Fejeton
Jak díky letákům dosáhnout výtečného zdravotního stavu Pavla Juřenová Určitě to také znáte. Přijdete domů ze školy nebo z práce a na stole se válí neskutečné množství dosud neprobraných letáků, které vás upozorňují na úžasné slevy a nejlevnější ceny ve městě, ne-li rovnou v celém kraji. Prohlédnete stránky, vy mladí jen tak zběžně, pokud vás leták přímo neuchvátí cenami. Starší, rozumnější lidé prohlížejí důkladněji a rozhodují se, kde zakoupí to či ono, co potřebují. A v den, kdy slevy uvedené v letácích začínají platit, se vrhnou brzy ráno na nákupy, aby se jim potřebného zboží dostalo. Říkáte si, jak tohle souvisí se zdravím?. Vysvětlení je velice jednoduché. Při mé půlroční brigádě v hypermarketu jsem si povšimla výborného zdravotního stavu starších spoluobčanů. To víte, stačilo, aby jeden kilogram mraženého kuřete byl snížen na cenu 34,90 Kč. Už třicet minut před otevírací dobou přijížděla na parkoviště u hypermarketu auta a autobusy, ze kterých se tlačily desítky lidí. Když jsem jednou nastoupila na ranní směnu, byla jsem svědkem neuvěřitelné situace – rychlostního běhu starších občanů za dosažení vlastního zisku – mražených kuřat. Lidé se mohli přetrhnout, jak se snažili ukořistit zlevněných kuřat co největší množství. Usedla jsem na pokladnu a nestačila se divit rekordním časům, které závodníci trhali. Během pěti minutek přijela k mé pokladně milá babička s berlí v ruce a na pokladní pás položila 8 kuřat. Udýchaně pravila: „Slečno, to je strašné. Člověk aby se vůbec k těm levným kuřatům dostal! Čekám tady už půl hodiny, a než jsem se stačila rozkoukat a dojít na druhý konec obchodu, lidé tam už nechali jen tato malinká kuřátka!“ Mile jsem se usmála a v hlavě si promítla obrázek, jak tato zadýchaná žena před pěti minutami běžela jako o život, hlava nehlava a rvala se o kuřata u mrazícího boxu. Poděkovala jsem jí za nákup a popřála krásný den. Kdyby si ta paní důkladně nelistovala v reklamních letácích, nezjistila by, že se budou prodávat kuřata za tak nízkou cenu. To znamená, že by hypermarket ani nenavštívila a já bych stále byla toho přesvědčení, že až budu starší, nebudu se moci ani pohnout, jak mě budou bolet klouby a záda. Teď už věříte, že letáky dokáží lidem zlepšit zdravotní stav? Doufám, že si budu svůj zdravotní stav zlepšovat jiným způsobem, než rychlým během za slevami v hypermarketech.
Přes psa k rozumu přišla Nela Chamrádová Nepříjemný zvuk budíku mi ve 3:00 oznamuje, že je čas vstávat do práce. Kromě neděle zažívám takové ,, milé“ probuzení každý den. Uklidím a připravuju se na náročný den. Beru si svůj pojízdný vozík a hurá na ,, základnu“ pro inzertní poštu a letáčky. Pod tíhou „dřeva našich lesů“ se vydávám na obchůzku svého obvyklého rajónu. Známé tváře obyvatel chladných betonových domů mě čekají, někde mě už netrpělivě vyhlížejí. Dokonce se scházejí dole v přízemí a pouštějí se do debaty, kde co koupí levněji. Pestrobarevné papíry nabízejí „ohromné“ slevy a „výhodné“ nabídky. Slevoví maniaci debatují, domlouvají se na čase, kdy vyrazí za lákavými zlevněnými výrobky. Jsou však lidé, kteří nechtějí letáky ani vidět, a tak aspoň pomáhají lidem bez domova, když plní letáky popelnice. Ti druzí je z nich zase vytahují a odvážejí rovnou do sběren, aspoň nějaký ten halíř za ně kápne – taky zisk. Jeden milý pán s pejskem se nechal slyšet, že si těmi ,,žvásty“, jak moje hodnotné informativní čtivo nazval, nehodlá každý den zamořovat svou schránku, a vylepil si na ni ohromný nápis: Nevhazujte letáky!- hrozí nebezpečí. Každý jsme zkrátka jiný, ne všichni můžeme být příznivci inzerce a propagace. Já však jsem svou práci až donedávna dělala ráda. Stála mi za tu radost, kterou jsem přinášela do rodin lidiček chtivých kupovat, kde je levněji, a tak jim pomáhat přežít stálý nárůst cen. Až jsem se i já jednoho dne stala obětí letáků. Teď šlo o moje přežití. Zrovna jsem končila s roznosem, zbývalo naplnit schránky v posledním domě, když se z ničeho nic přede mnou objevil pes-zabiják a cenil na mě zuby. Jakýkoli pokus o pohyb byl marný. Stála jsem nehnutě, dívajíc se do tlamy toho psiska, a přemýšlela jsem, proč právě já? Co po mně to psisko vlastně chce? Proč mě nenechá odejít? A pak mi to došlo, nemá rád ty letáky. Panebože, on mi chce zabránit, abych je vhodila do těch schránek. Práskla jsem s letáky o zem, pes přestal cenit zuby. Dala sem se pozpátku na ústup, pes přestal vrčet. Vzala jsem do zaječích a psa jsem už nikdy neviděla. Tak se stalo, že pes, přítel člověka, mě připravil o práci. A taky mě přivedl k rozumu, letáky už ani vidět nechcu. Teď už se ničení našich lesů osobně neúčastním.