M revue Moravského zemského muzea 1/2018

Page 1

tgxwg

O

Časopis Moravského zemského muzea 1/ 2018


Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století Dietrichsteinský palác, Zelný trh 8, Brno www.mzm.cz

Vendula Chalánková: Leoš a jeho drazí Památník Leoše Janáčka, Smetanova 14, Brno Výstava trvá do 9. září 2018.

Nová expozice relektuje zásadní události dramatických dějin 20. století na Moravě. V deseti tematických okruzích jsou sledovány politické, kulturní a sociální dějiny této historické země, jejích institucí, kulturních jevů a významných osobností v kontextu dějin českých zemí i celého středoevropského prostoru.

Výstava představuje sérii výtvarně působivých papírových koláží, které Vendula Chalánková vytvořila v roce 2017 jako návrhy pro různé typy propagačních předmětů s motivy portrétů Leoše Janáčka a jeho blízkých. Jako podklady byly použity historické fotograie z Archivu Leoše Janáčka, který byl v roce 2017 zapsán do seznamu kulturního dědictví UNESCO.


Milé dámy, vážení pánové, přátelé Moravského zemského muzea, držíte v rukou aktuální číslo M-revue, první číslo roku 2018. Tento letopočet je logicky dedikován zejména oslavám 100 let od vzniku Československé republiky, jejichž součástí jsou samozřejmě také prezentační a publikační projekty Moravského zemského muzea. Hlavní výstavní projekt připravený Národním muzeem a Slovenským národným múzeom je od 26. dubna ke zhlédnutí v Zimní jízdárně Bratislavského hradu. Od 28. října letošního roku bude možno Česko-slovenskou / Slovensko-českou výstavu navštívit v nově opravené budově Národního muzea v Praze. I Moravské zemské muzeum připravuje své příspěvky k těmto národním oslavám. Pro uvedenou hlavní výstavní akci sestavujeme reprezentativní katalog, představující jak historické eseje pro všechny země sdružené po první světové válce pod ochrannými křídly Československa (Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus), tak související výstavy v Praze, Brně, Bratislavě a Opavě, včetně výběrového katalogu předmětů. Pracovníci Historického a Uměnovědného muzea MZM též pracují na vlastních autorských počinech. Výstava Jak se poznávali: moravsko-slovenské vztahy v letech 1848–1919 Historického oddělení představí historické a kulturní vazby Moravy a Slovenska s důrazem na druhou polovinu 19. a počátek 20. století. Výstava Tradiční kultura – výkladní skříň státu Etnograického ústavu přiblíží projevy

tradiční kultury v roli politického symbolu od roku 1918 po současnost. Třetí výstava Srpen 1968 mezi dějinnými osmičkami Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření (dříve Centra kulturněpolitických dějin) seznámí návštěvníky s fenoménem Srpna 1968 a jeho dopadů na českou společnost, podobně rovněž vykreslí ostatní jednotlivé osmičkové roky (1918–1988). Je nutno připomenout, že jsme letos již absolvovali jedno význačné výročí, úzce spojené s výše uvedenou stovkou. Při desátém výročí existence Československa se premiérově otevřely brány brněnského výstaviště a v proslulém pavilonu Morava mohli příchozí poprvé zhlédnout model mamuta, za kterým směřují podnes návštěvníci z Brna i celé republiky do Pavilonu Anthropos. Jeho 90. narozeniny uspořádané v první májové odpoledne a podvečer představovaly nejen připomenutí oněch devíti dekád, po něž mamut uchvacuje generace návštěvníků, ale také možnost představit novou soutěž a cenu za popularizaci archeologie – Zlatého mamuta.

v hlavní kategorii Muzejní výstava roku 2017. I touto cestou se sluší ze srdce poděkovat jejím autorům i všem pracovníkům MZM, kteří se na úspěchu této krásné výstavy podíleli. Nezbývá nám, než vyjádřit přání, abychom ze všech úkolů, plánů a připravených akcí vyšli se vztyčenou hlavou, jako se nám bezesporu podařilo v roce uplynulém, pro naše muzeum jubilejním. S úctou Váš Jiří Mitáček generální ředitel

Jiné loňské význačné výročí (200 let Moravského zemského muzea) se nám zpětně připomnělo při vyhlášení výsledků XVI. ročníku Národní soutěže muzeí Gloria musaealis. V tomto prestižním oborovém klání paměťových institucí z celé republiky získala naše výstava Chvála sběratelství: 200 let služby moravské kultuře a vědě Zvláštní ocenění na doporučení čestného výboru soutěže

1

L

M úvodník


L

M obsah??????????

4 M úvodník: 01 Milé dámy, vážení pánové, přátelé Moravského zemského muzea…

M téma: 04 Moravské zemské muzeum v proměnách času

M událost:

10 Spřízněni. Češi, Slováci a jejich státy i kultura

M výstavy:

15 Cyklus k 200.výročí uzavřely entomologické i literární unikáty / Dvojí výročí Vlasty Fialové ve vitrínách i na plátně: Moravská kráska hollywoodského typu / Společný hold muzejnictví / Inspirace Lisztem a křížová cesta v Památníku

2

10 26 Leoše Janáčka / Poklady z říše hmyzu se skvěly na sametu

M názor:

21 Škola v muzeu vítána M příběh: 26 Mamut slaví devadesát. Dvakrát zrozený, jednou zmrtvýchvstalý Prvomájové mamutoviny

M proil: 40 Mgr. Petr Neruda, Ph.D. Archeolog na druhou

report: 49 CoM znamená objev mezolitické těžby v Krumlovském lese Daruj a bude (ti) uvedeno

Na moravském písečku: 55 Knihy v muzeu, muzeum mezi knihami

a svět: 58 DoMyMoskvy za podobou pravěkého člověka

Před oponou, za oponou: 65 Jarní prázdniny s hmyzem i Analfabetou / Muzeum chce být otevřené pro všechny / Šlechtičny se loučily i módní přehlídkou / Janáčkův archiv, důležité svědectví pro Paměť světa / Textilní sbírku zdobí svatební šaty z roku 1897 / Filmařské retro na Moravci / Chvála sběratelství získala zvláštní ocenění v soutěži Gloria musaealis 2017 / Ministr kultury přivezl dobré zprávy

www.mzm.cz


??????????

40 58 76 Pod čarou: M knihovna: 70 Muzejník 81 Nakladatelské počiny (v nás) nikdy nespí M Chef d´ oeuvre: 71 PřiM panorama: fašanku pochovali basu 82 Přednášky geologa rakouské v centru Brna / Den i týden pro J. G. Mendela v kolébce genetiky / Bryovíkend aneb Jarní putování za mechy / Poslední mohykán v naší přírodě / Mezinárodní Regiontour lákal na Republiku 100 / Opět je potkáme v ulicích? / Český komiks (nejen) z Moravského zemského muzea v Japonsku / Tango na dobrou Brněnskou muzejní noc

Jak jsme je znali:

76 Karel Novák. Promrzlí lidé mu viseli stále na rtech Zdeněk Vardan. Veden touhou po vzdělání i lepším světě

www.mzm.cz

monarchie Eduarda Suesse OBÁLKA 1. a 4. strana: Detail snímku, který zachycuje práce na rekonstrukci mamuta pro expozici Člověk a jeho rod na Výstavě soudobé kultury v Československu v roce 1928. Na zadní straně pak jeho nástupce, současný model mamuta v Pavilonu Anthropos z šedesátých let a záběry z letošních oslav této brněnské ikony a muzejní noci. Foto: J. Cága, Š. Fidrichová a F. Fojtík 2. strana: V říjnu loňského roku byla otevřena nová stálá expozice MZM Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století. Autorem kresby na obálce je Ing. Radko Květ, architekt výstavy. 3. strana: Originální papírové koláže výtvarnice Venduly Chalánkové z výstavy Leoš a jeho drazí v Památníku Leoše Janáčka.

Časopis Moravského zemského muzea v Brně Šéfredaktor: PhDr. Jiřina Veselá Layout a technická redakce: Milan Mačinec Obálka: PhDr. Šárka Fidrichová Fotografie: Filip Fojtík (pokud není uvedeno jinak) Redakční rada: Mgr. Eva Pánková – předsedkyně Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., PhDr. Hana Dvořáková, RNDr. Vladimír Antonín, CSc., doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., D.Sc., PhDr. Jaroslav Blecha, Milan Mačinec, Mgr. Lucie Horáková – tajemnice. Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno, e-mail: jvesela@mzm.cz Vydává a tiskne: Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno Distribuce: neprodejné, direct mailing Vychází dvakrát ročně V evidenci periodického tisku pod číslem MK ČR E 21957

M revue

3


L

M téma??????????

Moravské zemské muzeum v proměnách času Jednou z mnoha událostí a aktivit, kterými si Moravské zemské muzeum vloni připomínalo 200. výročí svého vzniku, se stala 2. listopadu 2017 i odborná konference Muzeum včera, dnes a zítra: vývoj paměťových institucí a jejich význam pro dnešek. V příspěvcích jejich účastníků se zrcadlila nejen historie MZM samotného, ale především přesah jeho činností směrem k ostatním institucím. Úvod patřil Vítu Vlnasovi z MZM, který se ve svém referátu zaobíral souvislostmi vzniklými působením společností s kulturním, vědeckým a vzdělávacím programem na přelomu 18. a 19. století v českých zemích i vlivem osvíceneckého ilantropismu, rolí šlechty a podílu tzv. třetího stavu ve vztahu ke zrodu dnešního Moravského zemského muzea.

4

Michaela Růžičková blíže popsala předávání archiválií mezi muzeem a Moravským zemským archívem v první polovině 20. století, její kolega Petr Sychra rovněž z Moravského zemského archívu svůj příspěvek věnoval životu a všestranné vědecké, sběratelské, kulturní i hospodářsko-podnikatelské činnosti jednoho ze spoluzakladatelů MZM, Starohraběte Hugo Františka Salm-

Reiferscheidta, čímž současně připomněl nejen dvousetletí muzea, ale také dvě významná loňská výročí této významné moravské osobnosti – 240 let od narození a 180 let od úmrtí. V odpolední části konference Muzeum jako vědecké pracoviště teorie, metoda a praxe v paměťových institucích se přednášející zaobírali konkrétními událostmi a jevy, které vedly například k postupnému osamostatnění Obrazárny Moravského zemského, dříve Františkova, muzea od jeho založení v roce 1817 (příspěvek Petra Tomáška z Moravské galerie v Brně pod názvem Tak trochu nesamozřejmá galerie. Moravská obrazárna na cestě k samostat-

www.mzm.cz


Konferenci Moravské zemské muzeum v proměnách času zahájil v prostorách Dietrichsteinského paláce generální ředitel MZM Jiří Mitáček.

Pro účastníky konference byla připravena i komentovaná prohlídka výstav v Dietrichsteinském paláci.

nosti). Bohumír Smutný z Moravského zemského archívu se ve svém vystoupení vrátil k prezentaci materiálů o návštěvě Františka Diebla, profesora zemědělských nauk na Filozoickém učení v Brně v Uherském národním muzeu v Pešti v roce 1826, Irena Veselá z Moravské zemské knihovny podrobně představila jednu

www.mzm.cz

z nejvýznamnějších hudebních sbírek benediktinského kláštera z Rajhradu u Brna, která představuje jednu z nejvýznamnějších součástí fondu Oddělení dějin hudby MZM. Na závěr se pak Tomáš Drobný a Pavla Vykoupilová z pořadatelské instituce pokusili vymezit místo Metodického centra muzejní pedagogiky

MZM v současných proměnách muzejní kultury. Jako připomenutí této odborné konference přináší M revue příspěvek Víta Vlnase. (jih) Foto: Filip Fojtík

M revue

5


M téma??????????

Vznik Františkova muzea v Brně a „šlechtické“ společnosti přelomu 18. a 19. století v českých zemích Vít Vlnas Na počátku všeho stojí fenomén, jenž možno pracovně označit jako Zrození muzea z ducha katastrofy, tedy obecně z atmosféry konce „starého režimu“ někdy na sklonku 18. věku, ať již tento převrat probíhal násilnou nebo víceméně pokojnou cestou. Nejznámější a nejdramatičtější případ takovéhoto procesu je bezesporu zrod Musée des monuments françaises (1795), jehož zakladatel Alexandre Lenoir musel památky staré Francie s osobním nasazením hájit před revolučními exponenty Francie nové. Ona „katastrofa“ však může mít i podstatně civilizovanější a racionálnější podobu. Vezměme si například Akademii ve Florencii, nádherné muzeum vzniklé jako depozitář uměleckých děl ze sekularizovaných objektů – pod přímým patronátem „sekularizátora“, tj. toskánského velkovévody Petra Leopolda Lotrinského, jehož my známe jako Leopolda II. Habsburského, korunovaného 1792 českým králem (a údajně otráveného na zpáteční cestě během pobytu v Brně, což je pouhá pomluva). Obdobně se zrodila i Vatikánská pinakotéka, jejíž dnešní lokace a uspořádání je sice až z roku 1932, ale původ tkví v období těsně po Vídeňském kongresu, kdy zpět do Říma přicestovala umělecká díla ukořistěná Francouzi a kurie prostě rozhodla, že se tyto předměty již nevrátí do kostelů a klášterů, v nichž byly původně umístěny, ale zůstanou součástí nově ustanovené papežské obrazárny.

dala v dražbách a žádná revoluce se zde nekonala, neboť to, oč museli Francouzi bojovat se zbraní v ruce, obdrželi loajální poddaní občané habsburského mocnářství pokojně od svých osvícenskoabsolutistických panovníků. Přesto i zde existovala nutkavá potřeba otevírat historické rezidenční sbírky veřejnosti; ve Vídni tak učinil císař Josef II., ve Štýrském Hradci všeobecně oblíbený arcivévoda Jan. Štýrskohradecký model univerzálního muzea, uvedený v život slavným Josefem

Hormayrem (1781–1848), bezprostředně působil při tvorbě prvotního programu dnešního Moravského zemského muzea. Kde se nedostávalo historických rezidenčních sbírek, rodila se i muzea zcela nová: v roce 1796 vznikla v Praze Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, v roce 1814 Opavské gymnazijní muzeum, v roce 1817 Františkovo muzeum v Brně a konečně v roce 1818 dnešní Národní muzeum v Praze. U zrodu všech těchto čtyř institucí stály skupiny za-

Ve střední Evropě se sekularizovaná umělecká díla pokojně rozpro

Christian Karl André.

6

www.mzm.cz


Antonín Bedřich Mitrovský.

kladatelů spojených navzájem určitým programem a všechny zakládací akty reagovaly na určitou konkrétní historickou situaci. První muzejní instituce v českých zemích vznikaly nejen po Francouzské revoluci, ale také – na což se často zapomíná – i po generační zkušenosti se stavovským opozičním hnutím v letech 1790/1791. Všechny se také nějakým způsobem, byť s různou intenzitou, hleděly vztáhnout k osobě vládnoucího monarchy – císaře a krále Františka I., i když jen brněnský ústav si nakonec směl vložit do názvu jeho jméno. Opavské muzeum naopak ve snaze pojmenovat se po císařově manželce Karolině Augustě narazilo. Ani obě pražské instituce se nakonec nestaly součástí většího korpusu různých organizací ustanovených během mocnářova panování, jenž měl nést jméno Francisceum. I když země habsburské monarchie zůstaly ušetřeny přímé revoluční zkušenosti, zdejší intelektuální elity sdílely a rozumově artikulovaly všeobecné povědomí o zásadním dějinném zvratu. Nejpozději od velké vlny sekularizací je ostatně minimálně intuitivně sdílely též široké lidové vrstvy, které však na rozdíl od vzdělanců vesměs neočekávaly od budoucnosti nic dobrého. Jejich představa „konce světa“ byla diametrálně odlišná od té, jakou známe v podání Francise Fukuyamy: historický čas se zastavit neměl a nemohl, avšak historický předěl náhle učinil z celého systému „starého režimu“ včetně jeho reálií, vztahů a myšlenkových principů – systém uzavřený a konečný. Takovýto systém bylo možno – alegoricky řečeno - „uložit do muzea“ a studovat beze všech resentimentů, podobně jako lékař dokonale poznává příčinu nemoci až při pitvě mrtvého těla. Nostalgický stesk po velké minulosti přitom hrál, zejména v českých podmínkách, značnou roli: S časovým odstupem a v kontrastu s joseinským rušením

www.mzm.cz

klášterů, zavíráním „nadbytečných“ chrámů či rozprodejem pražské hradní obrazárny se zdála být jak pražskému malíři Janu Quirinu Jahnovi (1739–1802), tak i brněnskému sochaři Ondřeji Schweiglovi (1735– 1815) barokní doba érou umělecké konjunktury a celkové prestiže českých zemí. S nostalgií bylo dokonce vzpomínáno na vládu „uměnímilovného monarchy Karla VI.“, jež byla násilně přerušena válkami o rakouské dědictví po jeho smrti. Praktičtěji orientovaní autoři, jako byl třeba pražský guberniální komerční rada Josef Bernardin Scotti (1721– 1794), poukazovali na fakt, že se zánikem „barokního“ uměleckého patronátu země zchudla nejen kulturně, ale i hmotně. Více než by se mohlo zdát, zapůsobily tyto stereotypy při zakládání prvního veřejného muzea umění u nás – pražské

Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v roce 1796. Privat Gesellschat patriotischer Kunst Freunde, jak zněl prvotní německý název této korporace, si položila za cíl v prvé řadě „znovuvyzdvižení umění a vkusu“. Prostředkem k tomu se mělo stát mimo jiné zřízení veřejné galerie, „jímž by se zabránilo dalšímu ničení a vyvážení obrazů a jiných uměleckých děl, a poskytly se též vzory pro nastávající umělce a milovníky umění“. To se přes mnohé omyly a nezdary nakonec podařilo; ještě na sklonku roku 1796 přivítala pražská Obrazárna první návštěvníky v Černínském paláci na Hradčanech. Bezprostřední vzor pro pražskou Společnost vlasteneckých přátel umění se zatím nepodařilo mezi dobro a krásu šířícími spolky pozdně osvícenské Evropy nalézt. Jsou zde ale vzory nepřímé; na prvním místě

M revue

7


L

M téma????

Josef Auersperg. ⊳

snad lipská Společnost učenců, krasoduchů, umělců a znalců umění založená roku 1764. Důležitější je, že mezi prvními členy pražské Společnosti nalézáme některé předáky stavovského opozičního sněmovního hnutí z přelomu osmdesátých a devadesátých let 18. století a také několik budoucích zakladatelů Národního muzea. Zde je zapotřebí zmínit především Františka Josefa ze Šternberka – Manderscheidu, Františka Antonína Kolovrata Novohradského a také Bedřicha Jana Nostice, dědice slávy malostranského nostického salonu, odchovance Dobrovského a Pelclova. V úzkém kruhu otců zakladatelů se shledáváme rovněž s Janem Quirinem Jahnem a abbé Tobiášem Gruberem (1744–1806), exjezuitou, přesvědčeným liberálem, přírodovědcem a expertem v oboru hydrologie a inženýrského stavitelství. Právě on představoval pojítko mezi Společností vlasteneckých přá-

8

tel umění a starší Společností nauk. Po dlouhá desetiletí zůstávala pak Společnost většinově projektem rodové šlechty, mezi kterou jen postupně iniltrovala šlechta taláru, těsně následovaná občanskými, zejména podnikatelskými kruhy. Jistě to byla i zásluha poměrně vysokého měsíčního příspěvku, jenž činil 100 zlatých. Brněnské muzeum, na rozdíl od pražské Obrazárny, bylo zprvu koncipováno především jako muzeum přírodovědné. U obou institucí se setkáváme s pozoruhodnou kombinací zemského patriotismu, osvícenského utilitarismu a preromantického ilantropismu spojeného s ideální představou o vzdělání a zušlechtění lidu skrze poznání umění a věd. Pozdně osvícenská Morava byla na šlechtické společnosti s bohulibými programy podstatně bohatší nežli soudobé Čechy. Za duši muzejního projektu se nicméně tra-

dičně považuje muž, jenž sám šlechticem nebyl, ač celý profesionální život prožil ve stínu aristokratů – a také za jejich peníze: Christian Carl André (1763–1831), protestant, sekretář Hospodářské společnosti, vydavatel listu Patrotisches Tageblatt a houževnatý obránce ztracené bašty aristokratického osvícenství v čase, kdy mnozí ostatní už tuto pozici opustili. Andrého ochráncem a spolutvůrcem plánu na založení moravské vědecké společnosti (jejíž jednou odnoží mělo být i zemské muzeum) byl moravský guvernér Josef Maria hrabě Dietrichštejn (1763–1825). Charakteristické je, že stejně jako Společnost vlasteneckých přátel umění z roku 1796, měla být i brněnská Hospodářská společnost roku 1803 ustanovena na organizační bázi soukromého spolku přátel, konkrétně roku 1800 založené, nyní však stagnující Soukromé společnosti sjednocených přátel k podpoře moravské přírodovědy a vlastivědy, vzdáleně kopírující nejen vzory německé, ale i anglický typ Society of diletants kde slovo „diletant“ neznačilo v žádném případě nadávku. Čas však mezitím pokročil, politická situace přituhla a nově vzniklá Zemědělská společnost musela nakonec být zřízena na organizačním půdoryse snadněji kontrolovatelném státem. Když byla v roce 1806 novým sloučením v Brně ustanovena k. k. Gesellschat zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde“, zdůraznil Christian Carl André význam této instituce jako budoucí zemské akademie, na jejíž půdě by se pěstovaly veškeré přírodní vědy s cílem povznést zemědělství a průmysl na Moravě. Zemské muzeum s v duchu tohoto pojetí mělo stát nejen vědeckým i lidovýchovným ústavem, ale také stálým sídlem této vědecké akademie. Byli to především šlechtici kolem Andrého novin Patrotisches Tageblatt

www.mzm.cz


(zaniklých 1805), kdo v roce 1816 podpořili memorandum navrhující založení „národního musea moravskoslezského“, jehož hlavním autorem se vedle Andrého stal Josef svobodný pán Hormayr, uznávaný budovatel Musea Joannea ve Štýrském Hradci a autor, u něhož myšlenky pozdního aristokratického osvícenství nalezly kontinuitu v principech, jež můžeme spojovat již s raným liberalismem. Za otce zakladatele brněnského muzea lze považovat především hraběte Antonína Bedřicha Mitrovského (1770–1842) a starohraběte Huga Františka ze Salm-Reiferscheidtu (1776–1836). Každý z nich reprezentoval poněkud odlišné politické i myšlenkové koncepty. Mitrovský, jehož zásluhou se nově založené muzeum začalo více orientovat nejen na přírodu, ale i na historii Moravy, stoupal po žebříčku úřední hierarchie až k nejvyšším funkcím předbřeznového režimu. V jejich rámci však více než Metternicha podporoval jeho antipoda Františka Antonína Kolovrata Libštejnského, který se pro změnu stal jedním z nejvýznamnějších spoluzakladatelů a příznivců pražského Národního muzea. Hugo Salm, přítel Hormayrův, se naopak vyvinul v důsledného, byť salonního oponenta předbřeznového systému; navenek pragmatický průmyslový podnikatel, v nitru zřejmě přesvědčený romantik. Moravské zemské muzeum vděčí za mnoho jeho přírodovědným zájmům podloženým hlubokými znalostmi a vztahem ke krajině Moravského krasu.

rovnovážného zapojení jednotlivých zemí s jejich metropolemi do politického kontextu monarchie při spravedlivém užívání plodů, jež takovýto princip přinášel. Zakládání muzeí mělo své vnitřní podněty nesené institucionálním vývojem a novou strukturalizací vědy spolu s ideály lidovýchovnými. Důležité však byly i podněty vnější, vyplývající z konce „starého režimu“ a uzavření celého jednoho hodnotového systému: promyšlené návraty k minulému se zde měly stát předpokladem pro racionální plánování budoucího. Hnací společenskou silou zakládání muzeí zůstávala aristokracie, jejíž majetkové zázemí a tradiční sociální ukotvení byly pro daný úkol nezbytné. Souběžně s tím, jak nově se rozvíjející profesní struktura společnosti a důraz na ekonomické vztahy činily rodovou aristokracii

stále zbytečnější, sílila postupně role měšťanského, učeneckého živlu. Nakonec pak budiž řečeno, že přes všechny shody panují mezi jednotlivými zakladatelskými příběhy muzeí v českých zemích i výrazné rozdíly, dané především časovým posunem v závislosti na historickém vývoji. Jestliže v roce 1796 Společnost vlasteneckých přátel umění řešila výhradně otázku kultury zemské, Národní muzeum při svém vzniku v roce 1818 již muselo jako prvořadou relektovat otázku kultury a jazyka. Vít Vlnas, text vychází z úvodního referátu na konferenci Muzeum včera, dnes a zítra: vývoj paměťových institucí a jejich význam pro dnešek, konané v Brně dne 2. listopadu 2017

První muzea v českých zemích se zrodila z atmosféry šlechtického pozdního osvícenství, stále více „kontaminovaného“ jak nastupujícím liberalismem a romantismem, tak sílícím centralizačním tlakem předbřeznového vládního systému. Ve své podstatě byla dítkami stavovské opozice, zdůrazňující potřebu

Hugo František Salm-Reifferscheidt.

www.mzm.cz

M revue

9


L

M událost

Spřízněni. Češi, Slováci a jejich státy i kultura L

Nikoliv ke konkrétnímu datu, ale hluboko do minulosti a s přesahem do současnosti. Přesně v tomto duchu ladí odborníci Moravského zemského muzea i svůj příspěvek do mnohohlasého sboru nejrůznějších akcí inspirovaných a připomínajících 100. výročí vzniku Československé republiky. Žádná ze dvou přípravových výstav nebude jen shromážděním předmětů odkazujících na říjen roku 1918, ale bude čerpat z dlouhé historie přirozeného spříznění Čechů a Slováků dávno před tímto osudovým okamžikem, a naopak ukáže rovněž přesahy směrem do druhé poloviny dvacátého století a vlastně až dodnes. Jak se poznávali a Tradiční kultura – výkladní skříň státu. To jsou dvě atraktivní výstavy, které návštěvníci najdou od října v Dietrichsteinském paláci MZM na Zelném trhu a jejichž autory jsme poprosili o bližší přiblížení scénářů.

10

www.mzm.cz


Blůza svobodníka Slovácké brigády Josefa Bělocha z Velkých Bílovic. Sbírky HO MZM.

Přísaha slovácké brigády na náměstí před radnicí v Hodoníně 17. listopadu 1918. Foto Masarykovo muzeum Hodonín.

Od kořenů až do bohaté koruny česko-slovenské vzájemnosti Jak (jsme) se poznávali? Obsahově bude výstava rozdělena na tři části, nazvané Kořeny, Doteky a Směrování. Úvodem k nim se stane symbolika naší společné cesty v podobě graického obrazu stromu, přičemž jeho každá část naznačí jednotlivé části výstavy, popisuje PhDr. Zdeněk Fišer z Historického oddělení MZM. Odkud a kam roste ten symbolický česko-slovenský strom? Kořeny naznačené na mapě Velkomoravské říše dají společný základ. Stěžejní se v rámci výstavy stane část Doteky, přibližující vzájemné stýkání v období 1848 až 1919, tedy v období, kdy se víceméně obě národní entity utvářely v moderní národní celky, které vzájemným pochopením a potřebou posléze utvořily jeden společný stát. Na podobenství stromu je

www.mzm.cz

symbolizuje kůra zachycující následný samostatný vývoj obou etnik, na jedné straně český, na druhé uherský stát. Kmen přeruší na několika místech zlomová data označující základní momenty historického vývoje: vznik obou států v 10. století po zániku velkomoravské říše; 1526 – začlenění českého a uherského království v celek habsburské říše; 1867 – vznik soustátí Rakousko-Uherska a konečně 1918 zánik staré monar-

chie a vznik národních států včetně Československé republiky. Poslední část výstavy, Směrování, dostane podobu koruny stromu, zachycující společnou cestu 1918–1992, završenou posléze pokojným rozchodem a vznikem dvou samostatných národních celků, České a Slovenské republiky. Podtitul výstavy, Historie stará přes tisíc let, je poměrně výmluvný, přesto – jaké důležité události či společenské jevy výstava zahrne? Naší snahou je přiblížení historických a kulturních vazeb Moravy a Slovenska od počátků společných kořenů v období Velké Moravy, následně odlišného státoprávního vývoje Moravy v rámci Českého státu a Slovenska v rámci Uherského státu, průniků politických, válečných, náboženských, pracovních a kulturních i migrace obyvatel. Důraz bychom rádi položili na období 2. poloviny 19. stol. a počátek 20. stol., kdy vzájemné vazby zesílily a směřovaly k národnostnímu sblížení a posléze k vytvoření společného státu. Připomenuty budou události revolučních let 1848/49, kdy z Moravy

M revue

11


L

M událost

Úlomek z trosek letounu, v němž zahynul M. R. Štefánik. Sbírky HO MZM. ⊳

mezzo válečných let a rozpadu na Protektorát Čechy a Morava a Slovenský štát, naděje roku 1968 a osobnost Alexandra Dubčeka. A pak jako tečka politický rozchod Čechů a Slováků pod taktovkou Václava Klause a Vladimíra Mečiara, vznik samostatných států a následně naše současné soužití jako dobrých sousedů v Evropské unii.

směřovaly výpravy slovenských dobrovolníků na Slovensko proti Maďarům, vazby předních slovenských osobností, jako byly například Ľudovít Štúr či Jozef Miloslav Hurban, na český prostor a naopak českých osobností, například Boženy Němcové nebo moravského národního buditele Matěje Mikšíčka, na Slovensko. Snažíme se zmapovat postupně zesilující proud slovenské mládeže, kterou na Moravu vedla touha získat vzdělání poté, co byla zrušena slovenská gymnázia, stejně jako působení významných slovenských osobností na Moravě a českých na Slovensku. Na přelomu 19. a 20. století se život Čechů a Slováků vzájemně prolínal ve všech oblastech... Je zjevné, že k pohybu a výměně lidí, věcí a idejí docházelo na přelomu osobu století ve stále větší míře. Nejen ve zmíněném vzájemném působení v oblasti kultury, umění, literatury či hudby, ale tento pohyb pak měl rozměr i politický stejně jako ekonomický. Například legendární drotáry, kteří ze Slovenska mířili na Moravu a do Čech? Podobné kontakty v oblasti výroby, řemesel a obchodu budou zmíněny spíš náznakově. Výrazněji poukážeme na průniky vyspělejšího kapitálu z Čech a Moravy do průmyslu na Slovensko, například připomeneme Viktora Lorence, půvo-

12

dem z Kroměříže, který se stal ředitelem železáren v Krompaších. Ekonomické vazby doloží nejen fotky, plány či podobizny, ale také třeba ty zmíněné drotárské výrobky. Mluvíme sice o společných kořenech, ale proces utváření národní identity českého a slovenského národa se vytvářel odlišně. Kdy vlastně došlo k propojení? Oba národy se posléze sešly v ideách a tendencích k založení společného státu – Československé republiky. Tento proud na výstavě připomene zejména zahraniční (americké) akce československého odboje, vyhlášení společného státu (např. v Hodoníně a ve Skalici, kde bylo sídlo první dočasné vlády s. V. Šrobárem), proces postupného obsazování a připojování Slovenska za účasti čs. dobrovolníků a armády, například Slovácké brigády atd. Dokreslením těchto výstavních bloků budou i osobní věci V. Šrobára či jeho paměti. Jakýmsi bodem nula se pro národy stal 28 říjen 1918, z nějž se odvíjela jejich společná budoucnost, zároveň však měly vícedimenzionální společnou minulost, trvající přes tisíc let. Jak podrobně chcete prezentovat vývoj ve společném státě? Spíše jen náznakově. Nelze vynechat tragický osud M. R. Štefánika, který doloží i troska z jeho letadla, chybět nemůže poněkud hořké inter-

Už jsme několikrát naznačili, že nebudou chybět trojrozměrné předměty. Na co se budou moci návštěvníci těšit? Zatím předpokládáme, že část místnosti zaujme velké dioráma vztahující se 1. světové válce jako katalyzátoru všech pochodů vedoucích k rozpadu monarchie a vzniku samostatných národních států. Vitríny zvažujeme zasadit do zákopového prostředí, které umocní ostnatý drát, rozházená munice a větší zbraně. Figuríny ponesou výstroj a výzbroj rakousko-uherského vojáka a italských, francouzských a ruských legionářů. Ještě se vraťme k těm osobnostem, které zanechaly svůj otisk na obou stranách. Které z nich výstava připomene? Kromě všeobecně známých, jako byl například K. H. Borovský, B. Němcová nebo architekt Dušan Jurkovič (mimochodem jeho otec Juraj Jurkovič pobýval v známých moravských lázních Luhačovice 44x!) to ze slovenské strany bude J. M. Hurban a jeho kniha Cesta Slováka ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách z roku 1839, z české strany pak nejvýznamnější buditelská osobnost Moravy před březnem 1848, profesor stavovské akademie v Olomouci Alois Vojtěch Šembera, který ve 40. letech 19. století jako jeden z mála šířil na Moravě slovenskou literaturu.

www.mzm.cz


Starý příběh v novém pokračování Krásná dívka v kroji drží ošatku s chlebem a solí… Tisíckrát osvědčený, stejně jako tisíckrát zkarikovaný obrázek vítání vzácných hostů. A také jeden z opakovaných motivů připravované výstavy Tradiční kultura – výkladní skříň státu, kterou u příležitosti 100. výročí vzniku republiky připravuje za aktivního zapojení všech kurátorek do Dietrichsteinského paláce Etnograický ústav MZM podle scénáře ředitelky Historického ústavu PhDr. Hany Dvořákové, kterou jsme poprosili o přiblížení budoucí expozice. (Spolu s H. Dvořákovou se na textech podílela i PhDr. Alena Kalinová.) Projevy tradiční kultury v roli politického symbolu. Co si vlastně pod tím představit? Evropská etnologie věnuje velkou pozornost problematice konstrukce národních mýtů, národních symbolů. Některé projevy tradiční lidové kultury jako např. oděv či architektura na ně byly díky jasnému poselství, které je v nich obsaženo, dokonce povýšeny. V podobě krojovaných párů vítajících významné státní návštěvy patří do arzenálu národní reprezentace i dnes. Pro člověka zvenčí mělo venkovské prostředí vždy určité kouzlo. Jeho prvoplánovou vizuální přitažlivost pro příslušníky nelidových vrstev dokázalo využít již baroko a rokoko. Doklady o užití tradičního oděvu při oiciální příležitosti poskytl holdovací průvod při příležitosti korunovace Ferdinanda V. v r. 1836, jehož se povinně zúčastnili venkované ve svátečních krojích. Panští úředníci vybrali kroje svatební, jejichž bohatství nejlépe demonstrovalo bohatství a rozmanitost jednotlivých panství. Proč právě toto téma v souvislosti se vznikem republiky? V období formování národních států v 19. století nabyla tradiční kultura další – politický rozměr, kdy emancipující se česká společnost povýšila některé prvky do roviny národních symbolů. Předpoklad jasné srozumitelnosti plnil především lidový oděv, hmatatelně dokládající rozdíly mezi jednotlivými etniky. Zjevná odlišnost, patrná na první pohled, předurčila tyto projevy do role oiciálního národního reprezentanta nejen v 19. století, ale s přesa-

www.mzm.cz

Šohajka, dámské letní šaty, bavlna, r. 1936. jsou reakcí na německý oděv dirndl. K jeho výrobě vedla majitele textilní továrny Sochora národně-buditelská potřeba: „…chceme dáti československým ženám vkusné civilní šaty, velmi levné, jež by měly všechny přednosti německého dirndlu, ale přitom zůstaly barvou i vzorem naše“. Designérské soutěže se zúčastnila i výtvarnice Marie Tilschová-Kvěchová. Sbírky EÚ MZM.

Plastika Hanačky s dětmi z bělniny byla zhotovena koncem 20. let 20. století v podniku bechyňské akciové společnosti Keras. Vznikla podle předlohy významného sochaře Franty Úprky (1868–1929), jehož dílo je úzce svázáno s moravskou lidovou kulturou, rodným Slováckem a životem zdejšího lidu.

hem do dnešních dnů. Stejně jako v ostatní Evropě stala se i v našich zemích tradiční kultura zdrojem pro tvorbu kulturních stereotypů. Venkovské prostředí jižní Moravy navíc poskytlo pro tyto konstrukty jedinečný materiál. Pro městskou intelektuální společnost od druhé poloviny 20. století byly rozmanité projevy tradiční kultury barvitým exotikem, které přitahovalo pozornost jak zanícených vlastenců a národopisců, tak utvářejícího se „turistického průmyslu“.

I dnes podle mnohých reklam, seriálů a vizuálů musejí být Nemoravané přesvědčeni, že tu bez přestání cifrujeme a chodíme v kroji… Přesně tak, necitlivé použití prvků tradiční kultury nás provází neustále a krojovaný pár zůstává velmi často užívané výrazové klišé. Na naší výstavě tak budou k vidění v časovém průřezu doklady od roku 1883, kdy ruskému caru a rakouskému císaři holdovali Hanáci v Kroměříži, přes období protektorátu a graiku z dobového tisku viz „Břeclav vítá prezidenta

M revue

13


L

M událost

budovatele“, kdy přesně v duchu tohoto stereotypu vítají na jižní Moravě Edvarda Beneše v roce 1947. O rok později použil krojovaný tančící pár Karel Svolinský pro ilustraci oslav osvobození v Lidových novinách. S časovým odstupem zhruba sta let zjišťujeme, že v přístupu ke zprostředkování obrazu o tradiční kultuře ve vztahu k mocenskému uskupení se toho příliš nezměnilo. Jak uvádí slovenská etnoložka Eva Krekovičová, vytváření mentálních obrazů „o sobě“ a o „ jiných“ čili „cizích“ tvoří organickou součást sociální paměti etnicky, stejně jako národně teritoriálně či jinak vymezeného společenství lidí. K vytváření těchto obrazů posloužily projevy tradiční kultury častěji než kterékoliv jiné, neboť kulturní stereotypy jsou věčné. A tak britskou královnu Alžbětu II. s prezidentem Václavem Havlem v roce 1996 vítaly děti ze Šlapanic v krojích a na prahu třetího tisíciletí použila monopolní přepravní společnost České dráhy pro reklamní kampaň na rychlovlak Pendolino opět obraz bodrého postaršího šohaje… Trasu Brno – Praha absolvuje v kroji s neodmyslitelným demižónem vína na klíně. Nejčerstvějším dokladem je fotograie premiéra v demisi A. Babiše z 3. 5. 2018, kterého po příjezdu na brněnské nádraží nevítají čerství hokejoví mistři Komety, ale chlebem a solí děvčica v kyjovském kroji. Prostě starý příběh v novém pokračování. Vyhlášení samostatné republiky zřejmě doslova vybízelo k uměleckému vyjadřování pomocí osobitých výtvarných forem, v nichž se opět odrazila lidová kultura? Mottem této části výstavy se stane verš ze slovenské lidové písně Netreba nám Ameriku, máme doma republiku. Inspirace tradiční výtvarnou kulturou se odrážela nejen v řadě uměleckých odvětví, ale odlišovala se také kvalitativní úrovní, neboť zahrnovala tvorbu předních umělců i výtvory masové kultury. Zejména ve 20. letech 20. století se ve výtvarném umění projevila inspirace lidovým uměním, která byla projevem snahy vytvořit speciický

14

národní styl. Svéráz byl chápán jako projev osobitosti národního charakteru, umožňoval projevit národní cítění prostřednictvím oděvu a prokazoval se především výšivkami a ornamentem. Předměty z okruhu tradiční kultury dostaly nový – politický – rozměr, ať už v podobě plakátů na veřejné akce, bankovek či při společenských slavnostech. Na druhé straně, v dobách hlubokého socialismu bylo skoro balzámem na duši jít si něco koupit třeba do Krásné jizby a podobných obchodů s lidovou uměleckou tvorbou… Protipólem svérázového hnutí a masově šířených kýčů parazitujících na zdánlivě snadno uchopitelných formách tradiční kultury byla instituce Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), vycházející z tradice předválečných designových uskupení. ÚLUV vzniklý v roce 1945 a transformovaný do podoby instituce v roce 1957 vzešel z poválečných společenských poměrů za účelem ochrany a rozvoje lidové umělecké výroby. Výsledkem spolupráce etnografů, designérů, výroby a obchodu se staly esteticky i materiálově kvalitní předměty bytové a oděvní kultury inspirované lidovou kulturou, navíc vyráběné na rozdíl od tovární masové produkce v malých sériích. Právě Brno jako město s tradicí soustředěnou na textilnictví bylo na zřízení pracoviště ÚLUV skoro předurčeno, ne? Nahrávalo tomu rovněž široké zázemí venkovských regionů bohatých na recentní doklady tradiční kultury. Stejně tak tomu přála i činnost již existujících organizací vycházejících obdobně jako ÚLUV z lidové tradice

a odborných škol. Brněnské pracoviště ÚLUV navázalo na snahy předchozích institucí o zachování a povznesení tradičních rukodělných technik a programově provádělo výzkum, dokumentaci a vyhledávání tvůrců, kteří následně pod vedením špičkových designerů aplikovali tradiční tématiku a výrobní postupy na předměty každodenního života. Jádro práce v Brně tvořil výzkum, poradenství a návrhářství se záměrem vybudovat návrhářské ateliéry pro textil, přírodní pletiva, dřevo, keramiku a sklo. K základním bodům programu brněnského ÚLUV patřila během celé jeho existence textilní tvorba. Myslím, že mnohé z návštěvnic výstavy potěší vystavené modrotiskové nebo kanafasové šaty či model zhotovený technikou pletení na rámu - krosienkou. Budou součástí expozice rovněž ilmové projekce? Na vybraných ukázkách bychom chtěli ukázat onen posun ve vnímání projevů tradiční kultury do politické roviny. Sadu projekcí uvede „svérázová“ opereta U svatého Antoníčka“ z roku 1933. Hlavně pamětníci si jistě vybaví snímek z roku 1952 Zítra se bude tančit všude zachycující atmosféru festivalu mládeže v Berlíně, ilmové zpracovaní Žertu Milana Kundery anebo Moravskou Hellas Karla Vachka, která je jakousi dokumentární esejí a zároveň parodií na „investigativní“ ilmovou reportáž ze Strážnických folklorních slavností. Ty však, podporované tehdejší kulturní politikou, už dávno ztratily vztah k autentickému folkloru a působí tady jako bizarní divadlo s takřka surrealistickými prvky. Ve stádiu plánů je i večer písní z družstevní vesnice. (jih) Foto: Archív MZM a J. Cága

Jak se poznávali. Historie stará přes tisíc let Dietrichsteinský palác MZM – 18. října–31. října 2019

Tradiční kultura – výkladní skříň státu Dietrichsteinský palác MZM (Valochův sál) – 18. října 2018–30. června 2019

www.mzm.cz


Cyklus k 200. výročí uzavřely entomologické i literární unikáty Co vše se podařilo za uplynulé dvě století shromáždit se sbírkách Moravského zemského muzea, čemu se věnovali a věnují jeho odborníci? Série výstav 200 let služby moravské kultuře a vědě, v níž se u příležitosti muzejního jubilea prezentovala na samostatných výstavách v sále K. Valocha v Dietrichsteinském paláci postupně všechna odborná pracoviště MZM, pokračovala i v uplynulém období. Na jeden měsíc tak sál vždy zaplnily jejich TOP sbírkové předměty, osobnosti, dějinné okamžiky, vědecké úspěchy… Předposlední kapitolu napsalo Oddělení dějin literatury Uměnovědného muzea MZM, celý cyklus pak na přelomu roku 2017 a 2018 uzavřelo Entomologické oddělení Přírodovědného muzea MZM.

Oddělení dějin literatury Patří sice k těm mladším pracovištím, bylo založeno v roce 1958 v Muzeu města Brna (a letos si tak připomene 60. výročí), rozhodně však proto není o nic méně významné. Po několika letech naplněných bohatými přírůstky a rozšiřující se činností bylo Oddělení dějin literatury v roce 1961 převedeno jako Literární oddělení do tehdejšího Moravského muzea a jeho záběr

kromě Brna se rozšířil na teritorium historické Moravy. V současnosti čítají jeho fondy na sto tisíc sbírkových předmětů. Pro výstavu z nich volili její autoři podle dvojího klíče. Návštěvníci našli jak předměty cenné z hlediska literárně-historického, tak ty, dokumentující šíři sbírkotvorného zájmu. Rukopisy a korespondenci, které jsou ve fondech oddělení zastoupeny nejhojněji, na výstavě reprezentovaly ukázky rukopisu Maryši bratří Mrštíků, rukopisy Gabriely Preissové, Rudolfa Těsnohlídka či Ludvíka Kundery a Oldřicha Mikuláška, dopisy Otokara Březiny, Jakuba Demla a Jiřího Mahena, ale také třeba dopis malířky Toyen tvůrci brněnské edice Atlantis Janu V. Pojerovi. Z tisků byla představena Bible kralická jednodílná z roku 1596

a ukázky kramářských písní vydaných v 19. století. Výtvarný talent básníka Vítězslava Nezvala potvrzovala jeho olejomalba, neméně zaujaly kresby Františka Gellnera a Josefa Kainara. Zajímavým a hlavně návštěvnicky přitažlivými se staly předměty dotýkané, jako jsou brýle či plnicí pera. Ty tentokrát kurátoři vybrali z pozůstalostí S. K. Neumanna, Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela. Na Františka Halase upomínal korespondeční lístek a nelehký osud Jana Zahradníčka dokladovalo samizdatové vydání jeho spisů. Z audiovizuálních fondů byla pro výstavu zvolena beseda o odkazu Jiřího Mahena, která se konala v roce 1992 v Biskupském dvoře a kterou moderoval zakladatel Literárního oddělení a jeho vedoucí v letech 1958–1998 PhDr. Jiří Hájek, CSc.

Entomologické oddělení Naopak ve srovnání s Oddělením dějin literatury kolekce hmyzu byla součástí nově zřízeného Františkova muzea od samotného začátku a v současnosti jeho sbírky svým rozsahem a počtem exemplářů patří k největším v rámci MZM. Ročně se navíc díky terénním aktivitám zaměstnanců oddělení a díky pravidelným akvizicím sbírkových celků rozšiřují o 20 až 40 tisíc exemplářů ročně. Přímočará ale cesta Entomologického oddělení dějinami muzea nebyla.

www.mzm.cz

M revue

15

L

M výstavy


M výstavy

Nejstaršími dochovanými sbírkami jsou palearktičtí brouci hraběte von Künburga a motýli Franze Josefa Kupida, kteří byli pravděpodobně sbírání již koncem 18. století. Správa sbírek hmyzu však byla až do dvacátých let 20. století společná se sbírkami zoologickými. V roce 1925 navrhl tehdejší kustod zoologických a paleontologických sbírek Karel Absolon řediteli muzea Karlu Helfertovi vytvořit zvláštní oddělení entomologické. Slavnostnímu aktu jeho otevření v listopadu 1927 se zúčastnila řada osobností tehdejší moravské zoologie a entomologie. Po válce však došlo ke zpochybnění samostatné existence oddělení, po intervenci předních tuzemských zoologů se situace po roce 1947 zklidnila a statut oddělení byl uznán. Mezi výstavními exponáty prezentující bohatost fondů oddělení se objevily například vzorně vypreparované housenky motýlů ze sbírky Adolfa Schwaba z konce první poloviny 19. století; krabice s vůbec nejstaršími motýly ze zmíněné sbírky Franze Josefa Kupida či část kolekce jihoamerických baboček rodu Morpho z druhé poloviny 19. století. Výstavu doplnily dvě výpravné barevné publikace z konce 19. století: atlas housenek evropských motýlů Prof. Ernsta Hofmanna, obsahující 1900 barevných kreseb, včetně částí živných rostlin, a atlas exotických brouků Alexandera Heyneho. (red)

Dvojí výročí Vlasty Fialové ve vitrínách i na plátně Když vstoupila na jeviště, začalo to v publiku šumět, protože její osobnost a herecké umění doslova elektrizovaly diváky. Tak vzpomíná na herečku Vlastu Fialovou teatrolog a divadelní kritik Lubomír Mareček, který je předním znalcem její herecké kariéry. I jemu proto náleží poděkování za odborné konzultace a pomoc při realizaci výstavy Moravského zemského

16

muzea nazvané jednoduše Vlasta Fialová (1928–1998), zahájené letos v lednu v sále Karla Valocha Dietrichsteinského paláce. Nikoliv náhodou, právě do prvního měsíce roku spadá jak datum narození, tak datum úmrtí moravské Rity Hayworth. Na jeviště vstoupila dcera členů sboru brněnského divadla Václava a Jožky Fialových ani ne tříletá. Studia na dramatickém oddělní brněnské konzervatoře ukončila jako jedna z nejmladších absolventek v devatenácti letech. Než v sezoně 1950/51 natrvalo zakotvila ve Státním divadle v Brně, působila v opavském i olomouckém divadle. Brněnskému divadlu pak zůstala věrná až do své předčasné smrti. „Bylo jejím zvykem chodit několik hodin před začátkem představení, aby se v klidu připravila. Na lednovou reprízu Kočičí hry v roce 1998, kde ztvárnila nezapomenutelným způsobem roli Gizy, jsme měli připravenou kytici k jejím blížícím se sedmdesátinám, ale bez omluvy nedorazila. Když jsme jí zkoušeli telefonovat, postupně jsme zjistili smutný důvod. Zajistili jsme tehdy alternaci a až při děkovačce jsme tu zprávu oznámili souboru i divákům, kteří jí vestoje věnovali poslední potlesk,“ vzpomínal při vernisáži režisér Zbyněk Srba, který dal Vlastě Fialové na jevišti Mahenova divadla kromě Kočičí hry také mimořádnou příležitost v inscenaci Stromy umírají vstoje. Výstava v Dietrichsteinském paláci připomínala však Vlastu Fialovou nejen jako umělkyni. Sestříhaný ilm,

jenž mohli v expozici návštěvníci v expozici zhlédnout, doplňovaly také záběry, které si natáčela během televizních přenosů slavných divadelních inscenací i při svých turistických výpravách, a fotograie zachycující okamžiky pracovní i soukromé. Chybět nemohly záběry z Divé Báry, legendárního ilmu Vladimíra Čecha, který přišel do kin v dubnu 1949 a během krátké doby přinesl tvůrcům světový věhlas. Uváděl se v Africe i v Latinské Americe, stal se prvním československým snímkem uvedeným v Austrálii, v Japonsku dokonce zvolili Vlastu Fialovou nejkrásnější herečkou. Nebyla to však jen její půvabná tvář, ani podmanivý alt, ale především její umění a talent, s nímž dokázala sahat až za hranice své krásy a věrohodně ztvárnit postavy různého charakteru. Ostatně za interpretaci Matky Kuráže ze slavné Brechtovy hry získala v šestatřiceti letech titul zasloužilé umělkyně, a stala se tak nejmladší nositelkou tohoto ocenění. Mezi Brňany se najde stále dost pamětníků, kteří vzpomínají na Vlastu Fialovou na divadle, mnozí si ji vybavují z doby, kdy se procházela městem s milovaným psíkem Čertem. „Jsme rádi, že jsme mohli právě v našem Moravském zemském muzeu připomenout tuto skvělou herečku, která byla spojena nejen s Brnem, ale svoji divadelní kariérou s celou Moravou,“ podotkl generální ředitel MZM Jiří Mitáček. (jih)

www.mzm.cz


Moravská kráska hollywoodského typu Výstava věnovaná Vlastě Fialové připomněla významné životní jubileum mimořádně talentované herečky i člověka, který byl bytostně spjat se životem města Brna. Požádali jsme se ilmového historika a herce Jiřího Bartoně, jenž během výstavy pomohl s identiikací neznámých snímků, o krátký rozhovor přibližující ilmovou tvorbu Vlasty Fialové. Právě ukázky z ilmových a televizních rolí, zapůjčené NFA a Českou televizí Brno, tvořily totiž podstatnou část výstavy. Mezi dnes již raritními snímky z televizní inscenace Totální kuropění se v prezentaci objevily i ukázky z televizního natáčení dvou slavných brněnských inscenací (Kavkazský křídový kruh a Markoltovo šprýmování) a další neznámé materiály, které byly natočeny soukromou kamerou Vlasty Fialové. Jaký ilm s Vlastou Fialovou jste poprvé divácky vnímal a jak na Vás působila? Z ilmových zážitků svého dětství a dospívání si velmi dobře vybavuji Divou Báru a Legendu o lásce. Vím, že Divá Bára na mě silně zapůsobila černobílostí obrazu a intenzivní ponurou, baladickou atmosférou. A uvědomoval jsem si, že představi-

zným osobním kouzlem. Je ojedinělá a zapamatovatelná. Dáno je to kombinací jejích osobních vlastností - tedy altového, podmanivého hlasu, vzhledu, který je svým způsobem „moravský" a přitom si nezadá s hollywoodským typem krásy čtyřicátých a padesátých let - a potom jejím silným hereckým magnetismem. V čem myslíte, že byla pro režiséry tato herečka atraktivní? Právě tou svojí zapamatovatelností, svým hereckým výrazem a schopností přesvědčivě uchopit a zahrát danou postavu. S kterými významnými režiséry spolupracovala? Pro filmový svět ji objevil Vladimír Čech, když si ji zvolil jako předstatelka hlavní hrdinky je kromě čarokrásného zjevu také majitelkou lahodně temného, melodického hlasu. Legendu o lásce si pamatuju jako takový zvláštně okázalý, ornamentální ilm. V souvislosti s ním mi tehdy někdo z rodiny vyprávěl o tragickém osudu Jany Rybářové, která v Legendě o lásce hrála sestru Vlasty Fialové. Měl jsem vlivem toho potom tento ilm spojen především s jejím jménem. Jak se na Vlastu Fialovou díváte z pohledu ilmového historika? Vlasta Fialová je pro mě v prvé řadě silnou hereckou osobností s výravitelku Divé Báry. Ve svých mladých letech dále spolupracovala s Václavem Krškou a Otakarem Vávrou, což byla velká jména českého filmu. Kuriózní je, že se ovšem na počátku kariéry objevila také v úplně posledním filmu Vladimíra Slavínského, který byl představitelem právě tehdy odeznívající, „buržoazní" éry českého filmu. V pozdějším věku paní Fialová točila především nikoliv pro velké plátno, ale zejména pro televizi. Proč točila tak málo? To souvisí s tématem, starým téměř jako ilm sám. Od nepaměti si ilmoví

www.mzm.cz

M revue

17


M výstavy

Fialovou v této památné inscenaci partneřila. O dvacet let později jsem Daně, se kterou jsem se mezitím spřátelil, tento večer připomněl a Dana ráda na paní Fialovou zavzpomínala. Utkvěla mi v paměti její slova o tom, jak výborná byla Vlasta Fialová nejen jako herečka, ale i jako herecká kolegyně, což vůbec není jedno a totéž. Během jedné z repríz zmíněné inscenace se totiž Daně přihodilo takzvané okno a nechtěně skočila v dialogu čtyři strany textu. Paní Vlasta se jí prý tehdy upřeně podívala do očí, v duchu přelistovala a přeskočila

režiséři vybírali představitele svých ilmů primárně z řad pražských herců, poněvadž jim bylo zatěžko jet se poohlédnout na takzvanou oblast, kterou tehdy pro ně bylo i Brno. Byť právě na oblasti se ukrývala a ukrývá velká řada silných a zajímavých hereckých osobností. Na druhou stranu - pokud má herec angažmá daleko od Prahy, ne vždy je vedením divadla uvolněn na příslušný počet filmovacích dnů, protože jeho nepřítomnost ohrožuje plynulý chod denního divadelního provozu. Znám případ několika takzvaně oblastních herců, kteří byli vybráni do velké nebo větší role ve filmu, ale nakonec museli natáčení odmítnout, protože by pro ně časté přejíždění do Prahy bylo organizačně velmi složité. Čeho si Vy osobně ceníte na Vlastě Fialové? Pamatuji si velmi dobře den, kdy jsem jako osmnáctiletý kluk poprvé a naposledy viděl Vlastu Fialovou na divadelních prknech. Psal se říjen roku 1995 a já měl to štěstí, že jsem dostal šanci v Mahenově divadle zhlédnout reprízu inscenace Stromy umírají vstoje. Po skončení představení jsem okouzleně čekal na herce u vchodu divadla. Paní Vlastu jsem tenkrát nestihl, ale svoji nadšenou poklonu jsem tehdy vysekl mladé herečce Daně Peškové, která s paní

18

onen vypadlý text a navázala přesně tam, kde Dana skončila. V šatně se jí potom ovšem Dana velmi omlouvala, načež jí paní Vlasta chlácholivě řekla: „Ale to je v pořádku, děvenko, to se přece může stát. Komukoliv z nás.“ Reakcí mnohých jiných herců a zvláště hereček na nechtěnou situaci zvanou okno bývají ve společné herecké šatně leckdy vyčítavé výkřiky typu „Tys mi skočila text!". Paní Fialová by bývala vzhledem ke svému věku i k míře svého talentu a praxe měla právo na hvězdné manýry, ovšem neuplatňovala je. Něco to napovídá také o jejím lidském rozměru. Rozhovor vedla A. Jochmanová Foto: Archív MZM a F. Fojtík

Společný hold muzejnictví: Pozdrav ze Zlína Pětice paměťových institucí Zlínského kraje nabídla to nejlepší také návštěvníkům Moravského zemského muzea v Brně. Společný projekt se Zlínským krajem připravilo MZM u příležitosti 200. výročí svého vzniku, aby tak dohromady vzdaly hold historii muzejnictví a zdůraznily důležitost uchovávání i prezentace kulturního dědictví. „Chtěli jsme nabídnout našim partnerům a kolegům, aby si naše jubileum připomněli s námi,“ uvedl při vernisáží generální ředitel MZM Jiří Mitáček. „Můžeme být hrdi, že naše muzea tu mohou vystavovat,“ poznamenal hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek. Aktuální výstava MZM Chvála sběratelství – 200 let služby moravské kultuře a vědě se tak po necelé dva měsíce od 21. února do 8. dubna 2018 rozšířila o další rozměr. Paměťové kulturní instituce Zlínského kraje přinesly do Brna výběr jedinečných sbírkových předmětů, které podobně jako expozice MZM reprezentovaly fenomén sběratelství na svém území, fenomén, který se v minulosti stal impulsem ke vzniku kabinetů kuriozit či přírodnin a později vlastních muzeí. Jeho pojivem se stala touha po poznání a shromažďování hmotných dokladů z oblasti historie, umění i přírody. „Společnou prezentaci našich institucí a naše setkání vnímám jako oslavu a výraz sounáležitosti vzájemné spolupráce,“ zdůraznil Ivo Frolec, ředitel Slováckého muzea. To v Dietrichsteinském muzeu vystavilo výběr ze sbírky Františka Kretze, významného sběratele, novináře. Vystaveny byly mimo jiné talíře a džbány z produkce habánských dílen z konce 17. století, mezi textiliemi vynikla především sbírka šatek a čepců, jako původních zaniklých pokrývek hlavy oblékaných ke kroji na Uherskohradišťsku, Uherskoostrožsku a Uherskobrodsku a ko-

www.mzm.cz


zodpovědný za kulturu, památkovou péči, církve, mládež a sport. Výstavu kromě sbírkových předmětů doplnil soubor výstavních bannerů, na kterých se návštěvníci blíže seznámili s krásami a kulturním bohatstvím Zlínského kraje. (red) Foto: F. Fojtík

Inspirace Lisztem a křížová cesta u Leoše Janáčka lekce výšivek z obřadních textilií – úvodních plachet. Kde jinde než na křídlech motýlů lze zahlédnout obrazce jinak typické pro určitý druh minerálů… A jsou to především hmyzí těla, která připomínají svým zabarvením nebo strukturou horniny. Výstava Létající drahokamy Muzea jihovýchodní Moravy nečekaně způsobem propojila živý svět s neživým: Na první pohled nesourodé kombinace vypreparovaných exemplářů hmyzu s horninami a nerosty překvapily a oslnily silným estetickým dojem. Z velmi bohaté sbírky Muzea regionu Valašsko byl k vidění mimo jiné výjimečný model židle tzv. Boppardské. Ta byla původně součástí vzácné iremní sbírky rodiny honetů, v níž reprezentovala sortiment z počátků výroby nábytku z ohýbaného vrstveného dřeva v Boppardu nad Rýnem. Neméně vzácným artefaktem, jímž se toto muzeum představilo, se stal velmi vzácný výtisk evangelického zpěvníku od Jiříka Třanovského z roku 1636, který je jediným dochovaným výtiskem na našem území. Díky sbírkotvorné činnosti Jindřicha Slováka a především díky Muzeu Kroměřížska si mohli zájemci ve všehochuti jeho prezentace prohlédnout vzácný soubor kachlů, včetně prolamovaných gotických, ale i zbytky především zvířecích mumií z Egypta nebo ná-

www.mzm.cz

lezy z římské lokality Carnuntum. Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně pak připravila mimořádný výběr ze sbírky uměleckých děl irmy Baťa, jako jsou např. bronzová socha Aristotela z let 1937–1938 od Vincence Makovského či bronzová socha Mládí z roku 1943 od Jiřího Jašky. „Schopnost a um sběratelství a následná péče o nepřeberné množství muzejních předmětů je v současnosti v odborné péči pracovníků jednotlivých muzeí a galerií. Díky jejich erudici a lásce ke své práci máme jistotu v tom, že naše kulturní bohatství bude zachováno i budoucím generacím,“ konstatoval Miroslav Kašný, radní Zlínského kraje

S pravidelností metronomu nabízí Památník Leoše Janáčka MZM zajímavé výstavy propojující mnohdy nečekaným způsobem svět hudby s výtvarným uměním. Od konce loňského roku až do letošního února například Pavel Hayek nabídl návštěvníkům svoji tvorbu založenou na hudebním zápisu skladeb Ference Liszta. Nebylo to poprvé, co v prostorách památníku tento významný brněnský výtvarník vystavoval. Zatímco na předešlých výstavách jeho prací bylo možné sledovat, jak se vypořádal s problematikou výtvarné struktury vycházející ze zápisu pro hudební automatofony, tentokrát se zabýval konvenčním hudebním zápisem, konkrétně tištěných skladeb Ference Liszta. Sazba některých Lisztových virtuózních klavírních skladeb má totiž zároveň

M revue

19


M výstavy

i výrazné výtvarné kvality. Pavel Hayek tuto skutečnost relektuje ve svém uměleckém zpracování skladeb, které na velkoformátových obrazech posunem množí, překrývá atp. Tím vznikají působivé struktury, v nichž je přítomný silný vizuálněhudební obsah, ale i výrazné optické efekty. K neobvyklému prožití Velikonočního příběhu pak zvala od 23. března do 22. dubna výstava Noční velikost MMXVII slovenského výtvarníka Monogramisty T. D. Toho již před několika lety oslovili, aby nahradil zničená dřevěná pozadí křížové cesty jednoho venkovského kostela něčím jiným. Při snímání dřevěných reliéfů se vyjevily na zdevastovaných pozadí jednotlivých zastavení stopy, které nenamaloval lidská ruka, ale vytvořil čas. Monogramista T. D. proto likvidovaná pozadí znovu pozdvihl ze země… (red) Foto: Archív MZM

Poklady z říše hmyzu se skvěly na sametu Dvacet let naděje dávají entomologové těm druhům hmyzu, které přestaly být v přírodě vidět. Pokud se opravdu po celou dobu neobjeví, přepíšou jejich jméno z kolonky nezvěstných do vyhynulých… Překotný vývoj v hmyzí říši mapovala výstava Toulky přírodou Moravy – hmyz mizející a přicházející, kterou do Mramorových sálů Biskupského dvora připravili kurátoři Entomologického oddělení Přírodovědného muzea MZM Mgr. Jana Nerudová, Ph.D., a Mgr. Jiří Procházka v termínu od 6. prosince 2017 do 3. června 2018. Jen za poslední století byla naše země ochuzena řádově o tisíce hmyzích druhů. Hlavní příčina úbytku přírodní rozmanitosti tkví ve změnách krajiny spojených s intenziikací zemědělství a lesnictví. Na sametu jako ty nejcennější klenoty se

20

skvěly ty nejzajímavější hmyzí druhy, které obývaly nebo ještě obývají moravské luhy a háje. „Netradiční instalace byla záměrná, aby si návštěvníci uvědomili, o jaké poklady jsme přišli nebo v dohledné době přijít můžeme,“ přiblížil Jiří Procházka úvodní část výstavy nazvanou Mizející krása. Neradostný důsledek rozorávání mezí či užívání pesticidů tak dokumentuje například osud chrobáka jednorohého, který se vyskytoval na stepních lokalitách jižní Moravy, kde se živil houbami na tlejícím dřevě. Jeho poslední nález se však datuje z roku 1999, od té doby ho v terénu neobjevily ani týmy specialistů z Akademie věd ČR. V podobném ohrožení je i střevlík mřížkovaný, dříve hojný u Nových mlýnů, jehož populaci však zdevastovalo vybudování vodních nádrží. Část Expanze není invaze naopak představovala druhy hmyzu, které díky současnému mírnému oteplování poněkud rozšiřují areály svého výskytu a z druhů velmi vzácných se často mění v běžné obyvatele naší přírody. Sem patří například tesařík alpský, které své teritorium z Bílých Karpat už rozšířil až do jihomoravských lužních lesů. Jiné druhy sice teplé počasí přiláká, jako například modráska stepního, natrvalo ale nezůstanou a zřejmě zůstanou věrni jižní Evropě. Poněkud děsivější roz-

měr hmyzích přesunů pak načrtla Hmyzí apokalypsa, představující ty druhy, které působí paniku. V domácnostech se jedná na příklad o slunéčko východní nebo vroubenku americkou, v parcích a zahradách se v posledních letech zase šíří drobný motýlek zavíječ zimostrázový. O působivý pandán se postaraly umělecké plastiky Veroniky Richterové, která právě v říši hmyzu nachází spoustu podnětů pro své výtvory z pet-lahví, tzv. PET-ART. „Jsou to zážitky vizuální, kdy s obdivem studuji stavbu hmyzího těla, zaobírám se elegancí muší nožky nebo hledám optimální tvar motýlího křídla, různě je modiikuji a přetvářím k obrazu svému,“ přiblížila výtvarnice. Hmyz a pet lahve mají z hlediska autorky jedno společné: je jich spousta druhů a nepředstavitelně se množí. (jih)

www.mzm.cz


Škola v muzeu vítána Statistika a pedagogika jsou možná pro někoho trochu nudné obory, nicméně mají přesné údaje a živý obsah. Z analýz návštěvnosti vyplývá, že děti a mládež tvoří zhruba 66 procent návštěvníků muzea, přičemž školní skupiny zabírají více než třetinu. Zaměřit se právě na tyto cílové skupiny je proto jedním z dlouhodobých cílů Moravského zemského muzea. Společným jmenovatelem všech aktivit je pak odstranit vnímání muzea jako nudné instituce schraňující kulturní statky a nabízet přitažlivé programy umožňující nejen prezentaci sbírek, ale zanechávající v žácích a studentech trvalejší stopu a zájem o danou problematiku. V rubrice M názor proto dostali tentokrát prostor zástupci obou stran, muzejníci i pedagogogové.

Informace všemi smysly

Vzdělávací roli paměťových institucí se dlouhodobě věnuje celá řada odborných publikací, studií a rovněž nespočet konferencí či profesních setkávání. Významnost a prospěšnost této role v současné době už asi málokdo zpochybní a muzejně-edukační programy se staly již samozřejmou součástí prezentační a vzdělávací funkce muzea. Dětské muzeum MZM od počátku svého působení, už čtvrt století, pravidelně navazuje spolupráci se školami především prostřednictvím nabídky rozmanitých vzdělávacích programů.

www.mzm.cz

S postupem let a zkušeností v této činnosti je naši snahou průběžně vytvářet takovou vzdělávací strategii, která bude pružně reagovat na nároky a poptávku obecenstva. Domnívám se, že muzejní pedagogika je dynamicky se rozvíjející obor, což dokazuje i zvyšující se zájem o neformální vzdělávání obecně. V poslední době ovšem celorepublikově dochází k rozšiřování nabídky o různé konkurenční vzdělávací programy nově vznikajících kulturních, přírodovědných, environmentálních či science center, což pro nás znamená neustálé hledání nových učebních metod, přístupů a organizačních forem edukačního pro-

cesu, kterými bychom mohli školní skupiny k návštěvě naší instituce navnadit.

Exkluzivní prostředí, výjimečné metody

Zůstává tedy otázka, jakými konkrétními prostředky obvykle přilákáme školní skupiny do bran muzea? Především je třeba si uvědomit, že návštěva muzea je už sama o sobě návštěvou nevšedního, autentičtějšího a podnětnějšího prostředí, dalo by se říci exkluzivního prostředí, které přináší oživení běžné školní výuky a obohacuje nejen žáky, ale i učitele. Součástí výuky v muzeu je celá řada metod, kterých v klasickém formálním vzdělávání nemá pedagog možnost z organizačních ani časových důvodů využít. Mezi ně patří práce s informacemi, které žáci a studenti získají na základě vlastního úsilí, např. formou badatelsky a konstruktivisticky orientované výuky. Jedná se o práci s primárními prameny, tedy s konkrétními objekty – sbírkovými předměty, dobovými textovými a obrazovými doku-

M revue

21

L

M názor


L

M názor

menty, vzpomínkami, fotograiemi apod., které žáci následně analyzují, formulují vlastní závěry a současně probíhá interakce mezi žákem a přednášejícím. Mezi další často zařazované didaktické metody patří i arteiletika, jedná se o relektivní, tvořivé a zážitkové pojetí vzdělávání a výchovy uměním, aktivity výtvarné a výuka pomocí dramatické výchovy. Je prokázáno, že využitím těchto forem výuky jsou dosažené vědomosti u žáků trvanlivější, protože nejlépe chápeme to, s čím máme přímou zkušenost, nebo kdy si k určitému poznání dospějeme sami. Další výhodou této výuky je, že se žák aktivně zapojuje a učí se spolupráci. K přednostem výuky v muzeu také nesporně patří, že informace lze přijímat všemi smysly, což následně vytváří emocionální prožitek. Při výuce daného tématu v expozici či výstavě často dochází i k propojení několika předmětů, což je vnímáno rovněž kladně. A snad se nemýlím, když řeknu, že učitelé mají v neposlední řadě v rámci muzejního edukačního programu možnost poznat své žáky v jiných situacích a může jim to přinést nové podněty a inspiraci v jejich práci. Z naší nabídky se značnému zájmu dětí i pedagogů těší zvykoslovné programy, k neméně oblíbeným patří programy vztahující se k jednotlivým historickým tématům, ale všeobecně atraktivní jsou vždy programy, jejichž témata

přímo navazují na školní učivo a běžnou školní výuku tímto způsobem obohacují. I když jde o přenos školních předmětů do jiného, v tomto případě muzejního prostředí, je vždy naši snahou nepohlížet na muzeálii (exponát) pouze jako na názornou a užitečnou pomůcku při vyučování, protože muzeálie je především nositelem celého komplexu hodnot a nese rovněž význam pramene poznání pro vědní obory. Práce s exponáty, jakožto nositeli příběhu, jejich vnímání a porozumění, tvoří vždy základ poznávání. Děti jsou současně vedeny k hlubšímu uvědomování si

Vzdělávací programy paměťových institucí do škol Zahájení praktické realizace Pokusného ověřování: Vzdělávací programy paměťových institucí do škol se datuje od počátku školního roku 2017/2018. Cílem společného projektu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského je ověřit vliv zážitkové pedagogiky na zvýšení kvality výuky společenskovědních předmětů na základních školách. Pokusné ověření by mělo dokázat, že mimoškolní historickou edukaci, která dnes už běžně probíhá formou široké škály nabízených edukačních programů ve většině českých muzeí a která se v tomto netradičním prostředí těší čím dál tím větší oblibě u žáků i učitelů, lze právem považovat za kurikulárně uznávaný proces předávání, zachování a kultivování historického vědomí současné mladé generace Čechů.

22

Děti v trafice, novinovém obchůdku, Koloniál u pana Bajzy – výstava o historii obchodu a obchodování situována do 20. let 20. století, 2010. Skupina dětí při smyslové aktivitě, výukový program k výstavě Dobrodružná Afrika očima cestovatelů – výstava přibližující tradiční kultury Afriky a historii českého cestova telství, 2013–2014.

významu předmětu, jeho kulturní a společenské hodnoty i jeho ochrany.

Brána muzea školám otevřena

Vzhledem k tomu, že školní skupiny tvoří asi největší podíl návštěvnosti výstav a programů muzea a popularita těchto programů narůstá, naše instituce souhlasně uvítala rozhodnutí Ministerstva školství, tělovýchovy a mládeže vyhlásit po dobu jednoho školního roku 2017/2018 pokusné ověřování „Vzdělávací programy paměťových institucí do škol“, které právě probíhá. Cílem tohoto projektu je ověřit rozsah využívání zážitkové pedagogiky a oživení historie v rámci nabízených vzdělávacích programů muzeí a památníků školami a posoudit jejich dopad na zkvalitnění

www.mzm.cz


L výuky především ve společenskovědních předmětech. Jedním z úkolů koordinátorů projektu je sesbírat profesní názory učitelů, kteří se v rámci pokusného ověřování zdarma účastní edukačních programů realizovaných ve vybraných kulturních objektech, přičemž naše instituce je jedním z nich. Pevně věříme, že výsledky tohoto projektu opět potvrdí prospěšnost naší muzejně-edukační činnosti a zájem o tuto formu vzdělávání se bude i nadále zvyšovat. Doufáme také, že budeme moci spolupráci se školami více prohlubovat a společně hledat nové, lepší prostředky, přístupy i podmínky v muzejní edukaci.

Mgr. Sylva Brychtová vedoucí Dětského muzea MZM

a směřovat k postupnému zániku. Cesta k proměně v užitečnou a vyhledávanou instituci, která má své místo ve stále rychleji se měnícím světě, není jednoduchá. Ani pro školu, ani pro muzeum. Zdálo by se, že děti ze školy inovativního typu do muzea nepatří – stačí jim google, intuice a hvězdná obloha nad hlavou. Přitom opak je pravdou. Jakkoliv například v naší škole neexistuje předmět dějepis, děti se s minulostí seznamují a mnohé z nich vědí, že všechno, co se děje v současnosti, nějak souvisí s tím, co se stalo v minulosti. Například, že jsme se narodili. Proto se také do historie noří od současnosti směrem k minulosti. A samozřejmě lépe než z knih a internetu je věci poznávat na vlastní

je patrně nejvýznamnější. V historických budovách dokáže propojovat současnost s minulostí. Zatím jsme neměli šanci zažít některý z existujících edukačních programů, které muzeum pro různé věkové skupiny připravuje, ale těšíme se, že budou na kvalitní úrovni, protože podle zpráv, které k nám do školy prosakují, je lektoři připravují s chutí a s myslí u dětí, které se programu účastní. Naše školní děti většinou už s rodiči navštívily tradiční expozice v Pavilonu Anthropos či viděli faunu v Biskupském dvoře, ale školní výlet na zámek do depozitáře v Budišově nebo putování údolím Oslávky zakončené v Kralicích nás ještě čeká. Zkrátka škola budoucího věku a muzeum připravené pro život, který teprve přijde, k sobě patří.

Vítězslav Dohnal, ředitel ScioŠkoly Brno

Projekt Škola v muzeu, muzeum ve škole

Škola a muzeum k sobě patří

Běžná (základní) škola a muzeum mají mnoho společného. Obě instituce vznikly přibližně ve stejné době, obě za dvě stovky let nabraly zkušenosti a obě v dnešní době stojí na rozcestí. Mohou využít staletí zkušeností při cestě k proměně v moderní a potřebnou instituci, nebo mohou zůstat uzavřené do sebe

www.mzm.cz

oči. Samozřejmě, že i děti z inovativní školy do muzeí rády chodí, ale musí to být muzea 21. století. U vrcholu pyramidy, popisující efektivitu učení, stojí zážitek, doprovázený vlastní aktivitou, sdílením a teprve až pak následuje nějaká kvalitní audiovizuální prezentace, možnost osahat si exponáty. Naštěstí máme v Brně hned několik institucí, které dané podmínky splňují. Moravské zemské muzeum

Ojedinělý projekt Škola v muzeu, muzeum ve škole, který byl první svého druhu v tuzemsku, připravilo Moravské zemské muzeum v roce 2012 a s různou intenzitou běží dodnes. Jeho podstatou bylo propojení žáků, studentů a budoucích pedagogů, připravujících se na svoje poslání. Na jeho počátku stála inspirace z Britského muzea, kde skupiny dětských návštěvníků vítali kostýmovaní průvodci. Během připravené prohlídky si děti povídaly, hrály si, dopisovaly… Podstatou projektu Škola v muzeu, muzeum ve škole je prostřednictvím vzdělávacích programů vytvořených podle RVP a zacílených na konkrétní věkové skupiny zprostředkovat žákům základních a středních škol historická a biologická témata probíraná v rámci školní výuky. Vybraná témata jsou zpracovávána a následně prezentována studenty Fakulty ilozoické a Fakulty přírodovědecké

M revue

23


L

M názor

Masarykovy univerzity v rámci kreditované praxe. Výukové moduly garantují odborní pracovníci MZM z daného oboru a na projektu spolupracuje i Metodické centrum muzejní pedagogiky a Dětské muzeum (didaktické a prezentační vedení) MZM. Výsledkem by měla být zábavná a interaktivní vyučovací hodina pro žáky a studenty, která prezentuje muzeum jako místo, kam je radost přijít a učit se. Pro učitele pak tento způsob výuky znamená, že se k danému tématu již nebudou muset v hodinách vracet a žákům je učivo podáno jiným způsobem, než je běžné. Nespornou výhodou je také spojení muzejního prostředí, kam školy obvykle chodí pro pouhé doplnění výuky, přímo s výukou dané látky (úspora času, interaktivnost hodiny, doplňkové pracovní listy pro shrnutí látky následně ve školním předmětu apod.). Důležitým krokem pro přesazení britského modelu byla především vstřícnost Masarykovy univerzity,

24

která povýšila tuto spolupráci s MZM na kreditovaný obor. Každoročně se daří získávat nadšené studenty-lektory, jejichž výklad bývá opravu mladý, neotřelý a překvapivý. Správnost faktů, které tito lektoři přednášejí, hlídají odborníci jak z MU, tak i daného oboru z Moravského zemského muzea. (jih, ep)

I to, na co v hodinách není čas

Naše základní škola Horní se projektu Škola v muzeu účastní už třetím rokem. O projektu jsme se dověděli na konferenci pro pedagogy, která se koná každoročně na začátku školního roku. Učitelé všech stupňů škol jsou zde seznámeni s novými i osvědčenými muzejně - edukačními programy a výstavami, které MZM daný rok nabízí, mohou se podělit o své zkušenosti z minulých let a případně si prohlédnout nové expozice.

Základní škola Horní v MZM navštěvuje pouze historické výukové programy, nejvíce se nám líbily ty z období Velké Moravy a raného období Českého státu – první Přemyslovci. Již třetím rokem jsou vždy na podzim do muzea posílány zejména sedmé ročníky, které mají dané učivo probírat. Před každou návštěvou programu „Škola v muzeu“ je s žáky téma probráno v klasických vyučovacích hodinách ve škole, aby měli zajištěný jistý základ a mohli na něj při muzejním programu navazovat. Samotný výukový program tedy slouží zejména k upevnění získaných informací. Badatelskou formou pak mohou žáci sami zjišťovat zajímavosti, které ve škole z nedostatku času a prostoru řečeny nebyly. A díky práci s primárními prameny mohou nahlédnout „pod pokličku“ práce různých zajímavých profesí – např. archeologů, historiků, geologů. Na celém projektu je zajímavá hlavně jeho podstata – studenti učí studenty. Ti menší si totiž velmi rádi

www.mzm.cz


L poslechnou informace od jim věkově bližšího „učitele“, nemají před ním takové zábrany, rádi se ptají a navzájem si dobře rozumí. Starší student, který v tomto případě vystupuje v roli vyučujícího, si zase vyzkouší práci s dětským kolektivem, může se vžít do těžké role pedagoga a sám si vyhodnotit, jestli je tato práce pro něj v budoucnosti vhodná a lákavá. Interakce těchto dvou navzájem si blízkých generací je specifická i v tom, že se navíc pohybujeme v naprosto netypickém prostředí muzea, kde musí děti dodržovat jak pravidla školní, tak muzejní. Velkou výhodou těchto výukových programů je i fakt, že jsou vždy zaměřeny na jedno konkrétní historické období. Dětem se tak nemísí informace, vědí na co se koncentrovat a dokáží si získané znalosti a vědomosti dobře zařadit. V dnešním moderních science centrech je spousta možností, jak se vzdělávat, ale většinou se zde setkáváme se směsicí témat a oborů, které návštěvníkům mohou splývat. Velmi oceňujeme i spolupráci se všemi pracovníky MZM, kteří nám vždy vyšli vstříc, pokud jsem měli jakékoliv nadstandardní požadavky – např. na termín programu, na délku výuky, doplnění programu apod. V rámci nabídky akcí MZM navštívily naše páté ročníky výstavu „Vítejte u neandrtálců“ a šesté ročníky interaktivní výukový program „Analfabeta Negramotná“. Obě akce sklidily u dětí i pedagogů velký ohlas. Momentálně uvažujeme o možnosti poslat naše deváté ročníky na výstavu „Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století“.

Prezentace dětí v interaktivním výukovém programu spojeném s dílnou Velikonoce v muzeu, 2013.

Pavla Vykoupilová při lektorském výkladu, Příběhy věcí kolem nás – interaktivní výstava o obyčejných věcech kolem nás, o jejich historii, užívání a o jejich osudu po tom, co je odložíme…, 2010.

Mgr. Johana Fialková Základní škola Horní 16, Brno Foto: Archiv MZM

Psaní hlaholice do voskových destiček, výukový program k výstavě Cyril a Metoděj/doba, život a dílo, 2013. Studenti střední školy pracující s dobovými prameny, lektorka Marcela Červinková, výukový program k výstavě V utrpení a boji - brněnští Židé v osudových momentech XX. století, 2012.

www.mzm.cz

M revue

25


L

Pod čarou

26

www.mzm.cz


Mamut slaví devadesát. Dvakrát zrozený, jednou zmrtvýchvstalý Chupatej šon. Do prosklené budovy Pavilonu Anthropos dopadají paprsky prvního jarního slunce a ani ne tříletý chlapeček, odkojený dokonalým světem virtuální reality, v němž není nic nemožné, ale většinou jen v kapesním vydání, uznale pokývá hlavou. Aniž by z mamuta spustil okouzlené oči, si ještě jednou zopakuje, co vlastně vidí: Chupatej šon… Stejně užaslý a trochu nevěřící pohled měl asi i Karel Absolon, když ještě nebyl velkým vědcem, ale malým klukem a jeho teta Lucie, dívčím jménem Wankelová, mu ukazovala svoje skici a také výpravný fotografický katalog z návštěvy moskevského muzea v roce 1879. Na tamní antropologické výstavě ji uhranula rekonstrukce mamuta v životní velikosti, jehož předlohou se staly nálezy kosterních pozůstatků po tisíciletí zamrzlé v ledové Sibiři… Možná někde tam se zrodil Absolonův nápad nechat pro Výstavu soudobé kultury v Československu v roce 1928 vytvořit mamuta jako živého napodobeného v plné srsti, jak říkával. Okolnosti jeho zrodu nebyly jednoduché, ale podařilo se – a letos tak sice ne nejceněnější, ale rozhodně jeden z nejznámějších exponátů Moravského zemského muzea slaví významné (ne)životné jubileum. Lhát se nemá, takže hned úvodem jedno důležité upřesnění. Mamut v Pavilonu Anthropos sice slaví devadesátiny, ale ten, který stále zdobí pisárecký Anthropos, je o zhruba pětatřicet let mladší. Originální „absolonovský“ mamut totiž vzal za své v poválečných letech. A jeho nástupce vzniknul až pro nový Pavilon Anthropos, který v Pisárkách začal

www.mzm.cz

vyrůstat na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Sami muzejníci však počítají mamutí zrození od roku 1928. „Je to prostě tradice, kterou už nechceme měnit,“ říká vedoucí Centra kulturní antropologie MZM Petr Kostrhun, který stál několik let v čele Pavilonu Anthropos. Pravděpodobně proto, že slavný mamut je vlastně „maskotem“

i symbolem dnešního Anthroposu, a je jedno, zda tímto označením míníme samotný objekt v Pisárkách, anebo v obecnější podobě touhu a úsilí brněnských archeologů představit veřejnosti obdivuhodné výsledky své práce a ozřejmit vývoj člověka od jeho prvopočátku.

Doba před mamutem

Začněme po pořádku. Souběžně se vznikem Československa se stupňuje zájem brněnských archeologů v čele s Karlem Absolonem o problematiku archeologie paleolitu. Probíhají terénní výzkumy, sám Absolon vede čilou korespondenci se zahraničními pracovišti – to vše se stává podhoubím, z něhož vyrůstá myšlenka a plány na zřízení vědeckého ústavu, jenž by se měl zabývat studiem vzniku člověka, jeho kultury a který by především měl formou přitažlivé expozice prezentovat výsledky poznání v této oblasti včetně soudobých výzkumů. V Moravském zemském muzeu se díky Absolonově neutuchající

M revue

27

L

M příběh


M příběh

Mamutí inspirace Do podoby křehké múzy má daleko, je zarostlý, mohutný a mlčenlivý. Přitahuje však neméně. V roce 2011 tak nakladatelství Větrné mlýny vydaly sbírku veršů Na procházce s mamutem, ruku jejichž autorů přeneseně vedla napříč dějinami velkorysost a fantazie Karla Absolona. A již několik let předtím, dávno před sametovou revolucí, zveřejnil v Brněnském večerníku svoji malou recenzi inspirovanou velkým mamutem i Jan Skácel.

Kde procvičit přesný hod V hodu mincí chceš-li slouti coby první štatlu kos, jest ti nutně navštíviti pisárecký Anthropos. Léta tady čacčtí borci cvrnkaj z patra halíře: Udrží se v hnědých chlupech, Nebo spadnou pod zvíře? Žáčci z Brna nejlépe tak Procvičí svůj přesný hod. A stříbrné posypání? Snad je mamutovi vhod. Jana Soukupová

Mamut je velký slon A navíc chlupatý Má tlamu jako zvon A nos až na paty Kateřina Judasová a Lenka Dubská

Brněnský genius loci to je i Anthropos. Čas plyne, léta letí, jen mamuta neubývá. Chlapec se dívá a nevidí, jak smrt si klepe kosu… tady v Anthroposu. Martin Reiner

28

činnosti začíná vyčleňovat z rámce zoologického oddělení oddělení diluviální. Postupně dochází k zařazení paleolitických sbírek do Oddělení zoologického a paleontologického s moravským diluviem, které se představuje v roce 1924 v prostorách Biskupského dvora MZM. Moravskému diluviu jsou věnovány 4 místnosti. V jedné z nich je pak o dva roky později poprvé sestavena kostra mamuta. Čím více (a větších) exponátů, tím tíživěji doléhala na Absolona prostorová nedostatečnost pro jejich adekvátní vystavení – o inančních prostředcích nemluvě. Není proto divu, že vytušil svoji příležitost, když se naskytla možnost prezentace na Výstavě soudobé kultury, které mělo být v roce 1928 zasvěceno brněnské výstaviště. „Tato výstava přinesla i první klíčovou realizaci Absolonových snah o vybudování specializované expozice ve zvláštním pavilonu Člověk a jeho rod, věnované zejména moravskému diluviu, což, jak se později ukázalo, byla snaha velmi prozíravá,“ shrnuje Petr Kostrhun ve svém příspěvku v Archeologických rozhledech z roku 2003 postupný vývoj. Vyvrcholením se totiž stalo ne otevření expozice, ale rovnou vybudování celého moderního pavilonu, o němž bylo rozhodnuto teprve

Vstup do současného Pavilonu Anthropos upoutá kopií skalní malby ze severní Austrálie, odkazující na významnou expedici MZM na tento kontinent v roce 1969. Pravděpodobně nejstarší rekonstrukce mamuta na světě. Takto ji viděl Absolonův dědeček a teta Lucie v Moskvě v roce 1879. Karel Absolon o ní slýchal nad fotografiemi doma a stala se nepochybně velkou inspirací pro brněnského mamuta v roce 1928.

v březnu 1928, tedy zhruba necelé dva měsíce před zahájením výstavy. „Absolonova koncepce výstavy přitom od počátku počítala s provedením rekonstrukce mamuta v životní velikosti,“ potvrzuje Petr Kostrhun. Když mu však v lednu organizační výbor z inančních důvodů doporučil vzdát se tohoto záměru, radikální a razantní Absolon ve velkém gestu rezignoval na všechny své funkce při přípravě výstavy a napsal: „… výstavní výbor nerelektoval tuto rekonstrukci mamuta a následkem toho nemá smyslu druhé dvě třetiny tohoto celku vystavovati“ (v expozici se měly objevit ještě diorama života lovců a „kjökkenmödding“ nalezené v Dolních Věstonicích). Zaskočený organizační výbor mu raději nejen přiznal subvenci v hodnotě

www.mzm.cz


L 65 tisíc korun, ale přislíbil i zvláštní inanční dotaci ministerstva školství 25 tisíc korun. Absolon tedy zůstal a plně se soustředil na přípravu a především reklamu svého projektu. Podařilo se mu získat další peněžitou podporu, ale i tak zůstalo inancování, jak už to tak při budování muzejních expozic bývá, nadále stresujícím faktorem. Rekonstrukce mamuta se přesunula do prostor kotelny ve zrušeném cukrovaru vedle výstaviště, zhruba do míst dnešního velodromu. „Na modelu pracovalo i deset lidí současně a vzhledem k průtahům s uvolňováním prostředků z ministerstva školství a národní osvěty byl Absolon nucen hradit veškeré výdaje sám a ´drancovat své malé záloženské úspory´,“ popisuje Kostrhun.

rysý způsob podnikání i reklamy činím Vám následující návrh. Na výstavě soudobé kultury v Brně budu míti zvláštní pavillon vystavený nákladem 70 000 Kč, favorisovaný všemi úředními kruhy, v němž budou vystaveny naše poklady moravské ze života diluviálního lovce mamutů. Zde bude postavena ohromná rekonstrukce mamuta jak známo jednoho z největších zvířat, která kdy žila, 5 m vysoký a 9 m dlouhý, jak se říká bude jako živý napodobený v plné srsti. Bude to jedna z největších atrakcí na výstavě a něco tak populárního, že se už dnes stal předmětem kupletů a hovorů mezi lidem. Činím Vám návrh, zdali by Jste nechtěl využít tohoto mamuta pro svoji reklamu, že byste zvlášť těžkou a trvanlivou obuv pro těžké práce dělníků, při

…až se do toho obul Tomáš Baťa

pracích kanalisačních, horolezeckou obuv prostě nazval chráněným názvem „Mamutovky – Mammutstiefel“ chránil název i tuto sortu botů markou kresby mamuta a začal to tím, že by všechny ty statisíce lidí, od pana presidenta Masaryka až do posledního dítěte věděli, že mamuta dal vystavěti a výstavě soudobé kultury a československému státu daroval Tomáš Baťa ve Zlíně.

V březnu 1928 se proto Karel Absolon rozhodl obrátit na nikoho menšího než na předního průmyslníka Tomáše Baťu: Slovutný pane továrníku! Odvolávaje se na náš dřívější dobrý styk v autoklubu a znaje Váš velko-

www.mzm.cz

Ujišťuji Vás, slovutný pane továrníku, že tato věc sedí a že by se Vám ta reklama vyplatila. Ovšem náklad na mamuta obnáší 30.000 Kč. a já jsem dostal bohužel tak málo subvence, že v tuto chvíli nevím, jak moravské zemské museum celý náklad ponese. Stal byste se takto zároveň tedy mecenášem české vědy. Prosím Vás, abyste mne laskavě brzy odpověděl a znamenám se Vám i milostivé paní v hluboké úctě oddaný Karel Absolon P.S. Dostanu li kladnou odpověď ihned zahájím zprávy v novinách o Vašem rozhodnutí. U Baťů měli zřejmě nejen smysl pro humor, ale bezpochyby také pro reklamu, a proto irma T. & A. Baťa – továrna obuvi a kůže – ve Zlíně reagovala na vtipný nápad kladně. Deinitivně vše stvrdit ale musel až Tomáš Baťa osobně po svém návratu z cest. Třicet tisíc korun v tehdejší době nebyl malý obnos. Přepočítáme-li tuto částku podle toho, co za ni šlo pořídit, dostaneme se na dnešních 400 až 500 tisíc. (Který ze sponzorů by dnes poslal muzeu půl milionu? Nutno take dodat, že Baťa byl sice štědrým mecenášem, ale právě do kultury se mu peníze příliš dávat nechtělo.) Absolon se ocital v časovém pressu, na konci dubna měl být mamut již dokončen. Kul železo, dokud bylo žhavé, do Zlína hlásil postup prací a sliboval, že mamut se stane jedním z nejpopulárnějších předmětů, o němž se bude stale mluvit a kvůli němuž se bude do Brna jezdit, když výstava bude již dávno uzavřena. (Měl pravdu…) Po velikonocích, když se Tomáš Baťa vrátil domů, potvrdil 17. dubna Absolonovi krytí nákladů až do žádané výše 30 tisíc korun. Mamut byl dokončen 19. dubna 1928 a Absolon to Baťovi oznámil dopisem: Slovutný pane továrníku! Děkuji Vám mnohokrát jménem moravského zemského musea za Vaše vzácné rozhodnutí, kterým Jste vyhověl naší prosbě nésti náklad na stavbu mamuta. Uvidíte, že Jste nepochybil, neboť toto rozmnoží nesmírnou popularitu

M revue

29


M příběh

Jan Skácel a jeho „mamutovský“ text v legendárním Brněnském večerníku z 80. let.

Vašeho jména ještě více, což není už tak snadno. Samo sebou se rozumí, že to rozvířím do veřejnosti, v denním tisku a v illustrovaných časopisech, na výstavě velká deska bude hlásat Váš dar a co hlavní: tuto sobotu, dne 21. dubna jest zde v Brně zájezd této korporace „Syndikát československého tisku, Reichsgewerkschat der deutschen Presse, zahraniční dopisovatelé velkých listů a tiskový ataché pražských vyslanectví.“ Tito jsou sem pozváni výborem výstavy soudobé kultury, aby si prohlédli výstaviště a jako bod oicielního programu jest zařazená prohlídka mamuta i dioramatu na výstavišti, přičemž oicielně bude oznámeno, že jest to dar Baťův zemi Moravě a státu. Žurnalisti budou poděleni kovovým odznakem s mamutem, jehož originální plaketa zhotovená pouze ve třech exemplářích bude odevzdána panu továrníkovi Baťovi, panu presidentovi Masary-

30

kovi a Dr. Absolonovi. (…) Současně oznamuji Vaše rozhodnutí o daru mamuta ministerstvu školství a národní osvěty (sekční šéf Dr. Matouš– –Malbohan) a moravskému zemskému výboru. Na konec Vás prosím o sdělení, zda-li použijete názvu „Mamutovky“ pro označení oné zvlášť těžké obuvi, jak jsem navrhoval. Není divu, že se mamut stal celebritou. Později se pak zdárně dořešily i nesrovnalosti kolem inancování. Výše nákladů totiž přesáhla Baťův dar, a proto průmyslník zavolal do brněnské prodejny Baťa a nadiktoval jim vzkaz pro profesora Absolona, zda má právo vůbec vyžadovat umístění panelu se svým jménem? V okamžité odpovědi Absolon vše vysvětlil: Baťových třicet tisíc bylo využito především na uhrazení nákladů na vytvoření samotného modelu. Celkový účet ale zahrnuje také náklady například na zmen-

šený model a další přípravné práce. Panel s nápisem „Moravskému zemskému muzeu daroval pan Tomáš Baťa, velkoprůmyslník ve Zlíně. Postaveno nákladem 30.000 Kč.“ tak byl zcela legitimní. I ten však skončil na smetišti dějin a jeho existenci dokládají dnes již jen fotograie. Jestli ale Baťa opravdu využil Absolonův nikoliv špatný reklamní záměr a zda se skutečně mamutovky vyráběly, není dodnes ani potvrzeno, ani vyvráceno. „S největší pravděpodobností se pod tímto názvem opravdu pracovní obuv nevyráběla. Katalogy vyráběných druhů obuvi obsahují jen běžnou terminologii, jako polobotky, pracovní obuv apod., takový název by se musel objevit v reklamních letácích nebo novinových inzerátech. A tam jsme dosud nic neobjevili,“ krčí rameny Miroslava Štýbrová, historička a emeritní kurátorka sbírky obuvi v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, která

www.mzm.cz


Mamut se stal na brněnském výstavišti senzací. Takto jej obdivoval i prezident T. G. Masaryk při oficiální návštěvě 9. června 1928. ⊳

vedla jedno z jeho z detašovaných pracovišť – Obuvnické muzeum. Používání zákaznicky přitažlivých označení bylo pro baťovský marketing běžné. „Vyráběly se například gumáky řečené jenerálky, střevíčky „kristinky“ podle ilmu s Gretou Garbo Queen Christina anebo štrapační polobotky „burianky“. V archivu existuje dokonce dopis adresovaný Mistrovi Vlastu Burianovi s prosbou, aby bylo možné toto označení použít. Jeho písemná odpověď sice v archívu není doložena, ale pár týdnů poté se takto pojmenované polobotky objevily v letácích, takže zřejmě souhlasil,“ upřesnila Miroslava Štýbrová.

Jak se rodí mamut

Jan Jelínek vzpomínal v televizním dokumentu J. Bařinky a J. Štangla: „Starý Dania si nejprve mamuta namaloval v životní velikosti na plocho, tedy jako obraz, a pak ho takovým zajímavým, skoro žertovným způsobem poskládal z kdejakého prkýnka a nakonec přidal chobot ze slámy. Tehdy už byly známé i jiné materiály, s nimiž bylo možné pracovat, ale Daniovi zřejmě stačily jeho zkušenosti. Vyměnit odlévání sádrových Panenek Marií za rekonstrukci mamuta v životní velikosti byla veliká odvaha. Bylo to i velice riskantní. Ale oba – Dania i Absolon – se úkolu zhostili úspěšně.“ Na podkladě dalších známých kreseb a modelů byl vyhotoven model 1:10 v realistickém tvaru včetně imitace srsti. Podle něj byl narýsován průřez mamutem v životní velikosti, na němž se s deinitivní platností

určil fyziologický poměr a tvar jednotlivých údů. Podle toho vznikl dřevěný skelet, jehož osm hlavních dílů bylo smontováno šrouby, potažený síťovým drátěným pletivem a překryt jutovým potahem. Deinitivní tvar těla byl domodelován 1 800 kilogramy sádry a 80 kilogramy klihu. Aby hlava vyhlížela co nejrealističtěji, byla nejprve zhotovena ze sochařské hlíny a jako forma přenesena do sádry. Výsledný tvar hlavy stačilo už pak jen přenést a připevnit k tělu. Zatím holý model byl pokryt chuchvalci umělé srsti z jemné dřevoviny, která byla nabarvena do rezavě hnědavého odstínu, jak odpovídalo jednomu z nálezů mamuta ze Sibiře. Chobot a kly byly vyhotoveny z papírové masy, nátěr klů imitoval slonovinu. Z kotelny Bauerova cukrovaru se do vlastního pavilonu mamut přestě-

Výroba či spíše tvorba mamuta zabrala čtvrt roku. Podíleli se na ní mistr s jedním sochařem, jedním stolařem, dva tovaryši a zámečník. Jak již bylo řečeno, impulsem pro sestavení mamuta byl pravděpodobně jeho předchůdce z moskevského muzea a za vzor Absolonova modelu posloužila složená kostra mamuta z Dolních Věstonic instalovaná v MZM v roce 1926. Odpovědnost za výrobu převzal zručný řemeslník Franz Dania, Němec ze Starého Brna, jehož rodinná pozlacovačská irma spolupracovala s Absolonem již dříve na odlitcích různých archeologických nálezů. Její hlavní náplň však tvořila výroba sádrových soch a sošek světců. Zakladatel Pavilonu a moravský antropolog

Předchůdcem modelu mamuta na brněnském výstavišti byla tato kostra, složená z originálních nálezů z Předmostí u Přerova, vystavená v roce 1926 v Biskupském dvoře u Zelného trhu. Tento exponát zaujal i známého spisovatele a mystifikátora Jana Eskymo Welzla, zachyceného na této fotografii.

www.mzm.cz

M revue

31


L

Pod čarou

32

www.mzm.cz


V této podobě vévodí mamut Pavilonu Anthropos od začátku 60. let 20. století. Na fotografii v expozici po rekonstrukci v roce 2003. ⊳

hoval 14. května. Aby mohl být přepraven na výstaviště, byl hotový mamut zase rozřezán na osm dílů, převezen a opět za pomoci lešení sestaven, jizvy zahladila sádra. Před autory pak ležel ještě poslední oříšek. Jak docílit realistické imitace mamutí srsti? „Původní návrhy použít přebarvenou kožešinu angorských koz nebo dlouhosrstých králíků nakonec vytlačila kokosová vlákna. Z protipožárních důvodů byl nakonec mamut zevnitř i zvenčí impregnován ledkem,“ upřesňuje Petr Kostrhun. Kdyby svému mamutovi Absolon nechal vystavit rodný list, možná by tam měl data narození dvě: To první, 19. dubna, kdy spatřil svět. A další 26. května, kdy byla slavnostně zahájena Výstava soudobé kultury a svět spatřil jeho. I když v tomto případě bylo vše trochu jinak: Výstava soudobé kultury trvala opravdu od 26. května do 30. září 1928, ale k oiciálnímu otevření pavilonu s mamutem však došlo až 8. června 1928 v 18 hodin, podle dobových Lidových novin „obecenstvu byl přístupný už od středy“, tedy od 6. června. Bylo však nutné dokončit dioramata, doplnit instalaci apod. A to ještě v předvečer silná bouřka rozbila tři okna a voda poškodila interiér expozice. Nicméně přesně jak Absolon předvídal, proudily k impozantnímu zvířeti davy návštěvníků. „Náš pavilon se těší obrovské návštěvě, denně prochází kol 5000 lidí, až je mně z toho špatně,“ psal přátelům Absolon. Velikolepé zvíře ocenil údajně i Masaryk, který brněnské výstaviště navštívil 9. června 1928 a „ již o čtvrt na 11. hod. vyšel pan prezident zadním vchodem proti Elektrostatku do pavilonu Člověk a jeho rod, kde jej uvítal Karel Absolon, který mu podal zevrubný výklad nejen o věstonických vykopávkách, ale i o re-

www.mzm.cz

konstrukci mamuta. Když se zmínil v uvítání o Baťově daru, který umožnil pořídit tuto expozici, zasmál se pan prezident: „No, Baťa v tom musí být.“ O něco později svůj zážitek TGM opět glosoval při návštěvě Zlína. V Brně mu prý ukázali jakési hovado třicet tisíc let staré, a na tom napsáno – Baťa! Výstavu soudobé kultury navštívily od května do září údajně bezmála tři miliony lidí. S aureolou úspěchu vykročil mamut do dalších let. Protože, jak se rýmovalo v dobovém tisku: Věda dí: Jen mech může vzniknout z mechu, blecha zplodit dovede jen blechu, slona zplodit dovede jen slon – MAMUTA však zplodil Absolon!

Válečnou vřavu ještě ustál...

Ještě v době konání výstavy Absolon rozjel naplno své úsilí vybudovat diluviální muzeum, Ústav pro bádání o původu člověka, vzniku lidské kultury a době ledové. Zpočátku se mu dařilo a jeho smělé vize měly reálné obrysy. V roce 1930 dokonce i T.G. Masaryk přislíbil věnovat půl milionu korun ve prospěch výstavy Anthropos, nově zakládaného ústavu a výzkumných prací. Mamuta na výstavišti mezitím čekalo další stěhování. Podle plánů nového výstavního výboru, zajišťujícího správu celého areálu, měla být v roce 1930 znovuotevřena nová a doplněná expozice o původu člověka. Z původního nevyhovujícího pavilonu měla být přesunuta do zděné budovy pavilonu Praha a později i do sousedního pavilonu Morava. Původně nadějné plány se zadrhly na inancích. Absolon opět poprosil Tomáše Baťu, ve své prosbě neopomněl připomenout záslužnou podporu mamutího projektu: Slovutný pane továrníku! Jistě jste zpozoroval, že postavením našeho slavného mamuta znovu a znovu Jste upozornil statisíce lidí na svoji velkomyslnost. Vaše popularita tím velmi získala. Posílám Vám číslo

Illustrated London News, jak račte vědět největšího obrazového časopisu světa, kdež zase Vaše jméno jde světem. A Tomáš Baťa opět inanční dar přislíbil, Moravskoslezký zemský výbor na „velkomyslné rozhodnutí pana továrníka Bati“ z prestižních důvodů ale nepřistoupil a rozhodl se, že země uhradí vše z vlastních prostředků. Přes všechny problémy byla Expozice pod názvem Anthropos – původ člověka a vznik kultury v roce 1930 otevřena. Na mamuta návštěvníci narazili hned za vchodem. I ona se setkala se značným úspěchem a ohlasem, byť ne tak obrovským, jaký doprovázel Výstavu soudobé kultury. Což byla rovněž příčina inančního schodku, který se posléze jen obtížně dorovnával – a nepřekvapí, že opět pomohl Tomáš Baťa… V říjnu 1930 byla výstava uzavřena, ale hned odstartovala příprava další sezonní prezentace Anhroposu, a to na stejném místě. Rozšířená, doplněná, ovšemže s mamutem v původní podobě, započala v květnu 1931. Návštěvníků přišlo zase o něco méně, ale pořád dost, počátkem třicátých let navíc stále nebylo pochyb o vzniku specializovaného vědeckého ústavu. Na zimu se mamut z pavilonu Praha vytápěného pouze prosakující vodou při silnějších deštích, ale nikoliv topením, přestěhoval do teplého muzea. Další ročník výstavy Anthropos se konal na jaře 1932, nejen Absolonovy plány už ale postupně komplikovala celková společenská situace a hospodářská krize. V roce 1933 se výstava Anthropos výstavišti opět uskutečnila takřka v nezměněné podobě, rok 1934 však již přinesl převratné změny. Pavilon Praha přestal zcela vyhovovat, takže expozice se přemístila do sousedního, ale menšího pavilonu Morava. (Praha byla později zbořena zcela.). V roce 1935 pak měla již jen krátkého trvání, byla otevřena jen od 20. června do 7. července. Naopak následující roky jako v předtuše válečné agonie nabraly aktivity silnějších obrátek. Z úroků příspěvku TGM byla dostavována suterénní část pavilonu

M revue

33


M příběh

a vrcholila i snaha o přestěhování sbírek z tehdy periferního výstaviště do reprezentativní budovy v centru města. Absolon sám pak napřel všechny své síly k vybudování samostatného ústavu. Jen malý krůček před naplněním jeho snů udělaly deinitivní škrt zrůdné plány Adolfa Hitlera. Položení základního kamene k nové budově plánoval Absolon na 28. října 1938… Kulturní politika Velkoněmecké říše se nevyhnula ani Moravskému zemskému muzeu. Karel Absolon musel do výslužby, ale i nadále zůstal pověřen organizací a vědeckou správou muzea Anthropos. Expozice na výstavišti byly upraveny a počátkem května 1939 opět otevřeny. Mamut zůstal ozdobou pavilonu, postupně si však ideologické nároky i jisté zanedbávání posledních let vynutily některé změny. Kostry medvědů či nosorožce musely být přestěhovány do výstavních prostor na Zelném trhu. Po celý rok 1940 pak byla instalována nová podoba výstavy podle direktivy J. Freisinga, který v doprovodu gestapa vystřídal v březnu 1939 na ředitelském postu Jaroslava Helferta a jenž prosazoval pojetí muzea v souladu s propagandistickou ideologií nacistického Německa. Mnoho podrobností z temných válečných let ale známo není. Zatím se nepodařilo objevit ani žádné fotograie. „Každopádně Anthropos byl za války otevřen veřejnosti, víme, že občas tam i Absolon provázel. Jak napovídá jediná novinová fotografie, tak expozice byla patřičně vyzdobena v lidově-výchovném duchu, nechyběly vlajky s hákovými kříži a podobizna Hitlera, což se dělo pochopitelně běžně i v jiných muzeích. Anthropos také konvenoval svým zaměřením rasové ideologii (o rasách se tam normálně mluvilo již za první republiky). Plus pro něj znamenalo i spojení s výzkumem v Dolních Věstonicích, který nevedl již Absolon, ale ideově krajně vyhrocená organizace SS Ahnenerbe, která hledala důkazy o pragermánské rase až v paleolitu,“ shrnul Petr

34

Kostrhun nelehké období první poloviny druhé světové války. Atentát na protektora R. Heydricha ukončil spolupráci Němců s českými politickými i kulturními institucemi a nemilosrdná kola dějin semlela také Karla Absolona, kterému bylo znemožněno naplnit svůj sen a vybudovat mezinárodní vědecký ústav pro výzkum vývoje lidstva a jeho kultury Anthropos. Verdiktem ministerstva školství byla v srpnu 1944 všechna muzea uzavřena a dopad hektických dnů konce války si lze jen domýšlet. A zatímco pleistocénní nálezy byly z obav před ničivými nálety přesunuty do mikulovského zámku, kde shořely při požáru na samém závěru války, předměty v expozici na výsta-

snímku České televize Příběh hovada Jaroslava Bařinky syn jednoho ze zaměstnanců Jaroslav Kopeček vzpomíná, jak v mamutově břiše našli pracovníci ideální místo k odpočinku… A je docela možná i verze, že kousky mamuta mizely postupně odnášeny v kapsách nenechavých občanů. Brněnská historička Milena Flodrová je však přesvědčená, že model viděla ještě někdy v padesátých letech v prostorách Moravského zemského muzea na Biskupském dvoře, zřejmě někde v místnostech dnešního Mendeliana, potvrdit něco takového se ale nepodařilo. Anebo bude vysvětlení docela prosté. Model připevněný na dřevěné desce prostě po zhruba dvou desetiletích dožil, chceteli, vyhynul…

višti včetně mamuta válečné běsnění přežily. Impozantní zvíře němě přihlíželo řádění ruských vojáků, kteří podle vzpomínek Jana Jelínka vtrhli dovnitř a spolu s Hitlerovým obrazem rozstříleli vše okolo. Do pavilonu se nastěhovala irma, ale protože pravěká zvířata nebylo kam odstěhovat, jen mlčky sledovala, jak dělníci a dělnice montují rentgenové přístroje… Ve

Bez ledovců jižní pól, Florencie bez nebe…

…bez Vesuvu Neapol. Stejně k sobě náleží mamut a Anthropos. Tradice byla silnější než smutný mamutův konec. Absolonovy snahy o vytvoření samostatného objektu našly pokračovatele v osobnosti antropologa profesora dr. Jana Jelínka, DrSc., ředi-

www.mzm.cz


Epilog

Nedílnou součástí Absolonovy práce byla značná pozornost, kterou věnoval medializaci svých projektů. Na snímku Syndikát československých žurnalistů před rekosntrukcí právě dokončeného mamuta v květnu 1928, umístěného ještě v prostorách bývalého Bauerova cukrovaru. Mamutí srst vyžaduje pravidelnou údržbu. Takto ji každoročně provadí pracovníci Anthroposu pomocí důmyslných nástrojů. ⊳

tele MZM. Ten dokázal prosadit stavbu samostatné budovy, pro niž získal pozemek v Pisárkách, možná symbolicky nedaleko brněnského výstaviště, kde vše začalo. Pavilon Anthropos podle plánů architekta Evžena Štelíčka byl v akci Zet dokončen v roce 1962. Stálá expozice O původu a vývoji člověka podle Jelínkova scénáře ve spolupráci s Karlem Valochem a Rudolfem Musilem byla pak otevřena v dubnu 1965. Kdy přesně se zrodil nástupce Absolonova mamuta, tak jasné úplně není. „První výstava Umění prvobytné společnosti byla otevřena v září 1961, byla v přízemí budovy, v horních patrech se v té době ještě dodělávala stavba. Celý Anthropos byl muzeu předán

www.mzm.cz

na podzim 1962, expozice zde však stále nebyla. V roce 1963 ještě udělal Jelínek udržovací výstavu Umění Konga, a expozice byla otevřena až v dubnu 1965. Těžko říci, kdy dělali přesně mamuta, ale asi si můžeme vybrat,“ podotýká s nadsázkou Petr Kostrhun. Nejpozději od roku 1965 ale pavilonu dominuje rekonstrukce mamuta v mírně nadživotní velikosti, dílo preparátora Z. Tesaře, výtvarníka Z. Felda a sochaře Zdeňka Macháčka. Ten podle vlastních slov nejprve připravil sádrový model zhruba ve třetinové velikosti, podle něhož pracovníci propagačního oddělení vytvořili nahrubo mamuta ve skutečné velikosti z polystyrenu. Ten byl domodelován a na závěr polepen kokosovými vlákny. Jen odejít… Jeho mírně pokrčená noha, jakoby nasměrovaná ke kroku, mu také údajně vysloužila přezdívku Lentilka. „Pokud vím, tak Lentilka mamutovi začal říkat herec Jáno Sedal, když sem chodil s dětmi. Házel lentilky pod jeho nakročenou nohu a čekali, jestli ji ten mamut rozšlápne,“ dodává Petr Kostrhun drobničku potvrzující, že mamut zabírá v dětských příbězích malých Brňanů důležité místo.

I nový mamut už jednou přežil svoji smrt. V roce 1969 si totiž mamuta přijel do Brna natočit štáb pražských ilmařů. Nebyla to jediný reportáž, kterou tu připravovali. Den předem natáčeli operaci srdce, a technika zřejmě doplatila na únavu materiálu. Při natáčení prasklo jedno z osvětlovacích těles a mamut začala hořet. Kokosové vlákno vmžiku vzplálo. „Šlehaly vysoké plameny, jenže telefon hasičů měl poruchu, takže zásahové vozy dorazily až po dvou hodinách,“ vzpomínal mnohaletý vedoucí Pavilonu Anthropos Oldřich Neužil pro Lidové noviny před deseti lety. Konstrukce přesto oheň vydržela, stačilo jen doplnit novou srst z koudele, která už je pro jistotu opět impregnovaná. A na svém místě jako srdce pisáreckého pavilonu přestál i jeho tříletou rekonstrukci, jen byl od roku 2003 pečlivě obestavěn dřevěnou „bednou“. Jen rok předtím, v roce 2002, do jeho hájemství přibylo i mládě, na něž od té doby pečlivě zhlíží jako pozorný rodič (zda ovšem jako matka, nebo otec, není jasné. Pohlaví mamuta zůstává totiž neurčeno.) Kruh se uzavírá. Mládě totiž sponzoroval, kdo jiný, než Baťova irma… Lentilky se už dnes pod impozantní šlapkou neobjevují. Zato z kožichu každoročně při úklidu zaměstnanci ústavu (uklízečky se vzácného exponátu dotknout nesmějí) vyklepou hromadu mincí všech hodnot. Stejně jako do fontán nebo studen mu je na záda házejí návštěvníci jako závdavek pro další návštěvu. „Bývá to kolem dvou tří stovek,“ usmívá se antropoložka Eva Vaníčková z Centra kulturní antropologie MZM. Zasloužená odměna pro všechny, kteří o legendární „hovado“ pečují dodnes. S láskou a péčí, takže možná je čas začít s plány, jak oslavit stovku. (jih) Foto: Archív MZM a pracovníci Pavilonu Anthropos

M revue

35


L

M příběh

Prvomájové mamutoviny. Oslavenec jen kvetl Políbit se pod kvetoucí třešní, to dovede skoro každý. Prvomájová pusa (nebo aspoň selfíčko) pod chobotem rozkvetlého mamuta, to je ale možné jen v brněnském Anthroposu. A i tady jen výjimečně. Ale 90. výročí od založení expozice Člověk a jeho rod, posléze nazývané právě Anthropos, se letos „personifikovalo“ právě do modelu mamuta v životní velikosti, jehož duchovním otcem se stal Karel Absolon. A tak se v Pisárkách slavilo. Díky skvostnému počasí a atraktivnímu programu se dvojnásob sváteční den 1. května 2018 vydařil víc než na výbornou. Za mamutem zavítaly stovky lidí, podle odhadu mu přišlo gratulovat nejmíň na dva tisíce návštěvníků.

Zřejmě nejvíce byli nejen příchozí, ale i samotní muzejníci zvědaví na to, co mamut skrývá uvnitř. Podívat se tři a půl metru vysokému mamutovi na zoubek (i když z opačné strany, než by se čekalo) bylo možné díky vstřícnosti irmy SEBAK, provádějící běžně revize kanalizačního potrubí pomocí robotického snímacího zařízení. Po jeho mírné úpravě zvědavé „oko“ kamery na připravenou velkoplošnou obrazovku vyneslo mamutovo tajemství zevnitř dutého těla. Ti, kteří si byli jisti objevem vzkazu vloženého do dutiny makety v 60. letech pro příští generace, byli možná trochu zklamáni, naopak nevěřící Tomášové, jež tvrdili, že mamut skrývá jen obalený vzduch, se museli chytit za nos. Uprostřed mamutova těla byly odhaleny tři dřevěné bedny. „Dvě z nich neměly poklop, takže víme, že obsahují písek – zdali je něco ukryto v něm, to ani kamera zjistit nedokázala. Co je uzavřeno v té

36

třetí, to netušíme. Kromě víka je navíc opásána kovovými popruhy a nese nápis v ruštině,“ shrnul vedoucí Pavilonu Anthropos Petr Kostrhun. Logické vysvětlení umístění dřevěných truhliček je nabíledni: leží totiž přesně v místě mamutova těžiště, aby ho velká hlava s kly a chobotem nepřevážila. Zda jsou ovšem také nositelem nějakého poselství, to se zjistí až v okamžiku, kdy mamut deinitivně dožije… A to hned tak nebude, protože jeho převážně kovová konstrukce s dřevěnými prvky se nachází ve výborné kondici, potvrdila kontrola. Je tak velmi pravděpodobné, že mamut splní přání většiny gratulantů: ještě desítky dalších let a desítky, stovky ba i tisíce nadšených návštěvníků. Mimochodem, jen v poválečné historii si Anthropos prohlédly více jak dva miliony návštěvníků. Průměrná návštěvnost se v posledních letech pohybuje kolem 40 tisíc lidí ročně.

Zlatý mamut ocení popularizátory

Kromě dortu dostal srstnatý oslavenec ještě jeden nečekaný dárek: generální ředitel Moravského zemského muzea, Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., prof. Mgr. Jiří Macháček, Ph.D., vedoucí Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity, a ředitel Archeologického ústavu AV ČR PhDr. Lumír Poláček, CSc., slavnostně vyhlásili první ročník ceny Zlatý mamut. Ta bude od příštího roku vždy 1. května udělována za popularizaci v oblasti archeologie. Nápad spojit soutěž s nejslavnějším brněnským vystavovaným exponátem vychází z úcty k tradici popularizace archeologických výzkumů a archeologické vědy jako takové, již na Moravě založil Karel Absolon. Jemu je proto také cena symbolicky dedikována. Absolon byl jedním z největších popularizátorů archeologie, dnes nám právě takoví lidé chybějí. Je proto potřeba motivovat vědce nejen k tomu, aby bádali, ale také k tomu, aby dokázali svoje objevy co nejlépe přiblížit široké veřejnosti, shodli se všichni tři experti. Ocenění získají malou, jemně pozlacenou igurku mamuta. (jih) Foto: Filip Fojtík

www.mzm.cz


Pavilon Anthropos a jeho výstavy byly přístupné všem příchozí. Historie Na stanovištích kolem pavilonu si hlavně děti mohly vyzkoušet střelbu člověka zajímala i ty, kteří jsou zatím na začátku své životní cesty, … z luku, hod oštěpem či křesání ohně.

Generální ředitel MZM Jiří Mitáček (vpravo) a Jiří Macháček, vedoucí Představení Akce Homo. Něžné tanečnice z Baletní školy Baláž Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity vyhlašují s legendárním "hovadem" v pozadí. Nezapomenutelné spojení. první ročník Ceny Zlatý mamut.

Krásný dort potažený marcipánem s nezbytným mamutem snědly hlavně děti. O světelnou show se večer postaralo Městské divadlo Brno, autorské skladby zahrála violoncellistka Dorota Baarová, večer vystoupila rocková kapela Animal Farm.

www.mzm.cz

M revue

37


L

Pod čarou

38

www.mzm.cz


Oslavenec doslova rozkvetl, na papírové kytičky mohli zájemci také napsat svá (blaho)přání, která byla vložena do útrob legendárního modelu. ⊳

www.mzm.cz

M revue

39

L

Pod čarou


L

M profil

Mgr. Petr Neruda, Ph.D. Archeolog na druhou

narozen 10. března 1970 ve Frýdku-Místku absolvent oboru archeologie na Katedře archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně vedoucí Ústavu Anthropos Historického muzea MZM autor monografie „Čas neandertálců“ a výstavy „Vítejte u neandertálců“ v Pavilonu Anthropos MZM externí přednáší na Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, vedoucí archeologických výzkumů v jeskyni Balcarce, v jeskyni Výpustku nebo v Brně na nádvoří Filozofické fakulty MU Váš klobouk na věšáku mezi vitrínami plnými kamenných nástrojů odkazuje na zřejmě světově nejznámějšího archeologa Indiana Jonese. Byly to právě Spielbergovy ilmy a touha po dobrodružství, které vás přivedly k zájmu o archeologii? Klobouk je pro mne nezbytnou proprietou, ale nepotřebuji honičky v autech nebo přestřelky. Hlavní dobrodružství archeologie pro mě spočívá v samotném objevování. To je to nejpřitažlivější, i když člověk musí být velmi trpělivý. Představa, že vezmeme rýč, kopneme do země a hned se tam objeví spousta předmětů, je samozřejmě nesmysl. Což mimochodem tvrdí i doktor Jones: „Devadesát procent archeologické

40

práce se odehrává v knihovnách.“ V tom se shodujeme. Jeho postupy už by ale dnes asi moc neobstály. Je sice fenomenální archeolog, umí najít skoro vše, jeho jazykové znalosti jsou obdivuhodné, ale většina jím objevených památek záhy zaniká. Nutno dodat, že za to většinou nemohl.

A ten klobouk? První jsem si koupil tuším někdy za studií, ale spíš než s Indianou Jonesem souvisí s mojí platonickou láskou k období první republiky. Mrzí mne, že se její elegance ztrácí, a kloboukem se s tím snažím trochu bojovat. Přiznávám, že si ho cením podobně jako Indiana. Kdyby hrozilo,

že o něj přijdu, tak rukou na poslední chvílí sáhnu pod valící se balvan a zachráním ho (). Co vás tedy k archeologii přivedlo? Vyplynulo to nějak samo od sebe. Zřejmě jsem k tomu tíhnul dřív, než jsem to vůbec dokázal pojmenovat. Velmi živě si pamatuji, jak mě v hodině dějepisu někdy v páté třídě uchvátily obrázky australopitheků. Doma jsem to nadšeně líčil otci a on sáhnul pro časopis Živa, kde mi ukázal kresby Zdeňka Buriana. I já tak patřím ke generaci, kterou výtvarně ovlivnil. Začal jsem si o pravěku číst, vystřihovat zajímavosti a měl jsem obrovské štěstí, protože mámin kolega byl amatérský archeolog, který

www.mzm.cz


objevil řadu lokalit na Ostravsku. Začal mě brát s sebou na sběry a mě to naprosto fascinovalo. Zpočátku jsem se naivně domníval, že každý pazourek je pravěký nástroj a vše jsem si pečlivě čísloval a evidoval. Dnes už vím, že to tak jednoduché není, ale to vše mě ovlivnilo a usadilo v oboru tak, že jsem přestál všechny tlaky na gymnáziu, kdy pedagogové nechápali, proč jsem si vybral ilozoickou fakultu, a přesvědčovali mne, ať zvolím fyziku nebo

www.mzm.cz

matematiku. Tedy přesně to, co mi šlo jakž takž teoreticky, ale když došlo na výpočty, byla to bída. Já měl od té páté třídy jasno: archeologie, a zatím jsem si šel. Nakonec jsem dělal zkoušky sice dvakrát, protože první rok obor proti plánu neotevřeli, ale ten druhý rok, když mě přijali, jsem se úplně vznášel. První přednášku jsem měl s panem profesorem Podborským, seděl jsem v malé učebně a cítil nevýslovné štěstí. Obdobné jsem zažíval, když

jsem si bral svoji ženu a když se nám narodil syn. Klíčový moment života. Splněný sen. Vy se specializujete především na střední paleolit, na neandertálce. To, co o nich víme, jsou z velké části jen řekněme interpretace nějakých, navíc omezených, nálezů. Neexistují žádné písemné záznamy… Je to handicap, nebo to vědec vašeho ražení chápe jako tím větší výzvu?

M revue

41


M profil?????????

Ve srovnání třeba s dobou bronzovou, kdy na lokalitách zůstaly předměty z mnoha materiálů a jsou zachovány i základy trojrozměrných situací, toho pro paleolit existuje opravdu strašně málo. Většinou jenom kamenné artefakty a zvířecí kosti. Dostupná data jsou velice torzovitá a je umění z toho odhalit cokoliv zajímavého, co by naše poznání posunulo někam dál. Ani ve chvíli, kdy rozpoznáme v nálezové situaci něco unikátního, zdaleka není vyhráno. Často totiž narazíme na to, že nám chybí další informace, abychom naši interpretaci dotáhli k úplnosti. Na druhou stranu nás to nutí pracovat stále detailněji ve spolupráci s ostatními obory a to je, alespoň pro mne, velice vzrušující. Já bych vlastně nikdy nechtěl cestovat v čase, abych zjistil, jak to opravdu bylo. Pak bych archeologii nemusel vůbec dělat. Miluju proces poznávání, kdy člověk musí být neustále

42

připraven, že co si myslel před dvěma roky, mohou nové nálezy úplně převrátit a je třeba to začlenit do svých názorových struktur. Revize názorů drží navíc člověka při mentálním mládí. Což byl i případ docenta Karla Valocha. Když jsme spolu diskutovali, tak byl ochoten připustit, že může existovat jiná interpretační alternativa i u věcí, které měl roky zažité, dobře podložené a mohl si na nich trvat. Bylo to určitě tím, že se neustále zajímal o nové objevy. Jedině takový přístup může hnát náš obor dopředu. Ještě je třeba podotknout, že se sice zaměřuji na střední paleolit, ale u nás vyhraněnost není tak striktní jako třeba v zahraničí, kde se badatelé věnují jedinému období nebo lokalitě celý svůj život. Nelze se ixovat na jediné období, když máte na starosti sbírky, které pokrývají celý paleolit. Musíte se věnovat, je-li třeba, i jiným epochám. Neander-

Spolu s Antonínem Ottou na povrchových sběrech v Pravlově v roce 2016.

tálci jsou však mojí vášní, beru je jako své bratry.

Dlouholeté výzkumy středního paleolitu v Evropě jednoznačně ukazují, že obraz myšlenkově omezeného neandertálce každodenně bojujícího o holý život je nesprávný a že musíme náš postoj zásadně přehodnotit. Tak znělo motto úspěšné výstavy Vítejte u neandertálců, kterou jste jako kurátor připravil pro Pavilon Anthropos v Brně ve spolupráci s Národním muzeem a Podtatranským muzeem v Popradě. Jací tedy podle vás byli? Osobně se snažím neandertálce prezentovat jako inteligentní lidské bytosti, které byly plně kompetentní

www.mzm.cz


??????????

koexistovat s moderními sapienty své doby. Dá se říci, že jejich největším uměním byla schopnost adaptovat se na drsné podmínky pleistocenní Evropy. Určitě byli nejen odolní, ale nebyli ani hloupí. Zároveň byli nesmírně lexibilní a na konci středního paleolitu bylo jejich chování naprosto srovnatelné s nově příchozími anatomicky moderními lidmi, kterým mohli mít co nabídnout. Přicházeli s různými inovacemi, někteří neandertálci dokonce experimentovali s různými technologiemi a měli podle mého názoru i své symbolické rituály. Jsem naprosto přesvědčen, že si vytvořili svůj vlastní jazyk, i když odlišný od toho, používaného moderními lidmi. V oblasti sociálního života je zjevné, že mezi

Bez klobouku nejdu. Příprava na návštěvu jeskyní v Creswell Crags v Anglii.

www.mzm.cz

nimi panovaly hluboké vazby; měli například velmi silný vztah k dětem…

Takže je ta podoba, kterou nabídla výstava v Pavilonu Anthropos, deinitivní? Deinitivní, doufám, určitě není. Odborníci se v pohledu na vztah neandertálců k moderním sapientům dělí na dva názorové tábory, a ty jsou dost daleko od sebe. Naše výstava představila tedy určitý stav poznání, který v současnosti máme k dispozici a do určité míry navíc v mé vlastní interpretaci. Jiný badatel se stejnými daty by stejnou výstavu udělal jinak a akcentoval by odlišné věcí; nabídl by pohled jiný od mého. Snažil jsem se ze současných názorů vybrat ty, které převažují, ale určitě dojde k tomu, že se v řadě věcí ještě posuneme. Na druhé straně nepředpokládám, že dramaticky jiným směrem. Spíš očekávám,

že se začnou objevovat věci, které některé naše hypotézy dostanou na vyšší úroveň.

Nejnovějším objevem se nedávno stal dřevěný nástroj objevený ve Španělsku… … on je to jen otisk v travertinu, ale i tak to vypadá na krásnou lopatičku ve tvaru širokého kuchyňského nože. My jsme předpokládali, že neandertálci pracovali se dřevem, ale prozatím jsme to mohli podložit jen oštěpy, které se nám podařilo najít. A teď se potvrzuje, že industrie byla skutečně mnohem širší a že jejich technologické schopnosti byly rozsáhlé. Ale zase: Je to typický neandertálský nález. Něco unikátního, ale opět chybí několik detailů, s jejichž pomocí bychom mohli interpretaci dotáhnout někam dál. Máme zajímavou lopatičku, ale už asi nezjistíme, co s ní dělali… Podobně

M revue

43


M profil

Ruku v ruce s archaickým člověkem z Atapuercy. ⊳

jako kruhovité struktury z francouzské jeskyně Bruniquel, o nichž nevíme, k čemu sloužily. Když to ale domyslíte, je to úžasné. Někde tři sta metrů hluboko, v absolutní tmě, za světla nějakých lamp (sic!) někdo seskládal nalámané kousky krápníků, aby tvořily jakousi zídku… Neandertálci tedy museli být schopni rozdělat oheň, udržovat ho a svítit si s ním, když pronikali do nitra jeskyně, kde pak postavili zídky a něco kolem prováděli. Vše směřuje k nějakému rituálu, ale chybí jakákoliv drobnost, která by to blíže osvětlila.

44

Zůstaly jen zlomky krápníků… Někdy z legrace tvrdím, že neandertálci věděli, že je budeme zkoumat, schválně nám schovali důležité nálezy a ohromně se u toho bavili. Nedávné objevy prý dokazují, že jejich jídelníček byl méně masitý, než se dosud předpokládalo, a současně, že byli kanibalové… Pokaždé se poněkud rozhořčím, když se někdy v honbě za senzací mnohé nové objevy přehánějí a seriózní informace se poněkud dezin-

terpretují. Dobrým příkladem je například objev, že neandertálci konzumovali i rostlinnou stravu. Na některých lokalitách to bylo analýzou zubního kamene nebo izotopů dokázáno, ale ono to prostě nemohlo být všude stejné. Vždyť například ve střední Evropě, na území dnešního Česka a Polska, jsme byli tak blízko ledovce, že se tu rozkládala tundra a step. Kolik rostlinné stravy tedy mohli z toho ekosystému asi získat a jak dlouho by jen s ní přežili… Neandertálci byli vrcholní predátoři své doby a jejich jídelníček byl postaven na mase. Nebyli to ale tupí masožravci. V okamžiku, kdy zjistili, že jim okolní prostředí nabízí další možnosti, využili toho. Mušle, ryby, želvy. Byli fantastičtí pozorovatelé a byli nesmírně zvědaví. (Osobně bych si neandertálce do baráku bez dozoru nepustil, prošmejdil by mi úplně všechno.) To jim ale současně umožnilo se adaptovat na extrémní podmínky několika dob ledových. Nakonec ani v dobách meziledových to neměli o moc jednodušší. Najednou přišli o stádní zvířata, museli zcela změnit svoje lovecké strategie. V průběhu svého vývoje museli takto radikálně změnit chování několikrát. Takže výzkumy jejich stravy jsou nesmírně zajímavé a mnoho naznačují. Pokud se týká jídelníčku, hlavní základ tvořilo maso, ale když to bylo možné, zpestřovali si ho. Odhalilo se, že konzumovali také léčivé byliny, řebříček, heřmánek, což jsou rostliny s nulovou výživovou hodnotou, takže jejich pojídání muselo souviset s vědomostmi z oblasti léčitelství, což zase koreluje se zhojenými zraněními na nalezených kostech. A ten kanibalismus? Zhruba před dvěma roky ho měl potvrdit svými nálezy také tým belgických vědců v jeskynním komplexu Goyet poblíž belgického Namuru.

www.mzm.cz


??????????

Kanibalismus se obvykle obrací proti neandertálcům, jako bychom si chtěli dokazovat, že byli horší než my. Pořád čekáme, až se potvrdí, že celý den lovili a třásli se strachy, jestli budou mít zítra co jíst. Určitě tomu tak občas bylo, ale takto by žádná populace nedokázala dlouhodobě přežít. Mé pocity skvěle vyjádřil docent Valoch, který na konci pořadu, který o něm natočil Karel Špalek, napsal bez váhání jako motto: „Chovejme se k sobě jako neandertálci.“ Zarazila mě reakce reakce některých kolegů: „To se máme navzájem pojídat?“ Takový přístup mě dráždí z několika důvodů. Jednak těch dokladů o kanibalismu není tolik, jak se ve sdělovacích prostředních objevuje, a jednak dochází často spíš k dezinterpretaci, protože za důkazy lidojedství bývají považovány například nálezy neandertálských kostí, které na sobě mají pouze nějaké řezy. Ty dokládají jen to, že došlo ke čtvrcení těla. To však není kanibalismus. Stejně tak může jít o důsledek nějakého rituálního zacházení s tělem při pohřbívání. Nepopírám ovšem, že ke kanibalismu docházelo. Což přináší další otázku, zda se na to a priori dívat jako na něco nepřijatelného? Nejde spíš o doklad složité sociální interakce? U moderních lidí máme dokladů kanibalismu mnohem více; dodneška se s ním můžeme setkat u domorodých kmenů v Mikronésii a Polynésii, a přitom na to nenahlížíme jako na něco, co by mělo moderní sapienty dehonestovat jako rod. Protože ten kanibalismu je dán rituálními důvody, případně se s ním setkáváme v extrémních situacích, kdy se stává jedinou možností, jak přežít, a nejde o kanibalismus z plezíru. Obdobně jako u neandertálců. Debaty o kanibalismu opětovně vyprovokoval objev v El Sidrónu ve Španělsku, kde se však opálené lidské kosti nalezly v hluboko v jeskyni, což muselo souviset s nějakým rituálem. Kdyby to byl nutriční kanibalismus, neštrachali by se někam do jeskyně, ale zůstali by sedět pohodlně

www.mzm.cz

venku. Chápu to jako signál poukazující na složitost sociálních interakcí uvnitř neandertálských tlup a v mých očích, aniž bych byl přívržencem kanibalismu, je to pozvedá nahoru.

Takže vy byste byl pro, abychom se k době chovali jako neandertálci? To je trochu zavádějící otázka. Chce se mi na základě některých objevů automaticky říci ano, ale je třeba mít na paměti, že jde pouze o příklady z určitých lokalit. Nemůžeme generalizovat třeba na základě objevu z Šanidaru, kde se zjistilo, že se starali o těžce zraněného muže, byť byl tlupě v té chvíli již k ničemu, že všichni neandertálci měli rozvinuté sociální cítění. Jestli se stejně chovaly skupiny tady na Moravě, těžko říct. Ale kdybych vytvořil idealizovanou neandertálskou populaci a dal dohromady příklady, jak pečovali o děti, jak ošetřovali nemocné, přikláněl bych se ke kladné odpovědi. Vztahy byly mnohem čistější než dnes, nebyli zatíženi řadou vnějších vlivů pracovních, politických a nevímjakých, společnost byla jednodušší a to by byl asi dobrý základ. Nám by se tam sice moc dobře nežilo, ale byli bychom asi překvapeni, co bychom se od nich mohli naučit. Jsem přesvědčený, že kdyby se nějaký neandertálec objevil v naší době nebo kdybychom poslali neandertálská děcka do školy, začlení se do společnosti tak, jak bychom to možná ani nechtěli. Mimo jiné měli například skvělou trojrozměrnou představivost, takže by asi pořád pařili nějaké počítačové hry. Mentálně by na to určitě měli.

Část výstavy Vítejte u neandertálců ukázala i to, jak se měnil náš pohled na jejich anatomii, případně jak složitý byl proces jejich uznání coby samostatného druhu člověka. Dominantou této části byl realistický model celé postavy neandertálce ze silikonu. Byl jste s jeho podobou spokojený?

Jednoznačně. Na správnost dohlížela moje kolegyně Eva Vaníčková, autorem modelu byl sochař Ondřej Bílek. Eva volila podobu pozdějších neandertálců, kteří byli mnohdy nevysokého vzrůstu. Když jsem ho viděl v ateliéru, kde stál ještě na soklu a převyšoval mne, tak mi to tak nepřišlo. Ve inále mě pak trochu zaskočilo, jak je vlastně malý. Takže pokud tvrdím, že šlo o silné svalnaté lidi s pevnou konstitucí, nemusí to tak na každého zapůsobit, když stojí před takovým „malým pivem“. Ale pozorný divák si určitě všimne, že i když muskulatura není přehnaně vyvinutá, silný člověk to rozhodně byl. Musel být, neandertálci totiž lovili způsobem, který byl velice riskantní zejména při kontaktu s šelmami nebo například s nosorožci. Co bych každému doporučil, je, aby si stoupnul před něj a díval se mu chvíli do očí. Přesto, že jde o maketu ze silikonu, uvidí, jak mu to tam vzadu v hlavě zapaluje. Jeho oči jsou neuvěřitelné.

Nechme chvíli neandertálce a věnujme se světoznámé Věstonické venuši. V srpnu 2016 začalo zkoumání této unikátní památky paleolitické kultury a patrně nejstarší sošky z pálené hlíny na světě v technologickém centru irmy FEI, dnes již hermo Fisher Scientiic, speciálním mikrotomografem. Jaké jsou výsledky? Jde to pomaleji, než jsme čekali, což má řadu příčin. Neočekávali jsme bombastické objevy, ale už nyní jsme získali celou řadu poznatků, které náš pohled na Věstonickou venuši rozšiřují. Je zřejmé, že byla vyhotovena ze spraše, v němž jsou přimíchané i hrubší částice, z nichž ty ostrohranné reprezentují asi úlomky kostí nebo mamutoviny, jsou tam i zbytky dřevěných uhlíků, karbonáty, jsou tam přimíchaná křemenná zrna. Musíme teď vše nějak kvantiikovat a rozhodnout se, co to všechno znamená hlavně z hlediska přípravy keramického těsta. Předpokládali jsme, že se nám podaří získat

M revue

45


M profil

trojrozměrné modely těch příměsí, provedeme tvarovou analýzu a na základě hustoty zjistíme, co je to za materiál. Bohužel, nástroje, které má program k dispozici, zatím nejde použít, protože by došlo ke ztrátě řady informací a v žádném případě nechceme, a ani by to nebylo možné, použít nějaké destruktivní metody. Budeme muset tedy sošku virtuálně rozřezat a nejprve jednotlivé segmenty analyzovat, což bude velmi složité. Bude to vyžadovat i úzkou spolupráci odborníků z hermo Fisher Scientiic a přece jen, priorita jejich práce je někde jinde. Nicméně přestože progres není takový, jaký bychom chtěli, nelituji, že jsme se do toho pustili.

Desetitisíce vytvořených snímků už také dokázaly, že Věstonická venuše nevznikla slepením několika částí, ale byla vytvořena jako celek. Ano, zatím si myslím, že byla zhotovena z jednoho kusu hlíny. Vytvarovat tak složitou iguru vyžadovalo velké zkušenosti, což nám přibližuje jejího tvůrce. Sice je to zatím jen „dojmologie“, ale důležitá. Absolonovu domněnku, že ve čtyřech dírkách na temeni měla být čtyři ptačí pírka na ozdobu, jsme zavrhli. Po digitálním vyplnění otvůrků se ukázalo, že pro to nejsou dostatečně hluboké. Ale zjistili jsme, že všechny tyto vpichy byly vyhotoveny jedním nástrojem se zploštělým špičatým hrotem, který tvarem připomíná právě hrot ptačího brku, takže se oklikou potvrdilo, že jeho úvahy nešly zas tak nesprávným směrem. K čemu přesně ale důlky sloužily, to však asi nikdy nedokážeme přesně zjistit. Představa, že totiž někdy budeme schopni interpretovat paleolitické umění, pokud vůbec můžeme hovořit o umění, je jen utopie.

Proč bychom nemohli hovořit o umění? Líbí se mi v tomto směru jedna z myšlenek Martina Olivy. My sice takové igurky jako venuše či jiné nazýváme uměním, protože po-

46

dobné předměty dnes tak prostě vnímáme, ale pro pravěké populace by to možná bylo zcela nepochopitelné. Dělat umění pro umění? Jen proto, že jsem umělec, vytvořit umělecké dílo, aby ho ostatní obdivovali? Vůbec netušíme, jestli to tak bylo. Pravděpodobnější je, že tvorba podobných předmětů byla hluboce zakořeněná a zasazená do rituálních struktur. Ten člověk prostě věděl, že takovou igurku musí udělat, neboť to souviselo s nějakými konkrétními praktikami. K tomu my se zřejmě nikdy nedokážeme přiblížit. Na druhé straně, bezesporu i neandertálci měli také estetické cítění. Do výroby nástrojů investovali mnohem více času, než by bylo nutné jen z hlediska jejich užití. A z jakého důvodu si přinesli do místa, kde bydleli, druhohorní nebo ještě starší fosilii, kterou našli někde v krajině? Proč by si nanosili do jeskyně Kůlna tolik mamutích stoliček, když se zdá, že mamuta v té době ani neviděli? Nemáme důkazy, že by ho v té době lovili a konzumovali na rozdíl od pozdějšího období. To, že nedělali igurky, mohlo mít řadu důvodů, nejen jejich předpokládanou omezenost. Při hodnocení pravěkých populací používáme podle mne striktnější kritéria než je obvyklé, a měli bychom naopak být lexibilnější. Neandertálci nedělali sice totéž jako moderní sapienti, ale ten potenciál v nich byl. Fakt, že nejsme schopni dostatečně popsat jejich rituální svět, nemusí být tím, že ho neměli, ale že ho my neumíme rozpoznat. Vždyť si mohli malovat na tělo, vytvářet nějaké tetuáže, mohli zpívat, mít hudbu… jen to nejsme s to dokázat.

Takže vítejme zpátky u neandertálců (), vydejme se ale z muzea do terénu. Na jakých terénních výzkumech teď pracujete? Momentálně dělám pouze nějaké povrchové sběry. Do průzkumu nových lokalit se nepouštím, moje priority jsou momentálně jiné. Snažím se držet dvou pravidel. Když už jsme v terénu získali nějaký materiál, tak

jsme současně to místo vzhledem k dobovým technickým možnostem rozkopali a zničili. Takže v prvé řadě bychom měli všechny údaje podrobně adekvátně zpracovat. Není nic strašnějšího, než rozsáhlé archeologické výzkumy, které ani po desítkách let nejsou publikované, přitom jediný, kdo je schopen poznámky zpracovat, je vedoucí výzkumu. Ti, co přicházejí po něm, jsou neskutečně limitováni. Když jsem zpracovával Kůlnu, tak jsem mohl s panem docentem Valochem konzultovat řadu věcí a vím, že mnohé z nich bych bez jeho pomoci nepochopil. Přitom jeho deníky byly skvěle vedené, jenže v terénu člověka prostě nenapadne, co vše si poznamenat. A druhá věc je, že se do archeologického výzkumu snažím pustit teprve tehdy, když jsem si zcela jistý, že budu mít čas a prostředky. Otevřít v dnešní době archeologický výzkum speciálně v jeskyních chci, až budu mít k dispozici interdisciplinární tým, který nám umožní zasadit další kamínky do mozaiky obrazu života pravěkých populací. Mám za to, že bychom neměli zbytečně rozkopávat nové lokality, s tím bychom měli šetřit. Důležité je také získat nové informace ze starých výzkumů. Na to se nyní soustředím. Protože je nesmysl ničit nové lokality a shromažďovat nové a nové věci, když v depozitářích leží fondy, které mají často fantastický potenciál.

Jakási archeologie na druhou? Naštěstí je to teď trend i v cizině, kde se rovněž začínají vracet k tomu, co je už nakopáno. Otevřou bednu a zjistí, že mezi skelety zvířat leží na třicet zlomků neandertálských koster, protože to badatelé s tehdejšími dostupnými metodami a v tom fofru nepoznali. V terénu bych se mohl po neandertálci pídit roky, a on mi možná leží v bedně…

Nějaké plány ale přece máte? Nosím v hlavě nějaké projekty a tím nebližším a největším je návrat do

www.mzm.cz


?????????? jeskyně Kůlny, do její nejhlubší části, kde zůstalo zachováno na 10–12 metrů interních sedimentů. Tam bych chtěl udělat menší kontrolní interdisciplinární výzkum a v jeho rámci vytvořit jeden proil tak, abychom kontrolovaně odebrali vzorky a podrobili je moderní analýze. Původní výzkum se prováděl v letech 1961–76 a dnes je vše diametrálně odlišné, věřím proto, že budeme schopni přinést nové poznatky. Moderní technologie přinášejí markantní posun i do archeologie. Na co sázíte? Uvidíme, zda se objeví něco, co ještě neznáme. V 50. letech například způsobila revoluci v archeologii aplikace rozpadu radioaktivního uhlíku; dvacet let předtím nikoho nenapadlo, že tímto způsobem budeme moci datovat vzorky. I když jedno procento nečistoty může způsobit chybu až sedmi tisíc let, což je docela fatální. Nyní stále hledáme způsoby, jak vzorky vyčistit, protože takto budeme moci posunout dosah této metody dál do minulosti. Ale je to právě výzkum středního paleolitu, který udává tón v metodologii archeologie, což souvisí s tím, jak málo informací máme. Zatímco pro mladý paleolit mají desítky tisíc nálezů, které jim na pár let ještě k výzkumu vydrží, my musíme hledat skulinky, jak z každé lokality, z každého nálezu vytěžit maximum. Proto je pro nás důležitá interdisciplinární spolupráce. Například zkoumáme ohniště ve výbrusech pod mikroskopem, abychom rozlišili pomocí izotopové analýzy jednotlivé fáze užití toho ohniště a byli třeba schopni odhalit, kolikrát se v dané lokalitě neandertálci objevili. Podobných případů bych mohl uvést celou řadu.

Vždycky je čas naučit se něco nového. Na technolologické stáži ve Francii předvádí Pierre Allard těžbu čepelového jádra. V lednu 2018 v nové funkci vedoucího oddělení.

www.mzm.cz

M revue

47


M profil

Diskuse s doc. Karlem Valochem v Kůlně byly vždycky nesmírně obohacující. Kdo jiný znal Kůlnu lépe než on.

Spolupráce je ale důležitá i pro kolegy přírodovědce, kteří potřebují zpětnou vazbu. Nemělo by ale jít o analýzu pro analýzu, důležité je, aby vše bylo zasazeno do širšího kontextu, nějaké historizující syntézy. Velkou budoucnost také vidím v satelitním snímkování nebo geograických informačních systémech. I když ne úplně pro starší dobu kamennou, ale pro pozdější období určitě. Radarové snímkování poskytuje už tak detailní modely, že na tom lze hledat trojrozměrné příznaky v terénu. Kolega z Ústavu archeologie Masarykovy univerzity pomocí takových snímků objevil slovanský mohylník v Rakousku, aniž se zvednul doma od počítače. Mým snem jsou třeba detektory, které by nám přímo v terénu umožnily vyhledávat a datovat pazourkové nástroje. Možnosti tu jsou. Letos jste se stal po Martinu Olivovi vedoucím Ústavu Anthropos MZM. Co vás čeká? Převzal jsem ústav v dobré kondici; docentu Olivovi se podařilo ustát mnohá složitá období, která mu rozhodně nezávidím, a přes všechny problémy řekněme logisticko-administrativního rázu vzhlížím do budoucna s mírnou nadějí. Vytvořil se zde generačně blízký tým a už i kolegové, kteří původně neměli vědecké ambice, jdou do toho. Mojí hlavní vizí je zásadní rozvoj spolupráce se zahraničními odborníky. Českým humanitním oborům chybí výraznější přesah do západní Evropy, máme zbytečný strach se tam dostatečně prezentovat. Jediná cesta je publikovat v zahraničních časopisech, navazovat kontakty na zahraničních pracovištích. Jsme ústav otevřený výzkumníkům z jiných zemí, kteří zde mohou provádět výzkum. Současně však chci režim nastavit tak, aby také oni respektovali, že my náš materiál nějak ošetřujeme a máme

48

s ním svoje vědecké záměry. Chci proto usilovat o to, abychom se zařadili do jejich týmů jako spoluautoři a zviditelňovali náš ústav i Moravské zemské muzeum. Zdá se, že se to daří a budeme v tom pokračovat.

Co rekonstrukce prostor vašeho ústavu na Zelném trhu, která pokračuje už druhým rokem? Jejím výsledkem by mělo být hlavně to, že nám naši milovanou budovu nezavřou. Je to dobrá adresa. Elektrické obvody tu byly z prehistorických dob, skoro jsem přemýšlel, jestli je to kov… To vše se změní k lepšímu a bude odpovídat dnešním požadavkům. Po rekonstrukci pracoven přejdeme do depozitářů a každá manipulace se sbírkami je riskantní krok. Ale snad to dobře dopadne. V brzké budoucnosti se, doufejme, dořeší i centrální depozitáře, které MZM chybí. Celý projekt je nyní slibně rozjetý a možná se tedy dožiju toho, že všechny naše sbírky budou uloženy adekvátním způsobem. I když přestěhovat osteologickou sbírku z Budišova do Rebešovic bude záběr jak logistický, tak organizační, administrativní. Ale výsledek bude stát za to.

To jste asi optimista… Naopak, jsem pesimista, protože ten se umí podívat skutečnosti do obličeje (). Tradiční otázka na konec. Kdybyste se znovu po škole rozhodoval, šel byste znovu do muzea? Už při studiu jsem dostal možnost pomáhat při výzkumech docenta Olivy, po čemž jsem skočil nejprve jako brigádník a pak se snažil i nějaké know-how přenést do ústavu, abych se uchytil. Nechtěl bych se stát teoretickým vědcem a nikdo nemá lepší specializovanou kolekci než my v MZM. Je tu vynikající knihovna, byly a jsou tu osobnosti typu profesora Jana Jelínka, docenta Valocha, Martina Olivy, které mne formovaly. Byl jsem šťastný, že mohu s nimi pracovat v týmu. Byl a jsem ochotný tomu obětovat leccos. Takže když mi kdysi nabídli kontrakt s armádou, kde bych měl třikrát větší plat, odmítnul jsem, že za takovou almužnu to dělat nebudu (). A zůstal v muzeu. (jih) Foto: Archiv MZM a P. Nerudy

www.mzm.cz


Co znamená objev mezolitické těžby v Krumlovském lese O výzkumech Moravského zemského muzea v Krumlovském lese jsme čtenáře M revue již několikrát informovali. Poté, co přišla další řada radiokarbonových dat z renomované laboratoře v Oxfordu, tak ovšem musíme učinit ještě jednou - a možná ne naposledy. Nové poznatky se totiž týkají období, v němž končila epocha lovců a sběraček, trvající u nás téměř milion let, a před necelými osmi tisíci lety sem začaly pronikat první náznaky zemědělství a usedlého způsobu života. Je tedy více než pravděpodobné, že i když jsme předloni vyslovovali obavy, že po více než dvou desetiletích výzkum končí, jeho význam nejspíš ještě poroste. Mezolit je období mezi starší dobou kamennou – paleolitem a mladší dobou kamennou – neolitem, čili střední doba kamenná. Trval od nástupu holocénu asi 9600 let př.n.l. až do příchodu prvních zemědělců po polovině 6. tisíciletí. Zemědělci už museli být trvale usazení ve svých vesnicích, protože jinak by nemohli obdělávat pole. Mezolit je ovšem stále považován za civilizaci posledních neusedlých lovců a sběraček, jen s tím rozdílem, že lidé již nesledovali pohyby velké stádní zvěře, ale všímali si spíše drobnějších potravních zdrojů v bližším okolí. Ty ovšem uměli dokonale využívat, a to i díky zavedení nové technologie,

www.mzm.cz

spočívající ve skládání zbraní a nástrojů z drobných kamenných segmentů, tzv. geometrických mikrolitů. Z bližšího okolí Krumlovského lesa, kde MZM provádí dlouhodobý průzkum paleolitických a neolitických lokalit a v poslední době i pravěké těžby rohovce, nebyly nálezy z této doby až donedávna známé, i když na našich největších mezolitických sídlištích nad řekou Jihlavou u nedalekých Pohořelic (Smolín a Přibice), jakož i na všech ostatních jihomoravských stanicích, převládají mezi surovinami nástrojů právě rohovce typu Krumlovský les. Bylo tedy jasné, že mezolitici sem chodili alespoň sbírat kámen.

Překvapení přicházela postupně

V Krumlovském lese jakožto nejvýznamnějším jihomoravském zdroji surovin pravěkých nástrojů vede tým MZM výzkumy již plných 23 let. Primátem této těžební oblasti je její značná rozloha, dochování nadzemních tvarů v podobě hald a kamenných sedátek pro pravěké štípače, a také neporovnatelně dlouhé provozování těžby. Prvním velkým překvapením bylo zjištění, že těžba jurských rohovců nevrcholila v době, kdy jich bylo nejvíce zapotřebí, tj. v době kamenné, ale až na počátku boby bronzové, a že přetrvávala až do starší doby železné. Skončila tedy až okolo roku 500 před Kristem, přičemž nejpozději od závěru pozdní doby kamenné se vytěžené a naštípané rohovce již nikam neodnášely, ale tisíce tun jich končily ve výplni šachet a na haldách. Tyto věci, byť pro tradičně uvažujícího člověka (archeology nevyjímaje) neuvěřitelné, jsou už dobře známé z velké knihy a mnoha článků ve vědeckých časopisech.

M revue

49

L

M report


L

M report

Aby překvapením nebyl konec, objevili jsme v posledních letech i doklady těžby v mezolitu, ohlášené v titulku tohoto článku. Bleskem z čistého nebe bylo radiokarbonové datum z dřevěných uhlíků, pocházejících z ohniště v ústí šachty I-12, zkoumané roku 2006. Udávalo stáří okolo 8700 let př. n. l., spadající tedy do staršího mezolitu. Okolí zmíněné šachty jsme pak po léta prokopávali v naději na objev dalších předneolitických dobývek. Získali jsme další dvě data, tentokrát z mladšího mezolitu, už nikoli z ohnišť, nýbrž z rozptýlených uhlíků. Souvislost s šachtou tudíž nebyla tak jistá, protože nějaký izolovaný uhlík se do ní mohl zatoulat odjinud. V roce 2012 jsme práce v těchto místech ukončili a přesunuli se jinam.

Ani náročné podmínky výzkum nezastavily

části II. revíru, které již roku 2007 poskytlo další mezolitické datum. Na shluk datovaných uhlíků jsme narazili v hloubce 120 cm v šachtě ze starší doby bronzové, takže jsme měli za to, že sem musely být odněkud vhozeny či naplaveny. S nesmírným vypětím jsme v extrémně tvrdé hlíně vykopali další dva metry a zjistili, že pod sypkým zásypem s typickou industrií únětické kultury následuje mezolitická

halda, protože datum z uhlíku nalezeného v hloubce 280 cm bylo ještě o pár let starší. Rozdíl ovšem činil jen nějakých 50 let, takže mohutná halda se musela nahromadit během velmi krátkého času. To mimo jiné svědčilo o intenzitě prací někde ve svahu nad ní. Kromě mocnosti nás ovšem zajímala i šířka haldy, a proto jsme další sondy kladli po vrstevnici směrem k západu i k východu. V prvním směru jsme o 11 m dále

Před deinitivním ukončením výzkumů v Krumlovském lese jsem chtěl ještě roku 2014 ověřit situaci kolem jednoho místa ve východní

Sonda haldou pod těžní terasou.

50

www.mzm.cz


L Kopání horní sondy s ohništi, dole sondy na těžní terase. ⊳⊳

Mezolitická ohniště s propáleným pískem. ⊳

získali další podobné datum, avšak stejně utvářená halda o dalších 5 metrů k západu již byla datovaná do eneolitu. S většími překážkami jsme se setkávali na opačném směru, kde veškeré datování selhávalo kvůli nedostatku karbonu a kolagenu v získaných uhlících. Až do loňska jsme zarputile hloubili další sondy v nepředstavitelně tvrdé hlíně, než se na nás konečně usmálo štěstí. Z loňské nejvýchodnější sondy jsme získali dvě mladomezolitická data a ze staré sondy o 5 metrů západněji dokonce datum ze samého počátku holocénu, v Krumlovském lese zatím nejstarší. Současně je to i nejstarší datum pro těžbu kamenné suroviny v Evropě, starší známe jen z Egypta. Seriace těch mladších dat naznačuje, že těžba probíhala od východu k západu. To, co tu na svahu zkoumáme, je asi výplň těžní terasy, protože dno jediné spádnicově orientované sondy klesá mírně proti

svahu. Samotná výplň ovšem pochází z vyšších míst, kde se musela nacházet další těžní terasa. Horní část svahu a temeno je však zcela provrtáno a přeházeno těžbou z eneolitu a hlavně z doby bronzové. Pod korunou svahu jsme šťastnou náhodou odkryli ohniště s rudě propáleným pískem, datované rovněž do pozdního mezolitu, a půl metru od něj zbytek původního odkopávaného písku. Do této doby byla datována rovněž halda na svahu pod dolní terasou. Rozsah mladomezolitické haldy tedy zatím činí 23 metrů po vrstevnici a 16 metrů po svahu, přičemž v metrové mocnosti pokračuje dále k východu, do houštiny mladých doubků. Je v nich naštěstí malinká paseka, na níž bychom chtěli letos otevřít snad už opravdu poslední sondu.

Příčiny dolování musely být společenské Plocha pokrytá mezolitickou haldou se tak snad ještě rozšíří, a možná že ani po letošní sezóně nedospějeme ke konci. Ale ani dosud zjištěný rozsah zemních prací by u domněle neusedlých lovců a sběraček nikdo

v Evropě neočekával. A navíc, rohovec vůbec nebylo třeba takhle pracně dolovat, vyskytoval se všude na povrchu, ve stržích a potocích, kterých tu v pravěku bylo mnohem víc než dnes. Paleolitičtí štípači si s nasbíraným rohovcem vystačili i pro mnohem větší a náročnější výrobky než je drobnotvará industrie mezolitu. Příčiny tak rozsáhlého dolování tedy musely být společenské. Nesmírný objem prací předpokládá usazování domněle roztoulaných mezolitiků na jednom místě. Poslední lovci a příležitostní horníci se během dolování asi dočkali příchodu prvních zemědělců, protože z jedné šachty v I. revíru máme data ze sklonku mezolitu i z počátku neolitu. Patrně je k těmto zdrojům užitečného kamene přivedli, stejně jako tomu bylo v případě odlehlých výchozů metabazitů (vhodných na broušené klíny a sekerky) v severních Čechách, využívaných v předneolitických dobách ovšem k výrobě štípané a jen ojediněle i broušené industrie. O stycích s jihovýchodem, odkud k nám zemědělci přišli, svědčí maďarské suroviny na zmíněných velkých sídlištích u Smolína a Přibic. Zdá se, že jižní Morava patřila k regionům, jejichž obyvatelstvo se na neolitizaci aktivně podílelo, což znamená, že nebylo jen vytlačováno či vybíjeno. Nové výzkumy v Krumlovském lese tedy mohou závažným způsobem přispět k řešení jedné z nejdůležitějších otázek dějin evropské civilizace.

Doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., D.Sc., Ústav Anthropos MZM Foto: Archív MZM a M. Olivy

Martin Oliva naznačuje značný rozsah těžby.

www.mzm.cz

M revue

51


L

M report

Daruj, a bude (ti) uvedeno Zapište se do dějin muzea Slovo donátor nezastaralo. Alespoň se to tvrdí v elektronické encyklopedii Wikipedie. Příliš často však v současnosti slyšet není, oponuje internetové teorii praktická zkušenost. Oživení a posílení krásné myšlenky dárcovství a současně probuzení pocitu sounáležitosti s dědictvím národa u laické veřejnosti odstartovala v roce 2012 výzva k donátorství zveřejněná na webových stránkách Moravského zemského muzea. Zájemci mohli a stále mohou finančně podpořit restaurování loutkového divadla kočovné rodiny marionetářů Pflegrů. Moravské zemské muzeum ve svých sbírkách uchovává více než 6 milionů předmětů, které představují cenný materiál z oboru přírodních a historických věd. Náklady na jejich údržbu a renovaci tvoří jednu z nejvyšších rozpočtových položek. Každá finanční podpora je proto vítána. A označení donátor je odvozené z latinského donare – darovat, věnovat. „Dlouhodobě usilujeme o to, aby se naši návštěvníci, ale i Brňané obecně, identifikovali s naším muzeem a jeho činností. Vize propojení minulosti s budoucností, jak zní motto muzea, tak v žádném případě nepomíjí přítomnost.

52

Tady a teď lze udělat nejvíc,“ shrnuje snahu MZM Eva Pánková, která jako náměstkyně generálního ředitele tehdy stála u zrodu nápadu znovuvzkříšení donátorství. Vždyť právě tento fenomén byl v českém muzejnictví hluboce zakotven od jeho počátku, darované sbírky, vzácné předměty i finanční pomoc stály u zrodu většiny muzeí, to Moravské nevyjímaje. Není proto úplně náhoda, že prvotním impulsem iniciativy se stal před šesti lety první předvánoční bazar pořádaný Moravským zemským muzeem v adventním čase. „Lidé mohli přinést a nabízet na prodej věci, které oni

sami již sice nepotřebují, ale které by jiným ještě mohly posloužit,“ popisuje Eva Pánková. Výnos z jarmarku putoval právě na rekonstrukci proscénia kočovného loutkového divadla rodiny Pflegrů, stejně jako pak i ty z jeho dalších ročníků. „Proscénium bylo původně součástí poměrně velkého odkupu MZM od potomků rodiny, kteří však už sami divadlo neprovozují,“ upřesnil vedoucí Oddělení dějin divadla MZM Jaroslav Blecha. Kromě výtěžku z bazaru pak mohli přispět finančně na zrestaurování cenné památky o něco později právě na základě výzvy také potenciální donátoři.

Proscéniová bočnice kočovného marionetového divadla rodiny Pflegrů (vpravo) a její napnutí na rám před restaurováním (vlevo).

www.mzm.cz


L Proscénium sestává z opony s motivem Břetislava a Jitky, jedné boční části a sufit. „Pochází z Moravy z konce 80. let 19. století a jde o olej na plátně. Jeho komplexní restaurování a rekonstrukce předpokládalo podle restaurátorské rozvahy několik etap – vlastní restaurování opony, restaurování a konzervaci horní, spodní a boční proscéniové kulisy, dále zhotovení repliky levé boční proscéniové kulisy a konečně zhotovení repliky dřevěné konstrukce kočovné scény. „Celkové náklady na restaurování pláten a doplnění levého plátěného boku proscénia a rovněž nedochované skládací dřevěné konstrukce divadla činí celkem podle odborného odhadu kolem 225 tisíc korun,“ upřesňuje Jaroslav Blecha. V současnosti je již restaurována opona, protože se podařilo získat dotaci Ministerstva kultury ČR (ISO D – ochrana před nepříznivými vlivy) ve výši 87000 korun. Vloni započaly práce na restaurování pravé bočnice. „Právě na základě naší výzvy se přihlásila dárkyně, která si však přeje zůstat v anonymitě, jejíž velkorysý příspěvek ve výši deseti tisíc korun umož-

www.mzm.cz

nil všechny tyto práce,“ potvrdil Jaroslav Blecha. V duchu historických zvyklostí i novodobí donátoři mohou očekávat za své příspěvky nikoliv odměnu, ale uznání a oficiální projevy úcty, na rozdíl od sponzorů či reklamních partnerů, kteří počítají s reciproční službou, a tak částečným návratem vložené investice. „Donátor, když již vynaložil tolik

prostředků, chtěl dát o sobě vědět současníkům i budoucím, proto jeho jméno na pomnících bývá vytesáno do kamene darovacím nápisem, budova je po něm pojmenovaná, na skupinových obrazech bývá zobrazen, nebo dílo nese jeho erb,“ praví opět Wikipedie. Každý donátor bude zapsán v pamětním spisu Moravského zemského muzea a jeho jméno bude uvedeno při každé pří-

Torzo marionetového divadla pochází z inventáře divadla loutkáře Františka Pflegra z Brušperka, příslušníka významné dynastie kočovných marionetářů Pflegrů, původem z jižních Čech. Patriarchou rodu byl pravděpodobně Jan Pflegr ze Sedlčan. Rodina Františka Pflegra st. (narozeného 1852 se usadila na severní Moravě v Brušperku. Loutkové divadlo provozoval prokazatelně už jeho otec Jan, který dle vzpomínek svého vnuka Františka Pflegra ml. (1909–1991) koupil v Miroticích od rodiny loutkářů Kočků sadu loutek mirotického řezbáře Mikoláše Sychrovského. Tyto dnes patří ve sbírce MZM k unikátům. F. Pflegr st. získal divadlo po otci, svým sourozencům musel vyplatit podíly po 20 zlatých. Byl ženatý s dcerou Hedviky a Jana Flachsových. Koncesi měl pro Moravu a Slezsko, zajížděl i do Čech. František Pflegr ml. Provozoval loutkové divadlo po otci až do roku 1936. Autorem malované opony a proscénia je Jan Boška (1854–1933) z Vlachova Březí. Spolu se synem Jindřichem Boškou patřili k uznávaným a vyhledávaným malířům dekorací, kostelních obrazů a nástěnných maleb. Dekorace se u nich pořizovali loutkáři Kopečtí, Dubští, Lagronové, Berouskové aj.

M revue

53


L

M report

ležitosti vystavení loutkového divadla, slibuje Moravské zemské muzeum. Výzva stále trvá – po šesti letech zbývá stále dokončit repliky chybějících součástí proscénia a konstrukci. Hotové divadlo nebo alespoň jeho části by se mohly stát součástí nové stále expozice Loutkářského umění v opravovaném Paláci šlechtičen v srdci Brna. Kde mimo jiné najde možná své místo také cenné stolní loutkové divadlo z Římova, které původně mělo muzeum odkoupit cca za deset tisíc korun. Nakonec se ale zastupitelstvo obce usneslo, že věci věnují darem. I to je současná podoba donátorství, podotýká Jaroslav Blecha. Bude pro potenciální dárce částka okolo 150 tisíc korun na záchranu unikátní památky, jakou proscénium určitě je, málo, nebo moc?

Ideál a praxe k přístupu nezištných darů se v dějinách lišily. Na jiném místě tohoto časopisu je po devadesáti letech oceňován Tomáš Baťa, který, ať už z jakýchkoliv důvodů, podpořil finančně vznik dnešní ikony MZM – legendárního mamuta. Donátorství podléhá náladě a stavu společnosti, vlivům a významu obdarovaného, ale i vlivům a možnostem dárce. Najde se další donátor, který vstoupí do dějin Moravského zemského muzea? (jih) Foto: Archív MZM

Pomozte

svým příspěvkem zrestaurovat a zrekonstruovat proscénium kočovného loutkového divadla a vstupte do dějin Moravského zemského muzea. Rádi přivítáme a oceníme jakoukoliv finanční podporu v této oblasti. Podpořit nás můžete zasláním finančního daru na běžný účet MZM – 4138621/0100, VS 36025

Opona kočovného marionetového divadla rodiny Pflegrů (dole) a její uložení do speciálního boxu po restaurování.

54

www.mzm.cz


Knihy v muzeu, muzeum mezi knihami Je to převážně ženská záležitost, i když mužské síly tu bývá potřeba poměrně často. Svou organizační strukturou by se v současnosti možná Knihovna Moravského zemského muzea, jejíž součástí je také archiv, dala přirovnat k chobotnici, byť ne úplně kompletní. Kromě té Ústřední totiž zahrnuje i pracoviště na jednotlivých odděleních. „Z řady nejrůznějších příčin je to možná trochu nedořešené, ale z praktického hlediska tato situace vyhovuje. A funguje, především proto, že se můžeme navzájem na sebe spolehnout,“ soudí vedoucí Knihovny MZM Mgr. Veronika Valentová, Ph.D.

V Ústřední knihovně sídlící pod střechou budovy na Kapucínském náměstí 8 se registrují čtenáři a jsou zde k dispozici i všechny typy katalogů MZM. K okamžitému použití tu zájemci mají základní slovníky a encyklopedie, je zde přehledová literatura a některá vybraná periodika. Už déle než sedmnáct let muzejní knihovníci budují Souborný katalog knihovny MZM. Naprostá většina literatury je určena k prezenčnímu studiu, zájemci mohou využít prostory badatelny. Což často dělají i se zápůjčkami z odborných knihoven jednotlivých oddělení, kde by nenašli potřebný komfort k badatelské práci, kopírování nebo skenování dokumentů. Ve studovně je rovněž počítač s možností vyhledávání v elektronickém katalogu knihovny a v on-line databázích. Registrovaní čtenáři mají internet zdarma.

www.mzm.cz

Vlastní odbornou knihovnu má historie, archeologie, mineralogie, zoologie, geologie, numismatika, botanika, entomologie, genetika, muzeologie, etnograie, ale i Centrum kulturně-politických dějin, divadelní, literární a hudební oddělení, Ústav Anthropos a od letošního roku přibyla ještě knihovna Centra slovanské archeologie. Suma sumárum, vyjma „ústředí“ spadá pod Knihovnu MZM dalších sedmnáct pracovišť. (Případné rozšíření s novými odděleními nelze do budoucna vyloučit.) A ještě trochu čísel: ke konci loňského roku bylo v Knihovně MZM evidováno celkem 457 017 knihovních jednotek uložených jak na odborných odděleních, tak v Ústřední knihovně. Roční přírůstek činil více než sedm tisíc jednotek. Počet zaměstnanců:

osm, většina ovšem na neúplné úvazky. Náplň jejich práce je přitom stále náročnější, protože katalogizace knížek je stále složitější. „Každé dva roky absolvujeme povinná školení, přesto to mnohdy nestačí. Stále více se totiž střetávají dva světy, ten knihovnický, a pak ten řekněme IT, který s tím prvním nebývá v souladu a vzdoruje například jazykové logice, což jsou paradoxy dnešní doby. Zpracované záznamy posíláme do Souborného katalogu ČR, jehož přísným sítem pak někdy z technických důvodů neprojdou a je třeba je opravit, i když většinou jde jen o drobnost. Digitální rekatalogizace, která probíhá posledních pár let, umožňuje postupně doplňovat knihy vedené dosud jen prostřednictvím lístkového katalogu, je ale velmi důležitá. Už teď vidíme, že se každoročně množí požadavky na meziknihovní výpůjční službu, a to i ze zahraničí, protože badatelé objeví právě u nás hledaný titul,“ popisuje Veronika Valentová a doplňuje výčet: „Za rok 2017 bylo z MZM zasláno do Souborného katalogu ČR téměř pět tisíc záznamů. Elektronicky nezpracována zůstává zatím asi čtvrtina celého fondu. Každoročně žádáme o grant z projektu Ministerstva kul-

M revue

55

L

Na moravském písečku


Na moravském písečku

tury, díky kterému bylo jen za rok 2017 zhotoveno a odesláno do Souborného katalogu dva a půl tisíce katalogizačních záznamů.“

Z historie

Ne každé tuzemské muzeum se může pyšnit vlastní knihovnou a archivem. Počátky Knihovny MZM však spadají až do doby počátku jeho existence. Díky darům brněnské inteligence a moravských šlechticů se dokonce brzy muzejní knihovna rozrostla natolik, že mezi soukromými spolkovými knihovnami v monarchii zaujímala jedno z předních míst. Pod kuratelou Mořice Viléma Trappa, kustoda Františkova muzea, se stala v Brně dokonce jedinou veřejnou institucí svého druhu a svoje služby poskytovala zdarma po šest dní v týdnu. V roce 1899 začala původně muzejní knihovna fungovat jako samostatná instituce pod názvem Zemská knihovna moravská. Tato první etapa historie muzejní knihovny končí na přelomu století, kdy se naprostá většina jejích fondů stala základem dnešní Moravské zemské knihovny. S postupem času a růstem muzea centrální knihovna chyběla stále více. Na nově zřizovaných odděleních začaly vznikat samostatné odborné knihovny pro potřeby zaměstnanců a nárůst jejich fondů vyžadoval samostatné knihovnické pozice. Počátkem roku 1963 přichází zlom: součástí nového Muzeologického oddělení tehdy Moravského muzea se stává ústřední knihovna.

Knihovnice rády čtou

Katalogizace, registrace výpůjček, sledování výpůjční doby, výběr a evidence poplatků. Kromě běžných knihovnických úkonů však do pracovní náplně knihovnic MZM patří mnohé další povinnosti. Každý pracovní den tak například Ivona Spilková pečlivě pročte výtisky novin, okopíruje vy-

56

brané články týkající se aktivit MZM a zpracuje kompletní monitoring. Také tlumočení a překlady spadají do kompetence knihovny. Spolu se správou muzeologické knihovny je zajišťuje PhDr. Pavla Seitlová. A že o práci nemá nouzi, shrnuje výroční zpráva za loňský rok: bylo zajištěno tlumočení na akcích se zahraniční účastí a překlady cizojazyčných resumé pro periodika vydávána MZM, anotací výstav po potřeby oddělení komunikace a marketingu, popřípadě jednotlivých odborných oddělení. Vzhledem k akcím připomínajícím 200. výročí přibyly také překlady archivních dokumentů k počátkům muzea, ale rovněž tlumočení na komentovaných prohlídkách nové stálé expozice Středoevropská křižovatka: Morava 20. století, výstavy Chvála sběratelství i na akce Mendel Day včetně tiskové konference. I tak široký záběr musí zvládat „obyčejná“ knihovnice. A že jim jejich práce nedovolí duševně zakrnět, je nabíledni. Pro „věcné“ zpracování odborné literatury je nutné seznámit se s každou publikací důkladněji a speciikovat problematiku, jakou se zaobírá. Díky tomu se knihovníci jednotlivých oddělení v daném vědním oboru neustále vzdělávají. „Naštěstí totiž knihovnice prostě rády čtou,“ usmívá se Veronika Valentová. Do roku 2001 sloužila knihovna MZM především potřebám odborných oddělení, ve stejném roce se stala institucí veřejnou. Ročně využívá služeb a možností muzejní knihovny kolem tisícovky badatelů, zaměstnanců muzea nebo studentů. „Rozpočet využíváme zejména na pořízení zahraničních časopisů, inanční prostředky rozdělujeme i mezi ostatní oddělení. Nové přírůstky získáváme hlavně výměnou se spřízněnými institucemi, nebo díky projektu Česká knihovna, který organizuje Moravská zemská knihovna. Pokud naplníme jeho podmínky, a to se zatím vždy stalo, dostaneme podle vlastního výběru knihy české provenience především literárněvědného a historického zaměření. Tím se nám daří fond postupně neustále rozšiřovat,“

vysvětluje Veronika Valentová. Jednotlivé odborné knihovny jsou na tom o něco lépe, záleží na kurátorech, kterým se mnohdy podaří získat i velmi drahé zahraniční publikace. Každý přírůstek je zaevidován v Ústřední knihovně, pak si agendu už vedou samy jednotlivé knihovny, v jejichž fondu je publikace uložena. Podle knihovnických standardů probíhá i vyřazování fondu. „Titulů k vyřazení ale moc nebývá, šunty u nás byly málokdy. Většina publikací navíc nabývá na hodnotě nebo významu časem. To je třeba osud prací zabývajících socrealistickým dramatem, které jsou ve fondu divadelního oddělení. Původně jsem také přemýšlela, zda je nevyřadit, obdobně jako to po roce 1989 udělaly mnohé jiné knihovny. Jenže když se k nim přistupuje kriticky, jde o velmi cenný zdroj informací, k němuž už by jinak bylo dost obtížné se dostat,“ popisuje Veronika Valentová.

Archiválie přibývají po metrech

Státem ve státě je archiv a spisovna, který vede Jan Obrovský. V archivu MZM jsou uloženy dva základní archivní fondy, které sestávají z písemností vzešlých činností muzea od příprav jeho vzniku do dnešních dní. Fond Františkova muzea postihující časové rozpětí let 1808-1899 a fond Moravského zemského muzea je veden od roku 1900 až do současnosti. Archivní fond Františkova muzea je torzovitý, většina tehdejší agendy je uložena v Moravském zemském archivu. Fondy jsou průběžně zpracovávány a digitalizovány. Za loňský rok přibylo 6,8 běžných metrů zpracovaných archiválií hlavního fondu. Elektronicky bylo zpracováno šest chybějících ročníků novinových výstřižků z let 1970–1990. O zajímavé doklady dějin MZM není nouze. „Ty nejstarší věci spadají do období, kdy se připravovalo zřízení muzea, najdeme zde také dokumenty dokládající aktivitu

www.mzm.cz


J. G. Mendela vzhledem k muzeu, který po nějakou dobu externě dohlížel na jeho chod,“ vyjmenovává Obrovský. Dalších více než padesát archivních fondů je uloženo na odborných odděleních MZM. Obdobně jako ty knihovní jsou rovněž archivní fondy po předchozí domluvě přístupné badatelům, kterých se tu ročně vystřídá kolem dvou desítek, a to jak z řad zaměstnanců, tak i externích zájemců. Spoustu dotazů však pracovníci knihovny také zodpovídají a vyřizují také prostřednictvím e-mailové pošty.

Jen tak, pro radost

Přesčasy nebo práci navíc má asi rád málokdo. Knížky jsou však přece jen trochu mimořádná komodita. A tak se časem na chodbě Ústřední knihovny začaly plnit poličky i beletrií a jiným kratochvilným čtením. Neexistuje pro ně sice žádný katalog, nehraje se na výpůjční dobu, ale když kdokoliv z muzejníků nebo badatelů chce odlehčit unavenému mozku, sáhne na jistotu… Protože jak říká americká spisovatelka Vicki Myron: „Ideální“ knihovna se stará o lidi. Je to taková knihovna, které si ani pořádně nevšimnou, protože je pořád na svém místě a vždycky má to, co potřebují. (jih) Foto: Archiv MZM a F. Fojtík

Vedoucí knihovny Moravského zemského muzea Veronika Valentová. Knihovna MZM vlastní i vzácné staré tisky. Příruční knihovna skýtá především encyklopedie a slovníky.

www.mzm.cz

M revue

57


L

My a svět

Pohled na Rudé náměstí a jednu z kremelských zdí v září 2016.

Do Moskvy za podobou pravěkého člověka Zkušenosti z cestování do Ruské federace za kolegy antropology a archeology máme opakované, vždy se ale dá spolehnout na zajímavá překvapení, která v Moskvě na Středoevropana čekají. Není ničím novým připomenout paradoxy, vyplývající nikoli z časového posunu, ale jiného vnímání prostoru a samozřejmě i hodnot. Velkým zážitkem i dobrodružstvím je pro každého návštěvníka Moskvy po výstupu z jednoho ze tří mezinárodních letišť doprava. Od prvního okamžiku pochopíte, že jste v nejseverněji položené megalopoli na světě, osídlené více jak 12 miliony obyvatel. Při návštěvě Moskvy není možné, a bylo by to i krajně nerozumné, nevyužít legendárního metra, jednoho z nejsložitějších podzemních světových systémů. Dvanáct linek, 350 kilometrů, 200 stanic, více jak 9 milionu přepravených pasažérů denně, v podstatě nepřetržitý provoz, nejdelší eskalátory na světě, po Tokiu nejvytíženější dopravní systém… Stejně jako v řadě dalších případů z Moskvy a Ruské federace nezbytné „nej“, s kterými se setkáte již při samotné přepravě z letiště do hotelu. Přiřadíte-li k tomu vrcholné projevy socialistického realismu výzdoby centrálních stanic a všudypřítomné kontroly (vždy pípajících) detekčních rámů a policistů, amalgám různorodých pocitů je namíchán již po několika okamžicích.

58

Do Moskvy jsme tentokrát vyrazili s kolegyní Evou Vaníčkovou a sochařem Ondřejem Bílkem v listopadu 2017 na konferenci věnovanou zakladateli metody trojrozměrné antropologické rekonstrukci podoby člověka Michaili Michajloviči Gerasimovi (1907–1970). I přestože teplota tentokrát neklesala k mínus 30 stupňům, jak bývá v Moskvě na podzim obvyklé, něco na zahřátí (a povzbuzení) by neškodilo. Díky různý vládním a restriktivním opatřením však po určité hodině zapomeňte na vodku, a to dokonce i v mnohých restauracích! Nezbývá než teplý čaj na hotelu a příprava na konferenci, která se koná ve státním biologickém muzeu a na níž máme přihlášený příspěvek věnovaný uplatnění Gerasimovy metody v Česku.

www.mzm.cz


L Popis antropologických metod, vedoucích k rekonstrukci obličeje, můžeme říci metod forenzní antropologie, dnes běžně užívaných kriminalisty na celém světě, je dosti složitý a patří na jiná místa. Spokojme se s tím, že M. M. Gerasimov metodiku propracovával v průběhu 20.–30. let 20. století a díky rekonstrukci podoby mnoha významných historických osobností se záhy stal mezinárodně uznávaným. Nepřekvapí nás ani, že jeho práci začala využívat pro své potřeby také NKVD... Zdárný rozvoj metodiky byl přerušen vpádem německé armády do Sovětského svazu v průběhu druhé světové války. Po jejím konci však Gerasimov podpořen různými státními cenami v roce 1950 založil Laboratoř antropologické rekonstrukce

www.mzm.cz

Institutu etnologie a antropologie Ruské akademie věd v Moskvě, která je činná dodnes a která byla také hlavním cílem naší návštěvy. Tato forma trojrozměrné rekonstrukce, vycházející ze spolupráce antropologa se zkušeným sochařem, je v našich zemích prozatím popelkou. Založením Laboratoře antropologické rekonstrukce při Centru kulturní antropologie usilujeme o uplatnění této metody i v našich zemích, přičemž spolupráce s ruskými kolegy je při tom pro nás zásadní. Prozatím realizované projekty ať již podoba tváře princezny z Býčí skály, šamanky z Dolních Věstonic, celé postavy neandertálce, hlavy Kelta z opida Závist, obětovaných žen z mladší doby kamenné v Krumlovském lese atd. jsou vždy vedle dalších zahraničních

kolegů konzultovány a verifikovány s ruskými odborníky. V tomto smyslu byl náš cíl cesty maximálně naplněn. Vždy ale přichází i něco víc. Hned v sousedství kremelských zdí, za mnohaproudou nekonečně hučící vozovkou je jedno ze sídel Lomonosovy univerzity. „Nechcete se ještě podívat na naše univerzitní etnologické muzeum a laboratoře?“ zněla otázka přítele a kolegy Ravila Galeeva. Samozřejmě, jdeme! Hlavním vchodem navzdory intervenci kolegů z univerzity bez patřičného dokladu ochrankou vpuštěni nejsme, musíme tedy oklikou. Dlouhé chodby, suterén, schodiště a pak před zraky běžného turisty několik místností zaplněných historickým etnologickým a antropologickým materiálem, který by už jen zlomkem

M revue

59


L

Pod čarou

Tyto klasické historické Gerasimovy antropologické rekonstrukce můžete vidět v moskevském Darwinově muzeu. Dáma uprostřed je tzv. šamanka z moravských Dolních Věstonic. Její revidovanou podobu v roce 2017 moderními metodami a technologiemi zhotovila Eva Vaníčková pro expozici Anthroposu.

60

www.mzm.cz


www.mzm.cz

M revue

61

L

Pod čarou


My a svět

Sochař Ondřej Bílek před moderními rekonstrukcemi předků člověka v moskevském Státním biologickém muzeu. Mauzoleum V. I. Lenina po 15.00, kdy bývá objekt uzavřen. Členové expedice do Moskvy v listopadu 2017. Antropoložky Eva Vaníčková a Anna Bajerová, sochař Ondřej Bílek a archeolog Petr Kostrhun na cestě z hostelu na letiště. ⊳

byl ozdobou jakékoli české sbírky. Pro mě jako milovníka historie archeologie úchvatné, stojíte mimo jiné před dochovanými vitrínami a exponáty z Antropologické výstavy v Moskvě v roce 1879! Tu totiž navštívil otec moravské archeologie Jindřich Wankel, dědeček Karla Absolona. Výstava, o které dobře víme, protože se nepochybně v roce 1928 stala inspirací pro rekonstrukci mamuta v životní velikosti v Absolonově pavilonu Člověk a jeho rod, budoucího Anthroposu, na brněnském výstavišti (jak se dočtete v M revue na jiném místě). Následuje prohlídka laboratoře a zde již také nezbytná slovanská pohostinnost. Od akademických témat přejdeme k ne příliš optimistickému zhodnocení politické situace a rádi získáme příslib netradiční prohlídky Moskvy poslední den pobytu, řekněme po stopách investorské korupce, opět jak jinak, nej… Kolegové Eva a Ondřej druhý den brzy ráno odchází ještě na zakončení konference a pak na Lomonosovu univerzitu plánovat další spolupráci. Já využiji čas k prohlídce moskevských muzeí. Archeologické muzeum pod dlažbou Rudého náměstí, slavné Historické muzeum v sousedství s úchvatnými archeologickými sbírkami, které znáte ze všech učebnic o pravěku. Se značnými rozpaky nakonec vcházím také do mauzolea V. I. Lenina, působivého více než voskovým mužem v obleku svým divadelním a dlužno říci skličujícím aranžmá temného mramorového prostoru s nehybnými strážci. Ti u vstupu se přece jen pohnou, když přísnými gesty napomínají návštěv-

62

www.mzm.cz


Antropoložka Eva Vaníčková se stala součástí monumentální výzdoby Památníku pokořitelů kosmu.

níky k povinnému sejmutí pokrývky hlavy… Aby byl dojem úplný, vstupuji do metra o pár set metrů dál na stanici Lubjanka, pod monumentální budovou ze žlutých cihel, o níž se říká, že je z ní krásný výhled, dohlédnete totiž odtud až na Sibiř. V budově bývalého sídla obávané tajné policie je dnes muzeum KGB, většina komplexu však slouží nadále Federální bezpečnostní službě. Z podzemí se vynořím mimo centrum u více jak 100 metrů vysokého ohromujícího Památníku pokořitelů kosmu z roku 1964, v jehož podzemí bylo v roce 1981 vybudováno u Rusů nesmírně populární Pamětní muzeum kosmonautiky. Uvnitř přímo antická apoteóza vítězství člověka nad vesmírem, jíž dominuje nadživotní postava kosmonauta… Tisíce exponátů, je libo vycpaná Lajka? S respektem a nevěřícím údivem dnes podrobně zkoumáte nevelký přistávací modul Vostok 1, kterým v roce 1961 Jurij Gagarin oblétl zeměkouli. Tepláková bunda, spínací špendlíky, uvnitř modulu různé kohouty a svářené trubky. Je to takové sci-fi proti proudu času. Přišel poslední den našeho pobytu v Moskvě. S kolegy slíbená exkurze, zakončená návštěvou hřbitova u Novoděvičího kláštera – po pohřebišti u kremelské zdi druhý národní panteon. Naddimenzované náhrobky mnoha zesnulých symbolicky ukazují, čím si dotyčný získal svůj posmrtný význam a proslulost, z našeho pohledu přinejmenším pozoruhodné: Gogol, Ejznštejn, Stanislavskij, Prokofjev, Šostakovič, Bulgakov, Čechov, v sousedství Tupolev, Molotov, Adrejev, Jelcin. V roce 1971 zde byl pohřben také Chruščov, v té době již v nemilosti, kvůli čemuž byl hřbitov na příkaz Brežněva do roku 1987 uzavřen. Dnes je celý komplex i s klášterem památkou UNESCO. Všichni společně odcházíme k našemu ubytování na moskevském ostrově v cen-

www.mzm.cz

tru města. Míjíme další kuriozitu – 96 metrů vysokou bronzovou sochu Petra I, zhotovenou v roce 1997 za téměř 300 milionů dolarů podle návrhu gruzínského sochaře Zubara Cereteliho. Pomineme-li, že car Petr I. Moskvu příliš nemiloval, sami Moskvané jsou z tohoto monumentu přinejmenším rozpačití, je kritizován za přemíru nevkusu a také přezdíván jako Terminátor či Guliver.

(A kdo ví, zda to neměl být spíše Kryštof Kolumbus, vytvořený původně pro úplně jiné účely, jak zlí jazykové tvrdí.) Poslední večer trávíme s kolegy v oblíbené moderní hospůdce, kde jsme zaznamenali další úspěch – na poslední chvíli jsme od obsluhy obdrželi věrnostní kartu. Vnímali jsme to jako pěkné rozloučení a pozvání na příště. Druhý den ráno úmorná cesta na letiště,

M revue

63


L

My a svět

potřebné odbavovací a kontrolní procedury snášíme již z větším klidem i s vědomím úspěšně provedené práce. Rozloučení bylo srdečné, opakované pozvání upřímné. Někteří ruští kolegové slíbili svoji účast na mezinárodní antropologické konferenci, která se bude konat příští rok v Humpolci, při příležitosti výročí Aleše Hrdličky. Spolupráce v oblasti antropologické rekonstrukce mezi dvěma vzdálenými „laboratořemi“ byla prohloubena a úspěšně pokračuje…

Petr Kostrhun, vedoucí Centra kulturní antropologie MZM

Představa o podobě pravěkého člověka, odborněji řečeno antropologické rekonstrukce podob pravěkých populací, je od počátku archeologie velké téma. Je pochopitelné, že naše představy o tom jak pravěký člověk vypadal, se za více jak 200 let rozvoje archeologie a antropologie výrazně proměnily. Je až s podivem, jak v této oblasti snadno naši imaginaci ovládnou naše současné životní zkušenosti a představy, které mnohdy s aktuálními názory vědy mají pramálo společného. Po dlouhou dobu pokusy o rekonstrukci tváří nalézaných spektakulárních kosterních nálezů byly značně spekulativní. Přibližně v polovině 20. století byly vytvořeny první pokusy o vytvoření verifikovatelné metody vycházející z rozvíjejících se metod forenzní antropologie. V celosvětovém měřítku v této oblasti nese prim pracoviště založené M. M. Gerasimovem v rámci ruské akademie věd. S ruskými kolegy již dlouhodobě spolupracuje i antropoložka Eva Vaníčková, která se v rámci nově založené Laboratoře antropologické rekonstrukce Centra kulturní antropologie této v pravdě demiurgovské práci v Moravském zemském muzeu věnuje.

Foto: Archiv P. Kostrhuna a E. Vaníčkové ⊳

Jeden z nejčastěji fotografovaných objektů v Moskvě – kontroverzní monumentální bronzová socha cara Petra I.

Psí kosmonauté Strelka a Belka na palubě Sputniku 5. V roce 1960 to byli první tvorové, kteří se živi vrátili z jednodenního pobytu ve vesmíru. Exponát z Pamětního muzea kosmonautiky v Moskvě.

64

www.mzm.cz


Jarní prázdniny s hmyzem i Analfabetou I jarní prázdniny si lze užít s kamarády a ještě se přitom hodně dozvědět a naučit… První únorový týden, kdy třídy brněnských škol osiřely, ožily naopak některé muzejní prostory více než kdy jindy dětskými hlásky a smíchem. Jarní prázdniny v Moravském zemském muzeu nabídly od úterý 6. do pátku 9. února program pro školáky od 1. do 7. tříd, své dítě mohli rodiče přihlásit buď na jednotlivé dny dle výběru, nebo na celý turnus. A co tentokrát účastníky čekalo? Zavítali na výstavu Toulky přírodou Moravy – hmyz mizející a přicházející, kde si v závěru programu mohli dokonce „hmyzáky“ dle vlastní fantazie i reálné předlohy vytvořit z PET lahví. Jak se zrodily pohádky, jak vzniká komiks, co je to dobrodružná literatura nebo bajka či kaligram se dozvěděli od Analfabety Negramotné ve stejnojmenné expozici, vyrobit si mohli prstové loutky i originální záložky. Školáci se přesvědčili rovněž o tom, že „bez nerostu nevyrostu“ a kromě pracovních listů si odnesli svoji první malou sbírku nerostů. Páteční tečku obstarala návštěva expozice Chvála sběratelství, kde se seznámili s tím, co je vlastně muzeum a k čemu slouží, kdo je sběratel a jak vypadá třeba depozitář. Jednotlivé programy připravili pracovníci Mineralo-

gicko-petrograického oddělení, Entomologického oddělení, Ústavu Anthropos, Metodického centra muzejní pedagogiky a Dětského muzea MZM. Zájem? Jako vždy plně obsazeno po celé čtyři dny. (jih) Foto: Marcela Červinková

Muzeum chce být otevřené pro všechny Odstraňovat nejen bariéry fyzické, ale i ty smyslové je snahou Moravského zemského muzea, které chce svoje výstavy zpřístupňovat rovněž lidem s nejrůznějšími druhy postižení. Mezi pravidelné návštěvníky výstav tak dlouhodobě patří také sla-

bozrací a nevidomí. Ti si v uplynulém období mohli prohlédnout nejen výjimečnou výstavu Vítejte u neandertálců v Pavilonu Anthropos, ale zájemci z TyloCentra Brno, o.p.s., a jeho břeclavského regionálního pracoviště se 16. února vydali také do nové stálé expozice Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století. Vybrané exponáty si návštěvníci mohli vzít do rukou a dokonale se s nimi seznámit. „Moravské zemské muzeum nám vždycky velmi vychází vstříc a my jsme za to opravdu velmi vděčni,“ uvedla sociální pracovnice Kateřina Horňáková z břeclavského Tylocentra. „Chceme zprostředkovávat lidem se zrakovým postižením co nejreálnější kontakt s klasickým prostředím. Možnost dotknout se vybraných exponátů a dát si hmatný předmět do souvislostí je pro zrakově postižené opravdu nesmírně důležité. Velmi cenné jsou i výklady kurátorů, protože naši klienti touží vždy se dozvědět co nejvíce,“ doplnila. (jih) Foto: F. Fojtík

Šlechtičny se loučily i módní přehlídkou Kdyby mohl mluvit, asi by se musel cítit přinejmenším polichocený. Možná s takovým zájmem ani

www.mzm.cz

M revue

65

L

Před oponou – za oponou


Před oponou – za oponou

daly bez jakýchkoliv úprav nosit i dnes. Závěr s trochou nostalgie obstarala výuka argentinského tanga, jehož tklivé tóny nahradí v dalších týdnech a měsících vytí sbíječek a údery kladiv. Tak už jen za rok a půl na shledanou. (jih) Foto: F. Fojtík

Janáčkův archiv, důležité svědectví pro Paměť světa nepočítal… Na slavnostní rozlučku v pátek 1. prosince s Palácem šlechtičen před jeho rekonstrukcí se totiž v průběhu pozdního odpoledne a večera dostavily stovky lidí, a vůbec se nenechaly stresovat tím, že na ulicích a náměstích už zuřily adventní přípravy a nákupní horečka. Vždyť to bylo Naposledy … a znovu až za dva roky, jak připomínal i název celé akce. Připravený program oživil palác od suterénu až po střechu a na své si přišly všechny věkové kategorie, jednu chvíli bylo hned za dveřmi zaparkováno rovnou pět kočárků. Značný zájem byl o mimořádnou prohlídku běžně nepřístupného sklepení, a to i přesto, že slézt dolů vyžadovalo nejen ochrannou přilbu, ale také odvahu i fyzickou kondici a návštěvníci museli podpisem stvrdit, že jednají na vlastní nebezpečí. A to ještě ani netušili, že se po zdolání šestnácti kovových a jednoho kamenného schodu na ně dole čekají čerti (jako živí). Foyer provoněla vůně svařáku a rozehřála především muzika, o kterou se postupně staraly všechny složky Slováckého krúžku a folklorní skupina Metoše. Hlavně děti se ochotně zapojily do tvořivých dílniček s vánoční tematikou, kde mohly vyrábět igurky do betléma či ozdobičky na stromek, zaujaly komentované prohlídky výstav, které byly přístupné zdarma.

66

Jednoznačným vyvrcholením večera se stala módní přehlídka ze sbírek lidového textilu Etnograického ústavu, především proto, že v manekýnky a manekýny se převtělili zaměstnanci Moravského zemského muzea, přičemž snad všichni sklízeli ovace na otevřené scéně (taky to bylo v dějinách módy možná vůbec poprvé, kdy se kromě podrobného popisu jednotlivých modelů mluvilo i o tom, co mají modelové a modelky v hlavě (). Začalo se lidovými kroji, včetně názorné ukázky jeho oblékání, pokračovalo se dobovou módou počátku dvacátého století a skoro závistivé pohledy vyvolaly oděvy z Ústředí lidové umělecké tvorby, které by se

Certiikáty potvrzující zapsání Archívu Leoše Janáčka do seznamu Paměti světa mezinárodního registru UNESCO předal 5. dubna 2018 představitelům Moravského zemského muzea ministr kultury. „Tvorba Leoše Janáčka náleží k tomu nejprogresivnějšímu a nejosobitějšímu, co v hudbě nejen minulého století vzniklo. V tomto smyslu je fond jedinečným svědectvím o novodobých hudebních dějinách, resp. o počinech osobnosti, která významně předběhla svou dobu a vnesla do hudební tvorby novátorské přístupy,“ uvedl generální ředitel Moravského zemského muzea Jiří Mitáček. Zapsáním na seznam UNESCO se tak deinitivně potvrdila mimořádnost tohoto fondu, uloženého v Oddělení dějin hudby

www.mzm.cz


uměnovědného muzea MZM, který ve své celistvosti nemá v historii hudební dokumentace obdoby: Obsahuje přibližně 95 procent Janáčkových rukopisů skladeb, Janáčkem autorizovaných opisů, autorských tiskových korektur, dále skladatelovy rukopisy libret, literárních a odborných studií, skladatelovy zápisníky a sbírky Janáčkových zápisů nápěvků mluvy, jeho knihovnu s mnohými vlastnoručně opoznámkovanými svazky beletristických i odborných knih, libretních knížek a výstavních katalogů. Zcela zásadní je soubor Janáčkovy přijaté korespondence, která byla později doplněna o položky odeslané korespondence. Součástí Janáčkova archivu je také soubor Janáčkových fotograií a dále dokumenty vztahující se ke skladatelovu životu. Do Archivu Leoše Janáčka byl začleněn rovněž soubor dokumentů varhanické školy, kterou Janáček založil v roce 1881 a po celou dobu její existence byl jejím ředitelem, součástí jsou též materiály k založení brněnské konzervatoře v roce 1919. Dalšími položkami archivního fondu jsou tisky skladeb jiných autorů z Janáčkovy pozůstalosti, programy koncertů a divadelních představení, která Janáček navštívil. (red)

a doplňků. Ač rozsahem nevelká, asi tři desítky kusů, vytváří tato sbírka ucelenou vývojovou řadu, která se stále průběžně doplňuje. Nejstarší šaty pochází už z poloviny 80. let 19. století. Naposledy mohli návštěvníci spatřit tyto šaty a doplňky na výstavě s názvem „Květiny bílé po cestě…“, která se konala v Paláci šlechtičen v roce 2005. Od této doby byla sbírka obohacena o několik nových kusů, především se jedná o akvizice z období 60. a 70. let 20. století. Zhruba před rokem se podařilo kolegyním z Etnograického ústavu získat do sbírky velmi cenný přírůstek. Jedná se o dvoudílné svatební šaty z konce 19. století. Svatební kabátek se stojatým límečkem v kré-

Textilní sbírku zdobí svatební šaty z roku 1897

kou, která má podšívku zhotovenou z organtýnu. Preventivní konzervaci šatů provedla Libuše Duková z Etnograického ústavu. Šaty byly uloženy do speciální papírové krabice na míru, tento způsob uložení je totiž oproti zavěšení na ramínko pro textilní materiál šetrnější. Plánovaný je v tomto roce i rozsáhlejší restaurátorský zásah. Originální svatební fotograie novomanželů ukazuje i další doplňky nevěsty, nezbytnou součástí šatů byl dlouhý tylový závoj, který se ve vlasech upevnil na temeni do malého květinového věnečku, zpoza dlouhé sukně lze spatřit bílý střevíc a na stolku vidíme také podobu bohaté svatební kytice. Svatba Marie Karolíny Löschner a lékaře Matěje Vaněčka proběhla v Praze roku 1897, jak ostatně dokládá letopočet vyšitý na stuze ke svatební kytici, která se dochovala spolu se šaty. Původní majitelé pečlivě uchovávali po svých předcích nejen šaty, ale s laskavostí nám poskytli i kopii korespondence tohoto manželského páru. Odkrývá se tak celá rodinná historie popisující seznámení, námluvy, první odmítnutou žádost o ruku i samotnou svatbu. Pokud je současným trendem v muzejnictví získat sbírkový předmět i s jeho příběhem, tak toto je ukázkový příklad. Doufáme, že v budoucnosti bude příležitost návštěvníkům tyto šaty blíže představit. Markéta Tobolová, Etnograický ústav

Filmařské retro na Moravci Sbírka textilu Etnograického ústavu se zaměřuje především na tradiční lidový oděv z území Moravy, ale systematicky shromažďuje i doklady dobové módy z městského prostředí. V rámci této skupiny je vyčleněna kolekce svatebních šatů

www.mzm.cz

mové barvě je ušitý z atlasového hedvábí. Přední část je plisovaná, rukávy jsou v ramenou bohatě nařasené a u zápěstí úzké, lemované jemnou krajkou. Stuha z téhož materiálu se v pase na boku vyvazovala na mašli. Plisovaná je i sukně s dlouho vleč-

Zámek Moravec poblíž Velkého Meziříčí skrývá bohatou knihovnu rodu Gudenusů (v jehož majetku bylo panství od roku 1858) - a v létě roku 2016 hostil též filmový štáb. Režisér Georgis Agathonikiadis zde natáčel scény z dětského domova pro televizní film Můj strýček Archimedes: snímek o osudech řec-

M revue

67


Před oponou – za oponou

děj běžel do brněnských ulic. Ale tak to bývá, konečný střih je nemilosrdný… Na snímku vidíme velký sál v 1. patře zámku zařízený načas ilmovým štábem. Text a foto Hana Kralová, Oddělení dějin literatury MZM

Chvála sběratelství získala zvláštní ocenění v soutěži Gloria musaealis 2017 kého komunistického emigranta v Československu pozdních 40. let 20. století uvedla Česká televize počátkem tohoto roku. Tvůrci se pro tuto lokalitu nerozhodli náhodou: zámek od roku 1946 sloužil jako zotavovna brněnské nadace Vojtěch, v roce 1947 převzal zámek Československý červený kříž a provozoval zde taktéž zotavovnu, od roku 1949 ji provozoval stát. Na stěnách chodby i sálů v prvním patře tedy dodnes najdeme líbivá dobová vyobrazení radostně si hrající drobotiny. Od roku 1996 je zámek ve správě Moravského zemského muzea a Oddělení dějin literatury MZM zde v létě roku 2016, nedlouho před natáčením, připravovalo knihovní svazky pro opětnou instalaci do původních skříní i prostor. Interiér zámku se nám tak onoho června, díky filmovému scénografovi, měnil takřka před očima. Sály v 1. patře byly vybaveny jako ložnice, jídelna a učebna dětského domova, a to se všemi detaily, až po křídu u tabule a nočník pod postelí. Lavice s připravenými sešity, na učitelově stole slohy s písemnostmi a karton s řeckou abecedou, na stěně hodiny a naučné obrazy, v rohu srolované mapy, u tabule velké počítadlo, ve vitríně vycpaná liška, podél stěny skříňky s knihami. Kovové tácy, misky

68

a příbory na dlouhém stole s přistavenými lavicemi zvaly k obědu… A na vše dobrotivě shlížel vůdce Stalin. V přízemí pak vznikl byt vychovatelky, opět připravený do nejmenších podrobností: na okně džbán se zelení, nad ustlanou postelí obrázky a křížek; polička s nádobím, stolek s umyvadlem, na skříni kufr, na stole pečlivě složené prádlo i s odloženou žehličkou, na kamnech hrnec, vedle nich uhlák. Divákovi bylo až líto, že pokojík nakonec ve filmu prakticky „nehrál“ a vše zde jmenované tvořilo pak pozadí pro jednu ze scén. Stejně u velkých sálů: jen několik okamžiků z počátku příběhu, a už

Výstava MZM Chvála sběratelství: 200 let služby moravské kultuře a vědě získala Zvláštní ocenění na doporučení čestného výboru soutěže Gloria musaealis v kategorii Muzejní výstava roku 2017. Odborníci ohodnotili skutečnost, že Moravské zemské muzeum připomnělo 200. výročí svého založení právě výstavou, připomínající návštěvníkům počátky svého sběratelství, které vyrostlo z tradice sahající do 16. století. Zvolená prezentace evokuje představu o původním vzhledu sbírkových institucí a ukazuje nejzajímavější exponáty všech 18 oddělení Moravského zemského muzea, shrnuje zdůvodnění. Zájemci si ji mohou

www.mzm.cz


prohlédnout do konce června příštího roku Národní soutěž muzeí Gloria musaealis již šestnáctým rokem upozorňuje na špičkové výkony muzejních institucí. Každoročně se zvyšující úroveň projektů získala tentokrát konkurenta ve výrazném počtu přihlášek – do XVI. ročníku se přihlásilo rekordních 99 projektů. Nejsilnější kategorií se stala Muzejní výstava roku 2017 s celkem 43 přihlášenými projekty, jen o dva méně přihlášených se utkalo o cenu v kategorii Muzejní publikace roku 2017. Do kategorie Muzejní počin roku 2017 se pak přihlásilo 15 projektů. Slavnostní předávání cen se uskutečnilo ve čtvrtek 17. května ve Smetanově síni Obecního domu v Praze u příležitosti Mezinárodního dne muzeí. A na tomto místě je vhodné vstoupit „vnitromuzejním“ pohledem: Velký dík vedení MZM patří všem kolegyním a kolegům, kteří na Chvále sběratelství pracovali. Byť je to nevděčné, poděkování adresujme vedoucím oddělení geologicko-paleontologického Růžence Gregorové, zoologického, Mirku Šebelovi, a výstavního, Radce Jarešové s jejím týmem! „Osobně bych Chválu sběratelství chtěl jako expozici, což, žel, není možné, a tak aspoň její trvání tvrdošíjně prodlužujeme. Snad přežije vstupní Kabinet kuriozit…?“ doufá náměstek ředitele Zdeněk Drahoš. (red) Foto: Martin Čarek, AMG

Ministr kultury přivezl dobré zprávy Návštěvou koncertu Moravské ilharmonie Olomouc a Českého ilharmonického sboru zahájil svoji dvoudenní lednovou návštěvu Brna ministr kultury Ilja Šmíd. V jeho pečlivě připraveném programu nemohla samozřejmě chybět ani návštěva Moravského zemského muzea, kam zavítal v pondělí 15. ledna

www.mzm.cz

odpoledne v doprovodu náměstka ing. Vlastislava Ourody, Ph.D., a tiskové mluvčí ministerstva ing. Simony Cigánkové. Ministr se zajímal o hlavní ukazatele: počty pracovníků, strukturu odborných muzeí, počty objektů, administrativní zátěž a zásadní problémy MZM. Generální ředitel MZM Jiří Mitáček v této souvislosti připomněl havarijní stav opěrné zdi v Dietrichsteinském paláci a objektu na Kapucínském náměstí 2/4, kritický podlimitní počet tzv. systemizovaných míst a nutnou prioritu výstavby centrálního depozitáře v Rebešovicích. Vedoucí Ústavu Anthropos Petr Neruda představil hostům sošku Věstonické venuše (samozřejmě v původní

etuji), prohlédnout si mohli také originál Prohlášení Charty 77 s rukopisnými zásahy Václava Havla a Pavla Kohouta z prosince 1976. Následně ministr Ilja Šmíd s delegací navštívil expozici Středoevropská křižovatka, výstavu Chvála sběratelství a Památník Leoše Janáčka. – A pro úplnost dobrá zpráva: vláda chce pokračovat v citelném navyšování mezd… (zd) Foto: Archiv MZM

M revue

69


L

Pod čarou

Muzejník (v nás) nikdy nespí

Budoucí muzejníci dostávají na počátku studia zásadní otázku: Proč člověk shromažďuje předměty? Odpovědi bývají rozličné, mnohdy promyšlené až rafinované, ale nikdo nepřijde na tu jednoduše správnou: Protože nemůže jinak. Shromažďování je pud. A shromažďování za účelem poznání, budoucího poučení, uchování paměti společenství je podstatou muzejnictví. Ovšem na počátku stály emoce: šance, ba nutnost uchovat informaci o tom, co nás předcházelo, které nám dodnes nedovolí vyhodit hrníček po babičce a cvikr po prastrýci. Člověk zkrátka jde životem a zanechává stopy. Nedá mu to. Musí oznámit: Byl jsem tu, toto jsem zažil a bylo to pro mne důležité! Jakýsi prvotní, takříkajíc protomuzejnický smysl nás nutí trousit za sebou drobečky, abychom se neztratili. Předkům ani potomkům. Abychom nesešli z cesty. A tápeme-li, abychom se mohli ohlédnout, odkud jsme vyšli. Chodívám na procházku do obory na okraji Brna. A před několika lety jsem si všimla zajímavého svědectví. Na pařezech podél jedné z cest, asi v padesátimetrových intervalech, jsou vyvedena neobvyklá „péefka“. Vždy přání a letopočet, iniciály a jednoduchý obrázek. To celé z drobných korálků, každý rok jinak zbarvených, pečlivě přibitých jemnými hřebíčky. Čí je to dílo? První tip: mladý zamilovaný pár. Dvojí „J“ vzbuzuje zvědavost: Jana a Jan? Jitka a Jaromír? Jiljí a Jenovéfa? A mají všechna dílka stejného původce? Logická posloupnost obrazových motivů i tvar písma, „rukopis“, napovídají, že ano: začíná se bílou (vánoční) hvězdičkou u přání k roku 2010 (seznámení?), následuje nula proměněná ve smajlík v letopočtu 2011 (radost z dalšího vývoje?), poté konvenční sněhová vločka pro rok 2012 (že by zvyk a stagnace?), ovšem červené srdce u roku následujícího je jednoznačné a modře seriózní domeček na prahu roku 2014 tuto tendenci potvrzuje (sestěhování? svatba?), rok 2015 přinesl rybu (buď střízlivě vzato opět vánoční konvence, při odpoutané fantazii ovšem společný křest?), rok 2016 spokojenou kytičku. A – dost. Co se stalo? Vzali

70

se a ve shonu všedního dne zapomněli? Považují už tyto upomínky za mladickou pošetilost? (Škoda – mohla vzniknout rodinná tradice.) Krachuje podnikání, není na hypotéku? Nebo přišla nemoc? Dál ra-

ději nedomýšlím. Anebo, zkrátka, proběhla klasická vztahová sedmiletka a tajemní J a J se rozešli? (Letos už byly motivy zčásti poničené, nejvíce to – příznačně – odneslo srdce. Kdyby člověk nevěděl, nerozpozná.) A to jsme nezvážili další možné tvůrce. Což dvojice už trochu odrostlá, vzpomínající na dávné mládí? Nebo že by recese a fór? Skupina skautů? Nic víc mne bohužel nenapadá. Přičemž nebezpečí zcela pomýlené interpretace je značné (viz novelu Heleny Šmahelové Planá růže, růžička šípková). A osaměle bloudící, romantické dcerušky hajných se od dob Viléma Mrštíka nevyskytují. Tento text jsem napsala v únoru. A koncem března – ejhle, čerstvé PF na rok 2018! Zlatožluté. S časovým skluzem, bez iniciál a bez obrázku, ale přece: ať bylo, co bylo, život jde dál! A naděje neumírá.

Hana Kralová Oddělení dějin literatury Uměnovědného muzea MZM

www.mzm.cz


Při fašanku pochovali basu v centru Brna Ani letos nechyběl mezi jednotlivými zastaveními 13. února při pochůzce fašančárů Palác šlechtičen MZM. Cílem Fašanku Brno, který v rámci Brněnského folklórního roku organizuje národopisný soubor Šafrán Brno, je přiblížit, zvláště mladým obyvatelům města, jednu z významných lidových tradic, která v minulosti tvořila důležitý předěl hospodářského roku na vesnici. Pro ukázky tradičních lidových tanců a zvyků z oblastí, kde se fašanek pěstoval, v doprovodu množství různých dovádějících masek, mezi nimiž nechyběla ani ta nejtradičnější z tradičních – medvěd, se podařilo během minulých osmi let za podpory představitelů Brna i Jihomoravského kraje aktivizovat folklorní soubory a skupiny z městských částí a vytvořit novou tradici brněnských fašanků. Akce se již tradičně účastní soubory: Slovácký krúžek, Lučina, Májek, Šafrán, Ondráš, vítaná je účast souborů z Nového Lískovce. Pochováváním basy členové Brněnského Valášku letošní devátý ročník na náměstí Svobody v centru města zakončili. „Fašank, v Čechách bývají obdobné slavnosti známější pod názvem masopust, slavnosti spojené s oslavou slunovratu, jsou součástí folklorních tradic mnoha

www.mzm.cz

etnik a prolínají se prakticky celou Evropou,“ upřesnila ředitelka Historického muzea a vedoucí Etnograického ústavu MZM Hana Dvořáková. (red) Foto: F. Fojtík

Den i týden pro J. G. Mendela v kolébce genetiky Platformu pro setkání tří klíčových Mendelových společností, české a slovenské genetické společnosti Gregora Mendela, rakouské Gregor Mendel Gesellschat a Japan Mendel Society, vytvořil již tradičně Meziná-

rodní Mendel Day, který se i letos uskutečnil 8. března v Mendelianu Moravského zemského muzea. Termín není určený náhodně: jde o výroční den Mendelovy přednášky O pokusech s hybridy rostlin, práce, která učinila z moravské metropole kolébku genetiky a vybudovala jí jako Mendelovu městu pevnou mezinárodní pozici. Záštitu nad akcí převzal honorární konzul Rakouska, Mag. Georg Stöger. Kromě zástupců z již zmíněných společností přivítalo letos Mendelianum experty i z dalších zemí, zejména z Německa, Francie, Velké Británie a Spojených států amerických. Součástí programu tvořilo rovněž předání Mendelovy pamětní medaile, kterou uděluje Moravské zemské muzeum a Mendelianum již déle než padesát let. Laureátem roku 2018 se stal profesor Wilfried Wackernagel, který je současně i ambasadorem mezinárodního Mendelova dne pro Německo. „Dnes patří předávání Mendelových pamětních medailí ve spojení s akcí Mendel Day k rodinnému stříbru Moravského zemského muzea, před dvěma roky jsme ale začínali s pokorou,“ připomněl generální ředitel MZM Jiří Mitáček počátky akce, která však není určena jen odborníkům. Doprovodným programem Mendelova dne je totiž Mendelův týden, který nabízí další akce pro studenty i širokou veřejnost. Lahůdkou byla přednáška

M revue

71

L

M panorama


M panorama

zasvěcená genetické determinaci pohlaví u jinanu dvojlaločného, jehož list je symbolem Tokia. A právě z japonského hlavního města zavítal do Brna také sám přednášející profesor T. Nagata. Provázanost Mendel – Tokio – ginkgo přesahuje přitom i do další oblasti: jeden z jinanů se v Brně nachází právě na Mendlově náměstí a podle odhadovaného stáří pamatuje ještě Mendela. Zakladatel genetiky přišel do Brna, v němž strávil dvě třetiny svého života, v roce 1843, letos je to tedy 175. výročí. (red)

Bryovíkend aneb Jarní putování za mechy Jako předešlé roky, také i letos zahájila botanická obec zajímající se o mechorosty sezónu jarním bryologickým víkendem. Svatava Kubešová a Ivan Novotný z Botanického oddělení MZM připravili vycházku, jejímž cílem se stala přírodní památka Údolí Kohoutovického potoka. Trasa vedla více jak kilometr dlouhým, úzkým chráněným územím na dně údolí podél Kohoutovického potoka, který se nachází na území městské části Brno-Kohoutovice v sousedství městské zástavby. Předmětem ochrany jsou přirozené koryto potoka a lesní porosty, které

72

mají blízko k původním přirozeným lesům. Potok teče v hluboce zaříznutém údolí, místy přes kamenité stupně s malými vodopády. Průtok vody během roku velmi kolísá, v suchých letních obdobích je koryto téměř bez vody. Skalním podložím je biotitický granodiorit. Na zastíněném dně údolí se hromadí chladný a vlhký vzduch, což umožňuje výskyt horských druhů např. byliny věsenky nachové. Roste zde také silně ohrožená okrotice červená a z dalších orchidejí hlístník hnízdák, okrotice bílá a vemeník dvoulistý. Z vzácnějších a chráněných druhů se vyskytují lilie zlatohlavá, medovník meduňkolistý, oměj vlčí mor a keř klokoč zpeřený. Během naší jarní exkurze jsme mohli pozorovat jarní aspekt tvořený sasankou hajní a bažankou vytrvalou. Viděli jsme

také parazitickou rostlinu podbílek šupinatý. Zkoumat lokalitu se vydalo 14 účastníků exkurze, převážně brněnských, ale přijeli také zájemci ze střední Moravy. Přišli zkušení matadoři i děti školního věku. Podařilo se nám představit plejádu druhů počínaje na humusu rostoucími měříky (trnitý, čeřitý a příbuzný) a baňatkami (aksamitová, obecná). Na hlíně a na kamenech jsme pozorovali druhy rokýtek obecný, kulistec jablíčkovitý, trněnka odstálá, lesklec svrasklý, krondlovka prutníková a mnohé další. Těšíme se, že vycházky tohoto zaměření přilákají další zájemce i v příštích letech. Ivan Novotný, Botanické oddělení MZM

Poslední mohykáni v naší přírodě Letos v březnu zemřel pětačtyřicetiletý nosorožec Súdán. Patřil k poddruhu „severní bílý“ a byl posledním samcem tohoto poddruhu na světě. Ještě sice žijí dvě samice, ale ty to, při vší genderové úctě, nevytrhnou a tento poddruh vyhyne. Při čtení této zprávy, která obletěla sdělovacími prostředky, jsem si uvědomil, že i my, botanici, máme u nás takové „poslední mohykány“. Letos se ozval kolega Jiří Kocián, zda nám může donést do herbáře doklad jestřábníku Grabowského. Omlouval se, že doklad obsahuje pouze jedno květenství a jeden list. Při přednáškách a exkurzích přitom vždycky zdůrazňujeme, že sebrané herbářové doklady by měly být co nejkompletnější, od kořene přes stonek po květy, případně plody, takže na první pohled jeho doklad měl k ideálu daleko. V tomto případě je však i takový nedokonalý doklad velmi důležitý. Jestřábník Grabowského (Hieracium grabowskianum) byl popsán z Velké kotliny v Hrubém Jeseníku Nägelim a Peterem v roce 1886. Jméno obdržel podle sběratele, lékár-

www.mzm.cz


M panorama

ské-slovenské vztahy v letech 1848– 1919 a Tradiční kultura – výkladní skříň státu, o nichž se můžete více dočíst v rubrice M událost. (red) Foto: Archív MZM

Opět je potkáme v ulicích?

níka z Opole v Polsku, Heinricha Grabowského, který žil v první polovině devatenáctého století. Už v popisu je zmíněno, že na lokalitě není hojný a především, není udáván z žádné další lokality. Jedná se tedy o jesenický endemit (tedy organismy, které jsou svým výskytem vázány na nějaké, zpravidla omezené území). V červených seznamech České republiky je tento druh veden jako nezvěstný, což znamená, že jej za posledních 20 až 30 let nikdo nenalezl. Povedlo se to právě až Jiřímu Kociánovi, který jej opět po dlouhém hledání našel. Roste tam ale pouze jeden exemplář… Proto tedy skrovný herbářový doklad. I ten však svědčí jen o tom, že loni tam tento druh ještě rostl. Bude to pravda i letos? Karel Sutorý, Botanické oddělení MZM Foto: Jiří Kocián

Regiontour, který se letos konal od 18. do 21. ledna. Spolu s dalšími třemi muzejní institucemi – Technickým muzeem v Brně, Muzeem města Brna a Muzeem Brněnska se i MZM zapojilo do výstavního cyklu projektu Republika 100, který chce důstojným způsobem upozornit na významná osmičková výročí, připadající na rok 2018. Společně pro tuto příležitost připravují celkem dvanáct výstav, společnou vědeckou konferenci a další doprovodný program. Jednotlivé akce jsou naplánovány téměř po celý rok 2018, vlastní výstavy pak většinou s přesahem do roku 2019. Moravské zemské muzeum se do projektu zapojuje připravovanými výstavami Jak se poznávali: morav-

Festival Meeting Brno patří již po několik let k jarnímu koloritu našeho města, ovšem nehýčká návštěvníky romantikou. Upozorňuje na témata, které znepokojují, a proto nesmějí být zapomenuta. Letos bylo jeho součástí pásmo pořadů, bilancujících století od založení Československé republiky optikou ženského osudu. Akce „I žárovka má sochu“ upozornila na fakt, že v brněnských ulicích najdeme sochy významných mužů, ba i zvířat a věcí, ale žena je připomenuta pouze jedna, odbojářka Marie Kudeříková. Jedenácti výrazných historických osobností, „které se zasloužily o vzmach města nebo přispěly k jeho dobré pověsti“ (např. Eliška Rejčka, Bertha von Suttner, Helena Koželuhová, Vítězslava Kaprálová, Maria Jeritza…), se ujaly vybrané ambasadorky a moravskou spisovatelku německého jazyka Marii von Ebner-Eschenbach (dvakrát nominovanou na Nobelovu cenu) tak představila vedoucí Oddělení dějin literatury MZM Eleonora

Mezinárodní Regiontour lákal na Republiku 100 Alespoň malou pozvánku na výstavy chystané k 100. výročí československé samostatnosti představilo Moravské zemské muzeum při své prezentaci na mezinárodním veletrhu

www.mzm.cz

M revue

73


M panorama

Jeřábková, která jejímu dílu věnovala jak svou doktorskou práci, tak nedávnou výstavu (instalovanou na několika místech v České republice i v Rakousku). Informativní video (jehož příprava je zachycena na snímku) bylo natočeno 25. dubna v prostorách expozice Corpus litterarum v Domě Jiřího Gruši. (lit)

Český komiks (nejen) z Moravského zemského muzea v Japonsku

dějin literatury MZM, Ústavem pro českou literaturu AV ČR, agenturou JGP Art a Českým centrem Tokio se tak v Japonsku podařilo uspořádat sérii výstav o českém komiksu, která byla oiciálně vztažena k oslavám stého výročí vzniku samostatného Československa. První výstava nesla název 100 let českého komiksu a probíhala od 29. září 2017 do 28. ledna 2018 ve výstavním prostoru Jonezawovy knihovny mangy a subkultur, jež je sou-

částí tokijské Univerzity Meidži. Tato přehlídka byla rozdělena do čtyř měsíčních turnusů, které postupně představily dění na české komiksové scéně mezi léty 1918 a 1948, v období komunismu, mezi léty 1989 a 2000 a v novém miléniu. Součástí výstavy byly jak originály českých autorů (Lucie Lomová, Pavel Čech, Karel Jerie a Nikkarin), tak i dobové tisky, a to včetně knih Ondřeje Sekory, jehož rozsáhlou pozůstalost získalo Moravské zemské muzeum v roce 2015 do svých sbírek. Část exponátů, doplněná o některé nové, se poté přesunula do Muzea mangy ve městě Kitakjúšú, kde si ji zájemci mohli prohlédnout od 23. prosince 2017 do 21. ledna 2018. Celé výstavní „miniturné“ se poté uzavřelo v galerii Českého centra Tokia, v němž od 29. ledna do 28. února 2018 proběhla výstava Komiks v dějinách x dějiny v komiksu. Opět byly zčásti využity exponáty z přehlídky v Jonezawově knihovně mangy a subkultur, tentokrát doplněné především o komiksové publikace relektující dějinné zlomy historie českých zemí od roku 1918 po současnost. Jednotlivé výstavy byly provázeny přednáškami o dějinách i současných podobách českého komiksu. Tomáš Prokůpek, Oddělení dějin literatury MZM Foto Jean-Gaspard Páleníček

Japonský komiks, známý pod názvem manga, se už několik desetiletí těší mimořádné popularitě prakticky na celém světě. Česká komiksová scéna působí vedle té japonské jako drobná bonsai vedle zápasníka sumó, přesto také my máme co předvést a zájem o tuzemské obrázkové příběhy projevila i nejvyspělejší země jihovýchodní Asie. Díky spolupráci japonské kurátorky Secuko Šibata s Oddělením

74

www.mzm.cz


Tango na dobrou Brněnskou muzejní noc Rovnou dvacítku akcí nabídl při Brněnské muzejní noci jen doprovodný program doplňující v sobotu 19. května 2018 zpřístupněné budovy Moravského zemského muzea. Není proto divu, že podobně jako v předešlých letech to bylo opět MZM, které se z institucí zapojených do této oblíbené akce pyšní největší návštěvností, i když uzavřený kvůli rekonstrukci zůstal Palác šlechtičen. Celkem do MZM zavítalo 23 tisíc lidí. Celková návštěvnost o Brněnské muzejní noci pak činila 79 253 vstupů a bylo opravdu z čeho vybírat,

ském dvoře si vyznavači přírodních věd mohli vyzkoušet práci ve virtuální laboratoři s J. G. Mendelem, mimořádně zde byla také zpřístupněna kaple s renesančními freskami. Před Pavilonem Anthropos si děti vyráběly masky, v jurtě bylo možné se osvěžit čajovými specialitami i vodní dýmkou a zvuky prvobytně pospolné obstarala kapela Zdenka Wilimka. Hudba se nesla také Památníkem Leoše Janáčka, kde mimo jiné umělecký kolektiv Skupina představil svoji reinterpretaci procesů Janáčkových záznamů nápěvků mluvy. A v Dietrichsteinském paláci se tančilo (skoro) všude argentinské tango, začátečníci mohli absolvovat i odbornou výuku. Na „dobrou“ muzejní noc pak přímo do expozice Corpus litterarum v Domě Jiřího Gruši pra-

covníci Oddělení dějin literatury a Centra kulturně-politických dějin 20. století připravili černou hodinku při čtení pochmurných textů… Z improvizovaného jeviště dotvořeného případnými rekvizitami (lebka – memento mori) zazněly úryvky krásné literatury (Wilhelm Busch, Rudolf Těsnohlídek, Jiří Gruša) i autentické deníkové svědectví (Čestmír Jeřábek), tedy ikce se předstihovala s realitou o prvenství v míře sugestivní hrůzy. Vzhledem k nadšenému ohlasu posluchačů je však ani literární děs od návštěvy příští muzejní noci určitě neodradí (a možná se dočkají i dříve, protože pro velký úspěch se zvažuje podzimní opakování černé hodinky). Ať žije Brněnská muzejní noc 2019! (jih) Foto: F. Fojtík

takže konkurence pro MZM byla veliká. „Cílem Muzejní noci však není boj o co nejvyšší čísla, ale především osvěta. Chceme muzea, galerie a další instituce ukázat jako místa živoucí a inspirativní,“ doplnila za koordinátory akce Pavla Obrovská. Jednorázové vstupné 20 korun umožnilo vstoupit nočním poutníkům do všech brněnských objektů MZM, kde si od 18 hodin až do půlnoci mohli prohlédnout jak stálé expozice, tak i krátkodobé výstavy. A co tedy nabízelo menu zmíněného doprovodného programu? V Biskup-

www.mzm.cz

M revue

75


Kdo z paměti nevymizí... U příležitosti loňského dvoustého výročí založení Moravského zemského muzea vyzvala redakce M revue současné pracovníky této instituce, aby zavzpomínali na výrazné postavy, s nimiž se během své práce v muzeu důvěrněji seznámili. Název této rubriky – Jak jsme je znali – přesně vystihuje záměr. Nešlo nám o výčet vědeckých i jiných zásluh osobností, z nichž většinu odborná komunita dobře zná a ti ostatní o nich mohou najít dost informací v encyklopediích všeho druhu, včetně té internetové. Chtěli jsme přes konkrétní vzpomínky připomenout ty, kteří jsou již na odpočinku, nebo již nežijí.

76

www.mzm.cz


Karel Novák odkrývá pažní kost nosorožce srstnatého při výzkumu před Barovou jeskyní. ⊳

Karel Novák. Promrzlí lidé mu stále viseli na rtech S panem Karlem Novákem jsem se poprvé setkala na jaře roku 1992. Tou dobou už nebyl na Ústavu Anthropos žádný nováček, pracoval zde jako konzervátor-preparátor od roku 1970. Studovala jsem tehdy geologii – paleontologii na Přírodovědecké fakultě MU a jako téma diplomové práce jsem si vybrala zpracování části zvířecího osteologického materiálu z jeskyně Kůlny. Profesor Rudolf Musil, můj tehdejší diplomový vedoucí, mě Karlu Novákovi představil a zanechal mě v jeho péči.

www.mzm.cz

Velmi ochotně mi pomáhal transportovat těžké bedny s kostmi z depozitáře v podkroví a zasvětil mě do systému rozsáhlé srovnávací osteologické sbírky Ústavu Anthropos. Často jsem za ním běhala i pro odbornou radu, když jsem nebyla schopna určit, z jakého zvířete pochází nějaký zvláště zapeklitý úlomek kosti; v průběhu let strávených prací se zvířecím osteologickým materiálem se totiž Karel naučil jednotlivé kosti jednotlivých zvířecích druhů od sebe dobře rozpoznat. Karel byl dobrosrdečný, skromný a přátelský člověk, svoji práci v muzeu dělal s láskou a péčí a tuto lásku předával všem mladším kolegům či brigádníkům a předal ji i mně. Povahou byl spíše klidný, systematický, až puntičkářský, dodnes ukládáme sbírky podle systému, který on zavedl, a nové přírůstky zapisujeme do jím navržené tabulky. V devadesátých letech ho velmi silně oslovila nastupující výpočetní technika a od samého začátku chápal užitečnost zapisování sbírek do počítačových databází. Vytvořil spoustu tabulek, do nichž neúnavně zapisoval stávající sbírky i nové přírůstky, a to v situaci, kdy byl na Ústavu Anthropos jediný počítač, u kterého se střídali všichni zaměstnanci podle časového harmonogramu. Karel Novák nikdy svoje hodiny u počítače nepromeškal, využíval i nevyčerpaný čas kolegů. S nadšením také do svého počítačového systému kolegy zasvěcoval, což se u nich setkávalo se střídavým pochopením. Nebyl pro něj problém trávit týdny i měsíce v osamění na výzkumech nebo v depozitáři v Budišově u Třebíče, kde třídil, determinoval, popisoval, zapisoval a ukládal stále další a další zvířecí kosti. V průběhu svých vysokoškolských studií jsem s Karlem navštívila jeskyni Býčí skálu, neboť další Karlovou vášní byla speleologie a zhruba od poloviny šedesátých let byl členem jeskyňářské skupiny z Býčí skály. Šenkův sifon

M revue

77

L

M jak jsme je znali


L

M jak jsme je znali

Karel Novák (vlevo) se Stanislavem Šillerem grilují kuře (rok 1976). ⊳

Karel Novák (uprostřed) při oslavě šedesátých narozenin (rok 1998). Na levé straně snímku je zachycen Tomáš Přichystal, na pravé straně Jan Bobek. ⊳

oddělující Starou a Novou Býčí skálu byl v devadesátých letech ponecháván zatopený a překonával se na loďce. Bylo to všechno nesmírně romantické. Tehdy jsem ovšem vůbec netušila, že mě osud v podobě paleontologického výzkumu v jeskyni Barové přivede znovu do kontaktu s býčiskalskou speleologickou skupinou a že se i já, bohužel až 4 roky po Karlově smrti, stanu její řádnou členkou. Je příjemné poslouchat historky kamarádů z řad jeskyňářů o Karlovi, kterého jsem jako jeskyňáře nestihla poznat. Škoda, že si žádný z nich už příliš nepamatuje Karlovo velké pracovní nasazení při propojování jeskyně Býčí skály s Rudickým propadá-

78

ním v šedesátých až osmdesátých létech. Pamatují si ho spíš z pozdějších dob, kdy zdraví už Karlovi tolik nesloužilo, přesto ale neúnavně prováděl turisty při Dnech otevřených dveří, které se na Býčí skále každoročně pořádají. Zatímco s jinými průvodci vycházeli návštěvníci z jeskyně za hodinu a půl, Karlovy výpravy setrvaly v jeskyni nejméně o hodinu déle a když promrzlí lidé vycházeli z jeskyně ven, stále ještě viseli Karlovi na rtech a poslouchali, co jim vyprávěl o milované jeskyni. Pak si Karel chvíli odpočinul na lavičce před základnou a běžel do jeskyně nanovo s další dávkou turistů. Však to bylo zapotřebí, tak co.

Do důchodu odešel Karel v roce 1999, z domu ale pracoval pro Ústav Anthropos i nadále. Jak se vyvíjely databázové počítačové programy, Karel převáděl a přepisoval osteologické sbírky do nových aplikací tak, aby jeho databáze byly stále kompatibilní a použitelné. Zemřel 14. července 2009, deset let po odchodu do důchodu a po ročním boji se zhoubnou nemocí. Dodnes občas v práci narazím na problém, o kterém vím, že by mi s ním Karel asi dokázal pomoci. Měla jsem se ptát, dokud to šlo. Teď už to nenapravím.

Martina Roblíčková, Ústav Anthropos

www.mzm.cz


L

M jak jsme je znali

Zdeněk Vardan, Ivanka Hrabalová (kulturní pracovnice) a Jana Bechyňová (knihovnice) r. 1984 na zájezdě do Vranova nad Dyjí, organizovaném ZV ROH v Moravském muzeu.

Zdeněk Vardan se narodil 12. 6. 1932 v početné rodině železničního dělníka. Rodnou obcí mu byla slovácká Vlkoš. Prožitky okupace, osvobození a poválečných let ho spojily s tou částí jeho generace, která požadovala lepší a spravedlivý svět pro všechny, ovšem neuvědomující si, že dobré snahy, tak jako často v minulosti, mohou směřovat k špatným koncům. Nesporná touha po vzdělání přivedla vyučeného strojního zámečníka v roce 1953 do státního kurzu pro přípravu adeptů vysokoškolského studia. Ten tehdy sídlil v zámku Schönwald u Náměště nad Oslavou a členem učitelského sboru byl i klasický archeolog dr. Vladimír Nekuda, Vardanův předchůdce ve funkci vedoucího historického oddělení a v odborném bádání orientovaný na výzkum zaniklých středověkých osad. Hlubší poznávání národní minulosti bylo Z. Vardanovi umožněno prostřednictvím studia na ilozoicko-historické fakultě Univerzity Karlovy, které roku 1958 završil státní závěrečnou zkouškou. Léta prožitá v dnešním Moravském zemském muzeu (1973–1990) přivedla živého a statného muže, obdařeného darem slova a vypravěčským talentem, především k tvorbě výstav a programování muzejní vědeckovýzkumné a dokumentační činnosti, jež se přirozeně neubránily soudobým ideologickým schématům. Na obtížném poli výstav s tematikou novodobých dějin, kdy se historie často obracela naruby, dokázal se svými spolupracovníky, z nichž připomínám Václava Halamu a Jiřího Mikulku, podat barvitější obraz událostí tohoto období. K těm mimořádně přínosným patřila výstava Morava v boji proti fašismu 1939–1945, uspořádaná v roce 1985. Při pracovních cestách, a to nejen do krajů moravských, do Čech a na

www.mzm.cz

Zdeněk Vardan. Veden touhou po vzdělání i lepším světě Vzpomínku na Zdeňka Vardana nemohu začít jinak, než velmi osobně. Na jaře roku 1974 mě navštívil ve Státním archivu v Brně na Žerotínově náměstí dr. Ctibor Nečas, tehdy odborný asistent na pedagogické fakultě tehdejší UJEP, dnešní Masarykovy univerzity. Informoval mě, že před necelým rokem bylo reorganizováno historické pracoviště Moravského muzea a že se na nově vzniklém oddělení starších a nejnovějších dějin k 1. červenci 1974 uvolní místo historika, na něž bude vypsáno výběrové řízení. Zmínil, že na pedagogické fakultě jako odborná asistentka učila manželka tehdejšího vedoucího tohoto oddělení Zdeňka Vardana, Evženie. Ta však byla za své postoje během Pražského jara potrestána propuštěním. Politický škraloup měl i Z. Vardan. Nebyl sice zcela hozen na okraj společnosti jako jeho žena, musel však opustit místo pedagoga na krajské politické škole KSČ a přejít do ústraní Moravského muzea. Zde jsme se spolu setkali a patnáct let spolupracovali.

M revue

79


L

M jak jsme je znali

Zdeněk Vardan s varšavským podnikatelem a jeho automobilem, sovětskou Pobědou. ⊳

Varšava je rozlehlé město a návštěva jeho muzeí vyžadovala turistickou zdatnost, jak o tom výmluvně vypovídá snímek Zdeňka Vardana na jedné z varšavských ulic. ⊳

Slovensko, ale také do Polska a dnešního Ruska, jsem blíže poznal Zdeňka Vardana i ze společenského hlediska. Udržoval intenzivní kontakty se spolužáky z doby univerzitního studia, působících nejen v muzeích, ale i v akademických ústavech a na univerzitách. Při setkáních s nimi aktivně rozvíjel úvahy na témata z moderních dějin a s nadhledem i humorem glosoval politickou současnost. V roce 1977 jsme spolu pobývali dva týdny v Polsku. V programu studijní cesty byla návštěva historických pracovišť muzeí v Krakově, Varšavě, Toruni, Poznani a Vratislavi. K úspěšnému průběhu studijní cesty přispěl Z. Vardan svými stále udržovanými styky, navázanými za studentských let. Ve Varšavě nám jeho polští spolužáci

80

zprostředkovali cenově přijatelné ubytování v soukromí a pomohli blíže nahlédnout do zákulisí zdejších muzeí. Ubytování nám poskytl podnikatel, výrobce obuvi, ve svém domě. V přízemí domu byly umístěny hlučné stroje, které obsluhovalo asi 10 dělníků. Ve velkém vyráběli tehdy módní dřeváky s koženým svrškem. Ze současníků nebudu asi jediný, jemuž utkvěla v paměti doba přípravy a otevření výstavy o Jihomoravském kraji a o tradičním českém loutkovém divadle v roce 1987 ve Voroněžském oblastním muzeu. Z. Vardan svým dílem přispěl k její zdařilé realizaci a svým humorem přispěl k přátelské atmosféře večerních posezení s voroněžskými kolegy. Poutače s názvy ilmů Miloše

Formana, promítaných ve voroněžských kinech, patřily tehdy k očividným jevům nastupující perestrojky. Stále ještě musíme ponechat času, aby objektivně zvážil roli Mgr. Zdeňka Vardana jako jednoho z vedoucích pracovníků Moravského zemského muzea v období tzv. normalizace. Dodejme, že od roku 1983 byl také vedoucím odboru společenských věd a že s ním byl k 31. lednu 1991 rozvázán pracovní poměr. Do posledních chvil, zemřel 1. září 2017, se zajímal o dění v historické obci i v českém muzejnictví a nepřestával věřit, že myšlenky Pražského jara představují naději v lepší budoucnost.

PhDr. Slavomír Brodesser

www.mzm.cz


Nakladatelské počiny

STUDIA BALKANICA BOHEMO SLOVACA VII kolektiv autorů

V předkládané publikaci se dostávají čtenářům do rukou příspěvky VII. balkanistického sympozia, které se konalo 28. a 29. listopadu 2016. Zúčastnilo se jej 65 badatelů z osmi zemí. Jednání probíhala ve třech sekcích: Sekci historie, etnologie, politologie, Sekci jazykovědné a Sekci literární a kulturologické, přičemž první z nich byla ještě dále diferencovaná na oddíly Historie Balkánu od počátku do konce 19. století, Balkán ve 20. století a Československobalkánské vztahy a styky. Většina prezentovaných příspěvků je zveřejněna právě v předkládaném titulu. Pevně věříme, že tato kniha přispěje k dalšímu rozvoji všech balkanistických disciplín, posílení kontaktů českých a slovenských balkanistů s kolegy se zemí jihovýchodní Evropy.

ISBN: 978-80-7028-492-6 / 2017 / 714 stran / formát 160×230 mm / brožovaná vazba / 196 Kč

SLOVANÉ – STOPY PŘEDKŮ O Moravě v 6.–10. století Luděk GALUŠKA

Nové, rozšířené vydání úspěšného titulu, který byl nejen dobrým průvodcem modranského archeoskanzenu, ale i vyhledávanou učebnicí studentů archeologie a historických oborů. I tato kniha se snaží odpovědět na otázky života a smrti našich raně středověkých předchůdců, zabývá se jejich duchovnem, materiální kulturou, řemeslem, obchodem, vojenstvím, stejně jako tradičním „pohanským“ náboženstvím a počátky christianizace, tedy křesťanstvím. To vše na pozadí dějinného příběhu, jenž začíná příchodem Slovanů do střední Evropy a končí zánikem Velké Moravy v prvním decéniu 10. století. A tak snad i ti, kteří si chtějí v knize jen listovat, zůstanou a ponoří se do čtení. Pozoruhodný příběh Moravy jako součást raně středověkých dějin centrální Evropy si to bezesporu zaslouží.

ISBN: 978-80-7028-488-9 / 2017 / 304 stran / formát 210×297 mm / pevná vazba / 369 Kč

NOVOKŘTĚNSKÁ, HABÁNSKÁ A POSTHABÁNSKÁ FAJÁNS... Alena KALINOVÁ

Etnograický ústav Moravského zemského muzea v Brně uchovává jednu z nejrozsáhlejších a nejreprezentativnějších sbírek keramiky, jež byla určena především pro uživatele z lidových vrstev. Soubor sedmi tisíc sbírkových předmětů podává svědectví o keramické výrobě v průběhu tří století. Jádro sbírky však tvoří jedinečné fajánse, považované za vrcholný projev keramického řemesla a dokumentující neobyčejnou zručnost a výtvarné nadání svých tvůrců. Nejcennější součást fajánsové kolekce představují novokřtěnské a habánské výrobky. Předložená publikace seznamuje s fajánsemi vyrobenými v průběhu 17. a v první polovině 18. století, odkazujícími na činnost novokřtěnských keramiků a jejich nástupců.

ISBN: 978-80-7028-487-2 / 2017 / 288 stran / formát 210×260 mm / pevná vazba / 460 Kč

RODINNÁ LOUTKOVÁ DIVADÉLKA ...malí velcí Shakespearové... Jaroslav BLECHA

Amatérské období vývoje českého loutkářství se stadiem tzv. „loutkářské renesance“ vrcholící během první poloviny 20. století znamenalo díky nesmírné popularizaci a osvětě nebývalé zaujetí široké veřejnosti loutkami a loutkovým divadlem. Navzdory jistým tradicionalistickým sklonům se zde stále více, také pod vlivem české divadelní avantgardy, prosazovaly i moderní umělecké trendy. Pravda, v oblasti tzv. rodinného loutkového divadla „živeného“ průmyslovou produkcí, jich bylo poskrovnu. Obsahem knížky, jak již název napovídá, je tentokrát především téma loutkářského repertoáru, zejména pak obsažné dramatické produkce věnované amatérskému loutkovému divadlu.

ISBN: 978-80-7028-489-6 / 2017 / 176 stran / formát 170×240 mm / pevná vazba / 230 Kč

www.mzm.cz

M revue

81

L

M knihovna


L

M Chef d' oeuvre

Přednášky geologa rakouské monarchie Eduarda Suesse Neznámý rukopis přednášek slavného geologa rakouské monarchie a průkopníka ekologie Eduarda Suesse, který mimo jiné postuloval existenci jižního superkontinetu Gondwana, oceánu Tethys či zavedl pojem biosféra, skrývá knihovna Geologicko-paleontologického oddělení MZM. Více než šestisetstránkový německy psaný svazek, nepochybně patřící na seznam světového dědictví lidstva, sepsali Suessovi studenti na vídeňské univerzitě v letech 1870-1874. Obsahuje kapitoly ze všeobecné geologie a geologie Evropy. Celý rukopis je zahalen určitým tajemstvím. Doposud není známo, kdo byli studenti, kteří Suessovy přednášky navštěvovali a zaznamenávali. To je předmětem současné badatelské činnosti. Dle typu písma lze předpokládat, že rukopis je dílem několika autorů. Odborníci MZM ve spolupráci s rakouskými kolegy nyní pracují na přepisu přednášek a počítá se s publikováním těchto vzácných dokladů. Zajímavý, i když smutný příběh představují okolnosti, za jakých se rukopis dostal do knihovny Geologicko-paleontologického oddělení. Přednášky tvořily součást vzácné a rozsáhle knihovny geologa Karla Redlicha, kterou v roce 1937 Moravskému muzeu věnoval spolu s velkou mineralogickou a petrografickou sbírkou. Redlich se narodil v Brně 3. října 1869, geologii studoval ve Vídni a Tübingenu, působil na mineralogicko-geologickém ústavu báňské akademie v Leobenu ve Štýrsku a mezi léty 1913 až 1939 pracoval na německé technice v Praze. Židovský původ však zastavil v době okupace jeho kariéru. Uchýlil se do italského Meranu, kde, pronásledován nacisty, ukončil svůj život sebevraždou. Jeho dar Moravskému zemskému muzeu proto dodnes vyvolává pocit piety a úcty.

RNDr. Růžena Gregorová, Ph.D., vedoucí Geologicko-paleontologického oddělení MZM

82

www.mzm.cz


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.