ELEMENT
Element1.indd 1
26.10.16 1:17
Časopis Element
Milí primáni,
Školní časopis Gymnázia Na jsou to už 4 roky, co jsem 1. září sama nastupovala do autobusu plného neznámých Pražačce www.gymnazium-prazacka.cz lidí vyrážejícího směrem Heidmühle. Pamatuji si, co vše se mi tenkrát honilo hlavou:
4. číslo, listopad 2016, Praha
Sponzor
Klub rodičů a přátel školy
Tisk
JDS Tiskárna
Kontakt
prazacka-element@seznam.cz
Šéfedaktor
Heda Ghlimová
Ilustrace, fotografie
Markéta Typovská Markéta Jebavá
Grafika
Simona Bílková
Koho poznám? Bude má budoucí třída fajn? Však i Vy to jistě máte v živé paměti. Při návratu do Prahy už to byly otázky jiné: Jaká ta škola vlastně bude? Co profesoři? Vše ale dopadlo nejlépe, jak mohlo. Třída je bezvadná a profesoři jakbysmet. I ostatní, starší spolužáci nás mezi sebe přijali, či nás alespoň akceptovali. Vlastně mi to přijde jako včera, co jsem na Pražačku nastupovala. Až Vám budou profesoři říkat, že za chvilku maturujete, neklepejte si na čelo a uvěřte jim. Ono to totiž opravdu uteče jako voda, i když se studium zpočátku zdá jako šest dlouhých úmorných let. Ona ta léta ale vůbec nemusí být úmorná! Vždyť se rozhlédněme kolem, co vše nám Pražačka nabízí... Kroužky, poznávací zájezdy, tematické dny, či speciální akce typu Halloween, akademie. To vše by nás mělo utvrdit v tom, že si školu můžeme Užít a ne jen ODžít, že studium neznamená jen sezení v lavicích a spoustu učení, ale i spoustu zážitků kolem. Doufám, že se Vám Pražačka zalíbí, že tu úspěšně odstudujete svých 6 let a že z těch šesti let budete mít plno zážitků, na které budete ještě dlouho vzpomínat. RAČTE VSTOUPIT! Heda Ghlimová
OBSAH
Redakce Kateřina Hobzová Evelina Zitková Tereza Bezděková Veronika Dudová Annie Hošťálková Adéla Károlyová Anička Hořejší BRUNHILDA
Reportáž z Anglie .................................................................. 3 Rozhovor se technickým zázemím .................................... 4 Rozhovor s profesory ........................................................... 4
Matěj Ptáček
Aktuality .................................................................................. 6
Tanith
Perličky z hodin ..................................................................... 6
Kryštof Dobeš
Povídka na pokračování – Poškole ................................... 7
Jáchym Líva
Zesnule narozen ..................................................................... 8
Imogen Richard Osond
Ach ty začátky ........................................................................ 9 Profesorské okénko ............................................................10 Z Francie ................................................................................10 Rozhovor s panem ředitelem ............................................12 Úvahy, fejetony ....................................................................13 Poezie .....................................................................................14 Promiň ...................................................................................16 Vzpoura důchodců...............................................................17 Soutěž ....................................................................................18
2 Element1.indd 2
26.10.16 1:17
Reportáž
Poznávací zájezd do Anglie Je neděle jedenáctého září odpoledne. V Loudově ulici je nashromážděno něco přes čtyři desítky studentů našeho gymnázia, několik profesorů, dva řidiči a náš průvodce. Potom, co naložíme zavazadla a sebe do oranžového autobusu nazývaného Máňa, vyrážíme na cestu do Spojeného království. Chvíli po odjezdu poprvé slyšíme „hlášení“ našeho průvodce – Náčelníka, ve kterém nám říká vše, co potřebujeme vědět před dlouhou cestou do Británie, pak jeho hlas zmlkne a rozezní se hlasy studentů, kteří konverzují se všemi okolo, aby zjistili, s kým budou dalších pět dní trávit většinu času. Konverzace pokračuje až do pozdních večerních hodin, kdy většina účastníků zájezdu usoudí, že je čas si zdřímnout. Jejich spánek ale netrvá moc dlouho, neboť v brzkých ranních hodinách Máňa zastavuje ve francouzském přístavu Calais, kde vjede to útrob trajektu, který nás dopraví na druhý břeh kanálu La Manche do přístavního městečka Dover. Zde opět nasedáme do autobusu a naše cesta pokračuje. Několik hodin po rozednění přijíždíme do Oxfordu, univerzitního města, které je naší první zastávkou při objevování Anglie. Zastavili jsme na okraji města a vydali se na zastávku, odkud nás odvezl místní linkový autobus do historického centra. Zde jsme s nadšením, údivem a foťákem v rukách chodili po městě tam, kam nás náš Náčelník zavedl, a poslouchali jsme jeho zajímavé povídání o všem, co jsme viděli okolo. A nebylo toho málo, viděli jsme několik budov Oxfordské univerzity, hlavní katedrálu celé univerzity, univerzitní zahradu a mnoho dalšího. Nakonec jsme vylezli na Carfax tower, věž vysokou 23 metrů, ze které byl úžasný výhled na většinu města. A pak jsme čas strávili prohlížením si města „po svém“ a nakupováním v okolních obchodech. Večer jsme byli rozděleni rodinám, které nás po zbytek pobytu v Anglii ubytovávaly. Další den jsme věnovali návštěvě dvou megalitických památek, nejdříve jsme zavítali k světoznámému Stonehenge. Historie této „stavby“ je zajímavá, ale dojem přímo na místě je velmi ovlivněn tím, že je zde velmi hodně turistů a celý Stonehenge je oplocen, tudíž se k němu nedá moc přiblížit. Na druhé megalitické památce, kterou jsme navštívili, téměř žádné turisty nepotkáte, a dokonce se kamenů v Avebury stone circles můžete i dotknout a čerpat od kamenů pozitivní energii. Den jsme zakončili návštěvou Salisbury, kde jsme navštívili krásnou katedrálu, ve které je uložena Magna charta, dokument který říká, že i král musí s lidmi jednat spravedlivě a že nikdo nestojí nad zákonem. Když jsme si všechno prohlédli a vyfotili, odvezla nás Máňa zpět do Oxfordu, kde si nás rozebraly naše hostitelské rodiny. Stradford nad Avonou, rodiště slavného dramatika Williama Shakespeara jsme navštívili třetí den našeho putování po Anglii. Viděli jsme nejenom dramatikův rodný dům,
ale i dům jeho manželky Anny s překrásnou zahradou a ovocným sadem. Odpoledne jsme vylezli na jeden z kopců v pohoříčku Malvern Hills. Cesta nahoru byla velmi náročná, ale z vrcholu byl tak hezký výhled, že to stálo za to. Po náročném výstupu na kopec jsme se ještě vydali na krátkou procházku městem Great Malvern. Pak už jsme vyrazili do Oxfordu k našim hostitelským rodinám. Poslední den jsme věnovali návštěvě hlavního města Británie – Londýna. Ráno jsme se rozloučili s našimi hostitelskými rodinami, opustili Oxford a vydali se na cestu směr Londýn. Po několikahodinové jízdě jsme zastavili na okraji Londýna na parkovišti u arény The O2 , odkud lodí dopluli do Londýnského centra. V centru jsem vystoupili a došli k London Eye, což je 135 metrů vysoké vyhlídkové kolo tyčící se na břehu Temže. Po celých 30 minut, které jsme strávili na kole, se nám naskýtal krásný výhled na město a většinu známých londýnských památek. Když skončilo naše otáčení na kole, navštívili jsme historické centrum, abychom si prohlédli všechno, co jsme vidět chtěli – Big Ben, Westminster Abbey, Buckingham Palace, a nakonec i Downing street, ulici, ve které je ukryt premiérčin dům. Ulice mě velmi překvapila, neboť vjezd do této ulice je zabezpečen několika ploty a řadami patníků, které brání vniknutí nezvaných osob. Poté nás přivítala Leicester Square, kde probíhaly přípravy na světovou premiéru filmu o skupině Beatles a odkud to byl už jen kousek do Oxford street, kde jsme se vrhli do víru nákupů. Den už se pomalu chýlil ke konci a my se potřebovali dostat zpět k našemu autobusu, využili jsme tedy londýnské metro, vlak bez řidiče a nakonec jsme se svezli lanovkou přes Temži, rozloučili se s Londýnem, nasedli do autobusu a vydali jsme se na cestu zpět domů. Cesta zpět do Česka byla stejně náročná a zdlouhavá jako cesta do Británie, ale vzhledem k tomu, že jsme se během zájezdu seznámili s mnoha novými lidmi, utekla mnohem rychleji než cesta tam. A tak po zdlouhavé cestě, která utekla jako voda, přijíždíme do Prahy do Loudovy ulice, kde to vše začalo, aby to tu mohlo také skončit. Poté, co jsme poděkovali našemu Náčelníkovi a pedagogům, kteří byli po celou dobu zájezdu velmi vstřícní, hodní a ohleduplní, jsme vylezli z autobusu, sebrali zavazadla a rozloučili se se všemi účastníky zájezdu. Pak už jsme se každý odebrali za svými zvědavými příbuznými a rozjeli jsme se do svých domů a bytů. Nakonec bych chtěl ještě jednou poděkovat všem, kteří se tohoto zájezdu účastnili, neboť bez nich by byla v autobuse hrozná nuda. A hlavně bych chtěl poděkovat všem pedagogům i nepedagogům, kteří byli v Anglii s námi, protože bez nich bychom se tam asi ztratili a také bychom o všech památkách, které jsme navštívili, vůbec nic nevěděli. Jáchym Líva
3 Element1.indd 3
26.10.16 1:17
Rozhovor
Zviditelnění neviditelných II. Přinášíme Vám další díl z našeho nově odstartovaného „seriálu“, který pojednává o práci lidí, kteří nejsou tolik vidět – a přece pro školu znamenají hodně. V tomto čísle jsme vyzpovídali ekonomku naší školy Michaelu Pěničkovou, která je důkazem neviditelnosti i významu. CC Jak jste se dostala k práci u nás na gymnáziu? Docela složitě. O gymnáziu jsem poprvé slyšela od Sylvie Ošťádalové, se kterou se známe 15 let. Možná i díky tomu mi v roce 2010 můj tehdejší zaměstnavatel „zařídil“ šestitýdenní návštěvu školy, ale ta asi nebyla pro nikoho z tehdejšího osazenstva příjemná – koneckonců nejhezčí pohled na kontrolora je, když za sebou naposledy zavírá dveře. O rok později mi telefonoval p. Tomek (ředitel Gymnázia Postupická), že p. Macek akutně shání účetní a ekonoma. Tak jsem se na Pražačku přišla podívat potřetí a ono poslední zavření dveří jsem zatím nějak nestihla. CC Co je vlastně náplní vaší práce? Baví vás? Jak to jen shrnout… Náplní mojí práce je… boj? Bitva o peníze. Bitva o čas. Bitva o slušnost. Potíž je v tom, že moje práce je ta, která je na celé škole úplně nejméně viditelná, nemá mnoho hmatatelných výsledků (snad s výjimkou nových sociálních zařízení, kotelny, rekonstruovaných učeben nebo kabinetů). Účetní uzávěrky, finanční rozvahy, rozpočtová řízení, tabulky, výkazy, evidence a kontrola plateb za školní akce a jejich vyúčtování, cestovní příkazy, směrnice, faktury, výplaty, pracovní smlouvy, platové výměry, všelijaká potvrzení… k tomu si při-
dejte třeba administraci veřejných zakázek (nové rozvody vody, kotelna, rozvody topení, počítačová síť). Pak tu máme smlouvy uzavírané podle občanského zákoníku, no a nově centrální registr smluv. Čas od času je také nutné zkontrolovat, jak si vedou vaši podřízení (školník a všichni, kteří se starají o úklid a pořádek ve škole), velmi často je třeba vyslechnout, co je trápí (třeba nalepené žvýkačky na lavicích a židlích nebo použité kapesníčky, umně zakopnuté pod šatní skříňky) a následně se pokusit o řešení toho kterého problému. A jestli mě moje práce baví? Někdy ano, někdy ne… Jsou chvíle, kdy se administrativy a dalších požadavků sejde tolik, že ani nevím, se kterým začít dřív. Koho by to po třech, čtyřech, pěti týdnech nepřetržité práce mohlo bavit? Na druhu stranu je příjemné, pokud vás snaha vyřešit nějakou krizovou situaci posune v myšlení natolik, že se zrodí poměrně dobrý nápad. Tak třeba myšlenka na studentskou odpočinkovou zónu v suterénu mě napadla ve chvíli, kdy jsem přemýšlela o možnosti, jak zlepšit pracovní podmínky paní recepční – zejména v době obědové pauzy byla hladina hluku u recepce a v chodbě v přízemí nesnesitelná. Logicky jsem se sama sebe zeptala, proč jsou studenti na chodbě a proč nejsou někde jinde. Jenže – kde jinde? Tak jsem zavolala stavební firmu a spolu s projektantem a školníkem jsme prošli suterén a sladili naše přání s prostorovými možnostmi. Výsledek? Pevně věřím, že jej uvidíte do konce kalendářního roku. A to je to, co mě baví… CC Co vás baví ve volném čase? Co je to volný čas? Teď vážně, pokud mi zbyde volná chvíle, tak nejraději relaxuji u vaření. Jinak jsem velkou fanynkou bi-
atlonu, takže se už moc těším na prosinec a světový pohár v Novém Městě na Moravě. CC Jak hodnotíte kolektiv lidí na Pražačce? Máte-li na mysli studenty i dospělé, shrnula bych to takto: mnoho Dostojevských, bohužel několik… CC Jak jste přišla na nápad s vánoční sbírkou pro útulek? Líbilo se mi, kolik toho vy, studenti, děláte nejen pro vlastní pobavení, ale i pro pobavení nás, zaměstnanců. Napadlo mě, že by nebylo od věci udělat to jednou ročně naopak – abychom i my dokázali pobavit vás. A proč to nespojit s něčím užitečným? Od loňského roku to ale není jen sbírka pro útulek pro týrané psy, jehož patronkou je p. Simona Juráková, ale z poloviny je to též sbírka pro Sestry v sukni, které u nás na škole „zaštituje“ Ondřej Poláček. CC Čím jste chtěla být jako mladá? Kantorští kolegové možná dostanou záchvat smíchu, ale jako úplně malá jsem chtěla být učitelkou. Pak jsem se přes prodavačku, zahradnici a veterinářku dostala až k přání stát se kriminalistkou. Po maturitě jsem ale „utekla“ nejdřív na ekonomickou fakultu, pak na právnickou. Z té doby pochází i moje památná věta, kterou mi známí čas od času připomínají: Jestli se někdy budu živit účetnictvím, dejte mi, prosím, pár facek. No, odříkaného chleba evidentně největší krajíc… Evelina Zitková + Richard Osond
Rozhovor s profesory Co by to bylo za časopis, kdyby nepřinášel rozhovor s profesory? Celý rozhovor se točí kolem tématu tohoto čísla, tedy kolem dveří, kterých se kolem nás otevírá nespočet. Pí. prof. Janáčová ukryla odpovědi na naše otázky do celistvého textu, jestli si v něm odpovědi dohledáte, záleží jen na Vás.
CC Jak by vypadaly Vaše vysněné vstupní dveře? Držel/a byste se klasiky nebo byste radši zvolil/a extravagantní? Proč? Ošťádalová: „Jděte po cestě vysypané hrubým pískem, je lemovaná vzrostlou levandulí... a ty duhové dveře jsou moje.“ Pavlíček: „Držel bych se dveří, které jsou otevřené pro mě a zároveň pro všechny ostatní. Důležité je, aby nebyly slepé nebo nikam
4 Element1.indd 4
26.10.16 1:17
Rozhovor nevedly. Také aby za nimi člověk našel spíš to, co pro svůj vývoj potřebuje, než to, co chce. Často to bývají dvě rozdílné věci. Proto bych se držel takových dveří, které nejspíše umožňují průchod všem lidem, se kterými půjde navázat smysluplný kontakt. CC Kdybyste mohl/a dělat cokoliv, co by to bylo? Ošťádalová: „Jéééé, mě by bavilo věcí… Těšilo by mě mít obchůdek s květinami...nebo parfémy...možná s šátky a šálami...nebo zajímavými šperky...nebo raději prodávat knížky? A co třeba britofilský obchod nebo papírnictví? Taky moc ráda cestuju, úplně kamkoliv, tak by mě určitě bavilo psát recenze...třeba o restauracích a kavárnách. Ale v podstatě mě baví i to, co dělám. Tedy většinou... Studenti bývají docela často mou inspirací, kam jet či jít, co si pustit, přečíst, na co se podívat... Děkuju!“ Pavlíček: „Myslím, že můžu dělat téměř cokoliv. Mám nějaké zkušenosti ze socialistické i demokratické společnosti. Občas jsem se byl podívat v zahraničí. Sleduju události ve světě, hlavně v Evropě. Stejně nakonec nejlépe znám naši společnost. Myslím, že prostředí mi celkem umožňuje dělat cokoliv, pokud budu připravený a bude mi přát štěstí. Můžu si vydělat peníze a cestovat kamkoliv. Žít kdekoliv. Mám několik přátel, kteří mi potvrzují, že je to možné. Pokud to shrnu, mám téměř ideální podmínky pro svůj rozvoj. Myslím, že nic v tomto ohledu mi nechybí.“ CC Co byly největší (či nejvíce otevřené) dveře Vašeho života? Ošťádalová: „Jsem moc ráda, že jsem Na Pražačce mohla zažít euforickou a nadějeplnou dobu po roce 1990. Studenti a učitelé k sobě měli blízko... Diskuse ve třídách byly hodně otevřené a intenzivní. Byli jsme spolu rádi i ve volném čase, jezdili spolu na výlety. Z některých bývalých studentů se stali mí přátelé. Přišli sem učit kolegové ze zahraničí, školní projekty a výměny mě zavedly do Francie, Švédska, Británie, Itálie, Řecka, na Island. Je obohacující vidět, jak se věci dělají jinde – určitě jsem se stala vnímavější, tolerantnější a otevřenější. A mou další velkou inspirací byla a je hrstka kolegů a spolupracovníků, lidí vzdělaných, pracovitých, vytrvalých, laskavých i moudrých.“ Pavlíček: „Objevit a začít používat metody, které mi umožňují rozšiřovat vnitřní svobodu. Svobodu, která není většinou závislá na rušivých emocích a objevujících se situacích. Ať už příjemných či nepříjemných. Jestliže spojím tyto možnosti s celkem slušnou vnější svobodou naší demokratické společnosti, nevím, co dalšího bych si ještě mohl přát.“ CC Co byla největší překážka ve Vašem životě? Ošťádalová: „Nebyla jedna velká, ale bylo hodně malých, obtěžujících, protivných. Jejich zdolávání mi sice vzalo hodně času, energie i iluzí o lidech, ale hodně jsem se při tom naučila, dozvěděla se leccos o sobě i svých blízkých, naučila se hledat jiné ...a třeba lepší cesty řešení. Naučila jsem se překážkám, trápení a nepříjemnostem nevyhýbat, ale zkusit se jim postavit…“ Pavlíček: „Myslím si, že největší překážky leží vždy uvnitř každého člověka. Znám lidi, kteří si to uvědomují a zkouší s tím něco dělat.
Na druhou stranu znám i jiné, kteří neustále hledají překážky ve svém vlastním okolí. Kdysi jsem býval právě takovým člověkem, než jsem zjistil, že jdu v protisměru. Dnes už se pokouším s tím do určité míry pracovat. Mou největší výzvou bylo a je naučit se komunikovat a chápat různé typy lidí, kteří uznávají jiné hodnoty než já a mají jiná měřítka pro život a situace, které se před nimi objevují. Zní to jednoduše, ale není to lehký úkol dopředu člověka neodsoudit.“ CC Myslíte si, že se dnešní mladé generaci otevírá více dveří? Chtěli byste vyrůstat v dnešní době, době možností? Ošťádalová: „To určitě... Ale vůbec vám složitost té volby nezávidím! Mám pocit, že těch lákadel, nabídek a možností je tolik, že mezi nimi lidé těkají, vybírají a přebírají, nejsou nikdy spokojení, protože nestihnou ochutnat a poznat všechno. Životní tempo mi připadá překotné a všechen ten kvap svádí k povšechnosti a povrchnosti. Myslím, že stojí zato se někdy zastavit, v klidu se podívat kolem a popřemýšlet – o sobě, věcech a lidech kolem.“ Pavlíček: „Myslím si, že ano. Je to dobré, právě pro ty možnosti, které se vám/mladé generaci otevírají. Na druhé straně je to spojené s volbou a ta není vždy jednoduchá, pokud nemá člověk ještě dostatek zkušeností. Nechtěl bych vyrůstat v této době. Jsem spokojený, že jsem si mohl prožít a nasbírat zkušenosti i v době, která se celkem dost lišila od té současné a byla postavena na jiných hodnotách. Myslím si, že vzhledem k dalšímu vývoji u nás i v Evropě jsou právě tyto zkušenosti těžko nahraditelné. Prostě je dobré občas něco nepříjemného prožít, aby člověk mohl pochopit některé hodnoty, které v současnosti tak samozřejmě přijímáme.
...
Janáčová: Určitě všichni vnímáme pozitivně, když jsme vítáni na prahu otevřených dveří. Můžeme vejít, můžeme pozdravit své nejbližší, kolegy, žáky. Můžeme se ale také poradit nebo vysvětlit případné nedorozumění. Proto bychom ony symbolické dveře neměli zavírat, nebo dokonce přibouchnout, ale snažit se druhého vyslechnout, povzbudit ho. „Otevřené dveře – dokořán“ můžeme tedy interpretovat podle mého názoru jako symbol porozumění, vzájemné podpory a pomoci. Já už se přeci jen ohlížím v čase a přemýšlím, kolika dveřmi jsem už prošla (samozřejmě obrazně). Moje „nejvíce otevřené dveře“ představuje podpora v rodině, v okruhu známých a kolegů. Druhým, myslím pochopitelně také svým žákům, se snažím naslouchat, předávat své zkušenosti a samozřejmě jim pomáhat. Mladí lidé mají dnes určitě více možností při výběru dalšího studia, kolika „otevřenými dveřmi“ v životě úspěšně projdou, záleží jen na nich. V tom je podle mého názoru jejich volba složitější, protože řada z nich není vyhraněných a nedokážou si poradit s obrovským objemem informací, které současný multimediální svět přináší. Se svojí maturitní třídou jsem se loučila slovy, aby se dívali na svět srdcem. Protože to, co je důležité, oči často nevidí (řečeno slovy de Saint-Exupéryho). Proto otvírejme dveře, zastavme se a naslouchejme si. Heda Ghlimová
5 Element1.indd 5
26.10.16 1:17
Pražačka
Co se změnilo přes prázdniny? Kabinet D a Čj OO Proč? Vzniklo tak školní poradenské centrum, ve kterém sídlí pí. Mgr. Holá – psychoterapeutka a pí. Lisá – asistentka pedagoga. OO Kolik to stálo? Stavební práce: 570 000,– Vybavení: 260 000,– Nová počítačová síť OO Proč? Slouží k přenosu velkého objemu dat. Poskytuje větší komfort profesorům a studentům připojeným na Wi-Fi. OO Kolik to stálo? 1 350 000,– Oplocení + zídka u kontejnerů OO Proč? Zajišťuje větší bezpečnost. V minulosti se stávalo, že se na pozemek před školou uchylovali bezdomovci a narkomani. V budoucnu by měl oplocený dvorek fungovat jako prostor pro studenty čekající na odpolední výuku. OO Kolik to stálo? 810 000,– Vestibul OO Proč? V rámci modernizace a opravy školy. OO Kolik to stálo? 1 670 000,– Co nás teprve v budoucnu čeká? Oprava učebny 215 Výměna počítačové infrastruktury Svislá izolace vnějších zdí v šatně Oprava přízemí a učebny 023 Sedací koutek v prostorách nynější recepce Nová recepce Stojany na kola Nové projekční tabule Anička Hořejší
Perličky z hodin
Máte i Vy vtipné perličky z hodin? Pošlete nám je na redakční e-mail: prazacka-element@seznam.cz! Profesor si prohlíží schémata el. obvodu v protokolu studenta, který chybí, protože má zlomené ruce. Profesor: „Hrdlička se naučí kreslit schémata.“ Student: „No, on má zlomený obě ruce.“ Profesor: „To ho Pán Bůh potrestal za ty čmáranice.“ Studentka čte řešení úkolu na Čj: „Měli jsme obrovskou radost.“ Profesorka: „Ano správně! Brodil se po kolena ve vodě!“ Je začátek hodiny a profesor fyziky jde rozsvítit se slovy: „Já tady teď projasním atmosféru.“ Profesor: „Máme tu nějakou minci, z nějaké cizí země...“ Třída: „Z jaké?“ Profesor: „To po mně chcete moc... Je tu nějakej slon...“ Třída: „To bude z Indie!“ Profesor: „A taky lev... Nevím, odkud je.“ Studentka: „A není ze ZOO?“ Profesor: „No... Jo! Je tu nápis ZOO.“
6 Element1.indd 6
26.10.16 1:17
Povídka
POŠKOLE část první
V šest hodin ráno mě probouzí píseň Alana Price – Poor people. Ani nevím, proč jsem si ji nastavila na budík. Spíše uspává, než probouzí. Je pondělí. Včera večer jsem vytuhla u pořadu o levném bydlení na pláži a jsem trošku mimo. Každopádně za půl hodiny jsem již na hodinové cestě do GNP. Při čekání na tramvaj se modlím, abych nepotkala někoho ze třídy, což se mi nesplní. Do tramvaje na poslední chvíli nastupuje Marie a vypráví mi její strhující zážitky z víkendu. Jaké to mám štěstí. Až do teď se mi dařilo se všem lidem ze školy vyhýbat, nebo je ignorovat, ale řeknu vám, Marie je jinej level. Tu by před neustálým švitořením nezastavila ani atomová bomba. Do školy dorazím akorát na zvonění. První hodinou je fyzika. Ve třídě je nesnesitelné dusno, přestože jsou všechny okna otevřená. Moje levé koleno se třepe a to je vždy známka toho, že bude bouřka. Teda, aspoň si to myslím. Všichni se tolik potí, že se prakticky stali součástí svého ulepeného oblečení. Na zeměpis jdu pozdě. Už se ani nesnažím vymýšlet si omluvy, já i paní profesorka víme, proč jdu pozdě. Dojídám poslední zbytky čokoládové tyčinky a jsem připravená na nejhorší. Není hodina, co by se někdo s profesorkou nedostal do křížku. Ani já jsem tomu nikdy neunikla. „Jaká je odpověď?“ probere mě z mého čmárání do pracovního sešitu profesorka. „No… já nevím, paní profesorko,“ přiznám se jí, než abych řekla špatnou odpověď. Bude z toho soptit tak či tak. „Jak to, že to nevíte?! Vy snad nedáváte pozor?“ okřikne mě a zvedá se od katedry. Vytrhne mi můj pracovní sešit z rukou a její zorničky se zvětšují, jako když orel zaměřuje svou kořist. Nekoukám na ni jako nevinné štěně, nestojí to za to. Právě naopak. Je mi úplně lhostejné, co si o mém sešitu myslí, je přece můj. „Co to má být? To si tady ze mě děláte šprýmy?!“ vyhrkla a praštila s mým sešitem zpátky o lavici. Pche, šprýmy. Používá se to slovo vůbec? „Ne, paní profesorko, tohle v žádném případě nebylo mířeno proti vám!“ bránila jsem se. Třída na mě nevěřícně koukala. Nikdo takhle přímo s profesorkou nemluvil. No co, vždycky to je jednou poprvé. „Nejste trošku drzá? Vaše chování mi přijde velice nevhodné!“ snažila jsem se ji moc nedráždit, ale nevím, co to do mě v tu chvíli vjelo. Podívala jsem se jí přímo do hněvem zarudlých očí a řekla: „Dobře.“ Stačilo jediné slovo a sopka vybuchla. Oznámila mi, že tohle ještě za svoji kariéru nezažila a že si o tom s ní můžu promluvit dnes po vyučování. Jsem poškole. Zbytek dne mi přišel jako jízda na kolotoči. Zaplatíte hodně peněz, ale jízda je krátká a rychlá. Po osmé hodině jsem došla svým loudavým krokem do třídy 316 ve věži. Otevřela jsem dveře, které krásně zaskřípaly, a od mobilů a bloků se zvedly hlavy zoufalců a radikálů dnešního dne. Dohromady nás tady bylo asi pět a půl. Sedla jsem si do předposlední lavice v prostřední řadě. Pár lidí jsem poznala. Za mnou seděl Lukáš z tercie a v první lavici sestra mé spolužačky Dáša. Profesorka dorazila přesně načas. Rozdala nám papíry s otázkami a oznámila nám, že bude výsledek naší práce známkovat. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale připadalo mi to jako věčnost. Chtěla jsem se podívat na mobil, ale byl vybitý. Hodiny nad tabulí se úplně pomátly. Hodinová ručička ukazovala dvanáct a minutová obíhala pořád dokola. Když už se situace ukazovala úplně beznadějná, z dálky se ozvaly hromy bouřky. Sakra velké bouřky. A já nemám deštník, super. V topení to začalo rachotit, jako kdyby do něj někdo mlátil železnou tyčí. Profesorka se zvedla a párkrát do
něj praštila. Spíše se to zhoršilo. Následně odešla - asi pro školníka, aby to opravil. Všichni vytáhli mobily a nechali pracovní listy ležet na lavicích. Rachot se začal zrychlovat, až z něj bylo souvislé hučení. Všichni jsme se na sebe podívali. To horko a dusno před bouří bylo nesnesitelné. Vstala jsem a otevřela jedno z oken. V tu ránu se zabouchly dveře a z koberce po stěnách spadl plakát o ekologii. Prostě průvan. Bouřka už byla skoro tady a na okna začaly dopadat obrovské kapky deště. Profesorka se stále nevrátila. Hučení v topení už se nedalo vydržet. A najednou to přestalo. Jako když vypnete světla. Prostě to bylo pryč. Obloha se úplně zatáhla a venku se rozpoutala bouře. Místnost byla tmavá a tichá. Vždy když jsem zažívala bouřky, byla jsem někde zabalená v dece, doma u filmu nebo tak. Ale dneska ne. A nebyl to příjemný pocit. Bum. Bum. Bum. Na konci třídy byly dveře bez kliky s proraženou dírou vespod. Z nich se to ozývalo. Někdo nebo něco se snažilo přes ty dveře dostat. Bylo to usilovné bušení. Bum. Bum. Bum. Ozvalo se to znovu. Dáša se zvedla, sbalila si věci a utekla. Ani se jí nedivím. Jeden z dalších poškoláků (asi z kvarty) vstal a přibližoval se k těm záhadným dveřím. „Neblbni, nechoď tam.“ ozval se Lukáš jako jediný za posledních desítek minut. Kvintán se otočil a na ústech se mu zjevil pohrdavý úsměv. „Co si jako myslíš, že tam je? Nějaká příšera?“ zasmál se. „Možná…“ odvětil dosti vážně Lukáš. Kvintán ho ignoroval a dřepl si před díru ve dveřích. Bum. Bum. BUM. Poslední rána s námi všemi cukla. V očích toho kluka se zjevila značná nejistota, ale nechtěl být zbabělý a stále se přibližoval k díře. Ve třídě se velice ochladilo, ale to tak bývá při bouřce. Doufám. BUM. BUM. BUM. Teď byly rány tak silné, že se na dveřích objevila prasklina směrem od díry. Všichni jsme se začali přesunovat ke dveřím. Kvintán byl už pouhých pár centimetrů od díry, dost na to aby viděl, jestli se něco skrývá za dveřmi. Dívaje se do díry nám oznámil: „Vy jste fakt poseroutkové, v té díře nic ne—“ větu už nedořekl, neboť z díry vyletěla ruka akorát tak velká a dlouhá na to, aby svými dlouhými černými nehty vypíchla kvintánovi obě oči. Celou školou se ozval tak nelítostný řev, jaký jsem nikdy neslyšela. Ani ve filmech. Nebylo na co čekat. Mezitím, co se kvintán svíjel ve své vlastní krvi na zemi a my jsme vyděšeně zírali, ruka začala díru zvětšovat a vytrhávat kusy dveří ven. Nikdy předtím jsem nebyla tak rychlá jako teď. Bylo to jako instinkt k přežití. Prostě utíkáte. Nedávno jsem viděla video, jak se zachovat, když se ocitnete uprostřed masového střelby, ale nejsem si jistá, jestli je tohle to samé. Všichni jsme přímo letěli z věže dolů ze schodů. Na chodbě nás však čekalo nemilé překvapení. Byla to Dáša. Teda už nebyla. Proběhli jsme okolo ní. Ohlédla jsem se a spatřila tu osobu s hnáty jako mrtvola. Bude to znít šíleně, ale vypadala jako démonická a mrtvá verze mě samé. Nevím, jestli to poznali i ostatní, jestli se vůbec otočili. Stála tam a zírala na mě jako na starou známou. Z rukou jí odkapávala krev a z vlasů voda. Jakoby sama byla v té bouřce. Dokonce měla na krku i stejný přívěšek jako já. Ten, co mi dal děda s malým zlatým srdíček. Pohupoval se na jejím vyzáblém kostnatém krku. Všichni jsme utíkali směrem ke dveřím do druhé části třetího patra. Prudce se za námi otevíraly dveře tříd. 315, 314, 313. Kreatura se k nám začala přibližovat. Všichni proběhli dveře do třetího patra, ale já, Lukáš a ještě jeden kluk (jméno jsem se už nedozvěděla) jsme to nestihli. Mé démonické já mrštilo ve vzduchu rukou a dveře se zabouchly. Byla už u třídy 315, avšak nevypadalo to, že by měla naspěch. Pořád dokola jsem si v hlavě opakovala MYSLI! MYSLI SAKRA! Nevím, zda to nějak pomohlo, každopádně jsem se
7 Element1.indd 7
26.10.16 1:17
Povídka otočila od dveří a byla přímo naproti železné bráně (pokud to tak můžu nazvat) oddělující schody základní školy a našeho gymnázia. „Pojďte!“ křikla jsem na oba mé spoluuprchlíky a zatáhla je směrem k bráně. Oba hned napadlo, co mám na mysli a začali horlivě přelézat bránu. Vzpomněla jsem si, když jsme s bratrancem byly ve třetí třídě v aqua-parku. Byli jsme v bazénu s prolézačkami a hráli jsme s ním a se sestrou na babu. Vždy, když jsem před tím, kdo měl babu, utíkala a na poslední chvíli jsem přelezla zídku mezi bazénem s prolézačkami a plaveckým bazénem, cítila jsem se jako znovuzrozená. Unikla jsem. Na poslední chvíli jsem přelezla bránu a společně jsme utíkali po schodech ke dveřím ven ze základní školy. Naneštěstí byly zamčené. Naděje se vytrácela. Já nechci takhle umřít. Ani oni dva. Běžela jsem zpátky nahoru. „Co děláš?!“ vykřikl na mě kluk. „Zachraňuju si život. Jestli si ho chcete taky nechat tak pojďte. Musíme se dostat k ředitelně.“ „Ani náhodou, nahoru za tou příšerou nejdu ani za milion let,“ zatvrdl na místě kluk. Lukáš sice nevěděl, co chci udělat, ale nechtěl zůstat tady s ním. Běželi jsme nahoru do druhého patra. Jsou tam totiž dveře, které vedou do skladu učebny fyziky. Parkrát jsem tam byla pro nějaké baterie. Doběhli jsme ke dveřím, které byly samozřejmě zaskládané. Bouřlivě jsme odhazovali krabice a knihy, dokud
jsme dveře neodhalili. Chodbu osvítila záře blesku a na schodech se objevila ona. Lukáš popadl hasicí přístroj ode dveří kabinetu a co největší silou jím praštil o dveře. Ty se prolomily a otevřely. Společně jsme se prodírali fyzikálními přístroji a bednami od baterií dokud jsme se nedostali k dalším dveřím vedoucím do druhého patra gymnázia. Ty byli otevřené, neboť zde ve fyzice uklízí někdy kolem deváté vyučovací hodiny. Porazili jsme uklízeče a utíkali chodbou dál. U kabinetu stála paní profesorka s ředitelem. Přerušili svoji konverzaci a nevěřícně na nás zírali. Dva splavení studenti s očima vytřeštěnýma jak kulečníkové koule. „Co tady dělá—“ nenechala jsem ji větu ani dokončit. „Musíme se odtud dostat a to RYCHLE!“ naléhala jsem na ně. Uklízeč ze sebe vydal přidušený výkřik a pomalu sklouzával z pařátů oné příšery. Tu podlahu už asi neumyje. Přede dveřmi do fyziky stála ona osoba. Pomalu ale jistě zvedla svoje hnáty před sebe do vzduchu jako zombie. Profesorka ani ředitel situaci nepřikládali žádný význam, pravděpodobně to považovali za nějaký náš výmysl. Osoba ztuhla. Pekelně se soustředila. Začala mě nesnesitelně bolet hlava. A ostatní taky protože jsme se všichni svalili na zem a nemohli se ani hnout. Nikdy jsem v oblibě neměla hororové filmy a nehodlám s tím začít. Ale jsem si jistá, že takhle nějak to tam chodí. BRUNHILDA
ZESNULE NAROZEN Horečka. Nos teskný, páteř nach, zádumčivé paty. Na tonoucí čelo se lepily znavené můry, marně se třepotající v lepkavých poutech. Trhaly svá křidélka na tisíce střepů a překousávaly křehké nožky, jen aby povolily uzdu své věznice v nedbalém úniku. Prach, propůjčující lehkost, ulpíval v prvních kapkách rosy, jež chamtivě smývaly pečlivé malované kruhy. Z můr se stával mrakodrap. Pod ohlušujícím praskotem bezvládných tělíček propukal boj. Vlnobití spolklo sopečný popel a podobno lítému vojsku naráželo do puklých korálů. Z jejich štěrbin kapala smola, načež se rozprchla do kaňonů nikdy nevyřčených tuh. Tělo bito agonií, vysušené na morek, vadlo. „Slyšíte mě?“ Slaný hlas se vetřel do zvětralé mysli hynoucího, probouzeje ho k životu. Víčka, zavátá popraškem pískových zrn se zachvěla a procitající zhluboka lapl vařící vzduch. Jakmile mu sklouzl vyprahlým hrdlem, zabydlel se v plicích, zažehnuv na opuchlé mýtině hranici. Hořící se musel chytit za krční kost, v pokusu vyhnat šedavý dým z dýchacích cest. Na několik okamžiků bafal plnými rty, načež zdařile vypudil kouř skrze ušní lalůčky. Pocítil, jak se mu v břiše roztančil úlevný konvoj švábů, a smířlivě vydechl. Před ním na rozlehlé duně posedával omšelý stařec. Vrásky rozryly snědou tvář, důlky snědly bulvy. Tam, kde měly bujet trsy vlasů, pokrýval pleš borůvkový klobouk, ošklivé zvíře z tuhé krajky, vydatně plněné dráty a peřím. Sešlý muž pozbyl masa a na promoklých kostech se napínala velrybí kůže. Pokud kdy byl potravou zrcadel, nyní své vnady úspěšně skrýval. „Slyším.“ Po křičícím okamžiku ticha se bdělý zmohl odpovědi. „A nevidět vás, myslel bych si, že se jedná o přelud. Kde to jsme?“ Přimhouřil řasy, aby mohl zaostřit na táhnoucí se lány písečných semínek, mizející daleko za skleněným obzorem. „Obávám se, že v posledním tažení, příteli,“ oplatil mu úšklebkem nechtěný společník, nedávaje najevo, že se ho slova dotkla a setřel proplakaným kapesníkem vodní kapku, která mu vyvstala na rtu. „Chcete mi tvrdit, že drahé okamžiky před smrtí strávím na pustoprázdné poušti?“ Stařec zaslepeně cvrnkl zvlhlým nehtem do nejbližšího výrůstku nakupených zrn, načež jeho tvář potřísnily krůpěje. „Vy na poušti, já se brodím mořem. Osud je tajemný uličník, nemyslíte? Dávno jsem ztratil vůli pátrat po břehu a vy byste měl taky.“ Planoucí sledoval pohledem těžkou kotvu, houpající se na velrybím hrudníku. Zmatek s ním třásl ze strany na stranu, křesaje dávno vytěsněnou úzkost. Mlčky odvrátil svou pozornost od zmoklé postavy a nakrčil koleno v prvním kroku. Ať stařec tvrdil všelicos i poušť skrývá blahodárné oázy. Možná se mu je podaří najít dříve, než-li ho leptavý žár rozteče. Jakmile noha změnila polohu, povšiml si, že prostor skočil spolu s ní. Na letmý okamžik uzřel stáda siločar, která vyvstala z jeho chodidla. Zmaten, zvědav učinil totéž i s druhou patou, aby pozoroval křehká vlákna, posouvající ho o píď vpřed. Neomylně uchvácen neznámým úkazem se po třetím kroku pokusil jedno z nich zachytit…
8 Element1.indd 8
26.10.16 1:17
Povídka Jen co se však rozpraskaná bříška prstů dotkla chvějivého provázku, přetrhl se. Muž zavyl bolestí a podťat klesl do písečných peřin. Naskrz holení mu zela čistá rána, jako by se maso ani nenarodilo. „Udělal jsem totéž, patrně nikdo neodolá. Ale znovu bych to nezkoušel…“ odtušil stařec bez zájmu, šátraje záhyby vlnité kůže. V dlani se mu zableskla křivá jehlice s ostrou nití, načež hbitě sešil rozervanou siločáru, netřeba zraku. Ohnivák zvedl svou váhu a pozoroval podpůrné strunky, zápase s vtíravým pokušením se jich opět chopit… „Co jsou zač?“ „Snad tisíce nalámaných duší, nesoucí vaši existenci, možná taky obyčejné vlákna loutkaře. Před vámi tu se mnou byla pozoruhodná dáma. Tvrdila mi, že až zemřu, rozprchnou se do všech světových stran, kde je opět nachytají a protkají s novým tělem.“ Hořící posměšně nakrčil uhelnaté obočí, bezeslovně kroutíce hlavou nad tak pofidérním tvrzením. Nevěřil cizinci ani slova. „Tak kam se poděly vaše?“ neodolal zbytečnému popichu a posunul vyzývavě bradu s hlubokým důlkem vpřed. V jeho blízkosti se to liniemi jen hemžilo, zatímco kolem starce zelo bezeskvrnné prázdno. Muž se převráceně zamračil, zvedaje směšný klobouk a láskyplně obkroužil prsty poslední zmítající se pramínek, jakoby se o něj přetahoval houf rarachů. Těžko uvěřit, že tak křehké nic zatvrzele odolávalo ničivým hrám. „Brzy ho vlny přervou, jen velkoryse vyčkával na mé smíření. A že mi to trvalo.“ „Chápu-li vás dobře, každý kdo tu je umírá…?“ Jednalo se spíše o konstatování faktu, holou řečnickou otázku, věštící odpověď. „Umíral jste už předtím, na tom se nic nemění. Tohle je sen, zdání, předsíň onoho světa,“ usmál se odevzdaně, hladě kotvu vtěsnávající se do jeho hrubé velrybí kůže. „A nyní mne budete muset omluvit, je na čase ukončit tu komedii.“ Bezcitné prsty vztáhl k ochablému vláknu, věnuje mu poslední pohled. „Ačkoliv v jednom bych se hádal. Námořníci neumírají, ti jenom tonou.“ Po těch slovech sám přeťal mez mezi životem a smrtí. Křiklavý klobouk odnesl drzý vítr, rozprášivši roztoči zatvrdlé peří. Stařec rozevřel ústa dokořán a vyplivl širý oceán, tak jak byl. Písek se nasákl živoucí hladinou, prskajíce po zemi cestičky z oáz, chladivé a přesto měnící se v páru při doteku planoucího nešťastníka. Samotné moře mělo více břehů, než-li vody a velrybí tělo tak bylo bez milosti vyvrženo. Bezvládné, osamělé, groteskní hromada bezduché hmoty. Kosti hořícího muže se naježily, jak se do nich zahryzly ústřice, překousávající vlákno po vláknu, maso dozrálo a uschlo. Viděl snad za obzorem sítě lovců? Pozoroval, jak vzteklé svaly škeblí pokousaly spoje mezi siločarami a ty začal odnášet záludný monzun. Teskně zamával poslední, načež i jeho žár pohltila lítá vlna, pozůstalá po krátkodobém společníkovi. Tak, v podobě doutnajících uhlíků, poskytl poslední hostinu hladovým krabům a oblečen v trilobití kvádro ulehl na dno pouštního oceánu. Nebylo nic. Dokud kdesi nad hladinou nezajásal lapka, v dlani třímaje klubko uprchlých nitek. *** Přeživší můry vyčerpaně posedávaly pod jutovou pokrývkou a opalovaly si zmrzačené pahýly na vyhaslém čele zemřelého. Nebyl víc než maso bez podpěr, ochablé vrásky a rozteklé svaly. Kdosi z něj vypreparoval tkaničky, zanechavši za sebou zbytek loutky, melancholicky pokřivené v okamžiku odchodu. Mezitím cizí prsty chňaply po poslední zmateně poletující nitce, načež ji vpletly do robustního copu dosud neprožitých událostí. Lovci se seskupili kolem nově utkaného propletence, zlehka ho oblékajíce do kabátu člověka. Jakmile bylo dílo dokonáno, sudička zaklapla přetékající šuplíky, dar polechtal citlivá chodidla umění a charakter se schoulil do klubíčka pod bonsaje nálady. Naráz vdechli život vyumělkovanému tvorovi. ... Z otevřených oken se rozezněl úlevný smích vesměs s lamentujícím křikem právě narozeného dítěte. Kdosi zlehka zatáhl za motouz pláče, aby slzavé koryto vyschlo. Ve stejný okamžik v podmořských hlubinách zadula procitlá velryba, se znakem kotvy na víčku. Zbavena stařeckých vrás plula vstříc bezmeznému koloběhu. Znovu a zas. Tanith
„Ach ty začátky” Dveře dokořán jsou jako nabídka, kdy její obsah leží za těmi dveřmi. Nabídka, která chce být přijata. Naše gymnázium jsou takové dveře dokořán. Pokaždé, když jsem přišel do nového kolektivu, musel jsem se do něj zařadit. To asi vy, primáni, budete nějakým způsobem muset taky. Vzpomínám na to, jak mě strašili, že starší na nás budou drsní a že nám budou ubližovat. Opak je ale pravdou, nikdo se na nás nevytahoval a doufejme, že se tak nebudou chovat ani k vám. Dokonce nám bylo i nabídnuto připojit se do řad redakce tohoto časopisu. Takže jsme byli přijati vcelku velkoryse. Je totiž na vás, zda těmi dveřmi odvážně vstoupíte anebo jestli se k nim raději otočíte zády. Pokud s očekáváním vkročíte, získáte nejen nové přátele, ale i nové zážitky, kterými pak můžete zase oslnit ty mladší. A tak to má fungovat, předávat zkušenosti dál. Takže vám přeji pěkný start do vašeho prvního roku na našem – a teď už i vašem – gymnáziu. Richard Osond
9 Element1.indd 9
26.10.16 1:17
Učitelský příspěvek
Jeden den jednoho kluka… Na mobilu mi hraje oblíbená melodie, už zase je ráno a musím vstávat. Tedy, všichni si myslí, že musím, za hodinu mám být ve škole, dneska by nebylo dobré přijít pozdě a dorazit k zavřeným dveřím. Tak ještě pět minut, vystrkuju nohu zpod peřiny. Fuj, chlad v pokoji mě brzdí, abych vstal hned. Nakonec se vypotácím z pokoje, z kuchyně slyším mámu, jak si prozpěvuje - kde bere po ránu tu dobrou náladu? Chystá nám snídani a já dokážu tak max. zamumlat „brýtro“. Nemám chuť vůbec na nic, máma mi, když mě vidí, rovnou balí jídlo do krabičky a říká: „Aspoň ten čaj si vypij. Nebo si dáš radši džus?“ Odploužím se do koupelny a snažím se ze sebe udělat člověka. Rychlá sprcha, malá ségra už buší do dveří, nutně se potřebuje načančat, aby zapadla mezi svoje spolužačky. Ani je nerozlišuju, ty desetiletý holky vypadají všechny stejně. Naštěstí už pár let máme každý svůj pokoj. Ještě se oholím, na moje týdenní strniště nebude dneska nikdo zvědavý. Vyklízím jí prostor a hledám tátu. Zase jsem si nepřipravil věci na dnešní den. Čekám, že mi to postotisící otluče o hlavu, ale on mi s úsměvem rovná límeček u košile a pak mi uváže kravatu. Ten uzel fakt sám nedám. Tak snad s sebou mám všechno, co budu potřebovat. Batoh sice vypadá poněkud nepatřičně k mému slavnostnímu vzezření, ale já vlastně žádnou vhodnou tašku ani nemám, s tím budu muset něco udělat. Nemůžu přeci zbytek života chodit pořád s batohem. Někteří kluci z gymplu nosí elegantní aktovku nebo tašku přes rameno. Jen my sportovci zůstáváme batohům věrní. Dneska se to ztratí, batoh zůstane v šatně. Máma mi dělá křížek na čelo, táta mě poplácává po rameni a říká: „Drž se synu.“ Sestra si vyskočila na židli, dává mi mlaskavou pusu a do ruky čtvereček z papíru a na něm nalepený čtyřlístek, který jsme spolu loni o prázdninách našli u babičky ve Lhotě. „To máš pro štěstí, Lukáši.“ Odcházím, zavírám za sebou dveře a začínám být nervózní. V metru potkávám slavnostně oblečeného Filipa, seděli jsme spolu celé 4 roky studia a teď maturujeme ve stejný den. Nervózní jsme oba, jako bychom si to vzájemně předávali. Ještě, že není vedro a v oblecích je docela příjemně. Před školou na mě čeká Martina. Je to neúžasnější holka z celého našeho gymplu, chodíme spolu už skoro rok. Její přítomnost mě uklidňuje. Kontroluju si, zda mám v kapse kamínek pro štěstí, který mi dala předevčírem, kdy jsme se viděli naposledy. Byla to trochu netradiční schůzka, Martina mě zkoušela z literatury, to je její parketa a moje slabá stránka. A to je teprve ve druháku. Až bude maturovat ona, pomůžu jí zase na oplátku s matikou. V šatně se potkávám s dalšími pobledlými spolužáky. Jsou v ostrém kontrastu se skupinkou těch, kteří odmaturovali již včera a předevčírem. Snaží se nás povzbudit našimi oblíbenými hesly: „Někdo září, někdo v září.“ nebo „Maturita na podzim, maturita s jistotou.“ Nevím, čím to je, ale na rozdíl od uplynulých několika měsíců, dneska to nějak není k smíchu. Aspoň že se nemusíme přezouvat, pantofle by k obleku vypadaly fakt divně. Blíží se osmá hodina, tak se pomalu s Martinou, Filipem a ostatními přesunujeme ke třídě. Tam nás vítá naše usměvavá třídní a celá maturitní komise. Třídní nás představuje předsedovi a začínáme. Střídáme se se spolužáky jeden po druhém, naši profesoři se mění, podle předmětu, z jakého maturujeme. Matika, čeština, fyzika, angličtina. Obávaný matikář je celý nesvůj v obleku a kravatě, ale neklade záludné otázky a má radost, když umíme. V češtině si vytahuju Babičku Boženy Němcové. Jsem klidný, Martina mi o Němcové předevčírem vyprávěla. Při fyzice se mi zdá, že se mi z hlubin paměti vynořují i věci, o kterých ani nevím, že jsem je někdy uměl. Při angličtině zúročuji prázdninový pobyt v Londýně u příbuzných. Občas trošku koktám, ale pohled na Martinu, která mi drží palce, mě uklidňuje. A najednou je to za mnou. Předseda čte naše hodnocení, blahopřeje nám. Třídní je naměkko, profesoři nám gratulují, přichází úleva. Volám mámě, pak tátovi, oba mají radost a blahopřejí mi. Ségře posílám esemesku. Večer se scházíme u piva a probíráme, jak to šlo. Všichni jsme uspěli, to nikdo nečekal. Nejméně naše třídní. Zítra maturuje poslední skupina spolužáků. Nad ránem přicházím domů, na dveřích pokoje je obří cedule: „Vítej mezi dospělé!“ a na stole na hromadě učebnic a sešitů leží pozvánka na slavnostní oběd s rodinou. Ráno mě budí sluníčko a mně to teprve začíná docházet. Gympl je úspěšně za mnou a já teď budu čekat, na které vysoké školy mě vezmou. Ze tří škol už vím, že jsem přijatý, na další 3 čekám. Hezký pocit. Je přede mnou tolik otevřených dveří a teď je jen na mně, které z nich si vyberu… Štěpánka Kaňková
DOKOŘÁN… DVEŘE... OTEVŘENÉ? Otevírám dveře - otevírám je, co nejvíc to jde, div že nevypadnou z pantů. Proč? Mám asi největší a nejnacpanější kufr na světě a musím ho jimi nějak protlačit ven. Odjíždím totiž na roční studium do Francie (A taky se neumím balit tak, abych měla málo věcí a přitom měla všechno, proto je tak obří. A proto se honem vracím do svého pokoje pro další věci. Třikrát. Nakonec se mi daří zaplnit kufr našeho ne úplně malého auta právě zmíněnými zavazadly, krabicí - která vypadá, jako bych s ní vykradla papírnictví a výtvarné potřeby a čtyřmi hudebními nástroji…to víte, co kdyby náhodou...). Můj článek bude plný otevřených dveří. Ale věřte mi, není to jen kvůli hlavnímu tématu. Chci vám spíš nastínit, jak takové vycestování probíhá - tedy spíš jak probíhalo u mě - a co všechno, hlavně
v úplných začátcích, obnáší . Dveře jsou v tomto případně praktický záchytný bod. Dveře č. 1: Dveře auta. (Ty si ještě otevírám sama.) Mohlo by se to zdát banální a nedůležité, ale myšlenka, která člověku v ten moment proběhne hlavou, je důležitá velmi. (Uvědomíte si, že poslední půlrok plný příprav uběhnul tak rychle, že jste určitě nestihli všechno, co jste chtěli, na něco jste zapomněli a zároveň se hrozně těšíte a máte strach z neznámého.) I když jde koneckonců jen o jedno jediné slovo, které navíc zajisté není publikovatelné ve školním časopise. Je to totiž na docela dlouhou dobu poslední racionální myšlenka ve vaší hlavě. Během cesty se mozek nějakým záhadným způsobem začne sám od sebe připravovat na nával nových věcí a informací,
10 Element1.indd 10
26.10.16 1:17
Téma takže se myšlenky začnou pomalu ale jistě vytrácet. A taky se po dlouhé době pořádně vyspíte. Dveře č. 2: Opět dveře od auta, tentokrát už se ale jedná o auto odtahovací. Je to tak, ztroskotali jsme 40 km před cílem. No a jelikož ze tříčlenné posádky auta se já jediná domluvím cizí řečí, padá všechno domlouvání na mě. Má to ale i výhodu - jako jediný francouzsky mluvící člověk (tedy spíš francouzsky chápající, v té době) mám výsadní právo sedět právě v autě odtahovacím, nikoli odtahovaném. „Vítej ve Francii, dobrodruhu!“…mluví na mě to auto? Nebo odtahovák? Nebo mluvím sama se sebou? Nevím. Nicméně je milé, že mě vítáte. Dveře č. 3: Už to začíná být trošku monotónní, opět dveře auta. Slibuji, že už poslední. Naše auto, s nejspíš vytříbeným vkusem pro humor, pojede až další den, a tak po nějaké době přijíždí Olivier, můj taťka pro následující rok a nabírá mě s mými věcmi a mými rodiči do auta. „No tak vítej ve Francii!“ Teď už jsem si jistá, že na mě mluví Olivier. Už je tma a my projíždíme kolem kouzelně osvětleného Avignonu, snažím se konverzovat a překládat oběma stranám, i když po několikahodinovém snažení se rozumět a říct co nejvíc, je to skoro nadlidský úkol. To mám mluvit následující rok skoro výhradně francouzsky? No to je jedno, nemám už ani sílu panikařit. Po 20 minutách jízdy přijíždíme domů... ...Dveře č. 4: Nejdřív vlastně brána, zavřená kvůli psíkovi libujícímu si v útěcích, ale následně dveře, doopravdy otevřené dokořán a k tomu jako bonus moje budoucí rodinka s otevřenou náručí. Jsme tu, přežili jsme vše a mně se přímo před unavenýma očima zračí můj budoucí rok (mimochodem moc hezky). Mluvíme, tedy opět se snažíme, z posledních sil překládám konverzaci u stolu a potom už se ukládáme ke spánku. Bolí mě hlava. Na to se připravte taky. Pokud nejste zvyklí trošku aktivněji používat cizí jazyk, bude vás bolet hlava a pár prvních dnů nejspíš nebudete schopni přemýšlet. Takže si například na slovo „kotva“ budete vzpomínat 15 minut. Ale nebojte se, za chvíli to přejde. Dveře č. 5: Škola. Ta tedy zahrnuje i školní jídelnu a internát, abychom to zbytečně nerozmazávali, jelikož dveří je tu mnoho a všechny vás vítají tak, že o to studenti kolikrát ani nestojí (radši by měli dveře zavřené a prázdniny navždycky, odkud to jen znám?). Důkazem toho, že dveře tu máte doopravdy otevřené, je i (tedy z většiny opravdu) vstřícný profesorský sbor, který vás ke všemu už od začátku školního roku přesvědčuje o tom, že tady určitě budete chtít maturovat (respektive dělat maturitu tohoto ročníku), zůstat tady i příští rok a dostudovat „lycée“ do kterého jste zrovna vkročili a vlastně - proč
byste se někdy vraceli do České republiky, Francie je nejlepší a určitě tu budete chtít zůstat už navždycky. Jsou roztomilí. Co chci tímhle vlastně říct? Proč zdůrazňuji otevřené dveře? Odpověď je prostá. Chci vám vyvrátit jeden z nejrozšířenějších předsudků o Francouzích a to ten, že nemají rádi cizince a zásadně odmítají mluvit cizími jazyky. Pravda je, že historky o odmítnutí obsloužit v restauraci anglicky mluvící zákazníky nemůžu ani vyvrátit ani potvrdit, jelikož jsem tady hlavně proto, abych se naučila francouzsky - takže v restauraci anglicky nemluvím. V podstatě to ale možné je, protože… řekněme si to upřímně, i přese všechno jsou to největší vlastenci, jaké jsem kdy viděla, podle nich je Francie nejlepší, Francouzi jsou nejlepší a vlastně všechno francouzské je v podstatě jediná možnost výběru. Na druhou stranu jsou ale také mnohem vstřícnější a otevřenější všemu novému a cizímu. Cizím kulturám (včetně jazyků - ano, první česká slovní zásoba obsahuje na žádost v podstatě výhradně sprostá slovíčka), zvyklostem, znalostem… všemu. A co se týká cizích jazyků, to vám můžu odpřísáhnout, nejde o to, že by se je nechtěli naučit. Prostě a jednoduše jim-to-strašně-moc-nejde. A angličtina je něco obzvlášť nepřekonatelného. Stalo se mi už ale, že jsem potřebovala vyřizovat něco ve městě a musela jsem pár lidí požádat, aby mluvili trošku pomaleji, že nejsem zdejší (ve Francii se vám totiž občas může zdát, že zdejší obyvatelé se něčím neustále dopují, jelikož vám řeknou dvě slova a potom zjistíte, že vlastně řekli minimálně několik vět..) a oni se sami od sebe nabízí, že můžou mluvit anglicky, jestli to pomůže... Takže zase tak horké to s nekomunikativností nebude - minimálně co jsem zatím vypozorovala. ...Malá vysvětlivka k názvu tohoto článku. Jsem tu skoro měsíc a registruji až skoro neuvěřitelný pokles české slovní zásoby a především (!!!) schopnosti tvorby správného slovosledu ve větě. Na druhou stranu tento stav velmi podporuje tvořivost - pomalu bych si mohla vydat slovník vlastních neologismů... Teď se ale musím přiznat, že pořádně nevím, jak skončit. Možná proto, že k vyprávění toho mám doopravdy spoustu, možná i kvůli mým momentálním vyjadřovacím schopnostem - tedy spíš neschopnostem... Ať už je důvod jakýkoli, předpokládám, že některé z Vás by možná mohlo zajímat něco málo víc o Francii, škole, lidech.. Tak tedy, pokud mezi našimi čtenáři někdo takový je, bude se mu třeba zamlouvat informace, že jsem začala psát blog, kterým se snažím co nejčastěji a nejautentičtěji přibližovat všechno dění okolo.. Tak tedy: www.mulavavignonu.wordpress.com Aurevoir/Auf Wiedersehen/Goodbye a Brzy nashledanou! – vaše Mula/Markéta (5.C)
11 Element1.indd 11
26.10.16 1:17
Rozhovor
Rozhovor s panem ředitelem Už je to rok, co na ředitelské křeslo usedl Martin Kašpar. Převzal tak vedení Pražačky po panu Mackovi, který byl ředitelem od roku 1992 (tedy doby, kdy ani nejstarší maturanti ještě nebyli na světě). A jelikož je to právě rok, shodla se redakce, že by nebylo od věci prozkoumat, jak se mu nová pozice líbí a co vlastně obnáší. CC Jak Vás napadlo stát se ředitelem? Nenapadlo to mne. Napadlo to před časem bývalého ředitele pana Macka. Ptal se mě, zda bych to po něm nepřevzal. V tu chvíli mi to začalo vrtat hlavou. Na jednu stranu mě ta myšlenka zaujala. Na druhou stranu můj dosavadní život byl všechno jiné než sezení na ředitelské židli. Cítil jsem k panu Mackovi jistý závazek, neboť on byl po dlouhé roky mým učitelským vzorem. A tak postupně, jak šel čas, mi ta myšlenka vrtala v hlavě. Takže jsem se během školního roku 2014 – 2015 definitivně rozhodl, že se do konkurzu přihlásím a uvidí se. CC Jak jste si tu funkci představoval? Tušil jsem, že to bude úplně jiné než učení. Toto očekávání se potvrdilo, ba co víc, bylo násobně překonáno. CC Jaké to tedy doopravdy je? Co Vás na této práci překvapilo? Překvapilo mě zejména to, jak rychle při tom utíká čas. Člověk má nějaký plán, představu toho, co bude během dne dělat. Pak přijde do školy a je všechno jinak. Vyskytne se množství akutních věcí, které je potřeba vyřešit okamžitě, a plány jsou ty tam. A je
to zejména množství jednání a komunikace s lidmi. CC Co vlastně Vaše práce obnáší? Jak jsem již zmínil, je to hlavně jednání s lidmi. S kolegy učiteli, s rodiči, s Vámi studenty. S nadřízenými – představiteli magistrátu, dalšími organizacemi, které se nějak s chodem školy souvisí. S firmami, které něco pro školu dělají. Dále jsou to diskuse a rozhodování o tom, kam Pražačka bude směřovat. Plánování akcí. Nechci, aby to znělo nabubřele, ale já jsem za veškeré dění na GNP zodpovědný. Mě se budou ve finále ptát, proč je to na Pražačce tak a ne jinak. Samozřejmě nemálo času zabírají administrativní záležitosti. A když to všechno skončí, tak ještě alespoň přemýšlení o škole. Ona všudypřítomná nerudovská otázka – kam s ní. CC Nechybí Vám učení? Co Vám vyhovuje víc? (Učení vs. vedení školy) Drobný úvazek mi zbyl. A byl jsem připraven, že valná část učení zmizí. Učením jsem vyplnil většinu z uplynulých 25 let svého života. Toto chápu jako krok dál. CC Je něco, co na Pražačce chcete změnit? Od akcí až po rekonstrukce. Chtěl bych Pražačku poněkud více otevřít. Rád bych, abyste zde v budoucnu našli větší škálu aktivit mimo vlastní vyučování. Širokou nabídku nepovinných seminářů, kroužků (či jak to budeme nazývat). Rád bych přesvědčil co nejvíce zde přítomných, že je lepší se usmívat než mračit. Chci více
komunikovat s rodiči, informovat je o dění na škole. Kde jsou potřeba rekonstrukce, myslím, sami cítíte. Vidíte rozdíl mezi zrekonstruovanými a původními třídami, starým a novým vybavením, učebnicemi atd. Je to běh na dlouhou trať, samozřejmě závislý na financích. Za jejich přísun a enormní snahu při jejich získávání zde musím poděkovat paní Pěničkové. Zároveň doufám, že až budete číst tyto řádky, uvidíte již některé výsledky na vlastní oči – počítačovou síť, nový, důstojný prostor pro práci Mgr. Holé a vůbec celé sekce výchovného poradenství, kabinety ve 3. patře, oplocení školy. Snad i některé další změny, které ale nechci v tuto chvíli „zakřiknout“. Celkově bych chtěl, aby všichni – učitelé, Vy studenti, Vaši rodiče – získali pocit, že studium na Pražačce není potřeba přežít, ale je dobré a možné si ho užít. Že to, co si odtud po šesti letech odnesete, není jenom těch 7 vyplněných, orazítkovaných lejster s nadpisem Vysvědčení, ale něco, co naopak úřední dokument zachytit nedokáže. CC Jak byste zhodnotil svůj první rok ve funkci? (Z čeho máte radost, co Vás zklamalo, …) Na zhodnocení mé práce se ptejte ostatních. Ale radost mám právě z množství akcí, které tradičně proběhly, či se jako nové objevily a ukázaly se jako životaschopné. Velikou radost mám z výborných studijních výsledků. Meziročně je to opravdu posun. Jak výsledků na vysvědčení, tak výsledků maturit. Také vynikající úspěchy v různých meziškolních soutěžích, které nás usadily na celkové 2. místo mezi školami Prahy 3. Mám radost z toho, že Pražačku většina dotazovaných zhodnotila jako příjemné místo k bytí. Pro setkávání lidí, kteří si chtějí naslouchat a vzájemně se obohacovat. Za vše myslím hovoří Vaší zásluhou získané 3. místo v anketě Gympl roku. Jsem hrdý na živý školní časopis, o který je od ledna veliký zájem. Také na významné úspěchy našich výtvarníků jak v soutěžích a přehlídkách, tak obrovský úspěch a kladné hodnocení výstavy v Modřanech. Zklamán jsem nejvíce z toho, že se mi nepodařilo během roku splnit více ze svých počátečních slibů. Ale doufám, že se polepším. Annie Hošťálková
12 Element1.indd 12
26.10.16 1:17
Element
Cestou k babičce Když jsem byla ještě malá holka, chodila jsem vždycky ze školky s babičkou k ní domů. Cestou jsem si prohlížela domy. Věděla jsem přesně, jak jdou za sebou. Přemýšlela jsem, proč je každý jinak velký, proč mají jiný tvar okenic a proč jeden má tři patra a druhý jen dvě. Vymýšlela jsem si, kdo v nich asi bydlí. Světle růžový dům, na zahradě hodně květin, upravený trávník, malá dřevěná dvířka s klepadlem. Tady jsem si představovala nějakou starou paní s kudrnatými bílými vlasy, jak sedí na houpacím křesle a vypráví vnoučatům pohádky. Hned vedle za plotem stál velký bílý dům s kulatými okny. Do zahrady nebylo přes vysoké keře vidět, ale od hlavní brány jste mohli spatřit dřevěné dveře a vedle dveří byl kyblíček s lopatičkou na pískoviště. Tady
jsem si představovala mladý pár s malým chlapečkem.
Další dům jsem neměla ráda. Byl to velký starý dům. Původně byl asi nabarvený na bílo, ale teď měl spíš takovou barvu do šeda. Celý byl porostlý břečťanem a na místech se odlupovala omítka. Okny nebylo vidět dovnitř, protože všude byly černý záclony. Nejděsivější byly dveře. Byly z tmavého dřeva, měly na sobě kovové ornamenty a hlavně byly vždy otevřené. Za dveřmi hned ležel zelený koberec, který vedl k točitému schodišti. Tady jsem si zase domyslela starého pána, který chce mít klid. Chce jenom spát a přemýšlet. Dveře měl otevřené pro malýho jezevčíka, který si tak mohl chodit na zahradu a zpět. Vedle už byl dům babiččiných sousedů, zde jsem vždycky vyběhla, abych byla u branky první. Kateřina Hobzová
Nový rok, nový začátek? Na začátku září nám profesoři většinou připomínají, že do nového pololetí vstupujeme s čistým štítem. Ale říkají pravdu? Opravdu jsou ty štíty neposkvrněně čisté? Nejspíš záleží na konkrétním studentovi (nebo kantorovi, neboť štíty mají i vyučující), ale obecně lze říci, že co se pověsti a nálepek týče, přes prázdniny
jen tak nezmizí. Kdo je v červnu flákač, pro ostatní bude automaticky flákačem i v září, stejně tak jako slušňák zůstane slušňákem. Zajímavé ovšem je, že dostat se do stavu slušňáka je běh na dlouhou trať, ale pro opačný směr stačí jen pár úletů. Po prvním dni ve škole, kde se všude ozývá, jak jsme odpočinutí, starší a jistě i chytřejší, se
nám uplynulé prázdniny začínají vykuřovat z hlavy až do té míry, že si třetí den připadáme, jako bychom letní prázdniny ani neměli. Jedinou připomínkou dvouměsíční pauzy jsou naše absoulutní (ne)znalosti v jakémkoliv předmětu (dokazatelné oblíbenými opakovacími testy). Takže jediní, kteří teď vážně zažívají nový začátek, jsou
noví primáni a profesoři. Doufám tedy, že toho náležitě využijí a na Pražačce si zajistí tu nejlepší reputaci. Tereza Bezděková
Nic není vše Když jsem byla malá, myslela jsem si, že vesmír ovládají obři, kteří si s námi hrají stejně jako my s figurkami z Člověče, nezlob se. Odmítala jsem přijmout pojem nekonečno. Nelíbilo se mi, že tomu nerozumím, a tak jsem si vytvořila vlastní teorii. Ta mi ale moc dlouho nevydržela, protože ti obři přece taky museli být součástí něčeho a to
něco stejně tak. Takže jsem se nakonec dostala zase na začátek. ...Nekonečno. Je to zvláštní, ale jako děti máme hlavu plnou otázek a stále se dožadujeme odpovědí. Nedáme pokoj, dokud nám maminka nevysvětlí, proč je obloha modrá a kdo každý večer zhasíná svět. Až později pochopíme, že k některým otázkám neexistují od-
povědi a že nemá cenu se pořád dokola ptát. Mně ale ta dětská dychtivost a tvrdohlavost někdy chybí. Chci být zase jednou ta otravná, malá, neoblomná holka. Chci, aby mi někdo odpověděl možná co nejabsurdněji, a chci uvěřit, že to tak doopravdy je. Umírám touhou vědět, proč, i když nesnáším klišé, nemám nic raději než
pozorování hvězd. Proč utíkám, když chci zůstat. Proč se pokaždé zamiluju do té nejmíň vhodné osoby. Proč u filmu nikdy nebrečím. Proč se směju, když lžu. … Proč musí mít tak hezký úsměv. Nekonečno. V tom je všechno. …Nenávidím to slovo. Nenávidím! Adéla Károlyová
13 Element1.indd 13
26.10.16 1:17
Poezie
Až začnou zase Až začnou zase štětci stírat stěny a čerstvá barva steče po natřených zdech, všechny svoje šperky, fotky, mince nerozdaný i rozum svůj, ten hlavně tady nech a uteč pryč a uteč kam jen chceš, ať tě nechytnou a kdyby přece, cokoliv by řekli, jakoukoliv lež zahodíš, jak oni zahodili štětce, když natřeli ty stěny, zeď, když oni začli měnit svět. Matěj Ptáček
Yolo
14 Element1.indd 14
Chci cítit slunce ve tváři a studenou vodu na nohách. Chci cítit uschlou trávu na chodidlech a slyšet vítr jak mi čechrá vlasy. Chci aby mě píchla vosa, chci cítit bolest. Cítit adrenalin po celém těle. Být unavená, až padnu na zem. Chci se spálit na sluníčku a sedřít si kolena. Chci si rozcuchat vlasy jen tak pro nic za nic. Chci mít cucfleky na krku. Chci se zahrabat celá do písku na pláži. Chci se smát, až mě bude bolet břicho. Chci skočit do louže a nechat si promočit deštěm oblečení. Chci být v noci vzhůru a pít vychladlou kávu. Chci mít prokouslý ret od líbání a bolavou hlavu z nevyspání. Chci jen ležet na trávě a usnout na sluníčku. Probudit se na večeři a bát se tmy. Chci překonat strach a cítit se vyčerpaná. Chtěla bych se přejíst a dát si dezert. Skočit v zimě do ledové řeky a v létě si dát čaj, protože můžu. Chci být milována a obdivována. Chci se probudit a zase usnout. Chtěla bych brečet dokud mě nezačne bolet hlava a neusnu. Chci čůrat v lese. Chci být smutná z toho, že nedostanu dort. Chtěla bych se naštvat a rozbít talíř. Chci mít za nehtama hlínu a žárlit. Chci cítit jak na mně schne oblečení. Chtěla bych usnout na lavičce a číst si na střeše. Chci se přejíst čokolády a přivítat se s milovanými po dlouhé době. Chci vylézt na skálu a přemýšlet o životě, cítit chlad, když zapadne slunce. Chci mít namožené nohy a zařvat z okna.
26.10.16 1:17
Poezie
Chci vyběhnout schody po třech a koupat se nahá. Smát se všemu co vidím a cítit lásku. Chci někomu jen tak koupit zmrzlinu a dát pět korun bezdomovci na víno. Chci si zahrabat oblíbenou hračku na zahradě a nenajít jí. Chci se probudit brzo ráno a jít se projít, když všichni spí. Chci jet rychle autem a otevřít okýnka. Chci řvát a zpívat oblíbenou písničku. Číst si, dokud se nezačne rozednívat. Chci být pohoršená a brzo ráno si objednat pizzu. Chci se hrabat ve sněhu dokud mi neumrzne nos. Chci ti dát přečíst moje básničky a rozplakat tě. Chci si vzít nevhodné oblečení, aby se o mně mluvilo. Chci, abys mě uctíval a obdivoval. Chci se prát o tvůj polibek a cítit jak mi tuhnou svaly. Chci se probudit a rozhodnout se, co udělám. Chci vypsat propisku a poslouchat jak prší. Chci se někomu prohrabávat ve vlasech. Chci pomlouvat a zesměšňovat. Chci psát a škrábat si nohy. Chci jíst snídani ve dvanáct a večeři v jednu. Chci nosit nejhezčí šaty a koupit si růži jen tak. Chci si mnout oči, až uvidím mžitky. Chci vypadat hrozně po ránu a nevyčistit si zuby. Chci se nechat zlechtat a bát se škvorů a berušek. Chci si naplánovat budoucnost a nevyplnit to. Chci se přejíst popcornu a obarvit si vlasy. Nechcic žít, chci prožít. Vážit si každé chvilky, chci být stará a říct, že jsem život prožila naplno. Chci si připadat naživu. Chci skutečně žít, ne žít v iluzi, že žiju. Chci mít radost z každé maličkosti. Být šťastná i smutná. Chci cítit. Cokoliv. Evelina Zitková
Sepsáno v Bohnicích Do těch očí blázen kdo skočí, skočí z hloubky Nuseláku, skočí za oknem dvaadvacátého patra paneláku. A jazyk zamotaný jako kolotoč. Tak váhej, ale toč! Proč?! Kryštof Dobeš
15 Element1.indd 15
26.10.16 1:17
Povídky
Promiň
Jako každý večer seděla Shui ve svém jednopokojovém panelákovém bytě. Schylovalo se k večeru a v televizi běžely zprávy. Z otevřeného okna zaváněl cigaretový kouř od vedlejšího bytu a v kuchyni se ozývalo pravidelné odkapávání nedotaženého kohoutku. Shui si v rohu místnosti, který měl být kuchyní, připravovala v mikrovlnce instantní nudlovou polévku Master Kong. To bylo jediné jídlo, co si dnes mohla dovolit. Ano, Shui nebyla zrovna zazobaná žena. Právě naopak. Stejně jako většina žen jejího věku pracovala ve velkovýrobně oblečení. Nesnášela to tam. Jenže neměla na výběr. Večer ulehla na svou matraci a byla připravená na další únavný den plný šití tyrkysově modrých triček velikosti S. Budík zazvonil ve 4:25 a Shui kvapně odešla z bytu ve 4:40. Autobusem linky 83 dojela na svou zastávku spolu se stovkami svých kolegyň. Slunce ještě ani nestačilo vyjít nad obzor a Shui už byla připravená u svého pultu. Pracovní halou se ozvalo zabzučení signalizující začátek dvanácti hodin práce. Naproti Shui pracovala u pultu její jediná kamarádka v továrně, Yi-Min. Nemohly si sice moc povídat při práci, ale večer spolu jezdily stejným autobusem domů. Bydlela totiž pár bloků od Shui. „Podívej,“ špitla Yi-Min. Shui se otočila a spatřila, což zde bylo běžné, jak jednu ze zaměstnankyň vláčí pryč od pultu v bezvědomí. „To je Yuan. Už včera jsem viděla, že to moc nezvládá. Je to známá mojí tety z toho stánku s ovocem, co je na rohu,“ osvětlila situaci Yi-Min. „Kolikátá už je to tento týden?“ zeptala se Shiu. „Těžko říct, ale myslím, že…“ Yi-Min už nestihla nic říct. K jejich pultu se blížila dozorkyně. Následujících několik hodin už neprohodily ani slovo. Odnesli ještě čtyři ženy. Jak se každý týden prokazovalo, horké slunce a dusno v továrně nedělalo nikomu dobře. Shui se s Yi-Min rozloučila na zastávce a obě se vydaly jiným směrem. Dnes večer však Shui neměla v plánu jít přímo domů. Měla schůzku se svým přítelem Liangem. Seznámili se na černém trhu. Shui dorazila na roh dvou uliček právě včas. Liang už tam čekal. „Jak bylo v práci?“ vyzvídal Liang a objal Shui. „Jako vždycky. Vždyť ti to říkám každý týden…“ odbyla ho. Noc strávili u Lianga, v bytě jeho matky. Liang opět rozzářil Shuiin zachmuřený týden. Jaká to byla krásná noc! Druhý den ráno mířila
Shui do práce od Lianga s úsměvem na tváři. Její život byl stále stejný, to se však v následujících měsících mělo změnit. Uběhly asi dva týdny, Shui si jako vždy přišla po směně pro svých 12 dolarů a mířila domů. Bylo jí nevolno a už ani nerozeznávala obrysy, míhající se za oknem autobusu. „Jsi v pohodě?“ začala si ji prohlížet Yi-Min. „Já… asi ano. Není mi moc dobře.“ Shui si poposedla a bylo jí stále hůř a hůř. Doma se svalila na tvrdou matraci a ležela. Probudila se asi v jednu hodinu ráno a mířila rovnou k záchodu. Zvracela čtvrt hodiny. Nevolnost se stále opakovala. Shui tušila, co to způsobilo. Hned jela za matkou. Vešla do ulice a zaklepala na dveře číslo 24. Dlouho nikdo neotevíral, ale asi po osmi minutách usilovného klepání se Shui dostala dovnitř. „Co tady děláš? Proč nejsi doma?“ vyptávala se matka Shui. „Musím ti něco říct. Radši si sedni.“ řekla Shui a společně se posadili na rozvrzanou pohovku v obývacím pokoji. Všechno bylo klidné, akorát Shuiino srdce pumpovalo jako o závod. „Tak co máš na srdci?“ „Asi jsem těhotná, matko.“ Shui viděla, jak její matka zbledla a v očích se jí zrcadlil zmatek. Nevěděla, co má dělat. Matka neváhala a rozeběhla se k dřevěné skříni v ložnici. Vytáhla starý těhotenský test. Během pár minut zjistily, že tomu tak opravdu je. Shui hned odešla z domu. Nemohla si to připustit. Jak se to mohlo stát? Tohle byl konec. Mohla doufat jen v to, že se nikdo nic nedozví. Interrupci si dovolit nemohla a přestat chodit do práce nepřipadalo v úvahu. Snažila se tedy nedávat nic najevo. Ve středu to řekla Liangovi. Rozešel se s ní. Pár měsíců držela své tajemství schované, ale ta zodpovědnost byla tak nesnesitelná, že se musela někomu svěřit. Když zase vystupovala s Yi-Min z autobusu, odvedla ji stranou a řekla: „Yi-Min musím se ti s něčím svěřit, ale nesmíš to nikomu říct. Nikomu! Rozuměla jsi?“ „Jasně, sem s tím.“ „Já… jsem těhotná.“ na tváři Yi-Min se objevil stejný výraz jako na tváři Shuiiny matky. „Jak… jak se to stalo?! Co s tím budeš dělat?“ „To ještě sama nevím. Ale opravdu to nikomu neříkej.“ zadívala se Shui na Yi-Min podezřívavě. Druhý den ráno byla Shui v práci velice nesvá. Zadrhávala se jí nit a páraly stehy. K jejich pultu se rázným tempem blížila dozorkyně. Shui strnula. „Pojďte se mnou.“ uchopila dozorkyně Shui za paži. „Co… co se dějě?!“ vykvíkla Shui. „Nemel a pojď!“ odbyla ji dozorkyně. Shui se žalostně otočila na Yi-Min tázavým pohledem. Poslední co viděla, než ji odvedli, bylo, jak rty Yi-Min naznačují slovo promiň. Zamířili do jakési „oficiální“ místnosti této manufaktury, kde seděla hlavní dozorkyně. Na zdi tikaly hodiny a Shui přes přímé polední slunce neviděla dozorkyni do tváře. „Jistá osoba nám řekla, že jste těhotná.“ sykla dozorkyně. Shui mlčela. Nemělo to cenu. „A vy jistě víte, na co nám jsou těhotné pracovnice!“ udeřila dozorkyně pěstí do pracovní desky stolu. Shui sklopila pohled a počítala s tím nejhorším. „A ven! Dveře jsou otevřené.“ dozorkyně mrštila Shui o zem a ta se se slzami v očích rozeběhla přímo k východu. Teď seděla ve svém malém bytě na tvrdé matraci, z okna vanul kouř cigaret a v televizi běžely zprávy. V kuchyni odkapával kohoutek. Polévku Master Kong si už Shui nepřipravovala. A byt už si taky nebude moct dovolit. BRUNHILDA
16 Element1.indd 16
26.10.16 1:17
Vzpoura důchodců
Element
O bílém víně, cheeseburgerech, Lidlu, internetech a jiných strastech Sluneční kotouč se vyšvihl nad mohutnou hradbu lanového přemostění Jižní spojky. V mlhovém oparu se ozývá majestátní burácení červené tramvaje, na níž je, po přimhouření očí, vidno číslo 26 v modrém poli. Nastupuju do ní a sedám si na první červenou (nikoli šedou!) sedačku. Asi za dvě minuty se ohlásí zastávka „Radošovická“ a do vozu nastupuje osoba oděná v tmavou blůzku a manžestráky, mírně shrbená. Zpod natočených kudrnatých vlasů jí vykukují kulaté brýle. A v ruce… tašku na kolečkách, kterou jen stěží vytáhla do tří vysokých schodů. Vysokých jako Matterhorn. Obávaný popis se naplňuje do poslední tečky. Plíží se zezadu ke mně. Za mnou je ale odhadem pět volných sedaček. Ty však nejsou dost dobré. Ta, na níž sedím já, je lepší. Kolečko od tašky zavadilo o moji botu. Osoba se postavila přímo nade mne a chytila se za madlo. Odfrkla si únavou. A co teď?! Jak rád bych ji pustil! Ale… proč si nesedla na nějakou z těch volnejch sedaček? Co když není tak stará? Co když jí to, že ji pustím, urazí? Co když si nechce sednout? Co když jede jen jednu stanici? Ale! Přece jsem mladej a měl bych ji pustit, to se tak má. Asi ji bolí klouby, nevzala si Proenzi. Asi po minutě úvah, které přecházejí až v neurotické projevy, kvapně vstávám a tvářím se, jako když vystupuju. Nesmí to vypadat, jako že jí pouštím, protože je „stará“. Odcházím na druhý konec vozu a… ta paní si skutečně sedá na moje místo – v poloprázdné tramvaji. Je to možné?! Pokud jste podobně neurotické (eufemisticky se občas říká citlivé) povahy jako já, tak asi víte, o čem je řeč. Ovšem je jedinou „zábavou“ našich starších jezdit nevrle tramvají pro důchody a pak druhý den ráno sprintovat do Lidlu pro párky v akci? (Mimochodem chodit do shora jmenovaného obchodního řetězce v sobotu v brzkých hodinách ranních se z výše uvedeného důvodu opravdu nevyplácí.) Ne. Nebo se alespoň domníváme, že ne. Své tvrzení opíráme o tři případové studie. Z nichž vyplývá, že osoby ve věku vyšším než produktivním mají navenek svou skupinovou image nerudných, v moderním světě zcela neorientovaných a životem zničených tvorů. Mimo tuto fasádu však často žijí zcela jiným životem – surfují na vlnách internetů, e-mailují a nevím, co všechno ještě. Uveďme si několik alarmujících případů. Onehdá brigádničil jeden Kryštof ve fastfoodu, který má ve znaku to velké M, ale nebudeme ho jmenovat, abychom se nedopustili už třetí nepovolené reklamy v tomto článku. Když v tom přichází paní, asi pětasedmdesátiletá. Klasický zjev – taška na kolečkách, kulaté okuláry, … Kryštof si pomyslí, že taková paní asi stěží bude vědět, co je to nějaký hamburger a možná se dokonce zeptá, kolik tu stojí svíčková s pěti. Místo toho se však ozve: „Tak já si dám dablčíze (doublecheeseburger – pozn. red.) a k tomu ajstýčko (Icetee – pozn. red.), ale chci to v tý sezónní nabídce za 55,-.“ Při tomto projevu paní máchá rukou jako nějaký americký rapper. Pozor, objednávka však neskončila: „Nóóó, a ještě bych si k tomu dala ty mozzarelky.“ Obsluha jí odpovídá: „Mozzarelky již bohužel nemáme v nabídce.“ Stařenka se však nenechá odbýt a odvětí: „Ahá, tak to je divný, já jsem je ještě včera večír měla na jiný pobočce.“ Pokračujeme další kazuistikou: Maruška z Pařezu na Jičínsku. Na první pohled běžná paní sledovaného věku. Když se však večer rozjařená rozpovídá o tom, jak měla ve svém ubytovacím zařízení houf technařů (posluchači hudebního stylu techno – pozn. red.) ve stavu, v jakém technaři obvykle bývají (Maruška je nazvala slovem
FETOVILNÍ – viz poznámka pod textem), a přijely jí sem čtyři dodávky zakuklených policistů z protidrogového, zatají se dech. Údiv se stupňuje, když neohrožená Maruška hlásí, jak sdělila „kuklounům“ „ať vypadnou, že jsou na soukromém pozemku, jinak že je shodí ze schodů“. Třetím příkladem budiž prarodiče autora tohoto článku – Jana a Zdeněk. Tito lidé se od předešlých případů dosti odlišují – nejsou většinou nevrlí, neholedbají se, že za komančů se jim žilo lépe. Děda do loňského roku pracoval, babička čte historické životopisy od Stefana Zweiga. Navíc jsou mladší a plní energie, nedovolili bychom si je ani nazvat slovem „důchodce“ (chceme taky ještě někdy dostat večeři). Proč tedy patří do tohoto textu? Zdá se nám totiž, že jejich manželská identita, tedy to, jak se navzájem vnímají a k sobě chovají, se dosti liší před lidmi (byť blízkými) a v úplném soukromí (nebo spíše v domnělém úplném soukromí). Před ostatními se občas (zatím slovně) napadají, častují se, nadávají si do svých předků, (rodných) příjmení či profesí. Jak to ale vypadá, když jsou domněle zcela sami? Podle našich zdrojů popíjejí ve vaně bílé víno, čtou si a k hádkám je opravdu daleko – vizte přiloženou fotografii. Šetřením jsme došli k tomu, že důchodci a lidé ve věku blízkém věku důchodovému v řadě případů neplní to, co od nich společnost očekává. Když opustí dopravní prostředky, obchodní řetězce či veřejná prostranství, jsou to často úplně jiní lidé. Tento jev se stává masivnějším, a tedy můžeme hovořit o jejich vzpouře. Vzpouře proti tomu, jak je mladá generace často vnímá. Tak pozor, abyste se nenechali nachytat! pozn.: fetovilný se skládá ze slova fet, tj. nespisovně droga, a vilný, tj. archaicky chtivý, žádostivý (častěji užíváno spíše v milostném kontextu); tento neologismus tedy zřejmě vyjadřuje drogovou závislost Kryštof Dobeš
17 Element1.indd 17
26.10.16 1:17
Soutěž
Ani v tomto čísle nebude chybět soutěž! Útvarem bude úvaha, a my, stejně jako v předchozích číslech, nabízíme inspirativní téma, které zní: „Nesnesitelná lehkost bláznovství“ Své úvahy zasílejte do 20. listopadu na náš redakční e-mail prazacka-element@seznam.cz. Pět nejlepších úvah oceníme, kromě otištění v dalším čísle, knihami od Umberta Eca, Dana Browna, Borise Viana nebo třeba Stephena Hawkinga, tak neváhejte a pište!
Výherní a jediná soutěžní báseň z minulého čísla
Rozchodová, nepříliš tragická, a ještě k tomu mimo téma Rozešla jsem se s ním. Život s občanským aktivistou, to nebylo nic pro mě. Na stole při odchodu nechala jsem mu ještě lístek a inkoust teprv zasychal, když jsem zavírala dveře Normálně lidi píšou „Nevolej mi (už nikdy) (a myslím to vážně)“, nu ale ne tak já. Napsala jsem, že sice odcházím, ale že až se něco semele a on bude z temna svojí kuchyně organizovat domácí odboj, tak to ať mi klidně a bez ostychu zavolá. Že budu klidně k dispozici pašovat lidi přes hranici. AK
18 Element1.indd 18
26.10.16 1:17
Soutěž
Fotosoutěž pro studenty Gymnázia Na Pražačce pro školní rok 2016/2017
Neváhejte a čtěte informace o soutěži, která probíhá na naší škole! Můžete vyhrát dokonce nový foťák! Téma soutěže: "škola mýma očima" / "jak já vidím naši školu" Termíny: zahájení soutěže – ihned po uveřejnění v časopisu Element uzávěrka soutěže – 31. 03. 2017 do 24:00 hod. vyhodnocení soutěže – do 30. 05. 2017 slavnostní předání cen – v průběhu června 2017 Soutěž je vyhlášena ve dvou kategoriích: černobílá fotografie barevná fotografie
Fotoso
utěž!
Zasílání fotografií: fotografie prosím zasílejte na školní mail fotosoutez@gym-prazacka.cz fotografie bude ve formátu JPEG maximální datový objem snímku je omezen na velikost 6 MB + delší strana snímku cca 4.000 bodů pokud bude Vaše fotografie vyšší kvality, uložte si ji, v případě vybrání Vaší fotky k uveřejnění můžete být následně vyzvání k zaslání fotografie s vyšší kvalitou v textu mailu student uvede své jméno, příjmení, třídu fotografie bude v příloze mailu každému studentovi zpět potvrdíme, že jsme fotografii obdrželi, že je v pořádku, a že je tedy zařazená do soutěže Podmínky soutěže: každý student může do soutěže přihlásit v každé kategorii pouze jednu fotografii po zaslání fotografie již nelze tuto vyměnit za jinou autor zasláním snímků do soutěže dává pořadateli souhlas s jejich využitím k propagaci soutěže, s jejím vystavením a opublikováním ve školním časopise Element pořadatel si vyhrazuje právo odstranit ze soutěže fotografii bez udání důvodu, zejména pak fotografie se závadným či nevhodným obsahem Hodnocení: hlavní ceny v obou kategoriích budou uděleny na základě hodnocení, které provede profesionální fotograf. Hlavní cenou v každé kategorii bude fotoaparát – zrcadlovka v ceně cca 10 tis. Kč vedlejší ceny (poukázky na nákup fotomateriálu) budou uděleny na základě hlasování studentů školy Gestor soutěže: KRPŠ/Kopecký/Horáková
19 Element1.indd 19
26.10.16 1:17
Element1.indd 20
26.10.16 1:17