událostmi roku 1973 a druhou světovou válkou. Průlomovou událostí, jež rehabilitovala diasporního Žida „vedeného jako ovce na porážku“ do plynových komor, byl jeruzalémský proces s Adolfem Eichmannem v roce 1961. Soud nejenže postavil nespočetněkrát kladenou otázku po tom, proč se evropští Židé nebránili, do zcela jiného světla, do značné míry také upravil negativní postoj k „odlišnosti“ přeživších. Po zkušenostech z jomkipurové války však izraelská společnost s konečnou platností akceptovala slabého jedince neschopného obrany. Obraz sabry (termín od třicátých let aplikovaný na Žida narozeného v zemi izraelské) doznal zásadní transformace – po roce 1973 přestal být imunní vůči ponížení, porážce i následné zkáze. Tento posun s sebou nutně nesl i odlišné pojetí literárního hrdiny. Již v letech mezi šestidenní a jomkipurovou válkou je preferován symbolismus a alegorie před realismem převažujícím ve čtyřicátých a  padesátých letech. Hlavní protagonista postrádá kvality skutečného hrdiny, vyznačuje se slabostí, pesimismem a skepsí. Z charakterní postavy obdělávající půdu a dobývající otčinu ve válce za nezávislost se tak stává nemohoucí antihrdina pachtící se za dosažením svého cíle. Po  jomkipurové válce navíc vznikla potřeba kritického přehodnocení stávající politické situace a realistického zvážení způsobu řešení izraelsko-palestinského konfliktu, což se v literárních dílech projevilo buďto satirickým, či ironickým pojetím skutečnosti, anebo střízlivým pohledem na ni. K  nejvýznamnějším autorům, pro něž byla jomkipurová válka (a potažmo i válka šestidenní) do jisté míry formujícím zážitkem, patří kupříkladu Amos Oz (1939–2018), Avraham B. Jehošua (* 1936), Aharon Appelfeld (1932–2018), Jicchak Ben Ner (* 1937), Meir Šalev (* 1948), David Grossman (* 1954), Jehošua Sobol (* 1939) či Joram Kaniuk (1930–2013). Někteří z těchto spisovatelů, jakož i mnohých 265


OBSAH

Věnujte, prosím, pozornost tomuto hlášení! (Předmluva) – 5 Pošta Mileně 1 – 7 Dopisy Mileně – 37 Země mléka a strdí (Povídky Mileně) – 177 Pošta Mileně 2 – 205 Ediční poznámka – 251 Jaroslava Jiskrová: Stručné informace k vybraným jménům – 258 Jan Zouplna: Jomkipurová válka – 261 Tereza Černá: Odraz jomkipurové války v moderní izraelské literatuře – 264


Čtvrtý svazek spisů tvoří dopisy, které autor přímo či nepřímo adresoval rodinné přítelkyni Mileně do Švýcarska. Zahrnuje jak dopisy skutečné, tak literární, s jejichž pomocí se autor v emigraci vyrovnával s šokující realitou tzv. jomkipurové války (1973), rozpoutané přepadením Izraele egyptskými a syrskými vojsky v Den smíření (Jom kipur). Reálně i imaginárně zpravoval svou  dávnou přítelkyni o stavu civilního izraelského zázemí i o svém vlastním rozpoložení  a sdílel tak prožívanou úzkost o bytí své nové domoviny. Vedle dopisů obsahuje svazek i povídky s jomkipurovou válkou spjaté.

Prozaik a scenárista Ladislav Grosman (1921 v Humenném – 1981 v Kironu) pocházel ze slovenské židovské rodiny, dětství a dospívání prožil na východním Slovensku. Za války zažil perzekuci i ilegalitu. V září 1945 se přestěhoval do Prahy. Vystudoval Vysokou školu politickou a sociální, doktorát filozofie získal na Fakultě pedagogiky a psychologie UK. Pracoval jako redaktor a lektor v časopisech a nakladatelstvích, v letech 1965–1968 se stal dramaturgem a scenáristou ve Filmovém studiu Barrandov. Knižně debutoval v roce 1965 novelou Obchod na korze, přeloženou posléze do mnoha jazyků. Stejnojmenný film, který podle novely natočili Ján Kadár a Elmar Klos, získal v roce 1966 filmového Oscara. Kniha próz Nevěsta vyšla v Československu až po jeho emigraci do Izraele. V exilu stačil vydat pouze jednu novou knihu Hlavou proti zdi. Od ledna 1969 působil jako lektor slovanských literatur na univerzitě Bar-Ilan poblíž Tel Avivu, těsně před svou smrtí přednášel také scenáristiku a dramaturgii. sv. 1 Obchod na korze / Nevěsta / Z pekla štěstí sv. 2 Povídky sv. 3 Adam sv. 4 Dopisy Mileně sv. 5 Scénáře / články / rozhovory


spisy Ladislava Grosmana /řídí Jan Šulc a Jaroslava Jiskrová/ sv. 4

Ladislav Grosman Dopisy Mileně Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2019 jako svou 395. publikaci Ediční příprava Jiří Opelík Doslovy Jan Zouplna a Tereza Černá Redakce a informace k vybraným jménům Jaroslava Jiskrová Revize hebrejských výrazů a jmen Magdalena Křížová Grafická úprava, obálka a sazba písmem Trivia a Josef (Storm Type Foundry) Luboš Drtina Tisk S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání první, 272 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-247-1 ISBN 978-80-7470-248-8 (PDF) ISBN 978-80-7470-198-6 (soubor) Doporučená cena včetně DPH 269 Kč


4

sv. 1 Obchod na korze / Nevěsta / Z pekla štěstí sv. 2 Povídky sv. 3 Adam sv. 4 Dopisy Mileně sv. 5 Scénáře / články / rozhovory ISBN 978-80-7470-247-1

Dopisy Mileně

Čtvrtý svazek spisů tvoří dopisy, které autor adresoval rodinné přítelkyni Mileně do Švýcarska. Zahrnuje jak dopisy skutečné, tak literární, s jejichž pomocí se v emigraci vyrovnával s šokující realitou tzv. jomkipurové války (1973), rozpoutané přepadením Izraele egyptskými a syrskými vojsky v Den smíření (Jom kipur). Vedle dopisů obsahuje svazek i povídky s jomkipurovou válkou spjaté. K vydání připravil a edičně komentoval Jiří Opelík.

4 Dopisy Mileně

spisy Ladislava Grosmana

Prozaik a scenárista Ladislav Grosman (1921 v Humenném – 1981 v Kironu) pocházel ze slovenské židovské rodiny, mládí prožil na východním Slovensku. Za války byl dva roky v pracovním táboře, zažil perzekuci i ilegalitu. V Praze vystudoval Vysokou školu politickou a sociální, doktorát filozofie získal na Karlově univerzitě. Pracoval jako redaktor a lektor v časopisech a nakladatelstvích, v letech 1965–1968 se stal dramaturgem a scenáristou ve Filmovém studiu Barrandov. Knižně debutoval v roce 1965 novelou Obchod na korze, přeloženou posléze do mnoha jazyků. Stejnojmenný film, který podle novely natočili Ján Kadár a Elmar Klos, získal v roce 1966 filmového Oscara. Kniha próz Nevěsta vyšla v Československu až po jeho odchodu do Izraele. V exilu stačil vydat pouze jednu novou knihu Hlavou proti zdi. Od ledna 1969 působil jako lektor slovanských literatur na univerzitě Bar-Ilan, přednášel také scenáristiku a dramaturgii.

spisy Ladislava Grosmana

Profile for Filip Tomas

Ladislav Grosman: Dopisy Mileně  

https://akropolis.info/kniha/spisy-ladislava-grosmana-sv4

Ladislav Grosman: Dopisy Mileně  

https://akropolis.info/kniha/spisy-ladislava-grosmana-sv4

Profile for akropolis
Advertisement