Catherine Nixey
Chrámový komplex v syrské Palmýře, první a druhé století n. l.
Starověká Palmýra se nacházela v oáze mezi písky syrské pouště. Jméno získala po okolních palmových hájích, za bohatství vděčila strategické poloze na obchodních trasách, především pak vyhlášenému trhu s hedvábím.
Monumentální socha bohyně Athény-Allat z Palmýry, druhé století n. l.
Ve čtvrtém století horliví křesťané připravili sochu pohanské modly o hlavu a paže. Fotografie zachycuje Athénu po citlivém restaurátorském zásahu odborníků.
V roce 2016 bohužel sochu opět poničili bojovníci Islámského státu.
Triumf křesťanství, jak si ho představoval italský malíř Tommaso Laureti, asi 1585
Socha pohanského boha se mocí kříže zhroutila na dláždění, kde se roztříštila na kusy. Podstavce antických soch se často recyklovaly, se zvláštní oblibou do nich křesťané zasazovali právě monumentální znamení kříže.
Pokušení svatého
Antonína, střední část triptychu Hieronyma Bosche, mezi léty 1505–1506
Démoni se podle křesťanské věrouky mohli objevovat v jakékoliv podobě –jako hříšné myšlenky, divoké šelmy, tlející mrtvoly nebo třeba státní úředníci. Na sv. Antonína mimo jiné útočili démoničtí lvi, vlci, hadi, leopardi a medvědi.
O BSAH
Seznam vyobrazení ix.
Mapa xii.
Začátek xv.
Konec xxiii.
První kapitola: Neviditelná armáda 1
Druhá kapitola: V zajetí démonů 11
Třetí kapitola: Pošetilost moudrých 25
Čtvrtá kapitola: O nedostatku mučedníků 47
Pátá kapitola: Pomatení sektáři 63
Šestá kapitola: Nejkrásnější stavba světa 81
Sedmá kapitola: Znesvěcené chrámy 91
Osmá kapitola: Jak vyhnat ďábla 103
Devátá kapitola: Bratrstvo neohrožených 123
Desátá kapitola: Doušek z ďáblovy číše 137
Jedenáctá kapitola: Soumrak antické literatury 155
Dvanáctá kapitola: Carpe diem 167
Třináctá kapitola: Ti, kteří zbloudili 187
Čtrnáctá kapitola: Konec pozemských potěšení 199
Patnáctá kapitola: Milosrdná krutost 211
Šestnáctá kapitola: Čas krutovlády a úpadku 229
Poděkování 249
Poznámky 251
Literatura 277
Rejstřík 297
Severní moře
Atlantský oceán
Hispánie
Británie
Londinium Hippo
Mauretánie
Korsika
Germánie
Baltské moře
Itálie
Sardinie
Sicílie
Středozemní moře
Alpy
Galie
Makedonie
Řecko
Černé moře
Bithýnie
Kréta Kypr
Pontus Asie
Sýrie
Rudémoře
Athény
Antiochie
Jeruzalém Palmýra
Alexandrie
Dunaj Nil
Úvod
ATH é N y, 532 N. L .
„Všichni vidíme stejné hvězdy a sdílíme jednu oblohu, všechny nás obklopuje tentýž svět. Copak záleží na tom, jaká moudrost člověku slouží při hledání pravdy?“
Quintus Aurelius Symmachus
„Bůh chce, žádá a nařizuje vymýcení veškerých pohanských pověr nevěřících!“
Sv. Augustin
V roce 532 se Athéňanům naskytl neveselý pohled. Jejich město opouštělo sedm předních myslitelů, s sebou si neodnášeli téměř nic, snad jen své spisy. Jednalo se o členy kdysi nejznámější řecké filozofické školy, athénské Akademie. Učenci, vychovaní touto ctihodnou vzdělávací institucí, se vždy pyšnili nepřerušenou řadou slavných předchůdců, takzvaným zlatým řetězem1 , jehož prvním článkem se před necelým tisíciletím stal Platon. Nyní se onen legendární zlatý řetěz pod tíhou dramatických změn přetrhl. Vzdělanci totiž neopouštěli jen svou školu, ale celou římskou říši. Athény, které stály u zrodu západní filozofie, už pohanským myšlenkám nepřály.
Jejich vůdce, jmenoval se Damaskios, musel svým druhům na cestě do neznáma poskytnout povzbuzení i útěchu. Sám už ve svých sedmdesáti letech nebyl žádný mladík (na tehdejší poměry se jednalo o věkovitého kmeta), vynikal však mimořádně silnou osobností. Provázela ho pověst pronikavého myslitele, který si potrpí na matematická přirovnání a nedokáže vystát hlupáky. Tento přístup přenesl i do svého díla, v němž se vyjadřuje nesmírně kriticky o všech filozofech, pokud – podle jeho soudu – neprokázali dostatečnou inteligenci nebo osobní odvahu. Stejně nedůtklivě si zřejmě počínal i v běžném životě. Jednou se téměř utopil v řece, protože se mu nechtělo čekat na převozníka. Rozhodl se vodní tok přeplavat – a měl co dělat, aby zvládl silný proud. Ve službách milované filozofie Damaskios neriskoval poprvé, před lety u sebe ukryl pronásledovaného kolegu Simplikia. Teď se ovšem vydával na nebezpečnou pouť do neznáma, na níž musel překonat stovky kilometrů. Přitom se nedalo vyloučit, že ho čeká uvěznění, nebo dokonce mučení. Musel si však počínat, jak mu velelo svědomí. Kdysi ostatně s jistou dávkou pohrdání napsal: „Ctnost se až příliš často spojuje s nečinností. S tím zásadně nesouhlasím… Učenci, kteří stranou všeho dění dlouze a složitě mudrují o spravedlnosti či umírněnosti, zatímco by měli jednat, jen zahanbují sami sebe.“2
Tehdejší doba teoretickému filozofování rozhodně nepřála. Impérium ovládala „tyranie“,3 abychom užili výrazu obvyklého mezi pohanskými vzdělanci, kterou provázela řada znepokojivých jevů.
Za Damaskiových časů běžně docházelo k domovním prohlídkám. Pokud při nich křesťanští horlivci objevili knihy nebo předměty, jejichž vlastnictví se považovalo za nepřípustné, zabavili je a následně vítězně přihodili na hranici planoucí na nejednom náměstí. Veřejné rozpravy o náboženských záležitostech se coby „trestuhodná troufalost“ zapovídaly zákonem.4 Každého, kdo se odvážil obětovat starým bohům, mohl tehdejší tribunál obratem odsoudit k smrti. Křesťané vzali útokem nádherné pohanské chrámy po celém impériu, pobořili je, rozmetali velebné sochy bohů, rozebrali střešní tašky a chrámové poklady roztavili. Vládní úředníci neponechali nic náhodě. Aby získali jistotu, že se nová pravidla opravdu dodržují, zaměstnávali celou armádu vyzvědačů, kteří podávali hlášení o dění v ulicích, na veřejných prostranstvích, ba i za zavřenými dveřmi domácností. Slovy slavného křesťanského kazatele se společenství věřících mělo věnovat pronásledování a obracení hříšníků stejně neúnavně jako lovci, kteří nahánějí kořist do tenat.5
Z filozofie se v době sevřené striktními pravidly, jejichž překročení mohlo přinést kruté následky, stalo rizikové povolání. Damaskiova bratra zatkli a mučili, aby prozradil jména dalších učenců. Jak ale Damaskios hrdě poznamenal: „Mlčenlivě a statečně přestál mnoho ran prutem . “ 6 Podobný osud stihl také jiné myslitele z Damaskiova filozofického okruhu. Věznitelé je bolestivě věšeli za zápěstí, aby je přiměli udat jména kolegů. A mohlo být hůř. Před několika málo léty jistého filozofa zaživa stáhli z kůže, jiného přímo před soudcem bičovali tak surově, až měl záda zalitá krví.
Krutou „tyranií“ se myslelo křesťanství. K omezování osobních svobod docházelo již krátce po roce 312, kdy se k nové víře přihlásil císař Konstantin. Poslední ránu pak v roce 529 zasadil athénským filozofům
císař Justinián I. Nestačilo mu zavřít Akademii, aby zamezil dalšímu šíření „pohanských bludů“, takže připravil tamní učence o živobytí, zároveň vyzval všechny jinověrce, aby se neodkladně dostavili na „svatá místa“ přijmout křest. Každého, kdo tak odmítl učinit, čekalo vyhoštění. Pokud se někdo nechal pokřtít jen na oko a nadále udržoval někdejší pohanské zvyklosti, mohla ho snadno potkat smrt na popravišti.
Damaskios a jeho kolegové se ocitli v koncích. Nesměli uctívat staré bohy ani vyučovat, přišli o zdroj příjmů, především se ale nemohli svobodně věnovat filozofii. Přesto ještě po jistou dobu setrvávali v Athénách a snažili se zde nějak protloukat. V roce 532 však svorně usoudili, že takhle dál žít nechtějí. Doslechli se o mocném východním králi, který se těšil pověsti velkého filozofa, a navzdory veškerému nebezpečí se za ním rozhodli vypravit. Platonova Akademie, která v Athénách působila téměř celé tisíciletí, největší a nejslavnější škola starověkého světa (a dost možná všech dob) se definitivně stala minulostí.
Dnes si snad ani nelze představit bolest, již museli tito učenci cítit, když naposledy míjeli ulice a prostranství, kde kdysi šířili slávu athénské filozofické školy osobnosti jako Sokrates, Platon nebo Aristoteles. Na každém kroku naráželi na trýznivé připomínky lepších časů, které se již neměly nikdy vrátit. Zavřené athénské chrámy se obracely v trosky, z velkolepých sochařských děl zůstala jen torza, ničení se nevyhnulo ani Akropoli. Horliví křesťané svrhli do prachu i kolosální sochu Athény Parthenos. Damaskiovy spisy se v ucelené podobě bohužel nedochovaly, do jeho pocitů proto dokážeme nahlédnout jen prostřednictvím fragmentů. A není to veselé čtení – Damaskios odevzdaně dospěl k závěru, že jeho starý život „uchvátil mocný proud“. 7 Nemenší zoufalství vyjadřují texty jiného řeckého autora z téže doby: „Z člověka zůstal jen popel, neboť se vše ocitá vzhůru nohama.“
Kapitola čtvrtá
O NEDOSTATKU MUČEDN í K ů
„Což nevidíš, jak je dnes krásně? Proč chvátáš vstříc smrti, která tě připraví o všechny radosti?“
římský úředník přemlouvá odhodlaného mučedníka
První velké pronásledování zůstává v křesťanských legendách i ve veřejném povědomí neoddělitelně spjato s osobností císaře Nerona (vládl v letech 54–68). Právě on se slovy církevních historiků tehdy „prohlásil nepřítelem těch, kdož vzývají všemohoucího Hospodina“.1
Vzhledem k Neronovu genetickému zatížení asi málokdo (a to bez ohledu na vyznání) čekal, že v něm impérium získá laskavého vládce. Jeho otec Gnaeus Domitius Ahenobarbus kdysi při zběsilé jízdě po venkovské silnici jen tak pro zábavu uvláčel svým vozem mladého chlapce. Když mu to jistý římský jezdec vytkl, Domitius mu vyrazil oko. Ani Neronova matka Agrippina (sestra jiného krutovládce Caliguly) nebyla právě vzorem ctností. Traduje se, že otrávila oba manžely, za něž se provdala po Domitiově smrti, nejprve senátora Gaia Sallustia, později císaře Claudia. Když se Nero narodil, Domitius prý památně prohlásil: „Ze mne a z Agrippiny se mohlo narodit jen něco ohavného a k obecné pohromě.“ 2
Nero neblahá tušení nezklamal. Po nástupu na trůn se dopouštěl jen menších prohřešků. Tu se nechal unést vášní pro divadlo, tu vyprovokoval rvačku. Ale to byl pouhý začátek. Netrvalo dlouho a sváděl svobodné muže i vdané ženy, znásilnil panenskou kněžku vestálku, uzavřel sňatek s eunuchem, dokonce se prý dopouštěl krvesmilstva s vlastní matkou. Údajně využil každé příležitosti, kdy s Agrippinou sdílel nosítka, což pak „prozradily výmluvné skvrny na jeho šatu“. 3 Císařova přízeň však nikdy dlouho nevydržela – když se matky nabažil, dal ji bez mrknutí oka zavraždit. Poté si vymyslel nové erotické hrátky. Navlékal se do kůží lítých šelem a útočil na ohanbí nešťastníků obojího pohlaví, které dal přivázat ke kůlům. „Když se dostatečně vyřádil,“ zaznamenal historik Suetonius s jistou dávkou kultivovaně zvládnutého odporu, „dosahoval vrcholu tím, že se na něm ukájel propuštěnec Doryforos.“4
