M revue Moravského zemského muzea 2/2018

Časopis

PR OS IN EC 20 18

Moravského zemského muzea

Moravské zemské muzeum, 2018

Výstavy k 100. výročí dne vzniku samostatného československého státu Moravské zemské muzeum připravilo při příležitosti významného jubilea tři výstavní projekty v rámci mezivládního projektu České a Slovenské republiky Společné století.

Jak se poznávali: moravsko-slovenské vztahy v letech 1848–1919 Výstava sleduje historické a kulturní vazby Moravy a Slovenska od počátků společných kořenů v období Velké Moravy, následný odlišný státoprávní vývoj, průniky politické, válečné, náboženské, pracovní a kulturní i migrace obyvatel. Důraz je položen na období 2. poloviny 19. století a počátek 20. století, kdy vzájemné vazby zesílily a směřovaly k národnostnímu sblížení a posléze k vytvoření společného státu.

Tradiční lidová kultura – výkladní skříň státu – vděčný symbol národa Výstava zachycuje projekci tradiční kultury do života společnosti po roce 1918 a dále, kdy jsou její projevy použity jako symboly politické reprezentace ( např. svéráz, „kult“ T. G. Masaryka, propagační graika 50. - 70. léta).

Srpen 1968 mezi dějinnými osmičkami Výstava připomíná „osmičková“ výročí s důrazem na brněnské poměry, středobodem je 50. výročí invaze v srpnu 1968 a její důsledky. Hlavní linii tvoří autentické fotograie z okupovaného Brna. Doplňují je dobové tiskoviny a amatérské ilmové záběry z 20. až 22. srpna 1968. Na výstavě jsou též prezentovány exponáty dokládající protirežimní publikační aktivitu po roce 1968 na domácí půdě i v exilu.

www.mzm.cz Dietrichsteinský palác, Zelný trh 8, Brno

19. 10. 2018 – 30. 6. 2019

PF 2019

Milé dámy, vzácní pánové, drazí přátelé Moravského zemského muzea, držíte v rukou nové číslo M-revue.

S pomalu se uzavírajícím jubilejním rokem, v němž jsme si připomínali 100. výročí počátku naší moderní státnosti, je namístě se za uplynulými dvanácti měsíci ohlédnout a trochu bilancovat.

Jaký byl rok 2018? Ukrojili jsme již téměř dvě desítky nového století i tisíciletí. Lze bezesporu konstatovat, že se stáváme stále pevnější součástí evropských struktur (navzdory tomu, že k nim zůstáváme kritičtí). Pomalu také uzavíráme třetí dekádu existence svobodného demokratického Československa, respektive České republiky (a ne nadarmo bývá připomínáno, že to je o desetiletí svobodného života více, nežli bylo dopřáno první republice).

Proměnila se nejenom společnost, ale i role muzeí v ní, přístupy muzejní práce, její priority, ale také vnímání paměťových institucí a očekávání, jež z naší veřejné služby vyplývají. Přetrvává pochopitelně stěžejní linka budování sbírkového fondu, dokumentace a ochrana kulturního a přírodního dědictví, které i po více než dvou stech letech zůstává ústředním motivem naší činnosti. Současnost však přináší muzeu rovněž nové výzvy. Již dvacet let pracují naši odborníci v rámci vědeckých programů institucionálního inancování. Již téměř deset let je Moravské zemské muzeum vědeckou organizací, přičemž povědomí o kvalitě výsledků našich odborníků bezesporu již dnes nikdo nemá potřebu zpochybňovat (jak se bohužel občas stávalo ještě před několika lety). Stoupá rovněž důraz na digitalizaci jako součásti našich povinností. Stále expandující virtuální prostor, jeho

role v moderní společnosti, stejně jako stoupající význam komunikace s veřejností v jeho rámci, zejména za použití sociálních sítí, proměňuje naši práci i vytváření jejího obrazu v očích odborné, stejně jako laické veřejnosti.

U mnohamilionových sbírek, jako je ta naše, je také dlouhodobou výzvou pro dnešní i budoucí generace promýšlení nových kroků budování sbírkového bohatství, ale zejména jeho další prezervace a péče o svěřené předměty. I zde jsem přesvědčený, že jsme neustrnuli. Věřím, že zejména pečlivě připravený projekt nových centrálních laboratoří a moderních depozitářů, který by měl vzniknout v areálu v Rebešovicích a již druhým rokem čeká u našeho zřizovatele na alokaci nezbytných prostředků, se pro naše muzeum stane vykročením k moderní budoucnosti péče o svěřené doklady kulturního a přírodního dědictví naší země.

aktivit jednotlivých odborných muzeí, která s takovou radostí pravidelně představujeme právě na stránkách tohoto časopisu.

Závěrem roku je pak na místě poděkovat za profesionalitu i pečlivé plnění všech svěřených úkolů nejen kolegům a kolegyním na odborných odděleních, ústavech a v centrech, ale rovněž v úsecích provozních. Bez jejich pomoci, pochopení a entusiasmu pro společné poslání bychom společné úkoly vůbec nemohli plnit s takovým úspěchem. Děkuji tedy všem pracovníkům Moravského zemského muzea za jejich práci v roce 2018 a věřím, že společně vykročíme do stejně úspěšného a bohatého roku 2019!

S úctou Váš Jiří Mitáček generální ředitel

Vědomí kvality vlastní práce se zřetelně promítá do dalších popularizačních, prezentačních i publikačních aktivit Moravského zemského muzea a není sporu, že zůstává stěžejním beneitem zejména jeho vědecko-výzkumných aktivit. Zmiňme například široký mezioborový genetický výzkum velkomoravského a mladohradištního pohřebiště na Sadech u Uherského Hradiště nebo rostoucí prestiž laboratoře antropologické rekonstrukce v Centru kulturní antropologie, jakož i stále častější a širší spolupráce našich center, oddělení a ústavů na projektech společně s univerzitními a akademickými pracovišti. Mohli bychom však připomenout ještě celou řadu jiných

1

L

M úvodník

L

M obsah??????????

4 M úvodník: 01 Milé dámy, vzácní pánové, drazí přátelé...

M téma: 04 Srpen 1968 mezi dějinnými osmičkami

09 Tak trochu jiná výstava / M událost:

Bloudění je součástí našeho hledání

21 Společným stoletím k vzáM výstavy:

jemné současnosti: Ze společných kořenů a V kroji na věčné časy /Normalizační leporelo Františka Kressy /

2

9 Leoš a jeho drazí podle V. Chalánkové / Čtyři strany, města, ženy. Jeden svět

M názor: 26 Generační střet v moravském ženském hnutí před první světovou válkou

28 Státotvorně a s nadějí Pod čarou:

M příběh: 29 Místo paměti pro budoucnost

M proil: 36 PhDr. Eleonora Jeřábková, Ph.D.: Musíme být i trochu lovci

29 M report: 44 Zelený ostrov Lužánek láká i ledňáčky / Dvojice žen z Krumlovského lesa dostane tvář / Vampýři a vrazi? Či jen neobvyklá smrt? / Muzeum v nemocnici. Nejen pro „Krtečky“

Před oponou, za oponou: 54 JGM přišel do Brna před 175 lety / Fauna Moravy slaví půlstoletí / Svatbou proti okupaci / Poklady z Českomoravské vrchoviny / Tham quan bảo tàng có thuyết minh dành cho người nước ngoài / Srdečný pozdrav z Brna!

My a svět: 58 Madagaskar – osmý světadíl

www.mzm.cz

??????????

36 44 58 Na moravském písečku: 66 Hrad v zámeckém kabátku M panorama: 72 MZM připravuje muzejní edukátory / Milan Jelínek mezi totálně nasazenými ve Vídni / Historie (šifrovací) hrou / Seniory čekala káva u Janáčků / Muzeum Photo: Ocenění pro pietu i světce / Učitelé mohou oživit výuku novými programy / V popůveckých hrobech byly i měděné dýky

M knihovna: 77 Nakladatelské počiny M Chef d´ oeuvre: 78 Jan Mádle – loutky pro rodinu Antonových

www.mzm.cz

Časopis Moravského zemského muzea v Brně

OBÁLKA 1. a 4. strana: MZM si připomínalo 100. výročí založení samostatného československého státu řadou akcí. Jednou z nich bylo i vydání česko-slovenské publikace Společné století, motiv jejího přebalu je použitý na obálce M revue.

2. strana: Tři velké výstavy připomněly 100. výročí české státnosti: Jak se poznávali: moravsko-slovenské vztahy 1848–1919, Tradiční lidová kultura – výkladní skříň státu – vděčný symbol národa a Srpen 1968 mezi dějinnými osmičkami 3. strana: Krásný a úspěšný rok 2019 přeje Moravské zemském muzeum všem čtenářům M revue.

Šéfredaktor: PhDr. Jiřina Veselá Layout a technická redakce: Milan Mačinec Obálka: Milan Mačinec Fotografie: Filip Fojtík (pokud není uvedeno jinak) Redakční rada: RNDr. Barbora Javorová – předsedkyně Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., PhDr. Hana Dvořáková, RNDr. Vladimír Antonín, CSc., doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., DSc., PhDr. Jaroslav Blecha, Milan Mačinec, Mgr. Lucie Horáková – tajemnice.

Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno, e-mail: jvesela@mzm.cz Vydává a tiskne: Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno Distribuce: neprodejné, direct mailing Vychází dvakrát ročně V evidenci periodického tisku pod číslem MK ČR E 21957

M revue

3

L

M téma??????????

Dav rozhořčených Brňanů před hlavním nádražím

SRPEN 1968 mezi dějinnými osmičkami Připomenutí padesátého výročí srpnové okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a rovněž jejích historických důsledků tvoří ústřední bod výstavy Srpen 1968 mezi dějinnými osmičkami. Na její přípravě se v rámci oslav stého výročí vzniku samostatného Československa podílelo Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření (ODKAZ) spolu s Historickým oddělením Moravského zemského muzea. Hlavní linii tvoří autentické fotografie z okupovaného Brna, které provázejí návštěvníka Moravského zemského muzea při stoupání schodištěm do expozic v dalších patrech Dietrichsteinského paláce.

Rok 1968 byl nejsvobodnějším a zároveň nejtragičtějším rokem komunistické éry v naší zemi.

Nadějné i dramatické události zásadně poznamenaly životy celé generace pamětníků. Započatý obrodný proces, který ovšem při tehdejším rozdělení sfér vlivu ve světě neměl nejmenší naději na úspěch, byl ukončen náhle a pro mnohé zcela

4

nečekaně vpádem vojsk armád Varšavské smlouvy do Československa v noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna. Vzhledem ke své velikosti i významu se Brno stalo důležitou platformou těchto událostí.

První okupační jednotky se do jihomoravské metropole dostaly letecky. Sovětská transportní letadla přivezla na vojenské letiště v Brně-

Tuřanech příslušníky 103. gardové vzdušně výsadkové divize a obrněnou techniku. V průběhu dopoledních hodin 21. srpna obsadily invazní oddíly všechna důležitá stranická, vojenská a státní centra ve městě. Fotograie zachycují nejen sovětské tanky a vojenské hlídky se samopaly v hlavních komunikačních bodech a uzlových místech, ale i reakce rozhořčeného brněnského obyvatelstva na ulicích a náměstích.

Nechybí ani fotografie dvou obětí prvního dne okupace – šestnáctiletého učně Josefa Žemličky a třicetiletého elektrikáře Viliama Debnára. Během prvního měsíce okupace zemřely v Brně další tři osoby, čtrnáct jich utrpělo vážná zranění. Škody na majetku byly mnohamilionové.

www.mzm.cz

Okupace v mnoha obrazech

Atmosféru okupovaného Brna kromě fotograií vystihují také amatérské ilmové záběry z 21. srpna 1968, které v Brně natočil profesor Clemens Cording z Řezna. Své ilmy poskytl v roce 2007 tvůrcům webového projektu Pražské jaro 1968 z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky a zmínil se také o okolnostech, které provázely vznik ilmu: „Některé z nejkrásnějších scén celého ilmu (děti na tanku, debaty mezi obyvateli a posádkami tanků) jsou bohužel zničené. Byl jsem tehdy možná jediný, kdo 21. 8. 1968 v Brně natáčel, na začátku velice opatrně, pak stále odvážněji – až mě odhalil jeden ruský důstojník, zatkl mě a přinutil, abych otevřel ilmovou kameru, načež celý ilm vytáhl a znehodnotil. Měl jsem docela strach (protože ho doprová-

www.mzm.cz

zeli dva ozbrojení vojáci), že pozná, že nejsem Čech, ale západní Němec, takže jsem neřekl ani slovo – bál jsem se, že někdo třeba potřebuje ukázat ‚špióna‘, protože se tehdy říkalo, že ČSSR je zaplavena západními špióny a provokatéry. Přesto jsem ale natáčel dál, naštěstí jsem měl u sebe ještě dva či tři ilmy (ty byly ale jen 3–4 minuty dlouhé).“

Vzpomínky na samizdat

Fotograie z 21. srpna 1968 tvoří také pozadí vitrínové části výstavy.

Vitrína je svým způsobem diorámatem samizdatové dílny. Zároveň symbolizuje tři aspekty života „nepohodlného“ obyvatele ČSSR. Centrem je již zmiňovaná samizdatová dílna. Oproti běžnému očekávání klade do popředí především vyspělou počítačovou techniku, která byla

ve druhé polovině osmdesátých let dopravována do ČSSR tajně ze zahraničí. Právě v této době ji Bronislava a Jiří Müllerovi začali používat pro potřeby své Edice Prameny.

Kromě počítače Amstrad, který vlastnili Müllerovi, byl využíván i typ CAF Turbo College, jenž je na výstavě prezentován společně s tiskárnou Star. Ta byla mezi výrobci samizdatů velmi oblíbená, neboť umožňovala tisknout dokumenty naráz v několika kopiích (pojala blok deseti leteckých a kopírovacích papírů). Vystavený počítač i tiskárna pocházejí ze soukromého archivu katolického duchovního a signatáře Charty 77 Františka Korbely, který patřil do okruhu spolupracovníků Jiřího Müllera.

Zajímavostí jsou šifrované diskety, prostřednictvím kterých mohli představitelé moravského disentu komunikovat se zahraničím, především s oxfordskou Nadací Jana Husa.

Chybět ale pochopitelně nemůže

M revue

5

L

M téma

ani psací stroj. Kufříkový psací stroj značky Chevron pochází z domácnosti manželů Šabatových. Marcela Šabatová na něm přepisovala texty svého tchána, významného představitele levicové linie brněnského disentu Jaroslava Šabaty. Jan Šabata na něm zase psával články do samizdatových Lidových novin. Nástroje k výrobě samizdatu jsou doplněny ukázkami již vzniklých produktů – samizdatových publikací z fondů Jana Trefulky a Boženy Komárkové z muzejní podsbírky ODKAZu. Kromě publikací mohou návštěvníci zhlédnout i další výjimečné neoiciální počiny. Jedním z nich je časopis Sociologický obzor, který vycházel v letech 1987–1989, a dodnes představuje jediný samizdatový sociologický časopis v naší kulturní historii.

K jeho výrobě se mimo jiné používalo právě brněnské počítačové techniky. Druhým je petice Augustina Navrátila, která nese název Podněty

6

katolíků k řešení situace věřících občanů. Petici z roku 1988 podpořil kardinál František Tomášek a podepsalo ji celkem přes 600 000 signatářů.

Sovětské tanky pod viaduktem u hlavního nádraží v Brně.

Čelo protestního původu u brněnského nádraží.

Normalizace. Perzekuce.

Emigrace

Důsledkem neoiciálních samizdatových aktivit byly perzekuce ze strany vládnoucího režimu a často nucený odchod do emigrace. Tento osud postihl například historika Jana Tesaře. Jeho lodní kufr, s nímž byl z Československa vyhoštěn v roce 1980 a vrátit se mohl až po sametové revoluci, symbolizuje ve vitríně onen druhý aspekt života v době normalizace. Ani v exilu však mnozí autoři nezůstávali nečinní.

Svědčí o tom ukázky z bohaté časopisecké a knižní produkce, vzniklé v době sedmdesátých a osmdesátých let v zahraničí. Z typické exilové pu-

blicistické produkce se vymyká časopis Dialogy, který začal vycházet koncem roku 1977 v Brně a v Praze v redakci Jana Tesaře a Rudolfa Battěka. Po svém odchodu do exilu začal Jan Tesař Dialogy vydávat v Paříži. Soukromými prostředky však byl časopis stále dopravován do Československa. Dialogy proto Jan Tesař nepokládal dle svých vlastních slov za „časopis emigrační, nýbrž nezávislý a nekomerční samizdat obrácený výhradně ke čtenářům v Československu“. Všechny ukázky pocházejí

www.mzm.cz

Kufříkový psací stroj značky Chevron, na kterém přepisovala Marcela Šabatová texty svého tchána Jaroslava Šabaty. Jan Šabata na něm psával články do samizdatových Lidových novin. V šesti až osmi kopiích vznikaly v osmdesátých letech tzv. společné dopisy, které se staly nejen rodinnou kronikou, ale i cenným dokladem doby.

Ve druhé polovině osmdesátých let začal brněnský samizdat používat moderní počítačové technologie, dopravované do ČSSR tajně ze zahraničí. Kromě počítače Amstrad byl využíván i typ CAF Turbo College. Tiskárna STAR byla mezi výrobci samizdatů oblíbená díky tomu, že se na ní mohlo tisknout v několika kopiích.

Počítač a tiskárna pocházejí ze soukromého archivu katolického duchovního a signatáře Charty 77 Františka Korbely.

www.mzm.cz

M revue

7

L

M téma

Ukazatele na třídě Obránců míru (dnešní Joštova ulice).

Před redakcí Rudého práva na dnešním Moravském náměstí.

z muzejní podsbírky ODKAZu. Rozsáhlou síť exilových nakladatelství, nadací, organizací a sídel časopiseckých redakcí přibližuje mapa s podrobnými vysvětlivkami. Třetím aspektem bylo vědomí neustálé, bdělé kontroly ze strany státní moci. Proto na samizdatovou dílnu i na lodní kufr a exilové publikace dohlíží igurína ve stejnokroji příslušníka SNB. Nechybí ukázky oiciálních zdrojů informací o dění v normalizované společnosti, především výtisky oiciálních periodik (například Rudého práva z let 1968 a 1969).

kultury v Československu a Světová výstava EXPO 58. Prvně jmenovaný projekt byl realizován v novém areálu výstaviště v Brně-Pisárkách roku 1928, druhý v Bruselu přesně o třicet let později. Roky 1938 a 1948 přibližují návštěvníkům zlomové okamžiky v dějinách Československa – konec první republiky a únorový komunistický převrat.

Zatímco předcházející dokumenty čerpaly převážně z podsbírky Historického oddělení Moravského zemského muzea, části věnované letům 1978 a 1988 vycházejí plně z muzejní podsbírky ODKAZu. Vzhledem k zaměření oddělení se jedná především o materiály dokumentující protestní aktivity vůči oiciálnímu politickému režimu, které navazují na Chartu 77. Patří mezi ně například samizdatové periodikum Informace o Chartě (Infoch), které začal vydávat v roce 1978 Petr Uhl společně s dalšími spolupracovníky, nebo činnost Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, jenž vznikl z podnětu historika Jana Tesaře. Do stejného roku spadá i založení Nadace Charty 77 ve Stockholmu, u je-

Osmičky jako milníky národní historie

Další část výstavy je složena z informativních textů a ilustračního materiálu na panelech. Právě zde jsou připomenuty důležité události dalších „osmičkových roků“ dvacátého století. Návštěvníci tak získají informace například o ustavení Zemského národního výboru v Brně v roce 1918 nebo o velkých výstavních projektech Výstava soudobé

8

jíhož zrodu stál jaderný fyzik František Janouch. K roku 1988 se váže již zmiňovaná petice Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů či rozkvět vydávání samizdatových periodik (Host, samizdatové Lidové noviny či Bratislavské listy).

Výstava Srpen 1968 mezi dějinnými osmičkami doplňuje trojlístek výstav Jak se poznávali: moravsko-slovenské vztahy v letech 1848–1919 Historického oddělení a Tradiční lidová kultura – výkladní skříň státu – vděčný symbol národa Etnograického ústavu.

Výstavy vznikly v rámci mezivládního projektu České a Slovenské republiky Společné století při příležitosti stého výročí vzniku samostatného Československa a jsou doplňovány bohatým doprovodným programem.

Petra Pichlová, Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření (ODKAZ) MZM. Foto: Historické oddělení MZM, Filip Fojtík a Demeter Malaťák.

www.mzm.cz

Tak trochu jiná výstava Ti z návštěvníků Pavilonu Anthropos Moravského zemského muzea, kteří se sem vypraví na mamuta, si možná zpočátku ani nevšimnou, že je něco jinak. Že například kromě předmětů ve vitrínách leží některé kousky i dostupně mimo ně, stačí jen sáhnout.

Anebo že v prostoru stojí velké krabice. Lajdáctví udržbáře?

Stěhování?

Vytrženi z obvyklého ale sami začnou za chvíli přemýšlet. Ti poučenější budou vědět, že ojedinělá výstava Magnetický sever, východ (SCOTT#4) se neomezuje jen na výstavní sál v přízemí, ale guerillovsky obsadila celé muzeum. „Obdobné propojení vědy a umění v Pavilonu Anthropos ještě nikdy nebylo,“ shodují se vedoucí Centra kulturní antropologie MZM Petr Kostrhun a kurátorka výstavy Martina Galetová o projektu dvojice francouzských umělců: šestapadesátileté Soi Hémon a o deset let mladšího Inny Maaímury čili binomu QWA, jak podepisují svůj společný výtvarný parkúr. Číslice v názvu naznačuje, že brněnská instalace, kterou můžete zhlédnout do 6. ledna 2019, je v pořadí již čtvrtou etapou jedinečného mezinárodního projektu této francouzské dvojice, který odstartoval v roce 2015 a potrvá do roku 2019.

www.mzm.cz

Nabízí především pozoruhodný dialog současné tvorby obou výtvarníků s archeologií, antropologií, muzeologií, ale i architekturou vybraných objektů. Jedná se o prostorové instalace in situ, vizuální a zvukové, určené pro novátorská centra současného umění a pro místa (muzea) spojená s prehistorií a archeologií. „Každá etapa byla koncipována tak, aby upřesnila, rozvíjela a obohacovala naše vyjádření v daném místě. Každá doplňuje etapy předcházející. Je však také autonomní. Náš parkúr má poetickou dimenzi, která žije v každém detailu a v propojení etap mezi sebou, mezi díly realizovanými společně i jednotlivci. Je na každém návštěvníkovi, aby je propojil nebo rozpojil.

Velmi jsme chtěli vidět dialog mezi našimi návrhy a výběrem Martiny Galetové: ve vitrínách najdete nějaké vybrané artefakty z MZM. To bude zdrojem dalšího projektu a další dis-

kuse,” přibližuje Soi Hémon umělecký záměr. A Inna Maaímura doplňuje: „Celý projekt Scott cílil prvořadě na instalace in situ, to znamená v souznění a ve spojení nebo ve vztahu k místu, kde se realizují. Instalace nemá smysl sama o sobě, ale ve vztahu k místu, kde je vytvořena nebo kde ,funguje’. Je fakt, že mezi místy, kde jsme projekt realizovali, byla muzea. Každé místo, každé muzeum má své vlastní charakteristické rysy, svá omezení, na něž se snažíme reagovat. Dokonce i ,prázdné’ místo, jako je galerie nebo centrum moderního umění, není nikdy skutečně prázdné: je plné toho, co to prostředí od vás nebo od publika očekává.

Takže případ od případu bereme vždy v potaz místo a to, čeho je nositelem, co v sobě ukrývá a co zprostředkuje ve smylu očekávání nebo minulosti; nikdy se mu však nepřizpůsobujeme, nýbrž se snažíme měnit úhel pohledu. Z tohoto titulu se tedy i místa věnovaná těm nejodvážnějším formám dnešního umění nemusela úplně ,poznat’ v našich instalacích, protože ty vedly jinam, než se obvykle očekává.”

Parkúr probíhá po sobě vlastní stezce v tajemné zemi (Scott-land – název vychází z řeckého skotos ne-

M revue

9

L

M událost

L

M událost

Večerní pohled do výstavy Magnetický sever, východ: 9 asambláží Sofi Hémon.

boli temno) a míří z Foz Côa v Portugalsku do Skotska přes Akvitánii, Moravu a pařížskou oblast. Oba tvůrci se konfrontují s neviditelným, s „temnými body”, počátky forem, v oblastech, kde se objevovaly nejdříve - na němé stěně prehistorie, v přeneseném smyslu i stěně jeskyně, kde se zrodila první konkrétní výtvarná forma rodícího se lidstva zvířecí igura. Zde se setkává umění a antropologie.

Symbolický je i název výstavy Magnetický sever, východ odkazující do obrovského prostoru mezi přitažlivými silami světových stran, prostoru tak nesmírného, jako pláně, jimiž putovala pravěká zvířata. Prostoru jak geograického, tak poetického.

Zatímco však sever je bod absolutní, teoertický, bod referenční a orientační, magnetický sever tvoří jakési jeho druhé já a otevírá prostor pro rozdílnost stejně jako (magne-

10

tickou) přitažlivost. Východ je však relativní: na sever jako teoretický bod můžeme dojít. Na východ nikdy. Východ před kroky chodce uniká, postulují Soi a Inna.

Mrchožrouti u popelnic Anthroposu

Návštěvník Anthroposu může nyní očima a tvorbou Soi a Inny na tradiční muzeum poprvé nahlédnout jinak, a to dokonce i zvenčí. Gró instalace je umístěno v samostatném výstavním sále. Hra a promyšlenost přístupu tvůrců se ale nespokojí s prostory vymezenými pouze zdmi daného objektu a stěnami jeho místností. Aby bylo možné například spatřit devět artefaktů jednoho sousoší za závojem jemné tkaniny zevnitř jen tušených, je nutné vyjít před budovu do parku. Teprve odtud je možné prohlédnout si je dokonale,

Instalace QWA S. Hémon a I. Maaímury s názvem Ukládání jako akce.

obrámované kovovými lištami oken.

Jiný efekt zažijete za denního světla, jiný za zimního večera.

Uvnitř sálu je rovněž vybudovaný ponorný, vnitřní prostor, v němž je v absolutní tmě možné sestoupit do hlubin vlastního nitra, či se jen nechat vytrhnout z proudu všednosti…

V prostorách celého muzea včetně stálých expozic jsou pak prezentovány výtvarné objekty, propojující se s tradičním obsahem expozic. „Součást této prezentace tvoří i vybrané originální archeologické nálezy, archivní materiály a dokumenty ,objevené’ ve sbírkách MZM. Byla tak vy-

www.mzm.cz

tvořena perspektiva spojující současné umění s prehistorií a zároveň připomínající historiografii, bohaté česko-francouzské vztahy v dějinách archeologického výzkumu, uchovávání sbírek a muzeograii,“ upřesňuje Petr Kostrhun. Prvky kolekce QWA (kresby, objekty, krabice, vitríny), vytvořené přímo pro Pavilon Anthropos, často rovněž s použitím původních materiálů nalezených ve skrytých prostorách depozitářů, jsou pak rozmístěny v prvním i druhém podlaží. „Užití předmětů, které jsou k dispozici na místě, je součástí stejného procesu jako vytváření instalace in situ. Ať už jsou použity v původním stavu nebo přetvořeny, ať jsou cenné nebo bezcenné, předměty jsou součástí dynamiky místa nebo jeho historie. Může to platit pro ten či onen, záleží na projektu. Zde se tento postup nabízel a zapadal do našeho záměru: krabice nebo nádoby z půdy

www.mzm.cz

MZM odpovídaly dokonale jednomu z aspektů, kterému jsme se zde věnovali, totiž vztahu obalu a obsahu, krabice, úpravy balení, depozitáře, míjejícího času, prázdna a plna. Krabice jsou skvělou motivací k sochaření a něčím dost symbolickým a typickým pro muzeum 20. a 21. století,“ objasňuje Inna volbu zvolených věcí, které použity nečekaně nabývají nových významů.

Nebývá to ale pravidlem. „Někdy však nepoužijeme nic z toho, co je na místě, protože projekt to nepotřebuje, nebo tam není nic, co by nás přímo zajímalo. Ale pro tuto výstavu jsme použili i věci, které jsme nalezli nebo nechali nalézt jinde než v muzeu. Třeba malou kárku. Pokud jde o kartonovou krabici, ta pochází přímo z Anthroposu a byla nachystána k vyhození do smetí. Změť nálepek bez jakéhokoli nápisu měla v sobě něco pozoruhodného, jedna z nich nesla vtipnou

poznámku ,standing mammoth’ umístěnou vzhůru nohama jako narážku na převrácení ,stojícího mamuta’, možná uloveného. Stali jsme se tehdy mrchožrouty prohrabávajícími popelnice Anthroposu,“ doplňuje s nadsázkou.

Proč právě Anthropos?

O žádném jiném tuzemském muzeu než o Pavilonu Anthropos Soi a Inna prý ani neuvažovali. „Myslíte si, že umělci si mohou zvolit institucionální muzeum tak snadno?” poznamenává Soi v nadsázce. Ona sama díky svému moravskému muži (jemuž také vděčí za svoji velmi dobrou češtinu) poprvé Anthropos navštívila již před čtvrt stoletím a dobře zná vztah Brňanů k tomuto objektu. Konkrétní kontakty na zástupce Pavilonu Anthropos pak získala zhruba před čtyřmi lety od

M revue

11

M událost

přítele, entomologa MZM Luboše Dembického. Rozhodujícím momentem se pak stalo setkání s Martinou Galetovou, kurátorkou výstavy. „Zejména jsme stáli o tuto spolupráci. Jako výzkumná pracovnice v prehistorii a antropologii a ve vztahu ke světu umění se Martina stala našim privilegovaným partnerem. Jsme v Evropě, ale vidíme výrazný rozdíl v kultuře. Úzká spolupráce po několik měsíců, pak pobyt zde v Brně od září do října nám zejména díky dvojjazyčnosti kurátorky umožnila lépe porozumět určitým aspektům české (nebo moravské!) kultury a poměrům v MZM. Také architekti Hana a Milan Nytra s nadšením souhlasili s tím, že budou spolupracovat na projektu, a to jsme začínali ve dvojici! Anthropos má všechno, aby nás přitahoval. Na prvním místě svou výjimečnou architekturou,” vysvětluje Soi. Inna sice poprvé Anthropos viděl až před dvěma lety, ale ani on nešetří superlativy. Budova okamžitě zaujala jeho pozornost: „Můj výtvarný zájem se už řadu let soustředil na prehistorii a na tomto tématu jsem spolupracoval s mnoha jinými francouzskými umělci. Orientoval jsem se především na otázku ,prehistorie umění’ nebo problematický původ záměrných a symbolických vyobrazení či znaků. Nicméně se k těmto úvahám připojila další dimenze: muzea prezentující prehistorii. Vybudovalo se mnoho nového – muzeí, replik nebo faksimilií vyzdobených jeskyní, dokonce existuje mezinárodní centrum interpretace skalních maleb. Začal jsem se tedy zajímat

⊳

Autoři před instalací in situ Výbava//východ.

Na dětské vernisáži nechyběli ani dospělí, zaujatí byli všichni.

Malá návštěvnice prohlížející si pohlednici K. Absolona adresovanou J. Jelínkovi s přáním, aby vytrval ve snahách o vzkříšení Pavilonu Anthropos (archív MZM) a svářečské brýle použité v instalaci QWA.

12

www.mzm.cz

L i o současnou architekturu věnovanou prehistorickému obsahu, která klade umělcům, jako jsme my, četné otázky. Například zjistit, jak byl koncipován vztah mezi budovou a jejím archeologickým obsahem, který ji odlišuje od jiných staveb. Žádná odpověď se nám nejeví jako a priori zřejmá. Náš zdejší projekt je tedy také otázkou adresovanou architektům,” pokračuje Inna a upřesňuje: „A proto tato otázka neuvěřitelně jasně znovu vyvstala u budovy Anthroposu, který není stavbou současnou, ale původně moderní neo-funkcionalistickou architekturou z přelomu 50./60. let 20. století, pozoruhodným dílem Evžena Štelíčka. Kromě toho, že jde o krásné dílo, subtilní ve svých prostorách a proporcích, kladla nám architektura Anthroposu znovu otázku vztahu architektury a muzeograie aplikované na prehistorický obsah.

Otázku, jak vystavovat předměty, současnou vědu, objevy z dávných časů a jaké prostory jsou k tomu vhodné. Zdá se nám, že pojítkem mezi všemi těmi vzdálenými a paradoxními věcmi může být (a to je naše pracovní hypotéza) vztah k formě, k dílu, jeho umístění v prostoru či dokonce v krajině, tedy k velmi širokému pojetí skulptury.

Předpoklad tudíž zní, že existuje vztah mezi architekturou a listovitým hrotem vytesaným z pazourku zprostředkovaný pojmem skulptury.

Je otázka, zda se architekti takovýmito věci zabývají. Ostatně Anthropos je emblematický pro novodobý vývoj prehistorických bádání, jejich konstituování jako vědy a pro muzeograii setkávající se zde s architektonickou modernou střední Evropy.”

I Soi oceňuje ochotu a přístup brněnských muzejníků i fakt, že se současnému umění bylo MZM ochotno otevřít také tím, že výtvarníky napojilo na kurátora-výzkumníka: „Byli jsme opatrní – protože náš projekt zahrnuje problematiku prehistorie – abychom muzeum prehistorie respektovali. Kromě toho jsme byli velmi vnímaví k archi-

www.mzm.cz

tektuře budovy bez ohledu na jiné parametry. Brno se pyšní mnoha pozoruhodnými neo-funkcionalistickými stavbami. Ale tato budova se mi zdála zvláště vhodná k naznačení jistých tajemství, která skrývá historie člověka.”

Anthropos je totiž podle Inny typickým reprezentantem moderní expozice o prehistorii na Moravě, která je svébytná v evropském i eurasijském měřítku. Proč ne tedy nedávno otevřené muzeum v Pavlově ? „Pavlov by znamenal jiný projekt, bližší k některým lokalitám, krajině Pálavy a byl by současnější. Byl by velmi krásný, ale i velmi jiný. Speciičnost Anthroposu spočívá v tom, že člověk se cítí velmi blízko současným otázkám, jak prezentovat vědu spolu s váháními, (příliš) velkými jistotami i s jejím prachem. Pozitivismus se svými limity je zde velmi viditelný. V Pavlově jsme již v nové době spojené se spektakulární prezentací prehistorických dějů; to vytváří zase jiné problémy. Náš projekt se tedy snaží položit otázku viditelnosti toho, co je vystavováno, ať jde o dílo současného umění nebo paleolitický artefakt nebo vědecký archív. Vystavit, to není jen tak ukázat, to znamená osvětlit. Dnes je osvětlení problematické, proto je třeba ukázat i stíny, aniž bychom je nechali zmizet!” dokladuje Inna.

Do budoucnosti

Oblast Dordogne ve Francii, kde mají oba umělci své vazby, je podle Soi Hémon jako Morava, je rovněž kolébkou prehistorie. A budova Anthroposu, její vnější podoba a její světlo, leží v samém srdci Moravy.

Podmínky, které MZM umělcům poskytlo, jim navíc umožní čerpat z brněnského pobytu i v jejich dalších projektech. „Měsíc před otevřením výstavy byl unikátní tím, že jsme mohli pracovat v noci v důvěrné blízkosti sbírek. Měli jsme přístup k archívům, které jsou zlatým dolem, o němž jen tušíme, když procházíme muzeem a listujeme

publikacemi. Je to dlouhá cesta práce a důvěry, než se člověk dostane k takovým dokumentům.

Naše kurátorka nám velmi pomohla při hledání partnerů, jako byla například Martina Roblíčková, která nám dovolila vybrat kosti do vitrín ,sarkofágů’. A že je potřeba hodně trpělivosti k nalezení dobrých lidí !” pochvaluje si Soi. Depozitáře Anthroposu a osteologické sbírky budou prý živit jejich představivost a pracovní postupy po celá léta. „Metodologie klasiikace, ať už jde o kosti nebo korespondenci (Absolon/Breuil) zůstává zdrojem uměleckých úvah a inspirací pro mnoho současných umělců,” uzavírá Soi Hémon.

Hra pro otevřená srdce i mysl

Je mumiikovaný medvídek s balonkem uměleckým výtvorem, nebo sbírkovým předmětem? Jaké pocity vyvolá v návštěvníkovi stará bedna či přepravka mezi moderními prezentačními vitrínami? Umění?

Hra? Kudy vede hranice mezi současným uměním, mezi artefakty vytvořenými rukama francouzské dvojice, a mezi vystavenými archeologickými nálezy? Věci vytržené ze svého prostředí dávají vzniknout novým kontextům. Tak trochu jiná výstava proto nabízí víc, než jen tradičně instalované přehlídky umění, i víc, než dá jen pouhá prohlídka obvykle naaranžovaných muzejních předmětů. Tak trochu jiná výstava Magnetický sever, východ je především možností zapojit se do hry, jejíž pravidla vymezili francouzští výtvarníci, aniž by však jimi spoutali bezbřehost fantazie návštěvníků, kteří se budou chtít dívat nejen otevřenýma očima, ale především otevřeným srdcem a myslí. (jih) Překlad: Pavla Seitlová Foto: Filip Fojtík

M revue

13

L

M událost

Bloudění je součástí našeho hledání Muzeum není uzavřenou krabicí k uchovávání věcí, shodují se francouzští výtvarníci Sofi Hémon a Inna Maaímura, podepsaní pod projektem Magnetický sever, východ v Pavilonu Anthropos MZM. Oba tvůrci odpověděli pro M revue na několik otázek, objasňujících jejich specifický přístup k tvorbě.

Co je pro vás při výběru muzea nebo galerie to nejdůležitější ?

Soi: Náš parkúr byl pevně stanoven. Jednotlivé etapy byly naplánovány v místech věnovaných umění, institucionálních či nikoli. Mysleli jsme i na putování krajinou, bez expozic, bez struktur, bez publika. Pracovat pro muzeum, to znamená myslet na návštěvníky. V tomto případě jsme se rozhodli přilákat jiné diváky: ty, kteří obvykle navštěvují muzea současného umění, a ty, kdo navštěvují muzea vědy (např. archeologie).

Chtěli jsme veřejnost promíchat a naučit i děti vnímat vnitřní souvislosti těchto oblastí (architektury /umění/vědy). Vyvolat otázky a touhu spolupracovat s jinými obory.

Inna: Muzeum jako instituce je velmi poznamenáno okamžikem svého vzniku; dnes všechna muzea chápou potřebu vlastní proměny.

Mají se stát místem pro studium, uchování a šíření vědomostí mezi veřejností. Umění je jednou z možností tohoto otevření se. Jestliže umění může sloužit muzeu, může i muzeum sloužit umění, aniž by se uzavřelo nebo se pokrylo prachem, jako tomu bylo ještě před několika desetiletími, kdy bylo nutno za každou cenu vyjít ven z muzeí. Dnes je to ,odprášení’ vzájemné. Umění potřebuje vyjít ze sebe sama a ukázat, že hledá všechny možné cesty a nepovažuje se za pupek světa. Oblasti se prolínají; ti, kdo si myslí, že mohou odpočívat v závětří svého oboru, se mýlí a jsou odsouzeni k zapomnění.

14

Anthropos prezentuje paleolitické umění, které je ale spojeno s veškerou tehdejší kulturní produkcí a s okolnostmi jejího vědeckého objevování. Současné umění po mnoha oklikách vrátilo do centra pozornosti svou dobovou a kulturní podmíněnost.

Jinými slovy, muzeum už není uzavřeným místem uchovávání (krabicí), kam vchází jen málo lidí, ale místem otevřeným společnosti a jejím různým konstelacím.

Galerie je prázdný prostor, který je určen pro výtvarná díla. Muzeum je objekt už zaplněný zajímavými, krásnými věcmi - proč tedy do něj přidávat něco dalšího?

Soi: Sál pro krátkodobé výstavy v Anthroposu se ukázal v plné kráse, když byl prázdný. Spolu s architekty, kteří tvůrčím způsoben provázejí náš projekt, Hanou a Milanem Nytrovými (Nytraplan) a poté se společností (RAP) Jana Minarčíka a Adama Vrbky jsme promysleli a přetvořili prostor. Tento projekt se mimo jiné zabývá vztahem exteriéru a interiéru a způsobem, jak překonat jejich hranice, překročit jejich práh.

To, co je vidět, co je slyšet, co není vidět, co se vynořuje v temnotě, co odhaluje světlo. Tyto dimenze provázejí návštěvníka. Ten možná zabloudí. Bloudění je pojem, který je součástí našeho hledání. Prostor má své potenciály. My se jich zmocňujeme. Nic nepřidáváme. Rozmlouváme s tím, co už tam je.

Inna: Říkáte, že v muzeu jsou krásné předměty; to je často pravda z našeho dnešního pohledu a tvrdit opak, by znamenalo lhát. Nicméně můžeme o této hodnotě diskutovat.

Současné umění je považováno více či méně právem za zásadní zpochybnění krásna. V umění není krása nutně cílem, ale důsledkem.

Například důsledkem síly, intenzity a jejího zformování, i když ta je vlastně deformací nebo, což je skoro nemožné, její absencí.

A dále, říkáte dvě věci: za prvé že muzeum je zaplněno věcmi, a pak logicky: proč něco přidávat ?

Každý tvůrce, každý umělec by se měl skutečně ptát – a bohužel tomu tak dnes není – především proč je potřeba (proč on cítí potřebu) k něčemu něco přidávat, když už svět je naplněn tolika věcmi ? A co ho opravňuje k tomu přidávat něco dalšího, když knihovny a police světa se hroutí pod tíhou toho, co už existuje ? Je tedy smysl tvorby v tom zneplatňovat to, co předcházelo?

Tedy ano, necháme-li otevřené otázky ohromného rozsahu vytvořených děl, část naší kreativní odpovědi nespočívá v přidávání nebo ještě větším naplňování, ale v nabídce určitého druhu stažení se. Redukce věcí či dokonce stažení sebe sama ze světa. Návrh kroku zpět, do ústraní, upozadění se, ukrytí.

Spíš než přidávat navrhujeme snad jakýmsi způsobem stahovat věci do pozadí. Úvahy o tom, jak nově pojímat prostor, který dáváme věcem, v němž se mají ukazovat světu, tedy jejich viditelnosti a přítomnosti.

Všichni jsme zajedno v tom, že saturovaný prostor už nedovolí vidět věci v jejich celistvosti.

A také se svým vlastním způsobem zabýváme podmínkami viditelnosti předmětů v muzeu, ve výstavě či ve světě, tedy v prostoru, který jim dáváme.

Lze si tedy představit jiný prostor pro předměty ve světě, prostor muzejní, prostor prostý všech viditelných věcí, zkrátka jde také o to, vyprázdnit prostor tak, aby existoval sám o sobě.

Nicméně my nepřinášíme jen prázdno! Většinou ve svých umě-

www.mzm.cz

L leckých návrzích, ve své tvorbě neklademe krásné věci vedle jiných krásných věcí, jiných zajímavých předmětů; to, co se snažíme přinášet s juxtapozicí, je nová perspektiva, nový pohled, tedy vztah k věcem.

Naše věci jsou především neukončený, neuzavřený, trasformující se proces a snaží se propojovat s tím, co je podmiňuje, připravuje a posléze obklopuje a sousedí s nimi. Přinášejí nový vztah k tomu, co už muzeum prezentuje, je to jiná rezonance.

A nám jde o tuto rezonanci mezi kořeny v minulosti čím dál vzdálenějšími a nedosažitelnými a těmi, které jsou stále obnovovány, oživovány tvorbou, která začíná každý den znovu. V tomto bodě by si normálně měl umělec s archeologem rozumět.

A jaký je asi podíl toho, co jste dovezli, a toho, co jste použili z půdy MZM? Soi: Na tomto projektu pracujeme už tři roky. Samozřejmě že formy a nápady vznikly, vyvíjely se a byly z části realizovány v našich dílnách. Od počátku jsme však směřovali k tomu, nepřinášet pouze nové věci či předměty, ale usilovali jsme o vyvolání dialogu mezi jednotlivými pracemi a předměty.

Tento krok (SCOTT # 4) v Anthroposu byl také příležitostí k porovnání etap SCOTT# 2 a SCOTT# 3.

Jsme rozhodnuti nechat práce z předešlých etap cirkulovat a znovu je použít na různých místech. Inna možná víc než já.Máme touhu čelit nepředvídatelnému.

Navíc, máme společnou lásku k materiálům a tvarům. V Anthroposu jsme se nemohli vyhnout konfrontaci se sbírkami. V prvé fázi

Detail instalace QWA S. Hémon z Forma má svůj vlastní příběh.

Instalace in situ Výbava//východ (dřevo, 340 balíků se skleněnými lahvemi z depozitářú MZM. QWA S. Hémon, I. Maaímura (QWA).

www.mzm.cz

M revue

15

M udรกlost

16

www.mzm.cz

Záběr na instalaci Forma má svůj vlastní příběh (Jean-Christophe Bailly) QWA I. Maaímura / S. Hémon.

www.mzm.cz

M revue

17

M událost

nám Petr Kostrhun dal knihy obsahující fotograické archivní dokumenty. Pak si představte kost mamuta, lebku soba, vezměte je do ruky, objevte jejich váhu, objem a materiál! V té chvíli vzniká určitá emoce. Připomínáme vznik skulptur a pohřbů prostřednictvím vztahu člověk – zvíře – smrt. Když jsme vstoupili do osteologických sbírek MZM, pocítili jsme smysl své přítomnosti v tomto prostoru a tichou sílu, kterou dodává našemu vyjádření. Instalace „SOB & SOB” je tvořena především dvěma vitrínami ve tvaru sarkofágu (krabice) a jedním stolem (plocha). Uvnitř těch vitrín jsou dvě sobí lebky a dvě mamutí kosti (obklopené několika dalšími prvky) umístěné proti sobě a nad nimi jsou lebky současných mořských ptáků. Jediná kost, takto vypíchnutá, vyvolává svým úžasným objemem touhu po sochání.

Skleněné nádoby tvořící instalaci „Výbava // Východ” pracují se vztahem „contenant/contenu” (obal /obsah): krabice, urna, lebka. Když jsme objevili ty nádoby, byli jsme neúprosní: ptali jsme se kurátorky Martiny Galetové, kolik jich je, a spočítali jsme si, že pro svůj projekt jich potřebujeme 340. A zorganizovali jsme ohromnou akci jejich přestěhování z půdy muzea. Celý podnik nepostrádal humornou stránku.

Tento radostný objev přinesl do této etapy prach. Doufáme, že u návštěvníků se to setká s ohlasem. Někteří určitě takové nádoby už někdy viděli a mohou o tom vyprávět.

Obaly, výtvarně zajímavé, nás uvádějí do jiného příběhu. Jejich instalace v muzeu vede ke zpřesnění našeho myšlení. Skrze tuto chudobnost a nedostatek přichází jistá forma krásy. Materiálnost prachu má na lidskou bytost velmi silný účinek.

Jak pracujete?

Soi: V roce 2014 jsme si stanovili směr našeho snažení. Na základě toho pak lze třídit instalace a objekty, sdružovat je do skupin podle toho, zda jde o tvary, beztvaré kon-

18

cepty, vitriny, krabice, urny. Tyto údaje jsou faktory, které na nás stejně jako architektura, světlo a tma, působí. Podle těchto parametrů pak zpracováváme projekt pro konkrétní místo.

Přitahuje nás určitá kvalita prostoru, světla, stínu a vztahu k času, které se snažíme odhalit.

Je to delikátní, možná je nebezpečné o tom příliš mluvit, a není to potřeba. Je to prostě spojeno s lidským údělem: životem a smrtí.

Inna: Když jsme se rozhodli spolupracovat, Soi a já, položili jsme základy projektu a deinovali předběžně formu, kterou chceme uplatňovat: instalace. A to, čemu se budeme věnovat: hlavní tematické linie projektu. Např. vztah mezi skulpturou a gestem a/nebo funerální památky a jejich determinantní umístění v krajině (která se tím stává polidštěným prostorem nebo „místem” paměti). Obraz či jeho absence, zvířecí tvář a igura, prehistorie (jako období, věda, umění nebo muzeograie), vztahy mezi formou a obsahem, tvarem a prázdnem, hmoty nebo cesty, tíha či lehkost, to je to, co nás orientuje k tomu, co chceme vyjádřit našimi prostorovými, někdy i zvukovými instalacemi. To, co spojuje vše v jeden výtvarně a tematicky koherentní celek, je pojem temnoty, kterého se dotýkáme z různých aspektů. Ten nám také umožnil spolupracovat, protože se pojí s osobními výtvarnými přístupy nás obou.

Od tohoto ústředního pojmu se pak odvíjí zkoumání současnosti, možnost vidět nebo stanovit podmínky nové vize a mezi těmito podmínkami možná i samotné oslepení.

Původ jako základ nebo jeho ztráta tak objasňuje jak náš zájem o prehistorii, tak o moderní umění. To jsou v hrubých rysech naše východiska.

Samozřejmě že tvůrčí proces, který je nekonečně jednoduchý a současně komplexní, zahrnuje neustálé velmi rychlé návraty ke všemu, s čím se setkává. A protože

pracujeme in situ s místem jako takovým, jsme velmi vnímaví ke všemu, čeho je nositelem, co obsahuje, ale i k tomu, čím je sám o sobě.

Muzeum jako je Anthropos – jako úkryt a zároveň jako věci v něm ukryté – není autonomní entitou radikálně odříznutou od exteriéru: proto jeho architektura je pro nás symbolem modernity celé jedné epochy, která se opakuje v blízkém i vzdáleném okolí. Odkazuje nás však také k jiným architektonickým prostorám, jiným úkrytům: kostelům, pevnostem, skaliskům nebo jeskyním.

Jeho vystavený vědecký obsah odkazuje k muzeím prehistorie, k publikacím a v této otevřené cirkulaci vědění se uplatňuje i umění. Nic není příhodnější pro propojení paleolitických časů s dnešní dobou než tvůrčí gesto, které nás staví bezprostředně a přímo před záhadu člověka a „neopodstatněný” objev symbolična.

Vezměme jako příklad okna v sále krátkodobých výstav, hlavním prostoru naší výstavy v Anthroposu. Subtilní architektura budovy, její vztah k prostoru nás zaujaly.

Dvojitá série 9 úzkých a vysokých oken orientovala naši volbu : světelná vertikalita v masivním korpusu budovy – mohli bychom říci památky – nám udávala směr skulpturální dispozice, která již byla dána (místo samotné), kterou jsme mohli použít jako nositele světla a tmy, tíhy a lehkosti, vertikality (vztyčení) a horizontality (položení). Propojení toho, „co už je” s tím, co přinášíme my, funguje a podtrhuje celek v jeho soudržnosti.

A navíc číslo 9 se nabízelo: odpovídá číslu, které už se v naší práci často objevuje! (Je otázka, zda existoval nějaký konkrétní důvod, proč jej E. Šteflíček použil.)

Jaké je, pracovat ve dvojici? Hádáte se? Kdo má poslední slovo?

Soi: Jsme binom (dvojice) na určitý čas. Řekla bych, že jde o jakousi formu aliance na mezilidské úrovni.

Tato aliance je založena na tom, že sdílíme reálné umělecké aktivity,

www.mzm.cz

a spočívá také na rozdílech a hlediscích, která se nutně neshodují. Když se podepisujeme jako QWA, chceme odpovídat jednohlasně, což ovšem nebrání tomu, aby každý měl vlastní hlas. Uvidíte to sami, protože některá díla signujeme QWA, jiná svým vlastním uměleckým jménem.

Umělec potřebuje nekonečnou sílu, aby mohl pokračovat po své cestě. Někdy ta síla vzniká spoluprací. Skladatel John Cage říkal, že „nikdy nepoužil jediný tón, který by se mu nelíbil”. Já říkám, „nikdy bych nespolupracovala s umělcem, kterého bych si nevážila”.

Tvůrčí konlikty jsou nevyhnutelné. Spolupráce založená na tomto typu aliance je plná konliktů, které mnohdy vedou k dialogu. S odstupem oceňuji odvahu, s níž jsme se postavili této realitě a nabídli vám tuto výstavu.

Výstava je dar, obětina. „Darování jako akce”. Člověk při tom ztratí pár peříček, ale získá kousek štěstí.

Inna: Jsme oba výtvarní umělci s podobným profesním zaměřením.

Jsme kolegové a tento parkúr jsme koncipovali a realizujeme na základě společného zájmu. Předtím jsem se navzájem zvali do našich oblastí, kde jsme tvořili individuální projekty. Společný tvůrčí prostor, když jsme se rozhodli pro skutečnou spolupráci, kterou signujeme QWA, je prostor, který se neustále znovu deinuje a který je samozřejmě občas i místem konfrontací či konliktů.

Není to tak, že by dva umělci stáli vedle sebe, ale jde o vytvoření jediné formy. Nicméně Scott#4 je trochu výjimkou, neboť na jedné straně obsahuje velké úseky skutečně společné,

⊳

Instalace I. Maaímury Relikty pravěkého přechodu.

Detail instalace QWA S. Hémon z Forma má svůj vlastní příběh.

Detail instalace QWA I. Maaímury z Forma má svůj vlastní příběh.

www.mzm.cz

M revue

19

M událost

na druhé straně na některých místech osobní přístupy a jejich sousedství vytváří v tomto případě dialog, k němuž se přidávají muzejní sbírky.

Existuje tu skutečně společný prostor, ať už jde o záležitosti formy, podmínky dnešní umělecké tvorby, o vícestranný, rozvolněný či vrstevnatý smysl toho, co předkládáme.

Cesty, jak k němu dospět, jsou proto také velmi různé. Protože nemáme stejnou osobní historii, stejné životní osudy ani stejnou profesní průpravu a vůbec ne stejné jazykové zázemí. Jazyk je velmi užitečný, abychom si porozuměli, ale mohou do něj proniknout různá nedorozumění a tedy i konlikty.

Ale konlikt dobře pojatý je konliktem plodným a produktivním.

Existují i zajímavé konlikty. Copak nejsou „otcem všech věcí?”

A nejdůležitější je vzájemná důvěra.

Z ní pak vyvstane forma a překoná konlikt. Ten však není systematický!

Jak přijímají návštěvníci francouzských muzeí vaše výstavy?

Soi: Nemáme s francouzskými muzei příliš mnoho zkušeností.

Obecně bych řekla, že výstava poskytuje často příležitost k příjemným setkáním a užitečným diskusím. Navrhuji vám setkat se s lidmi, kteří výstavu navštívili, a pobavit se s nimi. Mluvit přímo s umělci není vždy snadné. Jsme někdy trochu krutí. Máme k tomu své důvody.

Inna: Jen málo jich mělo k tomu příležitost. Variabilita je všude stejná, přijetí výstavy závisí hlavně na tom, zda přišli na výstavu nebo do běžného muzea a s dílem se setkají náhodou. Různost pohledů je nekonečná, je tedy těžké k tomu něco říct. Nemáme dostatečný přehled, abychom mohli vyvodit závěry či poučení. Lze však říci, že lidé naslouchají, otevřenost k umění opravňuje k nejrůznějším a nejodvážnějším uměleckým experimentům, pokud respektujeme a přijímáme publikum. Ale i návštěvníci se musí snažit, udělat krok vpřed. Věci se ne-

20

dějí samy. Servilnost by neměla být na jedné ani na druhé straně.

tvorbě, jsou četné a je to těžké pro každého.

A ověřujete si, jak lidé reagují na vaše díla?

Soi: Někteří si dají tu práci a mluví o tom. Když se tak stane, mám velkou šanci mít z té zpětné vazby užitek.

Velmi mě zajímá, jak svobodně se lidé na díla dívají. Umělecké dílo totiž nabízí tuto interpretační a emancipační dimenzi. Někdy se to děje v tichosti. Je třeba umět vnímat ticho návštěvníků.

A je třeba se tomu dlouho učit.

Čím by měla člověka, který půjde do Anthroposu na „mamuta”, jinými slovy dopředu nebude vědět o vašich instalacích, vaše výstava přitáhnout? A s jakými pocity by měl odcházet?

Soi: Měl by se nechat vést zvědavostí, kterou to v něm náhle vyvolá, měl by jí být otevřený a ochotný pak o tom doma mluvit. Měl by z ní čerpat invenci objevenou se svým dítětem, aby mu pomohl odhalovat prehistorii uprostřed současného světa, měl by si užít překvapení před charakteristickými znaky původní budovy Evžena Štelíčka, kterou zná odjakživa a kterou by v plnosti objevil teprve toho dne.

Poté, co projde temnou místností TMA TMA, bych byla ráda, kdyby si položil otázku o sobě samém, aby se zamyslel nad svými dojmy, aby s novou citlivostí otevřel zrak i sluch.

Přála bych si, kdyby zpomalil a mluvil tišeji. Říkám vám to šeptem (☺).

Inna: Ano, jistě! Nezmění to průběh naší umělecké tvorby, ale vnímání toho, jak je přijímána, je pro umělce velmi důležité. Vědět, zda najdeme nebo nenajdeme podporu z této strany, nám může pomoci koncipovat průběh akce. Je důležité, aby si umělec uvědomoval dosažený efekt.

Co mě zajímá nejvíc, ať je hodnocení jakékoli a od kohokoli, je odkud pochází to, co bylo řečeno, co motivuje takové či onaké hodnocení. Často říkám, že pochvalné vyjádření může mít „špatné” důvody a velmi tvrdá kritika může vlastně vycházet z velmi pertinentního pozorování.

V projevu je třeba odhalit, co je míněno opravdu vážně a čím je motivován; to vytváří v dialogu pozitivní a transformační hodnotu jak pro umělce, tak pro návštěvníka.

Naše práce by měla vést k „přemýšlení”. Ne nutně ke způsobu uvažování, vědomému a obtížnému, ale k přemýšlení na různých úrovních: konkrétní, emoční, intuitivní, čistě podvědomé, duchovní nebo dialektické, co já vím? – a bez jakéhokoli oddělování těchto rovin. Porozumět skutečnému vnímání práce umělce nám může pomoci nově formulovat názorové a tvůrčí výzvy.

Je především třeba se vyhnout všem nástrahám ve vyjádřeních o současné

Inna: Představuji si, pokud má návštěvník určitý zájem, že překvapení ho může vést k tomu, aby se vydal na cestu a rozšířil si pojem prehistorie ve smyslu globálnější perspektivy. Myslím, že návštěvník zajímající se o prehistorii se pak může ptát, když se seznámí s našimi instalacemi, co to tu dělá. Jakou to má souvislost? Jaké jsou eventuální spojnice? Klást si takové otázky by byl rozhodující krok.

A kam budete pokračovat?

Soi: Kdo ví? (jih) Přeložila Pavla Seitlová Foto : Filip Fojtík

Výstava Magnetický sever, východ se koná pod záštitou jeho excelence R. Galharaqua, velvyslance Francouzské republiky v ČR. Projekt se uskutečňuje za inanční podpory statutárního města Brna. Soi Hémon a Inna Maaímura strávili v Brně několik týdnů v rámci rezidenční pobytu umělců Domu umění města Brna.

www.mzm.cz

Společným stoletím k vzájemné současnosti Jsou samostatné, ale stále kráčí těsně vedle sebe a stále k sobě spolu mají blíž než k jiným národům. Návratem do historie, kdy však Češi a Slováci teprve usilovali o svoji svrchovanost, do dob, kdy se jí postupně učili, a do časů, kdy žili a hospodařili společně, až po současnost vracejí nejen pamětníky výstavy Moravského zemského muzea připravené v rámci projektu Společné století u příležitosti 100. výročí vzniku československého státu. Výstava Historického oddělení Jak se poznávali: moravsko-slovenské vztahy v letech 1848–1919 představuje moravsko-slovenské vztahy na pozadí cesty k formování samostatného státu. Tradici tradiční kultury v roli politického symbolu, a to do dnešních dnů, přibližuje expozice Etnografického ústavu Tradiční kultura – výkladní skříň státu – vděčný symbol národa. Za účasti ministra kultury Antonína Staňka a dalších významných osobností politického, kulturního a společenského života, mezi nimiž nechyběly například velvyslankyně ČR v Rakousku Ivana Červenková

www.mzm.cz

či Judita Guštafíková, předsedkyně Obce Slovákov v Brně, byly výstavy zahájeny 18. října v prostorách Dietrichsteinského paláce.

Ze společných kořenů Kdyby nebylo Velké Moravy, nebylo by československého státu… Tisícileté historické i kulturní vazby Moravy a Slovenska od počátku společných kořenů v období Velkomoravské říše představuje bohatá expozice Historického oddělení Společné století: Jak se poznávali: moravsko-slovenské vztahy v letech 1848–1919,

rozdělená jejím kurátorem Zdeňkem Fišerem do tří části: Kořeny, Doteky a Směrování. Po společném startu mapuje odlišný státoprávní vývoj, průniky politické, válečné, náboženské, pracovní a kulturní migrace obyvatel. Autoři kladli důraz především na období druhé poloviny 19. a počátek 20. století, kdy vzájemné vazby zesilovaly a směřovaly k národnostnímu sblížení a posléze právě k vytvoření společného státu. Relektovány jsou události revolučních let 1848/1849, kdy z Moravy směřovaly výpravy slovenských dobrovolníků na Slovensko proti Maďarům, vazby předních slovenských osobností na český prostor, a naopak českých na Slovensko, i zesilující proud slovenské mládeže na Moravu za účelem získání vzdělání po zrušení slovenských gymnázií.

Dokladováno je působení významných slovenských osobností na Moravě a naopak českých na Slovensku a vůbec pohyb a výměna lidí, věcí a idejí, ke kterým ve stále větší míře docházelo na přelomu 19. a 20. století, ať už v oblasti kultury, umění, literatury či hudby. Tento pohyb pak měl rozměr také politický, stejně jako ekonomický (uplatnění českého kapitálu na Slovensku). To vše se odehrávalo v odlišném procesu utváření národní identity českého a slovenského národa, který ovšem

M revue

21

L

M výstavy

M výstavy

posléze vyzněl v ideách a tendencích k založení společného státu – Československé republiky. Jsou připomenuty zejména zahraniční akce čs. odboje, vyhlášení společného státu, proces postupného obsazování a připojování Slovenska za účasti čs. dobrovolníků a armády. Z konkrétních historických postav výstava připomíná například kodiikátora spisovné slovenštiny, ilozofa, buditele, politika a básníka Ľudovíta Štúra či prvního předsedu Slovenské národní rady Jozefa Miloslava Hurbana, českou spisovatelku Boženu Němcovou stejně jako moravského národního buditele Matěje Mikšíčka, profesora Aloise Vojtěcha Šemberu či architekta Dušana Jurkoviče. Osobní věci a paměti Vavro Šrobára, který jménem Slováků podepsal v říjnu 1918 Zákon o zřízení československého státu, dokreslují atmosféru vzniku republiky. Trosky havarovaného letadla jsou smutným připomenutím leteckého neštěstí, které ukončilo život generála M. R. Štefánika, vynechána není naděje roku 1968 personiikovaná tehdy do osobnosti Alexandra Dubčeka. Tečku tvoří politický rozchod Čechů a Slováků.

V kroji na věčné časy…

Krojované dívky vítající delegaci chlebem a solí… i dnes ne zřídkavý obrázek, a to navzdory tomu, že se dočkal již řady karikatur. Právě projekci tradiční kultury do života společnosti po roce 1918, kdy měla napomáhat k národnímu uvědomění, dokládá expozice Etnograického ústavu kurátorky Hany Dvořákové s přiléhavým názvem Tradiční lidová kultura – výkladní skříň státu – vděčný symbol národa. Pro člověka zvenčí mělo venkovské prostředí vždy určité kouzlo, v 19. století však dochází ve vnímání atributů tradiční kultury k posunu: V období formování národních států v 19. století nabyla tradiční lidová kultura další – politický rozměr. V dobách zápasů o svou existenci se emancipující česká společnost vymezovala oproti německému oko-

22

www.mzm.cz

lí pomocí projevů tradiční kultury a povýšila některé prvky do roviny národních symbolů. Předpoklad jasné srozumitelnosti opět plnil především lidový oděv. V roli rozlišujícího identiikačního elementu byl použit na Světových výstavách, na nichž jednotlivé státy představovaly svou kulturní a technickou vyspělost. Názorný příklad v roce 1867 poskytla Světová výstava v Paříži, kde různorodost zúčastněných zemí byla demonstrována právě pomocí igurín v krojích. Zjevná odlišnost, patrná na první pohled, předurčila tyto projevy do role oiciálního národního reprezentanta nejen v 19. století, ale trvá s přesahem do dnešních dnů. Venkovské prostředí jižní Moravy poskytlo pro tyto konstrukty jedinečný materiál. Bohatá škála projevů tradiční lidové kultury přitahovala pozornost jak zanícených vlastenců a národopisců, tak utvářejícího se „turistického průmyslu“. Rostoucí oblibu zájezdů Klubu turistů (např. na pouť k blatnickému sv. Antoníčkovi) doprovázela pestrá nabídka barvotiskových pohlednic se žánrovými folklórními výjevy a upomínkových předmětů, jejichž dekor parafrázoval tradiční ornament. V následujícím období formování národních států si tyto podržely roli uznávaného národního symbolu s převahou funkce reprezentační. Výstava zachycuje sym-

boly tradiční kultury užívané až zneužívané pro politickou reprezentaci (například svéráz, "kult" T. G. Masaryka nebo propagační graiku padesátých až sedmdesátých let 20. století a přímý dopad kulturní politiky státu do revitalizace folklóru), kdy se projevy kultury „lidu“ staly součástí tematického zásobníku oiciálního umění. Stejně jako v ostatní Evropě, byla i v našich zemích tradiční lidová kultura zdrojem pro tvorbu kulturních stereotypů, což vedlo k zaixování určitého romantizujícího obrazu, s jehož dědictvím se střetáváme dodnes, jak dokazují některé vystavené fotograie.

Společné století je mezivládní projekt České a Slovenské republiky.

V jeho rámci připravilo Moravské zemské muzeum nejen dvojici výstav Jak se poznávali a Tradiční lidová kultura, ale i expozici Srpen 1968 mezi dějinnými osmičkami (více v M revue na straně 4–8). Trojlístek výstav s řadou unikátních exponátů a dokumentů potrvá v Dietrichsteinském paláci do konce června 2019. Doplní je zajímavý program v podobě workshopů, promítání ilmů, přednášky a komentované prohlídky. (jih) Foto: Filip Fojtík

Normalizační leporelo Františka Kressy Návrat do minulosti v čase, ale skoro i v konkrétních místech nabídla v létě netradiční open-space výstava Normalizační Brno – Štatl Františka Kressy. Kolemjdoucí si na několika panelech rozmístěných v centru města mohli prostřednictvím fotografií Františka Kressy připomenout a porovnávat, jak daná místa vypadala v 70. a 80. letech minulého století a jak se

www.mzm.cz

M revue

23

M výstavy

lení dějin kultury antitotalitního zaměření (ODKAZ) MZM Demeter Malaťák novou akvizici. Část Kressova fondu je již předzpracovaná, takže je možné ji operativně využívat, na komplexní sbírkotvorné zpracování si Kressův záznam normalizace přece jen chvíli počká. (jih) Foto: František Kressa

Leoš a jeho drazí podle V. Chalánkové proměnila do současnosti. Během vernisáže, které se 4. července zúčastnil i generální ředitel Moravského zemského muzea Jiří Mitáček a ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů ČR Zdeněk Hazdra, autor snímků podepsal i druhý a třetí díl stejnojmenné knihy. (Ten první vyšel na konci roku 2017 a setkal se se značnou odezvou u čtenářů.) Výstavu ocenil i ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Zbyněk Hazdra. „Podle mě je pozoruhodná tím, že ukazuje všednodennost normalizačního života,“ řekl Hazdra.

V době normalizace dnes šestašedesátiletý František Kressa pracoval jako fotoreportér legendárního Brněnského večerníku a jeho profese ho dovedla na nejrůznější místa ve městě. V jeho archívu tak skončily záběry tehdejších mocipánů i obyčejných Brňanů, snímky z ulic stejně jako ze zákulisí stranických schůzí nebo tehdejších brněnských průmyslových gigantů. Fotil nejen tam, kam byl vyslán redaktory, aby doplnil snímky k článkům. I ve volném čase brouzdal po městě a lovil volné fotky. Po roce 1989 se jeho život už nevyvíjel tak přímočaře, z večerníku odešel a začal soukromě podnikat, i když úplně fotit nepřestal nikdy. „Nikdy jsem však nefotil s vědomím, že by mohlo jít o dobový dokument," řekl Kressa.

Po dlouho dobu však staré nega-

24

tivy odpočívaly v krabicích, jen občas některou z nich František Kressa zveřejnil na svém Facebooku. Tam si jich všiml historik a provozovatel brněnského krytu 10-Z v Husově ulici Pavel Paleček – a pak už jen slovo dalo slovo.

Sice nezamýšlený časosběrný záznam doby totiž přesto vznikl.

Kressa postupně naskenoval na šestnáct tisíc snímků, které byly použity v třech dílech jeho knihy, další zůstávají v negativech. Jeho archív nyní převzalo právě Moravské zemské muzeum. „Fondy našeho oddělení tvoří především písemné materiály, ty fotografické jsou v menšině. Přitom právě toto médium bude určitě cenné jak pro badatele, tak i pro naše prezentace,“ pochvaluje si vedoucí Oddě-

Kladný, odpovídá s pro sebe charakteristickou stručností brněnská výtvarnice Vendula Chalánková na otázku, jaký má vztah k Leoši Janáčkovi. „Nejvíc poslouchám rádio Vltava a tam jeho hudbu hrají velmi často,“ pochvaluje si. Její pojetí Leoše Janáčka a jeho blízkých je sice svérázné a možná pro někoho nemusí být dostatečně „důstojným“ pro slavného skladatele, skupina těch, kterým je ale právě toto pojetí blízké a zlidšťující, je nepochybně větší. Výstava Leoš a jeho drazí v Památníku Leoše Janáčka Moravského zemského muzea během prázdninových měsíců představila sérii především výtvarně působivých papírových koláží, které Vendula Chalánková vytvořila v roce 2017 jako návrhy pro různé typy propagačních předmětů s motivy Janáčka a jeho blízkých.

www.mzm.cz

Jako podklady použila výtvarnice historické fotograie z Archivu Leoše Janáčka MZM, který byl vloni zapsán do seznamu kulturního dědictví UNESCO. „O negativních reakcích nevím, nebo se ke mně nedostaly,“ nedělá si hlavu z možných kritiků Vendula Chalánková, která kromě koláží vytvořila i krátké animované ilmy ztvárňující některé etapy z Janáčkova života. Sedmatřicetiletá výtvarnice a autorka černohumorných komiksů žije střídavě v Troubkách nad Bečvou a v Brně.

Fakultu výtvarných umění absolvovala v roce 2006. Dosud její díla hostily galerie u nás, na Slovensku, v Německu, Maďarsku, Anglii, Bosně a Herzegovině, Chorvatsku a v Japonsku. V roce 2006 získala Cenu Nadání Hlávkových a v roce 2009 ocenění Zlatá stuha za knihu O červené karkulce (výtvarná část pro začínající čtenáře). Je zastoupena ve sbírce Národní galerie, Moravské galerii, sbírce Marek, v Galerii výtvarného umění v Chebu, Muzeu umění Olomouc a Museum für Angewandte Kunst ve Vídni. (jih) Foto: Archív MZM a M. Dvořáková

Čtyři strany, města, ženy. Jeden svět Nahlédnout na změny ve světě výtvarným pohledem podloženým mnohaletými zkušenostmi. To je hlavní cíl projektu čtveřice výtvarnic nazvaném Od severoafrických břehů do Evropy: North South East West / Sever Jih Východ Západ. Výsledky jejich snažení si mohli prohlédnout návštěvníci Památníku Leoše Janáčka Moravského zemského muzea od poloviny září do 7. října. Výtvarná díla zde prezentovaly Cristina Ataíde z Lisabonu, Angiola Bonanni z Madridu, Gisela Weimann z Berlína a Českou republiku reprezentovala Marie Filippovová z Brna. „Historie se opakuje v různých pod-

www.mzm.cz

mínkách, byla dramatická na počátku našeho setkání a je velmi dramatická i dnes. Tématy projektu jsou sociální nespravedlnost, požadavek stejných práv pro ženy a odstraňování autoritářských státních struktur. Kritický pohled a solidarita nás vedly k navázání mezinárodních kontaktů, vytvoření společných projektů a k nadšení pro jednotnou Evropu,“ nastiňují umělkyně podstatu dnešní podoby projektu, který započal již před šesti lety po několikatýdenním sdílení každodenního života a práce v dialogu s marockou umělkyní Ahlam Lemsefer. Před brněnskou prezentací byla výstava North South East West zatím k vidění v galerii Inferno 14 v Římě a výstavní síni Espacio BOP v Madridu. „Společným rysem členů naší skupiny je kosmopolitní otevřenost.

Náš projekt je chápán jako příspěvek k tolik potřebnému přijetí toho, že jsme rozdílní, máme různé životní styly a různou víru, ale spojuje nás touha po toleranci a harmonii v multietnické a kulturně rozmanité Evropě,“ shrnují výtvarnice. Práce Cristiny Ataíde se pohybují mezi plastikou a kresbou, fotografováním a videem. Angiola Bonanni se věnuje sochařství, po kovářské a svářečské praxi v Madridu nejprve vytvářela železné skulptury z kusů šrotu a jiného průmyslového dopadu, později tvořila díla z plastu a dřeva a experimentovala s měkkými materiály, jako jsou papír,

tkaniny či drátěné pletivo. Od roku 2000 se věnuje video-performancím a videu. Gisela Weimann získala v roce 2002 Cenu kritiky za vizuální umění od Sdružení německých kritiků. Její díla byla zastoupena na mezinárodních výstavách, videoprojekcích, zvukových instalacích a multimediálních performancích. Podle odborníků „překračuje hranice mezi uměleckými žánry prostřednictvím interkulturní a interdisciplinární spolupráce s umělci z divadelního, hudebního a ilmového světa, a badateli z různých oborů“. Začátky tvorby Marie Filippovové, která žije a pracuje v moravské metropoli, jsou pro změnu spojeny s literaturou. Slovo a význam jsou jí blízké, byly a zůstaly v její tvorbě vždy důležité. Zásadními pro její kompozice jsou bod nebo skvrna, prožívané v jejich existencionalitě. Bod, jedinec, jsoucno. I za zdánlivě čistě abstraktními živelnými strukturami či uspořádanými rastry je v jejím záměru stále sdělení, člověk a příběh s jeho konečností i přesahem.

Její práce jsou zastoupeny v předních sbírkách i veřejných institucích v tuzemsku u zahraničí. (red) Foto: Archív MZM

M revue

25

L

M názor

Generační střet v moravském ženském hnutí před první světovou válkou Přestože v případě ženského hnutí před rokem 1914 jde o jedno z velmi aktuálních témat zahraniční historické vědy, moravské genderové dějiny tohoto období patří stále k tzv. bílým místům české historiografie, kterým se nedostává téměř žádný prostor. Je to zapříčiněno zejména tím, že výzkumné týmy bývají zpravidla složené z pražských, či jiných badatelek z Čech.

V posledních letech se tak až na výjimku, kterou představují především práce prof. Jany Burešové z Palackého univerzity v Olomouci, nedostala téměř žádná moravská či slezská data ani do novodobých genderových syntéz. A je to na škodu věci.

Regionální sondy jsou více než potřebné k veriikaci hypotéz stanovených původně pro pražské prostředí, které se jeví v mnoha ohledech jako unikátní a netypické. Z v současnosti probíhajícího výzkumu moravského ženského hnutí, kterým se zabývá Historické oddělení Moravského zemského muzea, vyplývá, že vzhle-

26

dem ke zdejší odlišné politické konstelaci nabývala řada tendencí jiných forem, což prezentuje i generační střet v ženském hnutí, který se udál zhruba v letech 1902 až 1903.

Na přelomu 19. a 20. století došlo v ženském hnutí podobně jako např. u pokrokářského hnutí, jež se vymezovalo vůči starším konzervativním politickým strukturám, ke generačnímu konliktu, vyplývajícímu z rozdílných představ o poslání a místě žen ve společnosti. S určitým zpožděním se tyto tendence přenesly ze zahraničí a z Čech také do moravského ženského hnutí. Stalo se tak

poměrně záhy poté, kdy teprve započalo svou cestu za společným semknutím, které tak nakonec nebylo realizováno. Oproti Čechám se tak stalo, že podstatná většina iniciativ měšťanského ženského hnutí nebyla vydrolena mezi větší počet politických uskupení, ale byla rozkročena jen mezi dva základní proudy.

Střet starých s mladými byl prezentován rostoucí animozitou mezi dvěma hlavními představitelkami obou linií. V případě starší generace Eliškou Machovou (1858–1926), tehdy již bývalou jednatelkou brněnské Vesny a vůdčí představitelkou Moravsko-slezské organizace ženské (zal. 1901), a Zdeňkou Wiedermannovou-Motyčkovou (1868–1915), hlavou Jednoty učitelek moravských (zal. 1902). Machová, angažující se na veřejnosti od 80. let 19. století, měla z počátku silnější společenské postavení, vyplývající z její dlouhodobé veřejně-společenské praxe.

www.mzm.cz

Bylo pro ni typické, že všechny své emancipační projekty zaštiťovala staršími vzory, které ve vztahu k veřejné práci žen akcentovaly zejména mateřství, na nichž bylo snadné interpretovat odlišnost žen a mužů, jejich „speciické“ vlastnosti a charakterové rysy, případně „vrozené“ vlohy žen pro rodinný život a z nich vyplývající „přirozené“ dělby práce ve společnosti. Podle jejího pojetí veřejného aktivismu se ženy měly zapojovat do hospodářství i politiky jako uvědomělé a zodpovědné matky, vychovatelky budoucích generací, vykonávající drobnou, méně podstatnou práci ve spolcích a v politických stranách.

K tomuto staršímu přístupu se vymezily později narozené aktivistky, jejichž mluvčí se stala Wiedermannová-Motyčková, které požadovaly celospolečenskou změnu postavení žen. Nezdůrazňovaly jejich angažované mateřství, ale to, že jsou lidskými bytostmi s rovnocenným postavením ve všech sférách společnosti. Jejich snahy byly rámovány požadavky na stejné šance a odměňování v za-

městnání, vysokoškolské studium žen, ale později také na zrušení celibátu učitelek a přirozeně zavedení volebního práva. Wiedermannová-Motyčková, angažující se na veřejnosti až před přelomem století, se v tom inspirovala liberálním pokrokářským hnutím a zejména rovnostářskými myšlenkami T. G. Masaryka, se kterým si dlouhodobě dopisovala.

Nevyhnutelný rozpor byl o to zásadnější, jelikož na Moravě se na rozdíl od Čech teprve ustavovala jednotná ženská platforma, usilující o stmelení všech fungujících měšťanských, ale i dělnických ženských spolků. Postoj Machové k politickému realismu, k němuž se mladší generace hlásila a který promýšlel novou koncepci národa, byl vázán na její představu o tomto směru jako češství nebezpečnému, odvádějícímu společnost od národního zanícení a udržování vyhraněné pozice vůči Němcům, jež Machová interpretovala jako národní „utlačovatele“. Ač se obě linie snažily v rámci několika pracovních setkání a ženských sjezdů nalézt společné průse-

číky, spolupráce WiedermannovéMotyčkové s Adolfem Stránským, představitelem tehdy dominantní moravské Lidové strany a protagonistou úspěšných česko-německých smiřovaček, ji odvedly od možné dohody s Machovou a byly v roce 1903 zřejmou příčinou rozkolu v měšťanském ženském hnutí na Moravě.

Přestože se názory Machové posunuly v době revolučního kvasu let 1904 až 1905 směrem k problematice politických práv žen, o což usilovala i její rivalka, obě linie fungovaly paralelně vedle sebe bez vzájemných kontaktů. Rozdílné ideové směřování nakonec zapříčinilo to, že v závěrečných letech před vypuknutím první světové války se obě ženy přes stejné cíle, o které usilovaly, velkoryse přehlížely, a poté, co směr Wiedermannové-Motyčkové získal převahu, si navzájem dokonce podrývaly autoritu.

Mgr. Hana Krutílková, Historické oddělení MZM Foto: Archiv MZM

⊳

Eliška Machová, představitelka starší linie v moravském ženském hnutí (foto z archivu Etnografického ústavu MZM).

Pokrokářka Zdeňka Wiedermannová-Motyčková (foto převzato z Věstníku Zemské organisace pokrok. žen moravských, roč. 3, č. 5, listopad 1935, s. 71).

www.mzm.cz

M revue

27

L

Pod čarou

Státotvorně a s nadějí

Sto let republiky… Znám i lidi, kteří se ptají: Co vlastně slavit? Proč vlastně slavit? Výročí neexistujícího státu?!

Nerozumím. Vždyť proč vzpomínáme na své blízké zesnulé? Proč pořádáme akce, připomínající významné události? Založení institucí, bitvy, vynálezy… Minulé se nás dodnes dotýká, oni zesnulí nás formovali, inspirovali, ponoukali, učili, varovali. A není možné se k nim nevztahovat: byli tu před námi a na nás je, abychom se s jejich dědictvím vyrovnali. Každá generace takový vztah nově deinuje, hledá nitky, které pojí historii s dneškem a které povedou k budoucnu. Procházím literárním depozitářem…. Ne, nejsou tu zakládací listiny univerzit, vyhlášení států, mírové smlouvy. Ale množství dokumentů, dokládajících vliv těchto velkých dějin na každodenní všední bytí. Na životy a tvorbu spisovatelů a žurnalistů, tedy osobností, které dostaly dar k žitému se vyjadřovat. Svědčit.

Legionářský časopis vydaný ve Vladivostoku. Momenty z válečné korespondence Lva Blatného najdeme pak v jeho próze i dramatu. Činorodý, nenechavý Jiří Mahen a jeho vpisky v rukopise Nezvalovy básnické prvotiny nebo vlastnoruční náčrt vysněného osvětového domu. Lidové noviny! Fenomén, který z centrální brněnské redakce ovlivňoval milieu nového státu, a jeho intelektuální tým.

Lehkonohá 20. léta a excentrický karneval umělců s poetistickou básní.

Sborník Devětsilu věnovaný Výstavě soudobé kultury s podpisy zúčastněných, Vladislava Vančury nebo Jaroslava Seiferta. Polyhistor Otakar Nováček, jeho francouzské kontakty a znalost brněnské plotny. Jan V. Pojer jedná s Toyen o výtvarné úpravě knih a s O. F. Bablerem o překladu, Josef Florian se netají skepsí vůči moder-

28

Redaktor Lidových novin Jaroslav Rejzek se stal jedním z mnoha rukojmí v souvislosti s vypuknutím 2. světové války: občas mu jeho paní směla do koncentračního tábora Buchenwald poslat potraviny nebo peníze.

ním mravům („Žádný nechce „kázání“, chce jen „zboží“…“). Dobový kuplet ironizuje roztříštěné stranictví a má i naučení, jímž se netají: „… každá rodina, a nad to není, ať je celá v jedné partaji.“ Dopisy mladého básníka, za okupace pak popraveného, Františku Halasovi. Jakub Deml svědčí o poválečném Tasově („Byl jsem třikrát vyšetřován u ONV, šestkrát od četníků…“). S Adolfem Kroupou a jeho bohatou korespondencí žijeme legendární éru Domu umění v 60. letech. Kompletní samizdatové Dílo Jana Zahradníčka. Ludvík Kundera a jeho velkorysý záběr: poezie, divadlo, televize, rozhlas. Pohřeb Jana Skácela: ilmový záznam beze zvuku, symbolicky němý, v listopadu, ale před Listopadem 1989.

A pak nahrávky literárních besed raných 90. let: úleva, energie, naděje.

Rukopisy, dopisy, návrhy edic, plakáty uměleckých večerů a výstav, fotograie, diáře, smlouvy; autoři, nakladatelé, knihkupci, teoretikové;

sdružení a jednotlivci, období bohatá i roky tísnivé… Ne, literatura nežije ve vzduchoprázdnu. Vstřebává a relektuje okolní vlivy, a zpracované do společnosti vrací. Když provádíme našimi expozicemi žáky a studenty, zdůrazňujeme jim, že psané slovo mělo od počátku velkou moc. Ne nadarmo říká již Proglas, že nahé, tedy „neozbrojené“, jsou všechny národy bez knih. Kdo (obratně) vládne slovem, ten skutečně drží v ruce silnou zbraň. Záleží na jeho úmyslech, a velmi, velmi pak záleží na vzdělání a soudnosti jeho obecenstva. A kdo chce obec oslabit, vzdělanost jí vezme.

Byli nadáni talentem k žitému se vyjadřovat. Dokumentovat, snít, upozornit. Jen díky nim se dnes můžeme ohlédnout. Jen díky jejich dílu se můžeme poučit. Inspirovat dobrým, vyvarovat zlého. To přece stojí za to, ne?

Hana Kralová Oddělení dějin literatury Uměnovědného muzea MZM

www.mzm.cz

Místo paměti pro budoucnost Ne vždy je lepší zapomenout. Protože i když nedokážeme ovlivnit běh dějin tak, aby se dobré věci vracely, ty zlé se mohou opakovat. Proto je důležité poselství z hrůz minulosti předávat dál, současným i budoucím.

V místo paměti by se tak mohla proměnit věznice v Uherském Hradišti, která se v posledních letech stala takřka symbolem zvůle především nacismu a komunismu, jejíž zdi by se naplnily novým obsahem. O její proměnu v Muzeum totality (jak zní zatím pracovní název) usiluje společně Moravské zemské muzeum ve spolupráci s uherskohradišťským Slováckým muzeem s podporou Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. „Budova uherskohradišťské věznice byla svědkem utrpení politických vězňů jak za nacismu, tak za komunistického režimu, kdy se jednalo o jedno z nejhorších míst v celém bývalém Československu. Proto bychom si přáli, představit znovu toto místo paměti tak, aby současně důstojně připomínalo všechny oběti a zároveň aby ono poselství bylo tak silné, že se stane srozumitelným a důrazným varováním před nástupem nové totality v budoucnosti,“

www.mzm.cz

shrnuje za Moravské zemské muzeum Luděk Navara, který spolupracuje na přípravě expozice. Genius loci a vnější prostory i interiéry rozsáhlého areálu tvoří samy o sobě nejcennější doklad hrůz minulosti se silným emočním nábojem. Dobový kontext a hlavně konkrétní lidské osudy pak do něj doplní expozice. Kurátoři Slováckého muzea by pak část prostor rádi využili pro zřízení stálé výstavy o komunistické propagandě. „Ta dosud v tuzemsku

neexistuje. Ačkoliv ji lze vnímat jako protiklad k expozici o dějinách věznice a konkrétních lidských osudech, ve skutečnosti by se jednalo o její rozšíření a doplnění. Návštěvník by měl možnost poznat obě strany komunismu v jeho zakladatelském režimu, neboť časové vymezení naší expozice by kopírovalo jen s mírnými přesahy její ústřední část věnovanou zmapování průběhu 50. let ve věznici,“ dodává Pavel Portl ze Slováckého muzea.

Šest kroků na šířku…

Věznice v Uherském Hradišti byla vystavěna společně s justičním palácem v letech 1892–1897. Bývalá věznice na místě bývalého hřbitova totiž dlouhodobě přestávala kapacitně i bezpečnostně dostačovat.

Stávalo se, že vězňům se podařilo uprchnout a pak hledali útočiště ve

M revue

29

L

M příběh

M příběh

františkánském klášteře. Prostory potřeboval také nově zřízený krajský soud. Původní plán počítal se stavbou na místě staré zbrojnice (dnes Galerie Slováckého muzea), nakonec bylo vybráno místo za bývalými hradbami směrem na Mařatice. Stavbu realizovala nákladem 3 miliony korun stavební firma Wenzela Nekvasila a stavební dozor měl mladý architekt Dominik Fey. Po dokončení celý komplex tvořil původně jeden funkční celek. V 87 celách mohlo být umístěno 240 vězňů, při nouzovém obsazení dokonce až 300.

Pro srovnání: výrazně větší věznice byly jen v Praze (811 vězňů) a v Brně (370), v Olomouci mohlo být vězněno na 290 lidí a v Litoměřicích a v Opavě 248. Z pohledu vězňů ovšem velikost věznice působila trochu jinak. Cely šest kroků dlouhé a dva a půl kroku široké „za minutu přejde člověk desetkrát, za hodinu šedesátkrát,“ vzpomínal jeden z organizátorů prosincové generální stávky v roce

30

1920, František Richter, který si svůj trest odpykával v již nové věznici.

Součástí objektu věznice byla vězeňská kaple, později dozdobená pěticípou hvězdou přímo v kněžišti, a také zahrada, která zabírala velkou část dnešního autobusového nádraží. Sloužila nejen pro pracovní uplatnění vězňů, ale i jako zdroj základních plodin, jako byly brambory a kořenová zelenina. Pro práci, která spadala do převýchovného procesu trestanců, byly určeny také řemeslnické dílny přímo ve věznici – krejčovská, obuvnická, stolařská a knihařská. Samozřejmostí byly i lehčí mechanické práce, jako bylo draní peří, lepení sáčků, škrábání brambor či přebírání hrachu v kuchyni.

Nápor válečných let

užívalo od roku 1940, kdy převzalo celé samovazební oddělení a část oddělení společné vazby v II. poschodí věznice. Následně se věznice začala plnit členy odbojové organizace Obrana národa. Většina politických vězňů zatčených gestapem byla nejprve umístěna ve věznici do tzv. zajišťovací vazby, nicméně jen na pár dní. Poté byli odváženi do větších věznic (nejčastěji do Brna) nebo do koncentračních táborů v Německu. Od dubna 1941 začal věznici využívat německý úřední soud (Amtsgericht), který sem přesídlil z Hodonína. Z ročních výkazů z let 1940–1944 vyplývá, že do věznice bylo „dodáno“ celkem 11 887 osob, z nichž více než polovina spadala pod německé úřady.

Kapacita věznice byla od začátku překračována, v roce 1942 průměrný počet vězněných činil 411 osob.

První opravdu velký nápor zažila uherskohradišťská věznice v době německé okupace. Gestapo ji vy-

Současný stav vězeňské kaple.

Foto: Ladislav Chvalkovský.

www.mzm.cz

L Letecký pohled na areál věznice se zahradou, jejíž rozloha byla zmenšena kvůli výstavbě autobusového nádraží. Výřez z pohlednice, 1923. ⊳

Po válce se věznice plnila odsouzenými na základě dekretu prezidenta Edvarda Beneše o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Mimořádné lidové soudy pracovaly velmi efektivně – v Uherském Hradišti byly během tří let posouzeny žaloby na více než 1 200 osob. Přelíčení se odehrávala většinou v sále Reduty. Nejvyšší trest – trest smrti – soudy vynesly v 46 případech. Popravy se zpravidla konaly ještě tentýž den. Minimálně devět z nich se odehrálo na nádvoří uherskohradišťské věznice. Prvním popraveným byl Karel Ullrich, člen gestapa ve Zlíně. Některé popravy byly veřejné a podle dobového tisku se konaly za „četné účasti občanstva“.

www.mzm.cz

Únorové vítězství zla

Úlevné vydechnutí od válečných zvěrstev netrvalo dlouho. Únor 1948 natočil ručičku dějinného kompasu zpátky k totalitě, byť v jiném převleku. V objektu začala fungovat Státní bezpečnost a její působení znamenalo pro věznici „vrcholnou éru“, ovšem na záporné straně hodnotové stupnice.

Kromě kriminálních vězňů, kteří zde byli po celou dobu existence zařízení, byly cely obsazeny státními vězni, jinak označovanými jako „političtí“. Věznicí prošly od nástupu komunistické moci stovky lidí. Nejvíce v počátečním období, přibližně do roku 1952, kdy zde byli vyslýcháni a na soud čekali například příslušníci protikomunistických odbojových organizací Hory Hostýnské a Světlana. Pět z nich bylo také popraveno na vnitřním vězeňském dvoře: Antonín Janošík, Rudolf Lenhard a František Mana (na podzim 1950), Alois Šimara a Karel Zámečník (na jaře

1951). Další popravy se zde již nekonaly.

Kruté výslechy za použití elektrického proudu, tzv. indukčním aparátem, kteří používali výhradně uherskohradišťští vyšetřovatelé (minimálně jednou ho také „vyvezli“ do Vsetína a vyslýchali tam), nejsou bohužel výmyslem. Probíhaly však v sídle Státní bezpečnosti ve Franklovce (dnes Střední uměleckoprůmyslová škola) na třídě Maršála Malinovského, nikoliv přímo ve věznici, jak se často mylně traduje. Zbídačení lidé převáděni eskortou zpět do věznice mnohdy neunikli pohledům místních obyvatel. Už v roce 1949 nechal předseda Státního soudu v Brně JUDr. Horňanský vyšetřit lékařem šest desítek vězňů. Podle závěrečné zprávy na 13 z nich našel prokazatelné stopy po elektrickém proudu.

Ačkoliv šlo o závažné zjištění, byl JUDr. Horňanský varován tehdejším ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou, aby dále nezasahoval do vyšetřování StB…

M revue

31

M příběh

Jan Janků. Bývalý politický vězeň při návštěvě věznice v roce 2017. Za ním se nachází místo, kde pravděpodobně stála šibenice. ⊳

Počátky budoucího památníku

Provaznictví a pohřební služba?

Po reorganizaci státní správy v roce 1960 byla agenda krajského soudu přenesena do Brna a věznice byla zrušena. Poté objekt částečně využívalo Okresní oddělení ministerstva vnitra jako kancelářské prostory, částečně Vnitřní stráž jako skladové prostory. V roce 1964 se do justičního paláce přestěhovala Střední uměleckoprůmyslová škola. V návrhu se počítalo i s využitím bývalých samotek jako internátem pro studenty. Zřejmě z inančních, možná i organizačních důvodů se tato část návrhu nerealizovala. Další plány na využití věznice vznikly až na po-

32

čátku 80. let. Jejich podstatou bylo přetvoření objektu na Dům služeb, v němž se měla nacházet mj. samoobslužná prádelna nebo chemická čistírna, provaznictví, kožešnictví, šití přikrývek, pohřební služba, opravna deštníků, opravna hudebnin; do druhého patra byly situovány kanceláře a zasedací místnosti. Prostor kaple se měl využít jako výstavní síň. Zásadní stavební změnou bylo podle plánů zbourání traktu samovazeb; nově však měla přibýt samostatně stojící třípodlažní budova s kadeřnictvím, holičstvím, květinářstvím a jídelnou pro sto lidí. Ani tato proměna se z neznámých důvodů nerealizovala. Věznice proto i nadále zůstávala nevyužitá.

Naděje na záchranu chátrající budovy, na jejíž neutěšený stav upozorňovalo sdružení Memoria, se datují až po listopadové revoluci v roce 1989. Na základě Memoranda uzavřeného v roce 2016 mezi Ministerstvy kultury, financí a spravedlnosti, Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Okresním soudem v Uherském Hradišti, městem Uherské Hradiště a Zlínským krajem v březnu roku 2017 převzal do svého hospodaření areál Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a byly stanoveny další kroky.

Po dohodě o vyčlenění tzv. Muzea totality, které bude umístěno především v objektu samotek a vězeňské kaple včetně prostor pro návštěvnické centrum a provozní zázemí pro zaměstnance, byla v říjnu 2017 zpracována studie na využití bývalé věznice Ateliérem Velehradský s.r.o., v níž jsou zbývající prostory rozpracovány do několika variant. „Regionální dislokační komise v Brně pak doporučila využít objekt pro tzv.

Muzeum totality a ve zbytku pro potřeby justice,“ uvedla Jitka Duchtíková z Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. „I přes účelové využití areálu by stále část vyčleněná pro muzeum dala vzniknout unikátnímu památníku, vnímanému veřejností i navenek samostatně. Vzhledem k tomu, že s výjimkou upraveného lágru Vojna u Příbrami něco obdobného v tuzemsku neexistuje, jednalo by se v rámci České republiky o unikátní zařízení,“ zdůrazňuje Luděk Navara.

Deinitivní rozhodnutí o rozmístění a členění expozice padne zřejmě až po rozhodnutí, jak dalece objekt rekonstruovat, v němž budou mít rozhodující hlas památkáři. Nejproblematičtější se z tohoto pohledu

www.mzm.cz

jeví budova samotek. Její původní podoba ze čtyřicátých a padesátých let, kdy cely byly přístupné z ochozů, mezi nimiž byly nataženy sítě, vzala za své počátkem 60. let. Patra nyní oddělují železobetonové stropy. „Dokladem tohoto zásahu je štítové okno směrem k nádraží, které je nyní nesmyslně rozděleno. Snažíme se dohledat projekty těchto stavebních úprav, abychom viděli jejich skutečný rozsah a dokázali určit náročnost přestavby k původnímu řešení. Obnova ochozů by totiž sice vrátila budově autentickou atmosféru, na druhé straně bychom se okradli o podlahovou plochu pro budoucí expozice,“ porovnává výhody a nevýhody Luděk Navara.

Příběhy slz a Cestopis zla

Taková muka jsem v životě nezakusil. Tak zní předběžný název stálé expozice Moravského zemského muzea, která by měla být složena ze dvou částí. (Zvolený název je citátem z pamětí funkcionáře Orla Zdeňka Svobody, který prodělal věznění v Uherském Hradišti, kde podstoupil i mučení již zmíněným indukčním aparátem.) Příběhy slz zachytí osudy konkrétních vězňů, „pánům“ nad jejich životy, fungování donucovací mašinérie a užití nehumánních metod v zájmu totalitní moci se bude věnovat část s názvem Cestopis zla.

Propojení množin těch, kteří byli s vězením spojeni ať násilím, nebo dobrovolně, by mělo návštěvníky na

⊳

Exteriér vězeňské kaple.

Foto: Ladislav Chvalkovský Krajská vyšetřovací věznice StB – tzv. samotky. Foto: Ladislav Chvalkovský Krajská vyšetřovací věznice StB – tzv. samotky (vlevo) a nákladní výtah. Foto: Ladislav Chvalkovský.

www.mzm.cz

M revue

33

L

Pod čarou

34

www.mzm.cz

Vězeňská cela – samovazba.

Foto: Ladislav Chvalkovský ⊳

jedné straně inspirovat, na druhé vést k zamyšlení, případně pokání.

Příběhy slz umístěny v jednotlivých celách znovuoživí paletu osobností svázaných s věznici: zde vězněného i mučeného Jana Haluzu, trenéra Emila Zátopka. Bankovního úředníka Bohuslava Koukala zatčeného na Štědrý den 1948. Již zmíněného učitele Zdeňka Svobodu, jehož utrpení při mučení elektrickým proudem doloží i přemluvená nahrávka vzpomínek: „… jako by mi rvali celé tělo a vnitřnosti“.

Kněze z Velehradu Rudolfa Vašíčka, který unikl zatčení, aby se vzápětí sám udal. Předměty vyráběné ve vězení jeho manželkou připomenou osud Bohumila Zhofa z Valašských Beskyd, který se stal obětí provokace a kvůli podstrčeným zbraním skončil za mřížemi.

Zarámovaná svatební fotografie a štítek z urny upomenou na Františka Manu, jednoho z popravených v Uherském Hradišti. Faksimile motáků nedají zapomenout na obchodního příručího Emila Zůbka z Valašských Klobouk nebo Jana Skřipku z Lidče, kterému se podařilo propašovat ven seznam spoluvězňů. Chybět nebudou ani ženy, například politické vězenkyně Anna Honová, která „plakala, ale ne před nimi“, či Vlasta Černá.

Cestopis zla vykreslí příběh Ludvíka Hlavačky, který „miloval“ elektřinu a kromě mučení elektrickým proudem později vymyslel elektrické zátarasy na železné oponě, i těch, kteří plnili jeho úkoly, a dalších „mužů a žen strachu“.

Pět cel bude zapečetěno a zůstanou uzavřeny jako netradiční památník na pět popravených politických vězňů. „Podaří-li se při archeologickém výzkumu objevit na vnitřním nádvoří patu šibenice, plánujeme zde vytvořit pietní místo, doplněné symbolicky třeba plastikou Otmara Olivy,

www.mzm.cz

který sám komunistické vězení zažil, i když ne v Uherském Hradišti,“ připomíná Navara.

jara a okupace až po události spojené s Chartou 77. Multimediální řešení této částí Muzea totality by mělo být v kontrastu s šedým, tíživým tématem vězeňství.

Průvodce propagandou „Expozice o komunistické propagandě dosud v České republice neexistuje a přitom je to téma, které prostupuje všemi oblastmi života v totalitním režimu,“ načrtává hlavní osu plánů Slováckého muzea historik Pavel Portl. Hlavní cílovou skupinou návštěvníků by se měli stát žáci a studenti, kteří již nezažili období socialismu a komunismu a neměli tak ani možnost poznat žádnou formu totalitní propagandy.

Výstava by jim tak měla nejen představit její hlavní tvůrce, ale především shrnout její typické rysy, jako byly militarizace a agresivita až hysterie, srovnávání životních standardů (Východ vs. Západ, bída první republiky vs. blahobyt komunistické přítomnosti) či využívání a karikování negativních jevů „západní“ společnosti, jako jsou nezaměstnanost, kriminalita, bezdomovectví či rasová diskriminace.

Exponáty a informační texty v další části pak s motem Do boje za mír! nabídnou ukázky protiválečné propagandy, ale na případu faráře Toufara i té proticírkevní s mottem Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Érou budovatelského nadšení Obětavě pracovat – radostně žít provedou vybrané materiály nejen mladé návštěvníky po vznikajících zemědělských družstvech, připomenou stachanovské hnutí i život a obraz dělníků, největších hrdinů socialismu. Opomenuty nezůstanou masové akce a svátky, ať už spartakiády, prvomájové průvody, oslavy emdéžet stejně jako VŘSR nebo Dne horníků. Část expozice bude věnována rovněž kultu osobnosti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda. Do pozdějších let pak přenesou návštěvníky materiály komunistické propagandy týkající se válečných střetů ve Vietnamu, soupeření o dobytí vesmíru, Pražského

Stihneme předat poselství?

Chybí-li vzpomínky, abychom se o ně mohli opřít, naše naděje na lepší budoucnost nemohou dostat dobré základy. „Akcenty dnešní doby leží někde jinde. Poslední pamětníci totality odcházejí a je otázka, zda jsme stihli předat jejich poselství a hlavně, jestli jsme stihli vytvořit něco, co je dokáže nést i dalším generacím,“ zdůvodňuje vznik „Muzea totality“ Luděk Navara. „To je důvod, proč plánované expozice mají zásadní smysl. Jejich vyznění totiž nesměřuje do minulosti, ale do budoucnosti, aby bylo snadnější najít milníky vymezující ,normální‘ fungování společnosti,“ dodává.

Nedostatku návštěvníků a malého zájmu se neobává. Na škodu věci by nebyl ani vznik dalších podobně orientovaných památníků a muzeí. „Vezmeme-li si za příklad třeba Německo, kde funguje síť takových muzeí, nevidím důvod, proč by si měla konkurovat u nás. Návštěvníky mají památníky v Drážďanech stejně jako v Magdeburgu nebo v Budyšíně. I kdyby se tak například podařilo prosadit vznik muzea ve věznici na brněnském Cejlu, mohlo by se například soustředit na zde vězněné básníky a inteligenci vůbec, a to za všech odbojů, a vytvořit tak naopak uherskohradišťské věznici přitažlivý protipól,“ věří Luděk Navara.

Jiřina Veselá Foto: Archív MZM a Slováckého muzea

M revue

35

L

M profil

PhDr. Eleonora Jeřábková, Ph.D. Musíme být trochu i lovci

narozena 30. března 1957 v Brně absolventka oboru němčina/ český jazyk na Filozofické fakultě UJEP v Brně (dnešní Masarykova univerzita) pověřena vedením Oddělení dějin literatury MZM

Bylo, nebylo… Pohádkovým úvodem bychom mohli začít i tento rozhovor. Současné Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea, jehož vedením jste pověřena, si totiž sice letos připomíná 60. výročí vzniku, ale ne vždy bylo spojeno s MZM. A přestože je nyní jeho nedílnou součástí, nebylo tomu tak odjakživa…

Oddělení dějin literatury opravdu náleží mezi ta mladší pracoviště MZM. V roce 1958 ho založil literární historik a kritik Jiří Hájek, známý pod pseudonymem Jiří Hek – jeho jméno budu určitě zmiňovat často, protože v jeho stopách se snažíme pokračovat dodnes; a byl to právě on, kdo určil podobu a „duch“

36

oddělení. To vzniklo původně jako součást Muzea města Brna a teprve až po několika letech existence, naplněných bohatými přírůstky a sílící činností prezentační i výzkumnou, bylo od roku 1961 převedeno jako literární oddělení do tehdejšího Moravského muzea. Tímto krokem se sbírkotvorný zájem, zpočátku určený mantinely Muzea města Brna, rozšířil na teritorium historické Moravy.

Výzkumná činnost zahrnuje českou literaturu od nejstarší doby až po současnost, což je poměrně široké zadání. Jenže v Brně máme ještě Moravskou zemskou knihovnu, archivy, v Rajhradě sídlí Památník písemnictví na Moravě,

a to ani nepřipomínám Památník Bible kralické, který rovněž spadá pod MZM… To není konkurence, či rozmělňování témat a dublování práce?

Myslím, že ne, každý děláme něco jiného. Například zmíněný rajhradský památník se věnuje spíše starší literatuře, zatímco Jiří Hájek už od počátku směřoval činnost oddělení na konec 19. a 20. století. Jen výjimečně máme v našem fondu starší tisky, spíš jen v případech, že někdo z literátů nám odkázal svoji knihovnu, v níž se nacházely i tyto věci.

Sbírkový fond obsahuje na 100 000 položek, což je opravdu impozantní.

Co vše zahrnuje?

www.mzm.cz

Kromě rukopisů a korespondence máme fotograie, negativy, audiovizuální záznamy, obrazy, busty, mince, poštovní známky, osobní předměty autorů… Výčet by byl velmi dlouhý.

Spravujeme příruční knihovnu o více než 20 000 svazcích - beletrii, odborné práce a periodika. Už Jiřímu Hájkovi (vidíte, že bez jeho jmenování se neobejdeme) se podařilo nasbírat obrovské množství materiálu vztahujícího se k významným autorům, a to mnohdy ještě za jejich života, ale též různých pozůstalostí, rukopisů, dokumentů, výtvarných děl spojených s literáty nebo literaturou.

Hájkovou výhodou bylo, že měl tehdy docela velký tým spolupracovníků. Pracovali velmi pečlivě, on sám popisoval jednotlivé osobnosti, dával

www.mzm.cz

dohromady obsahy fondů. Jedná se o opravdu neuvěřitelné dílo. Kdybych měla tu možnost, první, co bych udělala, by bylo vyčlenění samostatného zaměstnance, který by dostal za úkol podklady Jiřího Hájka zarchivovat. Je jich tu plná skříň, ale na své deinitivní zpracování ještě čekají.

V čem by to podle vás bylo přínosné?

Na začátku každého soupisu jednotlivého fondu by mělo být shrnutí, co přesně fond obsahuje, i informace týkající se dané osobnosti. Tak to Jiří Hájek i dělal, avšak nedokončil, na tom by se stále dalo stavět. Kromě toho tam jsou jeho postřehy o jednotlivých autorech, teoretické úvahy

o poezii, próze, jeho rukopisy, podklady k přednáškám a textům, které vydával. A to úvah ohledně oné ožehavé otázky, kterou jsme nakousli: Zda má smysl vůbec vést nějaké literární oddělení v rámci muzea…?

A proč má?

Obecně panuje představa, že muzeum schraňuje archeologické vykopávky či vzácný porcelán, což je z pohledu veřejnosti, ale i odborníků, nádherné a obdivuhodné. Když řeknu, že tu máme Rudolfa Těsnohlídka, málokdo už si však představí něco konkrétnějšího než knihy. Ale k nám se nechodí jako do knihovny, kde si vezmete vybrané tituly a budete se seznamovat s autorovým dílem.

M revue

37

M profil?????????

K tomu fondy Oddělení dějin literatury opravdu neslouží. Schraňujeme rukopisy, náčrty některých budoucích děl, věci, které ještě ani nebyly vydány.

A hlavně korespondenci, přehledně rozčleněnou, aby se v tom badatelé vyznali a mohli hledat souvislosti třeba s literárními postavami, nebo dokázali lépe zmapovat literární kruhy dané doby. Pro vědce je to unikátní možnost, když si rukopis doplní informacemi vyplývajícími z korespondence, jako například z dopisů, které si vyměňovali Jakub Deml s Otokarem Březinou, kde se radí, jak co udělat, kde knihu vydají, na jakého nakladatele se obrátí. A máme tu rovněž osobní korespondenci, v níž se skrývají milostné příběhy stejně jako spory. Včetně toho snad nejznámějšího, který v padesátých letech roznítil polemický článek Jana Trefulky O nových verších Pavla Kohouta, v němž poukazoval na omezenost ideologicky podmíněné poezie. Když si

38

představíte, že muzeum vlastní fondy obou dvou autorů, je možné, že se v budoucnu najde někdo, kdo se na celou věc podívá s větším nadhledem a v novém kontextu. V některých případech máme i celou osobní dokumentaci autora, od občanek přes řidičáky a další dokumenty, které dokladují i politické smyšlení, pronásledování minulým režimem a další dějinné souvislosti.

opisovat a nevystavíte se nebezpečí obvinění z plagiátorství, a jednak je to větší dobrodružství (:-)). Pro literaturu a literární vědu to současně může být skvělý posun vpřed, protože tím, že se některý autor takto vyzdvihne, někdo další ho začne číst a zjistí, že jde o nosnou, kvalitní literaturu, která zůstává stále aktuální.

Jako se to podařilo například s Marii von Ebner-Eschenbach…

Dá se vypíchnout, co je z archivu nejzajímavější, nejcennější?

Jednoznačně všechno. Literatura navíc obdobně jako jiné druhy umění podléhá módním trendům.

Takže je docela dobře možné, že se časem objeví nějaký studentík, který si pro svoji bakalářskou nebo magisterskou práci vybere některého z dosud spíše neznámých autorů.

Což studenti s oblibou dělají, neboť to jednak zaručuje, že nebude možné

Znovuobjevení této spisovatelky napomohla i výstava Deník moderní Evropanky, kterou jste připravila v roce 2016. Proč padla vaše volba právě na ni? Pokud vím, studovala jste vedle češtiny i němčinu, takže odtud vítr věje?

Celkový pohled do expozice, v pozadí ve filmové projekci hovoří zakladatel Oddělení dějin literatury a jeho dlouholetý vedoucí Jiří Hájek.

Foto: Hana Kraflová

www.mzm.cz

??????????

Zahájení výstavy ODL v rámci cyklu představujícího jednotlivá oddělení u příležitosti oslav 200. výročí založení Moravského zemského muzea.

Foto Filip Fojtík ⊳

Pravý důvod je ve skutečnosti velmi osobní. Pocházím z židovské rodiny, ale moje babička si přála, abych se naučila německy, protože věřila tomu, že by nikdy nemohlo dojít k takovým hrůzám, kdyby se bývali lidé dokázali domluvit, kdyby bývali znali své jazyky. A tak moje vůbec první knížka, kterou jsem v němčině přečetla, byly vzpomínky právě od Marie von Ebner-Eschenbach a půjčila mi je babička. Marie von Ebner-Eschenbach totiž měla v její knihovně čestné místo, neboť to byla mimo jiné žena technicky velmi nadaná a obdobně jako babička se i ona vyučila hodinářkou, mimochodem ve svých čtyřiceti letech. Výhodou pro ovládnutí cizího jazyka bylo v tomto případě rovněž to, že její němčina byla přece jen od-

www.mzm.cz

lišná třeba od jazyka homase Manna. Nikoliv proto, že by obsahovala bohemismy, ale větnou strukturou je blízká češtině, což mi pochopení textu a posléze překládání velmi usnadňovalo. Eschenbachová žila totiž převážně ve Zdislavicích, psala sice německy, ale byla obklopena moravským prostředím, lidmi a věcmi, což se na jejím jazyku projevilo. Pak jsem dlouhá léta učila a neměla čas se její tvorbou hlouběji zabývat. Když jsem posléze dostala možnost pracovat na dnes Státním zámku Lysice, patřícího dříve rodině Dubských, do jejichž jedné větve Eschenbachová, rozená Dubská, náležela, šlo o takřka osudové setkání. Dubští byli velmi kulturní, zabývali se uměním, mnozí z jejich rodu byli i sami umělci, na zámku byla k dispozici spousta historických textů a podkladů, a tak jsem se jí začala ve spolupráci se svým učitelem, profesorem Jiřím Munzarem, který mne velmi ovlivnil, znovu zabývat. Výsledkem se stala již zmíněná

výstava, kterou jsme připravili v roce 2016, roce stého výročí jejího úmrtí.

Možná trochu kacířská otázka.

Vzkříšení nějakého autora je jistě chvályhodná věc, ale přitáhne taková výstava vůbec zájem návštěvníků? V dnešní elektronické, klipovité době, kdy je literatura spíš trochu z módy?

Myslím, že se to docela podařilo.

Z Moravského zemského muzea, kde byla docela hojně navštěvovaná, putovala do pražského Památníku národního písemnictví, do Kroměříže, byla na českém velvyslanectví ve Vídni, v zemské knihovně v Sankt Pöltenu – vrátila se teprve letos v létě.

Právě proto, že jsem si však byla vědoma nebezpečí, o kterém mluvíte, koncipovala jsem ji poněkud neobvykle. Nechtěli jsme školometsky poučovat příchozí o životě a díle autorky, ale vtáhnout je do atmosféry života velkého literárního ducha, na-

M revue

39

M profil

bídnout jim možnost proniknout do života šlechtičny v 19. a na začátku 20. století prostřednictvím jejích dosud neznámých deníků, jejichž originály se nacházejí v Moravském zemském archivu. Úryvky, částečně s překladem do češtiny, byly zveřejněny vůbec poprvé a deníkové záznamy mohli návštěvníci i slyšet. Nahráli jsme s kolegyní Monikou Srbovou tříhodinový záznam zápisů zachycujících období od roku 1866, situaci po bitvě u Hradce Králové a následné cholerové epidemii. Ve svých denících totiž Eschenbachová zachycuje rodinné události či drobnosti ze svého okolí, někdy velmi podrobně popisuje, čím se právě ve své práci zabývá, svůj boj s literární a divadelní kritikou či rodinnými příslušníky včetně manžela, kteří se v první polovině jejího tvůrčího období vymezovali proti její práci velmi negativně. Popisuje také společenské a historické události, války, atentáty, politické procesy, vnímá způsob života bohatých a chudých vrstev. Vznikl tak plastický doklad o životě v rakouské monarchii, nejen ve Vídni, ale také na Moravě, v okolí jejích rodných Zdislavic a jinde. O výstavu se tak postupně velmi začali zajímat také historici, kteří tu našli mnoho zajímavého.

Hlavně však byla expozice postavena na trefných a výstižných aforismech spisovatelky v originále i v českém

⊳

Uvedení německé verze knihy „Marie von Ebner-Eschenbach und Zdislawitz“ (vydalo MZM v roce 2015) na Velvyslanectví České republiky ve Vídni: úryvky četl herec a spisovatel Miguel Herz-Kestranek.

Foto Silvie Doleželová Vzácná návštěva v expozici Corpus litterarum: vlevo paní Sabine Gruša (manželka spisovatele a politika Jiřího Gruši), uprostřed významný disident a polistopadový politik Petr Pithart.

Archiv ODL

68. Sudetoněmecký den v Augsburgu: před přednáškou o historii MZM pořádanou ve spolupráci s Deutscher Kulturverein Brno.

Archiv ODL

40

www.mzm.cz

??????????

a anglickém překladu Jiřího Munzara.

Možná, že lidé moc nečtou, ale tyto jednověté informace je snad zasáhly.

Vycizelované a trefné aforismy Marie von Ebner-Eschenbach jsou pojmem. Který vy sama máte nejraději?

Nevím, jestli se to hodí… (:-)) Vyvěšený na dveřích své kanceláře, i když po zásahu minulého vedení jen zevnitř, mám tento: Chytrá žena má miliony přirozených nepřátel. Všechny hloupé muže.

Pokud vím, ono „znovuzrození“ Marie von Ebner-Eschenbach se neskládalo jen z výstavy?

Výstava byla součástí projektu Marie von Ebner-Eschenbach, žena tří století (1830–1916–2016), na kterém se podílely kromě Moravského zemského muzea také Národní památkový ústav a Czech National Trust.

Památkáři přichystali novou stálou výstavu na zámku v Lysicích a Czech National Trust začal pracovat na opravě hrobky rodiny Dubských na zahradě zámku ve Zdislavicích, kde je spisovatelka pohřbena. Zámek ve Zdislavicích získal nového majitele a právě probíhá jeho záchrana. Za to, že byla u nás tato autorka po léta zapomenuta, mohou především dva diktátorské režimy, ten nacistický a ten komunistický. Její věhlas je jinak nepopiratelný, jako první žena získala čestný doktorát na Vídeňské univerzitě a byla dokonce nominována na Nobelovu cenu. I dnešní školáci v Rakousku, Německu a Švýcarsku se povinně seznamují s jejím humanistickým dílem.

Vy jste do Moravského zemského muzea přišla v roce 2011, řečeno s mírnou nadsázkou, s velmi zajímavým věnem.

Setkalo se tehdy několik důležitých okamžiků. Budovy MZM se rozrostly o objekt v Hudcově ulici a bývalý ředitel rozhodl, aby se do jeho prostor přemístilo literární oddělení

www.mzm.cz

ze Slatiny, kde sídlilo opravdu ve stísněných, zcela nevyhovujících prostorách. Dlouhé období tu přečkalo bez úhony jen díky pečlivé a neúnavné práci mé kolegyně Hany Kralové.

Současně se mí přátelé, Pavel Kohout a Jiří Gruša, rozhodli věnovat muzeu své archivy. Staly se tak dvě věci: jednak jsme převezli a znovu uspořádali celé oddělení a jednak, právě díky komplexnosti a propojenosti archivů obou spisovatelů, které zdaleka nezahrnují jen vyloženě literární věci, se začalo rýsovat nové oddělení, původně Centrum kulturně politických dějin 20. století, dnes případněji nazývané ODKAZ (Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření).

Jak moc se prolíná práce Oddělení dějin literatury a ODKAZu? Když se Pavel Kohout a Jiří Gruša domluvili, že jejich archivy budou v Brně, zvažoval se název Český dům.

Z nějakého důvodu se tak nestalo, bylo to i trochu nepříjemné. Paní Grušová trvala na původním názvu, protože svého muže vnímá opravdu jako spisovatele a jeho společenskou angažovanost považuje spíš za výsledek osudu, konečně i já Pavla Kohouta vnímám prvořadě jako literáta, nicméně bylo rozhodnuto. Faktem je, že bychom jen obtížně vedli nějakou dělicí čáru mezi fondy jednotlivých osobností, ODKAZ vlastní dnes materiály týkající se nejen umělců, ale třeba historika Jana Tesaře, celý fond Podzemní univerzity, materiály k signatářce Charty 77, teoložce a ilozofce Boženě Komárkové… S ODKAZem velmi úzce a bez problémů spolupracujeme, jsme v úzkém kontaktu, a to nejen proto, že jsme spojeni budovou.

Kurátorkou fondu Pavla Kohouta jsem tak například já, Deméter Malaťák, vedoucí tohoto mladého oddělení, zase pomáhá nám, a tak se prostě navzájem doplňujeme.

Nedávno se objevily nějaké novinové články, že tyto nové fondy muzeum nestíhá zpracovat, a proto o ně přijde.

Pokud získáte nějaký fond, platí, že by měl být zhruba do tří let zpracován. My jsme však limitováni počtem pracovníků a opravdu jsme zůstali trochu pozadu. Na druhé straně nemůžeme přestat s nakupováním a získáváním nových fondů, jednou zmeškáte a vzácné věci v lepším případě získá jiná instituce, nebo v tom horším skončí zapomenuty na dlouhá léta někde ve sklepě, či zmizí navždy. Problém se týkal především fondu Oty Filipa, kde došlo ke zdržení. Nyní je však již vše vyřešeno, fond byl převeden pod naše oddělení a jeho zpracováním byl pověřen František Schildberger, který navíc měl ještě možnost i s Otou Filipem komunikovat.

Jak už bylo řečeno, v archivech osobností se skrývají mnohdy i velmi osobní záležitosti. Je obtížnější zpracovávat fond někoho, kdo ještě žije, nebo pozůstalost? Jak tenký je led etiky v takových případech?

I v některých fondech osobností, které již s námi nejsou, bývají některé věci označeny varováním, že nejsou ke zveřejnění. A my musíme brát v úvahu, co smíme, a co ne. Na některých konkrétních věcech se tak třeba musíme domlouvat s potomky, zda již nastala příležitost. Osobně považuji za ideální, když autor ještě žije, můžu s ním mluvit, může mi pomoci rozluštit něco, na co nestačíme. Jako v případě Pavla Kohouta: když se objeví nějaký badatel s nějakým hraničním požadavkem, může mu zavolat a domluvit se, co dál.

Nutno říct, že například Pavel Kohout je velmi vstřícný a otevřený, negativní odpověď jsem od něj ještě snad nedostala.

Jak často se vám podaří získat nějakou pozůstalost?

Je to velmi různé. Když se Kohout a Gruša rozhodli svěřit nám své fondy, oslovili současně své přátele a ráz na ráz se na nás obraceli další. Ale především my nemůžeme jen čekat, musíme být také trochu lovci a trpělivě

M revue

41

M profil

číhat. Z těch nejcennějších přírůstků posledního období bych zmínila určitě pozůstalost mimořádné kvality Ondřeje Sekory, kterou MZM získalo od její dědičky MUDr. Jany Kolar žijící ve Švédsku prostřednictvím redaktorky Albatrosu Stanislavy Zábrodské a kterou dnes zpracovává můj kolega Tomáš Prokůpek. Nerada bych to zakřikla, ale také se nám zřejmě podaří obohatit a rozšířit fond básníka Jana Zahradníčka. Někdy se však na nás obrací potomci literátů a chtějí nám odkázat knihovnu po svých předcích, čímž nás ovšem dostávají do prekérní situace. Máme tu už asi šest obsahově velmi podobných, ne-li totožných knihoven, kdy dědicové podmiňovali předání korespondence tím, že si odebereme rovněž knihy. Ale i když je tento dům velký, není nafukovací a navíc od šestého patra výše ani nelze podobné těžké věci skladovat kvůli statice. Občas už máme na oddělení pocit zmaru, když se dlouho nic neděje, ale pak někdo zavolá a najednou to stojí za to.

Tajemství schovaná ve vašich fondech pod pomyslným zámkem, to zní velmi přitažlivě. Je ještě opravdu něco, co o našich autorech nevíme?

Na to samozřejmě nemůžu a nesmím odpovědět konkrétně. Je…

A budeme překvapeni?

To určitě.

Dobře, přestanu vyzvídat – ale dožiju se toho?

Děláme všechno pro to, aby ta šance byla. Ale asi poněkud jinak, než byste čekala. Hodně totiž spolupracujeme se studenty docenta Kudrnáče z Kabinetu informačních studií a knihovnictví FF Masarykovy univerzity. Ti tak často pro své bakalářské a magisterské práce využívají naše fondy, píší anotace k jednotlivým dokladům, dopisům či předmětům. Tak, aby, až vše bude digitalizováno, si nějaký badatel v Japonsku u počítače mohl říct, aha, toto vypadá zajímavě, ten dopis

42

stojí za to, abych se do Brna vydal…

To jsem však trochu odbočila. Díky tomu přicházejí mladí lidé do kontaktu s potomky osobností, povídají si a dveře se začnou pootevírat více, než když jsme s nimi zkoušeli komunikovat oiciálně jako instituce.

A touto cestou se zdá, že třeba bude možné některé věci zveřejnit v dohledné době.

Přestože s prostory pro vaše fondy je to složité, za podpory Ministerstva kultury České republiky vznikla už před několika lety na Hudcově trvalá expozice Corpus litterarum.

Můžete ji prosím blíže představit?

Její podoba, pokud vím, se stále mění a rozšiřuje.

Corpus litterarum představuje návštěvníkům několik literárních výstav, které naše oddělení připravilo nebo se na nich podílelo a před časem došlo k jejímu zásadnímu obnovení a rozšíření. Nabízíme návštěvníkům průřez moravskou literaturou, od literárně-historických relexí cyrilometodějské misie na Moravu až po díla, která odkaz věrozvěstů relektují po dvanáct století a která naplňují četné literární žánry. Část Poklady Moravy nabízí vybrané pasáže věnované působení Jednoty bratrské, pak následuje ka-

pitola o J. A. Komenském. Především se však mohou příchozí seznámit s českou literaturou na Moravě 19. a 20. století, připomínáme tvorbu Herbenovu, Merhautovu, bratří Mrštíků, Otokara Březiny, Jakuba Demla, Reynka, Durycha, stejně jako Bezruče či S. K. Neumanna.

Před časem se nám podařilo rozšířit témata spjatá s S. K. Neumannem, R. Těsnohlídkem a s určujícím fenoménem první republiky, Lidovými novinami, které sídlily v Brně.

Fondy osobností a událostí exilu a samizdatu, který se nejprve formoval v Oddělení dějin literatury a pak dal základ již zmiňovanému ODKAZu, má svoje místo v druhé části obnoveného Corpus litterarum. Část Normalizaci navzdory přibližuje protitotalitní aktivity v Československu po okupaci v srpnu 1968 s posílením materiálů věnovaných brněnským a moravským aktivitám 70. let minulého století. Logicky jsou však oba sály propojeny a expozice tvoří jedno tělo, jediný organismus.

V Domě Jiřího Gruši jsou ještě dvě trvalé expozice, ty jsou věnovány komu?

Hora dění představuje básníka a dramatika Ludvíka Kunderu na fotograiích, které po čtyřicet let pořizoval

www.mzm.cz

??????????

Výstava Marie von Ebner-Eschenbach.

Deník moderní Evropanky byla zahájena na jaře 2016 (Dietrichsteinský palác, Sál Karla Valocha). Panely vpravo byly stránkami z autorčina deníku, látkové třepetalky vlevo s aforismy v češtině, němčině a angličtině odkazovaly k její dětské zálibě svěřovat napsané texty větru… (výtvarné řešení výstavy: Radmila Jarešová).

Archiv ODL ⊳

Výklad v expozici Corpus litterarum pokračoval besedou se spisovatelem Milanem Uhdem.

Archiv ODL

Další plány do blízké budoucnosti??

Kolegyně Hana Kralová pojede do Dánska s putovní výstavou věnovanou Rudolfu Těsnohlídkovi v kontextu vzniku tradice Vánočního stromu republiky a pak, to ale nevím, jestli můžu říkat… Rádi bychom prezentovali dílo Milana Kundery z poněkud jiného pohledu. Spravujeme knihovnu plnou nejrůznějších vydání jeho děl z celého světa. Málo se ví, že on si sám již po léta navrhuje obálky svých titulů a jsou zde i jeho skici těchto návrhů a následné realizace… Jsme v kontaktu, ale nechci to zakřiknout, snad to vyjde.

jeho přítel, malíř a scénograf Josef Ruszelák. Poté, co se náš sbírkový fond rozrostl o pozůstalost Ondřeje Sekory, připravili jsme výstavu Lidské mraveniště, obsahující zajímavé materiály týkající se jak tvorby, tak životních osudů této osobnosti.

Sekorovi má být také věnována připravovaná velká výstava, je to tak?

Ano, na rok 2019 chystáme opravdu rozsahem i obsahem největší výstavu, kterou si Sekora bezesporu zaslouží.

www.mzm.cz

Proilové rozhovory v M revue bývá zvykem končit otázkou, zda byste znovu nastoupila do muzea. Na rozdíl od vašich předchůdců na těchto stránkách vy jste s MZM spojila zatím „jen“ sedm let. Zakotvila byste tu znovu?

Určitě ano. Kdybych to měla posuzovat z hlediska svého celého pracovního života, je to přesně ono, co jsem chtěla. Nejvíce let jsem učila, naplňovalo mne to a bavilo. Jenže ve chvíli, kdy si učitel uvědomí, že se začíná opakovat, je nejvyšší čas jít od toho, kdyby šlo o sebelepšího pe-

dagoga. Lysice byly vlastně jakási odbočka, která mi dala čas proniknout do hloubky jednoho z oblíbených autorů. A v muzeu zažívám, což mi mnozí pořád nevěří, fascinující dobrodružství. Nemusím říkat pořád totéž každý školní rok znovu, neustále tu objevuji něco nového, něco, co mne inspiruje. Mám před sebou životy úžasných lidí a jejich hodnota v mých očích ještě stoupá.

Na sklonku kariéry vynikající příležitost.

Co, či přesněji kdo, vás přivedl k Ebner-Eschenbach, víme, ale co se stalo tím hlavním impulsem, který vás nasměroval k literatuře obecně?

Já vlastně nevím, jestli je to jen literatura, čím se zabývám. Na stejnou úroveň jako slovesné umění řadím i hudbu a malířství, jde jen o různé formy téhož, pouze jinak řečeno.

A není náhoda, že tolik malířů bylo i dobrými literáty a mnoho literátů se věnovalo výtvarnému umění, jak konečně dokazují i naše sbírky. Nejsem sice umělec, ale žiji v umění.

Nemáte ale obavu, že zdrcující nástup elektroniky odkáže knížky a ostatní formy tradičního umění jen do muzea?

Ne. Z toho měli lidé odjakživa strach, ale nic takového podle mne nehrozí.

Naopak, čím to bude horší, tím víc umění pokvete, je přece tolik forem uměleckého vyjádření. Jen se obloukem vrátím k Marii von Ebner-Eschenbach, která se v roce 1857 (sic!) rozhořčila nad úrovní tehdejšího školství: Mládež, ten úpadek, ten způsob vyjadřování, to hanebné chování… Víc se bojím, že jsme schopni Zemi zničit. Ale pokud budou lidé, bude umění, protože to je duše lidstva.

Jiřina Veselá

M revue

43

L

M report

Zelený ostrov Lužánek láká i ledňáčky Za klidem a odpočinkem sem po desetiletí míří generace Brňanů všeho věku. Koho z nich ale napadne, že tady, v srdci moravské metropole, sevřeném dvěma frekventovanými dopravními tepnami, může natrefit třeba na ledňáčka říčního? Zpráva Mgr. Martina Černého ze Zoologického oddělení MZM o výzkumu ptačí populace v brněnských Lužánkách, nejstarším tuzemském veřejném parku vůbec, se čte skoro jako napínavá detektivka, v níž však bohužel při odhalení viníka teoreticky může figurovat jméno každého z nás. Berte ji proto i jako varování, že příroda nesmyslné ataky a rozhodnutí člověka vždycky nějak ustojí, přizpůsobí se a přetrvá.

My, či spíše naši potomci, už ale u toho být nemusejí.

V posledních desítkách let jsme svědky rychlého rozvoje měst, mimo jiné proto, že kvůli procesu urbanizace dochází k přesunu obyvatelstva z venkova a jeho koncentraci ve městech. S navyšováním obyvatel měst se ovšem zvyšují nároky na prostor. Na úkor původního prostředí se rozšiřuje zástavba, ať už se jedná o výstavbu domů nebo budování dalších průmyslových zón, což samozřejmě ovlivňuje rostliny a živočichy, kteří tak přicházejí o stanoviště potřebná k životu. Tím je

44

ohrožena celá řada druhů, které se postupně ztrácí z naší krajiny. Avšak i zde existují výjimky. Některé méně náročné druhy se dokázaly na městské prostředí adaptovat a ty nejpřizpůsobivější zde dokonce prosperují.

Město jim totiž nabízí zcela jedinečné možnosti, jako jsou přívětivější klimatické podmínky, celoroční přísun potravy, vhodná stanoviště k rozmnožování a do jisté míry i nižší konkurence a predace.

I přesto však dochází s přibývající zástavbou k poklesu druhové boha-

tosti. Určitou nadějí na zvýšení počtu druhů ve městech jsou plochy městské zeleně, jako jsou parky, lesoparky či zahradní kolonie. Tyto zelené ostrovy se stávají útočištěm mnoha druhů, které by v jinak nehostinné zástavbě měst žít nemohly.

Na zoologickém oddělení Moravského zemského muzea se brněnskými městskými parky zabýval již dr. Zdeněk Kux, který pozoroval ptáky při svých cestách do práce přes Špilberk. Do svých zápisníků, tzv. „škrtáčků“, zaznamenal nesčetné množství údajů o výskytu ptačích druhů z let 1977-1982. Dalšímu parku se zhruba ve stejném období věnoval dr. Miroslav Šebela, současný vedoucí Zoologického oddělení, který pozoroval avifaunu v Lužánkách od podzimu roku 1977 do roku 1981. A Lužánkám se pak věnoval i Václav Prášek, který též působil na Zoologickém oddělení MZM. Když jsem v roce 2014 nastoupil na pozici kurátora, doporučil mi právě dr. Šebela, jako ornitolo-

www.mzm.cz

L govi, za vhodnou studijní lokalitu park Lužánky, kde sám v minulosti sbíral data.

Musím přiznat, že z počátku jsem nebyl příliš nadšený pozorováním ptáků v městském parku. Táhlo mě to spíš do lesů kolem Brna, kde jsem tou dobou prováděl monitoring v rámci sčítání ptáků města Brna.

Lužánky jsem spíš bral jako zpestření dne a případné obohacení dat pro již zmiňované sčítání. Postupem času mě však začala lužánecká avifauna víc a víc zajímat a nejednou se mi naskytla možnost neopakovatelného ornitologického pozorování, která bych ve volné přírodě těžko viděl. I obyčejné souboje kosů černých (Turdus merula) se stali zajímavou podívanou, pokud je člověk mohl pozorovat, tak blízko, že byl vlastně jejich součástí. Několikrát jsem byl svědkem, jak sojka (Garrulus glandarius) ulovila mladého pěvce, nebo jak žluna zelená (Picus viridis) ukradla vajíčko kosům za marné snahy rodičů bránit hnízdo.

Pamatuji si, jak jsem byl překvapen lovícím ledňáčkem říčním (Alcedo atthis), kterého bych v centru města daleko od obou řek protékajících Brnem nečekal. O to větší překvapení jsem zažil, když při jedné z jeho pravidelných návštěv jsem jej pozoroval lovit pulce ropuchy obecné v kašně, jejíhož sousoší uprostřed využil k posedu při vyhlížení další kořisti.

S vodními ptáky se poutal i další zážitek, kdy jsem pozoroval ojedinělý zálet kvakoše nočního (Nycticorax nycticorax) do parku, kde odpočíval na stromech u rybníčku. Přiznávám, že v Lužánkách jsem objevil nečekanou pestrost ptačích druhů, která rozhodně stojí za pozornost.

Za své dvouleté sčítací úsilí jsem posbíral cenná data o výskytu 64 druhů ptáků, z nichž 22 bylo stálých, 8 s letním výskytem, 6 zimujících, 16 protahujících skrz park a 12 zalétávajících do parku za potravou.

Ukázalo se, že park Lužánky není jen vhodným prostředím pro hnízdění ptáků, ale že jej ptáci hojně využívají jako zastávku při tahu.

www.mzm.cz

Při ranních východech slunce Lužánky uchvátí nejen oko zoologa.

Především v době jarního průtahu, kdy mají ptáci nápadné především hlasové projevy, lze v parku pozorovat druhy, které se zde běžně nevyskytují. Tyto druhy však v průběhu sezony z lokality zmizí.

I zima hraje ve složení avifauny význam. V chladnějším období roku se v parku objeví hejna zimujících ptáků, která zde jindy neuvidíme.

Nejnápadnější z nich jsou hýli obecní (Pyrrhula pyrrhula), jejichž samci mají nápadně rudá břicha.

Když jsem pak porovnal svá data s údaji z historických prací o ptácích Lužánek a záznamy dr. Šebely, zjistil jsem úbytek počtu jedinců až úplné vymizení nejvíce u semenožravých ptáků sbírajících potravu na zemi. Naopak všežravci a ptáci hledající potravu na stromech byli v parku hojnější. I zde ale najdeme výjimku: holub hřivnáč (Columba palumbus), jakožto na zemi sbírající semenožravec, se stal na území parku velmi hojným. To ovšem souvisí s jeho silným osidlováním městského prostředí, které na území Brna probíhá od roku 1991.

Zároveň jsem měl možnost zaznamenat osidlování centra Brna drozdem kvíčalou (Turdus pilaris).

Tento druh se podle dat z brněnského sčítání ptáků do roku 2015 vyskytoval pouze na periferiích Brna. V mnou sledovaném období došlo k vyvedení mladých kvíčal v parku, nebo jeho blízkém okolí.

Zdaleka ne poslední zajímavostí bylo pravidelné sledování smíšeného páru vrány šedé (Corvus cornix) a vrány černé (Corvus corone).

Tento pár byl pozorován i při sběru materiálu na hnízdo. I když vrány šedé v parku hnízdily, hnízdění smíšeného páru se nepodařilo potvrdit. Nicméně koncem léta se v Lužánkách objevili mladí jedinci vrány šedé vykazující tmavší zbarvení, a tak lze předpokládat úspěšné hnízdění tohoto páru.

Díky zachování starých stromů se v parku dobře daří šplhavcům. Na obrázku samec strakapouda velkého při odnášení trusu mláďat z hnízdní dutiny.

M revue

45

M report

Je patrné, že parky poskytují útočiště mnoha ptačím druhům v podobě potravního zdroje, hnízdního stanoviště, odpočinkové zastávky na tahu a zimoviště. Lužánky, obklopené rušnou zástavbou, jako zelený ostrov uprostřed města, hrají významnou roli ve výskytu mnoha ptáků v průběhu roku. Nicméně nevhodné obhospodařování může způsobit pokles až vymizení některých druhů. Je tedy potřebné věnovat pozornost i těmto lidmi často přehlíženým aspektům, neboť bez ptačího zpěvu by parky zajisté ztratily na své kráse.

Lužánky, nacházející se nedaleko centra Brna, jsou nejstarším veřejným parkem v České republice. Park vznikl z původní jezuitské zahrady na území lužního lesa kolem toku Ponávky. Původně byl park vytvořen ve stylu francouzské zahrady s pravidelným čtvercovým uspořádáním.

V druhé polovině 19. století byl vzhled Lužánek přeměněn v anglický park s travními prostranstvími a skupinami stromů. Od počátku 20. století park postupně zarůstal. Docházelo ke stárnutí a zhoršování zdravotního stavu stromů. Tou dobou byl tok Ponávky sveden do potrubí kvůli znečištění. Změna nastala až rekonstrukcí parku v 90. letech, kdy byla navrácena travnatá prostranství s ponecháním některých starých stromů.

Zároveň proběhla obnova Ponávky a vybudování malého rybníčku.

V dnešní době se v parku nachází opět převážně trávníky s bohatým zastoupením našich i exotických druhů stromů.

Mgr. Martin Černý Kurátor Zoologického odd. MZM Foto: M. Černý

Nejen ptactvo lze pozorovat na území parku.

Na obrázku veverka obecná při hledání potravy na zemi.

Lejska bělokrkého (Ficedula albicollis) zastihneme v parku pouze na průtahu.

Typickým na zemi sbírajícím semenožravým ptákem, který z Lužánek vymizel, je vrabec domácí (Passer domesticus).

Kašna se sousoším Tří Putti, jež sloužila jako rozhledna pro ledňáčka říčního při lovu půlců ropuchy obecné.

46

www.mzm.cz

Dvojice žen z Krumlovského lesa dostane tvář Dvě ženy, jejichž kostry byly nalezeny při archeologickém výzkumu pravěkého těžebního revíru v oblasti Krumlovského lesa na Znojemsku, jenž v minulých letech vedl Martin Oliva z Ústavu Anthropos, získají zpět po tisících letech svoji tvář. Pro antropologickou rekonstrukci obličeje podle lebky si je odborníci z Centra kulturní antropologie Moravského zemského muzea vybrali zcela záměrně.

Výzkum v Krumlovském lese vnesl do archeologie zcela novou problematiku, ne snad samotným fenoménem pravěké těžby kamenné suroviny, ale otevřením nových pohledů na mechanismy dění v pravěkém světě.

Právě v jedné z těžebních šachet v Krumlovském lese v hloubce šesti metrů ležela v postranním rozšíření kostra ženy v silně skrčené poloze.

V hloubce sedmi metrů pak archeologové odkryli další ženskou kostru v natažené poloze s rukama sepnutýma za hlavou, která na prsou a břiše měla kostru novorozence. Zvláštní tělesné vlastnosti dvou žen, zasypaných v šachtě budí podezření, že k těžké práci v šachtách byli zneužíváni (i) slabí jedinci.

Tyto ženy byly totiž malého vzrůstu a zamlada špatně živené (mimořádně nízká a gracilní postava, hypoplasie a chudokrevnost, naopak neobvykle vydatná masitá strava a těžká manuální práce v dospělosti). Dle stron-

www.mzm.cz

ciové analýzy šlo v tomto případě navíc o příbuzné ženy místního původu. Zneužívání žen k těžkým pracím je však v řadě společností jakousi na ruby obrácenou přirozenou dělbou práce. Nejtěžší práce nevykonává ten nejsilnější, ale ten, koho k nim lze nejsnáze přinutit.

Patrně jde o rituálně obětované ženy, taková situace byla ve středoevropských pravěkých dolech odkryta poprvé. Ve výsledku proto zřejmě všechny tyto okolnosti vedly k výběru tohoto nálezu pro tvorbu antropologické rekonstrukce podoby na základě kosterních pozůstatků.

Bez ohledu na výběr zobrazovací techniky, rekonstrukce obličeje vždy vyžaduje podrobnou analýzu lebky,

zaměřenou převážně na její základní charakteristiky, její morfologii a rozměry. Všechna tato zkoumání poskytují informace o věku, pohlaví a etnické příslušnosti. Lze také objevit zvláštnosti na lebce, jako jsou asymetrie, patologie, kulturní modiikace hlavy nebo individuální zvyky. To vše je pak zahrnuto do konečné podoby rekonstruovaného obličeje. Samotná rekonstrukce podoby bude obohacena o genetické zkoumání a výzkum zubního kamene (Ve spolupráci s Laboratoří biologické a molekulární antropologie Ústavu experimentální biologie PřF MU a Ústavem přístrojové techniky AV ČR). Tyto přístupy jsou v současnosti mimořádně atraktivní, mohou poskytnout nové informace o fenotypových vlastnostech, původu, stravě apod.

Těžební areály v Krumlovském lese se od ostatních míst pravěké těžby silicitů v Evropě liší unikátní dochovaností antropogenního reliéfu, výskytem nadzemních funkčních tvarů (sedátkových balvanů a dílnami), nejdelším trváním těžby (od staršího mezolitu do halštatu).

Díky tomu, že těžba se odehrávala v průběhu mnoha kultur, na různých místech a v různých sedimentech,

M revue

47

L

M report

M report

Odběr zubního kamene, pořízeno při měřítku 1 μm, na obrázku jsou patrny bakterie tvaru tyčinek vrostlé do zubního kamene. Autoři: Dana Fialová (PřF MU), Radim Skoupý (AV ČR), Eva Drozdová (PřF MU)

bylo možno sledovat různé extrakční techniky. Nejpozoruhodnějším výsledkem výzkumů Martiny Olivy je však vyvrácení zažitého názoru, že hloubení šachet a terasování svahů v oblasti silicitových výchozů lze šmahem spojovat s ekonomickou činností, tj. s obstaráváním surovin na kamenné nástroje. Takovou funkci nemělo pravěké dolování silexů nikdy, protože z hlediska výdaje energie šlo o činnosti nekonečně ztrátové.

Popudem k hloubkové těžbě byly od samého počátku důvody společenské, zejména obstarávání velkých homogenních kusů surovin na výrobu prestižních předmětů, jako jsou sekery, dýky, srpy a mimořádně dlouhé čepele či hroty. K tomu však rohovec z Krumlovského lesa nepostačoval, proto je nutno posunout

vysvětlení zdejší těžby více k sociálním a posléze i rituálním dimenzím samotného pracovního procesu. Povědomí dávné tradice těžby, vždy svým způsobem posvátné, bylo opakovaně oživováno dle sociopolitických, příp. i transcendentálních požadavků doby. Z krajiny s viditelnými umělými antecedenty se stávala krajina sakrální, umožňující kontakt s podzemní sférou předků.

Rekonstrukce tváří žen z Krumlovského lesa následuje po obdobných úspěšných projektech Centra kulturní antropologie (Laboratoře antropologické rekonstrukce) MZM ve spolupráci se sochařem Ondřejem Bílkem (rekonstrukce tváře princezny z Býčí skály, přesná anatomická rekonstrukce neandertálce, rekonstrukce šamanky z Dolních Věstonic, a rekonstrukce muže ze Závisti).

Eva Vaníčková ⊳

3D výtisk lebky a počáteční průběh modelace. (Autoři: Eva Vaníčková, Ondřej Bílek)

48

Laboratoř antropologické rekonstrukce Centra kulturní antropologie MZM

www.mzm.cz

VAMPÝŘI A VRAZI? Či jen neobvyklá smrt? Řeklo by se, že archeology Moravského zemského muzea, kteří už 80 let odhalují raně středověkou minulost Starého Města na Uherskohradišťsku (1948–2018), jednoho z hlavních center Říše velkomoravské, na místních nalezištích hned tak něco nepřekvapí.

Letošní výkopová sezóna však prokázala pravý opak.

Došlo k tomu v zahradě jednoho z rodinných domků, stojícího na dohled památníku Velké Moravy, ve významné a všeobecně známé lokalitě Na Valách. Z té nám bylo doposud umožněno odkrýt více než 2000 hrobů obyvatel Veligradu a spolu s nimi i základy na maltu a kámen zbudovaného kostela z poloviny 9. století. Protože na ploše této zahrady má brzy vyrůst nová vilka, stala se od začátku letošního května do konce července místem našeho působení, tzn. místem záchranného archeologického výzkumu.

Jistě, velkomoravské hroby jsme zde téměř se stoprocentní jistotou očekávali, ne však takové, jaké se nakonec objevily. Jen na vysvětlenou: „Běžný“ hrob Moravana 9. věku sestával z obdélníkové jámy orientované ve směru Z–V s mírnými odchylkami k severu či jihu, v níž byl zemřelý obvykle pochován v natažené poloze na zádech, s rukama podél těla, případně složenýma do

www.mzm.cz

klína. Hlava spočívala při západní stěně, takže jeho pomyslný pohled směřoval k Východu, k životodárnému Slunci. Bylo pak na vůli pozůstalých a postavení zemřelého ve společnosti – tedy zda šlo o velmože, nebo prostého zemědělce, případně o křesťana – jaká výbava ho bude provázet na jeho poslední cestě…

V „naší“ staroměstské zahradě jsme na ploše 110 metrů čtverečních odkryli celkem 24 hrobů, avšak za ty „běžné“ bylo možné považovat tři, možná čtyři z nich. Z hlediska orientací hrobových jam totiž převažovaly odchylky k severu a jihu, a když už se i zjistila „klasická“ západo-východní orientace, tak v nich pohřbený nezřídka ležel naopak, tedy ve směru V–Z, ležel-li vůbec.

Objevila se v nich např. poloha, při níž měl zemřelý ruce v loktech ostře pokrčeny, dlaně složeny pod bradou a stejně tak měl výrazně v kolenou skrčeny i dolní končetiny, přičemž kolenní klouby směřovaly nahoru,

jakoby ven z hrobové jámy. Dodejme, že ona jáma přitom měla rozměry pro člověka v natažené poloze, nikoliv pro skrčence. V jiné „regulérní“ jámě, v její centrální středové poloze, naopak ležely jen kosti dlouhých končetin (!), zatímco v další hrobové jámě o rozměrech 140 x 55 x 75 cm nebylo ani to: v jejím zásypu se našly „jen“ dva dětské iligránem zdobené bronzové gombíčky a mléčný zub, kostra scházela. Je velmi pravděpodobné, že tam ani nikdy nebyla, že šlo o hrob symbolický. Snad souvisel s dítětem, které se třeba utopilo v průběhu povodně, a voda si jeho tělo vzala, takže nebylo co pohřbít. A tak pozůstalí rodiče vložili do jámy alespoň ony dva gombíčky – možná oblíbený šperk jejich dítěte, a také mléčný zub, který si matka schovala na památku, když mu vypadl a začaly růst zuby nové, jak to ostatně mnozí rodiče dělají dodnes. Jistě, je to jen hypotéza, ale ne nemožná.

Stejně tak nelze vyloučit, že zmíněné silně skrčené pozice několika zemřelých jedinců mohou souviset s jejich zdravotním stavem, např. s duševními poruchami, s demencí, nebo že pohřeb pouhých dolních končetin představuje

M revue

49

L

M report

M report

důsledek nějaké tragédie, např. střetu člověka s nebezpečným zvířetem, třeba medvědem. Jak ovšem vysvětlit pohřby dvou či tří jedinců ve stejnou dobu do jedné a téže hrobové jámy?

V prvním případě spočívali dva nebožtíci na sobě tak, že se dotýkali tvářemi, tedy že horní byl v poloze na břiše a dolní na zádech, naopak v druhém případě vykazovali pohřbení opačné orientace, což znamená, že dolní jedinec měl hlavu na západní straně hrobové jámy, horní naopak na východní straně, přičemž se jejich těla vzájemně překrývala.

A pod dolním se ještě našel hrobeček malého dítěte. Že by pohřeb dvou milenců, Romea a Julie doby velkomoravské (?), a stopy nějaké rodinné tragédie v druhém případě? Možná ano, možná ne. Alespoň trochu světla by k řešení nadhozených možností mohly vnést výzkumy antropologů našeho muzea – ovšem dovolí-li jim to nepříliš dobrá kvalita vyzvednutých kosterních pozůstatků – a posléze snad také analýzy DNA. Raně středověké pohřebiště ve Starém Městě „Na Valách“ s hroby

50

velmožů, knížat i prostých lidí je největší a nejrozsáhlejší ze všech kostelních nekropolí z doby Velké Moravy nejen u nás, ale i v zahraničí. Na žádné z těchto nekropolí se nepodařilo identiikovat okrsek, jenž by byl určen výhradně těm jedincům – nikoliv však tzv. vampýrům ze skupiny revenantů, nebo vrahům, kteří zemřeli za nějakých neblahých, prozatím těžko s jistotou vysvětlitelných okolností. Zdá se, že nám se část takovéhoto zřejmě křesťanským knězem vyčleněného okrsku podařilo odkrýt na severním okraji staroměstského pohřebiště „Na Valách“. Položili jsme tím bezesporu zajímavou sondu do problematiky duchovního života našich velkomoravských předků.

Luděk Galuška, Jakub Langr Centrum slovanské archeologie HM MZM

Celkem 24 hrobů odkryli archeologové MZM letos v létě ve známé lokalitě Na Valách ve Starém Městě na Uherskohradišťsku. Foto: Jakub Langr

www.mzm.cz

Muzeum v nemocnici.

Nejen pro „Krtečky“ Na začátku byl jen nápad nějak pomoci dětem na Klinice dětské onkologie Fakultní nemocnice Brno se rozptýlit. Postupně se z něj vyvinul plán - zkusit přinést muzeum k lidem, kteří se do něj nemohou přijít podívat. Tak shrnuje počátky výjimečného projektu, který pracovně nazývá Muzeum v nemocnici, jeho iniciátorka Simona Šindlářová, kurátorka Oddělení dějin hudby MZM. A přestože primárně jde o nápad určený pro vážně nemocné děti, obdobný model by jistě bylo možné použít v domovech pro seniory, ústavech pro klienty se zdravotním postižením či dlouhodobých rehabilitačních centrech.

Co nejkomplexnější obraz všeho, co muzeum a hlavně muzejníci mohou a jsou schopni nabídnout, začal vznikat před rokem ve spolupráci s Dětským muzeem a Metodickým centrem muzejní pedagogiky MZM. Další desítky hodin obnášelo mapovaní toho, co malí pacienti potřebují, na velmi vstřícných a kreativních schůzkách s lidmi z Nadačního fondu dětské onkologie Krtek. „Zároveň jsem začala konzultovat i se členy organizace Zdravotní klaun, kteří na kliniku pravidelně docházejí.

Několikrát jsem si prošla všechna oddělení kliniky v doprovodu soci-

www.mzm.cz

ální pracovnice a potom jsem dostala oiciální povolení chodit i na ,náslechy‘ se Zdravotním klaunem,“ popisuje Simona Šindlářová.

Postupně vyplynuly tři okruhy možné spolupráce MZM s Klinikou dětské onkologie realizované především skrze spolupráci s NFDO Krtek a organizacemi Zdravotní klaun a Společně k úsměvu: programy přímo na lůžkovém oddělení „u postýlek“ s povídáním o muzeu a s ukázkou nějakého sbírkového předmětu (vhodného a zabaleného), programy na příměstském táboře Cirkus paciento, který pořádá organizace Zdra-

votní klaun pro děti z Kliniky dětské onkologie FNB na Černopolní a za třetí programy pro letní pobytový tábor na Milovech určený pro zaléčené děti onkologické kliniky NFDO Krtek.

Co se týče muzejních programů přímo na lůžkovém oddělení, samotná příprava bude náročným během na dlouhou trať. Jsou zde otázky etické, je nutné dodržovat přísná hygienická pravidla… Po malých krůčcích však projekt dostává stále přesnější kontury. V této oblasti spolupracuje muzeum především s organizací Společně k úsměvu.

Velmi dobře se však už vydařila spolupráce na pětidenním příměstském táboře Cirkus paciento, který se každoročně odehrává v šapitó na louce v nemocničním areálu poslední týden v červenci. „Se Zdravotními klauny a kolegyněmi s NFDO Krtek jsme se dohodli vyplnit muzejními programy poměrně dlouhé polední pauzy v prvních třech dnech tábora. Pro tento pilotní rok jsme zvolili téma paleontologie, archeologie a antropologie.,“ přibližuje Simona

M revue

51

L

M report

M report

Šindlářová. Ochotně se přidali oslovení odborní pracovníci z Geologicko-paleontologického oddělení, z Ústavu Anthropos a z Centra kulturní antropologie, kteří připravili a na místě pak realizovali mimořádně zajímavé pořady pro účastníky tábora ve věku od předškoláků až do cca 14 let. „Přivezli jsme sbírkové předměty, modely a výukové pomůcky pro interaktivní programy.

V pondělí se děti vydaly do prehistorie, od počátků života na Zemi až k dinosaurům, a zkusily si určit paleontologické nálezy. V úterý poznaly mamuty a jeskynní medvědy a ve středu lovce mamutů, na které si také občas zahrály. Na závěr si zábavnou formou témata všech tří dnů zopakovaly. Děti se tak seznámily s prací paleontologů, archeologů a antropologů zblízka, způsobem, jakým ve škole nemohou. Celým muzejním pořadem provázely kolegyně z Dětského muzea a centra muzejní pedagogiky, které malé posluchače seznámily s muzeem jako takovým a s jeho historií. Nechyběly ani malé muzejní dárky, z nichž největší úspěch slavili plyšoví mamuti.

Výjimečná a úspěšná byla rovněž souhra muzejních programů s klaunskými, kdy se postupně všechny aktivity staly „pra“ a vnitřní areál nemocnice se pro děti změnil na údolí lovců mamutů. Závěrečné vystoupení pojali klauni s dětmi jako představení neznámého pravěkého kmene, což krásně dokreslily pravěké kostýmy. Ohlas a úspěch akce vedl k potvrzení spolupráce se Zdravotním klaunem i na Cirkusu paciento 2019. „Pro dvoutýdenní pobytový tábor na Milovech na Českomoravské vrchovině, který už byl naplánován

⊳

Rýžování zlata – program MZM na táboře NFDO Krtek na Milovech.

Foto: archiv NFDO Krtek Cirkus paciento-program MZM. Foto: archiv NFDO Krtek

52

www.mzm.cz

s indiánskou tematikou, jsme s hlavním vedoucím naplánovali pořad se zapojením mineralogicko-petrografického a botanického oddělení MZM. Jejich kurátoři obětavě odsunuli vlastní letní plány a nachystali pro „krtčí děti“ skvělé poznávací programy, kvízy, rýžování zlata, besedu o indiánech a další. Společně jsme si připravili i indiánské kostýmy a 22. srpna jsme zvládli celodenní program pro 90 dětí a 30 vedoucích a instruktorů,“ přibližuje Simona Šindlářová a dodává: „Hlavní vedoucí tábora má zájem o další takovouto spolupráci pro budoucí roky, nyní dokonce zvažujeme tematický komponovaný program pro celou dobu trvání tábora.“ Veškeré tyto aktivity, které jsou smluvně zakotveny, by nebyly možné bez vstřícného přístupu vedení Moravského zemského muzea. Pravděpodobně se však paleta možných činností bude ještě rozšiřovat. Už nyní projevila zájem o muzejní programy pro rok 2019 Základní škola v Dětské nemocnici FNB. V plánu je rovněž adventní koncert historické hudby s aktivním zapojením dětí pro Kliniku dětské onkologie, konaný přímo v nemocnici. Zapojit se do dalších společných aktivit zvažují i kolegové z Technického muzea v Brně, vyzkoušené programy chce Simona Šindlářová nabídnout například Centru Kociánka pro klienty se zdravotním postižením… (jih)

Program MZM na táboře NFDO Krtek na Milovech.

Foto: archiv NFDO Krtek Cirkus paciento-program MZM. Foto: archiv NFDO Krtek

www.mzm.cz

M revue

53

L

Před oponou – za oponou

tečku za programem k výročí příchodu JGM do Brna udělala v listopadu přednáška Jak se Brno stalo kolébkou genetiky, konaná v rámci Týdne vědy a techniky. (red) Foto: Filip Fojtík

Fauna Moravy slaví půlstoletí

JGM přišel do Brna před 175 lety Již tradiční milá oslava narozenin Johanna Gregora Mendela, kterou pořádá Mendelianum MZM, připadla letos na dusný, horký, i když ne úplně slunečný pátek 20. července. Chybět nemohl ani dort, a zatímco korpus byl od profesionálních cukrářů, ozdoba v podobě znaku-pečeti se stala dílem pracovnic Mendeliana a vypadala i chutnala skvěle.

Letošní neformální setkání bylo navíc o něco slavnostnější než obvykle, protože na rok 2018 připadá 175. výročí příchodu JGM do Brna.

Slavný vědec není totiž zdejším rodákem a v Brně se ocitl tak trochu náhodou. Ač jediný syn sedláka, neměl zdravotní předpoklady pro práci na statku, ale měl rád studium.

Finanční situace rodiny však nadanému chlapci nedovolila pokračovat v dalším vzdělávání. Po absolvování gymnázia v Opavě a ilosoického ústavu v Olomouci proto Mendel přijal možnost materiálního zabezpečení ve starobrněnském klášteře.

Koncem září 1843 přijel tehdy jako jedenadvacetiletý do Brna, z Johanna se stal Gregor a z rodilého Slezana doživotní Moravan, což uváděl i jeho oiciální domovský list. Díky tehdejší moravské vědecké akademii, Hospodářské společnosti, započal svoji vědeckou kariéru a díky Mendelovi -

54

vědci je dnes Brno známo po celém světě. Mendelianum, které v rámci Moravského zemského muzea přímo navazuje na odbornou činnost Hospodářské společnosti, která muzeum před 200 lety založila, proto v letošním výročním roce připravilo několik aktivit připomínajících proslulého učence. Zpracovalo Stezku Mendelovým Brnem, kterou nabízí jak v rámci své expozice a v knižní podobě v několika jazycích, tak formou již tradičních komentovaných procházek. Každou středu od 15 hodin se zájemci mohli zúčastnit speciálního programu v Mendelově laboratoři, ti soutěživí se mohli zapojit do nové nabídky Mendeliana a vyhrát zajímavé ceny. Symbolickou

Rovných padesát let uplynulo v roce 2018 od vzniku a otevření zoologické expozice v Moravském muzeu.

O její kvalitě a mimořádnosti svědčí skutečnost, že jako jediná expozice MZM dokázala přežít tak dlouhou a turbulentní dobu.

Zoologická expozice je umístěna v d’Elvertově křídle Biskupského dvora. Pro návštěvníky byla první část (savci a vodní ptactvo) otevřena v dubnu 1968 v rámci oslav 150. výročí založení muzea. Druhá část, která zahrnuje ryby, obojživelníky, plazy a ptáky, se pak zpřístupnila veřejnosti na podzim v roce 1972. Akvária s ukázkami zástupců tuzemských ryb si první návštěvníci prohlédli v roce 1991, jako poslední doplnilo expozici v roce 2000 dioráma losa a bobra.

Autorem původního námětu a scénáře je RTDr. Ing Zdeněk Kux, CSc., dlouholetý přednosta zoologic-

www.mzm.cz

kého oddělení, projekt zpracoval ing. arch. Bohumil Ulrych a výtvarné řešení navrhl ing. arch. Karel Pánek.

Akci realizovala irma Výstavnictví Praha, n.p., a průběh příprav a budování expozice dokumentují materiály uložené v archivu Zoologického oddělení MZM v písemné pozůstalosti Z. Kuxe (náčrty jednotlivých vitrín a texty k exponátům v nich umístěných, korespondence, záznamy z jednání a porad s Výstavnictvím Praha a několik verzí textu katalogu včetně strojopisu předmluvy spisovatele Jaromíra Tomečka a recenze textu, které se ujal prof. Vladimír Teyrovský). Katalog s barevnými i černobílými ilustracemi J. Dungela vydalo MM v roce 1986. Většina vystavených kusů je dílem zoologického preparátora J. Tesaře. Bylo však potřeba sáhnout i do starších kolekcí otce a syna Hálových nebo muzejního preparátora J. Mrázka. Nejnovější kusy postavili a vytvořili J. Bašta a M. Vlasák.

Expozice představuje zástupce obratlovců žijících na území Moravy.

Její výraznou předností je netradiční rozmístění většiny druhů v jejich přirozeném prostředí - biotopu (například velké dioráma vzácné lokality v lužních lesích dolního Podyjí, kde v doupných vrbách hnízdily zcela neobvykle husy velké a zrzohlávky rudozobé, či diorámata dropů, tetřevů, sov, jelenů, srnčí zvěře, lišek, divokých prasat). U nejznámějších druhů jsou kromě informativních textů připojeny mapky rozšíření s fotograiemi zvířat a prostředí, v němž žijí. Při tvorbě expozice pamatovali její tvůrci i na možnost didaktického využití pro školy všech typů a na zájmy odborníků, myslivců a rybářů.

Pro ně byly zařazeny oddíly věnované otázkám tahu ptáků, zastoupení dominantních druhů v hlavních biotopech nebo změn ve vybarvení a jeho odchylkám. Přehledná kolekce bahňáků, kachen a dravců s vyznačením rozlišovacích znaků usnadní jejich determinaci v terénu. Zajímavým doplňkem v části věnované savcům je kolekce lebek srnčí a jelení zvěře dokládající

www.mzm.cz

stáří jedinců podle obrusu chrupu a objasňující vývin paroží.

Netradiční je i zvolený způsob prezentace ryb. Neodpovídá zoologickému systému, nýbrž v rybářské praxi dlouhodobě používanému zastoupení druhů v jednotlivých rybích pásmech, jak je stanovil prof. A. Frič.

Kromě tuzemských druhů je v této části expozice představena řada druhů do našich vod introdukovaných.

Na ochranu přírody je v expozici pamatováno formou velkoplošné mapy chráněných území v ČR. I v době všemocného internetu věříme, že expozice stále neztrácí na své přitažlivosti a bude nadále zájemcům nabízet potřebné informace a lákat je k opakovaným návštěvám.

Helena Sutorová Foto: K. Sutorý

letí. Sbírka obsahuje i několik atypických dokladů a relektuje rovněž období 2. poloviny 20. století. V množství bílých a krémových odstínů svatebních dámských oděvů vynikají právě výše zmíněné sametové šaty vínové barvy.

Nevěsta chtěla být originální, a tak ji šaty dle vlastního návrhu zhotovila její matka, zároveň napjatá politická situace k různým protestním či provokativním akcím

Svatbou proti okupaci V souvislosti s uplynutím půl století od okupace země se do popředí zájmu dostávají sbírkové předměty, které s touto událostí souvisí. Jedním z příkladů mohou být originální svatební šaty z roku 1968. Kolekce svatebních šatů Etnograického ústavu MZM reprezentuje jak městské tak i venkovského prostředí, nejstarší z nich se datují až do 80. let 19. sto-

M revue

55

Před oponou – za oponou

nahrávala. Svatební obřad se konal v Brně na Staré radnici na podzim roku 1968, jen pár týdnů po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy.

V této společensky vypjaté době měly i drobné protiokupační akce svůj symbolický smysl. Svatebčané, kteří čekali na novomanžele na nádvoří radnice, drželi v rukou různé transparenty s nápisy obsahující vtipná a zároveň odvážná svatební hesla, která trefně narážela na aktuální politickou situaci jako například: Manželství-legální okupace či Svatbou k normalizaci nebo ostřejší motto Nenech si sáhnout na svou suverenitu. Jak vzpomíná samotná majitelka svatebních šatů, měla z nastálé situace obavy, ale naštěstí zůstal tento malý protest bez povšimnutí státních orgánů a akce tak neměla pro nikoho z účastníků žádné negativní následky.

Jednodílné tmavočervené šaty z aksamitu mají jednoduchý střih, malý stojatý límec a dlouhé rozšiřující se rukávy. Délka šatů sahá až na zem a zapínání je řešeno pomocí zipu na zadním dílu. Jediným, avšak výrazným zdobným prvkem jsou našité štrasové korálky v několika řadách a to kolem límce, po celé délce předního dílu a jedna řada korálků lemuje i konce rukávů. Šaty si vyžádaly drobný restaurátorský zásah v podobě došití chybějících korálků, jinak jsou ve velmi zachovalém stavu, jelikož je po svatbě nositelka již nenosila.

Nezbytným svatebním doplňkem byla jednoduchá menší kytice, účes odpovídal tehdejším módě, tedy objemný vyčesaný drdol, v tomto případě doplněný korálkovou korunkou, v typicky svatební bílé barvě zůstaly jen střevíčky. Šaty zaevidované pod inventárním číslem TEX 54 667 darovala do sbírek přímo nevěsta Marie Vrátníčková v roce 2015 a laskavě poskytla i kopie svatebních fotografií. Podařilo se tak do textilní sbírky získat nejen zajímavý předmět, ale zároveň i rozklíčovat pozadí jejich vzniku a jejich příběh.

Markéta Tobolová

56

Poklady z Českomoravské vrchoviny Českomoravská vrchovina proslula mezi znalci minerálů a drahých kamenů mimořádnými nálezy, pocházejících z pegmatitových žil. Na jaře i na podzim procházejí zdejší zoraná pole sběratelé, toužící nalézt některý z pozoruhodných kamenů. Z nich vynikají zejména nálezy kouřově zbarveného křemene – záhnědy. Ty unikátní končí obvykle v soukromých sbírkách, protože si je jejich majitelé neobyčejně cení. Do muzeí tak přicházejí výjimečnější kusy jen zřídka. Ceněné jsou dnes jak přirozené krystaly, tak i brousitelná nepopraskaná surovina.

V letošním roce se podařilo do podsbírky E (broušené drahé kameny) Mineralogicko-petrograického oddělení MZM získat nádherné kusy záhnědy, vybroušené z tamních nálezů. Jedná se o smíšený osmihran 83,6 g, 48x33x29 mm, 418 ct; brilantový ovál, 120,6 g, 61x43x33 mm, 603 ct; kulatý brilant, 127,8 g, 56x56x39 mm, 639 ct a fantazijní brus 244,6 g, 69x57x49 mm, 1223 ct.

Surovina pochází z lokality Vlastkovec u Dačic, Bobrůvky, Dolních Borů a Radenic v okolí Velkého Meziříčí. Brusy byly zhotoveny Jiřím Vojíkem z Lomnice nad Popelkou, Františkem Tichým SVPŠ Turnov a Antonínem Baudyšem z Turnova.

Získání podobných raritních ukázek

vlastním sběrem se postupně stalo prakticky nemožné a nelze je získat jinak než nákupem. Vzorky zapadají do dlouhodobé sbírkotvorné koncepce mineralogického oddělení a v budoucnu budou využity pro výstavní činnost.

Vladimír Hrazdil Foto J. Cága

Tham quan bảo tàng có thuyết minh dành cho người nước ngoài Triển lãm: Văn hóa dân gian truyền thống - triển lãm của nhà nước biểu tượng quốc gia đáng nhớ. Ngày 22 tháng 11 năm 2018 lúc 15 giờ triển lãm được thực hiện bằng tiếng Việt, lúc 16 giờ chiều bằng tiếng Nga,

www.mzm.cz

tại Dietrichsteinský palác, Zelný trh 8, Brno.

Nemusíte mít strach, nejde o tiskařského šotka nebo poblázněnou klávesnici. Přesně tak vypadá začátek pozvánky ve vietnamštině, která doputovala cizincům mluvícím tímto jazykem v Brně, na komentovanou prohlídku výstavy Tradiční lidová kultura – výkladní skříň státu – vděčný symbol národa v Dietrichsteinském paláci MZM. V dosavadní nabídce komentovaných prohlídek pro cizince, které Moravské zemské muzeum pravidelně pořádalo zatím v angličtině a ruštině, přibyla letos totiž nově právě vietnamština. „Celý projekt Czech-in, jenž se realizuje s podporou ministerstva kultury v rámci Koncepce integrace cizinců, má několik částí, jejichž prostřednictvím jsou cizinci seznamováni s naší kulturní tradicí.

Letos jsme se zaměřili především na vietnamskou komunitu,“ upřesňuje Pavla Hršelová z Oddělení komunikace a marketingu MZM. Cílem letošního roku bylo představit aktivity k 100. výročí vzniku samostatného Československa v roce 2018.

Na počátku října tak k potenciálním zájemcům doputovaly pozvánky na prohlídku expozice Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století a výstavu Chvála sběratelství ve vietnamštině, ale rovněž v angličtině, na konci listopadu si pak mohli přijít Vietnamci prohlédnout právě výstavu Tradiční lidová kultura, prohlídka proběhla také v ruštině. „Cizojazyčné pozvánky jsme ve spolupráci s Krajským úřadem Jihomoravským kraje, odboru regionálního rozvoje, a Jihomoravským regionálním centrem na podporu integrace cizinců distribuovali cílovým skupinám. Pro zájemce byl pak v daném termínu přichystán tlumočený překlad s kurátory výstav. Obdrželi i přeložené tištěné materiály vztahující se k expozici a výstavě. Ty budeme nadále využívat a budou k dispozici návštěvníkům muzea,“ doplnila Pavla Hršelová. (jih) Foto: F. Fojtík

www.mzm.cz

Srdečný pozdrav z Brna!

Prý už klasické pohlednice „netáhnou“, zastoupí je technika…

Ovšem člověk nemusí jít s davem, že? Moravské zemské muzeum vydalo letos před prázdninami sadu pohlednic s literární tematikou: kurátoři jeho Oddělení dějin literatury, které si v roce 2018 připomíná 60 let od svého založení, se při této příležitosti rozhodli vybrat zajímavé snímky ze svých fondů a představit veřejnosti spisovatele původem či tvorbou spjaté s Moravou v situacích méně obvyklých a na fotograiích málo známých. A protože prvních osm motivů vyšlo z tiskárny počátkem července, zvolili jsme téma letní a výletní, zásadně plenérové: Jiřího Mahena tak potkáme uprostřed společnosti v zahradní restauraci, Jakuba Demla s přáteli v (nejspíše tasovském) sadu. Gabriela Preissová usedla kolem roku 1910 na jezdeckého koně, Vítězslav Nezval si otevřel knihu též mimo dům, Rudolf Těsnohlídek a jeho paní zapózovali spolu s krasovými badateli v malebné Demänovské dolině. Spisova-

tele, novináře a politika Jana Herbena zastihl fotograf záhy po přelomu století na rybách, v idylické rodinné kompozici, momentka Jana Zahradníčka a Františka Halase připomněla dobu, kdy (světo)názorové rozdíly nebránily upřímnému přátelství.

A učitel Václav Jebavý – pardon, básník Otokar Březina – zůstal od onoho léta 1904 zachován v albech svých žáků díky snímku z chlapecké měšťanské školy v Jaroměřicích nad Rokytnou. Hravé výtvarné pojetí pohlednic je dílem graičky Edičního oddělení MZM Michaely Tomsové. Že jsou klasické pohlednice pasé?

Ale kdež. Záleží jen na nás, vybereme-li z historie poutavý střípek a označíme ho za trendy retro. Kdy jindy překračovat konvence než ve chvílích volna? Kde jinde se inspirovat minulostí než v muzeu? Ať tedy Brňané či přespolní, sousedé či vzdálení cestovatelé, jejich letošní prázdninový pozdrav s radostí doprovodil některý z českých literátů. (hk)

M revue

57

L

My a svět

Obyvatelé rybářské vesnice Andreba lovící ryby v jezeře Alaotra (říjen 2003; foto. P. Baňař)

MADAGASKAR – osmý světadíl Proč právě Madagaskar přitahuje zájem především přírodovědců všech národností? Pro svou dlouhou izolovanost se na ostrově vyvinula velmi svébytná flóra a fauna, zhruba 90 procent rostlin a živočichů je endemických, nežije jinde, než na Madagaskaru. Proto někteří zoologové vyčleňují Madagaskar jako samostatnou zoogeografickou oblast, ostrov bývá někdy v mírné nadsázce označován (v mých očích plným právem) jako osmý světadíl. Mimořádně vysoký endemismus a značné množství rozdílných biotopů, sahající od stále zelených horských mlžných lesů na severu a východě ostrova, přes sezónní opadavé lesy a savany až po polopouště na jihozápadě, podnítil zájem mnoha biologů, včetně těch z Moravského zemského muzea, přírodu Madagaskaru studovat. Navíc zůstává otázkou, jak dlouho, přes veškerou snahu místních úřadů, se podaří ojedinělost madagaskarské přírody udržet a zachovat…

58

První zkušenosti

Mojí první výpravou na Madagaskar byla víceméně poznávací dvouměsíční cesta s několika spolužáky zoology po dokončení magisterského studia entomologie na PřF UK v říjnu až listopadu 2003. Během této cesty jsme navštívili (jako turisté) některé významné rezervace v centrální části a na východě ostrova (Mananara Nord NP, Ranomafana NP, Andasibe-Mantadia NP) a mnoho lokalit na nechráněných územích.

Intenzivně vzpomínám zejména na často dobrodružné cestování místní

www.mzm.cz

L přepravou, ať už autobusy, mikrobusy, nákladní lodí nebo autostopem a také náš šok z neuvěřitelné druhové pestrosti rostlin a živočichů. Díky zvolenému způsobu cestování jsme také zažili mnohé (nutno říct, že většinou dobré) zkušenosti s místním obyvatelstvem. I v rámci této turistické expedice jsem se částečně věnoval studiu a sběru hmyzu, i když to mělo pramálo společného s intenzivním výzkumem – vždyť byla to moje první tropická zkušenost! Uzrálo ve mně však přesvědčení se hmyzí fauně Madagaskaru

www.mzm.cz

věnovat naplno. Teprve v roce 2010 jsme s kolegy Ing. Milošem Trýznou (Děčín, specialista na čeleď větevníčkovitých brouků – Anthribidae) a Ing. Ondřejem Šafránkem (Jiřetín pod Jedlovou, specialista na svižíkovité brouky – Cicindelidae), ve spolupráci s Universitou v Antananarivu, předložili návrh dlouhodobého výzkumného projektu, který byl posléze schválen pod názvem Étude à long terme de la biodiversité des groupes choisis d’insectes: Coléoptères, Hétéroptères, Homoptères, Lépidoptères et quelque famille de

Micro Lépidoptères nocturne dans les localités préalablement sélectionnées en considération de la recherche et la protection de la biodiversité dans les aires protégées de Madagascar. Analyse des risques potentiels d´inluencer négativement la biodiversité dans les régions étudiées (Dlouhodobá studie biodiversity vybraných skupin hmyzu: brouků, ploštic, stejnokřídlého hmyzu, motýlů a některých čeledí nočních Microlepidoptera na předem vytipovaných lokalitách s ohledem na výzkum a ochranu biodiversity chráně-

M revue

59

L

Pod čarou

Tlačení našeho expedičního vozidla s vypnutým motorem přes kritické místo při lokálních povodních v roce 2015 (severní Madagaskar; foto P. Baňař)

60

www.mzm.cz

M revue

61

L

Pod Ä?arou

My a svět

ných území Madagaskaru. Analýza potencionálních rizik negativního vlivu na biodiversitu studovaných území).

Na podzim roku 2010 jsme plni elánu a očekávání vyrazili na první „oiciální“ expedici.

Spolupráce s Université

d‘Antananarivo Všechna povolení ke sběru a vývozu hmyzu byla udělena na základě dohodnuté dlouhodobé spolupráci s Entomologickým oddělením University v Antananarivu, jehož tehdejší vedoucí Dr. Lala Raveloson Ravaomanarivo se za náš projekt plně postavila. V rámci projektu je naší povinností brát s sebou jednoho studenta do terénu po dobu celé expedice a školit ho pro studium hmyzu.

Další povinností je vracet část nasbíraného materiálu po určení zpět na universitu, kde slouží k dalšímu

62

vzdělávání studentů. Se studenty máme většinou dobrou zkušenost, někteří dokonce pokračují ve sběru hmyzu i po našem odjezdu, pochopitelně v rámci předem schválených povolení, motivováni příležitostným spoluautorstvím na vědeckých výstupech projektu a drobnou inanční odměnou.

Intenzivní výzkum

Během expedice 2010 jsme navštívili tři významné národní parky na severu a východě ostrova (Montagne d’Ambre NP, Ranomafana NP a Andasibe-Mantadia NP), pronajatým autem najezdili asi 4000 kilometrů a sesbírali první zkušenosti a hmyzí úlovky.

Zejména horská oblast na severu Montagne d’Ambre na nás zapůsobila svou majestátností, rozlohou a druhovou bohatostí – ne nadarmo

Pralesní biotop ve výšce 1600 m n.m. v NP Montagne d’Ambre (leden 2016; foto P. Baňař)

Vylíhnutí jedinci madagaskarského martináče Argema mittrei z domácího chovu (Antananarivo; foto O. Šafránek)

je tato izolovaná oblast stále zelených deštných lesů považována za jednu z druhově nejbohatších na Madagaskaru. Mimo jiné lze v této oblasti často zahlédnout nejmenší chameleóny světa z rodu Brookesia, dospělí jedinci jsou menší než lidský malíček.

V letech 2015 a 2016 jsme se na sever ještě dvakrát vrátili, přestože je nutné urazit autem přes 1000 kilometrů, často po cestách nevalné kvality s rizikem, že cestou zpět dojde kvůli intenzivním dešťům k povodním a budeme muset auto s řidičem

www.mzm.cz

a loveckým náčiním nechat na severu do Antananariva přeletět z některého lokálního letiště.

Během častého cestování jsme měli možnost poznat ostrov i z nemilé stránky – devastace původních biotopů probíhá šokujícím tempem.

Cokoliv mimo státem uznané rezervace je kultivováno ke krátkodobému zemědělskému užitku, lesy jsou vypalovány, i když často nelegálně, dřevo stromů je velké míře použito pro výrobu dřevěného uhlí, které je téměř univerzálně používáno pro vaření v otevřených ohništích. Na takto „upraveném“ místě lze pěstovat zemědělské plodiny maximálně dva roky (s výjimkou terasovitě uspořádaných rýžových políček), úrodná zem, která vznikala tisíce let, je rychle erodována větrem a deštěm a na jejím místě zůstane sterilní jílovitá půda, bez možnosti jakéhokoliv dalšího zemědělského využití. Dodnes vzpomínám na

první šok, který jsme utrpěli projížděním touto měsíční krajinou. Na druhou stranu, o většinu rezervací, které jsme dosud navštívili, se zdá být dobře postaráno, místní pochopili, že příjem z turismu „ztráty“ z prvoplánového nevykácení pralesů nahradí.

Nejoblíbenější místa

Naše výzkumná skupina, která se čas od času rozroste i na dvě plná auta, organizovala mezi roky 2010 až 2017 celkem osm expedic, většinu z nich v délce 5 týdnů. Až na jednu výjimku vždy na začátku období dešťů (většinou leden až začátek února), já sám jsem letěl jednou v dubnu a dodnes si nemohu cestu vynachválit: Fauna brouků a ploštic pralesní opadanky byla nesmírně bohatá a díky relativnímu suchu se velmi pohodlně sbíralo.

Většina z dosud jedenácti navštívených rezervací je pokryta stále zelenými deštnými nebo mlžnými lesy.

K mým nejoblíbenějším patří malá Réserve Spécial d'Ambohitantely, poslední zbytky lesů v jinak téměř zcela odlesněné centrální plošině, kde jsem nasbíral snad největší množství dosud vědou nepopsaných druhů, již zmíněná Montagne d’Ambre pro svou impozantnost a druhové bohatství a také nevelký komplex stolových hor, obklopených sezónními opadavými lesy na samém severu ostrova – Montagne de Français pro vysoký endemismus a blízkost otevřeného oceánu.

Kolegové navštívili také některé rezervace, kde převládají suché sezónní lesy a savany, jako například národní parky Kirindy a Isalo, extrémní zkušeností spojenou se zdravotními problémy díky všudypřítomné brakické vodě byla návštěva odlehlé Réserve Naturelle de Tsima-

M revue

63

L

My a svět

Drabčíci Thyreocephalus banari Janák, 2017 (vlevo) a Thyreocephalus flavoviolaceus Janák, 2017 (vpravo) popsaní také ze sběrů našich expedic (foto P. Krásenský) ⊳

nampetsotsa na jihozápadě ostrova.

Díky častým expedicím a možnosti přepravy dvou velkých zavazadel se podařilo dopravit na Madagaskar velké množství entomologického vybavení pro sběr hmyzu, které máme za mírný poplatek vždy celý rok uschováno v domě našeho řidiče. Jedná se zejména o síťky, sběrací lahve, chemikálie, různé typy eklektorů pro separaci půdních členovců, generátory a plátna pro lov nočního hmyzu a podobně.

Předmět vědeckého bádání

Sbírá celá vesnice (Ranomafana NP, listopad 2010, foto P. Baňař)

Již od dob studií se zabývám pod vedením prof. Pavla Štyse, který bohužel v srpnu tohoto roku zemřel ve věku nedožitých 85 let, taxonomií bazální skupiny ploštic infrařádu Enicocephalomorpha. Z mých vlastních sběrů na Madagaskaru jsme popsali několik nových druhů a v současné době je velké množství nepopsaných druhů akumulováno, společně s dalšími skupinami ploštic a brouků, ve sbírkách MZM a čeká

64

www.mzm.cz

na zpracování. Rovněž se zabývám čeledí podkornicovitých ploštic (Aradidae), s kolegou prof. Ernstem Heissem z Innsbrucku jsme popsali řadu nových rodů a druhů. V neposlední řadě se soustředím na sběr drabčíkovitých brouků (Staphylinidae), jejichž studiu jsem se začal v poslední době také intenzivně věnovat, s kolegy Peterem Hlaváčem a Jiřím Janákem jsme publikovali, nebo připravujeme řadu taxonomických prací o fauně Madagaskaru.

Perspektiva očima muzejníka – vědce a kurátora

Obecně lze říct, že příroda Madagaskaru rychle ubývá, i přes solidně prováděnou ochranu stávajících chráněných území. Cílem naší výzkumné skupiny je jezdit sbírat na Madagaskar co nejčastěji, dokud je to možné díky povolením, jejichž dlouhodobá udržitelnost je nejistá, a dokud je kde sbírat. Zpracovávat nalovený materiál mohou i generace po nás, až unikátní příroda Madagaskaru zcela zmizí.

Z pozice muzejníka musím říct, že obohacení sbírkového fondu MZM madagaskarským materiálem je skutečně významné – do dnešního dne je zpreparováno kolem 20 000 ploštic a křísů, něco přes 30 000 drabčíkovitých brouků, přičemž další část na preparaci stále čeká. Z našich sběrů bylo popsáno, nebo jsou rozpracovány popisy desítek nových druhů, přičemž veškerý i typový materiál, tj. nejcennější z entomologických sbírek, je uložen ve sbírkách Moravského zemského muzea, stovky druhů budou popsány v blízké budoucnosti různými světovými specialisty. Vše je jen otázkou času, mravenčí práce a entusiasmu nás sběračů, kurátorů, zainteresovaných specialistů mimo MZM a také získání inančních prostředků na preparace a úložné prostory.

Petr Baňař, Entomologické oddělení MZM

www.mzm.cz

Školačky ve svátečním oděvu (Mananara, říjen 2003, foto P. Baňař) Exemplář skrytě žijícího miniaturního chameleóna rodu Brookesia (NP Montagne d’Ambre, leden 2015;

foto P. Baňař)

Dlouhodobý entomologický výzkum Madagaskaru Madagaskar je čtvrtým největším ostrovem světa – po Grónsku, Nové Guineji a Borneu a zdaleka největším ostrovem Afrotropické zoogeograické oblasti, od severu na jih měří kolem 1600 km, v nejširším místě měří asi 560 km a co do rozlohy je 47. největším státem světa, zhruba 7,5krát větší, než Česká republika. Nejvyšší horou Madagaskaru je vrchol Maromokotro, tyčící se do výšky 2876 metrů nad mořem v rámci horského masivu Tsaratanana. V období druhohor, zhruba před 88 milióny let se oddělil od indického subkontinetu (který dále pokračoval na své pouti směrem k dnešní Asii) a zůstal osamocen ve vzdálenosti přibližně 400 km od Afriky, oddělen od ní mosambickým průlivem.

M revue

65

66

www.mzm.cz

Hrad v zámeckém kabátku Městečkem do dlaně, nejmenším na jižní Moravě, jsou Jevišovice se svými dvanácti stovkami obyvatel. Domky rozeseté především po pravém břehu řeky Jevišovky korunuje nahoře Starý zámek, který tu v 1. polovině 15. století vznikl jako druhý hrad pánů z Kunštátu. Později byl přestavěn na zámek, který je dnes ve správě Moravského zemského muzea. Stálé expozice či zajímavé sbírky jsou jeho přidanou hodnotou. Zámek samotný je totiž exponátem sám o sobě.

Tvrdí to nejen kastelán Starého zámku Jiří Černý, ale shodují se v tom všichni, kdo prošli po mostě přes hradní příkop a ocitli se na jeho nádvoří. „Svou polohou a dispozicí tento objekt nezapře, že byl původně hradem. Uzavřený prostor umístěný na skále v meandru řeky, ze tří stran nepřístupný a jediná cesta do něho je právě přes most, po němž jsme přišli,“ ukazuje Jiří Černý. Romantickou atmosféru zářijového podvečera dokresluje pomalu zapadající slunce. Návštěvníci, kterých tu za dnešní sváteční den sv. Václava provedl něco přes šedesát, už odešli a právě začíná speciální prohlídka

www.mzm.cz

pro M revue. Projdeme jednotnou trasou, která byla dotvořena v roce 2017 a vytváří v podstatě okruh kolem hlavního nádvoří. Přijměte, prosím, i vy naše pozvání.

Objekt spravuje už téměř půlstoletí Moravské zemské muzeum, které jej nechalo velmi pěkně opravit a do značné míry jej využívá také jako depozitáře. Není úplně typické, že muzea spravují hrady nebo zámky, i když takové případy samozřejmě také jsou. Například Moravské zemské muzeum má ve správě ještě tvrz v Kralicích a zámky v Budišově a v Moravci na Vysočině.

Jevišovický Starý zámek měl po roce

1945 štěstí, že byl využíván vždy víceméně ke kulturním účelům. Byly tu byty, turistická noclehárna, menší místní muzeum, probíhala tu školní výuka a navíc Jevišovičtí stále nostalgicky vzpomínají na oblíbené plesy, které se konaly ve velkém sále.

Kromě Starého zámku stojí v Jevišovicích za pozornost i lokalita prvního kunštátského hradu, tzv.

Starý hrad, jenž byl postaven ve 13. století na skalnatém návrší nad Jevišovkou v místech prehistorického výšinného sídliště. Jeho nejznámější majitelem byl loupeživý rytíř Hynek z Kunštátu a Jevišovic, zvaný Suchý Čert. Navíc se v městečku nalézá ještě tzv. Nový zámek, jehož esteticky působivý vzhled pochází až z roku 1899, třebaže jeho jádro je podstatně starší. Dnes slouží sociálním účelům jako Domov pro seniory. Je obklopen poměrně rozsáhlým anglickým parkem, s kamennými mytologickými sochami skýtá velmi příjemné prostředí pro oddych a procházky. Oba zámky v Jevišovicích byly vždy sou-

M revue

67

L

Na moravském písečku

Na moravském písečku

částí jednoho panství. To v roce 1649 koupil hrdinný obránce Brna, francouzský šlechtic Jan Ludvík Raduit de Souches a zvolil si je za své sídlo.

Tehdy již renesanční Starý zámek přestavěl do raně barokní podoby, jak ji známe dnes, včetně novostavby pozoruhodné zámecké kaple sv. Ludvíka.

Na prohlídku hlavní trasy vcházíme jako ostatní návštěvníci do vstupních prostor s pokladnou. Ani tady se po případném čekání nikdo nemusí nudit. Je zde ukázka původní hradní kuchyně a dlouhodobá výstava „Sousedé na talíři“, přibližující společné i rozdílné prvky stravování na jižní Moravě a v Dolních Rakousích, včetně dějin populárního obloženého chlebíčku.

Unikátem Starého zámku je již zmíněná kaple sv. Ludvíka, mimo-

68

chodem v tuzemsku jediná větší svatyně tohoto zasvěcení. Zraky příchozích upoutá právě obraz na hlavním oltáři, kde je sv. Ludvík zobrazen jako francouzský král na koni s typickými francouzskými liliemi a s vojskem křižáků, shromažďujících se na břehu moře. Mimořádně cenné je však rozměrné plátno po pravici od vchodu do kaple – manýristický obraz „Obřezání Páně“ z doby kolem roku 1600. Zachycuje výjev pro české a moravské prostředí zcela ojedinělý: obřízku Ježíška ve skupině postav uvnitř chrámu. „Pokud vím, jde o jediný takto rozměrný exemplář s tímto motivem, který je umístěn v přístupném památkovém objektu,“ upozorňuje kastelán. Obraz, který se do Jevišovic dostal pravděpodobně ze zahraničí, podle vyprávění ukrývali

místní během druhé světové války pod hromadou obilí, aby ho Němci nenašli. Kaple slouží také ke konání svatebních obřadů a konají se tu zajímavé přednášky a komorní koncerty. „Na kruchtě jsou vzácné přenosné barokní varhánky, tzv. portativ od známého varhanáře Jana Výmoly z Doubravníka. Po restaurování jsou zcela funkční a vzhledem k tomu, že v kapli je vynikající akustika, hudební produkce tu bývají opravdu mimořádným zážitkem,“ podotýká náš průvodce.

Slavný obránce Brna i slavný archeolog

Hlavní prohlídková trasa pokračuje od kaple severovýchodní chodbou s kopií obrazu Raduita de Souches,

www.mzm.cz

Panorama Jevišovic se Starým zámkem a farním kostelem sv. Josefa. ⊳

zase složit… „Pro děti je to ale zajímavý muzejní exponát, málokterý školák si dnes dovede představit, jak takový dopravní prostředek vypadal,“ upřesňuje.

Možná, že ne každý našinec vůbec tuší, kde Jevišovice leží a že vůbec existují. Všem opravdovým archeologům, a to i zahraničním, jsou ale dobře známé. Každý zná pojem „jevišovická kultura“, značící jednu z fází moravského eneolitu. Zdejší oblast, soustavně osídlená nejméně od mladší doby kamenné, intenzivně zkoumal František Vildomec, učitel na obecné škole v nedalekém Boskovštejně. Část jeho sbírky, kterou shromažďoval především v meziválečném období, zde Moravské zemské muzeum instalovalo zhruba před deseti lety. Samostatné místo je vyhrazeno pro Vildomcův nejznámější nález z roku 1934: proslulou neolitickou venuši z Hlubokých Mašůvek. Hliněná soška s pozdviženýma rukama jakoby zvala k návštěvě dávných dob… jehož originál se nachází v Hlubokých Mašůvkách, nedalekém poutním místě. Raduit de Souches roku 1645 velel malé posádce Brna, která po tři měsíce dokázala odolávat obrovské přesile Švédů a město ubránit.

(V závěru trasy je pak možno spatřit velmi vzácný barokní portrét slavného vojáka, na němž je zobrazen se soškou Panny Marie de Foy, kterou získal na území dnešní Belgie, vozil ji prý na svých vojenských výpravách pod brněním a později ji daroval právě do Hlubokých Mašůvek).

Další rozměrný novodobý obraz zobrazuje Hynka Suchého Čerta z Kunštátu a Jevišovic s Divokým Sokolem z Lamberka. Suchý se mu přezdívalo podle jeho kostnaté, hubené postavy (jeho jméno nese i znovuotevřená restaurace v předzámčí). Následující obrazy od jevi-

www.mzm.cz

šovického rodáka Josefa Dohnala znázorňují výjevy z husitských válek, neboť další generace jevišovických Kunštátů se přiklonila k husitství. Úzká půda, jíž na trase dále procházíme, ještě pořád svítí novotou.

Rekonstruována byla asi před deseti lety a vikýřová okénka poskytují úchvatné výhledy do hlubokého údolí Jevišovky s pohledem na Starý hrad a na panorama městečka. „Zajímavé je, že když se k Jevišovicím blížíte od Znojma, zámky nejsou vidět a Jevišovice vypadají jako nenápadná tuctová vesnice. Zato ve směru od severu, od Třebíče a Moravského Krumlova, skýtají mimořádně malebný pohled,“ podotýká při výhledu kastelán. Poněkud překvapivě stojí pod novými krovy uprostřed stará bryčka. Jak se dostala nahoru? Musela se rozebrat a pak

Procházíme zámeckými komnatami

Následují prostory s historickým nábytkem Nového zámku a památkami na vídeňskou rodinu Ofenheimů, jimž zámky v letech 1916 – 1939 patřily. Dvě bohatě vyřezávané neobarokní skříně, sekretář, intarzovaná komoda, zdobený polygonální stoleček a další kusy nábytku dokládají umění někdejších řezbářů a nynějších restaurátorů. „Původního jevišovického mobiliáře existuje poměrně hodně, jde odhadem o stovky předmětů, které jsou však deponovány na jiných místech, například na zámcích v Jaroměřicích nad Rokytnou a v Náměšti nad Oslavou. Návrat alespoň některých kusů, třebas i jako zápůjčky, by jistě přispěl k větší autenticitě a atraktivitě

M revue

69

L

Na moravském písečku

našeho zámku,“ uvažuje do budoucna kastelán.

Hospodyňky pak roztají v poslední místnosti jižního křídla: prvorepublikové kredence, mycáky, štokrlata, škopky, šamrlata…Kuchyňské vybavení, které dožívalo v některých domácnostech ještě v období socialismu, vrátí většinu -sátníků přinejmenším k babičkám na prázdniny nebo na chalupy...

Bonbonek v závěru trasy v patře zámku pak vyrazí dech i ostříleným turistům: ve velkém protáhlém sále důstojně vyčkávají více než čtyři desítky klávesových hudebních nástrojů od nejstarších varhan až po klavíry 20. století. Sál s touto sbírkou, po Praze nejcennější a nejobsáhlejší, byl zpřístupněn v sezóně letošního roku. „Zatím je možné ji při běžné prohlídce zhlédnout jen jako celek, ale pokud vše dobře dopadne s dotacemi, bude ji možné v budoucnu zkoumat v detailech na speciálních prohlídkách,“ nastiňuje lákavou perspektivu kastelán.

Na balkonu s výhledem na celý vnitřek nádvoří si opakujeme dosud absolvovanou trasu. Při pohledu na rekonstruovanou mohutnou mansardovou střechu nad jihovýchodním křídlem kastelán připomíná ilm Stůj, nebo se netrefím. Ten se v Jevišovicích natáčel v roce 1997 a všímavým divákům neujdou záběry, na nichž je terasa ještě nezastřešená… Pod balkonem je vstup do sklepení, v němž mohou návštěvníci vidět kopie nejstaršího výtvarného umění z celého světa, tzv. skalní malby. Kopie byly pořízeny zásluhou někdejšího ředitele Moravského zemského muzea, významného antropologa prof. Jana Jelínka.

Při pohledu na vysokou zámeckou věž a masivní bloky budovy si

⊳

Expozice skalních maleb.

V letošním roce se podruhé konal na nádvoří zámku festival sborů "Jevišovický hlas".

Kastelán Jiří Černý u obrazu slavného obránce Brna.

70

www.mzm.cz

L uvědomíme, že na zámku se nachází daleko více prostor, než ve kterých jsme byli. Jsou v nich umístěny depozitáře pěti oddělení Moravského zemského muzea – dějin hudby, dějin divadla, historického, archeologického a etnograického, z nichž sem průběžně příslušní odborní pracovníci dojíždějí. Na příští sezónu se plánuje zřízení expozice malovaného nábytku v přízemí severozápadního křídla. „Potenciál zámku je do budoucna určitě značný, zvláště v napojení na Brno a na Hluboké Mašůvky. Pořád se například málo ví, že slavný obránce Brna měl své hlavní sídlo právě zde a že zde i zemřel, nebo že byl de facto zakladatelem poutního kostela v Hlubokých Mašůvkách. Brňané si vyžádali, aby byl pohřben u kostela sv. Jakuba v Brně. Ve spolupráci se Spolkem přátel Raduita de Souches i s jeho rodištěm v La Rochelle se snažíme dostat zámek do širšího povědomí. Vloni byla na zámku i návštěva z Francie, což se stalo i jedním z podnětů otevření malé expozice této osobnosti v jeho rodišti,“ říká Jiří Černý. Pro něho jsou celé Jevišovice srdeční záležitostí, neboť jeho

dědeček tu působil jako vrchní zámecký zahradník u posledních soukromých majitelů Ofenheimů a Larischů a z dětství se mu v paměti vynořují některé zajímavé zmínky o nich.

Netopýři, studenti, inventarizace…

Jevišovický zámek žije nejen turistickým ruchem nebo muzejní prací.

Na začátku loňské sezóny sem byla ve spolupráci s Českou společností pro ochranu netopýrů instalována kamera, která soustavně monitoruje jejich výskyt. Půdy tohoto starobylého sídla totiž od jara do podzimu hostí neobyčejně početnou kolonii netopýra velkého (letos odhadnuto až tisíc jedinců!). Zámek je proto vyhlášen jako evropsky významná lokalita v rámci soustavy Natura 2000.

V sezóně navštíví zámek 3 – 4 tisíce lidí a uskuteční-li se všechny plány, mohl by tento počet stoupat. Letos se poprvé podařilo díky spolupráci se SOU a SOŠ ve Znojmě zaučit a využít průvodce z řad studentů oboru cestovní ruch, kteří tu absol-

vovali praxi. Letošní premiéra se vydařila více než uspokojivě. Teď již nastává období zámeckého klidu a je větší čas na provedení různých technických úprav, promýšlení nových expozic, údržby mobiliáře a depozitářů i badatelské práce. „Mimo jiné bych chtěl čas využít k několika bádáním, která již delší dobu nosím v hlavě, a také k rozhovorům s pamětníky, kteří ještě zažili poslední soukromé majitele,“ plánuje kastelán. „A taky si konečně vezmu dovolenou,“ dodává s úsměvem. (jih) Foto: Jiří Černý a J. Veselá (portrét) S použitím informací z brožury J. Černého: „Umělecké a kulturně-historické památky města Jevišovice“ (2018).

V zámecké kapli se konají svatební obřady i komorní koncerty.

www.mzm.cz

M revue

71

L

M panorama

MZM připravuje muzejní edukátory Moravské zemské muzeum se stalo první vzdělávací institucí, která je kromě vysokých škol oprávněna připravovat muzejní pedagogy pro kvaliikovanou práci v našich paměťových institucích. Nový akreditovaný rekvaliikační program k profesní kvaliikaci Muzejní edukátor byl zahájen 10. září 2018 za účasti generálního ředitele Moravského zemského muzea Mgr. Jiřího Mitáčka, Ph.D. Kurz připravilo Metodické centrum muzejní pedagogiky. Platnost akreditace je udělena po dobu tří let, do roku 2021. Akreditovaný kurz zahrnuje 220 hodin výuky, která se kromě Moravského zemského muzea uskuteční v předních moravských muzeích a galeriích (Moravská galerie v Brně, Muzeum umění Olomouc, Technické muzeum v Brně, Muzeum města Brna, Muzeum Brněnska a Muzeum romské kultury). Velkou část z uvedeného počtu výuky představuje praktická výuka v rozsahu 88 hodin. Povedou ji nejvýznamnější odborníci z oboru muzejní pedagogiky. Kurz bude probíhat od září do června 2019, dva dny v každém měsíci. Absolventi obdrží Potvrzení o účasti v akreditovaném vzdělávacím programu v rekvaliikačním kurzu. Do kurzu se přihlásilo asi 20 uchazečů, což je úplné naplnění jeho kapacity.

72

Metodické centrum muzejní pedagogiky akreditovaným kurzem Muzejního edukátora reaguje na oiciální vznik nové profese a jejího zařazení do katalogu prací pod názvem Edukátor v kultuře od 1. ledna tohoto roku.

Od roku 2012 do letošního června Metodické centrum muzejní pedagogiky nabízelo neakreditovaný vzdělávací program Základy muzejní pedagogiky, který úspěšně ukončilo 106 absolventů. Moravské zemské muzeum se nabídkou řady vzdělávacích programů, včetně programu Muzejního edukátora představuje nejen jako významná vědecká, ale i vzdělávací instituce. (red) Foto: Filip Fojtík

Milan Jelínek mezi totálně nasazenými ve Vídni Dne 10. října se v Knihovně pro soudobé dějiny Univerzity Vídeň konala vernisáž obnovené a rozšířené výstavy Totálně nasazeni. Nucená práce pro třetí říši, kterou připravil Českoněmecký fond budoucnosti společně s Dokumentačním centrem Nucená práce za nacionálního socialismu a obecně prospěšnou společností Živá paměť. Organizačně se na prezentaci výstavy podílí také České

centrum Vídeň. Původně se výstava věnovala osudům českých občanů, kteří byli totálně nasazeni na území dnešního Německa. Nově rozšířená podoba zahrnuje rovněž osudy totálně nasazených v dnešním Rakousku. Jedním z nich byl také Milan Jelínek, jehož fond je uložen v podsbírce Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření (ODKAZ) Moravského zemského muzea. Kurátoři poskytli archivní materiály společnosti Živá paměť, a tak využili možnosti představit životní osudy brněnského rodáka i vídeňským návštěvníkům výstavy. Milan Jelínek byl během druhé světové války totálně nasazen v továrně na letecké motory Flugmotorenwerke ve Wiener Neudorfu. Během totálního nasazení se angažoval v odbojovém hnutí, ve Vídni byl gestapem zatčen a postupně vězněn v Kounicových kolejích v Brně, ve Vratislavi, Waldheimu, Plavně a Reichenbachu. Byť je centrem pozornosti časově nepříliš dlouhá epocha Jelínkova života, na výstavním panelu jsou přiblíženy i jeho další životní osudy a antitotalitní aktivity. Právě ty dokládají, jak moc jej válečná léta a nepoddajnost vůči nacistické totalitě poznamenala. (ppi)

www.mzm.cz

M panorama

Festival vědy 2018: kola i jedlý hmyz Vědou ožil v pátek 7. a v sobotu 8. září areál Dopravního hřiště Riviéra. Svou činnost zde zábavnou formou představily vědecko-výzkumné a populárně-vědecké instituce, působící v Brně, mezi nimiž samozřejmě nemohlo chybět ani Moravské zemské muzeum. Z těch nejvýraznějších prezentací zmiňme například VIDA! science centrum, které předvedlo řadu pokusů s momentem setrvačnosti a odstředivou silou. Návštěvníci si tak mohli vyzkoušet velmi bizarní jízdní kola, která i přes nevšední tvary umožňovala pohodlnou jízdu. Z ukázky Antropologického ústavu zamrazilo dětem i dospělým – na skutečných lidských lebkách měli návštěvníci odhadnout, jakým nástrojem byl daný člověk usmrcen. Studenti Mendelovy univerzity nabízeli zmrzlinu vyrobenou z tekutého dusíku a předvedli trenažér pro dojení krav. Pracovníci Botanického ústavu AV ČR prezentovali problematiku sinic v Brněnské přehradě a ukázali, za jakých podmínek je voda v nádrži vhodná ke koupání.

Studenti a pracovníci Masarykovy univerzity připravili ukázku bioluminiscence, rýžování zlata či pozorování slunce speciálním dalekohledem. Pozornost přitahoval i model sopky, která díky suchému ledu vypouštěla hustý kouř. Pozadu nezůstalo ani Moravské zemské muzeum. Entomolo-

www.mzm.cz

gické oddělení přichystalo ukázku živého i preparovaného hmyzu a odvážlivci mohli ochutnat pražené larvy potemníka brazilského, připravené na slano či namočené v čokoládě. Zoologické oddělení prezentovalo metody odchytu a kroužkování ptáků. Akce byla součástí projektu Jihomoravská kraj fandí vědě.

Jiří Procházka

Historie (šifrovací) hrou Jan Amos Komenský by měl radost.

O šifrách sice ve svých pedagogických doporučeních nepsal, ale osvojovat si poznání prostřednictvím hry právě jeho jméno proslavilo jednou provždy. Fakt, že prohlídka i složité a ná-

ročné expozice se může proměnit v dobrodružnou objevnou výpravu, by mu teď potvrdili také ti, kteří se do vloni otevřené stálé expozice Moravského zemského muzea Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století „vydali“ vyzbrojeni pomůckami pro stejnojmennou šifrovací hru. Její motto zní: Prožijte sto let historie, ve kterých se narodily i žily tři poslední generace vaší rodiny.

Hra je řízena pomocí herního systému, pro přihlášení se účastníci musejí nejprve zaregistrovat. Pak už najdou všechny důležité pokyny a doporučení, jak zvládnout úkoly na sedmi stanovištích (jejich pořadí je ixně dáno) plus jeden bonus. Některé úkoly vyžadují i práci s brožurkou, která je k mání na pokladně, a jinými herními materiály, o tom vše jsou ale hráči informováni včas.

Vše ostatní, co potřebují, si nesou s sebou nebo najdou v blízkém okolí.

Na jednotlivých stanovištích se před nimi po částech začne odhalovat příběh a informace z něj se jim hodí při řešení jednotlivých úkolů. Osu příběhu a vlastně jakýsi „herní plán“ udává nalezený dopis od pradědečka, který umožňuje dějinným událostem dát osobní obsah a proměnit je na víc, než jen suchá fakta z učebnic. Především pro příslušníky současné mladé generace tak jde o ojedinělou příležitost prokousat se dobou, kterou nezažili, způsobem jim blízkým, aby si mohli vytvořit barevný, pestrý obrázek o 20. století.

(Pro ty starší se zas šifrovací hra může

M revue

73

M panorama

stát vstupenkou do světa dnešních – náctiletých, v němž se pro změnu zase oni nepohybují s jistotou.) Přijďte si do muzea zahrát i vy. (jih) Foto: Archív MZM

Seniory čekala káva u Janáčků Mají čas a pořád ještě neutuchající zájem a touhu poznávat a dovídat se nové informace. Současní senioři jsou přinejmenším duchem stále mladí a návštěvu muzeí zařazují do svých (mnohdy velmi plných) diářů pravidelně a rádi. I proto letos již poněkolikáté uspořádalo Moravské zemské muzeum speciální prohlídky určené právě pro ty „dříve narozené“ v rámci podzimního Dne seniorů. Letos se uskutečnil dopoledne v pondělí 1. října a byl věnovaný Leoši Janáčkovi. V Památníku Leoše Janáčka MZM na Smetanově ulici nejprve na příchozí čekala přednáška doc. PhDr. Jiřího Zahrádky, Ph.D. na téma Leoš Janáček a 100 let republiky, doplněná i výběrem hudebních ukázek. Následovala „káva u Janáčků“: prohlídka památníků s ukázkami z archívu Leoše Janáčka ze sbírek Moravského zemského muzea, který byl teprve nedávno zapsán do mezinárodního registru Paměti světa UNESCO. Na

74

závěr se pak účastníci vydali na komentovanou procházku Brnem po stopách slavného skladatele, který svůj život spojil převážně s moravskou metropolí. Vstup na akci byl pochopitelně zdarma. Dny seniorů pořádá Moravské zemské muzeum již od roku 2012. „Na základě našeho dotazníkového šetření lze říci, že do muzeí přicházejí především dobře motivovaní senioři se zájmem o výstavní témata. Svůj život řídí aktivně, rozhodují se, čemu věnují pozornost. Návštěvu muzea vnímají jako událost společenskou a jako příležitost k novému poznání a aktivnímu využití volného času.

Mnozí z nich do muzea přivádějí již druhou generaci, protože dříve jej navštěvovali se svými dětmi, dnes už s vnoučaty,“ připomněl Tomáš Drobný

výsledky výzkumného šetření, které připravilo Metodické centrum muzejní pedagogiky na počátku celého projektu. (red) Foto: Archív MZM

Muzeum Photo: Ocenění pro pietu i světce S pomocí chytrých telefonů a digitálních aparátů fotí dnes takřka každý a skoro pořád. Při vší úctě k nám všem, kteří zachycujeme svůj svět pro vlastní potřebu, však zůstává fotograie uměním, do jehož tajů mohou proniknout jen ti, kteří chtějí více, než

www.mzm.cz

jen zmáčknout (ať už jakoukoli) spoušť a jsou navíc obdařeni talentem. Potvrdilo to i vyhlášení v pořadí již čtvrtého ročníku fotosoutěže Moravského zemského muzea Muzeum Photo 2017, který poznamenal nižší počet soutěžících.

Odborná porota ve složení Filip Fojtík (fotograf MZM), Jan Cága (fotograf, dokumentátor, nositel řady ocenění Czech Press Photo) a graička MZM Šárka Fidrichová rozhodla s ohledem na množství zaslaných fotograií o udělení pouze jedné 1. ceny a jednoho Čestného uznání. První cenu bez uvedení soutěžní kategorie získal Adama Holubovský (Muzeum romské kultury Brno) za soubor pěti černobílých fotograií, na nichž zachytil památeční místa související s holocaustem a účastníky pietních shromáždění. Snímky z různých míst tvoří jeden obsahově i výtvarně kvalitní celek, v němž černobílá barevnost podporuje působivost tématu i zachycených motivů. Na jednotlivých fotograiích je patrná práce s kompozičním řešením prostoru, světlem a u dvou krajinných motivů také s přírodními strukturami, která posunuje soubor z dokumentární do výtvarné polohy. Čestné uznání pak přiřkli porotci Pavlu Rozsívalovi (Olomouc) za jeho soubor čtyř barevných ateliérových fotograií kreativně dotvořených dřevěných plastik světců. Ty navíc tvoří s obdobnými fotograiemi z předchozích ročníků soutěže Muzeum Photo, mimořádně

www.mzm.cz

kvalitní a pozitivně působící celek.

Kromě kreativního přístupu k aranžmá a kompozici ocenila porota také vysokou technickou kvalitu a výtvarná kultivovanost všech fotograií.

Všechny snímky zaslané do soutěže byly vystaveny v Dietrichsteinském paláci – Sále Karla Valocha od 13. června do 1. července 2018. (jih) Foto: Archív MZM

Učitelé mohou oživit výuku novými programy Chodíte se školou do muzea? Položíte-li podobnou otázku dětem a mla-

dým lidem, kteří tvoří zhruba 66 procent návštěvníků Moravského zemského muzea, asi třetina z nich odpoví kladně. I to je výsledek a hlavně důvod, proč aktivity cílené na školy mají v MZM důležité místo. Jednou z nich je rovněž tradiční setkání s učiteli, které se letos uskutečnilo 26. září v přednáškovém sále Dietrichsteinského paláce. Přítomní pedagogové se mohli seznámit s projektem Škola v muzeu a s aktuálními i dlouhodobými vzdělávacími programy MZM pro všechny stupně vzdělávání, nechyběly však rovněž informace o výstavách teprve chystaných. Zavítat mohli do teprve vloni otevřené stálé expozice Dietrichsteinského paláce Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století. Právě s ní jsou totiž spojeny lektorované programy Dětského muzea MZM, které představila jeho vedoucí Sylva Brychtová i v ukázkách: zcela nový program Od Protektorátu Čechy a Morava k Pražskému jaru i program Od konce monarchie k samostatnému státu, který měl premiéru teprve letos na jaře. Právě Dětské muzeum už od svého vzniku před pětadvaceti lety pravidelně navazuje spolupráci se školami především prostřednictvím nabídky rozmanitých vzdělávacích programů. Jejich společným jmenovatelem je co největší snaha aktivně zapojit žáky a studenty do práce s informacemi, např. formou badatelsky a konstruktivisticky orientované výuky, umožnit jim manipu-

M revue

75

M panorama

laci s vybranými sbírkovými předměty i čerpání informací z dobových textových i obrazových materiálů apod. Především v souvislosti s letošními „osmičkovými“ výročními pak vzbudil zájem účastníků setkání také lektorovaný program Normalizaci navzdory Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření (ODKAZ) MZM. Češtináře pak zaujala nabídka Oddělení dějin literatury a jeho program pro expozici Corpus litterarum Stopy písemnictví nejen v moravských dějinách. (red)

počet hrobů prozatím dosáhl 64, což z lokality činí jedno z největších pohřebišť zmíněné kultury na Moravě.

Toto číslo bude ovšem ještě pravděpodobně v budoucnu narůstat, vzhledem k dosavadním poznatkům o prostorovém rozmístění hrobů a s předpokladem pokračování pohřebiště za hranicí dosud prozkoumané plochy. Kromě hrobových celků byly na zkoumané ploše zjištěny také doklady osídlení kultury s line-

ární keramikou (6. tisíciletí př. n. l.) v podobě několika sídlištních a kůlových jam. V jedné větší jámě pak byly identiikovány pozůstatky otopného zařízení, s největší pravděpodobností pece.

V průběhu výzkumu byl získán rozsáhlý nálezový fond obsahující především fragmenty keramických nádob. K dalším charakteristickým prvkům hmotné kultury patří zejména nálezy kostěných knolíků a kamenné štípané industrie. K ojedinělým artefaktům počítáme měděné dýky, které se podařilo nalézt ve dvou hrobech. Veškerý materiál, včetně kosterních pozůstatků nebožtíků, prochází v současné době odborným zpracováním včetně konzervace a restaurace pro účely následného představení nálezů odborné i laické veřejnosti. První výsledky výzkumu byly již prezentovány na odborné konferenci, v přípravě je rovněž obsáhlý publikační výstup.

Zdeněk Hájek, Alžběta Čerevková Foto: Archív MZM

V popůveckých hrobech byly i měděné dýky V zimě roku 2017 a začátkem léta roku 2018 pokračovali pracovníci Archeologického ústavu MZM v záchranném výzkumu pohřebiště kultury se zvoncovitými poháry (zhruba 3000-2500 let př. n. l.) v Popůvkách u Brna ve spolupráci s RNDr. Zdeňkem Tvrdým z Ústavu Anthropos MZM. Vedením výzkumu se opět ujal Mgr. Zdeněk Hájek, Ph.D. Během dvou etap, z nichž každá trvala asi dva měsíce, se archeologům podařilo odkrýt další část původně zřejmě poměrně rozsáhlé nekropole. Celkový

76

www.mzm.cz

Nakladatelské počiny

SPOLEČNÉ STOLETÍ Česko – Slovensko 1918–2018 kolektiv autorů

Letošní sté výročí založení samostatného československého státu si připomínáme řadou akcí, z nichž mnohé budou mít zcela jistě přesah i do dalších let. Takovým „přesahem“ je i společná česko-slovenská publikace.

Předkládaná kniha ukazuje, jak vnímali slavné okamžiky roku 1918 obyvatelé Čech, Slovenska, Moravy, Slezska a Podkarpatské Rusi. V esejích renomovaných historiků sledujeme kořeny onoho pouta, které žádné politické či dějinné zvraty nemohou zrušit.

ISBN: 978-80-7028-505-3 / 2018 / 196 stran / formát 210×297 mm / pevná vazba / 453 Kč

MEMOÁRY 1942–1971 (Od okupace do okupace) Milan Jelínek

Kniha vychází při příležitosti 95. výročí narození významného jazykovědce a prvního polistopadového rektora Masarykovy univerzity Milana Jelínka. Memoáry profesora Milana Jelínka zahrnují léta 1942–1971, tedy – jak je uvedeno v podtitulu – „od okupace do okupace“.

Text memoárů vznikl na základě deníkových zápisků, které si vedl téměř denně až do pádu totality – pak už zápisky byly spíš sporadické. Do podoby memoárů je zpracovával až potom, co ho zdraví donutilo rezignovat na rektorskou funkci. A byly to také zdravotní důvody, které mu zabránily dovést memoáry až do roku 1989, jak měl původně v úmyslu.

ISBN: 978-80-7028-464-3 / 2018 / 396 stran / formát 160×220 mm / brožovaná / 259 Kč

TVÁŘÍ V TVÁŘ

Publikace se pokouší na příkladech ukázat rozličné sociální funkce portrétů, objednavatelské priority a proměny obrazových strategií v rámci elit barokní společnosti. Tomu odpovídá i čleBarokní portrét katalogu, strukturované podle sociálních skupin a konkrétv zemích Koruny české nění ního zaměření jednotlivých děl v kontextu dobové symbolické komunikace. Vedle oddílů zahrnujících podobizny příslušníků skupin společenských elit, tedy panovníků a členů jejich rodin, kolektiv autorů jsme záměrně vyčlenili i kapitoly soustředěné na portréty speciického poslání a společenské funkce, konkrétně na kostýmní podobizny typu portrait historié, sakrální identiikační portréty a konečně na obrazy zachycující podobu zemřelých osob. Důraz byl nově položen na rovnoměrné zastoupení podobizen z území dvou historických zemí Koruny české, Čech a Moravy.

ISBN: 978-80-7028-495-7 / 2017 / 306 stran / formát 210×255 mm / brožovaná / 409 Kč

ŠTATL F. KRESSY ČS. TELEVIZE – STUDIO BRNO František Kressa,

Další díl volné série fotograií normalizačního Brna zachycuje nejzajímavější fotograie z doby normalizace. Kniha přináší sondu do každodenního života Brňáků očima autora, který komentuje jednotlivé snímky, dokumentuje normalizační bezčasí a šedou všednodenní realitu moravské metropole, kterou bychom si dnes už možná bez Kressových fotek nedokázali představit. Fotograie byla a zůstává největší Kressovou vášní, ukazuje v ní Brno 80. let unikátním způsobem. Zachycuje aktivity brněnského studia Čs. televize i atmosféru tehdejší normalizace.

Pavel Paleček ISBN: 978-80-7028-498-8, 499-5 / 2018 / 186, 274 stran / formát 110×160 mm / brožovaná / 348 Kč

www.mzm.cz

M revue

77

L

M knihovna

L

M Chef d' oeuvre

Jan Mádle – loutky pro rodinu Antonových Ve sbírce Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea jsou uchovávány početné soubory loutek významných loutkářských rodů, v nichž má své zastoupení většina řezbářů a řezbářských dílen z Čech a Moravy. K unikátním zcela jistě patří sada devatenácti malých loutek, jejichž autorem je řezbář a sochař Jan Mádle ml. (1848-1922).

Původní loutky, výškou nepřesahující 15-25 cm, vyřezal Mádle na zakázku pro rodinné divadlo Antonových z Nové Paky kolem roku 1890. Mistrně provedená typologie tradičních velkých marionet kočovných loutkářů je zde zcela ojediněle použita pro loutky stolního rodinného divadla, a to nejen technologicky, přesnou imitací konstrukce velkých marionet, ale i detailní realistickou řezbou o mnoho drobnějších hlav. Díky tomuto souboru lze identiikovat Mádleho jemnější rukopis a determinovat jeho „anonymní“ práce v sadách vytvořených věhlasnou novopackou Suchardovou dílnou, v níž se Mádle vyučil a posléze patřil k nejzručnějším řezbářům.

O autorovi nevíme mnoho, umělecká tradice rodu Mádlů však spadá patrně do počátku 19. století. Eventuálním tvůrcem loutek mohl být již řezbář Josef Mádle, mistr svého synovce Jana Mádleho st. ze Ždírce u Nové Paky (1820-1877). Jeho nejstarší syn Jan Mádle ml. se pak u Suchardů učil sochařem a řezbářem a stal se jedním z pokračovatelů tzv. suchardovské školy. Je také autorem mnoha betlémů, např. v klášterním kostele Nanebevzetí panny Marie a v kostele sv. Mikuláše v Nové Pace.

Hana Ocetková, Jaroslav Blecha Oddělení dějin divadla MZM

78

www.mzm.cz