Issuu

Sešívance

Text © 2018 Sylwia Błach, Petr Boček, Svatopluk Doseděl, Kristina Haidingerová, Janko Iša, Ivan Kučera, Mark E. Pocha, Robert Poupátko, Łukasz Radecki, Martin Štefko, Honza Vojtíšek, Miloslav Zubík, Milan Žáček

Korektury: Kateřina Romanová

Sazba a grafická úprava: Michal Březina

Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog v roce 2025

Svatojanská 703, 382 32 Velešín www.goldendog.cz

2. vydání

Vytiskla TISKÁRNA PROTISK, s.r.o. Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice

www.protiskcb.cz

ISBN 978-80-53027-63-2

Múze, jež si dělá, co chce.

„Kdo tvoří, hledá si druhů, a ne mrtvol, ani stád, ani věřících.

Kdo tvoří, hledá si společníků tvoření, kteří nové hodnoty píší na nové desky.“

Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra

„Se smutkem budeš celé pojednání číst a s chvěním budeš o tom vykládat jiným.“

Epiktétos: Rozpravy

předmluva

Sešívance, třetí povídková sbírka Honzy Vojtíška, má poměrně zvláštní jednotící prvek – literární spolupráce. Což je příjemně originální. Napadlo mě podívat se na precedenty, na předchůdce a současné praktiky této zvláštní literární činnosti, kdy se autor dobrovolně dělí o prostor svého díla s někým jiným. Jsou spolupráce něčím netradičním, výjimečným? Zvlášť pak v hororu?

První, kdo mi v tomto smyslu přišel na mysl, je Stephen King, jenž se nebál napsat dva rozsáhlé romány se svým dlouholetým přítelem Peterem Straubem. Dobrá, precedent existuje… a dál? Dál si King ke společnému psaní přizval i své dva syny: Joea Hilla pro dvě povídky a Owena pro román (žádná z těchto věcí česky dosud nevyšla). Spolupráce rodičů a dětí, téměř se nabízí… a v Americe dokonce vznikla celá taková povídková kniha (Great Writers and Kids Write Spooky Stories). A co třeba manželé, psali spolu nějací? Ano, Henry Kuttner a C. L. Mooreová, a prý tak dobře, že se střídali i uprostřed věty, podle toho, kdo měl zrovna nápad a šel kolem psacího stroje, v dokonalé symbióze. Lovecraft s psaním několika povídek pomáhal své nastávající manželce Sonie Greeneové. A co vícero autorů? Také, ukročím-li

mimo horor ke sci-fi, napadá mě román Hon na lovce, kde se zvláštním způsobem při psaní střídali G. R. R. Martin, Gardner Dozois a Daniel Abraham. A ještě víc autorů? Je něco takového vůbec možné? Je, sice už ne vyloženě jako spolupráce uvnitř jednoho textu, ale jako navazování, sešívání kapitol do jednoho celku, jehož autorem je nicméně jakási multipersona, suma překonávající jednotlivé části… viz Lovecraft, C. L. Mooreová, A. Merritt, R. E. Howard a Frank Belknap Long a jejich Výzva z jiného světa (Challenge from Beyond).

Horor je možná specifický v tom, že se v něm dějí i spolupráce nadpřirozené, posmrtné. Kde jinde by mohl třeba August Derleth přes propast času navázat na svého oblíbeného mentora, když „spolupracoval“ s již mrtvým Lovecraftem na povídkách ze Strážců z hlubin času? A co takový Seth Grahame-Smith, který „spolupracoval“ s Jane Austenovou a do Pýchy a předsudku jí připsal zombie?

Spolupráce přidává na plastičnosti. Ze své podstaty musí být společně psané povídky jaksi lepší, vždyť se do nich slévají myšlenky dvou a více mozků (a teď mě maně napadá, jak by vypadala literární spolupráce třeba siamských dvojčat anebo autora a jeho alter ega; jaký sešívanec by napsal King ve spolupráci s Richardem Bachmanem?).

Takže byť jsou tedy spolupráce spíše neobvyklé, je vidět, že vznikají… ale v této knize se přece jenom jde s originalitou o kus dál. Honzovy duety překonávají hranice zemí, a co je ještě zajímavější – a zde se s originalitou dostáváme už kamsi hodně daleko –i jazyků, v nichž vznikaly. Čeština si zde podává ruku se slovenštinou a polštinou. A opravdu už mě nenapadá, kde jinde by se tohle dělo.

Řekněme tedy, že touto knihou se nám dostává něčeho hodně netradičního. Hororové sbírky, která skýtá velkou přidanou hodnotu. Nejen že je zástupcem něčeho, čeho je jak šafránu, tedy tuzemského hororu, ale svým formátem předkládá kreativní experiment, z něhož jde hlava kolem. Jak u všech všudy může takové psaní fungovat? Je nejvyšší čas to zjistit. Ale čtenáři, pozor, zde budeš vůči dvou- a různohlavému tvůrci po celou dobu v početní nevýhodě.

Milan Žáček, květen 2018

Budiž ti přáno

Honza Vojtíšek a Sylwia Błach

Každý dům má svou melodii. Praskání uhlí v kamnech, skřípání o sebe se otírajících ozubených kol. Šum větru ve ventilaci, škrábání myši probíhající mezi nohama. Kapání vody v trubkách, bzučení komára od nedalekého rybníka. Každý dům zpívá svým vlastním, charakteristickým způsobem. Stačí zavřít oči a utonete ve zvucích.

Zvuk, který se rozlehl o patro níž, manželé Mieszczejevští uslyšeli poprvé v životě. Cosi podobného vrčení psa, vzdáleného, na hranici slyšitelnosti, a přesto natolik cizího mezi přirozenými zvuky noci, aby to vyvolalo neklid.

Katarzyna se posadila na okraj postele. Rukou nahmatala vypínač noční lampičky. Pomerančová záře zalila jejich tváře, když se světlo probilo skrze plastikové stínítko. Marian se dotkl ženiných zad, starostlivě je pohladil, vyhledal linii páteře a přejel ji palcem, jak to měla vždycky ráda. Tentokrát sebou ale odmítavě škubla. Znepokojeně se zachvěla.

Okamžik nehybně naslouchali, s nadějí, že se zvuk již nezopakuje, že to byla pouze noční můra, naprosto nehodná jejich pozornosti. Vrčení se však ozvalo znovu. Hlasitější, bližší, vibrující. Doprovázel ho podivný zvuk připomínající chichotání.

„Běž k malé,“ přikázal Marian, když si sedal. Odsunul dlaň z jejích zad a napjal se jako struna. Rychle si začal natahovat boxerky, pohozené hned vedle pantoflí.

„Půjdu.“ Hlas Katarzyny se chvěl, i když svěšená hlava prozrazovala znechucení. Byla unavená. Nepohnula se ani o milimetr.

V přízemí jejich krásného domu z prvotřídního materiálu a s dokonalou červenou střechou ve stejně krásné čtvrti něco spadlo. Tiché bouchnutí se neslo podél zdí, znásobené ventilací mezi ložnicí a obývacím pokojem. „Doufám, že to byl počítač, alespoň se budeš víc věnovat malé.“ Sarkasmus v jejím hlasu byl téměř hmatatelný. Atmosféra zhoustla.

„Nepřeháněj.“

„Nepřeháněj,“ zopakovala výsměšně.

Marian vrhl na manželku vzteklý pohled. Zamyslel se, co na ní kdysi viděl. Ve zmačkaném profilu hledal stopy někdejší krásy, ve shrbeném oblouku zad, která tak rád hladil, v pneumatice obepínající kontury pasu. Kdysi ji mohl obejmout pažemi – teď ho v zlosti napadlo, že by mu k tomu nestačil ani krejčovský metr. Vstal. Několikrát se zhluboka nadechl. Musel si pročistit mysl. Pomalu se vydal ke dveřím, položil ruku na kliku. Podíval se na manželku. Schoulenou, bezbrannou. Mírně se usmála.

„Promiň.“

„Jsme unavení, nic se nestalo.“ Jediným prostým slovem smyla jeho zlost. Když se narovnala a protáhla úsměv, aby sobě samotné i jemu dodala odvahy, už si skoro nevybavil, co ho naštvalo. Opět viděl ty nádherné dolíčky ve tvářích a zaoblená prsa s velkými, trčícími bradavkami. A – především – ten silný charakter, kterým ho kdysi uhranula, když se na školním hřišti postavila skupince učňů posmívajících se nemódně oblečenému prvákovi. „Dej na sebe pozor.“

„Dám.“

Dveře za ním na odchodu tiše zaskřípaly. Katarzyna zlomek vteřiny tupě zírala, bojovala se sebou. Náhle v ložnici zůstala sama. Decentní světlo noční lampičky vrhalo na stěny zlověstné stíny. Nalevo se pohnul nějaký tvar, v přítmí napravo zahlédla hlavu netvora. Znovu se zachvěla. Sáhla pod postel. Obrysy se stávaly čím dál zlověstnější, světlo lampy jako by pohasínalo. Zamihotalo se, jasně rozzářilo, znovu zmatnělo. Tiše zaklela, když nemohla nahmatat známý tvar. Zadržela dech, když v přízemí znovu něco zacinkalo. Ruka nervózně bloudila pod postelí, stále rychleji a mnohem bezradněji. Její panika narůstala. Kdesi v dáli slyšela smích, lampička svítila čím dál slaběji. Katarzyna cítila, že se začíná dusit, nedostávalo se jí vzduchu, chtěla vstát a otevřít okno, ale zdálo se, že jí nohy uvízly v betonu.

A tehdy našla to, co tak zoufale hledala. Podlouhlý tvar baseballové pálky ji uklidnil. Přivinula ten kus dřeva tak, jako dítě objímá méďu. Pocítila sílu. Stíny se zase staly pouhými stíny. Nohy opět získaly pohyblivost. Dech se zklidnil.

Nazula si pantofle, navlékla župan a rychlým krokem se vydala do pokoje pětileté Zuzi.

* * *

Rachot v temnotě a pak chichotání. Marian s každým krokem dolů po strmých schodech více a více litoval, že si nevzal zbraň. Obušek, nůž, cokoliv! Cítil by se jistěji, měl by čím odrazit protivníka nebo po něm co hodit. Zvuky se blížily, vycházely z obývacího pokoje. Pomyslel na vzdálenost, která dělila dveře od nejbližší zásuvky s noži v kuchyni, a došlo mu, že to nedoběhne. Okamžik zvažoval, že by se vrátil. Na mysl mu přišla celá přehršel předmětů, které by mohl

použít k obraně, jako nůž na papír. Rozložení domu, v němž v patře byly pouze dvě ložnice a v přízemí koupelna, kuchyně a obývací místnost, mu nedávalo mnoho možností. Musel se spolehnout na své reflexy. A víru.

Začal se potichu modlit. Učili ho, že modlitba odhání zlé démony. Když byl dítě, každý večer opakoval Otčenáš a každé ráno zapáleně recitoval

Zdrávas Maria. Když vyrostl, na – jak to pohrdlivě nazýval – „veršíky pro naivní“ se vykašlal. Teď ale, ani si neuvědomil jak, se mu v hlavě vynořila slova říkanky, kterou v dětství znal.

Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku…

Schody se protahovaly donekonečna. Zdálo se mu, že dole v temnotě se něco blýská. Několikrát zamrkal, dojem však nechtěl zmizet. Takřka neznatelný, červený záblesk na samém konci schodiště. A pohyb.

Sevřel zábradlí pevněji a napjal zrak. Noc v okně byla bez hvězd, v temnotě nemohl zahlédnout nic kromě stále slabšího červeného světýlka. Protřel si oči a červená byla pryč. I přesto si byl jistý, že dole něco je. A že se to na něj dívá.

Rozhodl se.

Otočil se a vyběhl nahoru do schodů, k nejbližšímu vypínači. Předtím nechtěl vyzradit svou přítomnost, teď ale pochopil, že to je zbytečné. A světlo potřebuje tak jako tak – ve tmě bojovat nemůže. Zakřičel jako karatista inkasující úder přímo do břicha. Svaly napjaté, blokující útok. Cílem útoku ale nebylo jeho břicho.

Z koncentrace ho vyvedlo něco ostrého, co vniklo do jeho chodidla. Hlasitě zaklel a začal kopat,

stisk však sílil. Zaslechl vrčení tvora bojujícího s jeho nohou. Cítil, jak mu zuby toho cizího stvoření bolestně prochází kůží, trhají ji jako papír, ale nepronikají hluboko. Provokují, mučí, nechtějí však zabít. Ještě ne.

Škubl sebou, pokusil se pažemi na zábradlí přitáhnout do výše, tvor ho však nepouštěl. Na Marianově chodidle se objevila další krvavá stružka. Bolest byla ukrutná. Musel změnit taktiku. Bez velkého přemýšlení se k útočníkovi otočil čelem a rozběhl se po schodech dolů. Prudkým pohybem se ostrým zubům vyškubl ze sevření, jejich nositel jej pustil a odběhl do temnoty. Takový obrat Marian nečekal. Ztratil rovnováhu, svět se s ním zatočil. Máchl dlaněmi, vykřikl a v poslední chvíli se zachytil zábradlí. Bolestivě si při tom zkroutil rameno.

Z koupelny v přízemí se ozývalo šustění. Marian pochopil, že to je jeho poslední šance. Doufal, že je protivník jen jeden. Víc najednou určitě nezvládne.

Snažil se nevnímat bolest a vyrazil směrem ke kuchyni. Doběhl k zásuvkám s noži. Při vyděšeném hledání největšího nože si Marian pořezal palec. Ten nůž tam nebyl.

Chichotání těsně za zády zchladilo jeho zápal. Otočil se a rukou za zády uchopil první věc, kterou nahmatal. Mohl vybrat hůře: patnácticentimetrový nůž na krájení masa nebyl, pravda, jeho oblíbeným, ale poskytoval mu šanci na vítězství.

Stvůra si ho se zájmem prohlížela. Byla maličká a komická. Velké uši a bílé číro neseděly k hadí kůži a červeným zvířecím očím.

„To jako vážně?“ utrousil Marian nevěřícně. A pak se na gremlina bez rozmýšlení vrhl a rozsekal ho na kousíčky.