ZEP2320 Velká pyramida

Velká Py r amida

Fascinující pohled na největší a nejstarší

div starověkého světa

To by odpovídalo obřadům, jak je zachytila Palermská deska i jiné výtvarné památky, podle kterých musel král na důkaz své zdatnosti obíhat hradby paláců a měst – včetně metropole Mennoferu (původně zvaném Inebuhedž čili Bílé zdi).

Strop pohřebních prostor Stupňovité pyramidy zdobily hvězdy, které dále podtrhují spojení s noční oblohou. Egyptská bohyně nebes Nut a bůh země Geb vystupují v mytologii jako sourozenci. Z toho lze dále soudit, že veškeré královské rituály zachycené na reliéfech musel Džoser v zásvětí vykonávat na nebi i na zemi. Sepětí s nebesy naznačuje i orientace celého komplexu, jehož severojižní osa se jen nepatrně odchyluje od skutečného severu.

V ohradní zdi se nachází pouze jediná brána, umístěná poblíž jihovýchodního rohu komplexu. Ta ústí do vstupní chodby zakončené vzletným sloupořadím, které směřuje na západ – k výše zmíně-

Fragmentární socha krále Snofrua s bílou korunou Horního Egypta

Rekonstruovaná svatyně s obloukovitě vyklenutou střechou, jedna z dominant Džoserova zádušního komplexu

nému Jižnímu dvoru. Od severu k jihu, východně od Jižního dvora, se táhne další dlouhé otevřené prostranství. Najdeme na něm několik kamenných symbolických kaplí. Ke každé přiléhá malý dvůr, z kterého se zvedá schodiště k výklenku, v němž patrně původně stála socha zastupující božského ochránce některého egyptského kraje. Před řadou kaplí se zvedá pódium přístupné dvojitým schodištěm, na němž kdysi zřejmě spočívala dvojice trůnů.

Podle výjevů na výtvarných památkách, například nádobách, také toto vyvýšené místo sloužilo během svátku sed. Vidíme ho i na mladších reliéfech, na nichž dvě podoby faraona s korunami Horního a Dolního Egypta sedí zády k sobě na dvojici trůnů. Jednota Obou zemí představuje jeden z ústředních motivů, na který narážíme po celém Džoserově komplexu.

Severně od popsaného prostranství se tyčí dvě velké kamenné stavby obdélníkového půdorysu s obloukovitě vyklenutou střechou, které tvoří dominanty severovýchodní části Džoserova komplexu.

Foto: Káhirské muzeum, Franck Monnier

„Veškeré královské rituály zachycené na reliéfech musel

Džoser v zásvětí vykonávat na nebi

i na zemi“

Jižní budova se nachází v popředí severní, nejsou však srovnány přesně za sebou, ke každé pak přiléhá vlastní nádvoří. Někdy je označujeme za Severní dům a Jižní dům, byť nelze prokázat, zda jde o původní názvy. Podle nejnovějších zjištění lotyšské expedice se mohlo jednat o zádušní kaple dvou králových dcer.

Džoserův hlavní zádušní chrám se nacházel při severní stěně Stupňovité pyramidy (na rozdíl od pozdějších chrámů 4. dynastie, které přiléhaly k východní stěně). K východní části chodby spojující svatostánek s pyramidou se přimykala menší, uzavřená místnost, v níž spočívala faraonova socha v životní velikosti. Šlo o takzvaný serdáb (arabsky sklep), v němž zesnulý prostřednictvím své sochy naslouchal zbožným modlitbám nebo přijímal rituální úlitby a obětiny v podobě pokrmů. Dva kruhové otvory v severní zdi serdábu, přibližně ve výši očí sochy, umožňovaly zesnulému dohlížet na řádný průběh obřadů k jeho poctě. Stěny serdábu se mírně naklánějí k jihu, snad proto, aby mohl faraon kamennými průzory hledět k nepomíjejícím cirkumpolárním souhvězdím.

Stavební ctižádost faraona Džosera překonala nejsmělejší plány jeho předchůdců a monumentální kamenný památník, vystavěný bájným Imhotepem, zajistil věčné přetrvání panovníkova jména. V době svého dokončení musel tento architektonický skvost působit ohromujícím dojmem. Zdi obložené leštěným vápencem v okolní rudé poušti bíle zářily. Vrcholek velebné stupňovité pyramidy se zvedal vysoko nad zelená políčka nilského údolí i nad hradby blízkého města Mennoferu. Zádušní budovy, sochy a reliéfy se skvěly pestrými barvami, zdi zdobené motivem rákosových rohoží podpíraly vázané sloupy, jejichž hlavice připomínaly papyrové stvoly nebo palmové listy – faraonovo panství zakleté v kameni nabízelo nádhernou iluzi života. Žádnému dalšímu vládci 3. dynastie se nepodařilo přiblížit k velkoleposti Džoserova památníku. Osud jim nedopřál dlouhou dobu vlády, povětšinou zemřeli dřív, než stačili své stavby dokončit. Teprve s nástupem prvního vládce 4. dynastie Snofrua se začalo blýskat na lepší časy.

Snofruovy pyramidy

Z důvodů, které zůstávají předmětem akademických sporů, si Snofru nechal postavit hned tři pyramidy. Můžeme ho tedy bez zaváhání označit za nejambicióznějšího stavitele starověkého světa – jeho tři pyramidy si totiž vyžádaly bezmála 3,9 milionu krychlových metrů

kamene. První, někdy nazývaná Falešná, vyrostla v Médúmu (asi 60 kilometrů jižně od Gízy), další dvě v Dahšúru (tentokrát asi jen 20 kilometrů jižně od Gízy).

Podobně jako tomu bylo u Džoserova komplexu v Sakkáře, také v tomto případě panovník zvolil místo na západním břehu Nilu – na rozhraní Západní pouště. Médúmský komplex faraona Snofrua se od Džoserova zádušního okrsku lišil v jedné zásadní věci. Zatímco pyramida získala zcela dominantní postavení, ohradní zeď a veškeré kultovní budovy ustoupily do pozadí. Ke Snofruově pyramidě patřila pouze jediná svatyně situovaná u její východní stěny (přibližně uprostřed základny).

I když se jedná o menší stavbu, její uspořádání se stalo vzorem pro velké zádušní chrámy

4. dynastie.

Do svatostánku vede chodba, která se čtyřikrát stáčí do pravého úhlu, poté ústí na menší otevřené nádvoří s obět-

Plán Snofruova zádušního komplexu v Médúmu

Rekonstrukce Chufuova pohřebního komplexu v Gíze

Pohřebiště v Gíze

Velká pyramida se tyčila nad rozsáhlým komplexem kultovních staveb a vedlejších hrobek. Větší část pohřebiště si pro sebe vyhradili významní hodnostáři, přední dvořané a členové nejužší královské rodiny

Velkou pyramidu obklopovala rozlehlá nekropole, dnes označovaná jako Východní a Západní hřbitov. Oblast přiléhající k Chufuovu komplexu od severu a jihu zůstala nezastavěná, totéž platí pro asi 130 metrů široký pás v blízkosti západní strany ohradní zdi (dnes tudy probíhá silnice).

Pyramidu obklopovala ve vzdálenosti 10 metrů masivní, nahoře zaoblená zeď. Ta dosahovala u základů tloušťky 3,1 metru a zvedala se do výšky přibližně 8 metrů. Její východní část přitom sousedila se severní a jižní stěnou zádušního chrámu, jenž vyrostl při východním úpatí Chufuovy pyramidy. Prostranství za ohradní zdí pokrývala vápencová dlažba, opatřená systémem zahloubených odtokových kanálů, které sloužily k odvádění dešťové vody. Fragment tohoto systému se zachoval severně od základů zádušního chrámu.

Místo faraonova kultu

Podobně jako Velká pyramida také přilehlý svatostánek vznikl v monumentálním měřítku, působí tedy trochu jako předzvěst titánských chrámů typických pro vládu Chufuova syna Rachefa. Při jeho východní straně ústila vzestupná cesta (její původní délka se odhaduje na 835 metrů), která jej spojovala s údolním chrámem při nilském břehu. Za vstupem do chrámu následovalo otevřené nádvoří vroubené pilíři a dlážděné masivními

bazaltovými kvádry – jedná se o historicky první doklad dlažby podobných rozměrů.

Tmavá, šedočerná hornina pocházela až z oblasti Fajjúmské oázy a pokrývala celou plochu nádvoří. Zřejmě symbolizovala vrstvu zúrodňující prsti, kterou do nilského údolí přinášela rozvodněná řeka, mohlo se tedy jednat o snahu přenést na pouštní pláň v Gíze životodárnou moc egyptských polí. Z vápencových zdí zádušního chrámu se zachovaly jen zlomky, nicméně z nich lze soudit, že je zdobily jemně provedené polychromované reliéfy.

Chrám vznikl na obdélném půdorysu o rozměrech 52,4 na 40,3 metru (100  × 77 loktů), většinu této plochy zabíralo právě nádvoří, obklopené krytou kolonádou. Celkový obrys stavby sice zůstává patrný dodnes, o jejím vnitřním uspořádání však můžeme jen spekulovat. Dá se soudit, že sestávala ze vstupní síně, chodeb, kaplí či výklenků. Nepochybně se zde nacházela místa, kde pověření kněží pravidelně konali obřady k faraonově poctě a přinášeli obětiny jeho nepomíjející duši. Mnohem později, za saiské dynastie (7. až

„Tmavá hornina zřejmě symbolizovala vrstvu zúrodňující prsti, kterou do nilského údolí přinášela rozvodněná

Rekonstrukce Chufuova zádušního chrámu

Stavební fáze

Nižší část vzestupné chodby a horní část služební šachty Velké pyramidy

stavitelé prorazili dokončenými vrstvami vnitřního zdiva. Tato okolnost

vedla Flinderse Petrieho a Ludwiga Borchardta ke zvážení možnosti, zda během stavby nedošlo k zásadní změně plánů

Proti této teorii se vymezují jiní vědci, včetně předního odborníka na problematiku pyramid Rainera Stadelmanna. Podle jeho názoru se s tradicí tří pohřebních komor, kterým Egypťané připisovali symbolický nebo náboženský význam, setkáváme již v raně dynastických královských hrobkách. V takovém případě by rozložení vnitřních prostor Chufuovy pyramidy mohlo vycházet z jediného původního plánu. Ani Stadelmannovu teorii však nelze přijmout zcela bez výhrad, systém tří komor totiž dokážeme

ve schopnosti staroegyptských architektů nepotvrzuje. Během dokončování Královy komory se stavitelé zcela zjevně potýkali se zásadním konstrukčním problémem. Před touto skutečností však mnozí vědci, přesvědčení o dokonalosti velkolepého divu starověkého světa, raději zavírají oči.

Chufuova pyramida zkrátka získala výjimečný status, který ji bohužel vytrhl z širšího historického kontextu. Málokdo ji proto dokáže vnímat jako určitou fázi architektonické tradice, která se objevila již v předchozích staletích a vyvíjela

faraona Džosera a Chufuova následníka Rachefa prokázaly, že se stavitelé dokázali poučit z chyb svých

„Pyramidy vystavěné mezi vládou

předchůdců“

také využívaly řadu tradičních prvků, ale zároveň prokázaly, že se stavitelé dokázali poučit z chyb svých předchůdců.

Na druhou stranu, veškeré změny jistě nelze připsat jen snaze vyřešit případné konstrukční nesnáze. K úpravám často vedly praktické inovace nebo posun v přístupu architektů. Dokončení projektu rozsahu Velké pyramidy trvalo několik desetiletí. Nelze se tedy divit, že stavitelé v jeho závěrečné fázi dospěli k jiným rozhodnutím než jejich předchůdci na počátku Chufuovy vlády. Těmto změnám mohly předcházet roky testování a přehodnocování nejlepších konstrukčních postupů. Egyptští architekti koneckonců prosluli schopností nacházet novátorská řešení, s jejichž pomocí dokázali realizovat i nejambicióznější plány svých vládců.

Cesta k dokonalosti

Systém komor v interiéru Velké pyramidy vznikl podle svislé roviny, protínající stavbu od severu k jihu. Proto většina publikací zobrazuje plán pyramidy právě ve svislém průřezu při pohledu

Rekonstrukce dvou možných etap při stavbě Velké pyramidy

Průkopníci moderní egyptologie

V druhé polovině 19. století se egyptská archeologie stala vědou založenou na systematickém výzkumu, který využíval nejmodernějších dostupných metod. O tento výrazný pokrok se zasloužil především britský archeolog William Matthew Flinders Petrie, který v roce 1880 provedl triangulační měření památek v Gíze

Když mladý, teprve sedmadvacetiletý Flinders Petrie poprvé přijel do Gízy, nedokázal se ještě oprostit od převládajících náboženských, akademických a politických představ či předsudků. Aniž by si to uvědomoval, působil jako typický britský koloniální gentleman, jen se místo dobývání nových teritorií soustředil na zvláštní oblast vědeckého výzkumu.

Egyptolog samouk

Na rozdíl od britských královských inženýrů, kteří se přibližně ve stejné době věnovali zevrubnému mapování Palestiny, Petrie postrádal formální školní vzdělání – vzhledem ke křehkému zdraví prošel domácí výchovou. Otec, jehož teodolity (přístroje na přesné měření a vytyčování vodorovných a výškových úhlů) si odhodlaný mladík vezl do Gízy, ho naučil zásadám přesného geodetického měření. Petrie se také od útlého věku zajímal o archeologii, která právě procházela zásadním vývojem. Z ušlechtilé záliby salónních učenců se pozvolna stával plnohodnotný vědní obor s akademickým zázemím. Většina archeologů, včetně egyptologických nadšenců, však ještě zůstávala v nejlepším smyslu toho slova amatéry, nestandardní vzdělání proto pro Petrieho nepředstavovalo výraznější překážku. Když se v roce 1880 vypravil přeměřit Velkou pyramidu, egyptologie neměla na britských univerzitách jedinou katedru. To se však mělo již brzy změnit.

V roce 1882 vtrhla do Egypta britská armáda a jako okupační síla tam zůstala až do roku 1936. Vojenská převaha však představovala pouze jednu stranu mince, tou druhou se stala

Muž, kterému vděčíme za moderní přístup k výzkumu pyramidy, sir William Matthew Flinders Petrie (1853–1942)

Diagram zachycený v Petrieho zprávě z roku 1883 znázornil postup triangulačního měření, které umožnilo velmi přesně určit rozměry a pozice gízských památek

mravenčí práce osobností Petrieho typu, která udělala z Británie akademickou velmoc v oblasti poznání starověkých kultur Egypta a Předního východu. Toto postavení si pak britští vědci uchovali až do počátku 20. století. Když Petrie se svým pečlivým přeměřováním Velké pyramidy začal, pracoval zcela sám a mimo zájem širší veřejnosti. Publikováním výsledků svého výzkumu v roce 1883 však výrazně napomohl k posílení britských intelektuálních pozic i mimo rámec oficiálních vědeckých institucí.

Petrieho talentu si všimla Amelia B. Edwardsowá, patronka organizace Egypt Exploration Fund (Fond pro výzkum Egypta) založené roku 1882. Tato obdivuhodná dáma, autorka nesmírně populárního cestopisu A Thousand Miles up the Nile (Tisíc mil po Nilu), úspěšná spiso-

vatelka a bojovnice za záchranu staroegyptských památek, zapojila Petrieho do aktivit výzkumného fondu, poskytla mu profesní i finanční podporu.

Petrie se zaměřil i na poněkud bizarní teorie o Velké pyramidě, které byly tehdy v určitých intelektuálních kruzích velmi módní. V roce 1859 totiž sepsal výstřední anglický nakladatel John Taylor pozoruhodné dílo, nazvané The Great Pyramid: Why Was It Built? And Who Built It? (Velká pyramida – kdo ji postavil a proč?), které mezi odborníky podnítilo diskusi o technických parametrech Chufuova monumentu. Taylor a jeho následníci, především skotský astronom a ezoterik Charles Piazzi Smyth, nalezli množství údajných spojitostí mezi rozměry egyptských pyramid a geometrií Země, či dokonce celé sluneční soustavy. Zároveň dospěli

k (mylnému) závěru, že se britské imperiální míry (tedy palce, stopy či yardy) vyvinuly z prastarého systému, za jehož vznik lidstvo vděčilo božskému vnuknutí. Podobné teorie pak měly jistou váhu v debatách, zda by Británie a Spojené státy neměly zavést univerzální metrický systém, který právě vítězně táhl zbytkem světa.

Petrieho zpráva

Takto tedy vypadalo intelektuální podhoubí v době, kdy Flinders Petrie dorazil do Gízy. Smythovy teorie ho přirozeně zajímaly, ale do hloubky se jimi zabýval spíš jeho otec, elektroinženýr William Petrie, který dokonce se Smythem korespondoval. Mladší Petrie od začátku pracoval nezávisle, svá měření prováděl