Stvoření Adama, 1511–1512. Část Michelangelovy rozsáhlé malby na klenbě Sixtinské kaple znázorňuje epizodu ze starozákonní knihy Genesis o Božském stvoření prvního člověka – Adama. Bylo to poprvé, kdy byl Bůh podán jako prostý, starší muž, a ne jako impozantní postava. Ruce obou mužů, které se téměř dotýkají, vytvářejí napětí a dynamiku okamžiku, v němž Bůh tvoří lidský život. Tento obraz byl v době svého odhalení revoluční a zůstává ikonický dodnes.
Úvod
Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni (1475–1564) byl sochař, malíř, architekt a básník. Patří k nejproslulejším osobnostem italské renesance a mnozí ho považují za největšího umělce všech dob. Už současníci rozpoznali Michelangelovo mimořádné nadání a často ho nazývali Il Divino (Božský). Ve vývoji západního umění od té doby zanechal obrovskou stopu. Michelangelo se narodil ve Florentské republice v období dnes známém jako vrcholná renesance a vytvořil některá z nejslavnějších uměleckých děl na světě, mezi nimi mramorové sousoší Pieta v chrámu sv. Petra ve Vatikánu, florentskou sochu Davida a fresky v Sixtinské kapli. Ve věku 74 let vystřídal Antonia da Sangalla mladšího (1484–1546) na postu hlavního architekta svatopetrské baziliky. Jako básník byl silně ovlivněn Dantem Alighierim (asi 1265–1321). Z jeho tvorby se dochovalo přes 300 básní, jakož i mnohé dopisy, které psal své rodině, přátelům nebo patronům. Zůstala i hojnosti skic k jeho uměleckým dílům. Odhalují mnohé – o něm samém, o jeho životě i jeho práci. V roce 1506, když mu bylo 31 let, ho florentská vláda vylíčila papeži jako „vynikajícího mladého muže, jemuž se v Itálii, a možná na celém světě, v jeho profesi nikdo nevyrovná“. Ještě za jeho života o něm byly napsány dvě biografie, a stal se tak prvním umělcem západního světa, který se dočkal toho, že mohl číst vlastní životopis. Život Michelangela Buonarrotiho od Ascania Condiviho (1525–1574) vyšel v roce 1553. Giorgio Vasari (1511–1574) napsal Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, které byly poprvé vydány roku 1550, s aktualizací v roce 1568. Vasari uvedl, že Michelangelovo dílo přesahuje dílo každého umělce ať živého, či mrtvého a že byl „největší nejen v jednom, ale ve všech třech uměních“. V tomto ohledu byl Michelangelo skutečným renesančním mužem a jeho život, dílo i věhlas navždy ovlivnily představu o tom, co to znamená být umělcem.
Detail Posledního soudu, 1534–1541. V této části fresky jsou spasení oddělováni od zatracených: ty první světci vytahují do nebe a ty druhé démoni stahují do pekla. Michelangelo na fresce pracoval přes šest roků. Když ji dokončil, bylo mu téměř 67 let.
ÚspěcH a smUtek
Detail Posledního soudu, 1534–1541. Uprostřed obrazu Kristus mocnými gesty řídí Boží soud. Po jeho pravici Panna Maria oroduje, aby pomohla trpícím. Obklopují je svalnatí světci a andělé malovaní narůžovělými tělovými odstíny. Zářivě modré pozadí navozuje dojem nekonečna a umocňuje hloubku kaple. Styl tohoto expresivního obrazu byl jedním z inspiračních zdrojů manýrismu.
Jakmile Michelangelo dokončil Poslední soud, papež Pavel III. mu zadal další dvě velké fresky ve své soukromé kapli Paolina (Cappella Paolina) v Papežském paláci. Michelangelo se zdráhal přijmout další malířskou práci, ale nakonec neměl na vybranou, a v roce 1542 se pustil do prvního obrazu. Znázorňuje proměnu svatého Pavla na cestě do Damašku. Námětem druhého díla je ukřižování prvního katolického papeže, svatého Petra. Michelangelo zároveň utvářel architektonickou podobu náhrobku Julia II. V lednu 1544 náhle zemřel jeden z jeho asistentů, šestnáctiletý Cecchino dei Bracci (1528–1544). Bankéř Luigi del Riccio, jenž byl strýcem chlapce a Michelangelovým přítelem, požádal umělce, aby navrhl Cecchinův hrob a napsal pár veršů jako epitaf. Zdá se, že Michelangelo měl k chlapci velmi blízko, když o něm napsal: „Bez krásných očí a veselé povahy… v něm teď žije duše má.“ Fresky apoštolů Pavla a Petra měly zdobit stěny po stranách oltáře Cappelly Paoliny a Michelangelův manýristický styl je zřejmý. Už to nebyly klasické, ideálně proporční postavy jako na stropě Sixtinské kaple. Místo toho jsou protáhlé, mírně zkreslené a spíše stylizované.
Obrácení svatého Pavla, asi 1542–1545. Římský voják Saul z Tarsu byl právě na cestě do Damašku, kde hodlal zatknout křesťany. Znenadání však zakusí božský zásah, který mu v záměru zabrání, sám se pak stane křesťanem a přijme jméno Pavel. Na plátně je zachycen okamžik, kdy Ježíš sestupuje na scénu a jeho světlo ozáří skupinu postav a především hlavního aktéra.