lt vz. 38
Kompletní příběh jednoho z nejlepších lehK ých tanK ů druhé světové válK y
Velká kniha
Slovenský LT vz. 38 během zkoušek nesl dřevěnou imitaci kanonu a čelní desku ve věži.
780 ran. Po vypálení 470 výstřelů však došlo k poruše kanonu, což vedlo k ukončení střeleb a návratu stroje po vlastní ose do Prahy. Tank dorazil do mateřské továrny 25. května.
Tyto dlouhé přesuny na střelnice sloužily také k určení akčního rádiusu vozidla, které plně obsazené a s vybavením dokázalo po silnicích ujet až 450 km.
Hned 1. června se komise opět sešla, tentokrát kvůli jednání o ceně pancéřových plechů pro tanky. Zástupci kladenské Poldi a následně Vítkovických železáren navštívili generální štáb, aby projednali ceny a dodací lhůty. Firmy se zavázaly plnit stanovené termíny. Téhož dne komise navštívila vojenské cvičiště v PrazeKyjích, kde firemní řidiči v dynamické ukázce předvedli prototyp LT vz. 38. Během této jízdy se vyřešilo několik klíčových otázek týkajících se finální podoby stroje, například výběr spouště pro kulomet vz. 37. Původní prototyp měl kulomety s pistolovou spouští, kterou dostávali také íránští zákazníci, ale vojáci preferovali vodorovnou spoušť, běžně používanou u standardních pěchotních kulometů. Ustanovil se také konečný počet převážených granátů, a to na 90 kusů, z nichž 30 připadalo na protipancéřové a 60 na tříštivotrhavé.
Zadní výškový pohled na LT vz. 38, patrná je nýtovaná konstrukce stroje.
Ukázka lehkého přístupu do motorového prostoru tanku. Armáda dobře hodnotila snadnou údržbu tanku.
Dne 30. května se sešla výzbrojní komise, kterou vedl divizní generál Jan Netík, předseda II. odboru MNO. Měla za cíl dokončit objednávky tanků LT vz. 38. Kromě samotného nákupu se jednalo také o pořízení vybavení v podobě vybavení vozidel, zásobníků na munici a dalších doplňků, jako jsou například hasicí přístroje a lékárničky. Konečná dohoda zněla tak, že MNO objedná u ČKD samotné vozidlo bez pancéřových plechů za maximální cenu 449 375 Kč za kus. Pancíře pak ozbrojené síly hodlaly zakoupit samostatně u sléváren. Generál Netík pak udělil zástupcům ČKD oficiální povolení k výrobě LT vz. 38.
Následující den se v libeňské továrně testovalo uložení dalšího vybavení do tanku, včetně ochrany osádky proti chemickým zbraním, osobní výstroje, signální svítilny a schránky na mapy a brašny. Osobní výstroj jednoho člena osádky zahrnovala jídelní misku, příbor, polní láhev, záložní dávku potravin a soukromé potřeby uložené v mošně. Dvě tyto mošny se měly nacházet za sedadly řidiče a radiotelegrafisty, zbývající měla být umístěna pod brašničkou
kulometného střelce. Do LT vz. 38 se počítalo se tříčlennou osádkou, tedy s řidičem, radistou–střelcem a velitelem, který se nacházel ve věži a mimo jiné vedl palbu z hlavních zbraní. To jej ale přetěžovalo, takže se řešilo, zda v budoucnu nepřidat ještě nabíječe.
Konečná objednávka
Následovalo kompletní rozebrání stroje, které trvalo až do 9. června. Tento krok musel proběhnout kvůli kontrole opotřebení všech součástí, načež komise MNO po dva dny zkoumala jejich stav. V továrně se také řešilo přepracování pojezdových kol. Dělníci poté prototyp LT vz. 38 znovu sestavili a již 11. července se vrátil do Milovic, kde pokračoval v dlouhodobých srovnávacích testech, které skončily až 10. srpna 1938. Do té doby stroj najel celkem 7 825 km. Během této poslední série testů došlo k poruše převodové skříně, což vyžadovalo přepravu prototypu zpět do továrny. Komise zjistila i další nedostatky, například občasné prokluzování prvního rychlostního stupně při jízdě přes umělé překážky. Následně na stroji probíhaly další testy vybavení a výstroje, jako například odolnost episkopů.
Dne 17. června 1938 podalo MNO oficiální poptávku u ČKD na tanky LT vz. 38.
Nabídka firmy na výrobu 150 vozidel bez kulometů, lafet a děl na ministerstvo dorazila 23. července. Rozdělení výroby bylo stanoveno následovně: 100 strojů mělo vzniknout s pancéřovými plechy od Poldi za kusovou cenu 620 146 Kč, dalších 50 vozidel s plechy od Vítkovických železáren pak po 619 570 Kč. Cenu za samotný vůz bez pancéřování firma stanovila na 470 500 Kč, pancéřové plechy z „poldovky“ stály 149 540 Kč, zatímco vítkovické 149 000 Kč. Celková objednávka měla armádu vyjít na téměř 93 000 000 Kč.
Samostatně se pak také objednávala výzbroj. Škodovka účtovala za jeden kanon 103 500 Kč, za optiku ke zbrani další 4 950 Kč a jedna schránka na munici přišla ministerstvo na 198,50 Kč, přičemž do jednoho vozidla jich bylo potřeba celkem 15. K tomu je nutné připočítat ještě kulomety vz. 37, za něž si Zbrojovka Brno účtovala kusově 13 546 Kč, ramenní opěrky stály 214 Kč, lapač nábojnic 86 Kč. Zaměřovací dalekohledy ke kulometům dodávala firma Optikotechna z Přerova za cenu 3 810 Kč. Armáda také zvlášť nakupovala lékárničky po 65 korunách a hasicí přístroje po 97,50 Kč. Tyto ceny ale nezahrnovaly tříprocentní daň z obratu, patnáctiprocentní režijní přirážku a kolkovné II. stupně.
Zkoušky překonávání překážek na stejné firemní dráze, po které v předešlých letech jezdily všechny druhy tančíků a tanků z produkce ČKD. Podvozek je už notně zanesen bahnem.
Kapitola 2.
Ve službách nových pánů
Okupace českých zemí hrozila ukončit kariéru nového tanku vlastně ještě dřív, než začala. Na to ale šlo o příliš kvalitní konstrukci, čehož si všimli okupanti a zařadili typ do služby. Kromě toho se o LT vz. 38 zajímala také armáda nově vzniklého Slovenska. Ta je nakupovala přímo od výrobce a později také přebírala starší kusy od Wehrmachtu. Dodávky ale probíhaly pomalu kvůli mnoha průtahům na německé straně a také zpoždění při shánění výzbroje, optiky a dalších přístrojů.
Přesun slovenských vozidel během prvních bojů v Sovětském svazu. Tento LT vz. 38 evidenčního čísla V-3.006 přežil až do začátku září 1944, kdy se stal prvním zničeným povstaleckým tankem.
Armáda plánovala na LT vz. 38 instalovat dvojici antén. První byla prutová, dlouhá tři metry, připevněná na levém rohu čelní desky bojového prostoru, kde seděl radista-střelec. Na tomto snímku je dobře viditelná takzvaná bojová anténa tvořená trubkou vedoucí podél levého boku stroje, uvnitř níž se anténa nacházela. Do okupace českých zemí v březnu 1939 se však nepodařilo tuto koncepci spolehlivě vyřešit a odzkoušet. Na fotografii jsou také patrné blatníky, které měly nejen zabránit vyhazování zeminy z pásů během jízdy, ale také částečně zakrývat pásy při leteckém pozorování, protože obroušené hrany pásů se leskly a mohly tank snadno demaskovat.
Novodobá osádka podle plánovaného československého vzoru. K původním třem členům měl přibýt čtvrtý tankista plnící funkci nabíječe nebo střelce, aby velitel tanku nebyl v akci přetížen. Vojáci mají na hlavách kožené přilby chránící před úrazem hlavy uvnitř vozu. Velitel v hodnosti poručíka a nabíječ používají také ochranné brýle. Dva členové osádky mají standardní vojenské polní stejnokroje, zatímco krajní dva přes ně navlékli ochranné plátěné obleky. Na zádech nesou ochranné masky vz. 35, které patřily k běžnému vybavení. Vpředu na blatníku se nachází schránka na kulometnou munici. Bílý pruh označuje, že se jedná o průbojné náboje.
Lehký tank vz. 38 byl postaven na mimořádně kvalitním podvozku, který měl čtyři pojezdová kola opatřená gumovými obručemi pro hladší jízdu. V případě nouze však mohl vůz omezenou dobu jet i bez nich. Hnací kolo bylo umístěno vpředu, kde docházelo k přenosu síly z motoru na pojezdové ústrojí, zatímco vzadu se nacházelo napínací kolo. Kromě toho pás držely i dvě podpůrné kladky.
Poziční světlo umístěné po obou stranách čelních blatníků, na jejichž zadní straně se nacházely červené odrazky. Tato poziční světla měla napomáhat při přesunech tanků v noci v době míru nebo nebojových situacích.
Další pohled na tank, kde je viditelná zadní část stroje s krytem motoru. Když byla věž natočená do boku, šlo kryt na obou stranách plně zvednout. Vzadu na blatníku jsou připevněny rezervní články pásu pro případ jejich přetržení nebo poškození. Vpravo pod věží spočívá bedna obsahující drapáky pro zlepšení jízdy v náročném terénu, dále pak hever a dřevěná podložka.
Schéma mazání převodové skříně, jež zajišťovalo správné fungování motoru bez poškození.
centralizátory (mají ložiska na dně skříně), aby při odbrzdění vznikla po celém obvodu stejná vůle mezi brzdovými pásy a bubnem.
Automatický seřizovač
Na táhle je namontován automatický seřizovač, který dotahuje pásy při opotřebení brzdových destiček, takže vůle mezi brzdovým pásem a bubnem zůstává konstantní.
Olejová čerpadla
Skříň má tři olejová čerpadla, jejichž písty se pohybují na výstřednících upevněných na hřídelích. Dvě čerpadla ženou olej do hřídele a odtud pod bronzová pouzdra rotujících součástí. Třetí čerpadlo žene olej do chladiče oleje přes autoclean. Chlazený olej proudí přímo do skříně. Chlazení oleje lze vypnout ventilem. Při zanesení chladiče nečistotami teče olej přetlakovým ventilem přímo do skříně.
Řízení převodové skříně Je zcela odlišné a mnohem jednodušší než u běžných převodovek. Skládá se z pedálu, který nahrazuje pedál automobilové spojky a voliče rychlostí namontovaného na víku převodovky.
Pohonný mechanismus vozidla Hnací sílu z převodové skříně na pásy má za úkol přenášet pohonný mechanismus vozidla.
Během jízdy přímo se síla přenáší rovnoměrně na oba pásy. Při změně směru se každý pás pohybuje buď jinou rychlostí (v zatáčkách), nebo je zcela zastaven, což umožňuje otočení vozidla na místě. Pohyb vycházející z převodové skříně se přenáší hnacím kuželovým soukolím na pohonné poloosy (pravou a levou). Pohon kuželového soukolí je uložen ve skříni upevněné na nosném podstavci ze siluminu (slitina křemíku a hliníku). Pohyb pokračuje přes skříň satelitů, které tvoří princip epicykloidního pohonu a jejichž úkolem je snížit rychlost příslušného pásu (zejména při jízdě v zatáčkách). Dál se pohyb přenáší přes směrovou spojku – která může být vyřazena řadicí pákou, čímž dojde ke změně směru jízdy – na pastorek nacházející se na konci hnací poloosy. Tento pastorek je v záběru s vnitřním ozubením hnacího kola, čímž jsou řetězová kola pevně spojena s náhonem pásů.
Kuželová soukolí
Skládají se z kónického kola nasazeného na hřídeli převodové skříně, které je v záběru s kuželovým kolem přenášejícím pohyb na obě poloosy.
Satelitová skříň (pravá a levá)
Obě se skládají ze systémů centrálních a satelitových ozubených kol, které tvoří epicykloidní soukolí. Toto soukolí je zabudováno ve skříni z ocelolitiny.
Brzdové bubny
Slouží k brzdění satelitové skříně. Mají válcovitý tvar a na jejich válcových brzdových plochách působí brzdový pás.
Brzdové bubny (pravý a levý)
Zajišťují otáčení vozidla na místě a k brzdění. Mají podobný tvar jako horní brzdové bubny; střední příčná stěna je provedena jako díl kotoučové spojky. Na válcových plochách opět působí pásová brzda.
Kotoučová třecí spojka (pravá a levá)
Sestává z příčné stěny brzdového bubnu, na který je nýtovaná brzdová destička a lamely s obložením, vzpěra, pružiny a odtlačovací kotouč spojky, který je držen pružinovými čepy.
Vypínací zařízení spojky
K vypínání spojky slouží vypínací zařízení složené z vypínacího válce, dvojramenných pák a vypínacích čepů. Ovládání probíhá dvěma řadicími pákami, které jsou otočně uloženy ve speciální konzoli z ocelolitiny. Ta je upevněna přírubou na horní části skříně kuželového soukolí. Pohyb se dále přenáší pomocí táhel a pák na brzdové pásy, čímž se ovládají brzdové a spojkové bubny.
Hnací poloosy Jsou dvě, pravá a levá. Nesou satelity a směrovou spojku a jsou zakončeny pastorkem,
který tvoří část hnacích kol. Pastorek je v záběru s vnitřním ozubením hnacího kola. Hnací kolo je upevněno klínem na stejné ose s řetězovými pohonnými koly.
Olejová pumpa Slouží k mazání pohonu. Je poháněna od kuželového kola pomocí šroubového ozubeného soukolí a skládá se ze dvou ozubených kol uložených v tělese čerpadla z ocelolitiny. Toto nasává olej ze spodní části skříně kuželového soukolí a tlačí ho přes kroužek a drážkovanou hřídel kuželového soukolí, čímž jej dostává do skříně satelitů.
LT vz. 38 měl dobře vyprojektované chlazení, takže se motor přehříval jen ojediněle.
Schéma převodové skříně Praga-Wilson Type CV, právě ona představovala jeden z hlavních důvodů, proč byl pohon tanku tak spolehlivý.
