M revue Moravského zemského muzea 1/2016

Page 1

UHYXH

0

Časopis Moravského zemského muzea 1/ 2016


Májová madona Pavla Rozsívala Vítězem kategorie Kreativita v muzeu se letos v soutěži Muzeum Photo, vyhlašované Moravským zemským muzeem, stal fotograf Vlastivědného muzea v Olomouci Pavel Rozsíval (nar. 1960) s kolekcí promyšlených, tonálně i barevně působivých fotografií s dominantní kompozicí Májové madony. Poté, co v roce 1989 zdědil kompletní fotovybavení i s temnou komorou a podlehl kouzlu knížky Daniely Mrázkové „Příběh fotografie,“ upsal se tomuto mediu na sto procent. Nejprve navštěvoval na ZUŠ v Olomouci ateliér fotografie Mileny Valuškové, pak vystudoval prestižní Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Zpočátku se zaměřil na krajinu a zátiší, lákala ho také proměna reality pomocí montáže několika negativů. Od konce 90. let se naopak zabýval nearanžovanou dokumentární fotografií. V sociálně laděném cyklu, který tehdy vytvořil, se snažil „zachytit život v kapitalismu s jeho klady i zápory.“ Nyní se věnuje tvorbě portrétů lidí v jejich přirozeném prostředí, ke své zálibě v montážích se vrátil počítačově manipulovanými akty na pomezí fikce a reality. Samostatně vystavoval v Olomouci, Moravské Třebové a Ostravě, jeho práce byly zařazeny do řady kolektivních fotografických výstav.


Vážení čtenáři a přátelé Moravského zemského muzea, také letos pokračuje naše muzeum v postupné transformaci, kterou nastoupilo v roce 2014. Cílem je nová struktura lépe odpovídající současným dokumentačním, prezentačním i vědeckým úkolům, jež před nás staví poptávka odborné i laické veřejnosti po specifických službách, které může poskytovat pouze profesionální instituce muzejního typu. Tato proměna započala na jaře 2014 ustavením tří odborných muzeí – Historického, Přírodovědného a Uměnovědného – a pokračovala jejich cizelováním o rok později, kdy se ze svých mateřských oddělení vydělila dvě nová pracoviště – Centrum kulturně-politických dějin 20. století a Centrum slovanské archeologie. O tom již M revue detailně informovala. S prvním lednem letošního roku byla ustavena další dvě pracoviště – Centrum humanistických studií a Centrum kulturní antropologie – obě v rámci Historického muzea MZM. První se vydělilo z Historického oddělení a bude navazovat na výzkumy spojené dosud s Památníkem Bible kralické. Zaměří se na raně novověkou periodu především moravských dějin s důrazem na unikátní historii reformačních církví na Moravě. Silná linka jeho působení pak bude spojena s aktivitami České republiky ve vztahu k osobnosti Jana Amose Komenského a k jeho Muzeu a Mauzoleu v nizozemském Naardenu. Tam by mělo Moravské zemské muzeum ve spolupráci s dalšími českými

institucemi trvale pečovat o památku této světově proslulé osobnosti a o prezentaci české národní kultury. Druhé pracoviště vzniklo na půdorysu odborných aktivit stávajícího brněnského Pavilonu Anthropos. Oddělení běžného chodu Pavilonu od jeho ryze odborných činností by mělo v dalších letech jeho pracovníkům umožnit rozvinout vědecko-výzkumné a dokumentační aktivity a více se zaměřit na tradiční zkoumání evropských i mimoevropských kultur, jež má v Moravském zemském muzeu hlubokou tradici především od doby antropologických výzkumů, vedených prof. PhDr. Janem Jelínkem, CSc.

a zavazující tradicí, se ctí drželo na svých bedrech i v dalších letech. Moravské zemské muzeum je stále zde, vždy pro Vás a na Vaší straně!

S úctou Váš Jiří Mitáček pověřený vedením Moravského zemského muzea

I začátek letošního roku tedy dokazuje, že naše muzeum není zaprášenou institucí, ale moderním živoucím organismem, který se neustále rozvíjí a proměňuje společně s okolní společností a jejími potřebami. Při tom nezapomíná na své tradice a závazky, které s sebou již téměř 200 let nese v odkazu generací předchozích muzejníků. A tak je to dobře. Přejme si, aby muzeum tuto křehkou stavbu, balancující mezi aktuálními potřebami

1

L

M úvodník


L

M obsah??????????

4 1 4

M úvodník: Vážení čtenáři a přátelé Moravského zemského muzea

M téma: Přírodovědné sbírky jsou naší chloubou

M událost: 12 Jaroslav Blecha: Virtuální

12 28 schopný manažer / Odešel „Velký Z. Z.“ / Byli neandertálci estéti? / Osudy muzejní knihovny / Kdo obýval Barovou jeskyni / Mendelův den pod záštitou UNESCO

M profil: 28 Doc. 43 MyM anázor: PhDr. Luděk Galuška, CSc.: naše muzeum Nejsem typem kabinetního vědce

muzeum – náš nejbližší cíl Nová pracoviště: Dvakrát o člověku

památníku / Ježíšek nebo Santa Klaus... / Z království rodinného loutkového divadla / Na krála, matičko, na krála ! / Mozart v muzeu / Nápěvky mluvy Miloše Šejna

35 Jsme potomci Mojmírovců, ne...? M report:

na prahu třetího století

M příběh: 47 Brněnský rodák Ondřej Sekora se vrátil domů

M výstavy: Před oponou/Za oponou: My a svět: 38 21 Princezna Hora dění Ludvíka Kundery / 54 Na Balkán po stopách z Býčí skály / Muzeum Photo – ročník druhý / Jeho jméno nese dům v Medlánkách / Charismatický vědec,

2

Po zarostlém chodníčku / Deník moderní Evropanky / Monogramista T. D. v Janáčkově

Viktora Dvořáka

www.mzm.cz


??????????

47 54 63 Na moravském písečku: 63 Kterak dítky k návštěvě muzea

zpřístupňuje zámek v Moravci/ Změna ve vedení MZM

přiměti a v pozornosti udržeti

67 Slovo k řadám vlastním, Pod čarou:

M knihovna: 73 Nakladatelské počiny MZM

do řad ostatních

M panorama: 69 Uctili památku Učitele národů / Čestný výbor oslav: Pozveme prezidenty Visegrádu / Deníky z archivu / Klíčky k šperkům naší historie / Poklady barbarů z mohyly na Žuráni / Z Brna do Mostu / Za svobodné Brno / Kraj podpoří oslavy jubilea Moravského zemského muzea / Poklady z Bojné / Janáčkův archiv do registru UNESCO / Muzeum a fakulta budou spolupracovat / Odborné časopisy v novém kabátě / Muzeum

www.mzm.cz

M Chef d´ oeuvre: 74 Vánoční dárek Henleinovi OBÁLKA 1. a 4. strana: Antropologická rekonstrukce podoby ženy, jejíž lebku objevil na halštatském obětišti v jeskyni Býčí skála prof. Jiří Wankel. Je dílem sochaře Ondřeje Bílka a antropoložky Evy Vaníčkové. Fotografie Jana Cágy. 2. strana: Májová madona. Vítězná fotografie Pavla Rozsívala ze soutěže Museum Photo 2015. 3. strana: Zámek v Moravci – s původní instalací knihovny rodiny Gudenusových, někdejších majitelů zámku. Na snímku z archivu MZM je zakladatel knihovny Grabriel Gudenus.

Časopis Moravského zemského muzea v Brně Šéfredaktor: PhDr. Jan Chmelíček Layout a technická redakce: Milan Mačinec Obálka: PhDr. Šárka Fidrichová Jazyková spolupráce: Mgr. Pavlína Turečková Redakční rada: Mgr. Eva Pánková – předsedkyně Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., RNDr. Vladimír Antonín, CSc., doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., D.Sc., PhDr. Jaroslav Blecha, PhDr. Jan Chmelíček, Milan Mačinec, Mgr. Pavlína Turečková – tajemnice. Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno, e-mail jchmelicek@mzm.cz Vydává a tiskne Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno Distribuce: neprodejné, direct mailing Vychází dvakrát ročně V evidenci periodického tisku pod číslem MK ČR E 21957

M revue

3


L

M téma??????????

Přírodovědné sbírky jsou naší chloubou Počátky dnešních rozsáhlých přírodovědných sbírek Moravského zemského muzea jsou starší než muzeum samo. Některé sbírkové předměty byly zapsány do inventárních knih ještě dříve, než císař František I. v roce 1817 přitakal myšlence zřízení „zemského muzea“ jako součásti tzv. Hospodářské společnosti, existující již od roku 1770. Struktura sbírek měla na počátku logicky charakter sběratelských kabinetů šlechty, které jednotliví mecenáši „vložili“ do nově vzniklého Františkova muzea. Z muzejního průvodce od kustoda Morize Trappa z roku 1882 se dozvídáme, že sbírky byly rozděleny do tří hlavních oddělení: A. Přírodovědecký kabinet čítající 39 000 čísel, B. Kabinet historický čítající 8 000 čísel a C. Knihovna čítající 58 000 čísel. Z tohoto výčtu je patrné, že přírodovědecké sbírky ty historické téměř pětinásobně převyšovaly. Botanické sbírky muzea dnes čítají téměř milion cévnatých rostlin, mechorostů, lišejníků, hub i řas. Sbírky minerálů a hornin, zkamenělin, obratlovců, bezobratlých atd. mají statisíce položek. Za uplynulá dvě století se při budování, správě a prezentaci přírodovědných sbírek vystřídala řada vynikajících osobností. Na malém prostoru, který má M revue k dispozici, nelze všechny ani vyjmenovat. To přenechejme knize, kterou Moravské zemské muzeum k blížícímu se jubileu vydává. Posláním debaty předních pracovníků přírodovědných oddělení muzea, kterou uspořádala redakce naší revue, mohlo být jen pouhé připomenutí pozice těchto oborů v dvousetleté historii muzea a zásluh některých osobností. Besedy se vedle ředitele Přírodovědného muzea MZM a vedoucího Botanického oddělení RNDr. Vladimíra Antonína, CSc., zúčastnili také vedoucí Geologicko-paleontologického oddělení RNDr. Růžena Gregorová, Ph.D., vedoucí Mineralogicko-petrografického oddělení Mgr. Vladimír Hrazdil a jeho zástupce RNDr. Stanislav Houzar, PhD., vedoucí Zoologického oddělení RNDr. Miroslav Šebela, CSc., a pracovnice tohoto oddělení RNDr. Helena Sutorová. Botanické oddělení dále zastupoval nestor muzejních botaniků RNDr. Karel Sutorý, CSc., za Entomologické oddělení se debaty korespondenčně zúčastnil jeho vedoucí Ing. Jiří Kolibáč, CSc.

4

Dovolte mi začít laickou otázkou. Kdyby nějaká významná světová instituce typu British Museum chtěla představit veřejnosti dvousetleté muzeum kdesi na Moravě reprezentační výstavou, co byste ze své sbírky vybrali mezi její exponáty? Gregorová: Každá fosilie má svoji hodnotu. Já bych vybrala průřez toho nejhodnotnějšího. První kolekce z 19. století jsou pro nás významné proto, že jsou nejstarší a současně přesně dokumentují stupeň poznání v době, kdy vznikaly. Jsou v nich sbírkové předměty z celé Evropy, které je dnes nemožné získat kvůli zákazům vývozu a také proto, že ony nálezové lokality už neexistují. Jistě bychom vybrali exponáty ze sbírky Ferdinanda Katholického. Fosilie z evropsky významných lokalit jako je třeba Solnhofen, kde byl nalezen slavný archeopteryx. Pak bychom tam určitě dali zástupce zkamenělin z Moravy. To, co je v každé paleontologické sbírce nejdůležitější – takzvané holotypy. To je vlastně typový materiál – exempláře, podle nichž jsou popsány nové druhy. Nejstarší a nejvzácnější holotyp – zkamenělý otisk zvláštní ryby klunatky

www.mzm.cz


Amphisyle heinrichii je cenný z mnoha důvodů. Při svých terénních výpravách jej objevil v polské Krakowici první kustod Františkova muzea Albín Heinrich. Exemplář byl v roce 1850 popsán a po Heinrichovi pojmenován jako nový druh slavným vídeňským ichtyologem Johannem Jakobem Heckelem. Tento druh se hojně vyskytuje v třetihorních mořských sedimentech celé Evropy a vědci jej srovnávají s tímto naším holotypem. Pochlubit se můžeme i slavnými Burianovými obrazy, známými po celém světě. V neposlední řadě také stovkou paleontologických litografických tabulí z roku 1778, na kterých jsou znázorněny nejznámější fosilie z celého světa. Je to jedinečně ucelená kolekce. Šebela: Já bych už žádné sbírky nikam nevezl, protože se v posledních letech několikrát stěhovaly a jakékoli další stěhování je zločin na sbírkách. Pokud bychom tímto způsobem měli označit, co je u nás nejcennější, moc šancí bychom v koloniální mocnosti neměli. Zatímco oni kdysi sbírali, systematicky i bezhlavě po celém světě, my jsme to doháněli nákupy starých soukromých sbírek. Až porevoluční doba nám umožnila vyjet za hranice, ale už je to velmi obtížné, dovoz je skoro nemožný, u živočichů zvláště. Co ovšem ti Angličané nemají, to je posledních padesát let v naší zoologii. My jsme kdysi dostali od soudruhů úkol dokumentovat současnost. Sbírali jsme tedy. A to je to nejcennější, co se stalo. My jsme sbírali obratlovce v mokřadech před tzv. komplexními vodohospodářskými úpravami, tedy v krajině, která se za ta léta děsivě změnila. Díky tomu dnes máme vlastně ucelený červený seznam. Druhy, které už tam prakticky nežijí, nebo jen na malých enklávách jako zvláštnosti. My z toho máme přes 150 tisíc exemplářů v lihu a z 90 procent jde o jedince, kteří v daných lokalitách už nežijí, nebo ty lokality v původní podobě už neexistují. To je asi smysl muzea. Dokázat, co v krajině v dané době

www.mzm.cz

bylo. Muzeum, to je lidská paměť. My jsme sbírali důkladně, také nahrávali zvuky, fotografovali, filmovali, pořizovali videozáznamy. Můžeme tedy tu někdejší krajinu kdykoli ukázat lidem a připomenout jim, jak kdysi vypadala. A na pár fotografiích k tomu ukázat, co tam přinesl člověk. Podobné je to třeba i s výsledky našich sběrů z dunajské delty, do které jsme jezdili v 70. a 80. letech nepřetržitě patnáct let... Hrazdil: Geologické procesy probíhaly na celé planetě stejně, a abychom získali tzv. světové vzorky, potřebovali bychom velké peníze. Obchod s minerály je dnes mezinárodní, za světové ceny. Kdybychom tedy měli vystavit nějaké minerály v zahraničí, stavěli bychom na moravských kamenech. Představili bychom region, který máme dokonale topograficky „vysbíraný.“ I tady jsou věci, které se v Evropě tolik nevyskytují. Třeba v roce 1986 se doktorce Pfeifferové podařilo koupit rubelity z Řečice u Nového Města na Moravě. Existují samozřejmě ve světě větší, ale ne v Evropě. Určitě bychom asi vystavovali lepidolit, což je první popsaná slída z roku 1792. Za zmínku by stály i nálezy z Jeseníků – epidoty ze Sobotína. Dodnes jsou to světové unikáty. Ukázali bychom i očkové opály z Nové Vsi u Oslavan. Jsou to unikáty, nikde ve světě jsem neviděl takové vzorky. Tak bychom to pojali. Houzar: Můžeme se pochlubit něčím, co má málokdo. Už před 150 lety na Moravě vznikala tzv. topografická mineralogie a měli jsme v tomto oboru několik vynikajících osobností. Svého času jsme byli snad jedinou zemí na světě, která měla tak podrobně mineralogicky zmapované území. Postupovali tehdy od obce k obci a zaznamenávali nerosty: posloužilo to praxi a možná i v budoucnu poslouží. Díky osobnostem jako byli Zdeněk Jaroš, Eduard Burkart nebo později Tomáš Kruťa je dnes možné, že k nám přijde návštěvník a řekne, že je třeba z Kněževsi. My vezmeme knihu,

Vedoucí Geologicko-paleontologického oddělení RNDr. Růžena Gregorová, Ph.D.

Vedoucí Zoologického oddělení RNDr. Miroslav Šebela, CSc.

M revue

5


??????????

6

www.mzm.cz


??????????

www.mzm.cz

„Bylo štěstím, že u nás posledních 70 let byl vždycky vynikající zoolog a za jeho zády vždycky stál skvělý preparátor. Ti měli stejnou dlouhověkost jako ti kustodi,“ říká vedoucí Zoologického oddělení Miroslav Šebela. Na snímku dva preparáty, mezi jejichž vznikem uplynulo téměř sto roků, lákaly v roce 2011 návštěvníky Dietrichsteinského paláce do tehdy zpřístupněného depozitáře na zámku v Budišově. Samec lva pustinného pochází z vídeňské preparátorské firmy Schroll, samici lva berberského preparovali Jaroslav Bašta a Miroslav Vlasák v preM revue parátorské dílně Zoologického oddělení na počátku tohoto století. Foto Jan Cága

7


??????????

otevřeme ji, jdeme do depozitáře, vytáhneme příslušný šuplík a řekneme mu: toto je záhněda z Kněževsi. Antonín: V botanické sbírce jsou významné především dva herbáře. Hlavně ten z roku 1838, Bellinghausenův. Má 12 000 položek a je v něm kolem tisíce tzv. typů. Druhý soubor představuje Freynova sbírka, která přišla do muzea později, za kurátora Vandase. Ta má dokonce téměř 2000 typů, což je nesmírně významné z badatelského hlediska. Pak je tu prvorepubliková sbírka mikroskopických hub profesora Picbauera, ve které jsou položky z celé Evropy i ze zámoří. A také naše kuriozita - sbírka dřevěných modelů hub a ovoce, dokonalých kopií živých originálů od řezbáře Josefa Rulíška.

o množství typových exemplářů. Ale máme mnoho typů i mimo tuto sbírku, celkem kolem 6000 v kategorii druhu (tj. druhy a poddruhy). Cennost sbírky ale nedělají jen typy, ačkoli jsou určitým mezinárodním ukazatelem významu instituce. Ty mají význam pro systematickou biologii, ale ne třeba pro ekology. Pro přírodovědce zabývající se biodiverzitou, faunistikou, změnami klimatu atd. jsou významné ucelené, popřípadě dlouhodobé sběry z určité oblasti. Takže například sběry Hemiptera z 50. až 80. let nebo velké sběry z tropů, které děláme v posledních letech. Z těch jsou už ostatně také desítky typů nových druhů.

Vedoucí Mineralogicko-petrografického oddělení Mgr. Vladimír Hrazdil.

RNDr. Stanislav Houzar, Ph.D.

8

Sutorý: Jako v jiných oborech přírodních věd, také u nás jsou nejcennější ony typové doklady, o nichž se tu už mluvilo. Je to něco jako je etalon metru v Sévres. Každá rostlina, když má dostat jméno, musí být někým velmi přesně popsána. Je to rostlina, u které je napsáno „typus.“ Právě to je jedna z věcí, které nás jako Moravské zemské muzeum odlišuje od jiných podobných pracovišť, třeba od okresních muzeí, kde tento typový materiál zpravidla nemají. My máme těchto typů kolem 10 000. Nedá se to samozřejmě srovnávat s Prahou nebo Vídní, ten rozdíl má svoje historické příčiny v dobách, kdy jsme byli jedna země a každý sběratel mohl dávat své sbírky do Prahy, Vídně, Opavy. Pokud jde o množství typů a takzvaných isotypů, jsme ve velmi dobré společnosti. My jsme z těch velkých ti malí, ale pořád patříme do kategorie významných nadnárodních muzeí. Od těch malých se navíc lišíme tím, že máme materiál ze zahraničí. Máme se čím pochlubit. Kolibáč: Všechny naše entomologické sbírky mají mezinárodní význam. Například v případě sbírky Leopolda Melichara, o kterou mělo zájem Britské muzeum, jde rovněž

Při pohledu na historii Moravského zemského muzea vidíme plejádu osobností, jež výrazně ovlivňovaly tvorbu, správu i prezentaci přírodovědných sbírek. Třeba prvního kustoda Albína Heinricha nebo Karla Absolona, kustoda přírodovědných sbírek od roku 1908, dále Františka Dvorského, Zdeňka Jaroše, Karla Vandase, Mořice Trappa, Alfréda Palliardiho, Eduarda Burkarta, z těch mladších pak Zdeňka Kuxe, Tomáše Kruťu, Annu Pfeiferovou a další. A to nemluvím o významných dárcích z okruhu šlechtických rodin, jež stály u zrodu muzea. Který z nich „vyoral“ v dějinách muzea zvlášť hlubokou brázdu? Kolibáč: Naše oddělení má to štěstí, že entomologií se v průběhu minulých 150 let zabývalo mnoho amatérských nadšenců, kteří často dosahovali v systematice profesionální úrovně. To je sice dnes už obtížnější, ale tvorbě sbírek i systematice se stále řada amatérských entomologů věnuje. Již v roce 1914 měla Československá společnost entomologická téměř 150 členů, ČSSE při ČSAV mívala před 30 lety kolem 1500 členů a dnešní Česká SE jich má přes 800. Pro mnoho zahraničních návštěvníků je tak houbaření a sbírání

www.mzm.cz


??????????

RNDr. Helena Sutorová a RNDr. Vladimír Antonín, CSc., ředitel Přírodovědného muzea MZM a vedoucí Botanického oddělení.

hmyzu, resp. systematická entomologie českým národním sportem. Předloni jsem vyslechl přednášku vedoucího entomologické sekce Britského musea, který doslova řekl, že „my tady máme největší sbírky na světě, ale k jejich zpracování potřebujeme české entomology“ (myslel jak profesionální, tak amatérské). Tím vším chci říci, že největší dík za tvorbu sbírek našeho oddělení patří dlouhé řadě sběratelů sdružených v ČSSE a později ČSE a jsem rád, že jsme institucí, na kterou se tito lidé se svou často celoživotní prací obracejí. Houzar: Každý přírodovědný obor má trochu jiný vývoj, třeba v případě mineralogie se začínalo mnohem dřív než v roce 1817, kdy vzniklo muzeum. Nerosty a horniny sbírali už lidé kolem Nepomuka Mitrovského, pána na Rožínce. Pak přichází Christian André, který už v roce 1800 navrhuje, že by mělo vzniknout muzeum ukazující moravské výjimečnosti. Starohrabě Hugo Salm, kníže Lichtenštejn, hrabata Mitrovský či Serényi – když vezmeme tato jména, muzeum dostalo do vínku slušnou sbírku minerálů. V roce 1836 přišel do muzea

www.mzm.cz

Albín Heinrich, za kterého byla minerálům vyhrazena samostatná místnost, ale i průvodcovská služba. Šebela: V případě zoologických sbírek měl podle mne v začátcích rozhodující význam až Karel Absolon, který dovedl navázat kontakt s lidmi a otevřít jim oči. Do té doby, do roku 1910, se nedělo nic zásadního. Absolon však dal motivaci mnoha sběratelům. Najednou viděli, čím se muzeum prezentuje, uvědomili si, že mají doma lepší věci a chtěli je ukázat ostatním. A tak začali přicházet s dary. Naše oddělení získávalo mnoho právě v tomto období. Dodnes platí, že muzeum nikdy nemá dost peněz na nákupy a musí spoléhat na vztahy s lidmi. A oni přijdou, pokud s nimi udržujete dobré kontakty. Tohle Absolon uměl ze všech nejlépe. Absolon byl vědec i popularizátor. Třídil materiál, který sbíral, popisoval ho, ale nelze říci, že byl pouhý sběratel. Postupně u něj převažovalo manažerství. Já jsem ho nezažil, ale vždycky jsem se takhle díval na doktora Jana Jelínka, kterého už jsem zažil. Hodně jsem s ním diskutoval. On byl určitě stejný typ jako Absolon. Nemusel to být

vědec na druhou, ale dokázal lidi nadchnout. Dát dohromady partu zapálených lidí a zorganizovat je, vypravit se s nimi do Austrálie a přivézt spoustu materiálu. Najednou se ve veřejnosti vědělo, že je tu nějaké muzeum. Bez těchto lidí se to neobešlo a díky nim tu dodnes jsme a nejsme nějaký provinční depozitář. Sutorová: Již zmíněný Karel Absolon do muzea nastoupil jako první kustod přírodovědných sbírek. Toto místo se podařilo kuratoriu Moravské musejní společnosti získat zároveň s místem preparátora zoologických sběrů. Preparátorské práce krátce vykonával Josef Šťástka, vystřídal ho Jindřich Mrázek. Absolon se ujal péče o oddělení sbírek zoologických. Položil jednak základ systematické zoologické sbírky výstavní, která byla postupně doplňována, jednak začal nově vytvářet studijní sbírky. Gregorová: Absolona bych tak trochu přirovnala k nejslavnějšímu francouzskému paleontologovi – byl to Georges Cuvier, který měl podobné atributy. V pařížském přírodovědném

M revue

9


??????????

muzeu měl tým spolupracovníků, kteří pro něj pracovali, a díky tomu dokázal vytvořit monumentální dílo. Mnoho takových osobností má podobné rysy. Mají potřebnou intuici, schopnost významný objev prodat. Ale přitom nesmíme zapomínat na práci těch běžných kurátorů. Málokdo je úplně nadšený, když má katalogizovat, místo aby byl v terénu, kde je práce objevná, vzrušující a dobrodružná. K osobnostem, které mají z obou typů něco, patřil u nás třeba Jiljí Jahn – velmi psavý člověk, jehož články osvětového zaměření najdeme v nejrůznějších novinách a časopisech. Byl přednostou oddělení, zakládajícím členem České techniky v Brně. V MZM vytvořil sbírku vulkanických hornin z oblasti Jeseníků. Snažil se rozšířit muzejní sbírky, a proto založil Komisi na přírodovědný výzkum Moravy a Slezska v Brně. Shromáždil tehdejší známé geology a často učitele, kteří byli znalí terénu a vytvořili mu sbírku zkamenělin z dané lokality. Díky tomuto spolku dokázal nashromáždit velmi pěknou paleontologickou kolekci vpodstatě manažerským způsobem.

RNDr. Karel Sutorý, CSc.

Šebela: Z novější historie nesmíme zapomenout na vynikající osobnost Zdeňka Kuxe, který by si zasloužil samostatné povídání o tom, jaký to byl člověk, muzejník a sběratel. Vytvořil jedinečnou stálou expozici Fauna Moravy, která dodnes neztra-

tila nic na své hodnotě, ale to není jediné, co lze o něm říci. Ichtyolog, myslivec, ornitolog, fotograf, lovec zvuků – v každé disciplině, které se věnoval, dosáhl špičky. Přitom to byl svým způsobem enfant terrible... Objevil dva druhy ptáků na Moravě. Z vlaku jednoho, druhého na motorce.... Nevšední postava. Houzar: My jsme měli zase doktora Tomáše Kruťu, to byla podobná osobnost jako Kux. Vrátil se z Jeseníků posledním vlakem v noci a ráno už třídil sběry tak, že otevřeným oknem vyhazoval na trávník to, co se mu nezdálo. A tam chodili mineralogové z Brna a sledovali, co zajímavého přivezl. Byla to bezpochyby velká postava naší mineralogie. Sutorová: Ještě jsme nezmínili Franze Zdobnitzkého. Ten dal muzeu svoji sbírku kůží ptáků. Byl to učitel, ornitolog, v muzeu spravoval oddělení sbírek obratlovců. Už koncem 19. století psal o ptactvu Mušova. Zpracoval to území ještě v době, kdy o nějaké Vodním díle Nové mlýny nebylo ani vidu, ani slechu. Výsledkem je i rozsáhlá kartotéka zde se vyskytujících druhů ptáků, uložená v archivu oddělení. My na tomto území bádáme dodnes. Houzar: Připomněl bych dr. Františka Dvorského, který byl po roce 1895 jmenován mezi konzervátory

Fotografie Jolany Halalové z besedy představitelů přírodovědných oddělení Moravského zemského muzea.

10

www.mzm.cz


??????????

Františkova muzea. Věnoval se mineralogii, ale v muzeu dělal i jiné věci. Moc se neví, že byl objevitelem moravských vltavínů. V jeho době byly známy jen ty z jižních Čech. Dvorský poprvé na světě prokázal, že je to přírodní materiál, o čemž některé vědecké autority pochybovaly. Jeho sbírku máme v muzeu dodnes. V roce 1900 na základě Dvorského sbírek napsal F. E. Suess ve Vídni pojednání o původu vltavínů a tektitů a vlastně od té doby dodnes se tento materiál studuje celosvětově. Šebela: Jestli má být ta rýha zanechaná v dějinách muzea dost hluboká a dokonalá, pak tu musí být nejen kustod, ale i preparátor. V zoologii určitě. Bylo štěstím, že u nás už posledních 70 let byl vždycky vynikající zoolog, ať už to byl spíš kustod nebo sběratel, a za jeho zády vždycky stál skvělý preparátor. Ti měli stejnou dlouhověkost jako ti kustodi. U nás jsou to víc než třicet let Jindřich Mrázek, Josef Tesař, Jaroslav Bašta. Zoolog může sbírat nádherně, ale bez preparátora je nic, protože jde o biologický materiál, který se rychle kazí. Pokud se mají na to lidé dívat, musí to vzít do ruky preparátor a pracovat na tom tak, aby se to dalo ukázat. Sutorý: Pokud jde o botanické sbírky, vyzvedl bych roli přehlíženého Karla Vandase, který učil v Brně na německé technice. Do jeho doby byl zdejší herbář vždycky moravský. Vandas to směřování obrátil na začátku 20. století z Moravy na Balkán. Koupil pozůstalost Eduarda Formánka, který podnikl na Balkán 13 cest a dodnes jsou tam vnímány jeho práce jako cenný zdroj informací. Jen díky Vandasovi ovšem víme, co ve Formánkově sbírce máme. Jen on totiž uměl přečíst Formánkovy rozevláté klikyháky. Vandas byl totiž perfektní a pečlivý. Měl také další zásluhu. Získal pro muzeum ještě herbář pražského Němce Freyna, Formánkova vrstevníka. Freyn jezdil po světě, dělal zajímavé sběry, ale také si je vyměňoval s jinými sběrateli. Získal a popsal tak 1500 taxonů.

www.mzm.cz

Naprostá většina toho, co popsal, je u nás doložena typovým materiálem. Je to bohatý typový materiál z Blízkého Východu, hlavně z Turecka a sousedních zemí. Jsou tu však i další druhy, popsané jinými sběrateli, například až z Ameriky. Vandas měl velkou zásluhu na tom, že jsme přešli od provinčního k celosvětovému horizontu.

Současná Kuxova expozice Fauna Moravy má už 48 let, expozice Svět nerostů doktorky Pfeiferové a dr. Milana Nováka bude mít čtvrt století. Je jasné, že s profilováním muzejních prostor pro Přírodovědné, Historické a Uměnovědné muzeum bude muset dojít také k budování nových expozic. Jak by se podle vás měly prezentovat přírodovědné obory? Představujete si spíš společnou přírodovědnou expozici, nebo expozice jednotlivých oborů? Antonín: Takzvaná komplexní expozice zahrnující všechny obory, pokud se nepovede stoprocentně, dá často vzniknout svéráznému, naprosto nepřehlednému panoptiku. Já bych spíš viděl expozice zaměřené na jednotlivá pracoviště s určitou spojovací linií. Ale komplexní expozici v pravém smyslu, to si nedovedu představit ani po stránce výstavářské, ani materiálové. Šebela: Nejvíc bych se bál, budemeli dělat něco společného a globálního, že ztratíme to nejcennější, čím se lišíme od institucí jako je Akademie věd či Masarykova univerzita. My máme systematicky utříděné sbírky, které vytvářeli naši předchůdci po dvě staletí. Jiná instituce, která by za sebou měla tak mohutný materiální základ, tu prostě není. Když sklouzneme k tomu, co je povrchově nádherné, vytvoříme možná interaktivní směs všeho možného, hlavně blikajících obrazovek, ale nejsem si jist výsledkem. V muzeu nemáme dělat to, co může udělat kde-

jaký dům osvěty. Naše sbírky mají cenu, když se ukazují pohromadě. Nejen z kontextu vytrženou Venuši nebo jednu Rulíškovu houbu. Naše jedinečnost je v tom, že máme tisíce exemplářů. Materiál, který nové generace už jinde nenajdou. A právě ten sbírkový materiál musí být zdrojem působivosti. Ne texty, obrázky a grafy. Už Komenský mluvil o tom, že lepší je věci si osahat, vidět na vlastní oči, než o nich slyšet nebo číst v knížkách. Pokud existuje tisíc druhů záhněd, ať jich devět set ukazujeme my. Ale ne, že tam bude jedna záhněda a na ní bude sedět třeba šoupálek... Hrazdil: My bychom chtěli ukázat bohatství materiálu, který máme. Jistě na tom musí pracovat dobrý architekt, aby to bylo působivě osvětlené atd. Chceme vystavit autentický materiál. Interaktivitu zajistit tím, že umožníme návštěvníkům si ve vhodných případech tento materiál fyzicky osahat. Nebo např. nainstalujeme hornickou štolu, aby si návštěvníci udělali představu, jak se nerosty dobývaly a dobývají, v jakých podmínkách se pracovalo. Materiál by však měl být základem, instalace a interaktivita jen doplňkem. Gregorová: Pro mne je velkým vzorem vídeňské Přírodovědné muzeum, kde je původní historický mobiliář, esteticky je to úžasné. Vitríny jsou nabity krásnými vzorky, vše je velmi vkusně a nenápadně doplněno interaktivními prvky. Každý si tam najde to svoje. Pro nás je základem exponát. My v něm umíme přečíst jak je starý, jak se utvářel atd. Naším posláním je pak předat tuto informaci návštěvníkům. Pokud dnes chcete něco vědět, zeptáte se na to „wikimámy.“ Ta vám to řekne. Ale už nemáte možnost vidět ten autentický vzorek. To je to nejdůležitější. Naštěstí si to už mnoho lidí zase uvědomuje a věřím, že v době vzniku nové prezentace přírodovědných sbírek MZM už to bude i u nás. Za názory poděkoval

Jan Chmelíček

M revue

11


L

M událost??????????

Ředitel Uměnovědného muzea MZM PhDr. Jaroslav Blecha. Foto Jan Cága

Jaroslav Blecha: Virtuální muzeum – náš nejbližší cíl Od začátku roku je ředitelem Uměnovědného muzea MZM divadelní historik PhDr. Jaroslav Blecha, vedoucí Oddělení dějin divadla, který ve funkci vystřídal magistru Simonu Šindlářovou. O rozhovor jsme ho požádali nedlouho poté, co převzal „kormidlo“ jedné ze tří odborných organizačních složek Moravského zemského muzea.

Uměnovědné muzeum MZM, které vzniklo v květnu 2014, sdružuje čtyři odborná pracoviště s odlišným zaměřením, různě dlouhou historií a nestejným počtem pracovníků v různých částech Brna, avšak se společným posláním. Můžete čtenářům stručně přiblížit, co se vlastně skrývá pod názvem tohoto odborného uskupení? Oddělení dějin hudby, dějin divadla, dějin literatury a Centrum kulturněpolitických dějin 20. století. Jejich společné poslání představuje výzkum, dokumentace, sbírkotvorná činnost, vědecké hodnocení a popularizace dějin rozličných druhů umění. Nejstarší je Oddělení dějin hudby, založené roku 1919. Od té doby shromáždilo množství dokladů hudební

12

kultury Moravy od 13. století až po současnost. Spravuje sbírku historických hudebních nástrojů zčásti vystavenou ve Starém zámku v Jevišovicích na Znojemsku, a také Janáčkův zahradní domek s expozicí Život a dílo Leoše Janáčka. Součástí hudební sbírky je kompletní pozůstalost tohoto skladatele. Oddělení dějin divadla bylo ustaveno v roce 1957. Základem jeho sbírky divadelních moravik se stal soubor teatrálií brněnského Družstva českého Národního divadla – scénografie, ikonografie, rukopisy, fotografický materiál, loutky, stolní divadla, dekorace, audiovizuální záznamy a také průvodní dokumenty – třeba plakáty a programy inscenací. Spravuje také sbírku fo-

tografií a znamenitou scénografickou kolekci návrhů od příslušníků generace divadelní avantgardy. Početný je loutkářský soubor, dokumentující tradice významných loutkářských rodů. Oddělení sídlí na Kapucínském náměstí, bohužel nemá dlouhodobější expozici.

www.mzm.cz


expozici, představující přehled vývoje literatury na Moravě. Nejmladší sekcí Uměnovědného muzea MZM se vloni stalo Centrum kulturně-politických dějin 20. století. Přednostně shromažďuje dokumenty protitotalitního úsilí československé a české společnosti – politologické, politické, sociologické, filozofické, publicistické a historické. Vzhledem k uměleckému charakteru a kontextu mnoha sbírkových předmětů se jeho činnost logicky prolíná s funkcí ostatních uměnovědných pracovišť a také Historického muzea. Toto pracoviště získalo akvizice dokumentů z majetku Pavla Kohouta, Jiřího Gruši, historika Jana Tesaře a dalších osobností českého disentu. Centrum sídlí v Domě Jiřího Gruši v Hudcově ulici.

Založení Oddělení dějin literatury v roce 1960 podnítila výstava Brno Jiřímu Mahenovi, uspořádaná roku 1957 Muzeem města Brna. Základem literární sbírky se stal tehdy shromážděný materiál, obohacený záhy o dokumenty historie české literatury od nejstarší doby do sou-

www.mzm.cz

časnosti se zvláštním zřetelem k moravskému teritoriu. Sbírkový fond zahrnuje rukopisy, korespondenci, osobní dokumenty a předměty autorů, fotografie, audiovizuální záznamy, obrazy, busty atd. Oddělení, které sídlí v Hudcově ulici č. 76 (Dům Jiřího Gruši), má nyní i stálou

Jak vidíte postavení uměnovědných oborů v Moravském zemském muzeu? Mám na mysli jejich dislokační a personální situaci, možnosti prezentace. Kde vidíte hlavní problémy, které je nutno řešit. Doporučil byste nějaké organizační změny? Problémy bych mohl ilustrovat na příkladu divadelního oddělení. Za celou dobu jsem neměl příležitost vychovat si nástupce v loutkářské specializaci. Zájemci tu byli vždy zhruba do té doby, než dokončili svoji disertační práci. Pak zvážili možnosti výdělku a odešli jinam. Máme obrovskou sbírku loutek a dokumentů loutkového divadla, ale nevím, jakou má perspektivu. Léta usiluji o dlouhodobou expozici, ale nepodařilo se ji realizovat. Všechno je samozřejmě otázka peněz. Je tu i problém personálního obsazení. Naše oddělení má pouze 3,5 úvazku, což je v proporci k počtu 90 tisíc evidovaných sbírkových předmětů neúnosné. Pro ilustraci - divadelní oddělení Národního muzea má 12 zaměstnanců, monotematické Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi s cca 50 tisíci sbírkovými předměty má 18 zaměstnanců. Těžko pak srovnávat, sebelepší projekty je těžké realizovat.

M revue

13


M událost??

Já nejsem příznivcem násilných změn koncepcí či zaběhaných věcí. Upřednostňuji spíš určitou autonomii jednotlivých pracovišť, kterou bych chtěl zachovat. Jistě jsou některé věci, kterým by změna prospěla. Mám samozřejmě ideální představu jak by Uměnovědné muzeum mělo vypadat, aby to nebyla jen organizační složka Moravského zemského muzea, ale skutečně autonomní instituce v jeho rámci. Jednotlivá pracoviště by měla mít proporční personální obsazení, kurátory, dokumentátory, minimálně dva fotografy, kameramana, který by mohl pracovat i v terénu a zároveň technika, který by byl schopen materiál zpracovat. Také dílny pro restaurátory kovu, textilu, papíru

14

a dřeva. Pak by to bylo skutečně smysluplné... Jak je to s možnostmi prezentace jednotlivých oddělení? Ti starší mají ještě v paměti třeba působení Malého divadla hudby v letech před restitucí budovy dnešní Varhanické školy, Muzejní maringotku atd. Bohatství loutkářských sbírek divadelního oddělení naznačuje, že by bylo co ukázat ve stálé expozici.... Máme působivý Památník Leoše Janáčka, který hostí monotematickou stálou expozici svého druhu, jevišovický zámek s expozicí starých hudebních nástrojů, dlouhodobou výstavu má také Oddělení dějin literatury. Bohužel lokalita v Hudcově ulici sama o sobě není

Mimořádnou osobnost loutkářky Helgy Brehme, ředitelky stuttgartského divadla Theater am Faden, a vybrané exponáty z její obsáhlé sbírky orientálních loutek představuje do konce června výstava Vějíř loutek dálného orientu v Jelínkově sálu Dietrichsteinského paláce. Foto: Jiří Salik Sláma

vhodná pro expozice či výstavy. Spíš pro pracovny a depozitáře. Nevadilo by, že je to mimo centrum, ale objekt nemá žádného genia loci. Když se řekne uměnovědné muzeum, v člověku to evokuje představu nějakého místa, kde právě tohle funguje. A takové místo my nemáme. Snažíme se vynahradit to výstavami a programy

www.mzm.cz


??????????

pro veřejnost na různých místech v Brně i mimo město, ale bohužel se nám nepodařilo uskutečnit ideu dlouhodobé expozice – třeba tu, která souvisela s projektem k 100. výročí stálého českého divadla v Brně v Paláci šlechtičen. Připravuje se postupné profilování prezentačních areálů Moravského zemského muzea. Biskupský dvůr s d'Elvertovým křídlem by měl patřit přírodním vědám, Dietrichsteinský palác historikům, mluví se také o tom, že se jednou postaví Uměnovědné muzeum, případně Janáčkovo muzeum jako stánek hudebních věd. Co vy na to? Nevěřím moc na stavbu na zelené louce, jakkoli je to nádherná myšlenka. Nápadů je ovšem víc. Třeba je tu návrh operního režiséra profesora Václava Věžníka, našeho nynějšího „dobrovolníka“, na využití prostor napůl opuštěné Berglerovy vily (bývalá restaurace Muzeum) na Moravském náměstí, stojící v ideální linii brněnské „okružní třídy“ s Maheno-

www.mzm.cz

vým a Janáčkovým divadlem, Besedním domem atd. Jen co by kamenem dohodil je odtud také Městské divadlo Brno a jeho muzikálová scéna, kousek dál sídlí také naše hudební oddělení. Mohlo by tam být nádherné centrum „uměn“ s polyfunkčním komorním sálem, informačním centrem uměnovědných oborů muzea, kavárnou – místem, které by přitahovalo zainteresovanou část veřejnosti k tomu, co muzeum může nabídnout. Budova je ovšem ve vlastnictví města Brna. To by ji muselo přenechat státu, stát Moravskému zemskému muzeu, pak by teprve přišla na řadu otázka peněz na rekonstrukci, provozní náklady, personální obsazení atd. To vypadá, v současných podmínkách omezených rozpočtů na kulturu, jako fata morgana, ale bylo by to skvělé řešení... Zatím to vypadá skutečně jako fata morgana, ale říká se, že i ty nejméně pravděpodobné plány se někdy podaří realizovat. Co však dělat v tomto

momentu? Jak vytvořit u návštěvníků alespoň základní představu o bohatství, jež se skrývá ve sbírkách uměnovědných pracovišť MZM? Podali jsme žádost o dotaci na projekt virtuální prezentace uměnovědných oddělení MZM. Toto „virtuální muzeum,“ zpřístupněné na internetu a ve vybraných lokalitách Moravského zemského muzea, představí Uměnovědné muzeum jako celek, dále profil jednotlivých pracovišť, jejich standardní činnost, specifické aktivity, významné sbírkové předměty atd. Chceme atraktivním způsobem oslovit kromě tradičních návštěvníků muzea také širší okruh veřejnosti a podnítit větší zájem o muzejní práci v oblasti umění. Návrh má dvě části. První – to je vytvoření pětiminutového spotu, který má stručně představit Uměnovědné muzeum MZM a navnadit návštěvníka ke vstupu do virtuálního muzea. To pak tvoří hlavní část projektu. Tento audiovizuální program zevrubně uvede jednotlivé sekce a rozvede některé z leitmotivů, spojujících všechna

M revue

15


M událost??

oddělení. Například téma osobnosti Leoše Janáčka v hudebních památkách, reflexe v literatuře, scénické návrhy Eduarda Miléna atd. Podstatný díl pak předpokládá prezentaci vytipovaných sbírkových předmětů v trojrozměrném formátu s využitím všech moderních technických možností a s interaktivními prvky. Virtuální prezentace bude mít vlastní webovou stránku s intuitivním uživatelským menu, které návštěvníkům umožní pohybovat se v různých úrovních. Někomu bude stačit spíše emotivní procházka muzeem, odborně zaměřený návštěvník bude mít možnost dostat se k detailním informacím. Kromě internetu by měla být

tato prezentace přístupná také v Dietrichsteinském paláci. Máte již nyní jasno v termínech? Kdy se lidé budou moci do tohoto virtuálního Uměnovědného muzea vypravit? Pokud se nám podaří získat dotaci, pak už na konci letošního nebo na

začátku příštího roku. Samozřejmě - půjde-li vše hladce a podaří-li se nám ve výběrovém řízení najít zkušené profesionály, kteří si se zadáním poradí na úrovni. Za rozhovor poděkoval

Jan Chmelíček

Dlouhodobou výstavu Ludvík Kundera – Hora dění, instalovalo ve výstavních prostorách Domu Jiřího Gruši Centrum kulturně-politických dějin 20. století. Foto: Jiří Salik Sláma

Nejen nápaditou instalací, ale především bohatstvím myšlenek z poznámek moravské „Boženy Němcové německého jazyka“ přitahuje návštěvníky Dietrichsteinského paláce výstava Marie Ebnerová z Eschenbachu – Deník moderní Evropanky. Výstavu, stejně jako zajímavý doprovodný program, připravilo Oddělení dějin literatury. Foto: Jan Chmelíček

Klavír, na kterém velký brněnský skladatel v domku ve Smetanově ulici komponoval, není jen dominantou stálé expozice v Památníku Leoše Janáčka. Občas sehraje také hlavní roli na některé z vernisáží zdejších výstav výtvarníků, jejichž dílo je inspirováno hudbou. Takovou příležitost dostal i na výstavě Miloše Šejna Nápěvky mluvy. Foto Jiří Salik Sláma

16

www.mzm.cz


Nová pracoviště: Dvakrát o člověku Centrum kulturní antropologie a Centrum humanistických studií. To jsou názvy dvou nových oddělení Historického muzea, která na začátku letošního roku doplnila organizační strukturu Moravského zemského muzea. Na únorové tiskové konferenci je představil generální ředitel MZM PhDr. Mgr. Martin Reissner, Ph.D., svoje záměry pro nejbližší období pak prezentovali vedoucí těchto pracovišť – Mgr. Petr Kostrhun, Ph.D. a prof. PhDr. Vít Vlnas, Ph.D., který je také novým zaměstnancem muzea. Generální ředitel při té příležitosti připomněl, že téměř dvousetletá instituce Moravského zemského muzea prochází v posledních letech významnými změnami struktury, které mají za cíl uvést formální vazby do souladu s dynamikou vývoje oboru.

Co největší autonomii „Pod značkou muzea dnes můžeme hledat instituce, zabývající se řadou specifických činností. Vedle ryze muzejních, kdy sbíráme, chráníme a prezentujeme, jsou to aktivity související se vzděláváním a také s vědeckovýzkumnou činností. Dvě nová centra, která jsme nyní založili, zapadají do koncepce proměny naší instituce,“ komentoval vývoj Martin Reissner a připomněl, že ještě před dvěma lety bylo muzeum monoliticky organizované a centralizované. Dnes v něm existují tři samostatná muzea – přírodovědné, historické a uměnovědné – v jejich rámci pak

www.mzm.cz

vznikají nová pracoviště. Vloni to bylo Centrum kulturně-politických dějin 20. století a Centrum slovanské archeologie, na začátku letošního roku bylo ustaveno Centrum kulturní antropologie, které svým způsobem vytváří vhodný organizační rámec pro dosavadní aktivity antropologů, sídlících v pisáreckém pavilonu Anthropos, a Centrum humanistických studií, vznikající v muzeu na tzv. zelené louce. „Jsme si jisti, že jednotlivým oborům musí být dána určitá autonomie. My se snažíme, aby ta autonomie byla co největší, aby jednotlivá muzea fungovala co možná samostatně a aby jejich organizační struktura co nejvíce odpovídala potřebám dlouhodobého vý-

voje daných oborů,“ řekl Reissner. V naší muzejní revui dnes dáváme oběma vedoucím nových pracovišť prostor k představení jejich záměrů.

Navazujeme na dílo Jana Jelínka Vznikem Centra kulturní antropologie byla vlastně v Moravském zemském muzeu konkrétněji uchopena (pojmenována) oblast, kterou naše instituce rozvíjí již několik desítek let. Osobně definování tohoto pracoviště vnímám ve dvou rovinách. V první řadě je to potřeba zdůraznit bohatou tradici mimoevropského etnologického či archeologického výzkumu, neseného Moravským zemským muzeem. Současně je to příležitost realizovat řadu projektů, které mohou čerpat z principů výzkumu kulturní antropologie jako moderní integrální vědní disciplíny, která si u nás mohla najít své místo ve struktuře vědních oborů až v 90. letech 20. století. Centrum kulturní antropologie je spjato s existencí Ústavu Anthropos a Pavilonu Anthropos, kde nové oddělení také sídlí. Pomineme-li pozo-

M revue

17

L

M událost


M událost??

ruhodnou historii Anthroposu v době mezi světovými válkami, personifikovanou postavou Karla Absolona, pevné základy dnešního stavu byly položeny zejména v době poválečné. V roce 1952 zahájil svou činnost v muzeu antropolog Jan Jelínek, který se stal po K. Absolonovi a B. Klímovi přednostou diluviálního oddělení (dnešního Ústavu Anthropos). Od tradičního pojetí fyzické antropologie záhy přešel k interdisciplinárním tématům a snažil se minulost člověka studovat v komplexnějším pohledu. Tento přístup – v dnešním smyslu slova kulturně-antropologický – nebyl v našich zemích obvyklý a ve vědě jej razilo jen několik málo osobností. Bylo již řečeno na jiném místě Mrevue, jakých mezinárodních zásluh Jan Jelínek dosáhl. Zdůraznil bych v této souvislosti zejména jeho studijní cesty do Austrálie, Libye a na Sibiř, kde získal velmi hodnotné ko-

18

lekce sbírkových předmětů a dokumentů, které dnes tvoří důležitou součást mimoevropské etnologické sbírky Centra kulturní antropologie. Klíčové samozřejmě bylo vybudování Pavilonu Anthropos a expozice věnované biologické a kulturní evoluci člověka. Tato jedinečná expozice nevyužívala jen moderní muzeologické prvky, ale snažila se ukázat historii lidského rodu v nejširších souvislostech. Autorem muzea byl opět Jan Jelínek, od jehož narození letos uplyne devadesát let. Nemohu nezmínit ještě jednoho kolegu, který dal pevné základy směřování našeho pracoviště. Je to Oldřich Neužil, dlouholetý vedoucí Pavilonu Anthropos, který uspořádal v Moravském zemském muzeu několik mezinárodních výstav, jejichž formát jednoznačně přesahoval obvyklé hranice. Byly věnovány severoamerickým Indiánům, Romům,

islámskému náboženství, východnímu křesťanství, tradičním kulturám Číny, Indie, Afriky, kultuře Baltů atd. Jsem velmi rád, že na několika posledních výstavách jsem s Oldřichem Neužilem mohl spolupracovat a jeho zkušenosti přebírat. A jaké perspektivy může Centrum kulturní antropologie naplnit? Hlavním posláním muzea je péče o sbírky, jejich rozšiřování a prezentace. V depozitářích centra se ukrývá hodnotný fond australského domorodého umění, sbírky z oblasti Severní Ameriky, Asie, Afriky. Protože násilnou reorganizací muzeí na počátku 70. let 20. století velká část „exotické“ sbírky, budované v MZM od 19. století, přešla do Národního muzea, není naše sbírka co do počtu rozsáhlá (čítá několik set kusů). Chceme ji však rozšiřovat. Můžeme se také pochlubit rozsáhlou kolekcí kopií skalního umění z různých koutů světa, kterou nám závidí ko-

www.mzm.cz


??????????

„Vznikem Centra kulturní antropologie byla nyní v Moravském zemském muzeu konkrétněji uchopena (pojmenována) oblast, kterou naše instituce rozvíjí již několik desítek let,“ řekl na tiskové konferenci vedoucí nového centra Mgr. Petr Kostrhun, Ph.D. Foto: Jan Chmelíček

legové z jiných muzeí. Těší mě, že se nám daří některé části našich sbírek neustále prezentovat veřejnosti, například nyní na výstavě „Umění australských domorodců“ v Oblastním muzeu v Mostě, která bude posléze instalována také v Ústí nad Labem. Mým přáním je uskutečnit evidenci exotik na Moravě, uložených především v hradech a zámcích. To bude vyžadovat spolupráci s Národním památkovým ústavem, s kterým bychom mohli vytvářet atraktivní výstavní projekty pro veřejnost. Co se týče plánovaných výstavních projektů, nápadů je mnoho. Samozřejmostí při tom bude spolupráce s dalšími paměťovými institucemi, ale také s jinými vědeckými ústavy a univerzitami. S kolegy nyní sondujeme podmínky zapůjčení exponátů k výstavě věnované thrácké kultuře a umění. Kromě výstavních projektů rozvíjíme i badatelskou činnost v několika oblastech. K Jelínkovu jubileu i desetiletému výročí otevření zrekonstruovaného Pavilonu Anthropos (2006) připravujeme publikaci, která by i širší veřejnosti naši vědeckou práci přiblížila. Kolegyně archeo-

„Jsme si jisti, že jednotlivým oborům musí být v muzeu dána určitá autonomie. My se snažíme, aby ta autonomie byla co největší, aby jednotlivá muzea – přírodovědné, historické a uměnovědné – fungovala co možná samostatně a aby jejich organizační struktura co nejvíce odpovídala potřebám dlouhodobého vývoje daného oboru,“ řekl na tiskové konferenci k ustavení dvou nových oddělení generální ředitel MZM Martin Reissner. Foto: Jolana Halalová

www.mzm.cz

ložka Zdeňka Nerudová se momentálně ujala zpracování archeologických nálezů, přivezených v roce 1969 z Austrálie. Antropologové z Karlovy univerzity se zaměřili na zhodnocení naší jedinečné edukativní kolekce kopií světových antropologických nálezů, ilustrujících evoluci člověka. Mým odborným „koníčkem“ je zase studium dějin archeologie, ke kterému máme v našich archivech studnici nepublikovaných pramenů. Pro veřejnost velmi atraktivní jsou přesné antropologické rekonstrukce, podobné forensním kriminalistickým metodám. Ovládá je kolegyně antropoložka Eva Vaníčková, která nyní dokončila se sochařem Ondřejem Bílkem rekonstrukci podoby tváře tzv. princezny z Býčí skály ze starší doby železné. Obrovský kus práce se skrývá také za rekonstrukcí postavy neandertálce, kterou návštěvníci uvidí v Pavilonu Anthropos na konci letošního roku. Naše pracovní cíle se nám daří naplňovat také díky přátelským kolegiálním vztahům. Přál bych si, aby se tyto vztahy ani v budoucnu nezměnily.

Petr Kostrhun

Pozornost odkazu českých a moravských bratří Morava a Slezsko představovaly nejpozději od poloviny 15. století duchovně svébytnou oblast, v níž se, vedle stýkání a potýkání se s „husitskými“ Čechami, dříve a výrazněji než v západní části českého státu projevily vlivy italské renesance a humanismu. Osobitou myšlenkovou atmosféru zde spoluvytvářelo hned několik křesťanských konfesí. Živý zájem o nové duchovní proudy jevil katolický klérus v čele s olomouckými biskupy a členy tamní kapituly. Nejen luteranismus, ale též kalvinismus ovlivnily pozoruhodnou humanistickou kulturu Slezska. Jejím nositelem byl v prvé řadě bohatý, sebevědomý a vzdělaný německojazyčný patriciát Vratislavi a dalších slezských rezidenčních knížecích měst. Českojazyčný ekvivalent slezského humanismu, jenž dospěl ohlasu i v předbělohorských Čechách a na

M revue

19


M událost??

„V ohnisku pozornosti Centra humanistických studií, které bylo ustaveno jako samostatné oddělení Historického muzea MZM, je problematika období renesance, reformace a humanismu, jakož i raně novověkých kulturních dějin obecně,“ upřesnil na tiskové konferenci nově vytvořeného centra jeho vedoucí prof. PhDr. Vít Vlnas, PhD. Foto: Jolana Halalová

Moravě, vytvořila v 16. století Jednota bratrská. Ta nalezla po desetiletích pronásledování relativně klidná útočiště nejprve v Ivančicích a posléze v Kralicích nad Oslavou. Moravská poddanská města i venkov poskytovaly útočiště rovněž novokřtěncům čili habánům, jinak nemilosrdně pronásledovaným prakticky po celé Evropě. Rovněž jejich odkaz se nesmazatelně vepsal do kulturního obrazu Moravy. Přestože porážka českého stavovského povstání a nástup protireformace ukončily v 17. století na Moravě (ne již zcela ve Slezsku) pluralitu křesťanských vyznání, neznamenaly konec humanistického myšlení a přístupu ke světu obecně. Nastupující „katolické“ baroko vycházelo rovněž z humanistických myšlenkových základů. Problematika období renesance, reformace a humanismu, jakož i raně novověkých kulturních dějin obecně, stojí v ohnisku pozornosti našeho Centra humanistických studií. Je to odborné pracoviště, které současně spravuje příslušné muzejní fondy. Z nich chci zmínit alespoň dva nejdůležitější: Jedinečný soubor starých tisků uložený v Památníku Bible kralické v Kralicích a aktuálně zpracovávanou kolekci novokřtěnecké keramiky z jižní a východní Moravy, shromážděnou během dlouholetých archeologických výzkumů Jiřího Pajera. Praktické působení Centra humanistických studií je od počátku rozděleno mezi Brno a nedaleké Kralice nad Oslavou. Právě pro Kralice nově vzniklé Centrum připravuje i akce zaměřené na připomenutí a zdůraz-

20

nění kulturního významu tohoto místa. Vedle správy sbírek je hlavním úkolem Centra příprava výstav a budování nových stálých expozic Moravského zemského muzea v Brně, Kralicích a na zámku v Jevišovicích. K této činnosti se pojí další aktivity prezentační, badatelské a publikační. Na národní úrovni Centrum spolupracuje jak s jinými paměťovými institucemi, tak i s univerzitními a akademickými pracovišti. Jeho přirozenými blízkými partnery jsou Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě, Národní pedagogické muzeum a knihovna v Praze a Muzeum a mauzoleum Jana Amose Komenského v Naardenu. V současné

době rozvíjený projekt Komenského cest se uskutečňuje v těsné spolupráci s evangelickými církvemi a samosprávnými orgány. Zahraniční kontakty Centra humanistických studií vedou nejen do Nizozemí, do Slezska či do Lužice, ale následně též na několik kontinentů, kde žijí lidé dodnes se hlásící k odkazu českých a moravských bratří.

Vít Vlnas

www.mzm.cz


Princezna z Býčí skály Byla skutečně hezká. Takový závěr si zřejmě udělá mnohý návštěvník pavilonu Anthropos, kde je od jara vystavena busta ženy, která žila před necelými třemi tisíci let a jejíž lebku nalezl v roce 1872 při výzkumu halštatského obětiště v jeskyni Býčí skála v Moravském krasu průkopník moravské archeologie devatenáctého století Jindřich Wankel. Při nálezu měla na sobě zlaté diadémy, proto ji archeolog považoval za významnou osobnost a obecně se pro ni vžil přídomek princezna. Mnoho však o ní nevíme. Snad jen to, že byla podle všeho pohledná, jak ostatně dokazuje rekonstrukce její podoby, vzniklá v ateliéru sochaře Ondřeje Bílka pod vedením antropoložky Evy Vaníčkové z Centra kulturní antropologie Moravského zemského muzea. Jedenáct roků po objevu prodal Jindřich Wankel svou rozsáhlou sbírku do Vídně, kde se záhy stala součástí expozic Přírodovědného muzea. Ve svém vlastnictví si ponechal pouze tři předměty. U dvou z nich (části lebky jeskynního medvěda a železného prstenu) víme, že to bylo pro jejich vědeckou hodnotu. Ale proč třetím neprodaným předmětem byla právě lebka takzvané princezny? To zůstává dodnes nevyjasněným tajemstvím. Viděl snad jako jediný její už dávno zapomenutou krásu? Pokusili jsme se ponořit do niterných pohnutek romantického badatele a na tuto otázku odpovědět za pomocí vědy. Antropologická rekonstrukce podoby člověka podle lebky je metoda, jejíž pomocí se pokoušíme člověku znovu navrátit jeho tvář. Její historie sahá až do 7. století před naším letopočtem, ale na skutečně vědeckou bázi byla postavena teprve až v 70. letech 20. století, kdy zkoumání vztahu mezi tvarem lebky a tvarem obličeje bylo významně obohaceno a zpřesněno využitím ultrazvuku.

www.mzm.cz

Pokud budeme na metodu nahlížet z technického hlediska, lze ji rozdělit na metody kresebné – dvojdimenzionální – a metody plastické – třídimenzionální, které bychom mohli dělit na sochařské a počítačové. Pro sochařské provedení, jež je i výstupem naší práce, se nabízí využití až tří různých metod. Ty jsou dnes označované jako metoda anatomická (ruská), při níž se podle charakteru přípojových míst na lebce rekonstruují žvýkací svaly, jež nejvíce formují tvar obličeje. Metoda hloubky měkkých tkání (americká) využívá průměrných rozměrů tloušťky měkkých tkání v antropometrických bodech. A metoda kombinovaná (britská) slučuje výhody obou předchozích. Nechť je výběr techniky jakýkoli, rekonstrukce obličeje vždy vyžaduje podrobnou analýzu lebky, zaměřenou převážně na její morfologii a rozměry. Všechna tato zkoumání poskytují informace o věku, pohlaví, etnické příslušnosti, můžeme také objevit zvláštnosti na lebce, jako jsou asymetrie, patologie, kulturní modifikace hlavy nebo individuální zvyky. To vše je pak zahrnuto do konečné podoby rekonstruovaného obličeje. Bylo tomu tak i při rekonstrukci podoby tzv. Princezny z Býčí skály. Všechny typy metod nacházejí široké využití nejen v historické, prehistorické a forenzní antropologii, ale i v kriminalistice, kde jsou mnohdy

jediným prostředkem identifikace kostrových nálezu neznámého původu. Metoda rekonstrukce podoby je ale problematika s mnoha neznámými a je nereálné očekávat jako výsledek zcela přesnou podobu. Pozice a všeobecný tvar hlavních rysů mohou být rekonstruovány poměrně přesně, ale jemné detaily jako vrásky a záhyby kůže jsou nevyhnutelně spekulativní, protože se na lebce jejich poloha ani parametry nezachovávají. Každopádně i přes všechna úskalí, která metoda obnáší, je stále oblíbenější. Výsledek jejího uplatnění může každý posoudit v expozici pavilonu Anthropos, kde chceme do konce roku představit také podobným postupem zrekonstruovanou postavu neandrtálce.

Eva Vaníčková, Ondřej Bílek

Muzeum Photo – ročník druhý Ve znamení dvou soutěžních kategorií – Kreativita v muzeu a Život v muzeu – se konal také druhý ročník soutěže fotografií s muzejní a galerijní tematikou Muzeum Photo 2015, kterou opět vyhlásilo Moravské zemské muzeum ve snaze nabídnout veřejnosti zajímavý pohled na život

M revue

21

L

Před oponou – za oponou


Před oponou – za oponou

v paměťových institucích a muzejním fotografům poměřit svoje schopnosti vidět staré věci nově a neotřele s kolegy z dalších míst České republiky. Vítězné fotografie byly v únoru představeny na výstavě v brněnském Paláci šlechtičen, kde se také uskutečnilo slavnostní předání diplomů i finančních cen nejlepším. Zaslané práce hodnotila porota v čele s renomovaným brněnským fotografem Jefem Kratochvílem, garantem soutěže byl fotograf Moravského zemského muzea Jan Cága, několikanásobný laureát cen ze soutěže Czech Press Photo. Vítězem v kategorii Život v muzeu se opět stal František Hulec z Národního technického muzea v Praze, jehož snímek První jízda, zachycující úspěšný start historického samohybu v ulicích města (přetiskujeme), zaujal schopností autora zprostředkovat dynamiku technické prezentace divákovi. V kategorii Kreativita v muzeu porota ocenila prvním místem Pavla Rozsívala z Vlastivědného muzea Olomouc za jeho kolekci promyšlených, tonálně i barevně působivých fotografií s dominantní kompozicí Májové madony. Na začátku března Moravské zemské muzeum vyhlásilo v pořadí již třetí ročník této soutěže fotografií s muzejní a galerijní tematikou, vzniklých od 1. března do 31. října 2016. K dvěma dosavadním kategoriím –

22

Život v muzeu a Kreativita v muzeu – přibyla třetí kategorie – Muzeum dětskýma očima. V této soutěžní kategorii pro děti a mládež platí, že autor snímku může mít nejvýše patnáct let. Soutěžní snímky mají zachycovat expozice, výstavy i muzejní akce očima dětského návštěvníka. Bližší informace o podmínkách soutěže lze najít na webu www.mzm.cz. (red)

Jeho jméno nese dům v Medlánkách Jiří Gruša (1938–2011) – prozaik, básník, literární kritik, diplomat, politik. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se postavil proti tzv. normalizaci, spolu s Ludvíkem Vaculíkem založil Edici Petlice, podepsal Chartu 77. V roce 1981 byl zbaven československého občanství. Po stipendiu v USA se usadil v Spolkové republice Německo, kde pak po pádu železné opony působil jako československý a český velvyslanec. V 90. letech minulého století byl ministrem školství, poté šest let velvyslancem v Rakousku. V letech 2003–2009 byl prezidentem Mezinárodního PEN klubu. Centrum kulturně-politických dějin 20. století Moravského zem-

ského muzea, sídlící ve výškové budově v brněnské Hudcově ulici, spravuje Grušův archív, který se muzeu podařilo získat díky dobrým vztahům s touto výraznou postavou české kultury i politiky. Od 24. února nese celá muzejní budova číslo 76 jeho jméno: Dům Jiřího Gruši. Slavnostního aktu odhalení pamětní desky hned v sousedství vchodu do domu se zúčastnili také členové Grušovy rodiny. „Můj otec byl velký přítel Brna. Hodně tu působil, přednášel, spolupracoval s Mojmírem Jeřábkem, který se podílí na vydání jeho sebraných spišů v češtině i němčině,“ řekla Grušova dcera Milena Jabůrková. Beletristický odkaz jejího otce je podle ní velmi zajímavý, za nejdůležitější však považuje texty politické, diplomatické a filozofické. „Byl jedním z autorů česko-německého narovnání, které ukázalo, že národy mohou žít vedle sebe přátelsky, ne v nenávisti. To si musíme v dnešní době neustále opakovat,“ naznačila Milena Jabůrková v čem vidí těžiště odkazu svého otce. „Grušovi je věnována jedna zvláštní místnost našeho depozitáře. Badatelé tu najdou stovky jeho dopisů, rukopisů a nejrůznějších historických předmětů s ním spojených od šedesátých let minulého století až do přelomu tisíciletí. Všechny tyto dokumenty dokládají kontinuitu jeho

www.mzm.cz


??????????

názorů a hlubokou humanistickou vzdělanost. Vedle písemných dokumentů v naší sbírce najdete také zvukové a obrazové nahrávky, fotografie a řadu osobních předmětů, včetně takových maličkostí jako jsou antistressové míčky,“ přiblížil obsah archívních krabic vedoucí Centra kulturně-politických dějin 20. století Zdeněk Drahoš. Ve sbírkách však nechybí ani psací pult, na kterém si Gruša dělal poznámky, ani další osobní předměty, se kterými denně žil. „Celé naše Centrum kulturně politických dějin je unikátní v tom, že jeho archiv není dělen podle témat, ale podle osobností, autorů či skupin. Svoje samostatné místnosti tu mají také další osobnosti naší literatury a výrazné osobnosti kulturně-politického dění. Třeba Pavel Kohout nebo Ota Filip,“ připomněl generální ředitel muzea Martin Reissner. Jedinečnost tohoto centra spočívá podle něj ve vzájemné spojitosti oněch fondů. Také v orientaci na nedávnou minulost, kterou historikové často opomíjejí. Přitom za několik desítek let budou tyto historické materiály nesmírně cenné. „Když dnes budete chtít autentický zážitek s česko-německou deklarací, opatřenou poznámkami Jiřího Gruši, najdete ji u nás. Stejné je to s Chartou 77, jejíž originál je v Moravském zemském muzeu, ale i s exilovou korespondencí významných představitelů české inteligence. Za mnohé z těchto fondů vděčíme právě dobrým vztahům a spolupráci s Jiřím Grušou,“ dodal Reissner při únorové muzejní slavnosti (na snímku s paní Sabine Grušovou).(jac)

Charismatický vědec, schopný manažer Letos 6. února jsme vzpomněli nedožitých devadesátin Jana Jelínka, nepochybně jedné z nejvýraznějších vědeckých i manažerských osobností Moravského zemského muzea. Na brněnské přírodovědecké fakultě vystudoval antropologii, jako postgra-

www.mzm.cz

duant však navštěvoval další specializované obory na filozofické a lékařské fakultě. Již na počátku své odborné dráhy se snažil o interdisciplinární pohled na antropologii, jejíž pojetí záhy vnímal v dnešním smyslu slova kulturně-antropologicky. V tomto ohledu byl jedním z mála českých odborníků, kteří antropologický výzkum takto směřovali. Možná i díky osobním návštěvám charizmatického objevitele moravských jeskyní a Věstonické venuše Karla Absolona se Jelínek záhy prosadil rovněž jako výborný organizátor a popularizátor vědy. Svoji životní dráhu ještě za studií spojil natrvalo s Moravským zemským muzeem, když v roce 1948 dočasně nastoupil do Oddělení národopisu. V roce 1950 však přešel na tehdejší Oddělení pro diluvium (dnešní Ústav Anthropos), jehož přednostou se stal v roce 1952. Zde postupně sjednotil sbírky fyzické antropologie, paleolitu a kvartérní geologie a založil tak Ústav Anthropos, který navázal na svoji slavnou pověst budovanou Absolonem za první republiky. Zde rozvinul interdisciplinární studium předzemědělského pravěku a prehistorických populací, které získalo mezinárodní prestiž. V roce 1958 se Jan Jelínek stal ředitelem Moravského muzea a v této

funkci mohl plně rozvinout své manažerské schopnosti. K jeho zásluhám patří i vybudování Pavilonu Anthropos s moderními expozicemi věnovanými původu člověka a rozvoji nejstarší kultury. Jelínek svými neúnavnými intervencemi u stranických, vládních i městských činitelů dokázal prosadit tuto největší stavbu v rámci „Akce Z“ v Československu, která probíhala v letech 1959–1962. Ještě před dokončením budovy zde připravil atraktivní výstavu „Umění skalních maleb“ (1961) a posléze stálou expozici „O původu a vývoji člověka a počátcích jeho kultury“. Ta stála na vrcholu tehdejší muzejní praxe a byla mezinárodně obdivována. Dodejme, že od této doby do Pavilonu Anthropos přišly na 3 miliony návštěvníků… V tomto ohledu nepřekvapí ani Jelínkova průkopnická práce na poli československé muzeologie, kterou na brněnské univerzitě v roce 1964 spoluzakládal. V letech 1962–1966 předsedal Mezinárodní komisi pro regionální muzea při Mezinárodní radě muzeí ICOM, v letech 1971– 1977 byl dokonce ve dvou obdobích zvolen prezidentem ICOM. V letech 1976–1985 budoval z pověření UNESCO a libyjské vlády národní muzeum v Tripoli.

M revue

23


Před oponou – za oponou??????????

Vedle organizátorské činnosti se ovšem Jelínek celý život zabýval antropologií a kulturou lovců-sběračů – vytvořil více než 250 uznávaných studií a monografií. Svoji vědeckou dráhu nejdříve zaměřil na antropologické studium populací mladší doby kamenné a doby bronzové, soustředil se také na atraktivní témata spojená s krvavými rituály pravěkých populací a na publikování vzácných antropologických nálezů z období paleolitu. Stále více se věnoval i pravěkému a etnickému umění, k němuž shromáždil vynikající prameny svými expedicemi do Arnhemské země v Austrálii (1969, 1973), pěti výpravami do libyjské Sahary (1977–81), na Sibiř či do nitra Afriky. Výsledkem těch prvních je objemná monografie The great art of the early Australians (Brno 1989), ty druhé byly publikovány v mnoha článcích v časopisu Anthropologie, který Jelínek založil (1961) a vytvořil tak výjimečnou platformu, na které se setkávali přední odborníci v mezinárodním kontextu. Zajímavé, pěkně vypravené a plné podnětných myšlenek jsou katalogy četných výstav v pavilonu Anthropos, vycházející vesměs z Jelínkova Velkého obrazového atlasu pravěkého člověka (Praha 1975), vydaného ve 14 jazycích. Tato kniha, jakkoli popularizačně zaměřená, byla v době železné opony vyhledávána i západoevropskými odborníky, protože shromáždila fotografie z těžko přístupné východoevropské literatury. Ve výčtu dalších titulů bychom mohli pokračovat vyzrálými syntézami Jelínkem studovaných témat vycházejícími převážně v zahraničí. Osobně na Jana Jelínka musím vzpomenout také jako na vynikajícího pedagoga. Své posluchače přímo strhával neuvěřitelným entusiasmem, podpořeným charismatem muže s mohutnou postavou a zvučným hlasem. Studenti z jeho přednášek odcházeli s předsevzetím, že musí okamžitě něco důležitého udělat – přečíst knihu, kterou Jelínek pro nás zrovna „objevil“, naučit se cizí jazyky a vyrazit do světa, pro-

24

žít něco z dobrodružství, o kterých se profesor jakoby mimoděk při svých výkladech zmiňoval. Své charisma neztrácel ani v pokročilém věku, když se podílel na koncepci nové rekonstrukce Pavilonu Anthropos, které se bohužel již nedožil. S jeho odchodem v říjnu roku 2004 ztratila naše věda o pravěkém člověku svého charismatického představitele a nejschopnějšího organizátora.

Petr Kostrhun

Odešel „Velký Z.Z.“ „Velký Z.Z.“ – taková byla v Moravském (zemském) muzeu přezdívka doc. PhDr. Zbyňka Stránského, který zemřel letos 21. ledna. Zakladatel brněnské muzeologické školy, dlouholetý pracovník Moravského zemského muzea, neúnavný bojovník za prosazení muzeologie jako vědecké disciplíny, teoretik s mezinárodním věhlasem. Člověk na jedné straně veselý, příjemný, pilný a pracovitý, na druhé straně neústupný, v prosazování svých záměrů až svéhlavý, což se u některých jeho spolupracovníků nemuselo vždy setkávat s pozitivní odezvou. Takový byl Zbyněk Zbyslav Stránský. Ale nikdo není dokonalý... Těch 34 let, co uplynulo od doby, kdy mne vedoucí muzeologického oddělení Dr. Stránský přijímal jako čerstvou absolventku filozofické fakulty, uběhlo jako voda. Byl sice náročným šéfem, ale byl uznalý, měl pochopení pro vše lidské. Roky strávené prací pod jeho vedením mi byly skutečně dobrou školou a mám tedy důvod k ohlédnutí za jeho všestranným působením. Zbyněk Zbyslav Stránský se narodil 26. října 1926 v Kutné Hoře. Po studiích filozofie a historie na Karlově univerzitě a působení v několika muzeích nastoupil v roce 1962 do Moravského muzea, kde z jeho iniciativy vzniklo muzeologické oddělení, jež

posléze rozšířilo svou metodickou působnost i na celý Jihomoravský kraj a stalo se muzeologicko-metodickým oddělením. Této instituci zůstal věrný až do odchodu do důchodu. V roce 1998 pak přesídlil za svou druhou ženou na Slovensko a pokračoval v muzeologické práci na banskobystrické Univerzitě Matěje Bela a ve Svazu slovenských muzeí. V Brně stál spolu s dr. Janem Jelínkem u zrodu katedry muzeologie na Univerzitě J. E. Purkyně. V době své největší slávy katedra poskytovala jak denní, tak postgraduální studium, jímž prošla velká část muzejních pracovníků všech větších československých muzeí. Stránský byl velmi činorodý člověk. Práce na fakultě a v muzeu, kde byl autorem scénářů několika výstav (Cesta muzeí, Komplexní expozice v Dietrichsteinském paláci aj.), ani ediční činnost (v letech 1969–1986 vydával Muzeologické sešity) jako by mu nestačila. V roce 1987 se mu podařilo prosadit Mezinárodní letní školu muzeologie, jíž se účastnili studenti z celého světa. Pověstné byly zvláště jeho „výživné“ exkurze. Když se studenti po dni nabitém prohlídkami minimálně pěti muzeí těšili na klidný večer u piva, pan docent ještě zorganizoval debatní kroužek na muzeologické téma. Naštěstí toto sezení mělo podobu přátelského setkání u sklenky vína či jiného moku. Letní

www.mzm.cz


??????????

škola měla mezinárodní ohlas a přispěla k ještě většímu renomé brněnské muzeologické školy. Docent Stránský měl široké mezinárodní kontakty a díky nim získával odbornou literaturu, o které by se nám jinak nemohlo ani snít. Muzeologická knihovna se rozrůstala po desítkách svazků měsíčně a postupně se rozšířila do všech místností oddělení. Byla také páně doktorovou pýchou. Sám byl ostatně velký „psavec“. Neustále ze sebe sypal vědecká pojednání, která vycházela nejen v českých odborných publikacích, ale v překladech i v zahraničí. Své závěry často prezentoval na mezinárodních konferencích. Po vzniku mezinárodního výboru pro muzeologii (ICOFOM) v rámci Mezinárodní rady muzeí (ICOM) se samozřejmě stal jeho členem a aktivně se podílel na jeho činnosti. Jak známo, nikdo není doma prorokem. Na působení „Velkého Z.Z.“ v Moravském muzeu se jeho současníci někdy dívali přes prsty a někteří si asi oddychli, když se rozhodl pokračovat v muzeologické práci na Slovensku. Podíváme-li se však objektivně na výsledky jeho práce, nenajdeme mnoho jiných muzejních pracovníků, kteří by zanechali ve svém oboru tak hlubokou stopu jako Zbyněk Z. Stránský na poli muzeologie. Mezi svými žáky a následovníky se stal svým způsobem legendou ještě za svého života. A to je dobře. Legendy mívají totiž podstatně delší život než my smrtelníci.

Pavla Seitlová

Byli neandertálci estéti? Většinou nahlížíme na neandertálce jako na silné a schopné lovce, kteří ale většinu své energie vkládali do denního boje o přežití. Život ve středním paleolitu (300 000 – 40 000 let před dneškem) nebyl určitě snadný a většina z nás by měla problém v té

www.mzm.cz

době obstát. Stále častěji si ale klademe otázku, zda není náš pohled na neandertálce poněkud tendenční a zkreslený. Ač to není snadné, snažíme se odkrýt i tu část jejich života, která není bezprostředně spojena se získáváním potravy a ochranou tlupy před dravou zvěří a počasím. Většinou pracně hledáme nějaké nové unikátní nálezy, které by dokládaly jejich umělecké nebo symbolické myšlení, ačkoliv je mnoho cenných informací ukryto v materiálu, který se na archeologických lokalitách dochoval nejlépe a kterého máme v depozitářích nejvíce – v kamenné štípané industrii. Výzkum kamenných nástrojů z jeskyně Kůlny, které jsou uloženy v Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea, přinesl zajímavé objevy. Ty naznačují, že smysl pro estetiku a dokonalou formu nebyl cizí ani neandertálcům. V micoquienských vrstvách jsme našli poměrně velké množství předmětů, které byly vyrobeny celoplošných oboustranným sbíjením nějakého kusu suroviny. Říkáme jim pěstní klíny nebo klínové nože. Samy o sobě nemusejí být nijak zvláštní, ale spojíme-li výsledky analýz různých vědních oborů, zjistíme, že tyto předměty ukrývají mnohé, co nám bylo dosud skryto. V první řadě nás zarazí, proč neandertálci investovali tolik energie do jejich výroby, když mohli získat stejně dobrý nástroj mnohem snadněji retušováním nějakého úštěpu. Důvod nebyl určitě jen v tom, že se jednalo o dobrý univerzální nástroj. Právě na těchto předmětech totiž nacházíme doklady toho, že je neandertálci používali dlouho a opakovaně a dokonce, že si je přenášeli z jednoho sídliště do druhého. Podíváme-li se na jejich tvar, pak vidíme, že pěstní klíny mají velice uzavřenou formu, která je blízká například i dnešním sochařům. V pěstním klínu i klínovém noži je zvláštní druh symetrie a pravidelnosti, které nelze snadno náhodně dosáhnout. Tyto vlastnosti musely být výsledkem velkého soustředění na proces formování těchto nástrojů.

Ty, kdož jsou obeznámeni se složitostí výrobního postupu, nepřekvapí, že jako surovinu neandertálci použili unikátní horniny nebo minerály, které běžně nepoužívali pro jiné nástroje. Z jeskyně Kůlny jsou nejkrásnějšími ukázkami pěstní klín z barevného brekciového rohovce ze zdrojů v Krumlovském lese nebo citrínu (na snímku), který si museli přinést až z Českomoravské vrchoviny. Jistě, stále jsou to především nástroje, ale mají dokonalou formu a jsou i na pohled krásné. Dnes bychom řekli, že mají skvělý design. A designu věnujeme i dnes mimořádnou pozornost, bereme ho jako určité vyjádření našeho estetického cítění. Je-li tomu tak, pak tuto schopnost nemůžeme upřít ani neandertálcům.

Petr Neruda

Osudy muzejní knihovny „Jest litovati, že značný počet brněnské inteligence pohlíží na museum s opovržením nebo je pokládá za jakýsi druh kukátka, nejvýše za sbírku kuriozit …“ povzdechl si roku 1866 Mořic Vilém Trapp, kustod někdejšího Františkova muzea. Navzdory tomu se ovšem během let jeho působení právě

M revue

25


Před oponou – za oponou??????????

díky darům brněnské inteligence a moravských šlechtických rodů muzejní knihovna rozrostla natolik, že mezi soukromými spolkovými knihovnami v monarchii zaujímala jedno z předních míst. Pod kuratelou muzea se v prosinci roku 1883 stala institucí veřejnou (ve své době jedinou v Brně) a poskytovala své služby bezplatně po šest dní v týdnu. V polovině devadesátých let získala místo prvního samostatného knihovníka, kterým se stal dr. Vilém Schram. Přelom století přinesl v historii Františkova muzea zásadní zlom: v červnu roku 1899 přešlo ze správy Hospodářské společnosti do vlastnictví země a muzejní knihovna začala fungovat jako samostatná instituce pod názvem Zemská knihovna moravská. V jejím vedení pokračoval až do roku 1919 Vilém Schram, který se zasloužil o přestěhování knihovny do Zemského domu na Žerotínově náměstí, o tvorbu a aktualizaci tištěných katalogů, ale také o dobré vztahy českých a německých muzejních spolků. Zatímco Zemská knihovna moravská získala z vlastnictví muzea 72 tisíc svazků knih, Moravskému zemskému archivu byla předána rozsáhlá sbírka muzejních rukopisů. Na přelomu století tak skončila první etapa existence muzejní bibliotéky - naprostá většina jejích fondů se stala základem dnešní Moravské zemské knihovny. Od počátku 20. století v muzeu centrální knihovna chyběla. V nově zřizovaných odděleních však začaly vznikat samostatné odborné knihovny pro potřeby zaměstnanců

26

a nárůst jejich fondů vyžadoval i samostatné knihovnické pozice. Radikální změnu však přinesla až šedesátá léta. Prvního ledna 1963 byla zřízena ústřední muzejní knihovna a stala se součástí nového muzeologického oddělení. Vedoucí této knihovny se roku 1970 stala PhDr. Jana Bechyňová. Kromě agendy samotné ústřední knihovny měla na starosti i metodické vedení všech oborových knihoven muzea. Ve zmíněném roce bylo v Moravském zemském muzeu uloženo asi 120 tisíc knižních svazků, což vedlo k zavedení centrálního přírůstkového seznamu, centrálního katalogu a také centrálního nákupu časopisů a knih. Od počátku devadesátých let až do dnešních dnů ústřední knihovna muzea zapisuje své přírůstky do automatizovaného knihovnického systému a zároveň systematicky „rekatalogizuje“ všechny knihovní fondy. V roce 2001 vystřídala dr. Bechyňovou na pozici vedoucí Mgr. Renata Pilátová. Nyní má knihovna MZM téměř 450 tisíc svazků deponovaných v 17 dílčích knihovnách. Nově vznikající odborná oddělení na založení svých knihoven teprve čekají. Samotná ústřední knihovna, čítající na 50 tisíc svazků, shromažďuje především muzeologickou literaturu a publikace související s činností muzea. Metodicky řídí knihovny jednotlivých oddělení. Ta pak schraňují literaturu týkající se jejich specifických oborů. Knihovna Moravského zemského muzea sídlí na Kapucínském náměstí, kde mají badatelé a čtenáři

z řad odborné veřejnosti k dispozici příjemnou studovnu. Naprostá většina literatury je totiž, vzhledem k jedinečnému fondu knihovny, určena pouze k prezenčnímu studiu. Knihovna přispívá do Souborného katalogu NK ČR, čímž výrazně rozšiřuje povědomí odborné veřejnosti na celém světě o mnohdy velmi vzácných svazcích. Elektronický katalog mají čtenáři k dispozici na adrese http://kpwin.mzm.cz/index.php. Díky tomu je čím dál častěji využívána meziknihovní výpůjční služba. Knihovna MZM je institucionálním členem Svazu knihovníků a informačních pracovníků a členem Asociace muzeí a galerií, knihovna Oddělení dějin divadla je součástí mezinárodní organizace SIBMAS. Doufejme, že náhled brněnské inteligence na Moravské zemské muzeum a jeho sbírky i knihovní fondy se za oněch 150 let pozměnil. Není dnes sice třeba „být šťasten, že mohu dát několik tisíc knih musejní knihovně, mezi nimi mnohé vzácné a cenné“, jak učinil na konci 19. století jeden z nejštědřejších muzejních donátorů – Bedřich Silva-Tarouca, ale hrdost na vzácné knihovní fondy, které tato knihovna spravuje, je zcela na místě.

Veronika Valentová

Kdo obýval Barovou jeskyni Do kanceláře kurátorky čtvrtohorních paleontologických sbírek přišel lehce zablácený muž s balíkem silně zablácených fosilních kostí a stručně oznámil: „ V jeskyni Barové se po rozvodnění potoka sesunul blok sedimentů na dno Druhé propasti. Sesuv odhalil zvířecí kosti...“ Tak začal v roce 2011 v pořadí již třetí paleontologický výzkum Barové jeskyně v Moravském krasu od jejího objevu v roce 1947 Antonínem Sobolem. Podílí se na něm sekce kvarterní paleontologie Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea a speleologická skupina ZO 6-01

www.mzm.cz


??????????

Mendelův den pod záštitou UNESCO

Býčí skála České speleologické společnosti. Paleontologické zkoumání této jeskyně, ležící mezi Adamovem a Křtinami v sousedství známější Býčí skály, stále pokračuje. Je prostorově i co do množství získaného materiálu nejrozsáhlejší. Ukázalo se, že jsou tu především kosti medvěda ze skupiny medvědů jeskynních. Podle genetické analýzy polských kolegů jde o druh Ursus ingressus. Do tisíců jdoucí počet nalezených medvědích kostí je důkazem, že jeskyně sloužila jako zimoviště medvěda jeskynního. Četné nálezy kostí medvíďat pak dokládají, že samice zde rodily mláďata, která prožívala uvnitř jeskyně první 3 až 4 měsíce života. Zřídka lze v „Barovce“ objevit i kosti jiných masožravců, především lva jeskynního (na snímku lebka tohoto predátora), hyeny jeskynní a vlka. Ti nejspíš jeskyni užívali jako dočasný úkryt, případně tam chodili okusovat kosti dříve uhynulých medvědů, nebo se pokoušeli hibernující medvědy či jejich mláďata lovit. Velkou raritou je zde nález kosti býložravce. Doposud jsme získali několik úlomků kostí soba polárního, kamzíka, kozorožce, koně a nosorožce srstnatého. Tito kopytníci však určitě nevstoupili do jeskyně dobrovolně a zaživa. Zbývá ještě dodat, kdy jeskyně sloužila svým zvířecím nájemníkům: Dělo se tak v poslední době ledové, podle výsledků radiokarbonového datování před 45 tisíci až 50 tisíci let.

Pod záštitou České komise pro UNESCO se letos 8. března uskutečnil první mezinárodní Den Johanna Gregora Mendela. Bylo tak úspěšně završeno více než rok trvající úsilí našeho týmu o zavedení každoroční připomínky významného odkazu zakladatele genetiky v celosvětovém měřítku. Letos uplynulo 150 let od doby, kdy byla Mendelova objevitelská práce vydána tiskem a rozeslána do celého světa, díky čemuž se Mendel mohl stát mezinárodně proslulým. Svým umístěním v kalendáři mezi únorový Darwinův den a dubnový Den DNA březnový Mendelův den symbolicky propojuje tradiční a moderní vědu. Mendelův den pod heslem Connecting People through Mendel měl na programu řadu akcí na různých místech ve světě, především však tam, kam byl rozeslán Mendelův objevitelský rukopis nebo kde dlouhodobě pracují mendelovské společnosti. Mendelianum oslovilo řadu mezinárodních institucí i odborníků a získalo klíčové zahraniční partnery této akce pro první ročník: Vídeň, která reprezentuje Evropu, Tucson Ameriku, Sydney Austrálii a Tokyo Asii. V Mendelově domov-

ském městě Brně se uskutečnila řada akcí v prostorách Centra Mendeliana v Biskupském dvoře. Široké veřejnosti a zejména studentům středních škol a univerzit byl určen dopolední program „Mendel - co víme o něm a díky němu“ a „Hrátky s hrášky.“ Odpoledne se pak uskutečnilo setkání odborníků Mendel týmu, akci završil přípitek hostů a přátel Mendeliana a následná vernisáž výstavy Mendel a svět. Mezi nejvýznamnější hosty akce patřil především předseda Akademie věd ČR profesor Jiří Drahoš, který převzal záštitu nad Centrem Mendelianem již při jeho inauguraci v březnu loňského roku. Z více než třiceti dalších metropolí a měst celého světa, do nichž byla před 150 lety rozeslána Mendelova objevitelská práce, (mimo jiné z Brna, Bratislavy, Prahy, Bostonu, Vratislavi, Drážďan, Churu, Freiburgu, Berlína, Štrasburku, Norimberku, Rigy nebo Sibině) přišly do Mendeliana zdravice od jejich statutárních představitelů. U Mendelovy figuríny zastihla fotografka Jolana Halalová prof. Evu Matalovou z týmu spolupracovníků Mendeliana, předsedu Akademie věd ČR Jiřího Drahoše a generálního ředitele Moravského zemského muzea Martina Reissnera.

Jiří Sekerák

Martina Roblíčková

www.mzm.cz

M revue

27


L

M profil

Doc. PhDr. Luděk Galuška, CSc. Nejsem typem kabinetního vědce

nar. 22. února 1960 v Uherském Hradišti absolvent Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě archeolog se specializací na období Velké Moravy a na etnogenezi Slovanů, publicista, popularizátor historických věd vedoucí Centra slovanské archeologie Historického muzea MZM přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity autor pěti monografií, editor nebo spoluautor dalších devíti knih a více než 250 vědeckých studií a recenzí s archeologickou tematikou spoluautor a vědecký garant projektu Archeologického skanzenu Modrá otec dvou ženatých synů, mladší je učitelem dějepisu a hudebních věd, starší je právníkem.

Jak jste se stal archeologem a co vás vedlo k specializaci na tematiku Velké Moravy a Slovanů vůbec? Pocházím z Ostrožské Nové Vsi, kde jsem jako kluk s kamarády často chodil do lesů a skrze pole na tamní štěrkoviště. A odtud, z jednoho místa u jezer, jsem se často vracel domů s plnými kapsami zlomků keramiky, kostí, zubů pravěkých zvířat - jednou jsem měl doma dokonce celou lýtkovou kost mamuta a parohy jelena obrovského. V místní škole mi to šlo a když byla dvojka, tak z fyziky nebo matematiky, nikdy ne z dějepisu nebo češtiny. Na gymnáziu v Uherském Hradišti se můj zájem o humanitní obory prohloubil a naopak moje nechuť k oborům přírodovědným vzrostla. Tehdy jsem se také poznal s archeologem Vilémem Hrubým, který za MZM vedl výzkumy ve Starém Městě. Když mi bylo osmnáct, nastoupil jsem k němu na první brigádu. Potom, na Univerzitě Komenského v Bratislavě jsem

28

sice zpočátku musel studovat archivnictví (a učil se maďarsky), ale pravidelně jsem docházel na přednášky z archeologie, kam se mi hned po prvním semestru podařilo přestoupit. Přitom jsem byl stále ve styku s profesorem Hrubým, který mi nakonec dokonce poskytl materiál pro diplomovou práci o řemeslech velkomoravského Starého Města. Tím byla jasně dána moje orientace na slovanské období a Velkou Moravu. Jednou si mne profesor Hrubý zavolal a zeptal se mne, co bych tomu říkal, kdybych po studiích nastoupil na jeho místo, tedy archeologa Starého Města. To byla pro studenta fantastická nabídka. Splnilo se mi to prvního července 1983, kdy jsem zaklepal na dveře Moravského zemského muzea. Vilém Hrubý byl tedy vaším vědeckým patronem. Měl jste příležitost se pracovně setkat i s akademikem Josefem Poulíkem, případně docentem Zdeňkem Klanicou, kteří měli

některé odlišné názory na výzkum ve Starém Městě a v Uherském Hradišti a na interpretaci jeho výsledků? Ano, Vilém Hrubý byl tím prvním patronem. Pak na univerzitě to byla profesorka Tatiana Štefanovičová a ještě později Bořivoj Dostál. A akademik Josef Poulík? To je docela pozoruhodný příběh. Poprvé, ještě jako student, jsem se s ním setkal na výzkumu ve Starém Městě „Na Dědině“ v roce 1982. Připravovala se právě odborná komise, když tu náhle, tři dny před termínem jejího konání, se objevil na výzkumu. Dodnes mám v živé paměti jeho na první pohled srdečné setkání s Vilémem Hrubým a živý „přátelský“ rozhovor pod ořešákem. A pak, v den konání komise, na níž Josef Poulík scházel (přebíral v Bulharsku vyznamenání) byl čten dopis s jeho hodnocením výzkumu. Bylo zdrcující… Postupně jsem pronikl do oněch složitých vztahů obou vědců a udělal si vlastní názor, který by byl na knížku. Když pak Vilém Hrubý

www.mzm.cz


v roce 1985 zemřel, byl jsem jako šestadvacetiletý mladík jmenován jeho nástupcem ve Starém Městě. Akademik Poulík sice měl jisté tendence staroměstské výzkumy Moravskému muzeu a tedy i mě odebrat, ale v průběhu odborné komise v roce 1987, kdy ho názorově nepodpořili ani Zdeněk Klanica, ani Bořivoj Dostál a já dokázal, že „umím kopat“, najednou otočil.. „Kopej ve Starém Městě na všech místech, kde to jen bude možné“, doporučil. A o zkoumané lokalitě ve Starém Městě „Na Dědině“, kterou v dobách profesora Hrubého

www.mzm.cz

označoval za stodolu ze 13. století, se náhle vyjádřil jako o „velkomoravském velmožském dvorci“. Naše vztahy s profesorem (nikoliv akademikem) Poulíkem, jak chtěl, abych ho poté oslovoval, pak byly velmi dobré. Stejně jako se Zdeňkem Klanicou. Někteří historikové považují Velkou Moravu za vcelku nevýznamnou epizodu v dějinách západních Slovanů. Nijak významně prý neovlivnila historii regionu. V čem vidíte smysl odborné orientace na Velkou Moravu?

Já takováto vyjádření i jejich narátory beru s jistou rezervou. Například historik Dušan Třeštík nebyl nikdy velkým obdivovatelem Velké Moravy, považoval ji za „poslední výhonek pozdně antického vývoje“, ale když výrazně participoval na mezinárodní výstavě s názvem „Evropa kolem roku 1000“, která na přelomu druhého a třetího tisíciletí navštívila několik velkých evropských měst, tak velkomoravské zlato a jiné skvosty z 9. století byly na výstavu žádány. Ba dokonce tehdy mluvil o Velké Moravě jako o státním útvaru, na jehož

M revue

29


M profil?????????

základě vznikly moderní středoevropské státy – v Čechách přemyslovský, na území Polska piastovský a Maďarska ten arpádovský. Také v současnosti se vedou diskuse o charakteru Velké Moravy, pořádají se konference i úzce pojaté „kulaté stoly“, u nichž se kladou zásadní otázky a hledají na ně odpovědi; např. zda Velká Morava byla státním útvarem, či zda nepředstavovala jen nějakou formu organizace založené na náčelnictví, kde byla její centra a podobně. Každý nález, jeho interpretace nebo odpověď na otázku nás posunují dál. Platí však, že Velká Morava pro raně středověkou Evropu představuje významnou dějinnou etapu spojenou zde přinejmenším s počátky křesťanství a ruku v ruce s ním i domácího písemnictví založeného na písmu a jazyce vytvořených speciálně pro Moravany. Vy se tomuto tématu věnujete celou svoji dosavadní odbornou kariéru. Které momenty považujete sám pro sebe za nejvýznamnější? Ať už jde o objevy, prezentace, publikace.

30

Já považuji za první úspěšné už roky 1987-88. Tehdy jsem ve velmi složité situaci jako mladý začínající archeolog dokázal přesvědčit ty největší osobnosti moravské archeologie, že moje pověření vedením muzea řídit výzkumy ve Starém Městě bylo na místě. Oni totiž tehdy zcela modifikovali svůj dosavadní pohled na lokalitu ve Starém Městě „Na Dědině“, u kostela sv. Michaela. Aby akademik Josef Poulík během chvilky zcela změnil svůj odborný názor (jak bylo prezentováno výše) – to se do té doby ještě nestalo. Za významné považuji také zahájení rozsáhlých výzkumů v lokalitě „Na Dvorku“ ve Starém Městě, v těsné blízkosti Památníku Velké Moravy. Od konce 80. let až do roku 2004 jsme našimi výzkumy velmi obsažně doplnili pohled na toto významné naleziště s největší velkomoravskou nekropolí a kostelem. Nejen že se nám podařilo odkrýt stovky dalších hrobů z 9. století, ale nově jsme objevili i klenotnický areál,

v němž se vyráběly honosné velkomoravské šperky. Jde tak o první jasný důkaz jejich místního původu. Z dalších aktivit si cením výstav, na jejichž realizaci jsem se podílel anebo je i vymyslel. Z těch posledních například té o Cyrilu a Metodějovi z roku 2013 nebo výstavy Velká Morava a počátky křesťanství, která v letech 2014–2015 byla k vidění v Brně, Praze a Bratislavě. Z těch starších pak třeba té o Meči – symbolu moci, cti a odvahy z let 1999–2000. Z dalších svých aktivit nemohu opomenout návštěvnicky velmi úspěšný projekt archeoskanzenu v Modré u Velehradu, z publikací pak třeba populárně laděnou knihu Slované, doteky předků (2004) nebo odbornou knihu s názvem Hledání sou-

Luděk Galuška při výkladu během vernisáže výstavy Velká Morava a počátky křesťanství v Paláci šlechtičen v listopadu 2014. Foto: Jan Cága

www.mzm.cz


??????????

Z upřených pohledů některých členů archeologické komise, konané v roce 1987 na výzkumu ve Starém Městě „Na Dědině“, čiší zaujetí. Vpředu zleva Jiří Sejbal, ředitel MZM, Lubomír E. Havlík, historik, Josef Poulík, ředitel AÚ ČSAV v Brně, a Luděk Galuška. V pozadí Dušan Třeštík, historik, Vladimír Krupa, archeolog, a Marie Křivdová, úřednice státní správy. Foto Pavel Galuška

vislosti aneb Od avarských bronzů ke zlatu Velké Moravy (2013). Také spolupráci na filmu Cyril a Metoděj, apoštolové Slovanů (2013). Jedním z věčných témat diskusí mezi laiky i odborníky je otázka místa Metodějova hrobu. Vy patříte k zastáncům názoru, že byl pohřben na chrámové hoře v Sadech u Uherského Hradiště. Jiní, třeba Zdeněk Klanica, se spíš přikláněli k názoru, že byl pochován v Mikulčicích. Nezměnil jste během let svůj názor? Nezměnil. Víte, já jsem to téma vlastně tak trochu „zdědil“ po svém předchůdci, Vilémovi Hrubém. Ten na přelomu 50. a 60. let v Uherském Hradišti-Sadech objevil pozůstatky

www.mzm.cz

sakrálního centra, jehož význam je dodnes nesporný. V roce 1964 tam pak uskutečnil dodatečně cílený výzkum, a to v místech, která ve znění Panonské legendy odpovídají umístění Metodějova hrobu. Při něm ve zbytcích základu identifikoval spodní část dutiny, což potvrdila i odborná komise na čele s Josefem Poulíkem. Jistě, ne všichni s tím souhlasí. Asi nejznámější je závěr Zdeňka Klanici z počátku 90. let minulého století, který Metodějův hrob ztotožnil s hrobkou XVI (hrob 580) nalezenou ve III. kostele na Valech u Mikulčic. Známe-li však genezi toho tvrzení a výsledky nedávného revizního výzkumu, provedeného v daném místě Lumírem Poláčkem, pak nelze Klanicovy závěry považovat za relevantní. Ještě v roce 1987 Klanica napsal, že hrob Metodějův nebyl a zřejmě ani nikdy nebude objeven, přičemž hrob 580 kladl do souvislosti s velmožem-bojovníkem z 1. poloviny 9. věku. Pouhé tři roky na to, už v jiné politické atmosféře, se ovšem tentýž hrob a v něm pohřbený jedinec, resp. to co se z něj dochovalo, staly hlavním předmě-

tem Klanicovy stati s názvem „Vím, kde leží Metoděj“… Takže vezmu-li v potaz výsledky dosavadního seriózního archeologického i historického výzkumu na dané téma, pak momentálně neexistuje pravděpodobnější místo Metodějova hrobu než to, které bylo objeveno v základu kostela v Uherském Hradišti-Sadech… Stejně jako otázka Metodějova hrobu je také diskutována otázka místa posledního spočinutí knížete Svatopluka. Kde se nalézá? Je to onen známý hrob číslo 12/59 uprostřed pohřební kaple na Sadské výšině, který byl už tolikrát prozkoumán? Jak hodnotíte antropologické zkoumání doktora Emanuela Vlčka, podle kterého měl nebožtík z tohoto hrobu podobné anatomické anomálie na lebce jako český kníže Bořivoj? Hrobka č. 12/59 v centru hrobové kaple sadského sakrálního areálu má takovou úpravu, jakou bychom jinde na Velké Moravě hledali marně. Byla obložena deskami, dno měla vyskládáno kameny a zalito maltou, zakryta byla asi malovaným poklopem z kamenů a malty. V ní stála dřevěná

M revue

31


M profil

rakev okovaná 36 pásy železa, ve které ležel muž, jenž se podle antropologů dožil 45–50 let. Měl u sebe jen dva pozlacené gombíky, nic víc. Já neznám významnější hrob na území Velké Moravy. Když k tomu přidám pohled na Sady jako významné sakrální centrum, asi sídlo Metodějovo, pak se určitě jedná o hrob jednoho z nejvýznamnějších představitelů velkomoravské elity. Časově spadá do závěrečného období Velké Moravy a patřil člověku, jehož stáří odpovídá pravděpodobnému věku Svatopluka v době jeho smrti v roce 894. Pokud jde o příbuznost nebožtíka z hrobky 12/59 s jedincem, jemuž patřila kostra K 1 z Pražského hradu, někdy přisuzovaná knížeti Bořivojovi, nemohu říci nic určitého. Na základě závěrů antropologa Emanuela Vlčka jsem ve své knize z roku 1996 sice napsal zamyšlení nad jejich možným příbuzenstvím, ovšem já nejsem antropolog. Nemohu tedy posoudit, zda metoda, kterou Vlček použil, byla relevantní. V té době však byla všeobecně uznávaná. Až

32

když tento vědec zemřel, vyrojili se v Čechách antropologové a historici se zpochybněními, že kostra K1 nepatří Bořivojovi, a že mezi oběma jedinci ze Sadů a z Prahy stejně žádné antropologické spojitosti neexistují… Já si myslím, že to ukáže až budoucnost: Jak my na kosterních pozůstatcích z pohřebiště ze Sadů – včetně těch z hrobky 12/59, tak i kolegové z Prahy na kostrách z Hradu, provádíme rozsáhlé průzkumy, včetně DNA. Jejich srovnání by mohlo jednou pro vždy rozhodnout, zda v Uherském Hradišti-Sadech byl pohřben někdo z Přemyslovců anebo zda naopak jejich původ není náhodou někde na Moravě, případně zda tomu není úplně jinak… Jak to bylo podle vás se zánikem Velkomoravské říše? Byl náhlý v důsledku jedné bitvy anebo postupný, dlouhodobý? Odstředivé tendence okrajových částí někdejší Svatoplukovy říše, např. Čech a Vislanska, začaly již brzy po jeho smrti. Byly umocněny vyčerpa-

Jedním z nejvýznamnějších návštěvníků výstavy „Cyril a Metoděj. Doba, život, dílo“ byl v květnu 2013 konstantinopolský patriarcha Bartoloměj se svým doprovodem. Výstavou ho provedl Luděk Galuška. Foto: Jan Cága

ností Velké Moravy z neustálých válek s Bavory, dále rozkolem mezi Svatoplukovými nástupci, jeho syny Mojmírem II. a mladším Svatoplukem II., a také příchodem značného množství starých Maďarů do Karpatské kotliny v roce 896. Těm vyčlenil nový vládce Moravanů Mojmír okrajová území na východě – stejně je nemohl dobře ovládat – takže od nich na čas získal pokoj. Vnitřní záležitosti vyřešil až nucený odchod Svatopluka i s věrnými do Bavorska, což ovšem na druhé straně znamenalo oslabení vojenské hotovosti Velké Moravy. V roce 900 ovšem Mojmír podepsal mírovou dohodu s Bavory namířenou proti Maďarům, čímž se ale jeho územně i lidsky oslabená Morava ocitla v dostřelu nomádských luků.

www.mzm.cz


??????????

Zpočátku odolávala, ba asi i vítězila, ale pak, zřejmě v roce 906, nastal konec – velké bitvy u Bratislavy rok nato, mezi Maďary a Bavory, se moravské vojsko již neúčastnilo… Zajímavá je k tomuto období mluva archeologických pramenů. Na Moravě vznikají nová hradiska, na těch starých se staví kvalitnější opevnění – to je obraz neklidu. Pak se zejména na jihomoravských hradištích objevují spálené vrstvy, jako stopy po požárech. Ne tak na jihu a západě dnešního Slovenska, na Nitransku. Zdá se, jakoby tyto východní části Velké Moravy od Mojmíra odpadly a Maďaři je „konfiskovali“ víceméně pokojným způsobem. To zřejmě ještě více oslabilo centrální moc. Hlavní nápor kočovníků pak směřoval právě proti ji-

Krása velkomoravských šperků a okras uchvátí každého. Foto Jan Cága

www.mzm.cz

homoravským centrům, hlavně zřejmě Valům u Mikulčic, kde se našly výrazné stopy po boji, pro Moravany prohraném! Myslím, že dál na sever, včetně Veligradu-Starého Města, se už příliš nebojovalo. Asi neměl kdo bojovat. Úpadek Velké Moravy tedy podle mě představoval déle trvající, přibližně desetiletý proces, samotný zánik centrální moci byl však relativně náhlý. Nedošlo tedy k nějakému masovému vysídlení obyvatelstva, k vylidnění prostor Moravy pod tlakem Maďarů? Pokud se nemýlím, váš současný výzkum nálezů ze Sadské výšiny se kromě jiného týká i možné kontinuity osídlení v 9. až 12. století. Můžeme předpokládat, že po „výměně stráží“ tam lidé zůstali? Nevěřím žádnému vybití byť i jen některých částí Moravy starými Maďary. Pokud by k něčemu takovému došlo, museli bychom tu podle mého mínění

mít víc důkazů totální zkázy, než prozatím máme. Na někdejších centrech moci v Mikulčicích, Starém Městě nebo i na Pohansku u Břeclavi sice zaznamenáváme několik netypických pohřbů, jako by pohozených, ale nic víc. Osídlení zde v 10. století pokračovalo dál, ovšem ve značně zchudlých poměrech a na výrazně menších plochách. Lidé centra prostě opouštěli, výrobci si hledali nová odbytiště, nové „zaměstnavatele“, jakými v Čechách začínali být Přemyslovci či Slavníkovci. Na druhou stranu musíme jako archeologové přiznat, že rozeznat, co je ještě pozdně velkomoravské, kam až dožívá hmotná kultura Velké Moravy, přesněji do kdy se např. používá její typická keramika či šperk, a kdy je střídá tzv. mladohradištní keramika, resp. „uniformní okrasy“ v podobě esovitých záušnic, to se nám ještě ne zcela daří. „Naše“ Sady u Uherského Hradiště se svými významnými nálezy z 9. až 13. století v tomto příběhu

M revue

33


M profil?????????

poznávání zcela jistě ještě sehrají významnou roli. Často je vás vidět ve výkopových jámách při terénních výzkumech, současně patříte k nemnoha vědcům, kteří věnují velkou energii prezentaci výsledků výzkumu a popularizaci vědy. Jste řešitelem výzkumných úkolů, vydáváte knížky, publikujete, připravujete výstavy, přednášíte. Na druhé straně se podílíte na filmových a televizních scénářích s velkomoravskou tematikou, byl jste vědeckým garantem a spoluautorem úspěšného projektu velkomoravského skanzenu v Modré. Co Vás přitahuje na aktivitách určených nejširší veřejnosti? Víte jak je vzrušující odkrývání minulosti, nalezení něčeho pozoruhodného? A nemusí to být zrovna zlatá náušnice. Kromě toho, já mám rád styk s veřejností, přitahuje mě. Nejsem typem kabinetního vědce. Také proto setrvávám celý svůj odborný život v muzeu. Poslání muzejníka přece není jen v tom, že bude oprašovat a evidovat staré sbírky. Muzejník musí získávat nové a měl by zároveň výsledky své vědecké práce zprostředkovat dál, a to i ve formě, která dokáže oslovit nejširší vrstvy zájemců. Zároveň mi nechybí krédo slováckého, moravského, poté českého a nakonec středoevropského patriota. A to vše dohromady, myslím, je ta nejlepší forma propagace „mého“ naleziště, města, regionu, země…

výzkumy ve Starém Městě a výzkumy na Sadské výšině, kde bylo prozkoumáno největší kostelní pohřebiště z 10. až začátku 13. století na území České republiky čítající bezmála 900 hrobů. Je s tím spojeno mnoho otázek, například, proč tolik lidí chtělo být pohřbeno právě tam. Že by zde existovalo jisté povědomí mystického významu onoho místa? Třeba, že tam v době Velké Moravy působil a byl pohřben Metoděj? Možná, snad, uvidíme… A co se týká společenské poptávky, tak ta – v čistě pragmatickém smyslu oněch slov – je v našem případě trvalá a má podobu tzv. záchranných archeologických výzkumů. Chce-li totiž ve

Starém Městě někdo něco stavět, musí nás vždy přizvat k provedení záchranného archeologického výzkumu. A tak zde terénní výzkumné práce běží vlastně po celý rok. Tradiční otázka M revue na závěr: Kdybyste dnes končil studia a s čerstvým diplomem vycházel ze školy, rozhodl byste se znovu pro práci v muzeu? Vzhledem k tomu, co jsem řekl o svém zaměření na humanitní vědy, zálibu v archeologii, historii a směřování na styk s veřejností, tak téměř jistě bych se snažil jít stejným směrem, jakým jsem se vydal před více než třiceti lety.

Jan Chmelíček

Kam až chcete dovést výzkum na Staroměstsku? Hodláte pokračovat v objevování nových lokalit? A nechybí vám dnes k takovému zkoumání společenská objednávka? Nechybí. Je tu obrovská výzva zpracovat dosud nepublikované starší

Vybudování archeoskanzenu v Modré předcházel v roce 2003 záchranný výzkum, během kterého byl objeven i tento hrob starého „Velkomoravana,“ právě popisovaný ještě bezvousým Luďkem Galuškou. Foto: Pavel Galuška

34

www.mzm.cz


Jsme potomci Mojmírovců, ne....? „Jste tady správně, ale asi si budete muset trochu počkat,“ uvítal mne vysoký, mohutný, vousatý muž, z něhož se následně vyklubal pracovník CSA Jakub Langr, který mi zevnitř otevřel dřív, než jsem stačil u dveří muzejní budovy v centru Uherského Hradiště najít na zvonku jméno vedoucího Centra slovanské archeologie Moravského zemského muzea Luďka Galušky. Vskutku! Schodiště bylo zaplněno tichým zástupem čekajících a jen červený svetr archeologa Galušky, trpělivě vysvětlujícího poslání dnešní akce těm, kteří již postoupili do poschodí, mi prozrazoval, že jsem na správném místě. Byla sobota 12. prosince, poslední ze tří termínů odběru vzorků DNA dobrovolníkům, kteří reagovali na výzvu muzea a zapojili se do tohoto výzkumného projektu. Takový zájem nikdo nečekal.

Než jsme stačili vystoupit o pár schodů výš, dozvěděl jsem se od jednoho svého souseda na schodech skoro všechno. Dnes bydlí ve Zlíně, ale pochází přímo z Uherského Hradiště. Historii svého rodu se věnuje už delší dobu a bezpečně ví, že v regionu nepatří k novodobým náplavám. Žili tu už jeho pradědové a také jejich předkové, kam až paměť matrik sahá. „Jsme potomci Mojmírovců, ne...?“ Můj společník sice žertuje, ale je vidět, že si od dnešního výzkumu slibuje mnohé. Tedy, přinejmenším to, že se dozví, zda kosti jeho předchůdců byly do svěcené půdy nekropole v Sadech ukládány už v době, kdy tu vládli Mojmírovci a na území dnešního

www.mzm.cz

okresního města bylo jedno z center Velké Moravy. Syn to prý chce vědět také a trochu ho předběhl. Přišel už ve středu… Na výzvu Moravského zemského muzea v regionálních mediích reagoval překvapivé vysoký počet lidí, z nichž mnozí byli nositeli jmen, typických pro zdejší kraj už po staletí. Někdejší ředitel uherskohradišťského archivu Jiří Čoupek jich pro autory výzkumu vysypal z rukávu desítky. Shodou okolností mezi nimi figurovala, kromě Gavlase, Pavlici, Lagy, Mléčky, Markytána, Raštici, Chlachuly a dalších, také jména autorů projektu – Mitáčka a Galušky.

Nechybělo ani příjmení dalšího pracovníka Centra slovanské archeologie Jiřího Jilíka. „Sám jsem byl překvapen, že tomu tak je. Měl jsem jakési povědomí, že moji předkové přišli s Napoleonovou poraženou armádou z Ruska na začátku 19. století, ale ukazuje se, že to tak není. Takže – i já si dnes líznu,“ komentoval to archeolog Galuška. Než za pár okamžiků zmizel za dveřmi kanceláře, která se na čas změnila v pracoviště RNDr. Hany Svobodové z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, stačil mi vysvětlit – dnes už zřejmě po desáté – o co tu kráčí. Muzeum vyzvalo dobrovolníky ke spolupráci na jedné z posledních fází výzkumu Výšiny sv. Metoděje v Uherském Hradišti - Sadech, kde v 9. století existovalo významné křesťanské centrum se zhruba devadesáti pohřbenými jedinci z elitní vrstvy Velké Moravy. Na tom samém místě v 10. až 12. století existovalo pak kolem kostela rozsáhlé pohřebiště, čítající bezmála 900 hrobů. Vědci si teď dali za úkol zjistit rodinné, případně jiné vazby mezi pohřbenými z 9. až 12. století a samozřejmě také v kolika letech lidé umírali, jakými nemocemi trpěli,

M revue

35

L

M report


M report?????????

Na schodištích i v pracovnách Centra slovanské archeologie MZM bylo celou sobotu živo. Stále noví a noví příchozí chtěli slyšet výklad docenta Luďka Galušky o poslání aktuálního sběru vzorků DNA.

jaká byla jejich strava, a tak dál. A také to, zda příslušníci stejných rodů zůstali v regionu po celou dobu. Nyní muzeum získalo prostředky k prodloužení horizontu výzkumu až do dnešních dnů. Odborníci se tedy pokoušejí zjistit, zda lidé, pohřbení zde v období 9. – 12. století, nemají své pokračovatele i v dnešní místní populaci. Tomu má sloužit odběr epitelových buněk z vnitřní strany tváří a rozsáhlé srovnávání genetických informací z DNA dnešních lidí se vzorky získanými z tkání nalezených ve zkoumaných hrobech zdejší nekropole. Přišlo víc než 330 zájemců, kteří se chtějí dozvědět něco o minulosti svých rodů. „Otevřete ústa a chvíli vydržte. Nebude to bolet, jsou to jen tyčinky s vatou,“ vyzývá doktorka Svobodová za dveřmi improvizované ordinace další a další příchozí, zatímco archeoložka Lucie Valášková zapisuje potřebné údaje, připravuje nové odběrové sady a balí zkumavky do

36

připravených krabiček s popisem. „Odebíráme dva vzorky pro případ, že by z nějakého důvodu došlo k znehodnocení jednoho z nich,“ vysvětluje doktorka Svobodová a připomíná, že smyslem analýz vzorků DNA je porovnání s analýzami lokálních stěrů z kostního materiálu, získaného na velkomoravském pohřebišti. Snažíme se porovnat především informaci z chromozomu Y, který se dědí po otcovské linii. Proto měli přijít hlavně muži. Ženám odebíráme zase vzorky pro vyšetření mitochondriální DNA, která se dědí po mateřské linii, zatímco u muže končí. Potřebujeme obě větve, protože mezi kosterními pozůstatky jsou jak muži, tak ženy,“ pokračuje doktorka Svobodová. Její informace o čtení šestnácti tisíc písmenek genetické informace z jednoho vzorku však už brzy překračují moje chabé porozumění. Archeolog je přece jen srozumitelnější. Co říká? „Sadský kostel je mís-

tem, kde existuje největší množství – dvacet interiérových sakrálních hrobů z doby Velké Moravy! Člověk pohřbený na takovém čestném místě kostela měl vysoké společenské postavení, třeba by jeho hrob nebyl plný milodarů a zesnulý byl pohřben bez meče, ostruh atd., v případě žen bez zlatých náušnic či dalších šperků. Už před dvaceti lety, když jsem komplexně zpracovával sadský areál v době Velké Moravy, antropologové přišli na to, že existuje až jedenáctičlenná skupina mužských koster, vykazujících jisté shodné znaky. Naznačili také možnost, že mezi nimi, kromě stejného nebo podobného zaměstnání, existovala snad i rodinná příbuznost. Nezávisle na těchto zjištěních jsme tehdy vytyčili skupinu tzv. elitních hrobů a až na jeden se všechny tyto hroby překrývaly s těmi, o nichž hovořili antropologové. To, zda mezi nimi opravdu existovaly rodové vazby, prokáže až současný genetický výzkum,“ rozhovořil se Luděk Galuška.

www.mzm.cz


??????????

„Na každého dobrovolníka jsme si přichystali dvě zkumavky pro uložení vzorků. To kdyby se jeden z nich například kontaminoval jiným materiálem,“ vysvětluje doktorka Hana Svobodová dalšímu příchozímu. A pak už jen: „Otevřete ústa, bolet to nebude...“

Na první pohled vypadá současný výzkum DNA obyvatel Uherskohradišťska jako atraktivní podívaná pro televizní štáby, ale jeden z iniciátorů tohoto výzkumu – historik Jiří Mitáček, náměstek generálního ředitele Moravského zemského muzea – takovou interpretaci odmítá. Zdůrazňuje především význam základní roviny výzkumu, kterou je analýza DNA z kosterních pozůstatků nalezených na Výšině sv. Metoděje. „To, že jsme se nakonec rozhodli dotáhnout výzkum až do současnosti, abychom se dozvěděli něco o demografických proměnách regionu v pozdější době než ve 12. století, je samozřejmě určitá nadstavba. Nejdůležitější je pro nás odpověď na otázku, zda vykazují příbuzné nebo podobné znaky skelety lidí, kteří tu byli pohřbíváni ve velkomoravské a hlavně povelkomoravské době. Zejména se snažíme identifikovat obyvatelstvo lokality v 10. století, o kterém toho moc nevíme. Ne náhodou se v historiografii tato doba nazývá temným stoletím. Přitom tady máme lokalitu, která prokazatelně přetrvala konec Velké Moravy v řadě svých funkcí. Neustále se tu pohřbívalo a byla to skutečně nekropole regionu. Vždyť v okruhu zhruba 30 kilometrů žádné jiné doložené pohřebiště z 10. až 12. století není. Znamená to, že lidé i z dost velké vzdálenosti sem přicházeli se svými nebožtíky, aby je uložili na toto čestné místo.“ Došlo, nebo nedošlo po pádu Velké Moravy v tomto regionu k vybití původního slovanského obyvatelstva a k jeho následné výměně, jak se někdy uvádí? Archeologické nálezy v podobě vypálených sídel a obydlí to zatím příliš nedokládají. Byť ve zchudlých poměrech, stále zde žili lidé, fungovala nějaká forma společenské

www.mzm.cz

hierarchie, jakkoli toho o Moravě v desátém a na začátku jedenáctého století mnoho nevíme. Cosi však přece jen: v kronikách jsou v letech 1015 a 1019 zmiňováni Moravané, bojující po boku Boleslava Chrabrého proti Přemyslovcům… „Zda a do jaké míry existovala kontinuita mezi osídlením velkomoravským a mladohradištním, případně tím současným, to jsou otázky, na které by nám mohly poskytnout odpovědi právě prováděné výzkumy“, shodují se oba otcové projektu, Luděk Galuška i Jiří Mitáček. „Je to však jen jedna – byť velmi zajímavá a atraktivní – část široce pojatého

projektu, jehož nositelem je naše muzeum,“ dodávají vzápětí. Dobrovolní dárci DNA se dávno rozešli do svých domovů a v laboratořích Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity teď doktorka Svobodová míchá „bujóny“ ze získaných vzorků DNA. Výsledky jejich analýzy budou podle ní k dispozici o něco dřív než „do roka a do dne,“ jak bylo slíbeno účastníkům sběru epitelových buněk. V příštím čísle M revue pro ně určitě najdeme místo…

Jan Chmelíček foto autor

M revue

37


L

M výstavy

Hora dění Ludvíka Kundery Významným obohacením výstavních prostor Domu Jiřího Gruši v Brně-Medlánkách, kde sídlí Centrum kulturně-politických dějin 20. století Moravského zemského muzea, se na sklonku loňského roku stala dlouhodobá výstava Ludvík Kundera – Hora dění. Přístupná je pouze po objednání na telefonních číslech 515 910 422 a 515 910 421. Onu Horu dění Kunderova života v expozici symbolizuje vysoká pyramida, kterou autor výstavy – zlínský malíř a grafik Josef Ruszelák, člen Sdružení Q a dlouholetý přítel Ludvíka Kundery vytvořil z obálek Kunderových knih, básní, fotografií a pevného materiálního základu literátovy tvorby – psacího stroje. Výstava, vytvořená podstatnou měrou z Ruszelákových fotografií pořízených během čtyř desetiletí přátelství s Ludvíkem Kunderou, poskytuje vyčerpávající přehled života této všestranné osobnosti kulturního života na Moravě. Najdeme tu stěnu s fotografiemi umělce a jeho přátel, nahlédnutí do Kunderova kunštátského tusculla, které sdílel s manželkou Jiřinou, jsou tu i dokumenty přibližující Kunderův vztah k divadlu, zejména jeho spolupráci s brněnskou Husou na provázku a se zlínským Divadlem pracujících.

38

Nechybí ani připomínka významných ocenění, kterých se Ludvíku Kunderovi na sklonku života dostalo – mj. vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění a Ceny Jaroslava Seiferta, kterou mu udělila Nadace Charty 77. Hora dění vlastně není zcela původní výstavou Moravského zemského muzea – své premiéry měla v roce 2011 v kroměřížském Arcibiskupském zámku a rok na to v Městském divadle Zlín. Ruzselák ji pak ovšem věnoval Moravskému zemskému muzeu. Jeho Centrum kulturně-politických dějin 20. století mohlo díky sbírkám z Oddělení dějin literatury vytvořit novou podobu výstavy, obohacenou korespondencí, fotografiemi a rukopisy z Kunderovy pozůstalosti. Díky bohatství představených dokumentů vznikla informačně bohatá expozice s dlouhodobým významem i trváním. S jejím zahájením byl spojen listopadový literární večer, během něhož o životě a díle Ludvíka Kundery promluvili Miroslav Plešák, Jiří Trávníček a samozřejmě autoři výstavy Josef Ruszelák a Zdeněk Drahoš. I toho návštěvníka, kterému Kunderovo působení v brněnském, moravském a českém světě múz nebylo neznámé, překvapí množství dokumentárního materiálu, dosvědčující udivující šíři tvůrčího záběru tohoto básníka, dramatika, překladatele,

editora, výtvarníka, zakládajícího člena Skupiny Ra a Sdružení Q, který se na sklonku svého devadesátiletého života v roce 2010 mohl s uspokojením ohlédnout za neuvěřitelně bohatou žní vlastních tvůrčích činů. Výstava Ludvík Kundera – Hora dění rozhodně stojí za vidění. (red)

Po zarostlém chodníčku Od 29. ledna do 6. března byla v Památníku Leoše Janáčka otevřena další ze série výtvarných výstav, které vhodně korespondují s prostředím i duchem tohoto „domu hudby.“ Památník tentokrát představil vizuální tvorbu scénografky Marie Jiráskové, spolupracující s českými a zahraničními divadelními produkcemi a zároveň působící v roli vedoucí Atelieru scénografie Divadelní fakulty JAMU. Na výstavě s Janáčkovským titulem „Po zarostlém chodníčku“ (2013– 2015) představila kolekci originálních koláží využívajících média entomogických sbírkových krabic a preparovaných nočních i denních motýlů. Minimalistické, lapidární a současně drobnokresebné objekty v entomologických krabicích jsou kompozitními iluzemi, využívajícími motivů opouštění, zapomínání a znovuobjevování v duchovní i materiálové rovině. Cyklus koláží zároveň konvenuje s cyklem patnácti klavírních skladeb Leoše Janáčka, komponovaných před sto lety (1900–1912). Intimní klavírní miniatury, v nichž se střídají lyrické části s dynamickými až vroucnými výbuchy, jsou zároveň procházkou po cestičce vzpomínek a emocí, která však už dávno zarostla. Podobně cyklus koláží nás ve svém zdánlivém konceptu dekorativnosti znejišťuje, když v materiálově až minimalistické redukci tvarosloví i barevnosti rozvíjí bohaté valéry emocí, od lyriky až po vášeň. Sofistikované koláže mohou

www.mzm.cz


??????????

být interpretovány jako svérázné notové záznamy, dotýkající se podobných archetypů jako Janáčkova hudba. (jz, red)

Deník moderní Evropanky Jméno spisovatelky Marie EbnerEschenbachové, které je věnována výstava v Dietrichsteinském paláci, se vytratilo z našich učebnic. Ale mělo by tam vlastně být. Marie von Ebner-Eschenbachová sice psala německy, neboť to byl jazyk její matky, polovina jejího díla se však odehrává na Moravě či ve Slezsku. Psala o krajině, městech, šlechticích i lidech prostých. O lidech německy, česky či polsky hovořících. Psala prostě o tom, v čem žila. Vždyť jejími chůvami byly Pepinka a Anička z Hané, jejími přáteli lékaři, filozofové, spisovatelé a básnířky nejen rakouského původu. A jsme u ústředního tématu: Rakouská monarchie a její obyvatelé. Marie von Ebner-Eschenbachová je přímým vzorem takové obyvatelky. Rodina Vockelů, tedy matčina, přišla na Moravu v barokní době ze

www.mzm.cz

Saska, rodina Dubských (tedy otcova) ještě dříve z Čech. Léto autorka prožívala v rodných Zdislavicích, zimu pak ve Vídni – ve městě společenského života a také divadel, pro která později psala své divadelní hry. Pokud ji však dnešní čtenář zná, bude to spíše z četby povídek a novel. Připomeňme si například novelu Lotka hodinářka, která nese autobiografické prvky. Autorka sama se vyučila hodinářkou. Či novelu Obecní dítě. V ní je zachycen vývoj muže, který, jak se to společnosti jevilo, byl zatracen již od svého dětství. Na rozdíl od naturalistických románů má však u Eschenbachové hlavní postava šanci cestu svého života ovlivnit. A to je právě rys, který u autorky tak fascinuje. Zájem o jednotlivce, hluboká psychologie. Žádný člověk v jejích dílech není jen zlý či dobrý. Pro výstavu Marie Ebnerová z Eschenbachu – Deník moderní Evropanky jsme hledali cestu, jak představit osobnost v celé její šíři. Naskytla se neobvyklá příležitost. V Moravském zemském archivu jsou deníky, které Eschenbachová psala v letech 1864 až 1909. Pro každý den si zapsala nejen jaké bylo počasí, jaké nemoci trápily ji a její blízké, ale též na jakém díle pracovala, jaké boje sváděla s recenzenty svých divadelních her, ale i s vlastní rodinou, která neschvalovala její činnost. Protesty a výhružky manžela Morice von Ebner-Eschenbacha, který - dokud sám ještě budoval svou kariéru u rakouské armády - jevil pramálo pochopení pro literární činnost své paní. Nic však autorku nezastaví, vnitřní nutkání vyprávět příběhy a podat svědectví o člověku je silnější. Když je náhle manželova kariéra přerušena, situace v rodině se mění a Moric začne svou ženu podporovat. Díky němu se Eschenbachová více angažuje ve společenském životě a posléze se již za svého života stává nejuznávanější spisovatelkou rakouské monarchie. Jako první ženě jí Vídeňská univerzita uděluje čestný doktorát, v roce 1911 ji dokonce nominují na Nobelovu cenu za literaturu.

V autorčiných denících jsou rovněž skryty její postřehy týkající se historických událostí, politiky a života společnosti. Zapisovala nejen to, co se stalo, ale též dopad událostí na prostý lid: Například vypuknutí cholery po bitvě u Hradce Králové, bídu Slováků, kteří většinou marně hledali obživu v západní části země. Sledovala na první pohled nenápadný hospodářský a morální rozvrat a již v 19. století předvídala blížící se hrůzu světové války. Deníky, které budou v tomto roce s největší pravděpodobností vyhlášeny národní kulturní památkou České republiky, jsme z velké části poprvé přeložili do českého jazyka. Na výstavě jakoby v pozadí ožívají v téměř tříhodinovém záznamu hlasem Moniky Srbové. Centrem výstavy jsou však krátké texty Eschenbachové. Po celý svůj tvůrčí život psala totiž aforismy, v nichž ostře, ale i mile kritizuje nejrůznější lidské nešvary. Tyto překlady do jazyka českého a anglického muzeu poskytl Jiří Munzar. Návštěvník výstavy se může také zaposlouchat do hudby v podání Vladimíra Richtera a Petra Haly, kterou komponoval manžel spisovatelky v posledních letech svého života. Některé z písní jsou zhudebněnými básněmi Marie von Ebner-Eschenbachové. Ve vitrínách jsou vystaveny knihy a texty autorčiny, ale též jejích

M revue

39


M výstavy

přátel. Že spisovatelka není u nás zcela zapomenuta, dosvědčují dva obrazy malířky Lenky Fiala, žijící ve Znojmě, kde Eschenbachová strávila první těžká léta svého manželství. Výstava je putovní. Po Brně, kde bude otevřena do 19. června, ji čeká repríza v Kroměříži a pak v pražském Klementinu. Eleonora Jeřábková

Monogramista T.D. v Janáčkově památníku Slovenský výtvarník Dezider Tóth (1947), který si v roce 1997 oficiálně změnil jméno na Monogramista T. D., představil svoji tvorbu ve dnech 11. 3. – 17. 4. v Památníku Leoše Janáčka. Výtvarník, který nedávno přesídlil do Brna, od studií inklinoval ke konceptuálnímu způsobu vyjadřování v mnoha výtvarných prostředcích – malbě, kresbě, grafice, objektech, instalacích, akcích, autorských knihách, land artu atd. Je autorem mnoha publikací – například Urob si masku a Noha k nohe. Jeho základním vyjadřovacím principem

40

se stala metafora ve vizuálním kontextu. Jeho prezentace v Památníku Leoše Janáčka měla tři části. Především to byla textová stěna Ž.ALTÁŘ (Židenický žaltář), kterou tvoří více než sto tabulek s převzatými texty, které si autor denně až rituálně vystřihuje, popisuje, katalogizuje a zařazuje. V konečné podobě na stěně je pak sestavuje v nových souvislostech. Druhou část představoval časový – hodinový objekt a třetí konečně přednáška „Kapsa hoří“ o tom, čemu porozuměl výtvarník Marcel Duchamp a skladatel Leoš Janáček. (red)

Ježíšek nebo Santa Klaus... V naší republice žijí vedle české majority také příslušníci čtrnácti národnostních menšin, cizinci a představitelé různých národů. Také z hlediska náboženství není naše země zcela homogenní. Slaví všichni Vánoce? A když ne, dostávají dárky někdy jindy? Nosí všude dárky Ježíšek? Prožívají Vánoce v každé rodině stejně? Mají všichni na Štědrý den ozdobený stromeček a smaženého kapra? Odpovědi na podobné otázky nabídla výstava „Ježíšek nebo Santa Klaus. A co dostanou u sousedů?“ pořádaná v Paláci šlechtičen Moravského zemského muzea ve dnech 24. 11. 2015 – 7. 2. 2016. Jejím prostřednictvím se mohli návštěvníci seznámit se třemi postavami dárců, spojenými s prosincovým časem – Mikulášem, Ježíškem a Santa Klausem. Díky trojrozměrným předmětům, ale i úryvkům z rozhovorů se dozvěděli, jak tráví Vánoce příslušníci národnostních, etnických i náboženských minorit. Většina lidí u nás prožívá Vánoce s katolickými základy, které se však mohou lišit v průběhu svátků a dodržování různých zvyklostí. U evangelických Vánoc je častá absence prosperitní, ochranné či očistné magie, stejně tak někdy chybí perso-

nifikace dárce. Přesto, že pravoslavné Vánoce začínají podle našeho kalendáře 6. ledna, mnozí pravoslavní žijící na našem území slaví také český Štědrý den. Jako dárce u nich vystupuje nejčastěji Děda Mráz, vzhledem a atributy podobný Santa Klausovi. Některé národy slaví v zimním období vlastní svátky spojené s obdarováním, ty však nemají s křesťanskými Vánocemi žádnou souvislost. Výstava představila dva příklady – židovský svátek světel Chanuka a Tết Nguyên Đán, vietnamský lunární Nový rok, nazývaný v našem prostředí zkráceně Tet. Výstava byla doplněna programem pro školní skupiny zaměřeným na oslavy Vánoc ve světě. Široká veřejnost si mohla získané informace doplnit při přednáškách zaměřených na vánoční období v různých částech světa, na které navazovala vystoupení představující zvyky a obyčeje různých národů či náboženských skupin. Autorky výstavy, pracovnice Etnografického ústavu MZM PhDr. Eva Večerková, CSc. a Mgr. Jana Poláková, Ph.D. , vytvořily k výstavě také katalog obsahující texty a úryvky rozhovorů. Jana Poláková

www.mzm.cz


??????????

Z království rodinného loutkového divadla Český fenomén rodinného loutkového divadla první poloviny 20. století přibližuje od dubna výstava Apartmá princezen – Kouzelné království rodinného loutkového divadla, instalovaná v prostorách Státního zámku ve Valticích. Připravilo ji Moravské zemské muzeum ve spolupráci s Národním památkovým ústavem a Národním centrem divadla a tance. Výstava představuje hlavně průmyslovou výrobu tištěných stolních loutkových divadel, dekorací a loutek české provenience, z nichž nabízí publiku nejatraktivnější a výtvarně hodnotné předměty, uložené ve sbírkách Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea. Návštěvníci výstavy se setkají například s nejstaršími litografickými archy Dekorací českých umělců (vydávanými od roku 1913), zastoupena jsou tu významná stolní loutková divadla, například tzv. Alešovo divadlo od Františka Kysely, tzv. Alešovo zvětšené divadlo od Rudolfa Livory, Storchovo České loutkové divadlo od Víta Skály, ale i unikátní avantgardní „České loutkové divadlo“ od brněnského architekta Miroslava Koláře. Vedle toho výstava předkládá také výběr tradicionalistických průmyslově vyráběných loutek z produkce českých firem – od nejstarších tzv. alšovek (od roku 1912) modelovaných Karlem Kobrlem podle kreseb Mikoláše Alše, až po výrobky firem působících do konce čtyřicátých let 20. století. Výstava přibližuje též dobovou atmosféru českého loutkového divadla a loutkářství s vydatnou osvětou a připomíná repertoár zaměřený ponejvíce na dětského diváka. Kromě autentických předmětů mohou vážnější zájemci poznat některé významné soubory tištěných divadel a dekorací. Návštěvníci si mohou zahrát s kopiemi loutek v klasickém stolním divadle a vymalovat si obrázek loutky nebo kulisy.

www.mzm.cz

První čeští marionetáři začali působit pravděpodobně až v poslední třetině 18. století. V době národního obrození pak jejich počet neobyčejně vzrostl. Loutkářství se stalo živností, která přecházela z generace na generaci. Bylo hlavně zábavou lidových vrstev a nakonec se odpoutalo od oficiálního divadelního vývoje. Představovalo však zásadní proměnu původně mezinárodního rázu marionetového divadla v první osobitý český profesionální divadelní projev. Marionetové divadlo vytvořilo silnou tradici, na niž navazují všechny další vývojové podoby českého loutkového divadla. Nastupující amatérské loutkářství, které představuje důležitou kapitolu českého divadla první poloviny 20. století, přejalo ve svých počátcích scénografickou a zčásti i „dramaturgickou“ praxi kočovného divadla. Teprve posléze lze zaznamenat obšírnou změnu repertoáru spojenou s orientací na dětské publikum. V ochotnickém loutkovém divadle působilo mnoho vzdělaných kulturně zaměřených lidí, jejichž angažovanost dokonce pozvedla prestiž loutkového divadla mezi ostatními uměleckými obory. Tzv. rodinné loutkové divadlo první poloviny 20. století dokazuje všeobecnou oblibu průmyslově i amatérsky vyráběných stolních loutkových divadel a jejich

hojné užívání v domácnostech, posléze školách i spolcích. Na průmyslové loutkářské výrobě se podíleli výtvarníci zvučných jmen, což zvyšovalo prestiž loutkového divadla. Jejich práce působila inspirativně i v laickém prostředí. Přímým iniciátorem a vůdčí osobností amatérského loutkářského hnutí se stal Jindřich Veselý (1885– 1939). Jako vůbec první „manažerská instituce“ loutkářství vznikl z jeho podnětu v roce 1911 „Český svaz přátel loutkového divadla,“ který ve své době zásadně ovlivňoval dění v oboru. Kromě jiného usiloval o zavedení průmyslové výroby kvalitního stolního loutkového divadla a loutek pro rodinné využití, což podpořilo rozmach řady loutkářských podniků. K významnějším patřily firmy Antonín Münzberg, Modrý & Žanda (původně Alois Petrus) a firma Jana a Elišky Králových s pozdější ochrannou značkou JEKA. Boom sériové loutkářské produkce nastartovaly v roce 1912 unikátní tzv. Alšovy loutky neboli „alšovky“. Naše výstava chce prostřednictvím vybraných autentických dokumentů a kvalitního obrazového průvodního materiálu připomenout a případně i maličko oživit podivuhodný jev české kulturní historie zvaný rodinným loutkovým divadlem. Jaroslav Blecha

M revue

41


M výstavy

Na krála, matičko, na krála! Cyklus Za humny, prezentující v Moravském zemském muzeu živé projevy tradiční kultury na Moravě, pokračuje v letošním roce putovní výstavou Na krála, matičko, na krála!, kterou připravil Národní ústav lidové kultury ve Strážnici pod záštitou UNESCO, aby jejím prostřednictvím představil široké veřejnosti jeden z výrazných zvykoslovných fenoménů Slovácka - jízdu králů. Tento lidový obřad byl v roce 2011 zapsán do Reprezentativního seznamu nehmotného dědictví lidstva UNESCO. Výstava, otevřená od 25. března do 3. července v brněnském Paláci šlechtičen, přibližuje návštěvníkům jízdu králů v její pestrosti, starobylosti i v duchu tradičních hodnot, které stále dokáže předávat dnešnímu člověku. Výstava se snaží postihnout společný základ slavnosti, sdílený napříč Moravou i širším evropským územím. Zároveň vyzdvihuje odlišnosti, kterými se vyznačuje jízda králů v jednotlivých slováckých obcích, kde se udržela dodnes: v Hluku, Kunovicích, Skoronicích a Vlčnově. Prostřednictvím informačních a interaktivních panelů se návštěvníci dozvědí o původu tohoto starobylého letničního zvyku, jehož kořeny jsou obestřeny velkým tajemstvím

42

a který je specificky na Moravě spojován s legendami o prchajícím panovníkovi. Díky videozáznamům se návštěvníci výstavy mohou přenést do slavnostní atmosféry jednotlivých lokalit a na vlastní oči porovnat majestátní krásu královských družin. V dětském koutku jsou připraveny zábavné aktivity pro malé i velké. Kolekce vystavených trojrozměrných předmětů, souvisejících s jízdou králů, je doplněna také exponáty ze sbírek Etnografického ústavu Moravského zemského muzea. Zlata Potyková

Mozart v muzeu K 260. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta připravilo Moravské zemské muzeum výstavu Mozart v muzeu, která je od 27. dubna do 31. prosince otevřena v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu v Brně. Oddělení dějin hudby Uměnovědného muzea MZM zde představuje unikátní opisy a tisky Mozartových skladeb z doby umělcova života a krátce po jeho smrti, jež jsou dnes významným vodítkem pro rekonstrukci autentické podoby hudebního díla. Většina exponátů je zde vystavena vůbec poprvé. Jejich prostřednictvím výstava ukazuje, že právě díky sbírkám muzeí a hudebních archivů se nám tvorba Wolfganga Amadea Mozarta zachovala až do dnešních dnů. Návštěvníci se mohou seznámit s Mozartovými životními osudy a zejména s jeho rozsáhlou tvorbou v oblasti světské i duchovní hudby. Vystaveny jsou i opisy Mozartových oper ze zcela výjimečné sbírky hudebnin hraběte Heinricha Wilhelma Haugwitze (1770 – 1842) ze zámku Náměšť nad Oslavou. Kromě informací, týkajících se vzniku a zvláště šíření Mozartovy hudby prostorem i časem, jsou návštěvníkům k dispozici nahrávky známých i méně známých skladeb tohoto genia hudební kompozice. Při poslechu si mohou udělat pohodlí na

polštářích v prostoru koncipovaném do podoby sugestivní divadelní scény. Atmosféru výstavy dotvoří dobové hudební nástroje, nábytek a řada dalších exponátů. Malým návštěvníkům je k dispozici dětský koutek, kde si mohou vyzkoušet psaní notových zápisů jako písaři z osmnáctého století – husím brkem a inkoustem. Na fotografii je opis Mozartova Requiem z archivu kůru kostela sv. Václava v Mikulově, pořízený kolem roku 1800. Simona Šindlářová

Nápěvky mluvy Miloše Šejna Od loňského listopadu do začátku letošního ledna hostil Památník Leoše Janáčka výstavu dvou kolekcí výtvarných prací Miloše Šejna z roku 2014, v nichž umělec reagoval na Janáčkovy nápěvky mluvy. Miloš Šejn je předním představitelem vizuálního umění generace, vstupující na výtvarnou scénu v 70. letech minulého století. Jeho umělecký koncept je od mládí formován láskou a zájmem o přírodu, kterou zaznamenával kresbou, fotografií, ale i sběrem a popisem. Nyní se zaměřuje na kreativní možnosti, vycházející ze vztahů historické humanizované krajiny a celistvé přírody. (jz)

www.mzm.cz


My a naše muzeum na prahu třetího století Dvousté výročí založení Moravského zemského muzea (tehdy Františkova muzea) se kvapem blíží. Pro M revui je to příležitost alespoň ve stručnosti představit sbírky této paměťové instituce, připomenout osobnosti, které ovlivnily její vývoj a výrazně se zapsaly do historie jednotlivých oborů. Muzeum, to však nejsou jen pamětníci či slovutní vědci s patřičně dlouhou bibliografií. Součástí jeho organismu jsou také mladí lidé, kteří do muzea přišli poměrně nedávno, nebo teprve přicházejí. Zajímaly nás jejich názory na poslání muzea a na způsoby a zaměření jeho činnosti. „Jak vidíte poslání muzea na prahu třetího století jeho existence? Jakým směrem by měla být zaměřena jeho činnost v příštích letech? Na co z minulosti by mělo muzeum navázat, případně které cíle nahradit jinými? Jak se sami na profilaci muzea chcete podílet?“ Na to jsme se ptali čtyř příslušníků mladé generace v muzeu. Zde jsou jejich názory:

Ing. Mgr. Lucie Tuzová, Mendelianum Poslání muzea se výrazně nemění. Nadále musí být institucí otevřenou všem vrstvám společnosti a umět výsledky své práce srozumitelně prezentovat široké veřejnosti. Podceňovat by se neměl doprovodný program, protože návštěvník očekává něco víc než jenom prohlídku výstavy nebo expozice. Naštěstí Mendelianum představuje moderní formu muzea, jehož součástí jsou laboratoře a další interaktivní prvky, umožňující aktivní zapojení návštěvníků. Aby se Mendelianum dostalo do povědomí nejširší veřejnosti, je samozřejmě nutná neustálá propagace a prezentace. Mnoho si v tomto směru slibuji od spolupráce s jinými institucemi. Od letošního roku například začínáme spolupracovat s řadou měst po celém světě, do nichž Mendel zaslal před 150 lety svoji práci. Na našich webových stránkách bude odkaz na ona města a naopak na jejich stránkách bude zase odkaz na Mendelianum. To by mělo přilákat ještě více zahraničních návštěvníků.

www.mzm.cz

Pokud jde o další směřování, máme v Mendelianu na co navázat. Vždyť informace spojené s postavou Johanna Gregora Mendela nabízíme už padesát let. Teprve nedávno jsme však získali moderní Centrum Mendelianum v Biskupském dvoře, které si postupně získává popularitu. Nové možnosti se snažíme efektivně využít. I nadále budeme vydávat odborné články v periodiku Folia Mendeliana a jiných časopisech, organizovat Mendel Forum, Mendel Lecture a nejrůznější konference, v letních měsících pak nabízet Stezku Mendelovým Brnem a další doprovodné akce. Jinými slovy – můžeme úspěšně pokračovat v tom, co se osvědčilo. Moje profesní uplatnění v muzeu mi umožňuje další odborný růst. Toho si cením. Jako lektorka se musím stále vzdělávat. Genetika, nejdynamičtější věda současnosti, jde neustále kupředu a já chci být profesionálka, která zaujme návštěvníky a dokáže je motivovat k dalšímu studiu. To je energie, která mě žene dál. A pokud jde o překážky? Myslím, že bychom měli více naslouchat návštěvníkům a rozhodně snížit cenu vstupného na nějakou symbolickou částku. Lidé by

možná navštěvovali muzea častěji a přivedli by další zájemce. Za zkoušku by stálo zavést volný vstup třeba každou druhou středu.

Mgr. Zdeněk Tvrdý, Ústav Anthropos Posláním muzea je vytváření sbírek, jejich odborné zpracování a zpřístupnění veřejnosti. To platilo v době vzniku muzea a platí i dnes, ačkoli situace ve společnosti je značně odlišná. Za nejdůležitější pilíř naší činnosti považuji prezentaci muzea veřejnosti. Dnes je mnohem těžší přilákat návštěvníky a zaujmout hlavně ty nejmladší. Netroufám si odhadovat, jakým směrem by měla být orientována koncepce muzea v příštích letech. Obecně mohu říci, že by mělo usilovat minimálně o udržení současného stavu výzkumné, sbírkotvorné i prezentační činnosti. Ta je podle mého názoru na velmi vysoké úrovni, ale vždycky se najde prostor pro zlepšení. V současnosti je významným prvkem vědeckého bádání mezioborová spolupráce. V některých oblastech výzkumu nelze bez ní dosáhnout významných výsledků. Například v antropologii spolupracujeme s archeology a historiky při získávání znalostí o životě historických populací. Genetici nám na základě analýzy DNA z kosterních pozůstatků pomáhají rozluštit příbuzenské vztahy na pohřebištích a dokáží na základě haplotypů zmapovat původ konkrétních jedinců. Takových příkladů je více. V této mezioborové spolupráci je budoucnost našich muzejních výzkumů. Velmi pravděpodobným směrem, kterým se

M revue

43

L

M názor


M názor

muzea budou v budoucnu ubírat, je podle mne také prezentace sbírek na internetu. Moderní digitální technologie umožní představení jednotlivých předmětů i celých místností v trojrozměrném formátu. Bude to sice přínos k popularizaci muzea, ale může to způsobit i úbytek návštěvníků. O to větší energii bude třeba vyvinout při motivaci lidí k návštěvě muzea. Na které směry ze své minulosti by mělo muzeum navázat? Lidé byli odjakživa fascinováni vlastní historií. Snad proto naší nejnavštěvovanější expozicí je Pavilon Anthropos a značné popularitě se stále těší také výstavy s archeologickými tématy. Prezentace vlastních archeologických výzkumů, například v Dolních Věstonicích nebo ve Vedrovicích, patřila vždy k vrcholným okamžikům muzea. V těchto rozsáhlých výzkumech by se mělo pokračovat i nyní, ale je samozřejmě otázka, zda je to v dnešní době ještě možné. Zajímavým trendem v současné antropologii je 3D skenování kostí a jejich následná metrická a tvarová analýza. Byl bych rád, kdyby se podařilo vytvořit 3D skeny aspoň našich nejvzácnějších paleolitických nálezů. Dalším směrem bádání jsou různé izotopové analýzy, ale to jsou destruktivní metody, při kterých jsou z koster odebírány vzorky. Tady narážíme na dilema muzejníka: Je cennější posunout naše vědomosti o minulých generacích dál, nebo splnit především základní poslání muzea – uchovat unikátní materiál pro generace příští? Práce v muzeu mi přináší mnoho příležitostí pro odborný růst. Moravské zemské muzeum spravuje druhou nejrozsáhlejší sbírku lidských kosterních pozůstatků v republice. Chtěl bych navázat na práci například Jana Jelínka či Milana Stloukala, kteří pomohli vytvořit a odborně zpracovat rozsáhlé sbírky v MZM a v Národním muzeu. Velikým úspěchem by bylo, kdyby veškeré kosterní pozůstatky nalezené na našem území byly podrobeny aspoň základní antropologické analýze, ze které by mohly vycházet

44

další specializovanější výzkumy. Moravské zemské muzeum má jako jediná muzejní instituce na území Moravy specializované antropologické oddělení a má tak předpoklady k tomu, aby soustřeďovalo antropologické nálezy z různých období vývoje na našem území do sbírky jedinečné vědecké hodnoty.

Mgr. Marta Mrázová, Centrum kulturně-politických dějin 20. století Poslání muzea se ani po dvou staletích nemění. Proti minulosti je však dnes muzeum mnohem otevřenější – svědčí o tom oblíbenost muzejních nocí, různých besed, komentovaných prohlídek. Zároveň je muzeum interaktivnější, klade důraz na to, aby návštěvníci nebyli jen pasivními příjemci informací, ale aby se aktivně zapojili. V našem oddělení budeme usilovat o získávání dalších materiálů, které se vztahují zejména k období normalizace v Brně a na Moravě. Existuje ještě řada pamětníků a přímých účastníků dění, kteří se různými způsoby podíleli na činnosti protirežimní opozice a kteří mají i v dnešní době co říci k naší nedávné minulosti. Zároveň si myslím, že veřejnost stále málo ví o existenci našeho centra, proto bychom chtěli i v příštích letech pořádat besedy s představiteli opoziční kultury a dalšími zajímavými osobnostmi. Osvědčila se nám i spolupráce se středními školami, spolu s literárním oddělením pro ně připravujeme prohlídky našich stálých expozic Corpus litterarum a Normalizaci navzdory. Není úplně jednoduché získat si pozornost studentů, ale obvykle je zaujme, že před listopadem 1989 existovalo něco jako „podzemní univerzita“. Těší mne, když jim mohu rozšiřovat obzory. MZM má úctyhodnou tradici, v ohnisku jeho zájmu je však nejen dávná minulost, ale i naše nejnovější dějiny. Vidím v tom velký potenciál,

Ing. Mgr. Lucie Tuzová, Mendelianum

Mgr. Zdeněk Tvrdý, Ústav Anthropos

www.mzm.cz


??????????

hlavně pokud jde o práci s mládeží. Naše oddělení je v muzeu jedním z nejmladších, přesto máme již poměrně obsáhlou sbírku dokumentů. Řada našich fondů je dosud nezpracovaná a v tom nyní vidím svůj prvořadý úkol. V současné době mám na starosti fond anglické Vzdělávací nadace Jana Husa, která před listopadem 1989 podporovala činnost tzv. podzemní univerzity v Československu. Vzhledem k tomu, s jakými fondy pracuji, snažím se neustále doplňovat své znalosti především z oblasti kulturní historie druhé poloviny 20. století. Muzeum mi k tomu poskytuje zázemí pro práci s autentickými materiály a také možnost využívat odbornou knihovnu. Protože jsme „mladé“ oddělení, mám možnost podílet se na vytváření jeho sbírek a přípravě různých osvětových akcí téměř od samého začátku. Je to inspirativní práce.

Mgr. Marta Mrázová, Centrum kulturně-politických dějin 20. století

Mgr. Jakub Březina, Geologicko-paleontologické oddělení

www.mzm.cz

Mgr. Jakub Březina, Geologicko-paleontologické oddělení Jako nejdůležitější poslání muzea dnes vidím popularizaci vědy, a to s plným využitím sbírkových předmětů, nashromážděných minulými generacemi muzejních pracovníků. Za důležité považuji zaměřit se při tom na nálezy z moravského území v širším kontextu a také seznámit co nejširší veřejnost s tím, jak jsou pro nás některé vědecké obory důležité. Kvalitně vedená popularizace spolu s vědeckovýzkumnou činností může dále posílit prestiž muzea na mezinárodní úrovni a také usnadnit případné hledání sponzorů. Prezentační činnost muzea by měla být podle mého názoru nadále zaměřena na popularizaci vědeckých oborů formou výstav, přednášek, ale také modernizací stálých expozic. Vystavené exponáty by měly mít stručné dvojjazyčné popisky a v případě potřeby by měly být doplněny i kvalitními rekonstrukcemi,

vycházejícími z nejnovějších poznatků. Aby bylo možné názorně, poutavě a zábavně popularizovat, je třeba využít moderních technologií všude tam, kde je to možné. Výzkumná činnost muzea v jednotlivých oborech by měla být posílena spoluprací s vědeckými pracovníky z dalších institucí v ČR i v zahraničí a více spojována s tvorbou sbírek. V tomto směru bych vysoce oceňoval spolupráci se sběrateli. Muzeum by mělo být schopné vytipovat a ověřit terénním průzkumem nadějné lokality a případně zorganizovat vykopávky či terénní průzkum. Myslím, že muzeum by mělo modernizovat některé staré expozice tak, jak se to podařilo například v případě Pavilonu Anthropos, který je podle mého názoru stále na velmi vysoké úrovni. Pokud jde o výstavy, měla by být velká pozornost věnována prezentaci unikátních exponátů, jež nejsou běžně k vidění. K takovým patřila například výstava Messel on Tour, kterou muzeum uspořádalo v roce 2012. I nadále by mělo muzeum počítat s přednáškami pro veřejnost, které jsou výraznou přidanou hodnotou každé výstavy a přispívají k popularizaci vědecké práce. Zabývám se paleontologií a v tomto oboru se chci i nadále rozvíjet. Pokud to bude možné, rád bych se jednou podílel na modernizaci stálých expozic a na přípravách nových výstav. Vedle toho se chci věnovat i vědecké činnosti a spolupracovat s dalšími paleontology. Paleontologii se aktivně věnuji už od dětství a věřím, že v muzeu získám nejen nové zkušenosti, ale také mohu využít poznatky z dosavadní praxe. Srovnávám-li situaci našich muzeí se zahraničními institucemi, které jsem měl možnost poznat – jako hlavní překážku v realizaci sebelepších záměrů vidím hlavně nedostatečnou finanční podporu tuzemských muzeí. Bez dostatečné finanční podpory nemohou česká muzea držet krok se světovými muzejními institucemi na konkurenceschopné úrovni. Fotografie Jana Chmelíčka

M revue

45


??????????

Ondřej Sekora jakožto reportér, tentokrát z Tour de France roku 1927.

Holčička z Brna-Husovic si hraje u vraku trofejního, Němci používaného francouzského tanku Hotchkiss H35/39. Foto Jana Berana z května 1945, archiv historického oddělení MZM.

46

www.mzm.cz


Brněnský rodák Ondřej Sekora se vrátil domů Tvrdit, že se brněnský rodák Ondřej Sekora (narozen 25. září 1899 v Králově Poli, zemřel 4. července 1967 v Praze) téměř padesát let po smrti vrátil do rodného města, je sice poněkud nepřesné, ale přesto pravdivé. Nešlo o uložení tělesných pozůstatků, ale o přestěhování rozsáhlé Sekorovy pozůstalosti do sbírek Moravského zemského muzea, které se zavázalo chránit přijatý materiál jako rodinné stříbro domácí dětské literatury. Pojďte s námi sledovat cestu Sekorovy pozůstalosti do muzejních sbírek a do výstavních vitrín.

Pro takové dny žije každý muzejník Novinář, spisovatel, karikaturista, pohádkář, jedna z ústředních postav dějin domácího komiksu, nepřehlédnutelný fenomén české dětské literatury. To je nejstručnější charakteristika Ondřeje Sekory. S postavičkami jeho knih se setkal snad každý z nás. Vždyť Ferda Mravenec či Brouk Pytlík, kuře Napipi či lovec Animuk oslovili nejednu generaci čtenářů. Jeho kreslené postavičky patří k tomu nejcennějšímu z domácí dětské literatury a z takzvaného „sekvenčního umění,“ tedy již zmíněného komiksu. O to báječnější byla původní zpráva, že se Moravskému zemskému muzeum podařilo prostřednictvím redaktorky Albatrosu Stanislavy Zá-

www.mzm.cz

brodské oslovit dědičku Sekorovy pozůstalosti, ve Švédsku žijící MUDr. Janu Kolar. K domu číslo 189/27 v dejvické ulici U laboratoře, kde český výtvarník a autor dětských knih Ondřej Sekora žil před svou smrtí, jsme spolu s generálním ředitelem muzea Martinem Reissnerem dorazili 30. března 2015. Jako obdivovatel práce Ondřeje Sekory, který našel zalíbení v historii českého komiksu, vstupoval jsem do umělcovy pracovny s rozechvěním. Tady jsme konečně mohli vzít do rukou originály maleb, kreseb, skic, výstřižků, knih, ale i fotografií, dopisů a dokumentů, uložených po desítky let v nesčetných skříňkách, komodách, šuplících a slohách. Dílek po dílku jsme tak skládali ten jedinečný soubor materiálů, překvapeni udivující bohatostí, šíří a rozmanitostí materiálu, dosud skrytého v tomto pražském domě.

Už při prvním rozdělování a třídění dostávala konkrétnější podobu naše představa o mimořádnosti nového fondu, který naše muzeum mělo získat. Udivující byla nejen rozmanitost, ale také mimořádná obsahová kvalita zachovalého souboru pozůstalosti výjimečného spisovatele, výtvarníka, novináře, ale také entomologa či sportovce. S odstupem času musím říci, že to byl mimořádný den pro Moravské zemské muzeum. Pro takové dny žije každý muzejník. Je to událost, když se mu do rukou dostane srovnatelný „poklad“, který může přijmout a pracovat s ním. Týden na to jsme s doktorem Reissnerem vyrazili do Prahy podruhé. Tentokrát abychom pozůstalost převzali a převezli ji do připravených prostor muzejního depozitáře v Domě Jiřího Gruši, kde měl být nový fond zpracován a uložen a kde současně začala i příprava stálé výstavy, věnované tomu nejzajímavějšímu ze získané pozůstalosti. Doslova stovky kusů osobních dokladů, korespondence, soukromých i pracovních písemností, obrazového materiálu, kreseb a maleb, periodik, knih, alb, volných fotografií i osobních dokladů byly utříděny, evidovány a popisovány tak, aby již třetího srpna mohly být podepsány smlouvy o pře-

M revue

47

L

M příběh


M příběh

vzetí fondu z rukou dědičky a jeho svěření do správy Moravského zemského muzea. Další příběh již pak psaly pilné ruce kurátorů Oddělení dějin literatury.

Jiří Mitáček

Cesta pozůstalosti v muzejním soukolí Co zbyde po člověku, po umělci? Jistě, jeho dílo. To, které bylo publikováno. Ale v pozadí zůstávají nezveřejněné dokumenty tvorby i života. Svědectví duševních zápasů, hledání, pochyb. Snad by nebyl rád, kdyby viděl budoucí generace listovat soukromým zápisníkem nebo číst důvěrná vyznání. „Co já jsem protrpěl, probolel, to oni berou do ruky lhostejně, v bílých rukavicích, a rutinně třídí…!“ mohl by zvolat. Ale měl by pravdu jen částečnou. Třídíme sice věcně, ale s respektem a úctou. Muzejníkova práce dosud vyznává hodnoty v dobrém slova smyslu staromódní: trpělivost, pečlivost, systematičnost, uvážlivost, pokoru. Víme, že – řečeno pateticky, ale nešť – každý list papíru nese v sobě kousek umělcova srdce.

1. Materiál je zde! Třídění pozůstalostí a osobních fondů má přesná pravidla: písemnosti se po letmém pročtení rozdělí na osobní dokumenty (křestní a rodné listy, vysvědčení, průkazy organizací apod.), korespondenci přijatou a odeslanou (dopisy rodinné, rané listy, v nichž se svěřuje tápající mladík, dopisy jiných umělců zralému kolegovi, tužkou rychle črtané vzkazy šéfredaktora Lidových novin Arnošta Heinricha; listy z chvil radostných i temná svědectví z období válečného), případně korespondenci cizí (jak a proč se zde ocitla, musíme zjistit). To jsou velmi důvěrné chvilky a kurátor se chtě nechtě cítí nezdvořile: čte řádky, které rozhodně nebyly určeny cizím očím

48

(např. dojemné, bolestné dopisy týkající se deportace manželů Sekorových do nacistických táborů). Další jsou rukopisy: dělené opět na vlastní (několik variant, sledujících vznik knih, rozhlasové a televizní pořady), případně z jiného zdroje (adaptace Sekorových děl od jiných autorů), tisky (celá čísla periodik se Sekorovými příspěvky, knižní svazky), výstřižky (recenze vlastních děl, rozhovory, stejně jako články z rozmanitých oblastí, sloužící mu jako inspirační zdroje). Nechybí ani fotografie (rodinné snímky od přelomu století až do šedesátých let) a negativy, a nakonec varia a osobní předměty – v tomto případě např. gramofonové desky, poštovní známky, pamětní plakety či mince, pohár od hráčů ragby, plastové stínítko na oči, cestovní šachy nebo – samozřejmě – entomologická sbírka. Soupis čítá třiatřicet stran a bude přílohou k darovací smlouvě. Tak: smlouva je podepsána a celek zapsán v přírůstkové knize. Tím jsme zvládli takzvaný první stupeň evidence. Následuje stupeň druhý, znamenající ještě pečlivější pročtení, definitivní roztřídění a přesné popsání každého sbírkového předmětu na elektronickou kartu s datem přijetí a detailním popisem (à la: dopis, 3 číslované listy, popsány 2,5 strany, pero na papíře, modrý inkoust, vpisky jinou rukou červenou tužkou, levý horní roh posledního listu odtržen). Od této chvíle až do skonání světa má onen dopis své číslo, pod kterým bude uložen, posléze vyhledán, citován či publikován.

2. Práce prezentační Je kreativní a dává křídla. Veškerý materiál už známe a jsme natolik opovážliví, že se rozhodneme představit osobnost publiku. Proč opovážliví? Protože každá prezentace – jakkoli se snažíme být objektivní – je vlastně výkladem. Každý kurátor vidí autora jinak; jeho kolega by vybral jiné předměty a nasvítil ho tak z odlišného úhlu. Zodpovědnost je velká. Naše výstava bude pro leckoho prvním, určujícím setkáním s tématem.

Ondřeje Sekoru jsme se snažili představit tak, jak není znám, zahlédnout všechny jeho tváře: zprvu byl především novinářem, zejména sportovním, dále pak karikaturistou, knižním ilustrátorem, sportovcem a propagátorem ragby, jedním ze zakladatelů českého komiksu. Proslavený Ferda Mravenec má různé podoby: od novinové přes knižní, po rozhlasovou, gramofonovou a několik scénických. Veřejnost nezná autorův těžký osobní osud (neokázale a samozřejmě zachránil manželku a syna před koncentračním táborem). Stál u zrodu nakladatelství Albatros, patřil k prvním spolupracovníkům dětského vysílání Československé televize. Jezdil po školách a besedoval s dětmi. A věnoval se volné tvorbě. Proto se výstava jmenuje Lidské mraveniště Ondřeje Sekory: aby vzdala

www.mzm.cz


??????????

V říjnu 2015 byla otevřena výstava Lidské mraveniště Ondřeje Sekory, zachycující všechny tváře této mnohostranné osobnosti v dějinném kontextu. Foto Silvie Doleželová

Ateliérový portrét Ondřeje Sekory z konce 20. let.

hold člověku břitce komentujícímu neklidné dvacáté století, aby upozornila na nerovný boj vnímavého umělce a statečného člověka s krutostí a nevyzpytatelností doby.

přesně do svého rodiště Králova Pole, dnes jedné z brněnských čtvrtí, kde nyní sídlí naše oddělení a kde je instalována výstava.

4. Důsledky! 3. Práce publicistická Nastává zčásti před vernisáží a zčásti po ní. Nejprve je třeba sepsat tiskovou zprávu (novináři přijdou dopoledne v den vernisáže), bývá dobré připravit si několik vět pro přítomné rozhlasové a televizní publicisty, případně počítat s pozváním do studia. V Sekorově případě to byly veřejnoprávní televize i rozhlas, vysílání ORF pro Čechy a brněnské rádio Petrov. Tištěných periodik hojnost od seriózních po bulvární, od celoplošných po Královopolské listy: Ondřej Sekora se totiž shodou okolností vrátil

www.mzm.cz

Podařilo se. Výstava žije vlastním životem a potěšitelně vyvolala další reakce: již před zahájením se přihlásil umělcův prasynovec pan Zdeněk Farkas a díky němu na vernisáži mohl zaznít Sekorův hlas. Magnetofonový pás se záznamem besedy jsme pak získali jako další dar, spolu s obrazy, kresbami a tištěnými dokumenty. A do třetice: vzdálený příbuzný pan Vladimír Štefan nám nabídl Sekorův dřevěný vojenský kufr z 1. světové války, který léta ležel u něj na půdě. Otvírání nové pozůstalosti, to je okamžik okouzlení. Dychtivé na-

M revue

49


M příběh

hlédnutí do cizího světa, zvědavost na neznámé dokumenty, horečka z představ, jak je bude možno využít: pro výstavy, studie, či dokonce monografii, přinášející zcela nový pohled? Každý z nás je vděčný za týdny a měsíce strávené s inspirujícími, obohacujícími osobnostmi. Fádní obal může skýtat netušené poklady. Nekřičí navenek, ale trpělivě kryje duševní bohatství. Materiál Ondřeje Sekory tento potenciál má a zařadil se tak v Oddělení dějin literatury MZM po bok podobně výmluvných fondů, např. Adolfa Kroupy, Jana V. Pojera, Rudolfa Těsnohlídka, Oldřicha Mikuláška nebo Františka Halase.

Hana Kraflová

O mravenci Ferdovi, rodině Sekorově, o Švédsku a autorských právech Podpis smlouvy byl příležitostí k rozhovoru s dědičkou pozůstalosti paní MUDr. Janou Kolar (vzhledem k dlouholetému pobytu mimo české prostředí volí tuto variantu svého jména), žijící v jižním Švédsku v městečku Dals Långed, a s její zástupkyní ve věcech licenčních paní Stanislavou Zábrodskou, někdejší redaktorkou a vedoucí smluvního oddělení Albatrosu – firmy, kterou spisovatel pomáhal zakládat (tehdy Státní nakladatelství dětské knihy).

Jaký je váš vztah k Ondřeji Sekorovi? Kolar: Jsem jeho vzdálená příbuzná. Moje sestra Dagmar se vdala za syna pana Sekory, a protože neměli děti, stala jsem se jedinou dědičkou. Ondřeje Sekoru jsem znala osobně, ale setkávali jsme se velmi málo. Byly to poslední dva, tři roky jeho života, kdy už byl hodně nemocen. Více si pamatuji paní Sekorovou, to byla velmi milá paní. Nejkonkrétnější vzpomínky mám na rok 1968, to bydleli v Praze na Ořechovce. Spolu s manželem jsme tehdy dokončovali studium medicíny a měli jsme už tříletou dceru. A Sekorovi nám s ní pomáhali. Studovat a mít dítě, to bylo náročné organizačně i finančně, navíc dcera byla hodně nemocná, takže nemohla chodit do školky. A paní Sekorová se o ni často starala. Vzpomínám na ni ráda, byla to temperamentní, osobitá dáma, hodně energická a schopná zařídit, co si předsevzala. A taky dobře vařila. Navštěvovali jsme ji často, ještě než jsme odjeli do Švédska. Vzpomenete si na nějaký okamžik, situaci, rodinný zvyk – zkrátka, co se vám vybaví, když se řekne „rodina Sekorova“? Kolar: V devětašedesátém jsme se rozhodli odejít z Československa, ale dcera na poslední chvíli onemocněla a netroufli jsme si ji vzít do le-

Rodný a křestní list Ondřeje Sekory.

Po druhé světové válce absolvoval Sekora množství besed ve školách, kde vyprávěl o své práci a kreslil své postavičky.

50

www.mzm.cz


??????????

MUDr. Jana Kolar na vernisáži výstavy Lidské mraveniště Ondřeje Sekory. Foto: Silvie Doleželová

tadla. Zůstala tedy v Praze. Byli jsme mladí a představovali jsme si, že vše bude jednoduché: prostě za námi do Švédska přijede později. Jenže stát ji nechtěl pustit, slučování rodin se v té době nebralo vážně. Nakonec vše vyřešila paní Sekorová, podařilo se jí sehnat kontakty. Sestra Dáša se pak tajně v noci setkala s jedním policistou, ten pán si bezpochyby řekl o nějaké peníze, paní Sekorová je zaplatila a dcera mohla odjet. To byl pro naši rodinu zásadní zážitek s rodinou Sekorových: nezištná pomoc v téměř beznadějné situaci. Vzpomínala paní Sekorová někdy na společný rodinný život v minulosti, na třicátá, čtyřicátá léta? Kolar: Ne, tedy alespoň před námi ne. O jejich minulosti vím jen to, co jsem si přečetla. Než jsem pozůstalost odvezla, prohlížela jsem si fotografie, které jsem nikdy předtím neviděla… Přece jen náš příbuzenský svazek nebyl tak blízký, takže detaily z jejího života jsem neznala. Věděla jsem, že byla v Terezíně, ale ona sama o těchto zážitcích nemluvila. Příhody Ferdy Mravence jsou přeloženy do spousty jazyků: vyšly i ve švédštině? Kolar: To je zajímavé, nevyšly! Ve Švédsku je Ferda Mravenec zcela neznámý. Myslím, že jeden z prvních překladů byl do finštiny, kniha vyšla ve všech pobaltských republikách… Zábrodská: Ještě za Sekorova života se jednalo o uvedení v Kanadě, ale nakonec tam byly publikovány jen ukázky. To byl důsledek stavu, který vznikl v 50. letech, kdy autorská práva prodávala Dilia nebo Artia, a tedy rozhodnutí o výběru zemí bylo na těchto organizacích. My jsme samozřejmě jezdili a nabízeli, ale Ondřej Sekora byl pro zahraniční publikum poněkud „mnohomluvný“. Naši obchodní partneři

www.mzm.cz

si přáli mnohem méně textu, dávali přednost knihám, jako byl Čáp, Jakub a babí léto od Mileny Lukešové s obrázky Jana Kudláčka nebo tituly s ilustracemi Mirka Hanáka. Kolar: V polovině 80. let, když bylo naší dceři dvacet, Ferdu do švédštiny přeložila. Bohužel v té době byl problém s autorskými právy. Ondřej Sekora mladší jí poradil, aby se obrátila přímo na některé švédské nakladatelství, ale neuspěla. Zábrodská: Dilia tehdy prodala kompletní autorská práva, až později byla knižní práva vrácena rodině. Ale ta první smlouva byla hodně nevýhodná, navíc na dlouhou dobu (skončila až v únoru 2016) a také velmi volně formulována. Dědicové neměli možnost do užití díla zasáhnout. Proto vznikl třeba Ferda v keckách. Dodnes se onen německý animovaný televizní seriál vysílá a Sekorovi velmi těžce nesli, že do věci nemohli hovořit. Co se týče švédského překladu: v té době jsem za nakladatelství Albatros jednala například s německými partnery a pamatuji si, že o knihu příliš neměli zájem, preferovali televizní podobu. Až v roce 1992 se část práv vrátila dědicům, takže potom začaly vycházet reedice knih. Má švédská dětská literatura podobného hrdinu, jako je Ferda? Čestného, neohroženého, optimis-

tického, pracovitého, takříkajíc veskrze pozitivního? Kolar: Jistě, najdeme podobné. Tamní děti znají malého chlapce z románu Selmy Lagerlöfové Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem: spolu s tímto napraveným darebou poznávají svou zem a prožívají někdy nebezpečné, jindy veselé příhody, a učí se tak statečnosti a vztahu k ostatním. Samozřejmě typická pro Švédsko je Pippi Dlouhá punčocha (Långstrump), Astrid Lindgrenová je světově proslulá. Nejblíže postavičkám Ondřeje Sekory jsou Muminkové: finská, švédsky píšící autorka Tove Janssonová stejně jako Sekora vytvořila fiktivní svět malých svérázných hrdinů. A hlavní postava, srdnatý a chytrý Muminek, se Ferdovi hodně podobá. V pozůstalosti najdeme i svazek dokumentů k aktivitám Charty 77. Můžete přiblížit tuto souvislost? Zábrodská: Tyto dokumenty se týkají Ondřeje Sekory mladšího a jeho ženy, jejich velkým přítelem byl Jan Vladislav, jeden z prvních signatářů. V Albatrosu bylo lidí se spojením na Chartu více: režim se domníval, že ti, kdož připravují dětskou literaturu, nemají s politikou nic společného. Bylo to naopak. Kolar: Po našem odchodu byl kontakt s rodinou Sekorových velmi

M revue

51


M příběh

obtížný: občas jsme si telefonovali, což bylo hodně drahé, do dopisu si netroufali nic psát, takže podobné informace jsme logicky neměli. Osobně jsem se s Dášou viděla jen několikrát, zpočátku kvůli mé emigraci nesměla ona ani její manžel cestovat a mne sem samozřejmě československé úřady také nepustily. Každopádně intenzívní spojení byla přetrhána a dnes zní nepředstavitelně, že tato situace trvala dvacet let.

Sekorův vyhazov z Národního svazu novinářů podepsal 4. března 1942 tehdejší předseda organizace Vladimír Krychtálek, přední český aktivistický novinář ve službách říše.

Průkaz člena Sdružení vězněných novinářů, které se po válce ustavilo při Svazu českých novinářů.

Dnešní doba je hodně náročná a tvrdá. A někteří říkají: proč bychom učili své děti citlivosti a empatii? Především musejí „mít lokty“. Je v takovém světě místo pro charakterního, kamarádského Ferdu? Kolar: Určité mravní zásady jsou důležité, je třeba snažit se podle nich žít a pak jim učit také své děti. Někdy si říkám, zda mé, snad naivní názory jsou dány věkem, nebo jestli se svět opravdu tak moc změnil, že už se příliš nehovoří ani o morálních, ani o náboženských pravidlech… Nemyslím si, že je nutno vyznávat konkrétní náboženství, stačí základní etika. Ale máte pravdu: je to nemoderní a tento přístup vidíme všude kolem sebe. Zábrodská: Ondřeji Sekorovi svého času vytýkali, že se příliš přizpůsobuje poměrům, že přepracoval v knihách skauty na pionýry… Ale to vůbec nebylo podstatné. Ferda má vlastnosti, které jsou platné v kterékoli době. Napsal ho před válkou a zásady, které prostřednictvím této postavičky vyslovil, platí dodnes. Máme dnes v české literatuře podobného autora? Zábrodská: Určitě. Jednak jsou tu starší, kteří stále mají potenciál oslovit mladé čtenáře, samozřejmě píší i mladí, ale mně osobně u nich chybí vedení dobrých redaktorů. Postrádám tu takovou Dagmar Sekorovou, která by se na ně třeba i velmi přísně podívala a usměrnila by je. Protože při psaní je potřeba i ostrá tužka, která škrtá. Ptala se

Hana Kraflová

52

Sekora – žurnalista Byl příslušníkem ztracené generace, vzešlé z první světové války, k odvodu šel rovnou ze školních lavic. Novinářské povolání se pro něj stalo východiskem z pocitu neukotvenosti v situaci, kdy hledal definitivní životní cestu. Studoval sice práva, ale současně pilně kreslil, to již od dětství, a zajímal ho sport. V Lidových novinách nastoupil roku 1921 a za dva roky v dopisu příteli napsal: „Práce mám dost, ale těší mne. Ještě jsem si ani jednou nenaříkal, že bych si měl něco jiného vybrat. Jsem úplně spokojen, studovat jsem přestal a věnuji se úplně žurnalistice.“ Kromě práce kreslíře a karikaturisty také psal. Jako každý začátečník dostal zpočátku za úkol soudní rubriku, posléze přispíval i na dětskou stránku a jeho zájem o sportovní dění ho podvakrát přivedl na několikaměsíční stáž do Francie. V letech 1923–1924 referoval především o pařížské olympiádě a v letech 1927–1928 svému listu posílal reportáže z Tour de France. Ilustroval knihy svých redakčních kolegů: „Dobrodružství tří Billů“ Bedřicha Golombka a Těsnohlídkovy sokolské „Zlaté dni“ (obé 1926). Záhy začal spolupracovat s dalšími periodiky: ve 20. letech s brněnskými časopisy Sport a Salon, v pražském Pestrém týdnu roku 1927 vyšla první příhoda zatím bezejmenného mravence. Postupně dostával další redakční úkoly: byl autorem sloupků a fejetonů, Malá kronika (1929–1941) trefně referovala o událostech uplynulého týdne. V roce 1928 přesídlil do pražské redakce Lidových novin a pobytu v hlavním městě využil též ke studiu: absolvoval dva ročníky školení u profesora Arnošta Hofbauera na Uměleckoprůmyslové škole. Ve 30. letech pokračoval ve spolupráci s Pestrým týdnem a kreslil pro časopis Simplicus, který roku 1934 vycházel za spolupráce německých emigrantů a českých přispěvatelů. Ať už šlo o komiksové příhody pro děti či dospělé, o kreslené vtipy

www.mzm.cz


??????????

nebo textové příspěvky, Sekora reagoval na aktuální situaci. Zpočátku na běžné či humorné starosti všedního dne, postupně stále častěji na okolnosti vážnější, například vzestup autoritativních režimů v Evropě. Ve 30. letech jeho celostránkové kreslené komentáře pro Lidové noviny nesly hravé titulky, ale pod charakteristickou nadsázkou (často šlo o humor značně černý) varovaly. Norimberské zákony znamenaly pro něj nejprve výpověď z Lidových novin (1941) a za rok vyloučení z Národního svazu novinářů. K žurnalistické práci se vrátil hned po osvobození, spoluzaložil satirický časopis Dikobraz a prvních několik týdnů ho vedl, stal se též redaktorem odborářského deníku Práce. V jeho kreslené publicistice je nyní zřejmá dvojí tendence: kromě samozřejmé úlevy z konce války a okupace je to vůle k zásadnímu novému začátku, nadšení, v té chvíli ještě prosté pochyb. Spolupracuje s dětským časopisem Mateřídouška (a s jeho prvním šéfredaktorem Františkem Hrubínem) a s periodikem reflektujícím především dětskou literaturu Štěpnice, na přelomu desetiletí je to Zlatý máj, v 50. letech časopisy Květy, Literární noviny, Pionýr, Ohníček a také brněnský Host do domu. Na profesní cestu vykročil Ondřej Sekora v samostatné, hrdé republice, jako zaměstnanec prestižního prohradního deníku, a vypracoval se v respektovanou osobnost svého oboru. Zažil omezení druhé republiky a posléze zánik svobodné žurnalistiky za nacistické okupace. První roky poválečné byly přípravou k nové státní kontrole médií. Sledovat jeho novinářskou kariéru znamená tedy dozvědět se mnoho nejen o jeho osobnosti, ale též o historii českých periodik 20. století. -hk-

Účastníci vernisáže výstavy Lidské mraveniště Ondřeje Sekory. Foto: Silvie Doleželová

Zábava vždy musí být spojena s poučením: takové bylo motto Ondřeje Sekory (slyšíme je i na nahrávce školní besedy ze 60. let).

www.mzm.cz

M revue

53


L

My a svět

Novopazarski sandžak. Pastevectvím formovaná krajina podél obou stran srbské a černohorské hranice.

Na Balkán po stopách Viktora Dvořáka Větě „tam jsme byli s Jeřábkem…“ dobře rozumí každý absolvent brněnské etnologické katedry. Odkazuje na téměř pětapadesátiletou tradici poznávacích cest brněnských etnologů – nejprve studentů (od roku 1962) a později absolventů (od 80. let 20. století) – jejímž inspirátorem byl profesor filozofické fakulty MU Richard Jeřábek (1936-2006). Volbu balkánských zemí jako základní destinace ovlivnily racionální důvody i náhody – především jsme chtěli kontakt se skutečnou lidovou kulturou a ne s kulisami, které turistické kanceláře jako náhražku nabízejí. Chtěli jsme vstřebávat atmosféru, v přímém kontaktu s lidmi nic neztratit v překladu. Poznat, jak skutečně žijí lidé, živící se především obděláváním půdy a pastevectvím. Balkán je geograficky blízko, v některých kulturních aspektech však daleko. Seznámení s Milošem Lukovićem z bělehradské akademie věd pak dalo prvním nápadům racionální rámec a vědecky odůvodněný plán procestovat Balkán systematicky region po regionu.

Dvořákův cestopis – naše povinná četba Po stopách Viktora Dvořáka – tak by se mohla nazvat loňská cesta brněnských etnologů. Sociální geo-

54

graf Viktor Dvořák na přelomu 19. a 20. století několikrát procestoval hranici mezi Černou Horou a Albánií, což tehdy znamenalo hranici mezi Černou Horou a Osmanskou říší, a svůj cestopis doplnil vlastními fotografiemi. Byla to jakási „povinná“ četba před naší cestou. Zamí-

řili jsme tedy do regionů na pomezí tří států, Srbska, Černé Hory a Albánie, přičemž tematicky jsme sledovali to, co i na minulých cestách: Zemědělství a obchod jako prazákladní formy obživy a krajinu, která formuje člověka a kterou naopak formuje (obdělává a využívá) člověk. Kde Viktor Dvořák zachytil svým fotoaparátem fungující katun (tedy salaš) se stovkami ovcí, např. pod vrcholky Komovi, našli jsme už jenom několik nízkých kamenných ohrad a tlejících desek. Jiné Dvořákem popisované katuny byly přeměny v ubytovací zařízení pro turisty. Nehledali jsme však realitu ze začátku 20. století, ale lidovou kulturu současnosti.

Na statku u musulmanů Novopazarský sandžak je území podél hranice mezi Srbskem a Černou Ho-

www.mzm.cz


pohřbívání. Islám povoluje pouze uložení zemřelého do země. Předkům je vykazována patřičná úcta. Jejich hřbitovy se však našim standardům poněkud vymykají. Místa k pohřbům jsou často součástí obytných celků. V málo osídlených oblastech je navíc možné vidět podél cest a silnic, uprostřed malých hájků i mimo vegetaci, samostatné pomníky. Nepřipomínají žádné tragické události, jak bychom soudili podle našich zvyklostí. To si jen dotyčný nebožtík přál být pohřbený právě tímto způsobem. Náhrobky jsou kamenné, nápisy psané arabským písmem, latinkou i cyrilicí. Velmi sporadicky se vyskytovaly fotografie zemřelého. Také vymezení hrobu vůči okolní zeleni není obvyklé. Ohraničené byly jen hřbitovy. Pomníky mají nejčastěji tvar připomínající mešitu, zdobí je stylizovaný půlměsíc nebo turban. Ve vzhledu hřbitovů a jejich začlenění do běžného života je možné vycítit jisté smíření se smrtí, pochopení její nevyhnutelnosti a začlenění do nadčasového pojetí lidského života.

rou a historické označení této územněsprávní jednotky z doby tureckého panství je stále běžně používáno. Nádherná příroda tam neztrácí lidské měřítko a staletým pastevectvím je přetvářena v kulturní krajinu neuvěřitelné jímavosti. Jednotlivé hospodářské dvory jsou ohrazené a sestávají z volně seskupených hospodářských budov (kůlny, stáje, stodola, polozahloubený sklep) a obytného domu, na němž nechybí satelitní anténa. K hospodářství přináleží pastviny pro ovce i pro hovězí dobytek. Pozvání od Esadina Gorčeviće na občerstvení a kávu pro celou naši cestovatelskou skupinu přišlo hned po pozdravu a první otázce. Jeho rodina by mohla sloužit jako prototyp současného způsobu obživy na srbském venkově: Se svou ženou, dcerou a třemi syny hospodaří na rodinném statku, který kromě pastvin obnáší také přes sto hektarů lesa. Další dva synové pracují ve

www.mzm.cz

Švýcarsku a rodině přilepšují zasílanými penězi. Esadin vypráví o svém životě a práci a samozřejmě i o vztazích s křesťanskými sousedy, v nichž nevidí žádný problém. Jazyková bariéra už po tolika letech našich cest do Srbska není překážkou a navíc kolega Miloš ochotně překládá tam, kde nestačíme. Beseda při silné kávě je pro nás autentickým poučením a pro „domačina“ vítaným setkáním se světem i odpočinkem od těžké fyzické práce.

Na musulmanském hřbitově Obyvatelé horských oblastí Srbska, Černé Hory a Bosny a Hercegoviny se v poměrně vysokém počtu hlásili k islámu. Jeden ze zajímavých kulturních projevů představuje jejich kult

Kula Kula je obytná věž postavená z kamene. V prostředí, kde krevní msta vybíjela celé rody, bylo nutné rodinu chránit v opevněných stavbách jednoduchého čtvercového půdorysu s několika patry, z nichž přízemní nebývalo obydleno. Gusinje, město při hranicích Srbska a Albánie, je dnes ospalé provinční městečko se všemi zápory, které k tomu patří. Dříve to však bylo čilé obchodní středisko, kde se dobře uživilo dvanáct hostinců. Bývalou slávu a bohatství plynoucí z obchodního ruchu připomínají právě kuly. Ve městě jsme jich napočítali přes dvacet; dnes jsou bohužel z velké části neobydlené nebo obydlené nízkopříjmovými skupinami obyvatel a jejich stav je současně zprávou o stavu památkové péče. Ti, kdo na to mají, si ale stavějí paláce, v nichž nezapřou inspiraci původními auto-

M revue

55

L

Pod čarou


??????????

56

www.mzm.cz


??????????

www.mzm.cz

Katuny (salaše) pod vrcholky Komovi na hranicích Srbska, Černé Hory a Albánie, ve výšce kolem 1500 metrů nad mořem. Některé ještě slouží svému účelu, některé jsou opuštěné, v jednom jsme zastihli vysokoM revue školského studenta, který se tady, blízko Bohu a daleko od lidí, učil na zkoušky.

57


My a svět??????????

chtonními kulami a orientální zdobností. V sousedním městě Plavu jsme měli možnost prohlédnout si i vnitřní zařízení takového opevněného obydlí. Kula Radžbegoviča, tedy sídlo rodiny Radžbegovićovy, je v současné době přeměněna na muzeum. Ochotným průvodcem je poslední potomek tohoto dříve slavného a bohatého rodu; sám bydlí v neutrálně vyhlížejícím cihlovém domě hned vedle. V kule, která je nyní majetkem státu, realizuje svou poněkud neutříděnou a širokospektrální sběratelskou vášeň, s návštěvníky se dělí o své vzpomínky na život v opevněném domě a zasvěceně objasňuje všechny provozní detaily.

V Cetinji Cetinje je bývalé hlavní město hrdé a bojovné Černé Hory. Nostalgická atmosféra někdejšího politického centra a sídla diplomatických úřadů se dnes mísí s optimistickou a uvol-

58

něnou atmosférou, kterou městu dávají studenti uměleckých škol. Ubytování v dvouhvědičkovém penzionu Stara kuča bylo pak zejména pro muzejníky vítanou přidanou hodnotou. Se sídlem středostavovské rodiny přímo v centru města si totiž dědička a současná majitelka tak trochu nevěděla rady; ale spolu se synem realizovala radu kamarádky a dům přeměnila na penzion. Není to na zbohatnutí, jak sama říkala, ale dům, v němž její rodina sídlila přes dvě staletí a ke kterému má vztah, díky příjmům z ubytování turistů může nadále držet ve svém vlastnictví a financovat i nezbytné opravy. Veškeré vnitřní zařízení domu zůstalo v nezměněné podobě v půvabné a přívětivé směsici starého s novým - od nábytku po technické detaily, včetně rodinných fotografií nebo předmětů užitého řemesla, z nichž mnohé byly kvalitními muzejními kousky. V přilehlé zahradě se starými ovocnými stromy jsme pak mohli při večerním posezení utřídit své cestovatelské zážitky.

Skadar, Albánie. Romská osada v těsném sousedství moderních hotelových komplexů.

V romské osadě Neplánovanou návštěvou romské osady byl překročen nejen cestovatelský plán, ale i sociální a etnické hranice. Romové jsou přibližně šest set let součástí albánské populace. V současných městských aglomeracích jako je město Skadar jsou romská obydlí soustředěná často poměrně blízko centra nebo obytných částí. Jedno dopoledne jsem osadu, která celkovým vzhledem připomínala podobná místa v jiných evropských zemích, navštívila. Díky základní znalosti romštiny na obou stranách jsem se dozvěděla to nejdůležitější o obyvatelích. Na místě žila jedna velkorodina o asi 50 členech. V domech se zdržovali především staří lidé, ženy a děti. Muži se

www.mzm.cz


??????????

živili hlavně sběrem odpadu a drobným obchodováním, ostatní zdůrazňovali, že ani nežebrají, ani nekradou. Všichni obyvatelé se hlásili k islámu, ženy však nechodily zahalené, a také láhev vína jako dar přijali místní bez problémů. Rysy tradičního romského oděvu bylo možné zahlédnout jen na nejstarší ženě. Ostatní dodržovaly pouze nošení sukní a dlouhých vlasů. Na možnost pobývat mezi skupinou a pozorovat jejich každodenní život jsem neměla dostatek času, přesto se mi díky jejich přátelskému přístupu (a desetieurové bankovce) podařilo pořídit několik zajímavých dokumentačních fotografií.

Skadar, Albánie. Obyvatelé romské osady.

www.mzm.cz

U potomků českých emigrantů Vesnice Ivanovo Selo se nachází cca 20 kilometrů severně od chorvatského Daruvaru. V roce 2011 zde žilo necelých 300 osob, z nichž se přibližně tři čtvrtiny hlásily ke svému českému původu. Ivanovo Selo bylo založeno v roce 1826 jako první ryze česká vesnice na území Chorvatska. Vesnice je někdy označována pojmenováním Pémie, což je odvozeno od původní vlasti obyvatel – Bohémie. V roce 1934 zde byla založena Česká beseda, která má v současnosti kolem stovky členů. Působí při ní taneční skupina, každoročně se pořádají dožínkové slavnosti a festival, jehož součástí jsou například předvádění

mlácení obilí tradičním způsobem nebo ochutnávky tradičního jídla. V roce 1979 místní založili skanzen, jehož základ tvoří statek se stodolou, chlévy a studnou. V současnosti v něm působí Etnografické muzeum. Obytná část je vybavena dobovým zařízením, které poskytli místní obyvatelé. Ve stodole pak najdeme zemědělské stroje a náčiní. Vesnice čelila během občanské války v roce 1991 dělostřeleckým a letadlovým útokům, které si vyžádaly také lidské oběti. Jejich památce je věnován pomník u hlavní silnice.

Na svatbě v Selenči V roce 1718 uzavřelo Rakousko s Osmanskou říší mír, který znamenal

M revue

59


??????????

60

www.mzm.cz


??????????

Novopazarski sandžak, Srbsko. Kámen, nepálená cihla, dřevo, sláma – osvědčené materiály a staletími prověřené stavební techniky.

www.mzm.cz

M revue

61


My a svět??????????

vystěhování dosavadního obyvatelstva a nové osídlení dnešní autonomní oblasti Vojvodina na severu Srbska. Podle nových přistěhovalců dostala svůj název také obec Selenča. První Slováci se tu usadili v roce 1758 a až do současnosti tvoří téměř 90 procent místních obyvatel. Zastávka v této specifické obci byla v programu cesty, ale zcela neplánovaně jsme dostali možnost dokumentovat místní svatbu a průvod do zdejšího katolického kostela. Podle počtu zúčastněných se dalo odhadnout, že událost není záležitost pouze rodinná, ale komunitní. V čele prů-

vodu šel ženich s nevěstou, za ním potom svědkové, děti, družičky s partnery a další hosté. Svědkové nesli na tyčích přivázané mohutné střapce z bílého a fialového krepového papíru, kterým během chůze mávali. Po druhé straně silnice se pak scházeli další účastníci. Nejstarší ženy byly oblečené ve zjednodušené variantě kroje. Svatba v Se-

lenči se stala výjimečným zážitkem pro všechny účastníky naší poznávací výpravy po Balkánu.

Helena Beránková, Jana Poláková foto autorky

Gusinje, Srbsko. Tradiční, ale již neobydlená kula, a v pozadí nová architektura, které chybí všechno kromě sebevědomí.

Svatební průvod v Selenči, Srbsko. Téměř shodně oblečené družičky a mládenci.

62

www.mzm.cz


Kterak dítky k návštěvě muzea přiměti a v pozornosti udržeti Muzejní výstavy a programy navštěvuje méně školních skupin a rodin než před téměř pětadvaceti lety, kdy Dětské muzeum MZM vzniklo a kdy jeho koncept pořadů pro děti byl v českém prostředí ojedinělý. Zájem o návštěvu muzea však mezi dětmi zdaleka neopadá. Poptávka po programech pro děti předškolního věku se dokonce zvyšuje. V době lákavé nabídky zábavních parků s nejmodernějšími informačními technologiemi je ovšem mnohem obtížnější dětského návštěvníka do bran muzeí přilákat a zaujmout ho prezentací historických, přírodovědných či uměnovědných témat. Navíc učitelé si dnes pečlivě vybírají takové programy a výstavy, jejichž obsah přímo navazuje na školní učivo. Proto se snažíme, aby pro děti slovo muzeum, spojované s pojmem vzdělávání, bylo vždy také ekvivalentem pojmu zážitek. Jen tak můžeme děti adaptovat na svět muzea a vychovat si z nich budoucí generaci stálých návštěvníků. Naštěstí jsou nám v tom dobrými partnery jak učitelé, tak současná generace rodičů, která pro své děti vyhledává poznávací volnočasové aktivity. A také samozřejmě senioři, jejichž zprostředkovatelská role při předávání informací o dávné minulosti těm nejmladším je nedocenitelná.

Vrozená zvídavost každého z nás způsobuje, že získávat nové poznatky je vlastně vzrušující a zábavné. Otázkou však je, co dnes mohou muzea při zvyšujících se nárocích nabídnout a jakým způsobem mohou veřejnost zaujmout. Dnes víme, že při tvorbě koncepce výstav či programů je nejprve nutné zohlednit specifické potřeby a přání

www.mzm.cz

návštěvníka. Ať už se jedná o dítě, handicapovaného návštěvníka, seniora či o tzv. „širokou veřejnost.“ Každého jednotlivce by mělo ve výstavě oslovit a upoutat něco konkrétního. Předškolní dítě ocení koutek, kde bude mít k dispozici hry (kostky, skládačky, omalovánky) související s tématem výstavy. Školáka by mohly

zajímat repliky a didaktické pomůcky na dosah a také moderní komunikační prostředky, k jakým patřila třeba tematická počítačová hra v naší výstavě „Dobrodružná Afrika očima cestovatelů.“ Nebo skládání hlavolamu a indiánské mýty na interaktivní tabuli v naší současné výstavě „Země na obzoru – objevujeme Ameriku“. Nevidomého návštěvníka na téže výstavě mohou oslovit taktilní předměty opatřené Braillovým písmem.

Zapojit všechny smysly Motivaci k návštěvě muzea a udržení zájmu a pozornosti návštěvníků pomáhá podnětná interaktivní prezentace stimulující více vjemů kromě zraku i hmat, sluch nebo čich. Vznešeně by se to dalo s odkazem na Komenského popsat jako proces poznávání, při kterém se snáze utváří nejen mysl, ale i srdce člověka. A že měl tento moudrý muž pravdu, o tom se přesvědčujeme během vzdělávacích programů takřka denně. Předávání kulturní histo-

M revue

63

L

Na moravském písečku


Na moravském písečku?????????? ??????????

rie, lidské zkušenosti a paměti, která je obsažena v muzejních sbírkách, nemusí být nudné a neosobní. Snažíme se mnohdy komplikovaný obsah výstavy zprostředkovat zábavnou, hravou, ale hlavně lépe srozumitelnou formou. Proto se vyhýbáme podávání jednostranného výkladu a prezentaci už hotových pravd. V praxi jsme si ověřili využívání metody řízené diskuse, metody badatelské, zkušenostní, zážítkové, využívání skupinové práce. Zatímco výuka ve škole je často zaměřena především na prezentaci faktů a definic určených k zapamatování, muzeum nabízí názornost. Proces učení je zde možné usnadnit řadou aktivit. Například pozorováním exponátů, které je doplněno praktickou činností - manipulaci s předmětem. Ve výstavě „Svět tajemných Baltů“ si například

64

zájemci mohli zapůjčit muzejní kufřík s replikami sbírkových předmětů, které představovaly základní téma výstavy. Úkolem návštěvníků bylo zkoumání, určování a přiřazování předmětů – periodizace pravěkých epoch a orientace na časové ose. Vyzkoušet si práci archeologa (hledání, odkrytí, očištění artefaktů a provedení záznamu do identifikační karty), to byla další aktivita, díky níž si návštěvníci mohli nejen osvojit vědomosti o životě pravěkého člověka, ale rovněž se seznámit s činností archeologů. Formou objektového učení se pak mohli seznámit i s baltskou faunou. Na dosah bylo k dispozici paroží a srst severských zvířat – sobů, losů, jelena Wapiti atd. Podobně i ve výstavě „Dobrodružná Afrika očima cestovatelů“ bylo k dispozici množství interaktivních předmětů a replik na

dosah, například tradiční africké hudební nástroje, plody afrických rostlin, přírodniny (lebka žirafy, lebka paviána, pštrosí vejce, peří papouška žako), africké masky a řada užitkových předmětů. Chuťové receptory zaujala ochutnávka prášku z dužiny plodů baobabu, na čichové buňky útočil opravdový sloní trus umístěný v dioramatu, kde sluchu lahodily zvuky pralesních živočichů. Veškeré předměty na dosah byly využívány i jako taktilní pomůcky při opakovaných návštěvách nevidomých nebo jinak zrakově postižených klientů.

Divadelní hra Kolumbova cesta v podání studentů Gymnázia P. Křížkovského s uměleckou profilací na vernisáži výstavy Země na obzoru – objevujeme Ameriku (2015).

www.mzm.cz


??????????

Děti při ochutnávce dužiny plodů baobabu na výstavě Dobrodružná Afrika očima cestovatelů, přibližující tradiční kultury Afriky a historii čs. cestovatelství (2013).

Náš poslední výstavní projekt „Země na obzoru-objevujeme Ameriku“ přenese děti na palubě lodi Kryštofa Kolumba „Santa Maria“ do období zámořských objevů. Přímo na lodi lze vyzkoušet čichem či hmatem plodiny a koření typické pro americký kontinent a díky poutavým animacím si zase prohlédnout některá mayská města, rekonstrukce staveb v původním vzhledu a barvě a dozvědět se, jak to ve skutečnosti bylo s bájnou říší El Dorado. Při procesu učení je vždy naší snahou motivovat žáky i studenty k zamyšlení nad výpravami objevitelů Nového světa, jejichž dobyvatelské mise provázelo ničení svébytných kulturních tradic domorodců, násilná evangelizace indiánů a nenasytná honba za

www.mzm.cz

bohatstvím. Výstava je rozdělena do několika podtémat - umění, náboženství-mytologie, architektura a astronomie. Ke každému z těchto fenoménů je ve výstavě připravena řada aktivit na pracovní ploše v podobě hada, symbolizujícího významného boha Quetzalcóatla.

Na příběh se nezapomíná Zpestřením návštěvy muzea je představení tématu jako příběhu. Vybrané objekty ve výstavě vypovídají o určitém ději – vyprávějí. A pokud jsou tyto objekty k dispozici na dosah v podobě replik či modelů, může se návštěvník vnitřně ztotožnit s konkrétní postavou, co nejvíce se přiblížit životu v určité době. Ve výstavě „Domov za Velké války“ bylo například součástí výukového programu čtení emotivně působivých úryvků dopisů vojáků z fronty rodinám nebo dopisů dětí, které

psaly rodičům z venkova. Výpravu do muzea u dětí a mládeže dále obohacují činnosti výtvarné, hudební či dramatické. Ve výstavě „Mykény a střední Evropa“ se žáci a studenti například seznámili s nejproslulejšími řeckými mýty prostřednictvím zážitkové pedagogiky. Život olympských bohů a hrdinů z řecké mytologie si účastníci programu přiblížili metodou dramatické výchovy, pomocí loutek, masek a převleků. Ve výstavě „Cyril a Metoděj – život, doba, dílo“ jsme zase uplatnili animaci v podobě oživlého sousoší obou věrozvěstů, v živých obrazech žáci pantomimicky ztvárňovali křest českého knížete Bořivoje a kněžny Ludmily z rukou Metoděje. Mezi oblíbené aktivity patří také převleky do dobových oděvů. Ve výstavě Dobrodružná Afrika očima cestovatelů to byl například cestovní klobouk podobný tomu, který nosil cestovatel Emil Holub nebo tradiční africká pokrývka hlavy kufi, kterou nosí muži v západní Africe.

M revue

65


??????????

Spojovat poznání se zážitky V práci s dětmi se osvědčuje zakomponovat do výstavy pomocný písemný a obrázkový didaktický materiál - pracovní list, hravý list, kvíz či průvodce tématem. Jde o tištěný materiál, do kterého si může návštěvník zapisovat a kreslit svoje poznatky z výstavy nebo se z něj dozví různé zajímavosti o tématu navíc. A po návratu domů mu poslouží jako vzpomínka na příjemně strávené chvíle v muzeu. Odbornou, vědecko-badatelskou práci v muzeu se snažíme dětem rovněž představit popularizační formou, především pravidelně organizovanými prohlídkami jinak veřejnosti nepřístupných depozitářů. Během prázdninových programů si děti mohou v terénu na vlastní kůži vyzkoušet aktivity spojené s prací archeologa (návštěva skutečné archeologické lokality – hledání střepů), geologa, či mineraloga (sbírání a určování minerálů, zkamenělin), botanika a entomologa (sběry a určování hmyzu a rostlin). To všechno přispívá k spojení vzdělávání se zážitkem, k vytváření vazeb muzea s mladými návštěvníky. Je to šance, že muzeum zůstane i v budoucnu vyhledávaným pramenem poznání a pochopení „toho, co bylo.“ A záruka, že ani v příštích letech se místo, které antičtí učenci nazývali museion – sídlo múz, nepromění v mrtvé sály s exponáty, na které usedá prach.

Sylva Brychtová Foto: Jan Cága, Jiří Salik Sláma

Prohlídka stálé expozice Pravěk Moravy v Pavilonu Anthropos, prázdninový program Týden dětí s MZM (2015). Naklápěcí hra – labyrint, model aztéckého města Tenochtitlán, výstava Země na obzoru - objevujeme Ameriku (2015). Vyplňování pracovních listů během výukového programu k výstavě Svět tajemných Baltů (2014).

66

www.mzm.cz


Slovo k řadám vlastním, do řad ostatních

Už mne to nebaví. Totiž vysvětlovat, že v muzeu není nuda. Občas čtu v rozhovorech s osobnostmi různých oborů přezíravé přirovnání: „Bylo tam mrtvo jako v muzeu. Je to takové jakoby muzejně šedé“. Nebo dokonce: „Pozůstalost svého otce jsem se bál dát do muzea, chci, aby zůstala živá…“ A podobné nesmysly. Takže, prosím, jednou provždy: Muzeum je instituce s vlastními pravidly. Navštěvujeme je, když se chceme poučit. To primárně. A poučeni býváme přístupnou, ba zábavnou formou, můžeme zde tedy strávit příjemné odpoledne s rodinou, s přáteli, s občerstvením. Ale současně mějme na paměti, že k předání informace je použit specifický kód; ostatně jako v každém oboru. Nepozastavujeme se nad tím, že pro vnímání a především ocenění výtvarného, divadelního, hudebního díla je třeba znalosti estetického kontextu a alespoň minimální předchozí zkušenosti, ba základního vzdělání v oboru. Že s prostým líbí - nelíbí nevystačíme. Ostatně, nepoučen člověk nemůže jít ani na kolotoč. Proč by tomu v muzejních expozicích mělo být jinak? Připravují je výsostní odborníci a věřte, že se

www.mzm.cz

velmi trápí – radostně trápí! – tím, jak vám své téma představit co nejzajímavěji. Čím holá fakta ozvláštnit, do jak neobvyklých, objevných souvislostí je zasadit, tak aby byla pro laika stejně lákavá jako pro zapáleného autora. Jádro pudla je jinde. Muzea jsou povinna, a činí tak ráda, připravovat výstavy pro všechny typy návštěvníků. Široce sdělné téma pro většinu veřejnosti stejně jako specializované nahlédnutí pro úzké publikum znalců. Expozice pro malé děti, pro žáky a studenty škol všech stupňů a rozličných zaměření, pro seniory, pro občany s různými handicapy. Není tedy kumšt zavítat omylem na výstavu, která není tak zcela pro mne. A fakt ještě podstatnější: Čtyřicet procent, podle některých odborníků až polovinu populace tvoří introvertní osobnosti. Dělíme se tedy přinejmenším na dvě skupiny, které vnímají svět zásadně odlišně. Zatímco extroverti jásají - čím více podnětů, tím lépe, s vervou a s kamarády si vyzkoušejí několik činností, zhlédnou pár filmů a vyplní test, to vše během tří hodin, a pak stále ještě volají akce, kde je nějaká akce! Jejich introvertní spoluobčané při takovém přílivu vjemů trpí. Uví-

tají naopak, když jsou na chvíli izolováni od vnější vřavy a mohou se nerušeně soustředit na pochopení a vstřebání tématu. Dlouho, do hloubky. Sami. Dnes si každý vybere a každý je vítán. Výstavy jsou kontaktní, nabízejí aktivní zážitek, ale nenutí k němu. Lze tiše procházet i zahrát si hru, lze spočinout nebo se převléci do kostýmu. Zemětřesení prožít na vlastní kůži, nebo se na ostatní dívat z uctivé vzdálenosti. Tkát na stavu, vyrazit si minci. Pobýt v africké chýši či v legionářském vlaku. Žít život účastníka revolučního převratu. Poslechnout si báseň, nebo si ji přečíst. Je však důležité zachovávat určitou úroveň. Seriózní instituce láká sdělně, ale nesníží se k polopatismu, natožpak ke kýči. Když jsem před několika lety (nadšená pro oživení muzejních expozic) v rámci prohlídky zámku zhlédla popravu zbojníka (fakt, nelžu, živému figurantovi podtrhli stoličku), pochopila jsem, že hranice existují. Proto by si muzea měla na svých specifikách zakládat, ne se za ně stydět, jak nám to podsouvají tvrzení (spíše dojmy) v úvodu citovaná. Nesklánět se, naopak zájemce vyzdvihnout k prameni. Klást nároky a zároveň

M revue

67

L

Pod čarou


Pod čarou

vlídně nabízet jejich naplnění. A odmala učit pokoře k tomu, co nás přesahuje. Úctyhodnost není staromódní a respekt k hodnotám není „out“. V úvodu zmínění škarohlídi mají pravdu v jednom: Starší muzejnická praxe vycházela vstříc onomu zahloubanému vnímání a prezentace bývaly (ostatně jako celá kultura) založeny na slově, vysvětlení. Skýtaly množství textu. To však dávno neplatí. Nuže tedy, milí kolegové, nevěšme hlavu a neklesejme na mysli: Autoři podobných výroků nehovoří ani tak o nás, jako spíše o sobě. Mimoděk se přiznávají, že v žádném muzeu již nejméně dvacet let nebyli.

Hana Kraflová

„Dnes si každý vybere a každý je vítán. Výstavy jsou kontaktní, nabízejí aktivní zážitek, ale nenutí k němu. Lze tiše procházet i zahrát si hru...“ Fotografie z výstavy Země na obzoru - objevujeme Ameriku a z výstavy Marie Ebner-Eschenbachová - Deník moderní Evropanky jsou důkazem legitimní koexistence obou pojetí muzejní prezentace. Foto Jan Chmelíček

68

www.mzm.cz


Uctili památku Učitele národů Představitelé Moravského zemského muzea také letos uctili památku Jana Amose Komenského v Naardenu. Slavnostního aktu, který se každoročně koná u náhrobku a také u bronzového památníku na Obchodní ulici v naardenské čtvrti Gooise Meren v den výročí narození tohoto velikána evropských dějin, se letos zúčastnil spolu s velvyslankyní České republiky v Nizozemí Helenou Bambasovou také ministr kultury České republiky Daniel Herman. Jako v předchozích letech, také letos přivítala českou delegaci na radnici naardenské čtvrti Gooise Meren paní Albertine van VlietKuiper spolu s ředitelem naardenského Muzea Komenského J. F. van der Lindem. Poté se hosté z ČR vydali do Muzea a Mauzolea Jana Amose Komenského, kde ministr kultury s velvyslankyní položili květiny na místo posledního odpočinku českého myslitele. „Cítím pokoru, když stojím u hrobu této velké osobnosti naší společné evropské historie. Komenský, skutečný učenec,

strávil svůj život prací na ambiciózním úkolu reformy lidské společnosti prostřednictvím vzdělávání přístupného pro všechny,“ uvedl ministr ve svém projevu u hrobu Komenského. Součástí programu byla i prohlídka výstavy Slovo a pravda a slavnostní program ve Velkém kostele, kde byla udělena Cena Komenského někdejšímu předsedovi belgické vlády Hermanu van Rompuyovi. Předmětem diskuse byla také připravovaná nová podoba expozice o životě a díle Komenského. (epa)

Čestný výbor oslav: Pozveme prezidenty Visegrádu Pozvání prezidentů zemí Visegrádské čtyřky a také Rakouska a Slovinska k účasti na oslavách 200. výročí založení Moravského zemského muzea navrhl na svém březnovém zasedání v Brně čestný výbor oslav. Členy čestného výboru jsou poradce prezidenta ČR Pavel Galuška, hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek, ředitel odboru Ministerstva kultury ČR Pavel Hlubuček, poradce předsedy vlády Rudolf Jindrák, poslanec PS PČR Jiří Mihola, státní tajemník Ministerstva kultury ČR Zdeněk Novák, ředitel Českého rozhlasu Brno Jaromír Ostrý, generální ředitel Moravského zemského muzea Martin Reissner, velvyslanec ČR v Rakousku Jan Sechter, ředitel brněn-

www.mzm.cz

ského studia České televize Jan Souček a primátor statutárního města Brna Petr Vokřál. Oslavy jubilea Moravského zemského muzea, nejstarší zemské a jedné z nejvýznamnějších středoevropských paměťových institucí, vyvrcholí 9. září 2017 koncertem Eurovize na brněnském Zelném trhu a otevřením nové stálé expozice „Středoevropská křižovatka: Morava ve XX. století,“ mapující zásadní dějinné okamžiky minulého století v historických souvislostech severního Podunají. Čestný výbor se, vzhledem k zaneprázdněnosti jednotlivých členů, sešel ve dvou termínech. Důležitým bodem jednání byla diskuse o možném společném setkání prezidentů, o protokolárních a diplomatických přípravách a také o spolupráci s veřejnoprávními médii. Členové čestného výboru byli rovněž informováni o nedávném podpisu Memoranda o spolupráci s Jihomoravským krajem. Navrhli také navázání spolupráce s ostatními moravskými kraji, zejména s Vysočinou, Olomouckým a Zlínským krajem. O přípravách oslav 200. výročí založení Moravského zemského muzea bude M revue informovat. (epa)

Deníky z archivu Jedinečnou příležitost prohlédnout si několik originálů deníků moravské spisovatelky německého jazyka měli

M revue

69

L

M panorama


M panorama

účastníci dubnové mezinárodní konference Marie von Ebner-Eschenbach – básnířka tří staletí 1830-1916-2016, která se uskutečnila v Dietrichsteinském paláci jako součást bohatého doprovodného programu výstavy Marie Ebnerová z Eschenbachu – Deník moderní Evropanky. Příležitost o to cennější, že zmíněné deníky budou v letošním roce navrženy na kulturní památku České republiky. Výstavu, která bude v sálu Karla Valocha otevřena do 19. června, podpořila také další akce uspořádaná již v březnu především pro studenty středních a vysokých škol. Této panelové diskuse se zúčastnili kromě odborníků z Moravského zemského muzea také představitelé Czech National Trustu a Národního památkového ústavu. Jejím cílem bylo představit zejména mladým lidem tuto v Rakousku slavnou, v naší zemi však již téměř neznámou „moravskou Boženu Němcovou“ a její literární i kulturní odkaz u příležitosti stého výročí jejího úmrtí. Mezi těmi, kteří zavítali do Brna na výstavu z deníků M. Ebner-Eschenbachové byl také ministr kultury České republiky Daniel Herman (na snímku Jolany Halalové s kurátorkou výstavy Eleonorou Jeřábkovou). (red)

Klíčky k šperkům naší historie Také klíčky k truhle se šperky velkomoravských princezen, z nichž jeden otevře 9. září šťastnému majiteli tru-

hlu velkomoravského pokladu, patřily k magnetům reprezentace Moravského zemského muzea na veletrhu turistických příležitostí v regionech Regiontour 2016, který se v lednu uskutečnil na brněnském výstavišti. Muzeum se zde představilo nejen jako významná paměťová instituce, disponující mimořádnou pramennou bází milionů autentických dokladů o minulosti, kultuře i přírodě naší země, ale také jako instituce pokračující v cestě k otevřenosti vůči návštěvníkům a v rozšiřování komfortních muzejních služeb. Moravské zemské muzeum představuje svoje výstavy i sbírky a pořádá přednášky, programy pro děti a další aktivity pro veřejnost v Dietrichsteinském paláci, Biskupském dvoře (návštěvnické centrum Mendelianum-atraktivní svět genetiky), v Paláci šlechtičen, Pavilonu Anthropos, Památníku Leoše Janáčka, Centru kulturně-politických dějin 20. století, ale i v mi-

mobrněnských objektech – na zámku v Jevišovicích, Budišově a v Památníku Bible kralické v Kralicích nad Oslavou. Ročně Moravské zemské muzeum přivítá více než 200 tisíc návštěvníků a řadí se tak k turistickým TOP cílům jižní Moravy. (red)

Poklady barbarů z mohyly na Žuráni V posledním květnovém týdnu, bohužel již po uzávěrce tohoto čísla M revue, otevřelo Moravské zemské muzeum výstavu „Poklady barbarů“, věnovanou období stěhování národů v Čechách a na Moravě. Kromě jiných skvělých nálezů je zde vystavena nově restaurovaná slonovinová pyxida z nálezového souboru knížecí mohyly na Žuráni, v rekonstruované podobě vůbec poprvé. Historie nálezu, jeho vyhodnocení a postup rekonstrukce tohoto unikátního předmětu bude tématem obsáhlejšího příspěvku v některém z příštích čísel našeho časopisu. (jč)

Z Brna do Mostu Více než 130 autentických exponátů – uměleckých předmětů, maleb na kůře v tzv. „rentgenovém“ stylu, artefaktů zdobených tradičními malbami a navíc rozsáhlá sádrová kopie známé skalní obrazárny Oenpelli s pravěkými

70

www.mzm.cz


??????????

skalními malbami – to vše putovalo z depozitářů Moravského zemského muzea do Oblastního muzea v Mostě, kde byla druhého února zahájena výstava s názvem Umění australských domorodců – Za posledními lidmi z doby kamenné. Připravil ji Petr Kostrhun z MZM a Eva Hladká z OM Most. Exponáty byly získány v roce 1969 světově proslulým brněnským antropologem Janem Jelínkem při vědecké expedici Moravského zemského muzea po severní Austrálii. Během ní se brněnští vědci setkali se skupinou domorodců vedených stařešinou Mandargem, která si uchovala znalost technik i myšlenkového světa tradiční společnosti lovců a sběračů nedotečných moderní civilizací. Výstava se letos z Mostu přesune ještě do Ústí nad Labem. (red)

Za svobodné Brno Historické oddělení Moravského zemského muzea se bude odbornými konzultacemi a také poskytnutím archivních a fotografických materiálů ze svých sbírek podílet na vzniku dokumentárního filmu České televize o významných událostech v Brně od podzimu 1944 do května 1945 s názvem Za svobodné Brno. Film v brněnském studiu ČT připravuje scénárista a režisér Pavel Jirásek. Mezi jeho předpokládanými tématy bude americký nálet z 20. listopadu 1944, plány vrchního německého velení na obranu jihomoravské metropole, poslední zločiny nacistického režimu na civilním obyva-

telstvu Brna, průběh osvobozovacích bojů Rudé armády v rámci Bratislavsko-brněnské operace, hrdinství hrázného Vladimíra Šikuly, který varoval sovětské vojáky před zaminováním brněnské přehrady a zachránil tak Brno před zatopením, ale i poválečný odsun brněnských Němců na přelomu května a června 1945. Na snímku z archivu Vladimíra Filipa jsou sovětští vojáci na dnešní Grohově ulici v Brně dne 26. dubna 1945. (jbre)

Kraj podpoří oslavy jubilea Moravského zemského muzea Jihomoravský kraj hodlá spolupracovat na oslavách 200. výročí založení druhého největšího muzea České republiky – Moravského zemského muzea, jež budou v roce 2017 sou-

částí 200. výročí muzejnictví v České republice. Vyplývá to z memoranda o spolupráci, které 23. března podepsali hejtman Michal Hašek a generální ředitel Moravského zemského muzea Martin Reissner. Podpisu se zúčastnila také náměstkyně generálního ředitele muzea Eva Pánková. „Spolupráce Jihomoravského kraje a Moravského zemského muzea bude mít podobu společné realizace muzejně-výstavních projektů a nejrůznějších oslav spjatých s významnými výročími v oblasti muzejnictví, popřípadě výročími vztahujícími se k osobnostem a událostem s vazbou na jihomoravský region,“ upřesnil hejtman Michal Hašek. Jak dodal, do této spolupráce se zapojí také organizace zřizované krajem v oblasti kultury – především při prezentačních, propagačních, vzdělávacích a výzkumných aktivitách či výpůjčkách sbírkových předmětů. (red)

Poklady z Bojné Výstavu unikátních dokladů raného křesťanství ze slovanského hradiska Bojná, významného centra někdejšího Nitranského knížectví, uspořádalo ve dnech 20.–27. května Centrum slovanské archeologie Historického muzea MZM ve své výstavní síni na Velehradské třídě v Uherském Hradišti. Výstava byla součástí Muzejní noci a Dnů slovanské kultury, věnovaných Slovinsku a Slovensku. Představeny byly pozlacené plakety se sakrálními motivy, pocházející z výzdoby

www.mzm.cz

M revue

71


M panorama

přenosného oltáře, a také bronzový kostelní zvon, jediný nález svého druhu z území Velké Moravy. V programu vernisáže a následujících přednášek pro veřejnost na téma Fenomén Bojná a Fenomén Triglav promluvili kromě vedoucího Centra slovanské archeologie Luďka Galušky také ředitel Archeologického ústavu Slovenské akademie věd v Nitře Matej Ruttkay, vedoucí archeologického výzkumu v Bojné Karol Pieta a profesor lublaňské univerzity Andrej Pleterski. (epa)

fického informačního systému (GIS), zejména při převodu geodetického zaměření lokality do prostředí GIS, při vytváření specializovaných analýz nad geografickými daty, vytváření mapových výstupů a doplnění dalších mapových podkladů. Naproti tomu Fakulta stavební bude spolupracovat při provádění pasportizace budov MZM, posuzování jejich technického stavu, návrhů řešení havarijních stavů a při diagnostice a průzkumu objektů ve správě muzea. (epa)

Odborné časopisy Janáčkův archiv do registru UNESCO v novém kabátě Nominaci Archivu Leoše Janáčka do registru nemovitých památek UNESCO „Paměť světa“ v současnosti připravují pracovníci Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. Leoš Janáček patří k nejvýraznějším osobnostem světových hudebních dějin a je jedním z nejčastěji hraných autorů hudby 20. století. Sbírku, která je součástí fondů Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea, vybrala k nominaci Česká komise UNESCO. Archiv Leoše Janáčka obsahuje soubor Janáčkových autografů hudebních kompozic, skladatelovu korespondenci, knihovnu a množství souvisejících dokumentů. Svou šíří, uceleností i faktem, že je uchovávána na místě, kde umělec žil, patří tato archivní sbírka ke světovým kulturně historickým unikátům. (sši)

Novou grafickou úpravu dostává v letošním roce více než stoletý vědecký časopis Moravského zemského muzea Acta Musei Moraviae, vědecké periodikum s několika odbornými řadami (Folia Numismatica, Folia Ethnografica, Folia Mendeliana, Scientiae Sociales, Scientiae Biologicae a Scientiae Geologicae) a také muzejní časopis Antropologie (International Journal of The Science of Man). Podle náměstkyně generálního ředitele MZM Evy Pánkové nebyly cílem nového grafického designu dramatické změny vzhledu těchto odborných periodik. Cílem bylo lepší spojení s novou grafickou prezentací muzea a celkově modernější image. Autorem nového grafického řešení je brněnský výtvarník Václav Houf. (red)

Muzeum zpřístupňuje Muzeum a fakulta zámek v Moravci budou spolupracovat Dlouhodobou spolupráci Moravského zemského muzea a Fakulty stavební VUT Brno zakládá rámcová smlouva, kterou v březnu podepsali představitelé obou institucí. Moravské zemské muzeum se tímto dokumentem zavazuje k zapojení odborných muzejních oddělení do projektu budování Geogra-

72

Zpřístupnění první části zámku v Moravci v okrese Žďár nad Sázavou plánuje Moravské zemské muzeum, které tento objekt získalo v roce 1996 a doposud jej využívalo jako depozitář. V chodbě pravého křídla zámku bude letos v prvním poschodí instalována nádherná zámecká knihovna někdejších majitelů zámku, o které se trado-

valo, že byla spálena na dvoře zámku v Lysicích. Ve skutečnosti však knihy byly zachráněny a uschovány v zadním traktu lysického zámku. Knihovna, která má 8 468 svazků, bude nyní instalována na původním místě, které jí kdysi sloužilo. Návštěvník projde vstupním schodištěm do haly, ve které budou instalovány panely s texty o historii zámku, obce a místních osobnostech. Zde se mu také dostane informací o dění v Moravském zemském muzeu. V původních skříních na chodbě zámku spatří pak návštěvníci nádherně vázané knihy – soubory beletrie, naučné encyklopedie, slovníky, vázané časopisy a noviny, učebnice, atlasy převážně z 19. století, ale také knihy ze 17. a 18. století. Moravecký zámek byl od roku 1858 ve vlastnictví rodiny Gudenusových. Karola Gudenus, která tento majetek zdědila v roce 1917, se provdala za Jiřího Nádherného z Adršpachu. Byli to poslední majitelé zámku do roku 1946. Později objekt sloužil jako zotavovna pro děti. Změny učiněné v interiérech sice zámku příliš neprospívaly, nicméně budova byla po celou dobu udržována v dobrém stavu. Nyní chce muzeum zámek postupně zařizovat a zpřístupnit. (jeř)

Změna ve vedení MZM V době uzávěrky tohoto čísla M revue došlo ke změně ve vedení Moravského zemského muzea: Ministr kultury ČR Daniel Herman odvolal 14. dubna z funkce generálního ředitele muzea PhDr. Mgr. Martina Reissnera, Ph.D. Současně ministr kultury vedením Moravského zemského muzea pověřil dosavadního náměstka generálního ředitele pro odbornou činnost Mgr. Jiřího Mitáčka, Ph.D. Na pozici generálního ředitele/ředitelky MZM vyhlásilo Ministerstvo kultury ČR 8. 5. 2016 řádné výběrové řízení. (red)

www.mzm.cz


NAKLADATELSKÉ POČINY Moravského zemského muzea

Ilustrace Martin Reissner

Pohledy na výtvarný doprovod české dětské knihy sumarizuje autorovy starší práce z oblasti literatury pro děti a mládež a především ilustrace v české literatuře. Vychází z autorovy práce Česká ilustrace v literatuře pro děti a mládež. Východiska, vývojové aspekty, výrazné tendence, jež vznikla roku 2011. Shrnuje též autorovy badatelské výstupy, které vznikly mezi léty 1995–2014 v oblasti kritických a teoretických reflexí problematiky ilustrace v knize pro děti a mládež, ale také výtvarného umění a literatury. Významným zdrojem pro tento korpus byly zejména autorovy kritické práce pro časopis pro teorii a kritiku dětské literatury Ladění, Lidové noviny, Slovo, Zemské noviny, Rovnost, Právo, Český rozhlas a další.

ISBN: 978-80-7028-439-1 / 2015 / 220 stran / formát 220×280 mm / pevná vazba / 343 Kč

Denáry a brakteáty na Moravě Dagmar Grossmannová

Kniha přináší pohled do zajímavého světa moravských středověkých mincí 2. poloviny 13. století. Při zpracovávání tohoto tématu bylo zjištěno, že toto období pro numismatická bádání skrývá stále více tajemství, než se doposud předpokládalo. Kniha zachycuje současný stav poznání o těchto moravských ražbách. Objevují se však stále nové skutečnosti, nové nálezy nám odhalují nové typy mincí a jak se zdá, i muzejní depozitáře mohou ještě skrývat svá tajemství. Dá se tedy předpokládat, že typologie moravských mincí 2. poloviny 13. století bude i dále narůstat. Tato práce je výsledkem dlouholetého studia velkých mincovních depotů a studia v mincovních sbírkách.

ISBN: 978-80-7028-437-7 / 2015 / 238 stran / formát 210×255 mm / pevná vazba / 338 Kč

Vějíř loutek dálného orientu

Publikace ke stejnojmenné výstavě, uskutečněné ve spolupráci Theater am Faden a Moravského zemského muzea, Oddělení dějin divadla, v Dietrichsteinském paláci v Brně od 5. listopadu 2015 do 30. června 2016.

Jaroslav Blecha

ISBN: 978-80-7028-458-2 / 2015 / 70 stran / formát 210×230 mm / brožovaná vazba / 148 Kč

www.mzm.cz

M revue

73

L

M knihovna


L

M Chef d' oeuvre

Vánoční dárek Henleinovi Ve sbírkách Historického oddělení Moravského zem-

ského muzea najdeme pod přírůstkovým číslem 1/1991 (a inventárním číslem Ba 472) kapesní nůž s parohovinovou střenkou a devíti funkcemi, získaný převodem ze sbírek zrušeného Muzea dělnického hnutí Brněnska. Obyčejný kapesní nůž se stává unikátním historickým artefaktem po zjištění jména jeho majitele, které je na něm spolu s věnováním vyryto: ve válečném roce 1941 jej jako vánoční dárek věnovali představitelé severočeské „Niederlandkreis“ sudetoněmeckému politikovi a nacistovi Konradu Henleinovi (Unserem lieben Gauleiter KONRAD HENLEIN – Weihnachtgruss im Kriegsjahr 1941 – der dankbare Niederlandkreis.) Konrad Ernst Eduard Henlein se narodil 6. května 1898 v Maffesdorfu (dnes Vratislavice na Nisou) v rodině německého úředníka Konrada Henleina a Češky Hedwigy, rozené Dvořáčkové. Po absolvování německé obchodní akademie v Jablonci nad Nisou se v roce 1916 dobrovolně přihlásil do rakousko-uherské armády, na italské frontě byl zajat a vrátil se až v srpnu 1919. Nejdříve pracoval jako bankovní úředník, od října 1925 působil jako učitel tělocviku v Aši, kde se rok na to oženil s dcerou kavárníka Emmou Louisou Geyerovou. Od počátku byl vedoucím představitelem turnerského hnutí. V říjnu 1933 založil politické hnutí Sudetendeutsche Heimatfront, v roce 1935 přeměněné na Sudetendeutsche Partei (SdP). Po volbách v roce 1935 se SdP stala nejsilnější parlamentní politickou stranou se 44 poslanci. Z Německa začala proudit

74

velká finanční podpora, což významně ovlivnilo další vývoj. Henleinova strana se stala nacistickou „pátou kolonou“ s cílem rozbití Československa. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 dal Hitler Henleinovi pokyn, aby sudetští Němci kladli stále se stupňující požadavky, které by československá vláda nemohla přijmout. Po Hitlerově projevu na sjezdu nacistické strany NSDAP v Norimberku dne 12. září 1938 vypukly mezi německým obyvatelstvem v pohraničí otevřené nepokoje. Československá vláda však pokus o puč potlačila. SdP byla zakázána a na její vůdce vydán zatykač. Henlein uprchl do Německa odkud velel sudetoněmeckým teroristickým oddílům Freikorps, podnikajícím teroristické útoky do československého vnitrozemí. Konrad Henlein se vítězně vrátil po přijetí mnichovského diktátu jako Hitlerem jmenovaný (ke dni 1. října 1938) říšský komisař pro sudetoněmecké oblasti. Když jeho SdP o několik dnů později (5. listopadu) splynula s NSDAP, stanul jako župní vedoucí (gauleiter) v čele nově vzniklé župy Sudety. Od září 1939 až do konce války byl říšským místodržícím sudetské župy v hodnosti Gruppenführera (později Obergruppenführera) SS. Dne 7. května 1945 odjel z Liberce k Američanům, s nimiž se chtěl pokusit vyjednávat, byl však nedaleko Lokte zatčen a uvězněn v Plzni. Když pochopil, že s ním nikdo jako s válečným zločincem jednat nebude, spáchal 10. května 1945 sebevraždu.

Jan Břečka

www.mzm.cz


nově otevřený

zámek Moravec

zpřístupněná knihovna rodiny hrabat Gudenus Moravec okres Žďár nad Sázavou od června 2016



Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.