Svět tanků - třetí rozšířené vydání

154 slavných i zapomenutých obrněnců

do roku 1939 Druhá světová Studená válka současnost

Třetí rozšířené vydání

Encyklopedie

Svět tanků Ivo Pejčoch a kol.

Velká Británie do 1939

Tvůrci nové zbraně

Hlavním průkopmíkem tankového vývoje byla britská armáda. Právě ona nasadila obrněnce do boje poprvé a z Velké války vyšla doslova jako tanková velmoc

P

rvní pokusy o stavbu obrněných vozidel se ve Velké Británii datují již k samotnému počátku 20. století. Tyto konstrukce však měly ještě mnoho nedostatků, takže se sériové obrněné automobily objevily až kolem roku 1914.

Od přelomu století ale vznikaly také prototypy vozidel, která můžeme označit za předchůdce pozdějších tanků. Britská firma John Fowler and Company z Leedsu stavěla na přelomu 19. a 20. století traktory, poháněné parními stroji. Konvenční konstrukce měla čtyři ocelová kola, opatřená na obvodu žebrováním zamezujícím prokluzování v měkké půdě. Na jejich základě vzniklo roku 1900 čtyřicet souprav obrněných tahačů Armoured Road Locomotives, které britská armáda nasadila v druhé búrské válce (1899–1902). Za „lokomotivu“ vojáci zapřahali čtveřici přívěsných vozů s vojáky nebo materiálem, na konec soupravy ještě připojovali jeden či dva polní kanony.

Druhá búrská válka se tak stala prvním konfliktem, v němž byla na frontě nasazena obrněná technika, i když zatím ještě ve velmi primitivní podobě.

Pod patronací námořnictva Paradoxně neměla na budování britských pancéřových jednotek zásadní podíl pozemní armáda, nýbrž námořnictvo.

V západní Francii totiž po vypuknutí první světové války námořní letectvo RNAS (Royal Naval Air Service) používalo

12

několik letišť a velení se obávalo, že by se základny mohly stát cílem útoku německé kavalerie. Podobná hrozba visela i nad přístavy používanými k vykládání zásob. Pro obranu těchto klíčových bodů vznikly první jednotky obrněných automobilů – Armoured Squadrons. Tehdejší stroje ale většinou vznikaly přestavbou osobních nebo nákladních automobilů, jejichž konstrukce vůbec nepočítala s pohybem v složitějším terénu. Obrněné automobily proto zůstaly zpravidla odkázány na silnice nebo zpevněné cesty a charakter pozičních bojů na západní frontě jejich nasazení značně omezoval. Slabě pancéřovaná vozidla s nedostatečnou výzbrojí a nevýkonnými motory nepředstavovala zbraň schopnou prorazit nepřátelskou obranu a provést rozhodující průlom. Dosavadní experimenty prokázaly, že naději projít měsíční krajinou zvrásněnou výbuchy dělostřeleckých granátů a nedozírnými pásy zákopů měly jedině stroje postavené na pásových podvozcích. Tak došlo ke zkouškám a zahájení výroby historicky prvního obrněnce zařazeného do operační služby. Stroj se nazýval Mark I a z důvodů utajení jej Britové označili jako tank (nádrž na vodu). Toto jméno pak nové zbrani zůstalo.

Počáteční nedůvěra rychle zmizela, britští vojáci si tanky oblíbili a rádi se s nimi nechávali zvěčňovat na fotografiích

Velká Británie obrněných automobilech, které plnily významnou roli při průzkumu, ale prosadily se též na vedlejších bojištích. Britové s tímto druhem techniky velmi úspěšně operovali v Palestině, oblasti Středního východu i v dalších prostorech. Udává se, že Velká Británie v letech první světové války postavila 2 850 tanků a stovky obrněných automobilů.

Ruské intermezzo

Nakládka britského tanku Mark I, určeného pro spojeneckou carskou armádu Do bojové operace Britové novou zbraň poprvé nasadili 15. září 1916 u Flers–Courcelette v průběhu bitvy na Sommě, kde tanky jasně naznačily svou sílu a schopnosti. Továrny dodávaly další obrněnce a jejich počet u jednotek neustále stoupal. V létě 1916 měli Britové šest tankových rot, tvořících takzvanou Heavy Branch (Těžká větev), součást Machine Gun Corps (Kulometného sboru). Roty označené písmeny A až H byly v listopadu transformovány na prapory a s ohledem na stoupající počet i význam obrněnců došlo 28. července 1917 ke zformování samostatného tankového sboru – Tank Corps. V jeho sestavě se v létě 1918 nacházelo již 25 praporů, z nichž 18 operovalo ve Francii. Ve výzbroji se vedle stále výkonnějších těžkých tanků objevily i střední obrněnce.

Na sklonku války dokázali Britové připravit i první stroje dosud neznámých kategorií, naznačující vývoj v následujících desetiletích. Objevila se (v intencích doby) plnohodnotná samohybná děla, světlo světa spatřily i skutečné pásové obrněné transportéry. Stroje považované v době svého vzniku za pokus s nejistou budoucností se staly dodnes nezastupitelnou součást výzbroje moderních armád. Vedle nejvíce viditelných tanků probíhaly i práce na dalších zdokonalených

Britové také postavili jednotku, určenou k operacím na východní frontě. Oddíl obrněných automobilů Královského námořnictva dorazil do Ruska v květnu 1916, měl 28 obrněných, 22 nákladních, 7 osobních a 5 sanitních vozidel.

Tyto stroje obsluhovalo 42 důstojníků a 524 vojáků a poddůstojníků. Z obrněných automobilů bylo 12 typu Lanchester, 2 Rolls-Royce, 11 Ford T a 4 Pierce-Arrow, nesoucí kanon ráže 57 mm. V červenci 1916 se oddíl přesunul na Kavkaz, odkud podporoval ruské oddíly při útocích proti tureckým pozicím.

Automobily rovněž ostřelovaly postavení kurdských povstalců, vyrážely na akce hloubkového průzkumu a plnily širší spektrum úkolů. V létě 1917 byla jednotka nasazena při krytí ústupu ruských vojsk v Haliči.

Postavení britského oddílu zcela změnila bolševická revoluce. Když vypukla, útvar se nacházel v Kursku. Vzhledem k občanské válce padlo rozhodnutí všechny britské vojáky evakuovat do vlasti, zatímco vozidla musela zůstat v Rusku, protože ostrovní království nemělo kapacity k evakuaci do Anglie. Kompletní vozový park se tak dostal do rukou bolševiků, jejichž ozbrojené síly dokázaly stroje plně využít. Přeživší automobily Rudá armáda využívala hluboko do 20. let.

Zatímco Sověti zkoumali ukořistěné stroje a podnikali na poli obrněné techniky první krůčky, Velká Británie vyšla z první světové války jako tanková mocnost. Zkušenosti daly britským konstruktérům důležitý základ pro meziválečný vývoj. Nové stroje již nesly otočné věže a do jejich koncepcí se promítaly poznatky z technologického výzkumu, pokroku v metalurgii i zdokonalování pohonných jednotek.

Experimentální britské obrněné vozidlo Little Willie překonává mělký zákop během zkoušek prototypu v roce 1915

13

Německo

1939–1945

Se znamením smrtihlava Osádky německých tanků nosily černé uniformy a na výložkách lebku se zkříženými hnáty. Zde je vyobrazen Leutnant (poručík) v uniformě stylizované do období jara 1945. Jedná se o příslušníka výcvikové školy pro tankisty na území Protektorátu Böhmen und Mähren Speciální polní blůza pro tankové osádky (Feldbluse für Panzertruppe) vznikala spolu s vývojem tankových vojsk.

Tento typ uniformy byl představen v listopadu 1934. Kvůli častému kontaktu tankistů s oleji a mazivy měla vlněná uniforma černou barvu. Střihem šlo o blůzu do pasu, na které zcela chyběly vnější kapsy, jaké měly uniformy vojáků jiných zbraní. Tankisté ale mohli využít velkou vnitřní náprsní kapsu.

Vzhledem k omezenému prostoru v tanku musel být celý stejnokroj maximálně jednoduchý a účelný, mimo jiné i kvůli rychlému a bezproblémovému opuštění obrněného vozidla v případě nouze.

Opasek s dvoutrnnou přezkou (Koppel und Zweidornschnalle) vycházel z modelu používaného meziválečným Reichswehrem.

Byl určen pro důstojníky. Podobný typ používaly i různé politické a polovojenské organizace třetí říše a nosil se prakticky v nezměněné podobě až do konce války.

Laryngofon (Kehlkopfmikrofon, slangově také krkafon) měl příslušník obrněných sil umístěný na hrtanu. Umožňoval mu komunikaci i v tak hlučném prostředí, jakým je jedoucí tank. V průběhu války došlo k drobným modifikacím, ale tvar a funkčnost zůstala zachována již z předválečného období.

Kravata (Halsbinde) černé barvy, používaná příslušníky tankových jednotek po celou válku.

Plátěná košile (Hemd) v zelené barvě, k jejímu zavedení došlo v roce 1944.

Předchozí modely měly šedivou barvu.

Stuha Železného kříže II. třídy provlečená první horní knoflíkovou dírkou blůzy.

Pouzdro na pistoli Walther P38 (Pistolentasche P38), jež byla v roce 1938 představena jako náhrada za pistoli Luger P.08, která se používala již od první světové války. Postupně ji skutečně začala nahrazovat, i když výroba P.08 trvala až do roku 1943. Pistole P38 se zpočátku dodávala v tvrdém „„kufrovém“ koženém pouzdře, které má i příslušník obrněných sil. Od konce roku 1943 se začalo vyrábět i měkké skládací pouzdro.

Kalhoty pro osádky obrněných vozidel (Feldhose für Panzertruppe) byly spolu s blůzou představeny v listopadu 1934. V průběhu války se jejich vzhled a střih nijak výrazně nezměnily. Lišil se pouze použitý materiál, kdy privátně zakoupené blůzy a kalhoty (šité na míru) využívaly lepších materiálů než ty, které voják „ nafasoval“. Vpředu i vzadu měly kalhoty kapsy s příklopkami na zapínání, vpravo od poklopce pak byla vsazena také malá hodinková kapsička.

Na nohou má voják kožené kotníkové boty (Schnürschuhe) a nepředpisově vyhrnuté ponožky.

72

Detail nárameníku poručíka tankových vojsk

Německo Sluchátka (Doppel Kopffernhörer) používali jak radisté, tak příslušníci obrněných sil. Na fotografii jsou vyobrazena sluchátka model Dfh.b, která mají navíc gumové návleky, tlumící okolní zvuky.

V červnu 1943 došlo k zavedení polní čepice vzor 43 (Einheitsfeldmütze M43) jakožto standardizovaného vzoru pokrývky hlavy, který měl postupně nahradit lodičky. U důstojníků můžeme vidět spíše brigadýrky, ale nosily se i polní čepice. Od těch pro vojáky se lišily zejména stříbrnou nití, která lemovala její horní okraj. Vyobrazená polní čepice je vyrobená privátně, což lze vydedukovat z kovové orlice a kokardy z náhradního materiálu. Na standardní polní čepice se používalo plátěné BeVo ošití (od firmy Bandfabrik Ewald Vorsteher).

Tento tankista si z vycházkové čepice vyňal výztuhu, aby si přes ni mohl nasadit sluchátka.

Meldekartentasche M35 neboli pouzdro na mapy vycházelo ze vzoru, který používal meziválečný Reichswehr. V letech 1936 a 1938 došlo k drobným modifikacím a pouzdra v rané i pozdější verzi se pak vyráběla po celou válku beze změn.

Výložky s růžovou barvou tankisté zdědili od motorizovaných přepravních jednotek, které ji dostaly již v roce 1919.

Přepínač komunikačních okruhů.

V ruské zimě tvořily nezbytnou součást výstroje rukavice. Zpočátku šlo o palčáky, poté se přešlo na prstové rukavice, aby mohl tankista mačkat spoušť ručních zbraní. Rukavice byly také propojeny šňůrkou protaženou skrz rukávy, aby se zamezilo jejich ztrátě.

Kanystr na pohonné hmoty o obsahu 20 l v barvě Dunkelgelb

73

1939–1945

Sovětský svaz

Slavný tank, slavní tankisté

T-34 je nepochybně legendou druhé světové války. Právě ve věžích těchto obrněnců bojovala řada úspěšných sovětských tankistů. Tito muži si dokázali připsat na konto desítky německých strojů a mnozí z nich byli nositeli Zlaté hvězdy Hrdiny SSSR Tank T-34 poháněl vznětový čtyřdobý kapalinou chlazený motor V-2-34. Šlo o dvanáctiválec s přímým vstřikováním paliva. Velkou výhodu představovalo, že nafta vzplane mnohem hůř než benzin, což dávalo osádce při zásahu větší šanci na přežití.

Vnější palivová nádrž měla objem 90 l.

Tank je obvykle nesl tři. Pro srovnání – objem těch vnitřních činil 570 l.

Pět párů pojezdových kol bylo zavěšených na vlečných ramenech, vypružených vinutými pružinami. Napínací kola se nacházela vpředu, hnací v zadní části podvozku.

Sovětská tanková esa 52

34

vítězství

Ve službě: 1941 (5 měsíců) Dmitrij Lavriněnko (1914–1941)

T-34/76

82

32

vítězství

vítězství

Ve službě: 1941–1945 (47 měsíců) Ivan Korolkov (1915–1973)

KV-1

T-34/85

Ve službě: 1942–1945 (34 měsíců) Vladimir Bočkovskij (1923–1999)

T-34/76

T-34/85

Sovětský svaz

Věž se svařovala z ocelových plechů, v pozdější fázi války se odlévala.

Obrněnec byl ve verzi T-34/76 vyzbrojen kanonem F-34 ráže 76,2 mm. Hlaveň měla délku 42 ráží, tedy 3,2 m. Standardní protitankový granát BR-350A vážící 6,3 kg probil na vzdálenost půl kilometru pancíř o síle 69 mm. Na dvojnásobnou vzdálenost prorazil 61mm a na kilometr a půl 54mm pancíř. To bohatě stačilo na 30mm pancéřování tanku PzKpfw III. Rovněž kinetická energie náboje z děla T-34 byla mnohem vyšší než u hlavní zbraně PzKpfw III. Ještě více překonával svými vlastnostmi tank PzKpfw IV, jehož kanon ráže 75 mm s krátkou hlavní pro souboj s T-34 zcela nedostačoval.

Spodní kulomet DT ráže 7,92 mm byl uložen v kloubové lafetě.

Korbu tvořila samonosná skříň z válcovaných plechů, částečně i z odlitků.

Dělila se na řidičský, bojový, motorový a převodový prostor. Pancíře korby byly výrazně skloněné, což podstatně zvyšovalo odolnost.

Padesát centimetrů široký pás o 72 článcích dával tanku velkou průchodivost terénem.

30

30

vítězství

Ve službě: 1941–1942 (8 měsíců) Konstantin Samochin (1915–1942)

BT-7

T-34/76

29

vítězství

vítězství

Ve službě: 1941–1944 (31 měsíců) Alexandr Burda (1911–1944)

T-35

T-28

Ve službě: 1941–1945 (47 měsíců) Vasilij Storoženko (1918–1991)

T-34/76

T-28

T-34/76

T-34/85

83