Tautologie a kontradikce v češtině

TAUTOLOGIE A KONTRADIKCE V ČEŠTINĚ Jana Bílková 2013

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 1

23.10.2013 11:57:01

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 2

23.10.2013 11:57:07

Tautologie a kontradikce v češtině Jana Bílková

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 3

23.10.2013 11:57:07

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Bílková, Jana Tautologie a kontradikce v češtině / Jana Bílková. — Vyd. 1. —Praha : Akropolis, 2013 Anglické resumé ISBN 978-80-7470-029-3 (váz.)

811.162.3 * 161.15:81’37 * 164.1 * 81’2/’44 * 81’322.2 — čeština — logická sémantika — výroková logika — pragmatika — korpusová lingvistika — monografie 811.162.3 — Čeština [11]

Lektorovali prof. PhDr. Jana Hoffmannová, DrSc., a prof. PhDr. Oldřich Uličný, DrSc. Kniha vychází s laskavou finanční podporou Nadace Jana Klimenta. © Jana Bílková, 2013 © Graphic & Cover Design Lukáš Fairaisl, 2013 © Filip Tomáš — Akropolis, 2013 ISBN 978-80-7470-029-3

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 4

23.10.2013 11:57:08

Úvod

Základní syntakticko-sémantická strukturace přirozeného jazyka se v mnohém shoduje se strukturami klasické formální logiky.

Přirozený jazyk je, přinejmenším ve svém bezpříznakovém jádru, v základním souladu s elementárními logickými zákony. Na pozadí tohoto logického jádra však existuje rozsáhlá síť příznakových alogičností. Přirozený jazyk proto nelze interpretovat jako systém založený výhradně na logických principech a odpovídající (nebo dokonce podřizující se) logickým zákonům. Je to systém na jedné straně sice logicky uspořádaný, na druhé straně však otevřený antinomiím, logickým sporům, paradoxům, náznakům a všemožným nepřesnostem. Sémantická a pragmatická interpretace věty přirozeného jazyka proto nemusí vždy odpovídat její logické formě.

Modelovým příkladem nesouladu mezi logickou formou věty a její pravděpodobnou sémantickou a funkční interpretací jsou v přirozeném jazyce struktury tautologické a kontradiktorické.

Srovnejme následující dvojice výpovědí:

5 Úvod

a1) Fotbal je kopaná. a2) Fotbal je fotbal. b1) Dnešní situace je lepší jen v jistém směru. b2) Dnešní situace je i není lepší.

Zatímco pravdivostní hodnotu věty a1) určíme na základě znalostí jazyka a světa, pravdivost věty a2) je dána již její logickou formou.

Rozhodnout, zda je věta a1) pravdivá, nebo nepravdivá, může jen ten, kdo zná významy obou v ní užitých substantiv, tedy ví, co se danými jazykovými výrazy v češtině pojmenovává. V případě věty a2)

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 5

23.10.2013 11:57:08

6 Úvod

takovou znalost nutně nepotřebuje, neboť pravdivost věty je apriorní, vyplývá ze samotné větné formy. V obou případech se jedná o větu identifikační: v případě a1) o větu s formou x = y, v případě a2) o větu s formou x = x. Zatímco výpověď a1) je informativní na rovině explicitně řečeného, tj. mluvčí jejím prostřednictvím sděluje, že výrazy fotbal a kopaná mají tutéž referenční platnost, výpověď a2) je jakožto logicky nutně pravdivá na rovině doslovně řečeného neinformativní (její pravdivostní hodnota je nezávislá na stavu světa).

Věta a2) je však informativní na rovině toho, co explicitně řečené implikuje: je výrazem postoje či osobních preferencí mluvčího.

Výpověďmi b1) i b2) mluvčí hodnotí současnou situaci srovnáním se situací předešlou a v obou případech připouští jisté zlepšení.

Akcentuje však jeho částečnost či relativitu, a to v prvním případě rematizací zřetelového určení v jistém směru, aktualizovaného partikulí jen, ve druhém případě kontradiktorickou formou (je i není; ano i ne). Věta b2) je však na rozdíl od věty b1) logicky sporná. To, co se v ní tvrdí (že situace je lepší), se v ní zároveň i popírá. Věta b2) tedy porušuje logický zákon sporu, podle něhož není možné, aby platily zároveň dva protikladné výroky.1 Věta a2) je příkladem věty tautologické (věty s tautologickou formou), věta b2) příkladem věty kontradiktorické (věty s kontradiktorickou formou). Oba tyto větné typy, označované též jako věty triviální, jsou pravdivé, respektive nepravdivé bez ohledu na lexikální význam slov a na mimojazykovou skutečnost. Jejich pravdivost, respektive nepravdivost je stavem světa neovlivnitelná.

Triviální věty lze považovat za typický příklad asymetrie (logické) formy a (komunikační) funkce. Přestože v dvouhodnotové klasické formální logice jsou jak tautologie, tak kontradikce pojímány jako výroky s nulovou informační hodnotou, jsou výpovědi s tautologickou a kontradiktorickou formou běžnou součástí přirozených jazyků a v přirozené komunikaci implikují nejrůznější typy informací, věcných i pragmatických. Adresát vždy předpokládá, že mluvčí pronáší výpověď smysluplnou, a podle toho také k interpretaci přistupuje.

1

I přes výhrady některých filozofů zůstává princip sporu jedním ze základních východisek logiky i sémantiky.

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 6

23.10.2013 11:57:08

Výpověď z hlediska dvouhodnotové logiky kontradiktorickou chápe na základě svých komunikačních zkušeností jako promluvovou kondenzaci či generalizaci, nikoli jako protimluv; a taktéž k výpovědi formálnětautologické přistupuje jako k nepřímému vyjádření jisté skutečnosti (podobně jako přistupuje k metafoře či k ironii), nikoli jako k triviální, bezobsažné frázi.

Exponovaná logická forma činí z tautologických a kontradiktorických vět věty významově i funkčně specifické, sémanticky anomální2 a slouží jako primární kritérium k vymezení jednotlivých větných typů. Definičním rysem pojmu tautologie, respektive kontradikce je logicky nutná pravdivost, respektive nepravdivost.

Dotýkáme se zde proto nutně i některých logických pojmů a problémů analytické filozofie. Naše výklady jsou však primárně lingvistické. Nepokoušíme se o logickou analýzu přirozeného jazyka; logické pojmy a termíny nám slouží jen jako východisko k vymezení specifických větných typů, jejichž formální i významové rysy a především pak způsob fungování v přirozené řečové komunikaci jsou hlavním předmětem našeho zájmu. Vycházíme z jazykového materiálu získaného prostřednictvím Českého národního korpusu SYN a dodatkově též internetového prohledávače Google. Korpus SYN je spojením referenčních korpusů SYN2000, SYN2005, SYN2006PUB, SYN2009PUB a SYN2010 a jeho celková velikost v době práce na tomto textu činila 1,3 miliardy textových slov.3 Jedná se vesměs o psané texty, jsou v nich však zahrnuty i písemné záznamy dialogů, doslovné citace mluvené řeči a internetové diskuse s výraznými rysy mluvených komunikátů.

2 3

7 Úvod

Srov. Lyons 1986: 114.

Korpusu SYN byla dána přednost i přes jeho nereferenčnost (proměnlivost) a nereprezentativnost (žánrovou nevyváženost, danou především výrazným zastoupením publicistiky) především z toho důvodu, že se jedná o jazykové struktury spíše nízkodokladové a v menších korpusech leckdy nedohledatelné, přičemž naším cílem je klasifikace pokud možno úplného souboru tautologických a kontradiktorických struktur v současné češtině.

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 7

23.10.2013 11:57:08

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 8

23.10.2013 11:57:08

I

Tautologie a kontradikce v logice a v analytické filozofii

1 Podstata tautologických a kontradiktorických vět

Tautologie je taková větná (syntakticko-lexikální) konstrukce, která je na základě své logické formy nutně pravdivá. Jedná se o výroky typu Osud je osud; Kdo přijde, ten přijde; Když nechceš, tak nechceš; Buď přijde, nebo nepřijde. Explicitní informace, kterou tautologie zprostředkovává, tj. informace sdělená na rovině výslovně řečeného (to, co mluvčí skutečně řekl), je triviální. Například výpověď Praha je Praha neříká explicitně o Praze nic jiného, než že je identická sama se sebou; výpověď Táta buď přijde, nebo nepřijde nevypovídá nic o pravděpodobnosti otcova příchodu; výpovědí Až to dodělám, tak to dodělám nesděluje mluvčí žádný časový údaj. Veškerá informativnost tautologických vět je dána jejich implikovaným významem.

Na základě explicitně řečeného lze při zohlednění mimojazykových faktorů odvodit informace implicitní (to, co mluvčí výpovědí myslel).

Kontradikce je afirmativně-negační tvrzení, jehož logická forma implikuje spor. Kontradikcí se určitý příznak něčemu zároveň predikuje i nepredikuje, platnost toho, co se tvrdí, se zároveň popírá. Jedná se o výroky typu To je a není pravda; Ona je a není šťastná; To vypadá i nevypadá dobře; Mně se tam chce i nechce jít; Ten film se mi líbí i nelíbí.

V logice a v analytické filozofii se termínem kontradikce označuje konjunkce takových výroků, pro které platí, že z pravdivosti jednoho plyne nepravdivost druhého a zároveň z nepravdivosti jednoho plyne pravdivost druhého. Například výroky X je živé a X není živé jsou kontradiktorické, protože pokud platí jeden, nemůže platit druhý, a naopak, pokud jeden neplatí, druhý určitě platí. Konjunkce kontradiktorických výroků (X je živé a není živé) je vždy nepravdivá, jejich disjunkce (X je živé, nebo není živé) je naopak vždy pravdivá, tedy tautologická.

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 9

9 I

23.10.2013 11:57:08

10 I

Podle sémantické teorie informace je informační hodnota výpovědi přímo úměrná množství alternativ, které vylučuje, tedy nepřímo úměrná stupni pravděpodobnosti stavu věcí, který jí odpovídá. Tautologie nabývá hodnoty „pravda“ při každé interpretaci a nevylučuje žádný stav světa (srov. Tondl 1996). Klasická formální logika a analytická filozofie přistupují proto k tautologiím jako k výrokům s nulovou informační hodnotou, což je dáno jejich apriorní pravdivostí. P. Materna hovoří o tautologii jako o propozici TRUE, která „v každém možném světě a v každém časovém okamžiku nabývá hodnoty P, […] nevylučuje z našich úvah žádný možný stav světa, a proto její míra informace je nulová“ (Materna — Pala — Zlatuška 1989: 94).1 Tautologie jsou krajním případem tzv. analytických soudů. Immanuel Kant jimi rozumí takové soudy, ve kterých je predikát vztažen k subjektu na základě identity. V analytických (vysvětlovacích) soudech se na rozdíl od soudů syntetických (rozšiřovacích) prostřednictvím predikátu nepřidává k subjektu nic nového — nic, co by již v samém subjektu nebylo obsaženo.2 Leibniz uvažuje o tautologiích v rámci své teorie dvou druhů pravd. Tautologie řadí k tzv. pravdám rozumovým, které jsou na

1

2

Srov. též formulaci L. Wittgensteina: „Plyne-li z jedné věty druhá, pak druhá věta říká méně než první. Tautologie plyne ze všech vět: neříká nic.“ (Wittgenstein 1993: 93) „Ve všech soudech, kde je myšlen poměr subjektu k predikátu (uvádím pouze soudy kladné, neboť na záporné se dá potom aplikace provést snadno), jest tento poměr možný dvojím způsobem. Buď náleží predikát B k subjektu jako něco, co v tomto pojmu A (skrytě) jest obsaženo; anebo B leží mimo pojem A, ačkoli jest s ním ve spojení. V prvém případě nazývám soud analytickým; v druhém syntetickým. Analytické soudy (kladné) jsou tedy takové, v nichž spojení predikace se subjektem je myšleno na základě identity, kdežto ty, v nichž je myšleno bez identity, buďte zvány syntetickými. Prvním by se mohlo dát také jméno vysvětlovací, druhým rozšiřovací soudy, poněvadž v oněch predikátem k subjektu se nic nepřidává, nýbrž jen se subjekt ve své složky rozkládá, které v něm (ač zmateně) už byly myšleny, kdežto v těch druhých se k subjektu připojuje predikát, který vůbec myšlen nebyl a žádnou analysou z něho by nemohl býti vyňat.“ (Kant 1930: 32)

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 10

23.10.2013 11:57:08

rozdíl od nahodilých, tzv. faktových pravd, chápány jako nutné pravdy, jejichž opak je nemožný: Je-li nějaká pravda nutná, lze ukázat na její důvod prostřednictvím analýzy, rozkládá-li se na jednodušší ideje a pravdy, až se dospěje k původním. Při tom se nakonec dochází k jednoduchým idejím, jejichž definici nelze podat, i k axiómům a postulátům, nebo stručně, k původním principům, jež nejsou schopny důkazu a také ho nepotřebují. Jsou to identické věty, jejichž opak obsahuje výslovný spor. (Leibniz 1982: 161—162) Také kontradikce se v logice a v analytické filozofii prezentují právě vzhledem k apriorní nepravdivosti jako věty neinformativní, věty s nulovou mírou informace. Wittgenstein píše: Věta ukazuje to, co říká, tautologie a kontradikce to, že nic neříkají. Tautologie nemá žádné pravdivostní podmínky, neboť je bezpodmínečně pravdivá. A kontradikce není za žádných okolností pravdivá. Tautologie a kontradikce nemají smysl. […] Tautologie a kontradikce nejsou však nesmyslné; patří k symbolismu, a to podobně jako „0“ k symbolům aritmetiky. […] Tautologie a kontradikce nejsou obrazy skutečnosti.

Nepředstavují žádnou možnou situaci. Neboť první připouští každou možnou situaci, druhá žádnou. V tautologii se podmínky shody se světem — reprezentující vztahy — navzájem ruší, takže tautologie se nenachází v žádném reprezentujícím vztahu ke skutečnosti. (Wittgenstein 1993: 79—81)

11 I

Na otázku, proč vlastně existují v jazyce takové bezesmyslné výroky, odpovídá Wittgenstein teorií vedlejšího produktu. Protože přirozený jazyk disponuje takovými operátory, které jsou nezbytné k vyjadřování složitějších (nikoli pouze atomických situací), umožňuje jazyk formulovat i výroky tautologické či kontradiktorické. Ty jsou tedy chápány jako nevyhnutelný vedlejší produkt existence jinak užitečných jazykových prostředků.3

3

Srov. Peregrin 2005: 131—133.

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 11

23.10.2013 11:57:08

Závěrem

Významu a funkčnímu uplatnění tautologií a kontradikcí se v české lingvistice dosud věnovala jen velmi malá pozornost, v rámci výkladů souvisejících témat se však někteří autoři problematiky triviálních vět alespoň dotkli. Ačkoli se názory na funkčnost, efektivnost, stylovou vhodnost či pragmatickou opodstatněnost těchto větných struktur u různých autorů do jisté míry liší, můžeme říci, že jsou v důsledku logicismu v české lingvistické literatuře vnímány spíše negativně, jako bezobsažné fráze, klišé a úhybné komunikační manévry. Není to nijak zvlášť překvapivé, neboť významová vágnost, nejednoznačnost a fatální závislost na kontextu přímo predisponuje triviální věty k tomu fungovat jako součást únikových komunikačních strategií. Tautologie a kontradikce mohou, stejně jako jiné významově neurčité jazykové výrazy, dobře sloužit manipulaci, alibismu, utajování skutečností a sdělování polopravd.

Na druhou stranu nám však triviální věty, právě díky vysoké míře implicitnosti, umožňují vyjádřit se stručně a pohotově i k situacím složitým, problematickým, komplexním, umožňují nám vyhnout se tabuizovaným výrazům a vyrovnat se s tabuizovanými tématy vůbec, zachovat princip zdvořilosti, taktně či diplomaticky nepojmenovat to, co pojmenováno být nemá, vyhnout se sdělení toho, co by druhému ublížilo nebo co by ohrozilo jeho tvář. Pomáhají nám neopakovat se, neříkat věci nepodstatné a v dané situaci neužitečné.

Jedním z důvodů, proč jsou tyto konstrukce obecně spíše zatracovány, je bezpochyby i to, že se pozornost české lingvistiky dosud omezovala až na výjimky pouze na popis jednoho formálního typu triviálních vět, totiž identifikačních tautologií modálních a kvalifikačních (Dopadlo to, jak to dopadlo; Situace je taková, jaká je),

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 121

121

23.10.2013 11:57:16

které jsou tradičně spojovány s politickým diskursem a k nimž se přistupuje jako k prostředkům zbavujícím mluvčího odpovědnosti a umožňujícím zastírat nevědomost a nekompetenci.

Tautologie a kontradikce však nejsou jen bezobsažné, nic neříkající fráze, kterých je třeba se vyvarovat. V různých kontextech plní naopak řadu specifických komunikačních funkcí, a je proto třeba vnímat je jako plně funkční jazykový prostředek a obohacení souboru lexikálně-syntaktických struktur češtiny.

122

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 122

23.10.2013 11:57:16

Summary

Tautologies and contradictions in Czech Tautology is such a sentence (syntactico-lexical) construction which is necessarily true on the basis of its logical form. It deals with the statements of the type Fate is fate; Who comes, comes; If you do not want, then you do not want; Either he comes or he does not come. The explicit information which is mediated by tautology, that is information conveyed on the level of the explicitly stated information, is trivial. The statement Prague is Prague does not explicitly say anything about Prague other than it is identical with itself, the statement Either daddy comes or he does not come does not speak about the probability of father’s arrival; the speaker does not convey any time data by the statement When I finish it, I will finish it. The entire informativeness of tautological sentences is given by their implied meaning. Taking into account extra-linguistic factors, it is possible to deduce implicit information on the basis of what has been explicitly stated.

Contradiction is an affirmatively-negative statement whose logical form implies a disagreement. A certain attribute is at the same time both predicated and not predicated by means of contradiction, the validity of what is stated is denied at the same time. It concerns the statements of the type It is and is not true; She is and is not happy; It looks good and does not look good; I like as well as do not like the film. In logic and analytical philosophy, the term contradiction is used to denote a conjunction of such statements for which it is true that from the truth of one follows the falsity of the other and at the same time from the falsity of one follows the truth of the other. For example the statements „X is alive“ and „X is not alive“ are

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 123

123

23.10.2013 11:57:16

contradictory because if one is valid, then the other cannot be valid and vice versa. Conjunction of contradictory statements („X is alive and is not alive“) is always false; on the other hand, their disjunction („X is alive, or is not alive“) is always true, hence tautological.

Tautology and contradiction (so-called trivial sentences) are a model example of asymmetry of (logical) form and (communicative) function. Although in two-valued classical formal logic both tautology and contradiction are conceived as propositions with zero information value, statements which are tautological and contradictory in form are a common part of natural languages and, in natural communication, they implicate various types of information, both factual and pragmatic.

124

By means of a tautological sentence, the Czech speaker can: 1. allocate a high position in the hierarchy of values to the concept considered: Svoboda je svoboda (Freedom is freedom); Rodina je rodina (Family is family) 2. express praise: Kdo umí, umí (Who can can); Talent je talent (Talent is talent) 3. convey his own preferences: Léto je léto (Summer is summer); Pivo je pivo (Beer is beer) 4. state the reasons of his behaviour or call upon the addressee for a certain way of behaviour: Obchod je obchod (Business is business); Slib je slib (Promise is promise) 5. stress the irrelevance of certain facts: Až přijdeš, tak přijdeš (When you come, you come); Co uvaříš, to uvaříš (What you will cook you will cook) 6. encourage the addressee to behave in a certain way (play down the possible negative consequences of such behaviour): Když to zkazíš, tak to zkazíš (If you spoil it, then you spoil it); Buď se to podaří, nebo se to nepodaří (Either it succeeds or it does not succeed) 7. express his will to try something regardless of the probability of success: Buď to napíšu, nebo to nenapíšu (Either I will write it or I will not write it); Tu zkoušku buď udělám, nebo neudělám (Either I will pass the exam or I will not pass it) 8. show personal resignation: Když je smůla, tak je smůla (If there is bad luck, then there is bad luck); Osud je osud (Destiny is destiny); Co se stalo, stalo se (What has happened has happened)

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 124

23.10.2013 11:57:16

9. express reluctant agreement or permission: Když nechceš, tak nechceš (If you do not want, you do not want); Když musíš, tak musíš (If you have to, you have to) 10. stress the differentiation and incompatibility of concepts: Pravda je pravda a lež je lež (Truth is truth and lie is lie); Práce je práce a zábava je zábava (Work is work and entertainment is entertainment) 11. emphasize the specificity of concepts: Děti jsou děti (Children are children); Venkov je venkov (The country is the country) 12. stress the irreplaceability of things or people: Máma je máma (Mother is mother); Učitel je učitel (A teacher is a teacher) 13. avoid a direct reply: Ministr jednal, jak jednal (The Minister acted the way he acted); Dospěli jsme k takovému rozhodnutí, k jakému jsme dospěli (We reached such decision as we reached) 14. show disgust by means of a question or his will not to communicate: Kam jdu, tak jdu (Where I am going, there I am going); Až přijdu, tak přijdu (When I come, I come) 15. refer to generally-known or previously mentioned information: Udělal jsem, co jsem udělal (I have done what I have done); Asi proto rozhodl, jak rozhodl (Maybe therefore he decided the way he decided 16. refer to some information in the following part of a text: A proto udělal, co udělal: … (And therefore he has done what he has done:…); A tak se stalo to, co se stalo: … (And so it has happened what has happened:…)

17. refer to closely unspecified, generalized data: Zajímá mě, proč ten či onen kandidát dopadl, jak dopadl (I am interested in why this or that candidate has turned out the way he has turned out)

125

By means of a contradictory sentence, the Czech speaker can: 1. point out the complexity and complicated character of the phenomenon considered as well as the necessity to take into account certain criteria: Ona je i není šťastná (She is and is not happy); Máš i nemáš právo se na něj zlobit (You have a right and do not have a right to be angry with him) 2. show his uncertainty and indecisiveness Já jim to chci i nechci říct (I want and do not want to tell them); Mně to stojí i nestojí za to (It is and is not worth it for me)

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 125

23.10.2013 11:57:16

3. point out the heterogeneity of a referential group: Češi jsou tolerantní i netolerantní (The Czechs are tolerant and intolerant); Nová lávka se Hradečanům líbí I nelíbí (The citizens of Hradec like and dislike the new footbridge) 4. point to the different validity of a phenomena depending on spatio-temporal circumstances Kávu sladím i nesladím (I put and do not put sugar to my coffee); Na zkoušky se učí i neučí, jak kdy (He studies and does not study for his exams, it depends) 5. emphasize specificity, uniqueness of the referential object Máma je i není typická učitelka (Mother is and is not a typical teacher); Tahle hra je i není komedie (This play is and is not a comedy)

126

The addressee always supposes that the speaker delivers a meaningful utterance and he also approaches the interpretation accordingly.

On the basis of his communication experience, he understands the utterance which is contradictory from the point of view of two-valued logic as a discourse condensation or generalization, not as a contradiction; and, likewise, he approaches the formally tautological utterance as an indirect expression of a certain reality (similarly to the case of metaphor or irony), not as a trivial empty phrase.

The main objective of this book was to describe tautological and contradictory structures used in present day Czech and to classify them on the basis of formal, semantic and functional criteria.

The theoretical background of the presented classification of the tautological and contradictory structures is conversational logic of P. Grice, especially his theory of conversational implicatures, supplemented by the interpretation of G. N. Leech. Grice and Leech based their theories on the presumption that there is a certain set of general rules which are the basis of effective and cooperative interpersonal communication. Our functional typology of Czech tautologies and contradictions concerns not only cognitive components of meaning but also communicative and pragmatic components, given by the intention of the speaker and the discourse situation. Boundaries between individual functional types of the structures considered, as they were determined in this work, are neither clear nor unambiguous, which is pointed out in the text several times. We are fully aware of their permeability and mutual

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 126

23.10.2013 11:57:16

penetration and we presuppose unique realizations of the structures under consideration in unique communicative contexts.

Besides a priori truth, respective falsity, which are the core of the concepts of tautology and contradiction, it is possible to name other marked features of this class of sentences, which are closely connected with the necessary (un)truth, eventually are its consequence. Due to the high degree of implicitness and vagueness, trivial utterances enable speakers to comment briefly even on complicated, problematic, complex situations, to avoid taboo expressions and, on the whole, to cope with taboo topics, enable them to obey the politeness principle, be tolerant and, tactfully or diplomatically, not to name what should not be named. However, noninformativeness on the explicitly spoken level predisposes also trivial sentences to function as a part of escape communicative moves. Relatively large space is therefore given to escape strategies, evasive and half-true communication, possibilities of discourse disqualification, subinformative and irrelevant replies.

The functional typology in question includes all the contradiction and typology types which can be exemplified by the obtained language material. Nevertheless, the utterances with poetic function have been omitted from our considerations deliberately and intentionally (they have been touched in the last chapter briefly).

Exemplifications from poetic texts which were included in the typology have the character of stylization of common speech and therefore we approach them in the same way as the utterances used in non-poetic types of texts.

127

In Czech linguistics, only a little attention has been paid to the meaning and functional utilization of tautologies and contradictions in interpersonal communication so far. However, some authors at least touched the problem of trivial sentences within the scope of explication of some related topics. Different authors, though, differ in their opinions of the functionality, effectiveness, communicative and stylistic appropriateness or pragmatic justification of the sentence structures. In spite of this, it can be said that tautologies, as a consequence of logicism in the Czech linguistic literature, are perceived rather negatively as empty phrases, clichés and evasive communicative tactics. One of the reasons why these

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 127

23.10.2013 11:57:16

constructions are rather condemned in general is probably the fact that up to now the attention of Czech linguistics, with some exceptions, has been restricted to the description of one formal type of trivial sentences, namely identifying tautologies, the modal and qualifying ones (Dopadlo to, jak to dopadlo — It has ended the way it has ended; Výsledky jsou takové, jaké jsou — The results are as they are), which are traditionally connected with political discourse and which are approached as the means which enable speakers to hide ignorance, incompetence and are used for manipulation and alibism. Among others, we have endeavoured to demonstrate that tautologies and contradictions are not only empty phrases saying nothing which should be avoided, but they also fulfil, in different contexts, a series of specific communicative functions and therefore they should be perceived as fully functional language devices which enrich the set of lexically-syntactic structures of the Czech language.

128

Translated by Vladimíra Ježdíková

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 128

23.10.2013 11:57:16

Seznam použitých zkratek a symbolů

Vf PRED S nom gen ins

Snom-ins Sgen-ins sg. pl. () p, q ¬p → = ≠ č. p. š. n. r. ang.

ART N Nabstr. […]

verbum finitum predikát substantivum nominativ genitiv instrumentál substantivum v kterémkoli pádě substantivum v kterémkoli pádě s výjimkou nominativu singulár plurál potenciální člen gramatického větného vzorce logické výroky negace logického výroku implikace totožnost (rovná se) rozdílnost (nerovná se) čeština polština španělština němčina ruština angličtina anglický člen jmenná fráze

161

abstraktum vynechaná část textu (v citaci)

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 161

23.10.2013 11:57:19

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 162

23.10.2013 11:57:19

Literatura

Aristotelova Metafysika (1927). Přel. F. Joklík. Praha: Česká akademie věd a umění.

ARUTJUNOVA, N. D. (1982): Lingvističeskije problemy referencii. Předmluva k XIII. svazku řady Novoje v zarubežnoj lingvistike. Logika i lingvistika. Moskva: Raduga, s. 5—40.

AUTENRIETH, T. (1997): Tautologien sind Tautologien. In: Rolf, E. (ed.): Pragmatik: Implikaturen und Sprechakte. Opladen, s. 12—32.

BARTOŠEK, J. (1993): Jazyk současné české politiky. Olomouc: Univerzita Palackého.

BÁRTOVÁ, J. (2001): Věty typu Hra je hra v přirozeném jazyce. Naše řeč, 84, č. 3, s. 21—125.

BÁRTOVÁ, J. (2001a): Tautologie jako prostředek ekonomizace řeči. In: Hladká, Z. — Karlík, P. (eds.): Čeština — univerzália a specifika, 3. Brno: Masarykova univerzita, s. 99—106.

BÁRTOVÁ, J. (2001b): Tautologické a kontradiktorické konstrukce v současné češtině. In: Balowski, M. — Svoboda, J. (eds.): Język i literatura czeska u schyłku XX. wieku. Wałbrzych: Państwowa wyzsza szkoła zawodowa, 8, č. 3, s. 37—42.

BÁRTOVÁ, J. (2001c): Kontradikce v současné české publicistice. Jazykovědné aktuality, 38, č. 3, s. 25—29.

BÁRTOVÁ, J. (2004): Tautologie z hlediska kooperačního principu a principu zdvořilosti. In: Pořízka, P. — Polách, V. P. (eds.): Vztah langue a parole v perspektivě „interaktivního obratu“ v lingvistickém zkoumání. Olomouc: Univerzita Palackého, s. 258—261.

BASAJ, M. — RYTEL, D. (1981): Słownik frazeologiczny czesko-polski.

Katowice: Uniwersytet Śląski.

BERKA, K. (1961): Funkcii glagola „byť“ s točki zrenija sovremennoj formal’noj logiki. In: Logiko — grammatičeskie očerki. Moskva: Vysšaja škola, s. 160—180.

BERKA, K. (1994): Stručné dějiny logiky. Praha: Karolinum.

BÍLKOVÁ, J. (2005): K jazykové specifičnosti tautologických vět. In: Pořízka, P. — Polách, V. P. (eds.): Jazyky v kontaktu / jazyky v konfliktu

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 163

163

23.10.2013 11:57:19

164

a evropský jazykový prostor. Sborník příspěvků ze 4. mezinárodní konference Setkání mladých lingvistů. Olomouc: Univerzita Palackého, s. 12—15.

BÍLKOVÁ, J. (2008a): Tavtologičeskije idiomy v češskom jazyke. Slavjanovedenije, č. 1, s. 82—89.

BÍLKOVÁ, J. (2008b): Tautologie v korpusech a na internetu. In: Štícha, F. — Fried, M. (eds.): Grammar and Corpora 2007. Praha: Academia, s. 305—313.

BÍLKOVÁ, J. (2009): Logicko-syntaktická typologie formálních tautologií v češtině. In: Lehečková, E. — Táborský, J. (eds.): Struktura, variety, funkce. Acta Universitatis Carolinae, Philologica 2, Slavica Pragensia XLI. Praha: Karolinum, s. 189—194.

BÍLKOVÁ, J. (2011): Větné struktury s exponovanou logickou formou. In: Štícha, F. (ed.): Kapitoly z české gramatiky. Praha: Academia, s. 1013—1039.

BITTNEROVÁ, D. — SCHINDLER, F. (1997): Česká přísloví: Soudobý stav konce 20. století. Praha: Karolinum.

BLECHA, I. a kol. (1995): Filosofický slovník. Olomouc: FIN. BOICE, J. M. (1999): Základy křesťanské víry. Praha: Návrat domů.

BOLINGER, D. (2002): Jazyk — nabitá zbraň. Vesmír, 81, s. 105—108.

BROWN, P. — LEVINSON, S. (1978): Universals in language usage: politeness phenomena. In: Goody, E. (ed.): Questions and politeness: strategies in social interaction. Cambridge: Cambridge University Press, s. 56—310.

BRUGGER, W. (1994): Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko.

CONRAD, R. (1978): Studien zur Syntax und Semantik von Frage und Antwort. Berlin: Akademie Verlag. ČELAKOVSKÝ, F. L. (2000): Mudrosloví národu slovanského ve příslovích.

Praha: Lika klub. ČERMÁK, F. (1997): Jazyk a jazykověda. Praha: Pražská imaginace. ČERMÁK, F. — BLATNÁ, R. (eds.) (1995): Manuál lexikografie. Jinočany: H&H. ČMEJRKOVÁ, S. (2000): Reklama v češtině, čeština v reklamě. Voznice: Leda. ČMEJRKOVÁ, S — HOFFMANNOVÁ, J. (eds.) (2003): Jazyk, média, politika. Praha: Academia.

DANEŠ, F. — HLAVSA, Z. a kol. (1987): Mluvnice češtiny 3. Skladba. Praha: Academia.

DANEŠ, F. (1997): Situace a celkový stav dnešní češtiny. In: Daneš, F. a kol.: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, s. 12—24.

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 164

23.10.2013 11:57:19

DANEŠ, F. (2009): Móda v jazyce. In: týž: Kultura a struktura českého jazyka.

Praha: Karolinum, s. 229—232.

DOBROVSKÝ, J. (1963): Českých přísloví sbírka. Praha: Československá akademie věd.

DUROZOI, G. — ROUSSEL, A. (1994): Filozofický slovník. Praha: EWA. Encyklopedie Bible (1992). Bratislava: Gemini.

(ESČ) KARLÍK, P. — NEKULA, M. — PLESKALOVÁ, J. (eds.) (2002): Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny.

FARGHAL, M. (1992): Colloquial Jordanian Arabic tautologies. Journal of Pragmatics, 17, s. 223—240.

FILIPEC, J. — ČERMÁK, F. (1985): Česká lexikologie. Praha: Academia.

FRASER, B. (1988a): Motor oil is motor oil: An account of English nominal tautologies. Journal of Pragmatics, 12, s. 215—220.

FRASER, B. (1988b): Reply to Wierzbicka. Journal of Pragmatics, 12, s. 225.

FREGE, G. (1992): Über Sinn und Bedeutung. O smyslu a významu. Přel.

J. Fiala. Scientia et Philosophia, 4, s. 33—75.

GREPL, M. — KARLÍK, P. (1998): Skladba češtiny. Olomouc: Votobia.

GRICE, P. (1975): Logic and Conversation. In: Cole, P. — Morgan, J. L. (eds.): Syntax and Semantics. Vol. 3. Speech Acts. New York: Academic Press, s. 41—58.

HAGÈGE, C. (1998): Člověk a řeč. Přel. M. Hanáková. Praha: Karolinum.

HAYAKAWA, S. I. (1978): Language in Thought and Action. New York — San Diego — Chicago: Harcourt Brace Jovanovich, Inc. HIRSCHOVÁ, M. (2004): Řečový akt, řečové jednání a komunikační funkce výpovědi. Slovo a slovesnost, 65, s. 163—173.

HLAVSOVÁ, J. (1997): Jazyk politiky. In.: Daneš, F. a kol.: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, s. 26—41.

HOFFMANNOVÁ, J. (1994): Projevy taktu (a beztaktnosti) v televizních rozhovorech. Slovo a slovesnost, 55, s. 194—201.

HOFFMANNOVÁ, J. (1996): Fatická funkce jazyka, konverzace a její žánry. Slovo a slovesnost, 57, s. 191—205.

HOFFMANNOVÁ, J. (1997): Stylistika a… Praha: Trizonia.

HORYNA, B. — ŠTĚPÁN, J. a kol. (1998): Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc.

HRDLIČKA, M. (2000—2001): Tehdy a tehdy. Češtinář, 11, č. 5, s. 144—145.

HUBÁLEK, Z. (2006): Spamie. Ikaros [online]. 2006, roč. 10, č. 1 [cit.

17. 9. 2013]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/ node/2087>. urn:nbn:cz:ik‐002087.

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 165

165

23.10.2013 11:57:19

166

JAKOBSON, R. (1995): Poetická funkce. Jinočany: H&H. JEDLIČKA, A. (1982): Typy norem jazykové komunikace. Slovo a slovesnost, 42, s. 272—281.

JELÍNEK, M. (1994): Usnesli se tak, jak se usnesli. Nedělní Lidové noviny, 5. 2. 1994, s. 8.

JUST, V. (2003): Slovník floskulí (Malá encyklopedie polistopadového newspeaku: klišé, slogany, hantýrky, tiky, partiové metafory, slovní smogy).

Praha: Academia.

KANT, I. (1930): Kritika čistého rozmyslu. Přel. Frant. Krejčí. Praha: Česká akademie věd a umění.

KATZ, J. J. (1972): Semantic Theory. New York: Harper&Row, Publishers.

KOLÁŘ, P. (1999): Argumenty filosofické logiky. Praha: Filosofia.

KOMENSKÝ, J. A. (1901): Moudrost starých Čechů za zrcadlo vystavená potomkům. Praha: Čes. Akademie.

KOPEČNÝ, F. (1962): Základy české skladby. Praha: SPN. KOŘENSKÝ, J. (1982): Poznámky ke vztahům lingvistických a logických přístupů k jazykovým významům. Slovo a slovesnost, 43, s. 303—307.

KOŘENSKÝ, J. (1983): Strukturace sémiotické triády se zřetelem k pragmatické dimenzi. Slovo a slovesnost, 44, s. 257—263.

KŘÍŽEK, Z. — CRHA, I. (2003): Jak psát reklamní text. Praha: Grada.

LEECH, G. N. (1983): Principles of Pragmatics. London: Longman.

LEIBNIZ, G. W. (1982): Monadologie a jiné práce. Přel. J. Husák. Praha: Svoboda.

LEVINSON, S. (1983): Pragmatics. Cambridge: Cambridge University Press.

LYCAN, W. G. (1984): Logical Form in Natural Language. Cambridge, Massachusetts — London: A Bradford Book.

LYONS, J. (1986): Language, Meaning and Context. Bungay — Suffolk: Richard Clay, Ltd. MACHÁČKOVÁ, E. (1993): Dopadlo to, jak to dopadlo. Naše řeč, 76, č. 2, s. 112.

MACHOVÁ, S. (1991): Projevy kooperativního chování v odpovědích na otázky. In: Odaloš, P. — Patráš, V. (eds.): Všeobecné a špecifické otázky jazykovej komunikácie. Banská Bystrica: Pedagogická fakulta, s. 96—102.

MAREŠ, S. (1998): Prodej a reklama. Hradec Králové: Gaudeamus.

(MČ3) Mluvnice češtiny 3 (1987). Praha: Academia.

MATERNA, P. (1968): Umíte logicky myslet? Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 166

23.10.2013 11:57:19

MATERNA, P. — PALA, K. — ZLATUŠKA, J. (1989): Logická analýza přirozeného jazyka. Praha: Academia.

MISTRÍK, J. (1988): Variácie reči. Bratislava: Smena.

MLACEK, J. (1984): Slovenská frazeológia. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo.

MOKIENKO, V. — WURM, A. (2002): Česko-ruský frazeologický slovník.

Olomouc: Univerzita Palackého.

MUKAŘOVSKÝ, J. (1971): Přísloví jako součást kontextu. In: týž: Cestami poetiky a estetiky. Praha: Československý spisovatel, s. 277—359.

MÜLLEROVÁ, O. (1980): Německá práce o otázce a odpovědi. Slovo a slovesnost, 41, s. 333— 338.

MÜLLEROVÁ, O. (1987): Principy strukturace dialogu. Slovo a slovesnost, 48, s. 98—109.

MÜLLEROVÁ, O. (2004): Sesh we skole? aneb Čeština roku 2004. Lidové noviny, 10. 11. 2004.

NEBESKÁ, I. (1988): Produktor vs. recipient: specifika jejich interpretačních činností. Slovo a slovesnost, 49, s. 139—142.

NEBESKÁ, I. (1991): Může být relevance postačujícím principem komunikace? Slovo a slovesnost, 52, s. 104—108.

NEBESKÁ, I. (1996): Jazyk, norma, spisovnost. Praha: Karolinum.

NILSENOVÁ, M. (1999): Logika, přirozený jazyk a Griceovy maximy. In: Uličný, O. (ed.): Komunikační a strukturní aspekty češtiny a jiných jazyků.

Praha: Karolinum, s. 107—117.

NOVOTNÝ, A. (1992): Biblický slovník. Praha: Kalich.

OKAMOTO, S. (1993): Nominal repetitive constructions in Japanese: The ‘tautology’ ontroversy revisited. Journal of Pragmatics, 20, s. 433—466.

PEREGRIN, J. (1998): Úvod do teoretické sémantiky. Principy formálního modelování významu. Praha: Karolinum.

PEREGRIN, J. (2005): Kapitoly z analytické filosofie. Praha: Filosofia.

PIAGET, J. (1932): Reč i myšlenije rebjonka. Moskva: Gosizdat.

(PMČ) Příruční mluvnice češtiny (1995). Praha: Lidové noviny.

SEARLE, J. (1975): Indirect speech acts. In: Cole, P. — Morgan, J. L. (eds.): Syntax and Semantics. Vol. 3. Speech Acts. New York: Academic Press, s. 59—82.

SCHULZ von Thun, F. (2005): Jak spolu komunikujeme. Překonávání nesnází při dorozumívání. Přel. K. Balcar. Praha: Grada.

SPERBER, D. — WILSON, D. (1986): Relevance: Communication and Cognition. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press.

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 167

167

23.10.2013 11:57:19

168

SVOBODA, V. — PEREGRIN, J. (2009): Od jazyka k logice. Praha: Academia.

SVOBODA, V. a kol. (2008): Logika a přirozený jazyk. Praha: Filosofia.

SZYMANEK, K. (2003): Umění argumentace. Přel. J. Štěpán. Olomouc: Univerzita Palackého. ŠLOSAR, D. (2002): Je, jaký je. Host, 5, s. 15. ŠMILAUER, V. (1966): Novočeská skladba. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. ŠTĚPÁN, J. (1995): Formální logika. Olomouc: FIN. ŠTÍCHA, F. (1980): Konkurence nominativu a instrumentálu přísudkového substantiva v současné spisovné češtině. Naše řeč, 63, s. 192—200. ŠTÍCHA, F. (1989): Současný český jazyk. Význam a konkurence v syntaxi.

Praha: SPN. ŠTÍCHA, F. (2004): Nominativ a instrumentál predikátového substantiva v současné češtině: sonda do korpusu. Slovo a slovesnost, 65, s. 113—132.

TARSKI, A. (1966): Úvod do logiky a metodologie deduktivních věd. Přel.

P. Materna. Praha: Academia.

TICHÝ, P. (1996): O čem mluvíme? (Vybrané stati k logice a sémantice). Praha: Filosofia.

TONDL, L. (1966): Problémy sémantiky. Praha: Academia.

TONDL. L. (1996): Mezi epistemologií a sémiotikou. Praha: Filosofia.

TUBBS, S. L. — MOSS, S. (1991): Human Communication. New York — St. Louis — San Francisco: McGraw-Hill, Inc. TUGENDHAT, E. — WOLF, U. (1997): Logicko-sémantická propedeutika.

Přel. M. Pokorný. Praha: Nakladatelství Petr Rezek.

ULIČNÝ, O. (1999): K problematice analýzy komunikačních funkcí výpovědi a textu (mluvních aktů) v češtině. Návody k testování. In: Uličný, O. (ed.): Komunikační a strukturní aspekty češtiny a jiných jazyků. Praha: Univerzita Karlova, s. 143—148.

ULIČNÝ, O. (2000): Instrumentál v struktuře české věty. Praha: Karolinum.

VONDRÁČEK, M. (2004): Formální subjekt v češtině (Pragmatický faktor pohybu mezi centrem a periferií). In: Pořízka, P. — Polách, V. P. (eds.): Vztah langue a parole v perspektivě „interaktivního obratu“ v lingvistickém zkoumání. Olomouc: Univerzita Palackého, s. 126—133.

VONDRÁČEK, M. (2008): Nominativ: forma a funkce. In: Štícha, F. — Fried, M. (eds.): Grammar and Corpora 2007. Praha: Academia, s. 437— —443.

VYBÍRAL, Z. (1999): Co, čím, jak a s kým komunikujeme. Hradec Králové: Gaudeamus.

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 168

23.10.2013 11:57:19

VYBÍRAL, Z. (2000): Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál.

VYBÍRAL, Z. (2003): Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha: Portál.

VYBÍRAL, Z. (2005): Psychologie komunikace. Praha: Portál.

VYGOTSKIJ, L. S. (2004): Psychologie myšlení a řeči. Přel. J. Průcha. Praha: Portál.

VYSEKALOVÁ, J. — KOMÁRKOVÁ, R. (2001): Psychologie reklamy. Praha: Grada.

WARD, G. L. — HIRSCHBERG, J. (1991): A pragmatic analysis of tautological utterances. Journal of Pragmatics, 15, s. 507—520.

WATZLAWICK, P. — BAVELASOVÁ, J. B. — JACKSON, D. D. (1999): Pragmatika lidské komunikace. Přel. B. Zídková, Z. Vybíral. Hradec Králové: Konfrontace.

WIERZBICKA, A. (1987): Boys will be boys: ‘Radical semantics’ vs. ‘radical pragmatics’. Language, 63, s. 95—114.

WIERZBICKA, A. (1988): Boys will be boys: A rejoinder to Bruce Fraser.

Journal of Pragmatics, 12, s. 221—224.

WIERZBICKA, A. (1991): Boys will be boys: even ‘truism’ are culture-specific. In: táž: Cross-Cultural Pragmatics: The Semantics of Human Interaction. Berlin — New York: Mouton de Gruyter, s. 391—452.

WITTGENSTEIN, L. (1993): Tractatus logico-philosophicus. Přel. J. Fiala.

Praha: Svoboda-Libertas.

ZÁTURECKÝ, A. P. (1965): Slovenské príslovia, porekadlá a úslovia. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry.

ZICH, O. (1968): Logika pro praxi. Praha: Práce.

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 169

169

23.10.2013 11:57:19

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 170

23.10.2013 11:57:19

Poděkování

Děkuji všem, kteří mi se vznikem této knihy pomáhali, podporovali mě a povzbuzovali. Mé poděkování patří především oběma lektorům — prof. PhDr. Janě Hoffmannové, DrSc., a prof. PhDr. Oldřichu Uličnému, DrSc., za cenné připomínky k rukopisu knihy. Za podnětný komentář k první ucelené verzi textu děkuji PhDr. PaedDr. Miloslavu Vondráčkovi, Ph.D., a doc. Dr. phil. Marcusi Gigerovi.

Srdečně děkuji Nadaci Jana Klimenta za poskytnutí finančních prostředků k vydání této knihy.

Velice si vážím podpory a pochopení své rodiny. Děkuji svému muži za organizační pomoc a trpělivé zodpovídání mých dotazů, svým dětem, že mě dokázaly chvílemi postrádat, a oběma jejich babičkám za to, že se o ně v těchto chvílích s láskou postaraly.

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 171

171

23.10.2013 11:57:19

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 172

23.10.2013 11:57:20

Jmenný rejstřík

A Aristoteles 14 Arutjunova (Arutjunovová), Nina Davidovna 99 Autenrieth(ová), Tanja 36, 41, 42 B Bártová, Jana Basaj, Mieczysław Bavelas(ová), Janet Beavin

43 30 110, 111 Bílková, Jana 43 Bittnerová, Dana 95, 98 Blecha, Ivan 12 Bogoljubova (Bogoljubovová), F. P. 29 Boice, James Montgomery 120 Bolinger, Dwight Le Merton 107 Brown(ová), Penelope 25 Bühler, Karl 109 C Conrad, Rudi Crha, Ivan

108 105

Č Čelakovský, František Ladislav 93, 95, 98 Čermák, František 102, 114 Čmejrková, Světla 105, 108

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 173

D Daneš, František Demetz, Peter Demetz(ová), Hana Dobrovský, Josef Dvořák, Milan E Eben, Kamil F Farghal, Mohammed Filipec, Josef Fraser, Bruce Frege, Gottlob

46, 53 27 27 92, 93 119 173

28

36, 38–41 102 36, 37, 40 12, 13, 16

G Grepl, Miroslav 43–45 Grice, Paul 15–22, 24, 25, 41–43, 75, 77, 126 H Hagège, Claude Hanka, Václav Hirschberg(ová), Julia Hlavsa, Zdeněk Hlavsová, Jaroslava Hoffmannová, Jana Hrdlička, Milan Hubálek, Zdeněk

42 93 22–24 53 45 108, 118 81 46

23.10.2013 11:57:20

J Jackson, Don D. Jakobson, Roman Jarosch, Günther Jelínek, Milan Ježdíková, Vladimíra Ježek, Jaroslav Just, Vladimír K Kant, Immanuel Karlík, Petr Komenský, Jan Amos Kopečný, František Koppová, Josefa Božena Křížek, Zdeněk Kundera, Milan

110, 111 118 28 46, 80 128 119 45, 46

10, 12 43–45 92, 93 43 29 105 118

174

L Leech, Geoffrey N. 43, 75–78, 126 Leibniz, Gottfried Wilhelm 10–12 Levinson, Stephen C. 17–23, 25, 35–37, 43 Lyons, John 7 M Macháčková, Eva 44, 45, 80 Malinowski, Bronisław 118 Mareš, Svatopluk 104 Materna, Pavel 10, 12 Mistrík, Jozef 112 Mokijenko (Mokienko), Vladimir Michajlovič 30 Moss(ová), Sylvia 111 Mühlberger, Josef 28 Müllerová, Olga 109 N Nebeská, Iva Němcová, Božena

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 174

22 27–29, 60

Nohavica, Jaromír Novotný, František

118, 119 93

O Okamoto, Shigeko

36, 40, 41

P Pala, Karel 10, 12 Peregrin, Jaroslav 11 Petrovskaja (Petrovská), Emma Genrichovna 29 Piaget, Jean 113 R Rytel-Kuc(ová), Danuta

30

S Searle, John 25 Schindler, Franz 95, 98 Schulz von Thun, Friedemann 109 Smital, Anton 28 Sperber, Dan 22 Spilka, Josef 95 Srnec z Varvažova, Jakub 92 Svěrák, Jan 84 Szymanek, Krzysztof 59 Š Šimek, Emmanuel Vilím Šlosar, Dušan Štěpán, Jan Štícha, František T Tarski, Alfred Thiérot, Ernest Tondl, Ladislav Tubbs, Stewart L.

93 45 44 51

12 29 10, 13 111

23.10.2013 11:57:21

U Uličný, Oldřich

51

V Vondráček, Miloslav 51 Vybíral, Zbyněk 106, 107, 113 Vygotskij, Lev Semjonovič 113 Vysockij, Vladimir 119 W Wałęsa, Lech Ward, Gregory L.

105 22–24

Watzlawick, Paul 109–111 Werich, Jan 60, 61 Wierzbicka (Wierzbická), Anna 24–37, 39, 49 Wilson(ová), Deirdre 22 Wittgenstein, Ludwig 10, 11 Wurm, Alfred 30 Z Záturecký, Adolf Peter Zich, Otakar Zlatuška, Jiří

96, 97 12 10, 12

175

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 175

23.10.2013 11:57:23

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 176

23.10.2013 11:57:24

Věcný rejstřík

adjektivum, adjektivní 51, 63, 89 adverbium, adverbiální 53, 80 analytický predikát 56 analytický soud, analyticky pravdivá věta 10, 12, 97, 100 apriorní (ne)pravdivost 6, 10–11, 68, 104, 105 atribut, atributivní / přívlastek 50, 53, 63 částice / partikule 6, 27, 29, 51, 54, 71, 89, 115 dialog, dialogický 7, 42, 74, 108 dialogická sekvence 108 dilogie 105 disjunkce, disjunktivní 9, 14, 16, 41, 54–55 diskvalifikace komunikace 110 egocentrická řeč 113 ekonomizace řeči 16, 112 eliptická konstrukce 89 fatický diskurs 117, 118 frazém, frazeologie, frazeologický 30, 35, 45, 89, 98–99, 102, 114 frekvence 31, 88, 89–102 generalizace 7, 37, 106 gesto 112 hodnoticí funkce 80 hyperbola 16, 21 konjunkce 9, 14, 16, 54 identita 10, 11–113, 50–52, 62, 99 idiom, idiomatičnost 87, 89, 98, 101, 114, 117 ilokuční potenciál 36, 37

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 177

implikace, implikační

16, 19, 20, 53, 54 inference, inferenční 18, 20, 23 infinitiv, infinitivní tvar slovesa 51 informace věcná 6, 73, 80, 109 pragmatická 6, 73, 107, 114 instrumentál 51 interakce, interakční 20, 24, 25, 111 interpretace 5, 6, 10, 15, 18, 21, 22–24, 31, 38, 40, 42–44, 46, 55, 80, 89, 98, 107, 110, 113–115, 119 interpunkce 89 implicitnost, implicitní 9, 45, 66, 104, 110, 121 intonace 112 ironie 15, 43, 75 jádrový význam 36, 38–41 jmenná fráze 40 komunikační funkce 6, 58, 65, 98, 99, 100, 115 situace 16, 44, 73, 77, 98, 109, 110, 115, 118 kondenzace 114, 7 kontrární (struktury) 58, 60–61 konverzační implikatura 15, 17–18, 20, 22–23, 41, 75 kooperace, kooperační princip 15, 16, 18, 21, 23, 25, 43–44, 75, 77 korpus 88, 89, 90–92, 101–103 kvantifikátor 16 lexém, lexikální 42, 57, 59, 82, 87, 89, 98, 101–102

177

23.10.2013 11:57:24

logická forma logický zákon

178

20, 41 5–6, 59, 12–14, 59, 106 maxima kvantity 16, 18–20, 22–23, 43–44, 75, 77–78 kvality 16, 21 relevance 16, 21–23 skromnosti 75 souhlasu 75 taktu 75, 78 účasti 75 uznání 75–77 velkorysosti 75, 78 způsobu 16, 21 metafora 7, 16, 39, 110 metajazyk 24 metajazyková funkce 99 mlčení 111 modální specifikátor 56 negace /zápor 14, 16, 54, 57, 59 neutralizace rodu 39 neverbální prostředky 37, 106, 112, 113 nominativ, nominativní 49, 50–51 odpověď 19, 42, 47, 73–74, 76, 78, 107–111 opakování, opakovací výraz 29, 42, 81 opozitnost 57–58 paralingvální prostředky 73, 106, 112, 113 participant 49 partikule viz částice polopravda 106, 108, 121 pravda, pravdivý 9–12, 14, 19, 97, 99, 100, 104–107, 112 pravdivost, pravdivostní hodnota 5, 6, 37, 58, 59, 68 pravdivostní podmínky 11, 19 predikát / přísudek 10, 25, 49, 51, 54–58, 60, 61, 84

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 178

predikativ 57, 59, 84 pronomen, pronominální / zájmeno 51, 52, 66, 80 propoziční obsah 20, 36–37 proprium 100 přímá, polopřímá řeč 74 přísloví 42, 92, 93, 95–97 přísudek viz predikát přívlastek viz atribut publicistika 7, 45, 79, 89 reference, referenční 6, 7, 12, 42, 49, 56, 83, 84, 89, 98, 115 reinterpretace 44 reklama, reklamní slogan 104–105 relativum 6, 52 sémantika, sémantický 5–7, 13, 18–20, 24–26, 31–35, 36, 38–40, 43–44, 70, 86, 99, 110, 118 slovesně-jmenný přísudek viz verbonominální predikát slovosled 57 spojení hypotaktické / parataktické 49 spojka 29, 34, 45, 52–54, 56, 63 souvětí 44, 46, 49, 52, 53, 54 strukturní odpověďová determinace 108 subjekt, subjektový 10, 51, 52, 84, 85, 90 substantivum, substantivní 49, 50–51, 80, 87, 88, 90–92, 107 synonymum, synonymní 99 tautologický rým 105 tautonymum 99 transformace 98–99 úniková komunikační strategie 75, 78, 107, 110–112, 121 vágnost 86, 87, 82, 112, 121 verbonominální / slovesně-jmenný predikát 51, 84

23.10.2013 11:57:24

věta adverbiální / příslovečná 53 atributivní / přívlastková 53, 55 časová / temporální 53, 55 identifikační 6, 49–51 jednoduchá 49 modální / způsobová 53, 44, 45 objektová/ předmětná 52 podmínková 53, 93 predikativní / přísudková 53 subjektová /podmětná 52

triviální 6, 51, 99, 102, 104, 107, 112–114, 117, 121 vztažná 52 valenční pozice, člen 49, 51, 99 zájmeno viz pronomen zákon identity 12 sporu 6, 14, 59 vyloučeného třetího 13–14, 59 zápor viz negace záporová shoda 57 zdvořilost, zdvořilostní princip 76–78

179

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 179

23.10.2013 11:57:24

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 180

23.10.2013 11:57:24

Obsah

Úvod I.

Tautologie a kontradikce v logice a v analytické filozofii 1 Podstata tautologických a kontradiktorických vět 2 Logické zákony a principy

5

9 12

II. Tautologie a kontradikce v lingvistice 1 Pragmatický popis 1.1. Paul Grice 1.2. Stephen C. Levinson 1.3. Gregory Ward a Julia Hirschbergová 2 Sémantický popis 3 Neradikální přístupy 3.1. Bruce Fraser 3.2. Mohammed Farghal 3.3. Shigeko Okamoto 3.4. Tanja Autenriethová 3.5. Claude Hagège 4 Tautologie a kontradikce v české lingvistice

15 15 17 22 24 36 36 38 40 41 42 43

III. Formální typologie tautologií a kontradikcí v češtině 1 Formální typologie tautologií 1.1. Tautologie nominální 1.2. Tautologie verbální 1.2.1. Tautologie identifikační 1.2.2. Tautologie implikační 1.2.3. Tautologie disjunktivní 2 Formální typologie kontradikcí 2.1. Kontradikce verbální 2.2. Kontradikce nominální

49 49 52 52 53 54 55 56 57

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 181

23.10.2013 11:57:24

IV. Funkční typologie tautologií a kontradikcí v češtině 1 Funkční typologie tautologií 1.1. Tautologie evaluativní 1.1.1. Tautologie glorifikační 1.1.2. Tautologie preferenční 1.1.3. Tautologie pochvalné 1.1.4. Tautologie degradační 1.2. Tautologie fatalitní 1.2.1. Tautologie akceptační 1.2.2. Tautologie rezignační 1.2.3. Tautologie bagatelizační 1.3. Tautologie justifikační 1.4. Tautologie konceptuální 1.5. Tautologie koncedační a delegační 1.6. Tautologie evazivní 1.6.1. Tautologie adispoziční 1.6.2. Tautologie nekooperativní 1.6.2.1. Tautologie diplomatické 1.6.2.2. Tautologie konfliktní 1.7. Tautologie deiktické 1.7.1. Tautologie anaforické 1.7.2. Tautologie kataforické 1.7.3. Tautologie generalizační 2 Funkční typologie kontradikcí 2.1. Kontradikce deliberativní 2.2. Kontradikce agregační 2.3. Kontradikce specifikační

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 182

65 65 65 66 67 67 68 68 69 69 70 71 72 73 73 74 75 76 79 79 80 81 82 82 83 84

23.10.2013 11:57:24

V. Významová a funkční specifika tautologií a kontradikcí 1 Idiomatičnost 87 2 Implicitnost 104 3 Úspornost 112 4 Funkčnost 114 Závěrem Summary Přílohy Seznam zkratek a symbolů Literatura Poděkování Jmenný rejstřík Věcný rejstřík

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 183

121 123 129 161 163 171 173 177

23.10.2013 11:57:24

Tautologie a kontradikce v češtině Jana Bílková

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2013 jako svou 250. publikaci Redakce Irena Danielová Jmenný rejstřík Josef Schwarz Věcný rejstřík Jana Bílková Grafická úprava, obálka a sazba písmem Daxline a Chapparal Lukáš Fairaisl S -TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání první, 184 stran, TS 12 ISBN 978-80-7470-029-3 Doporučená cena včetně DPH 239 Kč

JB_TUATOLOGIE_ZLOM_22_poko3.indd 184

23.10.2013 11:57:24