Issuu on Google+

ISBN 978-80-87481-54-7

Dobrý autor

Václav Ertl

Václav Ertl (1875–1929) je jméno dnešní veřejnosti poněkud neznámé. Za svého života byl však přední osobností české kultury. Působil jako překladatel z francouzštiny, literární historik a zejména jako lingvista. Hlavní období jeho činnosti bylo spojeno zejména s časopisem Naše řeč, kde pracoval jako odpovědný redaktor, a s Kanceláří slovník jazyka českého, kterou vedl a která sbírala materiál pro vznikající novočeský slovník (později známý pod jménem Příruční slovník jazyka českého). Snahou výboru z jeho jazykovědného díla je co možná nejkomplexněji představit dnešnímu čtenáři jeho pojetí jazyka, jazykové kultury a také jazykové výchovy. Kniha tak pokrývá celé spektrum Ertlovy odborné činnosti – články teoretické i konkrétní jazykové kritiky, texty orientované spíše na dějiny češtiny i studie o synchronní gramatice.

Výbor z jazykovědného díla

akropolis

Václav Ertl

Dobrý autor

Výbor z jazykovědného díla


Václav Ertl se narodil 13. dubna 1875 v Dobříši. V letech 1902 až 1919, poté co absolvoval obor francouzština a čeština na pražské filozofické fakultě, působil jako učitel na středních školách, přičemž se věnoval i odborné práci literárněhistorické (např. s Jaroslavem Vlčkem napsal Stručné dějiny literatury české, sám pak sestavil Rukověť české literatury) a jazykovědné (zásadně přepracoval Gebauerovu Mluvnici českou pro školy střední a ústavy učitelské a rovněž Krátkou mluvnici českou). V roce 1903 si oženil s Boženou Bílou, dcerou filologa Františka Bílého. Od založení Naší řeči v roce 1916 s tímto časopisem velice úzce spolupracoval a v roce 1919 se stal jeho odpovědným redaktorem. Do Naší řeči napsal Ertl desítky textů (některé pod pseudonymy, např. V. Švarc, V. Nerad, V. Musil, V. Marek apod., některé – kratší – dokonce ani nepodepisoval), a to jak odborných studií a úvah, tak jazykových kritik a „drobností“. Roku 1919 byl jmenován ředitelem Kanceláře slovníku jazyka českého a stal se hlavním organizátorem sběru materiálu pro vznikající novočeský slovník (později známý jako Příruční slovník jazyka českého). Během svého života publikoval Ertl několik překladů z francouzštiny (přeložil např. Zahradu Epikurovu Anatola France). Asi nejznámější částí jeho jazykovědné činnosti byly novinové fejetony publikované v letech 1927 a 1928 v Národních listech a krátce po jeho smrti vydané souborně ve výboru Časové úvahy o naší mateřštině. Zemřel po krátké nemoci v Praze roku 1929.


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Ertl, Václav Dobrý autor : výbor z jazykovědného díla / Václav Ertl ; [(ed. J. Chromý)]. – 1. vyd. – Praha : Akropolis, 2011. – 272 s. ISBN 978-80-87481-54-7 (brož.) 80(=162.3)+908(437.3) * 811.162.3 * [80(=162.3)+908(437.3)]-051 * (437.3) – Ertl, Václav, 1875–1929 – bohemistika – Česko – 20. stol. – čeština – bohemisté – Česko – 20. stol. – studie – texty – výbory 80 – Filologie [11]

Výbor z díla Václava Ertla vychází u příležitosti 95. výročí vzniku časopisu Naše řeč. Vydání knihy bylo umožněno díky laskavé finanční podpoře Nadace Jana Klimenta. © Editor of a Work Jan Chromý, 2011 © Graphic & Cover Design Zdeněk Trinkewitz, 2011 © Filip Tomáš – Akropolis, 2011 ISBN 978-80-87481-54-7 ISBN 978-80-87481-53-0 (PDF)


Obsah

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15.

Předmluva — 7 O postavení podmětu po členech úvodních — 11 Příspěvek k pravidlu o postavení příklonek — 45 Slovník jazyka českého — 77 Dobrý autor — 87 Co dělat? — 103 Řeč a gramatika — 111 O germanismech — 119 Henri Serre: Ghetto v mešitě I. — 135 Henri Serre: Ghetto v mešitě II. — 149 O výcviku pravopisném — 175 Upřímné slovo — 183 Mateřský jazyk a střední škola — 189 Příspěvek k datování Podkoního a žáka — 219 Ten Olomouc či ta? — 227 Komentář k soupisu prací Václava Ertla — 235 Soupis prací Václava Ertla — 251 Ediční poznámka — 265 Jmenný rejstřík — 267


Předmluva

Po vybraných textech Jiřího Hallera, které vyšly v roce 2007 v nakladatelství Herrmann & synové pod názvem Dar jazyka, přinášíme nyní výbor z díla další významné osobnosti české prvorepublikové bohemistiky Václava Ertla (1875–1929). Se jménem Václava Ertla se máme dodnes možnost setkat v odborných publikacích věnovaných jazykové kultuře. Podle Milana Jelínka se Ertl „zasloužil o přípravu cesty k vybudování teorie a praxe kultury spisovného jazyka, jak tuto teorii známe z prací Pražského lingvistického kroužku“,1 pro Františka Daneše je Ertl dokonce „magnus parens“ moderní české lingvistiky.2 Pravidelně se zmiňují Ertlova teoretická pojednání o jazykové kultuře (především teorie dobrého autora), jeho přepracování Gebauerových mluvnic, ale také některé další texty. Dovolím si zde však tvrdit, že reflexe Ertlova odborného působení je poněkud jednostranná: Stejně jako Jiří Haller byl také Václav Ertl autorem četných jazykových kritik. Zatímco Haller byl za autorství těchto textů mnohými odsouzen a jeho dílo bylo (i kvůli nabyté moci jeho odpůrců po roce 1948) prakticky zavrženo, je Ertlovi tato činnost buď odpouštěna a různými způsoby ospravedlňována (srov. např. předmluvu k sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura z roku 1932), 1 — JELÍNEK, M. (2006): Ertlova teorie jazykové správnosti a jeho vztah k purismu. In: Teorie a empirie. Bichla pro Krčmovó. Brno: Masarykova univerzita, s. 9–16. 2 — DANEŠ, F. (1975): Sto let od narození Václava Ertla. Naše řeč, 58, s. 249–255.

1 — Předmluva

7


anebo se o nich jednoduše nemluví. Jinými slovy, Ertlova činnost nebývá nahlížena ve své celistvosti, dokonce můžeme tvrdit, že je nahlížena značně selektivně. Cílem předkládaného výboru je dnešnímu čtenáři poskytnout širší výběr z Ertlových textů tak, aby mohl jeho odborné působení sám a s co nejmenšími předsudky uchopit. Jazykovědná bohemistika první třetiny 20. století je dosud recipována jen zlomkovitě a poněkud zkresleně. Na vině obojího má svůj podíl období následující, utvářené Pražským lingvistickým kroužkem. Ten jednak starší českou lingvistickou produkci svou teoretickou inovativností a progresivností zastínil, jednak sám určoval rámec, jak na předcházející období hledět (srov. výše načrtnutý „dvojí metr“ v hodnocení Václava Ertla a Jiřího Hallera). Nové a řekněme nezatížené čtení Ertlových textů, které se – s trochou nadsázky – četly méně, než se o nich psalo a mluvilo, se v současném kontextu mohou stát důležitým zdrojem nejen pro poznání tehdejší odborné scény, ale také pro pochopení „předkroužkovského“ uvažování o jazyce. I z toho důvodu zůstává tato předmluva strohá a jejím cílem není poskytnout interpretační klíč pro čtení jednotlivých textů. Naopak, čtenáře zde nabádáme k tomu, aby jednotlivé texty četli otevřenýma očima a snažili se jednoho z nejvýznamnějších bohemistů první poloviny 20. století poznat přímo, nezprostředkovaně.3 3 — Pokud by se to čtenáři přece jenom protivilo, odkazujeme ho (vedle dvou výšeuvedených textů) na tyto sekundární texty, které jsou buď zaměřeny přímo na Ertlovu odbornou činnost, nebo se orientují šířeji na myšlení o jazykové kultuře před nástupem Pražského lingvistického kroužku: DANEŠ, F. (1996): Bohemistický odkaz Václava Ertla. In: Čeština, jak ji znáte i neznáte. Praha: Academia, s. 231–234. DANEŠ, F. (1998/1999): Václav Ertl stále aktuální. Český jazyk a literatura, 49, s. 227–230. HALLER, J. (2007): Spisovný jazyk český. In: Dar jazyka. Praha: Herrmann & synové, s. 63–155. HAVRÁNEK, B. (1980): Vývoj spisovného jazyka českého. Praha: UK. CHROMÝ, J. (2010): Gebauer – Zubatý – Ertl ze tří perspektiv aneb Jak přistupovat k dějinám lingvistiky. Naše řeč, 93, s. 230–240. JELÍNEK, M. (2007): Purismus. In: Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, s. 540–572. MATHESIUS, V. (1947): Problémy české kultury jazykové. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha: Melantrich, s. 436–458. ŠMEJKALOVÁ, M. (2004): Češtinář Václav Ertl. Bohemistyka, 3, s. 233–239. WEINGART, M. (1932): Slovo o české jazykové kultuře. Časopis pro moderní filologii, 18, s. 113–132, 239–260.

1 — Předmluva

8


Výbor obsahuje celkově čtrnáct Ertlových textů a soupis jeho prací, který pro účely této edice sestavil mladý badatel Adam Kříž. Samotné Ertlovy texty lze rozdělit do pěti tematických bloků. První blok bychom mohli nazvat gramatický či slovosledný a tvoří ho dvě delší studie O postavení podmětu po členech úvodních (1917) a Příspěvek k pravidlu o postavení příklonek (1924), které vyšly v časopisu Naše řeč. Obě tyto studie jsou ukázkou Ertlovy schopnosti soustředěné a pronikavé gramatické analýzy. Druhý blok tvoří tři texty z Národních listů: Slovník jazyka českého (1925), Dobrý autor (1927) a Co dělat? (1927). V prvním uvedeném článku se Ertl, tehdejší vedoucí Kanceláře slovníku jazyka českého, vyjadřuje ke koncepci sběru materiálu pro připravovaný slovník nové češtiny. V dalších dvou pojednáních Ertl vykládá teoretický koncept „dobrého autora“ jakožto kritéria pro posuzování jazykové správnosti. Třetí blok je složen z textů vztahujících se k otázkám specifického žánru pěstovaného Naší řečí, jazykové kritiky. První dva, Řeč a gramatika (1927) a O germanismech (1928) se nad touto otázkou zamýšlejí výhradně teoreticky, třetí text je kritikou překladu knihy Henriho Serra Ghetto v mešitě. Tato recenze se skládá ze dvou samostatných částí: v první Ertl podniká standardní jazykovou kritiku, jakých do Naší řeči napsal velkou řadu, v druhé – na základě reakce Arnošta Procházky, překladatele posuzovaného textu, – se s otázkami jazykové kritiky vyrovnává obecněji, přičemž lze říci, že jde snad o nejpodrobnější výklad toho, k čemu jazykové kritiky podle Ertla sloužily a z jakých principů vycházely. Čtvrtý blok představuje Ertlovy texty věnované jazykové výchově na školách a tvoří jej článek O výcviku pravopisném (1901), zabývající se otázkou toho, jak naučit děti správně psát, pojednání Upřímné slovo (1927), věnované tehdy diskutované otázce výuky slovenštiny v českých školách, a práce Mateřský jazyk a střední škola (1928), kde Ertl mluví o výuce češtiny obecně. Poslední, pátý blok je složen ze dvou studií, v nichž Ertl prokazuje dobrou orientaci ve staré češtině. V textu Příspěvek k datování Podkoního a žáka (1923) Ertl na základě důvtipné analýzy prokazuje, že báseň Podkoní a žák nemohla být napsána dříve než v roce 1398, druhou je Ten Olomouc či ta? (1928). Zde Ertl na základě diachronní analýzy vysvětluje správnost ženského rodu města Olomouce. 1 — Předmluva

9


Věříme, že tento výbor čtenářům poskytne reprezentativní přehled Ertlovy odborné činnosti a jeho jazykovědných názorů. Tato výrazná postava českého intelektuálního života první třetiny 20. století si to jistě zaslouží. Jan Chromý

1 — Předmluva

10


Dobrý autor

Při řešení praktických otázek jazykových, např. při stanovení norem pro praxi spisovnou, při rozhodování o správnosti nebo nesprávnosti některé formy nebo výrazu apod., mívá důležitou a velkou úlohu tzv. dobrý autor. Dobrým autorem se rozumí v takových případech ne autor vynikajících hodnot uměleckých, nýbrž spisovatel, jehož jazyk jest tak čistý a správný, že může býti vzorem a pramenem poučení všem, kdož se chtějí naučiti bezvadnému jazyku spisovnému. Příklad uvedený z dobrého autora pokládá se za záruku, že výraz, o jehož správnosti vznikla z jakýchkoli příčin pochybnost, je správný. Proto vytýkajíce ten neb onen výraz za nesprávný nebo nečeský, setkáváme se často s námitkou: „Jak by to mohlo být špatně, když jsem to četl u Jiráska, a Jirásek je přece dobrý autor.“ Dobrý autor se tedy stává autoritou ve věcech jazykových. Ale tato autorita někdy selže. Vykládal jsem jednou v Naší řeči, opíraje se o praxi spisovatelů obecně za dobré uznávaných, jako Čelakovského, Havlíčka, Erbena, Jiráska, Raise aj., že přídavné jméno při slovese jsem bývá zpravidla v 1. pádě (ne v 7.), např. jsem smuten. Proti výsledkům tohoto šetření vyskytla se námitka, že např. Winter píše v Kampanovi (s. 203) aj. „válka není hříšnou“ apod. a že Wintrovu praxi sluší respektovati, protože i Winter vším právem bývá pokládán za jazykového klasika. Ale týž spisovatel psává zase na nesčetných místech jiných: světnice není dost světlá (Spisy 3, s. 8), zrcadla nebývala 5 — Dobrý autor

87


velika (tamtéž, s. 51), prameny nejsou skoupy (tamtéž, s. 147) atd. I naskytá se přirozeně otázka: Je Winter opravdu dobrý autor, píše-li jinak, než jiní dobří autoři? A je-li dobrý autor, v čem ho sluší následovati, v tom či v onom, či v obém zároveň? Kdo je vlastně dobrý autor a jak daleko sahá jeho autorita? Dobré spisovatele, jejichž jazyk se pokládá za autoritativní formu správného vyjadřování písemného, mají u všech národů a máme a měli jsme je arci i my. Ale o tom, které spisovatele pokládlati za takové jazykové klasiky, jak se také dobrým autorům v tom užším slova smyslu říkává, nebylo u nás dosti dlouho jasno; tak dlouho, pokud si popisná a normativní jazykověda neujasnila správně svůj poměr k jazyku. Naši staří teoretikové gramatičtí vycházeli z přesvědčení, že pro stanovení dobrých autorů, o něž by se měla opírati dnešní praxe spisovná, existuje nějaké měřítko absolutní, platné obecně a pro všechny časy. Takové měřítko se hledalo ještě do nedávna v literární minulosti. Novočeský jazyk spisovný – soudilo se – byl dlouholetým literárním úpadkem v 18. stol. a germanizací sahající hluboko do 19. stol. znešvařen a pokažen; dobré autory, jejichž řeč by mohla býti lékem proti chorobám hlodajícím na zdraví současné češtiny, třeba tedy hledati v době před úpadkem – v minulosti. A tak se arbitry správné češtiny stali především spisovatelé „klasického zlatého“ věku, Veleslavín a jeho současníci, jejichž jazyk prohlásil Jungmann v svém článku O klasičnosti v literatuře české za nedostižný vzor „čistoty a vlastnosti jazyka“, a spisovatelé bratrští, zvláště Kralická bible a Komenský. Na autoritě těchto spisovatelů byla založena většina mluvnic, frazeologií, strážců a brusů jazyka, jdoucích nepřetržitou řadou od vydání Jungmannova Slovníku až do let osmdesátých. Časem, s rostoucím poznáváním starších období literárního vývoje a s akcentováním řeči lidové jako zdroje nepokažené řeči tento názor o jazykové dokonalosti a čistotě spisovatelů 16. století se měnil a dospívalo se k poznání, že veleslavínská čeština nemůže býti vzorem spisovné češtině dnešní, ne proto, že je to jazyk minulosti, nýbrž z toho důvodu, že je sama už rozrušena vlivy německými a latinskými. Hledají se tedy dobří spisovatelé, kteří by zvláště po lexikální 5 — Dobrý autor

88


a syntaktické stránce mohli přispěti k očistě a vytříbení jazyka současného, ještě hlouběji v minulosti. Matiční Brus (1877) přibírá k spisovatelům 16. stol. patrně vlivem Gebaurovým zvláště Štítného a Husa, v Bartošově Skladbě (1878) a v jeho brusičských spiscích přistupují dále vzorné příklady z Pasionálu, z legendy o sv. Kateřině, ze Starobylých skládání a z památek, v nichž viděl Bartoš pramen staročeskě mluvy lidové, jako byly tzv. Knihy půhonné aj. V tomto názoru na spisovatelské vzory nové češtiny setrval i Gebauer. Jeho novočeské mluvnice, jak Mluvnice česká pro školy střední (poprvé 1890 ve dvou dílech, naposledy 1905 v jednom), tak Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé (1900, 1903), jmenovitě jejich výklady skladebné, kde se uvádějí příklady správného mluvení, byly založeny valnou většinou na spisovatelích a spiscích staročeských; vzorné příklady, jimiž se má spravovati dnešní praxe spisovná, jsou skoro většinou příklady staročeské do nové češtiny jen převlečené. Tak např. užívání 1. pádu v doplňku (cítím se zdráv apod.) ilustruje Příruční mluvnice (§ 470) mezi jiným těmito doklady: učiněn jsem smuten; – abyste hodni jmíni byli; – duše tvá dej se vinna; – kdo se mní darů božích nedůstojen; – bojovníci hotovi se měli; – mnohý zdráv i vesel se pokáže; – potok tři dny krvavý tekl; – Břetislav vyšel ze dvora zdráv atd. To jsou citáty ze spisů staročeských; učiněn jsem smuten (žaltář Wittenberský 29, 8); – abyste hodní jmieni byli (Nový zákon Kořečkův 2 Tes. 1, 5); duše tvá vinna sě daj (Hugo, O připravení srdce 53); – všěch božích daróv mní sě neduostojen (rukopis Krumlovský 151); – aby sě (bojovníci) hotovi jměli (Alexandreis V. 418); – (nemocný) zdráv i vesel sě pokáže (legenda o svaté Kateřině 3500); – potok ten tři dni krvavý tekl (Dalimil J. 68); – Bracislav vynide z dvoru zdráv (Dalimil C. 81). A stejného původu jsou i vzorné věty v nejznámější u nás Mluvnici pro školy střední a ústavy učitelské, kde užívání genitivu po slovesech je demonstrováno např. (§ 453) na těchto větách uvedených, rovněž bez obvyklé jinak poznámky, že jsou to doklady staročeské: všichni se užasli hlasu sv. Prokopa (= všichni sě užasů svatého Prokopa hlasu, Hradecký rukopis 25); – škoda toho druha dobrého (Dalimil C. 13); – chtěl jsem vaší víry pokusiti (= chtěl jsem vašie viery pokusiti, Dalimil C. 95); – vizme, čeho žalostí Jeremiáš (= vizmež, čehož žalostí Jeremiáš, Štítný uč. 73); – nejsi vděčen 5 — Dobrý autor

89


daru vzatého (= bible Olomoucká Sir. 41, 24); – matka plakala smrti svého syna (= plakala sem smrti mého syna, Modlitby stč. 107) atd. Je pravda, že některé z těchto příkladů mohou býti vzorem i pro dnešní náležitý způsob mluvení, např. vyšel zdráv, škoda toho druha, ale mnohé z nich přes své roucho novočeské znějí nám cize; cítíme dobře, že bychom dnes už neřekli abyste byli hodni jmíni byli, nýbrž abyste za hodné byli pokládáni, ani mám se hotov, nýbrž jsem hotov, že bychom nenapsali užasli se jeho hlasu, nýbrž zděsili se ho (užasli nad ním), ani plakala jeho smrti, nýbrž oplakávala jeho smrt atd. Již prostý, přirozený cit jazykový nám ukazuje, že absolutním měřítkem jazykové správnosti nemůže býti dnes praxe spisovatelů staročeských sebe dokonalejších, zejména ne v tom, v čem se dnešní spisovná řeč od jejich jazyka odchýlila, byť byl starší způsob vyjadřování proti dnešnímu sebe jadrnější, češtější a přesnější. Spisovné řeči se učíme ne tak z mluvnic a brusů, nýbrž především z knih, a proto s knihami autorů, kteří se přestanou čísti, upadá v zapomenutí i jazyk, jímž jsou psány. Pro generaci starší, zvláště předjungmannovskou, mohla míti a měla řeč 16. století do sebe ještě jistou živou působivost, protože se literatura oněch dob skutečně čtla z nedostatku hodnotných děl nových; proto také se do spisovného jazyka okolo r. 1800 nově se tvořícího vrátilo ze starší doby mnoho takového, co zúžené literární produkci 17. a 18. stol. nebylo už běžné. Ale pro generace mladší byly jednotlivé výrazy a obraty, které nabízely mluvnice a brusy jako vzory správného nebo správnějšího mluvení a jež byly čerpány ze starší literatury, vytlačené z obliby literaturou novější, už příliš nezvyklé a cizí, aby se byly mohly ujmouti trvale. Skutečnost, živý jazykový cit vzpíral se tomuto obohacování a zdokonalování řeči prvky dávno odumřelými. Jako v jiných oborech, jejichž základem je zvyk, tradice, tak i na poli jazyka budily tyto pokusy křísiti, co už náleželo minulosti, odpor, nezřídka posměch. Je známo např., jak Svatopluk Čech, který se pak ironií osudu stal za našich časů patronem brusičů, zkarikoval v povídce Tajemný člověk v Národních listech 1881 (pak v Povídkách, arabeskách a humoreskách IV.) druhé vydání matičního Brusu (1881), které v tomto archaizování zašlo ještě dále než 5 — Dobrý autor

90


vydání první, nabízejíc spisovatelům aj. za rozličná nesprávná rčení novočeská (např. míti smůlu, za vlasy přitáhnouti, pískati z posledního apod.) výrazy jako propéci pánvičku, přes přívory vléci, vysychá mu roh, býti v chobotu apod. Byly to najisto výrazy správnější, jadrné, specificky české, ale co v 16. století působilo jako vtipná, originální metafora, dávalo právě svou nezvyklostí v 19. stol. stejný podnět k smíchu, jaký by budilo sebe krásnější kmentové okruží na dnešním fraku nebo smokingu. Ale toto nerozvážné lpění na dobrých autorech minulosti a vnucování výrazových prostředků, jichž se už jazyk jednou vzdal, působilo škody a zmatek v samém jazyce, jemuž chtělo prospěti. Výrazům vytrhovaným ze spisů propadlých nebo propadajících zapomenutí se v širokých vrstvách národa už nerozumělo, a pokud se jich spisovatelé jazyka dbalí a pokynů brusičských poslušní snažili užívati v praxi, užívali jich namnoze chybně, o strojenosti, které tím jazyk některých spisovatelů nabýval, ani nemluvíc. Tak např. výraz ten který, jejž Mikšův Strážce nabízí za překlad německého betreffend, znamenal v starším jazyce něco docela jiného (= ten některý); rčení seč jsem (ze staršího seč mohu býti komolí se v nové češtině neporozuměním ve výrazy seč jsem s to, seč mohu atd. Naše generace má ještě v paměti, jaké nemožné a nikdy nebývalé konstrukce působil v letech osmdesátých a působí leckdy dosud tzv. morbus genitivus, přestože se i tento výstřelek stal terčem satiry, jakých nesprávností se dopouštějí naši spisovatelé v užívání restituovaných vazeb přechodníkových, i když formálním pravidlům zůstávají právi atd. Bylo také v tom, co ze starších fází jazykového vývoje bylo k nápravě nové češtiny doporučováno, i mnoho subjektivity, podle toho, jak daleko který oprávce nebo gramatikář zacházel pro vzory správného mluvení do minulosti. Kdo četl Hájka nebo jiného spisovatele 16. stol., doporučoval místo novočeského 2. pádu hosta tvar hostě, kdo znal literaturu ještě starší, hájil genitiv hosti; dnešní dativ jejímu otci korigovali někteří (jako Tomíček) podle praxe 14. stol. na její otci (s nesklonným její ), jiní ( jako Brus matiční) dovolovali praxi obojí, starší i novější; jedni učili psáti dobyti, zabiti apod. po staru, druzí dobýti, zabíti apod. podle praxe novější; vazby pyšný čím, pyšný 5 — Dobrý autor

91


z čeho, pyšný nač byly doporučovány brzo ta, brzo ona, jak se kdo které dočetl v starší nebo novější literatuře. Zbytky této praxe ve formě rozličných strojeností straší posud v hlavách nekritických brusičů i v jazyce jednotlivců a dnešní normativní jazykověda má stále dost co odklízeti. Neblahý výsledek této praxe byl však ten, že se tyto snahy o povznesení jazyka, dobře sice míněné, ale pro nesprávný názor na jazyk nesprávně prováděné, samy zdiskreditovaly, skutečné a vážné nedostatky, neumělosti a ledabylosti ze spisovné řeči neodklidily, naopak, pozbyvše důvěry i autority vedly k jakémusi jazykovému nihilismu let devadesátých projevujícímu se v zásadě, že všecko je správné, čemu je rozumět a co si jazyk vytvořil, přičemž omylem ještě hrubším zaměňován pojem jazyka s praxí jednotlivců nezřídka velmi ledabylých a nedoučených. Příčina neúspěchu teoretiků, kteří chtěli mistrovati nynější spisovný jazyk podle praxe dobrých autorů věků minulých, záležela v tom, že zapomínali na to, že se i řeč spisovná, jakkoli útvar umělý, vyvíjí, jako se vyvíjejí všecky výtvory lidské společnosti, a že vývoj nelze zastaviti, tím méně jej vraceti zpět. Jako jest těžko křísiti k životu staré formy vyšlé z užívání, např. supina, ležat, vzat, pec, slut apod., 1. osoby (já) vizu, držu, dotýču se atd., tak je těžko, ba mnohem tíže obnovovati stará rčení a staré způsoby vyjadřování vůbec. Měníť se vývojem nejen zevní stránka řeči, tvary a slova, nýbrž i její myšlenkový podklad, tj. způsob, jakým si duch lidský představy a spojování představ upravuje pro výraz slovní. Představu člověka jdoucího ve společnosti tří jiných lidí může míti stejně náš současník, jako člověk 14. století; ale tato představa nabývala v mysli starého Čecha té formy, že člověk jdoucí ve společnosti tří je čtvrtý, a proto ji vyjadřoval slovy Jan šel sám čtvrtý. Ale tomuto způsobu pojetí jsme se časem odcizili a představu, o niž jde, oním starým způsobem již proto nevyjadřujeme. Zbyl nám sice z těch dob výraz sama druhá (samodruhá), ale i jeho představovaný podklad se změnil a nemůžeme už říci o ženě, že byla sama druhá, v tom smyslu, jak by tomu byl rozuměl starý Čech (tj., že byla ve společnosti ještě jedné osoby). Při číslovce 25 nemáme již představu pěti mezi dvěma desítkami a proto stč. výraz pětmezcietma je nám nepovědomý 5 — Dobrý autor

92


a skoro nesrozumitelný, jako výraz jazyka cizího. Myšlenku, že není člověka vědoucího, pojímali naši předkové také v té formě, že není (toho), kdo je vědoucí, a vyjadřovali ji slovy není kdo věda, kdežto my se jinak nedovedeme vyjádřiti než slovy není, kdo by věděl atd. S vývojem jazyka se mění i pojetí výrazových prostředků, jimiž jazyk vládne. Že se 2. pádem vyjadřuje často část nebo neurčitý počet, cítíme ještě dnes dost dobře a jsme si vědomi rozdílu mezi větami přines mi té vody a přines mi tu vodu; ale rozdíl, který cítil starý Čech mezi výrazy podej ruky a popiš list, vymizel z našeho povědomí, a dějí-li se pokusy křísiti genitiv v takových případech, jako podati ruky, má to jen ten následek, že se pak genitivu užívá mechanicky i u takových sloves, kde by ho byl dřívější Čech nikdy neužil, např. poslati listu, pochopiti smyslu atd. Usuzovati z tohoto poměru jazyka staršího k jazyku dnešnímu, že znalost řeči je pro dnešní praxi spisovnou bez významu a že hledati měřítko správnosti a dobrých spisovatelů minulých věků vůbec nelze, byl by však úsudek ukvapený. Naopak, jazyková teorie vším právem se dovolává v mnohých případech praxe starší, hájíc jí např. výrazy, jejichž přesnost a správnost je z jakýchkoli příčin brána v pochybnost (např. musím jíti, nemá se co báti, jeden den za druhým), vyzdvihujíc ze zapomenutí a zdůrazňujíc výrazy, které se k nedostatečné znalosti spisovného jazyka vytlačují jinými, méně správnými (na vlastní pěst místo správného na vlastní vrub), anebo aspoň upozorňujíc na takové případy, kde neumělost nebo nedbalost ochuzuje jazyk proti jeho úkolům o cenný výrazový prostředek, jímž starší spisovatelé dovedli vládnouti lépe a účelněji než doba naše (cosi – něco, dal se do pláče – rozplakal se, současník – vrstevník atd.). Ale i ve všech těchto případech musí jíti o výrazy a výrazové prostředky dosud živé a užívané; nahrazovati a korigovati výrazy sebe nesprávnější výrazovými prostředky správnějšími z jazyka staršího, ale dnes už neužívanými (např. dosazovati za germanismus míti smůlu staročeské propéci pánvičku apod.) není právem normativní jazykovědy a nevede to také zpravidla k žádnému cíli. Vzkřísiti zapomenutý výraz k novému životu podaří se někdy leda velkému autoru, který svou praxí dovede přesvědčiti obec svého čtenářstva 5 — Dobrý autor

93


o potřebě a vhodnosti takového výrazu, jako ji dovede přesvědčiti o potřebě výrazu nově utvořeného. Poslední slovo při každé takové novotě – neboť novotou je pro obec mluvících i obnovený výraz starý – má arci tato obec sama; řeč je útvar kolektivní a sebe dokonalejší výtvor jednotlivcův může zůstati dítětem mrtvě porozeným, nedostane-li se mu uznání v praxi ostatních. Jako nelze mravnost a právo dnešní doby posuzovati podle hovoru středověku, tak nelze ani správnost dnešního spisovného jazyka posuzovati podle stavu jazyka věků minulých. Ustavičné, byť nenáhlé změny, jimž je vydán jazyk spisovný tak jako řeč vůbec, jako názory mravní, právní a jiné výtvory společenské, činí nemožným nějaké absolutní měřítko jazykové správnosti, měřítko existující někde mimo jazyk, jímž právě mluvíme a píšeme. Proto hledáme-li dobrého autora, podle něhož bychom mohli zařizovati svou praxi jazykovou, z něhož bychom se mohli učiti správnému jazyku, není ho možno hledati mezi autory minulosti, nýbrž mezi spisovateli, kteří mluví týmž jazykem jako my, nebo správněji, s nimiž my mluvíme stejně, protože se v spisovném jazyku právě čtením jejich děl vzděláváme. Dobrý autor ze stanoviska správnosti jazykové může býti tedy jen autor literárně živý; kterého nebo které spisovatele můžeme pokládati za takové dobré autory, bude předmětem příští naší úvahy. Mluvnická teorie, vypisující normy a pravidla, jimiž se řídí a má říditi dnešní náš jazyk spisovný, a mluvnická kritika, která vytýká odchylky od mluvnických norem i od správného užívání spisovného slovníku, opírají svoje zásady i své výtky o praxi dobrých spisovatelů. Dobrými spisovateli rozumíme zde ne spisovatele vynikající estetickou hodnotou svých děl, nýbrž spisovatele dobré ze stanoviska jazykového, a to ještě v tom užším, spíše negativním smyslu slova, takové, v jejichž spisech nenarážíme na jazykové nesprávnosti. Protože se jazyk spisovný a jazyk vůbec ustavičně, byť ponenáhlu mění, zanechávaje v propasti zapomenutí výrazy odumřelé a přibíraje výrazy z rozličných příčin nově vznikající, nemůžeme hledati vzory, podle nichž bychom normalizovali v praktických mluvnicích a slovnících dnešní způsob vyjadřování a jimiž 5 — Dobrý autor

94


bychom se řídili ve vlastní praxi spisovné, u spisovatelů, s jejichž literárním dílem přestal působiti i jejich jazyk, nýbrž musíme je hledati u spisovatelů literárně živých, jejichž knihy jsou dosud čteny a jejichž jazyk je právě proto i naším jazykem. Počet jich je však možno již napřed omeziti. Ne všichni spisovatelé, jejichž díla se dosud vydávají a čtou, působí stejně silným vlivem na současný jazyk, nýbrž jsou to především spisovatelé umělecky hodnotní, vynikající a oblíbení, jejichž vlivu jazykovému se podrobuje nejen jejich čtenářská obec, nýbrž i spisovatelé podružní, na jejich díle se vzdělávající umělecky i jazykově. Tedy spisovatelé jako Němcová, Neruda, Čech, Vrchlický, Jirásek, Rais atd. Dobrého autora pro náš účel stačí tedy hledati mezi nimi. Mohlo by se zdáti podivným, že mezi těmito jmény chceme dobrého autora teprve hledati, když se všichni tito spisovatelé pokládají obecně za klasiky i ze stanoviska jazykového a když se jich i mluvnická teorie dovolává jako spisovatelů dobrých a vzorů správné češtiny. To je sice pravda, ale pravda je také, že se i v knihách takových autorů, jako je Němcová, Čech, Jirásek atd. najdou jazykové nesprávnosti. O Babičce Boženy Němcové je např. obecně známo, že vydavatelé této knihy tak vysokých kvalit uměleckých i kladných hodnot jazykových netroufají si ji dáti do rukou školní mládeže bez spousty jazykových korektur. A to platí i o řadě jiných vynikajících spisovatelů. Básně Vrchlického byly svého času opětovným terčem výtek pro nesprávnosti jazykové v nich se objevující. Ale jsou spisovatelé, kteří se pokládají obecně i po této stránce za vzorné, např. Sv. Čech, a přece kdyby si čtenář sčetlý a mluvnicky vzdělaný dal tu práci a pročítal pozorně jako korektor v tiskárně jejich spisy, našel by v nich i sám jistě nejednu nesprávnost, které by se sám nedopustil. Otevřme namátkou třeba 15. díl Čechových Sebraných spisů a najdeme tu výrazy jako: své přátely (s. 14) místo přátele, zaujati (s. 277) místo zaujmouti (ale přijmouti, s. 234), manželi (s. 115) místo manželu, zahražena (s. 100) místo zahrazena, ku dveřím (s. 107) místo ke dveřím, se shora (s. 99) místo shora, vzdor tomu (s. 118) místo přesto atd., vesměs tvary a výrazy, o nichž každý čtenář zajímající se o správnost spisovné řeči ví, že se pokládají za nesprávné. 5 — Dobrý autor

95


A touž zkušenost bychom učinili s výsledkem větším nebo menším i s jinými svazky a s jinými autory. Kdo jsou tedy vlastně ze stanoviska jazykové správnosti ti dobří autoři, když i těm, kteří jsou obecně za takové autory pokládáni, má jazyková teorie a kritika co vyčítati? Kde jsou ty dobré knihy, které by bylo lze čísti – jak si přál před nedávnem fejetonista Národní politiky (Juro Petrik, 2. června) – „s radostnou bezpečností, že v nich není mrzkých hříchů proti naší drahé mateřštině?“ A naopak, slyším namítati na adresu jazykových teoretiků – kdo, jaký tribunál, jaká autorita je oprávněna k tomu, aby rozhodovala, co pokládati u takového spisovatele jako Sv. Čech za jazykovou nesprávnost? Odkud jsou čerpány normy, podle nichž jazyková kritika rozsuzuje mezi tím, co je správné, a tím, co nikoli? Jsou-li čerpány z vašich mluvnic a z vašich slovníků, jak můžete tvrdit, že vaše mluvnice a všecka vaše poučení a výklady jsou založeny na praxi dobrých spisovatelů novočeských, když třídíte tyto spisovatele na dobré a méně dobré podle toho, shoduje-li se jejich jazyk s vašimi mluvnickými normami čili nic. Není to circulus vitiosus? Odpovídám: Není. Všechny tyto námitky a výtky na oko velmi důvodné a podstatné jsou přece jen liché a lichost jejich má původ v klamné, ač jinak velmi rozšířené domněnce, že dobří autoři, o nichž mluvíme jako o zdroji správného poučení o spisovném jazyce, jsou autoři dobří absolutně. Ale jako není obecně ze stanoviska mravního absolutně dobrých lidí, není zásadně z hlediska jazykového ani absolutně dobrých spisovatelů. Jsou jen spisovatelé relativně dobří, více nebo méně přesní, podle toho, jak se jejich jazyková praxe blíží praxi spisovatele vskutku absolutně dobrého. Tento absolutně dobrý autor je právě ono tertium, jež stojí nejen nade všemi autory jisté doby, nýbrž i nad jazykovou teorií. Podle něho třídíme spisovatele na dobré a špatné, z jeho jazyka vyvozujeme pravidla a normy, jimiž se mají říditi všichni píšící spisovným jazykem jeho doby. Z toho, co bylo právě pověděno, je zajisté jasno, že tento absolutně dobrý spisovatel je pouhá fikce, abstraktní představa ve skutečnosti nikde neexistující, souhrn znaků získaných 5 — Dobrý autor

96


pozorováním a srovnáváním spisovatelů skutečně existujících, jejichž díla mají na utváření jazyka jejich doby vliv široký a rozhodný. Není to tedy v principu ani Němcová, ani Neruda, ani Čech nebo Jirásek atd., nýbrž Němcová a Neruda a Čech a Jirásek atd., všichni dohromady a žádný zvlášť. Tuto představu absolutně dobrého spisovatele jisté doby, tedy např. doby naší, získává lingvista obírající se stanovením norem spisovné řeči týmž postupem, jakým si kterýkoli jednotlivec získává praktickou znalost jazyka. Pročítaje co nejhojnější počet význačných spisovatelů téže doby, vštěpuje si lingvista pevněji a pevněji znaky jejich jazyka, ale zároveň si uvědomuje rozdíly mezi znaky společnými a tedy normálními a mezi znaky nahodilými, individuálními a tedy výminečnými. Tento pochod se podobá práci statistického počitadla s tím toliko rozdílem, že zjev normální proti výminečnému nedochází vyjádření ciferného, nýbrž zanechává v paměti jako kapka často dopadající stopu mnohem hlubší než zjev výminečný. Pamět tímto způsobem vycvičená a citlivě reagující a podporovaná u lingvisty mimo to jeho vzděláním systemizujícím a historicky vykládajícím nahrazuje lingvistovi zdlouhavou a úmornou práci statistickou, k níž sahá zpravidla jen v takových případech, chce-li správnost své jazykové paměti, kterou nazýváme také citem jazykovým, prokázati dokumentárně. Potřebným a nutným se stává statistický průkaz tam, kde se jazyková pamět neboli jazykový cit stává vodítkem nespolehlivým a vzniká nejistota, tj. u takových zjevů jazykových, které se v jazyce vyskytují tak zřídka, že jejich opakování zanechává stopu jen velmi povrchní (např. jak zní přechodník přítomného slovesa lháti, rozkazovací způsob slovesa slušeti a podobné otázky, k jejichž řešení je třeba užíti často i ostatních zdrojů lingvistického vzdělání) anebo v případech kolísavých, tj. takových, kde výraz, který byl před nějakým časem dosti řídkou odchylkou, rozmohl se v spisovné řeči z jakékoli příčiny tou měrou, že zanechává v paměti stopu stejně hlubokou jako výraz původní a normální (např. je častější v spisovném jazyce tvar anděle či anděli, touž či tutéž, kopá či kope atd.?) Protože je jazyk svým účelem, jímž jest co nejobecnější a nejširší srozumitelnost, útvar čistě kolektivní, je z jazykového hlediska v principu správné to, v čem se největší počet 5 — Dobrý autor

97


vynikajících spisovatelů (pokud jde o jazyk spisovný) shoduje, a nesprávné to, čím jednotlivec nebo jednotlivci z jakékoli příčiny tuto shodu ruší. Píše-li tedy např. většina spisovatelů naší doby v 2. pádě jejího (bratra), je 2. pád její (bratra) nesprávný, chybný, i když jej najdeme u spisovatele tak vynikajícího jako Jirásek a i když víme, že se tak dříve psávalo; z téže příčiny je chybné Čechovo zaujati, třeba se v tom řídil (mylným) pokynem matičního Brusu atd. Souhrn pak všech znaků z tohoto stanoviska za správné uznaných a způsobem vylíčeným zjištěných skládá představu spisovatele absolutně dobrého (neboli úzus spisovný). Představa spisovatele absolutně dobrého je tedy základem veškeré normativní teorie jazykové, předmětem mluvnického popisu, východištěm jazykové kritiky a tedy i měřítkem pro rozeznávání mezi autory z jazykového stanoviska dobrými a špatnými. Dobrý autor je tedy ten, kdo se této představě autora absolutně dobrého blíží nejvíce. Z toho všeho tedy plyne, že kvalifikace kteréhokoli autora za dobrého po stránce správnosti jazykové má platnost vždycky jen relativní; dále, že základ, na němž je vybudována teorie mluvnická i vzorný slovník, tj. abstraktní představa spisovatele absolutně dobrého, je získán způsobem objektivním, empirickým, že měřítko jazykové správnosti není vzato někde mimo jazyk, o nějž jde, nýbrž odvozeno z jazyka samého a z jeho podstaty jakožto prostředku dorozumívajícího; že tedy v tom, třídí-li jazyková teorie spisovatele na dobré a špatné, anebo nalézá-li i u dobrých spisovatelů chyby a nesprávnosti, nemůže se viděti circulus vitiosus. Tento objektivní základ mluvnické teorie znemožňuje dřívější subjektivní zasahování brusičů do stavu jazyka a tím i skutečné nebo domnělé neshody v mínění teoretiků, jimiž se tak rádi bránívali nedůtkliví nebo nedbalí spisovatelé proti jejich výtkám. Je jím však znemožněna i subjektivnost praktiků, kteří hájívají své odchylky od norem spisovného jazyka odkazem, že jde o výraz zcela běžný, kdežto jde ve skutečnosti o jejich individuální návyk, s praxí dobrých spisovatelů se nesrovnávající. Z výkladu zde podaného jest konečně také vidět, že ani tento základ pro posuzování správnosti a nesprávnosti jednotlivých těchto zjevů jazykových není a nemůže býti absolutní; 5 — Dobrý autor

98


jsa odvozen z jazyka, který je vydán ustavičným, byť nenáhlým změnám, mění se přirozeně jeho vývojem. – Pokud v spisovném jazyce převládal u význačných spisovatelů neurčitý způsob s příponou -ti (hleděti), mohla a musila normativní teorie viděti v tomto tvaru tvar normální, spisovně oprávněný a v neurčitém způsobu s příponou -t (hledět) odchylku a tedy ze stanoviska spisovatele absolutně dobrého chybu. Jakmile si však tvar odchylný proklestil vlastní životní silou cestu do řeči spisovné a stal se rovnocenným soupeřem tvaru původního, nezbylo normativní mluvnici nic jiného, než konstatovati kolísání spisovné řeči a uznati za normální, spisovné, tvary oba. Zatlačí-li v budoucnosti infinitiv s -t tvary s -ti do minority, stane se normálním, spisovným tvarem infinitiv hledět a infinitiv hleděti bude degradován na odchylku téhož rázu, jakými se nám jeví dnes např. tvary od hostě (místo od hosta), v člověce (místo v člověku), pyču (místo pykám) apod., ač jde vesměs o tvary původnější a kdysi správnější. Je tedy bláhové vytýkati normativní mluvnici, že svá pravidla časem mění; chyba by byla právě v opaku, kdyby mluvnice, nedbajíc vývoje spisovné řeči, trvala na formách a výrazech, jichž se spisovný jazyk již vzdal. Jisté zklamání by tyto výklady snad mohly způsobiti tvrzením, že spisovatele absolutně dobrého ve skutečnosti ani není. Nelze to tvrditi apodikticky, ale je to nejvýš pravděpodobné, neboť je to přirozené. Především úhrn všech jazykových prostředků, jimiž by musil dokonale vládnouti autor absolutně dobrý, je látka tak rozsáhlá, že ovládnouti ji pouhou pamětí, na niž valnou většinou musí spoléhati píšící i mluvící člověk, je věc nemožná a pro skutečnou praxi ani ne potřebná. Každý spisovatel (a každý jednotlivec vůbec) má svou zásobu slov a tvarů, která je omezena potřebou a daleko nevyčerpává celý slovník a celou mluvnici spisovné řeči. Jsou známy odjinud výpočty, s kolika slovy vystačil například Shakespeare v poměru k celé zásobě slov anglického jazyka té doby, anebo jak malý počet slov ze slovníku jisté řeči stačí inteligentovi nebo dokonce prostému venkovskému člověku. Jaký div např., přejme-li spisovatel, v jehož individuálním slovníku není slova sporý (sporá strava = vydatná), toto slovo od jiného spisovatele, že ho užije 5 — Dobrý autor

99


působením nějaké nahodilé a nesprávné asociace (spořiti – sparen – spärlich) ve významu chybném, dokonce zcela opačném (sporá strava = chudá)? Je možno se diviti městskému autoru, píšícímu o příhodách z venkovského života, že si splete (jako Zevloun ve fejetonu večerních Národních listů z 1. září 1921) slovo pavuza se slovem paveza (štít) a napíše: „Pak shodil s Blažkovou pavezu z vozu, několik(!) podávek a hrábě.“ To platí stejně o slovech jako o tvarech. Jak snadno uklouzne autorovi, který neměl příležitosti (anebo snad jen velmi zřídka) setkati se s přechodníkem přítomným slovesa pověděti, nesprávný tvar povědě (místo pověda), který si utvořil ad hoc mechanicky podle trpěti – trpě, protože mu jeho jazyková pamět nemohla vynésti tvar správný na práh vědomí! Atd. Bylo už výše pověděno, že sám materiál spisovný není všude stejně pevný, že jsou v jazyce slova a tvary, k nimž vůbec anebo v řeči spisovné saháme zřídka a v nichž není té jistoty jako u tvarů častých. Každý cítí, jak nesměle a nejistě vychází z pera např. tvar vesmi (zcela bezvadný) jen proto, že říkáme zpravidla vesnicemi, jak tápáme a snadno chybujeme např. při skloňování slova žrec, kdežto slovo žnec nám potíží nepůsobí, jak snadno se prohřešujeme proti správnosti vazeb přechodníkových, protože jich v obyčejném hovoru vůbec neužíváme atd. Ale i tvary jinak časté a hojné nemají anebo pozbývají stability, je-li jazyková pamět krátká (tj., jestliže díla význačných spisovatelů upadají, jako u nás, příliš rychle v zapomenutí), anebo naráží-li na ně neustálý příboj odchylných tvarů z rodného nářečí nebo z každodenního, všedního jazyka autorova (např. ho místo je, piju místo piji apod.). Je přirozené, že na takových slabých místech, kde i školeného lingvistu opouští nezřídka jistota, donucujíc ho vyšetřovati si pravý stav věci ad hoc (např. statisticky), pronikají i do praxe spisovatelů ideálu autora absolutně dobrého jinak velmi blízkých tvary odchylné, novotvary vznikající mylným dohadem (povědě místo pověda, churavící místo churavějící apod.), reminiscence z četby autorů odumřelých (od její bratra apod.), omyly a nápady brusičů (zaujati, přátely), chyby ledabylé literatury, tisku, úřední řeči (vzdor tomu, ohledně apod.) atd. Mluvíme-li tedy o dobrých spisovatelích jen ve smyslu relativním, není to žádná úhona, nýbrž jen přirozený důsledek poměru člověka k jazyku vůbec. 5 — Dobrý autor

100


Této relativnosti si však vědomi býti musíme, chceme-li se vyhnouti závěrům mylným. Najdeme-li tedy např. u Sv. Čecha tvary jejího, jejímu apod., jsou to tvary správné ne proto, že jich užívá Čech, nýbrž především z té příčiny, že se Čech srovnává v této věci s většinou význačných spisovatelů naší doby. Je však velmi pravděpodobno, že jsou to tvary správné už proto, že jich užívá Čech, neboť Čech náleží k dobrým autorům, tj. k takovým, kteří se představě spisovatele absolutně dobrého nejvíce blíží a jejichž jazyk má co nejméně odchylek od tohoto ideálu. Naproti tomu tvary její bratra, její bratrovi apod. nejsou správné, i když je nalezneme u spisovatele tak dobrého jako Jirásek, protože se v té věci odchyluje Jirásek od praxe tak značné většiny ostatních dobrých spisovatelů, že tu není možno mluviti ani o kolísání. V oblasti jazyka nerozhoduje jednotlivec, nýbrž obec; výraz sebe dokonaleji utvořený je odsouzen k zániku, jestliže nenajde následovatele a nezobecní, a naopak zase i z výrazu odchylného a chybného může se státi výraz normální a správný, ujme-li se v praxi jiných dobrých spisovatelů a tím i v praxi ostatních příslušník�� téhož jazyka. Bráti si z relativnosti pojmu dobrého autora podnět k malomyslnosti anebo k ledabylosti a k přezírání požadavku jazykové správnosti byla by však stejná chyba, jako zoufati nad morálkou a lidstvem proto, že se neskládá z lidí absolutně dobrých. Spisovatel absolutně dobrý je ideál, k němuž se musíme snažit co nejvíce se přiblížit, protože toho vyžaduje účel řeči a inteligent s jazykovým citem dobře vypěstovaným a tím spíše teoretik jazykový rozezná dobře mezi ojedinělými a bezděčnými odchylkami dobrého spisovatele, které mají často kořeny v samém materiálu jazykovém, a mezi odchylkami jiného pisatele, které nelze vyložiti jinak než ledabylostí a nedostatkem jazykového citu a vzdělání. Proto nesprávný byl povzdech fejetonisty, o němž se stala zmínka na začátku, že není knih, které by si mohl dáti pod podušku a pročítati denně před spaním bez obavy, že jsou v nich chyby. Dobrých knih, z nichž by se mohl učiti správné mateřštině, je, bohudíky, přece jen tolik, že by si z nich mohl udělati nejen podušku, ale slušnou knihovničku. A třeba by se v každé z nich našla sem tam nějaká chyba, nebude to žádné neštěstí, neboť četba 5 — Dobrý autor

101


druhé, třetí, čtvrté knihy zahladí zase její stopu právě proto, že chyba je odchylka od ostatních. Těch pak věcí, kde chyba začíná nabývati vrchu a kde mluvnická teorie, vidouc často dále a hlouběji do ústrojí jazyka, pozdvihuje svého varovného hlasu, aby uchránila organismus řeči hrozící škody, je proti tomu, co pozitivního lze vytěžiti z četby dobrých autorů, přece jen velmi málo.

5 — Dobrý autor

102


Ediční poznámka

Texty obsažené v tomto výboru byly převedeny do současné pravopisné normy. To se týká zejména cizích slov: psaní s (realisování > realizování, kolisi > kolizi apod.), délky samohlásek (nekonkretnost > nekonkrétnost, tematu > tématu, kanon > kánon apod.) a dalších jevů (linguistika > lingvistika, stilistický > stylistický, usus > úzus, epithetu > epitetu, feuilletonista > fejetonista, prakse > praxe atd.), otázky hranice slov v písmu (na př. > např., zatím co > zatímco, při čemž > přičemž), předložky s ve spojení s 2. pádem (se stanoviska > ze stanoviska, s hlediska > z hlediska) a také psaní velkých písmen (Lidových Novinách > Lidových novinách, Rádcové > rádcové). V původní podobě je ponechán pouze pravopis Ertlem citovaných textů. Zároveň jsou v textech, kde se objevují, zachována dobová morfonologická specifika (např. badání, pamět, chtí, Gebaura, auktor, vinník, ssáti apod.). Jsme si vědomi, že zachovávání těchto specifik není v české ediční tradici obvyklé. Kloníme se k němu z toho důvodu, že se některé tyto jevy stávaly předmětem Ertlových lingvistických úvah. Bylo by například matoucí, kdybychom zde v souladu s edičními standardy psali sáti a čtenář si poté, např. v Ertlově jazykové kritice v Naší řeči, přečetl, že se má správně psát ssáti. Z důvodu sjednocení byly provedeny určité úpravy typografické (příklady jsou uváděny vždy kurzívou, názvy děl rovněž kurzívou, francouzské uvozovky nahrazeny českými, proložené písmo nahrazeno písmem tučným). Ediční poznámka

265


V originálním textu je (patrně z důvodu úspory prostoru) velké množství zkratek. Z důvodu lepší čitelnosti jich řadu rozepisujeme (např. prof. H. > prof. Hoppe, m. > místo, t. > tamtéž apod.). Stránkování citovaných textů bývá v originále obvykle značeno pouze číslem, pro lepší srozumitelnost obvykle doplňujeme zkratku s. V textech opravujeme ojedinělé chyby či překlepy (mám se hoto > mám se hotov, zděsili seho > zděsili se ho, bohemimus > bohemismus). Jan Chromý

Ediční poznámka

266


Jmenný rejstřík

Rejstřík zahrnuje jména osob ze všech částí publikace, zachyceny jsou i adjektivní podoby jmen (pohlovský); vynechána jsou jména nakladatelů, fiktivních osob, osob uváděných v citovaných příkladech a jméno V. Ertla. Kurzivou jsou označeny odkazy na soupis prací V. Ertla s komentářem na s. 235–262. Adam z Veleslavína, Daniel, 49, 59, 61, 64, 65, 67, 88 Albin, Johann, 252 Aleš, Mikoláš, 260 Autrata, František Václav, 253 Bačkovský, František, 152 Bartoš, František, 12, 13, 15, 16, 45, 46, 60, 89, 112, 126, 127, 157 Baudelaire, Charles, 237 Bažant, Zdeněk, 254 Beckovský, Jan František, 232 Beer, Antonín, 236 Beneš Třebízský, Václav, 49 Berka z Dubé, Hynek, 223 Berneker, Erich, 16, 45 Běšínský, Václav, 256 Bílá, Božena, 2 Bílý, František, 2, 49, 202, 255 Blahoslav, Jan, 45, 112 Blasco Ibáñez, Vicente, 256

Jmenný rejstřík

Blažej Lupus, 226 Blažek, Matyáš, 152, 205 Bohuněk řečený Mostek, 225 Bonifác IX., 225, 226 Bracciolini, Poggio, 35 Brandl, Vincenc, 231, 232 Brožová, Marie, 84 Brtník, Václav, 161, 255 Břečka, Vojtěch, 84 Comte, Auguste, 259 Czajkowski, Michał, 15 Čapek-Chod, Karel Matěj, 49, 50, 68 Čech, Svatopluk, 49, 50, 52, 55, 56, 60, 63, 68, 69, 90, 95–98, 101, 128, 144, 154, 162, 165, 218 Čechová, Růžena, 255 Čelakovský, František Ladislav, 83, 87 Čeněk, Jan, 190, 199, 255

267


Čermák, Vladislav, 251 Černý, František, 229 Dalimil, 89, 229 Daneš, František, 7, 8 Degas, Edgar, 236 Dlouhý, K., 243 Dobrovský, Josef, 13, 14, 17, 152 Dvořáček, Jaroslav, 256 Edschmid, Kasimir, 256 Eliáš, Rudolf, 255 Epikúros, 251 Erben, Karel Jaromír, 12, 19, 23, 43, 53, 54, 63, 71, 72, 87, 155, 161, 215 Ezop, 252 Feifalik (Fejfalík), Julius, 219, 220 Fischer, Josef Ludvík, 259 Flajšhans, Václav, 45, 220, 225, 237, 254 Flaška z Pardubic a Rychmburku, Smil, 223, 224 Flaubert, Gustave, 136, 164, 169 Forsterová, Hana, 243 France, Anatole, 2, 251 Franta Šumavský, Josef, 145, 153 Frinta, Antonín, 183, 186, 245, 255 Furch, Vincenc, 254 Gebauer, Jan, 2, 7, 8, 13, 14, 17, 46, 67, 77, 89, 112, 113, 149, 152, 166, 202, 205, 206, 220, 243, 245, 248, 249, 252, 253, 259, 261 Gebauerová, Marie, 237 El Greco, 237, 253 Grepl, František, 244 Grim, Josef, 249 Guys, Constantin, 237 Haguin, Karel (Haguini, Carolus), 224 Hájek z Libočan, Václav, 91, 222 Hálek, Vítězslav, 49, 51, 52, 55, 56, 60, 65, 71, 73, 83 Haller, Jiří, 7, 8, 258 Hanka, Václav, 145, 160, 164, 165 Hanuš viz Jan II. Opavský

Jmenný rejstřík

Haškovec, Prokop Miroslav, 255, 256 Hattala, Martin, 112 Havlíček Borovský, Karel, 44, 49, 50, 52, 55, 56, 58–60, 65, 66, 68, 83, 87 Havránek, Bohuslav, 8 Herben, Jan, 156, 222 Herrmann, Ignát, 248, 258 Herzer, Jan, 164 Heyduk, Adolf, 144, 162, 257 Heyer, Jan, 202 Hlavinka, Alois, 112, 256 Hodura, Quido, 237, 239 Holeček, Josef, 47, 49, 60 Hoppe, Vladimír, 103, 107, 108, 110 Horatius, Quintus Flaccus, 114 Houska, Bohumil, 241, 242 Hrůša, Josef, 84 Hus, Jan, 89, 237, 255, 257 Huysmans, Joris-Karl, 251 Charcot, Jean Martin, 178 Chelčický, Petr, 36 Chéret, Jules, 251 Chromý, Jan, 8 Jakubec, Jan, 220 Jan II. Opavský, 222, 223 sv. Jan Nepomucký, 219, 220 Jan z Jenštejna, 219, 221 Janota, Pavel, 261 Jaroš, František S., 240 Jasmín, Petr, 165 Jelínek, Milan, 7, 8 Jeroným Pražský, 35 Jílek, František, 239, 261 Jindřich z Rožmberka, 223 Jindřich z Varnsdorfu viz Dalimil Jirásek, Alois, 24, 44, 49, 50, 52, 53, 55, 56, 58–60, 63, 65, 66, 68, 70–73, 87, 95, 97, 98, 101, 154, 155, 161 Jireček, Josef, 219 Jošt, 223 Jungmann, Josef, 77, 82, 83, 88, 90, 162, 228, 232

268


Kádner, Otakar, 258 Karel IV., 220, 224, 225 Kebrle, Vojtěch, 211, 247, 248, 253, 257 Klaret, 165 Klášterský, Antonín, 256 Klenot, Bedřich, 257 Klicpera, Václav Kliment, 83, 155, 168 Klímová, Olga, 255 Kollár, Ján, 47, 83, 145, 228 Kollmann, Josef, 217 Komenský, Jan Amos, 46–52, 54–61, 63–68, 70–73, 88, 200, 260 Konařík-Bečvan, Bedřich, 254 Kosina, Jan Evangelista, 128 Kott, František Štěpán, 77, 82, 145, 261 Kožíšek, Josef, 255 Král, Josef, 253 Krejčí, František Václav, 44, 258 Krsek, František, 237 Kříž z Telče, Oldřich, 224 Kříž, Adam, 9 Kubín, Josef Štefan, 56, 65 Kuchař, Karel, 236, 239 Kulhánek, Alois, 84 Lacina, Václav, 252 Laichter, Jan, 44 Laveleye, Émile de, 251 Lay, Wilhelm August, 177, 178, 180 Le Blond, Maurice, 251 Lehner, Ferdinand Josef, 237 Leibl, Wilhelm, 236 Lesný, Vincenc, 261 Longfellow, Henry Wadsworth, 237 Loriš, Jan, 252 Łoś, Jan, 81 Mácha, Karel Hynek, 71, 72, 162 Máchal, Jan, 249 Machar, Josef Svatopluk, 49, 50, 52, 55, 56, 59, 66, 72, 161, 162 Machek, Václav, 262

Jmenný rejstřík

Malínek, Vojtěch, 250 Malovaný, Jiří, 209 Mánes, Josef, 156 Manet, Eduard, 246, 253 Marek, Antonín, 83, 145, 156 Mareš, František, 260 Maretić, Tomislav, 80 Martin Klimentův, 225 Masaryk, Tomáš Garrigue, 255 Mašín, Jan, 202, 206–208, 212, 214, 259, 262 Mathesius, Vilém, 8 Mazon, André, 259 Meier-Graefe, Julius, 236, 246, 253 Mikeš, František Otakar, 91 Mikuláš V. Krnovský, 222 Mostecký, Václav, 84 Mošová, Vilma, 84 Mrštík, Vilém, 156 Müller, Josef, 209, 255 Murray, James, 79, 80 Musset, Alfred de, 237 Němcová, Božena, 11, 12, 19, 27, 44, 49–52, 55, 56, 59–61, 63, 64, 68, 70–73, 83, 95, 97, 155, 215, 261 Neruda, Jan, 49, 52, 55, 56, 60, 63, 64, 66, 71, 83, 95, 97, 161 Neubauer, Jan, 257 Neumann, A., 241, 242 Nitsch, Kazimierz, 217 Novák, Arne, 59, 103, 104, 107 Novák, Viktor, 255, 257 Nováková, Milena, 243 Novotný, Václav, 258 Oberpfalcer, František viz Jílek, František Odrowąż-Wysocki, Stanisław, 259 Opravil, Antonín, 244, 256, 257 Palacký, František, 15–20, 24–26, 28–39, 41, 42, 44, 83, 133, 150, 156, 183, 220, 223, 228, 231, 232 Pastrnek, František, 257 Patera, Adolf, 237 Paul, Hermann, 27

269


Pelcl, František Martin, 219 Pelikán, Josef, 225 Periklés, 256 Pešl Bohuslavův, 224 Petrik, Juro, 96 Petrus, Jan, 261 Pich, František, 84 Pivoda, František, 154 Pohl, Jan Václav, 164 Poledne, František, 84 Prasek, Vincenc, 126, 127, 227 Pražák, Albert, 249 Presl, Jan Svatopluk, 165 Profous, Antonín, 253 Procházka, Arnošt, 9, 135, 149–155, 157–170, 248, 258 Procházka, František Serafínský, 168 Proust, Marcel, 260 Průcha, Alois, 256 Přibylová, Olga, 237 Quis, Ladislav, 49 Rádl, Emanuel, 239 Rais, Karel Václav, 44, 49, 50, 52, 55, 56, 65, 66, 72, 87, 95, 155, 161 Rašín, Josef, 249 Reynek, Bohuslav, 256 Ronsard, Pierre de, 154 Ruth, František, 84 Ryska, Karel, 255 Saint-Simon, ClaudeHenri de Rouvroy, 259 Sajda, 259 Seidenberg, A. viz Sajda Seifert, Ladislav, 84 Serre, Henri, 9, 135, 149, 248, 258 Sezima z Ústí, 223 Shakespeare, William, 99, 256 Scheffler, Karl, 236 Schiller, Herman, 175 Schmitt, Jan, 249 Schulz, Ferdinand, 49 Smetana, Bedřich, 125, 126, 154–156 Smetánka, Emil, 238, 239, 260

Jmenný rejstřík

Solovjev, Alexandr Vasiljevič, 15 Soukup, František Alois, 256 Straka, Josef, 214 Strejček, Ferdinand, 166, 258 Stricker, Johannes, 177 Strnad z Janovic, Purkart, 222 Suchý, J., 243 Svobodová, Růžena, 161 Šafařík, Pavel Josef, 145 Šembera, Alois Vojtěch, 232 Šimáček, Matěj Anastasia, 154 Šimek, František, 84, 258 Škrášek, Antonín, 259 Šmejkalová, Martina, 8 Šmilovský, Alois Vojtěch, 128 Šolc, Lev, 237 Štítný ze Štítného, Tomáš, 89 Táborský, František, 260 Tacl, František, 252 Titz, Karel, 258, 259 Tobolka, Zdeněk Václav, 49 Tomek, Václav Vladivoj, 221, 224, 226, 232 Tomíček, Jan Slavomír, 64, 91 Trávníček, František, 259 Trnka, Bohumil, 112 Truhlář, Antonín, 252 Tůma, Ladislav, 100 Tyl, Josef Kajetán, 44, 83, 155, 232 Urban VI., 225 Václav IV., 225, 226 Vaňorný, Otmar, 254 Váša, Pavel, 229, 231 Vaugelas, Claude Favre de, 112 z Veleslavína, Daniel Adam viz Adam z Veleslavína, Daniel Veselá, Božena, 237 Villiers de L’Isle-Adam, Auguste de, 251 Vlček, Jaroslav, 249, 252, 260 Vlček, Václav, 49, 65 Vocel, Jan Erazim, 168 Vodička, Theodor, 14–17, 32, 36 Vondruška, Felix Adam, 255 Vonka, Rudolf Jordán, 260 Vorovka, Karel, 127

270


Votrubová-Haunerová, Marie, 256 Vratislav z Mitrovic, Václav, 252, 253 Vrchlický, Jaroslav, 95, 162, 165 Vycpálek, Josef, 45 Wackernagel, Martin, 45, 75 Weingart, Miloš, 8, 255, 257 Winter, Zikmund, 87, 88 Wízek, Jaroslav, 257 Wotta, Josef, 251 Wunderlich, Hermann, 26 Zábranský, František, 262 Zaorálek, Jaroslav, 260 Zemanec, František, 256 Zenkl, Petr, 13

Jmenný rejstřík

Zevloun viz Tůma, Ladislav Zeyer, Julius, 161 Zíbrt, Čeněk, 237 Zich, Otakar, 245, 255 Zikmund, Václav, 13, 14, 17, 51, 56, 205 Získal, Alois, 84 Zola, Émile, 251 Zoubek, František Jan, 219 Zubatý, Josef, 8, 51, 58, 185, 189, 215, 239, 258–260, 262 Žák, Vincenc Pavel, 112 Žákavec, František, 236 Žipek, Alois, 84 Žižka z Trocnova, Jan, 258–260

271


Václav Ertl Dobrý autor Výbor z jazykovědného díla (ed. J. Chromý) Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2011 jako svoji 194. publikaci Ediční příprava a redakce: Jan Chromý Bibliografii sestavil: Adam Kříž Jazyková redakce: Anna Koubová Grafická úprava a obálka: Zdeněk Trinkewitz Sazba písmem Caecilia Ondřej Fučík Tisk: tiskárna Nakladatelství Karolinum, Pacovská 350, 140 21 Praha 4 1. vydání, 272 stran, TS 12 ISBN 978-80-87481-54-7 ISBN 978-80-87481-53-0 (PDF) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz Doporučená cena včetně DPH 299 Kč


Václav Ertl: Dobrý autor: Výbor z jazykovědného díla