V zajetí hrůzy, šílenství a děsu

EDUARD ŠTĚPAŘ

Své příběhy psal a současně je i žil

Na začátku této krátké předmluvy budiž předesláno, že nebude objektivní, protože autor knihy je můj dobrý kamarád, si-hing (tj. starší kung-fu bratr) a šerif trampské osady, jejímž jsem hrdým členem. Některé informace tedy mohou být nadsazené, jiné notně zkreslené, nebo vůbec nemusí odpovídat skutečnosti.

Eduard Štěpař je autor žánrový a vůbec nezastírá, že píše brak; dokonce se k tomu hlásí a je na to pyšný. Všemožné motivy si půjčuje téměř odevšad a následně je přetváří a různě variuje. Nejedná se ale o vykrádání, nýbrž o opětovné vdechnutí života použitým dílům a hold jejich tvůrcům. Co se týče žánrů, tak je to autor všežravý. Začal s tradičními čínskými bojovými wuxia povídkami, pak pokračoval trampskou literaturou a „divnými“ westerny, přičemž obojí infikoval hororovými, fantastickými a občas i sci-fi motivy. V předchozí knize Kecy nemaj cenu jsme dokonce mohli číst loupežnické příběhy, alternativně-historické burlesky, humorné miniatury i povídky o tajných společnostech.

Už tehdy bylo jasné, že jej do své zhoubné moci lapily propasti nevyslovitelné hrůzy, které ve svých dílech stvořili průkopníci hororového žánru, seskupení kolem časopisu Weird Tales, konkrétně mýtus Cthulhu H. P. Lovecrafta, heroická fantastika Roberta E. Howarda nebo temné horory Clarka Ashtona Smithe. Eduard Štěpař se na tento morózní svět plný prastarých nestvůr a ve skrytu

žijících slizkých stvoření napojil intuitivním způsobem a vydatně z něho čerpá. Zároveň ho rozhojňuje a obohacuje něčím, co ještě literatura nezažila: kromě toho, že ho spojuje se starověkými či raně středověkými hrdinskými příběhy, což ostatně dělal i Howard, vypouští tyto děsivé obludy mezi trampy, do kulis ospalého socialistického městečka, na ostrov s lidojedy neposkvrněnými civilizací, ale třeba i do podzemí své domovské továrny.

Ve dvaadvaceti povídkách této knihy nalezneme ale i další zdroje inspirace. Zmínit můžeme legendární edici Karavana nebo rodokapsy a všemožné braky, které od malička lačně hltá a jejichž styl si dokonale osvojil, o čemž mimo jiné svědčí nejrozsáhlejší poslední barbarský oddíl této knihy. Jeho nekonečná touha po nových námětech budoucích povídek se projevuje různě: hledá na „wikišce“, čte současné autory žánru new weird i kroniky z období raného křesťanství, zajímá se o mytologii, pověsti a stará i nová vyprávění, pídí se po historických zajímavostech a lokálních historkách. V jeho bádání je přítomno něco z prvotní dětské fascinace příběhy o neznámu a dobrodružstvích, což je myslím dobře vystiženo na začátku povídky Hrůzný rituál: „Přiznám se bez mučení. Kdybych někdy během našich klukovských výprav našel na některé z půd opuštěných domů kufr plný prvorepublikových rodokapsů, úplně bez ostychu bych se na naši klukovskou partu vykašlal a hledal bych vzrušující dobrodružství na zažloutlých stránkách téhle brakové literatury.“ Jakési osobní vyznání této iniciační literatuře je přítomno v trilogii Spící hrozba dávného kultu, v níž se autor vrací do Bíliny svého dětství a oživuje tu zasuté příběhy, které tehdy jitřily jeho dětskou fantazii.

V Eduardově tvorbě vždy najdeme osobní či autobiografické motivy a nejinak tomu je i v knize V zajetí hrůzy, šílenství a děsu. Jsou tu jeho zatím asi nejlepší díla, mezi něž osobně řadím Strom života a smrti, Bořeňskou čarodějnici i kusy z oddílu Děsy dávných věků. Ty jsou zároveň vyváženy lehčími příběhy, které povětšinou vznikly pro radost autorovu i pro pobavení čtenářů při živém čtení, což je velmi důležitý aspekt autorova díla. Zábavnější povídky nalezneme zejména v oddílu Blankensteinské horory.

Vždy mě fascinovaly Eduardovy sešity plné příběhů psaných charakteristickým rukopisem, které jsou občas vybavené i vlastnoručními ilustracemi. Ovšem hlava mi nikdy nebrala, že píše z jedné vody načisto, téměř bez oprav a přepisování. Už těch sešitů má v knihovně pěknou řádku, přičemž spoustu z nich někam založil a nemůže je najít, některé půjčil a už se mu nevrátily a jiné třeba hodil do ohně v záchvatu zuřivosti v okamžiku, kdy už bylo auditorium tak opilé, že se přestalo soustředit na děj a neuctivě narušovalo spisovatelovo čtení svými žvásty. Ano, i já jsem vinen.

Nedalo mi to a musel jsem si představovat, jak asi jeho příběhy vznikají. Dodnes mám za to, že se tak děje během těžké a jednotvárné manuální práce, kterou vykonává v jedné pražské fabrice. Tělo jede na setrvačník, ale hlava spřádá další fantastický příběh, v němž spisovatel zpracovává své aktuální literární vzory, podněty z hovorů, bezuzdné nápady i všemožné životní události. Příběh od počátku do konce vymyslí a ve volné chvíli ho pouze přepíše na papír. Tak

to bezesporu je. Jenže tahle má představa o tvůrčí metodě byla nedávno poněkud narušena během jednoho čundru v Jizerských horách. Seděli jsme v lese u ohně, pili trutnovskou jedenáctku a v průběhu večera Eda najednou přišel s tím, že se vrátí k psaní westernů. A abychom viděli, že to myslí vážně, začal z hlavy sypat fantasmagorický příběh z divokého západu, který by se dal rovnou přepisovat. Magický okamžik. Druhý den už sice nevěděl, o čem kovbojka byla, ale vůbec nepochybuju, že se opět v pravý čas zhmotní na papíře.

Občas se prostě zdá, že je autor schopný napojit se na nějaký tajemný zdroj kreativity, který leží mimo známý svět kdesi v kolektivním vědomí či nevědomí, a přímo z něj čerpat, o čemž ostatně svědčí i schopnost nasát pravidla, atmosféru i stylistiku jakéhokoliv žánru. Tuto bytostnou tvůrčí schopnost autor v jedné povídce nevědomky vtělil do svého alterega Bédy Štěpničky, který „své příběhy psal a současně je i žil“.

Eduard píše hodně. Nejedná se ale o grafomanii, nýbrž o životní nutnost. Svůj volný čas dělí mezi cvičení kung-fu (které vlastně stálo i na počátku jeho literární kariéry), čundry a psaní, přičemž poslední dvě aktivity se často prolínají. Součástí jeho tvorby jsou i akvarelové malby, které se bez váhání dají označit za naivní umění. Ostatně sám autor o nich tvrdí, že je dělá pro radost a používá je jako podpůrný materiál pro své psaní, případně jako dárky pro kamarády. Za naivní, syrové či outsiderské už se ale nedají označit povídky z předkládané knihy. V jeho čtvrté knize je patrné, že autorsky zraje. Setkáváme se tu s komplikovanějšími příběhy, s delšími tematickými cykly, intertextuálními vtípky, s výboji fantazie, které jsou rázem uzemněny drtivou banalitou všedního dne.

Materiál knihy se pomazaným hlavám může jevit jako bizarní eklekticismus. Jenže i v něm se dá rozkošnicky rochnit a bavit se povědomými prvky, které se dostaly do naprosto neuvěřitelného kontextu. Užít si jde ale i to, že se autor neštítí naturalisticky proniknout na různé okraje – do životů štamgastů zaplivaných hospod na periferii, bezdomovců, narkomanů i zástupců bílé lůzy. Nejedná se tu ale o samoúčelný exotismus či exploataci. Jde o život věrně odkoukaný a zažitý, tedy autentický.

Tahle literatura pro mě o několik řádů překonává tuzemský žánrový průměr. Někdo by mohl namítnout, že jsou jeho povídky staromilské, jiný by se pohoršoval nad množstvím sprosťáren, další by je odbyl slovy „tohle už tu bylo“. Jenže dneska už tu bylo všechno, a to hned několikrát. Osobně mi přijde důležité, že z Eduardových povídek mocně vane duch života a že jsou psány s výše zmíněnou nehledanou vášní, bez jakékoliv vypočítavosti a ambicí. Píše tak, jak žije, na nic si nehraje a tvorbu k životu potřebuje stejně, jako čerstvý vzduch, spánek, pivo nebo výlety do přírody s partou kamarádů. Právě tohle ryzí nadšení, zájem o svět

kolem sebe a neustálý údiv, objevování a zkoumání reality, je indikátor toho, že pobývá přímo u pramene. Kdo přijde o tuto možnost užívat radosti ze života i z toho, co dělá, jako by byl mrtvý. V tom nám budiž Eduard živoucí inspirací.

Kdyby náš spisovatel žil v dávných dobách bardů, skaldů a kmenových šamanů, jistě by vykonával roli vypravěče, kronikáře či zaříkávače, uchvacujícího publikum proudem řeči a svou bezuzdnou fantazií. A taky je možné, že by ho upálili nebo jinak rituálně zamordovali. Ať tak, nebo tak, dokáže strhnout svým nadšením pro příběhy, jimiž momentálně žije – a to i když o to třeba zrovna vůbec nestojíte. Vzpomínám si na jedno šedivé zimní ráno pod převisem v Roverkách, kdy jsem se vzbudil se strašným sušákem, promrzlý a hloupý z divokého koktejlu předešlého večera. Eduard se vyklubal ze spacáku, sednul si k ohni a nastartoval to, čemu se mezi zasvěcenými přezdívá Rádio Eda. Začal vyprávět o historii, starých národech, hranicích dávných říší, plynule přeskakoval od historických účesů k nesouvisejícím indiánským reáliím, pak začal cosi prozpěvovat, složil báseň o Vargu Vikernesovi a vymyslel si vikingské jméno Edwulf… Jeho zábavně-vzdělávací podcast jsme si užívali až do odpoledne, než jsme se zasněženými roklemi dostali na nádraží do Blíževedel.

Jak už jsem zmiňoval, Eduardovo čtení je rituál, který doprovází většinu našich výjezdů do přírody. U ohně, v hospodě, nebo v legendární trampské boudě Fort Oregano zkouší na svých osadnících, jak povídky fungují a jestli se setkají se čtenářským zájmem. Pomiňme fakt, že tyto zkoušky jsou občas dost pochybné, neboť během těchto vzácných chvil je vědomí posluchačů často unavené celodenním pochodem a mixem různých omamných látek. Ne nadarmo se totiž osada, kterou Eda alias Střep založil a jíž také dělá čestného doživotního šerifa, jmenuje T. O. Fetišáci. Název získala podle subkultury z osmdesátých let, která vedle pankáčů, depešáků, italů, veksláků a skinů působila v Severočeském kraji a vyznačovala se tím, že pila lahváče, „fetovala“ topinky smažené na induloně a obecně se chovala velmi volnomyšlenkářsky. Fetišáci, kteří se v nové knize vrací a vydávají se tu na čundr, se v autorově tvorbě ukázali poprvé v jeho předchozí knize, v nejoblíbenější povídce Muž, který jezdil na psu. Ta je v Eduardově díle podobným mezníkem, jako Odysseus mezi knihami Jamese Joyce, píseň Hotel California v repertoáru skupiny Eagles nebo Tenkrát na západě ve filmografii Sergia Leoneho. Posluchačstvo si tuto povídku žádá stále dokola a autor už jí má plné zuby. Takže se nedivte, že když ji po Edovi budete chtít přečíst, pošle vás někam a bude říkat cosi o tom, že jsou jeho čtenáři nevděční a líbí se jim jen ty největší blbosti. Jenže co naplat – jemu se ty blbosti tak skvěle daří!

Karel Kouba

ČUNDRY PLNÉ HRŮZY ANEB

PROKLETÉ LESNÍ STEZKY

Vitínská hlava

Je pátek a po celotýdenním přežívání v práci jsem konečně na čundru. Na zádech táhnu bágl a sleduju kroky svého kamaráda Karla. Míříme bukovými lesy k zaniklé vesnici Vitín, která zde stávala v kopcích kousek od Velkého Března. Dříve byla obydlená sudetskými Němci, nyní je tato obec opuštěná, zchátralá a zarostlá náletovými dřevinami. Po neudržované lesní cestě jsme konečně došli mezi ruiny někdejších domů a chalup. Shodili jsme ze zad batohy a Karel vyndal z boční kapsy svého kletru prádelní šňůru, na jejímž konci měl uvázaný bytelný magnet. Vydali jsme se k blízkým troskám zdí, kde byla pobořená studna. Karel do té studny magnet spustil a oba jsme doufali, že se na něj přichytí nějaký relikt dob minulých. Když budeme mít štěstí, tak vytáhneme starou rezivou pistoli, ale úplně by stačila třeba i podkova nebo rezavej pant od vrat. Koneckonců i to je poklad.

Napjatě jsme prozkoumávali dno studny, když v tom nás vyrušil hrubý a dosti neurvalý hlas: „Kurva fix, todle je můj flek! Koukejte táhnout do prdele,“ hulákal na nás obtloustlej plešatej chlápek v maskáčích a s detektorem kovů ve svých masitých rukou. Měl jsem sto chutí tomu hulvátovi jednu vrazit, ale byl krásný jarní den a ještě jsme měli sraz s naším kamarádem Novozélandským Samem, tak proč si kazit víkend sporem s nějakým blbem. Mávli jsme nad tím rukou a pokračovali v cestě. ***

Ten chlapík si říkal Berta, plným jménem Bartoloměj Vozihnůj. Byl nezaměstnaný a kvůli své letoře vlastně i nezaměstnatelný. Doma živil manželku, která byla alkoholička, což měli oba manželé společné. Žily s nimi dvě děti, které vyženil. Vlastně teď už jen jedno dítě, protože holka měla dost fištrónu na to, aby z téhle povedené domácnosti včas utekla. Rodiče neschopní chlastáci a brácha, který

svoje mládí prožil mezi čórkami a levným pikem, říznutým hnojivem na kytky. Co je tohle za domov? Jen ty ezoterické knihy o Keltech, co u nich během svého útěku zapomněla, ji trochu mrzely. Zaopatřit tuhle rodinku s rekordní spotřebou alkoholu a sem tam i pervitinu nebylo úplně snadné. Sociální dávky byly nízké, takže si Berta Vozihnůj sehnal z druhé ruky detektor a obcházel s ním kopce kolem Labe. Když něco našel, tak to hned šel střelit do Neštěmic k židu Lajblovi, zvanému Řezník, který se živil jako překupník kradených starožitností. Berta čas od času něco našel, sem tam dokonce zlaté lžičky s říšskou svastikou, staré mince nebo zlatý prsten s rubínem. To vše mu Lajbl vždy dobře zaplatil, jen jednou jej ale Řezník varoval, když mu Berta přinesl meč z doby bronzové: „Hele, Berto, nosíš mi fakt dobrý věci. Kam se na tebe ostatní detektoráři serou.“ Řezník podával Vozihnojovi láhev pálenky a ten si z ní zhluboka nahnul. Překupník ale pokračoval varovným hlasem: „Ale dej si pozor, ať nikdy nenajdeš darovací prsten SS!“ Potom mu ukázal fotku z katalogu, aby viděl, jak ten prsten vypadá. Berta si hlasitě odříhl a nechápavě se svým telecím hlasem zeptal: „Vole a proč? Dyk je to Třetí říše, to se dobře platí!“ Řezník hodil katalog zpátky na pult a ucedil: „Všichni detektoráři, co ten prsten našli a donesli mi ho, si vydělaný love moc neužili. Prostě proto, že pak brzo chcípli!“ Vozihnůj otevřel udiveně svá děravá ústa a po Řezníkovi zopakoval: „Chcípli?“ Řezník to důrazně zopakoval: „Jasan, vole chcípli! Protože najít tenhle prsten nosí smrt. Něco jako prokletí, vole.“

Tenhle zlotřilý detektorář se prodíral lesním podrostem kolem zaniklé obce Vitín a vzpomínal na Lajblovo varování. Nic dnes nenašel, tak byl naštvanej. „Dneska mám fakt smůlu! A ještě mi vlezou do revíru ty dva kokoti s magnetem na provázku. Teď by mi už jenom chybělo najít ten prokletej esesáckej prstýnek,“ mumlal si Vozihnůj pro sebe. Ale jak byl rozčílený, tak zakopl o jakýsi kámen: „Jau, do prdele práce,“ zařval vztekle a zvedl ten šutr ze země, aby s ním vzteky někam mrštil. Ale při pohledu na něj Bertova tvář zpozorněla. Udiveně koukal na kámen, z něhož odstranil zaschlou hlínu, aby se ujistil, jestli se mu to nezdá. Ne, tohle nebyl obyčejný šutr. Vozihnůj hleděl do dávné lidské tváře, vytesané do kusu opuky v časech, kdy ještě v těchto horách nezněla slovanská ani germánská řeč. Obličej té kamenné hlavy byl plochý a měl pod nosem nakroucené kníry. Vlasy jako by měl svázané do copánků a místy byly na hlavě drobné praskliny. „Tak aspoň něco,“ prohlásil Vozihnůj, nález vložil do batůžku a pomalu se šoural domů.

Slunce už se klonilo k západu, když jeho klíč cvakl v zámku panelákového bytu tři plus jedna. „Táto, cos našel,“ vítal Bertu mezi dveřmi adoptivní pubertální syn Dan. Berta vyndal kamennou hlavu a položil ji v předsíni na botník, takže hleděla na prosklené dveře jeho ložnice. „Kde je máma,“ zeptal se netečně

Dana, když si vyndal z chladničky lahváče s etiketou, na níž byl vyobrazen tlustý spokojený vousáč s doutníkem, a otevřel ho svými zuby, které měl jak noty na buben. „Fízlové říkali, že je v cele předběžného zadržení,“ řekl znuděným hlasem Dan. „Cože? Co zase provedla,“ zeptal se ho otčím. „Ale, prodavač z kiosku jí prej nechtěl dát na sekeru, tak ho vožralá bodla nožem.“ Berta se na to zatvářil dost lhostejně, dopil svého Březňáka a řekl: „Zejtra tu sošku střelím Lajblovi a budou love. Teď jdu ale hnípat.“ Nevlastní synátor se ho zeptal: „Co je to za hlavu?“ Berta jen zle zabručel: „Nějaká socha po Němcích nebo co. Doufám, že mi za to dá Lajbl aspoň pětikilo.“ Vozihnůj odešel do ložnice a zavřel za sebou prosklené dveře. Dan šel do svého pokoje a z police vyndal knížku o Keltech v Čechách, která tu zůstala po ségře. Na jejích deskách byla vyobrazena téměř totožná hlava, jakou teď měli v předsíni na botníku. „Kdepak, fotr. Hovno pětikilo od toho vychcanýho židáka Lajbla. Za to bude mnohem víc. Nakoupím perník a můj nosánek se poměje!“ V hlavě Vozihnojova nevlastního syna se před spaním zrodil podlý plán.

Oba už spali tvrdým spánkem, když Bertu náhle probudilo pronikavé nazelenalé světlo, které prosvítalo skrze matné sklo ve dveřích ložnice. „Kurva, co to je,“ nadával Berta a v trenkách a tílku se vyhrabal z peřin, nasadil si děravé papuče a směrem k předsíni zařval: „Dane, seš to ty?“ Pak cvakl klikou od dveří a tam spatřil něco neskutečného. Z očí té kamenné hlavy vycházel intenzivní proud světla, které měnilo barvy. Ta hlava se už neusmívala tak tajemně jako dřív a náhle promluvila hrozivým hlasem: „Ty prašivej pse, koukej mě vrátit tam, kde jsi mě našel, nebo najdeš něco, cos nikdy najít nechtěl a bídně zhyneš!“

Zpocený Berta se probudil z noční můry. Ztěžka se probral a vypotácel se z postele. Otevřel dveře do předsíně a sípavě funěl: „Kurva do prdele, zkurvená hlava!“ Do Bertova nadávání se otevřely dveře od protějšího pokoje, Dan stanul před vyděšeným otčímem a ptá se ho: „Fotr, co jančíš?!“

Bartoloměj Vozihnůj jen těžce oddechoval a hlasem ufuněného astmatika říkal: „Ta hlava! To mi musí z bytu! Zejtra ji vrátím zpátky do Vitína!“ Když za sebou Berta zavřel dveře od ložnice, jeho nevlastní syn se jen ušklíbl a pomyslel si: „To zrovna, fotr! Doufám, že budeš vyspávat do pravýho poledne, jak máš ve zvyku, ať můžu v klidu provést svůj byznys,“ řekl si pro sebe. Tušil, že je ta hlava opravdu cenná a až ji prodá, bude na piko a chlast a možná něco zbude i na koláče pro mámu do kriminálu.

Druhý den seděl pan Kaiser z ústeckého muzea v kanceláři ředitele Archivu města Ústí nad Labem. Oba řešili něco ohledně připravované výstavy. Přerušilo je ale zaťukání na dveře. „Ano? Dále,“ zahlásil ředitel archivu. Pan Kaiser zvedl oči od lejster a narovnal si brýle. Ty mu společně s šedivým vousem dodávaly direktivní a autoritativní vzhled. Ve škvíře mezi dveřmi se objevil obličej starší

dámy: „Pane řediteli, chce s vámi mluvit nějaký podivný člověk. Je velmi neodbytný.“ Ředitel si dal ruce za hlavu a odevzdaným hlasem řekl: „To je určitě ten ožralec, co mi na Blansku zničil dubovej špalek na štípání dřeva a neumyl hrníčky. Klidně ho pusťte dál.“ Ale jaké bylo překvapení doktora Karlíčka, jak se ředitel jmenoval, když se před ním neobjevil anarchista, požitkářský opilec a literát, kterému na své chalupě na Blansku poskytl dočasný azyl, ale nějaký kluk v mikině s kapucí na hlavě. Podle zažloutlého a strhaného obličeje poznal, že je to zjevně smažka. Zakuklený návštěvník ihned vyndal z batohu podivnou kamennou hlavu, položil ji na psací stůl a drzým hlasem se zeptal: „Kolik za to můžu dostat?“ Pan Kaiser pohlédl znaleckým okem na ten prastarý artefakt a jeho obličej náhle nabyl výrazu trestajícího Dia Hromovládce. Přísně a nesmlouvavě zakuklenci pravil: „Počítám, že asi tak pět let kriminálu, mladý muži.“ Ten hoch zprvu znejistěl, pak ale v návalu záchvatu paranoie utekl z kanceláře a ztratil se na ulici.

Pan Kaiser si skrze dioptrie znalecky prohlížel ten starobylý kus kamene. „Teda nejsem odborník, ale tohle je ze stejného materiálu, jako ta hlava ze Mšeckých Žehrovic. Pokud to není podvrh, mohl by to být naprostý unikát!“

Pak se zhluboka nadechl a dodal: „Ale toho výtečníka jsem vylekal tak, že jsme se ho ani nestihli zeptat, kde tu hlavu našel.“ Doktor Karlíček se zamyslel a pak řekl: „Myslím, že to je mladej od toho detektoráře Vozihnoje z Neštěmic. Stoprocentně to doma čajznul fotrovi, aby měl na fet. A slyšel jsem o tom, že Vozihnůj má rajón na Vitíně.“ Pan Kaiser se zatvářil překvapeně a zeptal se: „A tam snad bylo nějaké laténské osídlení?“ Ředitel archívu jen pokrčil rameny a dodal: „Netuším. A nechápu, proč to tahal za mnou do archivu a nešel s tím rovnou do muzea.“

Když se Daniel Poleno, jak se celým jménem jmenoval Vozihnojův nevlastní syn, vrátil domů, tak bylo hodně zle. Hned mezi dveřmi jej otčím začal fackovat a řvát na něj, kam že dal tu zasranou hlavu. Zprvu se snažil zapírat, ale pěsti a kopance jej donutily, aby kápl božskou a řekl celou pravdu. „Ty jeden debile! Pročs’ jim tam tu hlavu nechával! To seš čórkař? Nic ses ode mě nenaučil!“ Dan Poleno vzlykal a zoufale oponoval: „Ale fotr, vždyť mi vyhrožovali kriminálem!“

Bertu Vozihnoje zcela ovládlo zoufalství. Čapl z rohu předsíně svůj detektor a odevzdaně zaskuhral: „Nesplnil jsem to! Jsem v prdeli, kurva, v prdeli. To raději dlužit prachy Escobarovi než tohleto nadělení! Do píči!“ Vzal tedy batoh a detektor a šel tam, kde to měl rád. V hvozdech okolo zaniklé obce Vitín není žádnej věčně sjetej nevlastní synátor, ani neustále nalitá stará, které v Neštěmicích mezi kumpánama z mokrý čtvrti přezdívali Vohchcana. Posral to, posral všechno, nejen s tou hlavou, ale uvědomil si, že posral celej svůj život.

Když kráčel po cestě a před ním se zjevovaly první vitínské ruiny, tak přemýšlel,

kdo za tenhle olbřímí průser vlastně může. Jeho stará? Ten její vyfetovanej debil? A určitě taky cikáni a uprchlíci! I ten zasranej Lajbl! Kdyby mu ten zkurvenej žid nedával prachy za jeho nálezy, tak by se do tohohle průseru nedostal! Pak mu ale náhle detektor zahlásil kov.

Druhý den jsme se s Karlem a naším kamarádem Novozélandským Samem vraceli lesní cestou zpátky na nádraží opět kolem ruin někdejší obec Vitín. Na bývalé návsi jsme shodili batohy, rozbalili svačinu, otevřeli lahváče a Sam si odskočil do blízkého křoví vykonat velkou potřebu. Vzápětí se ale odtamtud ozval jeho úpěnlivý hlas: „Karle, honem pojď sem!“ Karel za ním šel do houští, odkud se ozvalo: „Eďus, dej sem telefon.“ Nebyl jsem z toho nadšený, tak jsem nevrle odsekl: „Na co ho chceš? Budete si tam fotit ptáky?“ Z houští se ozvalo: „Neser dědku a dej ho sem!“

Když jsem dorazil za kamarády, tak jsem v podrostu spatřil ležícího chlapa v maskáčích a vedle něho byl pohozený detektor a polní lopatka. Poznal jsem ho. Byl to ten, co jsme ho včera potkali poblíž Vitína a sprostě nám nadával. „Sřepáku, musíme zavolat policii. Vypadá to, že umřel na infarkt, to já jako doktor poznám.“ Podíval jsem se pořádně na ztuhlé tělo. Oči toho muže byly vytřeštěné hrůzou, jako by před smrtí spatřil něco opravdu hrozivého, co mu snad způsobilo zástavu srdce. Všiml jsem si, že mrtvý muž cosi křečovitě svírá v pravé ruce. Rozevřel jsem ji a zjistil, že v ní má darovací prsten germánských nadlidí z SS.

Čtyřoká Helena

čili Firaugen Ellen

Bylo to na potlachu trampské osady Severní záře, kde se mluvilo o třech trampech, které kdosi zamordoval na čundráckém kempu pod pískovcovým převisem poblíž Mezné. Tehdy jsem zaslechl: „Tam v Labských pískovcích se furt dějou divný mordy… Třeba ty dva bezhlaví policajti, co je našli za první republiky u Doláku.“ Ucítil jsem, že nastala správná příležitost. To by byla skvělá povídka pro Trapsavce, šrotovalo mi v hlavě. Hrnul jsem se mezi houfec trampů, odkud jsem slyšel ten hlas. Stanul jsem mezi postavama divnejch tvarů a vůní a dychtivě vyhrkl: „Kdo z vás mluvil o těch bezhlavých policajtech!?“

Vlasatý hubeňour v párkru nervózně přešlapoval a nesměle řekl: „To jsem byl já. Proč se ptáš?“ Povšiml jsem si jeho bezradnosti a trochu jsem se zastyděl, nastoupil jsem do něj jako estébák. Tak jsem mu se smířlivým hlasem podal ruku: „Kamaráde, promiň, měl bych se představit. Já jsem Kýňa.“ Zalomili jsme po trampsku palec a kluk se mi představil jako Moskyt. Napětí polevilo a já se hned nadšeně zeptal: „Ty, hele, nevíš o těch bezhlavejch prvorepublikovejch policajtech něco víc?“

Moskyt se zamyslel a spustil chmurným hlasem: „Mně to vyprávěl starej Henke. On se vrátil až v padesátkách z ruskýho zajetí, takže nešel do odsunu. Říkal, že se to stalo nedlouho před válkou.“ Dychtivě jsem hleděl na Moskyta, doslova mu visel na rtech a on ochotně pokračoval ve vyprávění. „Povídal mi, že tehdy si prej děti z Jetřichovic doma stěžovaly, že jim někdo vyhrožoval v lese. Rodiče to nahlásili policajtům a ti si to tam šli okouknout. Jenže se už nevrátili a za pár dní je našli ve skalách mrtvý a zohavený.“ Zhluboka jsem se nadechl a pomyslel si:

„Kurva, v těch pískovcovejch skalinách se dějou ale divný věci. Tři zamordovaný trampové u Mezný, a už za první republiky tohle!“

Uplynulo pár dní od potlachu a já si pohodlně hověl v křesílku ve svém kumbálu. Proč v kumbálu? Říkám tak svému příbytku – jedna místnost, záchod a sprcha na chodbě. Ale je to moje! Žádná ubytovna, žádní otravní spolubydlící, ideální pro světoznámého velikána trampského písemnictví, kterého nikdo nezná. Na klíně

noťas z bazaru a začal jsem ťukat první řádky své povídky, když tu mě napadlo – Petr Karlíček! Archivář, historik a milovník sudetského regionu! Znal jsem jej z hraničářských výprav, což sice nebyly tak úplně trampské akce, ale jejich program byl zajímavý a vždy se vázal k nějakému regionálnímu tématu. Jezdil na ně i kamarád Škot. Uf, my trampové jsme sice všichni kamarádi, ale jestli je Béda, jak se v civilu ten grafoman jmenuje, skutečně můj kamarád, tím si jistý nejsem. Vzal jsem do ruky svůj starý tlačítkový mobil a vytočil číslo ředitele ústeckého archivu. „Haló?“ Poznal jsem Petra a hlasem, který touží po vědění, jsem hned spustil: „Ahoj Petře, tady Kýňa! Hele, slyšel jsem, že někdy před druhou válkou našli u Jetřichovic těla policajtů bez hlavy. Nevíš o tom něco víc?“ Z reproduktoru se ozvalo: „Kýňo, to je nějaká blbost. Tam to měli četníci a financové, ne policie. Ta měla město, ne venkov.“ Petrova skepse mě ale od bádání neodradila. „Potřebuju to pro povídku, ale neříkej o tom Bédovi. On by mi to ukrad.“ –„Neboj, jako hrob. Kdybych na něco narazil, dám ti vědět. Cajk?“

Následující den jsem měl po noční směně, takže jsem usnul jako dřevo a zdál se mi živý sen. Co myslím tím živým snem? Ne sen freudovský, plný symbolů a archetypů, kde osoby a věci mění tvar a identitu. Tenhle připomínal starý film pro pamětníky. Stál jsem v něm v Jetřichovicích na návsi. Děti tu skákaly přes švihadlo a pěly dětskou říkanku. I když byla v němčině, tak jsem jí rozuměl. Bylo to asi takhle:

Přes švihadlo skáčem nezlobíme, nepláčem kdo do lesa půjde ten o hlavu přijde strach se lesem plíží čtyři oči má bohyně toť strašná –čtyřoká Helena!

Pak ke mně přišel shrbený stařec s vojenskou čapkou z časů c. k. monarchie. „I přesto, že ti četníci byli Češi , byli to hodní kluci. Ale nenechali si poradit. Kdepak po ní střílet! Stačilo jí dát kousek nehtů a ustřižené vlasy.“

Tu mě však ze snu vzbudilo vyzvánění telefonu. Na displeji se objevilo jméno

Petra Karlíčka. „Haló, Petře?“ Z druhé strany slyším archivářův hlas: „Hele, Kýňo, zajímali tě ti mrtví cajti, co je našli u Doláku za první republiky.“ – „Jsem jedno velký ucho! Mluv prosím!“ Archivář pokračoval: „Vypadá to, žes’ měl pravdu. Našel jsem o tom teď nějakou krátkou zprávu ve starejch novinách. Stalo se

to v třicátým osmým. Místní děti z Jetřichovic si stěžovaly, že jim v lese ňákej ženskej hlas z křoví vyhrožoval uříznutím hlavy. Jejich rodiče to nahlásili a pár dní potom to tam šli omrknout dva četníci z Mezný. Nevrátili se na stanici, pátralo se po nich a za pár dní je našli bez hlavy v jedný skalní rokli za Dolským mlýnem. Zajímavý je, že vystříleli všechnu munici, ale stříleli kolem sebe úplně nazdařbůh.“ Vyhrknul jsem: „No a co nějaká zpráva z vyšetřování? Tos’ nenašel?“ – „Bylo to v třicátým osmým, měli jiný starosti, Henlein, ordneři a podobně, takže to asi moc neřešili a nakonec se to zametlo pod stůl.“

Archivářovo sdělení by v pohodě vystačilo na pořádně vydatnou povídku, ale to bych nebyl já, Kýňa, tramp spisovatel a zuřivý amatérský badatel! Proto jsem hned v pátek po práci sbalil usárnu a vyrazil do Českého Švýcarska, do okolí obce Jetřichovice, abych v terénu prozkoumal podklady pro můj budoucí hororový příběh. Byl krásný den a přede mnou byl slunečný víkend. Procházel jsem se po návsi a hledal hospodu, když náhle zaslechnu: „Uááá! Jsem Helena čtyřoká! A teď vám ufiknu hlavu!“ Překvapeně se rozhlédnu a vidím skupinku místních dětí, které hrají nějakou divnou hru. Šel jsem k nim a zeptal se jedné holčičky: „Helena čtyřoká? Kdes to slyšela?“ Děvčátko na mne vykulilo oči a vyhrklo: „Tatínek mi to vyprávěl.“ Pak s křikem i s ostatními dětmi utekla.

Chvíli poté jsem si sedl k vychlazenému pivu a dobrému gulášku v místní nálevně zvané Dřevák. Vtom se ale rozrazily dveře a do výčepu vpadl obrovitý pořez v montérkách. Hnal se přímo k mému stolu a už od dveří naštvaně halekal: „Co tady otravuješ děti? Seš úchyl nebo co?!“ Tak nějak jsem tušil, že bych tu mohl dostat přes držku, takže jsem diplomaticky odpověděl: „Ne, nejsem úchyl, ale badatel.“ Chasník si ale začal kasat rukávy a výhrůžně pokračoval: „Tak mi teda řekni, co bádáš na mých dětech?!“ Mluvil dosti agresivně, ale já zůstal klidný. „Prosím tě, posaď se a dej si na mě pivo a panáka,“ řekl jsem mu a on kupodivu poslechl.

Vyložil jsem mu celou tu divokou historku o bezhlavých policajtech a on mě se zájmem poslouchal. „Prosím tě, tvoje děti se strašily nějakou Helenou čtyřokou, co seká hlavy, proto mě to zaujalo,“ zkusil jsem se ho zeptat. Chlápek upil ze svého půllitru a utrousil: „No jo, to je takový strašidlo, co tu zůstalo po Němcích.“ Já jako amatérský badatel věděl, že právě teď musím nechat místního burana mluvit. A chlápek v montérkách pokračoval. „O tomhle strašidle toho hodně navyprávěl starej Henke, když se vrátil z ruskýho zajetí.“ I když už se teď v pajzlech nekouří, tak tady v Sudetech se na to nedbá. Oba jsme si proto zapálili a já nechal muže vyprávět.

„On toho Henke spoustu nakecal, nejen o Heleně čtyřoký. Ale…“ Týpek v montérkách se významně odmlčel, ale po krátké dramatické pauze zase promluvil. „Hodně toho napovídal, ale co se stalo skautům, co měli tábor tam u Doláku…“ Jak si všimnul mého zájmu, tak mě ten syčák začal trochu napínat. „Po revoluci u Doláku tábořili skauti. No a v jedné rokli za Dolským mlejnem je

něco dost vystrašilo, takže si zabalili fidlátka a jeli domů dřív, než museli.“ Ťukli jsme si štamprletem. „No a nevíš, co to bylo za skautskej oddíl?“ – „To nevim, ale prej si tam hráli na starý Slovany. Vyvolávali tam nějakou bohyni Zelů nebo co, říkaly mi to děti.“ Pak jsme otočili ještě jednu rundu panáků, rozloučili se a já vyrazil známou cestou na kemp pod skalní převis zvaný Aspirín. Teď je dobře. Sedím u plápolajícího ohníčku a přemýšlím. Přemýšlím o tom, co mi ten chasník říkal. Snažím si to v hlavě dát dohromady. Zelů – stará slovanská bohyně, kterou uctívali ti skauti během své táborové hry. Staří kronikáři psali, že se jí obětovaly lidské vlasy a nehty. To se shoduje s tím, co mi říkal ten stařík v mém snu: „Kdepak střílet po ní! Stačilo jí dát kousek nehtů a ustřižené vlasy.“ Ale už na mě leze spaní. Spekulace stranou, jdu si lehnout do spacáku.

Právě si na plápolajícím ohníčku dělám snídani a pochutnávám si na kávě. Stále mi v hlavě vrtají ty zdejší záhady. Bezhlavá těla prvorepublikových četníků, čtyřoká Helena nebo snad Zelů? Materiálu na povídku mám dost, takže bych už mohl jet domů. Ale má neklidná povaha a touha po dobrodružství vítězí. Sbalím se a vyrazím oklikou prozkoumat rozervané pískovcové rokle porostlé bujarým lesním porostem!

Bloudím skalinami, prodírám se houštím a skalní průrvou… Stojím v malé skalní rokli. Udiveně hledím na ten podivný výjev před sebou. Asi to tu zbylo po těch skautech. Stojí tu velký totem, který má tvář se čtyřma očima. Leží tady spousta zvířecích lebek!

Proboha! Na té hromadě kostí pod totemem jsou i lidské lebky!

Tohle nevypadá na nevinnou skautskou hru. Musím se z tohohle prokletého místa co nejrychleji dostat. Sedím na skalní plošině, snažím se vydrápat z vlhké rokle a začíná mě jímat panická hrůza!

Kurva, to není normální, co to sakra je!? Ten les je živej! Má čtyři oči! Říká, že chce mou hlavu!

Zde zápis ze sešitu mého kamaráda Petra Kynského alias Kýni končí. Sešit jsem nalezl u Dolského mlýna, když jsem policii pomáhal při pátrání po jeho osobě. Je to dobrý námět na povídku. Díky, kamaráde Kýňo, čest tvé památce! Tvůj Béda Štěpnička, zvaný Škot.

Prokletí všenorské hrobky

Před pár lety mne zaujala encyklopedie moderních pověstí Stíny mezi stromy od Jana Pohunka, kde jsem narazil na lokalitu opředenou strašidelnými báchorkami, kterou prý obestírá dávná kletba. Trampové a výletníci, kteří vyrážejí do Brd, v hvozdech nedaleko od obce Všenory míjí malý kostelík sv. Jana Křtitele. Ve skutečnosti se jedná o hrobku šlechtické rodiny Kaselických a v jejím okolí, které je jinak velmi malebné, pociťují náhlé záchvěvy tísně a paniky, případně pocity sledování a mrazení po celém těle. Tenhle divný strach nutí kolemjdoucí z tohoto místa rychle odejít a raději se neohlížet. Jako by to tu bylo prokleté, jako by zde sídlilo něco špatného.

Tahle pověst mě zaujala, protože jsem hledal inspiraci pro novou hororovou povídku, v níž jsem chtěl složit poctu mému vzoru, božskému snivci kosmické hrůzy H. P. Lovecraftovi. Z dostupných zdrojů jsem se ale nedozvěděl nic výjimečného, jen to, že se pod tím kostelíkem nachází krypta, v níž byli pochovaní členové šlechtického rodu Kaselických. Někdy v druhé polovině devatenáctého století si zde pražská patricijská rodinka Noličů postavila zámeček a v blízkém lese i zmíněný kostelík s rodinnou hrobkou. Poté si jedinou dědičku vzal dědic šlechtické rodiny Kaselických a tak se kostelík i s kryptou dostal do majetku tohoto starobylého rodu. K mému zklamání jsem nenarazil na žádné démony ani na zazděné hříšnice, které by zde po nocích strašily. Lidé se často mylně domnívají, že bylo prokletí na dané místo uvrženo v dávné minulosti. Ovšem vždycky tomu tak není, o čemž jsem se brzy mohl sám přesvědčit.

Nakonec jsem ale v hlubinách internetu na jednom obskurním webu, který se zabývá tajemnými místy naší vlasti, zmínku o oné hrobce nalezl. Jakási vyznavačka ezoteriky zde popisovala osudy hrobky Kaselických, kterou prý v divokých devadesátkách obsadili feťáci a bezdomovci. Ti ale podle té pisatelky vypadali ještě v pohodě oproti lidem, co tam jezdili z Prahy. Pak se tam prý děly dost divné věci. Rakve se zesnulými nebožtíky kdosi vytahal z hrobky ven