Hukot deště jí zněl i ve snech, ale ani rachot
Kresba: Luděk Bárta
hromu a policejní sirény pod oknem ji nedokázaly probrat k vědomí
Horní dva regály byly prázdné, v dalším se osaměle choulil Proust, ale toho jí vrátili už minule, a tak se odhodlala k probírce Remarqua. Zvolila přísnou metodu, věřila, že Remarque by to pochopil, a tak na regále zbyli jen Tři kamarádi. Oběti odsouzené k prodeji uložila opatrně, jako zlaté cihly, do tašky. Jestli se do tří dnů nic nestane, přijde na řadu Böll, pak Steinbeck. (Kromě Na východ od ráje, ten patřil mezi železné rezervy uložené v regále při zemi, tam, kam snadno dosáhla i ze své molitanové matračky, když v noci nemohla spát a poslouchala údery kladiva obaleného hadrem.) V antikvariátu si stoupla do fronty, položila tašku k nohám a vyndala z ní horní zlatou cihlu – Noc v Lisabonu. Nejdřív jen otáčela stránky, nakonec ji museli upozornit, že je na řadě. „Tak už Remarque,“ pokývl hlavou nákupčí a začal sepisovat položky. Konečnou cifru dvakrát podtrhl. „Jen osmdesát šest?“ podivila se. Mladík pokrčil rameny. „Beletrie už neletí. Dnes lidi uvažujou prakticky a na tyhle zdržovačky,“ cvrnkl nehtem do hřbetu knihy, „nikdo čas nemá. Jaká Cesta zpátky, prosím vás?“ zakončil rozčileně. Ještě na náměstí přemýšlela o jeho slovech, a tak se zapomněla vyhnout soše uražené Karolíny, jejíž knihy provařila už v zimě. „Tak mi to odpusť,“ řekla jí kajícně teď, ale Karolína podmračeně pozorovala vozovku. „To víš, dnes lidi nemaj v šuplatech diamantový spony pro zlé časy!“ vyhrkla osobní narážku, ale vtom někde blízko kdosi cosi vykřikl. Byl to mužský hlas, zněl rozzlobeně. Nerozuměla slovům, ale podle rytmu odhadla, že opakuje stále dokola jednu větu. Lidé se zastavovali, hledali původce křiku, ke kterému se už přidaly údery kovu o kov. Je to u refýže, uvědomila si, u kolejí. Poplach? Zvedla hlavu k nebi. Bylo stejnoměrně modré bez bílých letadlových čar, a tak uklidněně vykročila k zastávce. Nástupní ostrůvek byl prázdný, hlouček čumilů stál na chodníku, takže toho muže, zběsile bušícího tyčí do koleje, viděla zřetelně. Překvapilo ji, že tak silný hlas může vycházet z tak skrovného těla. „Osmnáctko ke mně!“ volal, vlastně řval ten bělovlasý rozkročený pán. Tyč svíral oběma rukama, z místa kam dopadala, létaly jiskry. „Osmnáctko ke mně!“ Lidé ho fascinovaně pozorovali, nikdo se nesmál, ta scéna směšná nebyla. „Osmnáctko ke mně!“ vykřikl naposled, narovnal se a vykročil vstříc té tramvaji, kterou přivolal. Měl vrásky ve tváři i ve švech kabátu, o tyč se opíral jako o hůl a volnou rukou kynul řidiči. Ale dřív, než tramvaj zastavila, přiřítilo se policejní auto. Tyč cinkla o dlažbu. „Oni ho zase pustěj,“ těšil ji prodavač v zelinářství, „je magor a má na to papíry. Může si řvát co chce. Tu tyč bych mu měl schovat.“ Když se vrátil do obchodu, všiml si jejích volných šatů. „Vemte si k těm bramborům taky pomeranče,“ zatřepal bednou. „No tak, nebuďte macecha.“ Park byl před polednem pustý, a tak si sedla na lavičku před vodní nádrží. Vybrala ze sáčku největší pomeranč, otřela ho a pomocí nehtů začala loupat. Dřeň byla tuhá a suchá, chutnala jak sladké piliny. U betonového okruží bazénku se zastavila
stará žena. Plaše se rozhlédla, pak vyndala z koženkové tašky bandasku a dvě hliníkové trubky. Zručně je zasunula do sebe, na konec připevnila širokou síťku. Druhý pomeranč byl šťavnatější. Stařena mezitím ulovila tři zlaté rybičky, schovala je do bandasky a odešla si vařit oběd. Na cestičku pleskavě dopadly veliké kapky. Obloha potemněla, slunce zmizelo. Jak to ráno mohl vědět? Když prošla pasáží do příčné ulice, déšť zestudeněl a zhoustl. „Proše paněn!“ ozvalo se jí za zády. Otočila hlavu. Byl zarostlý, ale v pěkném šedém obleku, teď už provlhlém deštěm. V kapesníku na úzké dlani uviděla dva zlaté snubní prsteny. „Proše paněn?“ Omluvně zavrtěla hlavou a on se lehce uklonil, jako odmítnutý tanečník. Než couvl do sucha pasáže, všimla si, že má polobotky nazuté jen tak, přímo na bosé šlapky. Spěchala svažitou ulicí, poryvy deště ji hnaly jako biče. Dveře domu nešly odtrhnout, teprve když se zavěsila na kliku plnou vahou, podařilo se to. S bouchnutím za ní zapadly a nastalo ticho. Ani na schodech nezaslechla obvyklé usilovné zvuky z jejich bytu a než našla v kabelce klíč, otevřel jí už sám. Vtáhl ji do předsíně a přitiskl k sobě. „Kdes byla tak dlouho? Měl jsem strach!“ „Strach?“ žasla. „Jsi mokrá na kůži, honem to svleč, napustím ti vanu. Nesmíš teď onemocnět!“ Vběhl do koupelny, točil kohoutkem, klel. Teplou vodu jim odpojili už před týdnem, ale asi si toho nevšiml. „Tak si lehni, pořádně se zabal, uvařím čaj.“ Než si navlékla flanelovou košili, už ho nesl, a tak rychle vklouzla na matračku a přitáhla si peřinu k bradě. „Kde máš fén?“ sáhl jí na vlasy. „V bazaru!“ řekla vesele. Ochutnala čaj a překvapeně zamrkala: „Kdes vzal rum?“ „Koupil. A ještě pár jiných důležitých věcí.“ „Jakých? A za co? Někdo nám půjčil peníze?“ „Měl jsem tajnou rezervu, tak už to dopij.“ Podala mu prázdný hrnek a nabídkově odhrnula duchnu. „Ne. Musíš teď spát!“ Přikryl ji a ohlédl se k oknu, na které bušil déšť. „A ty?“ hlesla. „Co budeš dělat?“ „Mám ještě nějakou práci na té posteli.“ „A jo,“ zívla. „Postel. Na tu jsem zapomněla.“ Hukot deště jí zněl i ve snech, ale ani rachot hromu a policejní sirény pod oknem ji nedokázaly probrat k vědomí. Zdálo se jí, že je v lese, že někdo kácí stromy, slyšela údery sekyry. Pak se sypalo sklo a nad hlavou jí proletěl ledový závan, ale to se hned zlepšilo, když ji pevné paže podebraly, přenesly do bezpečí a omotaly peřinou. Konečně otevřela oči. Hleděla přímo do modré oblohy, po které kroužily šiky ptáků. Dva rackové seděli na vysokém zábradlí jejich postele, která se kolébala na vlnách. „Dáš si kávu?“ Muž vedle ní odšrouboval víko termosky. Vytřeštěně si sedla a rozhlédla se po té nekonečné spoustě vody všude kolem. Obzor neexistoval a cesta zpátky byla jen legendou. Spolykala teplou kávu a opláchla hrnek. „V šuplíku na tvé straně je dalekohled. Najdi mi ho, prosím tě,“ požádal ji. (duben 1989)
145