M revue Moravského zemského muzea 2/2020

00 obálka M revue 2 2020_Sestava 1 3.12.2020 14:05 Stránka 1

revue

M

Časopis Moravského zemského muzea

2/ 2020

Moravské zemské muzeum, 2020

00 obálka M revue 2 2020_Sestava 1 3.12.2020 14:05 Stránka 2

Výstava / Exhibition Jízdárna Pražského hradu Prague Castle Riding School

COMENIUS

1592—1670 Doba mezi rozumem a šílenstvím Jan Amos Komenský a jeho svět Between Insanity and Sanity John Amos Comenius’ World

20. 12. 2020 ——28. 3. 2021

Více informací na www.comenius2020.cz Na facebooku a instagramu #Comenius2020

Otevřeno Openning hours Denně / Daily 10.00—18.00

Výstava se koná pod záštitou prezidenta republiky, pana Miloše Zemana

Záštitu nad výstavou převzalo velvyslanectví Nizozemského království v České republice

partneři výstavy

hlavní mediální partneři

mediální partneři

partneři Správy Pražského hradu

PF 20 21

Vážení přátelé a příznivci Moravského zemského muzea, je mi ctí, že Vás mohu i v této naše životy hluboce zasahující době pozdravit nad novým číslem M revue, na jejíchž stránkách se Vás snažíme informovat o výsledcích naší práce a o budoucím směřování Moravského zemského muzea. Od jara letošního roku čelíme neviditelnému nepříteli, který pomalu, ale nenávratně mění vše kolem nás. Věřím však, že toto vydání M revue budete do svých rukou brát již v čase, kdy se náš svět, po řadu měsíců ochromený pandemií nemoci covid-19, bude zamýšlet nad svým dalším směřováním s nadějí, kterou nám dávají výsledky usilovné práce badatelů zkoumajících smrtící virus, dešifrujících jeho genom a hledajících účinný lék a vakcínu. Už minule jsem na tomto místě připomínal, že rok vymezený v čínském kalendáři lednem 2020 a únorem 2021 měl být rokem velké změny, nikoliv však ve znamení neštěstí. I proto chci doufat, že vše zdárně překonáme a v novém roce dokážeme navázat na to dobré, co jsme budovali v uplynulých letech.

Kulturní instituce a s nimi rovněž muzea jsou stále zde, připraveny přinášet všem zájemcům poznání, ponaučení či prosté rozptýlení od každodenních starostí.

Na následujících stránkách si Vám dovolujeme nabídnout podrobnější pohled do činností Moravského zemského muzea a jeho plánů.

Z nedávných akcí připomeňme například pro web připravenou prezentaci Račte vstoupit do divadla, která přibližuje půvabný svět starých divadelních cedulí, či bližší představení mimořádných výstav Čas rytířů dalekých moří. Sběratel a mecenáš Jindřich Vávra v Pavilonu Anthropos

či Do Brna široká cesta. Kramářské písně se světskou tematikou v Dietrichsteinském paláci. Ty obě nám krátké letní „nadechnutí“ umožnilo zpřístupnit i návštěvníkům v sálech našeho muzea a až budete číst tyto řádky, budete si je snad už zase v prodloužených termínech moct přijít prohlédnout. Stejně tak jako do Dietrichsteinského paláce dlouho připravovanou expozici Tváří v tvář, představující to nejzajímavější z barokního portrétu ve sbírkách českých a moravských paměťových institucí.

Můžete se dočíst také o řadě dalších projektů Moravského zemského muzea. Nechť už jejich příprava a spuštění předcházely pandemii a podařilo se je zahájit v letních měsících, nebo vám je nabídneme v rámci uvolňování vládních opatření, ať již se tak stane v závěru letošního či s příchodem roku nového.

Společně s Černou madonou například absolvujete cestu na vyšetření počítačovým tomografem ve svatoanenské nemocnici, připomenete si s námi 140. výročí unikátního nálezu bohužel dnes už neexistující tzv. šipecké čelisti neandertálského dítěte či s kurátory Oddělení dějin hudby MZM budete instalovat výstavu věnovanou Leoši Janáčkovi v New Yorku nebo znovuobnovovat tu, která přibližuje proslulého skladatele v jeho „Domečku“ na rohu Kounicovy a Smetanovy. V rozhovoru vám představíme vedoucího našeho Centra Mendelianum dr. Jiřího Sekeráka, společně s doc. Martinem Olivou se zamyslíme nad záhadou „posvátné práce“ v Krumlovském lese nebo se ve vzpomínkách těch, jež měli tu příležitost se s ním setkat osobně, vrátíme k jedné z nejvýraznějších postav

historie Moravského zemského muzea: doc. Karlu Valochovi, jemuž jsme u příležitosti nedožitých stých narozenin v jeskyni Kůlna odhalili pamětní desku.

Letošní rok nás přiměl čelit mnoha nečekaným výzvám a komplikacím.

Jsem však přesvědčený, že i Moravské zemské muzeum a jeho pracovníci svou činností přinesli trochu „světla poznání, ponaučení a zábavy“ do jinak zachmuřeného světa.

Věříme, že Vás pohled do aktuální činnosti našeho muzea zaujme a zachováte nám i nadále Vaši přízeň a podporu. Děkuji Vám, že jste stále s námi a doufám, že se brzy setkáme na některé z nově připravovaných akcí Moravského zemského muzea.

S úctou a přáním bezvirových dnů Jiří Mitáček generální ředitel

1

L

M úvodník

L

M obsah??????????

4

16 31

M úvodník: 01 Vážení přátelé a příznivci

Před oponou, za oponou: M názor: 61 Festival 31 Krumlovský mění vědu v přitažlivou les. Nejzáhadnější

Moravského zemského muzea

M téma: 04 Karlu Valochovi s úctou a láskou

M událost: 16 Tváří v tvář. Aristokratický portrét v baroku

výstavy: 23 DoM Brna širokou cestou přibližuje kramářské písně / K cestování v prostoru i čase zve rytíř Dalekých moří J. Vávra / Račte vstoupit do divadla (alespoň virtuálně) / (Ne)výstavy v čase covidovém aneb Bylo, nebylo

2

jev našeho pravěku

M příběh: 36 Šipecká čelist.

Vítězství K. J. Mašky

profil: 44 JiříM Sekerák: Slovo genetika její objevitel, J. G. Mendel neznal

report: 55 JiříM Langer: Mé vzpomínky na Ondřeje Sekoru / Zaniklý život na Moravě získal novou podobu / CT vyšetření Černé madony odhalilo červotoče

hru / Muzejníci představili učitelům nové programy / Archeologové v Brně debatovali o neolitu a eneolitu / Galerijní tramvaj vozila Moravské zemské muzeum

Na moravském písečku: 64 Více Janáčka. Nová expozice přibližuje hudebního génia zblízka

Pod čarou: 68 Nesoustavné poznámky v/o roztříštěné době

a svět: 70 JakMyjsme jeli do New Yorku instalovat a zahajovat výstavu

www.mzm.cz

??????????

36 44 70 M panorama: 79 Náhodný nález odhalil keltské pohřebiště v Mořicích / Znovuobjevené originály kreseb internačního tábora Svatobořice / Děda i vnuka, J. Wankela i K. Absolona, představuje obnovená expozice / Kramářské písně si vyslechli v originálním provedení / Jako růže inspirací pro knihu? Možná, říká spisovatelka Lucie Hlavinková

M knihovna: 83 Nakladatelské počiny M Chef d´ oeuvre: 84 Malíř Vítězslav Nezval

www.mzm.cz

OBÁLKA 1. strana V baroku tvořily nedomyslitelnou součást interiérů šlechtických rezidencí i městských paláců portréty. Jejich mimořádnou kolekci nabízí výstava Tváří v tvář v Dietrichsteinském paláci MZM. 2. strana Zevrubný pohled na osobnost i práci J. A. Komenského nabízí výstava COMENIUS. Doba mezi rozumem a šílenstvím. Jan Amos Komenský a jeho svět, kterou připravily Kancelář prezidenta republiky a Správa pražského hradu spolu s Moravským zemským muzeem do Jízdárny Pražského hradu.

3. strana Krásný nový rok přejí čtenářům M revue pracovníci MZM! 4. strana Samurajská zbroj, jeden z nejatraktivnějších exponátů výstavy Čas rytířů dalekých moří. Sběratel a mecenáš Jindřich Vávra v Pavilonu Anthropos MZM.

Časopis Moravského zemského muzea v Brně

Šéfredaktor: PhDr. Jiřina Veselá Layout a technická redakce: Milan Mačinec Obálka: Milan Mačinec Fotografie: Filip Fojtík (pokud není uvedeno jinak) Redakční rada: RNDr. Barbora Javorová – předsedkyně Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., PhDr. Hana Dvořáková, RNDr. Vladimír Antonín, CSc., doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., DSc., PhDr. Jaroslav Blecha, Milan Mačinec.

Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno, e-mail: jvesela@mzm.cz Vydává a tiskne: Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno Distribuce: neprodejné, direct mailing Vychází dvakrát ročně V evidenci periodického tisku pod číslem MK ČR E 21957

M revue

3

L

M téma??????????

KARLU VALOCHOVI s úctou a láskou Rovných sta let by se na jaře roku 2020 dožil náš dlouholetý kolega, pedagog, významný znalec paleolitu, známý, přítel, Absolonův žák, člověk se zajímavým osudem etc.: doc. PhDr. Karel Valoch DrSc.

Jeho osobnost i celý životní příběh napsaný na papíře nikdy nevyzní tak, jako když jsme někde kolektivně seděli se skleničkou vína a nezávazně povídali. Starý pán uměl všechny peripetie svého osudu podat velmi pěkně, chronologicky, pouze věci nepříjemné odbyl máchnutím ruky. K těm nejzajímavějším historkám patřily ty o ´starém dědku Absolonovi´, který si půjčil a už nikdy nevrátil deníček s výstřižky (Valochovi se drahocenný notýsek dostal zpět o desítky let později při vyklízení Absolonovy pozůstalosti v 90. letech), nebo jak již jako tříletý hošík správně rozpoznal, že ten bílý kámen je paleolitický artefakt…

Některé Valochovy vyprávěnky byly zdokumentovány Českým rozhlasem a televizí, ale zdaleka nejde

4

o ty nejpovedenější. Vědecká práce pak zůstává uchována v jeho početných publikacích a pracovních denících, byť jsou občas některé jeho klikyháky k nerozluštění.

V době, kdy jsem studovala archeologii na brněnské univerzitě, byl stále aktivním zaměstnancem muzea.

Jednou mě zastavil na chodbě Ústavu Anthropos a zeptal se, zda by se mi nehodily nějaké odborné knihy, že se jich potřebuje zbavit. Netušila jsem, kolik mu je, vypadal stále stejně dobře, takže ze mě naprosto bezprostředně vypadlo: „Pane docente, snad se nechystáte do důchodu?“ Na jeho udivený pohled nikdy nezapomenu. Penzistou byl v té době už několik let…

U příležitosti jeho stých narozenin, které měly být spojeny s velkou mezinárodní konferencí, jíž býval

sám pravidelným členem, jsme na Ústavu Anthropos a Centru kulturní antropologie vyvinuli iniciativu k zachování trvalejší památky na jeho osobu a práci. Tak, aby jeho význam a odkaz mohla vnímat i široká veřejnost, ne jen úzký okruh odborníků.

To vše bylo důvodem pro instalaci pamětní desky ve vybraném veřejném prostoru. Na to, že se první jednání rozběhla ´až´ v lednu tohoto roku, podařilo se vše velmi pružně realizovat a nebýt epidemie koronaviru, který mimo mnoho dalších aktivit zrušil rovněž konání mezinárodní konference, byla by pamětní deska slavnostně odhalena přímo v den Valochových narozenin 15. dubna 2020.

Takto jsme se na slavnostním odhalení desky sešli až 11. června.

Deska je umístěna v jeskyni Kůlna, v místě, které měl docent Valoch tak rád a jež ve spolupráci s dalšími odborníky archeologicky prozkoumal a proslavil bez nadsázky opravdu po celém světě. Portrét doplňuje

www.mzm.cz

odlitek pěstního klínu, jednoho z nejhezčích Valochových nálezů v Kůlně. Symbolicky jsme Karla Valocha přivítali zpět mezi námi, protože v desce je ukrytá schránka s částí jeho popela.

Osobní kontakt s člověkem, jaký Karel Valoch bezesporu byl, nemůže nic nahradit. Proto jsme se rozhodli i tento materiál doplnit o autentické zážitky těch, kteří měli to štěstí se s ním dostávat do pravidelného kontaktu. Obrátili jsme se na Rudolfa Musila, posledního žijícího kolegu K. Valocha a jeho dlouholetého spolupracovníka, a současné zaměstnance MZM, Valochova prvního žáka, archeologa Martina Olivu, a jeho posledního studenta, Petra Nerudu, a oslovili jsme také dlouholetého muzejníka, pamětníka mnoha událostí, ale zejména bývalého vedoucího Pavilonu Anthropos Oldřicha Neužila. Všichni zareagovali s velkým potěšením, že mohou Karlu Valochovi vzdát hold alespoň tímto způsobem. Žádný z nich se ale nedržel položených otázek… Vlastně tak mimoděk potvrdili to, co je naznačeno v úvodu: jsou lidé, které nejde nacpat do předem daných škatulek, protože jsou jim prostě malé, neboť se běžným normám vymykají. Pěkné čtení.

Zdeňka Nerudová, Centrum kulturní antropologie MZM

Pamětní desku realizovala MgA. Irena Armutidis.

Foto F. Fojtík, MZM 2020

Při příležitosti nedožitých stých narozenin doc. PhDr. Karla Valocha Dr.Sc. (1920–2013), světově uznávaného odborníka na paleolitickou archeologii a významného krasového badatele, byla 11. června 2020 v jeskyni Kůlna v Moravském krasu slavnostně odhalena jeho pamětní deska. Deska byla realizována díky sponzorským darům MZM, společnosti Kalcit s.r.o., rodiny a přátel. Zhotovitelkou návrhu je MgA. Irena Armutidis.

Za umožnění instalování desky v jeskyni Kůlna vděčíme Správě jeskyní ČR a Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR. V neposlední řadě patří dík rodině Karla Valocha.

www.mzm.cz

M revue

5

M téma??????????

Život v nečinnosti si neuměl představit Tyto stručné poznámky vychází z dlouhodobé spolupráce s Karlem, na kterého mám jen ty nejlepší vzpomínky. V žádném případě nemůže však ukázat vše, co jsme vzájemně prožili.

Oba jsme měli jednu společnou vášeň, a to Moravský kras. Toulali jsme se v něm jak před druhou válkou, tak během ní, i když každý z jiného důvodu. Mě zajímaly především jeskyně a jejich chodby, zatímco Karla pouze lokality s paleolitickými nálezy. Nemyslím si však, že by tam tehdy dělal sám nějaké větší sondy, vedl ho tam zájem o známé paleolitické nálezy. Bylo jen otázkou času, kdy se setkáme. Z jeho tehdejšího vyprávění vím, že musel bydlet ve svém mládí buď na ulici Cejl nebo v blízkém okolí. Vyprávěl mi totiž o stálých půtkách dvou skupin kluků, kteří se nazývali ´Oberceláci´ a ´Unterceláci´ (horní a spodní Cejl), do nichž se zřejmě přes svou klidnou povahu rovněž zapojoval. Ke které patřil Karel, si již nevzpomínám.

Uplynula dlouhá doba, když jsme se setkali podruhé. Zhruba ve stejnou dobu jsme totiž oba nastoupili do Moravského muzea, já na oddělení geologicko-paleontologické, kde byl tehdy vedoucím Dr. Pokorný, a Karel na tehdejší oddělení pro diluvium, kde byl vedoucím Dr. Jelínek. Tehdy se nevypisovaly konkurzy jako dnes, a tak vlastně ani nevím, jak se Dr. Jelínek o Karlovi dověděl a jak se tedy vlastně do muzea dostal. Ani on a ani já jsme ale mezitím nezměnili svůj původní zájem, Karel o paleolit a já o geologii a paleontologii pleistocénu.

Nejtěžší bývá pro mnoho lidí najít smysl svého života. To se nás dvou netýkalo. Karel byl před nástupem do muzea zaměstnán v knihkupectví. A pokud je mi známo, publikoval i menší články a byl již známým odborníkem pro paleolit. Neměl přitom ani střední školu s maturi-

tou. Byl však nesmírně pracovitý a houževnatý a podařilo se mu v relativně krátké době dostudovat i postupně získat titul PhDr. a DrSc a habilitovat se na Filosofické fakultě univerzity. Neznám nikoho jiného, který by byl schopen v tak krátké době během zaměstnání toto vše zvládnout. Jedině vytrvalost však může člověka někam přivést. A to mu bylo při příchodu do Moravského muzea již 32 let.

Jak Karel, tak i já jsme pracovali, i když v odlišných odborných specializacích, ve stejné geologické době – v pleistocénu. Brzy jsme se spojili a vytvořili na dlouhou dobu spolupracující a o odborných problémech diskutující dvojici. Oba jsme si totiž již tehdy uvědomovali, že nové poznatky je možné získat jen

Se svým dlouholetým kolegou profesorem R. Musilem v muzeu v Popradu.

Foto P. Neruda, 2008

6

www.mzm.cz

Účastnící tzv. Kvartérní exkurze v Gánovcích.

Foto Archív Ústavu Anthropos

z terénního výzkumu a že pohled z hlediska jedné discipliny neodpovídá možnostem, které výzkum dává. Důležitý je i plán práce, bez něhož si člověk říká předem o neúspěch. Nikdy jsme neměli současné názory za definitivní. A tak začaly tematicky široké diskuse, úvahy a velmi úzká spolupráce, která vyústila ve společné terénní výzkumy.

Navrhl jsem Karlovi jako první společnou práci dokumentaci a popis všech sprašových profilů v Brně a v nejbližším okolí. Tím se v tomto rozsahu ještě nikdo nezabýval a jednalo by se o publikaci, která by do budoucnosti zachovala znalosti o všech mizejících odkryvech. Brněnské okolí je přitom klasickým územím pro studium sprašových pokryvů. O spolupráci jsme požádali J. Petrboka (mollusca) a Vl. Nečesaného (uhlíky). V úvahu jsme brali i to, že Karel by se mohl zároveň seznámit s hlavní odbornou geologickou terminologií a v terénu pak s tím, jaké dedukce je možné z uložení sedimentů získat. Karel souhlasil.

Jednotlivé schematizované profily zakreslené v měřítku 1:100 uváděly všechny nálezy (plže, osteologický materiál, uhlíky, artefakty a stratigrafii vrstev), které byly zpracovány v samostatných kapitolách. Takto bylo navštíveno celkem 15 lokalit, které dnes již neexistují. Já jsem část po části stěnu čistil a diktoval Karlovi, co má o sedimentech napsat.

Karel moje povídání zapisoval do sešitu. V kanceláři jsme udělali definitivní úpravu o zjištěných faktech.

Výsledky byly publikovány jednak v našich časopisech, jednak v zahraničí (1955).

Přibližně v téže době navrhl Karel archeologický výzkum v jihovýchodním okraji Rozdrojovic, kde povrchovým sběrem získal již dříve četnou paleolitickou industrii. Jednalo se pravděpodobně o jeho první terénní výzkum většího rozsahu.

www.mzm.cz

Z celkem dvanácti provedených sond Karel zpracoval paleolitický materiál, já se věnoval jejich popisu a stratigrafickému začlenění jednotlivých vrstev (publikace 1955).

Potěšeni dosavadními úspěchy jsme se rozhodli podobně jako spraš v Brně zpracovat také všechny stávající sprašové odkryvy ve Vyškovské bráně (1957).

Pak jsme obrátili svou pozornost na Moravský kras. Šlo o jeskyni Žitného, nacházející se v jeho střední části poblíž Křtin. Karel se zabýval paleolitickým osídlením lokality, Dvořák geologickou a geografickou pozicí, Pelíšek sedimenty, Kuchtík uhlíky a já faunou. Jednalo se o typický multidisciplinární přístup, který jsme propagovali od samého počátku naší práce (publikováno r. 1957).

V dalších letech jsme společně připravili řadu různě zaměřených odborných publikací vzniklých na základě našich terénních výzkumů (říční terasy, spraše Červeného kopce a mnohé další), které dokumentují vysokou intenzitu naší spolupráce až do roku 1965. Exkurze do terénu tvořily tehdy její neodmyslitelnou část.

Naším posledním společným terénním výzkumem byla jeskyně Pod hradem. Zatímco já jsem se zabýval sedimenty a jejich paleontologickým obsahem, Karel před jeskyní

prohlížel kbelík po kbelíku, a že jich bylo požehnaně. Vždyť jen podélný profil má 30 m a někde dosahuje až do hloubky 5 m. Je to dodnes v naší republice největší podélný profil s jeskynními sedimenty s paleontologickým obsahem. Výsledek ho ale zklamal, předpokládal mnohem větší počet nálezů paleolitických artefaktů (publikace 1965).

Od roku 1965 jsme měli již samostatné terénní výzkumy a podíleli jsme se na nich jen zpracováním nálezů, které přísluší naší specializaci (Kůlna, Stránská skála atd). Jinak však naše spolupráce pokračovala.

Oba jsme se zúčastňovali jak výzkumů u nás, tak i v zahraniči, odborných našich a mezinárodních konferencí, terénních výzkumů jiných pracovníků jak v zahraničí, tak u nás (dlouhodobě vždy po několik týdnů, především Německo, u nás Dolní Věstonice aj.), a to nejrůznějšího odborného zaměření, v podstatě tedy všech akcí různých oborů, které se soustředily na období pleistocénu.

V životě je to jako v podniku. Jsou tam vztahy formální dané organizačním řádem, a vztahy neformální.

Ty jsou pro práci každého z nás nejdůležitější. Není jednoduché uvést vše, co z tak úzké spolupráce, kterou jsme oba prošli, vzniklo. Byla svým způsobem něco výjimečného. Již jen vzájemná diskuse z pohledu různého

M revue

7

M téma??????????

odborného zaměření, jak o našich plánech tak i o výzkumech a publikacích jiných kolegů nejrůznějších disciplin, nám přinášela stále něco nového, jiné možnosti řešení. Mohu říci, že oba jsme z této kooperace měli prospěch a uvedené období je nazapomenutelné.

Karel si život v nečinnosti nedovedl představit. Byl ve svém oboru úspěšným a známým, byl nadaný ve všech směrech, věda byla jeho láskou, které věnoval veškerý svůj čas.

Jeho největším životním úspěchem byl výzkum jeskyně Kůlny. Karel se v diskusi nikdy s nikým nehádal, ať dotyčný prosazoval sebevětší pitomosti. Ovládal umění jednat s lidmi. Čas je přitom nejdokonalejší houba, která odsaje případné nepříjemné vzpomínky. Karel byl pilný a pracovitý. Chce-li člověk něčeho dosáhnout, nesmí zapomenout, že jeho pracovní doba není ohraničena.

Oba jsme se řídili tím, že každý se má přesvědčit na vlastní oči, co je

Jak se vystavují Venuše Můj pracovní poměr v Moravském zemském muzeu skončil. Sbalil jsem svých pět švestek a odešel do důchodu. Dveře za mnou zapadly a já jsem byl přesvědčený, že se nikdy neotevřou. A tak jsem zamířil na Špilberk, byl jsem přijat a nastoupil jako ostraha na Měnínskou bránu. Moje dny dostaly opět řád a já jsem se setkával s řadou nových lidí, ale i s těmi, které jsem znal od dávného minula.

Tehdy se to stalo. V bráně se otevřely dveře a vešel docent Valoch. Štíhlý, prošedivělý, bezmála devadesátník.

Ten první den jsme bránu střežili spolu a povídali si zhruba tři hodiny.

Nazítří přišel znovu a povídali jsme si a střežili jenom hodinu. Třetí den jsem měl volno, a tak jsme se sešli v Moravském zemském muzeu, v Ústavu Anthropos, a debata pokračovala. Vždyť už jsme se tehdy znali víc než 40 let.

Tenkrát se zrodil ten nápad. „Pane docente, vzpomínáte na doktorku Hochmannovou? Než odešla do důchodu, dohodla se s dr. Tomáškem, tehdy šéfem výstavního oddělení, že spolu vytvoří výstavu. Tak vznikla Antika v československých sbírkách či jak se to přesně jmenovalo. Myšlenka to byla skvělá a oba spiklenci na ní svědomitě pracovali. Všechno

8

by dobře dopadlo, nebýt těch velkolepých malérů. Nejprve při skládání z auta sklouzl a rozlomil se etruský sarkofág. Potom spadla jedna vitrína a rozbily se dvě antické nádoby.

Stejný osud potkal i další vitríny a poškodily se další nádoby. Potom se výstava otevřela a zase zavřela.

Ale pak jednoho dne byla doopravdy hotová a byla to snad největší a nejnáročnější výstava, kterou Moravské muzeum ve své historii vytvořilo. „Co kdybychom, pane docente, snad vůbec poprvé dali dohromady evropskou výstavu originálů nejstaršího umění? Věstonickou Venuši, hlavičku ženy a sošku muže z Brna přece máme a s profesorem Svobodou z Archeologického ústavu se snad dohodneme a já věřím, že i v Praze a na Slovensku nám vyhoví.

pravdivé. Teprve teď, když jsem již starší, jsem porozuměl, kolik toho s odchodem každého takového přítele mizí, ale i to, že naše názory mohou žít dál v jiných lidech. Člověku dělá dobře, když ví, že někdo bude pokračovat tam, kde on končí.

A to se plně Karlovi splnilo.

Rudolf Musil

Tedy mně by určitě nepůjčili nic, ale vám myslím i v Rakousku a Německu. Co vy na to, pane docente?

Já bych se postaral o bezpečnost a snad také o peníze.“ S tím jsme se rozešli.

Následující den dorazil docent na Měnínskou bránu hned v 9 hodin ráno a bylo vidět, že je až nezvykle rozšafný. „Přemýšlel jsem o tom dlouho do noci, Oldřichu, a jdeme do toho. Pravda, nebude to výstava celoevropská, ale středoevropská, ale i to stačí. I tak doposud nikdo nic takového neudělal.“ Následující den jsem požádal o schůzku ing. arch. Kabeláčovou. „Podzemní sál musí být dokonale zabezpečený mechanicky i elektronicky. Musíme zajistit i ozbrojenou ostrahu a každá vitrína musí mít charakter trezoru. Může se i obtížně stavět, ale nesmí jít rozbít ani otevřít.“ Zhruba po týdnu mi sdělila: „Mám firmu, která vybavuje klenotnictví v Rusku. Takže sklo, na které se střílelo ze samopalu. Chci od nich ale dokonalou skleněnou konstrukci bez pomocných kovových spojek.“ Mezitím docent Valoch sestavoval předběžný soupis možných zápůjček. Geograficky: Česká republika, Slovensko, Rakousko, Německo, Polsko a Ukrajina. Zahájil také předběžnou sondáž pojišťoven, jak pojistit předměty nenahraditelné a cenově nevyčíslitelné.

www.mzm.cz

Potom už nadešel okamžik, kdy záměr bylo třeba učinit oficiálním.

Setkání s tehdejším ředitelem muzea a ekonomkou bylo až nečekaně konstruktivní. Žádné kritické připomínky, pár technických dotazů a ekonomka prohlásila: „O peníze se nebojte, já je zajistím. Takovou věc podpoříme.“ Oficiální záštitu jsme získali od ministra kultury a ministra zahraničních věcí.

Protože bylo třeba, aby se pavilon Anthropos ocitl ve zvláštním policejním režimu, ukázalo se nezbytné setkat se s hejtmanem Jihomoravského kraje. I tady bylo jednání srdečné a vstřícné.

Potom už začaly odcházet dopisy českým, ale především zahraničním institucím, od kterých jsme žádali zapůjčení často toho nejhodnotnějšího, co ve svých sbírkách mají.

Mezitím probíhala montáž mříží, elektronického zabezpečení, upravovala se trezorová místnost pro dočasné uložení dovezených exponátů, na podlahy se pokládal poměrně vysoký červený koberec, protože náhoda či nehoda se může vždycky stát a měla by fatální následky. A pak už se vyráběly vitríny, začala jejich montáž, přicházely odpovědi na dopisy a většinou byly kladné. Kouzlo jména docenta Karla Valocha působilo dokonale.

Pak jsme narazili poprvé. Willendorfskou Venuši nedostaneme a je to definitivní. A ani druhá špatná zpráva na sebe nedala dlouho čekat.

Mamutí lebku zdobenou malbou z Mežiriče nám půjčí, ale žádají takovou finanční částku, na kterou nemáme. Tak jsme navštívili ukrajinský

Výklad na výstavě Nejstarší umění.

Foto J. Cága 2009, MZM Aktivní pomoc při výzkumu jeskyně Výpustek.

Foto Z. Nerudová, 2010 Na své vlastní oslavě 90. narozenin v živé diskuzi s profesorem Gerhardem Trnkou.

Foto J. Cága 2010, MZM

www.mzm.cz

M revue

9

10 V jeskyni Kůlně při podepisování nejnovější knihy.

Foto I. Mrázková, 2012

M revue

11

M téma??????????

konzulát v Brně. Pan konzul nás přátelsky přijal, hovořil dlouho o vzájemných vztazích a hospodářských obtížích, ale na výsledku to nic nezměnilo.

Přestože to nebylo příjemné, koncepci výstavy to nenarušilo. S blížícím se termínem vernisáže se jen víc a víc prodlužovala pracovní doba do stále pozdějších večerních hodin.

V tu dobu už naši mladší kolegové podle požadavků zapůjčujících institucí vyjížděli do muzeí po celé střední Evropě, někdy s ozbrojenou ochranou, někdy se zapůjčeným speciálním vozidlem pro převoz uměleckých předmětů a jindy pouze vozem Moravského zemského muzea sváželi poklady nad jiné cennější.

Vzhledem k pracnosti montáže se to zdálo skoro nemožné, ale nakonec stála většina trezorových vitrín na svém místě. Začala instalace vlastních exponátů.

A tehdy se to stalo. V noci dorazilo auto s venuškami z německé Nebry. Tři tyčinky s prsy, tři drobné ženské postavy, pojistná hodnota každé 1 milion eur. Jdu do patra, otevřu trezor, vyjmu kazetu, zamknu a jdu do podzemního sálu.

Tam kazetu otevřu a místo tří figurek jsou v ní pouze dvě. Následuje strašný úlek. Okamžitě uzavřít budovu, nikdo nesmí vcházet ani vycházet, jestli se venuška nenajde, voláme policii. Pomalu se vracím a znovu otevírám trezor. Na polici, snad přímo vedle místa, kde ležela kazetka, spočívá figurka. Naprosto neporušená. Byla to určitě moje chyba, alespoň částečně. Možná chyboval i někdo jiný, ale to už se nikdy nedozvím. Těch patnáct zlých minut však nikdy nezapomenu.

V těchto dnech byl také z funkce odvolán dosavadní ředitel a jmenován nový.

Blíží se vernisáž a pracuje se do pozdního večera. Vedoucí party výstavníků, docenta Valocha i mě večer co večer vozí domů. Nastala poslední noc, všechny exponáty jsou na místě, vitríny uzavřeny, elektronika funguje, texty a popisky rozneseny. Přichází dobrý muž od výstavníků a hlásí: „Já ty texty do stojanů, které mám, nedostanu. Musím je umístit provizorně, ale hned po vernisáži to bude v pořádku.“ Následující den je tiskovka a vernisáž. Docent Valoch provádí rakouské

Trnitou cestou do Anthroposu Na stará setkávání vzpomínám vesměs nerad. Mívám pocit, že něco mělo být jinak a že už se to nedá napravit.

Vzpomínky na Karla Valocha jsou výjimkou. Jen díky tomu, že jsem zarputile sledoval cíl, který kdysi přede mne stavěl a který mé okolí považovalo za klamný, jsem se stal archeologem a prošel vcelku příjemnou profesionální dráhou, jejíž přínos ovšem budou muset posoudit jiní. Společně jsme po léta kopali do

12

zadřené výhybky, až jsme ji konečně přehodili.

Podle rodičovských představ jsem měl v životě dělat něco praktického (oni se ke svým mladistvým zájmům taky nedostali), což mě však naprosto netáhlo, takže jsem nakonec nesměřoval nikam. Abych se stal aspoň něčím, vyučil jsem se v Krá-

a německé hosty. Já hejtmana a hosty z ministerstev. Následuje koncert operních árií, přijímáme gratulace a pro dnešek končíme.

Následující den: Máte se ihned dostavit k novému panu řediteli.

V dobré náladě vcházíme. „Dostal jsem dopis od návštěvníka. Stěžuje si na špatné rozmístění textů a mluví o neschopnosti těch, kteří za to nesou odpovědnost. A to jste vy dva.

Návštěvník je váš bůh. Za takovou práci vás samozřejmě potrestám.

A nedělejte si naději, že bych vám dal jedinou korunu odměny. Zítra tady chci mít omluvný list pro toho pána.“ Dopis napsal docent Valoch.

Pak přišla komise a výstava získala cenu Gloria musaealis a ještě další ocenění a pan ředitel pravil, že s tím je spojena i finanční částka, jestli ji chceme. A docent Valoch odmítl, že nechceme, už jsme dostali dost. A v jeho hlase nebyla ani stopa ironie.

Oldřich Neužil

lovopolské kotlářem, a co pak s nešikovným dělníkem, než dát ho na průmyslovku (plus 2 roky vojny) a pustit do života? To, co mě opravdu bavilo, byly totiž chiméry, dostupné jen známostmi a protekcí. Tedy, ne že by podobné postoje neměly tehdy pravdivé a oprávněné jádro… Tím víc bylo ale zapotřebí někoho, kdo něčím podobným sám prošel a kdo by si mě na druhé straně i povšimnul. A byl to právě Karel Valoch, kdo se od sběratele pazourků v prostředí brněnských německých amatérů probíjel k archeologii přes pilu ve Velkých Karlovicích, kde musel za války počítat kmeny, a úvazek v Rovnosti, kde zastával funkci účetního bez maturity. Tu složil až čtyři

www.mzm.cz

Legendární fotografie: Vilém Gebauer si s Karlem Valochem prohlížejí unikátní nález čelisti neandrtálce.

Karel Valoch na sběrech.

roky po přijetí na odborné místo v Diluviálním oddělení MZM, kde pak v letech 1953 až 1956 studoval večerní střední školu pro pracující a teprve poté školu vysokou. Do jeho blízkosti jsem se dostal přes preparátora Ústavu Anthropos Viléma Gebauera, Karlova kamaráda a spolusběratele od dětských let.

Jeho otec se za války nechal neprozřetelně zapsat do německého katastru, takže Vilém musel narukovat, dostal se s Wehrmachtem až k Moskvě, ale během ústupu z Westerplatte dezertoval. Před poválečným vyháněním Němců se ukryl, na rozdíl od Valochovy poloněmecké rodiny, z níž dva členové nepřežili pohořelický pochod. Gebauer byl studnicí poměrně temných, ale o to zajímavějších historií nejen z války, ale i o okolnostech nejznámějších archeologických objevů, jichž byl za svého působení v Archeologickém ústavu v 50. letech sám aktérem.

V muzejních laboratořích jsem proto kromě vybírání šnečků a mikrofauny z proplachů předváděl své nálezy a tahal rozumy. Kontaktovat přímo dr. Valocha jsem si z počátku moc netroufal. Byla na něm patrná neochota ztrácet čas něčím zbytečným, po celý život pro něj typická, a já jsem si před ním zas tak nezbytným nepřipadal. Tím víc musím ocenit, že času pak pro mě ztrácel mnoho, dokonce mi na vojnu psal na stroji dlouhé dopisy, které mně pomáhaly držet se nad vodou. Dodnes je mám schované, i když ty své bych z jeho pozůstalosti nejraději odstranil.

Cesta byla složitá, ale nakonec jsem se přece jen stal jeho žákem a následovníkem. K tomu „žákovství“ chci uvést ještě tolik: je snadnější říct, v čem rozhodně nespočívá, totiž v přebírání a sveřepém

www.mzm.cz

M revue

13

M téma??????????

Zleva L. Seitl, K. Valoch, J. Kovanda a J. Fridrich. Foto archiv Ústav Anthropos MZM.

hájení názorů na tu či onu konkrétní vědeckou otázku. Spíše jde o snahu neustupovat více než učitel z obecných postojů, konkrétně nenechávat si něco autoritativně nakukat, a promýšlet vše z různých stran bez ohledu na možnost těžit z módních trendů, což bylo pro Karla Valocha jakožto vědce vždycky příznačné.

Imponovala mi taky jeho snaha zvládnout (a dle možností i recenzovat) veškerou důležitou literární produkci daného oboru z celého světa. To se mu až do 80. let 20. století skutečně dařilo a my mladší jsme z tohoto jeho přehledu mohli čerpat. Dnes to už nejde, vychází toho příliš a články se zhusta překrývají nebo pojednávají o nepodstatných detailech. Dalším povahovým rysem, hodným následování, je ochota pracovat bez velkých nářků naplno i v bídných podmínkách a nečekat na ty příznivější. Po vyškrtnutí z komunistické strany měl

K. Valoch dokonce po dva roky zákaz publikovat. Někam „ven“ ovšem tu a tam něco propašoval a zbytek si nechal v šuplíku na lepší časy. Zmíněnou zahraniční literaturu nám úspěšně opatřoval různými (též oficiálně zapovězenými) cestami i v době, o níž se říká, že vědeckým kontaktům nepřála. Jistě, na světový archeologický kongres v Nice nemohl roku 1976 kvůli zákazu od inspek-

torky na KNV ani odjet, byť tam vedl celou sekci o starém paleolitu. Pamatuji si, jak ho to mrzelo, ale nezačal kvůli tomu pít jako mnoho jiných odstrčených vědců, a nepřestal dělat aspoň to, co bylo možné. A že toho bylo pak ještě opravdu hodně.

Martin Oliva

Skromný, pečlivý a slušný.

Ve vědě i v životě Můj opravdu intenzivní zážitek, kdy jsem ocenil osobnost Karla Valocha, nastal až po několika letech naší spolupráce v Anthroposu.

Pro svoji doktorandskou práci jsem si vybral střední paleolit, neandertálce, a klíčovou lokalitou byla jeskyně Kůlna, kterou kopal právě docent Valoch. Bylo pro mne samozřejmě nesmírně cenné, že jsem mohl přímo s ním konzultovat některé mně nejasné body. Postupně jsme spolu hovořili stále častěji a logicky jsem ho po dokončení práce poprosil, aby si ji přečetl a sdělil mi

14

své kritické připomínky. Na druhý den mi řekl, že má několik poznámek, které by se mnou chtěl probrat.

Ve své pracovně pak vytáhl opravdu objemný balík papírů hustě popsaných z obou stran a začal bod po bodu probírat moji práci. Nakonec to trvalo asi tři dny, než jsme všechny jeho poznámky prošli. Pro mě spočívala síla toho zážitku jednak v tom, že jsem viděl neuvěřitel-

nou pečlivost, kterou tomu věnoval, a zároveň mě zaujalo to, že se nespokojil s tím, aby mi svoje připomínky strčil do ruky, ať se s tím nějak popasuji. Chtěl diskutovat a hlavně poslouchal moje argumenty, zajímalo ho, proč jsem to napsal právě takhle, proč tvrdím to či ono. Tento postup není, myslím, úplně obvyklý a já jsem si tehdy uvědomil, jak důkladně k vědě i všemu, co s ní souvisí, přistupuje.

Jak byl skromný ve svém životě a jak se běžně slušně choval, tak tyto

www.mzm.cz

svoje vlastnosti přenášel i do vědy. To co dělal, dělal neobyčejně poctivě.

Podle mého názoru se nikdy nepokoušel fakta jakkoli zamlžit nebo je uzpůsobit, aby zapadala do nějaké jeho teorie. A přitom je to tak snadné někde něco například „opomenout“ a získat tak silnější argumenty. Myslím si ale, že něčeho takového se pan docent Valoch nikdy nedopustil.

Byl rovněž velmi obětavý, což bylo vidět na tom, jak se staral o svého syna i v době, kdy už to spíš mohlo být naopak. Současně je pravda, že do svého soukromého života nikoho moc nepouštěl. Jasně odděloval privátní a vědecký svět.

Už ke sklonku kariéry, ve svých devadesáti, se úplně přirozeně připojil k výzkumu před horním vchodem jeskyně Výpustek, kterou jsem chtěl ověřit, zda na tom místě zůstaly neporušené sedimenty, nebo ne. Terén je před vchodem značně upravený a řešil jsem otázku, jak to tam kdysi vypadalo. A pan docent tam tak stojí a říká „Petře, to je zvláštní, já si ten vchod takhle vůbec nepamatuju.”

Potom ještě různě chodil okolo a brumlal si něco pro sebe. Po chvíli se rozpomněl. „Když jsem tady byl v roce 33 se svým bratrem Hugem, tak my jsme koukali takhle nějak dolů do takové malé díry.” A já mu na to povídám: „To je výborné, že mi to říkáte, protože teď jsem si jistý, že tu ty původní sedimenty budou.

Abyste se mohli dívat, jak říkáte, museli jste zjevně stát na osypovém kuželu.” A sonda potom tohle všechno potvrdila. Kdo jiný nám tehdy mohl takto zprostředkovat události z doby před druhou světovou válkou? A docent Valoch si vše pamatoval velmi přesně. Byly to navíc i velmi půvabné momentky. Jako když s bratrem tajně

kopali v Býčí skále a zmrzlí se pak hřáli venku. Okolo procházel Karel Absolon a ptal se: „Kluci, neviděli jste tady někoho, kdo by mi kopal v jeskyni?” Což oni v tu chvíli samozřejmě popřeli.

I ve vysokém věku si udržoval výbornou kondici, i když měl nějaké problémy se srdíčkem. Byli jsme na jednom z posledních zájezdů ve francouzském „ráji paleolitických lokalit“ Les Eyzies a on mi slíbil ukázat ještě nějaká místa, která jsem neznal a na nichž on byl v roce 1964 při své první výpravě do Francie. Za velmi horkého dne jsme nachodili ohromné množství kilometrů, i já měl dost, ale on po celou dobu ještě

dokázal poutavé vyprávět, kde byl a co mu kdo kde ukazoval.

V kondici byl i mentálně a stále byl ochoten se učit nové věci. Velmi brzo začal například používat výpočetní techniku. Uměl pracovat na počítačích v několika systémech. Jednou, to už mu bylo asi dvaadevadesát, chtěl psát svému mladšímu kolegovi do Německa a pořád přemýšlel, kam mu ten dopis poslat. „Proč mu nenapíšete email“, zeptal jsem se. A on na to: „No, protože ten dědek stará ho nepoužívá a používat neumí.”

Petr Neruda

Generální ředitel MZM s neteří K. Valocha paní Marií Valeskou, při slavnostním aktu odhalení pamětní desky.

Foto F. Fojtík, MZM 2020.

Karel Valoch se synem na udělení Ceny Jihomoravského kraje v roce 2011.

Foto J. Cága.

www.mzm.cz

M revue

15

L

M událost

TVÁŘÍ V TVÁŘ.

Aristokratický portrét v baroku Dějinné události jsou jen částí historie. Tu další, neméně důležitou, tvoří také osobnosti. A to nejen ty, které vnímáme jako hybatele kol lidských osudů. Spadají sem i ti, jejich činy možná byly opomenuty nebo nebyly tak důležité, ale kteří přesto jako my všichni zanechali větší či menší otisk v toku dějin. Pokud to protiepidemická opatření již dovolila, jejich podobu si můžete nyní připomenout na mimořádné výstavě MZM v Dietrichsteinském paláci Tváří v tvář.

V období baroka tvořily portréty nedomyslitelnou součást interiérů šlechtických rezidencí i městských paláců. Také dnes se s nimi setkáváme při prohlídkách hradů a zámků, při návštěvách muzeí a galerií. Co však tato díla sdělují dnešnímu divákovi? Většina z nás se zaměří na podobu zachycené

16

osobnosti, dokážeme ocenit malířský přednes, živost provedení, propracované detaily. V době svého vzniku však měla každá podobizna svou funkci a specifickou informační hodnotu. A právě tomuto aspektu portrétní tvorby se výstava Tváří v tvář věnuje. Navazuje tak na publikaci Tváří v tvář: Barokní

portrét v zemích Koruny české (eds. Zuzana Macurová – Lenka Stolárová – Vít Vlnas), kterou vydalo Moravské zemské muzeum před třemi lety. Oproti knize jsou však na výstavě prezentována především díla spjatá s moravským prostředím – autorstvím, vlastnictvím a zejména osobou portrétovaného. „Při výběru jednotlivých děl pro mne nebyla důležitá ani tak umělecká kvalita, ale spíš společenská funkce díla. Pokusila jsem se sestavit kolekci, která reprezentativně představí širokou a pestrou škálu barokního šlechtického portrétu, a to nejen po stránce formální, ale zejména významové,“ vysvětluje kurátorka výstavy Zuzana Macurová z MZM.

www.mzm.cz

Císař Karel VI. a císařovna Alžběta Kristýna, Matthäus Donner – okruh, po 1737, patinovaná sádra, Národní památkový ústav, státní zámek Vizovice.

Panovníci na štítu

V českých zemích se začaly šlechtické podobizny výrazněji prosazovat od 16. století. Z počátku se uplatnily zejména ve větších cyklech – tzv. portrétních galeriích. Tyto obrazové soubory zachycovaly významné členy rodu, a to nejen ty žijící, ale i zemřelé, symbolicky tak prezentovaly starobylost a kontinuitu rodu a jeho ukotvenost ve stavovské společnosti. V průběhu 17. a 18. století se však škála portrétních typů výrazně rozšířila. Aristokraté se dávali zpodobovat v různých ži-

www.mzm.cz

votních etapách, s rozličnými atributy odkazujícími nejen na jejich postavení, ale i zájmy a záliby, prostor dostaly uvolněnější a živější podobizny. Šlechta se dokonce po vzoru francouzského dvora nechávala portrétovat v alegorizujících kostýmech. Častější byly rovněž portréty dětí. Všechny tyto typy jsou na výstavě zastoupeny.

Výstavu zahajují ukázky panovnického portrétu. Podobizny vladaře a členů jeho rodiny tvořily zcela běžnou a samozřejmou součást uměleckého mobiliáře šlechtických venkovských zámků i městských paláců.

„Panovnický dvůr totiž hrál v životě barokní aristokracie zásadní roli.

Vztahy s Vídní ovlivňovaly společenské postavení, kariérní možnosti i prestiž konkrétního jednotlivce, a tím i celého jeho rodu. Podobizny členů habsburského rodu nacházející se v aristokratických sídlech tak symbolizovaly loajalitu a vztah k vládnoucí dynastii. Tyto malby však zároveň sloužily jako vzor, který šlechta následovala ve své vlastní vizuální reprezentaci,“ upřesňuje Zuzana Macurová.

Na přehlídce jsou zastoupeni habsburští panovníci od Leopolda I. po

M revue

17

M událost

Maxmilián Oldřich z Kounic, Hyacinthe Rigaud, 1698, olej, plátno, Národní památkový ústav, zámek Slavkov.

18

www.mzm.cz

Maxmilián Oldřich a Marie Eleonora z Kounic, Nicolaes Maes a dílna, kol. 1687, olej, plátno, Národní památkový ústav, zámek Slavkov.

Karel Jan Nepomuk a Marie Josefa z Liechtensteinu, August Friedrich Oelenhainz – dílna, kol. 1775, olej, plátno, Národní památkový ústav, státní zámek Milotice.

Josefa II. Vedle malovaných portrétů jsou zde prezentovány i exkluzivní ukázky sochařské produkce – mramorové reliéfy císaře Josefa I. a jeho ženy Amálie Vilemíny zapůjčené z Moravské galerie a busty Karla VI. a Alžběty Kristýny vyhotovené v okruhu vlivného vídeňského akademického sochaře a medailéra Matthäuse Donnera. Poměrně unikátní jsou rovněž tři štíty z Národního muzea s portréty císařů a českých králů Leopolda I., Josefa I. a Karla VI. Tato díla představují jedinečnou autentickou památku na korunovaci Karla VI. a jeho manželky Alžběty Kristýny v Praze na podzim roku 1723. Štíty patrně tvořily součást slavnostní výzdoby. Po skončení korunovačních slavností je získal majitel panství Bítov – Maxmilián Arnošt II. Jankovský z Vlašimi, jenž působil ve dvorských službách všech tří vyobrazených panovníků.

V životní velikosti

V druhé, největší výstavní místnosti jsou představeny základní typy aristokratického portrétu – podobizny mající diváka obeznámit se specifickým postavením zobrazené osoby, jejími funkcemi, zásluhami, případně zájmy a zálibami i konvenčně pojaté malby.

Tím nejreprezentativnějším a nejvznešenějším typem byla bezpochyby celofigurová podobizna v životní velikosti. „Tento typ máme na výstavě zastoupen rozměrným portrétem Maxmiliána Oldřicha z Kounic, zapůjčeným ze zámku ve Slavkově. Jedním z výrazných atributů

www.mzm.cz

M revue

19

M událost

Jan Adam z Questenbergu, Nicolas de Largilliére (?), kol.

1698, olej, plátno, Národní památkový ústav, státní zámek Jaroměřice nad Rokytnou.

Jan Antonín z Questenbergu jako Merkur, Jan de Herdt, po 1662, olej, plátno, Národní památkový ústav, státní zámek Jaroměřice nad Rokytnou.

na tomto plátně je ceremoniální hejtmanský meč opřený o stůl. Maxmilián Oldřich zastával nejvyšší zemský úřad od roku 1720 až do své smrti roku 1746. Během šestadvaceti let v této funkci reformoval moravskou daňovou soustavu, podporoval rozvoj obchodu, vybudoval císařskou cestu mezi Brnem a Olomoucí. Byl rovněž iniciátorem přestavby Zemského domu v Brně.

Maxmilián Oldřich z Kounic je zde prezentován ještě jednou podobiznou – menším plátnem, na kterém je zachycen jako dvacetiletý mladík.

Malbu si hrabě pořídil během své kavalírské cesty v ateliéru pařížského malíře Hyacintha Rigauda, nejvýznamnějšího a nejvyhledávanějšího portrétisty francouzského královského dvora Ludvíka XIV.

20

Právě díla, která si aristokraté přivezli ze studijních cest, případně zahraničních misí spojených s působením v diplomatických službách habsburské monarchie, náleží mezi nejzajímavější a nejkvalitnější ukázky portrétní malby,“ vysvětluje Zuzana Macurová. Řada těchto obrazů totiž vznikla v ateliérech význačných portrétistů v předních uměleckých centrech Evropy. Na výstavě tak lze vidět například protějškové podobizny Aloise Arnošta Podstatského z Lichtensteinu a jeho manželky Josefy, které vyhotovil dvorní malíř bavorského kurfiřta, Georg Desmarées, nebo třeba portrét Dominika Ondřeje z Kounic od vyhledávaného, původem vlámského portrétisty Jacoba Ferdinanda Voeta, usazeného v Římě. Tento portrét,

malovaný během Kounicova několikaměsíčního pobytu ve věčném městě, reprezentuje intimnější polohu aristokratických podobizen.

Dominik Ondřej z Kounic, potomek starého moravského rodu, náležel k nejvýraznějším osobnostem střední Evropy konce 17. a začátku 18. století. „I proto jsme mu na výstavě věnovali trochu více prostoru.

Tento diplomat, tajný rada a říšský vicekancléř se nechal během života portrétovat opakovaně, stejně jako další členové jeho rodu. On sám je na výstavě zastoupen hned několika portréty z různých období života.

Kromě dvou maleb jsou k vidění i ukázky několika grafických portrétů. Seznámit se můžete i s Kounicovou manželkou Marií Eleonorou rozená ze Šternberka a třemi z jeho

www.mzm.cz

dětí – Karlem Františkem, Maxmiliánem Oldřichem a Marií Eleonorou,“ říká kurátorka.

Dětské portréty mnohdy zůstaly jedinou památkou

Právě dětský portrét je dalším ze specifických typů. K jeho výraznějšímu prosazování dochází ve druhé polovině 17. století. I v tomto žánru se záhy uplatnily rozmanité obrazové typy – reprezentativní podobizny představující děti jako pokračovatele rodové slávy a společenského postavení, malby upomínající na konkrétní životní události, intimněji laděné podobizny, skupinové portréty sourozenců, případně i posmrtné podobizny mající památeční funkci. V období raného novověku se totiž dospělosti dožila přibližně polovina narozených dětí. Nejkritičtější byly zejména první týdny po porodu, ale i poté dětem hrozila řada fatálních nemocí a jiných nebezpečí. Mnohé portréty tak brzy po vyhotovení změnily svou funkci – z děl oslavujících život a pokračování rodu se staly památky na zemřelé potomky. To je patrně i případ portrétu Marie Terezie z Dietrichsteinu, který zapůjčilo Regionální muzeum v Mikulově. Na obraze je zachyceno asi šestileté děvčátko s pejskem. Z archivních pramenů víme, že Marie Terezie zemřela v sedmi letech, její portrét se tak záhy stal upomínkou na jeden předčasně skončený lidský život. Ostatní prezentované dětské podobizny jsou však již o poznání veselejší a hravější, jako například dvojportrét Karla Jana Nepomuka a Marie Josefy z Liechtensteinu z dílny Augusta Friedricha Oelenhainze, vy-

Instalaci výstavy Tváří v tvář tentokrát předcházelo náročné vybalovaní jednotlivých obrazů a plastik, které se do Moravského zemského muzea svážely z mnoha míst.

www.mzm.cz

M revue

21

M událost

hledávaného portrétisty vídeňské aristokracie.

A jistá hravost je charakteristická i pro poslední typ podobizen – alegorizující a kostýmové portréty.

Tento fenomén se ve střední Evropě objevuje po polovině 17. století.

Z francouzského prostředí se uplatnil typ Portrait historié, kdy se nechávali příslušníci aristokracie vypodobňovat v antikizujících kostýmech historických a mytologických postav. Prostřednictvím těchto alegorických podobizen dochází ke ztotožnění portrétované osoby a postavy, kterou představuje, a tím i k symbolickému „přenosu“ vlastností, ctností a hrdinských činů. Výstavě v tomto ohledu dominuje podobizna Jana Antonína z Questenbergu, majitele zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou, který je na rozměrném plátně

zachycen jako posel bohů Merkur.

Pozoruhodné jsou i tři drobnější práce zapůjčené z Hrádku u Nechanic, na nichž jsou členové habsburské dynastie oděni v divadelních kostýmech z operních a baletních představení, která se hrála na vídeňském dvoře císaře Leopolda I. Zájem o stylizovaný portrét přetrval do

pozdního 18. století. Postupem času však klesal význam alegorického podtextu a z kostýmovaných portrétů se stala spíše módní, do značné míry konvenční záležitost. (red) Foto: Archív MZM a Filip Fojtík

Celkem je na výstavě prezentováno čtyřicet tři podobizen z moravských a českých sbírek. Hlavní okruhy jsou navíc doplněny ukázkami miniaturní malby a grafické produkce.

Díla na výstavu zapůjčili Národní muzeum, Moravská galerie v Brně, Městské muzeum a galerie v Poličce, Regionální muzeum v Mikulově, paní Mercedes Dietrichstein. Nejvíce děl však pochází ze sbírek Národního památkového ústavu, konkrétně z třinácti hradů a zámků, které tato instituce spravuje.

Výstava potrvá do 14. března 2021.

Císařovna Klaudie Felicitas v kostýmu vestálky Klaudie Kvinty, Jan Císařovna Eleonora Gonzaga-Nevers v kostýmu Minervy, Jan ThoThomas a dílna, po 1674 olej, dřevo, Národní památkový ústav, mas a dílna, po 1674, olej, dřevo, Národní památkový ústav, státní zámek Hrádek u Nechanic. státní zámek Hrádek u Nechanic.

22

www.mzm.cz

Do Brna široká cesta přibližuje kramářské písně Lidská zvědavost, někdy kořeněná trochou zlomyslnosti i touhou popást se na cizím neštěstí, zůstává neměnná, co svět světem stojí. Co se vyvíjí, jsou „kanály“, kterými potřebné informace proudí… A zatímco naše prababičky a pradědové sice bulvár v dnešní podobě či sociální sítě neznali, jejich roli jim suplovaly kramářské písně.

Ty se světskou tematikou představuje nová výstava Moravského zemského muzea Do Brna široká cesta, která byla zahájena počátkem září 2020 a kterou lze zhlédnout do 7. března 2021 v Dietrichsteinském paláci. Jarmareční písně jsou tu prezentovány z několika úhlů pohledu, pro doplnění nechybí ani trojrozměrné exponáty. Vystavované předměty i texty jsou provázané s městem Brnem a oblastí Moravy.

O bližší představení výstavy jsme poprosili hlavní kurátorku Janu Polákovou z Etnografického ústavu MZM. Jak se realizuje projekt, na kterém se podílí čtyři velké instituce?

Výstava je jedním z výstupů projektu NAKI Ministerstva kultury ČR Kramářské tisky z brněnských historických fondů. Ten začal v roce 2018 a končit bude v roce 2022. Moravské zemské muzeum na něm spolupracuje s Ústavem českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, brněnským detašovaným pracovištěm Etnologického ústavu

www.mzm.cz

Akademie věd ČR a Moravskou zemskou knihovnou v Brně. V týmu jsem byla jediná, kdo měl nějaké zkušenosti s tvorbou výstavy. Na začátku se jejích příprav kolegové trochu obávali, ale po předložení libreta se práce hladce rozjela. Každý přispěl do výstavy svým pohledem na téma, díky čemuž jsme mohli představit kramářské písně z úhlů, které zatím zůstávaly široké veřejnosti skryté, např. jejich hudební, jazyková nebo grafická stránka. Logicky jednotliví tvůrci dodali texty s diametrálně odlišným stylem a rozsahem a na mně pak bylo vše sjednotit, usměrnit a „přeložit“ do běžného vyjadřovacího jazyka tak, aby zůstala zachováná odbornost, ale zároveň jsme návštěvníky neunudili detaily nebo pro ně neznámými pojmy.

Bylo zapotřebí kompromisů?

Od hlavního koordinátora projektu jsem dostala právo veta. Nicméně k nějakému razantnímu prosazování vlastní vůle jsem nemusela

přistoupit. Vždy jsme se vzájemně poslouchali, pracovali se všemi návrhy a vybírali ty po všech stránkách nejvhodnější. Nenazvala bych to kompromisem, myslím, že všichni byli s dohodnutou finální verzí spokojení. Pro někoho je možná práce v kolektivu náročná, protože čím víc lidí, tím víc myšlenek a nápadů. Mně se ale s kolegy pracovalo fantasticky.

Nemůžu však pominout ani spolupráci dalších oddělení našeho muzea.

Kromě konzultací nad některými tématy a zapůjčení trojrozměrných předmětů jsem poskytla také prvotní nápady pro vytvoření doprovodných programů a aktivit, které jsou hodně zaměřené na současnost. Kramářské tisky se světskou tematikou je možné srovnat s dnešním bulvárem, a to poskytuje dost široké pole působnosti.

Jaká byla cesta mezi prvotní myšlenkou a konečným přestřižením červené pásky u výstavy?

Docela dlouhá a široká, protože příprava výstavy je jen jedním z mnoha výstupů. A protože všichni na projektu pracujeme jen malou částí úvazku, zahájili jsme práce už na začátku roku 2019. S takovým náskokem má člověk pořád pocit, že času je dost, ale musí se hodně hlídat, aby ho pak někde nehledal. Náročné bylo vyhledávání trojrozměrných předmětů, které máme vypůjčené

M revue

23

L

M výstavy

M výstavy

Hlavní autorka výstavy Jana Poláková a generální ředitel MZM Jiří Mitáček při vernisáži výstavy.

z mnoha paměťových i soukromých organizací. K výstavě jsme vydali také katalog opatřený odbornými texty a částí, která blíže popisuje dvacet pět vybraných exponátů.

Mezi konkrétními předměty ve výstavě najdeme nejen tiskařský lis, ale také například krinolínu nebo dokonce řeznický špalek. Jakou mají souvislost s písněmi?

Tiskařský lis je nejspíš jasný, bez něj by spousta písní ani nevznikla.

O krinolíně a dalších módních výstřelcích, jejich nepraktičnosti a schopnosti zničit své majitelky finančně i fyzicky vzniklo až překvapivé množství textů a písní. Zdánlivě nesouvisející řeznický špalek propojuje ukázky textů o těžkém životě řezníků, kteří musí vykoupit zvíře na porážku celé, ale kosti už nikdo kupovat nechce, s tragickou čtyřnásobnou vraždou. Skutečně se odehrála v jedné obci na Vyškovsku v roce 1850 a dodnes tam o ní lidé vědí.

Co jste při tvorbě výstavy musela oželet?

Mít větší prostory a víc peněz, určitě bychom dokázali vymyslet spoustu dalších témat. Ale to zná asi každý autor výstavy. První fáze „co tam mám

dát?“ se v závěru mění na otázku „co mám vyhodit, když je všechno důležité a zajímavé?“ Nicméně chybí mi ve výstavě zmínka o tzv. míchanicích.

Byly to texty typu „Jeruzalém velké město, Loučná Hora malá ves“. Někteří podobný text určitě znají z písně Evy Pilarové „Kočka není pes“. Jenže ať jsem se snažila sebevíc, nenašla jsem pro míchanice vhodné umístění v rámci celé výstavy. Zajímavé a ne příliš známé téma je také např. cenzura. To sice taky ve výstavě o kramářských písních se světskou tematikou chybí, ale máme ještě šanci je zařadit do výstavy o tiscích s duchovní tematikou, plánované na rok 2022.

Jak vás osobně obohatila práce na kramářských písních?

Pohled na život předků bývá vždycky ovlivněný vlastními zkuše-

nostmi. Tisk je úžasné médium, kde se jednou provždy něco zakonzervuje. Na jednu stranu je to skvělé, protože nám tak zůstanou zachované určité informace. Na druhou stranu je jejich interpretace někdy hodně složitá, ne-li přímo nemožná.

Přiznávám se otevřeně, že před zahájením projektu jsem neměla představu, co můžu v kramářských tiscích a písních najít. Při přípravě výstavy jsme si rozdělili témata ke zpracování. Na mně zbylo téma s pracovním názvem novoty a novinky. Upřímnou hrůzu z neznámého brzy nahradilo nadšení, kolik informací může etnolog v kramářských písních objevit.

Můžete být konkrétní? Co vás překvapilo? A pobavilo?

Například krásné texty o zavádění a užitečnosti hospodářských plodin. V písni o „zemských jabkách“ neboli bramborách jsem našla 22 receptů, jak se brambory upravovaly nebo využívaly v domácnosti. Vtipné byly třeba stížnosti, jak bylo dřív dobře a všichni byli slušní, a jak je dnešní mládež zkažená. Podobné názory starší generace na mladší se asi táhnou historií, co je lidstvo lidstvem. Vzhledem k tomu, že jsem se s kramářskými tisky dříve neseznamovala Mezi nejoblíbenější patřily tzv. morytáty, příběhy s děsivým obsahem, nejvíce zaměřené na vraždy.

24

www.mzm.cz

Ukázka instalace tzv. špalíčků, které si z jednotlivých písní vytvářeli jejich majitelé.

nějak podrobně, bylo pro mě vlastně celé téma nové.

Trochu z jiného soudku. Nejsme asi jediné, kdo se těší na otevření stálé etnografické expozice v Paláci šlechtičen. Jaká je vaše úloha v přípravě této expozice?

Do přípravy expozice jsem naskočila v době, kdy byl hotový scénář.

Jako kurátorka několika částí sbírky jsem aktualizovala texty a výběr sbírkových předmětů. Všechny musí projít restaurátorským zásahem nebo minimálně konzervací, takže hodně konzultuji s naší restaurátorkou, ale i s kolegy z jiných muzeí, kteří mají zkušenosti s podobnou prací.

Kde berete inspiraci pro práci?

Kdo mě zná, ví, že hodně mluvím.

Ale já se snažím také hodně poslouchat. Obzvlášť starší a zkušenější kolegy. Ale inspirace k určitým tématům přichází tak nějak sama. Někde něco uslyším nebo si přečtu, uložím do paměti a příležitostně opráším.

Jaké muzeum, expozice či konkrétní výstava vám přijde hodná následování? Co vás v oblasti výstavnictví v poslední době nejvíce zaujalo?

Tak toto je moje Achillova pata.

Moc do jiných muzeí nechodím

a témata si hodně vybírám. Baví mě technická muzea a architektura.

Chystám se na výstavu o Adolfovi Loosovi, ta mě opravdu láká. Minulý rok jsem viděla v Uměleckoprůmyslovém muzeu výstavu Šílený hedvábník. Její instalace, obsah i doprovodný dokument byly vynikající.

Letos jsem byla pracovně ve vyškovském muzeu a tam měli výstavu o holubech a holubí poště. Nebyla velká ani zvláštní svojí instalací, ale plná zajímavých a neznámých informací.

Práce v muzeu zahrnuje především práci se sbírkami. Máte vůbec prostor opustit zdi muzea a vyrazit do terénu?

Ano, práce se sbírkami je významná složka mé práce. Já se ale zaměřuji na zvykosloví a tam je pro-

storu pro terénní výzkum pořád dostatek. Pravda, není to na dlouhodobý pobyt, ale zúčastněné pozorování je víc než žádoucí. Nedávno jsem pomáhala při obnově obchůzky Lucek v Miloticích na Kyjovsku, tak se na ni moc těším, i když výzkum vánočních zvyků není vždycky zrovna komfortní. Moje oblíbená metoda je oral history, velmi zjednodušeně řečeno rozhovory s respondenty. A to byl taky základ výzkumu mezi českými Řeky. Jde o dlouhodobou spolupráci s brněnským nadačním fondem Hellenika.

V roce 2018 jsme výstavou a filmem představili Řeky na českém území od 2. poloviny 20. století do současnosti. Oslovili jsme několik vícegeneračních rodin a ptali jsme se nejen na životní osudy, ale také na jejich názory na etnickou identitu, potřebu udržování menšinové kultury nebo předávání rodinné a komunitní paměti. Letos jsme vydali publikaci, která obsahuje vedle stručného historicko-etnologického přehledu také přepisy rozhovorů s většinou respondentů.

Zdeňka Pitrunová Foto: Filip Fojtík, MZM

Ludvík Běťák při přednesu kratochvílné písně o Lenorce v rámci vernisáže výstavy.

www.mzm.cz

M revue

25

L

M výstavy

K cestování v prostoru i čase zve rytíř Dalekých moří J. Vávra Cestovat se dá nejen po cizokrajných místech. Cestovat se dá také v čase. A ačkoliv poslední měsíce vzhledem k pandemické hrozbě covidu-19 výpravám za hranice nepřejí, možnost obou variant „přesunu“ nabízí od července návštěvníkům výstava Čas rytířů dalekých moří v Pavilonu Anthropos MZM, která představuje výjimečného sběratele, mecenáše a cestovatele Jindřicha Vávru.

Právě on totiž mimo jiné patřil k vůbec prvním tuzemcům, kteří ze svých cest přiváželi jak zajímavé suvenýry, tak rovněž fotografické doklady svého putování. A jeho snímky nám dnes umožňují nejen nahlédnout s mírnou nostalgií do exotických končin, ale také porovnávat, jak se za uplynulá desetiletí proměnily. Prezentace Vávrovy fotografické kolekce v takovém rozsahu veřejnosti je navíc historickou premiérou.

Brněnský rodák Jindřich Vávra (1831–1887) byl významnou osobností rakouského veřejného života i mužem mnoha nadání a zájmů. Již od mládí se nadšeně věnoval především přírodovědě, botanika se mu stala láskou na celý život a tvořila pomyslnou „červenou nit“ prochá-

zející jeho četnými aktivitami. Poté, co vystudoval medicínu, nastoupil jako lodní lékař k námořnictvu.

Služba na lodích c. k. monarchie ho dovedla do nejrůznějších míst po celém světě, kde si vždy vyšetřil chvilku pro sběr rostlin. „Svými odbornými znalostmi a svým zájmem o botaniku upoutal také pozornost

bratra rakouského císaře Františka Josefa I. arcivévody Ferdinanda Maxmiliána. Později proto doprovázel jako lodní lékař členy panovnického rodu při jejich cestách po světě. Kromě botanického materiálu dovážel i exotické předměty, mince a hlavně fotografické záběry navštívených lokalit včetně lidí, které pro počínající rozvoj turistiky zhotovovaly tamní ateliéry. Jeho ´fotografické sběry´ z cest 1865–1879 jsou zcela mimořádné a na výstavě v Pavilonu Anthropos jsou prezentovány jako celek vůbec poprvé,“ říká jedna z kurátorek výstavy, ředitelka Historického muzea a vedoucí Etnografického ústavu MZM Hana Dvo-

Záběr z vernisáže, při níž spoluautoři Hana Dvořáková a Petr Kostrhun představili doprovodné publikace k výstavě.

26

www.mzm.cz

Kompletní samurajská zbroj s kufrem. Železo, Model řadové lodi SMS Kaiser, která bojovala podobně jako Novara v bitvě u Lisu. kůže, lak, dřevo, bavlna, samet. Japonsko, pře- Sbírky Národního technického muzea v Praze. lom 18. a 19. století. Sbírky Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur.

řáková. K nejpůsobivějším patří snímky z východní a jihovýchodní Asie, z Austrálie či ze severní Afriky.

Vedle řady anonymních děl zahrnuje Vávrova sbírka uložená v šesti albech v Etnografickém ústavu MZM také albuminové pozitivy z éry mokrého kolodiového procesu od fotografů světové proslulosti, jako byli Samuel Bourne a Wilhelm Burger.

Výběr z těchto sběrů doplněný o osobní předměty J. Vávry mohou návštěvníci výstavy zhlédnout v Pavilonu Anthropos do 24. ledna 2021.

Přitažlivě instalovaná expozice nabízí řadu atraktivních předmětů od umně vyrobených lžic ze schránek loděnky ze Samoy po kompletní zbroj japonského samuraje včetně kufru pro uložení. Předměty pocházejí z fondů MZM, Národního technického muzea, Moravské galerie v Brně, Muzea města Brna a Archívu města Brna, odkud byly pro potřeby výstavy zapůjčeny. Novinku tvoří rovněž exotika z Vávrovy sbírky,

www.mzm.cz

která jsou dnes uložena v Náprstkově muzeu, odkud byla pro brněnskou instalaci zapůjčena. Výstava tak dokládá i kolegiální spolupráci těchto dvou institucí. Zvláštní podě-

kování patří také paní Marii Laudátové, opatrovnici památky Jindřicha Vávry. (jih) Foto: Filip Fojtík, MZM

Výjimečná publikace i výukový program pro školáky Při vernisáži výstavy se uskutečnil také křest výjimečné publikace Jindřich Vávra. Sběratel a mecenáš, která je dílem týmu špičkových badatelů, z nichž každý se věnuje Vávrovu odkazu z pohledu své vědní disciplíny.

Souběžně vyšla i sesterská publikace Čas rytířů dalekých moří, která detailně a v dosud nepublikované šíři představuje Vávrovu fotografickou sbírku. Z obou svazků vyvstává obraz výjimečné osobnosti vědce, sběratele a štědrého donátora Jindřicha Vávry. Kmotrem obou publikací se stal přední historik fotografie Pavel Scheufler.

Od začátku školního roku je v nabídce Dětského muzea MZM výukový interaktivní program navazující na stejnojmennou výstavu určený dětem od předškoláků po druhý stupeň základních škol. Účastníci programu se pomocí tvořivých aktivit a her seznámí s životem Jindřicha Vávry a v jeho doprovodu prozkoumají celý svět. Uvědomí si, jaké poslání a funkci mají paměťové instituce a prostřednictvím přitažlivých exponátů může dojít k prohloubení zájmu o historii, botaniku, ale i cestování nebo dějiny umění.

M revue

27

L

M výstavy

Račte vstoupit do divadla (alespoň virtuálně) Staly se předstupněm dnešních běžných plakátů. Divadelní cedule, které dostávaly velmi často díky psanému písmu či ručním ilustracím podobu svébytného uměleckého artefaktu, sloužily jako pozvánka na divadelní představení, ať už hostujícího či domovského souboru. Přinášely přehršel podrobností, kde nechyběly samozřejmě ty nejdůležitější, jako je místo, datum, čas a samozřejmě konkrétní titul včetně obsazení s důrazem na herecké hvězdy.

Dnes jsou cedule vyhledávaným kouskem sběratelů, ale i pouhých příznivců starých časů, kteří si jimi rádi vyzdobí současný interiér.

Především však slouží teatrologům jako velmi důležité doklady umožňující co nejpřesnější rekonstrukci divadelního repertoáru. Polozapomenutý fenomén divadelních cedulí a jejich obsahový i formální vývoj připomíná výstava Račte vstoupit do divadla. Bohužel, ale současně i bohudíky, přestože koronavirová pandemie zabránila její plánované instalaci v Moravském zemském

28

muzeu, mohou si ji zájemci projít alespoň virtuálně…

Výstava současně přibližuje také výsledky pětiletého grantového projektu NAKI II Cesta k divadlu, dotovaného Ministerstvem kultury České republiky. Na jeho realizaci se podílelo konsorcium tří institucí – Národní muzeum (divadelní oddělení), Institut umění – Divadelní ústav a Moravské zemské muzeum (Oddělení dějin divadla). Hlavním cílem tohoto výzkumu bylo vyvinout metodiku a specifické nástroje pro uchování, exploataci a zpřístup-

nění obsahu historických divadelních cedulí, které patří k nejpřínosnějším zdrojům informací o dějinách divadla.

Sama výstava byla však koncipována šířeji – jako obraz divadelního života v českých zemích od 17. století, kdy vznikaly první periochy, předchůdci pozdějších cedulí (jakési obsahy či výtahy představení řádových a školních divadelních scén), do poloviny 20. století, s přesahy až do současnosti. Cedule k jednotlivým představením proto doprovázejí další atraktivní exponáty, ilustrující divadelní tvorbu – scénické a kostýmní návrhy, fotografie, vzácné rukopisy a tisky, realizované kostýmy, modely scén, rekvizity, obrazy a busty. Důraz je kladen na instituce, jejichž historie je podrobně zmapována právě díky divadelním cedulím (Stavovské, Prozatímní, Národní a Divadlo na Vinohradech v Praze, brněnské Národní

www.mzm.cz

teatrologických studií s podrobným soupisem exponátů a brožura pro běžné návštěvníky s texty a obrazovou přílohou. Obě nabídne MZM

divadlo, kočovné společnosti…).

Poprvé jsou ukázány i nově nalezené předměty ze 17. a 18. století.

Premiéra výstavy Račte vstoupit do divadla se konala v Národním muzeu v Praze od 12. prosince 2019 do 12. března 2020, kdy ji předčasně ukončila koronavirová karanténa.

S mimořádným ohlasem ji však zhlédlo téměř 25 tisíc návštěvníků.

V květnu 2020 byla v mírně zredukované verzi přenesena do Muzea české loutky a cirkusu v Prachaticích.

K výstavě byly vydány dvě stejnojmenné publikace: výpravná kniha

na pokladnách svých stálých expozic a také na e-shopu. (jih) Foto: Archív MZM

Virtuální prohlídku spustíte ve webovém prohlížeči Firefox nebo Microsoft Edge zadáním adresy: ractevstoupit.mzm.cz „Procházka výstavou“ je intuitivní, umožňuje zběžnou prohlídku s „nasátím“ atmosféry, ale také zevrubné zastavení nad texty, vybranými exponáty atd. Je také ozvučena a doplněna více než stostránkovým seznamem všech exponátů s jejich podrobným popisem.

Upozorňujeme, že aplikace je poměrně náročná a na starších počítačích nemusí fungovat stoprocentně.

Kostýmní návrhy Františka Muziky k inscenaci hry bratří Čapků Ze života hmyzu. Národní divadlo v Brně, 1934.

Božena Snopková jako Jenůfa v inscenaci opery L. Janáčka Její pastorkyňa. Národní divadlo Brno, 1919.

Fotografie z inscenace U sv. Antoníčka. Zemské divadlo v Brně, 1933.

Pohled do výstavy Račte vstoupit do divadla v historické budově Národního muzea v Praze.

www.mzm.cz

M revue

29

L

M výstavy

(Ne)výstavy v čase covidovém aneb Bylo, nebylo…

Bylo – nebylo. Možná trochu pohádkový začátek, kterým lze uvést zprávu o některých výstavách MZM, ne vždy ale určuje i dobrý konec.

Byť v tuto chvíli vzhledem k uzávěrce nelze ani předvídat, jak vše dopadne… Pandemie a nutná bezpečnostní opatření totiž narušila chod všech muzeí i galerií a nemohla se nedotknout také výstavních plánů, které připravovali kurátoři Oddělení dějin hudby do Janáčkova památníku.

Kvůli složité mezinárodní situaci, spojené právě s omezeními kvůli koronavirové krizi se nemohla uskutečnit výstava předního německého výtvarníka Christiana Macketanze, který připravil přímo pro Památník Leoše Janáčka cyklus obrazů zaměřených na skladatelovu ikonografii.

Návštěvníci o ni nepřijdou, ale nový termín bude určen, až to dovolí epidemická situace. Náhradou byla na začátku října instalovaná výstava Z druhotvarů, ta však byla stejně jako celé Moravské zemské muzeum dva dny poté pro veřejnost uzavřena.

30

Ukončena měla být 29. listopadu, ale je možné, že bude prodloužena…

Výstava přináší umělecká díla předních českých i zahraničních autorů, kteří se v letech 2008–2014 zúčastnili projektu Druhotvary, v němž každý z oslovených autorů výtvarně reagoval na Janáčkův notový záznam, tištěný či rukopisný. Vzniklo tak za čtyři ročníky přes padesát děl, z nichž bude část prezentována právě aktuální výstavě. Vystavena zde jsou díla Dalibora Chatrného, Miloše Šejna, Esther Stocker, Pavla Hayeka, Jiřího Kubového, Petra Ve-

selého, Pavla Rudolfa, Olgy Čechové, Jiřího Davida, Jana Steklíka.

Podobně nešťastný osud stihnul také výstavu Osud Leoše Janáčka, která vznikla ve spolupráci s Národním divadlem Brno v rámci mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno a byla nainstalovaná do foyer Janáčkova divadla symbolicky 28. října… Fotografická výstava na velkoformátových fotografiích představuje nejdůležitější prameny vztahující se ke genezi a recepci Janáčkovy v pořadí čtvrté opery Osud.

Výstava je prodloužena, dle epidemiologické situace, na neurčito. (jih) Foto: Archív MZM

www.mzm.cz

L

M názor

KRUMLOVSKÝ LES. Nejzáhadnější jev našeho pravěku Přednedávnem vyšla druhá a patrně již poslední monografie o pravěké těžbě v Krumlovském lese - Těžba a rituál, paměť a transformace. Uzavírky šachet a obětiny z doby bronzové v Krumlovském lese. Na rozdíl od té první z roku 2010 se zabývá jen starší dobou bronzovou a zahrnuje výzkumy v letech 2009 až 2016. Později se zkoumala už jen těžba ze střední doby kamenné čili mezolitu, tedy z doby, jež těsně předcházela vzniku zemědělství v době před 7,7 tisíci lety. Tyto výzkumy jsou už jen velmi omezené a, i když přinášejí výsledky evropského významu, dostatek látky na další knihu již neposkytnou.

V čem spočívá význam zjištění, o nichž nová kniha pojednává?

Těžko se o tom vypráví laikům, zvláště když i reportéři a novináři, od nichž by se dalo očekávat více porozumění, očekávají spíše kusy zlata, nadměrné Venuše, nebo alespoň jakákoli „nej“ (např. největšího trpaslíka), než svědectví jevů, o jejichž významu se musí teprve přemýšlet.

www.mzm.cz

Vyjděme jim však vstříc tvrzením, že jsme objevili, prozkoumali a na světlo vydali nejnepochopitelnější a proto i nejzáhadnější jev našeho pravěku. Jeho záhadnost nevyplývá z dávného a nedostatečného výzkumu, který ponechal mnoho nezodpovězených otázek a prostoru pro fantazii, což je třeba případ známé Býčí skály, kde ani netušíme,

jak tam nálezy ležely a na co se při výzkumu zapomnělo, natož co se tam vlastně odehrávalo. Jak to bylo v Krumlovském lese, víme docela přesně, přestože další generace se jistě doberou k ještě podrobnějším poznatkům.

Co tedy kniha přináší nového?

Bylo známo již dříve, že jde o jedno z největších těžních polí evropského pravěku, s dochovaným reliéfem i nadzemními terénními tvary v podobě kamenných sedátek. To je zde zcela unikátní, stejně jako provozování těžby od mezolitu do starší doby železné. Něco takového nemá nikde jinde na světě obdoby. Až do staršího eneolitu se zdařilejší polotovary odtud odnášely k dalšímu použití, což se změnilo v kultuře se zvoncovitými poháry. Od té doby zůstávalo téměř vše na místě, takže to, co se pracně vytěžilo a naštípalo,

M revue

31

M názor

se nahrnulo zpět do šachet, navršilo na haldy a vysypalo na údolní svahy.

Toto plýtvání vrcholí ve starší době bronzové, která tu zanechala tisíce tun vytěženého rohovce, jader, úštěpů a výrobního odpadu. Jediný čtvereční metr tu může vydat víc těchto produktů než všechna pohřebiště a sídliště únětické kultury dohromady, pokud ovšem vyloučíme velkosídliště u nedalekých Kubšic, kde se štípači z Krumlovského lesa scházeli a předváděli si své dovednosti.

Mělo zpětné nanášení stařin vyhojit „zraněnou Zemi“?

To bylo ovšem známo již dlouho.

Protože jsme si nemysleli, že bychom mohli k otázkám těžby v době bronzové něco podstatného přidat, byl průzkum v posledních letech zaměřen na zcela unikátní těžbu ve střední době kamenné. Přitom jsme se ovšem museli probíjet mladším nadložím, které navíc překrývalo dobývky nejrůznějšího stáří. Starší doby bronzové jsme se tedy nezbavili a naopak jsme k ní nahromadili spoustu dalších poznatků. Na rozdíl od knihy, kde všechny objevy rozsáhle popisuji, je tu mohu představit jen ve zkratce. V době únětické kultury, která spolu s následující věteřovskou skupinou spadá do starší doby bronzové, se v Krumlovském lese dolovalo na nejrozsáhlejší ploše a z nejhlubších šachet dosahujících hloubky až osmi metrů. Dobýval se tu jurský rohovec, původně uložený ve vápencích, podobných těm, které známe ze Stránské skály u Brna nebo z Pálavy. Ty krumlovské ale později podlehly erozi, takže z nich

Tato pěkně vykroužená šachta je jednou z těch mělčích.

Rohovce se tu dobývaly z třetihorních písků, ale i z velmi tvrdých písčitě-detritických konglomerátů.

32

www.mzm.cz

Vršek svahu nad východní částí druhého revíru, kde již nedošlo k plynulému zarovnání zpětně nanesených hald rubaniny.

zůstaly jen rohovce, uložené potom do písků třetihorního moře a do písčitých hlín s kamennou drtí z podložních granodioritů. Zmíněné velmi tvrdé sedimenty představují těženou sloj právě v místech, která jsme zkoumali v posledních letech, to znamená v prvním a druhém revíru. Zkoumaných lokalit s komplikovanými sledy vrstev bylo tolik, že nezbývá než začít od konce, tedy tím, co vyšlo najevo až na závěr výzkumu a čeho jsme si do té doby příliš nevšímali. Těžební šachty, někdy až několikametrové hloubky i průměru, se nacházely na temenech několika terénních hřbítků a na jejich úbočích. Všechny dobývky překrývá různě mocná vrstva rubaniny, resp. lesní hlíny. Nyní se ukázalo, že mocnost této vrstvy směrem po svahu klesá, místo aby narůstala, jak by bylo z pracovních důvodů obvyklé – odkopávaná hlína se přece vždycky hrne ze svahu dolů, nikoli nahoru, a i její ponechávání na místě by zamezilo v přístupu k šachtám a v otevírání dalších.

Navíc: mocnost nánosu na vrcholech hřbítků činí až tři metry – kde se tu vzalo tolik sedimentu, když šachty, které překrývá, jsou jím

www.mzm.cz

Sondy na svahu východní části prvního revíru. Čím leží sonda výše (srov. nadmořské výšky), tím je halda stařin mocnější (znázorněno tmavším tónem).

zcela vyplněny a něco je ještě na svazích? Možný závěr je jen jeden: před hloubením šachet došlo k plošnému snížení horních partií hřbítků, přičemž odkopaný sediment, a pak taky rubanina z šachet, byl původně odhazován dolů po svahu. V jistém okamžiku však převládl dojem, že země (resp. Země) byla už příliš pozměněna (ergo snad „zraněna“), a vše se muselo vrátit do původního stavu.

Odmítnout klišé znamená cestu vpřed

Zpětné nanášení stařin do svahu bylo provázeno intenzívním a stále sílícím štípáním vytěžených rohovců, protože horní partie násypů jsou jimi promíseny nejvíce. Tato interpretace je ostatně v souladu s motivací celé těžby od samého začátku.

Pokud se vytěžené rohovce prakticky neodnášely, musel popud k jejich

M revue

33

M názor

(nesmírně pracnému!) dobývání vycházet odjinud než z praktické potřeby surovin na výrobu nástrojů.

Tomu nasvědčují i depoty rozštípaných rohovců v šachtách a v haldách. V jednom případě provází koncentrace velkých naštípnutých bloků nádobu únětické kultury, stojící na dně šachty, na další hrnec jsme narazili nade dnem další dobývky. Pro lidi doby bronzové byl Krumlovský les zřejmě krajinou předků, protože tu byly vidět pozůstatky jejich dávné činnosti. A za dar z podzemního světa předků byl považován i sám rohovec z podzemních slojí, o němž se vědělo, že odedávna sloužil k výrobě nástrojů a zbraní. V rámci jediné ideologie tedy proti sobě působily dvě tendence: úcta k darům předků a úcta k jejich krajině, která se těžbou rohovce nevyhnutelné ničila. Nejprve dominovalo první hledisko, posléze převážilo to druhé. V knize nabízíme četné analogie takové proměny

přístupů i odjinud, např. ze světa západoevropských megalitů, které rozhodně nebyly jen stabilními hrobkami nebo věčnými krajinnými megasymboly. Megality se totiž všelijak přestavovaly a třeba i kácely, aby jejich části posloužily ke zvýšení verenace předků v monumentech jiného typu (srov. kusy menhirů v pozdějších hrobkách). Při takových dea rekonstrukcích se vždy něco skrývalo, přenášelo, vystavovalo jinak, ale v zásadě neničilo, jen trochu měnilo účel a smysl.

Není třeba zdůrazňovat, že tyto výsledky a hlavně jejich výklad bude přijat s nedůvěrou, a to jak prostými lidmi – vyznavači „zdravého selského rozumu“ – tak odborníky, kterým přenášení motivací současných lidí do minulosti taky většinou

není nijak vzdáleno. Rozhodující ovšem je, že nejde o nějaké výmysly, ale o nezvratně zjištěné skutečnosti, a ty bychom měli nějak vysvětlit.

Můžeme samozřejmě psát nejapnosti o tom, že se tu opatřovala surovina na značně již zastaralé nástroje, a před všemi rozpory a nepříjemnými otázkami zavřít oči. Anebo se snažit vyzvednout a vysvětlit právě to, co současnému modelu nevyhovuje, což ve vědě vždycky znamená směr kupředu. Nesmíme jen na tu cestu nastupovat příliš často, protože potom by se žádný model neměl čas ustavit a zažít. Je ovšem zřejmé, že čas odmítnout zaužívaná klišé o neustálé snaze pravěkých lidí vylepšovat techniku za účelem boje s nelítostnou přírodou a o jejich ochotě dělat jen to, co jim přinese

Profil šachtou II-27-1. Hrnec na dně obklopují velké kusy jednoduše oštípaných rohovců (černě).

Dvojuchý hrnec únětické kultury ze dna šachty.

34

www.mzm.cz

Výzkum na nás kladl nebývalé nároky, na všechno se šlo ručně.

Z hlubin věků nám z malého překopu kyne neznámý předek.

nějaký hmotný prospěch, nadešel nejpozději právě teď. Hmotařské uvažování ve stylu „zdravého rozumu“ zkrátka pro starší pravěk (zhruba tak do doby železné) neplatí. Korunu mylných přístupů k pravěku představoval donedávna povinný marxismus (o leninismu ani nemluvě), protože ten není ničím jiným než domýšlením ekonomických aspektů hmotařského přístupu k životu. A ten tu z počátku nebyl, vznikl až v průběhu dějin.

To ovšem neznamená, že by si pravěcí lidé nehodlali opatřit dostatek stravy nebo zajistit přebývání v příjemném teple a suchu. Jistě chtěli, něco pro to udělali, ale příliš na to nemysleli. Tyto nezbytné činnosti se vykonávaly mechanicky a inovace nebyly vítané. Nejvíc vynalézavosti a technického umu se uplatnilo na stavbách, jež se zmíněnou snahou o spočinutí v suchu a teplu nesouvisely, a směřovaly kamsi do sfér duchovních – k předkům a božstvům. Konkrétně to byly hroby, symbolická terénní znamení, rituální okrsky a chrámy. Bodré lidové chytráctví praví, že co archeologové neumí vysvětlit (samozřejmě jako něco materiálně praktického), prohlásí za rituál. Takové rozumbrady kupodivu nalezneme i mezi samotnými archeology, tedy alespoň těmi, kteří se k těmto věcem vůbec vyjadřují. Všichni společně neberou v úvahu, že každý z pravěkých jevů musíme dekódovat ze všech možných hledisek tehdejšího nazírání a na soudobé třídění jejich významu (technický, zásobovací, společenský, sakrální apod.) zcela zapomenout.

Martin Oliva, Ústav Anthropos MZM

www.mzm.cz

M revue

35

L

M příběh

ŠIPECKÁ ČELIST. Vítězství K. J. Mašky Má smysl připomínat i výročí věcí, které již neexistují? V pozadí nálezu „šipecké čelisti“, od něhož 26. srpna 2020 uplynulo rovných 140 let, jako by dnes tak trochu stála pohádková chytrá horákyně: o jeho významu tohoto vůbec prvního objevu svého druhu ve střední Evropě není v současnosti žádných pochyb. Úlomek střední části dolní čelisti neandertálského dítěte však nenávratně na sklonku druhé světové války pohltily plameny při požáru mikulovského zámku, který se měl původně stát bezpečným azylem částí sbírek Moravského muzea. „Historie nálezu a diskuse s ní spojené dnes už ustoupily do pozadí. Zejména cizojazyčná literatura se již o nálezu prakticky nezmiňuje, přestože poměrně významně zasáhl do vědecké polemiky o existenci staré lidské populace obývající Evropu v době diluviální – ´před potopou´,“ zmiňuje archeolog Petr Neruda, vedoucí Ústavu Anthropos MZM. Využijme však tohoto jubilea k tomu, abychom připomněli také osobnost samotného objevitele šipecké čelisti, jednoho ze zakladatelů moravské archeologie, Karla Jaroslava Mašky, a osud jeho sbírek v Moravském zemském muzeu.

Syn blanenského řezníka měl původně určenou jinou cestu. Poté, co jeho vlastní otec zemřel při tyfové epidemii, otčím pro vyženěného chlapce navrhoval jistotu zámečnického řemesla. Nakonec však nastoupil na německou reálku v Brně. „V tu dobu se také naplno projevilo jeho české vlastenectví. Namísto

36

dosud užívaného německého tvaru svého příjmení Maschka zvolil jeho českou podobu Maška, kterému už zůstal věrný po zbytek života,“ připomíná vedoucí Centra Kulturní antropologie MZM Petr Kostrhun.

Maškovým učitelem přírodopisu se nestal nikdo menší než Johan Gregor Mendel, jemuž nadějný student

měl dokonce pomáhat s pěstováním hrachorů na zahradě starobrněnského opatství. Oba spojoval zájem o statistiku a matematiku, přátelství obou mužů proto přetrvalo i v dalších letech. V letech 1870-72 se stal Maška posluchačem nově zřízené inženýrské školy na německé technice, kde se vzdělával v oborech silničního, železničního a vodního stavitelství. V dalších studiích pak pokračoval ve Vídni a zakončil je v roce 1877 státní profesorskou zkouškou z matematiky a deskriptivní geometrie pro české a německé střední školy. „Kromě češtiny a němčiny ovládal také francouzštinu, angličtinu a italštinu, samozřejmostí pro něj byly základy řečtiny i latiny, stejně jako používání Gabelsbergova těsnopisu, který byl tehdy vlastně v Rakousku velkou novinkou a jímž zřejmě pro ´potěchu´ svých budoucích následovníků psal své archeologické deníky,“ poznamenává vedoucí Centra kulturní antropologie MZM Petr Kostrhun s úsměvem. Úzkoprsým matematikem uvězněným ve světě přesných čísel ale

www.mzm.cz

Fotografie K. J. Mašky pořízená 10. 3. 1880, v roce objevu šipecké čelisti.

Maška nikdy nebyl. Už od mládí jeho zvídavého ducha přitahoval dobrodružný život badatelů brouzdajících nikoliv mezi závorkami rovnic, ale po pravěkých hradištích a mohylách, vyzvídajících při tom od místních obyvatel místa nálezů hromových klínů. „V tom mu byla významnou oporou autorita zakladatele moravské archeologie Jindřicha Wankela, do jehož badatelské rodiny patřil a s nímž zůstával v neustálém styku. Když nevyšla Maškova snaha získat místo definitivního profesora v tyrolském Imstu, zdá se dnes, s odstupem času, jako mimořádně šťastná náhoda, že po prázdninách 1878 zahájil mladý učitel svoji pedagogickou kariéru na německé reálce v Novém Jičíně.

Tady také o rok později získal definitivu. Na Novojičínsku se Maška velmi rychle zorientoval a naplno rozvinul svoji vášeň pro archeologii.

Již na podzim roku 1878 začal s prvními výkopy v jeskyních Šipka a Čertova díra nedaleko Štramberku. Rozsah jeho díla byl gigantický. Maška tady strávil při vykopávkách 996 pracovních dnů.

V Šipce pokračoval po dalších takřka deset let a získal odtud na 80 tisíc zejména medvědích kostí a tisíce kamenných artefaktů,“ upřesňuje Petr Kostrhun.

Mezi proudy

Dva dny před jeho devětadvacátými narozeninami 26. srpna 1880 byla Maškova práce v Šipce korunována již zmíněným nálezem čelisti neandertálského dítěte. „Maška si jasně uvědomoval, že je potřeba nález zasadit do kontextu ostatních evropských objevů. Ač byl ´pouze´ učitelem, dokázal shromáždit dostatek odborných publikací a informací. Naprosto správně usoudil, že šipecký nález může srovnávat například s tzv. naulettskou čelistí

www.mzm.cz

z lokality Trou de la Naulette v Belgii nebo s pověstnou částí lebky z údolí Neandert(h)al, nalezenou v roce 1856 a posléze popsanou německým učitelem (všimněme si, že to byl vlastně Maškův profesní kolega) Johannem Carlem Fuhlrotrem,“ upozorňuje Petr Neruda. Právě v něm lze podle něj spatřovat opravdu Maškova dvojníka, který ač nebyl specialista, rozpoznal výjimečnost nálezů a jeho zásluhou se v roce 1856 začala psát fascinující kapitola historie prehistorického bádání.

Se svým objevem přišel Maška totiž v době, kdy se vymezovaly dva výrazně odlišné názorové proudy.

A historie uznání Maškovy fosilie naráží mezi nimi. První, kdo mohl šipeckou čelist studovat, byl Jindřich Wankel, který byl podle Mašky znamenitostí nálezu přímo unesen. Přelomové je pak Maškovo vystoupení na sjezdu rakouských antropologů v Salzburgu v srpnu 1881. Zástupcem oponentů je především Rudolf Virchow, podle nějž čelist pochází z doby mladší, náleží dospělému

M revue

37

M příběh

člověku trpícímu retencí zubů a nenese žádné pitekoidní (opicím podobné) znaky. Maška vědom si Virchowova významu a uznání této vědecké kapacity, se obrací na jiné autority. Na jeho stranu se sice staví další a další osobnosti, ale ani tábor Virchowových zastánců odmítajících připustit, že šipecká čelist patří k neandertálcům, neslábne. Řadí se mezi ně jak Martin Kříž, tak například Karel Absolon, který ještě v roce 1933 pochybuje o přiřazení šipecké čelisti k mousteriénu a na svém trvá až do konce své vědecké kariéry…. Svým postojem tak Maška jednoznačně předběhl nejen řadu svých souputníků, ale i následovníků. Jen díky jeho vytrvalosti se šipecká čelist stala uznávaným pozůstatkem neandertálce. Konečným

38

argumentem ve dvacet let trvajícím sporu pak měl až objev rentgenového záření. Jeho paprsky prosvítil čelist dvorní zubní lékař a mnichovský profesor Friederich Otto Walhhoff v roce 1901 a s konečnou platností prokázal platnost Maškovy interpretace čelisti coby neandertálské.

Muž mnoha zájmů, vlastenec i vzorný otec

Kromě úspěchů v práci i na poli vědeckém se Maškovi dařilo i v soukromém životě. V době nálezu šipecké čelisti se oženil s Bertou Múčkovou a v Novém Jičíně se manželům v rychlém sledu narodily čtyři z jejich pěti dětí – Ludmila, Vanda, Otokar (později rovněž středoškol-

ský učitel matematiky a hlavně budovatel památky svého otce) a Jaroslav. Ani starost o početnou rodinu a její zajištění nebránily Maškovi v široké paletě zájmů o další obory.

Věnoval se národopisu, literatuře, dějepisu a filozofii. I když zřejmě mimořádně, dokonce si sám vyzkoušel také své literární schopnosti. Ve fejetonu Kotouč z roku 1879 beletristickou formou přibližuje čtenářům představy o životě pravěkých lidí…

Hlavní vrchol Maškovy archeologické činnosti přichází na počátku 80. let 19. století. V roce 1882, dva roky po výkopech J. Wankela, zahajuje dvanáctiletý výzkum stanice lovců mamutů v Předmostí u Přerova. Existenční důvody a možná i obava před odnárodněním dětí v německém prostředí vedou v únoru

www.mzm.cz

Takto vypadala ředitelna české reálky v Telči, kterou Maška vedl v letech 1892–1915.

K. J. Maška při svých výzkumech v Předmostí u Přerova v době epochálního objevu „hromadného paleolitického hrobu“ roku 1894.

Pan ředitel Maška na rodinné fotografii, pořízené na zahradě jeho domu v Telči v roce 1911.

K. J. Maška na vykopávkách v Předmostí u Přerova v roce 1894.

1892 Mašku k rozhodnutí změnit působiště a přijmout na tu dobu v relativně mladém věku ředitelské místo na vůbec první české vyšší reálce na Moravě v Telči.

Výzkumu v Předmostí se ale nevzdal. V lokalitě, poskytující dosud nevídané množství lidských výrobků, kostí lovné zvěře, si připíše dokonce i největší objev pozůstatků pleistocenních lidí, jaký se kdy ve světe udál. Provždy epochální nález z roku 1894, kdy ovšem své výzkumy s koncem prázdnin kvůli návratu za katedru v už vzdálené Telči Maška ukončil ve prospěch svého konkurenta Martina Kříže, byl interpretován jako hromadný hrob dvacítky celých lidských těl. „Zde se Maška nepochybně snažil představit lovce mamutů jako člověka, vyhovujícího morálním nárokům soudobé evropské společnosti, když psal: Měl jakési pojmy náboženské. Mrtvé pochovával. Přesného dokladu lidožroutství není. Postavení c. k. středoškolského profesora mu nedovolovalo přijmout myšlenku evoluce,“ zamýšlí se archeolog z Ústavu Anthropos Martin Oliva.

Pracovní vytížení i poměrná izolovanost v Telči vedly bohužel však také k tomu, že Maška zůstal dokumentaci předmosteckého výzkumu dosti dlužen. Omezovaly také jeho další archeologické výzkumy. Za poslední archeologickou aktivitu za Maškova působení v čele telčského vzdělávacího ústavu lze považovat

www.mzm.cz

M revue

39

M příběh

Pohled na předmosteckou cihelnu na konci 19. století. V mohutných sprašových návějích (cihlářské hlíně) se nalézalo množství archeologických nálezů z doby lovců mamutů.

Jeskyně Šipka u Štramberka na fotografii Karla Absolona ze 30. let 20. století.

působení v Telči se Maška zapojil rovněž do českého společenského dění spojeného s Občanskou besedou. Jako předseda národopisného odboru zde založil v roce 1896 muzejní spolek, který spravoval místní Městské muzeum. Do Telče tak putovala postupně v desítkách beden Maškova sbírka.

Jeho srdce bilo pro archeologii až do konce

výzkum velmi bohaté halštatské mohyly Hlásnica u Brna, který se mu podařilo realizovat v letech 1895-6.

Výtkou dnešního archeologa k této akci ale je, že po ní nezůstala žádná

40

dokumentace, která patrně tentokrát Maškou nebyla ani vypracována.

V Telči také Maškovi přivítali na svět svého pátého, posledního potomka, syna Lubomíra. Od počátku svého

A i když můžeme litovat nedostatečné dokumentace jeho objevů, rozhodně to neznamená, že by Maška na archeologii rezignoval.

V Telči jej navštěvovaly nejrůznější osobnosti z řad předních evropských archeologů, ale také třeba cestovatelé jako Emil Holub nebo Enrique Stanko Vráz. Pro moravskou prehistorii byly zásadní kontakty s Alešem

www.mzm.cz

Hrdličkou, ředitelem Oddělení pro fyzickou antropologii National Museum of Natural History ve Washingtonu. Ten také naštěstí inicioval zpracování předmosteckých koster Jindřichem Matiegkou ještě před tím, než byly zničeny stejně jako šipecká čelist požárem mikulovského zámku v dubnu 1945. V Telči si také Maška ještě více prohloubil své bohaté zkušenosti s určováním paleontologických a osteologických nálezů. Vytvořil si rozsáhlou srovnávací sbírku, takže se na něj jako na předního evropského odborníka obraceli čeští i zahraniční badatelé. Nepřestával rovněž publikovat, zajímavé jsou například jeho úvahy o diluviálním psu, v nichž pojmenoval problémy, které dosud současná věda řeší.

V roce 1909 začal Maška, jistě po zralé úvaze, jednat s Moravskou mu-

sejní společností a Moravským zemským výborem o zpracování získaných nálezů v samostatné monografii.

K jejímu vydání však nakonec především kvůli finanční náročnosti nákladného tisku nedošlo. Již od roku 1902 ale vedl rovněž jednání s Moravským zemským muzeem o odprodeji celé své sbírky. Tu MZM po zdolání nečetných byrokratických překážek a hlavně po váhání z Maškovy strany získalo za 40 tisíc korun.

V závěru roku 1914 ji Maška postupně předával Karlu Absolonovi, jehož archeologickou dráhu sledoval od počátku, což se neobešlo bez neshod. Maška se cítil dotčen Absolonovým vyjádřením, že jeho přítomnost při přebírání nálezů není nutná. „Mě záleží na řádném postupu víc než muzeu, neboť odevzdávám ovoce celoživotní práce své, jíž jsem za bídný groš přenechal museu, jen aby zůstalo

v zemi a nevandrovalo do ciziny,“ vyjádřil svoji nelibost Maška.

Počátkem dubna 1915 odešel Maška z ředitelského postu v Telči do penze. Přestěhoval se do Brna, ale osud mu nedopřál ani rok zasloužilého odpočinku. Ke zdravotním problémům napomohlo i prochlazení z nevytopených místností v depozitářích MZM, kde rozbaloval a dokumentoval předměty své sbírky, jejímuž zpracování chtěl zasvětit své důchodové dny. Šestého února 1916 však podlehl opakovaným záchvatům mrtvice.

(S přispěním textů Petra Nerudy Martina Olivy a Petra Kostrhuna)

Zvířecí kosti z Maškových výzkumů ve sbírkách MZM Zaměříme-li se na zvířecí osteologický materiál z kolekce Karla Jaroslava Mašky ve sbírkách Moravského zemského muzea, můžeme konstatovat, že jeho největší část pochází z velmi známé jeskyně Šipka a poněkud méně známé jeskyně Čertova díra. Jeskyně Šipka se nachází v severním svahu kopce Kotouč u města Štramberk na severovýchodní Moravě, je volně přístupná, a je tedy možné ji běžně navštívit. Jeskyni Čertovu díru, která ležela v jižním svahu totožného kopce, už bohužel navštívit nelze, neboť byla v prvních desetiletích dvacátého století odtěžena spolu s okolním jurským vápencem, kterým je kopec Kotouč tvořen. Karel Jaroslav Maška prováděl v jeskyni Šipce a Čertově díře rozsáhlé výzkumy v letech 1879–1887. Zvířecí kosti, tedy převážně fragmenty kostí, uložené z obou lokalit v depozitářích Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea, lze počítat v tisících.

K. J. Maška byl na svou dobu velmi pečlivý, jak při vlastním výzkumu, tak později při práci se získaným

www.mzm.cz

archeologickým i paleontologickým materiálem. Každá alespoň trochu větší zvířecí kost ze Šipky

i Čertovy díry je pečlivě popsána přímo Maškovou rukou, buď tuší na povrchu kosti, nebo na papírovém štítku nalepeném na kosti.

Popisek vždy obsahuje lokalitu, datum vyzvednutí a často i druh zvířete, ze kterého kost pochází.

Některé kosti z obou jeskyní jsou navíc ještě označeny římskou číslicí, většinou v rozsahu I–IV. Tato čísla značí určitý stratigrafický horizont, ve kterém byla kost nalezena a pomáhají nám vytvořit si představu o relativním stáří nálezu.

Kosti označené římskou jedničkou jsou nejmladší, pocházejí ze závěru poslední doby ledové, případně i z mladších, holocenních, období; kosti označené čísly II., III. a IV. jsou starší.

M revue

41

M příběh

Maškova sbírka, kterou zakoupilo MZM, čítá na tisíce kusů pleistocénních kostí a je důležitou součástí paleontologických depozitářů Ústavu Anthropos. Část čelisti neandertálského dítěte, nalezená Maškou v roce 1880, byla dlouhou dobu jablkem svárů evropských antropologů.

Přibližně 80 % veškerého zvířecího osteologického materiálu, který má MZM ve sbírkách ze Šipky, pochází z medvěda jeskynního. Je tedy zřejmé, že jeskyně sloužila především jako zimoviště tohoto druhu medvěda. Z archeologických nálezů ze Šipky vyplývá, že jeskyně byla i sídlištěm lidí, a to nejspíš opakovaně, ale vždy pouze po časově omezenou dobu. Kromě pozůstatků medvědů jeskynních pochází v Šipce větší množství zvířecích kostí také z koní, praturů či zubrů, srstnatých nosorožců, sobů, jelenů, mamutů a zajíců, pokud jde o šelmy, pak také z jeskynních lvů, z vlků a hyen jeskynních, dále z lišek obecných i polárních. V nízkých počtech

42

jsou ve sbírkách MZM z jeskyně Šipky zastoupeny i pozůstatky dalších kopytníků, a to losa, sajgy tatarské, pižmoně severního, srnce a kamzíka, i kosti šelem jako medvěda hnědého, levharta skvrnitého, kočky divoké, dhoula, rosomáka, jezevce a kuny. V depozitářích Ústavu Anthropos jsou uloženy také nepočetné kosti hlodavců ze Šipky, zde je řeč o bobru, svišti horském, plchu velkém, lumíku velkém a myši, a nakonec i kosti hmyzožravců, kon-

krétně ježka evropského a rejska.

V Šipce byly Maškou nalezeny i kosterní pozůstatky mnoha druhů ptáků. V jeskyni Čertova díra nalezl K. J. Maška ve srovnání s jeskyní Šipkou vyšší podíl osteologického materiálu pocházejícího z drobných savců, převážně hlodavců a hmyzo-

www.mzm.cz

žravců. V depozitáři Ústavu Anthropos MZM tvoří kosti nejčastěji křečků, lumíků a hryzců z Čertovy díry přibližně tři čtvrtiny veškerých zvířecích kostí z této lokality, tedy pokud jde o počty kusů. Maškovy nálezy dále ukazují, že na osteologickém materiálu z Čertovy díry se ve srovnání se Šipkou výraznější měrou podílejí i kosti ptáků, které ve sbírkách MZM tvoří téměř 14 % kostí z této jeskyně. Na větší savce tedy zbývá jen necelých 12 % kostí, z nichž nejhojnější byly opět pozůstatky medvědů jeskynních, v menší míře se vyskytly kosti koní, praturů a zubrů, srstnatých nosorožců a mamutů, sobů a jelenů, kamzíků i zajíců, ze šelem vlků, jeskynních lvů, jeskynních hyen a lišek. Pokud jde o větší savce i ptáky, byla skladba zvířat obdobná v obou jeskyních z kopce Kotouč.

Další lokalita, na které K. J. Maška mezi lety 1882–1894 vědecky pracoval, je sídliště paleolitického člověka v Předmostí u Přerova.

Podle informací z dobových pramenů vykopal Maška v Předmostí snad na 2 tuny zvířecích kostí.

V depozitářích Ústavu Anthropos MZM je z lokality Předmostí uloženo tak veliké množství zvířecího, převážně mamutího, osteologického materiálu, že jeho celková váha několika tun je nepochybná.

U části zvířecích kostí z Předmostí uložených ve sbírkách se ale bohužel nedochovala informace, z výzkumu kterého badatele daný osteologický materiál pochází. Můžeme tedy pouze říci, že zcela bez pochyby z Maškových výzkumů pochází 108 kusů kostí končetin a zubů mamuta srstnatého, protože

u tohoto materiálu se jméno badatele zachovalo. Nelze však vyloučit, že z původní Maškovy sbírky pochází i další osteologický materiál z Předmostí u Přerova.

Kromě zvířecích kostí z velkých Maškových výzkumů obsahují depozitáře Ústavu Anthropos i dva drobné, dost možná náhodné, Maškovy nálezy, a to nález čtyř mamutích kostí z Kyjova v okrese Hodonín a nález pěti kusů koňských kostí z Horních Věstonic na Mikulovsku.

Martina Roblíčková, Ústav Anthropos MZM Foto: Archív MZM a Filip Fojtík

Řada Maškových nálezů z jeskyně Šipky včetně těchto kostí jeskynního medvěda je dodnes označena jím popsanými štítky, které označují místo a datum nálezu, někdy i druhé určení či polohu v konkrétní archeologické vrstvě.

www.mzm.cz

M revue

43

L

M profil

Slovo GENETIKA její objevitel, J. G. Mendel, neznal PhDr. Jiří Sekerák, PhD. G

G

G

G

G

44

narozen 24. května 1962 v Třebíči absolvent oborů filozofie na Filosofické a biologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity (dříve UJEP) v Brně, v roce 2007 PhD. tamtéž V Mendelianu kurátor od roku 1994, vedoucí od roku 2000, od roku 2007 editor Folia Mendeliana autor a spoluautor řady monografií a publikací (Anordnung: Mendel’s Discovery…, Mendel v černé skříňce, Genetics Behind the Iron Curtain…) spoluautor scénáře mezinárodně oceněného filmu J. G. Mendel – neustálá výzva (2010), garant a spoluautor expozic a výstav Mendeliana člen výboru pro udělování Mendelovy pamětní medaile, člen Českého národního komitétu pro dějiny vědy a techniky / IUHPS, člen International Mendel Day, zpěvák, textař, spoluautor hudby a zakládající člen brněnské rockové kapely Tibet www.mzm.cz

www.mzm.cz

M revue

45

M profil

Položit první otázku v tomto rozhovoru nebylo jednoduché. Oddělení historie biologických věd MZM je totiž tak trochu dva v jednom, a co je důležitější? Do jeho působnosti spadá už déle než půlstoletí i Mendelianum, interaktivní muzeum a centrum J. G. Mendela. A protože ten je beze sporu jednou z nejvýraznějších osobností spojených s Brnem, začněme tedy u objevitele genetiky. Platí i o něm stejně jako například o Janáčkovi, že nám ho nejprve musel představit svět, abychom si všimli, co máme doma?

Ano a ne. Odpověď má samozřejmě několik rovin. Především na význam Mendela upozornila poprvé sama genetika. Zrodila se na počátku 20. století a jako nejdynamičtější z moderních věd o životě nemá v rodném listě žádné jedno konkrétní místo nebo zemi. Je výsled-

46

kem vědecké práce několika osobností z Holandska, Německa, Rakousko-Uherska, Anglie a mnoha dalších zemí (Hugo de Vries, Carl Correns, Erich von Tschermak-Seysenegg, William Bateson…).

Z toho je tedy jasné, že Mendela objevil doslova svět. Na druhou stranu však první opravdu historicko-vědní ucelená monografická práce o životě a díle Mendela vznikala u nás v Brně a jejím autorem nebyl nikdo jiný, než brněnský rodák Hugo Iltis. Odhaduji, že tak 85, možná 90 % všech základních informací o Mendelově životě má původ v tomto díle. Bez nadsázky tedy první podrobnější pohled pro svět na Mendela opravdu vznikl v Brně. A pak je tu ještě jedna rovina, která se týká současného stavu povědomí našich obyvatel o světovém významu této osobnosti. Často můžeme zaslechnout kritiku v tom smyslu, že ve světě si cení Mendela mnohem víc, než my doma.

Do značné míry to tak je, ale je to taková ta ´chlupatá pravda´. Klišé, které není příliš spravedlivé.

Nestálo by tedy za to udělat nějakou megakampaň, jak teď bývá častým zvykem?

Dřív i teď a možná také v budoucnosti lze říct: lidé u nás Mendela moc neznají, málo jsme pro to udělali. A nebude to lež. Ale. Protože povědomí o Mendelovi na obecné úrovni určitě existuje. Většina zná jeho jméno, tuší, že to byl vědec, možná si ho spojí s hrachem a s genetikou. Určitě by tak bylo možné ještě to nějak zlepšit, udělat marketingovou bublinu, uspořádat milion akcí, obří výstavu typu Zlato Inků, propašovat se do bulváru… Chopíli se toho šikovní marketéři, bude to mít určitě nějaký dopad. Současně se to stane banálním, Mendel bude chvíli fungovat jako značka a vše se

www.mzm.cz

??????????

nutně posune do deklinace. Jako když před volbami napřete všechny síly na propagaci nějakého nového hnutí, zajistíte mu preference, a za čtyři roky bude všechno jinak a nikdo si ani nevzpomene. Vyšumí to. Já tomu říkám ´zkonzumovat Mendela´. Vymáčknout, co se z něj dá. Propagace tohoto druhu nejsem velkým příznivcem, protože to spíš uškodí. Navíc pochopit Mendelovy objevy a přínos podrobněji, to je velmi složité.

Na koho tedy Mendelianum cílí?

Osobně mě nejvíc zajímá ta vrstva veřejnosti, která má zájem. Lidé nejsou hloupí, co potřebují vědět, vědí.

A když nepotřebují ke svému životu a práci znát o Mendelovi víc, než kdo to byl v obecné rovině, nutit jim ho nechci. Pro zvídavé však uděláme rádi cokoliv, abychom jim poskytli co nejvíce informací. I když je to složité. Jak říkal Henry Ford, devět z deseti dolarů vložených do reklamy jsou vyhozené peníze, až ten desátý se vám x-násobně vyplatí. Ale protože nevíte, který to byl, musíte stejně investovat všech deset. Za dobu fungování Mendeliana ale už samozřejmě máme jasnější představu. Za mne by mělo fungovat podobně jako chrám, sekulární chrám.

Chceme návštěvníkům podávat informace tak, aby měly přesah, a k tomu využíváme všechny možné prostředky. Naše interaktivní, vizuálně a esteticky přitažlivá expozice, v níž jsme se snažili Mendelův přínos propojit s prezentací současné genetiky, která by bez něj nebyla, v nich musí zanechat dojem, i kdyby tomu přesně nerozuměli. Když opouštíte hrobky Údolí králů, hieroglyfy na stěnách jste nerozluštili, ale odcházíte plni dojmů. Tím, že Mendelianum sídlí v prostorách, kam J. G. Mendel opravdu pravidelně dochá-

zel, funguje tu genius loci, navíc Biskupský dvůr je jedno z nejhezčích zákoutí Brna vůbec. A do toho impresního prostředí jsme přidali opravdový příběh vzniku genetiky a s ním i složitosti současného světa, který se s tím vším prolíná… Potvrzením, že to snad opravdu funguje, jsou reakce nejen běžných návštěvníků, ale i odborníků ze světa, jako například profesora Daniela Fairbankse, děkana věd na Utah Valley University, který nám gratuloval, že se nám povedlo vytvořit něco úžasného. Svědčí o tom i to, že jsme v roce 2015 získali cenu Muzeum roku od MKČR, Asociace muzeí a galerií ČR a výboru ICOM v rámci Gloria Musealis za 2. místo v soutěži o nejlepší hodnocení na návštěvnickém portálu. Jde tedy o cenu od samotných návštěvníků, a to obzvlášť potěší.

Kdo jsou nejčastější návštěvníci Mendeliana?

Naší cílovou skupinou, kromě zájemců z řad rozličné veřejnosti, jsou především středoškoláci. Ne děti do deseti let, ani ne studenti vysokých škol v daném oboru, kteří už se věnují vědě hlouběji a měli by na školách mít přinejmenším srovnatelně vybavené molekulární laboratoře jako my. Mi-

mochodem, ne vždy to prý tak ale opravdu je… Studentům středních škol ale poskytujeme něco, k čemu by se jinde jistě nedostali. Zřejmě z toho důvodu jsou školy, které se k nám opakovaně vrací, a to nejen z tuzemska, ale i ze Slovenska, Polska, Rakouska. Dokonce musíme spíš odmítat a zařazovat na čekací listinu. Náš dvouhodinový program zvládneme kapacitně nabídnout třem školám denně. Už nyní se nám však objednávají skupiny na květen příštího roku.

Nevýhodou ovšem stále je, že jednotliví mimobrněnští návštěvníci, a možná nejen ti, si nás občas pletou s Mendelovým muzeem v areálu starobrněnského kláštera. A i když chtěli původně k nám, vydají se na Mendlák…

Když už jste zmínil augustiniánské opatství, kde Mendel žil a kde funguje muzeum, jaké jsou vlastně vaše vzájemné vztahy?

Doufám, že teď korektní, ale situace byla dlouho poměrně složitá a nepřehledná. Vědecko-výzkumné, vzdělávací i popularizační aktivity rozvíjí Mendelianum v MZM od svého vzniku v roce 1964. To není náhoda, nedlouho před tím byla udělena Nobelova cena za objev

Centrum Mendelianum v Biskupském dvoře.

Studenti v Mendelianu.

www.mzm.cz

M revue

47

M profil

Generální ředitel MZM Jiří Mitáček a Jiří Sekerák při předávání Mendelovy pamětní medaile prof. Danielu Fairbanksovi, 2017.

Nositel Nobelovy ceny James D. Watson s manželkou při návštěvě Mendeliana. Mendelovu pamětní medaili obdržel v roce 2008.

založila také to naše zemské muzeum, tudíž jsme vlastně spadali pod společnou organizaci. Iltis pomáhal při získávání prostředků pro vybudování Mendelova památníku a počátkem třicátých let založil a vedl první opravdové Mendelovo muzeum v Brně. Především se však tomuto osobnímu příteli Alberta Einsteina podařilo najít a odkoupit od augustiniánů Mendelův originální rukopis Pokusy s rostlinnými hybridy a řadu dalších cenných věcí.

Je velmi pravděpodobné, že nebýt toho, nezachovalo by se skoro nic, protože v okamžiku své smrti byl Mendel jako prelát víceméně lokálně významnou osobností, určitě nebyl, až na jednu drobnou výjimku, oceňován jako vědec. Iltis dokázal zcela legálně od augustiniánů, ale i z vídeňské univerzity a od dalších institucí soustředit mnoho materiálu a stal se také autorem životopisu J. G. Mendela, který dodnes zůstává zásadním a neměnným zdrojem informací, které o Mendelovi víme.

struktury DNA, což současně znamenalo počátek rehabilitace mendelovské genetiky za železnou oponou, tedy rovněž u nás. Mendelianum bylo nástupcem muzea, které založil úplně první Mendelův životopisec Hugo Iltis. Už zhruba jako pětadva-

48

cetiletý pracoval jako sekretář pro Naturforschender Verein v Brně, což byla společnost, přes kterou Mendel publikoval své objevitelské výzkumné práce. Tato společnost byla dceřinou společností Moravskoslezské hospodářské společnosti, která

Činnost Iltisova muzea ukončil nástup Hitlera?

Ještě před tím už se o člena svého řádu začali zajímat také sami starobrněnští augustiniáni a věnovali mu v klášteře pamětní místnost. Kolegou Iltise byl další významný brněnský přírodovědec Jaroslav Kříženecký, který pokračoval v práci i poté, co Iltis jako známý brněnský Žid musel emigrovat do USA. Protože spolek spravující muzeum se nepřihlásil k Říši, počátkem čtyřicátých let zanikl. Všechen majetek převzali nacisti – měli to ulehčené, protože od výstavy k Mendelovu výročí na brněnské

www.mzm.cz

??????????

radnici v roce 1942 bylo vše, jak věci z kláštera, tak z Iltisova muzea, pohromadě. Mimochodem, nacisti plánovali založit ústav rasové hygieny, kde mělo být vše uloženo a který by nesl Mendelovo jméno. Nějak nepostřehli, že právě jeho objev je o tom, že hybrid je informačně bohatší než ´čistá´ linie, a tvoří tedy pravý opak jejich zvrácených teorií. Mendel se jim nicméně velmi hodil svým původem ze slezské německy mluvící rodiny a koneckonců i dnes má svoji bustu mezi německými velikány v jejich síni slávy v památníku Walhalla u bavorského Řezna. Naštěstí ústav nikdy nevznikl, i tak ale bylo Mendelovo jméno zcela neprávem leckde nějaký čas po válce s nacisty bohužel podvědomě spojováno.

aby nenahraditelné památky na hromadě určené k odvozu na smetiště odnesl. Za to jim dnes patří velké poděkování. Kříženecký se už ale oficiálního otevření Mendeliana, které založil, bohužel nedožil. O Mendelově rukopisu se nevědělo nic až do počátku 90. let minulého století, kdy se objevil v Německu u potomků Mendelových sester. Byla dokonce snaha prohlásit ho za bavorskou kulturní památku, ale české ministerstvo zahraničí ho v roce 2012 získalo zpět. Nyní je uložen v Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina.

V majetku MZM je ale jiný, neméně cenný dokument…

Jedná se o Mendelovou rukou psaný životopis, který napsal, když

chtěl jít studovat do Vídně. Nic jistějšího, než sám o sobě tehdy uvedl, o něm vlastně nevíme. Mendel ho napsal ve Znojmě s datem 17. dubna 1850. Do jisté míry představuje zcela ojedinělou sondu do Mendelova vlastního chápání svého společenského postavení, svých motivací, přání a životních cílů. Kromě toho máme celou řadu dalších podobně cenných originálů, například jeho dopisy rodičům a příbuzným, třídní knihu a podobně. Další vzácný doklad Mendelovy práce mají ještě v brněnském hydrometeorologické ústavu, kde schraňují jeho záznamy o počasí. Kdyby totiž Mendel nebyl vnímán především jako genetik, proslul by jako jeden ze zakladatelů meteorologie. Před nějakou dobou jsem sestavil konvolut těch nejcennějších

A potom?

Mendelův objevitelský rukopis se záhadně ztratil ze spolkového sejfu, všechno ostatní bylo jaksi odloženo zpět do kláštera. Jak věci z něj, tak i z Iltisova muzea. Kříženeckého snahy o vybudování nového muzea se nesetkaly s kladným přijetím, v padesátých letech se genetika zatracovala a Kříženecký sám si dokonce odseděl několik měsíců za odmítnutí lysenkismu. Nemohl působit ani jako vysokoškolský pedagog. Jediný, kdo měl odvahu ho zaměstnat, byl tehdejší ředitel MZM Jan Jelínek. Mimo jiné zásluhou předchozího ředitele MZM doc. Jana Šmardy a dalších našich kolegů z oddělení botaniky se také podařilo zachránit shromážděné památky, které při rušení augustiniánského řádu skončily vyházené na dvoře.

Nikdo jiný nenašel tehdy dost odvahy,

Nositel Nobelovy ceny Marshall W. Nirenberg s manželkou, Annou Matalovou a Jiřím Sekerákem při návštěvě Mendeliana v sídle ombudsmana na Údolní, 2006. Při této příležitosti obdržel Mendelovu pamětní medaili.

Nositel Nobelovy ceny Paul Nurse s Jiřím Sekerákem na letošní návštěvě Mendeliana v Biskupském dvoře.

www.mzm.cz

M revue

49

M profil

věcí, které na našem území máme, bez ohledu na to, kdo je nyní jejich správcem, a podle mého názoru by bylo nejlepším řešením prohlásit jej jako celek kulturní památkou. Aby byly věci pod kontrolou a nemohlo se znovu nic ztratit. První kroky již byly učiněny, tak uvidíme.

Pokud se nepletu, sídlem Mendeliana byl původně starobrněnský klášter.

Ano, to je pravda, od roku 1965 až do roku 2000. Poté, co se jeho prostory v restituci vrátily řádu, jsme sedm let působili díky zásahu ombudsmana Otakara Motejla v sídle jeho úřadu na Údolní a v roce 2012 se Mendelianum postupně přestěhovalo do Biskupského dvora.

Uspěli jsme s projektem o přidělení evropských peněz na vybudování návštěvnického centra a to tu funguje již něco přes pět let. Jak jsem říkal, naší snahou bylo skloubit úplné počátky genetiky spojené s Mendelovým jménem s její moderní, současnou podobou.

uvědomil, že i on se může stát předmětem sebezkoumání z hlediska metod moderní vědy. Vědy o vědě pak zkoumají vědu jako fenomén, který doprovází civilizaci, je stále významnějším jevem a hraje stále důležitější společenskou, poznávací, technologickou, ekonomickou, politickou, kulturní a já nevím jakou ještě roli. Specifikem naší práce je zkoumání biologických věd, tedy zjednodušeně věd o životě, které to na rozdíl od věd o neživé přírodě měly se svojí emancipací od náboženství, a tedy i svým vznikem, mnohem složitější, neboť v jejich pozadí stále zůstává tajemná záhada toho, co vlastně život je a jak vznikl. Isaac Newton mohl být angažovaný anglikán a zároveň vy-

tvořit základy moderní fyziky, ale enigma života je v řadě náboženství a filozofií posvátná věc. Teprve s Darwinem přichází doba, kdy se život ve všech svých podobách a formách začíná vysvětlovat možným mechanismem bez nadpřirozeného důvodu.

Hledá se zakotvení v empirii, ověřitelných faktech a experimentu, proto má historie biologických věd svá složitější specifika. Snažíme se dokumentovat dějiny tohoto vývoje, zkoumat povahu metod, které jej doprovází a díky Mendelovu odkazu jsme i centrem vzniku jedné z biologických věd, která je dnes snad nejdůležitější a nejslibnější ze všech – genetiky. Jsme unikátním muzejním pracovištěm svého druhu v tuzemsku, na vysokých

Vy jste ale vedoucím Oddělení historických věd. Přiznávám, že zatímco předmět zájmu dějin divadla nebo mineralogie je zcela jasný, v tomto případě úplně přesně nevím, čím se vlastně zabýváte?

Historie biologických věd je součástí vědy o vědě a je plodem období, kdy vznikaly i jiné metavědy. Velmi podobně, jako například vznikala kdysi antropologie, když si člověk

Figurína Gregora Mendela, která je umístěná v původním zasedacím sále Moravskoslezské hospodářské společnosti, kam Mendel pravidelně docházel. V rámci současného Mendeliana je částí expozice s názvem Vědecké prostředí Mendelova objevu.

Biskupský dvůr 2020.

Bývalá expozice Mendeliana v refektáři kláštera, 1999. Autorem jejího návrhu byl architekt Bohuslav Fuchs.

50

www.mzm.cz

??????????

Transsibiřská magistrála, okolí železniční stanice Irkutsk, 1994. Foto Jiří Sekerák.

Typické sibiřské posvátné místo, tzv. obó, v oblasti východního břehu jezera Bajkal, 1994. Foto Jiří Sekerák.

školách máme kolegy, kteří se věnují stejnému oboru, ale obvykle jsou součástí jinak orientovaných pracovišť, kateder nebo ústavů. Od roku 1965 také vydáváme odborný recenzovaný časopis Folia Mendeliana.

Nyní jsem za něj zodpovědný už delší dobu a snažím se udržet jeho tradiční kvalitu i jedinečný mezinárodní význam. Není to nic snadného. Podobně je tomu i s tradicí udělování Mendelovy pamětní medaile. Od počátku devadesátých let každoročně jménem Mendeliana udělujeme toto významné mezinárodní ocenění za přínos v rozvíjení Mendelova dědictví. Mezi nositele tohoto našeho ocenění patří řada tuzemských a mezinárodních osobností mimořádného významu a mezi nimi i nositelé Nobelovy ceny, například James D. Watson nebo Marshall W. Nirenberg.

Jak jste se dostal právě k tomuto vědnímu oboru?

Jsem dítě šedesátých let. Silně na mě zapůsobily filmy Karla Zemana, verneovky, viděl jsem přistávat Američany na Měsíci… Nepochyboval jsem, že budu vědec. Původně jsem zvažoval biofyziku, ale to by znamenalo studia v Moskvě, jinde to tehdy nešlo, což se mi vůbec nechtělo. Na gymnáziu přibyl zájem o filozofii a pak jsem využil toho, že na tehdejší UJEP, dnešní Masarykově univerzitě, otevřeli obor, kde bylo možné experimentálně sloučit studia filozofie na FF a studia biologie na přírodovědě. Přinášelo to sice mnoho komplikací, museli jsme zvládnout všechny předepsané zkoušky na každém z oborů, takže jsme jich skládali mnohem víc, než byl zákonem daný maximální počet, ale protože navíc jinak hrozila vojna, motivace byla značná. Když jsem se svojí studentskou vědeckou

www.mzm.cz

prací uspěl v celostátní soutěži vysokoškolské odborné činnosti, dostal jsem příležitost pracovat jako pomocná vědecká síla na lékařské fakultě, kde jsem se seznámil s Mendelianem.

Takže když mi hned po studiu nabídli místo, neváhal jsem. Nebylo to ale nakonec tak přímočaré, jak se zprvu zdálo. Po vojně jsem chvíli pracoval na

sociologickém ústavu AV, pak několik let na Ústavu religionistiky MU.

K tomuto období se váže jedna vaše velmi důležitá životní cesta.

Můžete aspoň stručně přiblížit vaše putování po Sibiři a tamních buddhistických klášterech?

M revue

51

M profil

Zúčastnil jsem se vědecké expedice v okolí jezera Bajkal, kterou organizovala MU v roce 1994. Cílem bylo zkoumat a dokumentovat aktuální procesy obnovy starých i vzniku nových buddhistických klášterů na Sibiři po komunistických represích.

V rámci toho jsem měl samostatný úkol, mapovat a dokumentovat projevy tradičního žitého šamanismu.

Později jsem například publikoval v odborné literatuře dokumentaci šamanského rituálu svěcení obó, místa duchů předků tam, kde kdysi stávala vesnice, kterou nechal odsunout a zlikvidovat v padesátých letech Stalin. Expedice trvala čtyři měsíce, během kterých jsem v divočině kolem Bajkalu procestoval (jak se dalo) skoro dva tisíce kilometrů.

Také jsem během dvou týdnů urazil dohromady skoro šestnáct tisíc kilometrů po Transsibiřské magistrále.

Bylo to opravdu výjimečné. Po návratu však došlo k redukci pracovišť MU a jako služebně nejmladší pracovník ústavu jsem si hledal znovu stálé místo, i když externě jsem pravidelně vyučoval na MU náboženství přírodních národů a sociobiologii až do roku 2008. Jednoho dne jsem cestou na pedagogickou fakultu, kam jsem měl už tou dobou vyřízený přestup, na Mendelově náměstí potkal tehdejší vedoucí Mendeliana, paní Dr. Annu Matalovou, která mi nabídla, abych se vrátil. Na rozdíl od vysokoškolských pracovišť té doby se mi Mendelianum zdálo jako okno otevřené do vědy i do světa, oprášil

52

jsem angličtinu a v roce 1994 nastoupil do MZM. Když pak Anna Matalová v roce 2000 odešla do důchodu, Mendelianum jsem převzal jako jeho v pořadí čtvrtý vedoucí.

Novostavba buddhistického kláštera na Sibiři poblíž Kurumkanu, 1994. Foto Jiří Sekerák.

Obřad svěcení posvátného místa, 1994.

Foto Jiří Sekerák.

A váš hlavní cíl?

Podle mne má interpretace Mendela v současnosti stále mezery. Vnímáme ho jako klasika, jako někoho, kdo položil základy, ale už jako by neměl co říct k současné vědě. Jenže to tak úplně není. Málokdo z dnešních, i těch špičkových vědců, se totiž v jeho odkazu orientuje podrobně. Obdobně jako když budete skládat televize, už nemusíte dopodrobna vědět, jak přesně funguje integrovaný obvod, prostě ho vezmete a použijete. Tak i nobelisté zabudovali do své struktury poznání Mendelovy poznatky a staví dál, výš a do šířky. Paradoxně se nám pak při návštěvě někteří klidně přiznají, když listují faksimiliemi jeho tištěných prací, že je vlastně nikdy nečetli.

Mojí ambicí je proto prostudovat Mendelovy práce tak, abych znal každý řádek, abych věděl, proč přesně použil ten nebo ten termín, jaký to mělo přesný význam a jak se to vztahuje k současnosti. Mohou to být zdánlivé maličkosti, jako když například Mendel zásadně používal výraz dominující namísto současného dominantní. Ale to jeho je mnohem přesnější, jeho pohled je relevantnější, protože dominantní jsou věci jednou provždy, zatímco on svým vyjádřením připouštěl, že

se v čase mohou některé parametry změnit. Zdánlivě marginálie, ale současně podle mne jeden z důkazů, potvrzující platnost Mendelova pohledu a vnímání a velikost jeho přehledu v problematice.

Připravujete se nějak na blížící se 200. výročí narození J. G. Mendela?

Už dřív jsme digitalizovali všechny nejdůležitější obrazové a textové dokumenty, abychom je zachránili informačně. Teď vše zpracováváme a rádi bychom soubor znovu vydali jako novou verzi „Iconographia Mendeliana“, nejdříve v české a následně i anglické verzi. Kromě toho bychom rádi realizovali ve spolupráci s městem informační projekt Mendelovo Brno, za nímž stojí především práce Dr. Anny Matalové a její dcery prof. Evy Matalové. Samozřejmě pak pracujeme na celé řadě dalších projektů, jednak v rámci mezinárodního společenství International Mendel Day a také na projektu mezinárodní konference k datu Mendelova dvoustého výročí. K tomu počítáme s řadou dalších publikací a propagačních produktů, je toho myslím víc než dost, co nás v této souvislosti čeká.

www.mzm.cz

??????????

Čím vás osobně J. G. Mendel po těch letech společného života nejvíc fascinuje?

Svým osudem. Svého uznání se nedožil. Kdysi jsem četl Lemovu povídku o tom, že jsou tři typy géniů.

Ti, co se uznání dožijí, pak ti co se ho dočkají až po smrti a logicky tu budou asi i ti, co zůstanou navždy neobjeveni. Představíme-li si civilizaci jako nějakou řeku, všichni pracují po jejích březích, aby ovlivnili její tok.

Některým se to povede a jsou za to velebeni ještě za svého života, druzí se toho nedožijí, protože se nacházeli dále od břehu. Ta třetí skupina pracuje ale tak daleko, že řeka proteče a oni zůstanou neobjeveni. U toho Mendela je úžasné, že dokázal odhalit tak elementární věc, že ten tok opravdu změnil, i když současně stál opravdu hodně mimo. Jeho osud je románový příběh. Mendel objevil genetiku, ale pojem genetika nikdy neslyšel. Obdobně jako Kolumbus objevil Ameriku, aniž znal její jméno.

Ke svému životu i dílu se například Einstein sám vyjadřoval, mnoho věcí osobně upřesnil, komentoval. Můžeme tak spekulovat o tom, proč si jako ženatý člověk do zápisků z po-

Největší bajkalský ostrov Olchon je považován za centrum tradičního šamanismu.

Skála Šamanka, 1994. Foto Jiří Sekerák.

Kvetoucí Sibiř, 1994. Foto Jiří Sekerák.

www.mzm.cz

bytu v Praze česky vpisoval poznámky o prostitutkách, možná ho to zlidští, ale teorii relativity to neovlivní. U Mendela zůstává spousta nepoznaného, co stále dává prostor pro imaginaci. Fascinuje mne, že mám možnost být u toho tak blízko.

Z jiného soudku. Vaším koníčkem, zálibou, vášní je hudba. Už bezmála tři desetiletí vystupujete s kapelou Tibet, která patří k brněnským rockovým legendám. Jak jste se k hudbě dostal?

Pocházím z muzikální rodiny, chodil jsem do Kantilény, hrál na různé nástroje, ale že bych měl být muzikant, s tím se nepočítalo. Chtěl jsem být vědec. Doufal jsem, že i to jde skloubit, vždyť třeba slavný kytarista kapely the Queen, Brian May, je vynikající astrofyzik, který spolupracuje s NASA. Svého času měl i Tibet našlápnuto, jednali jsme v roce 1998 o vydání našeho druhého alba „Šrivatsa“ dokonce i se zástupci opravdu velkého hudebního vydavatelství Sony Music/Bonton, kteří se tehdy rozhodovali mezi námi a dnes dobře známou kapelou Wohnout. Ale i protože jsme se striktně odmítli kvůli muzice přestěhovat z Brna do Prahy a věnovat se tomu na plný úvazek, bylo nám po čase sděleno, že padl los na ně.

Nepřipadáte si už trochu starý na rokenrol?

Jako ten náctiletý kluk, co ho mám stále v sobě :), určitě ne. Spíš si všímám, že rokenrol nějak stárne společně i s námi :). Ale je pravda, že když jsme Tibet zakládali, neuměl jsem si představit, že bych ještě v padesáti hrál. Jsme dinosauři, na druhé straně, v tuzemsku je spousta starších kapel a ještě víc ve světě, která je pořád aktivní. Dokonce občas vystupujeme společně například s Helmutovou stříkačkou, Tichou dohodou nebo Frantou Jetelem.

Proč ten název Tibet? Pro mě to spíš navádí na nějakou etno-ezoterickou kapelu…

Když jsem končil školu, těsně před revolucí v roce 1989, se mi v legendární kavárně Venuše dostala do rukou anglická verze Tibetské knihy mrtvých, správný překlad jejího názvu zní: Hluboké učení o spontánním vysvobození skrze rozjímání o pokojných a hněvivých božstvech… Tenkrát na samém počátku devadesátek se rocková hudba začala těsně vázat i s grafickými prvky a designem, snažila se být víc komplexnějším vyjádřením umění a stylu. Typickým příkladem byla třeba velmi známá brněnská kapela bratří Jirásků Bratrstvo, se kterými jsme tehdy vyrazili na naše vůbec první turné. Mě a Jirku Štefla, se kterým jsme kapelu založili, fascinoval symbol šrivatsy – nekonečného uzlu životů, který byl na obalu Tibetské knihy mrtvých také její jedinou

M revue

53

M profil???

ilustrací. A ten jsme si vybrali jako náš znak. Odtud název Tibet, který je vlastně odvozením z té grafiky.

Jsem vděčný za všechno, co mi přinesly roky s Tibetem, tu tvůrčí svobodu při psaní textů, skládání hudby a radost z okamžiků na pódiu. Moc si vážím všeho, co jsem díky kapele měl možnost zažít a s kým se seznámit. Ať už je to fakt, že jsem mohl zpívat v pražské Lucerně, spolu na turné s Uriah Heep, pro tisíce lidí v Rondu před Def Lepard, na výstavišti před Smokie, na Slovensku i u nás s Elánem a Citronem, v klubech a festivalech v Holandsku a Belgii, na Open Air festivalech jako je Benátská noc, Rock for People, Trutnov, Písek, Český Brod, Zlín, Rio Riviera, Mariánské léto, Jam Rock Žamberk, Vaňkovka Fest nebo natáčet ve studiu s Terezou Černochovou, Ilonou Csákovou a na videu spolupracovat třeba s Markem Vašutem, Ivanem Urbánkem, Pavlem Jiráskem a mnoha dalšími zajímavými osobnostmi. Radost mi udělalo také, když se náš singl Robinsonaut (2012) na 8 týdnů vyšvihl v oficiálním žebříčku IFPI na druhé místo mezi nejhranějšími novinkami v českých rádiích. A hlavně, díky Tibetu jsem poznal i svou manželku.

Tradiční otázka na závěr: nastoupil byste znovu do muzea?

Když se někdy nakupí věci, které mne stresují, a postrádám potřebné zázemí k tomu, aby se vyřešily, nejsem si jistý. Ale vím, že bych se nakonec zase znovu rozhodl stejně. Paradoxně tehdy byla hlavním důvodem mého nástupu šance k vlastnímu rozvoji, kterou bych na akademické půdě neměl. Od té doby se toho v tomto ohledu hodně změnilo. Ale že bych litoval… I kdybych byl docentem na nějaké katedře, určitě bych se nepoznal s tolika nobelisty jako v Mendelianu. A lepší ocenění,

než když mi její držitel za fyziologii a lékařství Paul Nurse po jeho návštěvě a rozhovoru se mnou řekl, že musí přehodnotit, co si o Mendelovi dosud myslel, si ani neumím představit. Chápu, že určitě šlo čás-

tečně i o zdvořilost, ale na druhé straně: říkat to nemusel.

Jiřina Veselá Foto. Archív J. Sekeráka a MZM

Gregor Mendel Memorial Medal – The list of laureates 2020 J. Sölkner 2019 C. Laukaitis 2018 W. Wackernagel 2017 D. J. Fairbanks 2016 J. Vollmann

University of Natural Resources and Life Sciences Vienna University of Arizona Cancer Center Carl von Ossietzky Universitaet, Oldenburg Utah Valley University University of Natural Resources and Life Sciences, BOKU, Vienna 2015 A. Matalová Mendelianum MZM, Brno 2014 H. Lesot University of Strasbourg 2013 F. Di Trocchio Sapienza University of Rome 2012 R. C. Karn University of Arizona, Butler University 2011 S. Zadražil Faculty of Science, Charles University, Prague 2010 W. Mann Theresia Mendel’s descendant, Darmstadt 2008 J. D. Watson Cold Spring Harbor Laboratory, Long Island 2007 D. Lane Institute of Molecular and Cell Biology, Singapore 2006 M. W. Nirenberg Lab. of Biochem. Genetics, Nat. Inst. of Health, Bethesda 2005 J. Lužný Mendel University, Brno 2004 J. Šmarda Biological Institue, Faculty of Medicine of Masaryk University, Brno 2003 P. T. Sharpe Guy’s Hospital, London 2002 J. Klein Max-Planck-Institut für Biologie, Tübingen 2001 L. Lojda University of Veterinary and Pharmaceutical Sciences, Brno 2000 C. Kovář Mendel’s Beehouse, Brno 1999 F. W. Anders Institute of Genetics, Giessen 1998 F. Brückner Crop Research Istitute, Kroměříž 1995 V. N. Soyfer George Mason University, Fairfax 1994 F. J. Ayala University of California, Irvine 1993 F. Weiling University of Agriculture, Bonn 1992 B. Jennings Hastings Centre, Briacliff Manor, New York 1992 T. Hirano Japan Mendel Society, Tokyo 1992 H. Galjaard Erasmus University, Rotterdam

Z koncertu Tibetu na Zelném trhu k 200. výročí MZM, 2017.

54

www.mzm.cz

Jiří Langer: Mé vzpomínky na Ondřeje Sekoru Přípravě sekorovské výstavy a vydání související monografie předcházel rozsáhlý výzkum a sběr dostupných informací z nejrůznějších zdrojů. Je nicméně přirozené, že k novým objevům na zkoumaném poli často dochází i po vernisážích a křtech – výstavy i publikace mohou inspirovat dosud žijící pamětníky, aby se podělili o své vzpomínky. Ondřej Sekora sice zemřel už v roce 1967, jako autor knížek pro děti ale udržoval řadu kontaktů se svými čtenáři, a tak někteří z nich mohou i po tolika letech přispět zajímavými detaily z autorova života. Následující text etnologa Jiřího Langera právě takové přináší; zároveň dokládá, že Sekora ovlivnil řadu dětí nejen jako literát a ilustrátor, ale i výtvarný mentor. (tp) V mém životě sehrál významnou roli český malíř-ilustrátor a spisovatel Ondřej Sekora (1899–1967). Narodil se ve stejném roce jako můj táta a jeho druhá manželka se přátelila s mou maminkou, se kterou se od podzimu roku 1945 potkávala v Praze-Dejvicích v Sokole. Protože jsem odmalička tíhl ke kreslení přírody, domluvila mi maminka návštěvu v Sekorově dejvickém ateliéru. Stalo se to někdy v mých deseti jedenácti letech…

Jaké bylo moje překvapení, když mne mistr nejprve zavedl do sklepa, kde měl složky svých školských prací. Byly to kopie kreseb Holbeinových a Rubensových a neměly nic společného s jeho broučím světem v čele s Ferdou Mravencem. Poradil mi, abych se učil nejprve z kreseb Alšových (měli jsme totiž doma

www.mzm.cz

knížku, která jich byla plná) způsobem, že si jeho ilustraci v knize položím na stole před sebe a vedle na papír se pokusím nakreslit totéž tak, abych neudělal ani o čárku více nebo méně. Byla to opravdu účinná metoda! Vedla mne později až k soukromému studiu kresby portrétu u ak. mal. Jaroslava Kováře (tehdejšího člena sdružení Hollar) a ke snaze studovat po maturitě na gymnáziu na Akademii výtvarných umění s cílem věnovat se restaurátorství výtvarných děl. To však bohužel zhatily neustálé a často nejednoznačné školské reformy padesátých let – podařilo se mi absolvovat (nudě se v odborných předmětech) pouze druhý ročník tehdejšího oddělení výstavnictví a aranžérství Průmyslové školy bytové tvorby. Ale i potom, při univerzitním studiu his-

torie, jsem chodíval tajně po večerech kreslit na pražskou AVU akty, což býval základ průpravy pro všechny školy výtvarného umění.

A právě Ondřeji Sekorovi vděčím za své pozdější ilustrační schopnosti uplatněné v mé etnografické, historické i literární publicistice!

Mou životní dráhu pak Ondřej Sekora nepřímo ovlivnil ještě jednou – jeho poválečná levicová orientace mně podstatně pomohla ke studiu na gymnáziu a dalších školách. Když se na jaře roku 1951 před ukončením povinné školní docházky tzv. Střední školy komisionálně rozhodovalo o dalším osudu absolventů, bylo zvykem zařazovat děti rodičů-úředníků do dělnických zaměstnání. Pohovor s komisí o mém dalším osudu, kterého se zúčastnil můj otec, dospěl k zajímavému řešení. Nesmlouvavý předseda komise určoval klukům z intelektuálních rodin pouze hornictví nebo hutnictví. Když vyzval mého otce, aby se vyjádřil k mé budoucnosti, otec řekl, že sám jako strojař začínal svoji životní dráhu u černého řemesla a že nebude na škodu, když já začnu také učebním poměrem, například ve strojírenství u jeho kamaráda na Kladně. Jen k tomu dodal, že rád kreslím – čemuž on jako technik moc nerozumí – a že

M revue

55

L

M report

L

M report

Snímek Jiřího Langera (*1936) z doby, kdy působil jako muzejní pracovník zaměřený především na lidovou architekturu.

Dvůr Tomáše Šroby č. 81 v Zuberci, 1953.

moje kresby pochválil i malíř Sekora.

To vyburcovalo předsedu komise, který vzkypěl slovy: „S takovým strejčkováním je už, soudruhu, konec!“ Ale jeden ze členů komise do toho vstoupil otázkou, zda jde o Ondru Sekoru. Když mu to táta potvrdil, tak se rozzářil a důrazně prohlásil: „No, když to řekl Ondra Sekora, tak ho na školu doporučíme!“ A opravdu doporučili a mohl jsem studovat dál na gymnáziu.

Moje osudy byly ale i nadále komplikované byrokracií tehdejších let.

Láska ke kresbě mne však neopustila dodnes, ilustroval jsem poměrně mnoho knih (především svých textů), uspořádal řadu výstav a vždy si s vděčností vzpomínám na Sekorův dar do mého života.

Marta Čechová v Těmicích u Bzence ustrojená v kroji v den tamních hodů, 1954.

Příprava koláčků na hodech v Těmicích u Bzence, 1954.

56

www.mzm.cz

Zaniklý život na Moravě získal novou podobu Uplatnit nejvýznamnější ze současných i historických sběrů z výzkumné a sbírkotvorné činnosti Geologicko-paleontologického oddělení MZM a vykreslit tak mimořádnou pestrost a význam moravských nalezišť a zkamenělin. Takový byl hlavní cíl několikaletého postupného oživení stálé expozice, kterou se toto oddělení prezentuje již od roku 1991. Pod názvem Zaniklý život na Moravě její scénář navrhla tehdejší vedoucí oddělení dr. Jiřina Uhrová společně s kurátorem dr. Jaroslavem Říhou.

O architektonické řešení se v tehdy nově rekonstruovaném Dietrichsteinském paláci postaral Výstavní národní podnik města Prahy. Expozice o třech sálech vykreslovala vývoj života na Zemi převážně na základě paleontologických nálezů z oblasti Moravy, na které je toto zdánlivě malé území obzvláště bohaté. Tento základní koncept chtěli současní kurátoři zachovat i do budoucna, nutné však bylo expozici výrazně modernizovat, a to nejen po stránce odborné, ale rovněž po stránce estetické, grafické a dispoziční.

Přestavba vstupního a třetího výstavního sálu, jenž byl věnován geologickým obdobím od druhohor po čtvrtohory, započala v roce 2017.

Demontovány byly středové panelové vitríny s původními modely a dioramaty, čímž prostor získal postrádanou vzdušnost. Na místo sloupcovitých vitrín pak byly umístěny velkoformátové zkameněliny. Úvodní sál zpestřila moderní projekce vzniku Země, nové podsvícené vitríny s pohyblivou lupou umožňují pozorování i nejmenších detailů různých typů vzácných zkamenělin. In-

www.mzm.cz

stalována byla rovněž podsvícená tabule s chronologickou geologickou časovou osou s klíčovými událostmi ve vývoji života na Zemi doprovázenými kresbami Zdeňka Buriana.

Jednu z dominant úvodního sálu tvoří zdařilý model vyhubeného ptáka doda (dronte mauricijský), symbolizující vymíraní druhů, které nás doprovází celou historií života na Zemi, či unikátní odlitek pliosaura Thalassiodracon hawkinsi, jehož originál je vystaven v Přírodovědném muzeu v Londýně.

Ve třetím sále došlo k téměř kompletní výměně exponátů. Část věnovaná druhohorám vyzdvihuje rozmanitost života v tehdejších mořích na základě bohatých nálezů amonitů, měkkýšů, korálů či ježovek ze světoznámých lokalit Štramberk, Olomučany a Cetechovice, ale také lilijic z brněnské Stránské skály a plazích zubů z lomu na Hádech. Následující třetihory doplnily dlouholeté sběry paleogenních hlubinných ryb a žraloků z výzkumů vedoucí oddělení dr. Růženy Gregorové, jejichž výjimečné zachování umožnuje návštěvníkům spatřit například i světelné orgány. Bujný život v hlubinách

i mělčinách neogenního moře karpatské předhlubně a vídeňské pánve dobře ilustrují bohaté nálezy schránek bezobratlých ale také pozůstatky sirén, velryby a obřího žraloka druhu megalodon. Suchozemské prostředí moravských třetihor dokládají vzácné pozůstatky nosorožců, chobotnatců a rostlin. Ve čtvrtohorách pak nově přibyla působivá kostra medvěda jeskynního zapůjčená z Ústavu Anthropos, která byla sestavena již v roce 1891 významným moravským archeologem a paleontologem Janem Kniesem.

Postupná obnova stálé expozice vyvrcholila na počátku roku 2020, kdy došlo k aktualizaci poslední nedotčené výstavní části: druhého sálu věnovanému prvohorám, který tvoří co do počtu exponátů téměř polovinu expozice. Důraz byl kladen převážně na popularizaci devonu Moravského krasu, kterým geologie Moravy tolik proslula zejména díky jeskynním systémům. Zdůrazněna byla také brněnská dominanta Hády, ze které muzejníci díky úzké spolupráci s terénním výzkumníkem Tomášem Viktorýnem získali unikátní nálezy devonských korýšů či hlavonožců, z nichž některé představují vůbec první nálezy toho druhu z Moravy. Sbírkotvorná činnost Geologicko-paleontologického oddělení za posledních několik let také přispěla k rozšíření kolekcí z permského období, kdy byly uplatněny nálezy světově proslulých krytolebců, ryb a sladkovodních žraloků z Boskovické brázdy. Pro milovníky trilobitů

M revue

57

L

M report

M report

pak byly nově vystaveny aktuální nálezy moravských exemplářů, které byly v původní expozici značně zastíněny slavnějšími barrandienskými trilobity ze středních Čech. Za zmínku rovněž stojí historické sběry kulmských břidlic z 19. století převážně z oblasti Nízkého Jeseníku. Během ruční těžby těchto pokrývačských břidlic byly často nacházeny cenné pozůstatky karbonských rostlin a živočichů, z nichž některé byly zachovány v nejmenších detailech.

Letos přibyla ještě dotyková interaktivní obrazovka s nejvýznamnějšími nalezišti zkamenělin na Moravě. Návštěvník zde získá základní informace o nalezištích doprovázené četnými snímky zkamenělin ze sbírek Moravského zemského muzea či historických a současných snímků konkrétních lokalit.

Ačkoliv se paleontologie může zdát jako archaická věda, pokrok jí rozhodně nelze upřít. Každý rok jsou objevovány dosud vědě neznámé druhy živočichů a rostlin v horninách po celém světě. Dříve nalezené exempláře jsou podrobovány novým analýzám, které dnes pomáhají i po desítkách až stovkách milionů let odhalit původní zbarvení živočicha, způsob jeho pohybu, přesnou pozici na stromu života či klima, které panovalo v době, kdy organismus žil.

Stejně jako u popularizace jiných přírodních věd, tak i u paleontologie je možné široce uplatnit moderní technologie a vizualizace. Udržet ve stálé expozici současné trendy a aplikovat nejnovější výzkumy zůstane snahou kurátorů i nadále.

Autoři textu a fotografií: Gabriela Calábková, Jakub Březina

Úvodní část byla oživena moderní projekcí vzniku Země.

Aktuální expozice poskytuje návštěvníkům podstatně více prostoru.

Poprvé byly v expozici uplatněny nálezy kompletních trilobitů z území Moravy.

58

www.mzm.cz

L

M report

CT vyšetření ČERNÉ MADONY odhalilo červotoče Bezesporu patřila k nejstarším pacientům, kteří kdy absolvovali vyšetření ve Fakultní nemocnici u svaté Anny. A určitě se také zařadila i k těm nejvýznamnějším, řečeno současnou terminologií VIP pacientům. Na konci července roku 2020 totiž restaurátoři přivezli svatoanenským odborníkům na „cétečko“ dřevěnou sochu tzv. Černé madony z druhé poloviny 17. století, která je hlavním prvkem oltáře v kapli právě rekonstruovaného Paláce šlechtičen MZM. „Počítačový tomograf pomůže objasnit detaily dřevořezby, stav dřeva i rozsah případného poškození dřevokazným hmyzem. Identifikuje také všechny spoje jednotlivých částí sochy, tloušťku a vrstvy povrchových úprav,“ shrnula mluvčí nemocnice Dana Lipovská. A právě rozsáhlé poškození červotočem odborníky nemile zaskočilo.

Roku 1654 vytvořila Jana Františka Priska hraběnka Magnisová nadační odkaz na realizaci ústavu určeného k výchově opuštěných dívek z aristokratických, případně významných měšťanských rodin. Vykonavatelem hraběnčina odkazu se stal roku 1669 kníže Ferdinand z Dietrichsteina.

Pro potřeby nadace byl následně v letech 1674 až 1679 vystavěn brněnským stavitelem Janem Křtitelem Ernou patrový dům na rohu Kobližné ulice – dnešní Palác šlechtičen. „Již od počátku byla součástí stavby také mariánská kaple, a právě do tohoto prostoru byla socha Černé madony určena. Navzdory tomu, že kaple prošla v průběhu let několika stavebními a uměleckými úpravami, zůstala dodnes součástí hlavního oltáře, i když samotnou sochou se historikové umění doposud příliš nezabývali,“ upřesňuje podrobnosti Zuzana Macurová z MZM.

www.mzm.cz

Další výzdoba kaple Očištění Panny Marie je probádána mnohem lépe, zejména nástěnné malby Josefa Sterna s mariánskými motivy z roku 1756, které zdobí klenbu kaple. „Socha je polychromována formou lazurovaného stříbra a zlata, takže poškození není zvenku téměř vidět. Musím říci, že nás překvapil počet hřebíků v sošce, množství prasklin, které běžně nejsou vidět, a také rozsah poškození dřevokazným hmyzem. Podrobně se Madoně v ateliéru a se sondážními průzkumy budeme věnovat zřejmě až koncem roku,“ komentoval předběžné výsledky z CT historik umění Martin Čihalík ze společnosti Pastiglia, která provádí obnovu památek, a dodal: „Všechny informace jsou pro nás zásadní kvůli přístupu k restaurování a dalším navazujícím průzkumům jako jsou například sondáže. CT používáme v rámci

Socha Černé Madony je polychromovaná formou lazurovaného stříbra a zlata.

průzkumu pouze u velmi cenných památek – především středověkých, případně raně barokních. Pravidelně děláme i rentgeny obrazů, ale to si vystačíme s veterináři, kteří mají pojízdný rentgen,“ podotkl s úsměvem Martin Čihalík.

M revue

59

M report

Ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně již lékaři CT sochy dělali, a to před pěti lety sochu Krista z brněnského kostela u sv. Jakuba. V obou případech se jednalo o placené služby.

Budova Paláce šlechtičen náleží Moravskému zemskému muzeu od roku 1957, využívána byla především Etnografickým ústavem. Nyní však objekt zůstává už třetím rokem z valné části veřejnosti nepřístupný kvůli nutné rekonstrukci. Její součástí je i obnova celé kaple, na níž se přece jen podepsal zub času. Poškozený je i samotný sedmimetrový mramorový oltář sv. Trojice, který bude vyčištěn, opraven a zakonzervován. Kaple bude – po dokončení všech stavebních úprav – opět sloužit jako výstavní prostor. V opraveném paláci budou otevřeny dvě stálé výstavy, k prezentaci národopisné se přidají ještě loutky. Návštěvníci se mohou těšit na moderní, zajímavé expozice Tradiční kultura na Moravě v zrcadle času a Loutkářské umění. (jih) Foto: Archív MZM, FNUSA a Pastiglia, s.r.o.

Svatoanenští lékaři mají s mlčenlivými pacienty zkušenosti. Před pěti lety podobně jako Černá Madona absolvovala CT vyšetření socha Krista z brněnského kostela sv. Jakuba.

Počítačový tomograf odhalil restaurátorům například rozsah poškození červotočem nebo jiným dřevokazným hmyzem. Překvapivým zjištěním bylo i množství hřebíků.

Již od počátku byla součástí Paláce šlechtičen mariánská kaple, do jejíhož prostoru byla socha Černé madony určena.

60

www.mzm.cz

Festival mění vědu v přitažlivou hru Věda v Brně není nuda! Motto oblíbeného Festivalu vědy se zcela naplnilo také při ročníku 2020, který se uskutečnil první říjnový víkend v areálu Dopravního hřiště Riviéra Brno. Na festivalu se už tradičně se svým programem představují vědecké a paměťové instituce či science centra z celého Jihomoravského kraje – a Moravské zemské muzeum mezi nimi nechybělo ani tentokrát. Muzejníci přitažlivou formou nechali především děti, ale

často se zájmem přihlíželi i dospělí, nahlédnout do tajemného světa své práce, která propojuje vědy, historii a umění. Oddělení dějin divadla MZM například představilo ojedinělý fond kovových tiskařských štočků určených v minulosti k propagaci činoherního a hudebního divadla. Program byl založen na názorných ukázkách a obrazovém předvedení technologických postupů čištění, ošetření a digitalizace štočků. Se značným zájmem se také setkal program Staň se na chvíli antropologem, který připravilo Centrum kulturní antropologie MZM. Na jeho stanovišti účast-

níci Festivalu vědy zkoušeli vrátit podobu lidem žijícím v dávné minulosti, na kostrách poznávali rozdíly mezi pohlavími a zkoušeli podle poškození kostí určit, jaká daný člověk prodělal zranění a odhalit možnou příčinu jeho smrti. (red) Foto: Archív MZM

Muzejníci představili učitelům nové programy Nutná protiepidemická opatření zavřela školy i muzea. Přesto jak učitelé, tak muzejníci věří, že po odeznění epidemie se jejich spolupráce zase navrátí k normálu, a to snad ještě v tomto školním roce.

Z jaké nabídky programů, které pro jejich žáky připravilo MZM, si mohou vybírat, se pedagogové dozvěděli na tradičním setkání, které se uskutečnilo 17. září v přednáškovém sále Dietrichsteinského paláce MZM. Představeny byly aktuální

www.mzm.cz

M revue

61

L

Před oponou – za oponou

Před oponou – za oponou

dustrii až z Francie: doktorka Solène Denis.

Nedílnou součástí konference tvoří i společenská setkání, z nichž jedno proběhlo v rekonstruovaných prostorách přednáškového sálu Dietrichsteinského paláce, jehož interiéry byly oceněny pochvalnými komentáři. Odborná exkurze zavedla účastníky do nádherných prostor

i dlouhodobé vzdělávací programy MZM pro všechny stupně vzdělávání i chystané výstavy. Připravené ukázky představily přítomným programy pro stálé expozice, ať už se jedná o Středoevropskou křižovatku: Morava ve 20. století či Zaniklý život na Moravě aneb mořem i souší pravěké Moravy. Seznámit se mohli také s ukázkami pracovních listů a pomůcek pro studenty.

Pracovníci Oddělení dějin literatury a Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření (tzv. ODKAZ) jim také podrobně prezentovali možnosti programů v Domě Jiřího Gruši MZM. Jako vždy se setkání stalo také vhodnou příležitostí, při níž se jak učitelé, tak muzejníci mohou podělit o zkušenosti a očekávání spojená s programy a návštěvou Moravského zemského muzea. (red) Foto: Archív MZM

na organizaci archeologického sympozia Otázky neolitu a eneolitu našich zemí. Jedná se o konferenci s poměrně dlouholetou tradicí, šlo již o 39. ročník setkání, které hostí odborníky na mladší a pozdní dobu kamennou především z Čech, Moravy a Slovenska. Konference je ovšem otevřená všem zájemcům o dané období, každý rok jsou tak zváni rovněž účastníci ze zahraničí.

Příležitosti ke kontaktu využívají především kolegové ze zemí střední Evropy, letos do Brna zavítala dokonce odbornice na kamennou in-

Archeologové v Brně debatovali o neolitu a eneolitu Moravské zemské muzeum se v roce 2020, spolu s Ústavem archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity a Muzeem Brněnska, podílelo

62

www.mzm.cz

poutního areálu ve Křtinách a do archeologům notoricky známé jeskyně Býčí skála.

Konání 39. ročníku konference se neslo až do poslední chvíle v poněkud nejistém duchu, neboť zhoršující se koronavirová situace hrozila zrušením hromadných akcí a z pochopitelných důvodů znemožnila některým (zejména zahraničním) zájemcům se setkání osobně zúčastnit. Organizátoři tak využili možností moderních informačních technologií a většina konference mohla proběhnout v online prostředí formou přímých přenosů. „Chtěla bych tímto vyjádřit velký dík všem kolegům, kteří se na konání konference podíleli a pomohli tak uchovat její tradici i v této nelehké době,“ uvedla za organizátory Alžběta Čerevková z Archeologického ústavu MZM. (čer) Foto: Archív MZM

se proměnila v mobilní pozvánku na výstavy Moravského zemského muzea. Stalo se tak od srpna do září letošního roku ve spolupráci s Dopravním podnikem města Brna.

Jeho speciální galerijní tramvaj představila MZM jako moderní instituci s více než dvousetletou tradicí, která maximálně naplňuje své motto …spojovat minulost s budoucností. Ve svých sbírkách pečuje MZM o více než šest a půl milionu často zcela unikátních předmětů, z nichž mnohé mohou diváci spatřit při krátkodobých výstavách nebo ve stálých expozicích. Blíže se pasažéři

mohli seznámit s právě probíhající výstavou Čas rytířů dalekých moří, věnovanou cestovateli, sběrateli a vědci Jindřichu Vávrovi, s mimořádnou výstavou Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce přibližující tuto fenomenální osobnost české literatury a výtvarného umění, či s půvabnou výstavou o historii odívání Jako růže. Móda zrcadlem doby. (jih) Foto: Archív MZM

Galerijní tramvaj „vozila“ Moravské zemské muzeum I běžná všednodenní cesta do práce nebo domů se může změnit v příjemný a obohacující zážitek. Třeba když nastoupíte do tramvaje, která

www.mzm.cz

M revue

63

L

Na moravském písečku

Více Janáčka.

Nová expozice přibližuje hudebního génia zblízka Co nejvěrněji vystihnout a přiblížit návštěvníkům prostředí, v němž žil se svojí rodinou a pracoval Leoš Janáček. O to se snaží nová expozice v Památníku Leoše Janáčka MZM, která je umístěna v bývalém salonu manželů Janáčkových, kde po úpravách nahradila od října 2020 již nevyhovující řešení pocházející z roku 2004. „Nový mobiliář a celkovou architektonickou koncepci navrhl Tomáš Rusín, který se promyšlenými a nápaditými detaily odkazuje na skladatelovo původní zařízení, dochované v pracovně a na dobových fotografiích,“ popisuje autor koncepce a vedoucí Oddělení dějin hudby MZM Jiří Zahrádka.

Jelikož jde o rozsahem nevelkou výstavu, obsahově je zaměřena především na Janáčkův život právě v domečku na Smetanově ulici č. 14, kam se spolu se svou ženou Zdeňkou a hospodyní Mařou přestěhoval v roce 1910 a kde žil až do roku 1928, kdy umírá. Jsou zde tak prezentovány fotografie skladatele v zahradě před domem, ale i v interiéru, a materiály odkazující se k původnímu zařízení domku. Expozice také připomíná Janáčkovo operní, symfonické i komorní dílo, a to na základě skladatelových autografů, které

64

mají velkou výpovědní i vizuální hodnotu. K vidění je také několik Janáčkových osobních předmětů, jako jeho taktovka, psací potřeby či Hippův chronoskop, přístroj jímž Janáček měřil délku hovoru, když revidoval své časové údaje o nápěvcích mluvy. Potřeboval jej rovněž ke svým přednáškám o skladbě na mistrovské škole. Expozice doplňuje autenticky zachovanou Mistrovu pracovnu s původním mobiliářem i klavírem Ehrbar a přednáškový sál, kde pravidelně probíhají výstavy českého i zahraničního výtvarného umění.

Nemohlo být v Brně lepšího bydlení…

Památník Leoše Janáčka sídlí u někdejší varhanické školy v zahradním domku, kde skladatel žil v letech 1910 až 1928. Pro něj a jeho choť Zdeňku Schulzovou, dceru ředitele učitelského ústavu, se nároží dnešní Kounicovy a Smetanovy stalo v pořadí třetí brněnskou společnou adresou. Mladí manželé bydleli zprvu v Měšťanské (nynější Křížové) ulici na Starém Brně; po narození dcery Olgy 15. srpna 1882 bydleli na Klášterním (nynějším Mendlově) náměstí č. 2. Zde se narodil i zemřel Janáčkův syn Vladimír (1888-1890), zde dokončoval skladatel svou Pastorkyni, když umírala v roce 1903 jeho milovaná dcera Olga.

Když v roce 1908 získal Janáček pro varhanickou školu budovu na Giskrově (nynější Kounicově) ulici, napadlo ho, že místo nepotřebných koníren, stojících v zahradě budovy, by bylo možno postavit domek pro ředitele varhanické školy; v nájem-

www.mzm.cz

ném, které by ředitel platil, se měly splácet náklady na postavení domku.

Stavba, k níž brzy získal svolení, byla realizována podle návrhu stavitele Aloise Horáka a 2. července 1910 se Janáčkovi stěhovali. Nový byt byl sice méně prostorný než předchozí, ale byl útulný a měl elektrické osvětlení. Janáček zde našel důstojné i klidné prostředí pro svou práci.

Hospodyně Janáčkových, Marie Stejskalová, o tom vypráví: „Nemohlo být v Brně lepšího bydlení, než jaké jsme teď měli my ´v domečku´, jak jsme začali říkat a jak se to potom ujalo napřed na varhanické škole a potom v celém Brně.

Chodilo se k nám z Haberlerovy (nynější Smetanovy) ulice proti botanické zahradě širokou mřížovou branou přes dvůr varhanické školy do zahrádky vlevo. Pán dal zahrádku oddělit od ostatního dvora nízkým železným plůtkem s brankou u chodníčku, kolem kterého jsme potom mívali plno květin, nejvíc kosatců, blízko vchodu do domečku byla skalka. Ve stínu a vlhku kolem arkýře se krásně dařily kapradiny, školnice z varhanické školy jim říkala ´čertovy prsty´. Bývaly až po pás vysoké, naši si je dovezli z Hukvald. Mezi nimi rostly konvalinky.

Po délce plotu do Haberlerovy ulice byly keře bílého a modrého plnokvětého šeříku. Když se na jaře rozvily, byly domeček i varhanická škola plné vůně, my jsme měli v pokojích všude velké kytice, kdekomu jsme rozdávali šeřík…V zahrádce rostlo pár ovocných stromů: dvě hrušky, bluma, meruňky, třešeň; jabloním se tam nevedlo. Nejblíž domečku, u plotu zahrady vedlejšího semináře, stál vlašský ořech. Dobře se mu tam dařilo a brzy se rozrostl tak, že jsme z nejvyšších větví nemohli česat ořechy…Tam, kde bylo

Porcelánová busta Leoše Janáčka (Emil Hlavica, 1926).

Hippův chronoskop.

www.mzm.cz

M revue

65

Na moravském písečku

na zahrádce nejvíc slunce, pěstovali jsme nejnutnější zeleninu pro kuchyni. Všichni tři jsme zde rádi pracovali: pán si sám ošetřoval keře vína u zdi semináře, lezl na žebřík, když česal ovoce, taky rád opatroval okurky. Z Giskrovy ulice k oknům pánovy pracovny se táhl ještě jeden kus zahrady, ale tam bylo mezi varhanickou školou a Engelmannovou vilou moc stínu, nic se tam nedařilo, tak tam zahradník Reiching, co nám taky upravoval Oluščin hrob, vysel jeden trávník a zasadil tam čtrnáct krušpánků, jak si to pán přál… Den ode dne se nám dařilo v domečku líp, zvlášť když začala škola. To jsme až v bytě slyšeli hrát varhany a na dvorku pod podjezdem, hlavně na zelené lavičce u vchodu, bylo pořád živo, smích, křik, jak se tam elévi před hodinou nebo po ní bavili. Co chvíli k nám zaskočil některý z profesorů a hlavně slečny profesorky, třeba jen na pár slov s milostpaní.

Tak jsme vždycky věděly hned, co se na varhanické škole děje. Bylo teď u nás rušněji, víc života a spokojenosti. Klidně uběhla zima, a když se otevřelo jaro, to se teprv ukázalo, jak je tu krásně. Z botanické zahrady se z rána a na večer táhlo plno vůně, a když rozkvetly naše šeříky, až hlava bolela, jak to mámilo. A toho zpěvu kosů, drozdů, pěnkav – ani všechny ty ptáky neznám, co kolem domečku zpívali.“

Kolovrátek, ikona i Olžin vějíř

Byt v domku za varhanickou školou byl třípokojový, jeho průčelí se otvíralo do zahrady na severní straně.

Do bytu se vcházelo verandou, z níž vedly jedny dveře do kuchyně a druhé do předsíně; z předsíně se vstupovalo do salónu a odtud do Janáčkovy pracovny. Mezi pracovnou

Záběry do nové expozice v salonu Památníku Leoše Janáčka.

66

www.mzm.cz

a kuchyní byla ložnice, která - stejně jako kuchyně - neměla přímé osvětlení. Stavitel byl zřejmě nucen respektovat soukromí sousedního objektu a nemohl okna v domku situovat na nejteplejší jižní stranu.

Proto paní Janáčková ozdobila ložnici i kuchyni bílými pokrývkami s lidovým vyšíváním, které alespoň poněkud zjasnily tmavé místnosti.

Okna salónu vedla na západ a okna v arkýři na severní průčelní stranu, kde se dobře dařilo klíviím, které často kvetly ještě v zimě. Před okny arkýře stál vyřezávaný kolovrátek, který paní Janáčková dostala od své babičky. Vedle dveří do předsíně stával stříbrník s rodinným porcelánem a sklem, na protější stranu mezi okna postavil Janáček ruskou ikonu, kterou koupil v Moravské ústředně.

Vpravo od ní na malém stolečku na šití ležel Olžin vějíř a jugoslávské opánky. Dveře mezi salónem a pracovnou byly ozdobeny krásnou slováckou koutnicí. Téměř celé zařízení bytu - včetně nábytku v pracovně pocházelo z výbavy paní Janáčkové.

Okna pracovny, nejteplejší místnosti v domku, vedla na západ. Mezi okny stávala selská malovaná truhla, kterou Janáček koupil u starožitníka Rubínka na Pekařské ulici za 5 zlatých a kterou mu později vymalovala žena malíře Joži úprky Anežka.

Janáček si do ní ukládal rukopisy svých skladeb a paní Janáčková tam ukládala i ty, které Janáček odhodil do proutěného koše na papíry jako nepotřebné. V roce 1918 ´objevil´ Janáček v truhle partituru své první opery Šárka, později už vybíral rukopisy z truhly Janáčkův žák Břetislav Bakala a objevoval skladby, na které Janáček už dávno zapomněl, např. Suitu op. 3, Adagio pro orchestr, motivicky spjaté s operou Šárka a Zápisník zmizelého, který v roce 1921 připravil k provedení.

Proto první výtisk Zápisníku obdržel Bakala s Mistrovým věnováním: „Že jste to vytáhl z truhly, proto na památku L. Janáček, Brno 23. listopadu 1921.“ V rohu u dveří do salónu stával Janáčkův psací stůl, na něm v kovo-

www.mzm.cz

vých rámečcích fotografie Antonína Dvořáka a skladatelovy dcery Olgy; stříbrné psací náčiní dostal Janáček darem od manželů Stösslových v roce 1919. V rohu - mezi dveřmi do salónu a do ložnice - stála kamna a vedle nich police s notami. Proti dveřím do salónu stála knihovna, kterou si Janáčkovi dali dělat, když se stěhovali do domku, vlevo od ní stoleček s křeslem. Uprostřed místnosti stál klavír zn. Ehrbar, který manželé Janáčkovi dostali v roce 1881 od Zdeňčina otce Emiliána Schulze. Na zdi mezi knihovnou a okny bývaly zavěšeny věnce a stuhy mezi fotografiemi interpretů a přátel, nad psacím stolem visívaly portréty Leoše a Zdeňky od malíře J. L. Šichana. Janáčkův portrét je dnes v pracovně na Hukvaldech, Zdeňčin portrét si odvezl po její smrti do Vídně její bratr dr. Leo Schulz. Vedle dveří z pracovny do ložnice visela velká Olžina fotografie, na druhé straně malovaný talíř, který dostal Janáček od členů Ruského kroužku, když se přestěhoval do nového bytu v roce 1910. Talíř je opatřen rusky psaným věnováním.

V tiché pracovně, vzdálené městskému hluku, Janáček komponoval: v domku za varhanickou školou prožil svá nejplodnější léta, zde vzniklo celé jeho stěžejní dílo. Zde jej navštěvovali jeho žáci, zde pracoval se svými opisovači, zde jej vyhledávali jeho přátelé z domova i z ci-

ziny. A když v roce 1928 zemřel, rozhodla se Zdeňka Janáčková po poradě s profesorem Vladimírem Helfertem věnovat zařízení pracovny tehdejšímu Zemskému muzeu v Brně. Protože však zprvu nebyla v Zemském muzeu vhodná místnost, byla Janáčkova pracovna na krátkou dobu umístěna v Městském muzeu (v budově nynější Nové radnice) a konečně v roce 1935 přestěhována do Moravského zemského muzea. Zdeňka Janáčková bydlela v domku za konzervatoří se svou hospodyní Marií Stejskalovu sama: v bývalé Mistrově pracovně, pod fotografií své dcery Olgy, zemřela 17. února 1938. V roce 1956 se Janáčkova pracovna vrátila do domku za konzervatoří a byla zde instalována v původní podobě; 8. 6. 1957 byla však zpřístupněna veřejnosti jen část Janáčkova bytu, zbylá část byla obývána domovníkem.

(S použitím textu Svatavy Přibáňové)

Nová stálá expozice v Památníku Leoše Janáčka Autor: Jiří Zahrádka Architektonické řešení: Tomáš Rusín, arch. kancelář RAW Výroba mobiliáře: Sheraton interier Fotografické práce a tisk: Karel Poneš, Fotografix Spolupráce: Nikola Illeová, Blanka Šnajdrová Výstava vznikla ve spolupráci s Nadací Leoše Janáčka.

Poděkování patří Tomáši Rusínovi za bezplatné architektonické řešení výstavy.

M revue

67

L

Pod čarou

Nesoustavné poznámky v/o roztříštěné době

Nikdy jsem nevěřila v zušlechťující funkci, natožpak očistnou moc utrpení. I psychologové dnes odmítají zlidovělé tvrzení o tom, co nezabije, ale posílí: to, co nás přímo nezlikviduje, může mít – a obyčejně mívá – následky stejně fatální: deformující, navždy poznamenávající. Dokáže pokřivit naše vnímání, vztahy, prožívání dalšího života. Proto nerada slyším a čtu, že se něco může stát i „díky“ dnešní pandemii. – Ne. Smrtelné nemoci se neděkuje, je to čiré zlo. Rozumný, neřkuli moudrý člověk si dokázal vážit všeho dobrého ve své existenci i dříve, bez toho, aby to stálo statisíce životů.

Tak jak je fragmentární dnešní doba, vylučující plánování a nutící nás reagovat na rychle se měnící situaci, tak i následující črty a postřehy jsou hrstí momentů, vzniklých pod dojmem dne…

Přišla – nezvána, zůstává – nevítána. I proto mne irituje výtvarné pojednávání roušek, ať už módní nebo „žertovné“. Až příliš to připomíná stockholmský syndrom. Rouška je hygienická pomůcka. Nic méně, ale nic více. Nutná – a dočasná.

V přímém přenosu (doslova) nyní sledujeme, jak velkou moc má slovo.

A média si oblíbila militantní rétoriku: „jsme ve válce“, „apokalypsa“, „lockdown se blíží mílovými kroky“, „rekordní počty“, „budou mrtví“…

Jako bychom to nevěděli. Dobrý velitel jasně vyloží situaci a perspektivu, ale dbá také o morálku mužstva. Ví, že bez ní nevyhraje. A že nervózní (až nadsazená, tedy hysterická) dikce („dramatické selhání“, „zostříme“, „přitvrdíme“) posluchače nezkázní, ale naopak vyděsí a v dů-

68

sledku dovede ke vzdoru, zatímco táž informace, podaná věcně, střízlivě a s náznakem naděje, nás (paradoxně) uklidní.

Ano, přece jen zmíním jeden, jediný klad, a je škoda, že nás k tomuto poznání musela přivést takto krutá zkušenost: technika je dobrý sluha – a musí jím zůstat. Je rozdíl pobývat u počítače s radostí – a nemít jinou možnost kontaktu.

Snad nám tedy zůstane vědomí nenahraditelnosti osobní interakce.

Doktor Martin Jan Stránský, neurolog a potomek majitelů Lidových novin, upozorňuje na měřitelné ubývání mozkových spojů při komunikaci pouze on-line, na degeneraci slovní zásoby a formulační obratnosti, na rostoucí neschopnost přečíst řeč těla.

www.mzm.cz

??????????

Bude hospodářsky těžko (co to píšu, na obrazovce Werich s Horníčkem zpívají „nuzota z lidí vlky činí“). V polovině 30. let vznikla iniciativa Demokracie dětem, tvořená intelektuálními elitami tehdejšího Československa (výmluvné jméno: Karel Čapek): vysoké školy, vědci a umělci se spojili, aby vyzvali k pomoci těm nejmenším z rodin postižených krizí. Věděli, že neléčená bída hmotná přivodí vzápětí i bídu

ruky – nahradili jsme je nedůstojným opičím tanečkem? Vraťme se k civilizovanému bontonu: distingovanému kývnutí, případně lehké úkloně (u pánů doprovázené smeknutím).

Vždyť kam se uchylujeme, když nevíme, jak dál? Ke vzpomínkám, k tradici. Pro útěchu i pro inspiraci.

A tehdy nastane naše chvíle: kdo jiný než paměťové instituce a jejich „sourozenci“ má tento potenciál?

duševní. Nechtěli dopustit zhrubnutí a úpadek veřejného prostoru.

Dějiny 20. století, bohužel, jejich obavu potvrdily.

Jakkoli se to nezdá, bude problém získat zase důvěru v ostatní – v bližní, jak se hezky říkalo. Neohlédnout se po tom, kdo zakašlal, nebát se, že člověk bez roušky mne nakazí, nebýt neklidní a nedůtkliví v davu… Proto se nevzdávejme: jakkoli je situace vážná, není důvod (ani příčina) se při setkání nepozdravit, neprohodit několik povzbudivých slov, a také nezapomenout připojit úsměv: ústa jsou sice schována, ale na očích se pozná. À propos, pozdrav: proč – když jsme se museli vzdát podání

Muzea, archivy, galerie, knihovny, divadla… budou připomínat, utěšovat, posilovat. Bude to jejich povinnost ke spoluobčanům zasaženým obavami, strachem a bezradností.

Kultura v nejširším slova smyslu (tedy i způsob jednání, úroveň chování) se musí stát azylem. Ona totiž – jak říká krásný příměr – není jakousi třešničkou na hotovém pečivu, ale kváskem – tedy jedním ze základních předpokladů, aby se dílo povedlo. A umění má, na rozdíl od jiných oborů, funkci nejen informativní, ale i formativní. Jistě, v bezvýchodné situaci může pomoci i šachová příručka (jak víme od Stefana Zweiga). Ale co pro vězně Terezína znamenaly kon-

www.mzm.cz

certy! V Ravensbrücku pořádala Nina Jirsíková taneční vystoupení.

Na pokoutně získané kousky papíru lidé zrekonstruovali Máchův Máj. V pankrácké sekyrárně odsouzenci čekající na popravu tajně připravovali dokonce rukopisný „časopis“, plný černého humoru a také poezie: Nezval, Villon, ba i vlastní tvorba…

Odolejme pokušení představit si svět po pandemii jako zelenou louku, na níž bude možno vystavět novou společnost s lidstvem, které nedělá staré chyby. Takové konstrukce čpí sociálním inženýrstvím jak belzebub sírou. Jak někdo moudrý už řekl, člověk, tedy i lidský rod, je definován tím, co udělal. Ne tím, co teprve plánuje. Nápad, ten má každý, říkával šéfredaktor Lidovek Arnošt Heinrich.

Nevím, nakolik by souhlasili výše zmínění psychologové, ale soudím, že si musíme uchovat i jakousi míru rozhořčení a naštvanosti: abychom nerezignovali. Nezvykli si. Že si musíme zachovávat hrdý, ba tvrdohlavý distanc od nastalé situace, abychom si nepřestali uvědomovat její nenormálnost a nezapomněli, že naše životy – které jsme si pracně po léta budovali, s láskou formovali – vypadaly jinak. A že je chceme zpět.

Protože jednou toto vše pomine a my se budeme chtít vrátit.

Tak aby bylo kam.

Hana Kraflová Oddělení dějin literatury Foto: Archív MZM

M revue

69

L

My a svět

Jak jsme jeli do NEW YORKU instalovat a zahajovat výstavu Přibližně před rokem se na Jiřího Zahrádku, kurátora Archivu Leoše Janáčka MZM, obrátil ředitel Českého centra v New Yorku Miroslav Konvalina se žádostí o přípravu výstavy v Bohemian National Hall Gallery u příležitosti uvedení Janáčkovy opery Káťa Kabanová v Metropolitní opeře. Protože jeho manželka Šárka Zahrádková pracuje v TIC BRNO, p. o. na projektu věnovaném propagaci osobnosti a díla Leoše Janáčka a jeho spojení s městem Brnem, nabízelo se připravit výstavu ve spolupráci MZM, Metropolitní opery, Českého centra New York a TIC BRNO. Tak se i stalo a v únoru 2020 byla do New Yorku odeslána výstava nazvaná Dílo mi z pera proudilo jako krásná řeka Volha. Zrození a život Janáčkovy opery Káťa Kabanová, která představovala několik témat.

Prezentovala okolnosti vzniku Káti Kabanové a její světové premiéry v Brně v roce 1921 a přibližovala historii inscenování Janáčkových oper na scéně Metropolitní opery v New Yorku počínaje tamním prvním uvedením Její pastorkyně ještě za života skladatele. Vztahu Janáčka a Brna se věnovala prezentace aktuálního janáčkovského dění ve skladatelově městě. S tím souvisela i poslední část představující sérii papírových koláží výtvarnice Venduly Chalánkové s motivy portrétů Janáčka a jeho blízkých, které vznikly pro TIC BRNO. Před plánovaným zahájením výstavy 12. března 2020 odjel Jiří Zahrádka se ženou Šárkou a s ředitelkou TIC BRNO Janou Tichou Janulíkovou do New Yorku, aby výstavu na místě instalovali a zahájili. Vyostřená situace související s pandemií nemoci covid-19, kvůli níž prezident Trump zakázal lety z Evropy do USA, proměnila pracovní pobyt v celkem dobrodružnou výpravu. Bezprostředně po návratu sepsala Šárka Zahrádková pro rodinu a přátele cestovní deníček, který vám ve zkrácené podobě nabízíme.

70

Neděle 8. března 2020

Odlétáme s Austrian Airlines v 10:45 z Vídně, přímý let na letiště JFK v New Yorku. Brzy ráno z Brna nic rozumného nejede, přijedeme tedy autem k Janě (kousek od Břeclavi), tam odložíme naše auto a na letiště nás všechny odveze Janin tatínek.

V ČR je aktuálně 32 nakažených, všechno funguje, proběhla jedna vlna nájezdů na obchody s potravinami, ale jinak je klid. Let trvá 9:45 hodin, uběhne rychle, čteme, pospáváme, koukáme na filmy. V 15:30 místního času jsme na letišti v New Yorku. Tamní imigrační kontrola není nic příjemného. Co jsme zač, co budeme dělat v USA, kde budeme bydlet, kolik máme peněz na účtu, kolik v hotovosti, co přivážíme… Stručně mu vysvětluji, že přijíždíme kvůli výstavě a bydlet máme přímo v Českém centru. Úředník některé otázky pokládá víckrát, nejdřív si myslím, že věku navzdory už je asi senilní, ale když to udělá po několikáté, usoudím, že je

www.mzm.cz

L Procházka přes Brooklynský most po celodenní instalaci výstavy.

to asi nějaká jeho výslechová strategie. Nakonec se mi podaří rozhodit jeho poker face řkouc, že má přijít podívat se na výstavu osobně a že ho srdečně zveme.

Z letiště cestujeme MHD. Nejdřív vlakem Air Train z letiště na metro, nedaří se nám zjistit, kde si máme pořídit lístky, obsluha na perónu tvrdí, že až ve vlaku. Ve vlaku to nevypadá, pak kdesi vyčteme, že až u východu. Tam jsou opravdu automaty, které ovšem nechtějí spolupracovat s našimi bankovními kartami. Postoupíme do metra, další obsluha nám poradí, jak se nejlépe dostat na místo určení. Dle instrukcí po chvíli vystoupíme z linky E a če-

www.mzm.cz

káme na linku F. Uplyne nekonečně dlouhá doba, mezitím projede několik dalších E, konečně přijede F, radujeme se, že nás čeká jen jeden přestup. Ve vagónu se ozývá nějaké služební hlášení, načež zjišťujeme, že jako zázrakem se ocitáme zpátky na trase E, byť evidentně sedíme v F. Nejspíš to nějak souvisí s tím hlášením… Docestujeme na Upper East Side, nejdřív ze všeho si dáme kafe a vydáme se na 73. ulici, kde je Český národní dům s Českým centrem, knihovnou, konzulátem, společností Czech Invest a českou restaurací. A bytem, ve kterém jsme ubytovaní. Jdeme se projít a pořídit něco na snídani. Najdeme jakousi

samošku a drahé je prostě všechno.

Ale Upper East Side, kde dříve sídlila početná česká komunita, je jinak pěkná část s cihlovými domy, trochu připomínající Londýn. Nad hlavou nám přejede kabina lanovky na sousední Roosevelt Island. Do Central Parku to máme deset minut.

Pondělí 9. března 2020

Ráno se vydáme o dvě patra výš do Českého centra, pozdravíme se s tamním milým osazenstvem, včetně Mirka Mildeho, výtvarníka, který s námi bude instalovat. Hodnotíme situaci u nás a v NYC, kde

M revue

71

Na obzoru ikonická Socha Svobody. Zblízka jsme ji neviděli, protože z důvodu zhoršující se epidemiologické situace už jsme si netroufali do metra.

72

www.mzm.cz

M revue

73

My a svět

je aktuálně hlášených 16 případů.

Zatím všechno funguje, ve školách se většinou učí, obchody prodávají atd. Zastaví se za námi český konzul a sděluje, že momentálně s napětím čeká, jestli se bude rušit proslulý půlmaraton v ulicích NYC, kterého se vždy účastní i spousta cizinců a přihlížejících. Ti se mačkají a závodníci se potí a prskají. Pustíme se do práce, rozměřujeme prostor pro panely a Vendulčiny obrázky, které dorazily na místo už v předstihu. Vybalujeme, instalujeme. Zajdeme si na roh pro pizzu.

Odpoledne pokračujeme. Navečer vyrazíme na doporučení Mirka metrem k Brooklyn Bridge. Je teplo, asi 18 stupňů, což je na začátek března dost netypické, jak nás ponaučí místní. Přejdeme po mostě na protější Brooklyn, projdeme se v Dumbo a v parku u vody, mezitím se setmí, obdivujeme z protějšího břehu rozsvícený Manhattan, mosty, v dálce sochu Svobody a vůbec. Pěkné je to. Zpátky na Manhattan přejedeme metrem, které dělá dojem, že kromě korona-

74

viru si z něj člověk odnese ještě všechny typy žloutenky a TBC. Večer se projdeme ještě po Broadway, 5. avenue a Times Square – mraky reklam a davy, to nám asi jednou stačilo. I když lidí je obecně míň, než v NYC bývá zvykem. Vracíme se v noci přes Central Park.

Úterý 10. března 2020

Hned po ranním probuzení na mě vyskočí zprávy, že se u nás zavírají školy a zakazují akce s účastí nad 100 lidí. Volá nám naše Aňa a líčí situaci u nich ve škole. Děcka z toho mají srandu. Dopoledne pokračujeme s přípravou výstavy. Jirka s Mirkem se lopotí s plotrem, já s prezentací s fotkami z janáčkovských inscenací z Metropolitní opery a naším animovaným videem, které má běžet na obrazovce. Nedaří se nám to rozchodit, řeším to na dálku s naším IT kolegou z filozofické fakulty a dále s bráchou, toho času na Srí Lance. Internet je neobyčejně pomalý, nevěřícně hledím na to, že na odeslání cca 250 MB přes úschovnu

budu čekat 10 minut. Dostanu vysvětlení, že v dané rezidenční oblasti prý nejsou firmy, které by rychlý internet potřebovaly. (Vážně jsme v New Yorku?!) Po nějaké době a se vzdálenou dopomocí to nějak přeperu a prezentace funguje. Jirka s Mirkem zatím zvládnou instalaci plotru. Mezitím jsme získali od Petera Clarka z Metropolitan Opera Archives vstupenky do MET, takže večer vyrážíme pěšky na Wagnerova Bludného Holanďana. Lístky máme na kase, navíc do třetí řady. Euforie.

Inscenace je úplně nová, premiéra byla před týdnem. Gergijeva máme doslova na dosah ruky, orchestr je senza, pěvci taky, inscenace více méně tradiční, neurazí ani nenadchne. Ale zážitek – poprvé v Met. Neb máme pořád vtipu na rozdávání, Jura praví, že jsme vzali korouša do Metky, aby se trochu kultivoval, ale říkal, že na Wagnera se může vykašlat… V NYC se zatím jinak nic nezavírá, jen pár škol. Ale oblast New Rochelle kus nad NYC ohraničili jako kontaminovanou zónu.

www.mzm.cz

Středa 11. března 2020

Výstava je připravená, máme den volno. Konzul nás zve na kafe a hlásí, že půlmaraton zrušili. Je v očekávání, jestli přestane hrát Broadway.

Vyslovuje obavu, že si nebude moct zaletět do Prahy k zubaři. V New Yorku převedli vyučování na univerzitách do distanční formy, přímá výuka byla zrušená. Vyrážíme konečně do Breuer, budovy Metropolitního muzea, kde je velká výstava Gerharda Richtera. Krása. Pak pokračujeme pěšky do MoMa, Museum of Modern Art. Je vidět, že jsou tady zvyklí na úplně jiné nápory návštěvníků. Teď je tady pár lidí. Krásná výstava Judda. Jinak je muzeum obrovské, takže přiměřeně úmorné. Jdeme se podívat také do zdejšího Design shopu. Muzejní shopy ve Vídni či Londýně se jeví nápaditější. Po cestě ještě nahlížíme do výlohy soukromé galerie, kde nás ihned odchytí, odtáhnou dovnitř,

vše nám nadšeně ukazují a nabízí za výhodné ceny. Naštěstí po chvíli pochopí, že s námi žádné velké kšefty nebudou. Pak jdeme pěšky na západní stranu Manhattanu, po cestě nakoukneme do přízemí Empire State Building, kde opět místo obvyklých náporů zevluje tak do 10 lidí.

Dojdeme na High Line, tj. bývalý železniční násep upravený na vycházkovou zónu. Pěkné. Po asi 20 nachozených km jedeme zpátky metrem a počet potencionálních nákaz sami pro sebe rozšiřujeme kromě koronaviru, všech typů žloutenky a TBC ještě minimálně na lepru a horečku dengue.

Čtvrtek 12. března 2020

Ráno se dozvídáme, že Trump vyhlásil zákaz cest ze zemí Schengenu do USA s platností od páteční půlnoci. Očekává se v důsledku toho i zrušení zpátečních letů do Evropy

a uzavření hranic. Přituhuje. V Českém centru ještě společně přemítáme, jestli dnešní zahájení výstavy nezrušit. Ještě se uvidí. Vyrážíme do Met pozdravit Petera Clarka z Metropolitan Opera Archives. Chvíli posedíme u něj v archivu, poděkujeme za lístky, předáme nějaké materiály a při odchodu se ptáme, jestli hrozí, že Met přestane hrát. Protože u nás už jsou všechna divadla zavřená. Říká, že vůbec neví. (Později téhož dne starosta NYC vyhlásí zrušení akcí s účastí nad 500 lidí a uzavření divadel na Broadway. A přestane hrát i Met.) Jdeme do kavárny napojit se na wi-fi a sledovat další vývoj událostí. Aerolinky začnou na Trumpovu restrikci reagovat. Přijde nám sms, že Austrian Airlines zrušily náš zpáteční let do Vídně. Infolinka Austrian Airlines nereaguje, přebukovat online nejde. Do toho hrozí uzavření hranic u nás. Od teď budeme až do soboty večera dostávat z různých stran různé informace

Plakát k výstavě v Českém centru New York.

www.mzm.cz

M revue

75

My a svět

Mirek Milde a Jiří Zahrádka instalují výstavu v galerii v České národní budově.

Mike nás potom bere na večeři do restaurace, ve které je jindy obtížné zajistit rezervaci. Jsme tam víceméně sami. Objednává vynikající jídlo a víno, snaží se rozptýlit sklíčenost a celkem se mu to daří. Stážistky z ČC, které pracují bez nároku na honorář a pobyt v USA si kompletně hradí samy, musí zrušit předplacené ubytování, zpáteční letenky atd. a vrátit se do ČR předčasně, tedy nejlépe ihned. Takže jsou bez nálady. Večer nám let z Curychu do Vídně zase zruší. Čekáme, jestli proběhne další rebooking. V noci dohledám, že nás přesunuli na let v pondělí večer s Air France přes Paříž do Vídně. Žádná zpráva k tomu už nepřijde, dohledat se dá jen přímo na Austrian Airlines.

Pátek 13. března 2020

typu: Držte se za každou cenu vašich letenek, musí vás někam přebukovat. Na vaše letenky se vykašlete, sežeňte si hned nové. Přímé lety aktuálně vyskočily na 69 000. Hlavně nelétejte přes Schengen, raději přes Moskvu nebo Istanbul. Rozhodně ne přes Istanbul, kdyby navazující let zrušili, co tam. Jeďte ihned na letiště a řešte to na místě. Na letiště nejezděte, tam je totální chaos / tam je úplně mrtvo. Zatím vyčkáváme, co Austrian Airlines provedou

76

s naším zrušeným letem. Po několika hodinách dostaneme zprávu, že byl proveden rebooking na let se Swiss Air přes Curych do Vídně.

Chvíle úlevy, radujeme se. Zahájení výstavy bylo zrušeno, ale muzikolog a náš kamarád Mike Beckerman, který měl zahajovat s námi, dorazí dle původního plánu. Kolegové z ČC operativně vymyslí, že zahájení proběhne jako live stream. Takže dojdeme do ČC, hodíme se do gala a jdeme zahajovat. Na kameru.

Ráno hned kontrolujeme na Air France, jestli lety zatím platí. Zatím ano. Takže zjišťujeme na všech stranách, jak se vlastně dostaneme z Vídně k nám, když hranice s Rakouskem jsou uzavřené. Opět dostáváme hromadu různých informací: Pro rodinné příslušníky může na letitě někdo přijet. Nemůže přijet nikdo. Když přijede, musí být automaticky potom v karanténě. Nemusí být v karanténě. Musíte se dostat k hranicím nějakým vlakem/autobusem. Nebo si vzít taxi. Kousek za hranice by snad někdo autem zajet mohl. Nemohl, musíte přejít pěšky po vzoru krále Šumavy. Atd. Přemýšlíme, jak do aerolinek dostat informaci, že vůbec netrváme na původním místě doletu, tj. Vídni, ale radši bychom doletěli do Prahy. Ale nefungují žádné kontaktní kanály.

Infolinka Austrian Airlines hraje valčík Na krásném modrém Dunaji.

Jura je bez nálady a opakuje „Smrt v Benátkách, smrt v Benátkách“.

www.mzm.cz

Během dopoledne let s Air France z letového plánu zase zmizí, ale místo něj je tam jiný o něco později, takže zatím pořád věříme. V pátek hlavně řešíme, jak se dostat z Vídně a pořád kontrolujeme aktuální flight status. Oporou je nám Mirek Konvalina, který volá na všechny světové strany a dělá pro nás maximum. Odpoledne se jdeme aspoň místně projít. Muzea, divadla apod. jsou zavřená, takže Metropolitan Museum a Guggenheim Museum okukujeme aspoň zvenku. Do metra už vůbec nemáme odvahu vlézt. V Central Parku je naštěstí pořád pěkně, všechno začíná kvést.

Sobota 14. března 2020

média a ptají se ho na aktuální možnosti návratu z NYC. Protože takových zoufalců jako my je v USA celá řada, mluví se o tom, že by se z ČR vypravilo letadlo, v krajním případě. To nám potvrzuje i ministr zahraničí Petříček, který ochotně komunikuje. Všichni společně i se stážistkami přežíváme v ČC na Whisky Trebitsch, čti Třebíč. Pak se jdeme aspoň na chvíli projít po Upper East Side a do Central Parku.

Neděle 15. března 2020

Mám budík na 5:00 hodin ráno, v ČR je 10:00 dopoledne. Dozvídám se, že máme přes America Tours rezervované nové letenky přes Amsterdam s Deltou a posléze KLM do Prahy. Přes Moskvu už to nešlo.

Takže bychom už aspoň nemuseli řešit štrapáci z Vídně. Na dálku ještě řešíme rychlý převod platby za letenky – operativně s mým tátou.

Holt jako obvykle když teče do bot,

V sobotu dopoledne dorazí sms, že zrušili let z Paříže do Vídně, rebooking už si máme zajistit sami. Nejbližší možný let s Air France do Vídně je až ve středu. Znamenalo by to pobyt cca 26 hodin na letišti v Paříži, což by tak nevadilo, ale horší je nulová jistota, že nebude zrušen i tento let. Takže se opět usazujeme nahoře v Českém centru a zjišťujeme, co dál. Mezitím to vypadá, že u nás bylo nově rozhodnuto, že s vytištěným boarding pasem může někdo autem dojet do Vídně na letiště za účelem vyzvednutí navrátilců. Teď ještě jak do té Vídně. Začínáme připouštět, že se vzdáme možnosti rebookingu našich stávajících letenek, protože to vypadá jako marnost. Mirek Konvalina kontaktuje agenturu America Tours, kde nám ochotně zjišťují aktuální ceny a možnosti. Šlo by to nejspíš přes Moskvu, abychom se vyhnuli navazujícímu letu v zemích Schengenu. Navečer Jirku kontaktují česká

Noční Manhattan.

V Metropolitní opeře na předposledním představení před uzavřením v důsledku epidemie. Že bude zrušená celá sezóna 2020/2021 by v té době nejspíš nikdo nečekal.

www.mzm.cz

M revue

77

My a svět

naši zlatí rodiče přiskočí na pomoc.

Ještě že je máme. A pak už vlastně všechno běží, žádné další zprávy o zrušených letech nepřichází.

Kolem poledne nás přijede vyzvednout autem portugalský manžel české ředitelky Czech Tourismu Michaely Claudino, která nám byla rovněž oporou, a odveze nás na le-

tiště. Letadlo do Amsterdamu je plné do posledního místa. Letíme přes noc z neděle na pondělí.

Pondělí 16. března 2020

Na letišti v Amsterdamu máme mít jenom cca půl hodiny, než se uzavře

Zahájení výstavy v Českém centru

Dílo mi z pera proudilo jako krásná řeka Volha.

Zrození a život Janáčkovy opery Káťa Kabanová

gate na další let do Prahy. Naštěstí letadlo z NYC dorazí dřív, takže naopak ještě čekáme. Do Prahy pak letí skoro prázdné letadlo. Po příletu mluvím po telefonu s paní z America Tours, která se zajímá, jak jsme dorazili. Sděluje, že má v USA pořád dost klientů, že už se nedá ani přes Moskvu a že letenky vyskočily na cca 50 000 Kč. A že ten naposledy přebukovaný let z Paříže nakonec beztak zrušili taky. Dopravíme se vlakem z Prahy do Břeclavi, vyzvedneme si u Jany auto a jedeme domů. I když bychom nemuseli, protože USA zatím kupodivu nespadají do rizikových oblastí, zavřeme se doma do přísné karantény. Nikdo neví, kterého nežádoucího kamaráda jsme si z newyorského metra nebo bůhví odkud přivezli. V New Yorku se probouzelo jaro, u nás také. Jaro s koronou.

Aktuální dodatek: České centrum New York je od začátku října otevřeno, byť v omezeném režimu, a pokračuje i v programu online, včetně projektu Janáček online, pro který jsme připravili videoprohlídku Památníku Leoše Janáčka.Výstava je stále v Bohemian National Hall Gallery, nyní konečně přístupná. Metropolitní opera ohlásila znovuotevření až na podzim roku 2021.

můžete zhlédnout zde: http://www.mzm.cz/janackovo-brno-na-navsteve-v-new-yorku/

Šárka Zahrádková

V letadle z New Yorku do Amsterdamu.

78

www.mzm.cz

Náhodný nález odhalil keltské pohřebiště v Mořicích Náhodný nález několika částí bronzového bohatě zdobeného nánožníku z mladší doby železné, který v únoru 2020 objevil s pomocí detektoru kovů Ivo Chytil z Vrchoslavic na poli nacházejícím se západně od obce Mořice, odstartoval další výzkum.

Charakter nálezu nasvědčoval tomu, že mohlo jít o narušený, mělce zahloubený kostrový hrob. Ten se však ani při následné ověřovací akci provedené pracovníky Ústavu archeologické památkové péče Brno nepodařilo objevit.

Bronzový nánožník sestávající z bohatě zdobených dutých polokoulí tvořil součást ženského kroje a byl nošen zpravidla v párech. Po odborném laboratorním ošetření fragmentů se zjistilo, že se skutečně jedná o dva kusy masivních plasticky zdobených nánožníků. Na podzim, po sklizni, kdy to bylo možné, se na pole badatelé vrátili.

Odborníci z Ústavu archeologické památkové péče Brno a Moravského zemského muzea spolu s dobrovolníky z řad amatérských archeologů uprostřed vytyčené koncentrace nálezů po dohodě s obhospodařovatelem pole provedli kopanou sondáž. Bylo zjištěno, že v hloubce cca 0,4 m pod stávajícím terénem se nachází geologické sprašové podloží, v němž bylo možné identifikovat několik

www.mzm.cz

sídlištních objektů datovaných do pravěku. Dále byla odkryta obdélná jáma se zaoblenými rohy, orientovaná ve směru sever – jih, jejíž parametry naznačovaly přítomnost kostrového hrobu, a bylo tedy přistoupeno k jeho exkavaci.

V hloubce cca 0,8 m od úrovně podloží bylo skutečně dosaženo kostry, která byla uložena na zádech ve směru sever – jih, lebkou k severu. Na levém předloktí se nacházel jednoduchý bronzový náramek, na pravé pažní kosti železný nápažník.

V oblasti torza trupu pak byl zjištěn železný fragment, který byl až v průběhu konzervace identifikován jako dvojice silně zkorodovaných spon sloužících původně k sepnutí šatu.

Velmi špatně dochované kosterní pozůstatky náležely staršímu jedinci mužského pohlaví ve věku přibližně 50 let.

V průběhu výzkumu se sice nepodařilo najít původní hrob, z něhož dvojice nánožníků mohla pocházet, byla však jednoznačně prokázána přítomnost dosud neznámého keltského pohřebiště o dvou a více hrobech. Nacházelo se na mírné vyvýšenině, cca 100 m východně od polohy se sídlištními laténskými nálezy. Sídliště i pohřebiště byla využívána dle všeho alespoň nějakou dobu v jeden časový horizont. Od-

krytý hrob lze na základě výbavy datovat na přelom 4. a 3. století před Kristem.

Hana Čižmářová (Moravské zemské muzeum) Ivan Čižmář, Miroslav Popelka (Ústav archeologické památkové péče Brno, v. v. i.)

Znovuobjevené originály kreseb internačního tábora Svatobořice I každoroční revize starších sbírkových fondů se mohou stát zdrojem zajímavých objevů… Ať z jakýchkoliv důvodů, stávalo se, že muzejníci v 70.–80. letech zapsali získané předměty do přírůstkové knihy, ale už se k nim nevrátili, a ty zůstaly ve II. stupni evidence v počítači nezpracované. Jedním z takových případů je „znovuobjevený“ přírůstek Historického oddělení MZM č. 74 z roku 1986, obsahující soubor 78 originálních kreseb internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova. Ten byl zřízen na podzim 1942 z rozkazu říšského ministra Karla Hermanna Franka pro příbuzné zahraničních

M revue

79

L

M panorama

M panorama

Děda i vnuka, J. Wankela a K. Absolona, představuje obnovená expozice

i domácích odbojářů, kteří byli hromadně pozatýkáni v rámci Akce E (Emigranten) dne 17. září 1942.

Tábor fungoval až do dubna 1945 a za dobu existence jím prošlo přes 2 700 osob, včetně židů, kteří odtud byli postupně převáženi do vyhlazovacích táborů na smrt.

Autorem vzácných kreseb je významný český pedagog, textilní výtvarník, grafik, kreslíř a spisovatel Josef Jaroslav Filipi (1875–1954), který byl ve Svatobořicích uvězněn

80

s celou svojí rodinou z důvodu odchodu jeho syna Bohdana do československé zahraniční armády. Takřka tříletý pobyt v internačním táboře popsal pan řídící učitel Filipi jednak v kronice „Za prkenným plotem“ (vyšla tiskem v roce 2000 jako příloha knihy Josefa Havla „Poupata ožehlá nenávistí“), ale také celou řadou kreseb, zachycujících všední život nedobrovolných obyvatel svatobořického lágru.

(Jbre)

Originální předměty z pozůstalostí Karla Absolona a jeho děda, zakladatele moravské archeologie Jindřicha Wankela i spoustu dalších jedinečných exponátů, které dosud nebyly vystaveny, nově představuje obnovená instalace výstavy věnované těmto významným badatelům meziválečného období umístěná před Památníkem prof. Karla Absolona v prvním patře Dietrichsteinského paláce. Reinstalace byla připravena letos u příležitosti připomenutí 60 let od úmrtí Karla Absolona a jedinečným způsobem umožňuje nahlédnout do bohatství archivních a starých depozitárních fondů MZM. Vůbec poprvé návštěvníci mohou vidět část zcela unikátního souboru archeologických nálezů z neolitu a paleolitu z území Francie a Belgie. Tyto artefakty Karel Absolon nakupoval za vysoké částky coby srovnávací sbírky pro svůj připravovaný vědecký ústav Anthropos. Podstatnou část sbírky tvoří kolekce francouzského sběratele A. de Paniaguy, která byla z Paříže převezena v roce 1929. Celkem bylo Karlem Absolonem za nálezy slíbeno 169.000 prvorepublikových korun (dnešní hodnota by byla nejméně patnáctinásobná a pohybovala by se kolem 2,5 milionu korun). Přestože právě uhrazení této částky doprovázela řada sporů, dnes vystavené artefakty představují nejen úchvatný pohled do západoevropského pravěku, který v českých muzejních sbírkách nemá obdobu, ale jsou také významnou kapitolou v dějinách moravské archeologie.

Vystaven je také výběr originálních archiválií, publikací, předmětů i nálezů, které zprostředkovávají osobní pohled na Karla Absolona a Jindřicha Wankela.

www.mzm.cz

scéna“ a způsoby předávání informací. Takovou možnost nabídl účastníkům hravý, zajímavý a přitažlivý program letošního Dne seniorů ve čtvrtek 1. října. Jeho téma se odrazilo od probíhající výstavy o historii světských kramářských písní Do Brna široká cesta v Dietrichsteinském paláci. Příchozí se mohli zúčastnit například hrané kostýmované procházky středem města, která na pozadí kriminálních činů banálních i hrozných dokladovala v praxi, jak se zprávy šířily dříve a jakému informačnímu tlaku i metodám čelíme dnes. Návštěvníky za pomoci hlasu, gest, kostýmů, rekvizit a všeho rozličného umu provedly brněnské průvodcovské legendy Jana Čuprová, Jan Čajník Kruba a Petr Tlustý. V podání tohoto osvědčeného kvarteta poté nejen senioři mohli přihlížet originálnímu provedení kramářských písní před budovou muzea na Zelném trhu.

Vzhledem k protiepidemickým opatřením už se sice někteří chránili rouškou, ale naštěstí se vše odehrálo

Pozornost si zaslouží například osobní dokumenty, Absolonovo vysvědčení, pracovní deníky, archeologická dokumentace z Dolních Věstonic s osobními poznámkami, příruční fotoaparát, ukázky Absolonovy entomologické sbírky, dobové repliky Věstonické venuše a dalších uměleckých předmětů z doby lovců mamutů nebo také originál filmového pásu, zachycujícího návštěvu T. G. Masaryka na světoznámém věstonickém nalezišti. Ve vitríně věnované Jindřichu Wankelovi zaujme vedle jeho osobních kreseb Moravského krasu z poloviny 19. století, intimního deníku ze studentských let, mikroskopu či poznámek k jeho

www.mzm.cz

antropologickému výzkumu lebek především originál lebky tzv. Princezny z Býčí skály a moderní antropologická rekonstrukce její podoby.

Historickou část expozice hodlají kurátoři Centra kulturní antropologie v Moravském zemském muzeu dále rozšiřovat. (pk)

Kramářské písně si vyslechli v originálním provedení Na vlastní oči, ale i uši porovnat, jak se v toku času proměnila „mediální

M revue

81

M panorama

podle plánu – uzavření muzea a zrušení akcí pro veřejnost bylo vyhlášeno až o dva týdny později. (red) Foto: Archív MZM

Jako růže inspirací pro knihu? Možná, říká spisovatelka Lucie Hlavinková Nejen pro ženy přitažlivou výstavu Jako růže. Móda zrcadlem doby provázela i řada neméně atraktivních doprovodných akcí – přednášky, komentované prohlídky, workshop… Prohlédnout si ji přišla také brněnská spisovatelka Lucie Hlavinková, jejíž knížka Kdo šije u Podolské se s jejím tématem volně propojuje. „Pozvání do Dietrichsteinského paláce jsem přijala moc ráda a nechala se provést kurátorkou Libuší Dufkovou. Připravila výstavu s moderními interaktivními prvky, promyšlenou a uspořádanou poutavě i pro ty, které nezajímá jen móda, ale zejména život našich předků, protože jeho změny jsou právě velmi dobře patrné na proměnách způsobu oblekání,“ shrnula svoje zážitky Lucie Hlavinková a dodala: „Mám velice ráda období přelomu 19. a 20. století, ve kterém dochází k překotným změnám ve společnosti i myšlení lidí. I v mých dalších

82

knihách Apatykář a Sestry Foxovy, odehrávajících se v této době, se snažím čtenářům přiblížit skutečnost, že odsud pochází mnoho vynálezů, které dodnes používáme, a také spousta součástí životního stylu, považovaných dnes za normální, a to včetně stylu oblékání.“ Na výstavě Jako růže spisovatelku nejvíce zaujaly dětské oděvy, které běžně na výstavách historických oděvů k vidění nejsou, a také příklady vesnického oblečení, které se také ve sbírkách uchovaly vzácněji. „Přece jenom se v rodinách po předcích schovávaly spíše luxusní kousky a ty obyčejné, všední připadají pozoruhodné až nám s velkým odstupem času,“ míní. Lucie Hlavinková však neocenila jen samotné exponáty, ale i celou promyšlenou insta-

laci: „Výstavy v muzeích nemusí být jen naaranžované, nic neříkající, mrtvé kousky oděvů. Můžeme z nich poznat, jací byli naši předchůdci, jaký život žili a o jakém třeba snili, když vidíme nachystanou ručně vyšívanou výbavu. Kdo ví, možná až budu psát svou příští knihu, vzpomenu si na některý exponát. Znovu ožije v příběhu a dodá mu punc opravdovosti, malý okamžik dávno ztracené obyčejnosti, kterou mám ráda jako autorka i čtenářka historických románů.“ (jih) Foto: Filip Fojtík

www.mzm.cz

Nakladatelské počiny

JANTAROVÁ STEZKA V PROMĚNÁCH ČASU Ivan Čižmář, Hana Čižmářová, Alena Humpolová (eds.)

Jantarová stezka představovala po celé období protohistorické epochy důležitý koridor spojující severní Pobaltskou oblast se Středomořím, a jak již název vypovídá, hlavní komoditou na této cestě byla jantarová surovina a výrobky z ní provedené, které tvořily protihodnotu luxusního zboží typického pro vyspělejší Adriatickou oblast. Při sestavování knihy se sešla celá řada rozličných zajímavých příspěvků různým způsobem se problematiky dotýkajících a s ohledem na širokou škálu témat byly tyto sestaveny do jednotlivých tematicky či chronologicky zaměřených kapitol.

Monografie Jantarová stezka v proměnách času je dedikovaná osobnosti a dílu PhDr. Jany Čižmářové při příležitosti významného jubilea.

ISBN: 978-80-7028-534-3 / 2020 / 728 stran / formát 210×297 mm / pevná vazba / 1 238 Kč

STŘEDOEVROPSKÁ KŘIŽOVATKA: Morava ve 20. století Jan Břečka (ed.)

Knižní podoba Průvodce novou expozicí Moravského zemského muzea Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století. Morava je zemí uprostřed Evropy, kde se kříží dopravní, kulturní a jiné pomyslné či reálné křižovatky, sousedí s Čechami, Slezskem, Slovenskem i Rakouskem a její dějiny jsou s dějinami těchto zemí úzce spjaty. Expozice je koncipována tak, aby připomenula významné osobnosti, fenomény a určitá specifika spojená s historií Moravy. V deseti tematických okruzích jsou sledovány politické, kulturní a sociální dějiny této historické země, které jsou promítnuty v tomto Průvodci.

ISBN: 978-80-7028-530-5 / 2019 / 344 stran / formát 210×297 mm / pevná vazba / 555 Kč

ČAS RYTÍŘŮ DALEKÝCH MOŘÍ Hana Dvořáková, Petr Kostrhun, Pavel Scheufler (eds.)

Kniha fotografií z šedesátých a sedmdesátých let předminulého století, které na svých plavbách uskutečněných v letech 1857–1879 shromáždil brněnský rodák a absolvent lékařské fakulty na univerzitě ve Vídni Jindřich Blažej Vávra (1831– 1887). Jako lodní lékař dvakrát obeplul svět a jako přítel panovnického rodu se účastnil několika zvláštních misí.

Počtem a pestrostí snímků získaných za pobytů na pěti kontinentech se v jeho době nemohl pochlubit žádný jiný obyvatel Království českého. Fotografie sestavené dle dobové módy do alb pak spolu s dalšími předměty odkázal Františkovu, dnes Moravskému zemskému muzeu, kde jsou součástí sbírkového fondu Etnografického ústavu.

978-80-7028-535-0 / 2020 / 296 stran / formát 235×210 mm / pevná vazba / 580 Kč

KRÁLOVO POLE FRANTIŠKA KRESSY

Závěrečný 7. díl série Normalizační Brno Františka Kressy přináší fotografie z 3. největší části města Brna – z Králova Pole, v níž sídlila jediná česká veterinární univerzita i vojenská akademie. Před rokem 1989 se ale této části říkalo Brno V. Tento díl završuje nedokončenou sérii o bezčasí husákovské normalizace jedinečného brněnského fotografa Normalizační Brno VII Františka Kressy, který v dubnu 2019 náhle zemřel. V době 70. a 80. let ale zachytil unikátní podobu Brna a každodenní život jeho obyvatel v sérii 20 tisíc snímků. Ty jsou František Kressa nyní uloženy v Moravském zemském muzeu v Brně a ukazují atmosféru jakéhokoliv komunistického města ve výPavel Paleček chodní Evropě. Nejzajímavější z těchto fotografií najdou čtenáři v závěrečném dílu jedinečné série.

ISBN: 978-80-7028-533-6 / 2020 / 384 stran / formát 115×160 mm / brožovaná vazba / 325 Kč

www.mzm.cz

M revue

83

L

M knihovna

L

M Chef d' oeuvre

Malíř Vítězslav Nezval Talent je jenom jeden – ale vystřeluje rozličnými směry. Není to nic překvapivého, stává se to často. Básník Vítězslav Nezval se tvůrčím způsobem projevil nejen v literatuře, poezii, dramatu, próze i esejistice, ale rovněž v hudbě (složil několik písní) a ve výtvarném umění.

Začátek jeho malířské tvorby byl předznamenán tragicky, jak vzpomíná ve své memoárové knize Nezvalův celoživotní přítel, muzikolog a hudební skladatel Jiří Svoboda; píše, že za heydrichiády v roce 1942 měl básník strach o život, odjel z Prahy k rodičům do Brna a potřeboval nějak oslabit svoji úzkost: „úžil se mi dech, špatně se mně dýchalo, nikde jsem neměl stání, polehával jsem na divaně a povzdychával. Jednoho dne jsem si řekl, že takhle to už dál nepůjde. Musím

rozhodně něco dělat. Ale co? Něco, co vůbec nedovedu, v čem jsem naprostý antitalent. A v čem jsem antitalent? V malířství. Já tedy budu malovat.“ Jiří Svoboda cituje Nezvalova slova: „Žádné fantazie, kreslil jsem zcela reálné věci, to, co jsem viděl v pokoji. Židli, stůl, hodiny atd. A bavilo mě to, i když jsem byl trochu nešikovný. Šel jsem tedy ke svému příteli, malíři Vlastíkovi Fialovi, bydlel tehdy nedaleko, také v Žabovřeskách. Fiala mě poučil o perspektivě, barvách a o všem ostatním, co musí malíř znát po praktické a technické stránce.“ Malíř Bedřich Vaníček, jiný Nezvalův přítel (jejich společný překlad surrealistické sbírky Paula Éluarda Veřejná růže vydal Mánes roku 1936), po zhlédnutí jeho obrazů řekl prý lakonicky: „Nezval – ten umí všechno!“

Básník se ovšem o výtvarné umění zajímal již dříve; v roce 1938 vyšel u Borového soubor reprodukcí Jindřicha Štyrského a Toyen, doprovázen Nezvalovou předmluvou a verši, věnovanými těmto autorům, po válce opatřil Nezval předmluvami monografie Antonína Slavíčka a Rudolfa Kremličky.

Student, který na gymnáziu dostával z kreslení známku pouze „dostatečnou“, zanechal tedy i výtvarný odkaz. A Oddělení dějin literatury MZM tak dnes s potěšením spravuje soubor Nezvalových obrazů: krajin, portrétů, zátiší… převážně olejomaleb. Realistických. A jednu surreálnou…

František Schildberger NEZVALŮV SLON Život je dar. Žít je vždy nečekaný dárek.

Maličký slon zabloudil do Pisárek.

Teď na zastávce elektriky čeká na svůj spoj do Afriky.

A básník? Také se vrátil zpátky ke břehu řeky Svratky.

Svůj slaměný klobouk však zanechal na chodníku.

Svůj slaměný klobouk zapomněl na rovníku.

(2020)

Připravili František Schildberger a Hana Kraflová, Oddělení dějin literatury MZM Foto: Jan Cága.

84

www.mzm.cz

00 obálka M revue 2 2020_Sestava 1 3.12.2020 14:05 Stránka 2

Výstava / Exhibition Jízdárna Pražského hradu Prague Castle Riding School

COMENIUS

1592—1670 Doba mezi rozumem a šílenstvím Jan Amos Komenský a jeho svět Between Insanity and Sanity John Amos Comenius’ World

20. 12. 2020 ——28. 3. 2021

Více informací na www.comenius2020.cz Na facebooku a instagramu #Comenius2020

Otevřeno Openning hours Denně / Daily 10.00—18.00

Výstava se koná pod záštitou prezidenta republiky, pana Miloše Zemana

Záštitu nad výstavou převzalo velvyslanectví Nizozemského království v České republice

partneři výstavy

hlavní mediální partneři

mediální partneři

partneři Správy Pražského hradu

PF 20 21

00 obálka M revue 2 2020_Sestava 1 3.12.2020 14:05 Stránka 1

revue

M

Časopis Moravského zemského muzea

2/ 2020

Moravské zemské muzeum, 2020