M revue Moravského zemského muzea 1/2017

revue

M

Časopis Moravského zemského muzea 1/ 2017

Pozvání na oslavu 200. výročí založení Moravského zemského muzea sobota 9. září 2017, Zelný trh, Brno 10–15 h / program na Zelném trhu a v expozicích Dietrichsteinského paláce 16 h / vernisáž výstavy 200 let služby moravské kultuře a vědě a otevření nové stálé expozice Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století 18 h / koncert Brněnské filharmonie v Biskupském dvoře 19 h / after party na Zelném trhu www.mzm.cz, www.200letmzm.cz Oslavy 200. výročí založení Moravského zemského muzea se konají pod záštitou prezidenta České republiky Miloše Zemana, ministra kultury ČR Daniela Hermana, hejtmana Jihomoravského kraje Bohumila Šimka, hejtmana Kraje Vysočina Jiřího Běhounka a primátora statutárního města Brna Petra Vokřála.

M úvodník

Vážení čtenáři a přátelé Moravského zemského muzea, aktuální číslo naší M revue, které se vám dnes dostává do rukou, svým způsobem předznamenává stěžejní událost v životě naší instituce – dvousté výročí založení Františkova muzea, připadající na letošní léto. Jubileum druhé nejstarší muzejní instituce v naší republice chceme veřejnosti připomenout řadou událostí na začátku září, jejichž vyvrcholením má být – vedle koncertu Filharmonie Brno na Zelném trhu, který v přímém přenosu odvysílá Česká televize – především otevření nové stálé expozice přibližující události minulého století na teritoriu Moravy.

Na celoroční sérii prezentací jednotlivých oddělení Moravského zemského muzea a jejich sbírek v sálu Karla Valocha pak naváže výstava 200 let služby vědě a kultuře, přibližující tradice sběratelství, z nichž pod vedením odborných pracovníků muzea vyrůstaly cenné soubory našich zoologických, mineralogických, archeologických, paleontologických i uměleckých sbírek. V současné době muzeum spravuje přes šest milionů sbírkových předmětů.

Hlavním tématem naší muzejní revue se stalo trojí ohlédnutí do historie, přibližující přípravy a vznik Františkova muzea, jeho převedení pod zemskou správu na přelomu 19. a 20. století a období bezprostředně po druhé světové válce, kdy se pracovníci muzea podíleli na záchraně hodnot z řady soukromých i regionálních sbírek. Na dalších stránkách může čtenář sledovat již

zmíněnou prezentaci jednotlivých oddělení, připomenout si výstavní dění i další aktivity muzea. V rubrice Názor pak prezentujeme mínění jedné z nejvýznamnějších osobností naší dokumentární fotografie Jindřicha Štreita na poslání moderního muzea v současnosti. Z okruhu tradičního členění časopisu se tentokrát vymyká nová rubrika Jak jsme je znali, ve které dnešní pracovníci muzea vyznávají svůj osobní vztah k osobnostem, které v jejich myslích zanechaly odbornou i čistě „lidskou“ stopu. Jejich jména známe z encyklopedií (včetně té internetové), ale jen málokdo si se jmény dovede spojit také projevy jejich osobité letory. Rubrika Jak jsme je znali je tak i svého druhu příspěvkem k „orální historii“ našeho muzea.

v jubilejním roce MZM než právě tato. Vždyť otevřením nové expozice dějin XX. století a již zmíněné prezentace lidové kultury a tradičního loutkářství muzeum získá další tisíce návštěvníků.

Právě práce pro ně je vedle vědecké a sbírkotvorné činnosti jedním z hlavních pilířů naší existence – nejen v jubilejním roce.

S úctou váš Jiří Mitáček generální ředitel Moravského zemského muzea

Nenápadná zpráva v rubrice M Panorama informuje o tématu, které jsem v uplynulých týdnech rád zmiňoval při setkáních s novináři a s veřejností u příležitosti vernisáží v Paláci šlechtičen: V perspektivě několika týdnů, možná měsíců, tam začneme budovat dlouho připravovanou etnografickou a loutkářskou expozici, na jejíž financování se muzeu konečně podařilo získat potřebné prostředky.

Nemůže být lepší zpráva

1

s

01 M úvod 1_2017_Sestava 1 7.6.2017 10:30 Stránka 1

01 M úvod 1_2017_Sestava 1 7.6.2017 10:30 Stránka 2

s

M obsah??????????

4

11 21

M úvodník: 01 Vážení čtenáři a přátelé

M názor: 21 Jindřich Štreit:

Moravského zemského muzea

téma: 04 CoM vyprávějí archivy Tři ohlédnutí za minulostí našeho muzea

11 200 let služby

M událost:

moravské kultuře a vědě

18 Do lesa a dom... / Manažer M výstavy:

a strůjce velkých vizí / Za humny v Blatnici / Bronzy zkropené krví / Rekonstrukce světa doby kamenné /

2

Přiveďme do muzea mladé lidi

M profil: 34 RNDr. Miroslav Šebela, Csc., Advokát mizející přírody

Na moravském písečku: M příběh: 43 23 Pestré Nejen vytvořit, ale i „prodat.“ osudy ochozské čelisti

28 Jsme potomci lovců, nebo

Před oponou, za oponou:

sběračů? / Muzeum Photo – ročník třetí / Ferda la Fourmi v Paříži / Nové šaty pro Venuši / Mendelův den podruhé / Fairbanks: Brno se mi stalo druhým domovem / Slabikář otcovského jazyka / S Deníkem moderní Evropanky ve Vídni / Vajíčkům na počest / Za svobodné Brno

M pod čarou: 46 Svědek času v sametových deskách

My a svět: 48 Theatrum mundi za Kastilskou bránou

M panorama: 55 Český výbor ICOM jednal v Brně / Zdravice k jubileu MZM / Corpus Litterarum je bohatší / Palác šlechtičen: Stálá ex-

www.mzm.cz

01 M úvod 1_2017_Sestava 1 7.6.2017 10:30 Stránka 3

??????????

34 48 60 pozice na obzoru / Demeter Malaťák – nový vedoucí oddělení / Rodí se Středoevropské křižovatky / Doklady pravěkého osídlení v Popůvkách / Zkoumáme Strahovského baziliška / Dvakrát Gruša k svátku muzeí / Mechorosty už podesáté / Skener k práci „vzhůru nohama“ / Muzeum místo zájmového vzdělávání / Poučná i zábavná muzejní noc

Jak jsme je znali: 60 Fenomén Kruťa / Pan doktor / Jaksi „mimo řád“ / Moudrý, pracovitý, laskavý člověk / Aristokrat s duší bohéma

M knihovna: 72 Nakladatelské počiny Moravského zemského muzea

www.mzm.cz

M Chef d´ oeuvre: 74 Šamanka z Dolních Věstonic OBÁLKA 1. a 4. strana: Biskupský dvůr, nejstarší část Moravského zemského muzea, měl v šeru květnové Brněnské muzejní noci mimořádné kouzlo. Zachytil je fotograf Filip Fojtík 2.strana: Muzeálie, Od srdce k srdci. Tak nazval svoji fotografii Pavel Rozsíval z Vlastivědného muzea v Olomouci, který letos v soutěži Muzeum Photo (kategorie Kreativita v muzeu) opět získal hlavní cenu.

3 strana: Letošní Brněnskou muzejní noc zahájila Marie Terezie s manželem Františkem Štěpánem Lotrinským a synkem Josefem. Jako při oslavách svátku Božího těla v roce 1748, také letos vyšla před Dietrichsteinský palác, kde byla ubytována, usedla do kočáru a po projížďce středem města zamířila na hrad Špilberk...

Foto Jan Chmelíček

Časopis Moravského zemského muzea v Brně Šéfredaktor: PhDr. Jan Chmelíček Layout a technická redakce: Milan Mačinec Obálka: PhDr. Šárka Fidrichová Fotografie: Filip Fojtík (pokud není uvedeno jinak) Jazyková spolupráce: Mgr. Pavlína Turečková Redakční rada: Mgr. Eva Pánková – předsedkyně Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., RNDr. Vladimír Antonín, CSc., doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., D.Sc., PhDr. Jaroslav Blecha, PhDr. Jan Chmelíček, Milan Mačinec, Mgr. Pavlína Turečková – tajemnice.

Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno, e-mail jchmelicek@mzm.cz Vydává a tiskne Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno Distribuce: neprodejné, direct mailing Vychází dvakrát ročně V evidenci periodického tisku pod číslem MK ČR E 21957

M revue

3

02 M tema_Sestava 1 7.6.2017 10:30 Stránka 4

s

M téma??????????

Tři ohlédnutí do minulosti našeho muzea

Co vyprávějí archivy K průlomu do elitářské výlučnosti velkých sbírkových souborů, budovaných panovnickými rody, dochází v osvícenském 18. a na počátku 19. století. Tehdy v Evropě vznikají na institucionální bázi moderní muzea – jako první roku 1753 Britské muzeum v Londýně. V Rakousku metropoli poněkud předběhla některá jiná města, například Štýrský Hradec, kde bylo roku 1812 otevřeno Johanneum, štýrské zemské muzeum. Svým patrioticky pojatým vědeckým a osvětovým programem inspirovalo i vznik Slezského zemského muzea v Opavě, Moravského zemského muzea v Brně a Národního muzea v Praze.

Třemi historickými zastaveními chce M revue přispět k poznání pozoruhodné minulosti našeho jubilujícího muzea. u

Od kořenů muzea k jeho zrodu Úvahy zřídit muzeum v centru Moravy se objevily mezi členy Moravské hospodářské společnosti (dále jen Společnosti), založené roku 1770. Jako první s touto myšlenkou vystoupil Christian Karel André (1763–1831), protestant z Durynska. Do Brna směřovaly jeho kroky z podnětu hraběte Jana Nepomuka Mitrovského (1757–1799). Záhy zde cílevědomě uplatňuje organizační a popularizační schopnosti,

4

hledá cesty k realizaci svých odborných, především přírodovědeckých zájmů, začíná se angažovat ve vědeckých společnostech.

Ve svém časopise Hesperus (1823) o tom napsal: „Již v roce 1800 jsem navrhl Společnosti, aby konečně bylo založeno zemské muzeum, v němž jsou vystaveny názorné doklady, vzorky a exempláře, nebo, kde to není možné, tak vyobrazení, popisy, náčrty, tabulky všech přírodnin a uměleckých předmětů, krajin a pozoruhodností, které by studovali odborníci, seznamovali se s nimi zvídaví znalci a každý je mohl v celku zhlédnout jako výsledek charakteru a bohatství země“.

Mezi písemnostmi Společnosti z roku 1800 se nachází soupis sbírek poněkud nesoustavně uspořádaných do deseti celků. Obsahově pestrý úsek představovala Bibliotheka, zahrnující kromě soudobých knih a časopisů např. středověké rukopisy, listiny, misály a šlechtické diplomy. Následovaly oddíly technologie, přírodopisu, starožitností, mincí a pečetí, krásného umění, matematiky (vykazoval pouze dva glóby), mineralogie, fyzikálních instrumentů a botaniky. Tento sbírkový základ příštího muzea se postupně rozrůstal o sbírky minerálů z velkých soukromých kolekcí, lisovaných a sušených rostlin, vycpanin zvířat a ptáků, zemědělského nářadí a utěšeně rostla i knihovna.

Prvním krokem k evidenci sbírek byl hlavní inventář, vedený od roku 1808. Další krok spočíval v personálních věcech. Z členů výboru Společnosti byli ustanoveni tři „dozorci“ – abbé Felix Bek, profesor fyziky a zakladatel matematicko-fyzikálního muzea při filozofickém učilišti v Brně Cassian Hallaschka a Josef Alois Zeman, profesor zemědělské vědy na témže učilišti. In-

www.mzm.cz

02 M tema_Sestava 1 7.6.2017 10:30 Stránka 5

strukce pro dozorce sbírek z roku 1813, podepsaná ředitelem Společnosti starohrabětem Salmem (1776–1836), převedla do jejich péče „knihy, přírodniny a ostatní předměty Společnosti“. Měli dohlížet na jejich řádný stav a evidenci formou hlavního inventáře a založit také inventář abecední a systematický. Patnáct bodů instrukce pamatovalo např. na sledování předmětů „z rostlinné a živočišné říše“, které snadno podléhají zkáze, a „vše mělo být vystaveno čistě a v takovém pořádku, jak to místnost, kterou Společnost získá, dovolí“. O dva roky později jejich povinnosti upřesnila nová instrukce, která deklarovala, že sbírky Společnosti jsou i majetkem země moravskoslezské, pro jejíž blaho je Společnost povolána pracovat.

První kroky projektu směřujícího ke zřízení muzea měla tedy Společnost za sebou. Muzeum však tvoří sbírky. Ty byly vytvářeny a spravovány na soukromém základě Společnosti. Veřejnoprávní institucí se muzeum mohlo stát po schválení kompetentním úředním místem.

Prioritou na této cestě bylo memorandum ze 7. března 1816, navrhující zřízení „národního muzea“ moravskoslezského. Společnost zadala jeho vypracování rakouskému historiografovi Josefu Hormayrovi (1782–1848) a na jeho sepsání se podílel i sekretář Společnosti Christian Karel André. Kromě nich stáli u kolébky celé akce ředitel Společnosti starohrabě Salm a prezident apelačního soudu v Brně, kancléř Společnosti hrabě Josef Auersperg (1767–1829). Ti memorandum, adresované moravskoslezskému zemskému guvernérovi hraběti Antonínu Bedřichovi Mitrovskému (1770–1842), podepsali. Podobně jako Johanneum pro Štýrsko, mělo být i moravskoslezské muzeum centrem regionální a vzdělávací práce pro Moravu a Slezsko. Na tuto oblast mělo orientovat výzkumy a sbírkově ji dokumentovat.

Důležitým předpokladem k založení muzea byla vhodná budova.

www.mzm.cz

Hrabě Mitrovský se již v květnu 1816 obrátil na olomouckého arcibiskupa a tamní dómskou kapitulu se žádostí o propůjčení Biskupského dvora pod Petrovem pro muzejní účely. Odpověď z Olomouce byla příznivá. Zbýval už jen souhlas císařského dvora. Mitrovský žádost poslal do Vídně 15. října 1816 s přáním, aby muzeum smělo být pojmenováno mocnářovým jménem (Franzens-Museum). Očekávání vložené do memoranda se zcela nenaplnilo.

Definitivní rozhodnutí schválil císař František I. prezidiálním dekretem spojené dvorské kanceláře z 29. července 1817. Úsilí Společnosti o jeho založení ocenil tím, že k ní muzeum připojil. Úzký právní vztah Společnosti k muzeu jako jedné z jejích organizačních složek tím byl určen pro celé 19. století. Nestalo se, jak zamýšleli, samostatnou institucí, ale ani ústavem vyučovacím a neobdrželo státní podporu. „Nejvyšší svolení“ zřídit v Brně muzeum uveřejnil hrabě Mitrovský v guberniální vyhlášce 24. března 1818. Ta podrobně rozvedla organizační statut muzea a zastoupení jednotlivých oborů z oblasti historie, umění a přírodních věd. Vyhláška očekávala všestrannou vstřícnost od krajských a vrchnostenských úřadů a obyvatelstvo požádala o věcné a finanční dary. Souhlas s předáním Biskupského dvora Společnosti, s výslovným určením pro zemské muzeum, schválil i císař. Jádro stavebního souboru tvořil zanedbaný renesanční palác, nepříliš vhodný pro muzejní účely. A tak dříve než se Biskupský dvůr proměnil v muzejní objekt, musel podstoupit rozsáhlou a finančně náročnou rekonstrukci.

Až dosud se uvádělo, že popis první instalace sbírek Františkova muzea pochází z roku 1828. To však výrazně pozměnila dosud badatelsky opomenutá generální zpráva

p Antonín Bedřich Mitrovský, moravskoslezský zemský guvernér.

Foto: Archiv MZM

p

Hugo František Salm-Reifferscheidt. Foto: archiv MZM

u

Moravskoslenská hospodářská společnost udělovala významným osobnostem vědy, kultury a osvěty a členům Společnosti při životních jubileích tuto medaili.

Foto: Filip Fojtík

M revue

5

02 M tema_Sestava 1 7.6.2017 10:30 Stránka 6

M téma?? o činnosti Společnosti v roce 1819, sepsaná jejím ředitelem Salmem.

V rekonstruovaných místnostech byly v tomto roce, jak zpráva sděluje „představeny některé květy a plody z každého odvětví naší činnosti, vybrané z našich zásob, co se nám zdá přednostně hodno pozornosti“. Návštěvník postupně zhlédl sbírku herbářů, modelů zemědělského nářadí, knih a písemností.

K obdivu se mu nabízel dvojitý kotoučový elektrický generátor, jeden sál byl věnován uměleckým výtvorům. Ve skříních byly vystaveny zkameněliny, entomologické, zoologické a mineralogické sbírky, mince a pečeti. Astronomické hodiny s kompenzačním kyvadlem připomínaly svým neměnným chodem běžící, nikdy se nevracející čas.

Salmova zpráva zmínila chemika a lékaře dr. Adolfa Meinekeho (1762–1826), prvního kustoda Františkova muzea, který od poloviny ledna 1819 v krátkém čase popsal a uspořádal muzejní sbírky zpřístupněné veřejnosti. Na bedrech kustoda, po desetiletí jediného muzejního úředníka, spočívala řada povinností, které detailně popisuje instrukce pro dr. Meinekeho. Volbou prvních kustodů však vedení Společnosti příliš štěstí neudělalo.

Jak dr. Meineke, tak i jeho nástupci – významný ekonom, zemědělský odborník a pedagog profesor František Diebl a veterinární lékař Adolf Orcony – neměli k práci v muzeu dobrý vztah a ve své funkci se neosvědčili. Teprve ustanovení přírodovědce Albína Heinricha kustodem v roce 1836 představuje ve Františkově muzeu přelom v péči o sbírkové fondy.

u

Ve správě země moravské Když 11. ledna 1900 přecházelo Františkovo muzeum do vlastnictví a správy země Moravy, končila tím definitivně první etapa jeho vývoje,

6

spojená se soukromou c. k. Moravskoslezskou hospodářskou společností pro zvelebení orby, přírodoznalství a vlastivědy. Přebírán byl areál tzv. Biskupského dvora, v němž muzeum sídlilo, také knihovna a veškeré přírodovědecké, umělecké a historické sbírky, které se za téměř století existence v jeho prostorách nashromáždily. Nebylo jich zrovna málo – přibližně 56 000 kusů přírodnin, po 10 000 kusech u sbírek archeologických, etnografických a historických, na 70 000 svazků knih, cca 13 000 kusů map, 1 200 rukopisů atd.

Renomé Františkova muzea však ve společnosti té doby nebylo příliš velké, i když v něm pracovali obětaví odborníci, jako byl Albín Heinrich (kustodem 1836–1864), Mořic Vilém Trapp (od 1859–1895), v době převzetí muzea do zemské správy pak sekretář Emil Kořistka a zejména bibliotékář Vilém Schram. Po desetiletí chyběl jasný sbírkový program, personální obsazení bylo slabé, zaostávala odborná práce a publikační činnost nebyla téměř žádná. O vzdělávací a výchovné práci vůči veřejnosti se téměř nedalo hovořit a finanční zajištění ústavu bylo velmi nedostatečné. Co ale především chybělo, bylo souznění s většinovou českou společností, tj. s českým etnikem na Moravě. Františkovo muzeum se prezentovalo spíše jako německá instituce, což začalo vadit po polovině 19. století kdy Češi stále více požadovali odpovídající postavení ve všech sférách společnosti (v r. 1898 na Moravě uváděno 1 590 513 Čechů a 663 119 Němců).

Postavení Františkova muzea se ke konci zmíněného století vůbec nedalo srovnat s postavením Národního muzea v Čechách, ale také s nejprogresivnějšími českými muzei či muzejními spolky, vznikajícími stále intenzivněji i na Moravě. Prim zde hrál Vlastenecký spolek muzejní v Olomouci, který v roce svého vzniku (1883) založil i muzeum a o rok později dokonce začal vydávat vlastní česky tištěný časo-

pis. Jen pro srovnání: Národní muzeum v Praze začalo vydávat odborné peridoikum v české a německé verzi již r. 1827. Františkovo muzeum, jež mělo sloužit k poznání a slávě země, začalo svůj odborný časopis (Muzei Franciscei Annales) vydávat teprve v roce 1896 a jeho českou podobu (Časopis moravského musea zemského) dokonce až po „pozemštění“ v roce 1901!

V samotném Brně pak už mělo Františkovo muzeum stále stále silnějšího a především aktivnějšího konkurenta v podobě Musejního spolku (zal. 1888), který se rychle stával centrem vědeckého a kulturního života; již v roce 1890 měl na 520 členů. Spolek „prorazil“ nejen s dnes již legendární Vlastivědou Moravy (od r. 1897, vydávaná ve dvou řadách, všeobecné a topografické), ale rovněž s cílevědomou snahou vytvářet archeologické a historické sbírky a odbornou knihovnu.

Vedení spolku, vědomé si podpory majoritní české společnosti na Moravě, začalo přicházet s ambiciózními návrhy na zřízení muzejních institucí ve správě země. Roku 1891 podalo návrh na zřízení Zemského archeologického muzea, o tři roky později návrh na zřízení ústavu ještě komplexnějšího, totiž zřízení Zemského muzea pro archeologii, historii a přírodovědu, které mělo své brány otevřít veřejnosti v roce 1898 na počest 50. jubilea vlády císaře Františka Josefa I. Staré Františkovo muzeum, navázané na skomírající Hospodářskou společnost, se stále více ocitalo na vedlejší koleji. Pod tlakem daleko dynamičtějších českých spolků začalo posléze i ono hledat východisko ze svého okrajového postavení.

V roce 1890 byla nově instalována část sbírek a konečně bylo umožněno, aby k nim pravidelný přístup měla veřejnost. Roku 1892 v rámci Hospodářské společnosti dokonce vznikla Muzejní sekce, která převzala řízení muzea. Byl to sice krok správným směrem, ovšem s jednou podstatnou chybou – v devítičlenném kuratoriu nebyl ani jeden Čech! To se záhy uká-

www.mzm.cz

02 M tema_Sestava 1 7.6.2017 10:30 Stránka 7

??????????

Dobová kresba zachycuje podobu Biskupského dvora na přelomu 19. a 20. století, tedy v době, kdy chrám sv. Petra a Pavla ještě nezdobily dvě věže, jež dnes patří k panoramatu města Brna.

Foto: archiv MZM.

www.mzm.cz

M revue

7

02 M tema_Sestava 1 7.6.2017 10:31 Stránka 8

M téma??

p

p

český přírodovědec František Dvorský.

Anton Rzehak, první předseda kuratoria řídícího muzeum

zalo neudržitelné, nechtělo-li Františkovo muzeum prohloubit svou sílící izolaci ve společnosti. Jeho vedení si se zpožděním uvědomilo, že realita je jiná a tak v letech 1896–1897 byli do vedení Muzejní sekce kooptováni první Češi: historici František Kameníček a František Šujan, národopisec František Bartoš a jiní, téměř všichni členové českého Musejního spolku.

Jejich příchodem řídící kuratorium nepochybně ožilo. Prvním výsledkem bylo rozdělení muzea do sedmi specializovaných oddělení (1897) a přijetí dlouhodobého programu pro oblast národopisu (1898).

Co však bylo zásadní, ihned po revitalizaci řídícího orgánu muzea začala být diskutována otázka pozemštění instituce. Myšlenka nenarazila na nějaký velký odpor, spíše byla vítána s ulehčením. Hospodářská společnost se blížila svému zániku a neměla ani prostředky na zajištění chodu muzea, natož na nějaké jeho rozšíření. Ostatně země už dříve činnost muzea menšími částkami podporovala, zejména od roku 1883, kdy roční subvence 5 000 zlatých umožnila jak adaptaci Biskupského dvora, tak dostavbu nového křídla ve dvou etapách v letech 1883 a 1889.

Pak už události dostaly rychlý spád. Zemský sněm 24. března 1899 zprvu pověřil zemský výbor, aby projednal převzetí Františkova muzea do vlastnictví země Moravy.

Následně, 26. června téhož roku, pak podepsali zástupci zemského sněmu a Hospodářské společnosti dokument o předání institiuce se všemi právy a povinnostmi. Sotva o měsíc později, 31. července 1899, převzetí schválil moravský zemský sněm. A konečně, již zmíněného 11. ledna 1900 se převzetí ústavu uskutečnilo fakticky.

Již během jednání byla správa instituce svěřena Moravské musejní společnosti, v níž bylo uplatněno paritní zastoupení obou zemských etnik, tj. rovnoprávnost Čechů a Němců.

V desetičlenném kuratoriu řídícím Společnost i muzeum zasedalo nyní pět českých a pět německých zástupců. Mezi nimi byl první předseda Anton Rzehak, Němec, jehož zástupcem byl zvolen Čech František Kameníček, historik. Rovněž dalšími členy kuratoria byly významné osobnosti, např. archivář Bedřich Bretholz, nebo Češi historik František Šujan a přírodovědec František Dvorský.

Moravské (Františkovo) muzeum tak nastoupilo novou cestu, která na jedné straně znamenala větší přiblížení rozvoji přírodních a společenských věd, na straně druhé jeho specializaci, moderní prezentaci a uplatnění zesilujících trendů k výchově a vzdělávání. Modernizační prvky pak muzeum ve svém důsledků nasměrovaly k souznění s většinovou českou společností.

Protokol z 2. ledna 1900 o převedení Františkova muzea z muzejního odboru c.k. Moravské společnosti pro zvelebení hospodářství, přírodoznalství a vlastivědy na Moravskou muzejní společnost podepsali Anton Rzehak a František Dvorský.

Foto: archiv MZM q

8

www.mzm.cz

02 M tema_Sestava 1 7.6.2017 10:31 Stránka 9

?????????? u

První léta po osvobození Válečná léta 1939–1945 naštěstí Moravskému zemskému muzeu nepřinesla škody extrémního rozsahu, přesto však doba okupace a frontové boje zasáhly do chodu instituce citelně. Perzekuce, přísný dohled německých orgánů, odvedení zaměstnanců na frontu, úmrtí při osvobozovacích bojích koncem dubna 1945, poničené budovy a sbírky.

V německé správě bylo MZM do 24. dubna 1945. Toho dne kolem 10. hodiny bylo osvobozeno Rudou armádou. Ředitelem muzea byl od roku 1942 dr. Edmund Küttler, dlouholetý zaměstnanec MZM, který se svými kolegy vycházel velmi dobře a choval se stejně přátelsky k Němcům i Čechům. Muzeum ani v době bojů o Brno neopustil a 2. května předal správu muzea dr. Karlu Černohorskému, který byl však za pár týdnů vyslán do zemského muzea v Opavě, aby tam koordinoval záchranu a evidenci sbírek ve slezském pohraničí.

Funkci ředitele instituce pak do začátku srpna 1945 vykonával dr. František Skyva, vedoucí botanického oddělení. Poté byl 3. srpna 1945 znovu do funkce uveden poslední předválečný ředitel muzea dr. Jaroslav Helfert. Ten se vrátil z terezínského koncentračního tábora, avšak kvůli podlomenému zdraví toho roku nebyl schopen vedení muzea zastávat a tak jeho správu nadále řídil František Skyva.

Prvořadým úkolem zaměstnanců muzea po osvobození Brna bylo zajištění sbírek dislokovaných do různých krytů v Brně, případně vyvezených z Brna, aby byly chráněny před těžkými boji. Sbírky byly uloženy na hradě Pernštejně, na zámku ve Velkém Meziříčí, v Novém Veselí u Žďáru nad Sázavou a v Předklášteří u Tišnova. Zaměstnancům muzea se podařilo relativně rychle sbírky evidovat a převézt zpět do muzejních prostor. Těžce byly ovšem poškozeny prehistorické sbírky uložené na

www.mzm.cz

zámku v Mikulově, který stihl požár založený ustupujícími německými vojsky. Vedení muzea zde deponovalo sbírky mimořádné hodnoty, paleontologické nálezy z Předmostí u Přerova, brněnských Žabovřesk, Mladečských jeskyní, Dolních Věstonic a patrně také unikátní nález čelisti neandrtálce z jeskyně Šipka.

Přesný rozsah škod se nedařilo pracovníkům MZM vyčíslit, nebyl žádný záznam, z kterého by bylo možno určit množství zničených předmětů. Kupříkladu jen ztráty na nálezech z Dolních Věstonic z let 1923–1938 byly vyhodnoceny na dva miliony Kčs. Tamní naleziště ovšem nebylo ještě vytěženo a počítalo se s pokračováním výzkumů.

V Mladečských jeskyních, Předmostí a Brně byla však naleziště již vyčerpaná a nenávratně byly ztraceny předměty, které byly často jedinečné v celosvětovém významu.

Rok od osvobození – 27. dubna 1946 – byla poprvé opětovně zpřístupněna veřejnosti přírodovědná část sbírek, na konci října 1946 pak byly zpřístupněny sbírky numismatické, pravěké, etnografické a také zemská obrazárna.

Atmosféra ve společnosti a politické události prvních mírových měsíců přinesly mnohé komplikace.

Nešlo jen o samotné válečné škody.

Také pro oblast kultury měly zásadní význam tzv. Benešovy dekrety, které definovaly konfiskaci německého majetku a také majetku kolaborantů. Docházelo k situacím, kdy prchající Němci zanechali kulturní hodnoty bez dozoru napospas rozbouřeným vášním obyvatelstva, výjimkou nebyly ani snahy sbírky nezákonně vyvážet, zejména do Rakouska.

S tím se kulturní sféra včetně muzeí musela pružně vyrovnávat, aby ztráty byly co nejmenší. Již v době meziválečné bylo Moravské zemské muzeum ustaveno jako instituce s funkci poradní, na kterou se regionální muzea obracela v nejrůznějších odborných záležitostech. Po válce MZM zaštiťovalo a do značné míry koordinovalo záchranu a evidenci sbírek muzejní povahy, ať už

p Zpráva deníku Rovnost o slavnostním znovuotevření přírodovědných sbírek pro veřejnost. Foto: archiv MZM

Sbírkové předměty oddělení pro diluvium, ale i dalších oddělení byly v závěru války ukryty před nebezpečím zničení na různých místech Moravy.

Foto: archiv MZM

p

M revue

9

02 M tema_Sestava 1 7.6.2017 10:31 Stránka 10

M téma Z návštěvní knihy Moravského zemského muzea: znovuotevřenou instituci přišly u příležitosti státního svátku v říjnu 1946 pozdravit četné osobnosti školství, vědy, kultury a veřejné správy na Moravě.

t

to byly sbírky německých vlastivědných muzeí nebo sbírky soukromé, konfiskáty odsunutých německých obyvatel. Tato úloha MZM byla právně vymezena výnosem Zemského národního výboru v Brně ze dne 17. dubna 1946, kdy bylo MZM pověřeno dozorem nad muzei v pohraničí, 3. prosince 1946 pak byla tato působnost rozšířena na celé území země Moravskoslezské.

Pracovníci Moravského zemského muzea vyjížděli mimo Brno zjišťovat stav ohrožených sbírek, snažili se zajistit je proti degradaci vlivem klimatických podmínek, proti vandalismu, rabování a obecně vůči protiprávnímu jednání. Muzeum nezřídka usilovalo o převod nejcennějších sbírek z regionů do Brna, což se logicky setkávalo s malým porozuměním místních úřadů či vlastivědných muzeí. Jako příklad lze uvést situaci z roku 1946 ze Svitav.

Tamní MNV odmítl sbírky z ně-

10

meckého muzea vydat, neboť o ně město mělo zájem a použilo by je také na hrazení rozpočtových disproporcí. Ve prospěch MZM tak často musel plnou autoritou zasahovat Zemský národní výbor. Přitom nešlo jen o snahu pracovníků MZM doplnit vlastní sbírky cennými a mnohdy jedinečnými předměty. Řada malých muzeí neměla vhodné prostory k uložení nově nabytých sbírek z konfiskací, také personální obsazení nedosahovalo takové úrovně, aby nebyly důvodné obavy o kvalitní zpracování akvizic.

Jako příklad konfiskace a záchrany cenných předmětů můžeme uvést zoologické a ornitologické sbírky hraběte Seilern-Aspanga na zámku v Lešné u Zlína. Již v červnu 1945 zjišťovalo ministerstvo školství a osvěty situaci na zámku a stav uložených sbírek. Pracovník zoologického oddělení dr. Hachler MZM ve své zprávě informuje, že se tak děje

zcela bez vědomí MZM a ZNV a do jednání s ministerstvem vstupuje pouze Baťův studijní ústav ve Zlíně.

Zjistilo se, že sbírky jsou již více než rok bez odborné péče a nevhodně uloženy. Část se nacházela dokonce v konírnách, kde byly předměty nejvíce napadané škůdci. Od července 1945 se jako pozorovatel záchrany sbírek účastnil dr. Emil Hachler.

Průvodní dokumenty byly již při převozu do Zlína opatřovány razítkem Národního muzea, které mělo o sbírky ornitologa Josefa SeilernAspanga eminentní zájem. Při zjišťování rozsahu sbírek vyšlo najevo, že část jich byla za války transportována do Prahy a část vyvezena do Vídně. Moravské instituce se začaly oprávněně obávat, že celý zbytek sbírek z Lešné bude převezen do Národního muzea v Praze. Pravdou je, že velká část sbírek byla exotického původu, čímž NM argumentovalo.

Původ sbírky byl však výsledkem mnohaleté práce moravského ornitologa, což byl hlavní argument MZM a moravského ZNV. Nakonec přece jen došlo k dohodě a kompromisu. Exotika, zejména ornitologická část, byla 25. října 1946 předána do správy NM. O den dříve přijalo MZM do své správy zoologickou sbírku, paleoarktické ptactvo a moravika a také vycpaniny obratlovců spolu se související literaturou.

První dva roky po konci války byly pro kulturní pracovníky nejnáročnějšími. Přesto, že se vláda, místní úřady, muzea a další instituce snažily o vzájemnou součinnost záchranných prací, ne vždy se to dařilo úspěšně.

Navzdory všem komplikacím však také zaměstnanci Moravského zemského muzea přispěli k uchování mnoha kulturních památek, které mohly jinak být nenávratně ztraceny.

Slavomír Brodesser, Zdeněk Fišer, Jan Obrovský

www.mzm.cz

M událost

200 let služby moravské kultuře a vědě Součástí roku oslav 200. výročí Moravského zemského muzea je mimo dalších aktivit i série komorních výstav v Sálu Karla Valocha, kde se vždy na jeden měsíc představují veřejnosti jednotlivá odborná oddělení, jejich špičkové sbírkové předměty, osobnosti, dějinné okamžiky a vědecké úspěchy. O úvodní prezentaci Ústavu Anthropos M revue informovala již v minulém roce. u

Centrum slovanské archeologie Zlaté šperky z hrobu bohaté mladé ženy z prostředí velkomoravské elity 9. století, nalezené ve slovanské nekropoli Na Valách ve Starém Městě, část hrobové výbavy velmože-bojovníka z doby Velké Moravy s jedinečným mečem, jehož příčka a hlavice jsou zdobeny mosaznou tausií a čepel vykována z prutů zhotovených metodou damašku (stejné místo nálezu), část hrobové výbavy tzv. Sadské princezny (nález z pohřebiště křesťanského centra na Výšině sv. Metoděje v Uherském Hradišti – Sadech). Tyto kolekce exponátů reprezentovaly na výstavě výsledky práce archeologů z Centra slovanské archeologie MZM. Jedno z nejmladších oddělení muzea vzniklo v březnu 2015 vydělením z Archeologického ústavu

www.mzm.cz

a sídlí v Uherském Hradišti, jehož aglomerace je místem dlouholetých archeologických výzkumů vztahujících se k Velké Moravě. „Základ naší sbírky tvoří předměty získané vlastní archeologickou nebo sběrnou činností zejména v katastrech Starého Města a Uherského Hradiště. Její nejzajímavější a nejvzácnější část tvoří zlaté a stříbrné šperky z doby Velké Moravy a předměty pocházející z výzkumů sakrálních staveb a výrobních specializovaných řemeslnických areálů. Pozoruhodné jsou i nálezy dokládající život ve středověkém Veligradu, datované do 13., případně 14. století,“ připomněl na vernisáži vedoucí centra Luděk Galuška úspěšné výzkumy, zahájené již v poválečném období jeho předchůdcem Vilémem Hrubým.

Středobodem zájmu pracovníků Centra slovanské archeologie MZM je především období Velké Moravy, ve kterém došlo k vytvoření základů české státnosti.

u

Historické oddělení Fond Historického oddělení MZM, čítající přes 115 000 položek, představovalo v sérii prezentací k jubileu muzea několik trojrozměrných exponátů, dokládajících pestrost a různorodost jeho sbírek. Soubor palných zbraní zastupovaly tři kusy: kulovnice s kolečkovým zámkem významného brněnského puškaře Franze Huntzfelda (1711–1777) ze 30.–40. let 18. století, jeden z nejstarších exemplářů lovecké pušky, kterou muzeum vlastní. Francouzská jezdecká křesadlová pistole z 18. století byla ukázkou precizní práce a výtvarného umu, s jakým výrobce vyzdobil pažbu i hlaveň zbraně rostlinnými a vojenskými motivy. Podstatně mladší zbraně pak reprezentovala německá samonabíjecí pistole Mauser C 96 ráže 7,63 mm, která byla oblíbená během první i druhé světové války. Chladné zbraně na výstavě zastupoval poměrně vzácný kordík pro důstojníky Vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava a německý bodák pro mužstvo letectva, obojí z let 2. světové války.

Další z vitrín dokumentovala sbírky Památníku Bible kralické, který byl

M revue

11

s

03 M udalost_ dve staleti_Sestava 1 7.6.2017 10:32 Stránka 11

03 M udalost_ dve staleti_Sestava 1 7.6.2017 10:32 Stránka 12

M událost

Pozornost návštěvníků prezentace Centra slovanské archeologie přitahovala mj. část hrobové výbavy tzv. Sadské princezny.

Krásný exemplář jezdecké přilby rakouskouherských dragounů vzor 1905 a další zajímavostí ze sbírky Historického oddělení.

Holotyp plže rodu Levianthia, popsaný Alexandrem Makovským roku 1884.

dlouhá léta ve správě oddělení: Kralický tisk Jednodílky z roku 1613 a literky s dalším typografickým materiálem dokládaly existenci knihtiskařské dílny Jednoty bratrské v Kralicích nad Oslavou. Patří k unikátům, které Památník v roce 2015 převzal.

V poslední vitríně mohli návštěvníci vidět krásný exemplář jezdecké přilby pro dragouny rakousko-uherské armády vzor 1905, střelecký pohár pro stojanové terče z IV. rakouských spolkových střeleb v Brně v roce 1892, kapesní nůž s věnováním, který obdržel od sudetských Němců ve válečném roce 1941 nacista Konrád Henlein, zlaté kapesní hodinky, jež výbor Čs. strany sociálně demokratické věnoval k 70. narozeninám senátoru Josefu Hybešovi, významné osobnosti dělnického hnutí.

První čs. zahraniční odboj v letech 1914–1918 reprezentovaly tři před-

12

měty pocházející ze sbírek zaniklého Muzea dělnického hnutí Brněnska, převedených do správy Historického oddělení MZM: Keramická nádobka, původně určená pro prsť z bojiště u Zborova, sada ručně malovaných karet, zhotovených v táboře českých zajatců v Rusku, náramek z kroužku rakouského granátu a ruské dvojkopějky, zhotovený příslušníkem České družiny v Rusku.

u

Geologicko-paleontologické oddělení Hned na začátku letošního roku zahájilo svoji prezentační výstavu Geologicko-paleontologické oddělení, jehož sbírka obsahuje více než

250 000 zkamenělin z tisícovky českých a moravských a z více než 850 zahraničních lokalit. Kromě paleontologického a geologického materiálu oddělení spravuje také významný fotoarchív, mapový archív a především vzácnou kolekci paleontologických rekonstrukcí akademického malíře Zdeňka Buriana zakoupenou v roce 1975. „Zlatým vejcem“ sbírky je nejstarší holotyp, který oddělení spravuje – exemplář velmi zvláštní ryby příbuzné dnešní klunatce. Jak připomněla vedoucí oddělení Růžena Gregorová, rybka byla popsána a podle svého objevitele Albina Heinricha pojmenována jako Amphisile heinrichi. Dnes tyto ryby žijí v Indickém oceánu a jejich zkameněliny jsou důkazem propojení třetihorního moře na Moravě s tímto světovým oceánem.

www.mzm.cz

03 M udalost_ dve staleti_Sestava 1 7.6.2017 10:32 Stránka 13

??????????

První větší kolekce zkamenělin pochází z roku 1850 od lékaře Josefa Meliona. K nejpůsobivějším sbírkám patří otisky rostlin a měkkýšů z kulmských břidlic v okolí Bruntálu, kde dlouhou dobu působil i jako balneolog. Za základ paleontologické sbírky Františkova muzea však lze pokládat až rozsáhlou kolekci dalšího lékaře Ferdinanda Katholitzkého, kterou muzeum koupilo v roce 1889. Ta byla v podstatě i základem první expozice.

Díky této akvizici se do sbírek dostaly zkameněliny z oblasti Barrandienu a z významných evropských lokalit jako jsou Holzmaden, Gerolstein, Eifel, Monte Bolca.

Bohatství paleontologických sbírek na výstavě kromě již zmíněné Amphisyle heinrichii dokumentoval také otisk kulmské rostliny z kolekce Josefa Meliona (1852), vzácný otisk členovce Anger longirostris z německé lokality Solnhofen (kolekce Katholitzkého, 1889), Alpský vápenec s akumulací amonitů ze stejné kolekce, holotyp plže rodu Levianthia popsaný Alexandrem Makowskym (1884). Havýš Oligolactoria bubiki je druhým nejstarším zástupcem havýšovitých na světě. Picavus litencicensis, holotyp fosilního rodu datlíčkovitých, připomínal domácí lokalitu – Litenčice. Návštěvníci si rovněž mohli prohlédnout rukopisné přednášky slavného rakouského geologa Eduarda Suesse.

u

Mineralogicko-petrografické oddělení Oddělení, jehož sbírky jsou od vzniku muzea před 200 lety neustále rozšiřovány a doplňovány unikátními kolekcemi materiálů, spravuje nyní sbírkový fond čítající zhruba 150 000 kusů. Fond je rozdělen do šesti podsekcí. Sbírky jsou doplňovány vědeckou činností (sběrem), nákupem a v neposlední řadě také dary, přispívajícími k rozsahu sbírek. Prezentace oddělení v rámci jubilejního cyklu ukázala především vzácné nálezy z Moravy, Čech a Slovenska, ale také světové unikáty.

Lákadlem pro návštěvníky byly třeba heřmanovské koule, útvary nejasného vzniku, nalézané na jediné evropské lokalitě, v Heřmanově u Velkého Meziříčí. Jednotlivé kulovité útvary jsou složeny ze slídy flogopitu, lemované stříbřitými vláknitými amfiboly, tremolitem a antofylitem.

Z moravských minerálů byl ve výstavních vitrinách k vidění např. rubelit z Řečice, výjimečný svojí velikostí jež nemá v Evropě obdoby.

Krásou vynikala rovněž ametystová geoda z Rudic v Moravském krasu, z naleziště, které je v České republice unikátní. Chloubou výstavy byl také srůst dvou krystalů záhnědy z Krásněvsi a rovněž dosud nikdy nevysta-

vený brus citrínu z Českomoravské vrchoviny vážící 1615 karátů.

Z dalších vzorků z lokalit, nacházejících se mimo Moravu, stojí za zmínku pěkně vybarvený historický vzorek ametystu z Banské Štiavnice (sběr hraběte Mitrovského), krystal křemene s cinvalditem z Cínovce a „bleskový achát“ z Horní Halže v Krušných horách. Magnetem výstavy bylo samozřejmě zlato z Rosia Montany v Rumunsku a azurit ze světové lokality Tsumeb v Namíbii. „Zcela mimořádným a cenným unikátem je v naší sbírce také kusové ryzí stříbro z norského Konsbergu, které je výjimečné svou velikostí“, pochlubil se vedoucí oddělení Vladimír Hrazdil.

u

Zoologické oddělení Zoologické sbírky existovaly již při založení Františkova muzea v roce 1817. Dermoplastické preparáty (vycpaniny) tvořily nejstarší složku sbírkového fondu muzea. Jsou podchyceny již v inventáři z let 1808–1836 (celkem 109 položek). Mezi kustody Zoologického oddělení byla řada známých osobností, jako např. Moritz Trapp (1864–1895), Alfréd Palliardi (1896–1924) a od roku 1907 také Karel Absolon, který zoologické sbírky spravoval do roku 1938.

Na výstavě Mineralogicko-petrografického oddělení lákaly jak Tukan bělolící (Ramphastos vitellinus) z Jižní Ameriky, jeden z největších vzácné nálezy z Moravy, Čech a Slovenska, tak i světové unikáty. žijících tukanů.

www.mzm.cz

M revue

13

03 M udalost_ dve staleti_Sestava 1 7.6.2017 10:32 Stránka 14

M událost

Zoologické sbírky vznikaly a byly ve svých počátcích rozšiřovány především dary příznivců a spolupracovníků muzea. Po roce 1950 byla již většina nových přírůstků získána sběrnou činností pracovníků oddělení, především zásluhou dlouholetého vedoucího oddělení Zdeňka Kuxe a později jeho nástupce Miroslava Šebely.

Systematickým sběrem dokladového materiálu (zvláště ryb, obojživelníků a plazů) v době před velkými hospodářskými změnami krajiny byla vytvořena mimořádná sbírka, která dokumentuje jedinečnou druhovou pestrost na mnoha lokalitách Čech, Moravy a Slovenska. Sbírkotvorná a dokumentační činnost však byla zaměřena nejen na tradiční zájmová území našich historických zemí a Slovenska, ale i na zahraničí – (Kuba 1987, Jakutsko 1991, Aljaška 2002 aj.). Obohatila sbírkový fond oddělení o cenný materiál. Kolekce různých zástupců obratlovců, ale i bezobratlých (korýšů), nashromáždil M. Šebela se svými spolupracovníky při cestách do delty Dunaje (1979–1994) nebo do Jižní Ameriky a na Galapágy (1992–2014).

V „jubilejní“ výstavní kolekci mohli návštěvníci vidět tukana bělolícího z Jižní Ameriky, jednoho z největších žijících tukanů. Z míst za polárním kruhem pochází bělokur rousný, zatímco pita modrokřídlá reprezentovala faunu Malajsie. Kakapo soví – nejvzácnější novozélandský pták,

představoval ve vystavené kolekci druh, který téměř vyhynul, podařilo se ho však zachránit. Želva bahenní byla do kolekce zařazena jako druh, který pro Českou republiku zachránili odborníci Moravského zemského muzea. Z expedice do Jižní Ameriky přivezli rovněž další exponát – krunýřovce, reprezentanta druhu, který na naší planetě ještě vůbec nebyl popsán. Rozmanitou skupinu šplhavců ze Severní Ameriky zastupoval ve výstavní vitríně datel zlatý, zatímco rybařík jižní připomínal část fauny subsaharské Afriky, jejíž areál zasahuje až do Asie.

u

Centrum Mendelianum Třídní knihu vyšší reálky v Brně na Jánské ulici se zápisy tehdejšího učitele fyziky a přírodopisu Gregora Johanna Mendela, originální výtisk časopisu s prvním vydáním Mendelovy práce Pokusy s hybridy rostlin z roku 1866, soubor medailí s Mendelem a motivy sekcí Hospodářské společnosti a Moravského zemského muzea od V. Kovaniče, první životopisné údaje o Mendelovi v publikaci učencova synovce A Schindlera z roku 1902, monografii H. Iltise Life of Mendel, která vyšla poprvé v roce 1924 v němčině a v roce 1932 v angličtině. Tyto a další předměty si mohli, spolu s informacemi o men-

delovském bádání v Moravském zemském muzeu, prohlédnout návštěvníci další ze série výstavních prezentací jednotlivých oddělení MZM v Dietrichsteinském paláci.

Byla věnována oddělení pro historii biologických věd a genetiku, nesoucímu název Centrum mendelianum.

Pracoviště je správcem unikátní sbírky zhruba 9000 sbírkových předmětů a písemností z dějin genetiky.

Jsou mezi nimi originály nebo unikátní kopie dnes již ztracených archiválií, které jsou ve světě nejrozsáhlejším a nejúplnějším zdrojem badatelské práce v oboru. Část sbírky je také zaměřena na dokumentaci pronikání totalitní politické moci do genetiky (lysenkismus). Oddělení vydává od roku 1965 odborný časopis Folia Mendeliana v angličtině.

Genetické oddělení G. J. Mendela bylo v muzeu založeno roku 1962 z iniciativy doc. Jaroslava Kříženeckého, významného českého genetika, který v prvních letech oddělení vedl. Mendelianum jako památník a muzeum tohoto učence bylo otevřeno pro veřejnosti v roce 1965, jeho první expozice v augustiniánském klášteře na Starém Brně byla oceněna organizací UNESCO jako Expozice roku. Centrum Mendelianum – moderní návštěvnické středisko v autentických prostorách někdejší Mendelovy vědecké společnosti, bylo slavnostně otevřeno 8. března 2015, přesně 150 let od Mendelovy proslulé přednášky, od které lze datovat historii genetiky.

u

Etnografický ústav Více než 120 tisíc sbírkových předmětů je nyní uloženo ve fondu Etnografického ústavu MZM, který je v rámci oboru druhým největším pracovištěm v ČR a věnuje se studiu lidové kultury na Moravě v evropském kontextu s důrazem na mateS historií Centra Mendeliana seznamuje návštěvníky vernisáže lektorka oddělení Lucie Tuzová

14

www.mzm.cz

03 M udalost_ dve staleti_Sestava 1 7.6.2017 10:32 Stránka 15

??????????

Ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera výstavou Etnografického oddělení MZM provedla ředitelka Historického muzea MZM Hana Dvořáková.

riální kulturu. Ve sbírkách, které vznikaly od roku 1818, je nejpočetnější fond textilu, obsahující krojové komplety i jejich součástky ze všech národopisných oblastí Moravy, také oděv moravských Němců a Charvátů.

Sbírka keramiky patří k nejrozsáhlejším v ČR a obsahuje fajánsovou produkci, hrnčinu i tovární výrobky.

Významná kolekce maleb na skle dokumentuje tvorbu všech důležitých středisek na Moravě a ve Slezsku.

Podobně je tomu také v případě plastik a dalších artefaktů lidového výtvarného umění: Ve sbírce zvykoslovných předmětů má významné místo zhruba devět tisíc kraslic, u nichž můžeme sledovat vývoj dekoru i rozmanitosti výzdobných technik. Jádrem početného souboru dokládajícího zaměstnání lidu je kolekce pluhů, představující vývojovou řadu od roku 1769. Sbírka hudebních nástrojů zaujme především některými unikátními kusy houslí. Esteticky působivé jsou ukázky vybavení lidového interiéru, mimořádnou hodnotu má také fotoarchiv, kolekce grafiky i archiv filmových záznamů.

To vše na výstavě v Sálu Karla Valocha dokumentovalo několik typických exponátů. Například první inventární kniha Františkova muzea, mezi jejímiž zápisy figurují etnografika, v počátcích především originály zemědělského a pracovního nářadí, z nichž mnohé muzeu věnovali jeho první kustodové a konzervátoři

www.mzm.cz

Albin Heinrich, Mořic Trapp, Josef Klvaňa, František Kretz a další. Polychromovaná dřevořezba Sv. Barbory z konce 18. století, kterou muzeu údajně daroval moravský historiograf Beda Dudík (1815–1890) je jednou z nejstarších lidových plastik ve sbírce. K nejstarším sbírkovým předmětům patří žebrovaný fajánsový podnos na nožce s vročením 1689 nebo džbán a mísy z původně habánské dílny v Sobotišti. Fěrtoch z Horňácka a vyšívaná dýnka ženských čepců z rakouského Rabensburgu ukázaly kroj jako jeden ze symbolů lidové kultury. Slaměný úl z Rakova na Přerovsku byl připomínkou tisíciletého vývoje způsobů lidské obživy od sběračství a lovu k cílenému využívání a formování přírodních zdrojů.

u

Numismatické oddělení Nejen všeobecným pochopením pro význam peněz lze zdůvodnit velký zájem nejširší veřejnosti o výstavu, přibližující od 4. května historii a zejména sbírky Numismatického oddělení Moravského zemského muzea. Jedno ze dvou českých pracovišť, zaměřených na peněžní historii, spravuje druhou největší sbírku platidel v ČR. K vidění je výběr unikátních a velmi vzácných mincí a medailí, jež jsou pouze

malou ukázkou z množství (téměř 250 tisíc) sbírkových předmětů, ukrytých v trezorech tohoto oddělení. Vystavené exponáty patří k jedinečným ražbám z širokého časového období od 5. století před naším letopočtem až po rok 1919.

Antický svět představují ukázky řeckých, římských a keltských ražeb, patřících k nejstarším mincím ve sbírce. Například statéry z elektronu (Mýsie) pocházející z pátého až čtvrtého století před naším letopočtem.

Renesanční medailérské umění prezentují medaile věhlasných autorů jako byl Antonio Abondio nebo Leoni Leone. Vystaveny jsou i vzácné tolarové a dukátové ražby císařů Ferdinanda II. a Ferdinanda III. z brněnské mincovny. Mincovnictví olomouckých biskupů je zastoupeno nejen vzácnými zlatými a stříbrnými ražbami, k nimž patří například zlatý desetidukát z roku 1658, pocházející z mincovny v Kroměříži, ale také medailemi jež představují vrchol barokního medailérského umění. Pro návštěvníky jsou atraktivní také hromadné mincovní nálezy – velký poklad 937 pražských grošů z první půle 15. století z Kostelan na Kroměřížsku nebo poklad zlatých mincí z Kobližné ulice v Brně z počátku 15. století. Mezi kuriozity patří třeba zlatá medaile na popravu anglického krále Karla I. (1624–1649) ve váze dvanáctidukátu, případně stříbrný šroubovací tolar s portrétní miniaturou uvnitř mince, pocházející z Augsburgu (1643).

Numismatické sbírky patří v muzeu k nejstarším – v inventáři najdeme záznamy už v roce 1816. Mezi jejich kustody patřili prof. František Diebl, prof. Albín Heinrich nebo Mořic Vilém Trapp, ale i další významné postavy muzea. K velkým souborům, jež muzeum získalo, patří sbírky vyšehradského kanovníka Bedřicha hraběte Sylvy Tarouccy, Františka Bočka, knížete Liechtensteina a dalších. (red)

M revue

15

03 M udalost_ dve staleti_Sestava 1 7.6.2017 10:32 Strรกnka 16

??????????

16

www.mzm.cz

03 M udalost_ dve staleti_Sestava 1 7.6.2017 10:32 Stránka 17

??????????

t

Nejen všeobecným pochopením pro význam peněz lze zdůvodnit velký zájem veřejnosti o výstavu, přibližující sbírky Numismatického oddělení Moravského zemského muzea.

Foto Filip Fojtík

www.mzm.cz

M revue

17

04 M vystavy_Sestava 1 7.6.2017 10:33 Stránka 18

s

M výstavy

Do lesa a dom...

Malou bilanci dosavadní tvorby výtvarníka střední generace Tomáše Hlavenky přinesla výstava Do lesa a dom..., kterou si mohli od 10. února do 19. března prohlédnout návštěvníci Památníku Leoše Janáčka ve Smetanově ulici v Brně.

Značná část autorova díla je spojena s přírodou jak v rovině materiálové, tak myšlenkové. Z nálezů nejrůznějších přírodnin Hlavenka vystavěl svoji novou, vlastní přírodu: z nalezených kostí vytvořil houby, smrtky, zvířata, z kamenů prahouby atd. Někdy nahradil přírodu umělými prvky – například kovovými odlitky stromů vysázených v aleji.

Název výstavy, „vypůjčený“ z Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, nejlépe podle kurátora Jiřího Zahrádky vystihuje autorovu tvorbu. (red)

nické venuše a dobyvatele podzemí Moravského a Dinárského krasu.

Výstava rozšiřující stálou expozici Památníku Karla Absolona v Dietrichsteinském paláci současně upozornila také na 120. výročí úmrtí jeho děda Jindřicha Wankela (15. 7.

1821–5. 4. 1897), objevitele svatyně ze starší doby železné v Býčí skále u Adamova, označovaného za „otce moravské archeologie.“ Moravské zemské muzeum spravuje bohaté pozůstalosti obou badatelů. Výstavu připravil vedoucí Centra kulturní antropologie MZM Petr Kostrhun s kolegyní Zdeňkou Nerudovou z bohatých archivních a sbírkových materiálů, které dosud nebyly takto prezentovány. Vystavené předměty představily oba vědce jako pozoruhodné lidské osobnosti.

Zmiňme alespoň „dotýkané“ osobní

předměty a dokumenty - například vysvědčení z olomouckého gymnázia (budoucí univerzitní profesor geografie Karel Absolon byl hodnocen jako dostatečný nejen ze zeměpisu), osvědčení o imatrikulaci na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě, osobní doklady z období první republiky i z protektorátu. Absolona autoři výstavy představili také jako zakladatele české vědecké fotografie, jeho charisma dokumentují osobní cestovní deníky a také diář přeplněný adresami významných evropských kolegů.

Vůbec poprvé jsou vystaveny akvarely lékaře blanenských železáren Jindřicha Wankla, zachycující krajinu a osídlení Moravského krasu v polovině 19. století (v kresbě ho školil mj. přítel Josef Mánes). Mezi atraktivní unikáty patří Wanklův osobní „milostný“ deník, tzv. Ephemeriden, který si psal dnes těžko rozluštitelným kurentem v letech 1843–1847 jako mladý medik, a který Moravské zemské muzeum letos připravuje k publikaci. Ručně psané lékařské recepty, mosazný mikroskop či nevydané rukopisy patří k atributům tohoto oblíbeného lékaře a vědce. Zajímavostí je i originál dokladu o udělení čestného občanství Blanska Jindřichu Wanklovi z roku 1886.

Velmi pozoruhodnou část výstavy, která byla otevřena 22. února, představuje soubor archeologických nálezů ze zemí západní Evropy, po-

Manažer a strůjce velkých vizí Komorní výstavou Karel Absolon – manažer a strůjce velkých vizí, připomnělo Moravské zemské muzeum letošní 140. výročí narození Karla Absolona (16. 6. 1877–6. 10. 1960), nejvýznamnějšího představitele československé meziválečné archeologie a speleologie, objevitele Věsto-

18

www.mzm.cz

04 M vystavy_Sestava 1 7.6.2017 10:33 Stránka 19

?????????? cházející ze soukromých akvizicí.

Absolon je nakupoval ve 20. letech XX. století jako srovnávací sbírky.

Podle spoluautorky výstavy Zdeňky Nerudové je tato rozsáhlá kolekce v našich zemích nejen naprosto ojedinělá (upozornit můžeme např. na 5 000 let staré kamenné sekery ze švýcarských nákolních osad vsazené do parohových topůrek), ale svědčí rovněž o mimořádných manažerských schopnostech Karla Absolona, který tyto nákupy realizoval nejen navzdory běžným úředním postupům, ale i zákazům svých nadřízených. (pk)

Za humny v Blatnici

Blatnice pod Svatým Antonínkem, která v roce 2016 oslavila 970. výročí od první písemné zmínky o obci, uzavřela na přelomu loňského a letošního roku dvouletý cyklus prezentací regionů, měst a obcí Moravy nazvaný Za humny. Jeho prostřednictvím seznamoval Etnografický ústav MZM veřejnost s výraznými moravskými lokalitami a jejich kulturními specifiky.

Projekt začal na jaře 2015 výstavou mapující Evropskou kulturní stezku Cyrila a Metoděje (ve spolupráci s Centrálami cestovního ruchu jižní a východní Moravy). Následovalo představení obce Ratíškovice.

Další výstava Na poli a v kuchyni se

www.mzm.cz

zabývala proměnami stravy na jižní Moravě, její návštěvníci měli možnost ochutnávky místních specialit.

Cyklus Za humny také veřejnost seznámil s fenoménem Jízdy králů, figurujícím na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Předposlední obcí, zařazenou do série prezentací, byla vinařská obec Vrbice.

Také Blatnice pod Svatým Antonínkem, řadící se k etnografické oblasti dolňáckého Uherskoostrožska, je vyhlášenou vinařskou lokalitou.

V jejím katastru měl své vinice například slavný „učitel národů“ Jan Amos Komenský, pocházející ze sousedního Uherskobrodska. I dnes se zdejší vína těší té nejlepší pověsti.

Neméně známá je Blatnice díky vyhledávanému poutnímu místu s kaplí sv. Antonína. Zdejší poutě inspirovaly malíře Jožu Uprku, kterého od roku 2011 připomíná pamětní deska na zdi kaple. Uprkův obraz „Pouť u sv. Antoníčka“ ukázal velkolepost slovácké poutě v zářivé barevnosti krojů a ve své době přilákal do Blatnice tisíce návštěvníků, kteří chtěli spatřit „předlohu“ umělcova obrazu ve skutečnosti. V blatnické poutní kapli měl v roce 1920 svatbu i někdejší kurátor Moravského zemského muzea František Pospíšil, výrazná osobnost české etnografie. Výstava věnovaná Blatnici byla rozdělena do dvou tematických celků. V prvním připomínala tradiční způsob života v obci, ve druhém návštěvníkům přiblížila atmosféru poutního místa. (red)

Bronzy zkropené krví Dějiny, kulturu a umění afrického království Benin, jehož kořeny sahají hluboko do středověku, přibližuje návštěvníkům Paláce šlechtičen od dubna do října výstava „Království Benin: Bronzy zkropené krví.“ Připravilo ji Centrum kulturní antropologie MZM (kurátoři výstavy Petr Kostrhun a Barbora Půtová z Filozofické fakulty UK) u příležitosti 120.

výročí britské trestné výpravy do afrického království Benin na území dnešní Nigérie.

Cílem „trestné výpravy“ bylo dobýt hlavní město Benin, zajmout vládce a prosadit v této zemi britské koloniální a ekonomické zájmy. Po dobytí Beninu a zničení královského paláce se surovinově bohatá země ocitla pod koloniálním vlivem západní civilizace. Její umělecké artefakty uloupené kolonizátory – beninské bronzy – však ovlivnily evropskou uměleckou avantgardu a podílely se na uznání afrického umění jako dlouhodobé kulturní tradice. „Jejich vliv se zrcadlí v tvorbě představitelů expresionismu, fauvismu a později i kubismu,“ konstatuje kurátor výstavy Petr Kostrhun. Beninské bronzové desky a plastiky, které si Britové odvezli z porobené země jako válečnou kořist do Evropy, staly se totiž předmětem čilého obchodu s uměleckými díly. Brzy se objevily v soukromých i veřejných sbírkách, dnes jsou součástí prestižních expozic světových muzeí.

Na výstavě v Brně dominují beninské bronzové umělecké artefakty z českých a moravských sbírek, které dosud nebyly nikdy v této šíři prezentovány. Jsou zde představeny bronzové desky, pamětní hlavy, plastiky vládce, hodnostářů, válečníků, léčitelů, hráčů na flétnu, zvířat. Pozornost je věnována jejich složitému symbolickému významu. Výstava umožňuje seznámení s tradiční technologií výroby beninských bronzových artefaktů a s jejich současnou výrobou v tradičním stylu, jež dosud přetrvává na stejných místech v Benin City. Autentické prostředí na výstavě přibližují dva filmové dokumenty – tradiční královská korunovace a záběry z dílen kovolitců.

Téma beninských bronzů se ve výstavním plánu Moravského zemského muzea neobjevilo náhodou.

Vystavené kolekci dominuje plastika lékaře, která patří do okruhu artefaktů, jež krátce po dobytí Beninu popsali a klasifikovali britský archeolog Augustus Pitt Rivers a německý

M revue

19

04 M vystavy_Sestava 1 7.6.2017 10:33 Stránka 20

M výstavy ustaveného nigerijského národa.

Moravské zemské muzeum vydalo k výstavě stejnojmennou publikaci, přibližující dějiny, kulturu a umění afrického království Benin. Její autorkou je kurátorka výstavy Barbora Půtová. (pk, ep)

Rekonstrukce světa doby kamenné

antropolog Felix von Luschan jako autentická díla tradiční beninské kultury. Do sbírek Moravského zemského muzea tuto plastiku získal ve 20. letech minulého století etnograf František Pospíšil (1885–1958), jedna z vynikajících osobností Etnografického oddělení Moravského zemského muzea.

Podle ředitelky Historického muzea MZM Hany Dvořákové právě tento moment zařazuje současnou výstavu do aktuální řady akcí, ilustrujících tradičně široký tematický záběr muzea u příležitosti jeho letošního významného výročí. Kromě beninských bronzů obsahovala tehdejší sbírka exotik řadu dalších předmětů z mnoha koutů světa, například také od amerických Indiánů. V důsledku ne příliš šťastné delimitace sbírek v 80. letech minulého století se část těchto sbírek přesunula do Náprstkova muzea v Praze. Právě odtud pocházejí některé artefakty, vystavené nyní v kapli Paláce šlechtičen.

V době, kdy byly ještě součástí sbírkového fondu Moravského zemského muzea, prohlédl si je při návštěvě Brna prezident T. G. Masaryk a označil je za „moravský národní poklad.“ Prezentace beninských bronzů české veřejnosti představuje významný výstavní počin. Poutavým způsobem vypráví příběh osobité africké kultury, jejíž prvky přežily dobu koloniálnímu útlaku a ve druhé půli 20. století se staly důležitou součástí hledání identity nově

20

Průřez rozsáhlou tvorbou grafika a ilustrátora Pavla Dvorského od návrhů známek a razítek, ilustrací učebnic a odborných atlasů zvířat a rostlin, až po kresebné rekonstrukce světa v době kamenné mohou ještě do konce června zhlédnout návštěvníci brněnského Paláce šlechtičen. Na výstavě mohou spatřit jak portréty předchůdců lidského rodu, tak známé i méně známé kresby ze života lovců mamutů a lovců sobů.

Vystaveny jsou i nové ilustrace, které vznikly v souvislosti s výstavou „Vítejte u neandertálců“ v Pavilonu Anthropos a s knihou Čas neandertálců, vydanou Moravským zemským muzeem. Jedinečnou součástí výstavy, otevřené od poloviny února, je i prezentace originálů některých předmětů ze sbírek Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea, které jsou na ilustracích Pavla Dvorského zachyceny: před-

mětů z hrobu šamana z Brna – Francouzské ulice a originál řezby mamuta z Předmostí, kterou našel při vykopávkách na sídlišti lovců mamutů roku 1895 Martin Kříž.

Soška, která je typickou ukázkou pavlovienského umění z doby před téměř 30 tisíci lety, byla dosud podle vedoucího Ústavu Anthropos MZM Martina Olivy vystavována pouze jednou, a to na výstavě Nejstarší umění v pavilonu Anthropos roku 2009“.

Akademický malíř Pavel Dvorský se narodil v roce 1946 v Brně. Po studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Jiřího Trnky a Zdeňka Sklenáře se zaměřil na užitou grafiku a ilustroval desítky převážně vědeckých a populárněnaučných publikací. Významná je jeho spolupráce s antropology a archeology na rekonstrukcích pravěkého světa. V roce 1990 nastoupil jako pedagog na Střední školu uměleckoprůmyslovou v Brně (nyní Střední škola umění a designu) kde později založil nové oddělení (Grafický design – ilustrace) jehož je dosud vedoucím.

Pavel Dvorský je nositelem řady prestižních ocenění: Získal je v letech 1979 a 1992 v soutěžích o nejhezčí knihy nakladatelství Mladé letá a Príroda, roku 2001 pak od nakladatelství Albatros za ilustrace z cyklu Svět zvířat. V témže roce obdržel Zlatou stuhu od české sekce IBBY. (red)

www.mzm.cz

M názor

Jindřich Štreit: Přiveďme do muzea mladé lidi u

Výstavu fotografií Moravské venuše zahajujete v Paláci šlechtičen takřka v předvečer oslav dvoustého výročí založení Moravského zemského muzea. Jaká mají být podle vás muzea jedenadvacátého století?

Především by měla být živá. Jejich struktura i koncepce by měla být podřízena snaze získat především děti a mládež, jakkoli je náplň jejich činnosti mnohem širší a zahrnuje vědecké bádání, rozšiřování sbírek a péči o ně. V tom posledně řečeném jsou nezastupitelná, ale v získávání mladých lidí je jejich jediná naděje na další existenci. Mají-li za-

ujmout mladé lidi, vzbudit v nich zájem o minulost společnosti i přírody, musí být jejich prezentace tvořivé, vynalézavé, musí využívat soudobé komunikační technologie.

Zvláště v době, kdy na „trhu vědomostí“ mají obrovskou konkurenci v internetu, v dokonalých audiovizuálních produktech. Samozřejmě, jinou roli budou mít muzea ve velkých městech, která mají možnost specializace, jiná v malých městech jako je třeba Bruntál, kde to dobře znám. To hlavní však je přilákat děti, získat rodiny s dětmi, vytvořit u nich zájem o výsledky bádání. Pokud do

muzeí nebudou chodit děti, za deset let tam nepřijdou ani dospělí.

Jak učinit muzea atraktivnější pro nejmladší věkovou kategorii návštěvníků?

Velké bohatství muzeí představují tisíce sbírkových předmětů. Je to paměť společnosti i přírody. V muzeích jistě musí pracovat vědci, kteří jsou schopni sbírky rozšiřovat a hodnotit, ale v každém odborném pracovníku musí být kus dobrého popularizátora. Historici či přírodovědci musí mít schopnost a chuť předat své znalosti dál. Jen některá muzea to při prezentaci svých bohatých sbírek dokáží.

Většinou jsou to ta, která zaměstnávají dost mladých lidí, využívají jejich intelektu, ale i nápaditosti, tvořivosti.

Mladí mohou využít sumy vědomostí, soustředěných v muzeu, ale také jsou schopni přidat vlastní invenci a hlavně chuť do této práce. Mnozí dnešní muzejní pracovníci vědí, že mají všechno v malíčku, ale nesnaží se svoje znalosti odpovídající formou předat veřejnosti.

Nastěstí stále existují i opačné příklady. Ukazují cestu, kterou by se dobré muzeum mělo vydat.

Jaký je váš názor na úlohu vstupného? Jsou podle vás ještě další cesty jak zvýšit návštěvnost muzeí?

www.mzm.cz

M revue

21

s

05 M nazor_Sestava 1 7.6.2017 10:33 Stránka 21

05 M nazor_Sestava 1 7.6.2017 10:33 Stránka 22

M názor

p

Ženy v práci, ve volném čase i v partnerských vztazích fotografoval Jindřich Štreit při svém desetiletém mapování života na Bruntálsku.

Ve světě jsou muzea přístupná zdarma, protože to společnost považuje za součást vzdělávání národa. I u nás by to určitě mělo svůj efekt, vždyť v poslední době vstupné neustále zdražujeme a pro mnohé se návštěva výstavy stává investicí, kterou si kolikrát rozmýšlejí. To platí v Londýně stejně jako v České republice. U nás však, vzhledem k výši výdělků, je to zvlášť závažné. Vstupné – to je otázka kulturní politiky státu, muzea musí z něčeho žít. Nedostatek peněz se ovšem týká i možností propagace. Při svých aktivitách v zahraničí jsem pochopil, že u nás v ČR umíme udělat krásnou výstavu, vynaložíme mnoho energie na výběr exponátů, na jejich výstavní prezentaci, ale po vernisáži jako by veškerá práce skončila.

Nejsou peníze na propagaci, po celém kraji se neobjeví plakáty, billboardy, reklama v mediích. Když jde někdo po druhé straně ulice, ani se nedozví, co zajímavého míjí.

Přitom výstavy nepořádáme a expozice nebudujeme pro vernisáž, ale aby to viděli lidé. Aby chodili do muzea, aby se poučili, aby je to formovalo a zasáhlo i po citové stránce. To je hlavní smysl práce muzeí, ale současně velký problém kulturní politiky v zemi. „Umět to

22

prodat“ je stejně důležité, jako „udělat to.“

Výstava Moravské venuše, stejně jako vaše nedávno oceněná kniha fotografií bezdomovců, svědčí o tom, že jste ani po létech všestranných aktivit nesešel z kdysi nastoupené cesty. V čem vidíte svoje poslání fotografa?

Pro mne je sociální dokument nejdůležitější. Především proto, že nejde o žádné „umění pro umění“.

Nezáleží mi na tom, jestli se o tom bude mluvit jako o velkém umění, které se vystavuje v galeriích, třeba o tzv. „konceptu.“ Učím dějiny umění a nic z toho, co je dnes v kurzu, mi není neznámo. Nepovažuji to však

za nejpodstatnější, ani v tom nevidím nezastupitelné poslání fotografie jako media. Pro mne je důležité zachycení mezilidských vztahů.

Pořád si vybírám náměty z okraje společnosti, poukazuji na témata, jež nejsou uspokojivě zodpovězená.

Není to pro mne jen zachycení určitých situací. Je to osobní zachycení těchto situací. I v běžném životě hledám samozřejmě určitou estetiku, ale to není primární. Já chci, aby moje fotografie měly estetické kvality, ale především vnitřní obsah.

Ukázat lidi, kteří to mají ve společnosti nejtěžší. Považuji to za smysl svého života.

Ptal se Jan Chmelíček Foto Filip Fojtík

Jako Giorgionova Spící Venuše v Zwingru, nebo spíš Goyova Oblečená Maja (La Maja vestida) v Pradu, dominuje výstavě fotografií moravských Venuší v brněnském Paláci šlechtičen družstevnice z Bruntálska, která ve stejně svůdné pozici symbolizuje estetický kánon vesnice 80. let minulého století v dosídlovaném kraji: Propínací šatová zástěra s pestrým vzorem, plandající ponožky, romantické pozadí s válečkem na stěně, typická chemlonová „tapiserie“, lampička v podobě domečku vyřezávaného z překližky, draperii nahrazuje otřepaná kostkovaná deka. Do 1. října mohou návštěvníci výstavy zhlédnout podařený výběr z několika tisíc Štreitových dokumentárních fotografií (kurátorky Hana Dvořáková a Irena Armutidisová) mapujících život na severomoravské vesnici. Jejich autor mimoděk pořídil působivý materiál ke studiu kultury každodennosti a životního stylu doby nedávno minulé. Výstava stojí za vidění. (jch)

www.mzm.cz

M příběh

Pestré osudy Ochozské čelisti Ochozská čelist je nejrozměrnějším pozůstatkem neandertálského člověka na našem území. Z pouhých osmi zbytků tohoto typu člověka, které se u nás našly, měla také největší množství majitelů, a to rovnou v pěti státech. Těch sedm dalších pozůstatků představuje zlomek dětské mandibuly (dolní čelisti) z jeskyně Šipky, nalezené roku 1880 a zničené při požáru mikulovského zámku roku 1945, zlomek horní čelisti, lebeční kosti a tři mléčné zuby z jeskyně Kůlny a izolovaná třetí stolička z jeskyně Švédův stůl v údolí Říčky. Z této krátké portálové jeskyně na katastru obce Ochoz pochází i pojednávaná čelist. Zde je příběh tohoto nálezu.

Neuvěřitelně šťastnou náhodou čelist objevil roku 1905 Karl Kubasek, tehdy student geologie na německé Technice v Brně. Jeho tamním profesorem byl známý geolog, paleontolog a archeolog Anton Rzehak (1855–1923), dodnes nedoceněná a postava německé větve naší vědy.

Karl Kubasek byl též skvělým horolezcem (vytrasoval první cestu na Krkavčí skále nad Býčí skálou) a víc než vykopávkám či psaní odborných článků se věnoval praktickému jeskyňářství. Zúčastnil se r. 1909 Absolonovy expedice do Macochy, kde se pustil do průzkumu těžko dostupných jeskyněk ve stěně. Byl členem Skupiny pro jeskynní výzkum při Spolku německých turistů v Brně, kde jeho bratr Viktor působil před I. světovou válkou jako místopředseda. Válka se jim oběma stala osudnou. Jeho rodiče psali 16. 12. 1916 Karlu Absolonovi: „Karl, stejně jako Viktor, zemřel hrdinskou smrtí pro svou vlast“.

www.mzm.cz

u

Zpochybnit Kubaskův objev O svých skrovných vykopávkách ve Švédově stole, patrně jediných ve svém životě, nezanechal Karl Kubasek žádných zpráv a svůj cenný nález ihned svěřil profesoru Rzehakovi.

Ten v článku z roku 1906 čelist klasifikuje jako neandertálskou a uvádí i nálezové okolnosti: jeskyně tehdy tvořila nízkou chodbu, ústící vzadu vlevo do nepatrné síňky s probořeným stropem. Karl vyhrabával hlínu s kostmi velkých savců z nějaké staré podkopávky či poklesliny pod žlutou hlínou s kořínky, která sem vklesla ze skalního okna, stejně jako podložní hlína s velkými kostmi. Podle Alfonse Zlamala, který pod oknem kopal společně s Kubaskem, čelist s jistotou pocházela ze spodní vrstvy s velkými kusy parohů.

Rzehakův článek vzbudil tehdy nelibost velkého „diluviálního badatele“

JUDr. Martina Kříže. Nebylo divu, vždyť právě on tu v letech 1886–87 podnikl rozsáhlé vykopávky, při nichž nenašel žádné stopy po člověku. A teď tam nějaký německý studentík najde neandertálce. Jaká drzost! Záhy proto vykopávky obnovil a když v roce 1908 žádné lidské kosti či artefakty nenašel, rozhodl se Kubaskův šťastný objev alespoň zkompromitovat. Vyrukoval tedy s námitkami ohledně datování ochozské čelisti. Křížovy vyumělkované konstrukce, publikované roku 1909 v ústředním geologickém časopisu, Rzehak ještě téhož roku vyvrátil stručně v témže periodiku, obšírněji pak v Časopisu Moravského zemského muzea. Poté diskuse ustala a čelist byla v několika souhrnných pracích prezentována jako neandertálská.

Za rozhodující byly totiž považovány její starobylé znaky, správně vyhodnocené už Rzehakem. u

Tečka za sporem S novými pochybnostmi se vytasili dva archeologové, kterým neandertálská morfologie čelisti asi mnoho neříkala. Prvním byl roku 1925 vídeňský profesor Josef Bayer, druhým dva roky poté přednosta pravěkého oddělení MZM Josef Skutil, oba v Bayerem řízeném časopisu Die Eiszeit. Poukazovali na to, že se v jeskyni

M revue

23

s

06 M příběh_Sestava 1 7.6.2017 10:34 Stránka 23

06 M příběh_Sestava 1 7.6.2017 10:34 Stránka 24

M příběh nenašly žádné nástroje z neandertálských časů. Proti těmto revizionistickým snahám se už od roku 1927 stavěl ředitel německé reálky Karl Schirmeisen. V rzehakovském duchu uváděl na pravou míru stratigrafickou pozici čelisti a jako důkaz středopaleolitického osídlení jeskyně zmiňoval nález typického oboustranně retušovaného drásadla či klínového nože, který na haldě před jeskyní učinil německý amatér Franz Čupik.

Obrázek artefaktu však publikovat nemohl, protože v MZM, kam byl nález prý odevzdán, se jej nepodařilo najít. O neandertálském charakteru čelisti pak už zapochybovala jen Gisela Asmusová z oddělení pro rasovou nauku protektorátního Ústavu Anthropos, protože se jí zdálo, že na Rzehakově obrázku existuje jistý náběh na bradu – a tu neandertálci mít nemohou. Originál čelisti ovšem k dispozici neměla.

Tečku za sporem udělal výzkum Švédova stolu Bohuslavem Klímou z Archeologického ústavu ČSAV v letech 1953–55, při němž se zjistily nepochybné stopy středopaleolitického osídlení, a nové morfologické studium čelisti, které ji srovnává s mandibulami neandertálců z celé Evropy.

Toho se ujal Jan Jelínek (1958), který měl tehdy k dispozici jen odlitek, a Emanuel Vlček (1969), který čelist jezdil studovat do ciziny. Oba se shodli na tom, že jde o přechodný progresívní typ neandertálce, který je typický pro střední a východní Evropu a hlavně pro Přední východ.

Vlček jej dokonce nazývá Homo sa-

t

Švédův stůl ve 20. letech minulého století s Franzem Čupikem, objevitelem středopaleolitického osídlení této jeskyně.

Foto R. Czižek.

Průhled do zadní síňky s propadlým stropem a nálezem čelisti ve 20. letech.

Foto R. Czižek Výzkum Švédova stolu roku 1955. Fotografie ukazuje značnou mocnost odkopaných sedimentů i nešťastnou metodu výzkumu – odkopaná hlína se vyvážela na haldu a teprve tam ji nějaký senior probíral motyčkou.

Foto ARÚB

24

www.mzm.cz

06 M příběh_Sestava 1 7.6.2017 10:34 Stránka 25

?????????? piens palestinensis a počítá k nim i kostry z izraelských lokalit Schúl a Kafza, jež se dnes považují za prvé skutečné sapienty v Eurasii. u

Anabáze z Moravy zase na Moravu Proč naši antropologové museli čelist studovat z odlitku nebo v cizině? Ještě než sestřelený válečný letec Karl Kubasek zemřel v janovských katakombách, snažil se ochozskou čelist nějak zpeněžit. I když přední diluviální badatel Karel J. Maška za ni měl nabízet 500 zlatých, aby zůstala na Moravě, nálezce ji i se zvířecími kostmi prodal fabrikantu ing. E. W. Fridrichiovi do belgického Blatonu. Nový majitel však brzy zemřel a čelist měla být poté darována do muzea v Köthenu u Halle, kde figuruje v jednom dobovém seznamu. Podle jiné verze chtěla Fridrichova vdova čelist prodat, pročež si vyžádala posudek od H. Virchowa, který ji r. 1924 popsal rovněž jako neandertálskou. Tři roky nato byla mandibula prodána do nově zakládaného Institutu císaře Viléma v Berlíně, kde zůstala do II. světové války. Koncem války se sbírky muzea v Berlíně – Dahlemu balily a ukrývaly po různých jiných místech, zřejmě kvůli ochraně před bombardováním.

Ochozská čelist se pak vynořila při rozbalování dřevěné vlny s etnologickými sbírkami z Berlína za dozoru prof. K. Gerhardta v Ústavu pro lidskou genetiku v Münsteru. Odtud se roku 1958 dostala do Antropologického ústavu univerzity ve Freiburgu in Breisgau, kde ji stále opatroval prof. Gerhardt. Ten na ni upozornil české antropology a pozdější profesory E. Vlčka, M. Stloukala a J. Jelínka. Prvý z nich, když psal svou monografii o neandertálcích v Českoslovenku, si zajel do Freiburgu čelist prostudovat. Zprávu o uložení čelisti dostal od Gerhardta i Jan Jelínek, u kterého se v lednu 1965 v Moravském muzeu „objevil nějaký Pražák“ a předal mu ji v krabičce. Takto mi to alespoň Jan Jelínek kolem roku 2000

www.mzm.cz

u

Ochozská čelist s chybějící bradou.

Foto O. Kroupa

vyprávěl. Přesnější verzi uveřejnil Milan Stloukal v Lidové demokracii roku 1969: Tento významný antropolog a pozdější generální ředitel Národního muzea se tehdy v říjnu právě vrátil z kongresu německých antropologů a genetiků v Mohuči, kde mu předsedkyně prof. Ilse Schwidetzká jménem západoněmeckých antropologů čelist slavnostně předala s prosbou, aby ji doručil do Moravského muzea. Neznámý muž v muzeu byl tedy poslem Milana Stloukala, jehož roli Jan Jelínek zamlčel. u

Důležité nálezy – náhodné úspěchy amatérů Historie ochozské čelisti má příznačnou dohru. V letech 1962–64 prozkoumal zkušený amatérský badatel Jaromír Vaňura v jeskyni chodbičku, vycházející od místa Kubaskova nálezu. Získal obrovské množství kostí a na konci plazivky, údajně ve spodní

vrstvě z poslední doby meziledové, též zlomek spánkové a temenní kosti.

Podle něj a prof. Vlčka patří tyto lebeční části neandertálci, podle jiných spíš medvědovi. Vaňurova dcera Zdeňka mezitím paběrkovala na haldě, kde našla třetí lidskou stoličku, anatomicky vzato právě tu, která v ochozské čelisti chybí. Kruh důležitých nálezů se tím uzavřel. Profesionální archeolog se neubrání určité hořkosti, protože tento kruh okolo oficiálních výzkumů vyznačují náhodné úspěchy amatérů. Ty přinesly jak oba nepochybné zbytky neandertálce, tak důkaz osídlení ve středním paleolitu, v magdalénienu i v mladším pravěku.

Jak by ne, když většina nejen lidských výrobků, ale i zvířecích (a jistě i lidských) zubů se po systematických výzkumech místa nachází na haldě. K jejímu pečlivému přebrání snad jednou dojde. Přinejmenším je ještě třeba najít pravou třetí stoličku, která v čelisti chybí. Ta, kterou nalezla Zdeňka Vaňurová totiž podle Vlčka patří jinému neandertálci.

Martin Oliva

M revue

25

07 M Před oponou_Sestava 1 7.6.2017 10:42 Stránka 26

??????????

Také při letošním brněnském fašanku se Moravské zemské muzeum stalo místem příjemných zastavení rozpustilého průvodu „fašančářů.“ Téměř dvěma stovkám účinkujících se v Paláci šlechtičen i Dietrichsteinském paláci dostalo příjemného prostředí k předevedení reje masopustních masek, ale také vlídného poděkování (koláčky, uzené, špek ani hlt vína nemohly chybět) za péči o staletou tradici.

Foto: Filip Fojtík q

26

www.mzm.cz

07 M Pล ed oponou_Sestava 1 7.6.2017 10:42 Strรกnka 27

??????????

www.mzm.cz

M revue

27

07 M Před oponou_Sestava 1 7.6.2017 10:42 Stránka 28

s

Před oponou – za oponou

Jsme potomci lovců nebo sběračů?

Na to, zda měli mezi svými prapraprapotomky spíš sběrače nebo spíš lovce byli na lednovém veletrhu Regiontour 2017 zvědavi početní návštěvníci stánku města Brna, jehož součástí byla také prezentace Moravského zemského muzea.

Jestli patří k tzv. „chutnačům“ nebo k „nechutnačům“ chtěli vědět i ti, jimž učení Gregora Johanna Mendela zůstává dodnes tajemstvím a pojmy jako „alela“ nikdy neslyšeli. „Filtrační papírky napuštěné fenylthiokarbamidem jsem dala ochutnat několika skupinám dobrovolníků. Přírodní analog téhle látky se nachází třeba v brokolici. Schopnost cítit hořkou chuť této látky se nalézá na chromozomu č. 7 a v případě, že od rodičů zdědíme alespoň jednu dominantní alelu T (TT nebo Tt), pak hořkou chuť cítíme, jsme chutnači. Těch je v populaci více.

Pokud jsme zdědili recesivní alelu (tt), pak jsme nechutnači a hořkou chuť té látky nevnímáme. Chutná to jen jako papír. Jinými slovy – alelu máme zmutovanou. Tento znak – cítit hořkou chuť fenylthiokarbamidu – se dědí mendelisticky,“ vysvětlila lektorka Centra Mendeliana Lucie Tuzová, která si díky svým vynalézavým experimentům na nedostatek dobrovolníků po celou dobu veletrhu nemohla stěžovat.

28

„To, že někdo je chutnač a druhý nic necítí, je pravděpodobně historicky dáno tím, že kdysi dávno po stepi běhali lovci a sběrači. Lovci lovili a byli nechutnači, zatímco sběrači sbírali a byli chutnači. V případě, že sběrači vložili do úst něco hořkého, prostě to vyplivli, protože to bylo většinou jedovaté. Tím zachránili lovce, kterým to přišlo docela dobré..,“ končila Lucie Tuzová svoje experimenty a zvala jejich účastníky k návštěvě Centra Mendeliana. (red)

Muzeum Photo – ročník třetí Nejlepší fotografie třetího ročníku soutěže Muzeum Photo, vyhlašované Moravským zemským muzeem v Brně, byly od 16. února do 26. března vystaveny v brněnském Paláci šlechtičen. Vernisáž byla spojena s vyhlášením vítězů a s předáním cen, jimiž pořadatel soutěž dotuje.

Tentokrát se porota v čele s brněnským fotografemi Jefem Kratochvilem rozhodla ocenit pouze vítěze jednotlivých kategorií: Hlavní cenu v kategorii Kreativita v muzeu získal Pavel Rozsíval z Vlastivědného muzea v Olomouci (na snímku vpravo) za fotografie Muzeálie 3 a Od srdce k srdci, jejichž námětem je „němá

řeč“ dřevěných soch. Hlavní cena v kategorii Život v muzeu připadla Robertu Provodovskému z Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě za reportážní fotografii Rituální zvířecí tanec, pořízenou při vystoupení zahraničního folklórního souboru v muzeu. Čestné uznání poroty získal Daniel Schneider ze Střední školy uměleckomanažerské, s.r.o., za fotografii Stíny loutek.

Cenným rysem třetího ročníku soutěže je mírně rostoucí počet soutěžících. Pořadatele může těšit, že k favoritům minulých ročníků se přidali noví autoři, zejména mladí fotografové. Celkem se zúčastnilo 13 soutěžících. Přesto však krátká historie ukazuje, jak obtížné je v současných podmínkách (s omezenými prostředky na reklamu) založit novou tradici. Nechce se věřit, že by fotografové alespoň z desetiny členských organizací Asociace muzeí a galerií ČR neměli zájem změřit svoji invenci a profesionální kvality a ukázat veřejnosti, že ani současná laická „fotografická tsunami“ na sociálních sítích nemůže zabránit vzniku kvalitních, výtvarně i dokumentárně hodnotných fotografických děl. Možná se o soutěži ještě nedozvěděli. Věřme, že jim ředitelé muzeí a galerií, kteří dostávají naši M revui na svůj pracovní stůl, pomohou najít cestu. Čtvrtý ročník soutěže Muzeum Photo má uzávěrku v poslední říjnový den. (jch)

www.mzm.cz

07 M Před oponou_Sestava 1 7.6.2017 10:42 Stránka 29

??????????

Museum Photo 2016: Hlavní cenu v kategorii Život v muzeu získal Robert Provodovský z Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě za reportážní fotografii Rituální tanec, pořízenou při vystoupení zahraničního folklórního souboru. q

www.mzm.cz

M revue

29

07 M Před oponou_Sestava 1 7.6.2017 10:42 Stránka 30

Před oponou – za oponou

Ferda la Fourmi v Paříži

Výstava nazvaná „Ferda la Fourmi et son créateur Ondřej Sekora“ (Ferda Mravenec a jeho tvůrce Ondřej Sekora), vzniklá ze spolupráce Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea a společnosti Malavida, která se zabývá distribucí českých filmů v zemi galského kohouta, byla od 13. ledna do 10. února otevřena v prostorách Českého centra v Paříži.

V úvodu stručně nastínila Sekorův život a dílo v datech a fotografiích, následoval blok představující autorovy vazby na Francii prostřednictvím dochovaných dopisů z redakcí pařížských periodik, reprodukcí Sekorových kreseb z tamního tisku i jeho reportáží z Francie, které připravoval pro Lidové noviny a Pestrý týden. V hlavním sále Českého centra byla umístěna prezentace Ferdy Mravence – od nejstarších kreslených příběhů, které se od roku 1933 objevovaly v dětské rubrice Lidových novin, přes knižní ilustrace až po ukázky Sekorových omalovánek a obtisků s jeho nejslavnějším hrdinou.

Díky zápůjčce od loutkového divadla Přerovský Kašpárek expozici oživily také marionety hmyzích hrdinů.

Ateliéry Bonton Zlín poskytly repliky loutek, které vystupovaly ve filmech Hermíny Týrlové. Samostatnou část výstavy tvořily sekorovské

30

výtvarné a filmové pocty Pavla Čecha, Karla Jerieho a Jiřího Bárty. K vidění byla řada jazykových mutací Sekorových knih a poslední blok byl věnován Sekorovým beztextovým komiksům.

Ondřej Sekora (1899–1967), jehož pozůstalost MZM spravuje (M revue informovala v čísle 1/2016), měl za první republiky k Francii velmi blízký vztah. Jako zahraniční dopisovatel Lidových novin absolvoval v letech 1923–1924 a 1927–1928 dva dlouhodobé pobyty v Paříži a vedle nich i řadu kratších – například v roce 1931, kdy zde coby reportér navštívil koloniální výstavu. Ve 20. letech Sekora také spolupracoval s některými francouzskými periodiky. Sláva jeho nejznámějšího hrdiny ale do země galského kohouta prakticky nedolehla. Ačkoli byly knihy s Ferdou Mravencem přeloženy do mnoha jazyků, ve Francii donedávna znali jen poněkud nešťastný koprodukční animovaný seriál, který v 80. letech natočila společnost Entertaining Cartoon Productions a který se s poetikou své knižní předlohy dosti míjí.

K posunu došlo teprve nyní díky aktivitám společnosti Malavida.

V roce 2015 se rozhodla koupit práva na snímky Hermíny Týrlové a na doporučení Jeana-Gasparda Páleníčka, dlouholetého propagátora české kultury a pracovníka Českého centra v Paříži, došlo i na dvě adaptace Sekorových próz – první český loutkový film Ferda Mravenec (1944) a ploškový animovaný snímek Ferda v cizích službách (1977). Při té příležitosti se také Malavida ve spolupráci Páleníčkem rozhodla vydat původní Sekorovu knižní trilogii s neohroženým mravenčím hrdinou, v ČSR poprvé vydanou letech 1936–1938 (prozatím byl do francouzštiny přeložen první díl a čeká se na jeho prodejní výsledky). Právě Jean-Gaspard Páleníček také přišel s nápadem uspořádat v Českém centru Paříž výstavu, která by pomohla uvedení filmů i knížek na francouzský trh a zároveň zdokumentovala postavení Ondřeje Sekory v české kultuře i jeho vazby na Francii. (top)

Nové šaty pro Venuši Vytvořit (jako semestrální práci) esteticky hodnotnou a přitom funkční schránku pro Věstonickou venuši, která by splňovala požadavky na spolehlivou ochranu, ale i na důstojnou prezentaci této unikátní památky, měli studenti Ateliéru produktového designu Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Výsledky jejich tvůrčího snažení prezentovala ve dnech 17. 2. až 16. 4.

Moravská galerie jako rozšíření retrospektivní výstavy designerského studia Olgoj Chorchoj.

Právě zakladatelé studia Olgoj Chorchoj Michal Froněk a Jan Němeček zadali tento úkol svým studentům na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Jak ukázala výstava na ochozu Uměleckoprůmyslového muzea MG v Brně, bylo toto zadání pro studenty přitažlivou výzvou. Tím spíš, že vytvoření etuje pro unikátní sošku z období paleolitu předcházela dobrá příprava. Moravské zemské muzeum studentům umožnilo soukromou prohlídku Věstonické venuše a vedoucí Ústavu Anthropos doc. Martin Oliva jim poskytl potřebný odborný výklad včetně informací o novodobém příběhu Věstonické venuše – od jejího nálezu až po současnost. Mladí designéři tak získali informace, potřebné pro vytvoření etují.

Jak se přesvědčili návštěvníci výstavy (také generální ředitel MZM Jiří Mitáček – na snímku vpravo),

www.mzm.cz

07 M Před oponou_Sestava 1 7.6.2017 10:42 Stránka 31

?????????? mnozí z nich kombinovali staré tradiční materiály jako je dřevo, kůže nebo kov s produkty moderních technologií k nimž patří kompozitní materiály, silikon, nehořlavý antivibrační materiál Sorbothane. Výstava třinácti semestrálních prací svědčila o různorodém přístupu jednotlivých autorů. Někteří položili důraz na estetickou a prezentační stránku etuje (například Kateřina Brůhová), jiní nezapomněli na „skladnost“ nového obalu s ohledem na uložení sbírkového předmětu v muzejním depozitáři, tresoru (například Matyáš Kočnar) atd. Všechny návrhy však svědčí o vysoké úrovni našich budoucích produktových designerů.

Součástí doprovodného programu prezentace semestrálních prací bylo i březnové sympozium, které uspořádala Moravská galerie ve spolupráci s Moravským zemským muzeem. Sympozium designerů, architektů, teoretiků a historiků umění, muzeologů a restaurátorů se zabývalo otázkou jak v současné době prezentovat cenné umělecké exponáty. V jeho programu mj. vystoupili Martin Oliva, Martina Galetová a Petr Kostrhun z Moravského zemského muzea s přednáškami na téma historie a významu této plastiky, její ikoničnosti a symboliky, ale také potenciální obměny prezentace sbírek v Pavilonu Anthropos. Výsledky práce svých studentů v závěrečné prezentaci zhodnotili profesoři Michal Froněk a Jan Němeček. (red)

Mendelův den podruhé Druhý ročník mezinárodního Mendelova dne se letos uskutečnil osmého března. To proto, že na osmý březen připadá závěrečná přednáška Johanna Gregora Mendela o pokusech s rostlinnými hybridy, zveřejněná roku 1865 v časopisu brněnského Přírodozkumého spolku a rok poté rozeslaná do celého světa. Le-

www.mzm.cz

tošní Mendelův den byl věnován dvousetletému výročí Moravského zemského muzea, na jehož vybudování se přímo podíleli Mendelovi kolegové. Program „Mendelova dne“ byl vlastně dvoudenní a jeho aktivity se dotkly nejen Brna, ale také Vídně.

Vzpomínkové akce v Brně začaly komentovanou prohlídkou míst spojených s Mendelem. Zúčastnilo se jí i několik hostů včetně letošního laureáta Mendelovy medaile profesora Daniela J. Fairbankse, odpovídajícího za výzkum na Valleyově univerzitě v Utahu (na snímku vpravo, přebírá Mendelovu medaili z rukou generálního ředitele MZM Jiřího Mitáčka).

Hosté se zúčastnili vernisáže výstavy v Dietrichsteinském paláci, prezentující činnost Mendeliana. Součástí programu byla přednáška Mendel v 21. století, kterou pro studenty připravil profesor Tomáš Urban z Mendelovy univerzity. Během odpoledne si mohli zájemci prohlédnout Centrum Mendelianum s lektorem a po prohlídce se zúčastnili zahájení výstavy výtvarných prací profesora Daniela Fairbankse, biologa, genetika, ale současně také sochaře a malíře. Řadu svých děl věnoval Moravskému zemskému muzeu. Program prvního dne byl završen uvedením Sonáty pro violu a piano od Leoše Janáčka, kterou nastudovaly dvě americké hudebnice – Donna Fairbanks a Hilary Demske. Výběr nebyl náhodný: Janáček i Mendel žili v témže klášteře na Starém Brně a byl to právě

Janáček, kdo dirigoval rekviem za zesnulého přírodovědce.

Druhý den se oslavy Mezinárodního Mendelova dne přesunuly do Vídně, kde celodenní program pro účastníky připravil profesor Johann Vollmann z vídeňské Universität für Bodenkultur. Mendel studoval ve Vídni v letech 1851–1853 a mezi jeho učitele patřili třeba fyzik Christian Doppler nebo botanik Franz Unger.

Po prohlídce míst, po kterých se Mendel tehdy pohyboval, následovala v archivu Akademie věd přednáška dr. Stefana Sienella, zlatým hřebem dne byla ukázka separátu Mendelovy práce Pokusy s rostlinnými hybridy s vlastnoručními korekturami autora.

Letošní druhý ročník plný procházek, výstav a hudby přilákal mnoho nových nadšenců jak v Brně, tak ve Vídni. Vzpomínkovými aktivitami v zahraničí přispěla dr. Christina Laukaitis z Arizony, prof. Frank Nicholas ze Sydney, prof. Toshiuki Nagata z Japonska. (tuz)

Fairbanks: Brno se mi stalo druhým domovem „Od té doby, co jsem v roce 1993 poprvé navštívil Brno, abych se sezná-

M revue

31

07 M Před oponou_Sestava 1 7.6.2017 10:42 Stránka 32

Před oponou – za oponou mil se vším, co se týká Johanna Gregora Mendela, jsem tu postupně získal mnoho dobrých přátel. Nebojím se říci, že se mi toto město stalo druhým domovem,“ odpověděl přední znalec historie genetiky profesor Daniel J. Fairbanks na otázku M revue, jaký je jeho vztah k městu ve kterém Mendel žil a pracoval. „Od mé první návštěvy se tu událo mnoho dramatických změn.

Tehdy nebylo v turistických průvodcích u hesla Brno nic o Mendelovi a když jsem se ptal v hotelu na místo, kde najdu někdejší Mendelovo působiště, neměli tušení.

Internet ještě neexistoval, takže jediným zdrojem informací byla Mendelova biografie z roku 1924, jejíž autor psal, že klášter se nalézá na úpatí kopce, jehož vrchol zdobí hrad Špilberk. Našel jsem to nakonec bezpečně a když jsem zaklepal na okno vedle dveří, zahlédl jsem ženu, sedící u pracovního stolu.

Přišla, otevřela mi, uvítala mne a poskytla mi osobní doprovod po celém areálu kláštera včetně včelína, knihovny, všeho, co se k Mendelovu životu vztahovalo. Byla to dokonalá doktorka Matalová. Ukázala mi také originál Darwinovy práce, kterou měl Mendel v rukou a opatřil ji vlastními poznámkami na okraji. Mohl jsem se kochat čtením těchto marginálií a paní doktorka mi dovolila pořídit fotografie těch vzácných stránek.. Když jsem pak maloval klášter na Starém Brně, speciálně jsem zvýraznil to okno, ze kterého na mne laskavá tvář mé první průvodkyně vyhlédla...“ Profesor Fairbanks, genetik zaměřený na historii vědeckého bádání, je současně výtvarným umělcem jehož práce zahrnují malířství, kresbu a sochařství. Jsou zastoupeny v několika muzeích a veřejných i soukromých sbírkách v USA i v Evropě. Zabývá se také vědeckými ilustracemi a sochařskými rekonstrukcemi. Několik svých prací – mimo jiné sochařských i kreslířských portrétů brněnského zakladatele učení o genetice, představil na výstavě „V Mendelo-

32

vých stopách“, otevřené od 9. března do 2. července v Mramorových sálech MZM. (jch)

Slabikář otcovského jazyka Březnové přátelské setkání brněnské rodačky – básnířky a prozaičky, česko-italské esejistky, překladatelky a literární vědkyně Sylvie Richterové s veřejností nazvalo pořádající Oddělení dějin literatury Uměnovědného muzea MZM „Slabikář otcovského jazyka.“ Nikoli náhodou dostalo toto autorské čtení v Domě Jiřího Gruši jméno jednoho z nejvýraznějších děl bohemistky, působící od roku 1971 v Římě, mimo jiné v Ústavu slovanské filologie univerzity La Sapienza.

Pro příjemné podvečerní setkání s přáteli literatury volila Sylvie Richterová kromě ukázek ze zmíněného Slabikáře otcovského jazyka také výňatky ze svých děl Dlouhé čtení a Každá věc ať dospěje na své místo. Četla však také ze svých rukopisů a dosud nezveřejněné poezie.

Tématem této koláže byla především autorčina umělecká tvorba, z toho důvodu zůstala poněkud stranou její odborná esejistická a publicistická činnost. Nevzpomínalo se příliš na autory, kterými se literární vědkyně zabývá, ale jména významných brněn-

ských osobností, s nimiž se profesorka Richterová znala, nebyla zcela opomenuta. Vztah Sylvie Richterové k Brnu získává ovšem v posledních letech trochu jinou tvář než jakou měl v době jejího mládí.

Autorka žije velkou část roku v Praze.

A co zajímalo hosty? Otázky směřovaly především k hlubšímu poznání hranice umění a faktů: Jak pojetí času a vnímání reality souvisí s osobními tématy a osobní témata s viděním celé společnosti, jaké místo má v autorčině tvorbě hledání otce, krize hodnot, splývání autobiografických motivů a společensko-politických témat. (jeř)

S Deníkem moderní Evropanky ve Vídni Výstavu „Marie von Ebner-Eschenbach. Deník moderní Evropanky“, která měla vloni úspěšnou premiéru v Dietrichsteinském paláci v Brně, představilo Moravské zemské muzeum od 17. března do 28. dubna letošního roku také ve výstavních prostorách českého velvyslanectví ve Vídni. Účastníky vernisáže přivítal velvyslanec Jan Sechter. Jubilující muzeum, které výstavu připravilo, představil přítomným oficiální zástupce MZM v Rakousku Hannes Brauner. Po slavnostním zahájení následovaly rozhovory s hosty, mezi nimiž byli hojně zastoupeni také členové šlechtických rodin, jejichž jména jsou nám i u nás dobře známá.

Mnozí z nich si s brněnskými autory výstavy s radostí povídali česky.

Hraběnka Dubská, svobodná paní Eschenbach je jim blízká, ale nejen jim. „Ve skrytu duše jsem se té odvážné akce trochu obávala. V Rakousku je Marie von Ebner-Eschenbachová považována za jejich největší spisovatelku přelomu 19. a 20. století a my jsme ji přijeli představit jako moravskou autorku píšící německy. Obě

www.mzm.cz

07 M Před oponou_Sestava 1 7.6.2017 10:42 Stránka 33

??????????

tvrzení však mají svá opodstatnění.

Stačí vzít jen v úvahu její životní data 1830–1916. Zimy trávila ve Vídni a psala německy, léto pak ve Zdislavicích na Moravě, s místními hovořila česky a jejich osudy byly často hlavním tématem jejích knih.

Nicméně, jeďte z Brna do Vídně vyprávět o spisovatelce, kterou tam považují za svou“, sděluje své pocity autorka výstavy E. Jeřábková, vedoucí Oddělení literárních dějin MZM. Výstava měla podle ní pro rakouské návštěvníky cenu zejména v tom, že je založena na denících autorky, uložených v Moravském zemském archívu v Brně. A také na aforismech, jež do češtiny a angličtiny přeložil profesor Jiří Munzar.

Autoři výstavy připravili pro účastníky vernisáže úvodní přednášku a pak četli krátké povídky Marie von Ebner-Eschenbachové v originále a v prvním, novém překladu do češtiny. „Zejména přednes kolegyně Hany Kraflové v českém jazyce měl opravdu úspěch,“ pochvaluje si dr. Jeřábková. (red)

Vajíčkům na počest Velikonoční vajíčka byla i letos ústředním tématem jarně laděného programu s tvořivou dílnou, které k Ve-

www.mzm.cz

likonocím připravilo Dětské muzeum. Jeho pracovnice si s dětmi povídaly o podstatě velikonočních svátků a o zvycích, pocházejících z dávných kořenů. O tom, jak tuto tradiční oslavu jara vnímali lidé v minulosti a které zvyky se s tímto svátkem pojí. Barvení vajíček je i v dnešní době všeobecně rozšířený zvyk, který se v rodinách udržuje, ovšem klasické techniky zdobení vajec už příliš známé nejsou. Velikonoční program byl tentokrát zaměřen na vejce představující symbol života, plodnosti i vzkříšení. Díky výstavě kraslic a praktickým ukázkám zručnosti profesionálních maléreček se malí i dospělí účastníci mohli seznámit nejen s různými technikami zdobení vajec, ale také tuto inspiraci pak využít při zdobení vlastních vajíček voskovým reliéfem. Na ozdobená vajíčka si měli možnost ještě upéci stojánek z kynutého těsta ve tvaru věnečku nebo vytvořit tradiční jidáše. Fantazie dětí vynahradila nedostatky v technice, a tak všechny vyrobené kraslice byly krásné. Děti si rovněž odnesly vlastnoručně vyrobenou jarní dekoraci. Výukový program v předvečer Velikonoc a na Bílou sobotu navštívilo téměř 600 návštěvníků. (sb)

Za svobodné Brno „Opravdu vyvážený a objektivní pohled, který nevidí zlo jen na jedné straně, ale snaží se problémové soužití Čechů a Němců v problémové době zobrazit realisticky.“ Tak vyjádřil své dojmy z dokumentárního filmu režiséra Pavla Jiráska (scénář napsal s Martinem Polákem) Za svobodné Brno jeden z diváků na internetových stránkách ČSFD. A vystihl tak dost přesně i reakci publika, které v brněnském kině Scala, zaplněném do posledního místa, sledovalo dubnovou předpremiéru tohoto „dokumentárního dramatu“ vytvořeného v brněnském studiu České televize.

Osu vyprávění tvoří svědectví redaktora Lidových novin Bedřicha Golombka, který svoje osobní útrapy i strádání města po celou dobu války denně zaznamenával a posléze vydal v knize s názvem Co nebude v dějepisu. Televizní dokument o drastickém konci dlouhodobého soužití tří etnik v moravské metropoli ukázal díky pečlivé a objevné práci autorů s archivním materiálem (mnohé filmové záběry z válečných filmových týdeníků nebyly od té doby publikovány) dnešním divákům fakta, která ještě nedávno žila v paměti mnoha očitých svědků: Pochody Hitlerovy mládeže, nadšené hajlování Brňanů, vítajících okupanty, nápisy zakazující Židům, psům a Čechům vstup do Lužánek, německé paničky se zájmem sledující popravy vlastenců v Kounicových kolejích – to vše se nakonec přelilo do živelného vyhnání Němců.

Těch, kteří zůstali až do konce okupace ve městě, z něhož již dříve zmizeli v kouři nacistických krematorií jeho židovští obyvatelé. Kvůli těmto etnickým čistkám přišlo Brno o značnou část svého lidského potenciálu.

Tvůrci filmu Za svobodné Brno v besedě s diváky po předpremiéře v kině Scala ocenili podstatný přínos spolupráce odborného poradce Jana Břečky, vedoucího Historického oddělení Moravského zemského muzea, k objektivnímu a vyváženému zpracování událostí starých bezmála osm desetiletí. (red)

M revue

33

08 M profil_Sestava 1 7.6.2017 11:39 Stránka 34

s

M profil

RNDr. Miroslav Šebela, Csc. Advokát mizející přírody u u u u u

u

u

Narozen 27. 7. 1951 Vystudoval systematickou zoologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, Zoolog, vedoucí Zoologického oddělení Moravského zemského muzea Zorganizoval 14 výprav do dunajské delty, 16 výprav do pralesů Jižní Ameriky, 10 expedic na Galapágy Autor knih Živá voda pod Pálavou, Cesta do pralesa, Galapágy, Dunajská delta, Orinocký deník, Betlém – naděje lužní krajiny, Na samém konci Dunaje, Am Ende der Donau, Schůzky v divočině, Střelická bažinka – oáza žabího bratrstva, Savci střední Evropy a desítek článků v odborném i denním tisku, televizních a rozhlasových pořadů a vystoupení V roce 1996 dostal za ochranářské aktivity Cenu Jana Šmardy.

Všechny vaše knížky, ve kterých jste vylíčil momentální stav i vývoj několika přírodních lokalit a jejich fauny, prozrazují kromě literárního a fotografického talentu předevšlím vaši lásku k živé přírodě. Co rozhodlo o vaší odborné orientaci?

Být zoologem, to mi bylo asi určeno už odmalička. Největší vlv mělo to, že jsem se narodil a prvních 15 let života jsem strávil na vesnici. Byl jsem kluk, který stále něco lovil, trápil, preparoval. Od začátku jsem byl pytlák: Jakmile začaly hony, nebyl jsem doma a chodil za honci skoro přes půlku okresu. První ocenění, které pamatuji, nebylo ani od rodičů, ale od jednookého mysliveckého hospodáře ve Velešovicích.

Když jsem byl v první třídě, přerušil

34

tento muž vyučování a vyžádal si od pana ředitele moje služby. Že prý myslivci od rána pořádají hon na zajíce, ale nevědí, kde jsou. Jestli bych jim prý nešel ukázat.. Já jsem v přírodě žil. Pořád jsem byl venku, stavěl si přehrádky, lovil ryby, doma jsem měl akvária, sysly, křečky, ptáky. Rodiče mě k tomu nijak nevedli, snad jen tím, že mi kupovali knížky o přírodě. Já jsem měl dílo Jaromíra Tomečka jako bibli. Brzy jsem si taky začal uvědomovat, že je dobré úlovky vypreparovat, uložit, někde zapsat. Začal jsem psát do deníku kde jsem toho motýla nebo brouka chytil a první, co jsem chtěl od babiček pod stromeček, byl fotoaparát. Abych měl doklad o tom, co jsem chytil. Nejdřív to byl Pionýr,

pak Flexaret a když mi babička koupila ruskou fotopušku, nosil jsem ji všude s sebou. Když to sbírání a dokumentování člověka chytí (sbíral jsem i známky, etikety od sýrů atd.), už ho to nepustí. Tak jsem se vlastně stal i muzejníkem, dřív než jsem se dozvěděl, že nějaká muzea existují.

To bylo v klukovských letech, ale než jste nastoupil do Moravského zemského muzea, uplynulo ještě hezkých pár let...

V deváté třídě jsme se přestěhovali do Brna, do tehdejší Jiráskovy čtvrti, kde 37 z mých 38 spolužáků ve třídě chtělo být lékařem nebo právníkem.

Já jsem se styděl říct, že chci být hajným. Ale to mi otec rozmluvil, stejně jako myšlenku, že budu les-

www.mzm.cz

08 M profil_Sestava 1 7.6.2017 11:39 Stránka 35

ním inženýrem: „Do lesa se nedostaneš, budeš jen vyplňovat hory papírů.“ Nakonec jsem přišel na to, že existuje obor biologie a v něm systematická zoologie. Vzali nás tehdy sedm a byli jsme nejlepší parta, na kterou dodnes vzpomínám. Všichni jsme dostali červený diplom, kulhali jsme jen v politické ekonomii a marxismu. Dělali jsme pak s Honzou Dunglem „pomvědy“ na akademii věd a tehdy o mně řekl akademik

www.mzm.cz

Kratochvíl doktoru Kuxovi z muzea.

Tak mne vzal, nejdřív na poloviční úvazek uklízečky, ze kterého brzy vykouzlil celý úvazek kurátora. Plat nikdy nebyl valný, ale tvůrčí svoboda, ta byla ve srovnání s akademií neomezená. S doktorem Kuxem jsme dovedli utíkat i před politikou.

Systematicky jste zdokumentoval zánik původní přírody pod Pálavou při výstavbě novomlýnského

vodního díla. Psal jste o kácení, vypalování lužních lesů, narovnávání řek, burcoval jste. Snad proto býváte u nás označován za advokáta mizející přírody. Má vůbec takový pomyslný advokát šanci obhájit svého klienta?

Bral jsem jako povinnost nějak se rvát za tu přírodu, protože jsem dlouhodobě sledoval její stav. Měřil, vážil, fotografoval, dokumentoval jsem určité procesy v jednom místě

M revue

35

08 M profil_Sestava 1 7.6.2017 11:39 Stránka 36

M profil?????????

p

Vytěžená pískovna Betlém v roce 1982.

– na rozdíl od pracovníků akademie nebo univerzit, kteří to berou jako úkol na tři roky a jdou k jinému tématu. Podobně jsem pak postupoval i v dunajské deltě i v jižní Americe, kde jsem také pro srovnání volil pořád stejné lokality. Když pak člověk vyhodnotí situaci na místě s odstupem let, má mnoho argumentů a nemusí si vymýšlet. Stačí když s chladnou hlavou řekne: „Podívejte, tady ty žáby byly, pak tady už téměř nebyly a teď tady nejsou vůbec. Kdysi tu byl jeden traktor, pak deset a teď je tu dvacet buldozerů.“ Tady je patrná souvislost a já vím že nelžu, když říkám, že vodní dílo je důvodem, proč z krajiny pod Pálavou zmizeli skokani ostronosí, bekasíny a další živočichové. Jednoznačně to způsobil člověk. Totéž jsem viděl i v dunajské deltě nebo v amazonském pralese.

Potíž je v tom, že politikové, bez nej-

36

menšího vzdělání a osobní zkušenosti v oboru, mohou v televizi říci, že za proměny v přírodě mohou jen nějaké meziplanetární příčiny. A lidé tomu víc věří – vždyť to říkali v televizi! Biolog nikdy nemá dostatek argumentů, aby mohl odpovědně říci, že člověk je hlavním viníkem těch obrovských změn v přírodě.

Vždycky mu ta silnější strana řekne, že to není plně prokázané a má svým způsobem pravdu. Ono to není 100% prokázáno, jen z dosavadních výzkumů vyplývá, že člověk něco kardinálně „zvoral.“ Pomyslný advokát to má opravdu těžké.

Pod Pálavou jste mohl pozorovat destruktivní přístup společnosti vedené „jedním rozumem.“ Jinde ve světě jste mohl srovnávat stav lokalit v podmínkách tzv. „volné soutěže.“ Vidíte nějaký rozdíl?

Je to pořád stejné. Vždycky jsou za tím zájmy mocných, dnes třeba v podobě finančních korporací. Kdo má dostatek peněz, má i vliv. Zdroje jsou ovšem stále v přírodě – ropa, dřevo, energie všeho druhu, suroviny, kámen. Živí nás to, co té přírodě vyrveme. To byla jen naše naivita, když jsme si říkali, že po revoluci se třeba u nás přestane bezhlavě chemizovat a meliorovat a my konečně už pochopíme, že je lepší řeku meandrovat než kanalizovat.

Ale dělá se to pořád jako dřív. A ve světě? Teď jsem se vrátil z další cesty do jižní Ameriky. Z Ekvádoru do Peru nás letos už po řece nepustili.

Je to nebezpečné. Peruánci obsadili pohraniční prales a těží tam dřevo ve velkém. Ryby loví dynamitem...

www.mzm.cz

08 M profil_Sestava 1 7.6.2017 11:39 Stránka 37

??????????

Paleontologický výzkum v Litenčicích, rodné obci Růženy Gregorové, podpořila americká Národní zeměpisná společnost. V roce 2010 se zde sešel tým paleontologů z několika zemí.

Foto S. Baciu t

p

Současnost Betléma ukazuje nesmírnou sílu přírodní obnovy bez zásahu lidské ruky.

Krajina pod Pálavou, kterou tak barvitě popisoval ve svých knížkách Jaromír Tomeček, už patří minulosti. Co jsme vlastně touto gigantickou přeměnou získali?

Nepřineslo to vlastně nic. Ta krajina byla kdysi bohatá na různé typy vod.

Teď je to něco, čemu se říká vodní poušť. To jsou hladiny bez života.

Ale jsou tam velcí kapři, takže malá část naší společnosti je nadšená, rybář tam může chytit patnáctikilového kapra. Jachtaři mají zase radost, že nemusí až na Balaton. Tato pozitiva jsou ovšem nesrovnatelná s tím, jakou hodnotu by mělo to území, kdyby si ponechalo charakter jakési vnitrozemské delty. Během let se ukazuje, že i to, co se jevilo jako pozitivní, takové nakonec vůbec není.

www.mzm.cz

Třeba se tam objevil racek černohlavý, kterého jsem znal jen z dunajské delty. Nejdřív to byly dva páry, teď po 15 letech na nádrži hnízdí asi přes 50 párů mořských racků, kterým velká vodní plocha připomíná domovinu. Ale 49 z nich patří druhu racek bělohlavý, který se živí mláďaty našich ptáků. Hnízdí uprostřed jejich kolonií a pro krmení svých mláďat nemusí chodit daleko. Stačí hned vedle zabít sousedovo mládě a přistrčit je vlastnímu potomkovi.

Takže vodní dílo Nové mlýny jako „naturová a hnízdní ptačí oblast“ vůbec nemá přírůstek mláďat. Ta se sice rodí, ale nedorostou do vzletnosti, protože je zabijí ti cizí přivandrovalci. Ti si obsadí příhodná místa, rozmnožují se mnohem lépe než ti domácí a je po dosavadní rovnováze. Dno vodního díla je dokonale pokryto malou škeblí – slávičkou

mnohotvarou. Je to teplomilný živočich z jižní Evropy který pokrývá dna lodí, poškozuje vodní díla atd..

Její odstraňování a náhrady škod stojí miliony dolarů. Teď to máme v obou nádržích. Některé ryby se na to umí adaptovat, ale jiné jsou mimo hru. V zimě se na ní živí stovky potápivých kachen a dalších zajímavých ptáků. To je vývoj „ode zdi ke zdi.“ Vztahy, ve kterých se už nikdo nevyzná, protože i migrační tahy ptáků se změnily. Z takového vývoje ani nelze usuzovat, jestli to bude někdy lepší. Jedinou nadějí je fakt, že sedimentace uprostřed střední nádrže narůstá a ta by mohla znovu získat charakter velkého mokřadu s ostrůvky, rákosem, vrbami, kam by opět mohl přiletět kolpík nebo kvakoš a další obyvatelé mokřadů.

Ostatně, tím by se naplnil i jeden z postulátů původního stavebního

M revue

37

08 M profil_Sestava 1 7.6.2017 11:39 Strรกnka 38

??????????

38

www.mzm.cz

08 M profil_Sestava 1 7.6.2017 11:39 Strรกnka 39

??????????

p

Romantickou a velmi bohatou krajinu pod Pรกlavou jsme zniฤ ili a utopili.

www.mzm.cz

M revue

39

08 M profil_Sestava 1 7.6.2017 11:39 Stránka 40

M profil

Kouzlo neregulovaných koryt jihomoravských řek muselo ustoupit technokratickým představám. t

dina, bude to hnijící voda, líhniště komárů a porosty rumištní flóry. To byla největší ostuda naší vědecké obce. Vodohospodáři a inženýři pak měli v ruce argument, že Šebela se zbláznil, že tam nic neporoste. Ale příroda tento „odborný“ názor ihned poopravila, když na čtyři roky vzápětí kvůli opravám hrází musela být hladina střední nádrže snížena. Najednou tam vyrostl nádherný základ lužního lesa – čtyři metry vysoké vrby, ve kterých hnízdili kolpíci, kvakoši, volavky. Mám to zdokumentováno.

Sto semenáčků vrb na metru čtverečním! Dnes se už leccos ví, ale udělat ze střední nádrže zajímavý mokřadní ekosystém, do toho se nikomu nechce.

povolení, které počítá s tím, že horní a dolní nádrž budou sloužit k rekreaci a zavlažování, střední nádrž má být klidová pro ptactvo a ryby.

To se ovšem nedodržuje.

O rehabilitaci ekosystému pod Pálavou jste se pokusil založením oázy zvané Betlém. Pokud vím, snažíte se tam dokázat regenerační schopnost přírody a možná i vytvořit jakousi genetickou banku...

Je to skutečně naděje lužní krajiny?

Můj prvotní cíl nebyl vybudovat banku mokřadních živočichů, kteří by se rozlézali do blízkých nádrží To by bylo možné jen, pokud by se hladina v přehradě snížila. Betlém funguje už 30 roků a jako každá živá součást naší přírody je tato malá desetihektarová plocha limitována krátkým časem vzestupu, zenitu a potom pádu. Betlém byl prvních 15

40

let nejbohatším chráněným územím v naší zemi co se týče chráněných a kriticky ohrožených druhů. Vedle sebe tam byla vydra, volavka červená, chřástal malý a třeba bobr. Byl jsem nadšen, ale hodnota Betléma stejně nebyla v tom, že by uměl zachránit ty druhy. Zato jsem tam jednoznačně prokázal schopnost samoobnovy lužní krajiny. Rákosin, mokřadů, litorálních porostů, základu luhu. To nebylo do té doby známo, protože naše lesní hospodářství vůbec s přirozenou obnovou nepočítalo. Když jsem tam měl po deseti či patnácti letech první exkurze lesáků, nevěřícně zírali jak se tam obnovuje dub jen tím, že sojky roznášejí žaludy. Tehdy, když se ještě uvažovalo o možnosti vypuštění střední nádrže, podal jsem takový důkaz jako jediný. Pětadvacet našich předních biologů a hydrobiologů napsalo, že pokud se sníží hla-

V čem je podle vás poslání zoologa v muzeu? Může udělat víc, než jen zdokumentovat stav, zachytit proměny a uchovat zprávu pro příští generace?

Zoolog v muzeu má výhodu, že za jeho argumenty stojí to, co nemá žádná jiná instituce: totiž sbírky.

Proto má povinnost za každou cenu tyto sbírky uchovávat, opatrovat, aby je mohl prezentovat. S takovým materiálem pak může argumentovat a snažit se o změnu přístupu lidí k přírodě. Třeba při úpravách krajiny. V těch sbírkách je paměť naší přírody. Lidé, kteří rozhodují o velkých dopravních a jiných stavbách, se k nám zatím nehrnou když chtějí něco stavět, aby zjistili, jestli to náhodou není v nějakém migračním koridoru pro losa, nebo pro kuňku.

Mají nedůvěru, protože jsou tu na druhé straně ekologičtí aktivisté, kteří chtějí každou stavbu šmahem zakazovat, místo aby navrhli řešení, založené na zkušenosti, na znalosti místa. Sami se postavili do role těch, kteří brání všemu. Tak se vytvářejí zbytečné antagonismy. Muzejní zoolog má možnost být někde upro-

www.mzm.cz

08 M profil_Sestava 1 7.6.2017 11:39 Stránka 41

??????????

střed. Nikdy by neměl propadnout nějakým vlivům a měl by prezentovat právě jen tu chráněnou paměť.

A ukázat, co je třeba dělat, aby nezmizelo to, co tu dosud bylo.

cemi vybudoval na 700 hektarech oboru na jeleny. Dnes, po jedenácti letech, jsou tam nejkrásnější mokřady Moravy, nejbohatší na výskyt živočichů.

Zajímá se vůbec někdo o výsledky této práce?

Jeden příklad, kdy to k něčemu bylo: Zavolali projektanti dálnice Brno-Mikulov co prý říkám na to, že dálnice povede těsně kolem našeho Betléma.

Hned jsem tam jel. Ukázali mi, že sto metrů za Betlémem se začne zvedat do výše 22 metrů násep, na kterém bude dálnice, která povede přes ptačí rezervaci. Vysoká osluněná stráň, vlastně lesostep, která mokřad prohřeje a vysuší, to byla hrozná představa. Obrátili se na mne, protože posudek od nějakého ostravského odborníka vypracovaný v rámci dokumentace EIA rezervaci vůbec nezaznamenal, zatímco čolky a ještěrky viděl i tam, kde vůbec nejsou. Sedli jsme si tedy a za dva týdny jsme to opravili. Posunuli jsme dálnici 350 metrů od Betléma. Uvěřili mně, nikoli firmě, která to dělala od stolu.

A dálnice, alespoň v úseku Betlémstřední nádrž, rezervaci nepoškodí.

V poslední době se také objevily první vlaštovky mezi soukromými podnikateli, kteří mají peníze a chtějí investovat do ochrany životního prostředí. Přijeli k nám do Betléma a řekli: mám peníze, chtěl bych vybudovat něco takového. Díky tomu existují již dvě lokality, jedna na jižní Moravě a jedna na Opavsku, kde soukromí mecenáši přírody dotáhli své projekty do špičkové krajinářské a ekologické úrovně.

Chemik vyrábějící prášky do pečiva koupil padesát hektarů luk u řeky Opavy a podle mých zkušeností z Betléma tam s odborníky buduje skutečný mokřad. Ve druhém případě podnikatel z Břeclavska v nivě mezi Lednicí, Podivínem a Rakvi-

V Moravském zemském muzeu jste měl vlastně štěstí, když jste nastoupil „do učení“ k doktoru Kuxovi, který byl jedním z pracovníků muzea s nejdelší kontinuitou ve funkci. I vy jste na svém místě vytrval čtyři desetiletí. Jaký význam má podle vás právě kontinuita v této práci?

Já spolupracuji dlouhodobě s někdejšími Kuxovými spolupracovníky a přáteli, které jsem po něm „zdědil.“ Byli mezi nimi i adjunkti v mém věku. Betlém by nebyl, kdyby tam nebylo tohoto zázemí. Převzal jsem i preparátory, konzervátory, uklízečku. Ještě donedávna jsme byli v našem oddělení spolu celých 35 let. V tak malém oddělení musí lidi něco spojovat a výše platů to určitě nebyla. Jen společný zájem o obor, zajímavá práce, pohodová atmosféra. To je základ na němž může stavět zejména paměťová instituce.

u

Na lovu největších sladkovodních ryb – na snímku se sumcem anténovcem vláknovitým (Brachyplatystoma filamentosum) v Ekvádoru, Rio Curaray, březen 2010.

www.mzm.cz

M revue

41

08 M profil_Sestava 1 7.6.2017 11:39 Stránka 42

M profil?????????

Vždyť při množství našich sbírek kurátor za pět let ani nenavštíví všechny šuplíky a skříňky. Diskontinuita je pro blby. Proto nejsem vyznavačem dnešních teorií o manažerském řízení, o nutnosti oborové flexibility atd.

Dvousetletá historie muzea ukazuje, že nejlepší období bylo vždycky, když byl v čele sběratel.

Varujete, že jsme na počátku éry vymírání živočišných druhů na planetě. Bude mezi nimi i člověk?

Nechci aby lidé podlehli panice, že to bude zítra. Některé druhy vymřely brzy, ale jinak je to plíživý, avšak trvalý proces. Jedete v neděli na Vysočinu podívat se na bledule a říkáte si, že je to nádhera. Vždyť tu kvetou ty bledule, nic se neděje. Ale kdo tam jezdil 20 let ví, že takových lokalit tam bylo padesát. Dneska jen jedna. Pokud mluvíme o vymírání

druhů – neexistuje žádné kdyby. Člověk je živočich druhu Homo sapiens. Je jedno zda drží v ruce počítač, flintu nebo zvedne telefon a může vyhodit do povětří celou planetu. V krizové situaci se bude chovat stejně jako ten lumík, který když se na nějaké lokalitě přemnoží, jednoho krásného dne se zblázní a zkouší plavat přes slané moře, které má pět stupňů Celsia. To znamená, že se utopí. V chování člověka dojde jednou také k takovému zkratu, jen cesta bude jiná. Třeba to obstará ten palec na červeném tlačítku spouště. Člověk se nemůže vymanit z vlastního živočišného genetického základu. Stále bude samec chtít být nejlepší mezi samci v rámci hospody nebo pracoviště, živočišná touha vždycky převládne nad raciem říkajícím, že nemůžeme mít na téhle planetě tolik potomků, že ne-

můžeme migrovat sem a tam v milionech, že to nakonec rozvrátí celý ekosystém. K tomu si člověk na sebe ještě ušil různá náboženství a ideologie, jež mají schopnost tuto sebezáhubu ještě urychlit. Člověk z téhle planety prostě zmizí a nemusí to trvat ani milion roků.

Na závěr dovolte obligátní otázku našich rozhovorů s osobnostmi MZM: Kdybyste právě opouštěl univerzitu, volil byste znovu práci v muzeu?

Určitě! Tvůrčí svoboda pro člověka, který chce dělat můj obor, byla v muzeu naprosto nesrovnatelná s jinými odbornými pracovišti. Neměnil bych v žádném případě.

Ptal se Jan Chmelíček

Fotografie Jana Cágy, Miroslava Šebely a Štěpána Rusňáka V rychlém člunu na vlnách Orinoka.

42

q

www.mzm.cz

Na moravském písečku

Nejen vytvořit, ale i „prodat.“ Když mi profesor Jindřich Štreit v rozhovoru před výstavou svých Venuší v úvahách nad perspektivami muzeí řekl, že „umět to prodat,“ je podle jeho názoru dnes stejně důležité, jako „udělat to,“ ještě mi zněly v uších útržky z porady Oddělení marketingu a komunikace: „Filipe, máte už nachystané fotografie z přípravy výstavy, které se budou promítat během vernisáže? Aleši, nezapomeňte na promítací plátno. Počítejme tentokrát s velkou návštěvností – na sezení dejme do haly méně židlí, aby se tam všichni vešli a nikdo nestál na ulici.

Lenko – máte ty Metoše zajištěny? Promluvte s nimi zda a jaké zázemí budou potřebovat, třeba k převlekům. Proberte s nimi program, aby věděli kdy přesně budou hrát. Zeptejte se jich, jestli by nehráli v Paláci šlechtičen také při muzejní noci. Pokud už nemají volný termín, ať někoho doporučí. Mělo by to být ve stejném duchu... Jsou připraveny všechny podklady pro novináře včetně disků s fotografiemi z výstavy? Připravte katalogy k prodeji a nezapomeňte na cenový výměr...“

u

Jak se „prodává“ muzejní práce Takhle to „prodávání“ muzejní práce vypadá v každodenní praxi oddělení, které se v součinnosti s Výstavním oddělením a dalšími pracovišti muzea snaží o co nejlepší vyznění všech prezentačních aktivit.

Vymýšlejí se tu formy propagace, zajímavá témata pro media, navrhují

www.mzm.cz

se plakáty, bannery a klipy, předmětem pozorné analýzy je také zpětná vazba – skutečný odraz činnosti muzea v mediích. Jeho pracovníci řeší s vysokými školami propagaci projektu Škola v muzeu, účast muzea na programu Univerzity třetího věku MU i nové formy spolupráce, třeba s Vysokou školou cestovního ruchu ve snaze zakotvit pevné místo muzea mezi atraktivními cíli poznávací turistiky. Právě je na programu nová analýza návštěvnosti muzej-

ních objektů v jednotlivých dnech týdne. Kdy a kdo do muzea chodí, jaký mají lidé názor na otevírací dobu, jaké jsou ohlasy na webových stránkách a co udělat pro zlepšení situace?

Den tu začíná poradou k akcím, suvisejícím s výročím muzea, pokračuje labyrintem dalších činností, jejichž tematický záběr začíná u organizace Brněnské muzejní noci (nezapomenout na ochranné přílby pro návštěvníky podzemí Paláce šlechtičen), prodírá se překážkovou dráhou desítek telefonátů, z nichž téměř každý znamená jiné téma a jiné požadavky, v pozdním odpoledni pak vrcholí třeba vernisáží výstavy v sálu Karla Valocha, věnované prezentaci Numismatického oddělení. Než poklady muzejní sbírky mincí a medailí zazáří před očima návštěvníků, musela si produkční Lucie Horáková ve svém diáři odškrtnout desítky položek, jejichž úspěšné provedení měla, ve spolupráci s Výstavním oddělením, na starosti: Podklady pro výběrové řízení na grafiku, podklady pro tvorbu textů, popisek, zvláštní požadavky na instalaci exponátů, videoprojektor, termíny svozu exponátů, výroba trezorové vítríny atd.

M revue

43

s

09 M Mor. pisecek_Sestava 1 7.6.2017 11:39 Stránka 43

09 M Mor. pisecek_Sestava 1 7.6.2017 11:39 Stránka 44

Na moravském písečku?????????? ??????????

„Je to zajímavá, mnohotvárná i tvůrčí práce, má však hodně vysoké nároky na schopnost každého pracovníka operativně reagovat na neustálé změny situace. Přecházet plynule od tématu k tématu. Rozhodně nic, co by byl ochoten připustit leckdo zvenčí v představách o muzejním klidu,“ poznamenává vedoucí Oddělení marketingu a komunikace Eva Pánková, náměstkyně generálního ředitele Moravského zemského muzea. A už listuje ve složce nadepsané „200 let“, která je v poslední době nejčastějším programem porad. Dnes je pozornost soustředěna na oslavy muzejního výročí na konci léta.

44

u

Hlavní téma – dění na Zelném trhu „Zrekapitulujme si dění na Zelném trhu devátého září. Vernisáže nové stálé expozice Středoevropská křižovatka a výstavy 200 let služby kultuře a vědě, která bude pojata jako chvála sběratelství, to si necháme na příště. Dnes tedy především koncert Filharmonie Brno. Pokud jde o repertoár, máme jasno. Na výběru ukázek ze sbírkového fondu našeho Oddělení dějin hudby se nic nemění. Televize dnes informovala, že režisérem přenosu bude Rudolf Chu-

doba. Pozítří se musíme sejít, abychom si upřesnili organizaci. Především jak velké pódium bude třeba, Podle paní ředitelky filharmonie by měl fanfáry ze Sinfoniety zahrát orchestr Hradní stráže, ovšem ten může v sobotu přijet až po patnácté hodině. To znamená, že koncert může začít nejdřív v 18 hodin, po zkoušce. S Kanceláří prezidenta republiky musíme upřesnit zda bude mít hlava státu projev nebo ne.

Podle toho bude televize rozmísťovat kamery v hledišti a my pro ně musíme vyjmout místa k sezení.

Problémem je, že nemáme mokrou variantu programu. To znamená, že musíme nakoupit pláštěnky. Pódium

www.mzm.cz

09 M Mor. pisecek_Sestava 1 7.6.2017 11:39 Stránka 45

??????????

a lavičky tu zůstanou z předcházejících představení divadelního léta.

V příštím týdnu ale musíme rozhodnout zda budou prezident a jeho hosté sedět v první řadě, nebo budeme pro ně zřizovat lóže pod arkádami. Musíme být operativní, podle toho, kteří z pozvaných státníků přijedou, především prezidenti zemí Visegrádské čtyřky,“ shrnuje Eva Pánková.

Místností se nesou další informace o postupující přípravě, pingpong úkolů a hlášení pokračuje: Zábor veřejných prostor je vyřízený, teď probíhá jednání s Brněnskými komunikacemi – na programu je vyznačení záboru, povolení k vjezdu, rozvody elektrické energie kvůli nasvícení, osazení dopravních značek.... A co agenda pozvánek? Ještě není přesná informace o oficiálních hostech, o státní a parlamentní reprezentaci. Chceme samozřejmě, aby byly pozvány také osobnosti, které s muzeem a jeho odděleními t

Eva Pánková, Šárka Fidrichová, Lucie Horáková, Lenka Václavíkova Svobodová, Michal Palán, Aleš Svojanovský, Monika Srbová a Pavlína Turečková při poradě nad obsahem složky s nápisem „200 let“ na níž nemůže chybět ani vedoucí Výstavního oddělení Radmila Jarešová.. q

dlouhodobě spolupracují, takže nezbývá než průběžně sledovat jak věci postupují a pružně reagovat. Objíždíme v současné době také hejtmany jednotlivých moravských krajů, seznamujeme je s chystaným programem a domlouváme se na spolupráci, protože naše sbírky mapují celé teritorium Moravy a Slezska. Á propos! Na náš podnět reagovaly další osobnosti se zdravicemi. Přibyl předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal, velvyslanec Slovinska, Liběna Rochová, hraběnka Salmová, režisér Arnošt Goldflam. Na příští poradě se budeme opět informovat...

u

Na nic nezapomenout Předmětem jednání jsou i další akce k jubileu. Třeba prezentace příležitostné známky k 200. výročí založení MZM, která je připravena na 21. červen. Má to na starosti Lenka Václavíková: „Spojili jsme se s Poštovním muzeem, které přiveze sběratelské zajímavosti související s Moravou a s dobou, kdy bylo muzeum založeno. Domluveno je zřízení poštovní přepážky, která se postará

o razítka prvního dne.“ Lucie Horáková zase vede další jednání o limitované edici stříbrných pamětních mincí. Nabídku suvenýrů a dárků k jubileu by měl rozšířit muzejní náramek – řetízek, na který se budou přivěšovat jednotlivé přívěsky – Věstonická venuše, koník, dvojka a dvě nuly, symbolizující letošní výročí, logo MZM – měla by to být hezká sběratelská věc... „Ještě k tomu, co s výročím zdánlivě nesouvisí, ale jen zdánlivě. Musíme myslet na překlady odborných textů k expozicím v Dietrichsteinském palácií. Expozice jsme zmodernizovali a opravili, máme tam i listy s anglickými texty, ale musíme jít dál. Udělat multimediální průvodce do telefonů a Iphonů, aby byl u každého exponátu QR kód, který by si lidé stáhli. Tam budou také informace v angličtině,“ připomíná vedoucí oddělení.

Tak by se dalo pokračovat donekonečna, jak to ostatně vyplývá z povahy práce oddělení, které nikdy nemá hotovo, z jedné vlny nápadů a práce na jejich realizaci přechází do druhé stejně rychle, jako se obracejí listy v kalendáři. A pozor! Musí to být nové, neotřelé, nevšední, nápadité i nápadné, aby to k návštěvě přesvědčilo i ty, kteří v muzeu ještě nikdy nebyli, ale současně neodrazovalo stálé návštěvníky... V jednom z minulých čísel M revue se vedoucí Dětského muzea Sylva Brychtová zamýšlela nad tím, „kterak dítky k návštěvě muzea přiměti a v pozornosti udržeti.“ Úsilí Oddělení marketingu a komunikace je totožné. Je však zaměřeno na nejširší veřejnost a na příslušníky všech generací. Úkol věru nesnadný. Telefon opět zvoní: „Haló? Ano, jistě, letos budou v Biskupském dvoře tři divadla, takže to bude skutečné divadelní léto. K Městskému divadlu se připojí také Národní a ještě Divadlo Bolka Polívky. Program? Dnes prosím ještě ne, ale přijďte v pátek na tiskovku, tam Vám dáme všechny podklady. A taky tip na zajímavý rozhovor...“

Jan Chmelíček

Foto Filip Fojtík

www.mzm.cz

M revue

45

10 M Pod čarou_Sestava 1 8.6.2017 7:21 Stránka 46

s

Pod čarou

Svědek času v sametových deskách Kniha návštěv: svazek prázdných listů v bytelných deskách, do kterého návštěvníci muzeí či výstavních síní občas zapisují svá jména a podle chuti také slova uznání, případně kritiky. Bývají tam v podivuhodně demokratickém pořádku za sebou i vedle sebe jména významných hostů i anonymních turistů, profesorů i žáků. Slova moudrá a věcná vedle poznámek jež prozrazují maximálně sklon autorů k recesi. Přesto, nebo právě proto, má taková kniha nesmírný historický význam. Zvláště je-li samet jejích desek, opatřených ozdobným kováním a znakem muzea, už pořádně ohmataný. Plně to platí o návštěvní knize Moravského zemského muzea, založeného roku 1817 a původně nesoucího jméno císaře Františka. Kniha je vedena od roku 1820. Listujete v jejích zažloutlých stránkách a s úžasem vidíte před sebou defilovat nejen historické osobnosti, ale také děje, postupně proměňující společnost.

u

O čem vypráví tato návštěvní kniha?

Bylo by to na dlouhé povídání. Jisté je, že především dokumentuje velký význam muzea jako přitažlivého cíle cest tuzemských i přespolních zájemců o zdejší sbírky, které se začaly z formovat ještě dřív, než se této instituci dostalo oficiálního císařského „požehnání.“ Jen pohleďte: jsou v ní zápisy návštěvníků z Vídně, Benátek, Lipska, Paříže, Pešti, Hamburku, Drážďan, Charkova, Petrohradu, Káhiry, Wroclavi, Katovic, Philadelfie, Lausanne, Berlína, Štrasburku, Dijonu, Turína, Leningradu, Moskvy, Mnichova, ale i z dalších měst a zemí – po druhé světové válce také z Velké Británie, Indonézie, Itálie, Rumunska či NDR. U některých „přespolních“ návštěvníků nelze ovšem určit, z kterých měst je cesty do Brna přivedly.

46

Nejvíc to platí u jmen, opatřených vojenskými hodnostmi. Pro vojáky bylo Moravské zemské muzeum kupodivu vždy jedním z prvních turistických cílů během jejich nedobrovolných pobytů ve městě – ať už to byli důstojníci pruského vojska, kteří se podepsali 25. července 1866 jako účastníci Prusko-rakouské války, nebo vojáci Rumunské královské armády (5. 5. 1945) a Rudé armády (8. 5. 1945), kteří osvobozovali Brno a v návštěvní knize děkovali dr. Černohorskému za podrobný výklad.

Nejdéle se zdrželi ti, kteří hned 16. 3.

1939 podepsali Pamětní list u příležitosti předání muzea Velkoněmecké říši z příkazu Tajné státní policie. V prvních dnech okupace je zastupovala generalita, ale, jak zaznamenal ve svém hlášení komisař Josef Freising, „v celých rotách“ pak

přicházeli i vojáci využívající možnost bezplatného vstupu do sbírek.

Návštěva Františkova a později Moravského zemského muzea byla hned od počátku významnou událostí společenskou. Svědčí o tom množství zvučných jmen, zvěčnělých v návštěvní knize. Na samostatných stranách figurují podpisy mocnáře Františka Josefa I., který navštívil muzeum 29. června 1892, prvního československého prezidenta T. G. Masaryka (20. 6. 1929), nebo třeba poválečného ministra Zdeňka Nejedlého, který přebíral muzeum do správy československého státu 24. 6. 1949.

V prvních letech po oficiálním založení muzea, jež bylo dítětem moravské osvícenecké aristokracie, nemohla přirozeně chybět jména příslušníků šlechtických rodů Mitrovských, Salmů, Berchtoldů, Serényiů a Liechtensteinů. Také podpisy hraběte Nostitze, hraběte Kolowrata, který byl rakouským státním ministrem, hraběte Leopolda Thuna, ministra kultu a vyučování. Nechybí ani korunní princ Rudolf, stejně jako následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d’Este. Knížata, kardinálové, hrabata, grófové, baroni zapsali svá jména vedle poddůstojníků, důstojníků, doktorů medicíny i přírodních věd, poštmistrů i strojních inženýrů, kandidátů medicíny, teologie a práv.

Navštívit muzeum, to patřilo k dobrému tónu i v tehdejším vědeckém světě. V roce 1820 sem například

www.mzm.cz

10 M Pod čarou_Sestava 1 8.6.2017 7:21 Stránka 47

??????????

zavítal Gregor Wolný, autor mnohasvazkové světské a církevní topografie Moravy. Jen o pár řádků dál najdeme jméno Cyrila Františka Nappa, opata starobrněnského kláštera a poslance Moravského zemského sněmu, ústředního ředitele gymnázií na Moravě a ve Slezsku, patrona později světově proslulého Gregora Johanna Mendela. Mezi prvními návštěvníky figuruje také Christian d’Elvert, někdejší starosta Brna, německý liberál zaujatý dějinami Moravy. A další jména následují: Ami Boué, významný rakouský geolog. František Palacký, vážený otec národa. Profesor vídeňské Polytechniky Franz Xaver Riepel, duchovní otec Ferdinandovy dráhy. Zakladatel vědecké diplomatiky v Rakousku Theodor Sickel. Přední ruský a ukrajinský slavista Izmail Ivanovič Srezněvskij z univerzity v Charkově. Prezident moskevské Archeologické společnosti hrabě Alexis Uvarov. Najdeme i nenápadný podpis Joachima Barranda, francouzského geologa a paleontologa, jehož jméno nese geologická formace na západ od Prahy Barrandien. K prvním českým zápisům patří podpis poslance Zemského sněmu Františka Skopalíka a jeho kolegů, profesora historie a poslance Říšské rady Václava Vladivoje Tomka i vůdce moravské odnože Národní strany Aloise Pražáka (všichni v roce 1861).

Výčet jmen hodných pozornosti by mohl pokračovat ještě dlouho.

Abych však čtenáře nenudil, připomenu jen, že na konci třicátých let tuto řadu rázně ukončují podpisy zástupců říšského vůdce. Nechybí ani jméno doktora Assiena Bohmerse, holandského archeologa z Himmlerovy Ahnenerbe, usilovně pátrající po arijských kořenech německého nadčlověka.

Poválečné období zahajuje 28. října 1946 jako první významná návštěv-

nice dr. Anna Masaryková. Dva dny po ní početná skupina akademických funkcionářů brněnské i olomoucké univerzity, kulturních institucí, škol, nové zemské samosprávy a představitelů moravských měst přichází vzdát hold paměťové instituci Moravy, úspěšně přeživší léta okupace. Slavnostní převzetí muzea do vlastnictví čs. státu 24. června 1949 připomínají vedle podpisu ministra Zdeňka Nejedlého také jména moravských intelektuálů. Mezi nimi etnografa prof. Antonína Václavíka, malířky Linky Procházkové i budoucího akademika Josefa Poulíka.

Pozornému čtenáři neujde podpis básníka Jana Skácela, redaktora Rovnosti. Proud podpisů v návštěv-

nické knize, vedené od roku 1820, pak začal slábnout. V šedesátých letech zápisy úplně končí, v dějinách muzea se začala psát další kapitola.

Nová návštěvní kniha? Ta už nemá sametové desky a ozdobné kování.

Prázdných stran je v ní zatím více než těch popsaných. Knížata a hrabata v ní chybí, ale okruh profesí v novém defilé například dvakrát rozšířili kosmonauti, kteří se na naši křehkou a zranitelnou Zemi dívali s velkým odstupem. Kéž by i v této nové knize historik po další stovce let našel nositele nových myšlenek, muže a ženy smělých činů, jejichž jména nebudou zapomenuta.

Jan Chmelíček

u

Sametové desky s kováním a znakem muzea zdobí první návštěvní knihu, vedenou od roku 1820.

Foto Jan Cága

www.mzm.cz

M revue

47

11 My a svět_Sestava 1 7.6.2017 11:46 Stránka 48

s

My a svět Stará Tolosa s novou tržnicí, palácem Aranburu a chrámem Andre Maria Eliza. u

Theatrum mundi za Kastilskou bránou Zajímavé vyprávění z cest do světa... Nelehko vybírat z mnoha prožitků více či méně poutavých. Tak třeba – mé nevšední nocování při účasti na Kongresu UNIMA v holandském Dordrechtu v roce 2010. Tehdy mě pořadatelé coby respektovaného hosta ubytovali na historickém klipru Elizabeth kotvícím v centru města na jednom ze slepých kanálů řeky Waal, hlavního ramene delty Rýna. Bylo nás více takto poctěných místní vyhledávanou atrakcí.

48

Pravda, bydlení to bylo romantické, oproti kamenným hotelům bezpochyby podstatně dražší, nicméně moje neuzamykatelná (údajně však zcela bezpečná) kajuta bez okna, s jakýmsi malinkým vikýřem na palubu, měřila letmo dva metry na délku a půldruhého metru na šířku. O výšce ani nemluvím, bezpečně se tam dalo pouze ležet s nohama zastrčenýma do jakéhosi tunelu. Převlékat se, to předpokládalo svého druhu artistický výkon v předklonu, s jednou nohou v zavazadle, které nebylo kam vypakovat.

Námořnické snídaně ovšem připravo-

www.mzm.cz

Pod čarou

val osobně sám kapitán lodi a sprcha (dokonce teplá) i splachování toalety spolehlivě fungovaly. Člověk však musel zdatně zacvičit pákovou pumpou. Obdivoval jsem japonskou kolegyni paní Yasuko Senda, která ze své kajuty, identické s mojí, vycházela každé ráno v padnoucím kimonu „nažehlená“, svěží, bělostná a vonící jako lotosový květ – na rozdíl ode mne, pomačkaného a nevyspáním zpustošeného Evropana. Ještě že rokování kongresu probíhalo v civilizovaném prostředí dordrechtského střediska zvaného ToBe cultuurcentrum.

www.mzm.cz

u

Okno do českého loutkářství v Tolose Kdybych měl vyprávět o zajímavých pobytech reprezentanta Moravského zemského muzea „za obzory“, mohl bych zavzpomínat na mnohé zahraniční štace s představeními Muzejní maringotky, na četné realizace loutkářských výstav nebo zážitky z několika delších hostování v Dánsku, kdy jsme spolu s přítelem loutkářem Vraťou Schilderem prováděli work-

shopy s lekcemi na téma historie českého loutkového divadla v SkjernEgvad museu ve Skjernu.

Mám-li však volit „lehčí tón“, zmíním pobyt ve španělské Tolose v roce 2007 spojený s realizací produkčně i odborně velmi náročné výstavy Okno do českého loutkářství, která tvořila součást velkorysého projektu představujícího v rámci Mezinárodního loutkového festivalu „Titirijai 07“ mnohotvárnou podobu českého loutkového divadla. Výstava prezentovala přes 500 exponátů hlavně ze sbírek čtyř větších českých muzeí

M revue

49

s

11 My a svět_Sestava 1 7.6.2017 11:46 Stránka 49

11 My a svฤ t_Sestava 1 7.6.2017 11:46 Strรกnka 50

??????????

50

www.mzm.cz

11 My a svět_Sestava 1 7.6.2017 11:46 Stránka 51

??????????

www.mzm.cz

Platanová kolonáda na hlavní třídě Svatého Františka v Tolose zdobená festivalovým 51 M revue emblémem.

11 My a svět_Sestava 1 7.6.2017 11:46 Stránka 52

My a svět?????????? s významnějšími loutkářskými sbírkami – Moravského zemského muzea, Muzea loutkářských kultur, Národního muzea a Slezského zemského muzea, dále také z inventáře deseti profesionálních loutkových divadel a jednoho divadla amatérského.

Byla oceněna stříbrnou plaketou s emblémem festivalu, kterou převzal osobně tehdejší ředitel muzea PhDr. Petr Šuleř.

Loutkářský festival v Tolose má dlouhou tradici, v roce 2007 to byl jubilejní 25. ročník. Představuje divadla a umělce z celého světa. Vedle standardního programu organizuje dominantní expoziční sekci nazvanou „otevřené okno“, jejímž smyslem je hlubší obeznámení domácího publika s osobitou loutkářskou tradicí a uměním konkrétní zvolené země. Koncepci, scénář, produkci a nakonec i realizaci této výstavy ve dvou rozlehlých podlažích impozantního paláce Aranburu jsem již

52

dříve na požádání generálního sekretáře UNIMA a zároveň ředitele festivalu pana Miguela Arreche vzal na svoje bedra a věnoval jim bezmála dva roky práce. „Odměnou“ byl měsíc strávený v malebném starobylém baskickém městě.

u

Měsíc u Biskajského zálivu Tolosa leží na severovýchodě Baskicka u Biskajského zálivu na úpatí Pyrenejí v provincii Guipúzcoa. Je sevřeno kopci v údolí řeky Orii, asi dvacet kilometrů od vyhlášeného letoviska San Sebastiánu (Donostia).

Město založil roku 1256 Alfons X., v roce 1503 však lehlo popelem při ničivém požáru. Dnešní historické centrum s šesti dlouhými rovnoběž-

Všední podvečer Tolosanů.

u

nými ulicemi křižovanými úzkými uličkami plnými obchůdků a barů, tajemných průchodů a dvorků, s několika titěrnými náměstíčky, dvěma tržnicemi, radnicí, chrámem Panny Marie a pěti paláci, jemuž vévodí Kastilská brána, odpovídá v podstatě tehdejší rekonstruované podobě města. Čtrnáct dní náročné instalace výstavy v pěti lidech (se mnou restaurátorky Eva Herzanová a Helena Šedá, výtvarník Antonín Maloň a „mistr světla“ Ing. Igor Schmidt), čtyři dny demontáže a balení, mezi tím však vzácných devět dní volna po dobu otevření výstavy. Zatímco si ji během festivalu prohlédlo téměř patnáct tisíc návštěvníků, my jsme se kochali krásami Tolosy i blízkého okolí a užívali si pověstných španělských tapas neopomí-

www.mzm.cz

11 My a svět_Sestava 1 7.6.2017 11:46 Stránka 53

??????????

jejíce ovšem ani vino tinto. Zbyl i čas k výstupu na ikonickou horu Uzturre strmící nad Tolosou, také na celodenní výlet vlakem do úchvatného San Sebastiánu s rozbouřeným Atlantikem vrhajícím vlny až do pobřežních ulic městaa s proslulou městskou pláží La Concha v uzavřené klidné zátoce.

u

Ochutnávky života Basků Turistické atrakce však ponechám dobrodružným ambicím čtenáře a vzpomenu raději neopakovatelné

t

Náš pomocník a „průvodce“ Koldo s medvědářem Kubou Kubikulou a strašidlem Barbuchou.

www.mzm.cz

ochutnávky běžného života Basků.

Byly nám dopřány díky náklonnosti jediného místního pomocníka, kterého jsme měli k ruce.

Jmenoval se Koldo. Tento muž, povoláním policista, obdivoval divadlo natolik, že každoročně věnoval část své dovolené službě festivalu. Jako ve Španělsku korida, tak je v Baskicku oblíbená pelota – národní sport vzdáleně připomínající squash, v principu míč odpalovaný proti zdi. Existuje řada variant: dva hráči nebo družstvo, odbíjení míčku holou dlaní, vyplétanou nebo dřevěnou raketou, popřípadě „cestou“, zvláštním košíkem ve tvaru srpu. „Tuto hru hrají jen Baskové a Navarrové z hor,“ napsal Karel Čapek ve svém půvabném Výletu do Španěl z roku 1930. „Mají řeč tak složitou, že dosud není vyzkoumána; a jejich muzika je klarinetová píšťalka, zvaná dulzaina, doprovázená bubínkem. Je to z nejmenších nárůdků

v Evropě; snad to jsou zmizelí Atlantikové.“ Nespočet pelotových oddílů má své fanoušky, kteří zakládají a provozují kluby v podobě hospůdek rodinného charakteru. Na klubová setkání, kde se jí, pije, zpívá a tančí, mají přístup většinou jen členové.

Policajt Koldo však jako by patřil ke všem těmto podnikům ve městě.

Každý den pro nás zorganizoval návštěvu jednoho z nich. Poznali jsme, že tradovaná zarputilost Basků je fámou. Setkávali jsme se s přátelskými a vstřícnými lidmi. Předváděli nám kulinářské orgie. Hostili nás dobrotami baskické kuchyně, hlavně fazolemi rozličných druhů a úprav, šunkou, sušeným masem, rybami, kalamáry, senzačními ovčími sýry, pověstnými kachními a husími paštikami, houbami, olivami, pestrými saláty, vínem. To nás učili pít přímo z kozích měchů – „čůrkem“ ze vzdálenosti třiceti centimetrů. Přiznávám, neúspěšně.

M revue

53

11 My a svět_Sestava 1 7.6.2017 11:46 Stránka 54

My a svět?????????? u

neonem a píšťalami. Trochu jsme smutnili, že si u nás takto užívat neumíme, obzvláště ne ve všední dny.

O víkendu jsme zažili slavnost fazolí. Nic podobného jsem nikde nikdy neviděl. Město „zasypané“ fazolemi. Bílými, žlutými, červenými, černými, kropenatými… malými, velkými, na jaké pomyslíte. Plno lidí, jedni nabízejí, druzí kupují, jiní směňují. Pelotová hala proměněná

Město zasypané fazolemi V tyto volné dny jsme si také užívali proměnnou atmosféru města. Ranní tržiště plná čerstvých produktů z okolních horských farem, odpolední vylidněné ulice během obligátní siesty a úžasnou podvečerní náladu, kdy se s končící prací zaplnily uličky, lidé v hloučcích postávali před bary známými coby baskické pintxos.

Popíjeli víno nebo cidre, dědkové v příznačných baretech pokuřovali dlouhá cigára a debaty se protahovaly dlouho do noci. Na prodavači opuštěných tržištích se producírovaly kapely: Tu břeskná dechovka s rytmickými paso doble, jinde podivné seskupení instrumentalistů a zpěváků s kytarami, houslemi, bando-

p

q

v soutěžní arénu kuchtíků, pokrmy pouze z fazolí s rozmanitými přílohami, vůně koření, hlahol degustujících labužníků. Ocenění vítěze jsme se nedočkali. Konalo se až někdy nad ránem. To už se v paláci Aranburu zavřely brány a my se chystali balit. „Gero arte, eskerrik asko.“

Jaroslav Blecha Fotografie autora

Pohled na Tolosu cestou na horu Usturre.

Fazolí, kolik chcete…

u

Autor článku s generálním sekretářem UNIMA a ředitelem festivalu Miguelem Arrechem (vlevo) v přístavním baru v San Sebastiánu.

54

www.mzm.cz

M panorama Své zdravice zaslali muzeu také hejtmani Zlínského kraje Jiří Čunek, kraje Vysočina Jiří Běhounek, rakouský generální konzul v Brně Georg Stöger, generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral a další osobnosti. (red)

Corpus Litterarum je bohatší

Český výbor ICOM jednal v Brně S přednáškou na téma 200 let Muzejnictví na Moravě vystoupil generální ředitel Moravského zemského muzea Jiří Mitáček (na snímku Filipa Fojtíka) v přednáškovém bloku, který doplnil březnové plenární zasedání Českého výboru ICOM v Brně. Účastníci zasedání, konaného v prostorách Moravského zemského muzea, rozhodli o tématech letošního Mezinárodního dne muzeí, který připadl na 18. květen (Jak vyslovit nevyslovitelné? Muzea a tragické dějiny XX. století). Doporučili také svým členským organizacím v České republice, aby v tento den umožnily návštěvníkům bezplatný vstup do svých expozic a výstav. (red)

Zdravice k jubileu MZM Na adresu MZM přicházejí v těchto dnech zdravice osobností politického i veřejného života k letošnímu 200. výročí jeho vzniku. Na prvním místě od prezidenta republiky Miloše Zemana. „Úloha MZM je nyní mimořádná. Žijeme v době, kdy se postupně ve společnosti vytrácí historická paměť, jsou relativizovány hodnoty a události minulosti uměle přetvářeny k obrazu současnosti. Přitom právě ztráta

www.mzm.cz

vlastní paměti vždy vedla k tragickým následkům, k opakování fatálních chyb a byla cestou vedoucí k nesvobodě. Pokud si neuvědomujeme svoje kořeny a dobrovolně je v běhu zrychleného času osekáváme, koruna, naše budoucnost, začne usychat. Především bych si proto přál, aby MZM, ale i jiné podobné instituce, navštěvovala v co nejhojnějším počtu zejména mladá generace. Je nesmírně zásadní, aby se mladí lidé seznámili s historií, s jejími zákruty, vítězstvími, prohrami, krutostmi i akty milosrdenství.

Historie není jednobarevná. A je to dobře. Vždy se ale objeví lidé, kteří by ji rádi jednobarevně vykládali. Nedejme těmto ideologům šanci,“ napsal prezident republiky.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský ocenil, že se muzeu za dvě století podařilo shromáždit přes šest milionů sbírkových předmětů. „Uvědomil jsem si, jak důležité je uchovávat otisk minulosti i pro poznání generací budoucích. K této záslužné činnosti přeji celému Moravskému zemskému muzeu mnoho sil a úspěchů,“ napsal. Přínos muzea k budování naší identity ocenil také ministr kultury Daniel Herman. Podle něj muzeum ukazuje, jaké bohatství máme a na co můžeme být hrdi. Velvyslanec ČR v Rakousku Jan Sechter ocenil úlohu MZM jako svého druhu velvyslance naší kultury u jižních sousedů a popřál mu do třetí stovky let hodně návštěvníků, mezi nimi i Rakušanů, kteří v jeho expozicích nacházejí i kousek své historie.

Expozice Corpus litterarum v Budově Jiřího Gruši v Brně-Medlánkách byla loni v listopadu v části věnované literatuře 19. a 20. století podstatně rozšířena zejména o témata spjatá se S. K. Neumannem, R. Těsnohlídkem, Lidovými novinami a také o reflexi významného segmentu tehdejší kultury, jakou byla německy psaná literatura v českých zemích, zvláště na Moravě. Od roku 2009 se v Moravském zemském muzeu formuje nový fond velkých pozůstalostí autorů exilu a samizdatu, neomezující se na moravské souvislosti ani provenienci. Tato skutečnost se rovněž promítla do podoby stálé expozice. První část nyní reflektuje literárně-historické souvislosti českého písemnictví na Moravě od církevně-slovanských titulů z 9. století po O. Mikuláška, J. Skácela a L. Kunderu, zatímco druhá část – Normalizace – přibližuje protitotalitní aktivity v Československu po okupaci v srpnu 1968. Rozšíření této expozice tkví v důsledném posílení témat s brněnskými a moravskými aktivitami 70. a 80. let 20. století. Jako dosud je trvalá expozice otevřena od pondělí do pátku od 8.30 do 17 hodin pouze na objednávku (tel. 515 910 422, 421), o víkendu je zavřena. (red)

Palác šlechtičen: Stálá expozice na obzoru Letošní výstavy beninských bronzů a fotografií Jindřicha Štreita jsou pravděpodobně jedněmi z posled-

M revue

55

s

12 M panorama_Sestava 1 7.6.2017 11:46 Stránka 55

12 M panorama_Sestava 1 7.6.2017 11:46 Stránka 56

M panorama ních, které bude možno vidět v brněnském Paláci šlechtičen před zahájením rekonstrukce této budovy pro stálou expozici lidové kultury na Moravě a tradičního loutkářství.

Informoval o tom generální ředitel Moravského zemského muzea Jiří Mitáček, podle jehož slov je uskutečnění dlouhodobé snahy muzea o vybudování této stálé expozice již na obzoru. „Ministerstvo kultury nám oznámilo, že náš projekt byl schválen. Získali jsme předběžný příslib garance státní spoluúčasti na této významné investici za zhruba 90 milionů korun, kterou budeme převážně financovat z evropských fondů,“ upřesnil Jiří Mitáček.

Nyní je na muzeu, aby předložilo finální dokumentaci. Tyto podklady budou sloužit k vydání příslušného rozhodnutí ministerstva kultury. „Pokud v proceduře nenastane nějaká nepředvídaná překážka, například odvolání některého z účastníků budoucího výběrového řízení na dodavatele stavebních a výstavnických prací, mohli by návštěvníci Moravského zemského muzea vstoupit do dlouho očekávané nové stálé expozice již za dva a půl roku od vydání rozhodnutí Ministerstva kultury ČR,“ uvedl generální ředitel Moravského zemského muzea. (red)

Demeter Malaťák – nový vedoucí oddělení

kladům, převážně do a z anglického jazyka. Spolehlivě mu zrychlí tep novinky ve fototechnice, přestože sám fotí jen pomálu. Poslední dobou se snaží pronikat do tajů cvičení tchaj-ťi. (red)

Rodí se Středoevropské křižovatky ními a muzejními materiály. Poté absolvoval studium oboru Středověká studia na Středoevropské univerzitě v Budapešti, kde se věnoval zejména tématům spojeným s mocenskou reprezentací. Následně působil ve Výzkumném středisku pro dějiny střední Evropy na své alma mater (FF MU), kde se nadále zabýval reprezentací moci a zároveň vyvíjel ediční a redakční činnost, která pokrývá širokou paletu moderních i starších dějin. Na FF MU byl účastníkem několika vědeckých a vzdělávacích projektů, na nichž získal nejen odborné, ale též organizační a administrativní zkušenosti.

V současnosti se jako pracovník Moravského zemského muzea badatelsky věnuje zejména zpracování pozůstalosti disidenta, literáta a diplomata Jiřího Gruši. K zájmům Demetera Malaťáka patří cizí jazyky, částečně se věnuje odborným pře-

Budování nové stálé expozice „Středoevropské křižovatky. Morava ve XX. století“ v Dietrichsteinském paláci je v plném proudu. Po stavebních úpravách následuje instalace hlavních prvků expozice a největších exponátů, k nimž patří také práškovací a postřikový letoun Čmelák, připomínající nástup zemědělské velkovýroby v poslední třetině 20. století (na snímku Filipa Fojtíka). Expozice, jejíž otevření bude stěžejním bodem zářijových oslav 200. výročí založení Moravského zemského muzea, vylíčí hlavní události politických, kulturních a sociálních dějin XX. století na území současné České republiky s důrazem na historický prostor Markrabství moravského. „Hlavní chronologicko-tematickou linii budou doplňovat významné vsuvky, dotýkající se stěžejních institucí a osobností umění a kultury, představeny budou i doklady každodennosti života obyvatel na Moravě. Dominantní bude prezentace historické země a je-

Novým vedoucím muzejního Centra kulturně-politických dějin XX. století se začátkem letošního roku stal Mgr. Demeter Malaťák, M. A. (narozen 1977). Vystřídal ve funkci PhDr. Zdeňka Drahoše, který byl jmenován náměstkem generálního ředitele MZM. Demeter Malaťák vystudoval kombinaci oborů Historie a Pomocné vědy historické na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Získal tak nejen všeobecně historickou průpravu, ale též solidní teoretickou základnu pro práci s archiv-

56

www.mzm.cz

12 M panorama_Sestava 1 7.6.2017 11:46 Stránka 57

??????????

jích institucí, kulturních fenoménů i osobností, určujících postavení Moravy v dějinách českých zemí a střední Evropy. (red)

Doklady pravěkého osídlení v Popůvkách Důležitý objev učinili pracovníci Archeologického ústavu Moravského zemského muzea na přelomu března a dubna v Popůvkách u Brna v těsné blízkosti dálnice D1.

Již během první etapy stavebních prací, souvisejících s budováním nové kanalizace, identifikovali archeologové pod vedením Mgr. Zdeňka Hájka, Ph.D. doklady pravěkého osídlení v podobě několika zahloubených jam. Většina těchto objektů byla podle nalezených fragmentů keramiky datována do období starší fáze mladší doby kamenné (neolitu), kdy se na Moravě usídlili první zemědělci – nositelé kultury s lineární keramikou (6. tisíciletí př. n. l.). Do této doby zařadili archeologové také stopy části půdorysu obytné stavby zachované v podobě deseti menších kruhových, tzv. kůlových jamek.

Archeologové na místě identifikovali také pět hrobů ze závěru pozdní doby kamenné (eneolitu), kdy zde kočoval lid kultury se zvoncovitými poháry (zhruba 3000–2500 let př. n. l.). Tito lidé, pocházející původně

www.mzm.cz

z jihozápadní Evropy a snad až z pobřežních oblastí severní Afriky, pohřbívali své mrtvé kostrově ve skrčené pozici tváří k východu. Ženy přitom spočívaly hlavou k jihu a ležely tedy na pravém boku, muži pak obráceně hlavou k severu a na levém boku.

Právě tento způsob uložení nebožtíků, spolu s charakteristickými milodary v podobě keramických nádob, kamenných nástrojů a kostěných knoflíků, umožnil hroby spolehlivě datovat. Archeologové předpokládají, že tato skupina hrobů představuje část většího pohřebiště. Nález patří v prostředí Moravy k ojedinělým.

Kromě dokladů pravěkého osídlení byly prozkoumány také tři recentní jámy interpretované jako zákopy z druhé světové války. Všechny získané artefakty jsou v laboratorním zpracování, nálezová situace bude v blízké době odborně publikována. (zh, ač)

Zkoumáme Strahovského baziliška Součástí společného interního projektu Moravského zemského muzea „Strahovský kabinet kuriozit“ je od roku 2015 mimo jiné dokumentace některých prapodivných exponátů ze vzácné přírodovědné sbírky Strahovského kláštera, patřící k nejstarším v českých zemích. Sbírka má svým uspořádáním charakter kabinetu ku-

riozit a není nijak vědecky a systematicky uspořádána.

Jedním z prvních výsledků je identifikace démonicky vyhlížejícího tvora s vystouplými čelistmi, hřebenem na hlavě, křídly a trnitým ocasem. Mohli bychom ho nazvat Strahovským baziliškem. Podobného tvora můžeme také spatřit v čáslavském Muzeu Josefa Kaunického. Nebylo zpočátku jednoduché identifikovat tohoto živočicha, neboť zoologická systematika pro něj nenašla místo. Podrobným studiem se nakonec tajemné zvíře prozradilo.

Bazilišek byl umnýma rukama tehdejších taxidermistů vyroben z rejnoka. Přesně vedeným řezy v ploutevním lemu byla vytvarována křídla, obrácením čelistí vznikla vystouplá tlama a z nozder se stávají zlověstné oči. Již encyklopedie Historia Animalium slavného švýcarského učence Konráda Gesnera (1558) uvádí, že podobní bazilišci se vyráběli již v 16. století. Nesměli chybět v žádném kabinetu či lékárně a stali se výnosným obchodním artiklem.

Vzácné příklady podobných bazilišků či draků byly postupně objeveny v dalších evropských přírodovědných kabinetech. Poslední „úlovek“ (na snímku) jsme objevili při návštěvě kabinetu kuriozit Franckesche Stiftungen v Halle na počátku letošního roku společně s generálním ředitelem MZM Jiřím Mitáčkem a náměstkem ředitele Zdeňkem Drahošem. (rg)

M revue

57

12 M panorama_Sestava 1 7.6.2017 11:46 Stránka 58

M panorama

Mechorosty už podesáté

Dvakrát Gruša k svátku muzeí Dvě prezentace básníka, prozaika i politika a diplomata Jiřího Gruši připravilo Moravské zemské muzeum k letošnímu Mezinárodnímu dni muzeí, jehož téma zní „Jak sdělit nevslovitelné? Muzea a tragické dějiny 20. století.“ V Dietrichsteinském paláci byl představen nejnovější svazek ediční řady Dílo Jiřího Gruši (Barrister & Principal, Brno, 2016) – Eseje II, obsahující eseje a studie, které Jiří Gruša napsal od roku 1990 do své smrti v roce 2011. V německé ediční řadě Jiří Gruša – Werkausbage vyšel paralelní svazek Essays II (Wieser Verlag, Klagenfurt) v letošním roce. Na prezentaci esejí navázala vernisáž výstavy „Šťastný bezdomovec – Evropan a světoobčan Jiří Gruša“, která nabídla vhled do života a díla tohoto muže všestranného talentu. Přiblížila různé etapy jeho životní dráhy, kdy působil jako disident, bojovník proti cenzuře a diktatuře, básník a prozaik tvořící v českém i německém jazyce, překladatel a prezident světového sdružení spisovatelů „International PEN“, diplomat a prostředník národní a kulturní vzájemnosti. Otevření výstavy, vycházející z materiálů obsažených ve sbírkách Moravského zemského muzea, byla přítomna také manželka spisovatele Sabine Gruša (na snímku Filipa Fojtíka). (red)

58

V pořadí již desátý bryologický víkend uspořádalo Botanické oddělení MZM letos v květnu. Ukázalo se, že zájemců o nenápadnou skupinu rostlin – mechorosty – přibývá.

Mezi účastníky bryologického víkendu patří obvykle především studenti univerzit a učitelé. Letos se přidali i další zájemci z řad neodborné veřejnosti včetně seniorů.

Kromě Brňanů projevili zájem lidé z Blanska, Tišnova, Žďáru nad Sázavou i jeden Srb, který toho času pobývá na Slovensku. Páteční exkurze na Kamenný vrch v Brně přinesla nález šikouška bezlistého v doubravě za Myslivnou. Jde o mech blízký ohrožení. V sobotu účastníci akce v laboratoři Mendelovy univerzity pozorovali buněčné struktury mechorostů pod mikroskopy. Během nedělního „výletu“ pak bádali na atraktivních lokalitách u Velkého Dářka na Českomoravské vrchovině a na vrchu Květnice. Pozorovali mechorosty pomocí lupy přímo na stanovištích, kde rostou. Mimo jiné objevili dva invazní mechy – křivonožku vehnutou a rovnozub čárkovitý. Oba pocházejí z jižní polokoule a do Evropy je přivezl člověk. (sk, in)

Brněnský mykolog v Kew Výběr a revize bohatých herbářových položek hub z rodů Marasmius, Crinipellis, Chaetocalathus a Moniliophthora pro připravované taxonomicko-fylogenetické studie těchto rodů na území karibských zámořských území a departementů Francie Martiniku a Guadeloupu byl cílem květnového badatelského pobytu dr. Vladimíra Antonína, mykologa Moravského zemského muzea, v herbáři Královských botanických zahrad v Kew v Anglii. Tento herbář je se svými 7 miliony položek zřejmě

největším a nejvýznamnějším herbářem na světě. „Práce šla dobře od ruky a navíc – protože celý týden byl v Londýně dosti deštivý – mi ani nevadilo, že jsem trávil v herbáři u mikroskopu celé dny. Nakonec jsem si mezi dvěma přeháňkami stihnul alespoň v rychlosti prohlédnout krásnou botanickou zahradu s nádhernými skleníky, které mnozí z čtenářů znají z televizního seriálu Davida Attenborougha (BBC) o rostlinách.

Cíle cesty tak byly zcela naplněny.“ řekl po návratu naší revui doktor Antonín, jehož studijní pobyt umožnil grant z evropského projektu Synthesys. (red)

Skener k práci „vzhůru nohama“ Po mnoha peripetiích získalo botanické oddělení skener. Nekrčte rameny, že to snad nestojí za řeč. Na ekonomickém oddělení na tuto akci asi stále vzpomínají a orosí se jim čela.

Tento skener za řeč stojí nejen pro jeho vyšší cenu, ale hlavně pro jeho užitečnost. Je totiž speciálně dělaný pro využití v herbářových sbírkách.

Vlastní skener (Expression 11000XL) vypadá na první pohled jak ostatní přístroje tohoto druhu, má jen trochu větší rozměry, ale je upravený pro práci „vzhůru nohama“, tedy tou „skleněnou“ plochou dolů. A herbářové položky se k němu přitisknou zespodu. Rostliny se tedy nemusí nijak otáčet, což herbářový materiál nemá rád, sypou se z něj semínka a jiné drobnosti. Celek herbářového skeneru tvoří konstrukce, která toto přikládání rostlin umožňuje. Použití přístrojů, které se používají třeba na sken knih, se neosvědčilo. Části rostlin na herbářových položkách vrhají stíny a vzniklý obrázek je nepřehledný. Celé toto monstrum vyrábí firma „Herbscan“, což je jeden hoch ve Velké Británii, který těmito skenery zásobuje prakticky všechna botanická pracoviště po celém světě.

V České republice jsou dva v pražských institucích, náš je první na Mo-

www.mzm.cz

12 M panorama_Sestava 1 7.6.2017 11:46 Stránka 59

?????????? ravě. Protože obrázky skenerem pořízené mají větší velikost, vyžadovalo jeho pořízení i lepší počítač.

Aby byla možná i spolehlivá vizuální kontrola výsledku, završili jsme celou operaci pořízením kvalitního monitoru. A teď už zbývá jen se dát do práce. (sut)

Muzeum – místo zájmového vzdělávání Kde leží hranice mezi zájmovým a profesním vzděláváním? Jaké je místo tohoto vzdělávacího odvětví v našem vzdělávacím systému? Jaké jsou konkrétní příklady dobré praxe zájmového vzdělávání dospělých u nás i ve světě? Na podobné otázky se snažili najít odpověď účastníci kulatého stolu EPALE, který se konal v dubnu v pražském Domě zahraniční spolupráce.

O pozici Moravského zemského muzea hovořil Tomáš Drobný, vedoucí zdejšího Metodického centra muzejní pedagogiky. Připomněl, že muzeum jako tradiční kulturní instituce s původně sbírkotvornou funkcí postupně rozšiřovalo svoji činnost a skrze práci s veřejností proniklo i do zájmového vzdělávání nebo zážitkového či objektového učení. Velkému zájmu veřejnosti se dnes těší zvláště široká nabídka vzdělávacích programů, přednášek, naučných exkurzí a oblíbených tematických cyklů Univerzity třetího věku.

V Moravském zemském muzeu se účastníci těchto aktivit mohou setkat s odborníky z oblasti přírodních i společenských věd, rozvíjet své znalosti o numismatice, mykologii, bryologii, archeologii, heraldice, literatuře nebo hudební vědě pod jednou střechou. Ne všechna muzea jsou ještě veřejností vnímána jako prestižní poskytovatelé neformálního vzdělávání dospělých. Moravské zemské muzeum v Brně má v tomto směru výhodu dvousetleté

www.mzm.cz

tradice, spojené s působením řady vynikajících osobností přírodních i humanitních věd. (dr)

Poučná i zábavná muzejní noc Téměř třicet tisíc návštěvníků přilákal do budov Moravského zemského muzea program letošního třináctého ročníku Brněnské muzejní noci. Za pouhých dvacet korun (děti do 130 cm zdarma) si mohli v sobotu 20. května prohlédnout všechny stálé expozice i krátkodobé výstavy v Dietrichsteinském paláci, Paláci šlechtičen, Biskupském dvoře, Pavilonu Anthropos i v Památníku Leoše Janáčka.

Podobně jako v minulých letech, také letos byly součástí večera doprovodné programy, například hudební ukázky z inscenací Městského divadla Brno, Genetické hrátky s krví v Mendelianu se slibným podtitulem „Jak chutná vaše krev Drakulovi,“ ve výstavě Vítejte u neandertálců lákal zájemce vypravěč pohádek a mýtů Tomáš Machek za doprovodu přírodní až pravěké zvukohudby z rukou a dechu Petra Cénka, vybrat si mohl každý. Třeba v Památníku L. Janáčka byl doprovodný program plně věnován moravskému hudebnímu velikánovi.

Pěvecký sbor Láska opravdivá seznámil posluchače s tvorbou Janáč-

kova učitele Pavla Křížkovského, pomyslnou třešničkou na dortu bylo vystoupení norsko-českého tria Didrik Ingvaldsen, Dag Magnus Narvesen a Peter Graham, které se v Janáčkově pracovně pustilo do volné improvizace v níž jako výchozí materiál posloužila Janáčkova Sinfonietta.

Součástí bohatého programu byly i soutěže pro návštěvníky, především v mineralogicko-petrografické expozici (soubory kamínků) a také kvíz k 200. výročí založení MZM, jehož vítězové získali volné vstupenky do muzea na rok 2017 a upomínkové předměty.

Jedinečnou atmosféru měla módní přehlídka návrhářky Libuše Buchtové v Paláci šlechtičen, na které manekýnky s málokdy vídaným smyslem pro humor prezentovaly nové modely ze starých šatníků. Přehlídka aktuálně navázala na čerstvě zahájenou výstavu Recyklace – šijeme, přešíváme, přeplétáme (potrvá do začátku října).

Výstava reaguje na současné na současné společenské dění ve světě, kdy se na jedné straně produkují stále nové a nové věci bez ohledu na životní prostředí, na druhé straně však naštěstí přibývá lidí, kteří s tímto trendem nesouhlasí. Takové šaty mohou vzniknout snadno – mimo jiné i přešíváním starých oděvů. Výsledky snažení „přešívaček“ sklidily nadšený aplaus publika. (red)

M revue

59

13 M jak jsme je znali_N_Sestava 1 8.6.2017 9:25 Stránka 60

s

Kdo z paměti nevymizí...

U příležitosti letošního dvoustého výročí založení Moravského zemského muzea vyzvala redakce M revue současné pracovníky této instituce, aby zavzpomínali na výrazné postavy s nimiž se během své práce v muzeu důvěrně seznámili. Název této rubriky – Jak jsme je znali – přesně vystihuje náš záměr. Nešlo nám o výčet vědeckých i jiných zásluh osobností, z nichž většinu odborná komunita dobře zná a ti ostatní o nich mohou najít dost informací v encyklopediích všeho druhu, včetně té internetové. Chtěli jsme ryze osobní vzpomínky našich současníků na ty, kteří jsou na odpočinku, nebo již nežijí. Pro letošní první číslo jsme vybrali pět vzpomínek, jejichž autoři zachytili vážné i nevážné situace, chvíle, které plasticky přibližují charakter vybraných osobností.

Ve skládání této pestré mozaiky výrazných postav bude M revue pokračovat.

Rok 1964. T. Kruťa na výzkumech v Hrubém Jeseníku. M. Motýz, KU.

M jak jsme je znali

Fenomén Kruťa jednou ho z kupky sena ráno vynesl sedlák na vidlích, atd. Unikl budování poválečné Varšavy, to když jej na hranicích zadržela polská pohraniční stráž, nebo vážným problémům, když jej v padesátých letech chytila StB s batohem plným radioaktivních nerostů. Za to byl mnohaletý kriminál, ale Kruťa dokázal vždy vše „okecat“. u

Družná povaha láme skály

u

Topografický mineralog Moravy a Slezska RNDr. Tomáš Kruťa, Csc., (1906–1998) se za tři desetiletí působení v Mineralogicko-petrografickém oddělení Moravského zemského muzea stal fenoménem této instituce. Nevysoká postava tohoto rtuťovitého muže patřila legendám jak mezi muzejními pracovníky, tak mezi sběrateli minerálů.

Brněnský rodák Tomáš Kruťa, nadšený sběratel nerostů, se věnoval topografické mineralogii od počátku dvacátých let minulého století. Vždy miloval výzkumy v terénu. Až na výjimky chodil pěšky. Prošel takto západní a jižní Moravu a několikrát se

www.mzm.cz

vypravil i do Jeseníků. Za den byl schopen ujít i 40 km a přitom si ještě pochvaloval, kolik nových nalezišť po cestě objevil. Přespával, kam došel („chudého studentíka lidé neopustí“). Pravda, také si o Dušičkách spletl nasvícený hřbitov s vesnicí;

Když 17. 6. 1948 skončil svá studia na brněnské univerzitě, nastoupil jako vedoucí Mineralogicko-petrografického oddělení Moravského zemského muzea, kde působil až do svého penzionování v roce 1979.

Přestože měl v hlavním městě řadu přátel, netrpěl láskou k „maceše Praze“. Se slovy „my Moravané jsme za vás padli na Bílé hoře, tak tu přece nebudu stát frontu na salám“ se prodral přímo k pultu před zkoprněnými Pražáky. Hůře mohl dopadnout v Náměšti nad Oslavou, kde zakopl trampům v hospodě o kytaru: „Stařečku dopijte si svoje pivečko a plivněte si, kde chcete ležet“.

Spravilo to tehdy pár rumů a opětně zvítězila Tomášova veselá a družná povaha.

V padesátých letech prožíval nejkrásnější období svého sběratelského života. Kvůli různým embargům se totiž ověřovaly nerostné suroviny, i ty velmi netradiční, v celém Československu.

M revue

61

s

13 M jak jsme je znali_N_Sestava 1 8.6.2017 9:25 Stránka 61

13 M jak jsme je znali_N_Sestava 1 8.6.2017 9:25 Stránka 62

M jak jsme je znali u

Zmapoval naleziště na Moravě a ve Slezsku Dr. Kruťa měl už tehdy vynikající terénní vědomosti o nalezištích nerostů na celé Moravě a zejména ve Slezsku, které dokázal uplatňovat.

Do té doby spadá také jeden z jeho nejvýznamnějších životních počinů - vydání Burkartovy knihy Mährens Minerale und ihre Literatur v roce 1953. Rukopisné poznámky (lístečky E. Burkarta, zemřelého v r. 1941) musel přepsat, doplnil je vlastními novými poznatky z let 1942–1952 a řídil korektury a distribuci díla, navíc vydaného v němčině a částečně tajného! Zároveň tehdy pilně sbíral i registroval nové mineralogické nálezy, které vtělil do své knihy Moravské nerosty a jejich literatura 1940–1965 (vyšla v r. 1966). O něco později, v roce 1973 vyšly Slezské nerosty a jejich literatura, vlastní dílo Kruťovo, věnované mineralogicky dříve málo známému Slezsku které podrobně zkoumal po roce 1946.

Práci v muzeu konal bez ohledu na čas a vymezenou pracovní dobu a rád se setkával se svými muzejními kolegy. Dobré jídlo vysloveně miloval, chodil na oběd domů, poté se prospal a pozdě odpoledne ještě zašel do muzea. Také v terénu přikládal jídlu velký význam a kde to šlo, po práci si s přáteli vždy popřál dobré a vydatné večeře. Byl však také viděn, jak pojídá živou žábu a z úst mu visí její stehýnka – to ale asi šlo o nějaký rozmar nebo sázku.

Dr. Kruťu jsem poznal, když uspořádával sbírku minerálů na základní škole v Třebíči. Nosil jsem mu s ostatními sběrateli do muzea nové nálezy minerálů. Ty registroval v „Příspěvcích k moravské topografické mineralogii,“ které až do roku 1986 postupně doplňovaly jeho knihy. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat jeho znalosti, píli a lásku k nerostům, s níž obohatil sbírku MZM o desítky tisíc vzorků, je zvláštní, že z Moravy ani ze Slezska nepopsal

62

žádný skutečně vzácný minerál. Ze svých četných kontaktů s panem doktorem mohu v tomto ohledu přispět jednou typickou vzpomínkou: Nalezl jsem kdysi v Číchově na Třebíčsku bílé krystaly průsvitného minerálu. Na radu svého učitele chemika jsem za pomoci chloridu barnatého poznal, že jde o síran, podle tvrdosti a dalších vlastností jsem minerál určil jako sádrovec (vodnatý síran vápenatý), tedy novinku pro lokalitu, na jejíž určení jsem byl patřičně hrdý. Pan doktor však tento nerost autoritativně označil za světlou slídu – muskovit – na moje námitky nebral zřetel. Dokonce mi tvrdil, že v takové hornině se muskovit běžně nachází, což není nikde na světě známo. u

Z okna ven!

Při návštěvách sběratelů u doktora Kruti panoval pevný řád. Nejprve se návštěvník mezi dveřmi musel představit a říci, s čím přišel. Následovalo pozvání a kontrola, co návštěvník přinesl. Minerály, které pan doktor nepoznal, putovaly oknem do Kapucínských zahrad, kde se postupně vršila úctyhodná hromada („Nedávno jsem tam málem zabil cigána, co to tam přehraboval, musím se nejprve podívat“). Minerály, které pan doktor poznal, byly porovnány se zmíněnými knihami E. Burkarta a T. Kruti. Pokud šlo o nálezy již známé, putovaly ven oknem. Novinky byly naopak zapsány do knihy a pod jménem nálezce uveřejněny v „Příspěvcích“. Z oné hromady pod okny pochází řada nerostných unikátů, popisovaných ještě dnes například profesorem Novákem z Masarykovy univerzity, který s Kruťou po roce 1978 v muzeu pracoval a ledacos tam sebral a zachránil pro muzeum i vědu. Skončil tam i ten můj sádrovec z Číchova, ale druhou polovinu vzorku jsem s patřičným popisem dlouho poté, když jsem se stal řízením osudu Kruťovým nástupcem, do sbírky šťastně zaevidoval.

Mnohého sběratele doktor Kruťa odměnil za přinesené vzorky svými nerosty, takže všichni byli spokojeni a rádi se k němu vraceli. Jako sběratel si však pochopitelně nadělal i nepřátele, ale to bývá důsledkem oné dosud trvající sběratelské řevnivosti, kdy každý chce mít lepší sbírku než ten druhý, někdy za každou cenu a bez ohledu na etiku. u

Velké světlo vrhá velký stín Ač to nebylo pouze jeho vinou (opravovaly se budovy), je zvláštní, že jako muzejník nevytvořil doktor Kruťa za 30 let neúnavného působení v muzeu žádnou muzejní expozici; také výstav vytvořil málo a nevzpomínám si ani na jeho přednášky pro veřejnost. Měl však vynikající terénní vědomosti o nalezištích nerostů, které dokázal uplatňovat.

U všeho byl, každého znal a pilně sbíral pro Moravské muzeum. S průkazem muzea mu byly v dolech i v lomech „dveře otevřené“, kde ne, tam vlezl přes plot. Byl výrazná osobnost. Lidé jeho typu často vykonají mnoho dobrého a zároveň, v podivuhodné rovnováze, dokáží ledacos poškodit („velké světlo vrhá velký stín“). Vytvářel kolem sebe aureolu nejvýznamnějšího moravského sběratele minerálů, a kdo byl jeho odpůrce, jako by v mineralogii nic neznamenal. Tady ale vždy nakonec zapracuje nepodplatitelný čas, který dá zapomenout na zápory a nechá vykrystalizovat to pozitivní.

Ten ukázal, že dr. Kruťa byl přes všechny nedostatky viditelným přínosem pro poznání nerostných poměrů Moravy a Slezska.

A jedna jeho zásada, kterou mimochodem vrchovatě naplnil – „svým potomkům zanechejte pouze dluhy“ – stojí rozhodně za zamyšlení i nemineralogům!

RNDr. Stanislav Houzar, Ph.D.

www.mzm.cz

13 M jak jsme je znali_N_Sestava 1 8.6.2017 9:25 Stránka 63

??????????

Pan doktor u

RTDr., Ing. Zdeněk Kux, Csc., (1923–1990) byl jedním z posledních zoologů s encyklopedickými znalostmi oboru, člověk pozoruhodného přehledu a schopnosti rozpoznat to nejdůležitější. V roce 1950 nastoupil na místo vedoucího Zoologického oddělení Moravského muzea, kde setrval až do svého penzionování v roce 1988. Na jeho kontě jsou tisíce položek v muzejních sbírkách a také stálá expozice Fauna Moravy, která dosud slouží.

Poprvé jsem se s panem doktorem setkal u něho v pracovně v Biskupském dvoře někdy začátkem roku 1975. Utekl jsem tehdy z vojny a hledal si místo. Někteří kolegové z akademie věd, kde jsem dělal „pomvědu“, mne zrazovali: „U Kuxe je to šílené. Bude Tě celé dny tahat po rybách nebo po honech, utopíš se v množství materiálu, který nasbíral a nezpracoval. Na rodinu můžeš za-

www.mzm.cz

pomenout!“ V té době jsme už měli dcerku Kláru, místo jsem nutně potřeboval a nezbylo mi, než se vypravit do jámy lvové. Lev bylo také první, čeho jsem si všiml. Vlastně to byla ošlapaná kůže lvice, kterou měl pan doktor pod nohama. Vypadal přísně, obalený v tlustém pulóvru, s cigaretou bez filtru v úzkých rtech lehce orámovaných kávovou sedlinou.

Dva jezevčíci proletěli hromadou

různě poházených papírů a zápisníků, aby se na mě vrhli a zjednodušili představování. Šel bez obalu k věci: „Máš lovecký lístek, máš rybářský lístek, co dělají rodiče – není někdo z příbuzných lesák? Znáš ptáky, ryby, když jsi studoval u Gaislera, to bys mohl znát netopýry.“ Moje odpovědi ho zjevně nepotěšily.

Tvář se mu rozjasnila několikrát, ale to jen když zazvonil telefon a on s nadšením někomu popisoval, že má na Špilberku už od neděle hejno jikavců, že se fena Hajda konečně přestala hárat a děkoval za nějaké pozvání na bažantí hon.

Mezi tím vykouřil několik cigaret, aniž by jedinkrát odklepl popel do přeplněného popelníku. Já jsem musel sledovat, jak mu dlouhý popel upadl na kalhoty, potom na ten noblesní svetr a zbytek dokonce přímo do nějakých grafů ze života mihulí, jimiž se zrovna zabýval. Při kreslení si vypomáhal starými brýlemi s kostěnými oblouky, které si přidržoval u nosu

M revue

63

13 M jak jsme je znali_N_Sestava 1 8.6.2017 9:25 Stránka 64

M jak jsme je znali

rukou, neboť neměly nic, za co by držely na jeho trošku prošedivělé hlavě.

vuje základní pilíř informací o početnosti zpěvného ptactva v našich ekosystémech.

u

u

Mistr improvizace

Hodiny terénní ornitologie

Jeho schopnosti všemožné improvizace se ukázaly nenahraditelné, a to nejen při mém přijetí do muzea, ale především v mnoha dalších letech, kdy jsem měl tu čest a štěstí být v jeho blízkosti. Nejdřív mě nabídl byznys podle Steinbecka: za uloveného zeleného skokana mě dával tři koruny, když byl ze západních Čech, tak to bylo za pět! Jen příchod chladného podzimu mě zachránil od zbohatnutí a muzeum od krachu… Ale nepustil mě k vodě a zařídil, že jsem mohl nastoupit na poloviční úvazek uklízečky, který potom mistrně rozšířil o další půlku, během pár měsíců jsem se stal kurátorem.

Tehdy měl pan doktor období, kdy se věnoval „škrtáčkům“. U kolegů ornitologů z kademie i z jiných institucí vzbuzovaly tyto jeho výzkumy spíše podiv a – co se týče exaktnosti metodiky – i pohrdání.

V praxi to znamenalo, že doktor vyrážel v různých denních dobách do terénu a počítal drobné ptáky.

Pochodoval s jezevčíky u nohou, poslouchal všechny zpěvy, vábení, cvrlikání, kvorkání, bubnování, pískání a řadu dalších ptačích hlasových projevů a jejich autory zapisoval do papírů, které si vyškubl ze sešitů nebo nastříhal z výkresů.

Jako všechny svoje výzkumy prováděl i tyto s mimořádným nasazením a využíval jakékoli možnosti, aby si něco do škrtáčků poznamenal. Lovil ryby a škrtal, prováděl podzimní údržbu zahrady a škrtal, denně chodil do práce pěšky přes Špilberk a škrtal.

Za pár sezón nasbíral množství dat a – vzhledem k jeho neotřesitelné pozici jednoho z našich nejlepších ornitologů – nebylo překvapením, že jeho publikovaná práce předsta-

64

Když mě vzal poprvé do terénu, bylo to v plném jaru. Jeli jsme do Rumunské bažantnice, nejbohatšího lesa na drobné ptactvo, jaký bylo možné v naší zemi najít. Neušli jsme snad ani deset metrů od auta, když na mě vystřelil tu svoji pověstnou větu: „Co slyšíš?“ Tušil jsem, že bude sondovat, jak jsem na tom se znalostí ptačích zpěvů, ale zrovna takhle jsem to nečekal. Ranní chorál stovek nadržených opeřenců hlaholil ze všech stran, ale ani jediné pírko nebylo vidět. Dalekohled na krku byl k ničemu a já jsem v beznadějné nevědomosti pomalu omdléval.

Rozpoznával jsem jen kodrcání bažantů a také kukačku, ale tenhle poznatek jsem se bál vůbec vyslovit.

A on do toho křičí: „No teď, teď, copak to neslyšíš, máš to za sebou!“.

A mával tužkou jako dirigent, který ten ptačí orchestr s bravurou řídí.

Zmohl jsem se na pěnkavu a to jej už i znechutilo: „Ježišmarja ano, pěnkavy řvou, ale ty neslyšíš to jemné, ti, ti, ti a na to navazující, tu nádhernou šroubovitou strofu. No teď řve zrovna před námi!“ Byl to údajně šoupálek krátkoprstý a já jsem cítil, že bych měl co nejrychleji zmizet. Taková ostuda! Doktor mě ale předal do rukou psí spřežení, zapálil si, chopil se škrtáčků a vyrazili jsme. „Nalevo dvě pěnkavy, teď datel, slyšíš ty budníčky, zatím víc vábí než zpívají, no a teď nádherně pěvuška, chřástala z toho kanálu bych ti odpustil, jó už je tady první krutihlav – nepřipomíná ti to poštolku? Těch špačků si píšu deset, ale bude jich možná i víc, no a teď bych si mohl napsat káni, ale to by byla chyba, tohle dělají sojky, slyšíš ten rozdíl…“ Byla to hodina terénní ornitologie, na jakou se ne-

zapomíná. Jeho fenomenální znalost mě uchvátila a já, i když odhalený a zdeptaný, jsem věděl že existovat vedle tohoto „pana zoologa“ je obrovská příležitost. u

Slyšíte to?!

Halóóó, slyšíte to?

Záznam ptačích hlasů naplňoval naše společné terénní exkurze mnoho let. I když byl vystudovaný inženýr, byl s technikou na štíru.

Když se mu ovšem nějaká nahrávka podařila, a zvláště se to týkalo nočních zpěvů slavíků, potom se hned ráno chlubil bratislavskému zubaři a náruživému lovci zvuků: „Pane Štefečku, tohle si poslechněte, není to sice Paganini ( v těch letech jeden z nejlépe zpívajících slavíků ze Znojemska, pozn.autora), ale těch jedenadvacet tý, tý za sebou, to je tedy mistr. Slyšíte to?! Halóóó, slyšíte to?

Ježišmarja, zase se to přerušilo“. Kdo by se takového rána objevil v jeho pracovně, nemohl by uvěřit vlastním očím. Doktor svíral pod paží telefonní přístroj a sluchátko přikládal střídavě k magnetofonu a ke své hlavě, celý zamotaný v těch šňůrách, jak se nadšeně snažil podělit o svůj nový úlovek. u

Dobrodružství s Jaromírem Tomečkem Nahrávání v terénu přinášelo vždy spoustu různých komplikací, z nichž vítr, letadla, vlaky nebyly to nejhorší. Někdy přišla zkáza z nečekané strany. Jednou jsme vyrazili za severskými husami na Novoveský rybník, kde nocovaly desetitisíce ptáků a jejich podvečerní návrat byl neuvěřitelnou podívanou. Pan doktor pozval svého přítele, spisovatele Jaromíra Tomečka. Ten zavětřil šanci pobýt pod Pálavou celý den a oznámil, že na nás bude čekat

www.mzm.cz

13 M jak jsme je znali_N_Sestava 1 8.6.2017 9:25 Stránka 65

??????????

u archeologů na Mušově. Vyjížděli jsme do bezvětrného slunečného odpoledne v očekávání velkých věcí.

V kumbálu profesora Klímy jsme našli od mistra vzkaz, že ho máme hledat v hospodě. To už se doktorovi moc nezamlouvalo, znal velmi dobře Jaromírův apetit. K nevůli přimázlé party archeologů ho rychle od stolu vystrnadil, nacpal do malého fiátku a vyrazili jsme. „Jaromíre, rybník je vypuštěný, samé hluboké bahno! Nikam nepolezeš, stoupneš si na jedno místo a budeš čekat. Až tah skončí, Mirek pro tebe přijde a povede tě k autu.“ Na dobrém místě s výhledem jsme rozbili tábor, pan doktor si rozložil náčiní a začal montovat aparaturu. Mě dal na starost psy, což se ovšem neobešlo bez jejich neustálého kvílení, které doktora rozčílilo natolik, že mě poslal úplně mimo, aby ho psi neviděli a přestali rušit. Mistr Tomeček si našel opodál místečko u okraje husté rákosiny a jako znalec si začal pomáhat k udržení rovnováhy tím, že se o rákosovou stěnu lehce opíral a bravurně se klátil sem a tam. Všude před ním jen řídké bahno.

Několikrát se ozvalo: „Zkouška nahrávání, zkouška nahrávání…“ klap a ticho. Pak v dálce bylo slyšet první husí volání a podobně jako když přijíždí vlak, křik se měnil v hukot a sílil v nádherných vlnách, jak tisícihlavé klíny přilétaly a v obloucích klesaly ke středu rybníka. Purpurové červánky nad lužním lesem zarámovaly podzimní večer do nepopsatelné atmosféry, kterou právě začal zachycovat nejlepší magnetofon na světě. Ale jen okamžik. „Kurva, to je nádhera!“ zvolal hlasitě náš mistr slova. A bylo po tahu i po nahrávce. u

Zoolog se řídí počasím, nikoli plánem Pan doktor miloval terén, ať už se vyráželo za jakýmkoliv cílem – s puš-

www.mzm.cz

kou nebo s udicí, s fotoaparátem, kamerou a nahrávací aparaturou.

Prostředníkem k veškeré této blaženosti byl telefon na jeho psacím stole, jehož prostřednictvím přicházely slastné návrhy a pozvání na nejrůznější cesty do přírody. Telefon jsme museli hlídat a hlásit další ráno vše, co chtěl doktor znát. Sám číhal u aparátu jako kočka a se stejnou mrštností byl schopen vyskočit a chopit se sluchátka. Jednou se nějak spojení nedařilo a on vyskočil od naší pravidelné ranní rozpravy u kávy k drnčícímu přístroji asi po páté – opět bez výsledku. Sluchátko bylo němé. Jiný by na další zazvonění už nereagoval, aparátem by třeba praštil o zem, ale ne pan doktor. Když přístroj zrovna na delší dobu zlověstně ztichl, nečekaně rafnul po sluchátku a rázným hlasem vyhlásil do éteru: „A prosím vás, už mě sem nevolejte, tady to nefunguje!“ Jestli byl někdy z něčeho vůbec nejvíc „zdisgustovaný,“ jak sám rád označoval svůj stav znechucení, potom to byly různé formuláře a jejich vyplňování v předstihu. Třeba cestovní příkaz. Tisíckrát a kdekoli vyhlašoval, že zoolog v předstihu plánovat cesty do terénu nemůže. Že je zcela závislý na počasí, a že tedy musí reagovat operativně.

Ráno mrkne na oblohu a vyráží, nebo zůstává. Jiná situace nastávala (a že to bylo téměř pravidlem), když už se do „úřadu“ vypravil, ale první telefonát rázem všechno změnil.

Hodil na sebe hubertus, posbíral v dosahu všechny krabičky cigaret a mezi tím jak se s námi spěšně loučil, odchytával skolící jezevčíky. A co čert nechtěl (nebo chtěl?), někdy z okna své pracovny, jindy až z našeho balkonu u schodiště zaznamenal pohyb na Biskupském dvoře a měl štěstí, že ředitel docent Sejbal se právě plížil podél stěn na svoje pracoviště. Na jeho přihrblé postavě bylo zřetelně vidět, že se obává toho jasného hlasu z prvního patra zoologie a snaží se být neviditelný, ale marně: „Jirko, musím vyrazit do Kančí obory na candáty. Člověče,

berou jak diví. Cesťák ti tam hodím potom, beru si svoje auto, ale účtovat to nebudu.“ Křečovitý úsměv, beznadějné mávnutí ruky a nevěřícné kroucení hlavou slovutného numismatika. Roky to takhle fungovalo.

Co neměl rád, nevnucoval ani jiným. Zúčastnil se s námi první památné expedice na lodi Isabella z Komárna do delty Dunaje a měl pak jasno, proč každoročně s preparátorem Baštou směřujeme do toho přírodního ráje. u

Služební cesty „do Břeclavi.“ Služební cesta do Rumunska – to to byla tehdy neřešitelná věc.

V žádném z těch deseti let se ministerstvu nepodařilo uzavřít s Rumunskem tzv. kulturní dohodu, což znamenalo, že ta zem byla pro resort kultury ofi ciálně nedostupná. Jednou v březnu jsem naivně volal do Prahy, že chceme pozorovat jarní tah ptactva, že ani chvíli nemůžeme čekat. Vzteklá úřednice na mě řvala ať si uvědomím, že i pan Gott čeká…

Pan doktor tedy řešil naše cesty s elegancí jemu vlastní. Každý rok jsme cíl cesty vyplňovali stejně: „Břeclav a okolí.“ V podstatě pravda, vlk se nažral a koza… o kozu tady vlastně nikdy vážně nešlo.

RNDr. Miroslav Šebela, Csc.

M revue

65

13 M jak jsme je znali_N_Sestava 1 8.6.2017 9:25 Stránka 66

M jak jsme je znali

Jaksi „mimo řád.“ u

Prof. Dr. Jan Jelínek, DrSc., (1926–2004) byl mimořádnou osobností jejíž věhlas přesáhl hranice naší země. V centru jeho odborného zájmu stála paleoantropologie, kulturní antropologie, muzeologie, ale i otázky související s muzejní prací. V letech 1958–69 byl ředitelem Moravského muzea, od roku 1962 významným činitelem ICOM a v letech 1991– 1997 prezidentem této světové organizace muzeí. Kromě tuzemských výzkumů jsou významné jeho zahraniční expedice do Guineje, Libye, na Sibiř a především do Austrálie. Jeho Velký obrazový atlas pravěkého člověka vyšel ve 36 vydáních v 17 zemích. u

Místo úvodu Nevím, nakolik má smysl snažit se ve vzpomínkách na Jana Jelínka dávat nějaký řád jednotlivým detailům. Jeho život a dílo jsou tématem,

66

které mi připomíná přikrývku na vojenském kavalci. Vždy když si chci zakrýt ramena a hlavu, vylezou mi nohy. Pořád a pořád něco přečuhuje, vykukuje a je jaksi mimo řád.

A ať se mi to líbí nebo ne, je to tedy mimořádné.

u

Na Podkarpatskou Rus Bylo to krátce po mém nástupu do Anthroposu. Řešil jsem jakýsi problém – jestli technický nebo personální, to už si nepamatuji. Jisté však je, že jsem chtěl znát názor svého nadřízeného a ředitele v jedné osobě.

Přednesl jsem Janu Jelínkovi svůj problém a dostal následující odpověď: „To vyřešíte sám, jen počítejte s tím, že máte moji podporu.“ Pak se trochu rozpovídal: „Když mi bylo asi deset let, začínali mne zajímat medvědi. To jak žijí, čím se živí a nakonec i záhada jejich zimního spánku.

Jenomže, jak to všechno probádat?

Rozhodl jsem se, že nejlíp bude vydat se na Podkarpatskou Rus, tam je medvědů nejvíc. Vybavil jsem se vším potřebným a vyrazil. Nějak jsem však nepočítal s tím, že desetiletý kluk, který sám cestuje do Mu-

www.mzm.cz

13 M jak jsme je znali_N_Sestava 1 8.6.2017 9:25 Stránka 67

??????????

kačeva, vzbudí ve vlaku pozornost.

A tak jsem se zpět domů do Brna vracel v policejním doprovodu. Zájem o přírodu mne ale nikdy neopustil, proto jsem studoval přírodovědeckou fakultu a když jsem pak přišel do Moravského muzea a do Zoologického oddělení nastoupil doktor Kux, strávili jsme řadu nocí, večerů a rán pozorováním. Chování zvířat je obrovské téma. Když jsme pak připravovali novou zoologickou expozici, vedli jsme s Kuxem dlouhé diskuse o obsahu a řešení dioramat. Víte, až do té doby se vycpaná zvířata ukládala do vitrín, prostě jen tak vedle sebe.“ u

Přednáška na přírodovědě „Každý čtvrtek od tří přednáším. Jestli máte zájem, můžete tam chodit,“ oznámil mi doktor Jelínek. Tehdy hovořil o primátech. Když probral systematiku, pohovořil zběžně o lidoopech.

A pak to přišlo: Chování lidoopů, projevy altruismu, emoce a agrese... „Představte si, že organizovaná tlupa šimpanzů zaútočí na příslušníka stejného druhu. Děje se to, alespoň pro nás, bez známé příčiny. Oni ho zabijí a dokonce snědí! Bylo to na samém konci války. Jako odbojář jsem nesl jakýsi vzkaz na Špilberk. Na chodbách stáli spoutaní zajatí příslušnící SS a Gestapa a skupina mladíků je týrala.

To nebyla msta, já jsem je znal. To byla pouhá potřeba agrese. Vážení, naše blízkost s lidoopy je až udivující.“ u

Svému nástupci odkazuji...

Přišel 21. srpen 68, po něm pak 21. srpen 69, kdy se cihly z rozestavěného dnešního ředitelství změnily v zbraně kontrarevoluce. A byla expedice do Austrálie. Já jsem se po třech měsících vrátil z NSR, běžely výzkumy v jeskyni Kůlna a na Stránské skále, v pavilonu Anthropos byla výstava Austrálie a šířila se šeptanda, že se něco stane. Pak se stalo: Zvonily telefony, všichni za-

www.mzm.cz

městnanci ať se v hodinu H dostaví do kinosálu. Za předsednickým stolem seděl ředitel, jeho náměstci, architekt Hank a inspektorka kultury z Jihomoravského KNV doktorka Libuše Lefnerová. Ředitel zahájil a oznámil, že pro vysoké pracovní vytížení a na základě přání některých kolegů na svoji funkci rezignuje. „Svému nástupci odkazuji...,“ na stůl vyskládal sedm řádů a vyznamenání. Na to se přihlásila doktorka Lefnerová: „Neodstupuje, ale je za svoje hrubé chyby odvolán.“ Začalo šetření kolem australské expedice. Byl jsem u počítání sponzorsky získaných triček, trenýrek a ručníků, policie šetřila ztrátu vlečného vozíku, nejhorší bylo, že australské úřady nepovolily zpětný vývoz loveckých zraní, kterými byla expedice vybavena. Pro Jelínka to znamenalo vyšetřovací vazbu a vzápětí vážné problémy se srdcem. To byla doba, kdy se tvořilo naše přátelství. u

Pavilon Anthropos bez Jelínka Jelínka pak zvolili do funkce prezidenta ICOM, začal jednat se světovými osobnostmi. Já jsem získal naprostou samostatnost v jednání a dělal jsem všechno pro upevnění pozice pavilonu Anthropos i vlastní, abych v příhodnou chvíli mohl tenhle projekt obhájit. Stavba pavilonu Anthropos běžela, expozice se začaly připravovat, ovšem poprvé bez profesora Jelínka. Ne že bychom s ním nekonzultovali, ale do věcí už nemohl přímo zasahovat. Dodnes ho vidím, jak přichází přes dvorek ředitelství, zimní kabát pokrytý vločkami sněhu, krok až nezvykle těžký: „Na hrudní kosti mám cystu, je to zhoubné.“ Najednou se věci začaly podivně komplikovat. Stavba se zpožďovala, problém stíhal problém. Tehdy jsem se rozhodl připravit další výstavu z cyklu Velká světová náboženství, která by k pavilonu opět obrátila pozornost politiků i veřejnosti. Zvolil jsem téma východního křesťanství, ale příprava výstavy byla spojena s neuvě-

řitelnými komplikacemi. Když bylo konečně po vernisáži, cítil jsem strašlivou únavu a bolest na hrudi. O týden později, po kontrolním dnu na stavbě Anthroposu, byla bolest už nesnesitelná. A do toho telefon doktorky Jelínkové: „Manžel vás chce ještě vidět.“ Seděl v křesle, bylo vidět, že je už velmi slabý: „Oldřichu, tu expozici o vývoji člověka nedělejte, těch materiálů je příliš mnoho a jsou zpracovány špatně, chce to víc času..“ V noci mne odvezla záchranka a když jsem se pak vrátil, zastihla mne zpráva, že Jelínek zemřel. Zase jedna éra skončila. u

O jedné fotografii Ležela na okraji mého pracovního stolku, celá léta zapomenutá. Někdy se na ní vršily úřední papíry, jindy hromádky knížek. Nikoho nezajímala a nikomu nevadila. Dokonce ani já nevím, proč jsem ji tam nechával. Byl na ní sál s publikem a v čele sedící jediná dáma. Proti ní za řečnickým pultíkem Jan Jelínek z Brna. Byla to královna Nizozemí a pozorně poslouchala výklad Jana Jelínka, prezidenta světové organizace muzeí ICOM, o úkolech a cílech muzeí v moderní době...

Vzpomínám si, že těch fotografií bývala spousta, tak jako byla spousta jednání: tu s ministrem kultury Indie, tam s premiérem Kanady nebo se švédským králem, případně s prezidentem USA, jindy se sovětskými nebo francouzskými představiteli. A zpravidla pak přicházela obálka s fotografiemi, dokumentujícími tyto chvíle. Prezident světové organizace ICOM snad téměř vždy obálku otevřel, snímky zběžně prohlédl a potom je svědomitě roztrhal na drobné kousky a vhodil do koše s odpadky.

Tento šestiletý úsek „prezidentské“ činnosti Jana Jelínka, tedy dvě volební období, je u nás zdokumentován nejhůř. Sám doufám, že někde, třeba v soukromí, existuje více než ta jedna fotografie. Ostatně – i ta z mého stolku zmizela. Možná ji smetla uklízečka.

Oldřich Neužil

M revue

67

13 M jak jsme je znali_N_Sestava 1 8.6.2017 9:25 Stránka 68

M jak jsme je znali

Moudrý, pracovitý, laskavý člověk u

K osobnostem Moravského zemského muzea, jejichž věhlas daleko překročil hranice země, patřil doc. PhDr. Karel Valoch, DrSc., (1920–2013), uznávaný odborník v oblasti paleolitické archeologie. Vedl řadu klíčových archeologických výzkumů a jeho bibliografie čítá více než 360 položek, z toho šest monografií.

Ještě dlouho poté, co doktor Valoch zemřel, často se mi o něm zdálo. Většinou se zčista jasna objevil na ně-

68

jaké zahraniční konferenci a přátelsky se s námi přivítal. Když jsem se ho zeptal: „Pane docente, co tady dě-

láte? Vždyť jste umřel!?“, ledabyle mi odpověděl: „To bylo jen na zkoušku.

Tak, s čímpak si v Kůlně nevíte rady?“ Ve vzpomínkách se mi nestor české archeologie pořád vrací. Jako bych stále čekal jeho kritická, ale i přátelská slova k problémům, které jsme kdysi ve společné kanceláři v Ústavu Anthropos diskutovali. u

Kopal Absolonovi „pod nosem.“ Jako většina z nás, milovníků paleolitu (starší doby kamenné), začal koketovat s archeologií už v raném věku.

Do krásy této disciplíny ho zasvěcoval jeho starší bratr Hugo (Walloch),

www.mzm.cz

13 M jak jsme je znali_N_Sestava 1 8.6.2017 9:25 Stránka 69

??????????

se kterým podnikal výpravy do Moravského krasu. Některé z nich byly i dosti odvážné. Někdy ve 30. letech minulého století kopali profesoru Absolonovi v Býčí skále tak říkajíc pod nosem. Jednou, když odpočívali špinaví od bláta na sluníčku nedaleko této jeskyně, se jich Absolon dokonce přímo zeptal, jestli neviděli z Býčí skály vycházet někoho s nářadím. Kdyby jen tušil, že chvíli před tím hloubili několik hodin sondu podél sintrového pilíře a hledali milované kamenné nástroje! I dnes bychom samozřejmě na podobné pirátské aktivity nahlíželi s nevolí, ale v případě Karla Valocha to mělo jeden nezpochybnitelný benefit. Získával cenné zkušenosti, které později během svého třiašedesátiletého působení v muzeu mnohokrát zhodnotil. u

Výzkum Kůlny – Valochův „majstrštyk“ Jeho skutečná vědecká kariéra započala v roce 1952, kdy nastoupil do Ústavu Anthropos tehdy Moravského muzea. Archeologii neměl vystudovánu a při každé příležitosti ho cílevědomý profesor Jelínek ponoukal, aby si ji dokončil. Určitě v něm tušil budoucí potenciál, který Karel Valoch zúročil svým profesionálním „majstrštykem“ – výzkumem jeskyně Kůlny v letech 1961–1976. Domnívám se, že bylo velikým štěstím světové archeologie, že se do tak komplikovaného výzkumu pustil právě on. V té době měl asi největší zkušenosti s krasovým archeologickým výzkumem, takže získané informace jsou cenné a využitelné i dnes.

Při pročítání knih a separátů z naší ústavní knihovny jsem neustále narážel na jeho poznámky, které jsou prakticky v každé publikaci. Samozřejmě jsem se mu o tom zmínil, na což lakonicky odpověděl: „Ale Petře! Vždyť toho dříve nevycházelo tolik!“ A nebyla to falešná skrom-

www.mzm.cz

nost, i když při pohledu na rozsah naší knihovny si musíte říct, že to snad myslel ironicky.

Pro mnohé z nás byla neocenitelným zdrojem informací jeho skvělá paměť. Hlavně při popisu starých fotografií. Kolega Brodesser s ním jednou konzultoval fotografii, na které nebylo prakticky nic určitého.

Jen pozadí jakési paní v teplácích, hrabající motyčkou na svahu pod nějakou jeskyní, zachycenou pouze v náznaku. Docent Valoch však ani na chvíli nezaváhal: „Ale to je paní XY! To musí být výzkum před Švédovým stolem.“ Jindy mi zase pomohl při plánování výzkumu před Výpustkem. Podle všeho neexistuje fotografie horního vchodu před terénními úpravami, ale on si bez problémů vzpomněl, jak zde stál ve 30. letech s bratrem Hugem a jak to ve vchodu do jeskyně vypadalo.

Mnohem snadněji jsem tak mohl odhadnout archeologický potenciál jeskyně. No mohl jsem mít lepšího rádce?!

Jeho výbornou paměť a znalosti jsem mu tak trochu záviděl a v dobrém jsem si ho i chvílemi dobíral, což přijal vždy s noblesou sobě vlastní. Upřímně se zasmál, když jsem ve společnosti zahraničních kolegů prohlásil: „Pane docente, pro Vás je to snadné psát o době lovců mamutů. Stačí, když si vzpomenete, jaké to bylo, když jste s nimi jako malý kluk pobýval!“ Dodnes doufám, že to chápal jako poklonu. u

Výborný pedagog Docent Valoch byl také vynikající pedagog, vždy otevřený diskusi. To jsem ocenil při kritickém zhodnocení mé doktorské práce, o které jsem ho požádal. „Práce se mi líbí, ale je tu pár bodů, které musíme ještě prodiskutovat,“ řekl tehdy. Pak vytáhl asi dvacetistránkový seznam poznámek, které jsme spolu probírali několik dní. Bez nich by byla práce podstatně horší, než jakou jsem ji nakonec odevzdal.

Na zahraničních cestách dával také průchod své zálibě v dobrém jídle a pití, kterou by mu rozhodně nepřisuzoval nikdo, kdo ho znal jen z běžných kontaktů. Jeho kulinářské schopnosti arciť nebyly převratné.

Vždyť jednou, když doma čekal návštěvu zahraničního kolegy a paní Valochová nebyla právě doma, nachystal na večeři mísu vajec vařených natvrdo! Ale na cestách to bylo jiné. Vždy po mně chtěl, abych vybral dobrou restauraci a na cenu vína se příliš neohlížel. Jen mořské plody mu nebyly po chuti. I na těch si však nakonec pochutnal, když si zapomněl brýle a slávky v rýži považoval za něco zcela jiného. u

Bez e-mailu ani ránu Ještě jeden kamínek patří do mozaiky vzpomínek charakterizujících tohoto v mnoha ohledech mimořádného učitele i kolegu. Přes svůj věk byl progresivní v používání nových informačních technologií. Očekávali bychom u něj spíše kvalitní propisku a zápisník, ale on začal počítač používat, když mu bylo přes 70 let a v pětaosmdesáti letech si pořídil digitální fotoaparát a mobilní telefon. Bez wordu a hlavně e-mailu se prakticky neobešel. Jeho digitální korespondence byla obrovská a hrozně ho rozčilovalo, když některý z jeho vrstevníků elektronickou poštu nepoužíval. „To je hrozné. Kdy už si ten dědek jeden stará pořídí email,“ vyklouzlo nejednou z úst nestora muzejních archeologů.

Nejenom těmito drobnými detaily se mi docent Karel Valoch, moudrý, pracovitý a laskavý člověk, natrvalo vryl do paměti. Jaký div, že bych byl rád, kdyby jeho odchod do „archeologického nebe“ byl opravdu jen tak na zkoušku.

Petr Neruda

M revue

69

13 M jak jsme je znali_N_Sestava 1 8.6.2017 9:25 Stránka 70

M jak jsme je znali

vého sýra napichované toutéž kudlou, ohrožující vzápětí jedlíkův jazyk. Za každým soustem pak srknutí horkého silného a přeslazeného černého čaje z obrovitého červeně puntíkovaného hrnku. U toho ještě soustředěné pročítání a korigování mnohostránkového rukopisu kýžené publikace o sběratelích umění. u

Bývalý ředitel vládne elévovi

Aristokrat s duší bohéma u

Mgr. Václav Tomášek, historik umění (nar. 1926), působil v letech 1956–1969 jako ředitel Muzea Kroměřížska (od roku 1961 Uměleckohistorického muzea v Kroměříži), na jehož rozmachu měl lví podíl.

Roku 1968 inicioval rezoluci proti obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Uměleckohistorické muzeum bylo zrušeno a Tomášek vyhozen coby disident. V letech 1991–94 byl opět ředitelem Muzea Kroměřížska.

Dvoucentimetrový krajíc chleba přes celý bochník s tlustou vrstvou poctivého másla, ukrajovaný na

70

prkýnku po kusech kuchyňským nožem velikosti loveckého vykosťováku. Také ždibce taveného šunko-

Při tomto ranním rituálu jsem „přistihoval“ každý den před půl osmou svého někdejšího šéfa Václava Tomáška. Vedl výstavní oddělení spadající pod tzv. úkvap (Útvar kulturně výchovné práce), jak se posměšně říkalo hybridnímu (technicko-kulturnímu) odboru Ing. Bohumila Jůzy. „Vládl“ mně, elévovi, který jsem se zde na krátko ocitl, nemaje místo na divadelním pracovišti, a dvěma aranžérkám. Psal se rok 1982.

Mgr. Václav Tomášek, vystudovaný historik umění, v letech 1956– 1969 ředitel Muzea Kroměřížska (od roku 1961 Uměleckohistorického muzea v Kroměříži), byl ze zaměstnání jako disident nesouhlasící s okupací vojsky Varšavské smlouvy vyhozen a pomoc mu tehdy nabídl ředitel Moravského muzea RNDr. Jan Jelínek, DrSc. Byli si blízcí a spolu s architektem Vilémem Hankem tvořili v muzeu, ač každý na jiné pozici, „nerozlučnou trojku“.

Zmíněné snídaně se odbývaly o dvanáct let později v naší pracovně, v podkroví ředitelské budovy na Zelném trhu (dnes rekonstruované kanceláři pracovníků Oddělení komunikace a marketingu). Václav Tomášek sem přicházel již před šestou ranní, aby se věnoval bádání a sepisování své knihy. S půl osmou odložil rukopis, sklidil „nádobí“ a jal se řešit praktické výstavářské problémy. Do všeho se pouštěl s vážností a zcela odhodlaně. Kromě vyřizo-

www.mzm.cz

13 M jak jsme je znali_N_Sestava 1 8.6.2017 9:25 Stránka 71

??????????

vání všemožných organizačních záležitostí se s naprostou samozřejmostí účastnil i realizací muzejních výstav, z nichž mnohé spočívaly ve „svépomocném“ stloukání a natírání panelů. u

Hřebíkový doktor Jakožto správný intelektuál přednesl vždy brilantní sebevědomou teoretickou vizi každého (i primitivního) počinu, ovšem praxe pak někdy za teorií mírně pokulhávala.

Občas něco chybělo nebo naopak přebývalo, tu se něco rozbilo, natřelo jinou barvou, spojilo, co mělo zůstat samostatné, nenávratně rozdělilo, byl-li předpokládán celek. Tato páně Tomáškova praktická neobratnost určitě patřila k jeho image a všichni ji přijímali s vlídností. Přece nakonec dokázal všechny „průšvihy“ s nadhledem sobě vlastním vyřešit a věci dotáhnout ke zdárnému konci. Mezi kolegy si vysloužil přezdívku „hřebíkový doktor“.

Bral to s humorem, koneckonců sám si říkal „opičák Václav“.

Nevím vlastně proč. Vizáž to rozhodně nenapovídala. Měl ušlechtilý protáhlý obličej, vysoké čelo, pronikavý bezelstný pohled umocněný silnými brýlemi s mohutnými obroučkami, husté obočí, hřívu tmavých vlnitých vlasů „česaných“ co chvíli rukou nazad, statnou postavu. Spíš lev než opičák.

Vzpomenu jednu příznačnou historku – Václav Tomášek měl zajistit kamion pro transport loutkářské výstavy do belgického Nerpeltu. Materiál čekal na nakládku v Anthroposu. Věcí bylo mnoho a počítalo se opravdu s vysokokapacitním vozidlem. V inkriminovaný den byl celý tým v pohotovosti, včetně celníka, který se uvolil po složitém přemlouvání přijet na místo (jinak se muselo s celým nákladem do Slatiny, kde probíhala

www.mzm.cz

zdlouhavá a nepříjemná celní procedura). Půl hodiny, kamion nikde. „Hoši, klid, vše je stoprocentně domluveno,“ děl pan Václav. Nicméně nervozita narůstala. Po telefonátu „sjednanému“ dopravci zbledl a oznámil, že předpokládaný kamion má čerstvý nátěr a nemůže sloužit. Posléze někde narychlo sehnal prodlouženou skříňovou Avii, do níž s naší pomocí obsah kamionu jako zázrakem vtěsnal.

Pravda, pneumatiky se musely nahustit dvojnásobně, náprava drhla o zem, ale nakonec se podařilo dopravit náklad na místo určení. Ještě že se tehdy na hranicích tak důsledně nevážilo. V Nerpeltu při vykládce kroutili nevěřícně hlavami. u

Disident v Brně na záskok Vůbec poprvé jsem se s Václavem Tomáškem setkal koncem sedmdesátých let, kdy jsem jako student teatrologie docházel často do muzea na divadelní oddělení bádat a také již s něčím vypomáhat. Tento ve své podstatě aristokrat s duší bohéma si oblíbil milieu divadelního pracoviště a býval tam „pečený vařený“. Konala se porada ohledně přípravy výstavy do Francie, které se pan Václav také účastnil. Přikývl na turka, kterého běžně zalévala dokumentátorka paní Vobejdová, tentokrát výjimečně já, nezasvěcený. Tomáškova káva zůstala netknutá ještě na konci schůzky. „Václave, ty jsi opomněl…,“ upozornila jej šéfová oddělení dr. Telcová. „Víš, Jiřinko, šálek je moc plný, nevejde se mně tam mých šest kostek cukru, nechtěl jsem dělat problém.“ Václav Tomášek bydlel přes týden v Brně v podnájmu, na víkendy zajížděl domů do Kostelce na Hané.

O sobotách a nedělích „dřel“ na rodinném domě nebo na chalupě v osadě Javořina v Beskydech. Jeho paní ho držela tak trochu pod pantoflem a on se tím netajil. Každé pondělí se s úlevou vracel do Brna,

prahnoucí po intelektuálském klimatu. Potkávali jsme se často i později, kdy jsem již zakotvil v divadelním oddělení. Spolupracoval s námi na všech výstavách, nezištně vypomáhal také při aktivitách souboru Muzejní maringotka. Podařilo se jej, disidenta, dokonce vpašovat mezi účastníky výjezdu do Dánska v září 1986 a znovu v květnu 1987. Bylo to pro něj v „době temna“ jakési zadostiučinění. u

„Sametové“ zadostiučinění Pan Václav Tomášek pracoval v Moravském zemském muzeu až do důchodu. Celou tu dobu jsem jej znal jako laskavého, ochotného, příjemného a velmi pracovitého člověka. Po sametové revoluci se ještě dočkal jisté rehabilitace, když se na léta 1991-1994 stal staronovým ředitelem Muzea Kroměřížska. V této funkci se výrazně zasloužil o vznik Regionálního Klubu UNESCO v Kroměříži. V prosinci minulého roku se dožil 91 let. „Byli jsme tam gratulovat,“ sdělila mně paní z kostelecké matriky, když jsem se teď pídil po Tomáškově osudu. „Pán je sice hluchý jako poleno, ale jinak v celkem dobré kondici.“

Jaroslav Blecha

M revue

71

14 M knižní novinky_Sestava 1 8.6.2017 7:24 Stránka 72

s

M knihovna

Moravské zemské muzeum s úctou k práci průkopníků, s díky jejich pokračovatelům kolektiv autorů

V roce 2017 slaví Moravské zemské muzeum již 200 let svého působení v domácí vědě a dokumentaci naší národní minulosti a dědictví. Vydaná publikace představuje průřez odděleními, ukazuje jejich historii až po současnou podobu.

Výpravnost díla podtrhuje množství fotografií a řadí ji mezi významné příspěvky Moravského zemského muzea. O síle a hloubce kořenů, které muzeum jako instituce zapustilo v odborných strukturách, nejlépe vypovídá zápis dodnes nepřekonaného Ottova slovníku naučného, v jehož prvním svazku z roku 1888 jeho autoři napsali, že „C. k. společnost moravskoslezská pro podporování orby, známostí přírody a země nahrazuje na Moravě akademii vědeckou.“

ISBN: 978-80-7028-472-8 / 2015 / 316 stran / formát 210×290 mm / pevná vazba / 396 Kč

Jan Klein · Norman Klein

Osamělost skromného génia - Gregor Johann Mendel: díl 1 Formativní roky

Osamělost skromného génia – Gregor Johann Mendel: díl 1 J. KLEIN, N. KLEIN

Moravské zemské muzeum vydalo český překlad anglického originálu knihy Solitude of a Humble Genius – Gregor Johann Mendel: Volume 1, Formative Years, Jan Klein – Norman Klein. Domníváme se, že Mendela nejlépe charakterizují právě ta tři slova, která jsme vybrali pro titul naší knihy – osamělost, skromnost a genialita.

Pro plné ocenění přínosu Mendela a velikosti jeho geniality je třeba pochopit, co udělal, jak to udělal, a sledovat jeho práci v kontextu toho, co bylo známo a čemu se věřilo v jeho době. Z toho důvodu klademe v této knize tak velký důraz na poskytnutí potřebného zázemí a kontextů všude tam, kde by mohly pomoci k pochopení příslušných otázek.

ISBN: 978-80-7028-465-0 / 2016 / 420 stran / formát 155×235 mm / pevná vazba / 950 Kč

Čas neandertálců

Petr NERUDA

Neandertálci! Koho by nefascinovali? Velice široké téma, jakým popis poznatků o neandertálské populaci jistě je, je rozděleno do několika tematických okruhů, které představují jednotlivé aspekty jejich života. V hlavní části textu jsou popsány naše současné interpretace a rekonstrukce.

Nedílnou částí každé kapitoly je i vědecké „okénko“, které popisuje, jak vlastně získáváme a vyhodnocujeme údaje z archeologických výzkumů. Nezbývá než doufat, že tato publikace alespoň zčásti naplní autorův záměr poskytnout široký pohled na život neandertálců a přiměje některé čtenáře k hlubšímu zamyšlení nad fascinujícím světem neandertálců.

ISBN: 978-80-7028-475-9 / 2016 / 316 stran / formát 210×270 mm / brožovaná vazba / 340 Kč

Brněnští Židé v osudových V UTRPENÍ A BOJI momentech brněnští Židé v osudových momentech XX. století XX. století kolektiv autorů

Nacistická okupace v březnu 1939 se stala předzvěstí tragédie. Brněnská židovská obec byla z příkazu nacistů zrušena v březnu 1942. Židé byli nejprve v letech 1939–1941 systematicky zbaveni všech občanských práv, majetku a nakonec v letech 1941–1943 deportováni transporty do koncentračních táborů s cílem jejich fyzické likvidace.

Celkově zahynulo v důsledku nacistické rasové perzekuce za 2. světové války 9 700 židovských občanů z Brna – jejich oběť připomíná památník na židovském hřbitově a každoročně na jaře v synagoze pořádaná tryzna k uctění památky obětí holocaustu. Publikace vychází podruhé, tentokrát v rozšířeném vydání.

ISBN: 978–80–7028–467-4 / 2016 / 112 stran / formát 210×210 mm / brožovaná vazba / 134 Kč

72

www.mzm.cz

M knihovna

Nakladatelské počiny

Moravští zemští prezidenti

Morava jako jedna z historických zemí českého státu se po staletí těšila určité míře autonomie a samosprávy – v některých obdobích větší, v jiných převažovala snaha o její minimalizování a potlačení. Tato publikace přibližuje veřejnosti vývoj moravské zemské samosprávy a především životní osudy jejích představitelů v první polovině dvacátého století – moravských (resp. moravskoslezských) zemských prezidentů a předsedů Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou.

Jiří Pernes ISBN: 978-80-7028-471-1 / 2016 / 90 stran / formát 200×240 mm / brožovaná vazba / 143 Kč

Encyklopedie paleolitu a mezolitu českých zemí Martin Oliva

Kniha, vhodná jako učební text pro studenty stejně jako podnět k diskusi pro odborníky, sestává ze dvou částí. Úvodní kapitoly o přírodním prostředí a vývoji člověka jsou určeny rychlému poučení studentů, další kapitoly jsou věnovány charakteristice jednotlivých období, shrnují dosavadní poznatky a nabízejí řadu nových pohledů a nezvyklých interpretací. Ve druhé části jsou podle jednotné osnovy popsány téměř tři stovky nejdůležitějších lokalit, a to podle aktuálního stavu literatury i osobních postřehů autora. Kniha zaplňuje citelnou mezeru v naší vědecké knižní produkci.

ISBN: 978-80-7028-470-4 / 2016 / 342 stran / formát 168×240 mm / pevná vazba / 292 Kč

Úsvit pravěkých lovců Po stopách Jana Jelínka

kolektiv autorů

„Per aspera ad astra – Přes obtíže ke hvězdám“, latinské přísloví, které Jan Jelínek (1926–2004), jedna z nejvýznamnějších osobností působících v Moravském zemském muzeu, používal při různých příležitostech. Převzal je od svého neméně slavného předchůdce Karla Absolona a připomínal jím nesnáze, kterým byl nucen čelit při své činnosti. Tato kniha je věnována právě jemu, jako připomínka nedožitého výročí 90 let od narození. Knihu tvoří čtyři relativně samostatné části, v nichž autoři z Moravského zemského muzea spolu s kolegy z Ústavu etnologie FF UK z různých úhlů pohledu mapují a interpretují odlišné tematické oblasti Jelínkova celoživotního zájmu o evoluci člověka a kultury.

ISBN: 978-80-7028-469-8 / 2016 / 192 stran / formát 168×240 mm / brožovaná vazba / 145 Kč

Chvála středověké každodennosti

Zdeňka Měchurová

Jak už sám poněkud metaforický název v „horníčkovském“ duchu napovídá, chceme čtenáře touto publikací pozvat do prostředí středověkých řemeslníků, kteří ve svých dílnách vyráběli veškeré tehdy běžné spotřební zboží. Přes jeho užitnost a často i pomíjivost jim nebyla lhostejná estetická stránka jejich díla, takže dnes je můžeme považovat za vskutku umělecké výtvory. V obrazové části publikace budeme moci obdivovat kamnové kachle s vyhřívací čelní stěnou zdobenou reliéfními výjevy. Seznámíme se také s dalšími hrnčířskými zvláštnostmi, akvamanilemi či drobnou plastikou, které ovšem nepostrádají stylizovanou eleganci a jemný smysl pro detail.

ISBN: 978-80-7028-477-3 / 2016 / 142 stran / formát 168×250 mm / brožovaná vazba / 178 Kč

www.mzm.cz

M revue

73

s

14 M knižní novinky_Sestava 1 8.6.2017 7:24 Stránka 73

15 M chef d oeuvre_Sestava 1 8.6.2017 7:28 Stránka 74

s

M Chef d' oeuvre

Šamanka z Dolních Věstonic Mgr. Eva Vaníčková z Centra kulturní antropologie Historického muzea Moravského zemského muzea ve spolupráci se sochařem MgA. Ondřejem Bílkem představili 11. května svůj v pořadí již třetí projekt antropologické rekonstrukce podoby podle lebky, nazvaný „Podoba Šamanky z Dolních Věstonic, DVIII“.

Nález pohřbu ženy, učiněný v roce 1949 v Dolních Věstonicích archeologem Bohuslavem Klímou, svým významem představuje paleoantropologický materiál první kategorie v celosvětovém měřítku. Kosterní pozůstatky této ženy z doby lovců mamutů jsou nedílnou součástí sbírek Moravského zemského muzea a patří historicky k nejcennějším.

Nález není zajímavý pouze díky světoznámé lokalitě z období lovců mamutů a stáří zhruba 28 tisíc let. Pozůstatky 40–45leté ženy jsou velmi zajímavé i po stránce antropologické. Lebka šamanky totiž nese znaky zranění, jež se podílelo na nerovnoměrném růstu obličejové části a tím i na celkové podobě této ženy. Oprávněně se můžeme domnívat, že i toto zranění ji mohlo předurčit k významné roli ve spirituální sféře v rámci šamanistického pojetí světa. Rekonstrukce tváře šamanky je významným a atraktivním muzeálním počinem – poprvé návštěvníci mohou pohlédnout do přesné antropologické rekonstrukce tváře člověka, žijícího pod Pavlovskými vrchy v době lovců mamutů.

Rekonstrukce tváře v podobě busty byla představena návštěvníkům v Pavilonu Anthropos 11. 5. 2017 a zůstane součástí tamní stálé expozice, stejně jako rekonstrukce princezny z Býčí skály a přesná rekonstrukce neandertálce, která je nyní součástí výstavy Vítejte u neandertálců. (ev) Fotografie Jana Cágy

74

www.mzm.cz