M revue Moravského zemského muzea 2/2017 by Moravské zemské muzeum

revue

Časopis Moravského zemského muzea 2/ 2017

PF MZM 2018

výstava Chvála sběratelství: 200 let služby Moravské kultuře a vědě Dietrichsteinský palác, Zelný trh 8, Brno

M úvodník

Milé dámy, vážení pánové, přátelé Moravského zemského muzea, držíte v rukou letošní druhé číslo M-revue. Na obzoru již vyhlížíme vánoční svátky, počínáme bilancovat a pro všechny pracovníky našeho muzea to znamená, že spolu s kalendářním skončí i jubilejní rok 200. výročí založení naší ctihodné instituce. Jaký byl? Naplněný jak plánovanými, tak neplánovanými festivitami, stejně jako každodenními pracovními povinnostmi, které nás ani ve dnech svátečních neopustily a které jsme všichni pečlivě jako vždy naplňovali. Byl to však také rok, a v to pevně doufám, naplněný rovněž pocitem hrdosti a sounáležitosti s kolegy i s „naším“ muzeem, institucí, která je pro majoritu z nás více než budovami, expozicemi, depozitáři a spolupracovníky, které s koncem pracovní doby opustíme a zapomeneme na ně. S pohledem zpět mohu osobně říci, že pro mne jako ředitele, jenž s Moravským zemským muzeem spojil již po téměř dvě desetiletí své životní kroky, nemohlo být hezčího pocitu, než když jsem se v odpoledních hodinách slavnostního dne 9. září pomalu procházel mezi stánky na Zelném trhu. Bylo potěšující sledovat zástupy nadšených a zaujatých návštěvníků, ale především usměvavé tváře muzejníků „čelících“ po několik hodin trpělivě a ochotně (a to i navzdory „pracovní“ sobotě) neslábnoucímu návalu zájemců o krásně připravené prezentace, které pro ně přichystala jednotlivá oddělení.

Se závěrem roku doznívá cyklus výstav představujících aktivity a sbírky jednotlivých odborných oddělení v sále Karla Valocha. Jedním z nesporných vrcholů letošního roku je zpřístupnění nové expozice Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století. Pevně věřím, že jde o první z nových stálých expozic otevřených v Moravském zemském muzeu, na niž v příštích letech navážou další. A to nejenom již v rámci programu IROP aktuálně připravované výstavy Loutkařské umění a Tradiční kultura na Moravě v zrcadle času.

tak snad můžeme říci, že Moravské zemské muzeum na prahu třetího století své existence dostálo odkazu práce svých předchůdců se vztyčenou hlavou. Směle nyní můžeme vykročit vstříc neméně zavazujícímu roku, kdy si budeme připomínat 100 let od vzniku samostatného Československa. S úctou Váš Jiří Mitáček generální ředitel

Do popředí se s končícím prosincem derou i již připomenutá ohlédnutí za běžnými každodenními povinnostmi každého muzejníka, jež sice slavnostní dny možná prvoplánově upozadily, ale které každý s naprostou samozřejmostí neopomíjel plnit dále. A je na místě poděkování profesionalitě všech kolegů, že vedle desítek akcí k jubileu se tento mimořádný nárůst nároků na všechny pracovníky muzea a desítek hodin práce navíc nikterak nepromítnul do edičního a výstavního plánu, vědecko-výzkumných aktivit či pokračování akviziční a dokumentační činnosti, jakož i digitalizačních a inventarizačních plánů jednotlivých oddělení, které odpovídají standardům uplynulých let. S blížícím se vyúčtováním akcí a dotací i bilancováním úspěšnosti jednotlivých aktivit

01 M úvod 2_2017_Sestava 1 16.11.2017 14:11 Stránka 1

01 M úvod 2_2017_Sestava 1 16.11.2017 14:11 Stránka 2

M obsah??????????

4 M úvodník: 01 Milé dámy, vážení pánové, přátelé Moravského zemského muzea…

téma: 04 VeMskvělé kondici aneb Jsme mladí 200 let

12 Křižovatky cest M událost:

moravské historie

12 32 Hledání pravdy Ivana Marchuka / Kresby a fotografie v propojení / Analfabeta Negramotná a další hrdinové z knih

32 JakM příběh: muzejníci vrátili loutkám divadlo

Na moravském písečku: 41 Oddělení bez sbírek dává výstavám tvář

U šlechtičen pod jednou střechou

25 Dvě stě let na dvě stě meM výstavy:

trech čtverečních / Od taktovky přes bylináře až po venuše / Milča Eremiášová – Po zarostlém chodníčku /

M profil: 44 Mgr. Dagmar Grossmannová, Ph.D.: Peníze jsou spojeny s osudy lidí

52 Houbařská poradna slavila

Před oponou, za oponou:

půlstoletí s rekordem /

Retro-Use obohacuje sbírky Etnograﬁckého ústavu / Bílovický salon připomněl Rudolfa Těsnohlídka / Jeskyně Jáchymka vydala další tajemství / Starý zámek v Jevišovicích nejen sleduje netopýry

M report: 55 Srdečně pozdravuji. Leoš Janáček

Pod čarou: 59 Bez komentáře My a svět: 60 Směr Cařihrad M panorama: 65 Profesní život spojili s muzeem / Příležitostná známka do alba i na obálku / Z muzea

www.mzm.cz

01 M úvod 2_2017_Sestava 1 16.11.2017 14:11 Stránka 3

??????????

44 60 70 do Vídně, z Vídně do muzea / V Mendelianu se slavily Mendelovy narozeniny / Senioři si užili svůj den v expozicích MZM / Mince, medaile i narámek pro přátele muzea / Archiv Leoše Janáčka v registru Paměti světa UNESCO / Jiří Zahrádka převzal vedení Oddělení dějin hudby / Inspirace tradicí L.Rochové stále fascinuje

M názor: 68 Osvoboditelé trpělivých duší

70 Theodora Straková.

Jak jsme je znali:

Malá postavou, velká duchem Nechtěl být vědcem jen od zeleného stolu

www.mzm.cz

M knihovna: 75 Nakladatelské počiny Moravského zemského muzea

M Chef d´ oeuvre: 76 Habánské lavabo

OBÁLKA 1. a 4. strana: Unikátní modely ovoce, které ve 20. a 30. let minulého století vytvořil řezbář „podle přírody“ Josef Rulíšek. Vystavovány jsou pouze ojediněle, nyní je lze spatřit na výstavě Chvála sběratelství v Dietrichsteinském paláci. 2. strana: Pohled do „kabinetu kuriozit“ výstavy Chvála sběratelství. 3. strana: Moravské zemské muzeum přeje všem krásný nový rok.

Časopis Moravského zemského muzea v Brně Šéfredaktor: PhDr. Jiřina Veselá Layout a technická redakce: Milan Mačinec Obálka: PhDr. Šárka Fidrichová Fotograﬁe: Filip Fojtík (pokud není uvedeno jinak) Jazyková spolupráce: Mgr. Pavlína Turečková Redakční rada: Mgr. Eva Pánková – předsedkyně Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., RNDr. Vladimír Antonín, CSc., doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., D.Sc., PhDr. Jaroslav Blecha, Milan Mačinec, Mgr. Pavlína Turečková – tajemnice. Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno, e-mail jchmelicek@mzm.cz Vydává a tiskne Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno Distribuce: neprodejné, direct mailing Vychází dvakrát ročně V evidenci periodického tisku pod číslem MK ČR E 21957

M revue

02 M tema_Sestava 1 16.11.2017 14:14 Stránka 4

M téma?????????? Historický kolotoč Galileo. A přece se točí. u

Ve skvělé kondici aneb

Jsme mladí dvě stě let Do roka a do dne vyvrcholily oslavy dvousetletí Moravského zemského muzea skoro na stejném místě, jako 9.září 2016 začaly. Tentokrát se však program určený veřejnosti a prezentující všestrannost a bohatost aktivit MZM rozšířil z Biskupského dvora do „předpokoje“ Dietrichsteinského paláce na Zelný trh. V sobotu 9.září 2017 ve 13 hodin symbolické odbíjení zvonů z Petrova roztočilo pestrý kaleidoskop celoodpolední nabídky, v níž si na své přišli nejen dospělí, ale i děti.

Zlatá horečka pod Parnasem

Jedním z nejdůležitějších gratulantů, očekávaných s napětím, bylo počasí. Navzdory nepříznivým předpovědím, které se objevovaly během týdne, ale sluníčko dorazilo a vítr, který ho doprovázel, nikomu náladu nekazil. A když z pódia v horní části náměstí Mr.Swing spustil úvodní šlágry a první odvážlivci začali na

dlažbě spontánně tancovat, bylo jasné, že o zábavu opravdu nebude nouze. „Vypadá to, jako bych to dělal poprvé,“ okomentoval s pobavením svůj pokus o vlastnoruční ražbu mincí Libor Kalhotka, který krátce po zahájení mezi prvními dorazil ke stanovišti Numismatického oddělení MZM. „Zajímalo mne, jestli kolegyně budou mít něco vystaveno na nové výstavě Chvála sběratelství. A prý mají, takže si ji hned půjdu prohlédnout,“ vysvět-

loval sympatický Brňan, který je členem České numismatické společnosti. Nejen o peníze, i o zlato byl značný zájem. Zlatá horečka u kádě s vodou, kde si bylo možné vyzkoušet narýžovat zlato, vypukla naplno a nikomu nevadilo, že pracně vypláchnuté zlatinky jsou vlastně mosaz. „Snad nám bude připravená zásoba stačit,“ potěžkával pytlík s lesknoucími se kousíčky Vladimír Hrazdil z Mineralogicko-petrografického oddělení.

www.mzm.cz

02 M tema_Sestava 1 16.11.2017 14:14 Stránka 5

„Byly jsme na obědě v Tržnici a přitáhlo nás to sem. Stanoviště už jsme prošly všechna a nejvíc nás asi zaujala prezentace Entomologického oddělení, hlavně ten živý štír,“ hodnotila Eva Šlesingerová, která dorazila s maminkou. „Užily jsme si to a hlavně je super, že celý program je přitažlivý pro děti,“ zhodnotily obě ženy. „Přišla jsem s babičkou, která si o tom přečetla v novinách. Zjistila jsem, že je tu dětská soutěž, tak jsem ji udělala a vyhrála,“ potvrdila atrak-

www.mzm.cz

tivitu programu školačka Viktorie Švarcová, která se těšila, až si vyzvedne svoji výhru: Božský kopeček božské zmrzliny. „Beru vnoučata často do muzea, na výstavy, do divadla… Je důležité, aby poznala něco jiného než jen počítače a telefony a rozšířila si všeobecný přehled,“ doplnila Viktorčina babička Hana Švarcová. Plno bylo všude. Mezi tričky a džínami se občas zaleskly knoflíky vojáků a strážníků v dobových unifor-

mách. Předškoláci se vozili na historickém kolotoči Galileo v proutěných sedačkách. Starší děti vybíraly program podle svých zájmů. Především holčičky ocenily výrobu papírových srdcí, kterou jako připomínku Jízdy králů připravil Etnografický ústav, jiné parádnice se s chutí přistrojovaly před zrcadlem péřovým boa i čelenkami a ovívaly nefalšovaným „pohádkovým“ vějířem u fotokoutku naaranžovaného z bohatství Oddělení dějin divadla.

M revue

02 M tema_Sestava 1 16.11.2017 14:14 Strรกnka 6

??????????

www.mzm.cz

02 M tema_Sestava 1 16.11.2017 14:14 Stránka 7

??????????

Cesta do pravěku. Na pískovišti se nemusejí dělat vždy jen bábovičky a z kosterních pozůstatků nejde strach. q

www.mzm.cz

M revue

02 M tema_Sestava 1 16.11.2017 14:14 Stránka 8

M téma??

Co přejeme Moravskému zemskému muzeu do další dvoustovky? Martin Glaser, ředitel Národního divadla Brno V neklidných dobách, kdy ztrácíme jistotu, kam se bude vyvíjet náš svět, je dobré vědět, že se máme kam ohlédnout pro poučení nebo pro inspiraci. Přeji Moravskému zemskému muzeu i nám všem, aby se příštích 200 let mohlo soustředit na dokumentaci toho, co lidské bytosti dokáží vytvořit, a nemuselo dokumentovat a zachraňovat to, co umíme zničit.

Jiří Dušek, ředitel Hvězdárny a planetária Brno Dvě stě roků je samozřejmě úžasné jubileum. Ale je to také zavazující číslo – k uchovávané minulosti, ale i přicházející budoucnosti. Moravskému zemskému muzeu přeji, aby bylo vhodně moravské, otevřeně zemské a ne striktně muzeální. Hodně návštěvníků a spokojených zaměstnanců je pak samozřejmostí.

Pavel Ciprian, ředitel Muzea města Brna Instituce trvající nepřetržitě 200 let vzbuzuje velikou úctu. Je takových v naší zemi jen několik a Moravské zemské muzeum patří mezi ně. Mezi z osvícenských snah vzniklým Francisceem a dnešní výzkumnou organizací v oblasti přírodních i společenských věd stojí dlouhá řada velkých počinů desítek vynikajících osobností vědy. Jména Absolon, Helfert, Jelínek jako by symbolizovala obrovský a mnohostranný záběr poznání po dvě století získávaného z muzejních sbírek. Naše druhé nejstarší a největší muzeum tak naplňuje svoje motto: spojujeme minulost s budoucností. Přeji jemu i nám všem, aby tak úspěšně činilo po další staletí.

Protože „příroda dovolila“, tísnili se zájemci nad vzorky hub Botanického oddělení. To Historické nabídlo úvod do výuky kurentu, u „literátů“ se vyráběly točené bločky, Zoologické seznamovalo zájemce s metodami odchytu ptáků a jejich kroužkováním, nechybělo Dětské muzeum ani Centrum kulturní antropologie stejně jako hudební oddělení. Výčet by mohl pokračovat ještě dlouho, všem oddělením proto patří stejný dík za to, že vytvořila na Zelňáku krásnou atmosféru.

Je to čest

Slavilo se ale nejen na Zelném trhu. „Do všech objektů Moravského zemského muzea byl vstup volný a díky kolegům z Technického muzea dopravoval návštěvníky z centra města do Pavilonu Anthropos zapůjčený historický autobus,“ dokladovala vedoucí Oddělení komunikace a marketingu Mgr. Eva Pánková, že při organizaci tak náročného programu se domýšlely i sebemenší detaily.

Atmosféru před dvě stě lety evokovaly i historické uniformy mužů a dámy v dobovém oblečení.

V předpremiéře se představila očekávaná expozice k dějinám Moravy ve XX. století Středoevropská křižovatka. u

Zatímco v Pavilonu Anthropos se linuly tóny prapůvodní hudby a zvukomalby vyluzované na pravěké nástroje Davidem Synákem a Petrem Cenkem, v Památníku Leoše Janáčka se skladatelův klavír znovu rozezněl pod prsty Patrika Červáka, Palác šlechtičen rozehrál, jak jinak, Slovácký krúžek. V předpremiéře byla v Dietrichsteinském paláci otevřena stálá expozice Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století a všechny její komentované prohlídky byly beznadějně obsazeny. Mnozí se zájmem obdivovali i to nejlepší z Kraje Vysočina, který se na oslavách dvousetletí MZM představil prostřednictvím svých muzeí z Jihlavy a Třebíče. Ta se prezentovala předměty ze čtyř okruhů: drahé kameny a vltavíny, tradiční lidová

www.mzm.cz

02 M tema_Sestava 1 16.11.2017 14:14 Stránka 9

?????????? kultura, archeologie a oblast kuriozit. Mimo jiné tak byla k vidění například tzv. tsansa, preparovaná lidská hlava, rituální artefakt, který patřil k trofejím indiánů kmene Šuárů, nebo archeologicky zcela aktuální nález 284 stříbrných mincí z období druhé poloviny 15. století do první poloviny 17. století včetně unikátní nádoby, v níž byly mince nalezeny. „Je to pro nás čest prezentovat část svých sbírek na výstavě, která je věnována moravské vědě a kultuře,“ uvedl hejtman Kraje Vysočina Jiří Běhounek. A zatímco swing na náměstí vystřídala postupně skupina Tibet a Horňácká cimbálová muzika Petra Galečky, odpoledne se pře-

chýlilo k podvečeru. Tečkou za programem pro veřejnost se pod pódiem stalo vyhlášení dvanácti hlavních vítězů dětské soutěže, kteří se za odměnu mohli zúčastnit plánované Noci v muzeu. „Bát se nebudu, těším se,“ neohroženě konstatoval jeden z nich, prvňák Jakub Kolegar, jehož koníčkem je numismatika. Možná se základem jeho budoucí sbírky stane i pamětní

www.mzm.cz

mince, vydaná k výročí muzea, kterou si mohli zájemci zakoupit. Stejně tak byla sobotní oslava nejen pro filatelisty poslední příležitostí, kdy bylo možné pořídit si pamětní známku inspirovanou rovněž dvousetletím MZM.

Brňáci do muzea trefí

Na venkovní program plynule navázala vernisáž očekávané výstavy Chvála sběratelství: 200 let služby moravské kultuře a vědě, kde nastal čas oficiálně přivítat a představit vážené hosty. Svojí přítomností poctili Moravské zemské muzeum velvys-

lanci Slovinska a Maďarska v ČR a diplomatičtí zástupci Polska a Rakouska, honorární konzulové Litvy, Finska, Maroka, Itálie a dalších zemí, představitelé ústavních, soudních a státních institucí, senátoři a poslanci Parlamentu ČR, členové vedení a zastupitelé Jihomoravského kraje, statutárního města Brna a starostové brněnských městských částí, měst a obcí Jihomoravského kraje.

Ing. Ivo Štěpánek, ředitel Technického muzea v Brně Dvě stě let je doba, která odpovídá zhruba šesti generacím. Od počátku 19. století prošla naše civilizace velkými změnami, a proto, ač je to v dnešní době nelehké, je důležité uchovávat odkaz našich předků, abychom si byli vědomi kontinuity lidského pokolení. Moravské zemské muzeum tuto činnost provádí na nejvyšší úrovni a v mnoha oborech. Proto přeji muzeu, všem jeho pracovníkům současným i budoucím, aby se za dalších dvě stě let mohli se stejným uspokojením ohlédnout za svou vlastní historií, za svou činností, která je pro celou společnost tolik důležitá. Stanislav Moša, ředitel Městského divadla Brno Jsou muzea a muzea… Kurt Vonnegut Jr. ve své knize „Sirény z Titanu“ popisuje možnou situaci v roce 10 000 000 po Kristu následovně: „V roce 10 000 000 mělo podle Koradubiana dojít k obrovskému gruntování. Všechny památky z období mezi Kristovou smrtí a rokem jeden milión našeho letopočtu se měly svézt na skládky a spálit. To prý proto, že muzea a archívy budou v té době vytlačovat ze Země všechno živé. Celá epocha jednoho miliónu let, k níž se spálená veteš vztahovala, měla být podle Koradubiana v dějepisných knihách shrnuta do jediné věty: Po smrti Ježíše Krista následovalo období opětovného uspořádání, které trvalo přibližně jeden milión let.“ Přeji Moravskému zemskému muzeu, aby se při onom gruntování stalo díky své výjimečnosti právě tou institucí, která bude i nadále rozvíjet své bohulibé aktivity a neustále nám tak připomínat, kde máme své kořeny, bez jejichž uvědomování si neumím představit existenci jakýchkoli současných lidských bytostí.

M revue

02 M tema_Sestava 1 16.11.2017 14:14 Stránka 10

M téma??

S nadšením a odhodláním se do připravené dětské soutěže zapojovali i ti nejmenší. Na vítěze čekala božská zmrzlina a na ty nejlepší Noc v muzeu.

Příroda dovolila a díky mimořádné úrodě hub mohlo Botanické oddělení připravit ukázky čerstvých vzorků.

K čestným gratulantům patřil i brněnský primátor Petr Vokřál.

Kabinet kuriozit stejně jako celá výstava Chvála sběratelství: 200 let služby moravské kultuře a vědě okouzlily při vernisáži první návštěvníky.

Šlágry, které z pódia nabízel Mr.Swing, roztančily návštěvníky na Zelném trhu.

Horňácká cimbálová muzika Petra Galečky nemohla chybět.

Jako princezna. Fotokoutek Oddělení dějin divadla byl v obležení hlavně děvčátek a dívek.

Historický autobus zapůjčilo Technické muzeum v Brně a návštěvníky vozil z centra města do Pavilonu Anthropos.

www.mzm.cz

02 M tema_Sestava 1 16.11.2017 14:14 Stránka 11

??????????

Generální ředitel Moravského zemského muzea a ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Rudolf Jindrák zahájili večerní koncert Filharmonie Brno na Biskupském dvoře.

„Dvě stě let je dost dlouhá doba na to, aby se muzeum vyvinulo a stalo se nedílnou součástí města. A myslím, že do Moravského zemského muzea každý Brňák trefí,“ uvedl primátor statutárního města Brna Petr Vokřál ve svém projevu. Zdravici přednesl i ředitel zahraničního odboru kanceláře prezidenta Rudolf Jindrák, oslavu výročí jako důvod k poděkování všem, kteří se zasloužili o vznik a rozvoj muzea, přivítal náměstek ministra kultury Vlastislav Ouroda: „Svého dvousetletého výročí se Moravské zemské muzeum dožívá ve skvělé kondici.“ Odborné renomé i fakt, že Moravské zemské muzeum si vytvořilo pevné místo v povědomí návštěvníků, ocenil osobně při vernisáži také hejtman Kraje Vysočina Jiří Běhounek. „Každá kulturní instituce je svým způsobem jedinečná a výjimečná. Je to živý organismus, který v čase modeluje proměňující se společnost, která se v ní odráží,“ uvedl ve své zdravici.

www.mzm.cz

A nejčastější přání znělo takřka unisono: Ať má Moravské zemské muzeum do dalších dvě stě let hodně návštěvníků.

Spojeni Janáčkem

O důstojný závěr se postarala Filharmonie Brno a její koncert pod širým nebem na Biskupském dvoře. „Moravské zemské muzeum a Filharmonie Brno spolu souvisejí minimálně ve dvou oblastech. Obě instituce patří k pilíři brněnské a zemské kultury, jsou svou historií, významem a zásahem klíčovými a přitažlivými hráči pro místní i turistické publikum. Obě také spojuje geniální postava Leoše Janáčka – Janáčkovy originály leží v muzejních sbírkách, Janáček stál u zrodu brněnského českého orchestrálního života, z něhož se později vyvinula Filharmonie Brno. Ta je také považována za nositele autentické janáč-

kovské interpretační tradice již od dob Břetislava Bakaly a Františka Jílka a její nahrávky a provedení jsou etalonem pro další orchestry. Bylo proto logickou úvahou pozvat orchestr Filharmonie Brno na slavnostní koncert k výročí MZM, a to v programu skladeb, uložených v muzejních sbírkách. Pořadatelé zvolili ty neproslulejší, které si vydobyly pravidelnou existenci na koncertních pódiích - Veselohra na mostě Bohuslava Martinů, Vojenská symfonietta Vítězslavy Kaprálové a především slavná Sinfonietta Leoše Janáčka,“ uvedla ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová. A protože se mraky, které hrozily zvečera, rozestoupily, tóny Janáčkových fanfár se spolu se slávou Moravského zemského muzea mohly dotknout hvězd nad Brnem. (jih) Foto: Filip Fojtík

M revue

03 M udalost_krizovatky_Sestava 1 16.11.2017 14:17 Stránka 12

M událost?????????? Projděte se pamětí Moravy 20. století jako středoevropské křižovatky. u

Křižovatky cest moravské historie Cestovat v čase, prožívat sled dějinných událostí tak, jak zasáhly v uplynulém století především historický prostor Moravy, a postupně se navracet do současnosti. Tento ojediněle celistvý vjem nabízí nová stálá expozice Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století, k jejíž důkladné prohlídce nebude většině příchozích jedna návštěva stačit. Dominantou prostoru je levitující žlutý práškovací jednoplošník, protínající křídlem zeď, mezi drobnějšími exponáty se nachází řada obdobně nezapomenutelných unikátů, které konečně dostaly adekvátní prostor k prezentaci. Náročný výstavní projekt nemá v historii Moravského zemského muzea obdoby.

Sedmadvacet autorů je zárukou objektivity

Nové expozici je věnován celý prostor třetího patra Dietrichsteinského paláce, které kvůli instalaci muselo nejprve projít kompletní rekonstrukcí a stavebními úpravami. Na textových podkladech výstavy se podílelo sedmadvacet autorů – historiků nejen z Moravského zemského muzea, ale i z Historického ústavu Filozofické fakulty, z Fakulty sociálních studií a Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity,

z JAMU, z brněnského pracoviště Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky a dalších odborných pracovišť. „Jedná se o rozsáhlý muzejní projekt, který reflektuje události dějin 20. století s důrazem na historický prostor Moravy. V deseti tematických okruzích sleduje politické, kulturní a sociální dějiny této historické země, její instituce, kulturní jevy či významné osobnosti, a to nejen v kontextu dějin českých zemí, ale i celého středoevropského prostoru. Od posledního období existence habsburské

monarchie (na panelu uvádíme letopočty 1905–1914, i když v doplňujících textech je samozřejmě věnován prostor již době od sklonku 19. století), přes 1. světovou válku, dvacetiletí Masarykovského Československa, 2. světovou válku a protektorát Čechy a Morava, osvobození od nacismu a nastolení komunistické diktatury. Následuje desetiletí, pro něž se občas užívá termín „zlatá šedesátá“, vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, období normalizace, návrat demokracie v listopadu 1989 a nedávná současnost, symbolicky završena vstupem do Evropské unie a schengenského prostoru,“ popisuje členění expozice její hlavní kurátor, PhDr. Jan Břečka, vedoucí Historického oddělení MZM. Žádná z událostí však není programově vyzdvižena na úkor ostatních. Záměrem autorů bylo pojmout uplynulé století uceleně. „Možná lidem po prohlídce utkví v paměti události 21. srpna 1968 nebo průběh listopadu 1989, ale to hlavně díky výtvarnému řešení a filmovým smyčkám s dobovými záběry, což už

www.mzm.cz

03 M udalost_krizovatky_Sestava 1 16.11.2017 14:17 Stránka 13

byla záležitost diskuze s architektem a výtvarníky na začátku projektu," podotýká Jan Břečka. Podrobnější popisy zásadních událostí všech důležitých etap 20. století naleznou návštěvníci na dotykových monitorech, které jsou umístěny vždy po jednom v každé z deseti částí. Do budoucna se počítá také ve spolupráci s Dětským muzeem MZM s přípravou výukových programů pro školy, které budou navazovat na rámcové vzdělávací osnovy. Vzhledem k širokému obsahovému záběru expozice, která pojímá celé složité 20. století, bude vytvořeno a realizováno několik tematicky ohraničených edukačních programů, které se budou věnovat především důležitým milníkům čes-

www.mzm.cz

kých dějin 20. století s přihlédnutím na specifika moravských dějin. Školám budou nabízeny tři verze programů: pro 1. a 2. stupeň základních škol a pro víceletá gymnázia a střední školy.

Historie v komiksu? Proč ne

Zásadní složku celé expozice tvoří výtvarné pojetí. Součástí výstavy je například devět komiksově zpracovaných příběhů od výtvarnice Lucie Lomové, které jsou umístěny vedle schodiště ještě před vchodem do sálu. Každý komiks se vztahuje k jednomu období 20. století – první

je příběh dělníka Františka Pavlíka, zabitého během česko-německých bouří v Brně v říjnu 1905. Následuje příběh šoféra, který „způsobil“ vypuknutí 1. světové války – Leopold Lojka řídil dne 28. června 1914 v Sarajevu vůz, v němž při atentátu zemřel arcivévoda František Ferdinand d´Este s manželkou. Komiks s názvem „Pomoci dětem“ popisuje historii vánočního stromu republiky a osudy jeho duchovního otce, spisovatele a novináře Rudolfa Těsnohlídka. Období nacistické okupace zastupuje příběh desantu CLAY, jedné z nejúspěšnějších paraskupin, vyslaných do okupované vlasti z Velké Británie. Tíživá padesátá léta a s nimi spojenou perzekuci připo-

M revue

03 M udalost_krizovatky_Sestava 1 16.11.2017 14:17 Stránka 14

M událost??

mene příběh vězněného básníka Jana Zahradníčka. Šedesátá léta zobrazuje příběh výstavby ve své době unikátního sídliště Lesná ve stejnojmenné brněnské městské části. Dva tragičtí hrdinové jsou obsahem příběhů z období normalizace – student Jan Zajíc se jako „lidská pochodeň číslo 2“ upálil po vzoru Jana Palacha na Václavském náměstí v Praze dne 25. února 1969, křesťanský aktivista Pavel Švanda byl nalezen mrtev na dně propasti Macocha v říjnu 1981 a jeho smrt nebyla dodnes hodnověrně vysvětlena – podle mínění rodiny a dalších lidí byl mladý student zavražděn nebo dohnán k sebevraždě Státní bezpečností. Poslední komiks ztvárňuje katastrofální povodně na Moravě v létě 1997. Lucie Lomová je rovněž autorkou čtyřiceti portrétů osobností 20. století spojených s Moravou. Vedle těch nejznámějších, jako jsou Leoš Janá-

ček, T. G. Masaryk, Emil Zátopek, Oldřich Mikulášek nebo Jan Skácel, jsou tu připomenuty i jména a tváře těch, kteří přece jenom zůstávají neprávem opomenuti, jako například „valašský Edison“ Josef Sousedík, vynálezce v oboru elektrických strojů, jenž se podílel mimo jiné na unikátním systému přenosu energie pro Slovenskou strelu. Za německé okupace se zapojil do odboje a v prosinci 1944 byl zastřelen při výslechu gestapem.

Svědkové času: film i hudba

Nejvýraznější exponáty jsou umístěny volně v prostoru, ať už se jedná o zmenšenou kopii litinové sochy Hrdina od Zborova akademického sochaře a bývalého legionáře Karla Babky (originál byl v životní velikosti odlit roku 1933

v podniku ČKD Blansko), dřevěnou bustu Jiřího Mahena z ateliéru českého sochaře Vladimíra Preclíka, historický bicykl produkce Zbrojovky Brno a populární skútr Čezeta (tyto dva exponáty zapůjčilo Technické muzeum v Brně), lidové tříkolové vozítko Velorex či telefonní budku z 90. let minulého století včetně telefonního přístroje. Ani na tak relativně velké ploše zhruba 1000 metrů čtverečních, kterou měli autoři expozice k dispozici, nelze zachytit nebo pojmout vše, co se ve 20. století odehrálo. Proto je práce s grafikou opravdu hodně pestrá a různorodá. Výtvarné pojetí expozice je dílem reklamního, grafického a interiérového Studia ULMA z Brna. Mnoho zůstává naznačeno a je určeno k domyšlení a zamyšlení, ať už symbolicky (průhled na dlouhé řady zrcadlících se křížů, který je současně pietním připomenutím

www.mzm.cz

03 M udalost_krizovatky_Sestava 1 16.11.2017 14:17 Stránka 15

?????????? První světová válka. Obsáhlé dioráma nabízí ukázky výstroje i výzbroje rakousko-uherské armády a československých legií. t

padlých v 1. světové válce), nebo naopak volbou konkrétních exponátů (vtipným oživením, byť i dnes s mrazivým dotykem, je „rudý koutek“ odkazující k 50. letům, vytapetovaný plakáty komunistické propagandy s hesly jako „Každá tuna ocele – rána válečným štváčům“ nebo „Buduj vlast – posílíš mír!“ a podtrženými kolekcí mnohdy bizarních darů, které obdržel prezident Klement Gottwald nebo jiní komunističtí funkcionáři – za pozornost stojí nefalšovaný krápník z Moravského krasu à la těžítko, který soudruzi neváhali urazit bez ohledu na nenahraditelnou škodu, jakou tím způsobili). Expozici dotváří promyšlené scénické stavby. Speciální vyvýšený příchod dovede návštěvníky ke stopadesátikilové pamětní knize, připomínající Výstavu soudobé kultury konanou v roce 1928 v Brně na oslavu desetiletého trvání Československa. Velmi působivý je průchod „tunelem“, který vznikl z chodby za osobními výtahy, kde v dlouhé řadě na zdi připomínají fotografie v horní řadě symboly šestiletého nacistického panství zejména v Brně, zatímco řada pod nimi mapuje průběh domácího a zahraničního odboje až po osvobození. Samostatnou a neméně důležitou složku tvoří vybrané filmové, televizní a hudební ukázky, které expozici na několika místech doplňují. V „pyramidě“ v části Moravané na frontách Velké války se promítají záběry zachycující působení našich dobrovolníků v ruských, italských a francouzských legiích až po jejich návrat do Prahy roku 1920 a zazní i oblíbená píseň TGM Ach synku, synku v podání Jarmily Novotné za klavírního doprovodu Jana Masaryka. Život v Brně na sklonku třicátých let se odvíjí na záběrech filmu o moravské metropoli z roku 1938 podmanivě podkreslených hlasem

www.mzm.cz

Karla Högera, nejen fanoušky motorismu nadchnou závody Grand Prix Brno z roku 1928. Moravu ve stínu hákového kříže dokumentují nejen záběry z příjezdu okupačních vojsk a návštěvy Adolfa Hitlera v Brně v březnu 1939, ale i přijímání nových členů Hitlerjugend v předvečer Hitlerových narozenin v dubnu 1941, protektorátní týdeník s reportáží o bombardování Brna v listopadu 1944 nebo záběry sovětských válečných kameramanů z osvobozování Brna v dubnu 1945. Pamětníci se budou jen stěží odtrhávat od „videoklipů“ sourozenců Ulrychových nebo Heleny Blehárové s orchestrem Gustava Broma, hořkou tečku zlatým šedesátkám doplňuje projev Vasila Biľaka na líšeňských mírových slavnostech z roku 1972 či návštěva Gustáva Husáka na brněnském výstavišti. Legendární kinoautomat v poslední místnosti začíná záběry z listopadu 1989 a přes návštěvu papeže Jana Pavla II. nebo britské královny, jednání Vladimíra Mečiara s Václavem Klausem ve vile Tugendhat o rozdělení republiky či ničivé povodně na Moravě v létě 1997 vrcholí stavbou proslulého brněnského časostroje na náměstí Svobody a instalací jezdecké sochy Jošta u kostela sv. Tomáše. Režie a sestřih všech filmových ukázek je dílem brněnského režiséra dokumentaristy Mgr. Pavla Jiráska.

Morava jako tavící kotlík dějin

Morava je zemí uprostřed Evropy, kde se kříží dopravní, kulturní a jiné pomyslné či reálné křižovatky. Sousedí s Čechami, Slezskem, Slovenskem i Rakouskem a její dějiny jsou s dějinami těchto zemí úzce spjaty ve směru ven i dovnitř. Expozice je koncipována tak, aby připomenula významné osobnosti, fenomény a určitá specifika spojená s historií Moravy, které daly evropskému společenskému prostoru významné podněty kulturní, politické, sportovní... „Pojem

středoevropská křižovatka jsme proto vybrali záměrně, abychom mohli Moravu představit jako pomyslný „tavící kotlík“ událostí, trendů, významných person, na něž může být Morava pyšná, aniž bychom však přehnaně zdůrazňovali moravský sentiment v duchu zemského patriotismu,“ upřesňuje Jan Břečka. Obavy nebo naopak snahy hledat v expozici posílení moravského nacionalismu jsou zcela zbytečné. „Spíše než nacionalismus se všemi současnými negativními konotacemi tohoto slova sleduje výstava příběh vývoje moravského vlastenectví od konce 19. století a přihlášení se k politickému čechoslovanství, přes soužití na bázi zemského uspořádání v první československé republice až po současnost. V závěru expozice jsou v jednom z dotykových monitorů připomenuty politické a společenské proměny Moravy počátkem devadesátých let 20. století, včetně působení Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. Autory těchto textů jsou pracovníci katedry politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kteří se snažili objektivně s tímto fenoménem pracovat,“ upřesňuje Jan Břečka. Stejně tak k tématům, jako jsou správní proměna země, zánik okresů a vznik vyšších územněsprávních celků v roce 2000, které bývají občas vnímány pro Moravu jako nespravedlivé z hlediska státoprávního uspořádání, přispěli do expozice (konkrétně do posledního dotykového monitoru) svými texty již zmiňovaní politologové z FSS MU. Není náhoda, že na libretu výstavy pracoval kolektiv expertů. „Zejména u událostí v naší společnosti po roce 1990, které jsou ještě v živé paměti, jsme si dali záležet na tom, aby byl pohled na ně výsledkem konsensu zainteresovaných odborníků. Chtěli jsme zůstat co nejobjektivnější a zároveň jsme se v řešení expozice pokusili i o určitý nadhled,“ říká Jan Břečka. (jih) Foto: Archív MZM a Filip Fojtík

M revue

03 M udalost_krizovatky_Sestava 1 16.11.2017 14:17 Stránka 16

Velorex – legendární tříkolové vozítko s plátěnou karoserií, které vymysleli konstruktéři bratři Stránští. Do roku 1971, kdy byla výroba tříkolových Velorexů ukončena, bylo vyrobeno cca 15 200 kusů. q

www.mzm.cz

03 M udalost_krizovatky_Sestava 1 16.11.2017 14:17 Strรกnka 17

www.mzm.cz

M revue

03 M udalost_krizovatky_Sestava 1 16.11.2017 14:17 Stránka 18

M událost??????????

Průvodce Středoevropskou křižovatkou V úvodní části Konec starých časů: Pod vládou dvojhlavého orla 1905-1914 je přiblížen závěr takřka třísetleté epochy, v níž české země existovaly pod nadvládou habsburského panovnického rodu, a přeměna společnosti do její moderní podoby. Za pozornost stojí například zlaté hodinky, věnované politiku Josefu Hybešovi Čs. Stranou sociálně demokratickou k jeho 70. narozeninám.

Část Moravané v letech Velké války 1914–1918 reflektuje témata spojená s prvním celosvětovým válečným konfliktem (na frontách i v zá-

zemí) a definuje rozsah tohoto tragického střetnutí i jeho důsledky. Pietním připomenutím působení legií je torzo plastiky z lipového dřeva znázorňující rozvědku 6. roty 2. střeleckého pluku „Jiřího z Poděbrad“ čs. legií v Rusku dne 28. prosince 1916 na řece Stochtě.

Masarykovské Československo a Morava 1918–1938: první republika a život mezi světovými válkami na základě dobových reálií, dokladů meziválečného průmyslu (fenomén Baťa), kultury i každodenního života. Vystavená velká pamětní kniha připomíná Výstavu soudobé kultury, konanou v roce 1928 v Brně na oslavu desetiletého trvání Československé republiky. Knihu vydala Zemská životní pojišťovna moravská v Brně ve prospěch České zemské péče o mládež na Moravě. Úvodní slovo napsal Jiří Mahen, který také celý projekt inspiroval, titulní strana je od Eduarda Miléna. Podpis v knize svědčil nejen o návštěvě této akce, ale též o věnování finančního příspěvku organizaci zvané Péče o mládež, která se starala o děti sociálně slabé a osiřelé. Jako první se podepsali prezident T. G. Masaryk a ministr zahraničí dr. Edvard Beneš.

Zimní kabát čs. legií v Rusku šitý v Japonsku.

Keramická soška propagující X. všesokolský slet v roce 1938. q

Morava ve stínu hákového kříže 1938–1945 nabízí doklady represivního charakteru německé okupační správy, jejímž konečným cílem se měla stát budoucí úplná germanizace území Čech a Moravy. Doplněny jsou ukázkami výstroje, výzbroje a jiných memorabilií konkrétních osobností domácího a zahraničního odboje. Mimo jiné zde návštěvníci uvidí šachové figurky z chlebové střídy z policejní věznice gestapa v Kounicových kolejích vyrobené v roce 1940 neznámým vězněm pro univerzitního profesora PhDr. Roberta Konečného, CSc. Ten v letech 1927–1934 prováděl výzkum v labo-

www.mzm.cz

03 M udalost_krizovatky_Sestava 1 16.11.2017 14:17 Stránka 19

ratoři Společnosti pro výzkum dítěte a stal se v Brně historicky prvním školním psychologem působícím na klasických gymnáziích v ČSR. Za nacistické okupace se zapojil do odboje v Obraně národa, v listopadu 1939 byl zatčen gestapem. Předstíral duševní onemocnění, takže až do roku 1945 byl umístěn na uzavřeném oddělení Psychiatrické léčebny v brněnských Černovicích, což mu zřejmě zachránilo život.

Léta naděje a vzestup totality 1945–1960 mapují dobu krátkého návratu relativní demokracie po skončení 2. světové války, následovanou komunistickým převratem v únoru 1948, terorem padesátých let a léty postupného utužování a konstituce totalitního komunistického režimu. V „rudém koutku“ zaujme poválečný prapor místní organizace KSČ Bosonohy s portréty Klementa Gottwalda a J. V. Stalina.

Soška V. I. Lenina. q

Radiotelevizor Tesla 4002A, vyráběny v letech 1954–1957. t

Zlatá šedesátá – Pražské jaro 1968 a sovětská okupace: postupné uvolňování komunistické diktatury v českých zemích, které vyvrcholilo na jaře 1968 snahou o reformu systému, brutálně ukončenou vpádem pěti armád Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Jedna z vitrín je věnována i brněnskému divadlu té doby, které připomene mimo jiné model divadelního kostýmu podle návrhu Inez Tuschnerové. Do této části náleží i letoun Zlín Z-37 Čmelák – vyvinutý v kooperaci firem Let Kunovice a Moravan Otrokovice, jehož první prototyp vzlétl 29. června 1963. Celkem bylo vyrobeno 713 kusů. Váha vystaveného stroje se pohybuje kolem 1200 kg.

vyplněný formulář čestného uznání XV. sjezdu KSČ z roku 1976.

Návrat demokracie 1989–1993 a Současná Morava v souřadnicích Evropy nabízejí stručný přehled událostí po tzv. Sametové revoluci v listopadu 1989, následují léta demokratizace společnosti a převratné změny v její podobě až do vzniku samostatné České republiky v lednu 1993. Ve vitrínách pobaví třeba odznak vyráběný v Maďarsku v prosinci 1989 s gramatickou chybou: Hável for president. Odznaky a nálepky Občanského fóra s Vácq lavem Havlem apod.

Morava normalizační – dvě desetiletí existence Československa v letech normalizace komunistického systému, kontrast každodenního života s aktivitami malých skupin občanů, vedených domácím disentem (Charta 77), které se vzepřely režimu. Najdete zde nejen interiér obývacího pokoje z období 70. let minulého století, ale také třeba odběrné poukazy, tzv. bony, za které bylo možné nakupovat ve speciálních prodejnách Tuzex, nebo ne-

www.mzm.cz

M revue

04 M udalost_slechticny_Sestava 1 16.11.2017 14:17 Stránka 20

Palác šlechtičen v samotném srdci Brna byl postaven v letech 1682–1690 ve stylu městského barokního paláce brněnským stavitelem Janem Křtitelem Ernou. Zhruba o sto let později byla původní jednopatrová budova rozšířena a zvýšena.

www.mzm.cz

M událost

U šlechtičen pod jednou střechou Stavební práce opět uzavřou po dvanácti letech od ledna 2018 Palác šlechtičen. Budova na Zlatém kříži uprostřed Brna patří už od roku 1957 Moravskému (zemskému) muzeu a především jeho etnografům. Po plánované rekonstrukci tu však pod jednou střechou vzniknou dvě stálé výstavy: k národopisné se přidají ještě loutky. Na podzim 2019 by nás na Kobližné, v historickém jádru moravské metropole, měly čekat vernisáže Tradiční kultury na Moravě v zrcadle času a Loutkářského umění. Chceme přitažlivě vyprávět příběhy a vyvolávat emoce, slibují tvůrci obou výstav.

Krátkodobé výstavy nestačí

Celkové náklady na nutné úpravy celé budovy, která se nachází v neutěšeném stavu, jsou rozpočítány na 99 999 900 korun, z toho 85 procent bude uhrazeno z fondů Evropské unie (prioritní osa IROP – 3. Dobrá správa území a zefektivnění veřejných institucí). Zbývající částku, tedy zhruba 15 milionů dodá Ministerstvo kultury České republiky. „V současnosti se výstavní aktivity v Paláci šlechtičen odehrávají jen v rovině krátkodobých výstav. Ty pochopitelně nemohou suplovat roli stálé expozice, jejíž absenci vzhledem ke zvyšujícímu se počtu turistů i trvale rostoucímu zájmu

www.mzm.cz

laické veřejnosti o tradice pociťujeme stále silněji už nyní. A uvážíme-li, že Brno a Jihomoravský kraj se rozvíjí, musíme ve vazbě na jejich vědecké a další aktivity, jako je například CEITEC, počítat s dalšími návštěvníky a rezidenty, pro které je obdobné intelektuální zázemí standardem,“ míní ředitelka Historického muzea MZM a vedoucí Etnografického ústavu PhDr. Hana Dvořáková a podotýká: „Prezentace tradiční kultury má právě „u šlechtičen“ tradici už více než půlstoletí, veřejnost ji vnímá ve spojení s palácem. Díky dosavadním aktivitám je Etnografický ústav brán jako garant ochrany a prezentace kulturního dědictví. Brno je sídlem Moravského zemského muzea

a Etnografický ústav jako jeho kmenová součást je druhým největším národopisným pracovištěm v tuzemsku, spravujeme druhou největší sbírku etnografik v republice. Často se proto stává, že návštěvníci zde podobnou expozici marně hledají.“ Náhodné není ani spojení s prezentací loutkářského umění. „Náš projekt vychází jednak z existence obsáhlé a systematizované loutkářské sbírky Oddělení dějin divadla MZM a potřeby jejího trvalého zveřejnění, ale také z možnosti mezioborové spolupráce právě s Etnografickým ústavem,“ upřesňuje ředitel Uměnovědného muzea a vedoucí Oddělení dějin divadla MZM PhDr. Jaroslav Blecha.

Izolace zastaví vzlínající vlhkost

Než se však do paláce nastěhují výstaváři, je potřeba především odstranit vlhkost, která omezuje dlouhodobé uchovávání sbírkových předmětů v náležitém kvalitativním stavu, i stabilizovat a optimalizovat teplotní a světelné podmínky. „Kdyby

M revue

04 M udalost_slechticny_Sestava 1 16.11.2017 14:17 Stránka 21

04 M udalost_slechticny_Sestava 1 16.11.2017 14:17 Stránka 22

M událost

k rekonstrukci nedošlo, vzlínání půdní vlhkosti od základů budovy, která již dnes prostupuje do prvního nadzemního podlaží, by pokračovalo, což by mělo za následek nejen narůstající rozšíření plísní, ale také erozi zdí objektu. Mohla by tak být v budoucnu narušena jeho celková stabilita,“ potvrzuje vedoucí Oddělení investic MZM Ing. Michaela Kaděrová. Stálé teplotní podmínky zajistí výměna vzduchotechniky, která se nachází ve velmi špatném stavu. Nadměrnou vlhkost zastaví odizolování stavebních základů. Významným efektem plánovaných sanačních prací se stane zvýšení životnosti této historické budovy. Především kvůli vystavovaným loutkám pak bude nutné eliminovat nadbytečné množství světla. V rámci rekonstrukce se počítá rovněž s restaurováním kaple Očišťování Panny Marie v přízemí Paláce šlechtičen. Na ní se podepsal nejen zub času, ale také některé necitlivé zásahy z dřívějších let. Poškozený je i sedmimetrový mramorový oltář sv.

Trojice, který bude vyčištěn, opraven a zakonzervován. Kaple bude dál sloužit jako výstavní prostor. Větší komfort nabídne po plánované úpravě foyer, které získá na reprezentativnosti. Pokladnu doplní informační centrum, kde se návštěvníci dozvědí orientační rozmístění expozic v budově a další podrobnosti. Díky novému uspořádání bude možné lépe prezentovat veškeré nabízené kulturní aktivity muzea. Úpravy zlepší rovněž podmínky pro zaměstnance, vznikne potřebné zázemí pro ostrahu a celý objekt bude napojen na bezpečnostní systémy policie a hasičského záchranného sboru.

Morava ze všech úhlů

Základní ideou pro stálou výstavu Etnografického ústavu se stala na první pohled jednoduchá otázka: Co si vybavíte pod pojmem Morava? Čím se vymezuje proti ostatním celkům? Odpověď by měla návštěvníkům domácím i zahraničním

dát právě expozice Tradiční kultura na Moravě v zrcadle času. „Obrazy tradiční kultury na Moravě, jako jsou kroj, hudba, vinařství a vinohradnictví, patří k signálům, které Česká republika vysílá do okolí. Propagace Moravy je na těchto ikonách postavena a v centru Jihomoravského kraje, na výchozím stanovišti turistických tras, v rámci muzea, které má v názvu „moravské zemské“, pak expozice mapující tento žánr chybí,“ shrnuje Hana Dvořáková výchozí stanovisko. Stálá expozice tradiční hmotné a duchovní kultury proto vychází ze specifických projevů tradiční kultury na Moravě se zaměřením na všední i sváteční život venkovských vrstev, pronikání prvků městské kultury, zánik tradice a na její další existenci v rovině folklorismu. Zohlední posun od tradičního životního modelu až po využití některých jeho prvků v oblasti náplně volného času. V časovém průřezu poukáže na roli tradiční kultury jako inspiračního zdroje pro tzv. slohové umění, stejně

www.mzm.cz

04 M udalost_slechticny_Sestava 1 16.11.2017 14:17 Stránka 23

?????????? Pod plachtami zmizel Palác šlechtičen při poslední rekonstrukci v roce 2001. Foto: H. Beránková t

Vybavování sakrálního prostoru pokračovalo roku 1757 vytvořením nového oltáře, na jehož zřízení se podíleli Bartoloměj Zintner a Matyáš Ranckl. Sochařská výbava kaple byla svěřena Antonínu Schweiglovi. u

jako na romantický přístup ze strany národní inteligence a vládnoucích vrstev začátku 20. století. Ve vztahu k majoritnímu osídlení se promítne i život etnických a náboženských menšin s přesahem do současnosti. Časový úsek obsáhne konec 18. století po současnost. Teritoriální zázemí bude tvořit Morava, z čehož plyne prezentace národopisných celků včetně podoblastí s přesahem tam, kde se jedná o návaznost na produkci sousedních regionů (hračka – Vysočina). Hlavní dva tematické kruhy se budou soustředit jednak na proměny vnímání tradiční kultury, jednak na člověka jako součást okolního světa. „Cílem nebude pouhé sváteční setkání s vystavenými předměty, ale chceme vyprávět příběhy ze života venkovské komunity, příběhy všedních i svátečních dnů,“ upřesňuje Hana Dvořáková.

Loutkářství v toku času

Také činnost Oddělení dějin divadla Uměnovědného muzea MZM dlouhodobě omezuje neexistence stálé expozice. Mimořádná výstava 100 let stálého českého divadla v Brně, uspořádaná roku 1984 v Paláci šlechtičen, prokázala opodstatnění a životaschopnost takového oborového výstavního projektu a první idea na vytvoření expozice s loutkářskou tematikou se datuje již od roku 2000. „Tehdy ještě ani v tuzemsku neexistovala žádná podobně koncipovaná loutkářská expozice,“ připomíná Jaroslav Blecha. V současnosti připravovaná stálá výstava věnovaná loutkářství s důrazem na moravskou provenienci lo-

www.mzm.cz

gicky završí výzkum a dokumentaci tohoto druhu umění na brněnském pracovišti. Jednotlivé celky by měly představit kočovné marionetové divadlo, rodinné a spolkové loutkové divadlo, uměleckou loutku a moderní loutkové divadlo. Brněnské pracoviště vlastní unikátní kolekce mnoha předních loutkářských rodů a rodin působících zvláště na Moravě – Flachsů, Šimků, Pflegrů, Kopeckých, Maiznerů, Kučerů, Nových aj., dále dekorace, portály, opony a další vybavení kočovných divadel, písemnosti, ikonografický, fotografický a zvukový materiál. V řezbách jsou zde reprezentováni nejvýznamnější známí řezbáři marionet, jako Mikoláš Sychrovský, Josef Alessi,

Jan Flachs, Suchardové, Jindřich Adámek, Josef Zach, Josef Chochol a další. Neméně významná část sbírky dokládá ochotnické loutkové divadlo, jednak spolkové, ponejvíce však fenomén tzv. rodinného loutkového divadla. „Našim úmyslem je také zveřejnit částečně poznatky z novějšího výzkumu v oblasti tvorby loutky jako výtvarného artefaktu – od loutek secesních až po současné postmoderní. Tato část expozice počítá s několika zápůjčkami a kopiemi autentických předmětů z jiných sbírek a s multimediální prezentací,“ upřesňuje Jaroslav Blecha. V posledních dvou desetiletích sice již vzniklo v České republice několik význačných projektů obdobného

M revue

04 M udalost_slechticny_Sestava 1 16.11.2017 14:17 Stránka 24

M událost zaměření (za všechny například Muzeum loutek v Plzni, věnované loutkářství zdejšího regionu, jehož provozovatelem je Západočeské muzeum, či Magický svět loutek Muzea loutkářských kultur v Chrudimi), brněnská výstava by se však měla odlišovat především důrazem na celkový divadelní kontext, který ještě podtrhne výtvarné řešení expozice. „Vedle účinku racionálního chceme vsadit i na emotivní dopad a vyznění. Proto se podstatou a východiskem architektonického i výtvarného pojetí stane posun z roviny ukazování do roviny výpovědi, tedy sdělení zásadní informace zejména předměty a symboly, nikoli textem. Dominantu budou tvořit jevištní konstrukce s konkrétními výjevy z tradičních představení v podobě obvyklé „kukátkové“ scény s portálem, dále replika loutkářské maringotky s vybaveným interiérem a řezbářská dílna,“ popisuje Jaroslav Blecha. Obdobně bude řešena i část věnovaná rodinnému divadlu, kde však menší loutky bude nutné více chránit. Velmi důležitou součástí stálé výstavy se stane tvůrčí dílna, jakási herna, jejímž cílem bude umožnit návštěvníkovi aktivní poznání prostřednictvím libovolné manipulace a hry s replikami předmětů a loutek v odpovídajícím stylizovaném prostředí. „Hernu dále vybavíme výtvarnými potřebami a zaplníme ji také spoustou předmětů malých, velkých, vzácných i všedních, užitečných či zbytečných, hezkých a také škaredých, skrývajících příběhy, které se pokusíme hledat,“ slibuje Jaroslav Blecha.

Za dva roky u šlechtičen q Milovníci kultury, umění, hudby, divadla. Brňané, turisté z jiných měst i zemí. Zájemci o tradice. Samozřejmě žáci a studenti stejně jako senioři. Takoví jsou očekávaní návštěvníci, kteří by na Kobližné měli najít to, co hledají. „V rámci udržitelnosti projektu počítáme samozřejmě s pořádáním vzdělávacích

akcí, workshopů a podobně, což je dnes již samozřejmost,“ říká Hana Dvořáková a nastiňuje také možnosti širšího rozpětí: „Plánujeme například ve spolupráci s orgány samosprávy poskytnout prostor třeba pro představení výrobců participujících na lokálních a regionálních

tradicích, abychom podpořili zájem o místní produkci. Prezentaci regionů jsme si již vyzkoušeli v projektu Za humny.“ U šlechtičen za dva roky tak určitě na shledanou. (jih) Foto: Archív MZM

Současná podoba foyer se promění k lepšímu. Návštěvníky bude vítat reprezentativní prostor, kde navíc snadno získají potřebné informace.

Návštěvníci při výkladu v depozitáři textilu Etnograﬁckého ústavu v roce 2012. Foto: H. Beránková

Muzejní život zdevastovaného paláce, včetně přesunu nájemníků a odsvěcení kaple, se začal psát roku 1954, kdy odstartovaly přípravné práce na jeho rekonstrukci. Osobní nasazení a nezměrné úsilí při jednání se státní správou vyústilo 1. ledna 1957 v převzetí paláce do vlastnictví Moravského muzea – Etnografického oddělení. Následovalo přestěhování sbírek, profilace oddělení do podoby Etnografického ústavu a konečně v roce 1961 do zpřístupnění nové stálé expozice tradiční kultury na Moravě s názvem „Lid v pěti generacích“. Další rekonstrukcí objekt prošel v letech 2000–2004: Stavební aktivity na počátku devadesátých let objekt totiž silně narušily a bylo nutno jej sanovat. Rekonstrukci si vyžádal i zastaralý stav inženýrských sítí, jejichž kapacita nestačila narůstajícímu provozu. Také expozice zastarala jak po stránce obsahové, tak prezentační. V souvislosti s přípravou na generální rekonstrukci objektu byla proto v závěru r. 1999 demontována. Stavební úpravy trvaly od roku 2000 do roku 2004, v roce 2005 započalo stěhování zpět na ulici Kobližnou.

www.mzm.cz

M výstavy

Dvě stě let na dvě stě metrech čtverečních Od loňského září připravovalo Moravské zemské muzeum své příznivce a návštěvníky na dvousté výročí svého vzniku sérií komorních prezentací všech svých odborných oddělení, spravujících sbírky. Vyvrcholením tohoto cyklu zhruba po roce od jeho zahájení se pak pod stejným mottem 200 let služby moravské kultuře a vědě otevřela v sále Jana Jelínka v Dietrichsteinském paláci 9. září 2017 výstava Chvála sběratelství. Jak dostat dvě stě let na necelých dvě stě metrů čtverečních? Nahlédněte s námi do sálu Jana Jelínka a nechte se okouzlit skvosty z různorodých oborů lidské činnosti, které se muzejníkům podařilo nashromáždit. Chronologicky uspořádaná expozice, kterou je možné navštívit do konce června 2018, jako by se navíc před očima návštěvníků proměňovala i svým výstavním charakterem: starožitné vitríny z počátku vystřídají na konci ty nejmodernější formy prezentace. Žralok šotek, zéva obrovská, ale také penis velryby či dvouhlavé tele (dokonce v několika exemplářích). Atmosféra kabinetu kuriozit, které vedly ke vzniku pozdějších muzeí, v úvodu výstavy je inspirovaná do-

bovými ilustracemi 16. a 17. století a příchozí z rušné moderní ulice vrací do časů zámořských objevů a sílící touhy po poznání světa a přírody. Tyto kabinety byly přeplněny rozmanitými předměty a jejich uspořádání upřednostňovalo spíše estetické hledisko před vědeckým. Spolu s přírodninami jsou tu tak tentokrát k vidění i antické předměty, archeologické nálezy a velmi vzácné etnografické památky, jako jsou různé masky, rituální sošky nebo náhrdelníky. Další část výstavy je věnována nejstarším sbírkovým celkům nově vznikajícího Františkova muzea, pocházejících z původních kabinetů zakladatelů a mecenášů z řad moravské šlechty - ukázky minerálů, hornin a zkamenělin ze sbírky hraběte Jana Nepomuka Mitrovského, knížete Aloise Liechtensteina, starohraběte Hugo Františka Salma a antické gemy z kolekce hraběte Odoarda III. Collalta. Jako příklad vícedisciplinárních sbírek vzniklých díky cestovatelské vášni se představují vzácné ukázky dvou významných cestovatelů sběratelů: c. k. námořního štábního lékaře, botanika, vědce fotografa, rytíře Jindřicha Vávry spolu s lékárníkem a přírodovědcem z Místku Adolfem Schwabem, který věnoval muzeu entomologické sbírky, kolekci vajec a kožky ptáků.

Předěl mezi dvěma částmi výstavy vytvořil „patchwork“ poskládaný z originálních modelů řezbáře Josefa Rulíška na straně jedné a z motýlů na straně druhé.

www.mzm.cz

Další část expozice se věnuje oborovým sbírkám oddělení dnešního MZM. Zoologické oddělení ukazuje na vybraných předmětech široký záběr při dlouholetém budování sbírkového fondu. Paleontologické oddělení vybralo ukázky z nejstarších a nejvýznamnějších sbírek, například dnes již nedostupné fosilie z kulmských břidlic oblasti Nízkého Jeseníku či leštěné vzorky korálů. Kruhatkou Matthiolovou z jediné lokality v českých zemích – z propasti Macocha se mimo jiné pyšní Botanické oddělení. Vedle ukázky herbářů zde vystavuje také vzácné dřevěné modely ovoce a hub Josefa Rulíška z 20. a 30. let 20. století, které tvoří současně půvabný předěl mezi „místnostmi“ spolu s exponáty Entomologického oddělení. To zastupuje ve výstavě mimo jiné ukázka nejstarších exemplářů motýlů či vzorně vypreparované housenky lišajů. Zbraně, bohatství a moc, to jsou možná nejčastější atributy dějin. Čtyři kusy palných zbraní patří Historickému oddělení, numismatikové přispěli například unikátními zlatými ražbami olomouckých biskupů ze 17. století či Řádem zlatého rouna z poloviny 19. století a nechybí poklad zlatých a stříbrných mincí uložených ve džbánu jako pokladničce. Originálem dopisu, kterým budoucí zakladatele genetiky Gregor Johann Mendel oznamoval rodičům, že přijede domů na prázdniny, ale ještě neví kdy, nabourává Oddělení pro historii biologických věd a genetiky a Centrum Mendelianum předsudky o nudnosti muzejních výstav. Nenápadným, ale o to cennějším klenotem je „císařský“ pluh, s nímž v roce 1769 oral císař Josef II. ve Slavíkovicích a který byl jako „posvátný“ předmět dotýkaný samotným panovníkem v roce 1770 předán Moravským zemským stavům, následně v roce 1862 svěřen do vlastnictví tehdejšího Františkova muzea a dnes je opečováván v Etnografickém ústavu.

M revue

05 M vystavy_Sestava 1 16.11.2017 14:18 Stránka 25

05 M vystavy_Sestava 1 16.11.2017 14:18 Stránka 26

M výstavy

Od taktovky přes bylináře až po venuše

Nenápadným, ale o to cennějším klenotem je pluh, s nímž v roce 1769 oral císař Josef II. ve Slavíkovicích.

Zlato, stříbro a drahé kamení září z výbavy hrobu velmože z doby stěhování národů z Blučiny – jeden z největších unikátů MZM vůbec prezentuje Archeologický ústav. V Ústavu Anthropos není jen Věstonická venuše, kurátoři záměrně proto vybrali jiné zajímavé předměty, jako je křemencový pěstní klín či řezba sedící těhotné ženy z prstního článku mamuta. Centrum slovanské archeologie vystavuje stříbrnou terčovitou plaketku s vyobrazením tzv. Sokolníka ze Starého Města u Uherského Hradiště, jezdce-velmože na koni se symboly moci – jeden z nejznámějších artefaktů doby Velké Moravy. Centrum humanistických studií reprezentuje Bible Kralická. Dopis Antonia Salieriho, rukopis Mahenovy divadelní hry Lavička z roku 1919 s poznámkami k inscenování, rukopisné ukázky ze sbírky Most Vítězslava Nezvala a jako mimořádnou záležitost tři kresby tuší Františka Gellnera a první rukopisnou korekturu prohlášení Charty 77. To je zlomeček toho nejzajímavějšího ze sbírek Oddělení dějin hudby, dějin divadla a dějin literatury, které spolu s Centrem kulturně-politických dějin 20. století prezentují Uměnovědné muzeum MZM. K úplnému výčtu exponátů Chvály sběratelství by nestačilo ani kompletní vydání M revue. Výsta-

vou chtělo Moravské zemské muzeum vzdát poctu nejen kustodům a kurátorům, kteří během dvou staletí budovali a formovali muzejní fondy, ale především sběratelům, díky jejichž neúnavnému, nadšenému, ale i poučenému konání mohl fond více než šesti milionů sbírkových předmětů vzniknout. A to se povedlo v míře maximální. Společným jmenovatelem se stala a zůstala touha po poznání a shromažďování hmotných dokladů z oblasti historie, umění i přírody, která přetrvala věky a která je dodnes hnacím motorem muzejníků na celém světě. Chvála jim. (jih) Foto: Archív MZM a Filip Fojtík

Co vše se podařilo za uplynulé dvě století shromáždit ve sbírkách Moravského zemského muzea, čemu se věnovali a věnují jeho odborníci? Série výstav 200 let služby moravské kultuře a vědě, v níž se u příležitosti muzejního jubilea prezentovala na samostatných výstavách v sále K. Valocha v Dietrichsteinském paláci postupně všechna odborná pracoviště MZM, pokračovala i v uplynulém období. Návštěvníkům se od června až do listopadu představila Oddělení dějin divadla, Botanické oddělení, Oddělení dějin hudby, Centrum kulturně-politických dějin 20. století a Archeologický ústav.

Oddělení dějin divadla Základem systematicky budované sbírky divadelního oddělení, které bylo ustaveno v dubnu 1957, se staly materiály nastřádané Družstvem českého Národního divadla – více než 20 000 teatrálií a na tři tisíce divadelních publikací. V současnosti patří knihovna Oddělení dějin divadla Uměnovědného muzea MZM spolu s knihovnou Janáčkovy akademie múzických umění k nejobsažnějším na Moravě a výrazně rozšířit se teatrologům podařilo i sbírku, v níž figuruje přes 90 000 předmětů. K jejím skvostům náleží opona od

www.mzm.cz

05 M vystavy_Sestava 1 16.11.2017 14:18 Stránka 27

??????????

Jana Václava Kautského z roku 1881 vytvořená pro Národní divadlo v Besedním domě a v roce 1884 přemístěná do budovy divadla na ulici Veveří. Vzhledem k tomu, že rekonstrukce divadelního umění tvoří jednu z dominant práce divadelního historika, nabídla výstava ucelenou kolekci sbírkových předmětů týkajících se světové premiéry hry bratří Čapků Ze života hmyzu, která se odehrála v Brně v roce 1922. Vedle makety a scénického a kostýmního návrhu tehdejšího dvorního výtvarníka brněnské scény A. V. Hrsky byly k vidění také další autentické doklady včetně orchestrálního partu O. Zítka, které muzeu pro tuto příležitost zapůjčilo Národní divadlo Brno. Podobně byla koncipována i druhá tematická kolekce předmětů zaměřená na inscenaci A. Podhorského Kutnohorští havíři. Třetí komponent výstavy obracel pozornost na silnou vazbu Brna s hereckými, resp. divadelními rody, jejichž tradice sahala mnohdy až k prvním kočovným divadelním souborům z poloviny devatenáctého století. Pozornost přitahovala stříbrná taktovka s polodrahokamy, dar členů vojenské kapely dirigentu a skladateli Františku Neumannovi, šéfu opery brněnského Národního divadla, který se zasloužil zejména o uvádění děl Leoše Janáčka. Eduarda Vojana, Jindřicha Mošnu, Marii Hübnerovou a další herecké legendy připomínal vějíř s podpisy tzv. Staré gardy Národního divadla – unikátní kompletně dochovaný soubor autogramů všech významných osobností přední české scény z přelomu 19. a 20. století. Třetím podobně svérázným dokumentem byl deník herce, režiséra a scénografa Jaroslava Auerswalda (1870–1931) nazvaný Světová válka, zachycující dobový pohled na vývoj událostí souvisejících s první, tzv. Velkou válkou. Poslední část pak byla věnována pokusům o zachycení zvukového záznamu divadla, významných monologů, dialogických partů, vzpomínek atp. Jako rarita i důkaz šikovnosti a vše-

www.mzm.cz

strannosti muzejníků působila svépomocí zhotovená aparatura, která sloužila k nahrávání zvuku a kterou v 60. letech sestavil Antonín Fiala, někdejší dokumentátor divadelního oddělení. Autentické předměty doplnila dynamická audiovizuální prezentace, která přiblížila návštěvníkům další atraktivní sbírkové předměty včetně zvukových a filmových, a také významnější výstavní či jiné popularizační projekty oddělení.

Botanické oddělení První údaj o muzejní botanické sbírce je už z roku 1813, tedy ještě dříve, než bylo v roce 1817 založeno vlastní muzeum tehdy pojmenované Františkovo. V roce 1853 pak sepsal kustod sbírek Albín Heinrich seznam obsahující přibližně 1 500 druhů cévnatých rostlin z území Moravy a Slezska a kolem 15 000 kusů od Konstantina Münch-Bellinghausena, mezi nimiž byly i vzácnější rostliny z Asie, Ameriky, Afriky a Austrálie, řasy z benátských lagun, mechorosty, dále vzorky dřev, semena a také voskové modely plodů ovoce a hub. V současné době obsahuje herbář Botanického oddělení Přírodovědného muzea MZM 980 000 položek cévnatých rostlin, mechorostů, lišejníků, hub a řas a je třetí největší v České republice. Mezi jeho položkami bylo zatím nalezeno téměř 2 500 dokladů typového cha-

rakteru (tedy jedinečné exempláře rostlin, podle kterých je vytvořeno jméno druhu nebo jméno taxonu nižší klasifikace, např. poddruhu, variety). Sbírky byly zprvu uloženy v Biskupském dvoře, ke konci 2. světové války byla dočasně větší část z preventivních důvodů uschována na hradě Pernštejn v Nedvědici, r. 1948 Botanické oddělení přesídlilo na Preslovu ulici v Brně, od 70. let 20. století je část sbírky uložena na zámku v Budišově u Třebíče, r. 1998 se pracovny a větší část sbírek přestěhovaly do Brna-Slatiny. Součástí Botanického oddělení je velmi vyhledávaná houbařská poradna, založená v roce 1967 a v současnosti sídlící v Biskupském dvoře. Na výstavě se Botanické oddělení představilo herbářovými položkami (např. ze sbírky moravsko-slezských mechorostů, kterou roku 1850 muzeu věnoval Jan Spatzier, lékárník z Krnova), předměty dokumentujícími práci botaniků, jako jsou plechová torna, používaná pro sběr až do začátku minulého století, či lis na sušení rostlin, který se během historie příliš nezměnil. Návštěvníky jako vždy okouzlily dřevěné modely ovoce a hub od řezbáře Josefa Rulíška – poměřováno dnešními možnostmi, dokonalejší bychom zřejmě nezískali ani z 3D tiskárny. A jedna z vitrín dávala nahlédnout do Herbáře neboli bylináře, náležejícího mezi nejvýznamnější botanické knihy 16. století, jejímž autorem byl italský

M revue

05 M vystavy_Sestava 1 16.11.2017 14:18 Stránka 28

M výstavy

lékař a botanik Pietro Andrea Mattioli. Roku 1562 vyšel (ve výrazně rozšířené podobě) jeho český překlad od humanisty Tadeáše Hájka z Hájku.

Oddělení dějin hudby Jako celek se sbírky Oddělení dějin hudby Uměnovědného muzea MZM řadí k těm nejvýznamnějším v tuzemském i světovém měřítku. Jejich zcela mimořádnou součástí je však Archiv Leoše Janáčka, jehož základ darovala skladatelova choť Zdeňka Moravskému zemskému muzeu roku 1932, který je pro svou jedinečnost a celistvost nominován do mezinárodního registru dokumentového dědictví UNESCO Paměť světa. Z ostatních sbírkových předmětů, jichž je více než 110 000, zmiňme například vzácné notové rukopisy a tisky, od neumového misálu ze 13. století až po pozůstalosti současné generace skladatelů, hudební nástroje, libreta, teoretické traktáty, učebnice, staré hudební inventáře a katalogy, obrazovou dokumentaci, koncertní programy, korespondenci a další doklady vztahující se k hudební aktivitě jednotlivců a institucí. V depozitářích oddělení se nacházejí mj. vzácné autografy skladeb Beethovenových, Antonia Salieriho, Wolfganga Amadea Mozarta či Antonína Dvořáka nebo Bohuslava Martinů a dalších. Z nepřeberného množství unikátů se na výstavě objevily některé staré iluminované kancionály a vzácné notové rukopisy i hudební nástroje ze zámeckých a kostelních sbírek. Zcela výjimečnou událostí se stalo vystavení originálů neznámých dopisů Franze Liszta se vztahem k Brnu a notového rukopisu Johannese Brahmse. Návštěvníci měli také možnost prohlédnout si výběr osobních předmětů z pozůstalosti skladatele Leoše Janáčka a zajímavé dokumenty ze života brněnských skladatelů Pavla Haase a Vítězslavy Kaprálové. Oddělení dějin hudby, od počátku budované jako centrum pro výzkum,

dokumentační a vědecké zpracování hudební kultury v našich zemích, bylo založeno roku 1919 a nazváno Hudební archív. Jeho zakladatelem a organizátorem byl muzikolog Vladimír Helfert, pod jehož vedením se pracoviště stalo významným centrem, podílejícím se rovněž na vzdělávání studentů vysokých škol (zejména oboru hudební věda) a konzervatoře, jakož i na koncertním a hudebním provozu. V době Helfertova působení byly položeny základy systematického získávání, evidence a ochrany hudebních památek se zvláštním zřetelem k Moravě a její roli v hudebních dějinách.

Centrum kulturně-politických dějin 20. století Boj proti totalitám tvoří svorník činností jednoho z nejmladších oddělení Moravského zemského muzea – Centra kulturně-politických dějin 20. století. Ustanoveno bylo „teprve“ k 1. dubnu 2015 jako výsledek akvizičních úspěchů odborných pracovníků Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea, kteří od roku 2010 získali úctyhodné množství významných antitotalitních materiálů. Základ tvoří soubory získané od spisovatele Pavla Kohouta a diplomata Jiřího Gruši, v roce 2012 muzeum zahájilo spolupráci s Jiřím Müllerem, jedním z čelných představitelů studentského hnutí na

sklonku šedesátých let 20. století, disidentem, signatářem Charty 77 a organizátorem tzv. podzemní univerzity. Právě on v dalším období zajistil pro muzeum významné akvizice dokumentů historiků Jana Tesaře a Jaromíra Procházky, filozofky Boženy Komárkové, sociologa Miloslava Petruska, britského filozofa a estetika Rogera Scrutona a jazykovědce Milana Jelínka. Do dnešních dnů Centrum kulturně-politických dějin 20. století získalo již zhruba dvě desítky fondů, včetně akvizicí od Jana Trefulky a Milana Uhdeho. Sbírky jsou využívány i pro výstavní činnost, a to jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Vedle stálých expozic „Corpus litterarum“ (vzniklé ve spolupráci s Oddělením dějin literatury) a „Ludvík Kundera – Hora dění“, které jsou instalovány v Domě Jiřího Gruši v Brně-Medlánkách, se oddělení prezentuje rovněž prostřednictvím dočasných a putovních výstav. Výstava v sále K. Valocha se zaměřila na několik stěžejních okruhů z fondů tohoto oddělení. Návštěvníci mohli zhlédnout dokumenty týkající se hnutí Charty 77 včetně první verze jejího prohlášení, obsahující vpisky Václava Havla a Pavla Kohouta. K vidění byly ukázky exilových knih a periodik, zakázané samizdatové literatury, která z nutnosti dostala i podobu kolibřího vydání se skrytou lupou ve hřbetu, a materiálů ohledně ilegálních bytových seminářů, na nichž se hojně

www.mzm.cz

05 M vystavy_Sestava 1 16.11.2017 14:18 Stránka 29

??????????

podíleli také obětaví zahraniční přednášející. Zajímavý byl vhled do technických možností publikování textů i komunikace v rámci tehdejšího disentu. Na jedné straně byly v těch nejskromnějších podmínkách materiály opisovány na psacích strojích (vystavený exponát věnovala rodina Šabatova) na „průklepácích“, aby se získalo co nejvíce kopií, na straně druhé díky podpoře ze Západu mohli někteří disidenti jako jedni z prvních v socialistickém Československu využívat i počítače. Atmosféru normalizační doby dokreslily zbytky odposlouchávacího zařízení používaného v 80. letech minulého století Státní bezpečností – vystavený exemplář byl odstraněn krátce po převratu z domu manželů Müllerových.

cheologie a následný vznik Archeologického ústavu. Tím skončily složité organizační peripetie spojené se začleněním pracoviště středověké archeologie do systému Moravského zemského muzea. Do chodu oddělení v letech 1991–1996 nepříznivě zasáhly církevní restituce, v jejichž důsledku muzeum navracelo řádu kapucínů budovy s depozitáři a sbírky se musely narychlo stěhovat do nevhodných prostor pronajatých mimo Brno. Obtížné provizorium skončilo až koncem milénia, když muzeum roku 1999 získalo objekty bývalých kasáren v Rebešovicích. Dnes je tamní depozitář moderně vybaven a laboratoř Archeologického ústavu lze označit za jedno ze špičkových moravských konzervátorských pracovišť. Šest odborných kurátorů, kteří se ovšem věnují také

vědecké, výstavní, výzkumné, záchranné a popularizační činnosti, se stará o sbírky, do nichž spadají předměty od mladší doby kamenné (neolitu) až po období vrcholného středověku. Mezi nimi vyniká řada nálezů nevyčíslitelné historické hodnoty, z nichž některé mohli obdivovat i návštěvníci výstavy na přelomu října a listopadu. Umění a talent našich předků připomínaly neolitická venuše z Hlubokých Mašůvek, bez jejíž fotografie se dodnes neobejde žádná významnější publikace o mladší době kamenné, stylizovaná bronzová plastika koně z žárového hrobu v Brně-Obřanech, která by bez problémů obstála i v konkurenci nejsoučasnějších děl výtvarného umění, bronzová náholenice z Kuřimi, která je v českých zemích jediným dokladem tohoto druhu zbroje doby bronzové, bronzová mísa z mohyly „Hlásnica“ z Horákova; za jedno z nejkrásnějších a nejvýznamnějších mistrovských děl keltského umění lze označit „maloměřickou konvici“ – soubor bronzových kování z 1. poloviny 3. stol. př. n. l., původně aplikovaných na dřevěné nádobě, který byl vyzvednut na keltském pohřebišti, porušeném stavbou nákladního nádraží v roce 1941. Možná byla při zrodu muzea archeologie popelkou, dnes by však další a další unikáty z bohatství Archeologického ústavu dokázaly plnit podobné výstavy každý měsíc, podotkl generální ředitel MZM Jiří Mitáček. (red)

Archeologický ústav Ještě po čtyři desítky let od založení Františkova muzea až do příchodu Moritze Wilhelma Trappa v roce 1859 byly archeologické nálezy získávány spíše nahodile. Teprve Trapp začal budovat archeologickou sbírku systematicky, posléze zpracoval i první katalog a v roce 1890 se tak v „průvodci Františkovým museem“ mohla objevit první zmínka o samostatném pravěkém oddělení. V toku času se pak proměňovala jeho podoba až do té současné: rok 1991 přinesl sloučení prehistorického oddělení s oddělením historické ar-

www.mzm.cz

M revue

05 M vystavy_Sestava 1 16.11.2017 14:18 Stránka 30

M výstavy

Milča Eremiášová – Po zarostlém chodníčku Profesionální krajkářka, Milča Eremiášová (*1938), jež vystavovala po celém světě a domů si přivezla nejedno významné ocenění, se pro svůj cyklus Po zarostlém chodníčku nechala inspirovat stejnojmenným klavírním cyklem Leoše Janáčka. Ze série desíti krajek (1978–1980) vypnutých do přírodních dřevěných rámů, které vznikly z jednoho kmene vykotlaného buku, představila letní výstava v Památníku Leoše Janáčka osm děl, dva zbývající objekty, které se bohužel během let ztratily (Lístek odvanutý, Tak neskonale úzko), byly vystaveny na fotografiích. Výstavu doplnila prezentace hlavních potřeb krajkářky – tzv. herdulí, tedy válců, na nichž krajky vznikají, či paličkami, jimiž se překřižují jednotlivé nitě. (red)

objektu, nabídla od 12. října do konce listopadu 41 pláten z jeho šesti tvůrčích cyklů, jednalo se pořád jen o malý zlomek díla tohoto světoznámého umělce, považovaného za génia moderního umění. Filozofické motivy Marchukových obrazů vyjadřují dramatické napětí, které lidstvo zažívá, a jsou v souladu s výzvami moderního věku. Pomocí uměleckých prostředků vybudoval svůj vlastní ideologický systém, zakořeněný vysokou estetikou a zaměřený na perspektivu, a nabídl svou vlastní vizi hlubokých filozofických témat lidské existence. Ve své tvorbě používá různé tvůrčí trendy a styly: od naivismu přes realismus, hyperrealismus k abstrakci a surrealismu. Jeho autorský přístup tvorby obrazu je „plontanizm“ (z dialektického

slova „plontat“ – plést, proplétat) jedná se o propojení tenkých barevných čar v různých úhlech, vytvářejících efekt záře a objemu. Ivan Marchuk je žijící legendou ukrajinského malířství. Je jediným ukrajinským umělcem uznávaným Mezinárodní akademií moderního umění v Římě a členem Golden Guild, britský The Daily Telegraph ho zahrnul v roce 2007 do TOP 100 géniů dnešní doby především pro vytváření vícerozměrného obrazu světa, který předbíhá čas v určení směrů a vyhlídek rozvoje postindustriální civilizace. Je národním umělcem Ukrajiny, nositelem Národní ceny Tarase Ševčenka, čestným občanem Kyjeva a Ternopolu a v roce 2016 mu bylo uděleno i jedno z nejvyšších ocenění Ukrajiny – Řád svobody. Během více než půl století tvůrčí činnosti má jednaosmdesátiletý umělec na svém kontě zhruba 150 monografických a 50 kolektivních výstav na pěti kontinentech světa a vytvořil asi 5 000 obrazů. V posledních letech vystavoval obrazy převážně v zahraničí (Litva, Německo, Polsko, Belgie, Jordánsko, Maďarsko, Slovensko, Turecko, Lucembursko, Thajsko). V září 2016 se konala výstava Ivana Marchuka v Evropském parlamentu v Bruselu, v červnu a červenci 2017 ve vlámském parlamentu. V České republice se dosud mohli zájemci s jeho tvorbou seznámit jen v Praze, podzimní výstava v Paláci šlechtičen

Hledání pravdy Ivana Marchuka Ivan Marchuk lituje prý toho, že není indický bůh Šiva a nemá další pár rukou, aby dokázal zachytit na plátna všechny své nápady. Přestože výstava jeho tvorby v Paláci šlechtičen MZM, poslední před uzavřením

www.mzm.cz

05 M vystavy_Sestava 1 16.11.2017 14:18 Stránka 31

??????????

byla první na Moravě. Uskutečnit se ji podařilo díky mimořádné iniciativě a spolupráci Moravského zemského muzea a spolku Ukrajinská iniciativa, záštitu převzal Jihomoravský kraj. (red)

Kresby a fotograﬁe v propojení

Na konci října skončila výstava Neprakta 2×, která byla první svého druhu vůbec. Kresby známého výtvarníka Jiřího Wintera Neprakty byly poprvé vystavovány současně s dílem fotografa Jaromíra Kittnera, který humoristu zachycoval v běhu času. Výtvarník se tak stal rovněž objektem tvorby jiného autora, jenž stejně jako on uměl zachytit čas a náladu, uschovat je pro nás nedohlednou řadu let a dát tak prostřednictvím své tvorby nahlédnout do duší a srdcí ostatních lidí. (red)

Analfabeta Negramotná a další hrdinové z knih Chcete se seznámit s dívkou Analfabetou, která nepřečetla ani jedinou knihu, a setkat se s dalšími legendárními literárními postavami? Navštivte novou výstavu Dětského

www.mzm.cz

muzea MZM, která vás v Dietrichsteinském paláci provede světem knih od minulých staletí a desetiletí až do současnosti. Čeká na vás Pinocchio, Robinson Crusoe, Železný muž, Dlouhý, Široký a Bystrozraký nebo třeba Pipi Dlouhá punčocha. Dozvíte se, kde se zrodily pohádky, jak vzniká komiks, co je to dobrodružná literatura, bajka či kaligram, složíte si vlastní verše nebo zdramatizujete jednoduchý příběh. Výstava zábavnou formou připomene jednak velká opakovaně vydávaná díla dle jednotlivých literárních žánrů v českém prostředí v kontextu tvorby evropské a světové, ale také tvorbu z posledních let. Hlavním hlediskem výběru knih je, že se jedná o původní autorskou literární tvorbu přímo určenou pro děti a mládež, ke které se vracejí další a další generace čtenářů. Není zřejmě tajemstvím, že čtení je pro rozvoj paměti, kreativního myšlení, představivosti a formování postojů i osobnostní a emocionální stránky dětí velmi důležité. Smyslem výstavy je, aby se dětský čtenář dokázal lépe orientovat v oblasti literární tvorby a podpořil se i jeho zájem o četbu. Jaké zajímavé knížky pro děti nabízejí v knihkupectvích a jaké čekají na své znovuobjevení dětskými čtenáři v knihovnách? O knižní tipy na vhodnou četbu pro děti a mládež se s vámi v doprovodném materiálu k výstavě podělí od-

bornice zabývající se problematikou literatury pro děti a mládež a dětského čtenářství. V rámci výstavy bude realizována celá řada doprovodných programů, výtvarné a dramatické dílny, besedy s autory pro širokou veřejnost, scénické čtení a výukové programy pro školy. Součástí výstavy jsou interaktivní prvky, didaktické pomůcky a hry. Výstava, která je určena pro rodiny s dětmi, mládež, školní skupiny a volnočasové organizace, potrvá do 31. července 2018. Sylva Brychtová

M revue

06 M příběh_Sestava 1 16.11.2017 14:22 Stránka 32

www.mzm.cz

M příběh

Jak muzejníci vrátili loutkám divadlo Vážení velecitelní, neváhejte a přečtěte si pro pobavení i své poučení příběh, který vám představí veleslavné teatro, jehož děj je svázán s Divadelním oddělením Moravského (zemského) muzea. Od časů bezejmenných, kdy se zrodilo z čistého entuziasmu muzejníků a jejich přátel, kteří chtěli vrátit zpět na scénu loutky dávných marionetářů, přes proměnu v Muzejní maringotku, kdy šířilo slávu českého loutkářství doma i za hranicemi, až do dnů současných.

První dějství

Příběhy, a ty divadelní zvláště, se musí odvíjet od počátku, aby se ze zdánlivě nedůležitých a nesouvisejících okolností staly základní kameny něčeho nového. A pokud chceme představit fenomén, nazývaný pro zjednodušení Muzejní maringotka (ve skutečnosti samotný název vznikl až na přelomu 70. a 80. let), musíme se vrátit až do roku 1955. V srpnu toho roku totiž nastoupila jako vedoucí na tzv. divadelní referát, který byl nově zřízený při hudebně-historickém oddělení Moravského muzea, jedna z prvních absolventek brněnské divadelní vědy, PhDr. Jiřina Telcová, CSc. „Tys tam vlítla jako puma, říkával mi jeden ze starších kolegů,“ usmívá

www.mzm.cz

se uznávaná teatroložka, která ve svých 88 letech stále srší vitalitou. „Když mi profesor Bohumil Štědroň nabídnul, že v Moravském muzeu budou otvírat divadelní oddělení a jestli tam nechci, moje první reakce přitom moc nadšená nebyla. Já – do muzea? Byla jsem zvyklá na bohémské poměry v redakci Lidových novin, pak pár let na svobodu v poradně lidové umělecké tvořivosti, kde jsem měla na starosti hlavně ochotníky, a muzeum jsem považovala za něco mrtvého, nepřitažlivého. Dokonce mi ani nestálo za to, abych se vrátila dřív z dovolené. Nicméně můj muž, hudební vědec, který tenkrát trošku dělal něco v univerzitní knihovně, říkal, prosím tě, vezmi to, vždyť nemáme nic. Tak jsem kývla, přestože jsem pře-

mýšlela, co tam s tím divadlem budu dělat,“vzpomíná doktorka Telcová, která nakonec v muzeu strávila 34 let a vytvořila z divadelního oddělení prestižní odborné pracoviště. Pracoviště, které se od jiných lišilo především tím, že jeho pracovníci žili ne pro divadlo, ale divadlem. „Pustila jsem se do knihovny, do archivu, začala jsem se cíleně věnovat scénografii brněnských divadel a mapovat jejich dramaturgii. Ale bylo mi to pořád málo. Jenže když jsem vyčítala kolegům z hudebního, že na jejich výstavách nezní hudba, vraceli mi to obratem zpět: Copak na vašich výstavách někdo hraje a tančí? Radila jsem se s kolegy v divadelním oddělení Národního muzea v Praze, v Bratislavě a hledali jsme cestu, jak dostat divadlo mezi kumšt, kam patří, ale tak, aby nevadilo, že je to v muzeu,“ přibližuje Jiřina Telcová. Rozjela v Janáčkově památníku pro návštěvníky večery Staré gardy, na něž se stály fronty a které představovaly významné herecké osobnosti spjaté s Brnem. Postupně tak dokazovala, že muzeum může nabízet i něco jiného než jen archivní dokumenty a předměty, na které sedá

M revue

06 M příběh_Sestava 1 16.11.2017 14:22 Stránka 33

06 M příběh_Sestava 1 16.11.2017 14:22 Stránka 34

M příběh

Díky týmu nadšenců z divadelního oddělení nezůstaly staré loutky jen ukryty ve sbírkách, ale vrátily se před diváky. Stojící zleva jako první František Pavlíček, třetí v pořadí Antonín Fiala, vedle něj Jiřina Telcová. S loutkou na klíně je Jiří Jaroš, sedící zcela vpravo je Jiří Stejskal. Foto z roku 1970. Nezestárlo ani fenomenální umění brněnského rodáka, herce Karla Högera, od jehož úmrtí uplynulo v září 2017 čtyřicet let a který propůjčil svůj hlas všem deseti postavám. t

prach. „Taky jsem slídila po Brně a objevila jsem na Starém Brně vyřezávanou hlavičku loutky, která mi připomněla, že divadlo nejsou jen živí herci a že to by byla možná cesta, ale pak jsem to pustila z hlavy, protože jsem nevěděla, jak na to.“

Druhé dějství

Zvonek za dveřmi divadelního oddělení spustil další etapu. „Šla jsem

otevřít a za dveřmi stál rytíř,“ pokračuje Jiřina Telcová ve vzpomínkách. V prvotním úleku sice chtěla přibouchnout, než jí došlo, že jde o loutku. Rytíř v sametovém plášti byl asi osmdesát centimetrů vysoký, měl přilbu, meč i ostruhy. Manželský pár, členové známé rodiny Berousků, přišel do muzea nabídnout k odprodeji loutky řezané údajně Johanem Flachsem. Jednalo se o část věna dcer těchto kočovných umělců, děděného z generace na generaci, která se však

v tomto případě už stala pro dědice přítěží. „Vydali jsme se tehdy za nimi do Břeclavi a z půdy snášeli kompletní staré loutkové divadlo. Byl jsem tehdy první, kdo ty cennosti držel v ruce,“ přidává se ke vzpomínkám i Jiří Stejskal, který do oddělení nastoupil v roce 1964. Vše se přivezlo do Brna, ocenilo, koupilo a muzejníci se začali poohlížet i jinde. Historie moravského lidového loutkářství se stala jedním z výzkumných programů oddělení. Při vytváření sbírky se muzejníci zaměřovali nikoliv na jednotlivé loutky, jako tomu bylo například v Praze, ale usilovali vždy o pořízení celých kolekcí, aby získali ucelený divadelní tvar. A postupně také sílily úvahy, jak dostat loutky zpět před diváky. Jak a kde hrát divadlo. „Sami jsme ale žádné zkušenosti neměli. Když jsem nosil svoje recenze do kulturní rubriky Rovnosti, kde pracoval Jindřich Uher, poradil mi, abych se obrátil na režiséra Jiřího Jaroše z Prahy, který se prakticky věnuje historickým loutkám a tehdy režíroval i v Divadle Radost,“ přidává další kamínek do mozaiky Jiří Stejskal, podle něhož se právě Jiří Jaroš stal ústřední postavou dalších událostí. Po společné domluvě byl jako možný titul vybrán Don Šajn, jak staří čeští divadelníci překřtili sevillského svůdce Dona Juana či Dona Giovanniho, hra, která patřila do kmenového repertoáru téměř každé loutkářské dynastie. S vynikajícím nápadem přišel v této fázi pravděpodobně Antonín Fiala, dlouholetý pracovník brněn-

www.mzm.cz

06 M příběh_Sestava 1 16.11.2017 14:22 Stránka 35

??????????

ské stanice Českého rozhlasu, který si jako penzista přivydělával na divadelním oddělení na částečný úvazek: Oslovit Karla Högera, v té době již slavnou hereckou hvězdu, aby zkusil Dona Šajna namluvit po vzoru kočovných loutkářů. Rodák z Králova Pole za svých hereckých začátků v moravské metropoli hrával při odpoledních představeních pro děti živého Kašpárka, k loutkovému divadlu měl velmi kladný vztah, a možná také z toho důvodu souhlasil. „Höger to skutečně v Praze v Jarošově režii všechno namluvil a jedinečným způsobem rozlišil hlasy všech deseti figur. Dodnes je zážitek toho hlasového kouzelníka poslouchat,“ shodují se Jiří Stejskal i František Pavlíček, další důležitá postava v dějinách divadelního oddělení, který do muzea nastoupil v roce 1968. Titul i zvuková stopa by byly, zbývalo rozhodnout, kde v muzeu hrát. Volba padla na Biskupský dvůr, tehdy málo využívané klidné muzejní nádvoří s arkádami, mezi něž by šlo loutkovou scénu postavit, a menším prostranstvím, vymezeným obrubníky, kam by se vešlo zhruba deset řad po deseti židlích. „Zdálo se nám, že historická pimprlata se do toho historického prostoru mezi arkádami skvěle hodí,“ shrnuje Jiří Stejskal. Prvním stavitelem divadla se stal muzejní architekt Vilém Hank, těžkou a poměrně neskladnou scénu vyrobili v Moravské ústředně v Únanově. Do nastudování příběhu o španělském svůdci žen se pustil zkušený Jiří Jaroš s loutkoherci, které si sám přivedl. Högerova nahrávka staro-

bylého libreta v jeho úpravě sloužila jako základ představení, takže k ozvučení stačily reproduktory. Elevace nebyla nutná, protože loutkové divadlo se odehrává „nahoře“ a vidět bylo i z posledních řad. O zajištění provozu se podělili všichni (tj. méně než prstů na jedné ruce) zaměstnanci divadelního oddělení plus jejich přátelé. Plakáty (které symbolicky zdobil obrázek rytíře, kterým vše začalo) zvaly na premiéru 24. června 1970, další uvedení byla naplánována do dvou následujících

dnů. Don Šajn, historická loutková hra v provedení Divadelního oddělení Moravského muzea mohla začít. „Snažili jsme se starou atmosféru dodat celému večeru. Pro iluzi petrolejových lamp jsme vsunuli do skleněných baněk žárovky. Vyrobili jsme dřevěný plakátovací sloup, polepili jsme ho a postavili před Muzejní uličku. Sloužil i jako pokladna, kde jsme prodávali lístky za pár korun,“ vyjmenovává Jiří Stejskal. Dva tři dny před prvním uvedením se však nad Brnem prohnala bouřka.

Vážení velecitelní, právě začínáme, uvedli tradičním oslovením výroční představení Dona Šajna František Pavlíček a Jaroslav Blecha, v současnosti vedoucí Oddělení dějin divadla MZM. Co se skrývá za oponou? V rámci oslav 200. výročí MZM nemohlo chybět představení Dona Šajna v podání Muzejní maringotky.

www.mzm.cz

M revue

06 M příběh_Sestava 1 16.11.2017 14:22 Stránka 36

??????????

Průvodcem po strašlivé historii je kašpárek, jenž jest z persón, které hrají, nejmenší, avšak má neostřejší jazyk.

www.mzm.cz

06 M příběh_Sestava 1 16.11.2017 14:22 Stránka 37

??????????

www.mzm.cz

M revue

06 M příběh_Sestava 1 16.11.2017 14:22 Stránka 38

M příběh

Don Šajn v originále. Zpočátku se divadlo hrálo původními loutkami, jejich dokonalé repliky vznikly až později.

Premiéra Dona Šajna na Biskupském dvoře v roce 1970. Všimněte si dláždění, i to je dílem muzejníků divadelního oddělení.

Židličky typu „brusel“, plastové sedáky na kovových muřích nohách, se na nevydlážděném nádvoří zabořily hluboko do bahna. „Zásluhou Viléma Hanka se podařilo někde sehnat fůru vyřazených dlaždic. A my s Frantou Pavlíčkem jsme stihli ještě vydláždit hlediště, aby se dalo sedět. Do takové míry to bylo primitivní, ale nadšené. Herci byli zkušení, František točil oponou a já foukal oheň,“ vybavuje si Jiří Stejskal. Úspěch byl velkolepý. „Jedna z divaček dlouho čekala, aby mohla svůj obdiv vyjádřit přímo Karlu Högerovi, a my jí nemohli vysvětlit, že mistr není osobně přítomen,“ přidává. V následujících sedmdesátých letech se odehrálo několik málo představení. Dvě, tři, mimo jiné v rámci prvního ročníku Divadla v pohybu, které s Divadelním oddělením Moravského muzea pořádalo na Biskupském dvoře Divadlo na provázku. „Byla to taková letní tečka za sezonou. Po představení se vždycky diváci i herci sešli v družné atmos-

féře. Zajímavé bylo, že když jsme se po půlnoci rozcházeli, na Zelný trh už docházely od osobního vlaku z Bratislavy trhovkyně se zbožím. Položily nůše se zeleninou na zem a ještě si několik hodin vedle nich pospaly, než začaly ráno prodávat. Důležité ale bylo, že vlastně naše činnost začala tradici divadla na Biskupském dvoře, lidé se sem naučili chodit a je dobře, že se to nyní vrátilo,“ míní Jiří Stejskal.

Třetí dějství

Divadelní oddělení se dál věnovalo lidovému loutkářství. Přibývaly ucelené kolekce rodin Kopeckých, Šimků, Doležalů. „Loutek jsme měli dost a znovu zvítězila myšlenka, že by neměly jen viset, ale že je chceme vystavovat, a nejlépe v jejich přirozeném prostředí, v akci, pro niž byly stvořeny,“ navazuje František Pavlíček. Vznikla první výstava. Její scénografie se opírala o dřevěné prvky,

evokující vesnické ploty, loutky byly prezentovány v konkrétních výjevech. „Součástí byla i herna pro děti, kde si mohly zahrát s loutkami, a taky představení. Přišla druhá generace loutkoherců z divadla Radost, manželé Čisárkovi, Marcel Halouzka, Jitka Kalábová plus my,“ dodává Pavlíček. Originály vystřídaly repliky (ortodoxní muzejníci asi neuslyší rádi, že úplně na začátku se skutečně hrálo s historickými originály), těžký dřevěný praktikábl pro scénu nahradil skládací, lehčí, takže se divadlo vlezlo do dodávky. Výstava se stala žádanou i za hranicemi. Cestovala do Polska, do Maďarska. „Ve Varšavě jsme už nehráli přímo ve výstavě, ale jeviště se postavilo na Starém rynku. Postupně přibývalo dalších žádostí, abychom přijeli nejen s výstavou, ale i s divadlem samostatně. Trochu jsme měli s dr. Telcovou strach, co jsme to vlastně rozjeli za vlak, vždyť jsme přece muzeum, a ne divadlo, ale pak jsme se rozhodli to zkusit,“ popisuje Pavlíček. Zatímco Jiřina Telcová

www.mzm.cz

06 M příběh_Sestava 1 16.11.2017 14:22 Stránka 39

??????????

tvrdí, že název Muzejní maringotka vyřkli skoro společně, František Pavlíček přisuzuje autorství jí: „Nezáleží ale na tom, kdo to řekl. Bylo to logické. Vždycky jsme trochu pejorativně říkávali, že nabízíme umění z maringotek, v nichž loutkářské rodiny měly rodinu, dílnu i divadlo, a evokovaly to i názvy výstav Z loutkářovy maringotky nebo Ve voze loutkářově.“ Smysl sdružení příznivců a přátel loutkového divadla zůstával neměnný: představování sbírkového loutkářského materiálu netradičním dynamickým způsobem, prostřednictvím rekonstrukce staré produkce a přiblížení co nejvěrnější atmosféry někdejších marionetářských představení. Muzejní maringotka se v roce 1981 jako součást divadelního oddělení pustila do světa. Kromě Dona Šajna vznikly postupně v 80. letech další dvě inscenace: Cirkus a o něco později Rusalka. „Pro Cirkus jsme použili varietní loutky. Patřilo ke starým loutkářským zvyklostem, že mario-

netáři s nimi hráli krátké číslo o přestávce nebo jako přídavek,“ vysvětluje František Pavlíček. Úspěšný byl i jeho experiment inscenace parafrázované opery Rusalka Antonína Dvořáka historickými marionetami v iluzivní scéně architekta J. Foretníka a výtvarníka Václava Houfa, kde čarodějnici namluvila nezapomenutelným způsobem Eva Janěková. S Muzejní maringotkou mimo muzejníky a historiky nadále spolupracovali další profesionální loutkáři, výtvarníci, architekti, fotografové i pouzí nadšenci – odborníci zcela nesouvisejících oborů. Až do listopadu 1989 a pak ještě část devadesátých let Muzejní maringotka sjezdila Evropu. Kromě domácího účinkování se soubor zúčastnil i mnoha zahraničních loutkářských i jiných festivalů: Polsko – Varšava; Maďarsko – Budapešť; Francie – Charleville-Mezières, Paříž; Belgie – Nerpelt; Rakousko – Mistelbach, Horn, Wiener Neustadt, Vídeň; Španělsko – Sevilla, Barcelona, Girona, Segovia; Holandsko – Utrecht; Ně-

Don Filip: Aj, trní, usmrť srdce mé a zakryj mou jasnou tvář! Vy byste si vzala za manžela mého bratra, toho prostopášníka?

www.mzm.cz

mecko – Hildesheim; Dánsko – Århus; bývalý SSSR – Moskva, Leningrad) a podnikl dvě významná zahraniční turné (Dánsko 1988, Španělsko 1990.) „Za připomenutí stojí určitě Sevilla v roce 1988, kdy jsme výstavu realizovali na ploše takřka kilometr čtvereční, a rok nato si nás pak pozvali jen jako divadlo,“ doplňuje František Pavlíček. Se zahraničním hostováním souvisí překlady: Kromě češtiny v podání Karla Högera Don Šajn mluví maďarsky (zásluhou Jana Čisárika), dánsky (díky Zdeňku Lyčkovi, který zastával post velvyslance v Dánsku a později šéfoval Českým centrům), španělsky prostřednictvím Jana Fouska či německy. „Díky Pavlu Landovskému, který byl v roce 1990 ochoten nezištně nastudovat a namluvit německou verzi. Unikátní nahrávka tehdy vznikla během jeho několika návštěv Brna ve fonostudiu divadelního oddělení a dnes patří do naší sbírky,“ popisuje současný vedoucí Oddělení dějin divadla Jaroslav Blecha, který do Moravského muzea

První plakát pro premiéru v roce 1970.

M revue

06 M příběh_Sestava 1 16.11.2017 14:22 Stránka 40

M příběh

nastoupil v roce 1982, ale už od roku 1976 s oddělením jako student divadelní vědy příležitostně spolupracoval a na aktivitách Muzejní maringotky se rovněž výrazně podílel, a František Pavlíček dodává: „Především to znamenalo zamknout všechny dveře a znemožnit, aby se Landovský dostal k alkoholu. Je to úplně jiné než Höger, donutili jsme Landovského dokonce zpívat, ale výsledek je rovněž skvělý.“ Dona Šajna nastudovala již třetí generace. „Bylo nás víc poučených amatérů, ale pořád jsme potřebovali profesionály, od nichž jsme se učili. Tak přišel Mirko Matoušek z Divadla Radost a především nezapomenutelný Vraťa Schilder, což byl opravdu srdcem lidový loutkář, Robert Helbich, Jitka Vitásková. Vznikla i nová podoba Rusalky. Marionety nahradily velké vedené javajky, s nimiž se mohlo hrát v přírodě. Neživilo nás to, hráli jsme, když si nás někdo objednal, a hráli jsme rádi. Jenže doba nabízela jiné a nové příležitosti, lidé se měnili, stárli a i já jsem odešel z muzea. Naposledy hrála Muzejní maringotka v roce 1999 v Bílém domě,“ uzavírá další etapu působení netradičního divadelního uskupení František Pavlíček. Zhruba patnáctiletá přetržka dostala naštěstí v posledních letech trhliny. Podle Františka Pavlíčka prý proto, aby se vlk nažral a on nebyl smutný, že nemá divadlo: „Velkou Rusalku jsme v roce 2014 hráli ve Stvolové a jednou taky v Bosonohách, kde účinkoval i opravdový měsíc – úžasný zážitek.“ Od té doby se karta trochu obrací. Muzejní maringotka vystupovala před dvěma lety například při oslavách Dne Brna, při vernisáži loutkářské výstavy Oddělení dějin divadla na zámku v Mikulově a nemohla chybět ani v sérii akcí k 200. výročí Moravského zemského muzea, kdy se Don Šajn nakonec pro nepřízeň počasí nevrátil na Biskupský dvůr, ale do foyer Dietrichsteinského paláce. Dvě zářijová představení s bezmála čtyřicet let starými kopiemi marionet moravského rodu Flachsů se

Jiří Stejskal, jeden z otců myšlenky hrát v Biskupském dvoře divadlo.

Španělský příběh o svůdci žen Donu Juanovi pochází z 2.poloviny 14. století, hra patřila do kmenového repertoáru téměř každé loutkářské dynastie, ale v loutkářské podobě doznala oproti původní předloze podstatných změn. Není známa varianta, kde by vystupovala oživlá socha komtura.

Don Šajn poprvé.

současně stala i připomínkou čtyřicátého výročí úmrtí Karla Högera. „Věřím, že to nebyla poslední vystoupení. Muzejní maringotka patří k Moravskému zemskému muzeu, a tak by to mělo zůstat i nadále. Největší dík patří dodnes Jiřině Telcové, která byla tím dobrým duchem, a její velkorysosti. Dala nám volnou

ruku a jen žehlila všechny průšvihy, kdy musela stranickým organům chodit vysvětlovat, proč jsou v Šajnovi náboženské motivy a proč vlastně vůbec hrajeme. Protože chceme, a na tom se nic nezměnilo,“ míní František Pavlíček. Jiřina Veselá Foto: Archív MZM a Filip Fojtík

www.mzm.cz

Na moravském písečku

Oddělení bez sbírek dává výstavám tvář Je jich pět. A jejich hlavním úkolem je „zhmotnit“ to, co na počátku bylo jen nápadem. „Koordinujeme prakticky výstavní činnost od první myšlenky po vernisáž. Jsme na konci řetězce, na jehož počátku si některý z kurátorů nebo badatelů přeje prezentovat výsledky své práce prostřednictvím výstavy,“ stručně shrnuje Radmila Jarešová činnost Výstavního oddělení Moravského zemského muzea. Oddělení, které pod jejím vedením stojí takřka za každou výstavou, aniž by jediná patřila jemu. Oddělení bez sbírek. Šedá eminence každého muzea. Na konci sálu Jana Jelínka v Dietrichsteinském paláci MZM sedí uprostřed rozbalených krabic a beden s nářadím dva muži, kteří si pohrávají s malými lampičkami a zkoušejí, který typ bude nejvhodnější pro osvětlení nové výstavy Chvála sběratelství: 200 let služby moravské kultuře a vědě. Je konec srpna, do jejího zahájení zbývají necelé dva týdny. „Podle původního plánu měla být zaměřená pouze na přírodní vědy. V květnu se ale rozhodlo, že se přidají i ty humanitní“, připomíná genezi Radmila Jarešová. „Tyhle dělící skříně jsme nechali vyrobit na zakázku, aby bylo možné prostor rozčlenit na více různorodých částí. Sem ještě dodají z botaniky vzácný rakouský tisk, který byl představen na výstavě v Paříži. Obraz Jana Josefa Černého, bývalého předsedy vlády a zemského prezidenta země Moravskoslezské, původně visel v kanceláři na našem ředitelství,“ ukazuje kolem sebe.

www.mzm.cz

Mnohé exponáty už sice spočívají na svých místech, některé z vitrín ale ještě v očekávání hladově pootevírají dveře. Exponáty třeba z mineralogie dorazí až za pár dnů. Kolik výstavních předmětů se v sále nakonec sejde, tak není jasné. Spočítat by to musel prý leda někdo za domácí úkol. Naaranžování samotné výstavy, kterou výstavníci nyní dolaďují, je však až „třešničkou“ na hoře administrativy. Než začnou skládat exponáty do vitrín, mají už paradoxně půl práce za sebou. „Musíme udělat návrh, výrobní výkresy, které musí obstát při zadávání veřejných zakázek, protože dnes se každá dražší věc musí vysoutěžit. Dokonale připravit výběrová řízení a soutěže, aby se zamezilo stížnostem a neztrácel se čas. Proto nám občas komplikují život někteří kolegové, kteří nedodrží termíny, a někdy se setkáváme s absencí scénářů. Když až při rozbalení krabice třeba zjistíme, že některý

z exponátů nejde připevnit, jak jsme plánovali, a do vernisáže zbývají dva dny, ocitáme se v těžko řešitelné situaci. Musíme být opravdu velmi, velmi kreativní,“ podotýká Radmila Jarešová. (Maně se mi vybavuje mail v muzejní poště „všem“: Dobrý den, prosím všechny zainteresované do skenování top předmětů do hologramu ve výstavě 200 let Moravského zemského muzea v Jelínkově sále - aby NEPRODLENĚ !!! v pondělí 14. 8. donesli předměty ke skenování. Termín je šibeniční, proto Vás moc prosím o rychlé jednání. Radmila Jarešová.) Poté přicházejí smlouvy, zadávání zakázek a nakonec ještě třeba zajištění překladu do cizích jazyků.

Montérky kvůli prachu i bílé rukavice proti otiskům Jako vedoucí oddělení Radmila Jarešová sestavuje ve spolupráci s prezentační radou Moravského zemského muzea výstavní plán vždy pro celý kalendářní rok. Dalším výtvarníkem Výstavního oddělení je Tomáš Ronovský, který je také tvůrcem návrhů některých výstav a dvorním grafikem oddělení. Všichni ale dělají a musejí umět všechno, jeden za všechny, všichni za jednoho. Každý má sice svoji jedinečnou po-

M revue

07 M pisecek_Sestava 1 16.11.2017 14:24 Stránka 41

07 M pisecek_Sestava 1 16.11.2017 14:24 Stránka 42

Na moravském písečku?????????? ??????????

zici, ale každá výstava je především výsledkem souhry týmové práce. Dress code pro zaměstnance Výstavního oddělení pokrývá škálu od montérek, aby se nezamazali, přes civilní šaty pro jednání a schůzky s dodavateli až po gala na vernisáže. Zapomenout nesmíme na bílé rukavice, které náleží k povinné výbavě výstavářů. Vždyť cenné kousky by mohl poškodit i pot na dlaních a na sklech vitrín nesmějí zůstat otisky prstů. Aranžérské práce jsou dílem Jitky Kalové, která právě přemýšlí nad tím, zda mezery mezi popiskami u historickými zbraní z 18. století na zdi jsou tak akorát, protože na detailech stojí dokonalost celku, a zkouší různé varianty: „Zmenšit, nebo zvětšit?“ obrací se tázavě na svoji vedoucí. Ta zrovna pečlivě prachovkou čistí skříňku vedle, do níž připutují zajímavé exponáty z Entomologického oddělení. Bez koho by se s ničím nehnulo, a to doslova, jsou výstaváři David Kourek a Vladimír Modlitba. Muži mnoha řemesel by obstáli jako natěrači stejně jako třeba elektrikáři, povětšinou se však mění ve stěhováky. „Muzeum nemělo nikde ve městě sklad, což bylo poměrně vyčerpávající, protože pořád něco odněkud někam stěhujeme. A se stěhovacími firmami, jejichž služeb musíme také využívat, bývají ty největší problémy,“ krčí ra-

meny Radmila Jarešová. Její práce vyžaduje také podrobnou znalost muzejního inventáře ve všech budovách v Brně i toho na mimobrněnských pracovištích, stejně dobře ovládá divadelní nebo televizní fundusy. Vždyť jen pro Chválu sběratelství putovaly do Dietrichsteinského paláce staré vitríny ze Zoologického oddělení v Budišově, dvě vitríny z Jevišovic a stolečky, židle lampičky a koberec z České televize… „Jsem zastáncem toho, že pokud něco můžeme zabezpečit z vlastních zdrojů, tak proč to neudělat. Starý nábytek jsme repasovali, natřeli, do vitrín jsme dali nové osvětlení. Do Budišova jely nové skříně, aby bylo možné tamní exponáty zase uložit,“ popisuje složité výstavní puzzle, na jehož konci je působivá expozice, kde na návštěvníky dýchne z dnešního pohledu až trochu bizarní atmosféra barokních kabinetů kuriozit a oslní je nejmodernější IT technologie a možnosti holografie. Budoucnost výstavnictví? „Musíme samozřejmě sledovat všechny moderní trendy. Ale myslím, že díky masivnímu rozvoji a rozšíření nových technologií se výstavní instituce začínají vracet k výstavám klasického typu. Děti jsou dnes na tablety, mobily napojené takřka nonstop, není jim to vzácné, zatímco moci se podívat nebo si i sáhnout na

konkrétní trojrozměrné předměty je pro ně mimořádná událost,“ domnívá se Radmila Jarešová. A přidává ještě další poznatek podepřený vlastní zkušeností. Ukazujme exponáty a nezahlcujme návštěvníky texty. Málokdo z příchozích totiž čte, ještě tak očima přeletí krátké popisky. „Je-li expozice postavená na informačních panelech s texty, je něco špatně. Proto tato výstava naplňuje moji představu: Lidé uvidí předměty, zajímavé exponáty, a to je to, o co v muzeu jde. Chvála sběratelství je muzeum v muzeu,“ upřesňuje svoji původní vizi. Ti, kteří prahnou po informacích, však zkrátka rozhodně nepřijdou. Poslední část výstavy nabízí dotykové obrazovky, kde se lze „doklikat“ během několika chvil k podrobnostem. „Za výborné považuji také různé aplikace, které si návštěvníci mohou stáhnout a v pohodlí domova si zjistit přesně to, co je zajímá,“ upozorňuje Radmila Jarešová na využití možností moderních technologií. Žádnou výstavu ale netvoří pouze co nejpůsobivěji naaranžované exponáty. Při instalaci se nesmí podcenit ani maličkost, která by mohla ve výsledku jakkoliv ohrozit příchozí, ale v bezpečí musí být rovněž vystavené předměty. Na návštěvníka nesmí nic spadnout, nic se nesmí

www.mzm.cz

07 M pisecek_Sestava 1 16.11.2017 14:24 Stránka 43

??????????

Výstavní oddělení jako na výstavě: 6235: zleva stojící Vladimír Modlitba, David Kourek, Tomáš Ronovský, sedící Jitka Kalová a Radmila Jarešová. u

rozbít, je třeba zabezpečit únikové východy, čidla ve vitrínách a v místnostech jsou napojena na policejní dispečinky, je třeba dodržet všechna protipožární opatření. Dlouhý výčet by mohl dlouho pokračovat. „Přiznávám, na vernisáže chodím, ale moc ráda je nemám. Někdy je toho všeho až moc, strávím s výstavou spoustu času a chci si od toho odpočinout. Za návštěvníky jsem ale ráda, pro ně to děláme a kvůli nim není naše práce zbytečná. I když se někdy neumí chovat, až se někdy divím. Nejhorší jsou školní výpravy, když děti začnou lítat po celé budově a učitelky dělají, že se jich to netýká. Ale jinak, čím více lidí přijde, tím lépe,“ podotýká Radmila Jarešová. Kolik už v Moravském zemském muzeu připravila od roku 2004, kdy nastoupila, výstav, to netuší. Počítat se určitě budou na desítky.

Výstava skončila. Ať žije výstava Každá vernisáž pro oddělení Radmily Jarešové znamená svým způsobem konec výstavy (Skutečná likvidace však bývá především časově

www.mzm.cz

velmi náročná. Exponáty je potřeba vrátit, co se již nedá použít, rozebrat a odvozit do sběrného dvora, vitríny a vybavení odstěhovat do muzejního skladu v Hudcově ulici.) Do chvíle uzávěrky tohoto čísla M revue už má Chvála sběratelství za sebou více jak čtvrt roku od otevření. Od září roku 2016 do konce roku 2017 v pravidelném rytmu pokračovaly menší cyklické výstavy ve Valochově sále představující historii jednotlivých muzejních oddělení. Menší ale v žádném případě neznamená méně pracné. Na zrušení jedné a instalaci druhé musí stačit dva dny, předchystáno tak musí být vše čtvrt roku dopředu, aby se to vůbec dalo zvládnout. V Mramorových sálech je od počátku prosince přírodovědná výstava oddělení entomologie, přitažlivá hlavně pro nejmenší návštěvníky. Světlo světa spatřila literární výstava Dětského muzea v přízemí

Dietrichsteinského paláce, která se odkládala kvůli rekonstrukci sálu. Zapůjčené výstavy přebírá Moravské zemské muzeum spíš výjimečně a pouze některé výstavy jsou pak zadávány na zakázku externě. Děje se tak maximálně jednou ročně, někdy ani to ne. Rok 2018 pro Výstavní oddělení? Novinky čekají Památník Bible kralické. Větší výstava připomene sté výročí vzniku Československé republiky. A až neandrtálci opustí po prodlouženém čase Anthropos, nastěhuje se Výstavní oddělení do jeho pavilonu v Pisárkách, jehož expozice čekají po třinácti letech od otevření dílčí úpravy. (jih) Foto z instalace výstavy Chvála sběratelství Filip Fojtík. Foto: Archív MZM.

M revue

08 M profil_Sestava 1 16.11.2017 14:25 Stránka 44

M proﬁl

Mgr. Dagmar Grossmannová, Ph.D. Peníze jsou spojeny s osudy lidí u u

u u u u u

narozena: 16. 8. 1973 ve Valticích absolventka oboru historie a pomocné vědy historické na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, Ph.D. z oboru pomocné vědy historické se zaměřením na numismatiku numismatička se specializací na moravské mincovnictví ve středověku a novověku vedoucí Numismatického oddělení Historického muzea MZM externě přednáší na Masarykově univerzitě autorka několika publikací a řady odborných studií, organizátorka vědeckých konferencí členka Numismatické sekce Poradního sboru pro sbírkotvornou činnost Národního muzea V numismatice prý zůstalo kousek z klukovských snů: je hledáním neznámého, může přinášet velká dobrodružství a ženy netáhne. To jsem se dočetla v jednom z rozhovorů věnovaných numismatice na internetu. Je to tak, jste výjimka? Určitě nejsem výjimkou. Mám spoustu kolegyň, které se numismatikou rovněž zabývají, i když ženy zůstávají v tomto oboru určitě v menšině. Na druhé straně, k nejvýznamnějším osobnostem našeho oboru u nás patřila také žena, profesorka Emanuela Nohejlová-Prátová. Numismatice se věnovala celý život a působila jako vedoucí Numismatického oddělení Národního muzea v Praze. Byla to neobyčejná žena

a v rámci numismatiky publikovala řadu monografií a odborných studií.

Máte svoji vlastní sbírku? To nemám, byl by to střet zájmů. Do muzea jsem nastoupila s podmínkou, že mince nesbírám, přinejmenším v našem oboru je to důležitým pravidlem. Mohlo by se stát, že by správce sbírky nedokázal svou sběratelskou vášeň ovládnout. A to rozhodně při spravování tak rozsáhlé sbírky není přípustné. Já sama jsem kromě známek v dětských letech nikdy nic nesbírala. Numismatika je mým velkým koníčkem. Peněžní historii a vše, co s tím souvisí, mám ráda, baví mě ji studovat, ale nemám potřebu věci

pro sebe hromadit a vlastnit. Mám velké štěstí, že moje práce je současně i mým koníčkem.

V čele Numismatického oddělení stojíte od roku 2010, ale v Moravském zemském muzeu pracujete mnohem déle. Jak jste se právě k tomuto oboru dostala? Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity jsem studovala historii a pomocné vědy historické, v jejichž rámci bylo i studium numismatiky. Tu nám tenkrát přednášel profesor Jiří Sejbal, který byl významným numismatikem světového formátu. Byl pracovníkem Moravského zemského muzea už od roku 1953 a během svého dlouholetého působení vybu-

www.mzm.cz

08 M profil_Sestava 1 16.11.2017 14:25 Stránka 45

doval z Numismatického oddělení významné vědecké pracoviště. V 70. a 80. letech byl současně i ředitelem Moravského zemského muzea. Už ve 4. ročníku studia jsem dostala nabídku k práci v muzeu na Numismatickém oddělení. Začínala jsem na poloviční úvazek, postupně jsem přešla na celý a od té doby jsem tady.

Jak si stojí česká numismatika ve srovnání se světem?

www.mzm.cz

V České republice máme pouze dvě vědecká pracoviště, která jsou zaměřena speciálně na numismatiku. Kromě našeho je to ještě Numismatické oddělení Národního muzea v Praze. V okolních zemích fungují samostatná numismatická vědecká pracoviště i na akademiích věd nebo na univerzitách. To u nás není. Přesto je však úroveň vědecké práce u nás velmi vysoká. Pokud bychom porovnávali muzejní sbírky, tak co se týká obsahu a uspořádání, patří sbírka

Moravského zemského muzea v evropském měřítku mezi ty velmi kvalitní, ať už počtem sbírkových kusů či jejich uložením.

Vy sama dnes na své alma mater přednášíte. Je způsob přípravy mladých odborníků pro váš obor na školách vyhovující? Způsob přípravy podle mého názoru je vyhovující, i když numismatikem v pravém slova smyslu je možno se

M revue

08 M profil_Sestava 1 16.11.2017 14:25 Stránka 46

M proﬁl?????????

stát až po několika letech praxe. Teorie nestačí, je nutno znát materiál a orientovat se v něm. To také učím i studenty. Co však u nás není, je speciální pracoviště, které by realizovalo podrobnější studium oboru, jako je tomu např. na univerzitě ve Vídni. Zde každý rok pořádají navíc letní školu numismatiky, kam se mohou přihlásit studenti z celé Evropy.

Vaší specializací je především moravské mincovnictví ve středověku, ale i v novověku. Brakteátům jste věnovala i jednu ze svých publikací Denáry a brakteáty na Moravě ve druhé polovině 13. století. V čem spočívá její přínos? Jedná se o přehled moravských mincovních ražeb (denárů a brakteátů) panovníků Přemysla Otakara II. a Václava II. a olomouckého biskupa

Bruna ze Schauenburku s historickým úvodem do problematiky mincovního a měnového vývoje v tomto období. Vůbec poprvé jsou zde jednotlivé mince souhrnně publikovány ve fotografiích. Předcházející katalog z roku 1974 doplňovaly pouze perokresby. Kromě jiného tato kniha přináší i nové, dosud nepublikované, typy a varianty těchto mincí. Ve 13. století se na Moravě razila spousta krásných a zajímavých mincí. Svou velikostí a mincovními obrazy jsou zdejším specifikem, které nemá v Evropě obdoby. Mincovní obrazy byly velmi pestré a krásně provedené. Jen pro představu – pouze ve 2. polovině 13. století bylo vydáno přes sto typů těchto mincí.

Kdo tehdy určoval podobu mincí a to, co na nich bude vyobrazeno?

Ve středověku se mincovní obrazy často přejímaly mezi jednotlivými zeměmi. Některé symboly byly tak rozšířené, že byly používány současně v několika zemích. Každá země si však zachovávala svůj osobitý styl ve svém provedení. Moravské mince měly v této době velmi blízko k uherským a rakouským mincím. Tradičně se na nich ve středověku objevovaly symboly panovnické moci a církevní symbolika. Často se opakovaly staré tradiční vzory. Novým tématům dala vzniknout i řada konkrétních událostí, jakými byla korunovace panovníka, nástup na trůn, uzavření příměří apod. Obrazy mincí všeobecně měly představovat obecné základy středověké společnosti. Ikonografie na moravských mincích za vlády Přemysla Otakara II. znamenala novou kapitolu

www.mzm.cz

08 M profil_Sestava 1 16.11.2017 14:25 Stránka 47

??????????

Stanoviště věnované numismatice bylo při oslavách 200. výročí MZM jedním z nejnavštěvovanějších.

stříbrné tolarové mince a zlaté dukátové ražby) vyvážely.

– obrazy dosáhly nebývalého rozsahu a kromě tradičního vyobrazení panovníka se objevují rovněž rostlinné motivy, motivy tradiční církevní symboliky, motivy nově vznikajícího městského prostřední, hradební a architektonické výjevy, obrazy bájných zvířat (např. harpyje, gryf) nebo polozvířat (napůl člověk – napůl drak apod.). Velmi často řezači kolků (výrobci razidel) zobrazovali také českého lva nebo orlici v různých variantách a obměnách. Tato symbolika na mincích však současně ukazuje na roztříštěnost mincovní správy v té době a mincovní obrazy, které produkovaly pronajaté mincovny, se střídaly bez hlubšího propojení. Snad i tato roztříštěnost mincovních obrazů vedla ve svém důsledku v roce 1300 k zavedení „věčné“ mince – pražského groše se stálým obrazem.

Vaší další publikací je Měnová politika Leopolda I. a jeho synů se zaměřením na území Moravy. Proč jste si vybrala právě období druhé poloviny 17. století, kterému se z hlediska peněžních dějin věnuje jen úzký okruh odborníků, pro Moravu téměř nikdo? Je pravda, že toto období bylo z hlediska peněžních dějin dlouho opomíjeno, přitom jde o období z hlediska peněžních dějin velmi zajímavé. Je to období plné velkých měnových reforem, vydávání velkého množství mincovních patentů a nařízení a z toho také plynoucích zmatků. Mým cílem bylo přiblížit čtenářům, jak to tehdy v oblasti měny a peněz fungovalo a přinést i některé nové pohledy. Právě Leopold I. zavedl mincovní pasy, bez kterých nikdo nesměl vyvézt ze země větší množství peněz. Panovník chtěl mít kontrolu a zamezit tomu, aby se kvalitní peníze (velké

www.mzm.cz

Numismatická sbírka patří k těm nejstarším v Moravském zemském muzeu, první záznam v inventáři pochází už z roku 1816, tedy rok před vznikem muzea. Expozice Dějiny peněz na Moravě a Moravské medailérství, která tradičně sídlila v Biskupském dvoře, byla v listopadu před pěti lety uzavřena. Návštěvnický zájem by ale byl, což potvrdila i nedávná „ochutnávka“ v rámci menších výstav, které přibližují jednotlivá odborná oddělení MZM. Plánuje se otevření nové expozice? Připravit novou moderní expozici orientovanou speciálně na středoevropské dějiny peněz se zaměřením na Moravu je můj velký sen. Nic konkrétního bohužel v tuto chvíli nelze říct, ale věřím, že se novou expozici nakonec podaří zrealizovat. Důležitou úlohu zde tedy sehrávají peníze, a to nejen historické, ale rovněž ty současné.

Proč dějiny peněz v celém kontextu, proč nezaměřit scénář výstavy jen na Moravu? Kdybychom se soustředili jen na moravské mincovnictví, vytrhli bychom jej z kontextu. Na Moravě se mince razily, ale ne kontinuálně. Ve středověku má moravské mincovnictví ve srovnání s Čechami spoustu odlišností, např. ve 13. století se razily v Čechách úplně jiné peníze než na Moravě. V roce 1300 za vlády Václava II. došlo k velké měnové reformě a počátku ražby pražského groše. Všechny dosavadní mincovny v českých zemích byly zrušeny a soustředěny do Vlašského dvora v Kutné hoře. Na Moravě se tedy od roku 1300 peníze nerazily. Obnovitelem moravské měny se stal až na konci 14. století markrabě Jošt, který razil své peníze v markrabské mincovně v Brně. V 15. století razila peníze i některá moravská města, jejich mincovní

privilegia však byla zrušena již po roce 1490 Vladislavem II. Jagellonským. Na Moravě tak opět nastala dlouhá pomlka v ražbě mincí. Mincování bylo obnoveno na počátku 17. století olomouckými biskupy, kteří získali právo k ražbě vlastních mincí od císaře Rudolfa II. Na počátku třicetileté války bylo obnoveno i vládní moravské mincovnictví v Brně a v Olomouci (velmi krátce i v Mikulově), které však skončilo v roce 1648 odchodem brněnského mincmistra Jana Konráda Richthausena do Vídně. Moravské mincovnictví bylo po dalších 100 let reprezentováno pouze ražbami olomouckých biskupů, kteří provozovali svou mincovnu v Kroměříži. Zjednodušeně: pokud bychom prezentovali jen tyto útržky, bylo by to vytrženo ze souvislostí a chyběla by návaznost. Nejde tedy vytvořit pouze expozici věnovanou mincovnictví na Moravě, ale je nutno ji zasadit v rámci peněžních dějin do středoevropského kontextu.

Numismatická sbírka MZM je v tuzemsku ojedinělá svým systematickým uspořádáním. V čem je největší výhoda takového řešení? Je to velká přednost pro studijní účely a jakýkoliv materiál lze velmi snadno dohledat. Sbírka je uspořádána podle měnových období od antiky až po moderní měnové systémy. Je členěna podle zemí, následně podle panovníků, podle mincoven, mincmistrů, nominálů a ročníků. Naše sbírka obsahuje mince z období od 7. století př. n. l. až téměř po konec 20. století bez územního omezení, tzn., že v naší sbírce najdete platidla z celého světa. Jedná se o různé typy platidel, kromě mincí jsou to především papírové peníze a různé druhy předmincovních platidel. Součástí sbírky je i sbírka medailí a drobné plastiky, sbírka faleristická (řády a vyznamenání), sbírka sfragistického materiálu (pečeti) a různého doprovodného materiálu k peněžním dějinám (jako jsou mincovní truhlice, staré

M revue

08 M profil_Sestava 1 16.11.2017 14:25 Stránka 48

??????????

Brněnské čtyřhranné peníze z 15. století.

www.mzm.cz

08 M profil_Sestava 1 16.11.2017 14:25 Strรกnka 49

??????????

www.mzm.cz

M revue

08 M profil_Sestava 1 16.11.2017 14:25 Stránka 50

M proﬁl

D. Grossmannová prezentuje vzácné zlaté mince při návštěvnicky velmi úspěšné výstavě „Zlato - symbol moci a bohatství“. t

poklad objeví, dá se vůbec zjistit, jestli k vám doputovalo vše? Někdy prostě nezbývá, než věřit. To, že si lidé brali z nalezených pokladů mince na památku, bývalo v minulosti pravidlem. Ještě i dnes je možno dohledat, že některé mince ze starých pokladů se dostaly i mezi soukromé sběratele. V 19. století se mincovní nálezy rozřazovaly a ani sami muzejní kustodi nepovažovali za nutné uchovávat depoty v úplnosti. V Moravském zemském muzeu, tehdejším Františkově muzeu, to byl ve 2. polovině 19. století kustod a numismatický osvícenec Mořic Vilém Trapp, který jako jeden z prvních pochopil, že uchovávání mincovních nálezů v jejich úplnosti slouží jako významný historický pramen.

Všichni víme, že peníze se dovedou velmi rychle rozkutálet… Dovolte tedy možná trochu „neodbornou“ otázku: může se to stát i odborníkovi, že se nějaká drobná mince opravdu zakutálí tak rychle, že není k nalezení? Tohle se u nás opravdu nestává. I ty nejmenší „penízky“ jsou pečlivě uchovávány a střeženy.

peněženky apod.). Naší prioritou ve sbírkotvorné činnosti však zůstává materiál z historického území Moravy včetně hromadných i jednotlivých mincovních nálezů.

více než 300, řada z nich obsahuje tisíce mincí. Mezi ty nejznámější z poslední doby patří např. Boskovický poklad, Svitavský poklad nebo nález zlatých mincí z Brna – Kobližné ulice.

Naše sbírka obsahuje poklady, to je skoro floskule. V případě numismatické sbírky MZM je to ale pravda. Kolik pokladů je inventarizováno? Ve sbírce máme spoustu mincovních pokladů. Velkých depotů máme

Na dva tisíce mincí z Boskovického pokladu, ukrytého někdy ve 40. letech 17. století a nalezeného v roce 2010, je ale jen část jeho původního obsahu. Nálezce ho tehdy neodevzdal a rozprodal, policii se podařilo zachránit jen něco. Když se nějaký

Na čem v současnosti pracujete, chystáte nějakou další publikaci? V současné době spolupracuji na jednom mezinárodním projektu, rovněž pokračuji ve výzkumu moravského středověkého mincovnictví, především ve 13. století. Nové mincovní nálezy přinášejí stále nové poznatky, a tak připravuji publikaci zaměřenou na moravské ražby celého 13. století.

Již tradičně uzavírá tyto rozhovory v M revue obdobný konec: Roz-

www.mzm.cz

08 M profil_Sestava 1 16.11.2017 14:25 Stránka 51

??????????

hodla byste se po absolvování školy pro stejný obor? Určitě. Od dětství mě zajímala historie. Ať chceme nebo ne, peníze hýbaly a hýbou světem a dějinami. Zajímavé jsou osudy lidí, s nimiž byly peníze úzce spojeny, také měnové systémy a jak to všechno vlastně fungovalo. Stejně tak mě fascinují peníze jako malé artefakty. Jejich mincovní obrazy bývají mnohdy nádherným uměleckým dílem. A rovněž je pro mě velmi zajímavá a naplňující práce kurátorky v muzeu. Nemám ráda stereotyp a ten v tomto povolání rozhodně nenajdete. Je to práce velmi rozmanitá a přinášející stále něco nového, např. nové vědecké objevy, nové nálezy nebo třeba nové výstavní projekty.

Tak výjimečně ještě jednu otázku: Líbí se Vám naše současné peníze? Současné peníze se mi z výtvarného hlediska líbí. A mám je ráda, jako každý (:-)). (jih) Foto: Filip Fojtík, archiv MZM a D. Grossmannové

Počátky své vědecké práce má Dagmar Grossmannová spojeny i s účastí na XIII. světovém numismatickém kongresu v Madridu v roce 2003.

S kolegy ve výstavě "Nizozemí v řádech a vyznamenáních (od Zlatého rouna po současnost)" v MZM v roce 2015. Zleva: Wilken Engelbrecht, Ivan Koláčný, George Sanders, Dagmar Grossmannová, Liesbeth Schotsman a Roman Hotárek.

www.mzm.cz

M revue

09 M Před oponou_Sestava 1 16.11.2017 14:27 Stránka 52

Před oponou – za oponou

Houbařská poradna slavila půlstoletí s rekordem V září letošního roku oslavila padesátku houbařská poradna Moravského zemského muzea v podobě, jakou ji dnes známe. Za dobu své existence se nesmazatelně vryla do paměti brněnských i mimobrněnských houbařů, kteří ji stále velmi často vyhledávají. O popularitě poradny svědčí její návštěvnost letos na podzim při růstové explozi hub. V pondělí 2. října 2017 byl dokonce překonán absolutní návštěvnický rekord – tento den se dostavilo 136 houbařů! Veřejné poradenství však má v Brně delší tradici. Jeho počátek je možno datovat již do roku 1909. V tomto roce nastoupil do botanického oddělení muzea mykolog František Skyva (1880‒1966), žák profesora Josefa Velenovského. V roce 1919, kdy se stal kurátorem (kterým byl do roku 1945), začal houbařům určovat houby. S poradenstvím souvisí i Skyvova snaha houby vystavovat. Tehdy běžná konzervace v tekutině ve skleněných válcích mu nevyhovovala, a tak navázal spolupráci s řezbářem Josefem Rulíškem (1867‒1944). Z této spolupráce pochází známá kolekce nádherných

modelů hub vyřezaných z lipového dřeva, kterých muzeum vlastní více než čtyři sta. V té době se do mykologického života zapojil také profesor Jan Macků (1881‒1964), autor jednoho z nejpopulárnějších atlasů té doby – „Českého houbaře“. Poradenské aktivity však přerušila II. světová válka. Po jejím skončení byla snaha opět najít místo, kde by si houbaři mohli nechat určit houby. Ujal se toho dr. František Šmarda (1902‒1976), ale už ne v prostorách muzea. V roce 1946 vznikla v Brně pobočka tehdejšího Mykologického klubu, a když se v roce 1948 stal jejím předsedou Alois Procházka (1895‒1963), převedl tuto aktivitu do univerzitní botanické zahrady. V roce 1957 se na krátkou dobu poradna přestěhovala na brněnský Památkový úřad a následně do botanického oddělení Moravského muzea na Preslově ulici. Tehdejší vedoucí botanického oddělení muzea dr. Valentin Pospíšil (1912‒1999) se stal současně místopředsedou nově vzniklé brněnské pobočky Československé vědecké společnosti pro mykologii. Houbařské poradenství však probíhalo přímo na oddělení, nikoliv jako specializované pracoviště. V roce 1965 realizovalo tehdejší Moravské muzeum, ve spolupráci s početným kolektivem spolupracovníků vedených doc. dr. Janem

Špačkem, CSc., rozsáhlou výstavu „Houby/Fungi“. Její součástí se stala tzv. „Houbařská škola“, kam mohli houbaři donést své nálezy k určení. Zde určoval houby František Valkoun (1900‒1968), první honorovaný houbařský poradce na Moravě (a zřejmě i v celém tehdejším Československu). Po jeho onemocnění na tuto funkci nastoupila Květoslava Koncerová (1916‒1998), která později v nově zřízené poradně pracovala až do roku 1991. Po skončení výstavy v roce 1967 byla na četné žádosti houbařů poradna přesunuta do botanického oddělení a v září 1967 začala pracovat jako jeho trvalá a do určité míry samostatná součást; vedl ji ing. Karel Kříž (1907‒1980), další významná osobnost moravské mykologie. Kromě určování hub a přednáškové činnosti v té době vydával ing. Kříž také časopis „Mykologický zpravodaj“ (1957‒1977). Od svého vzniku sídlí poradna v prostorách v centrálních budovách muzea, tedy odděleně od vlastního oddělení. Karel Kříž vedl poradnu až do roku 1977, kdy po jeho vážném onemocnění vedla poradnu tři roky sama K. Koncerová. V roce 1980 se z vojenské služby vrátil dr. Vladimír Antonín, CSc., který vede poradnu do současnosti. V letech 1991‒2010 poskytoval rady houbařům v poradně jako kurátor Alois Vágner, v roce 2010 Mgr. Daniel Dvořák a od roku 2011 Mgr. Hana Ševčíková. Současná aktivita pracovníků poradny je poměrně široká. Vedle „klasického“ určování hub jsou to přednášky pro školy všech stupňů i pro širokou veřejnost, výuka na vysokých školách, popularizace a v neposlední řadě také odborná mykologická práce a práce se sbírkami. V průběhu padesáti let sídlila poradna na různých místech v centrálním areálu MZM. V současnosti ji naleznete v Biskupském dvoře a je veřejnosti k dispozici vždy v pondělí (9‒12 a 13‒18 hod.) a úterý (9‒12 a 13‒16 hod.). Přijďte se poradit. Vladimír Antonín Foto: Filip Fojtík

www.mzm.cz

09 M Před oponou_Sestava 1 16.11.2017 14:27 Stránka 53

??????????

Retro-Use obohacuje sbírky Etnograﬁckého ústavu V loňském roce byl pod patronací města Brna zahájen projekt RetroUse, jehož cílem je jednak omezit množství odpadu ve městě, jednak zachovat pro budoucnost zajímavé věci s historickou hodnotou, které mohou posloužit různým institucím k badatelským i prezentačním účelům. V projektu pracuje osm lidí včetně historika Pavla Palečka, který je iniciátorem akce. Předměty z období před rokem 1989 mohou lidé přinést na dvě odběrná místa, do krytu 10-Z na Husově (knihy a drobnější předměty) nebo do objektu na Škrobárenské (větší předměty, jako např. šicí stroje nebo nábytek). Paměťové instituce mají možnost sledovat přírůstky v on-line databázi na internetu, kde je k dispozici základní popis. Fotografii, případně detailnější informace obdrží pak na vyžádání. To, co si pro své potřeby nevyberou muzea, galerie, archívy, divadla nebo různé spolky, je nabízeno charitativním institucím či studentům. Neuplatněné předměty má posléze možnost získat veřejnost buď přímo ve skladu, nebo za symbolickou cenu na retrobazaru v Alfa pasáži. Moravské zemské muzeum je vedle Technického muzea v Brně

jedním z nejpilnějších odběratelů ze skladu Retro-Use, a to zejména zásluhou Historického oddělení a Etnografického ústavu. V Paláci šlechtičen, sídle Etnografického ústavu, se díky projektu Retro-Use rozrůstá zejména sbírka vybavení domácnosti (šicí stroje, fény, vysavače, ale také stará rádia, hodiny, svítidla nebo obaly od různých výrobků). Celkem přibylo do sbírky přes devadesát předmětů, z nichž k nejzajímavějším patří dvoudílná forma na pečení s motivem zajíce, porcelánová malovaná dýmka, dětský přenosný záchod nebo mop O-Cedar v původní plechové krabičce. Sbírka hraček byla obohacena o kolekci osmi hraček z osmdesátých let, zvykoslovná sbírka o umělý vánoční stromek a ozdoby, textilní sbírka o deštníky a slunečník. Celkem tak spolupráce s Retro-Use přinesla etnografickému oddělení více než sto kusů zajímavých přírůstků a je žádoucí, aby i do budoucna pokračovala. Jarmila Pechová Foto: Miroslav Kratochvíl

Bílovický salon připomněl Rudolfa Těsnohlídka Stálá expozice Oddělení dějin literatury MZM Bílovický salon, právě před rokem představená veřejnosti, přivítala 10. 6. 2017 další slavnostní akci: Obec letos po několika letech obnovila červnovou tradici připomenutí narozenin Rudolfa Těsnohlídka. První, komornější část slavnosti se odehrála v prostorách knihovny. Hosté vyslechli úryvky z Těsnohlídkova deníku roku 1905 (v podání autorky výstavy Hany Kraflové), hudební složku citlivě zvolila a přednesla pedagožka Janáčkovy akademie múzických umění Šárka Králová. Mezi přítomnými diváky nechyběli spisovatelův vnuk

www.mzm.cz

pan František Navrátil s chotí a manželka zakladatele Oddělení dějin literatury Jiřího Hájka (jemuž je expozice dedikována, mj. pro jeho těsnohlídkovskou badatelskou aktivitu) paní Jiřina Hájková. V odpoledních plenérových vystoupeních na přilehlém náměstí, z větší části připravených žáky a pedagogy místní základní školy (spoluorganizátorky akce), zaujala dramatizace úryvku Lišky Bystroušky. Při této příležitosti byla expozice obohacena o další digitalizované textové a obrazové dokumenty, sledující autorovu životní i profesní cestu. Oddělení dějin literatury spolupracovalo také na tvorbě literárních částí informačních panelů cyklu Krajina lesů, vod a strání, které jsou od léta rozmísťovány na turistické stezce v okolí obce. (lit)

Jeskyně Jáchymka vydala další tajemství Jeskyně Jáchymka (někdy též nazývaná Evina), nacházející se ve střední části Moravského krasu na trase mezi Adamovem a Křtinami nedaleko jeskyně Býčí skála, se v loňském a letošním roce dostala opět do hledáčku kvartérních paleontologů Ústavu Anthropos MZM, především

M revue

09 M Před oponou_Sestava 1 16.11.2017 14:27 Stránka 54

Před oponou – za oponou

jeho současného brigádníka Bc. Aleše Plichty. Jáchymka je jeskyně celkem malá, dnes veřejnosti volně přístupná. Její sedimenty byly víceméně kompletně vytěženy ve dvacátých letech minulého století při těžbě fosfátových hlín a fosilní zvířecí kosti, které se v sedimentech patrně hojně vyskytovaly, byly při této příležitosti bohužel vesměs zničeny. Během těžby, konkrétně v roce 1921, nalezl ale ředitel Lesního úřadu Liechtensteinského v Adamově Ing. Kubíč v nejspodnějším patře jeskyně kosti několika jedinců psovité šelmy a tento nález Jáchymku proslavil. Kosti, o nichž se původně předpokládalo, že náleží fosilnímu vlku, získal pro Moravské zemské muzeum prof. Absolon. Až doc. Stehlík později odhalil, že se nejedná o kosti vlka, ale o kosti psovité šelmy dhoula (Cuon europaeus), která se ve svrchním pleistocénu ve střední Evropě vyskytovala vcelku ojediněle. Jejich nález v Jáchymce je proto velmi důležitý. Loňský nápad Aleše Plichty provést revizní paleontologický výzkum v Jáchymce, v jeskyni, která je pokud jde o sedimenty víceméně prázdná, se zdál tak trochu k smíchu. Jeskyně je turisticky oblíbená, takže jaký má smysl hledat kosti v ušlapaných zbytcích sedimentů? Přesto se ale v místě turistům hůře přístupném podařilo najít sedimentem vyplněnou puklinu a v ní 129 určitelných fragmentárních fosilních zvířecích kostí. Jednalo se

téměř výhradně o kosti medvěda ze skupiny medvědů jeskynních (125 kusů) a o jednotlivé kosti vlka, kozorožce, srnce a blíže neurčené kočkovité šelmy. Ukazuje se tedy, že Jáchymka mohla, podobně jako nedaleké jeskyně Výpustek či Barová, sloužit v poslední době ledové především medvědům jeskynním jako zimoviště, nicméně si zde zřídili doupě i dhoulové a vlci, jak jejich nalezené kosti dokazují. V depozitářích Ústavu Anthropos MZM se však od dvacátých let minulého století z Jáchymky dochovaly pouze kosti dhoula, snad že se jednalo o nález pozůstatků neobvyklého zvířecího druhu. Martina Roblíčková Foto: Aleš Plichta

Starý zámek v Jevišovicích nejen sleduje netopýry Kamery, které monitorují netopýry, byly nainstalovány na začátku sezóny 2017 na Starém zámku v Jevišovicích ve spolupráci Moravského zemského muzea s Českou společností pro ochranu netopýrů. Půdy tohoto starobylého sídla a výrazné dominanty Jevišovické pahorkatiny patří totiž k nejbohatším lokalitám na výskyt netopýra velkého, který zde od jara do podzimu tvoří velmi početné kolonie (okolo 700 jedinců). Starý zámek v Jevišovicích je vyhlášen jako evropsky významná lokalita pro tento druh, chráněná v rámci soustavy Natura 2000. I tato skutečnost přispěla k mediální popularizaci dosud méně známé, přitom však poměrně atraktivní památky, někdejšího sídla jevišovické větve Kunštátů a pozdějšího centra panství slavného obránce Brna Jana Ludvíka Raduita de Souches (1608 – 1682). Po stránce památkové se jedná o velmi cenný doklad středověké architektury

v renesanční a raně barokní přestavbě v 17. století, přičemž následující staletí se stavebního vývoje nikterak výrazně nedotkla. V roce 2017 byla ve spolupráci s městem Jevišovice, které provozuje část zámeckého areálu, tzv. Předzámčí, otevřena jednotná trasa zahrnující atraktivní zámeckou kapli sv. Ludvíka, v níž lze spatřit ikonograficky unikátní obraz „Obřezání Páně“ z doby kolem roku 1600. Trasa dále nabízí výhledy do údolí Jevišovky a na Starý hrad z nově zastřešené terasy, rozsáhlou soukromou sbírku archeologa Františka Vildomce, ukázky tzv. jevišovické kultury z období eneolitu, ale také alespoň několik fragmentů původního mobiliáře po Ofenheimech (tohoto mobiliáře je více ve svozech na jiných státních památkových objektech), ukázky restaurovaného historického mobiliáře, prezentaci kuchyňského nábytku z 1. poloviny 20. století aj. K osobnosti zmíněného vojevůdce Jana Ludvíka Raduita de Souches je zde jeho zajímavý portrét se soškou Panny Marie de Foy, kterou tento konvertita získal na území dnešní Belgie a později daroval do nedalekých Hlubokých Mašůvek, čímž položil základy poutního místa. Hlavní trasu, umístěnou v patře po obvodu hlavního nádvoří, doplňuje dlouhodobá expozice pravěkých skalních maleb, hradní kuchyně a výstava „Sousedé na talíři“, týkající se stravování na jižní Moravě a v Dolních Rakousích. Předzámčí pak nabízí charakterem vlastivědnou expozici, v níž mohou návštěvníci spatřit typickou vlastivědnou instalaci s ukázkami neživé i živé přírody a opět velké množství archeologických nálezů, ve druhé části pak doklady novodobé historie, ukázky řemesla a zajímavých událostí regionu až po 20. století. Zámek je veřejnosti přístupný od května do září, větší skupiny (např. školy) se mohou objednat i mimo toto období. Jiří Černý, kastelán

www.mzm.cz

M report

Srdečně pozdravuji. Leoš Janáček Systém růže. Tak lze s trochou poetické nadsázky shrnout výsledek dlouhodobého projektu zpřístupnění úplného fondu dochované korespondence Leoše Janáčka, na němž se spolu s Masarykovou univerzitou podílelo Oddělení dějin hudby Uměnovědného muzea MZM. Po deseti letech badatelské práce se po kliknutí na odkaz na www.musicologica.cz/korespondencejanacek/ otevře poměrně strohá obrazovka s obrázkem skladatele v pravém rohu. A spoustou prázdných okének, do nichž lze zadat klíčová slova, data, jména, adresy. Čím postupně pronikáte hlouběji, tím více se před vámi otevírá plnější a plnější květ života i tvorby Leoše Janáčka. Jako skladatele, sbormistra, učitele, ředitele, otce, manžela. Janáčka jako člověka.

Život v dopisech „Všechno,“ lakonicky odpovídá doc. PhDr. Jiří Zahrádka, Ph.D., vedoucí Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea na otázku, co vypráví Janáčkova korespondence. Ze semináře hudební vědy Masarykovy univerzity, kde ji spravoval Vladimír Helfert, se do Moravského zemského muzea dostala teprve po válce. Respektive její základ, tedy zhruba jedenáct tisíc dopisů. Na současných 14 000 položek se rozrůstala postupně – další dopisy a písemnosti přibývaly díky nákupům, od jiných institucí, z antikvariátů, soukromých sbírek, aukcí, něco se objevilo na internetu, doplnily se alespoň kopie materiálů. „Je důležité zdůraznit, že celý fond obsahuje především tu korespondenci, v níž je Janáček adresátem.

www.mzm.cz

On sám si totiž velmi pečlivě zhruba od 90. let 19. století vše schovával, paradoxně i ty dopisy, které mu nepatřily a byly mu doručeny třeba jen omylem. Přesto pečlivě odepisoval: Omlouvám se, nejsem ten, kterého myslíte. Pouze u části dopisů je také odesilatelem, ty se do muzea dostaly většinou z pozůstalostí různých osobností. Potom je zde korespondence úřední, například dopisy varhanické školy, kde působil jako ředitel. Část tvoří dopisy jeho dcery Olgy, z nichž jsme zpracovávali ty její určené Janáčkovi, uloženy jsou tu však i dopisy, které psala svým kamarádkám,“ upřesňuje Jiří Zahrádka. Edičně je primárně zpracována korespondence uložená v Janáčkově archívu Oddělení dějin hudby MZM, která představuje více než 95 procent zjištěné Janáčkovy korespondence. Nejstarší Janáčkův dopis pochází

z roku 1866. Dvanáctiletý Leoš jej po svém příchodu do brněnského augustiniánského kláštera posílal svému strýci Janu Janáčkovi, který se o chlapce začal starat po smrti jeho otce. Ten první je ještě psán německy. Poslední dopis, byť pouze v kopii podle originálu uloženého ve Švýcarsku, je datován den před Janáčkovou smrtí. Ruší v něm schůzku a již podle písma je poznat, že byl opravdu ve velmi vážném zdravotním stavu. „Jedná se opravdu o neuvěřitelný rozptyl. Celá sbírka byla přitom opatřena pouze lístkovým katalogem, což je velmi omezující pro badatele a velmi riskantní pro muzeum. Bylo obtížné najít konkrétní položku, když se příslušný lístek z katalogu ztratil. Původně se proto před asi jedenácti lety začalo uvažovat o elektronickém katalogu. Ale když to, pak už bylo lepší vše edičně zpracovat. Bylo jasné, že nás to rozhodnutí bude ještě mrzet, protože jsme si uložili obrovský kus práce a čeká nás zpracování dopisů uložených nejen u nás v archivu, ale i v jiných institucích,“ s úsměvem se vrací k počátkům projektu Jiří Zahrádka, jeden z největších tuzemských znalců Janáčka. „Proto jsem byl velmi rád, že se nám podařilo spojit s Ústavem hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy

M revue

10 M report_Sestava 1 16.11.2017 14:28 Stránka 55

10 M report_Sestava 1 16.11.2017 14:28 Stránka 56

M report

univerzity. Bylo možné do práce zapojit studenty a udržet náklady v rozumné výši,“ doplňuje. Poprvé požádala Masarykova univerzita v roce 2007 o financování Grantovou agenturu České republiky a výsledky práce po prvních pěti letech, kdy bylo zpracováno na 8 000 jednotek, dostaly natolik dobré hodnocení, že se podařilo získat další grant, rovněž na pětileté období.

Třicet čtyři směrovek k Janáčkovi

První dochovaný dopis Leoše Janáčka strýci Janu Janáčkovi z 18. 5. 1866.

Dopis Leoše Janáčka Kamile Stösslové z 11. 11. 1927.

Knižně Janáčkovu korespondenci jako celek není možné vydat. Takový editorský počin je podle odborníků reálný do počtu maximálně tří tisíc dopisů. Pro srovnání: dva a půl tisíce zpracovaných dopisů Antonína Dvořáka vydalo na osm knih. Janáčkova korespondence by tak zabrala pouhým přepočtem až pětadvacet knih o tisíci stránkách. Vznik elektronické databáze byl tedy rozhodně lepší cestou, už proto, že ji budou moci využívat muzejníci stejně jako muzikologové, historici, hudebníci nebo běžní uživatelé. V konečném výsledku obsahuje struktura databáze 34 kritérií. Každý dokument je kromě dalších náležitostí prezentován ve dvojí podobě: jednak jako kompletní faksimile (digitální fotografie) originálu, jednak jako transkripce příslušného textu. Vzhledem k tomu, že databáze předpokládá především odborné využití a usiluje do značné míry nahradit práci s originálními prameny, musí přepis zprostředkovat obraz originálu v maximální autenticitě. Proto byla zvolena forma tzv. diplomatického přepisu, která důsledně respektuje nejen obsah, ale i autentickou formu dokumentů se všemi jazykovými, pravopisnými a do určité míry i grafickými aspekty. „Vyšlo již mnoho edic, které nějakým způsobem zasáhly do původního znění, a vždy se po nějaké době ukázalo, že to nebylo dobré rozhodnutí,“ zdůvodňuje Jiří Zahrádka. Potřebujete vědět něco k Její pastorkyni? Zadejte do klíčových slov. Chcete znát Janáčkovy postoje poli-

tické? Zadejte termíny nacionalismus, antisemitismus, válka atd. Hledat je možné podle adresátů, odesílatelů, dat, míst. I podle přepisu – jen napište slovo v libovolném tvaru. Rozlišeny jsou pohlednice, obrázky, zálepky, telegramy, druh použitého papíru i psacího prostředku. Promyšlená struktura databáze zohledňuje všechna janáčkovská specifika. „Je potřeba zmínit i poznámkování. Díky neuvěřitelné práci mé předchůdkyně, dr. Svatavy Přibáňové, která se zabývala osobnostmi, s nimiž si Janáček psal, jsme získali jejich nesmírně podrobnou a ojedinělou databázi. Na dva tisíce krátkých medailonků představuje přední osobnosti té doby, ale také pekaře ze Zelného trhu, kloboučníka Landu či členy rozvětvené Janáčkovy rodiny. Badatelé tak budou mít velmi ulehčenou práci.“

Tužka i inkoust. Od kurentu po azbuku Každý dopis je přitom problémem sám o sobě, nejen co se týče poznámkování, ale i samotného přepisu. Pisatelé užívají složitý český i německý kurent. Najdeme obsáhlé dopisy v azbuce, které Janáčkovi psal jeho bratr František z Petrohradu obyčejnou tužkou velmi drobným písmem. Těžko se dají rozluštit i dopisy ve francouzštině. K obzvlášť těžko čitelným dopisům, i když psaným česky, patří listy barona Otakara Pražáka. „Rozklíčovat jedno slovo bývala týdenní práce, vůbec nechápu, že to Janáček přečetl. K úplnosti nám v tomto případě chybí rozkrýt asi desetinu textů, ale dál to prostě nejde, i když by nás to enormně zajímalo,“ přiznává Zahrádka. Janáčkův rukopis, i když tak na první pohled nevypadá, je čitelný dobře. Janáček si vypsal písmo kolem roku 1900, když zapisoval lidové písně a musel rychle zaznamenávat nápěvy lidové mluvy, používal však ustálené stabilní znaky. Zachovány v textech zůstaly jazykové zvláštnosti, jako archaismy, dialektismy či prostě jen chyby. I ty totiž vypovídají o odesílatelích i adresátech.

www.mzm.cz

10 M report_Sestava 1 16.11.2017 14:28 Stránka 57

??????????

Zvláštnosti se projevují v hláskosloví (kdé, skládatel, opáčně, darebactvo, neumornou prácí; juž, kněhkupec, chtět, co chvíla, moja žena; soustrasť, pořáď…), v tvarosloví a slovotvorbě (románští národové, mít plnu hlavu; račte přijati, dosíci, Bůh Vás posilni, truchlejí; dvé informací, proň; luhačovský…), v syntaktických vazbách (bývalo krásným, ubrániti se slz, sděliti se mnou; abych vyslovil mou soustrast…) i ve slovní zásobě (baně vína, tož…). Ponechává se též původní pravopis. Ten nebyl dobově ustálený a dlouhou dobu nepodléhal kodifikaci, navíc se v něm uplatňují vlivy cizích jazyků, prvky osobní či náboženské úcty apod. Vlastní jména osob a míst se zachovávají podle originálu, liší-li se značně od obvyklého úzu, upozorní se na jejich obvyklou podobu ve vysvětlivkách. „Proč psal Janáček jednou Šenberg zatímco jindy Schönberger, když správně je Schönberg, se můžeme jen dohadovat. Jak moc byl informován v dané době o tomto skladateli? Máme v tom hledat něco přezíravého? Varianty jsou sice různé a odpověď se možná nedovíme, ale kdybychom to sjednotili, takovou informaci zcela ztrácíme,“ poukazuje Zahrádka. Velmi důležité informace přináší korespondence editorům Janáčkova díla, neboť skladatel často komentoval korektury přímo do dopisů. Nezastupitelným nástrojem se pak stává pro muzikology, kteří se pokoušejí vystopovat kompoziční genezi jeho děl. V dopisech lze odhalit drtivou většinu z toho, jak mnohé ze skladeb vznikaly. Nechybí korespondence Janáčka jako dirigenta, sbormistra. „A pak jsou tam věci poplatné době, kdy se Janáček například zapojoval do různých žabomyších válek, jejichž příčiny ani důsledky dnes už nikomu ani nic neřeknou,“ připouští Zahrádka.

Třináctá komnata? Zničeno, spáleno, začerněno Jediné dopisy, které Janáček vědomě zničil, byly od Kamily Stösslové. „Slíbili si to. Domluvili se, že jejich

www.mzm.cz

Leoš Janáček v roce 1904.

obsah je určen pouze jim dvěma, on byl ženatý, ona vdaná, pravděpodobně se obávali, že by se mohly dostat do rukou někomu nepovolanému. A Janáček tak poctivě činil, ponechal si opravdu jen ty nejběžnější. Kamila ovšem nikoliv. Janáčkovy dopisy pro Kamilu nám tím pádem zůstaly skoro všechny, byť některé jejich části jsou vystřiženy nebo začerněny, ale není jich mnoho. Ano, dokázali bychom rozluštit, co ta místa skrývají, ale proč?“ odbývá Jiří Zahrádka odvěkou morální otázku v podobných situacích, kam až lze zajít. „Kdybychom věděli, že je tam něco důležitého pro jeho tvorbu, možná bychom to udělali. Ale nic takového tam není a považoval bych to za nedůstojné.“ Zajímavý je rozdíl v obsahu dopisů, které si Janáček vyměňoval s Kamilou a které s manželkou Zdenkou. Kamila byla opravdu jeho přítelkyní, jíž se svěřoval se vším, Zdeňce psal věci prozaické – kde a za kolik se najedl, kdo ho kde rozčílil. „Kamile podrobně vysvětloval, co právě tvoří, jak se bude dílo jmenovat, jak skladbu zamýšlí. Tyto dopisy tvoří nesporně opravdový základ k poznání Janáčkova díla posledních desíti let.“

Vedlejším efektem podrobného zpracování sbírky Janáčkovy korespondence bylo upřesnění, které dopisy chybějí. Například Janáčkova korespondence s Maxem Brodem, spisovatelem, skladatelem a především propagátorem jeho díla a překladatelem libret jeho oper. Ve sbírce jsou zastoupeny Brodovy dopisy a pět šest Janáčkových, o nichž se neví, jak se do Brna vlastně dostaly. V padesátých letech byly sice zapůjčeny, opsány a vydány, ale konfrontace originálu by byla více než potřebná. Brněnští muzikologové proto doufají, že po ukončení sporů kolem Brodovy pozůstalosti by se mohly objevit v Tel Avivu. V opisech zůstala část důležité korespondence Janáčka s jedním z jeho oblíbených žáků. Zbytek jeho rodina spálila… Proč? Neví se. „Co bychom potřebovali, to nám chybí, jako vždycky v podobných případech. Spousta korespondence nám utekla. Některé dopisy Janáček sám ještě za svého života daroval, třeba dopisy od Antonína Dvořáka velkoryse věnoval Artuši Rektorysovi, který se zabýval Dvořákovým dílem, a dnes jsou v Muzeu české hudby. Dopisy

M revue

10 M report_Sestava 1 16.11.2017 14:28 Stránka 58

M report

Nejpřísnější byl na ty nejoddanější

ličkost. Na druhé straně velkorysý, vždy ochotný finančně podpořit členy rodiny, kteří toho někdy zneužívali. „Obecně se také soudí, že byl přísný, a to i na svoji manželku. Opak je však pravdou. Podepisuje se vždy tvůj Leoš, je něžný, má starost o pejska, kterému dává na dálku pacičku a posílá cukříček. Naopak podle jeho reakcí Zdenčiny dopisy musely být mnohem tvrdší, protože na ně často reaguje – nepiš mi takové věci. Zdenka však Janáčkovy dopisy ponechala, ale svoje spálila,“ upozorňuje Jiří Zahrádka a dodává další souvislosti: „Také byl velmi špatný intrikán. Když už se do něčeho pustil, ať už z jakéhokoliv důvodu, obvykle se to nakonec obrátilo proti němu. Janáček byl složitý charakter a nejpřísnější byl na ty, kteří mu byli oddáni. K těm býval často až nespravedlivý.“ Dopisy vydaly svá tajemství a pomohly odhalit nové souvislosti a skutečnosti. „Spousta informací se objevuje a předává dál a dál, autoři různých článků bezmyšlenkovitě přebírají jeden od druhého. Nyní díky databázi korespondence zjišťujeme, že leccos bylo trochu jinak, takže přinášíme do problematiky studia Janáčkova díla nové skutečnosti. Něco ale pořád nevíme. Netušíme, kam zmizely některé jeho skladby, zda je zničil nebo si pořád můžeme dělat naděje? Upřímně, lepší je ta naděje,“ uzavírá Zahrádka příběh Janáčkovy korespondence.

Stejně dokonale, jako se vyjadřoval hudbou, vyjadřoval se i slovy. Janáček byl vynikající stylista s bohatou slovní zásobou a perfektní vyjadřovací schopností. A nedělal žádné chyby, snad jen když psal v rozčílení, mu sem tam vypadlo slovo. A jaký skladatelův portrét vyvstává z dopisů? Tradovaný obraz o Janáčkovi potvrzuje i jeho korespondence: Velmi silná osobnost. Neústupný, přímý, každému na rovinu řekl, co si myslel. Někdy malicherný a neochotný odpouštět. Kdo mu jednou zkřížil cestu, neměl nárok na odpuštění, i když šlo o ma-

P.S. Zpracováno v databázi je všech 14 000 dopisů. Z toho cca osm tisíc je zeditováno kompletně, včetně detailního poznámkování. Ty ostatní Jiřímu Zahrádkovi zbývají přečíst a kriticky okomentovat. Časový odhad? Tři tisíce dopisů za rok. A samozřejmě se pořád objevují nové dopisy… Post skriptum u Janáčkovy korespondence proto jistě chybět nebude. (jih) Fotografie Janáčkův archív Oddělení dějin hudby Uměnovědného muzea MZM

Leoš Janáček v roce 1926 zaznamenává ve Vlissingen zvuk mořského příboje.

Janáčka Dvořákovi se dochovaly jen v torzu. Ale Janáček byl naštěstí velmi psavý a zaplaťbůh, že se zachovalo, co se zachovalo,“ míní Jiří Zahrádka. Mezi dalšími zajímavými osobnostmi, jejichž dopisy sbírka obsahuje, jsou například Gustav Mahler, Otto Klemperer či T. G. Masaryk. Při zpracování se objevily i dopisy, považované za ztracené. „V tom spočívala tragédie lístkového katalogu. Jakmile někdo vytáhne a nevrátí nějaký lístek, dopis jako by nebyl. Tím, že při zpracování databáze brali spolupracovníci každý jeden dopis do ruky, našly se i takové, nad nimiž by se jinak zavřela voda.“

www.mzm.cz

Pod čarou

Bez komentáře Slavilo se výročí osobnosti. Učence. Jeho výsledky jsou úctyhodné, navíc schopností jejich prezentace dalece předběhl svou dobu. To je zajímavý detail, který dobrému autorovi a schopnému stylistovi vyplyne z celkového tónu jubilejního článku. Pokud už se zmíní přímo, pak mimoděk – perličkou či decentním vtípkem na odlehčení. Jeden z novinových článků zvolil ovšem přímější cestu, vyvolání představy pomocí úderného titulku „Badatel i showman“. To si čtenář okamžitě zapamatuje; pravděpodobně navždy. Výzkumy tvrdí, že většinou nečteme celé texty, v rychlosti přelétneme očima právě jen titulky: pak zůstane tato informace jedinou, kterou si čtenář s onou osobností spojí. Před pár lety mne v zahraničním televizním zpravodajství vyděsily záběry označené pouze „no comment“. Jen autentický obraz a zvuk dění (demonstrace, přírodní živel…). Aby bylo jasno, nezaskočil mne obsah, ale forma. Tak pracuje novinář?!, ptala jsem se nevěřícně. Já jako divačka mohu být událostí šokována, až oněmím – ale profesionál? Nikdy! Tomu slova dojít nesmějí, jsou to jeho pracovní nástroje. Neovládá-li je, nemůže-li najít ta pravá, selhal. Z této praxe přímo čiší pohodlnost a cílení na podprahové procesy. Neb aby se divák orientoval, potřebuje fakta oděná do slov. A ta dostane od zpravodaje, publicisty, případně zkonfrontuje několik komentářů. „No comment“ je situace divocha zírajícího na strom zapálený bleskem. Nezná přírodní zákony, postrádá informace. Jak kvalitní mohou být jeho závěry? „Prosté hledění“ skončilo před sto lety spolu s potulnými panoptiky vystavujícími siamská dvojčata, opičí ženu a podobné nešťastníky. Od novináře čekám víc. Ulehčí-li si práci pod heslem „nikomu nic nepodsouvat“, odjišťuje nálož dynamitu. Pod stejným obrazem si každý zkonstruuje jiný obsah. To je přijatelné, ba záhodno u poezie či před malířským plátnem – ale nikoli ve zpravodajství. Čím

více skutečnost vzbuzuje emoce, tím musí být novinář chladnokrevnější a věcnější. V pojmenování přesnější. Dnes je doba obrazová. Obraz je oblíben, protože nekomplikovaně cílí na pocit. Je demokratický, poslouží i negramotnému. V tom je ovšem jeho manipulativnost (v reklamě to dávno vědí), podlehnou i lidé vzdělaní. Rozšifrovat slovní sdělení je pro nás stále obtížnější. Dokázali bychom své krásné, sdílené fotografie popsat verbálně? Kolik barev, nuancí situace, hloubky zobrazené osobnosti, detailů dění, sugestivnosti atmosféry by zbylo,

kdybychom byli nuceni psát či hovořit? To, co dělá člověka člověkem, je kritický nadhled. Nikoli přímka obraz-pocit (a následně unáhlený čin), ale složitá cesta od viděného přes poznávané, postupně pojmenované a zhodnocené. Reflexe a skepse. Nikoli primitivní hurá. Úbytek citu pro přesné užití slova souvisí s úpadkem jeho významu. A to žurnalistická čeština bývala i vzorem: šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich razil zásadu, že novinář, který nečte beletrii, je profesně mrtev, protože ztrácí schopnost výstižně a bohatě formulovat. Nesmlouvavě mýtil exhibicionismus v obsahu i formě, jeho věta „ženialitu v redakci netrpím“ byla pověstná. Označit renomovaného badatele za tvůrce humbuku by v seriózním listu nikomu nepřišlo na mysl. - Jenže, víte, on ten současný autor to vlastně nemyslí špatně. Ví, že nemá na vybranou, chce-li nás zaujmout... Vždyť to tak chceme. Nebo ne?

Hana Kraflová Oddělení dějin literatury Uměnovědného muzea MZM

Vzkaz šéfredaktora Lidových novin Arnošta Heinricha kreslíři Ondřeji Sekorovi: pokyny pro celostránkovou karikaturu redakčního provozu (z podsbírky Oddělení dějin literatury MZM).

www.mzm.cz

M revue

11 M Pod čarou_Sestava 1 16.11.2017 14:28 Stránka 59

12 M svět_Sestava 1 16.11.2017 14:30 Stránka 60

My a svět

Směr Cařihrad… Balkán je geograficky blízko, v některých kulturních aspektech však daleko – proto tedy každoročně míří brněnští etnologové jihovýchodním směrem. Každá tato cesta má nějaký hlavní motiv: tím letošním byl staletí trvající konflikt mezi osmanskou a habsburskou říší. Konflikt, který ovlivňoval všechny sféry lidského života – ekonomiku, společenský i náboženský život – a na jehož důsledky dodnes naráží každý, kdo se (nejen) historickou perspektivou dívá na současný život na Balkáně. Nejzazším bodem letošního balkánského putování byl Cařihrad (Konstantinopol / Cařihrad / Istanbul), ale po cestě tam i zpět jsme navštívili mnohé další destinace, úzce související s etnologií a historií, přičemž k plánovaným zážitkům přistupovala i neplánovaná překvapení, kterým se ale v žádném případě nebráníme. Program nejen letošní cesty, ale i všech minulých cest, byl v gesci Václava Štěpánka (Ústav slavistiky FF MU) a Miloše Lukoviće (Srbská akademie věd, Bělehrad). Symbolický oblouk spojoval naši první zastávku v jihomaďarském Sigetu, kde při obléhání vodního hradu nikoliv v boji, ale věkem ze-

mřel Sulejman I. Nádherný (14941566), který Osmanskou říši dovedl na pomyslný mocenský vrchol, s nejvzdálenějším cílem naší cesty – s Istanbulem, kdysi sídelním městem Osmanské říše. Tato megapolis starověku, středověku i novověku, s hradbami, jejichž mohutnost zaskočí i připraveného cestovatele, nás překvapila mnohými aspekty současného života (kultivovanost a sofistikovanost v nabídce a prezentaci zboží, které jsou tolik odlišné od našich představ orientálního bazaru; nebo úbytek západoevropských turistů, které nahradili turisté ze zemí bývalého Sovětského svazu). Etnicita a náboženská příslušnost, které

jsou významnou a opakovaně zneužívanou zbraní v mocenských bitvách, je právě v jihovýchodní Evropě mimořádně komplikovaná a propletená. My jsme navštívili několik pomackých vesnic v severním Řecku (Pomaci – etničtí Slované vyznávající islám) a vesnice s tureckou menšinou v jižní Makedonii. Etnologovým zájmem je samozřejmě také tradiční hospodářství a sídelní či kulturní krajina (pečlivé pěstování tabáku v Rodopech, bývalá ovčí zimoviště obrovských rozměrů ve střední Makedonii, téměř zlikvidované bulharské zemědělství), způsob bydlení (jak in situ, tak přenesené do muzeí v přírodě), obchod (zásoby doplňujeme především na trzích s domácími výrobky nebo přímo na soukromých hospodářstvích), řemeslo (zanikající i resuscitované – jako například ve výrobně tradičních koberců v srbském Pirotu) a také kolektivní identita budovaná na základě historie a kultury v tom nejširším slova smyslu: jak také se kolektivní identita buduje, to jsme mohli zažít v makedonské Skopji

www.mzm.cz

12 M svět_Sestava 1 16.11.2017 14:30 Stránka 61

Slivnica (západní Bulharsko). I ve stavu zanedbané údržby velmi působivý architektonický brutalismus připomíná krátkodobý ozbrojený konﬂikt mezi srbským královstvím a bulharským knížectvím z listopadu 1885. u

Istanbul. V Cařihradě pyšném... interiér chrámu Boží Moudrosti (Ayasofya). u

Poloostrov Gallipoli. Ve srovnání s Istanbulem zde panovala uvolněnější mediteránní atmosféra. Rozlehlá pole s dozrávajícím obilím táhnoucí se až k mořskému břehu kontrastovala s památníky a hřbitovy. V těchto místech proběhla zdrcující porážka spojenců v bitvě o Dardanely (1915–1916). Kromě nás poloostrovem projížděli především Australané, kteří přijeli položit květiny na hrob svých padlých předků. u

www.mzm.cz

M revue

12 M svฤ t_Sestava 1 16.11.2017 14:30 Strรกnka 62

12 M svět_Sestava 1 16.11.2017 14:30 Stránka 63

Skopje má jednu z největších výhradně romských čtvrtí v Evropě, počet jejích obyvatel se odhaduje na 30 000. Nezapomenutelné vizuální dojmy pak nabízí velkolepě (a na obrovský dluh) budované centrum města. q

12 M svět_Sestava 1 16.11.2017 14:30 Stránka 64

s nově budovaným centrem; zároveň jsme si ale položili otázku, nakolik takovou směsici velikášství a výtvarného a architektonického nevkusu lze brát vážně. Když jsem se zeptala spolucestujících kolegů, které momenty, místa či zážitky z této cesty pokládají za určující a nezapomenutelné, odpověděli – všechny. Textem lze zmínit jen některé, fotografie pak dokládají další. Závěrem si dovolím parafrázovat kolegu Lukoviće: Je historie, které se dá díky existujícím psaným i obrazovým dokumentům porozumět; a je historie vzdálenější, které nerozumíme a kterou nechápeme. Můžeme se však o to pokoušet a my tak činíme cestováním.

Tam jsme byli s Jeřábkem…

My a svět

Pro etnology je cestování a terénní výzkum přímo conditio sine qua non. Brněnskou etnologickou školu v tomto přímo vzorově reprezentoval profesor Richard Jeřábek (1936 Rožnov pod Radhoštěm – 2006 Palermo) nejen svými vlastními cestami, ale také mimořádným organizátorským nasazením při zajišťování poznávacích cest studentů (od roku 1962) a později i absolventů (od 80. let 20. století). Větě „Tam jsme byli s Jeřábkem…“ dobře rozumí každý absolvent brněnské etnologické katedry. – Každoroční balkánské cesty brněnských etnologů realizované od roku 2007 tedy navazují na pětapadesátiletou tradici. Volbu balkánských zemí jako základní destinace ovlivnily racionální důvody i náhody – především chceme kontakt se skutečnou lidovou kulturou a ne s kulisami, které turistické kanceláře jako náhražku nabízejí, chceme vstřebávat atmosféru a v přímém kontaktu s lidmi nic neztratit v překladu, poznat, jak žijí lidé živící se především obděláváním půdy a pastevectvím.

Helena Beránková Foto: Helena Beránková, Jana Pospíšilová

Vesnice Diaforo s šedesátkou obyvatel – Pomaků – leží v řecké Trákii, severně od města Xanthi. Obyvatelé pomackých vesnic (mj. Diaforo, Široko, Sminti, Muki) jezdí pracovat do větších měst v okolí nebo i do zahraničí; doma se věnují především a hlavně pěstování tabáku. u

Gostuša (východní Srbsko). Na první pohled vesnice, kde lišky dávají dobrou noc a kde netuší, jaké události hýbou světem. Relativitu takového prvního dojmu potvrdil „domačin“ Momčilo, který nás pozval na velký kus řeči a malé občerstvení – se svou ženou několik let pracovali ve Francii v ClermontFerrand. Poklidný důchod tráví v Gostuši a mohli by být příkladem neafektovaného a upřímného „udržitelného“ žití a hospodaření – na stole byly produkty výhradně z jejich hospodářství a u umyvadla bylo podomácku vyrobené mýdlo. u

www.mzm.cz

M panorama

Profesní život spojili s muzeem Pětadvacet let, ale i třicet, osmatřicet, dvaačtyřicet anebo dokonce ještě o dva roky víc. Ve srovnání s dvousetletím Moravského zemského muzea sice nevypadají tyto hodnoty tak impozantně, ale v porovnání s běžnou délkou produktivního věku je taková věrnost jedné instituci opravdu na ocenění. A toho se také dlouholetým pracovníkům Moravského zemského muzea dostalo na slavnostním setkání v pátek 10. listopadu 2017, kterého se zúčastnili nejen ti, kteří část své kariéry spojili s muzejní prací již dříve, ale především současní zaměstnanci. (Jen škoda, že někteří se ze zdravotních důvodů dostavit nemohli. Snad tedy slyšeli na dálku srdečné pozdravy.) V přednáškovém sále Dietrichsteinského muzea bylo doslova narváno a uznalý potlesk sílil s narůstajícím počtem odpracovaných let „finalistů“, jimž generální ředitel Jiří Mitáček předal kromě diplomu i dárky na památku. „Pár ředitelů už pamatuji,“ usmíval se RNDr. Karel Sutorý, CSc., který se svými čtyřiačtyřiceti lety odpracovanými pro MZM jednoznačně „zvítězil“. Botanické oddělení se sice stalo jeho „poslední štací“, první ale nebylo. Původně začínal vystudovaný přírodovědec, jehož specializací je systematika a fytogeografie cévnatých rostlin, po vojenské služně jako asistent na Vysoké škole zemědělské v Brně. „Když se pak uvol-

www.mzm.cz

nilo místo v muzeu, přešel jsem a od té doby tady držím. Sám jsem o odchodu nikdy nepřemýšlel, ale byli jiní, kteří se domnívali, že bych měl odejít. To když jsem se stavěl jinak, než si tehdejší vedení muzea představovalo. Ale nakonec vždycky byli dřív pryč oni než já,“ žertuje Karel Sutorý. A jeho doporučení pro ostatní v době, kdy se střídání zaměstnavatelů bere jako zcela běžná praxe? „Vždycky by všecko mohlo lepší, ale pokud mohu radit: Držte se tady v muzeu taky tak dlouho.“ (jih)

steinském paláci. Posléze si ji pak zájemci mohli zakoupit na filatelistických přepážkách a vybraných pobočkách České pošty. Vzhledem k tomu, že se jedná o známku příležitostnou, dotisk není možný. Výtvarný návrh vytvořil dnes již nežijící Antonín Odehnal (jedná se o jeho poslední grafický návrh), autorem rytiny je Jaroslav Tvrdoň. Námětem známky v nominální hodnotě 20 korun je část z budovy Moravského zemského muzea v Brně, na pozadí s katedrálním kostelem sv. Petra a Pavla, a Věstonická venuše. Při slavnostním odpoledni v Dietrichsteinském paláci mohli zájemci využít online přepážku České pošty, kde bylo možné odeslat doporučený dopis s razítkem uvedení známky a také s nálepkou APOST, na níž bylo výročí MZM opět zdůrazněno. Vystaveny při této příležitosti byly historické poštovní schránky a dvě známkové emise – 1130 let od příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, rok 1993 a Brno – chrám Nanebevzetí Panny Marie, rok 2004. (red) Foto: Filip Fojtík

Z muzea do Vídně, Příležitostná známka z Vídně do muzea do alba i na obálku Příležitostná poštovní známka Moravské zemské muzeum, vydána v nákladu 750 tisíc kusů, byla slavnostně představena 21. června v Dietrich-

Ve středu 18. října vyjela malá delegace z MZM na návštěvu Kulturního centra České republiky ve Vídni. Cesta měla jediný cíl. Povyprávět zájemcům o historii Moravského zem-

M revue

13 M panorama_Sestava 1 16.11.2017 14:32 Stránka 65

13 M panorama_Sestava 1 16.11.2017 14:32 Stránka 66

M panorama ského muzea, popsat současný stav této instituce a pozvat návštěvníky z Vídně na nové výstavy otevřené v souvislosti s 200. výročím muzea. Muzeum v této ryze dámské delegaci reprezentovaly náměstkyně generálního ředitele pro vnější záležitosti Mgr. Eva Pánková, ředitelka Historického muzea dr. Hana Dvořáková a vedoucí Oddělení dějin literatury dr. Eleonora Jeřábková. Připravený sál v kulturním centru se záhy zcela zaplnil především česky mluvícími občany Vídně, příznivci Brna a Moravy a zájemci o muzejní činnost. V prezentaci se mohli seznámit nejen se vznikem a vývojem Moravského (zemského) muzea, značnou pozornost vzbudily také informace o jednotlivých budovách, v nichž v současnosti MZM sídlí. Hovořilo se samozřejmě o jednotlivých odděleních, jejich podsbírkách, záměrech a způsobu komunikace s veřejností. S plány Etnografického ústavu, který se po rekonstrukci Paláce šlechtičen chystá na budování nové stálé expozice, promluvila Hana Dvořáková. Po prezentaci se rozproudila debata vedená jak v řeči německé, tak v řeči české. „Dostali jsme chuť zajet do Brna.“ Věta, s níž se většina posluchačů loučila, naznačovala, že mise svůj účel naplnila. (eje) Foto: Archív MZM

V Mendelianu se slavily Mendelovy narozeniny

květin, s nimiž Mendel pracoval ve své badatelské činnosti, naplnila smysly návštěvníků v Mendelianu 21. a 22. července, připraven byl zábavný program v laboratořích a v neděli čekaly na návštěvníky i hrátky s hrášky. Další část oslav se pak uskutečnila o týden později v genetikově rodišti. Mendelianum MZM již více než půl století úzce spolupracuje s rodným domem Johanna Gregora Mendela, kde se nachází jeho muzeum, pro které vytvořilo i hlavní část jeho životopisné expozice. V obci je k vidění také škola, kam Mendel docházel, hasičská zbrojnice, kterou nechal zbudovat, a řada dalších zajímavostí. (red) Foto: F. Fojtík

Senioři si svůj den užili v expozicích MZM Svůj mezinárodní den a současně i 200 let založení Moravského zem-

ského muzea mohli oslavit 2.října senioři, kteří využili pozvání a přišli si prohlédnout aktuální výstavy MZM. Dopoledne návštěvníky zaujal v pavilonu Anthropos strhující výklad kurátora výstavy Vítejte u neandertálců Petra Nerudy a jeho spolupracovníků. Velký zájem vzbudila beseda o rekonstrukci fyzické podoby neandertálce, jak ji prezentuje vystavená plastika v životní velikosti. Ve stálé expozici se senioři mohli na vlastní oči přesvědčit o vzdělávací roli muzejních dioramat a využít své pozorovací schopnosti. Z četných dotazů vyplynulo, že muzeum dokáže svými způsoby prezentace nabídnout nejen mimořádné zážitky, ale podněcuje u návštěvníků všeho věku další otázky, čímž rozšiřuje jejich poznání. Odpolední program se přesunul do Dietrichsteinského paláce na Zelném trhu, kde mohli senioři nahlédnout do procesu přípravy nové stálé expozice Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století těsně před jejím dokončením. Atmosféru muzejní kultury za starých časů nabídla jubilejní výstava Chvála sběratelství: 200 let služby moravské kultuře a vědě. Kromě zážitků si návštěvníci Dne seniorů, který již po šesté připravilo Metodické centrum muzejní pedagogiky, odnesli malý suvenýr k významnému kulturnímu výročí Moravy. Tomáš Drobný Foto: F. Fojtík

Více než čtyřicet let svého života strávil Johann Gregor Mendel v Brně, jeho rodištěm jsou ale Hynčice (Heinzendorf), dnes součást obce Vražné. Jeho datum narození sice není jasné (křestní list udává 20. 7. 1822, na všech dalších dokumentech je pak uváděno 22. července, kdy si narození připomínal sám Mendel a jeho blízcí), jeho výročí však Mendelianum MZM připomíná každoročně a ani letošní červenec nebyl výjimkou. Vůně narozeninového dortu, kávy i kvetoucích

www.mzm.cz

13 M panorama_Sestava 1 16.11.2017 14:32 Stránka 67

??????????

Mince, medaile i náramek pro přátele muzea Stříbrný náramek s motivy Moravského zemského muzea či slavnostní medaile nebo mince se mohou stát trvalou připomínkou nejen 200. výročí vzniku této druhé nejstarší muzejní instituce v tuzemsku, ale i pěkným suvenýrem nebo dárkem pro všechny milovníky a přátele muzea. Přívěsky na náramku jsou zmenšeninami nejslavnějších sbírkových předmětů MZM, jako jsou zatím Věstonická venuše, bronzový koník a velkomoravský gombík, další budou postupně doplňovány. Protože přívěsky jsou umístěny na karabinkách, je možné jejich umístění jakkoliv měnit.

Archiv Leoše Janáčka v registru Paměti světa UNESCO Archív Leoše Janáčka, uložený v Oddělení dějin hudby Uměnovědného muzea MZM, bude zapsán na seznam UNESCO. Registraci tohoto unikátního dokumentárního fondu do mezinárodního registru Paměti světa doporučil svém zasedání v Paříži ve dnech 24. – 27. října 2017 Mezinárodní poradní výbor UNESCO (UNESCO „Memory of the World") spolu s dalšími 77 nominacemi. Archiv Leoše Janáčka čítá dohromady desítky tisíc položek a zahrnuje pozůstalost jednoho z nejvýznamnějších hudebních skladatelů 20. století. Ve své celistvosti je zcela výjimečný. Až na několik výjimek obsahuje všechny autografy Janáč-

www.mzm.cz

kových skladeb, jejich autorizované opisy a autorské tiskové korektury, první poznámkovaná vydání, skladatelovy rukopisy libret, literárních a odborných studií, skladatelovy zápisníky, Janáčkovu knihovnu s mnohými vlastnoručně poznámkovanými svazky beletristických a odborných knih. Zcela zásadní je soubor Janáčkovy korespondence. Největší dík patří kurátorům, kteří archiv po generace zpracovávali a rozšiřovali (od prof. Vladimíra Helferta, prof. Jana Racka, Dr. Teodory Strakové, Dr. Otakara Fialy, Dr. Svatavy Přibáňové až po současné odborníky). (red)

Jiří Zahrádka převzal vedení Oddělení dějin hudby Do funkce vedoucího Oddělení dějin hudby Uměnovědného muzea MZM byl jmenován od 1. května 2017 doc. PhDr. Jiří Zahrádka, Ph.D. Sedmačtyřicetiletý absolvent hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, na níž nyní pedagogicky působí, je od roku 1996 na oddělení kurátorem janáčkovských sbírek. Osobnosti a dílu Leoše Janáčka věnoval řadu studií, autorsky se podílel na dvousvazkové janáčkovské monografii Johna Tyrrella Years of a Life (2006, 2007). Zabývá se také kulturní a hudební historií Brna ve druhé polovině 19. a první polovině 20. století. Je autorem více jak stovky studií a několika významných publikací. Za všechny připomeňme například Leoš Janáček ve fotografiích (2008) a knihy Divadlo nesmí býti lidu komedií – Leoš Janáček a Národní divadlo v Brně (2012). Je též editorem Janáčkova hudebního díla (opery Šárka,

Výlety páně Broučkovy, Příhody lišky Bystroušky, Osud, Věc Makropulos, dále Glagolská mše, Sinfonietta, Mládí, Zápisník zmizelého, Taras Bulba, Žárlivost, V mlhách, 1. X. 1905 (Z ulice) smíšené a ženské sbory atd.) pro nakladatelství Universal Edition, Editio Bärenreiter, Henle Verlag a Editio Janáček.

Inspirace tradicí L. Rochové stále fascinuje Moravské zemské muzeum se v den státního svátku 28. září 2017 prezentovalo v rámci Dne otevřených dveří na Ministerstvu kultury České republiky. Stánek muzea navštívil nejen ministr kultury Daniel Herman, ale s ním i stovky, ne-li tisíce zvědavých návštěvníků. Prezentace Moravského zemského muzea tentokráte nebyla úplně běžná. Žádná data, sbírkové předměty, údaje, ale pouze náznak toho, jak minulost inspiruje současnost, jaký význam má pro budoucnost. To vše na modelech ikony českého módního návrhářství a designu Liběny Rochové vytvořených pro EXPO 2010 v Šanghaji, které dokumentují silnou vazbu na prostředí domova, návrat ke kořenům. Nelze než obdivovat odvahu, s jakou se L. Rochová při tvorbě objektů nechala v depozitáři Etnografického muzea MZM inspirovat skutečnými kroji a jejich částmi. Kreativní pojetí historického odkazu i využití tradičních technik při autorské tvorbě jsou momenty výrazně odkazující na možnosti propojení tradice a současného designu. Pro děti připravilo Moravské zemské muzeum tvůrčí dílnu vycházející z úspěšné výstavy „Recyklace – šijeme, přešíváme, přeplétáme“ reagující na současné společenské dění ve světě „slow fashion“. Na místě si tedy mohli návštěvníci vyrobit třeba nákupní tašku z trička, naučit se plést, zvládnout techniku obšívání nebo třeba štupování ponožek… (epa)

M revue

14 M nazor_Sestava 1 16.11.2017 14:44 Stránka 68

M názor

Osvoboditelé trpělivých duší K místům, která se mi vybaví, když se řekne dětství, patří vedle školních šaten a krkonošských prázdnin i studovna hudebního oddělení Moravského muzea na Smetanově 14 v Brně. Moje maminka, hudební historička Svatava Přibáňová, sem nastoupila hned po fakultě na konci padesátých let, po třiceti letech postoupila do úřadu zástupkyně vedoucího a při té příležitosti poprvé a naposledy vyměnila svůj pracovní stůl. Mé návštěvy v muzeu se nepochybně počítají na stovky; ty, které jsem vykonal zhruba ve čtyřech letech, jsou první, které si pamatuji. Již tehdy jsem si nejednou vyposlechl maminčiny oprávněné stesky, že muzejní práce je nejen v muzikologii, ale i ve všech příbuzných oborech vůbec nejhůř pla-

cená, současně mě ale právě tenkrát uchvátilo to obrovské množství sloh a krabic (nevěděl jsem, že odborně se jim říká kartony) uložených v kovových regálech, a ohromné množství fotografií a karet s různorodými záznamy ve skříních s výsuvnými šuplíky (nevěděl jsem, že odborně se

jim říká registračky). Obsahu krabic, pardon, kartonů jsem nerozuměl, ale tušil jsem souvislost se jmény skladatelů a hudebních vědců, jimiž byly popsány. Když jsem pak v osmi letech zhlédl film Jak utopit doktora Mráčka, v němž se vodník Miloš Kopecký chlubí obrovskou sbírkou hrníčků s dušemi utopených, pochopil jsem konečně, co přesně najdu v kartonech s nápisem Leoš Janáček, Pavel Haas, Josef Berg... Najdu v nich duše umělců. Ačkoli i můj starší bratr v muzeu prožil mnoho hodin nezralého mládí, takže dříve než já pochopil mnohé odvrácené stránky jinak zajímavé práce, nenechal se odradit. Po několik let působil v muzeu slavkovském a na částečný úvazek dokonce krátce pracoval přímo s maminkou ve studovně hudebního oddělení MZM, zatímco já jsem zpočátku vzdoroval. Pevně odhodlán nejít v profesních stopách rodičů jsem zakotvil v oboru literární věda – nejprve na obou příslušných brněnských fakultách, posléze v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Zlé, někdy však docela pravdomluvné jazyky o literární vědě říkají, že se často téměř obejde bez samotné literatury. Ano, určitě máme v oboru disciplíny, pro něž ono nactiutrhačné tvrzení může platit. Literární historik se beletristickým textům samozřejmě nevyhýbá, někdy ho však více zaujmou okolnosti a souMichal Přibáň, literární historik a prozaik.

www.mzm.cz

14 M nazor_Sestava 1 16.11.2017 14:44 Stránka 69

Michal Přibáň při vernisáží výstavy Adresát Oldřich Mikulášek roku 2010, jejímž byl spoluautorem, tehdy jakožto člen Oddělení dějin literatury Moravského muzea.

vislosti. Protože dnes už není nutné závazně tvrdit, že „autor je mrtev“, rád se přiznám: Škvoreckého Zbabělce znám dávno nazpaměť a dnes mě mnohem víc zajímá, co bylo před nimi a okolo nich. Autorovy deníky, korespondence, zápisy ze schůzí všemožných komisí, které nad románem v letech 1959–1963 vynášely své nedůstojné soudy, doklady o jednání Josefa Škvoreckého s nakladatelstvím, které se odhodlávalo k druhému vydání, ale ještě si nebylo zcela jisto, zda se má tohoto odvážného skutku dopustit... Bez archivních kartonů s dušemi spisovatelů bych o tom všem nevěděl nic. Dobrý muzejník (a věřím, že moje maminka taková byla) může vnímavému literárnímu historikovi pomoci způsobem zcela zásadním. Jsem velmi vděčný osudu, že mi umožnil získat důvěru Karola Bílka, který kdysi spravoval fondy Památníku národního písemnictví na Starých Hradech u Jičína. Jezdil jsem tam na služební cesty, pak i s rodinou na víkendy, pak i na letní dovolenou. Karolova ochota práci nejen urychlovala, ale často přímo inspirovala: „Tebe zajímá exil, viď? Tady je pozůstalost nějaké neznámé ženské z Ameriky, nechceš se na to podívat?“ Exil mě zajímal a z neznámé ženské se vyklubala dlouho marně hledaná majitelka pseudonymu, který byl uveden pod mnoha překlady americké poezie v exilovém literárním tisku. Zajásal jsem hned nad prvním dokumentem, z něhož jsem vyvodil souvislost – a pak už jsem do konce pobytu hrníček s její duší neopustil. Vlastní jméno exulantky Aurelie Bernkopfové-Jeníkové bylo za komunistů doma natolik neznámé, že zde její překlady tu a tam vycházely – bez ohledu na přísnou cenzuru Hlavní správy tiskového dohledu – zcela oficiálně! Stačilo, aby „Relinčino“ jméno básník Antonín Bartušek prohlásil za svůj pseudonym... a ona zase na oplátku sjedná-

www.mzm.cz

vala Bartuškovy rovněž utajené publikace v exilových časopisech. V jejich vzájemné korespondenci z padesátých a šedesátých let, vedené mezi Prahou a různými místy světa od tábora Valka přes Nový Zéland až po USA, se pak skrývá nejsilnější epistolární román, jaký jsem kdy četl. Román zcela autentický a kromě mých očí nejspíš nikdy nikým nepřečtený. K mimořádnému zážitku (a snad i badatelskému úspěchu) mi pomohla jediná, vlastně jen tak mimochodem pronesená věta dobrého muzejníka... Potěšilo mě, když se Moravské zemské muzeum před časem rozhodlo obnovit své literární oddělení. Od dětství jsem znal jeho dlouholetého vedoucího (a maminčina kolegu) Jiřího Hájka-Heka, o jeho práci jsem ovšem tehdy nevěděl nic. Až když jsem – už s jistými odbornými zkušenostmi – přišel do muzea ve Slatině na první pracovní návštěvu, pochopil jsem, že nové oddělení bude mít na co navazovat. Dojem byl natolik silný, že jsem si v muzeu dohodl pracovní pobyt s minimálním úvazkem, a tak jako kdysi maminku jsem nyní pozoroval při práci svou jedinou kolegyni Hanku Kraflovou. Kromě toho jsem pořádal pozůstalost Oldřicha Mikuláška a bylo mi dobře při představě, že příštímu badateli umetám cestičku k objevům možná stejně zajímavým, jaké mě kdysi čekaly v nenápadné krabici, pardon kartonu, na Starých Hradech. Onu kdysi téměř okřídlenou větu „autor je mrtev“ už nyní, pravda, ne-

slýchám tak často, což ale neznamená, že máme my – archivní myši – vyhráno. Zatím výjimečně, ale s docela autoritativní dikcí lze dnes zaslechnout třeba i větu „literární historie je mrtvá“. Ano, jsou lidé, kteří dokážou žít „jen pro ten dnešní den“ a příliš je nezajímá, odkud včera vyšli a kam si to namíří zítra. Někdy jim dokonce závidím. Nemohu totiž popřít, že „odstřihnout se od dějin“ chci velmi často i já sám, zejména ve chvílích, kdy nějaký záblesk historické zkušenosti zatemní to zdánlivé slunečno na současné obloze. Jenže jak by k tomu ti mrtví přišli? A kdo by mi dal právo odepřít vlastním dětem zkušenost předchozích generací, těch, které jsme tu sice nepotkali, ale které nám nepochybně odkázaly přinejmenším zprávu o svém poznání světa? V hrníčcích s dušemi zemřelých, které – navzdory pyšnému nezájmu mnoha nás „dnešních“ – muzea pečlivě schraňují, lze najít někdy zmar, jindy naději. Některé nálezy na nás dolehnou nečekanou tíhou, jiné nás naopak povzbudí a potěší. Na rozdíl od svých dětských let dnes už ovšem vím, že když takový hrníček, kterému se odborně říká archivní karton, otevřeme, duše, která po léta trpělivě čekala uvnitř, nikam neuletí. Ba naopak. Zůstane a obvykle nám řekne něco velmi důležitého.

Michal Přibáň Foto archív autora, Jan Cága.

M revue

15 M jak jsme je znali_Sestava 1 16.11.2017 14:45 Stránka 70

Kdo z paměti nevymizí... U příležitosti letošního dvoustého výročí založení Moravského zemského muzea vyzvala redakce M revue současné pracovníky této instituce, aby zavzpomínali na výrazné postavy, s nimiž se během své práce v muzeu důvěrně seznámili. Název této rubriky – Jak jsme je znali – přesně vystihuje náš záměr. Nešlo nám o výčet vědeckých i jiných zásluh osobností, z nichž většinu odborná komunita dobře zná a ti ostatní o nich mohou najít dost informací v encyklopediích všeho druhu, včetně té internetové. Chtěli jsme přes konkrétní vzpomínky našich současníků připomenout ty, kteří jsou na odpočinku, nebo již nežijí.

M jak jsme je znali

Theodora Straková. Malá postavou, velká duchem

Osobnost PhDr. Theodory Strakové, CSc., je bytostně svázána s Moravským zemským muzeem, kterému věnovala 40 let svého profesního života. Narodila se v roce 1915 ve Vídni, ale záhy se rodina přestěhovala do Brna. Po studiu na gymnáziu navštěvovala hudební vědu a germánskou a románskou ﬁlologii na Filozoﬁcké fakultě Masarykovy univerzity. Byla jedním z posledních studentů prof. Vladimíra Helferta. Studium zakončila v roce 1953 disertační prací věnovanou neznámé varhanní tabulatuře. Již roku 1937 byla zaměstnána v hudebních sbírkách Moravského zemského muzea, přičemž od roku 1948 celých 30 let zastávala funkci vedoucí Ústavu dějin hudby Moravského muzea (dnes Oddělení dějin hudby Uměnovědného muzea Moravského zemského muzea). Profesně se zabývala staršími českými hudebními dějinami a osobností Leoše Janáčka. Dodnes jsou její články základem ke studiu dané problematiky.

www.mzm.cz

Já jsem poznal tuto úctyhodnou ženu krátce po svém nástupu do muzea, někdy v roce 1996. Znal jsem ji pochopitelně již dříve z vyprávění profesora Miloše Štědroně, který nám studentům líčil svá mladá léta strávená pod její „diktaturou“ v muzeu. Paní doktorka totiž byla velice přísná, což někomu působilo traumata, a pro jiné to bylo veselé zpestření dne. Druhý případ platil právě pro Miloše Štědroně. Vyprávěl nám, jak každé ráno, když jel do muzea, nastoupil v Králově Poli do přední části tramvaje, v jejíž zadní části již seděla paní doktorka. Vzájemně se „neviděli“, ale věděli o sobě. Paní doktorka chtěla být jako vedoucí na oddělení vždy první, aby byla pro ostatní dobrým příkladem, ale od přijetí mladého Miloše Štědroně se tato její ambice postupně měnila v noční můru. Ráno totiž oba muzejní pracovníci pravidelně vystoupili na Lidické ulici a paní doktorka pelášila nejkratší cestou po Smetanově ulici vzhůru k muzeu. Miloš Štědroň se naopak vydal vzdálenější cestou po Antonínské ulici. Paní doktorka bezmála běžela, což vzhledem k její výšce kolem 150 centimetrů a korpulentní postavě musel být dosti heroický výkon, aby byla na oddělení první a mohla se tak napsat na první místo v docházkové knize. Měla výhodu, že téměř celou „závodní dráhu“ měla na očích „cílová“ vrata, takže jí protivník prostě nemohl proklouznout. Ale běda. Mladý, sportovně založený Miloš Štědroň se během chvilky ocitl u zadní

M revue

15 M jak jsme je znali_Sestava 1 16.11.2017 14:45 Stránka 71

15 M jak jsme je znali_Sestava 1 16.11.2017 14:45 Stránka 72

M jak jsme je znali

zdi Janáčkova domečku, kterou hbitě přelezl, a nepozorován vklouzl do muzejní budovy, aby se tam vítězoslavně podepsal jako první do docházkové knihy a poté se skryl v badatelně. Mezitím paní doktorka posílená sportovním výkonem i jistotou, že brankou nikdo neprošel, bez dechu dorazila k podpisové knize, zjistila opětovnou prohru a polohlasně pro sebe komentovala: „Miloš – zase mě předběhnul!“ Já jsem paní doktorku nepoznal již tak soutěživou. Byl jsem k ní povolán, abych z jejího sídla v Lelekovicích převezl k nám na oddělení nějaký muzejní kontraband. Musím říci, že jsme si hned padli do oka, a přátelství bylo na světě. K paní doktorce jsem pak pravidelně jezdil každý pátek odpoledne po mnoho let, čas od času jsem ji zavezl do Janáčkova divadla na nějaké představení. Při těchto setkáních jsem se pochopitelně dozvěděl mnohé z minulosti muzea i českých muzikologů. Měla vynikající paměť a bystrý úsudek. Fascinovalo mě, že mluvím s osobou, která znala tu pro mě až mýtickou společnost první republiky a prožila celou společenskopolitickou anabázi českého národa ve 20. století. Vždyť zažila vznik Československé republiky a dokonce si pa-

matovala Leoše Janáčka. Rodina Švehlíkova, tak se paní doktorka jmenovala za svobodna, totiž bydlela v ulici Mezírka, kousek od Janáčkova domečku. Paní doktorka tak do svých 13 let Janáčka potkávala. Přesně řečeno, několikrát ho viděla; v divadle, v předzahrádce domečku a na ulici. A to mě, jako nadšeného mladého janáčkologa, velice zajímalo. Jednou jsem si připravil nenápadné nahrávací zařízení, které jsem umístil pod stůl s úmyslem paní doktorku tajně vyzpovídat. Věděl jsem, že kdyby mluvila na mikrofon, změnila by způsob vyprávění na oficiální přednášku, a to jsem nechtěl. Nejvíce mě zajímalo, jak vypadala Janáčkova chůze. Na tuto otázku paní doktorka seskočila z křesla (doslova seskočila, jelikož vzhledem ke své malé postavě měla nohy notně nad zemí) a začala se prohánět po místnosti v předklonu s rukama za zády a něco si mumlala. Pak vítězoslavně zvolala „Takto!“ Inu, ale to mi pro audio nahrávku úplně nevyhovovalo. Šel jsem na to tedy od lesa: „Paní doktorko,“ řekl jsem, „vidím, ale přesto, kdybyste to měla popsat slovy.“ Na to začala paní doktorka opět ťapkat po místnosti se zvoláním: „Proč slovy - takto!“ Nevěděl jsem, jak dále, a tak jsem začal sám

popisovat její senzační herecký výkon: „Tedy - Janáček chodil v předklonu a s rukama za zády.“ Na to paní doktorka reagovala z části podrážděně, z části pobaveně: „Vy jste snad natvrdlej, vždyť vám to ukazuju – no takto!“ Nu, a víc informací o Janáčkově chůzi jsem z autentického zdroje nedostal. Tyto páteční rituály skončily někdy v roce 2007, kdy se paní doktorka přestěhovala do Domu pro seniory v Žernůvce u Tišnova. Tam jsem již tak často nejezdil, ale čas od času se tam zastavil, někdy i s našimi tehdy malými dětmi (dcera Anna, která měla tehdy asi 5 let, si na paní doktorku pamatuje – tak silný to patrně byl zážitek). Theodora Straková zemřela poklidně ve spánku, když si zdřímla u televizních zpráv, ve věku nedožitých 95 let. Vzpomínám také na mrazivý únorový den, kdy jsme se s ní na hřbitově v Polné loučili. Často si na ni vzpomenu, byla to silná, inteligentní a vzdělaná osobnost. A byla s ní legrace, měl jsem ji rád.

Doc. PhDr. Jiří Zahrádka, Ph.D., Foto: Archív MZM

www.mzm.cz

15 M jak jsme je znali_Sestava 1 16.11.2017 14:45 Stránka 73

??????????

Nechtěl být vědcem jen od zeleného stolu V dějinách Moravského zemského muzea exceluje několik osobností, které svým významem překročily nejen prahy jeho pracoven, ale i hranice naší vlasti, ba dokonce zanechaly nesmazatelnou stopu také v evropské vědě 20. století. Jednou z nich byl prof. PhDr. Vilém Hrubý, DrSc. (18. 11. 1912–23. 9. 1985), archeolog „slavista“, dlouholetý vedoucí výzkumů ve Starém Městě a jeho okolí, objevitel první prokazatelné architektury z doby Velké Moravy, kostela ve staroměstské lokalitě „Na Valách“, a významného sakrálního komplexu v Uherském Hradišti-Sadech, pravděpodobného sídla arcibiskupa Metoděje. V Moravském muzeu působil Vilém Hrubý v letech 1949 až 1985, přičemž dvacet šest let byl přednostou jeho prehistorického oddělení (1952–1978) a v letech 1971 až 1977 vědeckým náměstkem ředitele. Moje kontakty s ním započaly v roce 1980 za elektrárnou v Uherském

www.mzm.cz

Hradišti-Rybárnách, kde právě probíhal odkryv části velkomoravské fortifikace, mohutné hradby s čelní kamennou zdí. Sedě v maringotce, zavalen kresebnými plány a sešity, dobrácky na mě tehdy pohlížel starší bělovlasý pán s cigaretou v ústech. Ta, stejně jako stará ojetá

ŠKODA 1000 MB, jej doprovázela vždy a všude. Neexistovala místa, kde profesor pobýval, aby po něm nezbyly desítky „špačků“, tedy cigaretových nedopalků. Traduje se, že když přednášel studentům archeologie brněnské univerzity ve své muzejní pracovně, tak leckdy nebylo vidět na její protější stěnu. Nutno ovšem dodat, že předtím, než si sám zapálil, nabídl všem přítomným… A má setkávání s ním? Bohužel trvala relativně krátce, jen pět šest let. Při jednom z prvních – já student prvního ročníku archeologie na Komenského univerzitě v Bratislavě, on věhlasná vědecká osobnost – seděl za staroměstskou radnicí zadumán nad hrobem malého dítěte a hleděl do prázdných očních důlků lebky. „Ano, přemýšlím,“ potvrdil mi. „Víš, já se vždycky snažil a snažím i nyní vžít do zdejší situace v době Velké Moravy, jak to tu vypadalo, pročpak asi zemřelo toto dítě. Nechci být jen vědec od zeleného

M revue

15 M jak jsme je znali_Sestava 1 16.11.2017 14:45 Stránka 74

M jak jsme je znali

stolu. Rád cítím s lidmi, těmi staletí a tisíciletí starými i lidmi dneška.“ Ta slova jsem si zapamatoval. Obrovské překvapení mi pan profesor připravil v létě 1981, když si mě po práci na výzkumu zavolal stranou, zadíval se zpříma do očí, potáhl z cigarety a zeptal se: „Chtěl bys jednou být na mém místě, chtěl by ses stát v budoucnu vedoucím výzkumů ve Starém Městě?“ A dodal ještě: „Víš, já si přeji, aby byl mým nástupcem chlap a byl z tohoto kraje, aby k němu měl vztah.“ Takové návrhy se neodmítají! Od té doby se Vilém Hrubý stal mým učitelem, poradcem, průvodcem archeologií. Vždy jsem si v kolektivu pracovníků na archeologickém výzkumu velkomoravské palácové stavby ve Starém Městě u kostela sv. Michala vážil chvil, kdy profesor nenuceně přisedl mezi nás, zapálil si a zapojil se do debaty třeba o výsledcích místní fotbalové soutěže nebo o počasí. Jednou jsme tak seděli a svačili, profesor chodil zadumán po zkoumané ploše, přemýšleje o dalším postupu prací. Vtom se ozval zvonek od venkovních dveří archeologické stanice. Chvíli nato se objevil akademik Josef Poulík, ředitel Archeologického ústavu Československé akademie věd. Rázným krokem přicházel člověk, o němž se vědělo, že interpretacím současných terénních výzkumů ve Starém Městě v podání Viléma Hrubého nakloněn příliš není… „Viléme!“ zvolal však jakoby přátelsky, přičemž z druhé strany se ozvalo: „Josefe!“ A již se dvě velké osobnosti slovanské archeologie se vztaženýma rukama blížily k sobě, aby si následně padly do náručí. „Víš, jedu zrovna okolo. Na zítřejší odbornou komisi na tvůj výzkum nemohu – jedu si pro Řád sv. Cyrila a Metoděje do Bulharska – a tak mě proveď nyní,“ uslyšeli jsme zpovzdálí z akademikových úst. Pak se oba pánové v družném hovoru vydali na hodinovou procházku nalezištěm u kostela sv. Michala, často se zastavujíce a gestikulujíce nad některými nálezovými situacemi. Tak to alespoň vypadalo

z našeho pohledu. Akademik Poulík se nakonec rozloučil a s přáním „všeho dobrého a úsměvného“ odjel. „Pane profesore, to vypadalo, jako že si s Poulíkem ohromně rozumíte, že se sešli nejlepší přátelé,“ neodpustil jsem si. „To teprve uvidíme zítra,“ opáčil poněkud rozpačitě a bohužel měl pravdu. Zástupce Archeologického ústavu ČSAV doc. Zdeněk Klanica totiž na druhý den, na závěr odborné hodnoticí archeologické komise, přečetl písemné stanovisko Josefa Poulíka vzešlé z jeho předchozí návštěvy, které na „našem“ výzkumu nenašlo nic pozitivního. „Kopete stodolu ze 14. století, a ne palácovou stavbu velkomoravských knížat, jak si naivně myslíte,“ uvádělo se v něm například. A tak se oba „Svatoplukovi synové“ československé, či spíše „velkomoravské“ archeologie opět náležitě rozkmotřili. Nutno dodat, že o několik let později, již po skonu Viléma Hrubého v roce 1985, Josef Poulík v těch samých odkryvech, doplněných několika novými sondami, už shledával „sídlo velkomoravského velmože“. Na sklonku univerzitních studií stal se Vilém Hrubý mým školitelem při realizaci diplomové práce, když mi předtím poskytl „svůj“ nakopaný archeologický materiál, což v 80. letech minulého století nebylo zdaleka tak běžné jako v současnosti. A také částečně splnil svůj slib, svoji vizi z léta 1981. Díky němu jsem totiž 1. července 1983 nastoupil do Prehistorického oddělení Moravského muzea, a to ve funkci zastupujícího správce archeologického depozitáře. S povděkem jsem přijal možnost „ohmatat“ si v depozitářích moravský pravěk, na Slovensku vyučovaný jen okrajově, a samozřejmě i šanci více se seznámit s nálezy ze slovanského depozitáře, zejména pak s těmi ze Starého Města, Uherského Hradiště, Modré či hradiska sv. Klimenta u Osvětiman. Stále častější také byly naše odpolední odborné i neodborné debaty při cigaretě a kávě, nezřídka za účasti dr. Kristiny Marešové, při nichž jsem více a více vnikal do nitra svého význam-

ného kolegy. Jednou, bylo to v pondělí 23. září roku 1985 ve čtyři hodiny po poledni, ubírali jsme se s profesorem Hrubým od brněnského Kapucínského náměstí, tehdejšího sídla Prehistorického oddělení Moravského muzea, směrem na Zelný trh k budově ředitelství. Existoval tehdy takový předpis, že zde, na vrátnici u „Münsterů“, všichni zaměstnanci muzea odevzdáním klíčů od svých pracoven končili pracovní den. „Tak jsem si dnes byl na úřadě vyřizovat důchod,“ řekl skoro třiasedmdesátiletý profesor s nezbytnou cigaretou v ústech, bekovkou na hlavě a velkou kabelou v ruce, když jsme se zastavili před budovou. A dodal, že od nového roku už nám při archeologických výzkumech ve Starém Městě bude jenom radit. „Prý mi na odchodnou na popud Poulíka i jakousi medaili dají,“ doplnil ještě a poněkud trpce se usmál. Odevzdali jsme klíče, řekli si „zítra na shledanou“ a rozloučili se. Profesor drobnými krátkými kroky člověka s nemocí nohou směřoval náměstím nahoru, já zase dolů. Žádná „shledaná“ se však již nekonala. Pan profesor přišel domů, rozložil si na pracovním stole lístky s tématy svých budoucích knih a studií a zasedl do křesla, aby se podíval, co nového se stalo doma i ve světě. Konce Televizních novin se však již nedožil. Dnes je po Vilémovi Hrubém pojmenována jedna z ulic Starého Města, jehož hřbitov, jen sto metrů vzdálený od plochy, kde vedl svůj poslední archeologický výzkum, se také stal místem jeho posledního odpočinku. Zůstal v kraji, který měl rád a kterému zasvětil svůj vědecký život. Je mi velkou ctí, že se mohu považovat za jeho žáka a od roku 1987 i pokračovatele v jeho díle.

Doc. PhDr. Luděk Galuška, CSc. Foto: Archív MZM

www.mzm.cz

M knihovna

NAKLADATELSKÉ POČINY Moravského zemského muzea

Lovci posledních mamutů na Moravě Zdeňka NERUDOVÁ

Nedaleko řeky Svratky, na území chráněném úpatím Červeného kopce, se před 15.–18. tisíci lety rozkládalo rozsáhlé sídliště lovců, kteří lovili takřka výlučně mamuty, tedy druh, o němž zoologové a archeologové předpokládali, že vyhynul nebo se definitivně přesunul na sever Evropy již několik tisíciletí před uvedenou dobou. Předložená kniha si klade za cíl sledovat osídlení Moravy s ohledem na nová archeologická zjištění, jež zásadním způsobem přetvářejí náš pohled na dané prehistorické období. Budeme pátrat po dalších dokladech a stopách osídlení se záměrem zjistit, co se stalo s lovci a kdy u nás skutečně zmizeli poslední svědci doby ledové – mamuti.

ISBN: 978-80-7028-476-6 / 2016 / 168 stran / formát 168×240 mm / brožovaná vazba / 145 Kč

Heinrich (Jindřich) WANKEL Efemeridy z mého života

Wankelovy Efemeridy, jejichž podstatnou část vydáváme u příležitosti 120. výročí badatelova úmrtí poprvé, jsou typickým dokumentem své doby. Wankel je psal mezi svým 22. a 27. rokem, kdy bydlel v Praze, studoval medicínu a s přáteli navštěvoval různé památky a výletnické cíle. Nedílnou součástí vydávaného díla je 56 kreseb Heinricha Wankela a série unikátních fotografií, na kterých je zakladatel moravské archeologie zachycen. Heinrich Wankel byl, jak známo, výtvarně nadán a své vlohy také v mládí v duchu romantismu rozvíjel. M. OLIVA, P. KOSTRHUN V každém případě jsou Efemeridy cenným dokumentem, který „otce moravské archeologie“ Jindřicha Wankela ukazuje ve zcela jiném světle. ISBN: 978-80-7028-483-4 / 2017 / 154 stran / formát 168×240 mm / brožovaná vazba / 140 Kč

Moravské zemské muzeum s úctou k práci průkopníků, s díky jejich pokračovatelům kolektiv autorů

V roce 2017 slaví Moravské zemské muzeum již 200 let svého působení v domácí vědě a dokumentaci naší národní minulosti a dědictví. Vydaná publikace představuje průřez odděleními, ukazuje jejich historii až po současnou podobu. Výpravnost díla podtrhuje množství fotografií a řadí ji mezi významné příspěvky Moravského zemského muzea. O síle a hloubce kořenů, které muzeum jako instituce zapustilo v odborných strukturách, nejlépe vypovídá zápis dodnes nepřekonaného Ottova slovníku naučného, v jehož prvním svazku z roku 1888 jeho autoři napsali, že „C. k. společnost moravskoslezská pro podporování orby, známostí přírody a země nahrazuje na Moravě akademii vědeckou.“

ISBN: 978-80-7028-472-8 / 2015 / 316 stran / formát 210×290 mm / pevná vazba / 396 Kč

www.mzm.cz

M revue

16 M knižní novinky_Sestava 1 16.11.2017 14:46 Stránka 75

17 M chef d oeuvre_Sestava 1 16.11.2017 14:47 Stránka 76

M Chef d' oeuvre

Habánské lavabo Na sklonku roku 2016 významně obohatily sbírky Etnografického ústavu Moravského zemského muzea čtyři fajánsové výrobky a menší soubor malovaných kamnářských kachlí. Všechny předměty, zakoupené od soukromého sběratele Mgr. Jaroslava Veselky, patří k řídce doloženým dokladům novokřtěnské (později označované též jako habánské) keramické produkce předbělohorského období. Jedním z nich je i nádržka na vodu – lavabo, nesoucí letopočet 1620. Používání umývadel ve šlechtických a měšťanských domácnostech v českých zemích je svědectvím o zvyšující se úrovni hygieny při stolování. Lavabo má hranolovitý tvar s kruhovým otvorem v horní stěně. Na přední straně se nachází nika s postranními balustrovými sloupky, mezi nimiž je umístěn šiškovitý útvar s otvorem pro mosaznou pípu. Na bocích jsou dvě volutovitě zakončená ucha. Povrch nádoby pokrývá z obou stran bílá glazura, na vnější straně s malovaným dekorem ve vysokožárných barvách, který svým pojetím odpovídá nejstaršímu období charakterizovanému přísným dodržováním věroučných principů a zákazem zobrazování lidských a zvířecích figur. Podle dosavadních poznatků byla nádržka zhotovena v novokřtěnské dílně ve Vacenovicích (okres Hodonín). Lavabo patří k poměrně vzácně dochovaným výrobkům novokřtěnského fajánsového sortimentu a v domácích sbírkách nalezneme pouze jeho ojedinělé doklady. O to cennější se jeví jeho zisk do sbírky novokřtěnských fajánsí, kterou uchovává Etnografický ústav Moravského zemského muzea. Samotná sbírka, jež patří k nejvýznamnějším souborům této keramiky ve středoevropském měřítku, tak zvýšila svou hodnotu a posílila svůj reprezentativní charakter.

PhDr. Alena Kalinová Foto J. Cága