M revue Moravského zemského muzea 1/2019

Page 1

1_2019

obálka M revue 1 2019_Sestava 1 18.6.2019 10:08 Stránka 1

Č as opis Morav ského ze

Moravské zemské muzeum, 2019

m ského muz ea


obálka M revue 1 2019_Sestava 1 18.6.2019 10:08 Stránka 2

ANTHROPOS ukazuje umělecké OKOUZLENÍ AFRIKOU Umělecká díla ilustrující vliv Afriky na české umělce od začátku 20. století až do současnosti představuje výstava Okouzlení Afrikou v Pavilonu Anthropos MZM. Cenné originály v souhrnné ceně desítek milionů korun je možné v pavilonu v Pisáreckém parku zhlédnout do 29. února 2020. Zastoupeno je na 65 tuzemských autorů svými originálními díly, kterých je k vidění více než 180. Instalace je doplněna desítkami příkladů autentického domorodého umění ze sbírek Náprstkova muzea a dalších institucí, podobně jako ze sbírek vlastních autorů či soukromých sběratelů domorodého umění. Do výstavy je zapojeno přes 50 institucí, autorů a soukromých sběratelů.


Milé dámy, vzácní pánové, drazí přátelé Moravského zemského muzea, jsem rád, že Vás mohu opět oslovit v úvodu nového čísla naší revue, kterou se Vám snažíme představit Moravské zemské muzeum často i v nečekaných pohledech. Pozitivní ohlasy, kterých se nám od Vás, čtenářů, dostává, nás inspirovaly k jedné připravované novince: rádi bychom hlavní témata naší M revue šířili dál v novinové podobě, a oslovili tak větší počet lidí. Letos si připomínáme již třicet let od listopadových událostí roku 1989 a zlomu, který v našich národních dějinách odstartovaly. S blížícím se podzimem se tak bude dít nesporně stále intenzivněji. Jakkoliv bývá takové rčení často nadužíváno a mohlo by být chápáno jako klišé, domnívám se, že jen detailní znalost vlastní historie a prostředí, v němž žijeme, nám poskytuje ponaučení, které nás může ochránit před opakováním stejných chyb a vybavit nás pro budoucnost. S tímto vědomím zůstává stále nepominutelná role muzea jako paměťové instituce, tedy nejen jako strážce reliktů minulosti, ale rovněž důležitého místa ponaučení a prohlubování znalostí skrze dokumentaci, výzkum a edukaci. I recentní vývoj naznačuje, že role muzeí zejména právě v edukaci bude v dalších letech stále narůstat. Naším klíčovým úkolem je připravit se na tento vývoj a vycházet mu vstříc znalostmi, dovednostmi a erudicí všech zaměstnanců Moravského zemského muzea. Vedle potvrzení naší profesionality dokončením zákonných inventarizací do roku 2022 a ukotvení naší role jako významné vědecké organizace v naplnění koncepce pro období 2019–2023 či plánovaných i běžících projektů proměny stálých expozic (ať již v Paláci šlechtičen, Pavilonu Anthro-

pos, Dietrichsteinském paláci nebo Biskupském dvoře), je právě naše připravenost na proměnu společenské role muzeí, vycházející z očekávání společnosti a současného chápání jejich veřejné služby, nepřehlédnutelným imperativem naší současnosti. Lze konstatovat, že zejména náš podíl na vzdělávání nejmladší generace, která dospívá s naprostou samozřejmostí v časech polistopadové demokracie, musí zůstat v centru naší pozornosti. Neboť zejména mladí lidé jsou dnes vystaveni soustavnému nebezpečí opakovaných experimentů se svobodou slova, dezinformací, hoaxů a informačního přehlcení (zvláště v expandujícím kyberprostoru), kdy chápání relativizace pravdy i kritičnosti k informacím ve stále více se propojujícím globálním světě je nepřehlédnutelnou výzvou současného světa, zvláště v kontextu a konotacích s tím často spojené institucionalizace veřejného prostoru.

statnou zmínku si zaslouží zejména Hommage à Milan Kundera – další život Díla, představující tuto jedinečnou osobnost světové kultury ve vztahu k rodnému Brnu, ale především optikou výpovědi Kunderova díla v rozhlasových, divadelních a filmových adaptacích. Je třeba rovněž připomenout mimořádný ohlas práce naší antropoložky Evy Vaníčkové a její rekonstrukce tváře sv. Jana Nepomuckého, která rezonovala po celém světě. Závěrem bych rád poděkoval všem pracovníkům Moravského zemského muzea za jejich práci v první polovině roku 2019!

S úctou Váš Jiří Mitáček generální ředitel

Pozorný čtenář M-revue mnohé z řečeného v uplynulých číslech našeho časopisu již zaznamenal. I nové číslo, které držíte v rukou, dokladuje jemnou červenou nití procházející všemi texty naši fascinaci historií, tradicí, světem kolem nás a touhou po poznání, která provází muzea od jejich počátků. Připravené výstavy a projekty to dokládají, ať již je to zpráva o úspěšné revitalizaci chráněného mokřadu Betlém, aktivity našich mineralogů či historiků oddělení ODKAZ, exkurz do historie Pavilonu Anthropos, ale koneckonců i jeho „žhavá“ současnost v prezentaci naprosto unikátního souboru výtvarných děl (zejména českých umělců 20. století v čele s Františkem Kupkou a Emilem Fillou) ve výstavě Okouzlení Afrikou. Samo-

1

L

M úvodník


L

M obsah??????????

4

12 36

M úvodník: 01 Milé dámy, vzácní pánové,

M názor: 26 Historie nezná kdyby.

drazí přátelé…

04 Betlém – omlazený M téma:

čtyřicátník

Co kdyby to ale bylo jinak…

30 O bahně, Fantomasu Pod čarou:

a vzpomínkách

M příběh: M událost: 31 12 Kolébka Rejdy protektorátních Němců lidstva, zřídlo umění. Okouzlení Afrikou

(v Ústavu Anthropos zvláště)

M profil: M výstavy: 36 Mgr. Demeter Malaťák, M.A.: 21 Doma u Janáčků se jedlo daňčí / Sto let na osmnácti panelech / Hledali dočasný azyl. Našli trvalý domov / Šlechtičny opanovala tajemná džungle / Poslední mohykán tradice středoevropské literatury

2

trochu jinak / Tvář pro svatého Jana z (Ne)Pomuku

ODKAZem poznáváme i sami sebe

oponou, za oponou: 56 ZaPředzážitky do muzea / První monografie zmapovala brněnské Gestapo / Magnetický sever, východ ukončilo sympozium / Dietrichsteinský palác se mění zevnitř i zvenčí / Na botanickém oddělení jsou „milionáři“ / Třešňové květy nahradil chlupatý chobot / K podzimu patří literatura

My a svět: M report: 60 45 Vánoce Za nerostným bohatstvím vyprávěné na čtrnáct způsobů / O kralické tvrzi

severního Španělska

www.mzm.cz


??????????

60 72 84 Na moravském písečku: 72 Budišovská

Časopis Moravského zemského muzea v Brně

archa Noemova

79 Lovci šifer vytvářeli podoby M panorama:

OBÁLKA

předků / Zlatý mamut zná vítěze / MZM na veletrzích cestovního ruchu / Lotyšskočeské paralely / Vyznání Brnu v kaleidoskopu času / Muzejní noc trochu jinak, ale opět úspěšně

1. a 4. strana Motiv z olejomalby Jaroslava Róny Žena v pralese (1998), která je součástí výstavy Okouzlení Afrikou v Pavilonu Anthropos.

M knihovna: 83 Nakladatelské počiny M Chef d´ oeuvre: 84 Zlaté hodinky Josefa Hybeše

www.mzm.cz

2. strana Okouzlení Afrikou v Pavilonu Anthropos patří jednoznačně k nejvýraznějším výstavním počinům Moravského zemského muzea v roce 2019. 3. strana Rocková legenda, hlavní tvář československého undergoundu, skupina The Plastic People of the Universe odstartuje několikaměsíční připomínky 30. výročí od Sametové revoluce, které připravuje MZM.

Šéfredaktor: PhDr. Jiřina Veselá Layout a technická redakce: Milan Mačinec Obálka: Milan Mačinec Fotografie: Filip Fojtík (pokud není uvedeno jinak) Redakční rada: RNDr. Barbora Javorová – předsedkyně Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., PhDr. Hana Dvořáková, RNDr. Vladimír Antonín, CSc., doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., DSc., PhDr. Jaroslav Blecha, Milan Mačinec, Mgr. Pavel Gejdoš. Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno, e-mail: jvesela@mzm.cz Vydává a tiskne: Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno Distribuce: neprodejné, direct mailing Vychází dvakrát ročně V evidenci periodického tisku pod číslem MK ČR E 21957

M revue

3


L

M téma??????????

Mokřad Betlém se nachází v těsném sousedství Střední nádrže. Foto Marian Polák

BETLÉM – omlazený čtyřicátník Stárnutí je proces přirozený a jistě nadmíru spravedlivý. Naše vyspělá společnost má navíc o stárnutí čehokoliv poměrně jasno, ať se jedná o lodní hřídele, vejce z klecových chovů nebo o konstrukce dálničních mostů. I zoolog ve svém oboru škatulkuje zkoumané živočichy do juvenilů, subadultů nebo adultů a občas se skrývá v té determinaci věku i pár zajímavých věcí (vy, kolegové přírodovědci, určitě víte, že jelen dvanácterák nemusí mít zrovna dvanáct roků, ale běžně to jasné není…). Vesměs jde však při takové práci jen o rutinu, bez výrazného badatelského vzrušení.

Že se ale ve svém profesním životě dostanu k řešení otázky natolik vágní a možná absurdní, jako je stárnutí „louže vody“, a ještě to bude provázeno nepřetržitým přívalem nejrůznějších překvapení a badatelského napětí, to jsem vskutku netušil. Celá tato životní etapa se vleče neuvěřitelných čtyřicet roků a stojí za krátkou rekapitulaci.

4

Když jsem v roce 1979 objevil v těsné blízkosti právě budované Střední nádrže Vodního díla Nové Mlýny jezírko čisté vody uprostřed opuštěné pískovny, bylo mi jasné, že tohle bude ideální místo pro záchranu všech skokanů, kuněk, rosniček a ropuch či čolků i pro všechna jejich vajíčka, která posbírám před rypadly a buldozery a přenesu je do oázy, kde

je v klidu budu zkoumat. Tisíce jsem jich pochytal, stříhal prstíky i vypaloval značky, abych je někdy někde zase našel, ale nic z toho nebylo. Během pár sezon tisíce vodních skokanů a všech dalších žab a čolků vyhynuly. Vysušené okolí přehrad nebo rozlehlá hladina s ničivým vlnobitím, ani jedno ani druhé není pro život amfibických tvorů vhodné. Moje představy se hroutily s každým novým jarem. Když jsem poprvé nenašel v Mušovském luhu ani jednoho modrého skokana, když se najednou přestaly ozývat dříve všudypřítomné kuňky, když z tisíců ropuch nepřilezla na tradiční trdliště ani jedna. Radost skončila až příliš rychle. A bylo to o to horší, že ani nebyl čas dát dohromady nějaké kvalitní výsledky, proč k tomu katastrofálnímu úbytku došlo.

www.mzm.cz


www.mzm.cz

M revue

5


L

M téma

O to více jsem se začal více zabývat jezírkem, které začalo nádherně obrůstat pásy orobinců a na klidnou hladinu občas přilétlo pár kachen, objevila se i vodní slípka a různých žab se zde zdržovalo stále dost. Letní vysychání ale napomáhalo rychlému postupu vegetace a zmenšování volné vodní plochy. Už po dvou sezónách bylo zřejmé, že mně ani tato „terénní laboratoř“ dlouho nevydrží. A ještě k tomu všemu byl v roce 1981 do prostoru pískovny probagrován odvodňovací kanál (kolem nádrží bylo vybagrováno na 30 km hlubokých kanálů, aby průsakové vody z nádrží nepodmáčely ornou půdu) a blízká přečerpávací stanice začala vysávat i tu poslední kapku vody z „mojí“ bažiny. Nezbylo jiné možnosti, než nenápadně přehradit příkop šutrovou hrází a s napětím pozorovat, kam až voda stoupne a co zaplaví. Vytvořilo se nádherné jezero, sice mělké, ale se členitými břehy a místy dosahovalo až k hraně lužního lesa. Z jižní strany se zvedal břeh do starého vyhřátého hrůdu, kde kdysi postavili mušovští starousedlíci ovčín a soudruzi později kravín. Z obou staveb zde zůstaly ruiny, rozházené bez ladu a skladu po okolí a nepořádek se rozlézal, kam až oko dohlédlo. Ale jižní expozice, řada teplomilných kytek a několik solitérních starých dubů naznačovaly skryté možnosti zdejšího terénu. Celý ten kus poničené přírody mi připadal najednou nádherný (v mnohém mi připomínal terény v deltě Dunaje) a v hlavě bylo v momentě rozhodnuto – tohle musí být naše, tady bude stát terénní stanice zoologického oddělení. Malý zapomenutý

Opuštěná štěrkovna v únoru 1982. Přirozená obnova mokřadu postupně změnila charakter lokality, až se v zastíněném území začala snižovat druhová pestrost. Stav před revitalizací, červenec 2018. Aktuální stav prosluněného mokřadu po revitalizaci, duben 2019.

6

www.mzm.cz


kout mušovského katastru nazývali místní Němci Kern, ale ke mně se doneslo při nějaké hospodské debatě mnohem libozvučnější pojmenování – Betlém, snad ve vztahu k bývalému ovčínu.

Síla přirozené obnovy

Nemám rád úřady ani ve vzpomínkách, ale pro další běh událostí se staly důležité věci: 4,9 ha orné půdy Státního statku Mikulov bylo v katastrálních mapách změněno na plochy „ostatní“ a Povodí Moravy pronajalo muzeu druhou, podmáčenou polovinu na dobu neurčitou. A také sem byla slavnostně přivezena vojenská maringotka jako základní kámen badatelského zázemí. Pár kamarádů a přátel z řad místních lesáků, rybářů a myslivců pomohlo s úklidem i s úpravami terénu, půjčovali traktory i náklaďáky, a když bylo potřeba vyhloubit novou tůň, přijel bagr. Byly to dva tři hektické roky, ale poslední, kdy byla lokalita tak výrazně rušena. Od poloviny osmdesátých let minulého století začínám systematicky sledovat bažinu i její okolí. Přestože se především zabývám životem místních obojživelníků a ptáků, jsem zaskočen něčím, co bylo do této doby všude, kde vládlo socialistické plánování na každý metr půdy, naprosto neznámé: fenoménem přirozené obnovy. Tento složitý, ale dobře viditelný přírodní proces, bývá dnes odborně formulován jako sukcese rostlinných a živočišných druhů nebo společenstev, ale jednoduše to lze popsat jako zarůstání úhoru nebo postupné osidlování nějakého nově vytvořeného stanoviště rostlinami a živočichy. A tohle přírodní divadlo se zde začalo odvíjet tak rychle a s takovou razancí, že nebylo pochyb o vnitřní síle nivní krajiny.

Nevím dodnes přesně proč, ale už tehdy jsem se rozhodl, že do tohoto děje nebudu žádným způsobem zasahovat. Ať si v oploceném území dělá příroda, co se jí zlíbí! Kromě hraničního pásma se v naší zemi takových míst mnoho nenacházelo. V roce 1983 se s ovacemi napustila střední nádrž, ale už za pár dnů se musela po havárii na ohrázování vypustit. A k údivu nejen mému začala na vypuštěném dně Střední nádrže probíhat obnova vegetačního krytu úplně podobně, jako v pískovně: Prvně nastupují mohutné byliny typu merlíků, ale ve vlhčích partiích bují orobince a hned v následující

sezóně se objevují stovky a tisíce semenáčků vrb, topolů a osik, tedy plnohodnotný základ měkkého lužního lesa. Zatímco se nádrž po třech sezónách znovu napouští a mladá džungle je odsouzena k vyhnití, kolem malého mokřadu rostou keře i stromy do výšky i krásy a travnatý koberec zcela pokrývá holiny po těžbě písků. S bujícím vegetačním krytem na březích i ve vodě přicházejí oživit nově vzniklou lokalitu mnohé druhy vodních a rákosových ptáků. Zastavuje se zde všeobecný úbytek žab, v čistých tůních je vidět znovu čolky a do nočních koncertů se zapojuje stále více vodních sko-

Stárnutí mokřadu se projevuje zhoršenou kvalitou vody, pravidelnými bezkyslíkatými stavy v letních měsících s následným úhynem ryb i dalších živočichů.

www.mzm.cz

M revue

7


L

M téma

kanů i rosniček. V roce 1988 poprvé vyvedla svoje mladé divoká husa, a to byl pro mokřad dekret nejvyšší kvality – tenhle plachý pták jen tak někde nezahnízdí. Prakticky každý rok se objevuje nějaký nový druh. Někdy jen pár dnů na tahu, jiní zůstávají déle a někteří se usazují natrvalo. Jsou mezi nimi i zcela mimořádné skvosty naší ornitofauny, jako třeba volavka červená nebo chřástal malý. Druhová pestrost neboli diverzita se zvyšuje na této zcela umělé lokalitě na úroveň, která nemá u nás obdoby.

V polovině dubna se na březích mokřadu odehrává unikátní záležitost – mladé želvičky opouštějí hnízda a migrují do vody. Dospělé želvy bahenní se v prvních týdnech po ukončení zimní hibernace vytrvale sluní. Kormorán velký hnízdí na Střední nádrži a do mokřadu zalétává lovit potravu, stejně jako řada dalších vodních ptáků.

8

www.mzm.cz


O praktičnosti ostnatého drátu

V porevoluční době celospolečenské diskuse o nutnosti napustit či nenapustit třetí přehradu u Nových Mlýnů se možnost přirozené obnovy obnaženého dna stává na chvíli zásadním tématem. Ale poznatky z Betléma jsou bohužel jediné, které má odborná veřejnost k dispozici. Betlém navštěvují ministři pro životní prostředí I. Dejmal a J.Vavroušek a v září r. 1991 se přijíždí osobně přesvědčit o síle přirozené obnovy prezident Václav Havel. Z tohoto mimořádného setkání mi mimo jiné utkvěl jeho postřeh k oplocení: „Moc pěkný ten ostnatý drát není, ale praktický je určitě!“ (To bylo skutečné konstatování znalce.) A večer toho dne přinesly agentury jeho památný výrok: „Vodní dílo u Nových Mlýnů je zločin!“ Přehradní lobby podporovaná nejrůznějšími „experty“ ale zcela bezohledně a tvrdě prosazuje mýty o páchnoucí vodě, ruderální vegetaci a mračnech komárů. Výsledek je nasnadě. Kolébka našich praotců se utopí. O to absurdněji vyznívá snaha uměle (a velmi draze) revitalizovat Střední nádrž v letech 1996 – 2000, kdy se ve vypuštěné přehradě budují umělé ostrovy mající vytvořit biokoridor pro migraci odnikud nikam. Na všech obnažených plochách dna se ale opět začal odvíjet ten jedinečný proces přirozené obnovy. Opět ve zcela shodných šlépějích, ve stejné druhové skladbě, která vede jistě a přímo k lužnímu lesu. A stejně špatně jako před deseti lety drahý experiment skončil, aniž by se dobudoval. Voda se v nádrži opět záměrně zvedla a pětiletý hustý vrbový prales padl do špinavé vody.

Chvála druhové pestrosti

Od r. 1990 je lokalita Betlém vyhlášena OÚ Břeclav chráněným územím v kategorii Přírodní památka

www.mzm.cz

a současně celá oplocena ostnatým drátem. V r. 1993 hnízdí v mokřadní části celkem 16 druhů ptáků, přežívá zde 11 druhů obojživelníků a 4 druhy plazů včetně želvy bahenní, kterou jsme sem přivezli z delty Dunaje v r. 1989. Od roku 1995 nahrazuje kamennou hráz betonové manipulovatelné stavidlo (příspěvek od brněnské Nadace Veronika) a tohle chvályhodné zařízení drží vodu v mokřadu dodnes. Zajímavě probíhala obnova i na suché části, kde nastoupila teplomilná a suchomilná vegetace doprovázená spoustou docela vzácných druhů. Postupně se zde objevují atraktivní druhy motýlů, brouků, žijí zde samotářské včely a běžně se zde nalézají třeba bizarně vyhlížející kudlanka nebo krtonožka. Od poloviny devadesátých let se sem znovu vracejí ovce, aby udržovaly charakter původní pastviny. Systematický monitoring všeho, co se v mokřadu postupně odehrávalo, přinášel nejzajímavější doklady o mimořádné druhové pestrosti asi po dobu 10 roků na přelomu století. Voda, rákosiny i vzrostlý třicetiletý lužní les obklopující břehy mokřadu, to vše kypělo životem v neuvěřitelné pestrosti. Na rozdíl od nejbližšího okolí, ať se to týkalo blízké přehrady nebo fragmentů původních lužních lesů. Betlém doslova překypoval nejrůznějšími druhy včetně zástupu těch, co se řadí k vzácným a kriticky ohroženým, ale jeho hlavní smysl – tedy, že by z tohoto refugia migrovaly namnožené mokřadní druhy přirozenou cestou do okolí a osidlovaly nové lokality – ten naplněn nebyl. Za celou dobu existence mokřadu se nevábný charakter nádrží nevylepšil a nikde v blízkém okolí nevznikly ani jiné umělé biotopy, kde by našly náročné druhy existenční podmínky. Naopak, po několika sezónách, kdy druhová pestrost již stagnovala, začaly nastupovat jiné změny, tentokrát k horšímu. Kompaktní a vysoký nálet lemující mokřad začal významně zastiňo-

vat téměř celou lokalitu a doslova invazní postup rákosin zmenšoval volnou hladinu. Spad listí a odumírání bohaté vodní vegetace urychlovalo zazemňování tůní a zmenšování hloubky. Nízký sloupec vody znamená výrazné zhoršení její kvality vrcholící bezkyslíkatými stavy v zimě i v létě, provázené často lokálním úhynem všech vodních živočichů. V těchto letech jsou smutné zápisy do terénního deníku každodenním chlebem a utěšuje mě jen skutečnost, že celá historie tohoto malého území je pečlivě zdokumentována a zpracování získaných dat přinese první seriózní doklady o procesu stárnutí mokřadní lokality. Z dlouholetých výzkumů lze vyvodit jednoznačný závěr: Žádné maloplošné chráněné území není nesmrtelné, ale podléhá stejným přírodním zákonům, jako všechno živé. Není možné u nějaké zatopené jámy s hejnem čolků zabetonovat výstražné cedule, vyhlásit místo za chráněné a čekat, že tomu tak bude na věčné časy. Úměrně své velikosti a všemožným tlakům z civilizovaného okolí taková lokalita ztratí dříve nebo později svoje kvality, což pro její obyvatele znamená fatální změnu životních podmínek. A pokud nemohou odmigrovat do nějaké sousední lokality, vymřou. Tohle zjištění má velký význam pro ochranářskou praxi, kde to zatím většinou „chodí“ tím výše popsaným způsobem. Pokud bude převyšovat zájem takovou lokalitu udržet za zenit jejího přirozeného vývoje, je třeba počítat s revitalizačním zásahem do terénu, což prakticky znamená oddálit její zestárnutí. Tyto terénní úpravy jsou finančně nákladné a jejich úspěšné provedení je především závislé na dokonalé znalosti dotyčné lokality. V chráněných lokalitách je vlastní realizace omezena řadou nařízení vycházejících z ochrany jednotlivých druhů, což rychlý a bezkonfliktní průběh stavby ještě komplikuje.

M revue

9


L

M téma

Nepůvodní skokan skřehotavý obsadil v okolí nádrží všechny vhodné lokality a na rozdíl od všech místních druhů je lokálně velmi hojný. Rosnička zelená patří naopak obojživelníkům, kteří jsou změnami v jihomoravské krajině postiženi nejvíc.

Věc Makropulos v Betlémě

Shoda náhod, ale především silná osobní vazba na malý mokřad, mě vedly k rozhodnutí pozastavit stárnutí alespoň v části lokality a pokusit se udržet jedinečnost a bohatost Betléma o dalších pár desetiletí. V r. 2013 jsem se odhodlal k prvnímu, malému zásahu, především abych se ubezpečil, že škody na přírodě způsobené technikou nebudou převyšovat očekávané klady. Vybudování dvou nových tůní za podpory Nadace OKD proběhlo bez problémů a opětovné prožívání toho malého zázraku nazývaného přirozená obnova podpořilo odvahu pokusit se o něco většího. Výsledkem bylo získání prostředků z Operačního programu Životní prostředí, z kapitoly Zvyšování druhové diverzity. Náročná byrokratická příprava i vlastní realizace projektu, doslova ušitého na míru našemu mokřadu, proběhla během necelých dvou let, přičemž terénní práce zabraly dva poslední měsíce minulého roku.

10

Za 2,7 milionu dotačních korun se odbagrovalo přes 6 tisíc kubíků starých sedimentů, cca na pětině plochy mokřadu se obnažilo původní podloží a nové, hlubší tůně zalila opět čistá voda. Poslední menší úpravy terénu proběhly koncem letošního března a nyní už opět nastupuje éra přirozené obnovy. V těchto dnech je zřejmé, že se omlazovací „plastická operace“ mokřadu zdařila, i když jednotlivé etapy očekávané obnovy se začínají odehrávat v poněkud převráceném pořadí. Prvotní nástup vegetace alespoň dočasně předběhli živí tvorové: Záchodovou tůň obsadilo zatím 5 adultních a 11 subadultních skokanů skřehotavých a sluní se zde pravidelně až 6 mladých želv bahenních, 20. 3. 2019 zde zanechala dvě snůšky samice skokana štíhlého. Na ostrůvku v Malé pískovně hnízdí březňačka, čest svému jménu zde dělá minimálně 7 skokanů skřehotavých a na mělčině se prohání hejna drobných ryb. Na novém poloostrově se usadila nutrie a okousala všechny vrbové řízky, bobr řádí

na kanále a dva páry husí chodí s mláďaty na pastvinu. Plošně malý mokřad, umístěný v přírodovědně exponovaném území jižní Moravy, představuje z hlediska badatelského či sbírkotvorného zcela jedinečný zdroj informací a pozoruhodných výsledků, které se staly podkladem pro řadu vědeckých i naučně populárních publikací, článků nebo přírodopisných videodokumentů. Možnost systematické práce v nerušené lokalitě s jednoduchým funkčním zázemím, to je věc skutečně k nezaplacení. Významnou roli zde sehrává přítomnost oplocení, které bylo původně postaveno, aby chránilo betlémské živočišstvo před nezvanými návštěvníky. Z hlediska trvalé ochrany celé lokality a jejích všech obyvatel považuji výstavbu plotu za vůbec nejvýznamnější počin, který byl na studijní ploše realizován, a dlouhodobě mimořádně vysoký počet pravidelně se rozmnožujících, plachých druhů obratlovců, připisuji především této skutečnosti.

www.mzm.cz


Betlém se ale nikdy nestal nějakou izolovanou klecí, kam se nelze dostat. Lokalitou prošly organizovaným způsobem stovky našich i zahraničních odborníků, žáků i studentů, často se zde zastavují i zájemci z řad veřejnosti a pravidelně sem zajíždí točit aktuality z přírody různé televizní štáby. Průběžně zde probíhají také výzkumy a monitoring zaměřený na vybrané skupiny rostlin a živočichů, na něž se zaměřují specialisté z jiných výzkumných ústavů. Pokud malému mokřadu k dokonalosti něco chybí a v čem nenaplnil naděje do něho vkládané, to se týká jeho postavení „refugia“ v nivní krajině. Smyslem takové lokality by mělo být v prvé řadě poskytovat typickým druhům údolní nivy podmínky pro přežití kritického období a následně fungovat jako epicentrum šíření takto zachráněných druhů do normalizovaného okolí. V případě Betléma se samozřejmě nabízí migrace do spuštěné Střední nádrže… Takovou budoucnost je tedy třeba jubilantovi popřát a věřit, že to nebude trvat dalších čtyřicet let.

Miroslav Šebela, vedoucí Zoologického oddělení MZM Foto: Archív M. Šebely

Husy velké v mokřadu pravidelně hnízdí a vyvádí úspěšně i mláďata. Opeřený predátor pochop rákosní patří do společenstva rákosových ptáků a sehrává zde svoji nepopulární, ale nezastupitelnou roli. Užovka obojková je v mokřadu i v okolí nádrží dosud hojná a profituje z množství skokanů skřehotavých. Foto: M. Šebela (není-li uvedeno jinak)

www.mzm.cz

M revue

11


L

M událost

Kolébka lidstva, zřídlo umění. OKOUZLENÍ AFRIKOU Navzdory nelehkým přírodním podmínkám, navzdory koloniálnímu útlaku, navzdory občanským válkám, bídě i epidemiím dokázala Afrika ovlivnit dějiny umění celého světa. A nejen to. Nevysychajícím zdrojem inspirace stále zůstává, dnes dokonce možná ještě silněji, než dřív. I proto se stala výstava Okouzlení Afrikou, umístěná nikoliv náhodou v Pavilonu Anthropos, výstavním počinem Moravského zemského muzea v roce 2019.

Dva roky zrála v hlavách kurátorů Barbory Půtové z Univerzity Karlovy a vedoucího Centra kulturní antropologie MZM Petra Kostrhuna jen samotná myšlenka. Ta se totiž zrodila již při spolupráci na výstavě Moravského zemského muzea Království Benin: Bronzy zkropené krví. „Chtěli jsme pokračovat a navázat tam, kde jsme tehdy přestali. Ukázat, jak byla díla africké kultury inspirativní pro další umělce, zejména pro představitele kubismu nebo expresionismu, a dotáhnout celou linku ještě dál,“ říká antropoložka a histo-

12

rička umění Barbora Půtová. Rok pak trvala samotná náročná příprava, výběr exponátů a jejich shromáždění. „Kdybych chtěla vystavit všechno, co bych si přála, byly by potřeba zhruba tři Anthroposy vedle sebe,“ dodává žertem. „Z pohledu kurátora výstavy musím říci, že to byl z organizačního pohledu jeden z nejnáročnějších projektů, se kterým jsem se v muzeu setkal. Představte si, že měsíc před zahájením výstavy, po překonání všech administrativních nutností a někdy i problémů stojíte před úkolem na-

vštívit 53 partnerů, od kterých si půjčujete více jak 180 výtvarných děl, mnohdy značné hodnoty…“ shrnuje Petr Kostrhun svoje pocity. V žádném případě ale účelem nebylo shromáždit co nejvyšší počet originálů afrických artefaktů. Ty samozřejmě v expozici nechybí, ale tvoří jen kontrapunkt k výjimečné prezentaci prací českých umělců od počátku 20. století až do současnosti, pomyslnou startovací čáru či odrazový můstek pro ty, kterým magie a půvab černého kontinentu učarovaly a dovedly je do nekonečné říše umělecké fantazie. „Ve zpětném pohledu musím velmi ocenit dvě věci. V průběhu příprav výstavy a zejména na jejím konci se ukázalo, jak skvělý team lidí v muzeu máme. A myslím tím nejen kolegy z našeho oddělení Centra kulturní antropologie, ale všechny pracovníky, kteří do výstavy u nás byli zapojeni, a že jich nebylo málo. Nechci nikoho zvlášť jmenovat, ale

www.mzm.cz


chtěl bych jim velmi poděkovat za výraznou podporu a projevený zájem tak náročnou výstavu dotáhnout do zdárného konce. A druhý velmi pozitivní dojem, který mě při výstavě potkal, bylo intenzivní setkávání se zajímavými lidmi. V tomto případě jsme totiž nepůjčovali věci jen z muzejních či galerijních institucí, kam samozřejmě jezdím také velmi rád a kde se poznávám s novými kolegy (a zde patří zvláštní poděkování Moravské galerii), ale především také od vlastních tvůrců a sběratelů. A nemusím asi vysvětlovat, že návštěvy různých ateliérů, Jana Švankmajera, Jiřího Anderleho, Jaroslava Róny, Aleše Lamra, Jindry Vikové, Veroniky Landy, Jana Pištěka, abych jmenoval alespoň ty, na něž jsem si rychle vzpomněl, byl obohacující zážitek, za který jsem velmi vděčný. A nakonec, bylo velmi milé vidět, že náš výstavní projekt má podporu i tam, kde jsem se reakcí možná trochu obával. Velmi nám totiž pomohli také soukromí sběratelé, z nichž musím jmenovat především Patrika Šimona, Adama Hoffmeistera, Martina Vysušila, Jana Mareše, Galerii Kodl, Galerii Kirké a řadu dalších,“ dodal ještě Petr Kostrhun.

Valící se sněhová koule Africké umění oslovilo sice už renesanční Evropu, ale vstupovalo bez dalších souvislostí spíše do kabinetů kuriozit. Počátkem 20. století ovládl zřejmě jako první (logicky vzhledem ke geopolitickému vývoji) především francouzské výtvarníky jakýsi hlad po africkém domorodém umění. Moderní tvůrci ho začínají vnímat jinak, za účelem osvobození od dosavadních formalistních umě

Africké předměty ze sbírek Jana Švankmajera, Karla Vysušila, Adama Hoffmeistera a Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur. Africké plastiky z oblasti Nigérie a Kamerunu ze sbírky Jiřího Anderleho.

www.mzm.cz

M revue

13


L

M událost

Kurátoři výstavy Barbora Půtová a Petr Kostrhun při jejím zahájení v úterý 30. dubna 2019.

leckých forem, ve snaze o utváření nového estetického jazyka a moderního umění. Objev domorodého afrického umění tak přímo souvisel s úsilím hodnotit a hlavně přehodnocovat v estetické rovině díla, jež patřila k západnímu kánonu klasického umění. „Exotika začala být přitažlivější stále víc a víc, protože klasické západoevropské umění se vyčerpalo. Už secese byla hodně ovlivněná Orientem a postupně začala exotika hrát velmi důležitou roli, protože představovala alternativu. A mimochodem, Okouzlení Afrikou je velmi, jak se říká, trendy výstava v mezinárodním měřítku. Dnes je opět příklon k exotismu v celé západní Evropě fenoménem, který vychází z přehodnocování postkoloniální situace. Lidé si začínají uvědomovat, že všechny ty koloniální výstavy byly průšvih, přivezené věci se vystavovaly bez znalosti jejich pravého účelu víceméně jako ra-

14

rity bez kontextu. Vždyť obdobně jako exponáty byli vystavováni i lidé, kteří vytrženi ze svého prostředí, umírali. A západní Evropě dnes začíná docházet pocit viny,“ upřesňuje sociokulturní antropolog Karlovy univerzity Václav Soukup, který byl jedním z odborných spolupracovníků výstavy. Jako jeden z prvních ve své tvorbě využil africké výtvarné prostředky Pablo Picasso. Ten své prvotní znechucení z etnografických sbírek překonal poté, co si uvědomil magickou sílu a úlohu afrických plastik v jejich původní funkci. Postupně přibývali další. A přestože čeští umělci nevyrůstali v zemi s přímou koloniální minulostí, jako například Francouzi, africké umění se stalo rovněž pro ně významným zdrojem estetické inspirace a kreativity. Vstupovalo do jejich výtvarné tvorby zprostředkovaně na základě inspirace díly zahraničních umělců (kubistů, surrea-

listů, expresionistů a fauvistů), často na základě dočasného anebo dlouhodobého pobytu v Paříži. Mnozí se inspirovali bezprostředně při svých cestách do Afriky. Jiní vstupovali do přímého kontaktu s konkrétními etniky, jejich tradicemi, zvyky, obyčeji a také estetickými a výtvarnými projevy. Další začali africké artefakty sbírat a budovat si kolekce domorodého umění, tvořící inspirační základnu jejich tvorby a uměleckého uvažování. „O některých jsem měla dopředu jasno, že je oslovím, protože jsem jejich práci samozřejmě znala. Padesát na padesát ale zafungovala i metoda sněhové koule – dostávala jsem doporučení na další tvůrce, někteří se ozvali i sami. Musela jsem redukovat, omezilo se i časové období. Abych byla úplně objektivní, mělo by se zmapovat už i 19. století, ale na druhé straně, návštěvník by nedostal tak ucelený vjem, jaký poskytuje definitivní po-

www.mzm.cz


doba výstavy,“ přibližuje Barbora Půtová. „Jedna z verzí byla i ta, že expozice bude rozdělena pouze na dvě části. V jedné by byli nežijící, v druhé současní umělci – což je koncepce, kterou by do budoucna stálo za to ještě více rozpracovat a rozšířit,“ nastiňuje Václav Soukup.

Třináct komnat inspirace

Jaký je tedy společný jmenovatel africké inspirace českých tvůrců? „Neexistuje. Každého Afrika přitahovala nebo přitahuje něčím jiným. Symbolisté se orientovali na Egypt, lákala je mystika a duchovněmystické zkušenosti. Čeští Němci hledali své vlastní kořeny, vlastní identitu. Další se nechali strhnout způsobem života zcela odlišným od evropských zvyklostí. Fascinovalo je hemžení na tržišti, odlesky slunce. Není tak možné generalizovat jediný faktor. Pro každého to bylo něco jiného a z toho jsem pak vycházela při koncepci expozice a jejím rozčlenění,“ popisuje Půtová. Výtvarníci Hana a Milan Nytrovi (Ateliér NYTRAPLAN) rozčlenili prostory obou sálů do patnácti oddělených „pokojíčků“. Vyjma dvou z nich věnovaných originálním africkým předmětům a dílům tak třináct komnat prezentuje vybrané umělce spojené obdobnou inspirací, kteří mnohdy i v rozdílu desetiletí, čerpali z podobných afrických pramenů. Afrika dotekem Paříže a Políbení Afrikou dávají dohromady ty, do jejichž tvorby vstoupila Afrika zpro-

Africké plastiky jsou umístěné na oltáři v kontrapunktu s díly českých umělců. František Skála, Matka země, kombinovaná technika, 2004. František Skála, Služebník, kombinovaná technika, 2011.

www.mzm.cz

M revue

15


L

Pod čarou

16

www.mzm.cz


Zahájení výstavy Okouzlení Afrikou doprovodil hrou na buben Jose Vata z Demokratické republiky Kongo.

www.mzm.cz

M revue

17

L

Pod čarou


L

M událost

středkovaně, většinou díky dlouhodobému nebo i jen dočasnému kontaktu s Paříží. Ke zhlédnutí jsou tu díla například Františka Tichého, který poznával v hlavním městě Francie Afriku nejen v Musée d’ethnographie du Trocadéro či na legendární Koloniální výstavě v roce 1931, ale i na aukcích nebo bleším trhu. Mladší generaci tu zastupuje Jiří Načeradský. Africké masky mi otevřely nové obzory, prohlásil malíř Georges Braque a nebyl sám. Políbeni Afrikou byli také například sochař Jan Štursa nebo designér Zdeněk Rykr či grafik Václav Zykmund. Afrika vystupovala ale jako zdroj přímé inspirace prostřednictvím poznávání a objevování, cest napříč Afrikou nebo dlouhodobého setrvání včetně profesního působení (Afrika a každodennost). Malíři nebo sochaři se snažili ve svých výtvarných dílech přiblížit všední život obyvatel Afriky, specifickou architekturu zdejších měst, atmosféru trhů a kaváren, vzhled, chování a zvyky jeho domorodců nebo působivost místní flory a fauny. Dokonalým pozorovatelem různých podob Afriky byl malíř a grafik Tavík František Šimon, který barvitě vykreslil tržiště s orientálním zbožím a odpočívající majitele obchodů v odpoledním žáru. Malíř František Schön podnikl cesty do Tuniska a následně do Alžírska, kde vznikly až fotografické záběry plynoucího života. Malíř Karel Šlenger v dílech, která vznikla v průběhu jeho cest severní Afrikou, ztvárnil lidi kráčející po ulicích, pobřeží, přímořskou vegetaci nebo palmy a kaktusy v pouštní oáze. Dalšími umělci této sekce jsou například sochař a cestovatel František Vladimír Foit, či malíři Josef Holler nebo František Emler. Někteří umělci vyhledávali zejména Maroko, které jejich tvorbu

Jaroslav Róna, Stará ryba, bronz, 1997. Jaroslav Róna, Žena v pralese, olejomalba, 1998.

18

www.mzm.cz


František Tichý, Bílá černoška, olejomalba, 1936.

obohacovalo o živou barevnost, přitahovalo specifickou krajinou, koloniální minulostí nebo přímou zkušeností s různými etnickými skupinami (Marocké etudy). Je zajímavé porovnávat, jak blízký kontakt se stejnou zemí a berberským etnikem vedl například Aléna Diviše k tomu, aby svému obrazu Kristus černochů do tváře šlachovité a stylizované figury Ukřižovaného vtiskl negroidní rysy, zatímco ilustrátora a karikaturistu Antonína Pelce hýřivě pestré Maroku pobídlo k plnému prosazení barevnosti. Čeští výtvarní umělci dodnes vstupují na území Afriky do přímého kontaktu s konkrétními etniky, jejich tradicemi, zvyky, obyčeji a také estetickými a výtvarnými projevy. Vzhledem k současným možnostem však nezůstávají jen na okraji jako náhodní turisté, ale vstupují do „zadního regionu“, do soukromí lokálních obyvatel. Výsledky Setkání s africkými etniky prezentují v Pavilonu Anthropos práce současných umělců, jako jsou Petr Kvíčala nebo malíř Jan Pištěk. Afrika ovšem také byla důležitou inspirací pro představitele česko-německého umění, které sem přivedlo hledání jejich židovských kořenů, cestovatelská vášeň nebo touha po inspiraci. Pro jejich tvorbu byla charakteristická fascinace barevností a světelností severoafrického prostředí, orientální dekorativnosti a neposlední řadě zpřítomnění světa pohádek Tisíce a jedné noci. Českoněmecké umělce a jejich vztah k Africe reprezentuje na výstavě dílo Georgese Karse, Emila Orlika, Ferdinanda Staegera, Norberta Hochsiedera či Kurta Halleggera. Skutečnost, že se Afrika stala zdrojem umělecké tvorby některých moderních českých malířů a sochařů, dokládá i snaha konstituovat nový výtvarný sloh: Afrika a hledání archaismů představuje neformální

www.mzm.cz

výtvarné seskupení, k jehož členům patřil Václav Boštík, Jan Křížek a Jiří Mrázek. Přitažlivost domorodých kultovních předmětů, spjatých především s náboženskými obřady či rituály, nepřestává fascinovat výtvarníky napříč časem. Podoby afrických masek jsou propojením tvorby Josefa Čapka, Františka Muziky, Františka Hudečka, Pavla Brázdy, Aleše Lamra i keramičky Jindry Vikové, jejíž kolekce nese pečeť egyptských pohřebních masek, stejně jako západoafrických masek kmene Bete nebo Dan.

Nejen masky, také Totemy, fetiše, předkové a duchové byly a stále zůstávají nevysychajícím zdrojem imaginace. Tato linie je patrná v mysticky děsivé podobě přízraků Josefa Váchala, posvátnosti skulptur Věry Janouškové, trojrozměrných objektech Veroniky Landy anebo pracích Františka Skály, jehož osobitá a nezaměnitelná díla jsou charakterizovaná umělcovou nezměrnou vynalézavostí a hravým přístupem. Afrika oslovovala evropské výtvarné umělce také symbolikou a duchovním odkazem starověkého

M revue

19


L

M událost

Evropa odrazem Afriky

Emil Filla, Zátiší s mandolínou, olejomalba, 1926.

Egypta (Egypt a symbolismus). Zejména představitelé výtvarného symbolismu na přelomu 19. a 20. století využívali jako symbol například sfingu nebo chrám. Tvarosloví egyptského sochařství a architektury ovlivnilo malíře, grafika a ilustrátora Františka Kupku, představitelem českého secesně symbolického sochařství je František Bílek. Posledním vrcholem tohoto egyptského trojúhelníku se stává malíř Richard Konvička, na jehož plátnech ovlivněných Afrikou defilují Egypťanky, masky, totemy nebo idoly. Někteří čeští umělci dodnes zdůrazňují ve své tvorbě i význam evoluce lidstva a studium původních afrických kultur. V sekci Původ lidstva a lovecké a sběračské společnosti dominují díla sochaře a malíře Jaroslava Róny, a to jak plátna, tak skulptury. V jeho díle se vzájemně prolínají poznatky z mytologie, antropologie, prehistorie a historie. Jeho souputníky „okouzlenými Afrikou“ se v Anthroposu stávají malíř Jiří Žáček a mladá multimediální umělkyně Jana Horálková, jejíž Dešťostroj apeluje na vědomí historické kontinuity a hlavně zodpovědnosti západního světa, neboť umožňuje kdykoliv a komukoliv přivolat déšť…

20

Svébytným oddílem výstavy je sekce Sběratelství ve vztahu k Africe, představující ty, pro něž se budování sbírky domorodého umění stalo inspirační základnou jejich tvorby a uměleckého uvažování. I zde se potvrzuje to, že africké umění fascinovalo nejen minulé generace umělců, jako byl Adolf Hoffmeister, který shromáždil v meziválečném Československu jednu z nejunikátnějších sbírek nativní Afriky (ale i Oceánie a Ameriky), či Emil Filla, jehož tvorbu ovlivnilo africké domorodé umění zejména ve 30. letech dvacátého století, ale i příslušníky generace mladší: malíře a grafika Jiřího Anderleho, jehož výtvarný rukopis prostoupil a ovlivnil zájem o domorodé umění, či filmového režiséra a výtvarníka Jiřího Švankmajera, který sám podnikl cestu do Senegalu a Mali, kde rozšířil svoji sbírku o dogonské masky a fetiše a u něhož africké vlivy vyústily v cyklu fetišů. Nemůže chybět ani Afrika hledáčkem fotoaparátu, mapující přístup fotografů od Josefa Sudka přes Alexandra Hackenschmieda, přes Miroslava Háka, Václava Chocholu až po Pavla Baňku a Martina Frouze.

„Když se díváme do tváří těch druhých, nastavujeme sami sobě zrcadlo. Nestačí si uvědomit, že oni jsou jiní, ale také to, že i hodnoty naší kultury nejsou absolutní. A tento relativismus považuji spolu s kontextem, který výstava předestírá, navíc ve spojení s posláním Anthroposu, a již zmíněnou exotičností, za hlavní pilíře celého projektu,“ shrnuje Václav Soukup, podle něhož se Moravské zemské muzeum nabídkou dialogu na toto téma, i když nejsme zemí s koloniální minulostí, postavilo po bok nejvýraznějším světovým galeriím nebo muzeím. Za mimořádnou přidanou hodnotu přitom považuje instalaci prací v Pavilonu Anthropos. „Můžete procházet sály mapujícími evoluci člověka, dívat se na nástěnné malby z jeskyní, jako jsou Altamira, Chauvet a Lascaux, přemýšlet o ohromné kreativitě zrozené před tisíci let, a udělat jen několik kroků bokem a ověřit si, že ta linie se nikdy nezastavila, že vlna tvořivosti podnícená Afrikou unáší současné české umělce obdobně jako jejich předchůdce před sto lety. Zjistit, že ten příběh nikdy neskončil…“. Výstava Okouzlení Afrikou je setkáním se špičkovým výtvarnými díly i (zdánlivě) vzdáleným světadílem. „Mohou sem přijít lidé, kteří mají rádi moderní umění. Nebo lidé, kteří milují Afriku. Přičemž ani jedni z nich dosud nemuseli vědět, jak se tyto světy ovlivnily,“ doplňuje Barbora Půtová. (jih) Foto: Archív MZM

www.mzm.cz


Doma u Janáčků se jedlo daňčí Byl by kdokoliv z nejslavnějších méně slavným, kdyby jedl jinou lžící či pil z hrníčku s jiným vzorem? Složil by Leoš Janáček svoji Sinfoniettu jinak, kdyby si rád nepochutnal na zvěřině, hlavně daňčím? Těžko říct, jak souvisí osobní život osobností s jejich dílem. A někdy bývá i trochu těžké přiznat si, že navzdory tomu, že pod pokličku se nikomu koukat nemá a co se doma uvaří, se tam má také sníst, je velmi přitažlivé nakukovat i po letech špehýrkou do cizího života… Vtipně, s nadhledem, ale stále s úctou a bez vlezlosti byla sestavena originální výstava Doma u Janáčků, kterou za výtvarné spolupráce Venduly Chalánkové připravilo Moravské zemské muzeum do Mramorových sálů Biskupského dvora od listopadu 2018 do února 2019. Autorem se stal člověk nejpovolanější, vedoucí Oddělení dějin hudby MZM Jiří Zahrádka, který se Janáčkovým dílem soustavně zabývá a patří k jeho největším znalcům nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí. Na výstavě byla prezentována část archivu Leoše Janáčka (vloni zapsaného do registru Paměť světa UNESCO), která zahrnuje i trojrozměrné sbírkové předměty, tj. věci spojené s Janáčkovým soukromým životem. „Většina z nich nebyla dosud nikdy a nikde prezentována,“ zdůraznil Jiří Zahrádka. Návštěvníci si mohli prohlédnout věci z Janáčkova každodenního života, jako např. psací potřeby, knihy ze skladatelovy knihovny, umělecké předměty z jeho domácnosti, toaletní potřeby, sbírku lidových výšivek, nádobí, ze kterého se u Janáčků jedlo, osobní předměty jeho předčasně zesnulé dcery Olgy a syna Vladimíra, ale i část Janáčkova šatníku. Nechyběla taktovka s korkovou násadou, s níž dirigoval, Janáčkův metronom, manžetové knoflíčky, nožík, zrekonstruovaná malovaná truhla od Anežky Uprkové, v níž Janáček schraňoval své rukopisy, či

www.mzm.cz

jeho buřinka od kloboučníka Karla Landy… „Uvědomovali jsme se nebezpečí takto koncipované výstavy. Ale myslím, že ve spojení s citlivým, odlehčeným pojetím Venduly Chalánkové se nám podařilo nesklouznout k úrovni prezentace typu ‚nedojedených zákusků H. Berlioze‘,“ míní Jiří Zahrádka. Expozici doplnily úryvky ze vzpomínek na život u Janáčků, ať už manželky Zdenky či Janáčkových žáků nebo věrné hospodyně Marie Stejskalové, která zápisy svých receptů prokládala „kronikou našeho života“. „Její zápisky vznikaly sice s časovým odstupem a nesou stopy určité idealizace, ale zůstávají pro nás jedinou ucelenější zprávou o skladatelově každodenním životě,“ upřesnil J. Zahrádka. Janáčkovi bydleli v Brně v podstatě pouze na dvou místech – v pavlačovém domě na dnes Mendlově náměstí, kde žili jako rodina, ale kde obě jejich děti zemřely, a pak v domečku v zahradě varhanické školy na Smetanově ulici, kde dnes sídlí Janáčkův památník MZM. (jih) Foto: Filip Fojtík

Sto let na osmnácti panelech Jak dostat sto let, v nichž se navíc odehrály zlomové události, na jedinou výstavu? Tento složitý úkol na-

konec vyřešili pracovníci Vlastivědného muzea v Olomouci připravující výstavu Po stopách našich předků / Století 1918-2018 v Olomouckém kraji poměrně „jednoduchým“ způsobem: svoji pozornost zaměřili na konkrétní lidi, kteří vytvářeli dějiny území, jež dnes označujeme jako Olomoucký kraj. Cílem putovní výstavy bylo seznámit návštěvníky s posledním stoletím bohatého vývoje daného regionu a prostřednictvím významných osobností v nich probudit hrdost a patriotismus, popřípadě přespolní pozvat k jeho návštěvě. Dietrichsteinský palác Moravského zemského muzea byl prvním místem mimo Olomoucký kraj, kde si návštěvníci mohli expozici prohlédnout. „Nedávno jsme tu hostili kolegy z kraje Zlínského, nyní přišli na řadu Olomoučtí. Určitě nejde o poslední podobnou akci, i nadále budeme usilovat o to, abychom plně dostáli přívlastku zemské v názvu našeho muzea,“ podotkl při vernisáží 13. února 2019 generální ředitel MZM Jiří Mitáček. Výstavu tvořilo osmnáct velkoformátových panelů. První dva přinášely informace o historickém vývoji kraje, územního celku zmiňovaného již za Přemyslovců jako údělní knížectví, s centrem Olomoucí, v minulosti pevností a dnes městskou památkovou rezervací. Dalších pět panelů bylo věnováno jednotlivým částem kraje − Olomoucku, Přerov-

M revue

21

L

M výstavy


M výstavy

sku, Prostějovsku, Šumpersku a Jesenicku. „Z vybraných materiálů bylo zřejmé, že přestože jde o součásti jednoho celku, každý ze jmenovaných regionů procházel zcela odlišným vývojem, což je dodnes vidět na různorodosti a pestrosti Olomouckého kraje,“ podotkl kurátor výstavy, vedoucí Historického ústavu Vlastivědného muzea v Olomouci Filip Hradil. Následujících osm panelů pak pojednávalo o proměnách společnosti v daném období, přičemž prostor byl věnován jednotlivým aspektům jejího vývoje: politickému a duchovnímu životu, vědě a výzkumu, kultuře a umění, školství a vzdělanosti, hospodářství a podnikání, sportu a tělesné kultuře. Každý z nich přitom kromě obecných informací doplňovaly tři až čtyři medailony osobností klíčových pro vybranou oblast života společnosti na území dnešního Olomouckého kraje, vše doplněno bohatým ikonografickým materiálem. Spektrum osobností bylo opravdu široké. Nechyběli například nedávno zesnulý výtvarník Libor Vojkůvka, otužilec a dálkový plavec František Venclovský, který jako první Čech přeplaval kanál La Manche, básník Jiří Wolker, „Čech moravské národnosti“ Jan Velcl, známější pod pseudonymem Jan Eskymo Welzl, bývalý ministr kultury a divadelní režisér Pavel Dostál, vědec Otto Wichterle, proslulý především

22

svými objevy, jež vedly k zásadnímu zdokonalení a celosvětovému rozšíření měkkých kontaktních čoček, či Alois Wessels, podnikatel a zakladatel největší tvarůžkářské výroby v českých zemích i bývalém RakouskoUhersku. Výstava skončila 28. února 2019. (jih) Foto: Filip Fojtík

Hledali dočasný azyl. Našli trvalý domov Kdykoli se sešlo několik lidí, tak vždycky si nalili štamprlu, a když ji

pili, tak říkali: tak na rok v Řecku. To ať jste popíjeli takhle začátkem toho exilu nebo koncem, tak pořád tato věta platila, jako kdyby to byl dolar. Vzpomínka Sotirise Joanidise byla jen malým střípkem mozaiky, kterou nabídla výstava Dva životy, dvě kultury, dvě země. / Řekové na českém území od 2. poloviny 20. století do současnosti. Moravské zemské muzeum společně s brněnským nadačním fondem Hellenika ji uspořádalo na sklonku roku 2018 ve foyer budovy úřadu Jihomoravského kraje v Brně na Žerotínově náměstí u příležitosti 70. výročí příchodů Řeků do Československa. V něm totiž na přelomu 40. a 50. let našlo azyl před občanskou válkou okolo 13 000 uprchlíků z Řecka, dospělých i dětí. Původně dočasně plánovaný pobyt se však vývojem politických událostí v jejich domovině prodloužil často o několik desetiletí, někdy i navždy. „V roce 2018 si připomínáme sté výročí české státnosti i další důležitá osmičková výročí, a toto k nim určitě rovněž patří. Řekové tehdy v Československu hledali přechodné útočiště. Mnozí zde však našli trvalý domov,“ připomněl na vernisáži generální ředitel MZM Jiří Mitáček. Stát tehdy poskytl exulantům vzdělání, práci či bydlení. Většina dětí prošla ústavní výchovou dětských domovů. Přesto, že Řekové nebyli chápáni jako národnostní

www.mzm.cz


menšina, dostali možnost udržovat a rozvíjet některé prvky vlastní kultury, především jazyk a hudební a taneční projevy. Na druhou stranu podléhala komunita českým vlivům. Jakmile to dovolily podmínky v Řecku, většina uprchlíků a jejich potomků se vrátila do vlasti. Proč ale někteří z nich zůstali zde? Jak prožívali jako děti útěk z válečné vřavy? Jak se sžívali se zcela cizím prostředím? Udržují dnes Řekové prvky původní kultury nebo jsou zcela asimilováni do české společnosti? Která země pro ně představuje domov? Kromě výstavních panelů mapujících osudy řecké menšiny se v doprovodném stejnojmenném filmovém dokumentu k těmto otázkám vyjádřili představitelé několika generací z pěti řeckých rodin žijících v České republice. Výstava i film vznikly ve spolupráci Etnografického ústavu Moravského zemského muzea a nadačního fondu Hellenika. „Jako historik a etnolog mám blízko k tomu, abych se zabývala životem a kulturou jiných národů, které u nás žijí. Původně jsme předpokládali pouze vytvoření dokumentu a výstavy, ale v práci budeme pokračovat, protože informací o těchto událostech je stále nedostatek, a neprávem. Ve věku, kdy si děti hrají s hračkami, měli za sebou mnozí malí uprchlíci takové martýrium, jaké si ani jako dospělí neumíme představit. Naštěstí se našlo dost těch, kteří jim podali pomocnou ruku. Jedna z respondentek mi řekla, že každý Čech má svého Řeka. A já věřím tomu, že to platí i naopak,“ podotkla kurátorka výstavy a autorka scénáře snímku Jana Poláková z Etnografického ústavu MZM. (jih) Foto: Filip Fojtík

Šlechtičny opanovala tajemná džungle Do světa, o němž si mysleli, že už možná ani neexistuje, se vydali ná-

www.mzm.cz

vštěvníci výstavy Tajemná Indonésie – Tamtamy času - Nová Guinea. Kvůli ní se mimořádně zpřístupněné prostory Paláce šlechtičen MZM v srdci Brna, již zhruba rok uzavřené kvůli rekonstrukci, proměnily v magické exotické prostředí, plné nezvyklých zvuků a pestrých barev, a odhalily taje ostrova Nová Guinea i celé Indonésie, Pacifiku a Šalomounových ostrovů. Expozice, která patřila k největším akcím svého druhu v tuzemsku, vznikla z materiálů a poznatků shromážděných při výpravách slavných cestovatelů do zapomenuté části planety. Prezentovala materiály nejvýznamnějších českých cestovatelských osobností

Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda i slavného etnografa a spisovatele, který osobně poznal řadu domorodých kultur a stal se čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú, Miloslava Stingla. Přinesla také materiály z výjimečné výpravy cestovatele Rudy Švaříčka, jenž se dlouhodobě a systematicky věnuje neznámým etnikům a dobrodružným cestám do nitra ostrova. A ne náhodou byla její vernisáž naplánována na 14. února 2019, kdy legendární cestovatel a dobrodruh Miroslav Zikmund oslavil neuvěřitelných sto let. „Na jeho počest začala výstava právě v den jeho narozenin, v Paláci šlechtičen, kde jsme kdysi

M revue

23


M výstavy

začínali působení naší CK Livingstone. Kruh se tak symbolicky uzavírá,“ konstatoval autor výstavy Ruda Švaříček. Návštěvníci měli jedinečnou možnost nahlédnout do neznámé přírody, obdivovat obrovské rituální totemy, štíty, iniciační masky, čelenky či tajit dech u velkoformátových fotografií. Dominantou se stala autentická stromová chýše kmene Kombai, kde si na falus nasazují zobáky zoborožce. Bonusem pak byla prezentace horského kmene Dani s „vyuzenou mumií". Výstava, kterou ocenili dospělí stejně jako dětí, byla prodloužena do konce června. (red) Foto: Filip Fojtík

Poslední mohykán tradice středoevropské literatury Sedm knih napsal původně česky, osm posledních už jen ve francouzštině. Na jejich český překlad se zatím stále čeká. Má pouze francouzské občanství, protože to československé mu vzali, ale je čestným občanem Brna, kde se také před devadesáti lety narodil. A i ti, kteří se o českou literaturu a literaturu vůbec zajímají jen okrajově, jeho jméno znají. Pro odborníky je pak Milan Kundera fenomén, který by v českém písemnictví jen stěží našel obdobu. Kromě toho je ovšem dramatikem a také výtvarníkem. Kunderovo dílo, neboli přesněji Dílo, připomněla také unikátní jarní výstava v Mramorových sálech Biskupského dvora Moravského zemského muzea. Zůstane českým spisovatelem, i kdyby psal hebrejsky, prohlásil o Milanu Kunderovi neméně skvělý literát Arnošt Lustig. I tento jeho výrok byl jedním z vybraných citátů významných osobností, které doplnily expozici Hommage à Milan Kundera – další život Díla, která začala v MZM 2. dubna, den po jeho 90. narozeninách. „Pravda

24

je, že výstava nebyla nijak směřována k tomuto výročí, ani nebyla míněna jako jeho připomínka. Konečně, sám Milan Kundera svá jubilea neslaví a nepřeje si je ani připomínat,“ říká Mojmír Jeřábek, který je autorem výstavy, a dodává: „Naše rodiny se přátelsky stýkají více než šedesát let, ještě od doby, kdy jsem já ani nebyl na světě. Zhruba před dvaceti lety jsme ale začali komunikovat i spolu navzájem a Kunderovi svoji laskavou přízeň přenesli z našich rodičů také na nás, na děti. Když jsem pak v jejich pařížském bytě viděl knihovnu, sestavenou jen z Kunderových vydání z celého světa, jichž je přes tři tisíce, bylo mi jasné, že ho to řadí ve světě na první místo mezi autory původem z českých zemí a nemyslím si, že by tento úspěch ještě někdy někdo překonal.“ Několik let trvalo, než se myšlenku na výstavu podařilo realizovat. Vznikla však originální koncepce prezentující především tu část Kunderova talentu, která zůstává zvlášť v Česku neznámá. Zatímco porevoluční obálky jeho spisů v češtině mají od první chvíle totožnou grafickou úpravu danou výtvarníkem Rostislavem Pospíšilem, v mnoha zemích světa si obálky svých děl navrhuje Milan Kundera sám, nebo se jejich tvůrci inspirují

jeho velmi originálními kresbami. Diváci tak mohli na dlouhé řadě jeho skic k anglickému vydání Žertu sledovat, jak dlouhá je cesta k finálnímu výsledku… Charakteristický styl zaujal i v Kunderových kresbách k jeho hře Jakub a jeho pán. Vystaven byl rovněž jeho originální skicář. „A jako perlička obálka nové knihy francouzského politika Françoise Léotarda, pro jehož knížku Kundera navrhl výtvarnou podobu obálky. Možná se tak paradoxně naplnila jeho vize po příchodu do Francie, kdy mohl Kundera také předpokládat, že jeho spisovatelská dráha třeba pokračovat vůbec nebude, a soustředil se proto na výtvarnou tvorbu. První byt Kunderových v Rennes byl prý plný jeho obrazů. Naštěstí pro svět, kulturu a literaturu, to dopadlo jinak, ale nesporný výtvarný talent Milana Kundery byl jedním z vůdčích motivů, které jsem chtěl na této výstavě představit širšímu publiku,“ podotkl Mojmír Jeřábek. Hommage à Milan Kundera prezentovala brněnského rodáka ovšem nejen jako výtvarníka, ale také jako dramatika. Byť je autorem „pouze“ tří her, osud každé je velmi zajímavý. Nejznámější Jakub a jeho pán, který nemohl být v autorově vlasti uváděn pod jeho jménem, se nejen hraje po celém světě, ale prodává se dokonce i jako sa-

www.mzm.cz


mostatný text, a to v milionových číslech. V Mramorových sálech mohli návštěvníci zhlédnout také ukázku z inscenace Městského divadla Brno, kterou v Paříži v roce 2012 ocenil sám autor, nebo si poslechnout nahrávku Českého rozhlasu, kde se o hlavní role v této moudré komedii podělili Milan Lasica a Július Satinský. To Ptákovina u nás byla po svém vzniku sice uvedena pod autorovým jménem, ale brzy na to zakázána stejně jako její autor. Ve světě se ovšem dnes nehraje vůbec, protože mimo české luhy a háje ztrácí pointu, neboť kosočtverec jako sexuální symbol je výhradně českou specialitou, jak autor až ve Francii ke svému překvapení zjistil. Po roce 1990 byla uváděna výlučně v režii Ladislava Smočka v pražském Činoherním klubu, nyní ji po vyžádaném souhlasu Milana Kundery zařazuje do repertoáru nově i královéhradecké divadlo v režii Vladimíra Morávka. Jako autor výstavy neopomněl Mojmír Jeřábek zdůraznit ani specifický vztah Milana Kundery a jeho rodiště, města Brna. Vztah k němu nikdy Kundera neztratil a také jeho přátelé potvrzují, že se nepřestal zajímat o to, co se tu nového stalo, kam se ubírá brněnská politika nebo kultura. Podporoval Jana Skácela a po jeho smrti věnoval jeho ženě svoji odměnu spojenou s cenou J. Seiferta na vydání básníkova díla. Angažoval se i v podpoře výstavby Janáčkova kulturního centra. Chybět proto nemohla připomínka udělení brněnského občanství, které mu na sklonku roku 2009 nabídl tehdejší primátor Roman Onderka. Kundera obratem souhlasil a listinu stvrzující tento akt převzal ve svém pařížském bytě v únoru téměř před deseti lety. „Česká republika promarnila šanci, když Milanu Kunderovi po roce 1989 občanství nenabídla,“ poznamenal Onderka při předávání. „Dílo Milana Kundery je jako obrovská hora, při jejímž zlézání

www.mzm.cz

objevíte vždy něco nového. Pro mne je posledním mohykánem středoevropské tradice románu, jak ji vytyčili Franz Kafka či Robert Musil. Sám přitom nepovažuje za podstatný politický aspekt daný železnou oponou, rokem 1968 a okupací malé země uprostřed Evropy, byť pro to, aby neupadla v zapomnění, jeho dílo hodně znamenalo,“ míní Mojmír Jeřábek a potvrzuje tak slova Françoise Taillandiera, podle nějž je Kundera „velmi zvláštní úkaz, který se vynořil z dějin zpoza že-

lezné opony, z exilu, z osudu, a který nechce být exulantem ani disidentem, ale chce být především romanopiscem.“ Je tedy jen namístě, že o výstavu projevila zájem i jiná tuzemská města a pravděpodobně se vydá na pouť i po některých Českých centrech v Evropě. (jih) Foto: Filip Fojtík

Milan Kundera se narodil v Brně 1. dubna 1929, od roku 1975 žije ve Francii. Samostatná publikační tvorba Milana Kundery začíná poezií (svazky Člověk zahrada širá, 1953 a Monology, 1957), pokračuje divadelní hrou Majitelé klíčů (1962). Sedm knih napsal původně česky: La Plaisanterie (původně česky: Žert), Risibles amours (Směšné lásky), La vie est ailleurs (Život je jinde), La Valse aux adieux (Valčík na rozloučenou), La Livre du rire et de l´oubli (Kniha smíchu a zapomnění), L´Insoutenable Légèreté de l´être (Nesnesitelná lehkost bytí), L´Immortalité (Nesmrtelnost). Čtyři romány napsal už ve francouzštině: La Lenteur, L´Identité, L´Ignorance, La fête de l'insignifiance (česky neoficiálně: Pomalost, Identita, Nevědomost, Slavnost bezvýznamnosti). Vydal i čtyři francouzsky napsané knihy esejů: L'art du roman, Les testaments trahis, Le Rideau, Une rencontre (česky neoficiálně: Umění románu, Zrazené testamenty, Opona, Setkání). Divadelní tvorbu doplňuje jedna původně česky napsaná divadelní hra: Jacques et son maître. Hommage à Denis Diderot en trois actes (Jakub a jeho pán. Pocta Denisi Diderotovi o třech jednáních) a česká hra Ptákovina (1968), kterou autor povoluje uvádět a publikovat jen ve staré vlasti.

M revue

25


L

M názor

Historie nezná kdyby. Co kdyby to ale bylo jinak… Moravské zemské muzeum – Centrum kulturní antropologie – se pro letošní rok ujalo putovní hostitelské úlohy, aby zorganizovalo jubilejní – v pořadí již 15. ročník – poněkud specializované Konference environmentální archeologie (KEA). Co to vlastně znamená environmentální a jak k tomuto názvu, pro běžného člověka poněkud krkolomnému, došlo? Pro vysvětlení se musíme vrátit hodně zpět. Slovo anglosaského původu, označující životní prostředí, bylo v minulosti zjednodušeně počeštěno, protože každý z oboru chápe, co se pod ním skrývá. Paradoxem je, že archeologie, ač se v Česku studuje na filozofických fakultách, od svých počátků spolupracovala s četnými přírodovědnými obory. Spojení environmetální archeologie můžeme chápat jako spolupráci mezi archeologem,

26

geologem, palynologem, botanikem nebo osteologem, kdy každý svojí troškou přispěje k výslednému obrázku – rekonstrukci toho, jak to kdysi někde mohlo vypadat. Prvotním záměrem bylo setkání se několika málo archeobotaniků. (Já vím, sotva vysvětlím jeden termín, už po čtenáři pohazuji další, pomalu ještě nesmyslnější.) Tento koncept malých konferencí, povídání si o aktuálních výzkumech a vyměňování vzájemných informací, probíhal od roku 2005 pod názvem „Archeobotanická pracovní skupina“ na Archeologickém ústavu v Praze. Symbolem

setkávání se později stal malý, ze stříbra vyrobený amulet, obsahující plod vlašského ořechu (obrázek nahoře). V roce 2010 vznikl nejen nový název, ale na setkání se začala scházet i mnohem širší a početnější platforma, z malých setkání několika přátel se zrodila velká konference. Jen číslování si drží návaznost na starší název setkávání. Důležitá je skutečnost, že k původnímu jádru, kterým byla archeobotanika, se připojila záhy archeozoologie, archeologická antropologie, geoarcheologie, archeogenetika a další specializace. V současnosti je těžištěm konference zejména archeobotanika a paleoekologie. Sledována je především činnost člověka od nejstarších dob až po současnost a jeho interakce s krajinou. Centrum kulturní antropologie Pavilon Anthropos – se stal tím letošním místem, kde se konala ve dnech 11.–12. února 2019 KEA. Každé konferenci ovšem předchází

www.mzm.cz


vymyšlení a vyhlášení stěžejního tématu, což považuji za nejobtížnější část. Každý z organizátorů se snaží být nějak originální; na druhou stranu se to ale s nápady nesmí moc přehnat, aby se příliš nevyděsili méně zkušení přednášející. Ti nejotrlejší už vědí, jak to chodí, a s tématy se příliš netrápí. Nakonec jsem vymyslela námět, které mi schválil vědecký výbor konference: „Historie nezná kdyby.“ Sheldon Cooper v Teorii velkého třesku možná může uvažovat o paralelních vesmírech, ale my víme, že historie se nedá opakovat. Studujeme ji (historii i archeologii), abychom zjistili, co bylo příčinou třeba vyhynutí neandertálců, proč skončila doba ledová, proč vzniklo zemědělství nebo proč zanikla nějaká civilizace. Poznatky historiků a archeologů a příbuzných oborů s nimi spojených by měly využívat současné vlády a instituce, aby nedělaly obdobné chyby. Přesto tématem bylo, aby se přednášející zkusili nad naší minulostí zamyslet trochu jinak. Aby se pokusili své výzkumy interpretovat v duchu toho, co by se pravděpodobně mohlo stát, kdyby se nestalo to, co se stalo. A muselo by nutně dojít ke změnám, nebo by dopad byl jen nepatrný? Jak jsem naznačila, téma se nesmí přehnat. Proto byli přednášející ujištěni o tom, že vítány budou příspěvky teoretické i praktické, jakéhokoliv oboru nebo časového zaměření. Přednášející pouze měl v závěru své přednášky stručně několika větami shrnout, co si myslí, že by se stalo, kdyby k jím popisované události nedošlo, nebo by proběhla jinak.

Stále bedlivě poslouchající účastníci konference. Foto E. Vaníčková. Titulní list knihy abstrakt obsahuje pohled do původní expozici pavilonu Anthropos na brněnském výstavišti. Archiv Ústavu Anthropos MZM. Z vyhlašování vítězů.... Foto E. Vaníčková.

www.mzm.cz

M revue

27


M názor

Oblíbená a všemi vítaná cimbálka hrála neúnavně pro dobrou náladu. Foto E. Vaníčková.

Samozřejmě jen seriózně. Vedle tohoto hlavního námětu jsme vyhlásili, za ty roky již poněkud zprofanované, volné téma etno/environmentální – etno/archeologie, vhodné zejména pro ty, které by nezaujalo ono „kdyby“. Etnologie nám nabízí velké množství zajímavých analogií. Využijme etnologii k interpretaci archeologických nebo například přírodovědných dat. Archeolog nebo antropolog obvykle vhodný příklad najde. Co se ale stane, pokud nám etnologické příklady nepomohou nebo budou naopak v rozporu s našimi zjištěními? Vyzvali jsme přednášející, aby se pokusili propojit oba náměty. Bylo by určitě zajímavé najít a prezentovat doklady obojího druhu: tedy toho, kdy etnologické paralely ne(za)fungovaly a současně se věci mohly za určitých okolností udát jinak, než se staly. Abychom aktéry patřičně navnadili, současně jsme vyhlásili i cenu, kdy samotní účastnící konference měli možnost hlasovat pro - dle jejich názoru nejlepší/nejzajímavější příspěvek. Ohlas byl nakonec velmi široký, že jsme museli ty, kdo se

chtěli přihlásit na poslední chvíli, po uzávěrkách všech termínů, odmítat. Ostatně i tak přednáškový sál doslova praskal ve švech. Díky ochotě Edičního oddělení MZM se nám podařilo vydat knížku abstrakt, kterou obdržel každý včas přihlášený účastník konference. Knížka nakonec byla značně rozsáhlejší a v mnohem vyšším počtu výtisků, než jsem původně avizovala, takže jsem se svým požadavkem nakonec poněkud nabourala ediční plán. Vše ale dobře dopadlo. Po klasických registračních procedurách byla konference zahájena v pondělí 11. února 2019, docenty Jaromírem Benešem a Petrem Pokorným. Pak již nastal maratón přednášek a po nich dotazů, kdy jsem trnula, aby každý vedoucí sekce dokázal ukočírovat případné kolegy, nedbající na vymezený čas. Nakonec jsme první den zvládli bez chybičky. Vydařila se moderovaná diskuze, stejně jako vokální prezentace posterů. Obojí je totiž poněkud podceňováno. Každý si myslí, že vylepí poster a už se nemusí o nic starat. Proto jsem ráda využila koncept jedné zahraniční konference, kde každý musí slovně prezentovat svůj poster nyní i pro KEA. Za odměnu se mohli všichni zúčastnit společenského večera u mamuta

v Pavilonu Anthropos, kde jim k dobré náladě hrála osvědčená cimbálová muzika. A i na tanec došlo. I po společenském večeru byli druhý den kolegové zodpovědní a dostavili se včas na začátek jednání. O žádnou z přednášek jsme tak nepřišli a na konci mohli účastnící provést všeobecné hlasování. Po dobu sčítání hlasů zatím oba docenti moderovali všeobecnou rozpravu. (Jména vítězů najdete v rámečku a věřte, že to bylo opravdu těžké. Já sama měla 10 tajných favoritů.) Naše konference byla malá, měla jen přes padesát registrovaných účastníků, a v podstatě česká, jen s několika kolegy z Polska a Slovenska. Příště se bude konat na Zemědělské univerzitě v Praze a tématem bude pastevectví. Tak nevím, zda se příští rok zúčastním; paleolit a zemědělství dohromady moc nepasuje, ale třeba do té doby něco vymyslím. Za to, že všechno klaplo a všichni odcházeli spokojení (vítězové navíc s publikacemi z produkce MZM a plyšovým mamutkem, který potěšil všechny), může fantastický tým Pavilonu Anthropos MZM. Díky za pomoc!

Zdeňka Nerudová Centrum kulturní antropologie MZM

28

Nejen publikace, ale i plyšový mamut potěšil vítěze.

www.mzm.cz


A kdo nakonec vyhrál? Plénum rozhodlo následovně: prvním místem byl vyvolen: Jindřich Prach, Petr Pokorný, Adéla Pokorná, Jan Hošek: Co kdyby byl glaciál zalesněný? A jen to nepoznáme - srovnání starých pylových spekter z ČR a současných z Jakutska. Druhým místem kolektiv Radko Sedláček, Petr Kočár, Michal Rybníček, Romana Kočárová, Libor Petr, Michal Horsák, Michaela Vychronová, Zdeňka Sůvová, Jaroslav Peška: Nejstarší dendrochronologicky datovaná dřevěná konstrukce v Evropě neolitická studna na katastru Ostrova – první výsledky výzkumu. Sborník abstrakt 15. konference KEA:

„Historie nezná kdyby.“ Brno 11.–12.

2. 2019

to nepoznáme – Co kdyby byl glaciál zalesněný? A jen er z ČR spekt ých pylov ch starý ání srovn a současných z Jakutska

Sborník abstrakt 15. konference KEA:

4, 1

až vropském prostoru jako chladné stepi Je platný obraz doby ledové ve středoe ch á zejména na interpretaci palynologický tundry? Tato tradiční představa je založen raa jezer ntů ích, glaciálních, vrstvách sedime záznamů. Tedy poznatku, že v nejstarš ou ů, který je až později vystřídán převah šelinišť převládá pyl bylin – trav a pelyňk dřeva K tomu se přidávají jednotlivé nálezy dřevin. pylu borovice, břízy a dalších neveldiskusi a me se o kritickou interpretaci v archeologických kontextech. Pokusí ologických dat. kého množství dosud dostupných paleoek z jezer v nejchladnější části Sibiře s fosilspekter h Srovnání současných pylovýc perinterpretace zesložiťuje. V Jakutsku, v ními středoevropskými pylovými spektry s kontinentálním klimatem (v něčem mafrostem generovaných krajinách u mo15000 let dříve), převládá tajga, většino podobným některým našim územím vegetace y stepí a luk. Ale reprezentace tamní ostrůvk i ošným malopl jen s á dřínov – poměr co bývá interpretována jako bezlesí v pylu se ukázala obdobná, jako ta, pyloá ordinační analýza českých fosilních pylu dřevin a bylin je okolo 1:1. Společn stepí iřských jihosib z ových pylových spekter povrch h známýc dříve , spekter vých vropské glaciální krajiny) a nových vzorků (považovaných dosud za analogii středoe mohly ČR vidět“. Minimálně rovinaté oblasti z Jakutska ukazuje, že modřín „není alespoň v četných klimaticky příznivějších být před 10–15 tisíci lety, a patrně i dříve ů a jím u. Stále tedy těžko říct, zda lovci mamut výkyvech glaciálu, zalesněnou krajino kraji hustého lesa. podobní sídlili ve stepi, nebo třeba na zita Karlova, Jilská 1, 110 00 Praha 1; 1 Centrum pro teoretická studia, Univer E-mail: jindraprach@gmail.com Univerzity Karlovy, Benátská 2, 2 Katedra botaniky, Přírodovědecká fakulta

4

128 01 Praha 2 á 4, 118 01 Praha 1 Archeologicky ustav AV ČR, Letensk 21 Praha 1 Česka geologická služba, Klárov 3, 118

„Historie nezná kdyby.“ Brno 11.–12.

2. 2019

Nejstarší dendrochronologicky datov aná dřevěná konstrukce v Evropě neolitická studn a na katastru Ostrova – první výsledky výzkumu

1 Pokorná1, 3, Jan Hošek 1, 2 Jindřich Prach , Petr Pokorný , Adéla

3

Třetím místem pak Josef Kašák, Libor Petr, Jan Petřík, Zdeněk Vaněček, Petr Kočár, Marek Kalábek, Pavlína Kalábková: Brouci (Coleoptera) z neolitické studny v Uničově ČR): doklad nejstarší zemědělské krajiny ve střední Evropě. Samotné názvy přednášek vypovídají o nových možnostech analýz, třeba využití zbytků brouků nalezených v zásypu studny umožňuje na základě jejich nároků rekonstruovat přírodní prostředí v okolí studny a korelovat tato zjištění s výsledky dalších analýz.

Sborník abstrak t 15.

Radko Sedláček1, Petr Kočár, Michal Rybníček, Romana Kočárová, Libor Petr, Michal Horsák, Michaela Vychronová, Zdeňka Sůvová, Jaroslav Peška

konference KE

A: „Historie nez

ná kdyby.“ Brn

o 11.–

12. 2. 2019 Brouci (Coleop tera) z neolitick é studny v Uni doklad nejstar čově ČR: ší zemědělské krajiny ve střed ní Evropě.

Josef Kašák11, Lib Jos K nejpozoruhodnějším nálezům, které Libor or Pet vydala sezóna 2018 na záchranném archeo Petrr2,2 Jan JanPet P řík3 logickém výzkumu před výstavbou Marek Kalábek 6 třík, Zdeněk Vaněček4, Petr Kočár 5 rychlostní silnice R35 bezesporu patří , Pavlína Kaláb , objekt 210 na katastru obce Ostrov. Objekt předsta ková4 vuje studnu o celkové hloubce 3 m s dochovanou dřevěnou konstrukcí až do poloviny své celkové hloubky. Vzhled Zem ědě lstv í v neolitu předst em k nevelkým rozměrům jsme dochovanou avuje zásadní zlo část studny vyjmuli z terénu „en block“. krajinu. Rekons m v působení člo trukce vzhledu Detailní preparace po tenkých vrstvác věka na středoe tehdej h (5cm) pokračovali v laboratorních pylových profile vropskou podmínch a interpretacích ší krajiny je založena převážně kách. Konstrukce studny se řadí k tzv. na přirozených palynologických typu na drážku, kdy čtyři mohutné oin dik ačn í sku rohové piny, které umožň spekter. Mezi nej kůly fixují jednotlivá prkna tvořící stěny významnější biují (Coleoptera). Jed samotné výdřevy. rekonstruovat cha ine rak čnou příležitost Z výsledků dendrochronologického ter prostředí, pat tické krajiny ve pro získání detailn datování vyplývá, že stromy použité ří brouci střední Evropě na ích informací o stavbu konstrukce studny byly pokáce představuje nál vzhledu neolineolitické studny ny mezi roky 5256–5255 př. n. l. Zajíma ez fragmentů bro v Uničově, která vá je skutečnost, že rohové sloupy jsou vyrobe uků z v je ýpl žen den ně dřevěné ého příspěvku je ny z již dříve pokácených kmenů, kondrologicky datova proto na základ ná 5104 BC. Cíl krétně z kmenu, který byl pokácen na ě ekologických charakter prostře em předlopodzim nebo v zimě roku 5259 nebo vlastností naleze dí uničovského v zimě na začátku roku 5258 př. n. l. Tyto výsledk ných brouků urč sídliště a okolní Získaný materiál y jsou také zásadní pro stanovení data it kra jiny bro ve středním neo uků obsahuje 625 „post quem“, kdy došlo k budování celého bylo 220 identi litu. fragmentů náleží objektu ve starším neolitu. fikováno do dru cích k 345 jedinc První výsledky archeobotanických analýz hu respektive ale 45 druhů a dále ům , z to (pylové, makrozbytkové, antrakoloho spoň rodu. Byl nejméně 27 rod gické) potvrdily existenci světlých smíšen o určeno nejmé ů, které náleží cel lečenstvo brouků ých doubrav (stanovištně náročné listnáče ně kem do 16 čeledí bylo s ohledem , dub). Převaha uhlíků keřů a nenáročných . Zachycené spo na celkový poč a zároveň velmi světlomilných dřevin (líska, bříza, slivoň) et jedinců pom pestré. Druhově indikuje existenci keřových formací, ěrn ě druhově bohaté nejbohatší a zár rabidae (10 dru lesních plášťů a sekundárních lesů. Soubor ove hů, ň nejpočetnější 64 jedinců), Sca makrozbytků planých bylin obsahuje širokou byly čeledi: Carabaeidae (9/100 indikačně nejvýz škálu dosud archeobotanicky nedolo ) nam a Cu něj rcu žeší druhy a skupin lionidae (7/114 ných taxonů indikujících zejména vegetac studny a okolí, ). Mezi y brouků, které i na pomezí otevřených a lesních stanovi patří nálezy : charakterizují šť (např. lesní bylinné lemy). V soubor a) škůdce sklado prostředí u rumištních druhů jsou výrazně zastoup vaných potravin eny druhy sešlapávaných ploch (např. Polygon pilo b) dru use hů disturbovaný rýžového (Sitoph um arenastrum), kypřených substrátů, ch, ranně sukces ilus granarius), rumišť či vzácně dokládaných subhalo topů (Bembidio ních většinou xer filních mokrých rumišť (např. Rumex n lampros, Calath otermních otevře maritimus). Výrazně jsou zastoupeny i druhy us melanocephl Pachnephorus vill ných biopastvin (např. Agrimonia eupatoria) aus , osu Cen s, tric Pleurophorus cf. nemus leucogram či c) koprof mokrých niv (např. Valeriana officina caesus a Rhyssem mus, ágn lis). Balíček užitkových rostlin byl kromě us germanus), vše- Onthopha ích druhů pastvin (Anoplotr obecně rozšířených (např. pšenic jednoz upes stercorosu gus joannae a Try rnky a dvouzrnky) obohacen o vzácně s, Chilothorax pocopris vernal do- d) druhů kládané olejniny či technické plodiny dis tinctus, is), vázaných na les (nejstarší doklad lnu a máku v ČR) a a dřeviny (Ceton bohatý terus) soubor sbíraného ovoce a ořechů. Ve ia aurata, Molop výplni objektu byl získán i velký soubor s piceus a Valgus zoo- e) druhů logických zbytků, např. vajíček korýšů hemipvázaných na bře , zbytků hmyzu, měkkýšů či kostí mikrof hy vod (Asaphidio auny Dibolia occ (obojživelníků, drobných hmyzožravců n pallipes, Clivin ultans a Dyschiriu a hlodavců). Jejich analýza do budouc a collaris, Cercyo s spp.). Z hledisk na obligátně přinese velké množství dalších paleoek n tristis, a lidské obživy synantropního ologických zjištění. je nejvýznamněj nelétavého pilo obilí. Jedná se Nezodpovězenou otázkou zůstává lokaliza ší nález use rýžového, o dosud nejsta ce související neolitické osady, kterou kte rý dokládá skl rší zjištěný výs se terénním výzkumem zatím nepoda Na zák ado lad vání kyt ě ekologických cha druhu ve středn řilo doložit. Archeologický výzkum prozatí í Evropě. rakteristik a zas m tovat, že neo kromě studny nepotvrdil žádný jiný doklad toupení zjištěn litická studna v neolitického osídlení v okolí. Nelze vyých druhů lze době svého zán nacházel trus vel loučit ani situaci, kdy by byla studna kon staiku sloužila jak situována mimo plochu intenzivnějšíh kých savců (hn o odpadní jám o osíd- tění souhla ůj), tlející rostlin lení. Mohla sloužit např. u intenzivněji a, kde se sí s výsledky dal y, odpadky z potr využívané cesty či jako zdroj vody ších analýz. V l avin atd. Toto zjiš pro lze pomocí bro napajedlo dobytka. okalitě neolitické uků indikovat 8 ho sídliště u Un různých biotop pestrá a pravdě ičova ů. V okolí studny podobně jemnoz 1 byla tedy přítom rnná mozaika růz stoupeny ranně Archeologické centrum Olomouc, p.o. na nýc suk h biotopů. Význa cesní disturbov U Hradiska 42/6, 779 00 Olomouc; trávníků, ale i mně byly zaané stanoviště E-mail: přírodně bohaté typu okrajů pol í a sešlapávanýc xerotermní bio sporou vegetací. h topy, jakými jso Zastoupení kop u ste rof pi pastvin, které mě ágních a silviko a písčiny se lních druhů ind ly s největší pra ikuje přítomnos vděpodobností savanového cha velmi otevřený rakteru s jedno charakter - od pas t tlivě rozptýleným volněný řídký tvin i listnatými stro les. Výskyt ripiko my po nanejvýš lních druhů pro studny, byly v n rozkazuje, že kromě ivě toku přítom ny i osluněné říčn zarostlých břehů Na základě pre í lav zentovaných výs ledků lze tedy kon ice bez zapojené vegetace. potvrzuje zemědě statovat, že spo lství ve středním lečenstvo brouků pěstování a skl neolitu u Uničo adování obilí. Lok va, zahrnující pas alita patří tedy ve střední Evropě tvu dobytka, mezi nejstarší , která je potvrz zemědělské kra ena hmyzem. Pes které zahrnuje jiny i stenoekní a dne tré složení společ s ohrožené dru ens člověka na krajinu tva brouků, hy, odpovídá ext . enzivnímu půs obení

Abstrakta tří vítězných přednášek.

1 2 3 4 5 6

www.mzm.cz

Ústav ochrany lesů a myslivosti, Les nická a dřevařská zita v Brně; E-m ail: HYPERLINK fakulta, Mende lova Univer„mailto:abovic@ Ústav botaniky seznam.cz“ abo a zoologie, Přírod vic@seznam.cz ovědecká fakulta Ústav geologick , Masarykova uni ých věd, Přírod ver ově zita v Brně decká fakulta, Ma Sekce archeolog ie katedry histor sarykova unive ie, Filozofická fak rzita v Brně mouci ulta, Univerzita Palackého v Olo Oddělení přírod ních věd a archeo České Republiky metrie, Archeo logický ústav Ak , Praha ademie věd Archeologické centrum Olomo uc

M revue

29


L

Pod čarou

O bahně, Fantomasu a vzpomínkách

Máte tady krásné bahno. Můj muž, který tehdy nebyl ani můj, ani muž, pečlivě dokroužil tečku a velmi svědomitě se podepsal celým jménem. Výlet na jedno z rašelinišť v Karlovarském kraji tak vešel do rodinných dějin jednou provždy. Ani ne kvůli přírodním krásám naší vlasti, jako kvůli tomuto upřímně okouzlenému zápisu. Od té doby uplynula desetiletí. Svět se houpe v elektronické síti, odborníci bijí na poplach, že děti už ani neumějí používat psací pero, ani písmo, ale zato se jim deformují ruce podle klávesnic počítačů a mobilů. Ocenění čehokoliv se smrsklo do „lajků“, ať už mají podobu usmívajících se koleček nebo zdvižených palců. Klik, setina sekundy, a je to. Zapomněl ten, kdo klikal, a ani adresát se nic nového nedozvěděl. Svět se řítí dopředu, čas je nejcennější komoditou a namísto přemýšlení nad tím, co bylo, se vše napírá jen na cestu vpřed. Návštěvní knihy ale kupodivu nevymřely. Aspoň v Moravském zemském muzeu určitě ne. Nenosí už důstojný hábit připomínající staré kroniky, ale oblékají si umělohmotné pestrobarevné desky, snad aby se nezašpinily. Tiše a trpělivě leží dál na určených pozicích a čekají na své vpisovatele. A ti, světe div se, pořád přicházejí. Uklidňující zjištění je, že bráno podle zápisů, svět se zase tak moc nezměnil. Stálým hostem Moravského zemského muzea zůstává Fantomas, skoro není výstavy, kde by (tady) nebyl. Nechybí ani symboly, které, jak víme my, co jsme navštívili výstavu Hommage à Milan Kundera, ve světě neznají, byť české děti se právě skrze kosočtverec seznamují s deskriptivou ještě v předškolním věku. (A všichni si dovedeme dobře představit, jak to asi bylo, když přišla 8. A: Hele, napiš něco, vole. Vole, co asi, že bylo super, když odpadla matika? Ale možná… škrt, škrt, škrt, a škrt ještě dvakrát. Super, vole, víš,

30

že Hanka z céčka po tobě čumí?) Nechybí konstruktivní kritika: vylepšete popisky u exponátů a doplňte odpadlá písmena, vymeťte pavučiny z vitrín a je tu moc ticho (nebo hluk). Zápisy ale taky potvrzují, že ta která výstava opravdu zaujala. Že cizinci v Moravském zemském muzeu nejsou výjimkou, objevuje se tu nejen slovenština (a to i ve svérázném přepisu: Keť jsom videl mamuta, skoro som otpadol), angličtina, ale i ruština nebo polština. A hlavně se tu spoustě návštěvníků hodně lýbylo i líbilo, bylo to super a líbezné, v poslední době taky byly některé expozice boží, cool a beeeeest, a proto mnozí stvrdili podpisem, že se jim bude strašně stýskat a určitě přijdou znovu.

Možná nic nového pod sluncem. Můžete asi i namítnout, že by nebyla žádná škoda, kdybychom se spokojili jen s lajky, konečně, chce-li někdo napsat nějakou hloupost, využije komentář. Kdo se k nim ale kdy vrátí? Není náhoda, že se resuscitovala klasická alba, že úspěch slaví fotoaparáty, z nichž vyleze papírový snímek. A tak si myslím, že právě muzeum jako paměťová instituce má skoro za povinnosti návštěvní knihy zachovat. Protože zápis, byť by to byl jen podpis, vyžaduje chviličku soustředění, námahu rozhodnutí a usnesení se se sebou samým, že chci svoji dnešní návštěvu zpečetit jednou pro vždy, abych si ji zapamatoval. Neboť jen čekající, vstřícně otevřená náruč knihy, i když je původně sešitem, dokáže toto všechno vyvolat. Kniha byla a je pamětí kultury a kulturní pamětí. Dokonce tak, že šikovní kreativci už to vetkli i do sloganu na kancelářské potřeby: Vzpomínky milují tužku a papír. (jih)

Listování návštěvními knihami Pavilonu Anthropos. Jejich čtenář se vrací v čase hned dvakrát. Jednak si připomene tu kterou výstavu, jednak (často) i svoje dětství a mládí. Foto: J. Veselá

www.mzm.cz


Rejdy protektorátních Němců (v Ústavu Anthropos zvláště) Zatímco v minulých dvou letech jsme slavili významná (a příjemná) jubilea založení Moravského zemského muzea a následně i vzniku celé republiky, během letošního jara jsme si připomínali sice rovněž významné, ale mnohem méně radostné 80. výročí prvního rozpadu Československa a s tím související okupace nacistickým Německem. Negativní působení říšských Němců nemohlo nedopadnout i na muzeum, byť se o této „podkapitole“ překotných a hrůzných válečných událostí, jež zachvátily celou Evropu, mnoho nemluví.

Březnový vír. Operace s takřka poetickým názvem, jejímž cílem byla anexe Čech a Moravy, odstartovala 15. března 1938 v šest hodin ráno, kdy Hitlerovy vojenské jednotky překročily naše hranice. Ještě před příchodem Wehrmachtu navštívil týž den v ranních hodinách Moravské zemské muzeum docent Ferdinand Legner a jménem organizace „Volksdeutsche Mannschaft“ uzavřel sbírky. Klíče předal smluvnímu zaměstnanci Jo-

www.mzm.cz

sefu Daniovi, brněnskému Němci, který po řadu let kreslil prof. Absolonovi pazourky a občas zaskakoval za svého českého bratrance Emanuela jako technický vedoucí vykopávek v Dolních Věstonicích. Nazítří se tehdejšímu řediteli muzea Jaroslavu Helfertovi představil penzionovaný tělocvikář Josef Freising s tím, že jakožto zmocněný komisařský správce nastupuje na jeho místo. Dva gestapáci, kteří jej provázeli, vyzvali na

následné schůzi muzejní pracovníky ke kázni a řádné péči o sbírky. Freising byl sice Němec jak poleno, ale spíše jen v kulturním smyslu, protože nacionální socialismus mu mnoho neříkal a na kariéru v nacistické straně byl už moc starý. Své postavení ovšem opíral o německou státní policii, nikoli o zemský výbor, jemuž zůstalo muzeum stále podřízeno. Ač Čechy nijak nepronásledoval ani nepropouštěl, úřadování muselo být německé a na místa vedoucích se poněkud naivně snažil přijmout své známé Němce, vesměs spřátelené amatéry různých vědních oborů. Někteří z nich se svých postů ani neujali, jako např. učitel Hans Stika, objevitel několika paleolitických sídlišť u Brna, který koncem války zahynul v nějakém sběrném táboře, protože se netajil svými nacistickými názory. Profesor Absolon tou dobou již v muzeu nebyl. Po Mni-

M revue

31

L

M příběh


M příběh

chovu, kterým republika přišla mimo jiné i o Dolní Věstonice, byl donucen odejít do důchodu za své nelichotivé výroky o našich prezidentech. Pod vlivem svého příbuzného ministra Stránského sice ještě dosáhl jmenování vedoucím Ústavu Anthropos, který však ve struktuře MZM reálně neexistoval. Na Freisinga uměl svým vystupováním i světovou pověstí zapůsobit, takže ten se mu snažil vycházet vstříc a dokonce sjednat pozemek pro výstavbu expozičního pavilonu (mělo to být v místech právě budovaného Janáčkova kulturního centra v samém srdci Brna). Freising byl „komisařským vedoucím“ do 11. listopadu 1941, kdy nastoupil nově jmenovaný ředitel Dr. Karl Hucke, tehdy třicetiletý, který předtím působil na Zemském úřadu pro pravěk ve Vratislavi. Hucke měl dobrou vůli zavést v MZM pořádek, což znamenalo především zbavit se vlivu K. Absolona. Když český profesor neuměl vysvětlit manko ve sbírkách, zamezil mu Hucke v přístupu do muzea a jako „rukojmí“ uzamknul jeho knihovnu, pořízenou ovšem i z muzejních prostředků. Absolon se snažil toto opatření zvrátit intrikami u brněnského starosty Oskara Judexe. Ten však, spolu s dalšími vůdčími nacisty, jako byl zemský viceprezident SS-Standartenführer Gustav Schwabe a šéf jeho kanceláře H. Marcus, vyzval Huckeho k ještě rozhodnějšímu postupu proti Absolonovi. K témuž vybízel i pohlavár SS-Ahnenerbe Sievers. Absolon se měl dostavit k lékaři gestapa MUDr. W. Marquartovi na zemský úřad. Dr. Marquart (někdy Marquort) dozoroval také popravy v Kounicových kolejích a jeho tělo proto po válce posloužilo k výuce anatomie. Profesor Absolon, jemuž bylo vyhrožováno gestapem a otázkami po jeho árijském původu, se zhroutil a posléze přesídlil do hotelu Skalní mlýn v Moravském krasu. Když mu jeho muzejní spojka zavolala, že Hucke

32

Turner a „Heimatforscher“ Josef Freising se dožil 96 let.

Pohlavár organizace SS-Ahnenerbe Wolfram Sievers.

k němu směřuje s nepříjemnými otázkami o stavu sbírek, šel se ukrýt do blízké jeskyně. Tak vznikla odbojářsky laděná legenda o ukrývání se v jeskyních před Němci. Později stál Hucke před problémem, jak zakázat uvedení Absolonova filmu Tajemství Macochy, jež by narušilo říšskou kulturní politiku v Protektorátu. Nejspíš se obával reakce brněnských nacistů a Sieverse, která by padla na jeho hlavu. Sieversův zmocněnec pak Huckemu píše, že zákaz filmu musí iniciovat on sám, a to přes říšského protektora intervencí na ministerstvo propagandy, ovšem s důkladným zdůvodněním. To bylo na Huckeho asi příliš, protože film se roku 1943 s velkým úspěchem promítal… Hucke se formálně stal i vedoucím pravěkého oddělení a dosavadní vedoucí Josef Skutil jeho zástupcem. Přičlenil sem všechny paleolitické artefakty a v Ústavu Anthropos, který z milosti vytvořil pro svého předchůdce Freisinga, ponechal jen zvířecí kosti. Brzy však Freisinga odvolal, osobní věci nechal přenést do jeho bytu a zakázal mu vstup do ústavu.

Nenaplněné ambice pilné studentky V té době se však již MZM stalo středem pozornosti význačných archeologů z Velkoněmecké říše, především kvůli uloženým paleolitickým nálezům z Dolních Věstonic, světově proslavených K. Absolonem. Po Mnichovu se lokalita nacházela v Říši (Gau Niederdonau), což nahrávalo myšlence, že sbírky by se mohly od brněnského muzea odtrhnout. Již roku 1938 chtěl naleziště ovládnout Eduard Beninger, ředitel Prehistorického oddělení Přírodovědného muzea ve Vídni. Poté měli na zpracování sbírek zájem jak pražský profesor Zotz, tak mladý člen Ahnenerbe Assien Bohmers (19121988) z holandského Fríska, který se mezi archeology Ahnenerbe zařadil v září 1937 kvůli řešení otázek kromaňonské rasy. Den po vyhlášení Protektorátu napsal Sieversovi dopis, že věstonické naleziště je

Zápis z návštěvy zástupců říšského vůdce SS Wolframa Sieverse, Kurta Willvonsedera a Assiena Bohmerse v MZM 21. 3. 1939. Kresba J. Dania.

www.mzm.cz


L špatně zkoumáno „tím židem Absolonem“, který nikdy nepublikoval žádnou zprávu. Zotz poslal do Brna k Huckemu svou oblíbenou studentku Giselu Freundovou, která skutečně začala katalogizovat štípanou industrii z Dolních Věstonic – zjevně proto, aby svému tutorovi prošlápla cestičku k výzkumu zmíněné lokality. Ahnenerbe však hrálo vyššími kartami: Sievers („Reichsgeschäftsführer“ s hodností Obersturmbannführera) lokalitu zajistil pro Bohmerse a informoval o tom 22. dubna 1939 Heinricha Himmlera. Bohmers ale stále neměl přístup k Absolonovým nálezům v MZM, protože je právě sepisovala studentka Freundová. Sievers tedy žádá ředitele Huckeho o zjednání nápravy. Hucke chválí

www.mzm.cz

píli Gisely Freundové, s níž už čtvrt roku odstraňuje staré nepořádky, a i po berlínském rozhodnutí, že naleziště má zkoumat Ahnenerbe, se přimlouvá za její spolupráci s Bohmersem. U něj však Obersturmbannführer Sievers nepochodil; Bohmers bude raději jako dosud spolupracovat se svými frískými krajany, a slečna Freundová budiž odškodněna nabídkou zpracování fondů z Předmostí a příslibem stipendia ve výši 500 až 750 říšských marek. Ochránce Freundové prof. Zotz dokonce 28. 8. zaintervenoval přímo u Himmlera, což rozhořčeně odsoudil vlivný Kurt Willvonseder z vídeňského památkového úřadu: Přípis nazval drzostí, protože Zotz dobře ví, že Bohmers v Dolních Věstonicích

kope už od roku 1939, a on tam stále prosazuje svou žačku. Nemůže asi zapomenout, že nebyl výzkumem pověřen v době, kdy jeho pozice na německé Karlově univerzitě ještě nebyla jistá a kdy mu Himmler svými kontakty s Tukou zajistil výzkum v Moravanech nad Váhom. Freundová téma Předmostí přijala, se ztrátou Věstonic se však nesmířila a Bohmersovi nehodlala přístup k nálezům nijak usnadnit. Pražská studentka (a pozdější profesorka v Erlangen) si zřejmě dovolovala přespříliš, tím spíše, že ani zpracovávání předmosteckých nálezů nebylo samozřejmostí. V roce 1942 totiž přišel do MZM z Kielu Hermann Schwabedissen (1911–1994) a v následujícím roce se stal vedoucím vzkříšeného Anthroposu, v němž zřídil

M revue

33


M příběh

Karl Hucke na výzkumu usedlosti novokřtěnců v Dambořicích.

zeum nezaplatilo). Nakonec si vymohl, že disertace Freundové nesmí být publikována samostatně, nýbrž jen v rámci monografie, kterou by sám redigoval.

Kolekce zničily plameny. Záměrně?

oddělení pro rasovou nauku. Téhož roku začal v Předmostí ohledávat profily se zřejmým úmyslem tuto klasickou metropoli lovců mamutů zkoumat a publikovat. Bohmers i on tedy měli důvod proti Freundové zasáhnout. Jako spíše nedobrovolní vykonavatelé exekuce museli účinkovat ředitel muzea Hucke a po jeho narukování jeho zástupce Edmund Küttler. Ten zabavil 1. listopadu 1943 Gisele Freundové klíče i všechny materiály o Dolních Věstonicích a Předmostí. Současně kriminální policie provedla zásah v jejím bytě, odkud si odnesla nějaké paleolitické artefakty. Státní návladní však uznal zásah za neadekvátní a řediteli policie Wollbrandtovi dal příkaz k vrácení předmětů. To bylo za Schwabedissenovy nevole a brachiální potyčky mezi muzej-

níky a skupinou G. Freundové provedeno 6. listopadu. Schwabedissen se přitom ještě zmocnil kreseb nálezů z Dolních Věstonic (protože měly obsahovat obrázky předmětů tajených před Bohmersem) a příslušného inventáře (který studentka nechtěla vydat, protože jí za něj mu-

Poté, co Hucke odtáhl do pole, se Schwabedissen ujal i vedení pravěkého oddělení, zatímco funkci zastupujícího ředitele MZM převzal Edmund Küttler ze smíšené německo-české rodiny. Tento vynikající orientalista se již 1. 4. 1926 stal pomocnou silou národopisného oddělení MZM, kde spolupracoval se známým světoběžníkem Františkem (Francisem) Pospíšilem. Moravské zemské muzeum mělo to štěstí, že právě tento nanejvýš vzdělaný a konciliantní člověk, kterým Küttler bezesporu byl, se stal jeho nejdéle úřadujícím šéfem v těžké době okupace. Hlavně v době jeho vedení se ovšem uskutečnilo nešťastné převážení paleolitických sbírek z MZM do mikulovského zámku. Co se touto monstrózní akcí sledovalo, je dodnes záhadou. Všichni

Členský průkaz NSDAP Hermanna Schwabedissena.

34

www.mzm.cz


Assien Bohmers za volantem na svém výzkumu v Dolních Věstonicích.

Proč právě Brno a Anthropos?

oslovení Němci vždy tvrdili, že šlo o ochranu před bombardováním. Je pravda, že Mikulov byl již v Říši a mělo se v něm zakládat německé muzeum pro výzkum doby ledové, ale to byl prozatím jen chimérický projekt. Ani jeden z aktérů stěhování sbírek nemohl mít zájem na tom, aby se předmět jejich studia a jedna z hlavních deviz působení v muzeu dostal v bednách do sklepa, vzdáleného 50 km od jejich pracoviště. Aby předměty mohly opustit protektorát, Bohmers s antropoložkou Asmusovou si opatřili souhlas samotného K. H. Franka. Zámek byl za bojů o město vypálen a kolekce zničeny. Sbírky měly být uložené v ohnivzdorném sklepě, takže požár musel být založen úmyslně. Tak o tom mluvil mikulovský učitel a muzejník Karl Jüttner i muzejní zaměstnanec Emanuel Dania (prý tam byla patrná ohniska šíření), oba však měli své důvody k poválečnému očerňování svých dřívějších chlebodárců. Jüttnerův pamětní spis o požáru je psán nějakým Čechem a je otázkou, zda měl Jüttner při jeho podpisu na výběr. Faktem je, že poté mohl jakožto „antifašista“ zůstat v Mikulově, jakkoli předtím

www.mzm.cz

dvakrát bezúspěšně žádal o vstup do NSDAP. Zda šlo o úmyslný vandalismus kreisleitera Sogela, jak se uvádělo v poválečné literatuře, je stále sporné, protože ten byl už několik dní pryč. Po odchodu politické správy se do města stáhla ustupující německá jednotka, která mohla do sklepa (kam jinam) uložit kanystry s benzínem. Ve včasném odchodu jí zabránila náhle se vynořivší Rudá armáda, která zámek ostřelovala. Pak už se sklep mohl zapálit jakkoli, jak při vojenských operacích, tak při manipulaci s hořícím světlem, když elektřina zřejmě nefungovala. O záchranu nejcennější části – uměleckých předmětů – se H. Küttler zasloužil tím, že je nechal zazdít ve sklepě pod věží v Biskupském dvoře v Brně. I když Bohmers k odvozu sbírek na území tehdejšího Německa a tím neúmyslně i k jejich zkáze za osvobozovacích bojů nepochybně přispěl, jeho vykopávky v Dolních Věstonicích byly vedeny vskutku příkladně. Nadto za spolupráce přírodovědců a jeho dokumentace nebyla na klasické dolnověstonické stanici již nikdy překonána.

Působení říšských Němců v Moravském zemském muzeu jako sbírkové a výzkumné instituci je v mnohém poučné a svým způsobem typické. Je zřejmé, že mezi německými badateli bylo za protektorátu daleko více rozporů než mezi nimi a Čechy, což příliš neodpovídá představě nacistických uchvatitelů, usilujících o prosazení nacistické ideologie a ponížení všeho českého. Vyvěrá to ovšem z logiky věci. Napětí vzniká hlavně tam, kde spolu soupeří jedinci s perspektivou největších kariér, ne mezi nositeli různých ideologií, protože ty pro ctižádostivé vědce agresivního založení vesměs představují jen potřebnou masku a munici. Kdyby to němečtí archeologové mysleli s rasově-nacionalistickým bádáním doopravdy, nesnažili by se s takovým úsilím a vzájemnou řevnivostí ovládnout věstonické vykopávky a pleistocenní sbírky v Moravském zemském muzeu, ale soustředili by pozornost na germánské a slovanské památky v pražském Národním (tehdy Zemském) muzeu, protože ty jsou vyhlašované problematice mnohem blíže. Naši největší a nejdůležitější muzejní instituci však nechali na pokoji, ani tam nedosadili své badatele či dohlížitele. Z toho vyplývá, že více než velkoněmeckou ideologií byli ovlivněni světovou pověstí, kterou moravským paleolitickým lokalitám zajistil český profesor Absolon, nesporný génius propagandy a tehdejších „public relations“.

Martin Oliva, Ústav Anthropos MZM Foto: Archív MZM

M revue

35


L

M profil

ODKAZem poznáváme i sami sebe Mgr. Demeter Malaťák, M.A. G

G

G

36

narozen 1977 absolvent oborů historie a pomocné vědy historické na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a oboru Medieval Studies na Central European University v Budapešti vedoucí Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření (ODKAZ) MZM

www.mzm.cz


www.mzm.cz

M revue

37


M profil

Třetím rokem vedete oddělení, které má několik nej. Je nejmladším na seznamu Moravského zemského muzea, ale současně se také může zřejmě chlubit tím nejkomplikovanějším názvem. Dokonce už ve druhé variantě, takže možná jde i o oddělení nejčastěji přejmenovávané, a to navíc během nejkratší doby. Není to i projev toho, že jeho náplň se teprve tak trochu hledá s tím, jak se rozšiřují jeho fondy, mění se doba…? Tak jednoduše se to určitě říct nedá. Změna názvu z původního Centra kulturně-politických dějin 20. století na novější ODKAZ – Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření je dána přesnějším vystižením toho, co nás charakterizuje. Nedošlo k ní proto, že by se nějak proměnil obsah jeho činnosti. Specifikem našeho oddělení je správa fondů mnohdy žijících osob, nebo osob blízkých těm,

38

kteří vytvořili materiály, jež máme. Primárně změnu názvu odstartovala diskuse s paní Sabine Gruša, s níž jsme hledali způsob, jak nejlépe definovat, co děláme, a současně vystihnout, jak by se asi některé z osobností dívaly na to, v jakých souvislostech, v jakém celku jsou vedeny. Paní Gruša nebyla zcela přesvědčená o spojení kulturně-politické dějiny, protože podle jejího přesvědčení a znalosti názorů jejího manžela se spisovatel a po listopadu 1989 i veřejný činitel Jiří Gruša vždy cítil ze všeho nejvíce býti literátem, ne politickou figurou. Postupně jsme podobné debaty vedli se všemi ostatními, a to včetně vedení našeho muzea, a společně se shodli na novém názvu, který splňuje všechny požadavky. Od 1. července 2018 bylo tedy oddělení přejmenováno. Uznávám, že v celé své šíři působí ten název docela složitě, ale ani tematika, jíž se zabýváme, není vždy jednodu-

Hlavním prezentačním prostorem oddělení ODKAZ je expozice „Normalizaci navzdory“ v Domě Jiřího Gruši v Brně-Medlánkách.

chá a jednoznačná a zkratka ODKAZ, kterou užíváme běžněji, je docela příznačná: Snažíme se komplexní realitu odporu proti totalitě toho vymezeného období předat dalším generacím v nějakém smysluplném odkazu, který bude mít jasné znění. A troufám si tvrdit, že toto označení nejlépe odráží naše zaměření a naši práci.

Vraťme se ještě pro pořádek na počátek. Co bylo důvodem založení oddělení v dubnu 2015? Vzniku ODKAZu předcházela jednání se spisovatelem Pavlem Kohoutem, který sice zpočátku patřil k nadšeným obdivovatelům komunismu, ale postupně se stal jeho zarytým odpůrcem a disidentem. Ten

www.mzm.cz


??????????

chtěl některé materiály svěřit vybrané paměťové instituci a po zodpovězení mnoha otázek se nakonec rozhodl pro Moravské zemské muzeum. První část jeho rukopisů se stala součástí sbírek MZM v roce 2010. Ještě na konci roku 2010 pak získalo muzeum například cenný soubor dokumentů již zmíněného Jiřího Gruši. Později se, opět díky Pavlu Kohoutovi, stalo MZM správcem originálu Prohlášení Charty 77. Sbírka byla rozšířena také o Knihy Charty 77, které muzeu věnoval Pavel Rychetský. Následnou iniciativou kurátorů muzea se podařilo najít i cestu ke získání fondu dalších osobností spjatých s antitotalitním úsilím 70. a 80. let minulého století.

Scénické čtení „Několik valérů temnoty“ přiblížilo temná místa v reálných moderních dějinách i na stránkách literární fikce.

www.mzm.cz

Například? Velmi důležitou osobností se pro nás v této počáteční fázi, v roce 2012, stal Jiří Müller, jeden z čelných představitelů brněnské větve studentského hnutí na sklonku 60. let, rovněž disident, signatář Charty 77 a organizátor tzv. podzemní univerzity. Právě on v dalším období zajistil významné akvizice dokumentů historiků Jana Tesaře a Jaromíra Procházky, filozofky Boženy Komárkové, sociologa Miloslava Petruska, jazykovědce Milana Jelínka, britského filozofa a estetika Rogera Scrutona či archivní materiály oxfordské Jan Hus Educational Foundation. Následovaly akvizice od Jana Trefulky a Milana Uhdeho.

Oddělení ale vzniklo až v roce 2015… Všechny ty akvizice, o nichž jsme zatím mluvili, proběhly pod vedením literárního historika Zdeňka

Drahoše, tehdejšího vedoucího Oddělení dějin literatury. Jeho zakladatelskou roli, stejně jako práci Eleonory Jeřábkové, současné vedoucí Oddělení dějin literatury, nemůžeme v žádném případě opominout. Postupně však pracovníci oddělení začali narážet na skutečnost, že mnohé fondy se s literaturou stýkají jen částečně, některé ji dokonce úplně míjí. Fondy zaměřené historicky, sociologicky, filozoficky, politologicky či jazykovědně však zároveň spojovalo antitotalitní smýšlení jejich původců. Došlo proto k významnému rozhodnutí – založení samostatného oddělení, které bylo ustaveno pod názvem Centrum kulturně-politických dějin 20. století. Taková je asi stručná geneze. V následujícím roce byl objekt v brněnských Medlánkách, v němž toto oddělení MZM sídlí, pojmenován Domem Jiřího Gruši. Nutno ještě dodat, že v tomto případě nešlo o to

M revue

39


M profil

vztahovat se čistě k Brnu, k Moravě, jako je tomu například u jiných oddělení MZM, ale vyčleňovat se tematicky. Nemáme tedy jen fondy spisovatelů, ale třeba i historiků, jako je zmíněný Jan Tesař. Práce zaměstnanců ODKAZu se zaměřuje především na odborné zpracovávání těchto fondů, jejich postupnou evidenci, digitalizaci a zpřístupňování badatelům.

Mluvil jste o komplexní realitě, ale vzhledem k tomu, že se soustředíte především na disent, tedy jen na jednu výseč dané doby, je tomu opravdu tak? V rámci disentu, v rámci exilových aktivit nelze mluvit o jednom proudu. Podle mne se tu slévá celá řada odlišných názorů. My vycházíme z fondů jednotlivých osobností, snažíme se mít jejich materiály v co nejobsáhlejší podobě a na základě toho vystihovat jejich individualitu, mapovat odlišnost jednotlivých směrů a podobně. A nejde nám jen o disent – například v Tesařově fondu jsou i dokumenty k partyzánskému hnutí a řada dalších materiálů. Proto mluvím o tom, že jde o komplexní záležitost, přičemž hlavní spojnicí je pro naše oddělení antitotalitarismus.

Můžete tedy ještě jednou upřesnit, co ODKAZ v současnosti spravuje? Máme na dvacet fondů, a to nejen individuálních osob, těmi nejpůvodnějšími a nejobsáhlejšími jsou fondy Pavla Kohouta a Jiřího Gruši, stále rozrůstající se fond náleží historiku Janu Tesaři. Milan Uhde nám svěřil jen limitovanou část. Ale vlastníme nejen tyto individuální fondy, ale třeba také již zmíněný fond Nadace Jana Husa, mezinárodní, nepolitické, nekonfesijní, vzdělávací a kulturní společnosti, která vznikla na sklonku sedmdesátých let v Oxfordu s cílem pomoci ohrožené kultuře a vzdělanosti v komunistickém Československu. Sbírky jsou využívány i pro výstavní činnost, a to jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Vedle stálých expozic „Normalizaci navzdory“ a „Ludvík

40

Kundera – Hora dění“, které jsou instalovány v Domě Jiřího Gruši v Brně-Medlánkách, se oddělení prezentuje rovněž prostřednictvím dočasných a putovních výstav.

V tuzemsku ale existují také instituce s podobným zaměřením… Jistě, máme Libri prohibiti, Knihovnu Václava Havla… je jich vícero, ale každá má nějaká specifika. Tím naším je právě zaměření na jednotlivé osobnosti, díky jejichž odkazu získáváme diferencovanější obraz.

A není to příliš omezující? Ozývají se vám třeba ještě další osobnosti či jejich potomci, nebo jde už o vlastně uzavřenou sbírku? Stávající fondy jsou stále doplňovány, navíc přibývají fondy zcela nové, vloni jsme například získali unikátní archív fotografií Františka Kressy mapující především normalizační Brno, nebo dokumenty Anny Šabatové starší. Uzavřené a definitivní to tedy samozřejmě není, i když nemůžete předvídat, kdo další bude třeba ochoten svěřit nám svoje materiály, svoje osobní archívy. Nebráníme se ani tomu, když nás někdo osloví s nabídkou nejrůznějších normalizačních věcí, od novin a tiskovin počínajíc přes 3D předměty, které je dobré využívat pro prezentace. I to je část sbírky, kterou stále rozšiřujeme, ale základem zůstává snažit se získat fondy významných osobností. Nejčerstvější akvizicí by mohl být rozsáhlý a významný fond teologa Jana Šimsy, jednoho z prvních signatářů Charty 77. Uvidíme, jak to bude pokračovat.

A konkrétní zajímavosti? Naším fetišem, jak říkáme, je první verze Prohlášení Charty 77, kde jsou vpisky Pavla Kohouta a Václava Havla. Raritou je například časopis Sociologický obzor, vydávaný a převážně i psaný dvojicí odborníků Miloslavem Petruskem a Josefem Alanem. Jedná se pravděpodobně

o jediný samizdatový sociologický, a vůbec asi odborný, časopis na světě. K jeho vzniku přispěla destrukce oboru sociologie v socialistickém Československu a její nahrazování marxisticko-leninskou pavědou, a to přesto, že v českých zemích jsme se mohli chlubit poměrně silnou sociologickou tradicí. Vydavatelé vždy shromáždili texty připravené pro jedno číslo, které pak přepsali na psacím stroji v sedmi exemplářích. Pět z tohoto počtu šlo do oběhu, o další šíření se starali sami čtenáři. Sociologický obzor vycházel čtyřikrát ročně v rozsahu 50–140 stran, později byl tištěn na počítači. ODKAZ má všechny tři kompletní ročníky. Unikátní jsou i zprávy Husovy nadace. Ta až do roku 1989 sídlila v zahraničí (např. Velká Británie, Francie, USA, Německo) a pomáhala českým a slovenským aktivistům překládat a vydávat nejdůležitější díla západní demokratické literatury v samizdatových edicích a organizovat nezávislé kulturní aktivity i vytvořit síť tajných bytových seminářů „podzemní univerzity“. My máme docela ojedinělý soubor zpráv od osobností, které přijížděly prezentovat svoji odbornost do tehdejšího Československa na tyto z hlediska komunistického režimu pronásledované, nelegální akce. Tyto podrobné reporty dávají vrstevnatý vhled do některých záležitostí. Postupně navíc začalo Brno sehrávat stále důležitější roli díky své poloze na spojnici mezi Prahou, kde už StB a policie měly protirežimní scénu pečlivě podchycenou, a Bratislavou. Na to pak po revoluci nadace navázala a v moravské metropoli zřídila svoji pobočku. Zásadní důležitost mají též mnohé materiály z fondu Jana Tesaře. Ten obsahuje kupříkladu jednu z verzí petice Augustina Navrátila za náboženskou svobodu, kterou podepsalo více než půl milionu osob. Velkou výpovědní hodnotu pro dobu druhé světové války i dobu komunistické totality u nás mají osobní deníky jazykovědce Milana Jelínka.

www.mzm.cz


??????????

Existují nějaké konkrétní osobnosti, jejichž „odkaz“ byste rádi spravovali? Určitě, kromě již zmíněného Jana Šimsy je to například spisovatelka Sylvie Richterová, brněnská rodačka, která sňatkem získala i italské občanství a v sedmdesátých a v osmdesátých letech mohla navštěvovat Československo. Zprostředkovávala spojení disidentů s exilem, zejména s novinářem a politikem Jiřím Pelikánem, psala pro Svědectví, Lettre internationale i jiná exilová periodika a její díla vycházela v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Nějaká komunikace v minulosti již proběhla, ale je předčasné cokoliv odhadovat.

Aktivně oslovujete vybrané osobnosti, nebo čekáte, až se někdo ozve sám? Snažíme se sami vyhledávat i oslovovat, ale na druhé straně na tom nejsme tak, abychom museli naše sbírky za každou cenu kvantitativně rozšiřovat. Naše tempo, jakým jsme schopni zpracovávat naše fondy, je odvislé od personálního i finančního zajištění, vedle toho musíme také prezentovat… Takže ano, snaha o získání dalších zajímavých materiálů tady je, ale přece jen limitovaná.

Obvykle muzeum získává fondy již nežijících osobností, i jejich potomci jsou již velmi vzdálení v čase. Vaše situace je ale přesně opačná. Jak se to projevuje? S osobními materiály je třeba nakládat velmi obezřetným způsobem, to

Závěrečná zpráva britské výtvarnice Helen Ganly z cesty do ČSSR pro Jan Hus Educational Foundation, organizaci podporující disidentské aktivity v naší zemi. V rámci připomenutí dvoustého výročí od založení MZM se prezentovalo i oddělení ODKAZ, tehdy ještě pod svým původním názvem. Jaromír Němec, který se výrazně zasloužil o šíření samizdatu, svou obsáhlou produkci posílal do Paříže formou mikrofilmů.

www.mzm.cz

M revue

41


M profil

Prohlížeč diapozitivů Visena 55, který používal historik Jan Tesař pro náhledové prohlížení mikrofilmů se samizdatovými texty. Psací stroj byl nejtypičtějším prostředkem množení samizdatové produkce. V rámci expozice „Normalizaci navzdory“ je to mezi mládeží největší hit.

je jasné. U některých materiálů je třeba, aby se ještě nějaký čas „uležely“. Naší povinností je ale nejen ty věci uchovávat a zpracovat, ale i prezentovat a u toho musíme mít na mysli, že spousta věcí je ještě stále velmi živá a mohly by jitřit staré rány či vyvolávat nějaké spory. Takže musíme sice jako správní muzejníci a historici vždy dbát o maximální objektivitu, ale současně si udržet cit pro to, co už je možné zveřejňovat, co zdůraznit, co ještě ne…

Historici si občas stěžují, že k dokonalému poznání nějakého dávného období jim chybí dostatek materiálu. Není ale nakonec těžší zpracovávat tu část dějin, aktéři jejichž událostí ještě žijí? A mohou se s vámi hádat do krve, že něco bylo jinak, než se domnívá jejích kolega? Je to výzva. Musíme se snažit o neutrální stanovisko a je jen iluze, že to vždycky stoprocentně dokážeme. I návštěvníci našich prezentací přicházejí mnohdy s emotivními připomínkami, s nimiž se musíme vyrovnat, a přitom zůstat nad věcí.

A je rozdíl mezi jednotlivými žijícími osobnostmi, jak ke zpracování svých odkazů přistupují? Obecně vzato, ano, je. Například Pavel Kohout nemá tendenci do něčeho vstupovat a nějakým způsobem cokoliv ovlivňovat. Velmi úzké je propojení s Janem Tesařem, protože on sám se přímo zapojuje do některých našich akcí a tato spolupráce se pro něj dnes současně stává jednou z platforem, jak se odborně vyjadřovat. U nikoho ovšem necítím potřebu nebo snahu nějak falšovat minulost a vlastní historii, což je klí-

42

čové. Jak jsem říkal, objektivitu musíme zachovat.

Dosud jsme mluvili převážně o písemnostech, ale součástí sbírky ODKAZu jsou trojrozměrné předměty. Můžete prosím představit ty nejzajímavější? Symbolem samizdatu se stal oprávněně psací stroj. Vznikaly celé přepisovací dílny, běžně se používaly tzv. kopíráky, což byl svým způsobem základní rozšiřovací prostředek. Pro současnou mladou generaci, žáky, studenty, kteří vyrostli na počítačích a chytrých telefonech, jde však o zcela neznámé a jen těžko uchopitelné pojmy. Jednou jsem studentům ukazoval samizdaty, vysvětloval jsem, že kopií se dělalo více a jak vznikaly a že ty poslední už byly nutně technicky nekvalitní. Všichni si to se zájmem vy-

slechli a jedna ze studentek se na závěr zcela bezelstně zeptala, zda se i ty špatné kopie dařilo prodávat… Došlo mi, že význam samizdatu vůbec nechápe, respektive ani nemůže, protože některé věci jsou pro ni prostě nepředstavitelné. Díky mé kolegyni Petře Pichlové jsme ve spolupráci se střediskem Retro-Use právě psací stroje umístili do naší expozice, kde si je návštěvníci mohou vyzkoušet. Samotné nás trochu překvapilo, že při návštěvě středoškoláků to bývá největší hit, spolu s těmi kopíráky. Každý si chce zkusit, jak se to dělalo. Je totiž potřeba mladé generaci co nejnázorněji vysvětlovat i ty věci, které my považujeme za samozřejmé. I když si myslíme, že něco musí být jasné, ono tomu tak být nemusí. Atmosféru normalizační doby dokreslují rovněž například zbytky odposlouchávacího zařízení používaného v 80. letech

www.mzm.cz


??????????

minulého století Státní bezpečností, náš exemplář byl odstraněn ze zdi domu manželů Müllerových. Nucený exil pak výmluvně reprezentuje objemný lodní kufr Jana Tesaře.

Pokud vím, zrovna v Brně ale psací stroje nahradily počítače, a to ještě před listopadem 89… Je to pozoruhodný paradox. Koncem 80. let prostřednictvím Nadace Jana Husa získal brněnský disent počítačovou techniku pro šíření samizdatu. V té době dokonce samozřejmě ještě ani neexistoval žádný textový editor pro češtinu, který kvůli samizdatu tehdy vytvořil Jiří Zlatuška. Technicky tím pádem předběhl disent své okolí, vždyť ještě ani počátkem devadesátek oficiální tiskárny nedokázaly mnohdy produkovat z disket nějaký tisk… V současnosti máme počítačovou techniku zapůjčenou, ale kdyby se nám naskytla příležitost, byli bychom rádi, mít ji i ve svých sbírkách. Není to však jednoduché, protože konkrétní lidé už se těch, dnes zastaralých, počítačů zbavili – a pořídit nějaký starý typ jen proto, abychom ho vystavili, nezapadá tak úplně do naší koncepce. Upřednostnili bychom, aby ten počítač měl návaznost na nějakou konkrétní osobu, tak jako máme například psací stroj rodiny Šabatovy.

Vraťme se ještě k té prezentaci vašich sbírek. Vloni se vaše oddělení výraznou měrou podílelo na výstavách k „dějinným osmičkám“. Jaké máte další plány v prezentační činnosti? Jsme malé oddělení a za zásadní považuji sbírkotvornou činnost, postupné zpracování toho, co už máme, včetně digitalizace. To je klíčové. Ale loňská osmičková výročí byla zásadními mezníky, který bylo důležité připomínat. V naší části věnované především událostem roku 1968 jsme kladli důraz dopady událostí na společnost. Ve spolupráci s Historickým oddělením jsme dali dohromady fotografie, předměty týkající se disentu, mapu exilových nakladatelství a další dokumenty, které jsme doplnili ama-

www.mzm.cz

térskými záběry starými padesát let zachycující skutečné dění té doby.

Letos nás čeká další významné výroční, třicet let od listopadu 1989. K tomu budete něco připravovat? Kvůli událostem listopadu 1989 se na nás často lidé obracejí, protože mají představu, že se nás to esenciálně dotýká. Jenže my jsme zaměřeni na osobnosti vesměs literárně činné, vyjadřující se proti totalitě, takže samotný milník listopadu 1989 se v našich sbírkách vyskytuje vlastně minimálně. Jistě se to projevilo v životech osobností, jejichž fondy vlastníme, máme o tom představu, ale vzhledem k postupnému zpracovávání materiálů ještě ne vždy zcela detailní, a pak je těžké vytvářet nějakou nadstavbu. A událostní historie není úplně naší náplní. Nicméně některé akce se připravují. V září proběhne koncert legendární undergroundové kapely The Plastic People of the Universe, výročí bude připomenuto například i v rámci plánované výstavy insignií brněnských vysokých škol.

Vy jste docela mladý, ale část dvacátého století jste asi už zažil. Je to výhoda, nebo nevýhoda? Je mi už dvaačtyřicet. Jsem z generace, kterou nějakým způsobem totalita ještě zasáhla, i když ne v dospělém věku. Bylo mi dvanáct, třináct, to už ledacos cítíte a vnímáte, takže si něco dovedu vybavit, na mnohé si vzpomínám z vlastní zkušenosti. Ale současně mám asi větší odstup než člověk, který v té době už musel dělat zralá životní rozhodnutí. Což vás asi formuje jinak. Někdy vnitřně cítím v pozadí nedostatek kompetence, zda jsem vůbec oprávněný k některým krokům, když nepatřím ke generaci osobností, na jejichž odkazu je naše oddělení založeno. Ale pak si vzpomenu na Roberta Fulghuma, amerického spisovatele, který zdůrazňuje, že motivovanost převáží nad zkušeností. Myslím, že je důležité, přistupovat k věcem vnitřně opravdově, snažit se z nich poučovat, vnitřně růst, o to jde.

Jasně, středověk jste taky nezažil, a kdybyste vedl oddělení středověku, ani by mne nenapadlo se vás ptát, to je pravda. Nedomnívám se, že je podmínkou ty věci zažít, abyste práci historika dělali dobře. Jste jen v jiné pozici. A zažil jsem z 20. století dost, abych se na tu dobu dokázal podívat z více úhlů pohledu.

A taky víte, co byl kopírák… Umíte psát na stoji? Jako pracovní nástroj jsem ho už nezažil, ale dědeček mě na něm nechával datlovat. ()

Když už jsme naťukli středověk, ten je navíc vaší původní specializací, že? Zaměřoval jste se na nějakou konkrétní oblast? Na středověk jsem se původně opravdu specializoval už od studií. Mimo jiné na královské korunovace, které můžeme vnímat jako formy prezentace moci. Blíže jsem se věnoval tomu, jak fungují její mechanismy v určitých dobách. A je to vlastně spojovací hledisko, protože nyní se zabývám i problémem z druhé strany, tedy jak fungovala, jak se projevovala „bezmoc“, jak byly vnímány obecné kategorie jako individualita, svoboda člověka v kontaktu s nějakou mocenskou a společenskou strukturou.

Dají se najít nějaké paralely? Je zajímavé nahlížet do dávné historie, protože tam snáze pochopíte, které věci jsou dobově podmíněné a které zůstávají. Kdybychom se spokojili s tím, že budeme vycházet jen z několika posledních let, náš pohled by byl omezený. Možnost komparace, a nejen chronologická, třeba i porovnání struktur regionálně apod., nám ukáže, co je konkrétní a co nadčasové. Což je důležité poslání historie: porozumět nejen nějaké době, ale také nám samým.

M revue

43


??????????

Nelitujete, že jste se středověku vzdálil? Nelituji. Je skvělé, že máte žijící pamětníky, ale musíte se snažit zachovat odstup. A současně vám s nebývalou naléhavostí dojde, že i do dávných dějin se musíte ponořit i z hlediska tehdejších současníků. Nutí vás to zaujímat oba pohledy. Živá historie vás prostě přiměje dívat se na věci jinak.

Co vás vůbec přivedlo k zájmu o dějiny a studiu historie? Bavil jsem se o tom ještě za studií s kolegou a přítelem Petrem Elbelem, medievistou (specialista na středověk, pozn. red.). Ten tvrdil, že na historii šel proto, že v dějinách cítí kořeny. Že přes pohled do minulých generací vidí možnost více a hlouběji pochopit sebe, naše dnešní myšlenkové pochody. A já si uvědomil, že to mám naopak. Že vhled do historie, ať to byl zpočátku starověk nebo pak na gymnáziu ten středověk, byl pro mne vždycky výlet do jiného světa. Velké dobrodružství, exotika. Až pak při studiu na fakultě mi začala docházet důležitost toho, co nás s dávnou minulostí propojuje a co je ještě třeba středověku cizí. To mne pak zajímalo, když jsem se podrobněji zaměřil na již zmíněné korunovace, při nichž můžete pozorovat spoustu věcí, rituály, symboly panovnické moci v návaznosti na ty sakrální i podíl jednotlivých složek společnosti na samotném rituálu, sledovat, jak se ty věci proměňovaly myšlenkově, teologicky… Strašná spousta toho funguje vlastně dodnes. Detaily se mění, ale platformy zůstávají. V historii najdete kontinuitu i diskontinuitu.

V muzeu jsem vlastně krátce. Předtím jsem působil na univerzitě a trochu jsem odtud utekl kvůli přemíře projektové administrativy. V muzeu je v tomto směru přívětivější prostředí. Takže z tohoto pohledu bylo muzeum určitě dobrá volba. Není tu stereotyp, chvíli zpracováváte fondy, pak chystáte prezentaci, děláte výstavu, musíte komunikovat s lidmi. Je to velmi rozmanité, někdy je to přepínání až obtížné, aby pak všechno zaklaplo a přesně do sebe zapadlo. Ale po pravdě, jestli bych šel znovu na historii, to si nejsem jistý. Dala mi strašně moc, i pro běžný život. Vím, že na věci se musím dívat v souvislostech i očima těch druhých, což je velmi prospěšné. Na druhé straně, když se někdy zamyslím nad omeze-

ným celospolečenským dosahem našeho konání, táhne mě to občas jinam, zejména k přírodním vědám. Historie mi hodně dala i hodně vzala. A hodně bych proto uvažoval.

Přírodní vědy – máte na mysli něco konkrétního? Třeba astronomii, našel jsem v ní zalíbení. Propojení mikrokosmu a makrokosmu: abyste lépe pochopili celý vesmír, musíte se zaobírat i těmi nejmenšími záležitostmi. Kdyby mi bylo znovu osmnáct, možná bych to zkusil. (jih) Foto: Archív MZM

Kdybyste se dnes rozhodoval znovu, volil byste stejně? Zase historii? Zase muzeum?

Pakliže se daří získávat různé akvizice, vše detailně zpracovat a řádně uložit je již maličkostí. 

44

www.mzm.cz


VÁNOCE vyprávěné na čtrnáct způsobů „Nepatříme do žádné národnostní menšiny, Vánoce trávíme určitě občansky a jediné, čím, jak postupně zjišťuji, se trochu lišíme, je fakt, že jako muzikální rodina hodně zpíváme koledy. Specifické zvyky nedodržujeme, kromě jediného, který si užívám: hospodyně musí u svátečního stolu sedět a nesmí vstávat, aby jí nesly po celý rok slepice, husy a kachny,“ popisuje Vánoce své rodiny etnoložka Etnografického ústavu Moravského zemského muzea PhDr. Jana Poláková, Ph.D. A zatímco v líčení vlastních svátků je poměrně stručná, ve své publikaci Čtrnáct barev Vánoc s podtitulem Jiný obraz svátků očima etnologa podává velmi podrobný obraz trávení Vánoc a zimních svátků očima, či spíše ústy téměř osmi desítek respondentů.

Součást života každého tvoří cyklus výročních a rodinných svátků a právě Vánoce představují pro českou společnost jednu z nejrozšířenějších tradic. Na jejich podobu a akceptování má zásadní vliv kulturní prostředí, v jakém člověk vyrůstal a pohybuje se v současnosti. „Lidé si ale mnohdy neuvědomují, že mohou existovat různé způsoby, jak Vánoce oslavovat. Poslední dobou se na nás valí

www.mzm.cz

vlna komercionalizace, pokud není člověk věřící, duchovní stránka Vánoc se upozaďuje a někde v rodinách nefunguje už vůbec. Kladla jsem si za cíl představit na vzorku vyprávění obyčejných lidí, jaké varianty a podoby má jeden z nejmasovějších svátků, jakými prošel změnami od konce druhé světové války a jaké kulturní vzorce ho ovlivňují,“ přibližuje Jana Poláková.

K volbě tématu ji dovedla její práce kurátorky fondu zvykosloví. V roce 2015 pracovala na výstavě Etnografického ústavu MZM Ježíšek, nebo Santa Klaus zaměřené na rozličné podoby „vánočního dárce“. V rámci tématu se nabízelo představit také odlišnosti v pojetí oslav vánočních a zimních svátků v návaznosti na náboženství – římskokatolické, evangelické, pravoslavné, ale i judaismus nebo budhismus. Název výstavy se tak rozšířil o druhou větu A co dostanou u sousedů? „S národnostními menšinami jsem pracovala od ukončení studia etnologie, takže pro mě nebyla volba nijak složitá, ani výjimečná,“ upřesňuje Jana Poláková. Protože v centru výzkumu nestojí jen jev samotný, ale především člověk, který jej přejímá, zpracovává a předává, zvolila Jana Poláková jako svoji pracovní metodu oral history, jejímž cílem je získat informace prostřednictvím rozhovoru od příslušníků tzv. bez-

M revue

45

L

M report


L

M report

Etnografka Jana Poláková uvedla publikaci při slavnostním křtu stylově – v kroji.

dějinných vrstev. „Domnívám se, že právě díky záznamu jejich vyprávění současně přiblížím i běžným čtenářům naši práci. Že etnologové nejsou jen vědci hledající v pramenech, pátrající v literatuře a odtrženi od skutečnosti, ale že základem našeho výzkumu může být i to, co lidé říkají a zažívají.“

Valící se sněhové koule

Během výzkumu kontaktovala okolo stovky narátorů z celé republiky. „Mnohá spojení jsem měla z dřívější doby, oslovila jsem národnostní spolky a organizace, kterých je v Brně velké množství. Kromě toho mi moje rodina a přátelé poskytovali další tipy na své kolegy a známé. U některých skupin dobře fungovala tzv. metoda sněhové koule, tedy získání kontaktů na další narátory od respondentů samotných. Někteří byli moji přátelé nebo známí, jak jsem je v průběhu života potkávala. Z jiných se pak moji přátelé stali právě díky předchozímu výzkumu. Informace pro publikaci jsem čerpala prioritně z rozhovorů se zástupci národnostních menšin, proto jsem také do ní psala, že nejde o obecné závěry, spíše představení různorodosti. A samozřejmě jsem využila dostupnou literaturu, archivní prameny i záznamy z dřívějších výzkumů kolegyň z Etnografického ústavu MZM. Do jisté míry jsem čerpala i z internetu, jen je nutné brát tyto informace jako doplňkové, nikoliv jediné správné a směrodatné,“ shrnuje Jana Poláková své zdroje. Brzy rozsah získaných informací překročilo technické meze a bylo nutné redukovat. První redukce spočívala ve vymezení regionálním, skupina respondentů byla na-

46

konec daná počtem zákonem uznaných národnostních menšin. Počet využitelných rozhovorů tak klesl zhruba o pětinu. Jako nemožná se ukázala i původní myšlenka vydat všechny získané rozhovory. Kdyby totiž měly průměrný rozsah deseti stran, nabrala by publikace, která ani v reálném výsledku není útlou brožurou, ještě výrazně na objemu. Nakonec tedy každou z menšin reprezentují vždy dva, muž a žena. „Výběr nebyl jednoduchý, prvky z rozhovorů, které jsem nezveřejnila celé, jsem alespoň použila v odborných kapitolách,“ dodává Jana Poláková.

Problém? „Jsou komplikace „univerzální“, jako je např. jazyková bariéra. Rozhovory byly proto podle jazykových schopností, ale i osobních zážitků, různě dlouhé – od tři čtvrtě hodiny do dvou. Musela jsem znát alespoň stručně informace o způsobu oslav u každé skupiny, nejen národnostní, ale např. i náboženské. Protože kdybych je neznala, na něco bych se nezeptala a tím pádem by některé skutečnosti zůstaly nevyslovené. Setkala jsem se s uzavřeností ruské menšiny, která se projevila v těžším získávání možných narátorů. Když jsem ale nějaké získala, byly jejich výpovědi velmi upřímné a rozsáhlé.“

www.mzm.cz


L Top českých Vánoc: Ježíšek i cukroví

Jsou Vánoce národnostních menšin v českém prostředí opravdu tak výrazně odlišné od těch „běžných“? Není to tak, že – odhlédnuto od duchovního rozměru u věřících – máme všichni tendenci přebírat prostě to, co se nám líbí u jiných, a zasazovat zvyky ze zcela odlišného prostředí do těch svých původních? Během výzkumu Jana Poláková nepotkala nikoho, kdo by český způsob oslav Vánoc zcela ignoroval. Respondentům se líbila právě skutečnost, že Vánoce u nás slaví i lidé nevěřící, což v mnoha zemích nefunguje. „Prožívání Vánoc ovlivňuje to, jestli se člověk do jiného prostředí

Čtrnáct barev Vánoc aneb Jiný obraz svátků očima etnologa, vydalo Moravské zemské muzeum.

Zvyky vietnamské menšiny, která patří v tuzemsku k nejpočetnějším, přiblížily při křtu publikace půvabné malé tanečnice.

www.mzm.cz

dostane jako dítě nebo jako dospělý, žije-li v rodině nebo ve svazku s někým stejné národnosti, s někým z většinové společnosti, nebo dokonce má partnera z jiné národnostní menšiny. Dost často se zvyky přizpůsobovaly ženě, neboť ta bývá v rodině hlavním tvůrcem i strůjcem Vánoc, ale mluvila jsem například s česko-polským párem, kdy se na Vánoce vařilo výhradně polské menu, přestože paní byla Češka. Na základě mého výzkumu určitě nejde generalizovat, můžeme někde dojít k drobným závěrům, ale nelze například prohlásit, že by všichni Ukrajinci nebo Chorvaté u nás slavili svátky tak a tak. I mezi mými vypravěči byly velké odlišnosti.“

Přestože jako etnoložka mnohé zvyky a tradice znala před zahájením výzkumu, některé skutečnosti ji přece jen překvapily. „Srbové například nemají jehličnaté stromky, pro ně je symbolem Vánoc dubová větev. Někde si tak sice nosívají na 24. prosince jehličnatý stromek, ale v termínu pravoslavných Vánoc ho uklidí a podle zvyku doma pověsí či položí k ikoně dubovou větev. Ta se už nezdobí, symbolicky se na ni ponechávají jen uschlé listy, které

neopadávají. Co jsem třeba věděla, ale zarazila mne stálá rozšířenost tohoto zvyku, že Romové, kteří si spojují Vánoce se vzpomínkami na zemřelé, nejenže jim na Štědrý den nosí na hroby jídlo, cukroví či skleničku něčeho ostřejšího, ale ještě i během večeře chystají duším zemřelých pohoštění za okno.“ Pravidlem nebylo ani přejímání od většinové české společnosti. „Zajímavé bylo vyprávění srbských manželů. Podle zvyklostí chodí v Srbsku tzv. polaznik. Je to osoba, která na den Božího narození přichází do domu, zvěstuje příchod Krista a zároveň do domu prostřednictvím své postavy přináší zdraví, prosperitu a bohatství. Představuje ho vždy silný, zdravý mladík, proto se tento srbský pár obrátil na českou rodinu ze sousedství, vysvětlil jim smysl jejich tradice a pak se pro ně po několik dalších let stal polaznikem právě syn z této české rodiny.“ Jednou z nejpočetnějších menšin na českém území jsou v současnosti Vietnamci, kteří zde navíc žijí již po několik desetiletí. „Příchodem k nám dostaly především pro vietnamské křesťany Vánoce u nás úplně jinou podobu. Mohli je slavit svobodně, ne jen v rodinném prostředí, mohli chodit do kostela, mnozí vzpomínali na dobu, kdy měli doma mše zakázané. Pokud ale nešlo o věřící rodiny, vánočním svátkům zprvu tak velký význam nepřikládaly, setkaly se s nimi vlastně až tady. Slavit Vánoce mnohdy tyto rodiny začaly až na naléhání jejich dětí, které to viděly u svých kamarádů, spolužáků… Většina Vietnamců, i když ví, že tradičním českým jídlem je kapr a salát, obvykle volí rybu a rýži. Když ale jejich potomci dospějí, vrací se zase k původní tradici a Vánoce pro ně představují příležitost k setkání rodiny. Ne tak pro mladé Vietnamce, nazývané někdy banánové děti, kteří u nás žijí prakticky od narození. Ti věděli, že dárky dostávají od rodičů, ale tradice našeho Ježíška se jim tak líbí, že plánují pro

M revue

47


M report

své děti vytvářet stejnou iluzi.“ Představa podoby samotného Ježíška se ovšem u respondentů výrazně odlišovala, tak, jak se to běžně děje i ve většinové společnosti. Zřejmě nejoriginálnější podobu mu přisoudila jedna z narátorek řecké menšiny, v jejíž fantazii vystupoval jako dvoumetrový bílý králíček, připomínající slavného Azurita z reklamy… Nadšení pak u všech menšin, kromě Slováků, budilo české cukroví: drobné rozmanité kousky pečiva. Většina žen se shodla na tom, že všechny Češky umějí péct jako vyučené cukrářky.

Slavnost pro rodinu a blízké

A shrnutí? „Určitě existuje skupina lidí, která Vánoce ráda prožívá mimo domov, s cizími, v nákupních střediscích… Ale pro všechny respondenty mého výzkumu bývalo na prvním místě, kromě duchovního zážitku, propojení Vánoc s rodinou, možnost, kdy spolu mohou strávit ve slavnostní atmosféře více času, ne pouze jeden uspěchaný den.“ (jih) Foto: Archiv MZM a Filip Fojtík

Jedna z rozšířených podob Ježíška – Jezulátka na pohlednici ze 40. let. 20. století. Kulturní vystoupení v rámci setkání vietnamských katolíků. Praha, 2014. Ze soukromého archivu vietnamské respondentky. Nejznámější podoba Dědy Mráze a Sněhurky, spojovaných v zemích bývalého Sovětského svazu s oslavami Nového roku.

48

www.mzm.cz


O KRALICKÉ TVRZI trochu jinak Dřevěné lísky od ovoce skrývaly archeologické nálezy z Kralic nad Oslavou, mezi nimiž nechyběly ani pozoruhodné kamnové kachle. Po půl století se nyní odborníci z Moravského zemského muzea rozhodli dotáhnout do konce výzkum archeoložky a historičky Vlasty Fialové.

Jedním z průkopnických počinů archeologie středověku v Moravském zemském muzeu byl terénní výzkum tvrze v Kralicích nad Oslavou, který na přelomu 50. a v 60. let 20. století prováděla Vlasta Fialová, vedoucí Památníku Bible kralické a v letech 1952–58 také vedoucí jeho nově založeného historického oddělení. Osudy tvrze v Kralicích ji zaujaly v roce 1956, a to na popud tamního Muzejního spolku pro uchování bratrských památek a tisků. Ten působil v Kralicích již od r. 1936 a v roce 1954 věnoval své sbírky s mnoha vzácnými kralickými a ivančickými tisky právě Moravskému muzeu v Brně. Na jeho žádost zahájila Vlasta Fialová na jaře r. 1956 archeologický výzkum na spolkovém pozemku bývalého tvrziště. Přinesl nečekané výsledky. Objev tajné tiskárny Jednoty bratrské, kde byla

www.mzm.cz

v letech 1579–1594 vytištěna slavná Bible kralická, byl také významným přínosem pro dějiny světového knihtisku. Mimořádným unikátem však byl nález více než čtyř tisíc originálních tiskařských liter a knihařských ozdob. Jako nefalšovaná muzejnice zajistila V. Fialová pro Kralice, obec s tak významnou historií, důstojný stánek v podobě budovy Památníku Bible kralické.

Archeologický výzkum a jeho nálezy

Publikačně zpracovány však byly pouze významné předměty z barevných kovů a výjimečný typografický materiál svědčící o zdejším působení tiskárny (literky, špendlíky, tiskařské nástroje a pomůcky). Zlomky keramiky byly uloženy v dřevěných

bednách v podkroví Památníku; o zpracování se celkem nepříliš úspěšně a bez výsledku pokoušel Rostislav Nekuda, také pracovník tehdejšího historicko-archeologického oddělení. Jiná část inventáře (keramické střepy, kovy, zlomky skel) se ukrývala v uzamčeném, tudíž nepřístupném podstřeší a po dlouhou dobu se o nich nevědělo. Když se podařilo tento půdní prostor otevřít, k našemu překvapení se zde našly další dřevěné lísky od ovoce zarovnané archeologickými nálezy. V poslední bedničce pak byly vzorně uloženy výzkumnické potřeby dr. Fialové, trasírky, motyčky, škrabky a také ještě zablácené holínky. Nutným prvním krokem bylo dochované archeologické nálezy roztřídit podle druhu materiálu na kovy, keramiku a ostatní (jako je např. sklo, kost, kámen, výjimečně textil), aby se daly konzervovat a restaurovat. Keramika a železné předměty byly v letech 2015–2016 převezeny do laboratoře Archeologického ústavu MZM v Rebešovicích, a teprve zde byl prostor krabice vyskládat, postupně roztřídit a podle

M revue

49

L

M report


M report

toho pak evidovat. Konzervaci kovových předmětů si vzalo na starost Technické muzeum v Brně jako prvořadý odborník na kovy na Moravě. Mezi keramickým materiálem se nám hned v této fázi „vyloupla“ nejzajímavější skupina nálezů, a tou jsou kamnové kachle, bohužel z valné části jen ve zlomcích bez výraznější možnosti slepit do větších celků. U nejhezčích kusů jsme pořídili fotografickou i kresebnou dokumentaci, protože obě techniky poskytují o předmětu odlišné informace a jiný pohled na něj. O tom, že jde vskutku o obsáhlý a pestrý soubor, který upoutal také už bezprostředně po objevení pozornost autorky výzkumu (i když zaměřené především na typografické nálezy), svědčí fakt, že se o těchto nálezech několikrát konkrétně zmiňuje ve svých článcích v Časopise Moravského muzea z konce 50. let. Z příslušných pasáží lze usoudit, že nálezy kachlů pocházejí zřejmě ze dvou míst na tvrzi. V roce 1957 bylo nalezeno na 14 druhů kachlů, některé s renesančním dekorem, v samotném centru tvrze v zásypu zřícené klenby zaklenuté místnosti v hloubce 120 cm. Téhož roku jsou objeveny gotické kachle severně od široké zdi v prostorách dvorku a zahrádky tzv. Adamova domku č. 50, v místě nálezu literek a špendlíků jen ve větší hloubce 130200 cm, tedy v podstatě ve vrstvách hlubších než původní nález renesančních zlomků. Další renesanční kachle se podařilo odkrýt v roce 1958, zřejmě zase v okolí severní zdi, v místě ohradního příkopu. Bohužel v sáčcích s materiálem u vlastních předmětů jakékoli lokalizační údaje chybí. Náš rozbor je tedy založen na rozlišení a vyhodnocení více než tisícovky kachlových fragmentů z kralické tvrze. Hlavním kritériem je třídění podle motivů a ornamentu, protože se nedochovaly kvalitní lokalizační údaje nutné pro archeologické zařazení a určení. Tudíž jsme se pokusili místo důsledného archeologického rozboru „jen“ o rozbor ikonografický či uměleckohistorický.

50

Trochu „kachlologie“

V „kachlologické“ literatuře jsou zaužívané typologické skupiny komorových kachlů s reliéfní vyhřívací čelní stěnou podle motivů: náboženské motivy, heraldické, světské (žánrové), mytologické či alegorické, portrétní, architektura a ornament. V našem případě stojíme často před problémem, k jakému motivu nepříliš výrazný zlomek přiřadit. Bylo nutno si vypomoci vytvořením pracovních podskupin podle rozlišitelných prvků a dílčích zobrazení, a to na figurální, zvířecí, rostlinné, heraldické, architekturu a geometrický ornament. Přesto se pokoušíme přisoudit fragmentu i správné typologické zařazení, a tak odhadnout druh motivu a jeho symboliku, příp. jeho přesnější časové zařazení. V tomto směru se dají rozlišit pozdně gotické kachle s náboženskou tématikou, jejichž figurální strnulost a schematičnost je stylově charakteristická. Takovým je primitivně působící rekonstruovaný celý exemplář snad s motivem Samsona v boji se lvem, kachel s christologickým motivem Zmrtvýchvstání, doplňovaný exemplář s geometricko-rozetovitou kružbou, čtvrtinový fragment s postavou ženy v dlouhé říze či celá skupina zlomků se zpodobněním okřídlených andělů se svatozáří. Naopak v renesanční motivice bují ornament (více či méně stylizovaný) a proplétá se s figurálními, zvířecími i rostlinnými prvky v živém pohybu (rekonstruovaný zeleně glazovaný kachel se širokým několikanásobným rámem a stylizovaným motivem štíhlé dekorativní vázy s květinami, fragmenty kamnového nástavce tzv. akroteria s andílky v růžových rozvilinách, různé typy arkády s ozdobnými bočními sloupy a drobným ornamentem andílků či rostlin a květů v rozích, druh kachlů se středovým miskovitým zahloubením a figurálně rostlinným dekorem kolem a renesanční reliéf s delfíny v květech. Z výrazných portrétních motivů zmiňme drobný zlomek profilu

Restaurovaný kachel se starozákonním motivem Samsona v boji se lvem.

Čtvrtinový zlomek kachle s ženskou postavou v dlouhé říze.

www.mzm.cz


Fragment vrcholového kachle – akroteria s motivem andílka v rostlinném dekoru.

Zlomky kachlů s motivem delfínů.

Fragment renesančního kachle s portrétem dámy s vlasovou síťkou.

urozené dámy s renesančním účesem vlasů do síťky. Objevují se též fragmenty tapetových kachlů s typickým průběžným geometrickorostlinným ornamentem. Jako nejmladší se jeví ploché kachle s vícebarevným mramorováním. Ucelenou skupinu tvoří kachle římsové, které zahrnují ještě pozdně gotické exempláře s cimbuřím a bobulemi až po mladší kachle výžlabkové.

Jak se stavěla kamna pro paní Juditu…

Dva rekonstruované kachle celé a sada fragmentů (s heraldickým motivem orlích per) se dají chronologicky dobře zařadit. V letech 15421546 (tedy bohužel jen krátce) pobývala na kralické tvrzi jako první

www.mzm.cz

manželka Jindřicha Kralického paní Judita z Lomnice, příslušnice jednoho z nejvýznamnějších moravských rodů tohoto období, v jehož erbu je právě ono rozvinuté orlí křídlo. Zlomek tzv. aliančního znaku manželů v renesanční úpravě nalezla V. Fialová na tvrzi v kamenném provedení, zabudovaný ve vyzděném sklípku, ale původně tyto erby bývaly např. nad vstupní branou do tvrze. Stejný erb (včetně letopočtu úmrtí 1546) je umístěn také na náhrobku paní Judity v kralickém kostele sv. Martina. Jindřich Kralický rekonstruoval tvrz a vybavoval novým vnitřním zařízením zřejmě v rámci svatebních příprav, aby nevěstu tzv. uvedl do nového. Na její počest pak tehdy „moderní“ interiérové otopné zařízení – kachlová kamna rovněž opatřil rodovým erbem Lomnických.

Zasazení části kamenného erbu Lomnických v druhotné poloze do sklepní zdi (podle V. Fialové 1957, obr. 4).

M revue

51


M report

Druhá kachlová zajímavost, heraldický zlomek s veverkou, má jiný příběh. Veverka jako jinak zcela netypické heraldické zvíře, se objevuje na jednom z kralických fragmentů v realistické pozici sedící na bobku. Zjevnou analogii celého a velmi pozoruhodného exempláře nacházíme na tvrzi Křešice u Divišova v Čechách. Jde o čtvrcený erb bez bližšího určení majitele na lehce prohnutém profilovaném kachli (nárožním štítku) s rolverkovým ornamentem a s ženskou postavou ve zdobném renesančním šatu coby štítonošem. Ve štítku jsou zobrazena čtyři zvířata: opice a lev v horní části a veverka a zajíc v dolní polovině. Autor podrobné analýzy tohoto ojedinělého kachle V. Brych jej datuje do pozdně renesančního období druhé poloviny 16. a počátku 17. století. Takový znak ovšem nemá obdoby mezi starobylou šlechtou, ale ani mezi čerstvě nobilitovanými tzv. novoštítnými rody 16. století. Pozoruhodnou až podivnou skladbu erbovních zvířat si Brych vysvětluje tím, že vlastně nejde o reálný erb, ale heraldickou hříčku, jakýsi žertík ve smyslu alegorie lidských či spíše ženských vlastností. Stávalo se, že k takovému znaku patřil mužský protějšek, charakterizující jisté vlastnosti mužské. Je tedy nanejvýš zajímavé, že zlomky takového kamnového nárožního štítku pocházejí i z tvrze v Kralicích; dochoval se totiž určující, oble ukončený fragment a snad také kousek poprsí ženské postavy štítonoše, vše dokonce v zeleně glazovaném provedení. Nepublikovanou analogii (rovněž zeleně glazovanou) nabídla I. Loskotová (nálezce P. Žákovský) z povrchového sběru pod hradem v Dolních Kounicích. V tomto případě ale jde o vskutku použitý řádkový (zřejmě obdélníkový) kachel se silně zakouřenou vnitřní stranou, a ačkoli prohnutý, je bez okrajového zaoblení. V keramickém inventáři, získaném archeologickým výzkumem V. Fialové, kachle nepochybně patří k nejhezčím a nejzajímavějším nálezům. Uměleckohistoricky představují přechod od

52

Srovnání heraldického motivu veverky na zlomku z Kralic (uprostřed) s podobným fragmentem z Dolních Kounic (vlevo, foto I. Loskotová) a kresbou celého nárožního kachle z tvrze Křešice u Divišova (vpravo, podle V. Brycha 2004, 146-č.kat.346).

jagellonské pozdní gotiky k rozvíjející se renesanční ornamentice, který v tomto období probíhal nejen ve vysokém umění, ale rovněž v „lidovějším“ prostředí uměleckého řemesla, kam kamnářství a výroba reliéfních kamnových kachlů nesporně patří.

Zdeňka Měchurová Pozn. Pokud není uvedeno jinak, foto autorka, kresba S. Doleželová, digitalizace T. Janků

Jak mohla vypadat kralická tvrz koncem 16. století v renesanční úpravě. Model, zhotovený podle půdorysů ing. Z. Špičáka v 70. letech 20. století, je v současné době umístěn v expozici Památníku Bible kralické v Kralicích nad Oslavou. Foto S. Doleželová

K historii kralické tvrze

…a co prozradila veverka

Stavebně historický průzkum reliktů tvrze (provedený koncem 70. let 20. století) naznačuje několikafázové osídlení. K nejstarší etapě patří stopy ohniště a zbořené pece mezi neprůkaznými zbytky domu z 13. století, který patrně zanikl ve druhé čtvrtině 14. století požárem. Na ni navázala fáze výstavby už gotické tvrze v severní části tvrziště. V prvé polovině 16. století se zřejmě začalo s rekonstrukcí tvrze na renesanční zámeček (viz obr.). Historické prameny spojují Kralice a jejich tvrz se stejnojmenným starým zemanským rodem, který má své kořeny ve 13. století, ale největší proslulosti nabyl ve století 16. za Jindřicha Kralického z Kralic. Po prodeji panství Janu St. ze Žerotína r. 1572 se kralická tvrz stává z jeho podnětu sídlem tiskárny Jednoty bratrské (1578–1620). V r. 1621 je tvrz vypálena, během třicetileté války zažívají Kralice nejen válečné útrapy, ale též násilnou rekatolizaci, a tak jejich slavná bratrská minulost pomalu končí a významná historická stopa v dějinách postupně mizí.

www.mzm.cz


Tvář pro svatého Jana z (Ne)Pomuku Pět hvězd kolem hlavy, krucifix v pravici, palma, kniha či prst na ústech. Jak vypadá Jan Nepomucký, dokážeme popsat zřejmě skoro všichni. Aniž bychom ovšem přemýšleli o tom, zda vůbec známe jeho podobu. Faktem však je, že i když v celém světě existuje na desítky tisíc zobrazení tohoto světce, jeho skutečnou tvář neznal až do jara 2019 žádný ze současníků. O její ztvárnění se postarali antropoložka Eva Vaníčková a sochař Ondřej Bílek z Laboratoře antropologické rekonstrukce Centra kulturní antropologie Moravského zemského muzea.

Odhalení skutečné podoby svatého Jana Nepomuckého se uskutečnilo v úterý 19. března 2019 v hudebním sále budovy arciděkanství v Nepomuku u příležitosti výročí 290 let od svatořečení tohoto nepomuckého rodáka a také 300. výročí od objevení domnělé relikvie jazyka, která vedla k jeho kanonizaci. S podnětem vytvořit světcovu podobu však přišli bývalá ředitelka Svatojánského muzea Kateřina Dobrovolná a někdejší nepomucký vikář Pater Vítězslav Holý, společně s manažerem Mikroregionu Nepomucko Pavlem Motejzíkem a Páterem Miroslavem Heroldem, již na podzim o dva roky dříve. Od vytvoření podoby si slibovali zvýšení zájmu návštěvníků a další rozvoj muzea do budoucích let.

www.mzm.cz

Prvním zásadním krokem, který museli udělat, se stalo rozhodnutí, na koho se obrátit, aby podobu vytvořil. Kateřina Dobrovolná, dnes již absolventka Katedry antropologie FF Západočeské univerzity, získala doporučení od Patrika Galety, který naše působení a naše realizace v této oblasti jako kolega antropolog v Moravském zemském muzeu sleduje již od počátku. Druhým zásadním problémem bylo zajištění financování projektu. Po mediálním zveřejnění záměru vytvořit Janovu podobu se nakonec objevili dva sponzoři ze Slovenska (Pavol Pavlovič, Matuš Jaremko), jež přispěli 70 000 Kč, tedy více než polovinou potřebné částky. Zbytek částky, 60 000 korun, dofinancoval Plzeňský kraj, Mikrore-

gion Nepomucko, Město Nepomuk a Římskokatolická farnost – arciděkanství v Nepomuku. Jana Nepomuckého jen po Evropě zpodobňuje přes 30 tisíc výtvarných realizací, ve světě bychom pak našli zhruba 66 tisíc jeho podob, vznikajících postupně s počátkem světcova kultu od nastupujícího baroka, kdy už jeho skutečnou tvář nikdo znát nemohl. Podoby obličeje včetně vousů a dlouhých vlasů, které bývají světci přisuzovány nejčastěji, či oblečení často vycházejí z bronzové sochy Jana Brokoffa z roku 1683, stojící na Karlově mostě v Praze. O tom, zda a nakolik toto ztvárnění vůbec odpovídá realitě, neexistovaly až dosud žádné důkazy. Od ostatních předchozích projektů Laboratoře antropologické rekonstrukce byla práce tentokrát diametrálně odlišná. Při všech dosavadních rekonstrukcích, ať už se jednalo o princeznu z Býčí skály, šamanku z Dolních Věstonic nebo muže z keltského oppida Závist, jsme vždy měli k dispozici lebku. U Jana Nepomuckého bylo studium lebky nemožné. Ostatky svatého Jana Nepomuckého jsou sice uloženy v hrobce

M revue

53

L

M report


M report

Bronzová busta sv. Jana vedle jeho tradiční plastiky ve Svatojánském muzeu v Nepomuku.

svatovítské katedrály, jejich znovuzkoumání církev však v současnosti neschvaluje. Nezbylo nic jiného, než přistoupit k další variantě, tedy k manuálnímu vytvoření co nejpřesnějšího modelu světcovy lebky na základě metrické, kresebné a fotografické dokumentace, která je k dispozici po profesoru Emanuelu Vlčkovi z výzkumu světcových ostatků z roku 1972. Profesor Emanuel Vlček vše důkladně popsal, shrnul a publikoval a jeho zjištění se stala základem pro celou naši práci. Na sběru dat, tvorbě modelu lebky, která byla zřejmě technologicky nejsložitější, modelaci busty a odlití z bronzu jsme pracovali přibližně rok. Ačkoli právě atributy nám u ikonografií prozrazují, který ze světců před námi stojí, sv. Jana jsme záměrně zobrazili bez nich. Bronzová busta jej představuje jako bezvousého muže s krátkými, na temeni vyholenými vlasy, oblečeného v jednoduché talárové tunice. Vzhledem k tomu, že jako finální materiál pro bustu byl zvolen bronz, neřešili jsme další podrobnosti vzhledu Jana Nepomuckého, například jeho fenotyp, barvu vlasů nebo očí. Genetickými metodami by bylo možné zjistit mnoho zajímavých informací k doplnění podoby Jana Nepomuckého, ale podmínkou by bylo invazivní odebrání části zubu nebo kosti. Tonzura, jako viditelné znamení příslušnosti k duchovnímu stavu, měla už od raného středověku chránit klerika tak trochu před sebou samým. Především duchovní v dvorském prostředí se měli varovat marnivého pěstění vlasů, nepřijatelná byla přílišná délka, dokonce za hříšné bylo považováno umělé zdůrazňování kroucení, používání masti pro lesk či intenzivnější barvu. Bezvousá tvář má svůj původ v disciplíně, zároveň ale forma úpravy vousů odkazovala i na sociální status, protože oholenou tvář si mohli

54

dovolit pouze výše postavení duchovní a preláti. Hladká tvář duchovních měla úmyslně potlačovat maskulinní rysy a připodobňovat je tak k bezpohlavním tvářím andělů. Detaily obličeje, delší vlasy, vousy, nebo dokonale upravená tonzura a tvář tedy pro církev až tak podstatné nejsou, jeho skutečná fyzická podoba z tohoto pohledu není důležitá. Je to i důvodem, proč se současná Janova podoba tolik liší od všech dosavadních vyobrazení. Pro církev je důležité, kým byl a jaký byl život světce, a to symbolizují jeho atributy. Přesto pro současného nepomuckého faráře Jiřího Špiříka je i tak velmi zajímavé, jak skutečně Jan Nepomucký vypadal. Komparace nové tváře se všemi známými podobami mu dává možnost diskutovat o důležitosti a podstatě ikono-

grafie. „Neuctíváme sochu nebo obraz, nebo tu přesnou historickou podobu, ale uctíváme to, co na něm bylo dobrého a co způsobilo, že je hodný následování," míní Jiří Spiřík. Zájem médií a veřejnosti o skutečnou podobu Jana Nepomuckého předčil očekávání naše i Nepomuckých. Do budoucna by jistě bylo zajímavé pokusit se vrátit tvář také svatému Vojtěchovi, jehož kult byl na jižním Plzeňsku rovněž velmi silný. Jeho lebka je dobře přístupná ve svatovítské katedrále a stačilo by i neinvazivní 3D naskenování …

Eva Vaníčková, Laboratoř antropologické rekonstrukce Centra kulturní antropologie MZM Foto: Lukáš Mácha, archiv Mikroregionu Nepomucko

www.mzm.cz


Jan Nepomucký se narodil kolem roku 1340 v Nepomuku (tehdejším Pomuku) coby syn místního rychtáře, patrně v místech, kde dnes stojí barokní kostel sv. Jana Nepomuckého. Stovky jemu zasvěcených kostelů a kaplí a tisíce jeho soch nacházíme nejen ve střední Evropě, ale i v Itálii, Španělsku, Portugalsku a také v zámoří - v Jižní Americe, Africe, Asii. Dle legendy je ochráncem zpovědního tajemství, patronem mostů a vod, kněží, zpovědníků, mlynářů, vorařů, ledařů a poutníků, ochráncem proti povodním a proti pomluvám, zemským patronem Čech, Bavorska, patronem Habsburského domu i španělského loďstva. Roku 1389 byl Jan Nepomucký jmenován generálním vikářem a ocitl se přímo v centru mocenského boje mezi církví a králem; v jedné z mnoha rozepří mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna skončil Jan z Pomuku a tři další Jenštejnovi úředníci na mučidlech. Jan utrpení nepřežil, jeho mrtvolu shodili z Karlova mostu do Vltavy (20. 3. 1393 po 9. hodině večerní). Tělo vyplavené na břeh se stalo předmětem uctívání a arcibiskup prohlásil Jana z Pomuku mučedníkem. Před rokem 1416 bylo Janovo tělo pohřbeno v katedrále sv. Víta. Roku 1719 zde byl komisionálně otevřen Janův hrob a v lebce byl nalezen organický zbytek, který byl považován za zázračně uchovaný jazyk. Již v roce 1724 byl Jan Nepomucký blahořečen a 1729 svatořečen. Je symbolem celé epochy našich dějin a nesmazatelnou součástí krajiny.

Bíla plastová busta se stala darem pro iniciujícího vikáře Pátera Vítězslava Holého. Natáčení rozhovoru se spoluautorem busty, sochařem Ondřejem Bílkem. Iniciátoři projektu, jeho sponzoři a jejich přátelé v muzeu v Nepomuku – vlevo na kraji Pavel Motejzík, uprostřed Kateřina Dobrovolná, s lebkou Matuš Jaremko a zcela vpravo Pavol Pavlovič.

www.mzm.cz

M revue

55


L

Před oponou – za oponou

Za zážitky do muzea Děti od šesti do třinácti let se mohly letos v únoru opět zúčastnit pestrých prázdninových programů v muzeu a obohatit se tak o nevšední zážitky, nové poznatky a zapojit se do kreativní činnosti. Na přípravě se podíleli pracovníci Dětského muzea ve spolupráci s kolegy z odborných oddělení Moravského zemského muzea a Muzea města Brna. V programu Hrátky se zvířátky v expozici Fauna Moravy absolvovali školáci procházku rozmanitým světem zvířat. Malé milovníky hudby určitě nadchnul Život a hudba Leoše Janáčka. V domečku Leoše Janáčka se hravou formou seznámili s životem a tvorbou tohoto fenomenálního hudebního skladatele, zejména pak s neposednou liškou Bystrouškou. „Za Příběhy hraček zašli účastníci programu do muzea v Měnínské bráně. Kluci i holky se proměnili v pohádkové postavy a společně si zahráli příběh O červené karkulce. Prostřednictvím pohybových a dramatických her prošli celou expozicí. Ke konci prohlídky si každý vyrobil vlastní hračku a maňáska,“ přiblížila nabídku vedoucí Dětského muzea MZM Sylva Brychtová. Program posledního prázdninového dne nazvaný Krásy neživé přírody se odehrával v expozicích Svět nerostů a Zaniklý život na Moravě. Děti zjistily, co obnáší práce paleontologa a mineraloga. Pracovaly s různými druhy nerostů, které se využívají v běžném životě, přiřazovaly zkameněliny k obrázkům, trochu si zasoutěžily a na závěr je neminuly drobné odměny. (sb) Foto: Archív MZM

města Brna a Moravské zemské muzeum. Historii obávané nacistické tajné státní policie popisuje Černý na základě svého dlouholetého archivního výzkumu a jde o první samostatnou monografií, věnující se jejímu působení v druhém největším městě České republiky. „Na zpracování tohoto tématu se čekalo několik desítek let,“ zdůraznil při křtu knihy ředitel brněnského archívu Libor Blažek. „Historikům se totiž asi příliš nechtělo pustit se do zpracovávání, protože materiálů je velmi mnoho. Sám jsem prostudoval na 300 000 stran dokumentů, a to zdaleka není všechno,“ podotkl s úsměvem Vladimír Černý. Brutální nástroj nacistického režimu prosazoval jeho politické zájmy přes šest let – od března 1939 do dubna 1945. Nejprve se kniha zabývá vznikem Ges-

tapa v rámci bezpečnostních složek nacistického Německa a poté jeho působení v Brně, kam po okupaci ČSR přijelo více než sto nacistických policistů z Vídně a Stuttgartu, kteří následně fungovali s řadou brněnských Němců. Celkově se v brněnské řídící úřadovně, která od prosince 1940 až do osvobození sídlila v konfiskované budově právnické fakulty na Veveří 70, vystřídalo během okupace přes 800 zaměstnanců. Kniha mapuje kruté metody při výsleších zadržených odbojářů i nutnost budování dalších vězeňských zařízení v ulici Pod kaštany, na hradě Špilberku či v Kounicových kolejích. Připomíná, že tamní největší policejní věznicí Gestapa na Moravě prošlo během okupace přes 30 tisíc vězňů, nejméně 700 z nich tam nacisté popravili. Pro zajímavost můžeme připomenout, že první uce-

První monografie zmapovala brněnské Gestapo Publikaci Brněnské Gestapo 19391945 a poválečné soudní procesy s jeho příslušníky autora Vladimíra Černého společně vydaly Archiv

56

www.mzm.cz


lenou monografii o historii Kounicových kolejí za války s názvem „Místa zkropená krví“ rovněž vydalo v roce 2015 Moravské zemské muzeum s Archivem města Brna. Vedle Vladimíra Černého byli jejími autory František Vašek a Jan Břečka. Závěrem své nové samostatné knihy Vladimír Černý přibližuje poválečné soudní procesy mimořádného lidového soudu se zadrženými příslušníky Gestapa v letech 1945 až 1948, z nichž 43 bylo odsouzeno k trestu smrti. (red) Foto: Archív MZM

Magnetický sever, východ ukončilo sympozium V Pavilonu Anthropos na počátku letošního roku proběhla interdisciplinární konference, spojená s českofrancouzskou výstavou Magnetický sever, východ. Symbolicky se den konání konference, 9. leden 2019, stal vlastně i její důstojnou derniérou. Jedním z významných důvodů realizace výstavy francouzských umělců Sofi Hémon a Inny Maaimury, zahájené v říjnu roku 2018, byla snaha vyvolat diskusi, zda má moderní umění místo i v muzejních institucích takového typu, jako je antropologicky zaměřený Pavilon Anthropos. Navozené téma nezůstalo bez odezvy, a proto pod vedením koordinátorky konference Mariny Galetové a ve spolupráci s Moravskou galerií bylo realizováno pracovní, ale také přátelské setkání, nazvané záměrně dvojznačně Co dělá současné umění v muzeu? Jestli umění do typického muzea patří a jestli tam opravdu umí něco „udělat“, bylo nahlíženo přednášejícími hned z více úhlů. Z pohledu architektonického se slova ujal Radko Květ, autor oceňovaného muzea lovců mamutů v jihomoravském Pavlově. Nad otázkou, zda od muzea máme očekávat spíše více promyšlené architektury nebo více expo-

www.mzm.cz

nátů, se zamýšlel Rostislav Koryčánek z Moravské galerie. Historickou retrospektivu jak vzniku Anthroposu od roku 1928, tak také dalších evropských muzeí, předložili Petr Kostrhun a Martina Galetová. Druhá část sympozia byla věnována již současnému umění. Zásadními byly dva příspěvky francouzských autorů. Sofi Hemon ve své práci citlivě vnímá propojení prostoru, času a naší schopnosti vidět sdělované skutečnosti výtvarnými prostředky. Inna Maaimura ke své tvorbě přistupuje z filozofických pozic. Ve svém příspěvku nabídl parafrázi muzea jako nádoby, pomoci níž se snažíme zachytit tekoucí život. Kriticky roli současných umělců v kontextu soudobé muzeologie zhodnotil Pavel Sterec z Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Konferenci svým příspěvkem uzavřel Ondřej Chrobák z Moravské galerie, který přiblížil připravovaný výstavní projekt Rodinná záležitost, věnovaný dvěma významným osobnostem brněnského kulturního života – archeologu Karlu Valochovi (1920 – 2013), který se stal v Moravském zemském muzeu mezinárodně uznávanou autoritou výzkumu starší doby kamenné, a konceptuálnímu umělci, kurátorovi a teoretikovi umění Jiřímu Valochovi, jeho synovi. Intenzivní antropologicko-umělecké odpoledne bylo zakončeno poslední komentovanou prohlídkou výstavy Magnetický sever, východ, kterou provázeli oba autoři. Sympo-

sium Co dělá současné umění v muzeu bylo pokusem uchopit dva odlišné světy: svět vědy a svět umělecké tvorby. Ukázalo, že obě tyto čistě lidské činnosti k sobě mohou najít cestu, vzájemně se velmi obohatit a přinést i návštěvníkům zcela nové pohledy například na fenomény lidské evoluce a vzniku lidské kultury a kreativity. V neposlední řadě se také stalo dalším důkazem úspěšné interdisciplinární spolupráce brněnských kulturních institucí. Petr Kostrhun Foto: Archív MZM

Dietrichsteinský palác se mění zevnitř i zvenčí Více než čtyřicet milionů korun si vyžádají stavební úpravy Dietrichsteinského paláce, jejichž cílem je zajištění stability zemního tělesa a jeho odvlhčení. Akce je financována Ministerstvem kultury České republiky. Opěrná stěna, která tvoří předěl mezi dvěma úrovněmi terénu, atriem a tzv. Tomkovou zahrádkou, byla odvlhčena pomocí chemických infuzních clon a to včetně přilehlých obvodových částí paláce - stěny u točitého schodiště v pravém křídle paláce a stěny ve výstavním sále K. Valocha. Aby se dělníci dostali k rubu dotčených konstrukcí, už vloni musela být v prostoru Tom-

M revue

57


Před oponou – za oponou

kovy zahrádky vyhloubena šestimetrová jáma. Letos v této lokalitě, která je přístupná z Uličky V. Havla a slouží jako parkoviště, navázaly další práce. Řidičům MZM a jeho návštěvníkům bude sloužit nová pojízdná plocha a instalovaná automatická brána. Vzhledem ke stavebním zásahům je také po dobu stavby omezeno využívání atria, které slouží jako venkovní zahrádka kavárny a pro příležitostné výstavní akce. Dělníci zde rekonstruují inženýrské sítě, následovat bude předláždění kamenné dlažby, očištění pískovcových soklů a restaurování kašny včetně obnovení vodního režimu. Proměnou prošel na sklonku minulého roku Dietrichsteinský palác také zevnitř v rámci akce 100 let vzniku republiky. Zkultivované prostředí nabízí návštěvníkům přívětivější přivítání – novou pokladnu doplnily vitríny pro muzejní prodejnu ve foyer, uživatelsky příjemnější je nový orientační systém a větší pohodlí poskytují barevné sedáky, které jsou i ve vstupní hale. (red)

Na botanice jsou „milionáři“ Prvního října roku 2018 jsme na botanickém oddělení přidělili sbírkovému předmětu, herbářové položce, inventární číslo 800 000. Dříve by to proběhlo za hlasitého cvaknutí čís-

58

počet byl k loňskému prvnímu říjnu 998 877. Počátkem roku 2019 už přidělujeme čísla o 15 000 větší, takže jeden milion herbářových položek jsme už loni v tichosti přesáhli. Dá se říci, že se bezesporu jedná o pěkné kulaté číslo a že máme na Botanickém oddělení uloženy bohaté sbírky. Ne že by se množství sbírkových předmětů dalo prostě ztotožnit s kvalitou či významem sbírky, ale přece to o něčem vypovídá. Pokud něco konkrétního hledám či studuji, spíše to najdu v milionové sbírce, než ve sbírce o deseti tisících předmětech. Tímto počtem herbářových položek se řadíme v České republice na čestné třetí místo po pražských institucích, Karlově univerzitě a Národním muzeu, které uvádějí počty dvakrát vyšší, tedy každá po dvou milionech. I když, kdo ví, jak to mají spočítané . Karel Sutorý

Třešňové květy nahradil chobot

lovačky během jednoho okamžiku, dnes se vše odehrává trochu složitěji. Údaje o dokladu zapíšeme do databáze, vytiskneme číslo s čárovým kódem a nalepíme jej na herbářový doklad. K těm 800 000 je ale ještě nutno dodat, že tohle číslo neodpovídá celkovému počtu našich sbírkových předmětů. Proč? Tato číselná řada byla započata po druhé světové válce, roku 1946. Tedy až sto třicet let po založení našeho muzea a získání prvních botanických sbírek. Do té doby nebyly přírůstky buď číslovány vůbec, nebo později byly číslovány každý rok v samostatné řadě a odlišovány lomítkem s označením letopočtu. Těchto „předválečných“ čísel herbářových položek je podle údajů našich předchůdců 198 877. Takže celkový

Vloni šlo spíš o doplněk k oslavám mamutích 90. narozenin. Vzhledem k zájmu si však letos v Pavilonu Anthropos MZM Prvomájové líbání pod (mamutím) chobotem vyžádalo repete a zdá se, že vznikla nová tradice. Konečně, kdo a kde se může po-

www.mzm.cz


chlubit tím, že svoji lásku stvrdil nikoliv pod pomíjivými jarními květy, ale pod neopadavou srstí prazvířete? Takže zatímco jinde patří 1. máj práci, v brněnském Pavilonu Anthropos se fandí lásce. Nastavit rekord do dalších let přišlo nakonec během odpoledne na sto párů. A protože láska je láska, tvořili je nejen chlapci a děvčata, ale také třeba rodiče a děti nebo samostatné jednotky mamina/tatínek s potomkem. Užili si to ale všichni. Zamilovaným odpolednem provázel moderátor Rádia Petrov Pavel Novák, pro aktivně zapojené byl připraven malý dárek a nechybělo losování o hodnotné ceny. (jih) Foto: Archív MZM

K podzimu patří literatura Již tradičně na podzim potkáváme na Hudcově ulici literární múzu. Oddělení dějin literatury připravuje cykly pořadů, které nabídnou návštěvníkovi setkání s krásným slovem, ať už z pera autorů žijících a v pořadu přítomných, nebo těch, jejichž dílo musí již tlumočit současný interpret. Nejinak tomu bylo loni. Nečekaná návštěva u Otokara Březiny (úvahy-četba-rozhovory), konající se u příležitosti 150. výročí narození jedné z určujících osobností moderní české poezie, představila autorovo dílo v mnoha souvislostech. Básník a literární vědec František Schildberger se věnoval rozboru básně Ruce ze stejnojmenné sbírky (přednesla ji Monika Srbová), básník a středoškolský pedagog Vít Slíva vzpomněl inspirujícího vlivu Březinovy osobnosti na své studenty, profesor Masarykovy univerzity Jiří Munzar představil různé německé překlady básníkova díla. Pořad připravili František Schildberger a Eleonora Jeřábková. - Podzim 2018 byl zasvěcen vzpomínce na vznik Československé republiky: Oddělení dějin literatury

www.mzm.cz

v pořadu Literární pêle-mêle (jubilea slovem i obrazem) spojilo tuto událost s ohlédnutím za šedesátiletím svého pracoviště. Dokumenty z jeho fondů svědčily o odrazu historických okamžiků v životech a díle spisovatelů a žurnalistů: přesně v duchu názvu (jak jinak než francouzského, jsme-li na počátku první republiky) vznikla různorodá směsice slova a obrazu, vážnosti a humoru, vysokého a nízkého, tak jak to život, i ten literární, přináší. Próza střídala foto, komentář následoval korespondenci, tak abychom v hodinovém maratónu proběhli stoletím: legionářský časopis, válečné odkazy v díle Lva Blatného, Červená sedma v Brně, poválečné trampoty v textu Lišky Bystroušky, Literární skupina a Karneval umělců s poetistickou básní, pochmurné fabrické Brno ve svědectví Karla Schulze, sborník Devětsilu k Výstavě soudobé kultury, Josef Florian kritizující dobové mravy, nakladatelství Atlantis, úděl študáka v momentkách Otakara Nováčka, František Halas jako učeň Arnošta Píši i protinacistický odbojář, druhá světová válka v životě Ondřeje Sekory či brněnských redaktorů, poválečný osud Jakuba Demla, komunistický převrat v díle Jana Zahradníčka, Adolf Kroupa a Dům umění, mnohost talentů Ludvíka Kundery… S blahopřáním generálního ředitele Jiřího Mitáčka vystoupil pak jeho náměstek pro odbornou činnost, jinak též dlou-

holetý člen a vedoucí ODL Zdeněk Drahoš, přinesl vzpomínku na vztah brněnských básníků Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela, a upozornil tak i na jeden ze zdrojů našeho poznání, osobní svědectví. Pořad moderovaly Eleonora Jeřábková (vedoucí oddělení) a Hana Kraflová (autorka scénáře), spolu s vedoucím bratrského oddělení ODKAZ Demeterem Malaťákem, který se ujal též technické stránky akce. Mezi hosty jsme rádi uvítali svou emeritní kolegyni, paní Stanislavu Bartoňovou, a závěrečnému přípitku šampaňským byl přítomen, bohužel již pouze v cenném záznamu besedy z roku 1992, i zakladatel oddělení Jiří Hájek se vzpomínkou na Jiřího Mahena, jeho působení v raných Lidových novinách a na jeho vystoupení 28. 10. 1918 v brněnském divadle… Právě Mahenova pozůstalost pak onoho roku 1958 vytvořila základ našich fondů. – A do třetice všeho literárního Několik valérů temnoty (fikce a realita v literatuře 20. století), rozšířená repríza úspěšného pořadu Muzejní noci: kurátoři ODL a ODKAZu přednesli texty prezentující lidské zlo nedávné doby jako svědectví autentického deníku i v umělecké metafoře. - Nuže: tradici bylo učiněno zadost, a my už přemýšlíme o dalších inspirativních setkáních s autory i návštěvníky… (lit) Foto: Filip Fojtík

M revue

59


L

My a svět

Dramatické scenérie hluboce zaříznutých vápencových údolí pohoří Picos de Europa.

Za nerostným bohatstvím severního Španělska Jednou z nejatraktivnějších činností muzejního mineraloga je terénní výzkum, dokumentace a sběr mineralogického materiálu. V rámci výzkumů historického dolování, na kterých se podílí Mineralogicko-petrografické oddělení Moravského zemského muzea, jsme v posledních letech podnikli několik sběrných expedic do severního Španělska.

Španělsko, jmenovitě pohoří Picos de Europe rozprostírající se v oblastech Cantabria, Asturias a Castilia a Leon, je pro mineraloga a milovníka krásných kamenů oblastí zaslíbenou. Zdejší skalní výchozy, jeskyně, historická i činná důlní díla v kombinaci s těžko přístupným terénem, řídkým osídlením a malým množstvím místních sběratelů skýtají hojnost dostatečně „zásobených“ mineralogických lokalit. V kombinaci s místní rozmanitou přírodou, dobrým jídlem a přátelskými „do-

60

morodci“ to dělá z této části Španělska doslova mineralogický ráj. Plánování takové expedice začíná už mnoho měsíců před jejím uskutečněním. Přestože je velká část místních lokalit mezi sběrateli a mineralogy obecně známá, existuje pouze omezené množství informací především o přesné lokalizaci vytoužených nalezišť. Pokud se vám konečně podaří zjistit přesný místní název (často jich může být i několik), tak přesná identifikace na mapě je často velkým oříškem, protože lo-

kalizace jsou většinou orientační, GPS souřadnice téměř vždy chybí a samotný zdejší terén je velmi nepřehledný. Proto jsme byli velice potěšení, když se nám naskytla možnost sběrů na těchto světově významných lokalitách s průvodcem, který naleziště velmi dobře zná a v této oblasti pobýval. Ušetřilo nám to bezpochyby dlouhé hodiny či dny hledání s nejistým výsledkem.

Směr ráj minerálů

Ani cesta do tohoto ráje však není bez potíží. Nelze použít leteckou dopravu, protože platba za nadměrná kila by byla likvidační. Tím pádem je nutno absolvovat dlouhou cestu autem přes Německo a celou Francii. Celkově jsme během každé naší cesty najeli něco kolem 7000 km.

www.mzm.cz


L S tím se pojí nutnost častého střídání se za volantem a probdělé noci, vždyť kdo by spal, když je možné ušetřený čas věnovat běhání po nalezištích! (A navíc po jednom nepohodlném „spánku“ v přeplněném autě tento zážitek už opakovat nechcete.) Cílem našich výprav byly především historické rudní revíry s těžbou polymetalických rud a hojnou druhotnou mineralizací, případně nízkoteplotní hydrotermální mineralizace. Jak již bylo uvedeno, jednou z vybraných oblastí bylo pohoří Picos de Europa, rozkládající se na ploše zhruba 1000 km², s nejvyšším vrcholem Torre de Cerredo (2648

www.mzm.cz

m) a téměř 200 vrcholy dosahujících výšek přes 2000 metrů. Z podhůří těchto vápencových hor jsme, po ubytování v jednom z mnoha penzionů, postupně vyráželi k jednotlivým lokalitám. Mnohdy se jednalo o místa, kde se bez nadsázky zastavil čas. Jedinými společníky nám byly pasoucí se všudypřítomné krávy, občas prostřídané kozami či koňmi. Avšak nejen minerály je mineralog na cestách živ. Proto jsme nezanedbávali ani další „kulturní“ vyžití. V rámci těchto aktivit jsme navštívili autem průjezdnou jeskyni v těsné blízkosti města Ribadesella. Tato jeskyně je přístupovou cestou do obce Cuevas, kterou tento přírodní tunel

s vyasfaltovanou silnicí propojuje s okolním světem. Při návštěvě výše zmiňované obce jsme tedy bez námahy a za okénkem automobilu mohli obdivovat tento jeskynní systém včetně krápníkové výzdoby. Během našich cest jsme také navštívili univerzitní expozice minerálů na fakultě geologie a na báňské fakultě Univerzity Oviedo. V expozicích je kromě kvalitních ukázek minerálů ze světových lokalit možno zhlédnout velké množství španělských minerálů, především z místních regionů Asturias, Cantabria a Castilla a León. Jedná se o kvalitní ukázky z těžených fluoritových dolů, rudní minerály z polymetalic-

M revue

61


L

Pod čarou

62

www.mzm.cz


L

Pod čarou

Místní domorodý sklízeč fíků v akci.

M revue

63


My a svět

Jedna z mnoha místních jeskyň, která představuje přístupovou cestu do vesničky Cuevas. Při tomto „jeskyním safari“ můžete z pohodlí auta obdivovat zachovalou a efektně nasvícenou krápníkovou výzdobu.

kých ložisek, sekundární minerály, aragonity a kalcity z vápencových lomů a mnohé další. Tyto expozice dobře charakterizují mineralogii této oblasti a posloužily nám k porovnání s materiálem z našich sběrů a zároveň jako inspirace o situaci a sběratelských možnostech na daných lokalitách.

Vzhůru do dolů!

Tímto ale skončil výčet všech pohodlných „výletních“ aktivit a na řadu přišlo to, kvůli čemu jsme sem vlastně přijeli: vlastní sbírání přímo v terénu. Druhou oblastí po pohoří Picos de Europa, neméně zajímavou

64

a v mineralogickém světě všeobecně známou, je členité pobřeží, v některých případech přímo břehy Atlantiku, s četnými i dnes z části průmyslově těženými výskyty unikátních fluoritů. Jedná se o jednu z posledních bašt aktivního fluoritového hornictví v Evropě. Zde bychom mohli naše putování začít, jmenovitě lokalitou fialového fluoritu „Berbes“. Vystupující útesy na pobřeží Atlantického oceánu v okolí vesnice Berbes jsou tvořeny karbonskými vápenci, které jsou prostoupeny nízkoteplotními hydrotermálními žilami s fluoritem a barytem. Lokalita je těmito minerály světově proslulá a hojně navštěvována sběrateli z celého světa.

V minulosti zde probíhala intenzivní těžba, která byla v roce 1979 ukončena. Nález kvalitního krystalovaného fluoritu je v dnešní době proto velmi obtížný a pro získání sbírkových vzorků je zapotřebí použití těžší techniky spojené s vrtnými a trhacími pracemi. Fluority zde krystalují ve formě krychlí o hranách výjimečně přes 5 cm velkých, spolu s bílým lupenitým barytem. V případě nálezu dutiny je možno najít vzorky porostlé těmito krystaly o ploše větší než 1 m2. To, že je lokalita známa i našim sběratelům, dokazovaly otvory vyvrtané ve stěně a zbytky po téměř profesionální „těžební“ činnosti za pomoci trhacích prací, a to vše doprovázené českými tiskovinami, které sloužily jako ucpávky ve vývrtech pro rozrušení skalní stěny. Ojediněle se zde ve vyšších partiích útesů nacházejí drobné oboustranně ukončené silně lesklé krystaly křemene, tzv. marmarošské diamanty. Cesta k nim však připomíná zarostlou stezičku k zámku Šípkové Růženky. Bez prosekávání křovin, šrámů a potrhaných kalhot od trnů místních keřů je přístup na lokalitu nemožný. V současnosti těžené výskyty fluorit-barytové suroviny v oblasti Asturie, představují doly Mina Moscona, Mina Emilio, Mina La Viesca a Mina Villabona. Mineralizace je vázaná na systém žil v zkrasovělých vápencích s četnými dutinami s dobře vyvinutými krystaly fluoritu, barytu, křemene, kalcitu, dolomitu a některých dalších minerálů. Zdejší vzorky jsou velmi efektní v různých barevných odstínech, nejčastější jsou modré, fialové, nebo žluté fluority. Proto jsou nálezy odtud velmi ceněny sběrateli a jsou na světovém trhu prodávány za nemalé částky. Doly jsou tvořeny vždy pouze jed-

www.mzm.cz


nou těžební a zároveň dopravní štolou s malým odvalovým hospodářstvím, vytěžená surovina je ihned odvážena k dalšímu zpracování. Vstup do areálu dolu je prakticky nemožný a na haldách je složité nalézt zajímavý sbírkový materiál. Po proniknutí do areálu dolu Mina Emilio jsme po krátkém sběru na haldě byli vykázáni mimo, jindy se nám nepodařilo projít ani za bránu těžebny. Vzorky ze zdejších lokalit je možné získat pouze koupí od horníků, či místních profesionálních obchodníků s minerály nebo na větších evropských mineralogických burzách. Zajímavou a sběratelsky velmi nadějnou se ukázala lokalita v Kantábrii u města Torrelavega v literatuře uváděna názvem Mina Nieves. Lokalita představuje menší jednoetážový lom na vápenec a baryt. V současnosti je lom neaktivní. V severní stěně lomu jsou odkryty partie s kalcit-barytovou výplní s hojnými dutinami. V této části lomu je sběrateli postupně odkrývána barytová brekcie s dutinami vyplněnými tabulkovitými krystaly barytu dosahujících velikosti až několik cm. Spolu s barytem představuje hlavní výplň dutin drobně krystalický křemen. Zajímavostí je přítomnost rudní mineralizace s olovem, zinkem, mědí a rtutí, z níž se nám podařilo najít práškovité povlaky červeného cinabaritu, šedé krystaly galenitu a zelené kuličkovité agregáty malachitu narůstající na krystaly barytu. Dále jsou odtud popisovány asociace druhotných minerálů s aurichalcitem, cerusitem a pyromorfitem.

Pohled z lokality Berbes na Atlantik a přilehlou pláž. Fialové krystaly fluoritu o velikosti 2 cm s barytem. Velká ukázka žlutých krystalů barytu, které díky své vynikající štěpnosti „nepřežily“ formátování.

www.mzm.cz

M revue

65


My a svět

Vstup do jedné se starých štol, kterých je zde velké množství. Zbytky po povrchovém provozu dolu Las Manforas s okolními odvaly. Úchvatné scenérie horských velikánů, zelené louky s poklidně se pasoucími kravami nás provázely celou cestu údolím.

Po těchto poměrně snadno dostupných „aklimatizačních“ lokalitách jsme naše cesty již směřovaly do hor Picos de Europa. Začali jsme v jeho Kantabrijské části u městečka Sotres, kde se nachází lokalita Las Manforas známá výskytem transparentních sfaleritů v několika barevných varietách.

Práce mineraloga je opravdu těžká…

Vlastní naleziště představuje nečinný hlubinný důl na olovo a zinek, v němž bylo těženo již od středověku až do roku 1989. Celý areál se nachází přímo na úpatí nejvyšších hřebenů pohoří a byl v zimních měsících často zavalen lavinami. Těmto podmínkám byl proto stavebně přizpůsoben a většina důlního provozu byla přímo v podzemí nebo v úrovni okolního terénu, takže pod mohutným nánosem sněhu zde horníci bez potíží přežívali i několik měsíců a přitom mohli dolovat cenou rudu. Zvláštním zážitkem je procházení ruin dolu a míst, kde měli horníci své ubikace, šatny, kuchyň a podobná zařízení. Rudní žíly jsou uloženy ve vápencích karbonského stáří. Hlavní štolový horizont je dnes nepřístupný a možnost dostat se na nižší patra dolu je značně riskantní. Sběr minerálů je proto možný pouze v okolních přístupných štolách, stařinách a na přilehlých haldách. Cesta k lokalitě s plnou výbavou (kladiva, palice, sekáče, několik litrů vody apod.) je náročná, avšak za dobrého počasí jde o nezapomenutelný

66

www.mzm.cz


zážitek. Vápencové hory tyčící se do výšek nad 2000 m, jeskyně a krasové útvary nás provázely celých 10 km. To, že se jedná o unikátní místo, dokládá i několik televizních reklam renomovaných značek terénních automobilů, které tu byly natočeny v posledních letech. Po celodenním sbírání ve štolách ubíhá čas nějak rychleji. Výběr vzorků na odnesení se stává velmi zodpovědnou činností, každé kilo se cestou zpět pronese a nerosty jsou při návratu mnohokrát slovně zatraceny a proklety. Hlavním rudním minerálem je zde sfalerit, v podobě dokonale vyvinutých krystalů a zrn tvořících bohaté akumulace v rudonosných vápencích. Některé ukázky sfaleritu mají žlutou, žlutozelenou a hnědočervenou barvu, jsou dokonale průsvitné až průhledné a dosahují drahokamové kvality. Krystalované sfalerity z této lokality patří mezi nejlepší na světě a bývají často broušeny jako šperkový kámen. Z dalších doprovodných minerálů jsme nalezli krystaly kalcitu, zrna galenitu a drobné ukázky fluoritu. Při naší první návštěvě lokality jsme se zde setkali s dvěma zdejšími sběrateli, kteří se zprvu tvářili jako drsní rangeři okolního národního parku, asi proto, že jsme se odvážili sbírat v „jejich“ rajónu, ale poté, co zjistili, že s naším obyčejným vybavením jim toho příliš neubyde (místní jsou zvyklí na trochu těžší techniku a ve skutečnosti si hlavu s nějakou ochranou přírody nelámou), se s námi dali do přátelského hovoru. Dokonce nám ukázali některá místa svých předchozích nálezů.

Sběr sfaleritů v suti na počvě štoly. Dutina s krystaly křemene a kalcitu, v křemeni jsou hojné povlaky modrého azuritu a zeleného malachitu. Bohatá krápníková výzdoba v jeskyni nafárané spodní štolou.

www.mzm.cz

M revue

67


My a svět

V Asturijské části pohoří stojí za zmínku dvě navštívené lokality, Mina El Coriellu a Mina Delfina. Na prvním z těchto nalezišť se jedná o pozůstatky dolování měděných rud v kombinaci s krasovými útvary. Je známé výskytem primární a druhotné mineralizace. Lokalita je rozfárána na dvou štolových patrech, nálezy měděné mineralizace jsou vázány na výše položené části ložiska. Ty jsou představovány rozsáhlou povrchovou dobývkou v kombinaci s do ní ústícími štolami. Tímto dílem jsou obnaženy vápence s křemenným žilníkem, na nějž je vázáno zdejší zrudnění. Bohaté mineralogické ukázky jsme sbírali ve vnější stěně na boku dobývky. Mineralizace je představována primárním tetraedritem tvořícím krystaly až kolem 1 cm velké. Tetraedrit tvoří žilky a lemy v křemenných partiích. Tento minerál snadno zvětrává na směs druhotných minerálů, hlavně hojného azuritu a malachitu v podobě drobných krystalů a povlaků. V křemenné žíle byla také odkryta rozsáhlá dutina s krystalickou výplní křemene a několika generacemi kalcitu v podobě volných a částečně korodovaných krystalů. Na níže položeném štolovém horizontu pod touto dobývkou byla zdokumentována rozsáhla jeskyně s bohatou krasovou výzdobou v podobě několik metrů dlouhých krápníků, brček a různých sintrových útvarů. Jeskyně je unikátní svojí kombinací s rozsáhlou kalcitovou dutinou, bohatě vyzdobenou klencovými krystaly (až 30 cm velkými). Z tohoto výskytu nebyly vzorky odebírány, aby nedošlo k poškození jedinečného geologického fenoménu, byl pouze fotograficky zdokumentován.

Okolí dolu Mina la Profunda je rozfáráno mnoha štolami. Výřad části nalezených jemně krystalických azuritů z dolu Mina la Profunda. Sběr aragonitů ve štole - Mina la Profunda

68

www.mzm.cz


Vertikální rudní žíla o mocnosti cca 20 cm tvořená kalcitem a rudními minerály mědi při okrajích žíly, které zvětrávají na pestrou směs modrozelených druhotných minerálů.

Nevábný odér dokáže nalomit morálku

Další námi navštívená lokalita Mina Delfina představuje odlehlý, složitě dostupný a opuštěný areál po těžbě měděných rud, který je stejně jako předchozí lokalita významný druhotnými přeměnami primárních minerálů mědi. V současné době je přístupná i podzemní část dolu a sběr je tak možný přímo v primární mineralizaci. Před několika lety byla do šachtice po dolování shozena uhynulá zvířata a zápach z jejich rozkladu nalomil částečně i naši morálku. Mineralogická vášeň však zvítězila. V podzemí lze sledovat učebnicový příklad nevytěžené rudní žíly s druhotnou mineralizací. Je zde možné nalézt malachit, azurit, tyrolit, kuprit, chalkozín, chryzokol anebo také vzácný theisit a několik dosud makroskopicky těžko určitelných fází. Nejde jen o výskyty na severní straně pohoří, také jeho jižní část zasahující již do provincie Castilia a Leon je pro mineraloga fascinující. Opět se pohybujeme v nádherně odkrytém terénu plném menších či větších důlních děl, pozůstatků po těžbě a opuštěných lomových stěn. V této části jsme prozkoumávali starou římskou lokalitu Mina la Profunda. Už překlad „Propastný důl“ dával tušit, co nás čeká. Samotný důl je součástí několika pozůstatků po hornické činnosti v blízkosti obce Cármenes. V minulosti se jednalo o významné doly měď a kobalt s příměsí arzénu a uranu. Místní doly produkovaly rudu již od starověku, v současné době zde probíhá geologický průzkum na uranové rudy. V karbonských vápencích jsou rudní žíly dodnes patrné a kolem nich je výrazné druhotné zrudnění,

www.mzm.cz

které je na českých lokalitách dnes většinou nedostupné, a proto bylo zajímavé se s ním seznámit. Je zde možné nalézt bohatou asociaci druhotných minerálů, jedná se především o azurit, malachit, tyrolit, erytrín, theisit a mnoho dalších minerálů mědi. Ve štolách je také možno objevit, dnes již v omezeném množství, efektní modrozelené aragonity zabarvené prosakujícími roztoky s mědí. Na této lokalitě jsme celkově strávili několik dnů. Čas ubíhal vždy rychle, několikrát jsme končili za tmy, abychom se ráno opět vrátili. Naše přítomnost ale silně vadila místní ptačí komunitě, která v počtu tisíce kusů v propasti nocovala.

Vždy kolem šesté až sedmé hodiny se nad námi setmělo a ptáci jako z hororu vyžadovali nerušený vstup na své nocležiště. I my chápali, že při hluku kladiv a přehazování kamení nemají klid. Nedalo se ale nic dělat a jako návštěvníci z ciziny jsme měli přednost. V této oblasti jsme také prozkoumali haldy pod dolem a v okolí zbytků důlních provozů. Na haldách byla zjištěna stejná druhotná mineralizace jako v samotném dole, ale její rozsah byl nepoměrně menší. Nedaleko, v údolí západně od obce Villanueva de Pontedo, se nacházejí zbytky dolu a důlních budov dolu Providencia. Lokalita je významná výskytem minerálu villa-

M revue

69


My a svět

Pohled do úpadnice dolu Mina Escarlati. Regály plné dokonalých ukázek pyritu v obchodě majitele lomu, o tom jak moc si jich cení, svědčí i poměrně dost vysoké ceny vzhledem k velkému množství nabídky.

maninitu, pro nějž je typovou lokalitou. Jedná se o sulfid železa, mědi, kobaltu a niklu. Vytváří několik milimetrů velké černé oktaedrické krystaly nebo paprsčité agregáty v žilovině. Problematické je jeho odlišení od běžného zoxidovaného pyritu. Několik drobných ukázek s villamanínitem bylo nalezeno a dnes jsou součástí sbírky mineralogickopetrografického odd. MZM Brno.

S dotekem rumělky až po pyrit

Abychom si výpravu zpestřili a poznali i jiná než „měděná“ naleziště, navštívili jsme dvě blízko sebe se vyskytující a dnes již opuštěné těžby cinabaritu (rumělky). Jedná se o doly na rtuť. V tuzemsku nemáme už dnes moc možností se s tímto typem zrudnění setkat, takže sběr tohoto nerostu byl pro nás nesmírně atraktivní. První z dvojice lokalit byla Mina Escarlati. Jedná se o málo známou lokalitu se rtuťnatým zrudněním opět ve vápencích. Těžba zde probíhala naposledy v letech 1970-1972 a z tohoto období pocházejí zkoumané pozůstatky po hornické činnosti. Je zde zachovaná štola s boční úpadnicí, rozsáhlými dobývkami (ústícími až na povrch) a velkou haldou. Ve štole je možné pozorovat primární mineralizaci s cinabaritem, který tvoří vtroušeninové zrudnění v kalcitových žilách až několik decimetrů mocných. Místy jsou kalcitové žilky velmi hustě vyvinuty a hornina má charakter spíš vápencové brekcie. Pěkné ukázky cinabaritu byly sbírány v suti v jedné z povrchových dobývek. Kromě cinabaritu jsou odtud známé nálezy drobných

70

krystalů antimonitu, které se nám bohužel najít nepodařilo. Druhým nedaleko se nacházejícím místem je lokalita s názvem Mina Carmina. Jedná se o pokračování zrudnění z dolu Escarlati. Tato lokalita se nachází přibližně 1 km východním směrem od výše uvedeného dolu. Typ zrudnění i mineralizace je zde stejná jako na dole Escarlati. Lokalita je rozfárána sedmi štolovými horizonty, přičemž šest z nich je dobře přístupných. Zrudnění se rtutí je vázáno na kalcitové žíly na kontaktu výrazné zlomové struktury, která byla ve všech

navštívených důlních horizontech. Zajímavostí zdejší mineralizace je vzácná přítomnost fluoritu na žilách s cinabaritem. Vzorky cinabaritu a fluoritu byly odebrány jak v přístupných důlních dílech, tak především z haldového materiálu. Poslední zajímavou lokalitou navštívenou vždy až na zpáteční cestě

Muzejní Dacia se pod náporem nasbíraných mineralogických pokladů pořádně zapotila, ale nikdy nezklamala a dovezla nás zdárně domů i s naší „kořistí“.

www.mzm.cz


je Navajún (lom Victoria), autonomní oblast (La Rioja), provincie Soria. Pokud jedete za minerály do Španělska, pak tuto doslova kultovní lokalitu nesmíte vynechat. Tříetážový lom je situován v sedimentech svrchní jury (slínovce). Těžba zde probíhá již 30 let a je zaměřena pouze na získávání vzorků pyritu pro sbírkové účely. Jedná se o unikátní lokalitu krychlových krystalů pyritů, které se nenacházejí v podobné kvalitě nikde jinde na světě. Nejlepší nálezy krystalů pocházejí ze spodní etáže lomu. S ukázkami pyritů z těchto míst se setkáváme ve všech světových muzeích a jsou chloubou mineralogických sbírek, ani žádná větší mineralogická burza se bez vzorků odtud neobejde. Možné je nalézt i jiné tvary krystalů, případně pseudomorfózy goethitu po pyritu. Největší v literatuře popsaný krystal z tohoto lomu je velký 19 cm. Vlastníkem lomu je Pedro Ansorena, který provozuje

www.mzm.cz

i prodejnu již upravených a konzervovaných vzorků pyritu v městečku Navajún. Do samotného lomu je veřejnosti přístup zakázán. Musíte si vyjednat povolení a zaplatit sběratelský poplatek. Pak je možno se daný čas pilně věnovat sběru pyritů, avšak do nejbohatších částí lomu je stejně vstup zakázán. Lom je taktéž znám nálezy dinosauřích stop a dalších fosilních ostatků jurské fauny.

Ve Španělsku nehledáte. Sbíráte Návštěva mineralogických lokalit ve Španělsku je pro českého mineraloga nebo sběratele minerálů nezapomenutelný zážitek. V porovnání s našimi tuzemskými lokalitami, kde lze často pouze hovořit o „hledání“ minerálů, zde se jedná skutečně o „sbírání“ minerálů. V České republice v současnosti neexistuje jediné hlubině těžené ložisko rud

nebo fluoritu. Staré doly jsou z velké části nepřístupné nebo zcela zničené a poskytují velmi omezené možnosti studia minerálních asociaci přímo na lokalitách. Díky těmto několika výpravám jsme měli jedinečnou možnost seznámit se s dobře zachovalými a přístupnými montanistickými lokalitami a prostudovat některé unikátní minerální asociace v přirozené pozici in situ, protože u nás tato možnost již chybí. Zároveň byl získán cenný sbírkový a také studijní materiál, který poslouží k naší další odborné a prezentační činnosti. Tento přehled není výčtem všech navštívených lokalit v rámci výzkumů mineralogického oddělení v tomto regionu, ale jen malou sondou do zajímavé terénní práce pracovníků Mineralogicko-petrografického oddělení MZM.

Vladimír Hrazdil, Jiří Toman, Mineralogicko-petrografické oddělení MZM

M revue

71


72

www.mzm.cz


Budišovská ARCHA NOEMOVA Papuče, aby se nepoškodily vzácné parkety, tady nedávají. Zámek v Budišově na Třebíčsku dnes už není honosným objektem a zub času se podepsal jak na jeho vnější, tak vnitřní podobě. Neuvidíte tu intarzované stolky či japonské vázy a i dekorativní malby volají po restaurování. Návštěvníci, kteří ale prohlídku absolvují, bývají většinou velmi spokojeni. V zámeckých prostorách se totiž nachází depozitář Zoologického oddělení Moravského zemského muzea, který byl jako jediný svého druhu v tuzemsku zhruba před třiceti lety na základě výjimky ze zákona částečně zpřístupněn veřejnosti.

Víkendové návštěvy hradů a zámků s rodiči nebo v rámci školního výletu děti obvykle příliš neprožívají. Nalevo vidíte, napravo vidíte plus série cizích jmen a řada letopočtů není zrovna to, co školou povinní chtějí. Jenže v Budišově to trochu vypadá, jako by užuž mělo začít natáčení Šípkové Růženky. Sudička mávla hůlkou, a svět se v setině vteřiny zastavil: Had přestal polykat kořist, zajíci strnuli v pózách připomínajících boxery v ringu, srnci zkameněli uprostřed souboje a ptáci se na poslední chvíli neodlepili od země…

www.mzm.cz

„Neukážeme vám jednu dvě trofeje panstva z lovu, říkám návštěvníkům dopředu. Čeká na vás šestnáct místností plných preparátů nejrůznějších zvířat a ptáků, od těch nejexotičtějších, jako jsou exponáty z Nové Guineje nebo Afriky, až po tuzemské druhy. A zatímco školákům se na zámcích obvykle opravdu moc nelíbí, tady bývají nadšeni. Pravidelnými hosty jsou u nás rovněž veterinární školy,“ říká Jaroslava Dohnalová, která již pátým rokem pracuje jako kastelánka budišovského zámku. Kromě správcovských povinností také

spolu s dalšími necelými třemi kolegyněmi (počítáno podle úvazků) provází. Ročně se tu vystřídá v sezoně od dubna do konce října zhruba čtyři a půl tisíce návštěvníků. „Vloni byla návštěvnost sice o něco menší, ale stejnou zkušenost mají kolegové na ostatních památkových objektech. Podobným výletům příliš velká vedra prostě nepřála, lidé jeli raději k vodě nebo do stínu lesa,“ soudí Dohnalová.

Od antilop a alek…

Zoologická sbírka v zámeckém depozitáři zahrnuje kromě většiny obratlovců žijících na území našeho státu především exotické druhy z celého světa. Patří přitom k nejstarším souborům v Moravském zemském muzeu. Postupně se vytváří (stále přibývají nové kusy) od poloviny 19. století a některé soubory jsou evidovány už ve starých inventářích z roku

M revue

73

L

Na moravském písečku


Na moravském písečku

1816, ještě před oficiálním založením tehdejšího Františkova muzea v roce 1817. Do Budišova se sbírka začala přemisťovat v polovině sedmdesátých let. Částečně zpřístupněna veřejnosti byla v roce 1991. Několik stovek trofejí kopytníků (žirafa, antilopy – porovnat můžete maličkého dikdika rozměrů kočky s impozantní antilopou losí, jejíž samci mohou vážit až tunu, gazely, buvoli, pakoně, zebry, sobi, losi) pochází z loveckých výprav do Afriky, Ameriky a Asie. Sbírka však obsahuje také zhruba 3000 exponátů

74

exotických ptáků, včetně pštrosa dvouprstého, emu hnědého, zoborožců, tukanů, ibisů, kolibříků, papoušků a ledňáčků. Bohatě zastoupeni jsou i ptáci vodní (čápi, volavky, husy, kachny, rybáci, racci), obyvatelé chladných oblastí (alka, alkoun, chaluha), životu ve vodě přizpůsobení tučňáci a ptáci moří a mořského pobřeží (albatros, buřňák, fregatka, plameňák, terej). Samozřejmě nechybějí ani majestátní dravci (orli, supi a kondoři), sovy, kukačky nebo zástupci šplhavců (datel, strakapoud, žluna). „Zacho-

valost exponátů je dokladem skvělé práce všech generací muzejních preparátorů,“ upřesňuje Dohnalová. „Zhruba dvakrát čtyřikrát do roka přinesou preparátoři nové kousky. Obracejí se na nás lidé, když třeba srazí nějaké zvíře autem nebo jim uhyne doma. Jeden pán z Budišova nám přinesl na preparaci papouška s tím, abychom ho vystavili v zámku. Jako symbolickou odměnu dostal volnou vstupenku, ale ještě tady nebyl,“ usmívá se Dohnalová. Zato jeho papoušek límcový sklízí obdiv.

www.mzm.cz


Budišovský zámek je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Nejvíce jsou však muzejní sbírky v současnosti rozšiřovány především sběrnou činnosti pracovníků zoologického oddělení MZM. Cenný materiál byl nashromážděn při opakovaných cestách do delty Dunaje (1979–1990, 1994), na Kubu, do Jakutska a do Venezuely. Kromě toho se podařilo navázat spolupráci se zoologickými zahradami a soukromými chovateli, kteří některé uhynulé kusy předávají ke zpracování pro muzejní sbírky. Tak se do sbírky Zoologického oddělení MZM dostali například z brněnské

www.mzm.cz

zoo krokodýl, kasuár nebo uhynulé mládě žirafy.

…až po žahavce a žraloky

Mezi savci si pozornost zaslouží špičkově provedené dermoplastické preparáty velkých šelem: lev, tygr, gepard, medvěd hnědý, ušatý i lední. Jsou zde zástupci všeobecně známých druhů sudokopytníků (srnec, daněk, kozorožec, koza bezoárová, prase divoké) a tuzemských malých

savců (liška, jezevec, kuna, tchoř, lasička, ježek, krtek). Pozornost jistě upoutají i atraktivní ptakopysk, ježura a vačice nebo slepec obecný, podobně jako zástupci primátů (orangutan, šimpanz, chápan, gueréza) včetně poloopic (loriové, outloni). Zaujme také obsáhlá sbírka tuzemských a evropských druhů ryb. Nad velikostí dunajského kapra se tu podivují nejen děti. Ostatní skupiny obratlovců reprezentují např. žraloci (kromě jiných velmi vzácný žralok z hlubin Japonského moře), rejnok, bahník, platýs, mečoun, z obojživelníků ropucha obrovská, rohatka brazilská z povodí Amazonky, listovnice stromová nebo skokan volský, největší skokan ze Severní Ameriky chovaný na farmách jako zdroj žabích stehýnek pro labužníky. Plazy zastupuje několik druhů želv včetně karety a želvy sloní, aligátor, krokodýli, leguáni a varani, z hadů např. hroznýš, kobra, korálovec a chřestýš. Samostatné sály v zámeckém depozitáři jsou věnovány např. sbírce koster a lebek nebo souboru více než 150 druhů raků a krabů. Kromě známých poustevníčků, krabů houslistů a mnoha dalších menších druhů jsou zde zastoupeni i ti největší humr, langusta a velekrab japonský, který žije v hloubkách od 50 do 400 m a maximální rozpětí předních končetin u samců může s klepety dosáhnout cca 3,5 metru. Sbírku doplňují ukázky dalších druhů bezobratlých, najdete zde např. mořské houby, žahavce a červy. Bohatá kolekce ulit a lastur mořských měkkýšů je doplněna ukázkami ostnokožců a nejprimitivnějších představitelů kmene strunatců. Z korýšů jsou zde vystaveni např. žábronožka, listonoh, lasturnatka, svijonožec, z členovců pavoukovci, stonožky a mnohonožky. Zajímavé exponáty se často stávají předmětem zápůjček. Do výstavy

M revue

75


Na moravském písečku

Chvála sběratelství v Dietrichsteinském paláci MZM v Brně se například přestěhovala žirafí hlava či zmíněný velekrab japonský. Část trofejí velkých přežvýkavců, losa, soba, nebo medvěda grizzlyho, visí v prostorách, kam již veřejnost nemá přístup. Zde jsou umístěny také studijní sbírky, především kolekce kůží, osteologického materiálu či ptačích vajec. Péče o preparáty v depozitáři je poměrně náročná. Každý duben, ještě než se otevře veřejnosti, přijíždějí odborníci ze zoologického oddělení MZM z Brna plynovat. Otevřou vitríny a zkontrolují jednotlivé exponáty. „Prohlídka s výkladem trvá zhruba hodinu. Pokud má někdo opravdu zájem a nestačí si všechno při jednom okruhu prohlédnout, je-li to možné, dovolíme mu, aby se přidal k další skupině a absolvoval druhé kolečko,“ dokládá kastelánka péči, kterou tu příchozím věnují.

Pomalu. Ale vpřed

Městys Budišov, který je majitelem objektu, se sice o zámek stará příkladně a spolupráce muzea s budišovskou radnicí je na dobré úrovni, ne všechno se vždy daří tak, jak by si všichni zúčastnění přáli. Nicméně po letech hubených, kdy navíc zámek provázely nepříjemné kauzy spojené s předchozími před-

Kastelánka Jaroslava Dohnalová pečuje o zámek i návštěvníky pátým rokem. Sbírka Zoologického oddělení obsahuje více než 3000 druhy ptáků. Skupina vyder.

Prohlédnout si budišovský zámek přijde každý rok zhruba čtyři a půl tisíce návštěvníků.

76

www.mzm.cz


L staviteli Budišova, se karta začíná pomalu obracet. V současnosti se rekonstruuje kaple sv. Anny. Hotový je už strop, omlazovací kúrou prochází také stropní obraz. V létě přijde na řadu oltář a výzdoba na spodní polovině stěn. Minulost tu zanechala hluboké stopy, vždyť v čase, kdy se část zámku proměnila v byty, využívali tehdejší nájemníci kapli jako sušárnu pro vyprané prádlo nebo jako spižírnu. Přestože kaple není v bezvadném stavu, přitahuje snoubence, hledající netradiční místa ke sňatku. Přibývá i akcí, které se v zámku konají. Velmi oblíbené jsou například koncerty, pořádané v prostorách tzv. sally tereny. Ta sice nyní připomíná zestárlou krásku, která už o sebe příliš nedbá, ale o přitažlivost ji to nepřipravilo. Zdobné zlaté ornamenty na zdech stále září a jejich pablesky

evokují minulý čas přepychu a krásy, obdobně jako fresky v místnostech v druhém patře. Holčičkám, které si tu v rámci muzejní noci přišly hrát na princezny, to nevadilo ani v nejmenším. „Budišovští by rádi, kdyby se v budoucnu podařilo připravit i návštěvnický okruh věnovaný zajímavostem a historii zámku,“ přibližuje Dohnalová plány budišovské samosprávy. Zámek je pro městys totiž důležitým turistickým cílem. Čím atraktivnější nabídka, tím více návštěvníků, což by pomohlo celé obci. „Kromě zámku je tu už jen kostel, i když s velkým lákadlem pozlacené korouhve na věži, podobnou mají už jen ve španělské Seville. Zázemí pro turisty však zcela chybí. Cukrárna k malému posezení, restaurace – nic tu zatím nenajdou. Spokojit se musí s blízkou benzinkou,“ dodává Dohnalová.

Brněnští zoologové nejsou jediní, kteří mají na zámku svůj depozitář. Bývalé komnaty schraňují i studijní sbírky botaniků, entomologů a archeologů. V horním patře jsou i hostinské pokoje pro badatele, kteří do Budišova přijedou. Budišovský zámek se postupně rozžívá stále víc a nejen Budišovští sem nacházejí cestu. „Nejde to rychle, konečně moje děti se tu vždycky rozčilují: Nejen pomalá wi-fi, i voda tady teče pomalu. Ale já jsem ráda, že teče. A že sice pomalu, ale přece se věci mění k lepšímu,“ věří kastelánka budišovského zámku. (jih) Foto: J. Veselá a archív MZM

M revue

77


L

Na moravském písečku

Budišovský zámek stojí na místě původní vodní tvrze ze 13. stol., přebudované v 16. stol. na renesanční zámek. Dnešní podobu získal za výrazné přestavby v honosné barokní letní sídlo ve 20. letech 18. stol. za hrabat Paarů. V téže době byl kolem zámku zřízen park s bohatou sochařskou výzdobou. MZM zámek získalo do správy v roce 1974 a po rozsáhlých úpravách zde vybudovalo depozitáře přírodovědných oddělení. Vlastníkem barokního zámku Budišov je stejnojmenný městys. Zámek stojí na severovýchodním okraji Budišova. Původně vodní tvrz ze 13. století, zajišťoval vodní příkop a dva rybníky, dnes vysušené. Důležitou součástí tvrze byla obytná věž, později víceposchoďová budova palácového typu. V renesanční zámek tvrz přestavěl v 70. letech 16. století Václav Berka z Dubé. Vznikla bloková stavba uzavřeného půdorysu s pravoúhlým nádvořím vyzdobeným arkádami. Dnešní podobu dala zámku výrazná přestavba v honosné barokní sídlo za hrabat Paarů ve 20. letech 18. století. Charakterizuje ji podstřešní patro, portál a kamenný most s barokní výzdobou doplněnou velkými okrasnými vázami s klasicistním dekorem. V předzámčí byly postaveny hospodářské budovy. Interiér zámku, podobně jako sallu terrenu, zdobily ornamentální malby podle čínských vzorů s pozlacenými výplněmi a štukami (dle návrhů A. J. Prennera). Výzdobu zámecké kaple provedli Fr. H. Füger, J. P. Brandl a V. V. Reiner, malby ve dvou freskových místnostech ve II. patře H. M. Quell. Hlavní postavy triptychu s mytologickým námětem Neptunových námluv od A. J. Prennera představují členové rodiny Paarů. Ve 20. letech 18. století byl kolem zámku zřízen park se čtyřmi rybníky, který byl zčásti upraven ve francouzském stylu. Z jeho bohaté sochařské výzdoby, jejímiž autory byli J. R. Donner, A. Jelínek, L. Matielli a F. G. Skalický, zbylo do dneška jen torzo (sfingy u schodiště k poslednímu rybníku, socha Atlase). V letech 1776–1781 proběhla další úprava zámku, zejména jeho interiérů. Po válce byla část severního křídla předělaná na byty, nějakou dobu fungovala v zámku i budišovská škola. Než do objektu umístilo svoje depozitáře Moravské zemské muzeum, byly prostory využívány jako sklad textilu.

Pozornost si zaslouží špičkově provedené dermoplastické preparáty velkých šelem. Jedna ze stovek trofejí kopytníků.

78

www.mzm.cz


Lovci šifer vytvářeli podoby předků

To by si člověk sám nevybral,“ pochvalovala si jedna z členek týmu Udělalo se nám jasno. (mmb)

Zlatý mamut zná vítěze V Pavilonu Anthropos byly 8. dubna 2019 uděleny celostátní Ceny Karla Absolona za popularizaci archeologie Zlatý mamut. Jde o společný projekt Moravského zemského muzea, Archeologického ústavu Akademie věd ČR, Brno, v. v. i., a Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Klání si klade za cíl zpopularizovat tuzemské odborníky v oblasti archeologie a archeologické muzeologie a edukace u veřejnosti i nadchnout k dalším aktivitám. Držitele prvního ročníku ocenění v podobě sošek mamuta dle nálezu z Předmostí u Přerova vybírala odborná porota z 38 přihlášených projektů z celé České republiky. Hlavní cenu a odměnu 50 tisíc korun si odnesla Lucie Šmahelová, která spolu s kolegyní Veronikou Puháčkovou vytvořila projekt Kupecká osada Krumbenowe - veletrh pravěké a středověké kultury v Českém Krumlově. Druhé místo v kategorii Hlavní cena získal kolektiv autorů za

Desítka nejrychlejších, kteří dokázali úspěšně vyřešit šifry třetího kola podzimního běhu městské hry Brno, co není, si ve čtvrtek 8. listopadu 2018 užila svou odměnu. V pisáreckém parku poblíž řeky Svratky si nejprve vyzkoušeli, jak fungují segwaye, užili si pěknou jízdu a pak se vydali do Pavilonu Anthropos Moravského zemského muzea. Tam si krátce prohlédli expozici, přičemž nechyběla ani zastávka před legendárním mamutem, a zamířili do posledního patra pavilonu, kde si mohli vyzkoušet to, co se povede jen málokomu. Nejprve poslouchali výklad antropoložky Evy Vaníčkové, která se specializuje na modelování původní podoby našich předků. Pak dostali soutěžící od antropoložky odlitky slavných nálezů lebek neandrtálců, kromaňonských lovců nebo třeba princezny z pohřebiště v Býčí skále. Pomocí kusů modelářské hlín a špachtlí se pak sami mohli podle modelů pustit do vytváření tváří, jaké asi měli naši předci, když byli ještě živí. „Moc jsme se na tohle těšili, jsem nadšená. Na pozvánce bylo napsáno, že nás čeká práce s antropoložkou a seznámení s historií lidské lebky.

www.mzm.cz

M revue

79

L

M panorama


M panorama

Archeologické 3D virtuální muzeum. Bronzovou příčku Hlavní ceny Zlatého mamuta v hlasování odborné komise obsadil Průvodce pražskou archeologií - Památky známé, neznámé i skryté Ivany Boháčkové, Jaroslava Podlisky a kolektivu. Nejvyšší příčku v kategorii Muzejní cena z rukou náměstka ministra kultury Alose Mačáka převzali Karolina a Jakub Klinečtí za Žít pravěk - edukační program v Archeoskanzenu Březno u Loun. Druhé místo v kategorii Muzejní cena obsadila Pavlína Komínková, Marek Novák, Lubomír Janeček a Antonín Štrof za projekt Cesta do pravěku Blanenska. Třetí místo získal Michal Beránek a Milena Pečárková s projektem Dílna archeologa v Muzeu Cheb. První místo Studentské ceny Zlatého mamuta získali Tereza Lefnerová, Jan Havelka a Ladislav Čejka za Oživlý pravěk - edukačně zážitkový program v pravěké osadě Křivolík. Druhé místo v kategorii Studentská cena získal Martin Košťál, Emil Holek, Tereza Polláková a Ema Galocinová s projektem Virtuální trojrozměrné archeoparky na Vysočině. Třetí místo této kategorie patří Šimonu Strakovi s projektem Historie vápenictví a výroby cementu v Mokré u Brna. (red) Foto: Archív MZM

MZM na veletrzích cestovního ruchu Prvním veletrhem, kterého se MZM letos účastnilo, byla od 17. do 20. ledna 2019 dvojice výstav Regiontour+Go na brněnském výstavišti, v rámci společné expozice organizací zřizovaných Ministerstvem kultury ČR. Pracovníci Oddělení komunikace a marketingu (OKAM) MZM Pavel Gejdoš a Pavla Hršelová zajišťovali střídavě provoz stánku po celou dobu čtyřdenní akce. K prezentaci byly využity všechny tištěné materiály, které má MZM k dispozici. Pohled návštěvníků častěji spočinul u barevných propagačních materiálů (Chvála sběratelství). Přímé dotazy směřovaly na sběratelské propagační předměty (propisky, kalendáříky). Zájemce pracovníci Oddělení komunikace a marketingu zvali k návštěvě výstav ke 100. výročí republiky i Chvála sběratelství, případně do Památníku L. Janáčka či do Pavilonu Anthropos. Nevýhodou výstavního stánku bylo umístění mimo hlavní osu chůze návštěvníků, vedle podia s doprovodnými programem, a absence zázemí pro uložení oděvu. Celkem se podle pořadatelů za čtyři dny v pavilonu vystřídalo 30 tisíc ná-

vštěvníků, z toho 190 novinářů. Mezi osobními návštěvníky stánku MZM byl i ministr kultury Antonín Staněk. Podruhé se MZM prezentovalo od 13. do 16. února na veletrhu Holiday World na výstavišti PrazeHolešovicích, opět v rámci společné expozice organizací Ministerstva kultury. Propagační materiály na přehlídku z Brna dovezl pracovník OKAM Pavel Gejdoš, který také celý odbornický den na stánku odpovídal osobně na dotazy návštěvníků, zval je do Brna a nabízel materiály. Oproti Brnu byl stánek na rušnějším místě. Za 4 dny veletrh podle pořadatelů navštívilo 30735 návštěvníků, z toho 6975 registrovaných odborníků, 434 novinářů. (gep) Foto: Archív MZM

Lotyšsko-české paralely Nová velvyslankyně Lotyšska v České republice, j. e. Guntu Pastore, se v lednu v rámci návštěvy Brna seznámila také s výstavami Moravského zemského muzea v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu v Brně. Její kroky směřo-

80

www.mzm.cz


let existence protektorátu Čechy a Morava. Většina životopisných biogramů a hesel vycházela v letech 2010–2015 v měsíčníku KAM v Brně…, ale některá vznikla přímo pro tuto knihu. Ta symbolicky začíná a končí příběhem dvou mladých lidí, kteří zemřeli násilnou smrtí při demonstracích v ulicích města v rozmezí 64 let: Františka Pavlíka dne 2. října 1905 a Danuše Muzikářové 21. srpna 1969. Publikace je nejen příspěvkem k poznání dějin Brna, ale také autorovým vyznáním sympatií k jeho rodnému městu na soutoku řek Svratky a Svitavy. (red)

valy do výstav ke stému výročí vzniku samostatného Československa (Jak se poznávali: moravsko-slovenské vztahy v letech 1848-1919; Tradiční lidová kultura - výkladní skříň státu - vděčný symbol národa; Srpen 1968 mezi dějinnými osmičkami). „Paní velvyslankyně byla podle svých slov výstavami okouzlena. Projevila zájem o další spolupráci, například představit v našich prostorách historii Lotyšska,“ řekl generální ředitel MZM Jiří Mitáček. Velvyslankyně připomněla paralelu mezi oběma zeměmi - i Lotyšsko loni oslavilo 100 let od svého vzniku, konkrétně vyhlášení Lotyšské republiky 16. listopadu 1918. Paralelu šlo spatřit i ve třetí z výstav - od poloviny 40. let 20. století až do roku 1991 byla pobaltská země pod sovětskou politickou a ekonomickou kontrolou. Po obnovení nezávislosti se Lotyšsko s hlavním městem Rigou stalo členem OSN, vstoupilo do NATO a v roce 2004 se připojilo k Evropské unii. (mzm) Foto: Archív MZM

Vyznání Brnu v kaleidoskopu času Čtyřiašedesát stručných medailonů osobností, spojených životem, dílem

www.mzm.cz

či osudem s městem Brnem v průběhu 20. století. Tak lze v kostce představit novou publikaci vedoucího Historického oddělení MZM PhDr. Jana Břečky s názvem Brněnský kaleidoskop času. Výběr událostí a osobností dějin města ve 20. století. Připomíná převážně významné skladatele, hudebníky, herce, vysokoškolské pedagogy, vojáky či odbojáře. I když svými událostmi zasahuje jak do masarykovské republiky, tak do let komunistického Československa, hlavní těžiště spočívá v období nacistické okupace v letech 1939–1945. Nejvíce protagonistů tedy pochází právě z těžkých sedmi

Muzejní noc trochu jinak, ale opět úspěšně Zakončením Mezinárodního dne muzeí se letos v sobotu 18. května v Brně stala tradiční Muzejní noc – v pořadí už patnáctá. Podle statistik se do brněnských muzeí a galerií vypravilo zhruba od 18 hodin na 68 tisíc návštěvníků, kteří využili nejen volného nebo jen minimálně zpoplatněného vstupu, ale nechali se unášet také doprovodným programem. Nejvíce navštěvované bylo opět Moravské zemské muzeum, v jehož budovách se „protočilo“ takřka patnáct tisíc lidí! Je to sice menší číslo než vloni, ale akci samotné to bylo spíše ku prospěchu. „Muzejní noc v MZM proběhla letos v mírně pozměněném konceptu. Vzhledem k doprovodným programům, které probíhaly přímo v expozicích nebo v bezprostřední vazbě na ně, vyjadřuje počet návštěvníků ty, kteří skutečně vstoupili do muzejních prostor. Výsledek je o to přesnější, že jsme letos návštěvnost počítali pomocí mechanických ručních počitadel. Zájem účastníků byl plynulý, až do půlnoci. Lidé ocenili, že vstup byl zdarma, vše probíhalo hladce a bez tlačenic, panovala

M revue

81


M panorama

pozitivní nálada,“ říká Barbora Javorová z Moravského zemského muzea. V rámci muzejní noci přivítaly návštěvníky Dietrichsteinský paláce i Biskupský dvůr na Zelném trhu, Palác šlechtičen v Kobližné ulici, pisárecký Pavilonu Anthropos i Památník Leoše Janáčka ve Smetanově ulici. Do většiny byl vstup zcela zdarma, výstava Tajemná Indonésie byla zpřístupněna za poloviční vstupné. Kromě volné prohlídky expozic a výstav, jako například finišující trojice ke stoletému výročí Československa a Chvály sběratelství, nechyběl doprovodný program. Zaujala speciální komentovaná prohlídka v expozici Fauna Moravy pro neslyšící ve znakovém jazyce. Výstavu Hommage à Milan Kundera oživilo vystoupení herců Městského divadla Brno s ukázkou hry Jakub a jeho pán. V Mendelianu byla kromě komentované prohlídky či virtuální laboratoře mimořádně zpřístupněna soukromá kaple Biskupského dvora. Svět nerostů zpestřil vědomostní kvíz, v pravěkých expozicích zájemci spatřili ukázku tradiční výroby historických šperků. Pavilon Anthropos i Památník Leoše Janáčka rozeznělo několik koncertů (Tubabu, Makak či Dust in the Groove), pisárecký výstavní pavilon s aktuální výstavou Okouzlení Afrikou oživilo také šamanské bubnování, výroba afrických masek či čajové speciality a tradiční vodní dýmky. „Na muzejní noc se těším celý rok. Chodíme společně s dětmi, pro které to má nádech dobrodružství, a jak rostou, stále víc si to užívají. Afrika v Anthroposu je letos doslova nadchla a určitě se tam vydáme ještě nejmíň jednou,“ zhodnotila jedna z návštěvnic Hana Plšková. (red) Foto: Archív MZM

82

www.mzm.cz


Nakladatelské počiny

JOSEF KLVAŇA (1857–1919). Náčrtky mého životopisu. Paměti a fotografie Helena Beránková

Josef Klvaňa má zakladatelský význam pro konstituování etnografie jako vědy v našich zemích a pro vypracování základních metod a postupů, jakými jsou terénní výzkum, přímé pozorování, rozhovory s respondenty, historická a geografická komparace. Publikace představuje Klvaňův životopis v úplné podobě s přesvědčením, že jde (nejen) o interdisciplinárně využitelný pramen. Doplňuje jej studie o Klvaňově pionýrské fotografické práci, dále katalog jeho fotografií ze sbírky Etnografického ústavu Moravského zemského muzea a výběr digitalizovaných fotografií rovněž z tohoto sbírkového fondu, v němž hrály roli dokumentárni hodnota, estetika obrazu, technická kvalita fotografie a četnost dřívějšího publikování.

ISBN: 978-80-7028-510-7 / 2018 / 236 stran / formát 230×320 mm / pevná vazba / 754 Kč

NOVÉ STUDIE O NOVOKŘTĚNCÍCH Jiří Pajer

Novokřtěnci představují významnou studijní problematiku v dějinách moravské země. Tato osobitá náboženská skupina vznikla jako produkt západoevropských reformačních snah, přinášející nový směr náboženské konfese – protestanství. Novokřtěnci patřili k jeho nejradikálnějším složkám, proto byli ze své původní vlasti brzo vykázáni a nacházeli útočiště v okolních zemích. Na svém putování za novým domovem se dostali až na Moravu. V publikaci jsou obsaženy hlavní výsledky autorova dosavadního publikačního úsilí, vycházející však z mnohem hlubších výzkumných a studijních základů. Jednotlivé příspěvky lze považovat za dílčí náčrty a studie k vytvoření rozměrného a mnohotvarého obrazu o novokřtěncích na Moravě.

ISBN: 978-80-7028-501-5 / 2018 / 318 stran / formát 210×297 mm / pevná vazba / 449 Kč

DIVADLO NESMÍ BÝTI LIDU KOMEDIÍ

Kniha usiluje o detailní zachycení vzájemných vztahů Leoše Janáčka, přední osobnosti světové hudby 20. století, a Národního divadla v Brně, nejvýznamnější divadelní instituce na Moravě. Bylo to spojení pevné a pro obě strany přínosné. Vztah Janáčka k Národnímu divadlu v Brně byl vrstevnatý, odrážel aspekt umělecký, společenský, ale i politický. SkladaLeoš Janáček telův život byl s činností brněnského českého divadla úzce a Národní divadlo v Brně spjat od samého počátku jeho existence, respektive od otevření českého Národního divadla na Veveří ulici v roce 1884 (tehdy zvaného Prozatímní národní divadlo) až do Janáčkovy smrti v roce 1928. Jiří Zahrádka Věříme, že publikace přinese laické i odborné veřejnosti řadu nových informací a podnětů k dalším otázkám. ISBN: 978-80-7028-506-0 / 2018 / 160 stran / formát 210×255 mm / pevná vazba / 329 Kč

PAVILON ANTHROPOS V PROMĚNÁCH ČASU (1928–2018) kolektiv autorů

Brněnské muzeum Anthropos v roce 2018 oslavilo 90 let své existence. Expozice věnovaná nejstarším dějinám lidstva a vzniku kultury, kterou poprvé vybudoval speleolog a archeolog Karel Absolon na Výstavě soudobé kultury v Československu v roce 1928, se stala bez nadsázky celorepublikovým fenoménem. V průběhu devíti desítek let to však Anthropos neměl jednoduché a můžeme říci, že byl nucen procházet a čelit nepřízni osudu, která byla mnohdy spojena s širšími společenskými proměnami. Když návštěvníci poprvé spatřili na brněnském výstavišti moderní funkcionalistický pavilon, v němž byl již zdaleka patrný obrys velkého chobotnatce, způsobilo to senzaci, o níž se hodně mluvilo.

ISBN: 978-80-7028-513-8 / 2018 / 214 stran / formát 168×240 mm / brožovaná / 154 Kč

www.mzm.cz

M revue

83

L

M knihovna


L

M Chef d' oeuvre

Zlaté hodinky Josefa Hybeše Zlaté kapesní hodinky Josefu Hybešovi věnoval výkonný výbor Československé sociálně demokratické strany dělnické v lednu 1920 k jeho 70. narozeninám. Josef Hybeš byl výraznou osobností dělnického hnutí na Brněnsku, rakouský, český a československý sociálně demokratický politik a novinář, který se koncem života přiklonil k nově vzniklé Komunistické straně Československa. Když 19. července 1921 v Brně zemřel, staly se zlaté hodinky nejcennějším předmětem jeho jinak skromné pozůstalosti. Na další léta je převzal do opatrování německý advokát JUDr. Immanuel Stern, právní zástupce Krajského výboru KSČ. Krátce před německou okupací Stern s celou rodinou emigroval do Velké Británie a předtím svěřil Hybešovy hodinky komunistickému funkcionáři Josefu Juranovi. „Důvody byly prý tři – Juranova osobní vazba k Hybešovi, jeho nekonečná poctivost a vlastnictví malého domku na venkově, kam bylo možné relikvii ukrýt. Juran hodinky vložil do úkrytu mezi trámy na půdě, kde přečkaly i domovní prohlídku gestapa po Juranově odchodu do zahraničí,“ přiblížil jejich další pohnutý osud historik Lukáš Fasora ve své monografii o Josefu Hybešovi. Po svém návratu do vlasti v roce 1945 Josef Juran zlaté hodinky předal znovu krajskému sekretariátu KSČ a po vzniku Muzea dělnického hnutí Brněnska v únoru 1959 se dostaly do jeho správy. Tato muzejní instituce se zaměřovala

84

především na dokumentaci dělnického hnutí a dějin KSČ a tak jako většina podobných bašt „strážců revoluční paměti“ minulého režimu byla k 28. únoru 1990 zrušena. Její sbírky, včetně legendárních zlatých hodinek Josefa Hybeše, poté převzalo Historické oddělení MZM. V současnosti jsou hodinky k vidění v nové expozici v Dietrichsteinském paláci, věnované dějinám Moravy ve 20. století.

Jan Břečka, Historické oddělení MZM Foto: Archiv MZM

www.mzm.cz


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.