Jethro Tull Motörhead
Plus! R.E.M. y Joe Perr n Fleet Greta Va oper Alice Co K a n sa s Doga & ještě víc!
Hvězdami nabitá oslava 50 let elektrizujícího rockʼnʼrollu
Classic Rock č. 3 Cena 149,90 Kč, na Slovensku 8,99 €
AC DC pohledem
Kiss Saxon Aerosmith ZZ Top Slayer Def Leppard Airbourne a mnoha dalších!
3.
číslo Rocková vášeň!
Chuck Leavell
Alice Cooper: patriot z města motorů
rátil ze v e s m e s j ž „Kdy jsem na c e b ů v , u l á t špi uť – a to h c l ě m e n t chlas jak duha“ l i p v í ř d m jse 20
Classic Rock
Alice Cooper
L
Rockový kmotr se zapovídal o Hollywood Vampires, o životě bez stresu a o bujarém mládí, kvůli kterému se neměl dožít třicítky
idé jako Alice Cooper nejspíš nemají vypínač. I ve chvíli, kdy si zasloužilý hollywoodský upír, rocková ikona a mistr makabrózních scén užíval oslavu svých pětasedmdesátin, kterou pro něj v Nashvillu uspořádal hitmaker Desmond Child, v myšlenkách se prý neustále vracel k plánování dalšího turné. „Jsem takový rockový Ziegfeld [Florenz Ziegfeld Jr. (1867–1932), americký producent a impresário],“ tvrdil bez přehnané skromnosti. „V hlavě se mi všechno točí kolem show. V jednom kuse dumám nad tím, jestli nová rekvizita bude líp fungovat v týhle písničce nebo v tamté.“ Alice se zrovna chystal na turné s Joem Perrym, Johnnym Deppem a Tommym Henriksenem, svými kolegy z Hollywood Vampires, a spolu s producentem Bobem Ezrinem měl také plné ruce práce s nahráváním nového alba Road (2023). „Když chystáme fungl novou pódiovou show, nastává takový ten pověstný klid před bouří... bouří sakra dobré zábavy.“
Jenny Risher / archiv Alice Coopera
Album Billion Dollar Babies (1973) letos oslavilo padesát let od vydání. Bude plánovaná výroční reedice obsáhlejší než Deluxe Edition z roku 2001? To si piš, chceme do toho vrazit bilion dolarů... Ne, dělám si prdel, s reedicema už většinou nemám nic společnýho. Když za mnou lidi z firmy s něčím takovým přijdou, obvykle jim řeknu něco jako: „Hele, mně je to šumák, pusťte se do toho.“ Jasný, mám rád historii tý původní kapely, ale to už je minulost. Mě zajímá spíš to, co bude dál. V době vydání alba vám bylo pětadvacet. Věřil byste tehdy, že budete za padesát let ještě pořád v branži? Tehdy jsem nečekal, že se vůbec dožiju třicítky – kámoši mi pak k těm třicátým narozeninám pořídili invalidní vozík. Pomohlo mi, že jsem přestal brát drogy a chlastat do němoty. Navíc jsem už sedmačtyřicet let šťastně ženatý, takže z mýho života zmizelo veškerý napětí. Stres zabíjí lidi rychleji než cokoli jinýho, takže fakt nemá cenu se nervovat kvůli penězům nebo kariéře. Už si nepotřebuju nic dokazovat.
Ptal se: Ian Fortnam
Jste taky zapojený do projektu Tommyho Henriksena Crossbone Skully… Tommy je kámoš, takže když tenhle projekt rozjel, všichni [z kapely Hollywood Vampires] jsme se chtěli přidat. Rovnou se mě zeptal, jestli chci hrát nějakou postavu, stejně tak Johnnyho [Deppa] a Joea [Perryho]. Táhneme to společně už dvanáct let a zatím nás to pořád baví. Nikdo si nestěžuje, že na něho v zákulisí nezbyl lahváč. Jsme v branži dost dlouho na to, aby nám nějaký požitkaření bylo u prdele. Když už mluvíme o Hollywood Vampires, jak se těšíte na další turné? Johnnyho ani Joea jsem neviděl skoro čtyři roky. Dojeli jsme poslední šňůru a přišel covid. Když jsme se letos na jaře sešli poprvý na zkoušce, povídám Johnnymu: „Tak co je novýho? Viděl jsem tě v takovým fajn seriálu...“ A pak jsem si ještě přisadil: „Mám nápad za všechny prachy. Ty a Amber [Heard, Deppova bývalá manželka] byste měli natočit remake Války Roseových. Byla by to bomba, každý den by v novinách mohli psát, kdo po kom hodil botu a podobný kraviny. A Brad [Pitt] a Angie [Jolie] by mohli hrát vaše rozvodový právníky.“ Johnny mě za tyhle řeči nezabil, takže turné bude a jsme na něj fakt natěšený. Hodně se mluví o tom, že třetí deska Hollywood Vampires by mohl být živák. Vzniknou během nadcházejícího turné nějaké záznamy? Kapele to naživo šlape parádně, takže by to nebyl špatný nápad. V Evropě budeme dva měsíce, nahrávat chceme každý večer. Mohli bychom použít jednu písničku z Belfastu, další z Budapešti nebo třeba z Mnichova. Jeden kousek z každýho koncertu by byl určitě fajn. Jak dlouho se vlastně znáte s Joem Perrym? V roce 1984 jsem měl ve Španělsku natáčet horor [Pes zabiják] a s Joem jsme pro něj chtěli napsat nějaký písničky. Můj manažer Shep Gordon nám sehnal na Long Islandu bejvák, tak jsme se do něj na pár dnů nastěhovali. Jenže se nám v jednom kuse něco ztrácelo: moje harmonika, Joeovy
struny... U večeře jsme pak slyšeli zvuky, jako by ve sklepě někdo stěhoval nábytek. Ne, fakt jsme si neřekli: „Vezmeme si baterky a půjdeme to prozkoumat.“ Vypadli jsme na ulici a já z budky volal Shepovi. Povídá mi: „No jo, o tomhle domě vznikl film Horor v Amityville (1979).“ A já na to: „A to jsi mi jako kurva chtěl říct kdy?“ Když později Joe se zbytkem Aerosmith nastoupil na odvykací léčbu, zůstali jste v kontaktu? Jaká je v takových situacích vaše hlavní rada? Udělej, cokoli je třeba, aby ses vyhnul lahvi. Já jsem se nikdy neodhodlal vyrazit na takový ty setkání anonymních alkoholiků. Když jsem se vrátil ze špitálu, vůbec jsem na chlast neměl chuť – a to jsem dřív pil jak duha. Byl to malý zázrak, že jsem se z toho dostal, a protože jsem křesťan, věřím, že mi tu druhou šanci dal Bůh. Kluci z Aero smith chodili na anonymní alkoholiky každý týden, to jsem na nich opravdu obdivoval. Prý jste dokonce pomáhal přestat s pitím několika hollywoodským celebritám. Byl jsem v tomhle ohledu něco jako Robin Williams, takže si všichni mysleli: „Když může přestat pít Alice Cooper, zvládnu to taky.“ Takže mi volaly různý filmový a hudební hvězdy, který chtěly vystřízlivět, a ptaly se, jak se mi to povedlo. Týhle role jsem se ujal rád, protože možná právě proto jsem dostal šanci – abych mohl pomáhat jiným lidem. Jak jste spokojený s následníkem dva roky starého alba Detroit Stories (2021), deskou Road? Dělal jsem s Bobem vlastně na dvou albech naráz, šlo ale o naprosto odlišný koncepce. To druhý bude hodně kytarový hard rock, Road je spíš takový svéráznější projekt. Pracujeme rychle, takže to doděláme a vyrazíme na turné. Nechápu, jak může některým kapelám nahrávání desky trvat třeba pět měsíců. Napíšu písničky, ve studiu nahrajeme všechny nástroje hezky pohromadě a já si pak jen hraju s vokály. Skoro všechno vzniká naživo – možná to album nebude znít jako deska Queen, ale zase to bude upřímný. Classic Rock
21
Get Your Kicks… Skladby Nejsi nevinná nebo Masér Franta v devadesátých letech zněly na každé rockové diskotéce, o dekádu později se zase stránky bulvárních deníků plnily zprávami o jejich kontroverzních videoklipech. Hardrockový kvartet Doga ani po pětatřiceti letech nesundal nohu z plynu, a letos dokonce míří na miniturné do zámoří Ptal se: Vojtěch Klíma
David Havlena
V
28
čele nezastavitelné rockové smečky z Karviné stojí už od jejího vzniku zpěvák a kytarista Roman „Izzi“ Izaiáš. Tohoto chlapíka si na koncertě s nikým jiným nespletete – vedle výrazné kozí bradky, spousty různých tetování a kytary typu flying-V je součástí jeho pódiové osobnosti vždy také jeden z jeho osobitých skotských kiltů. Classic Rock
A kdybyste ani tak neměli jasno, můžete se spolehnout ještě na akustické vodítko v podobě hurónského řevu „Kurva, jste tady?“, kterým Izzi vítá publikum při každém vystoupení. Před jedním z nich, které kapela v rámci svého letního turné odehrála na akci Dozvuky léta v České Třebové, jsme se s frontmanem Dogy sešli, abychom prodiskutovali jeho hudební zrání, roky
na cestách s životní kapelou a také nejnovější plány s deskou Respekt (2021) a turné Route 66. Na jaký nejstarší zážitek s hudbou si pamatujete? Když můj otec koupil první kazetový magnetofon, ještě za hlubokého totáče, schoval ho přede mnou na skříni. Pak byli rodiče
Doga v Kristových letech: (zleva) baskytarista Josef „Pepsi“ Inger, kytarista a zpěvák Roman „Izzi“ Izaiáš, bubeník Petr „Mrňus“ Vajda a kytarista Lumír „Lumos“ Krpec v roce 2021
on Route 66 v práci a já jsem si ho šel tajně zapnout. Poprvé v životě jsem tak uslyšel první kapelu – byla to tehdy myslím ABBA. Když jste časem začal poslouchat první rockové skupiny, kdo byli vaši tehdejší favoriti? Já jsem byl o něco mladší než mí kamarádi, co bydleli po okolí. Oni poslouchali spíš takové typu Sweet nebo Slade, což šlo do značné míry mimo mě. První rocková kapela, která se mi dostala opravdu pod kůži, byli Judas Priest s deskou Defenders of the Faith, což bylo někdy v roce 1984. Až dodneška, když si ji pustím, přesně vím, co kdy zazní.
Vy jste vyrůstal v Karviné – chodil jste v osmdesátých letech na nějaké tamější rockové kapely? O severní Moravě se říkalo, že je to bigbítový kraj, hrála tam spousta skvělých kapel, měl jsem rád třeba Hrot nebo Ingot. Přímo z Karviné taky pochází Miloš „Dodo“ Doležal, co tehdy hrál ve skupině Žádná křeč. Ještě před vojnou jsem s ním jezdíval do Prahy kupovat kytary. Samozřejmě tam hrála taky spousta zábavovek, co dělaly hlavně covery, vzpomínám si třeba na kapelu Perspektivy. Kdy jste sám začal hrát na kytaru? U mě to začalo tak, že jsem s ní viděl bratrance – to mi mohlo být dejme tomu
14 nebo 15 let. Záviděl jsem mu, jak po něm koukaly holky, tak jsem poprosil rodiče, jestli by mi nějakou kytaru taky nekoupili. Stála tehdy 250 Kčs, ale mě to po pár dnech přestalo bavit, takže skončila pověšená na zdi. Asi po roce jsem to na ni zkusil znovu, začal jsem trošku víc cvičit a najednou jsem hrál první písničky. Měl jste (nebo pořád máte) nějaký kytarový vzor? Jednu dobu jsem začal dělat klasiku, to jsem cvičil třeba šest hodin denně všechny ty Händely, Bachy a podobně. Asi po třech letech jsem zjistil, že je to úplně jiná cesta, než jakou bych se chtěl vydat. Začal Classic Rock
29
Getty Images
Dneska máme plno: Perry s Aerosmith během koncertu na washingtonském RFK Stadiu v květnu 1976
Nebylo to na vysokou Než jsi začal hrát na kytaru, chtěl ses stát oceánografem. Proč? Každé léto jsme jezdili na dovolenou k jezeru Sunapee ve státě New Hampshire, kde měli rodiče malou chatu. Strašně rád jsem trávil čas ve vodě a brzo jsem se začal potápět. Jako dítě jsem byl velký fanoušek [oceánografa a filmaře] Jacquese Cousteaua a snil jsem o tom, že bych se jednou mohl stát členem jeho týmu. Později jsem se setkal s několika vědci z Woodʼs Hole [oceánografický institut na poloostrově Cape Cod nedaleko Bostonu] a oni mi řekli: „To je super, že tě tyhle věci zajímají. Až doděláš vysokou, rádi tě nějak zapojíme.“ Jenže já jsem už ani na střední škole dvakrát nevynikal. Mělo to něco společného s vaší nediagnostikovanou poruchou ADHD? 42
Classic Rock
„A teď jako by spontánně zajásejte“: (zleva) Steven Tyler, Tom Hamilton, Joe Perry, Brad Whitford a Joey Kramer v zákulisí RFK Stadia To fakt nevím. Prostě jsem se nesžil s tehdejším způsobem výuky. Měl jsem dost mizerné známky, takže jít na vysokou nepřipadalo v úvahu. Už tehdy jsem miloval muziku, zvlášť tu rockovou, a cítil jsem, že v tomhle ohledu mám na víc než jen chodit na koncerty. A co vás tedy přimělo k tomu, že jste začal rock vedle poslouchání i hrát? Ve škole jsem byl vždycky tak trochu outsider a líbila se mi myšlenka udělat z party outsiderů ty největší borce. Na středoškolských plesech holky na parketu roztáčeli ti vysportovaní fešáci, zatímco pár kluků po straně pódia sledovalo kapelu – přesně to jsem byl i já. V muzice jsem měl útočiště, ve kterém mi
nikdo neřekl „ne“ – tedy kromě mých rodičů [smích]. Proto jsem začal brát kytaru vážně až později. Že by ze mě mohla být hvězda? To mě tehdy ani nenapadlo, stál jsem jen o to, být na pódiu s ostatními kluky a hrát muziku.
Potyčka v bufetu Vzpomínáte si na chvíli, kdy jste se na pódiu objevil poprvé? Měl jsem kapelu se dvěma kamarády. Zkoušeli jsme v garáži, dělali jsme hlavně covery – Dylana, The Byrds a tak podobně. Hráli jsme na jednom večírku, stáli jsme v rohu místnosti a moc nás bavilo se s těmi písničkami prát. Postupně jsme začali hrát na elektrifikované nástroje. V další skupině, jmenovala se Flash, jsme byli hodně
„Ty první dva roky jsme vydrželi pohromadě jen zázrakem. Kapely tehdy vznikaly a rozpadaly se jak na běžícím pásu“
Getty Images
dost zpomalilo, když od roku 2001 vydali včetně desky Honkinʼ on Bobo (2004), plné bluesových standardů, jen tři studiová alba, Joe Perry ale zůstává i nadále aktivní. Své síly dělí především mezi sólovou kariéru a superskupinu Hollywood Vampires, kterou založil v roce 2012 spolu s Alicem Cooperem a Johnnym Deppem. Zatímco se v pozadí mihla Billie, aby nakrmila zraněnou holubici, s Perrym jsme stoupali na metaforické vrcholy jeho kariéry i do průsmyků, ve kterých to s ním nevypadalo nejlépe. „Chtěli jsme prostě trochu rozvířit ty stojaté vody,“ zabásnil si kytarista o začátcích Aerosmith. Podařilo se jim mnohem víc než to.
Baron Wolman / Iconic Images
43
Classic Rock
z edice classic rock
Beatles
kompletní příběh Z
náte nějakou jinou rockovou kapelu, která by svým popkulturním vlivem předčila The Beatles? John Lennon, Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr podle odhadů prodali přes 600 milionů desek, tedy více než kterýkoli jiný umělec v historii, a dodnes setrvávají v pozicích rockových ikon. Ačkoli John a George už nejsou mezi námi, Paul a Ringo drží prapor své životní kapely stále zpříma a zůstávají aktivní jak ve studiu, tak na koncertních pódiích. Cesta na vrchol pro Fab Four rozhodně nebyla jednoduchá. Za přerodem party tvrďáků hrající rockʼnʼrollové standardy v unikátní stroj na rockové hity stály stovky koncertních štací v liverpoolském Cavern Clubu a v hamburských putykách, díky kterým se jádro kapely dokonale sehrálo. V letošním roce je tomu právě sedmdesát let, co po úspěchu hladová kapela se sérií hitových singlů a alb
začala obsazovat první příčky hitparád, čímž obrátila naruby nejprve Velkou Británii a poté i zbytek světa. Rozhodli jsme se proto tohle jubileum připomenout zbrusu novým bookazinem Beatles: kompletní příběh. Nastupte s námi do legendami opředené Žluté ponorky a vydejte se zkoumat hlubiny beatlovské tvorby. Cílem této publikace není jen přiblížit písně legendární čtveřice, ale také ukázat důsledky revoluce, kterou Beatles spustili v hudebním průmyslu. Přes období beatlemánie, ve kterém se skupina dokázala vyrovnat s masivní popularitou, budeme Fab Four sledovat až do dob, kdy se zřekli další koncertní kariéry a místo toho ve studiích Abbey Road produkovali přelomové psychedelické klenoty. A půjdeme ještě dál! Nevynecháme ani neveselé časy, v nichž mezi členy kapely vládly čím dál napjatější vztahy, které nakonec na jaře 1970
Právě v prodeji v trafikách, dobrých knihkupectvích a na www.mistrirocku.cz
58
Classic Rock
vyvrcholily rozpadem největší kapely všech dob, a přiblížíme také odkaz, který čtveřice liverpoolských hudebníků zanechala následujícím generacím. Užijte si s námi tuto velkolepou a nepředvídatelnou plavbu!
Help!, Perný den
Anatomie každého alba
Paul, John, George & Ringo
Poslední sbohem kapely
Profimedia
Beatles v televizní hitparádě Top of the Pops 16. června 1966
Classic Rock
Půl století rock’n’rollu pod proudem
Na podzim 2023 připadá veledůležité výročí založení AC/DC – jejich úsporné riffy a oplzlé texty tvoří součást jedné skvělé rockové jízdy už půlstoletí. U příležitosti této neopakovatelné události jsme požádali věhlasné osobnosti hudebního světa, aby se rozpovídaly o svých oblíbených deskách australských ikon. Na následujících stránkách se spolu s Paulem Stanleym (Kiss), Joem Elliottem (Def Leppard), Rickem Nielsenem (Cheap Trick) nebo Biffem Byfordem (Saxon) můžete zodpovědně rozhodnout, která z toho nespočtu klasik je ta vaše nej. Bude to Back in Black nebo Highway to Hell? High Voltage nebo The Razors Edge? My v redakci máme jasno – „Let there be rock...“
Getty Images
Ptali se: Poly Glass, Rich Hobson
Classic Rock
59