M revue Moravského zemského muzea 2/2016

Page 1

revue

M

Časopis Moravského zemského muzea 2/ 2016


Oslavy 200. výročí založení muzea Prezentace odborných oddělení muzea, která postupně představí své TOP sbírkové předměty, historii, významné osobnosti a badatelské výsledky. (Sál Karla Valocha, Dietrichsteinský palác, Zelný trh 8, Brno) Mineralogicko-petrografické oddělení (6. 12. 2016), Geologicko-paleontologické oddělení (10. 1. 2017), Zoologické oddělení (7. 2. 2017), Mendelianum (7. 2. 2017), Etnografický ústav (11. 4. 2017), Numismatické oddělení (9. 5. 2017), Divadelní oddělení (6. 6. 2017), Botanické oddělení (11. 7. 2017), Oddělení dějin hudby (8. 8. 2017), Centrum kulturně-politických dějin (12. 9. 2017), Archeologický ústav (10. 10. 2017), Oddělení dějin literatury (7. 11. 2017), Entomologické oddělení (12. 12. 2017) Velký koncert Eurovize v Biskupském dvoře a na Zelném trhu. Filharmonie Brno přednese skladby ze sbírkových fondů Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea z období 19. – 20. století. (9. září 2017) Výstava – 200 let služby moravské kultuře a vědě. Výstava představí muzeum v podobě, kterou mělo v 19. století s nejstaršími sbírkovými předměty uloženými v muzeu v polovině 19. století, včetně rekonstrukce tehdejšího výstavního mobiliáře a podoby expozice známé z dobových fotografií. (Sál Jana Jelínka, Dietrichsteinský palác, od 9. září 2017) Nová stálá expozice Středoevropská křižovatka. Expozice představí zásadní události dějin Moravy ve 20. století v kontextu historie celého středoevropského prostoru. (Dietrichsteinský Prezentace odborných oddělení TOP sbírkových předmětů, palác, od 9.muzea, září 2017)

Oslavy 200. výročí založení muzea

historie, významných osobností a badatelských výsledků. (Sál Karla Valocha, Dietrichsteinský palác, Zelný trh 8, Brno) www.mzm.cz, www.200let mzm.cz Mineralogicko-petrografické oddělení (6. 12. 2016), Geologickopaleontologické oddělení (10. 1. 2017), Zoologické oddělení (7. 2. 2017), Mendelianum (7. 3. 2017), Etnografický ústav (11. 4. 2017), Numismatické oddělení (9. 5. 2017), Divadelní oddělení (6. 6. 2017), Botanické oddělení (11. 7. 2017), Oddělení dějin hudby (8. 8. 2017), Centrum kulturně-politických dějin 20. století (12. 9. 2017), Archeologický ústav (10. 10. 2017), Oddělení dějin literatury (7. 11. 2017), Entomologické oddělení (12. 12. 2017) Velký koncert Eurovize na Zelném trhu. Filharmonie Brno přednese skladby ze sbírkových fondů Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea z období 19. – 20. století. (9. září 2017) Výstava – 200 let služby moravské kultuře a vědě. Výstava představí muzeum v podobě, kterou mělo v 19. století s nejstaršími sbírkovými předměty uloženými v muzeu v polovině 19. století, včetně rekonstrukce tehdejšího výstavního mobiliáře a podoby expozice známé z dobových fotografií. (Sál Jana Jelínka, Dietrichsteinský palác, od 9. září 2017) Nová stálá expozice Středoevropská křižovatka. Expozice představí zásadní události dějin Moravy ve 20. století v kontextu historie celého středoevropského prostoru. (Dietrichsteinský palác, od 9. září 2017) www.mzm.cz, www.200letmzm.cz


Vážení čtenáři a přátelé Moravského zemského muzea, se zahájením oslav dvoustého výročí založení Moravského zemského muzea se stále neodbytněji vkrádá myšlenka, v jaké kondici muzeum vstupuje na práh třetího století své existence a jaké by mělo být v dalších letech. Jakkoliv jsou nyní všechny podobné úvahy zastíněny momentálními povinnostmi, vyplývajícími z akcí jubilejního roku, nesmíme ztrácet ze zřetele ani další stěžejní cíle a plány, které před muzeem leží. Netřeba zajisté zmiňovat úkoly, jež všichni plní průběžně, tedy správu a péči o svěřené sbírky, jejich zhodnocování, popularizaci, prezentaci a vědecké vyhodnocování. Symbióza role Moravského zemského muzea jako sbírkotvorné a paměťové instituce s jeho rolí výzkumné instituce je již řadu let bezproblémová a přináší mimořádně cenné výsledky. Moravské zemské muzeum však musí upírat zrak nejen do dalších měsíců a let. Své kroky musíme promýšlet tak, abychom, až přijde pravý čas, mohli s klidným svědomím své posty, pracoviště i svěřené hodnoty předat další generaci, která bude v našem úsilí pokračovat.

generaci odborných pracovníků v jednotlivých specializovaných muzeích, ústavech, odděleních i centrech je pak potřebná revitalizace všech stálých expozic, případně budování dalších expozic, po nichž volá veřejnost, zvláště v souvislosti s edukačními programy nižšího a středního školství. První krok učiní Moravské zemské muzeum při vyvrcholení oslav svého dvousetletí otevřením nové expozice Středoevropská křižovatka. Morava ve 20. století. Doufejme, že po úspěšném získání prostředků z programu IROP přijde na řadu rovněž budování nové expozice Loutkařské umění a tradiční kultura na Moravě v zrcadle času v Paláci šlechtičen. Další historické i přírodovědné expozice by však neměly zůstávat chimérou, o níž se jen hovoří s tušením dalekých horizontů. Domnívám se, že právě současná generace pracovníků Moravského zemského muzea je velmi silná. Její ambicí by mělo být tento závazek přijmout a nové expozice začít koncepčně připravovat tak, aby muzeum bylo schopno přistoupit k jejich vybudování, jakmile pro to budou vytvořeny potřebné ekono-

mické a provozní předpoklady. Přejme si tedy společně, aby se tak brzy stalo! Moravské zemské muzeum – vždy pro Vás a na Vaší straně. S úctou Váš Jiří Mitáček Generální ředitel Moravského zemského muzea

Pro muzeum je klíčová momentálně připravovaná investice do Centrálních laboratoří a depozitáře v Rebešovicích, která bez pochybností determinuje další fungování muzea v následujících letech i desetiletích. Výzvou pro vedení muzea i celou nynější

1

L

M úvodník


L

M obsah??????????

4 M úvodník: 01 Vážení čtenáři a přátelé Moravského zemského muzea

M téma: 04 Svědkové nedávné minulosti (Profil Historického oddělení MZM)

13 27 / Poklady barbarů / To nejlepší k muzejnímu jubileu / Poslední den Země na obzoru / Živé legendy českého loutkářství / Vítejte u neandertálců

M příběh: 27 Exponát zrozený z úlomků

M report: M událost: 35 13 Nový Výzkumy v Krumlovském lese generální ředitel MZM: Nejsem zastáncem překotných a nepromyšlených reforem

možná končí, diskuse nikoli

Den patřil muzeu a jeho příznivcům

Betlémská mláďata vylétla z hnízd

20 Skvosty ze sbírky Františka VilM výstavy:

domce / Za humny ve Vrbicích

2

Do nitra Věstonické venuše

M profil: 46 RNDr. Růžena Gregorová, PhD.,:

Před oponou, za oponou: 53 Pragovka jako symbol doby / Slyšte, Slované! / Proboštovo studiolo, kardinálova kaple / Den seniorů: Od paleolitu po minulé století / Potomci Mojmírovců: Přístroje stále pracují... / Deníky Ondřeje Sekory představeny v Brně / Jak se rodil Vánoční strom republiky

Pod čarou: 58 Člověk muzejní – Homo musealis

a svět: 60 ZaMyhoubami Korejské republiky

Miluji okamžiky objevování

www.mzm.cz


??????????

35 46 60 M panorama: M knihovna: 68 Pavilon Anthropos nominován 81 Nakladatelské počiny MZM do prestižní soutěže / Ocenění z přehlídky MusaionFilm / Test prokázal zájem o minerály / Radní kraje Vysočina navštívila památník / Mendelovy narozeniny / Fosilní šelmy z Pružinské Dúpné jeskyně / Jubileum založení ČSR vzpomeneme společně / Bílovický salon / Státní svátek v muzeu / Drobné skvosty z Carlovy sbírky / V utrpení a boji / Den otevřených dveří na MK ČR / Vzorky z Norska doplní kolekci zeolitů / Archiv ICOM předán

Na moravském písečku: 73 Památník Bible kralické žije Je dobře, když je to černé na bílém

www.mzm.cz

M Chef d´ oeuvre: 82 Venuše z Předmostí

OBÁLKA 1. a 4. strana: Fotografie zoologa Miroslava Šebely, který pozoroval letošní hnízdění vlhy pestré v přírodní rezervaci Betlém pod Pálavou. 2. strana: Biskupský dvůr dříve a nyní. Srovnání historických snímků nejstarší části muzejního areálu v centru Brna a současné podoby svědčí o péči dobrého hospodáře. Fotografie Jan Cága a archiv MZM. 3. strana: Pozvání na akce Moravského zemského muzea v příštím roce, související s oslavami 200. výročí jeho založení.

Časopis Moravského zemského muzea v Brně Šéfredaktor: PhDr. Jan Chmelíček Layout a technická redakce: Milan Mačinec Obálka: PhDr. Šárka Fidrichová Jazyková spolupráce: Mgr. Pavlína Turečková Redakční rada: Mgr. Eva Pánková – předsedkyně Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., RNDr. Vladimír Antonín, CSc., doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., D.Sc., PhDr. Jaroslav Blecha, PhDr. Jan Chmelíček, Milan Mačinec, Mgr. Pavlína Turečková – tajemnice. Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno, e-mail jchmelicek@mzm.cz Vydává a tiskne Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno Distribuce: neprodejné, direct mailing Vychází dvakrát ročně V evidenci periodického tisku pod číslem MK ČR E 21957

M revue

3


L

M téma??????????

Terénní průzkum bojiště v prostoru Dukelského průsmyku v červnu 1983. Zleva Vlastimil Petzke (řidič Moravského muzea), Vlastimil Schildberger starší, Tomáš Dacík a Vlastimil Schildberger mladší. Foto Slavomír Brodesser

Svědkové nedávné minulosti Shromažďování, zpracování i prezentace dokladů historie naší země je samozřejmě hlavní náplní většiny oddělení Moravského zemského muzea. V minulých číslech M revue jsme si v souvislosti s blížícím se dvoustým výročím jeho založení připomínali výsledky práce jeho archeologů a antropologů, ale i geologů, paleontologů, zoologů, botaniků a vynikajících postav dalších přírodovědných oddělení této druhé největší paměťové instituce v České republice. Oddělení, které nese slovo „historické“ přímo ve svém názvu, patří však paradoxně k těm nejmladším v Moravském zemském muzeu. Vzniklo, když v roce 1973 tehdejší zřizovatel muzea, Jihomoravský krajský národní výbor, uložil vedení muzea vytvořit oddělení nejnovějších dějin se zaměřením na dokumentaci nedávné minulosti a současnosti. Svoji práci mělo tehdy nové Oddělení starších a nejnovějších dějin v čele s promovaným historikem Zdeňkem Vardanem koordinovat s Muzeem města Brna a s Muzeem dělnického hnutí Brněnska. Mnohé se od té doby změnilo. Převažující zaměření na svědky skutečně nedávné minulosti zůstalo Historickému oddělení (název Historické se datuje až od roku 1991, z doby první velké reorganizace muzea) v té či oné podobě dodnes.

Sudičky poručily dokumentovat současnost Spojení pracoviště středověké archeologie s pracovištěm zaměřeným na nejnovější dějiny nebylo právě ideální,

4

a tak se v roce 1978 z Oddělení starších a nejnovějších dějin vyčlenilo samostatné Oddělení nových dějin. Sudičky mu daly za úkol „systematicky budovat dokumentaci společenského vývoje ve sběrné oblasti Moravského muzea se zvláštním zřetelem k Jihomoravskému kraji.“

Od počátku své existence se oddělení zabývalo muzejní dokumentací a tvorbou sbírkových fondů k historii Moravy v 19. a 20. století, ale postupně, v rámci tzv. dokumentace současnosti, získávalo převahu shromažďování materiálů k dějinám Moravy za II. světové války. Téma válečné historie a domácího i zahraničního odboje se stalo profilovým zaměřením tohoto oddělení MZM. Zásluhu na tom měl Mgr. Václav Halama (* 14. únor 1928 Brno – † 6. únor 1994 Brno), který nastoupil do Moravského muzea v roce 1977 jako odborný asistentarchivář a v následujícím roce se stal pracovníkem tehdejšího Oddělení novodobých dějin. Zůstal jím až do své smrti. Nejenom že propracoval systém evidování sbírek a položil základy souboru místopisné fotografie, ale díky němu začal od přelomu 70.–80. let 20. století systematický sbírkotvorný program, mapující československý domácí i zahraniční odboj v letech 1939–1945. Jeho přičiněním se do muzea dostaly unikátní doklady o působení odbojových skupin nebo organizací, o kterých se

www.mzm.cz


v té době přinejmenším mlčelo, zejména o Obraně národa. Jaký vlastně byl historik Halama člověk? Dejme slovo bývalému dlouholetému pracovníku oddělení a Halamovu kolegovi PhDr. Jiřímu Mikulkovi: „Kdo ho znal, jistě bude souhlasit, že se nejednalo o jednoduchou osobnost. Byl někdy dosti prchlivý a občas podléhal depresím, což zapřičiňovaly jeho zdravotní potíže – od mládí totiž trpěl poruchou tělesného vývoje, tzv. hypopituitarismem. Nicméně většinou se choval přátelsky, vždy byl ochoten pomoci. Svou přízeň neprojevoval na potkání, ale pokud si někoho oblíbil, tak to bylo „napořád“. Ve volných chvílích se čile zajímal o sportovní (zvláště fotbalová) klání a aktivně hrál šachy a bridž. Rád si zanadával na politickou situaci, ale nevyhýbal se ani osobnímu angažování v této sféře, jeho jméno je uvedeno mezi účastníky ustavující schůze koordi-

www.mzm.cz

načního stávkového výboru brněnských muzeí a galerií, která se konala 24. listopadu 1989.“

Shermany s rudou hvězdou dráždily Vrcholem Halamova úsilí bylo vydání dvou svazků sborníku Morava v boji proti fašismu (Brno 1987, 1990), ale hlavně uspořádání na tehdejší dobu nebývalé a rozsáhlé výstavy Morava v boji proti fašismu (Etnografický ústav Moravského muzea, 24. duben – 11. listopad 1985). Výstava byla pozoruhodná také tím, že zde dostal, kromě tehdy povinných témat jako byla činnost ilegální KSČ či bojová cesta I. čs. armádního sboru v Sovětském svazu, poměrně velký prostor i nekomunistický do-

mácí a zahraniční odboj. Dnešní mladý člověk si už těžko dokáže představit, více než 25 let po sametové revoluci, s jakým nadšením tehdejší návštěvník výstavy doslova „hltal“ texty, fotografie a trojrozměrné exponáty o působení čs. letců v řadách britského Královského letectva, o statečné obraně libyjského přístavu Tobrúku a obléhání přístavu Dunkerque nebo o paraskupinách z Velké Británie. Autor těchto řádků, na jaře 1985 čerstvý maturant, navštívil výstavu v Paláci šlechtičen dokonce třikrát! Ideologičtí strážci vládnoucí komunistické strany však stále bděli. Na výstavě se již sice mohlo hovořit o západním, tedy „buržoazním“ odboji, ale nesmělo zde ani jednou padnout jméno prezidentů T. G. Masaryka a Dr. Edvarda Beneše. Dnes nepochopitelnou historku zažili autoři výstavy (Slavomír Brodesser, Jiří Mikulka, Václav Halama) přímo v den

M revue

5


??????????

6

www.mzm.cz


??????????

www.mzm.cz

Nález zbraní (kulomety ZB 26) ukrytých odbojovou organizací Obrana národa na poli u Třebětína (okr. Blansko) na počátku nacistické okupace, srpen 1984. Foto Slavomír Brodesser

M revue

7


M téma??????????

jejího zahájení. Několik hodin před vernisáží 24. dubna 1985 si výstavu prohlížela delegace funkcionářů krajského výboru KSČ. Před velkoplošnou zvětšeninou známého snímku, představujícího sovětskou tankovou kolonu, čekající v dopoledních hodinách 26. dubna 1945 na Křenové ulici na povel k útoku, nastalo pozdvižení. Jeden z našeptavačů vedoucího tajemníka totiž rozpoznal americké tanky typu Sherman. A následovaly absurdní dotazy: Proč jsou na obrázku imperialistické tanky? Kde jsou legendární sovětské stroje T-34? V jednu chvíli se dokonce zdálo, že stranická

delegace celou výstavu zruší… Pracovníci Oddělení nových dějin zažili horké chvilky, než se jim podařilo „soudruhům“ vysvětlit, že tanky jsou sice americké, ale ve službách Rudé armády. Shermany totiž tvořily podstatnou část amerických dodávek do Sovětského svazu v rámci dohody o půjčce a pronájmu a právě tanková vojska II. ukrajinského frontu jich měla spoustu. Tento v podstatě úsměvný příběh (je ovšem jasné, že v té chvíli asi do smíchu nikomu nebylo) dokazuje, s jakými absurdními problémy se muzejníci setkávali před listopadem 1989.

Průkopníci aeroarcheologie Jedním z významných směrů, kterým se činnost oddělení rovněž odvíjela, se stalo vyhledávání a průzkum míst, kde byla za II. světové války sestřelena nebo havarovala vojenská letadla. Výraznou a bohužel dnes již rovněž nežijící osobností, spjatou s fenoménem tzv. aeroarcheologie na Moravě, byl Vlastimil Schildberger starší (* 21. listopad 1938 Bruntál – † 30. březen 2016 Brno). Dlouholetý externí a na počátku 80. let 20. století krátce také řádný pracovník Oddělení nových dějin stál v roce 1977 u zrodu skupiny, která pod hlavičkou tehdejšího armádního časopisu Zápisník začala pátrat po leteckých vracích. První velkou terénní akcí, na které se oddělení podílelo, bylo vyzvednutí trosek sestřelené sovětské stíhačky Lavočkin La-7 v Babicích nad Svitavou v srpnu 1978. Od té doby se usku-

Zahájení výstavy „Morava v boji proti fašismu“ v Etnografickém ústavu, Palác šlechtičen, 24. dubna 1985. V popředí uprostřed Zdeněk Vardan, tehdejší vedoucí Oddělení nových dějin. Foto: ČTK

Václav Halama zahajuje výstavu „Moravská vesnice v polovině XX. století“, Etnografický ústav, Palác šlechtičen, 30. září 1986. Foto: archiv Historického odd. MZM

8

www.mzm.cz


??????????

tečnilo mnoho nálezů a záchranných výkopů v okolí Brna, ale i na území celé Moravy. Do depozitáře přibyla řada drobných i větších leteckých reliktů a bylo zmapováno nejedno bílé místo letecké války na našem území. Fond militárií obohatily také nálezy z bunkrů odbojových a partyzánských skupin a úkrytů zbraní (mj. Bukovinka 1983, Třebětín 1984, Skalička 1984) nebo výzkumné expedice na bojiště v Dukelském průsmyku (1983–1986). Od počátku 90. let 20. století se k těmto výzkumům přidaly i občasné exhumace padlých vojáků z období II. světové války. Dodnes se po celém území České republiky nacházejí tisíce neznačených hrobů příslušníků německé branné moci, kteří v posledních dnech války zahynuli v nesmyslně prodlužovaném boji o zachování nacistické říše. Historické oddělení MZM stálo za dvěma nejvýznamnějšími objevy od roku 1990: v květnu 1997 požádali pověřenci Lidového německého spolku péče o válečné hroby (Volksbund

Deutsche Kriegsgräberfürsorge) o dohledání hrobu německého generálporučíka Hanse Källnera. Tento nositel Rytířského kříže s dubovými ratolestmi a velitel XXIV. tankového sboru byl nejvyšším německým důstojníkem, který zahynul v bojích o Brno. Během inspekční cesty byl smrtelně zraněn při sovětském náletu. Svým zraněním podlehl dne 18. dubna 1945 v polním obvazišti, zřízeném v prostorách sokolnického zámku, a byl pohřben v nedalekém parku. Pracovníkům Historického oddělení se podařilo lokalizovat místo hrobu podle výpovědí pamětníků. Při následné exhumaci byly

nalezeny generálské výložky a několik generálových osobních věcí. Na jaře 2013 byl veřejnosti ohlášen nález ostatků největšího tankového esa 2. světové války, německého šikovatele Kurta Knispela. Tento rodák z československé části Slezska bojoval jako tankista na všech významných frontách a v posledních dubnových dnech 1945 byl smrtelně zraněn na jižní Moravě v oblasti Pasohlávek a Vlasatic. Svému zranění podlehl ve Vrbovci u Znojma. V dubnu 2013 se na místě tamního bývalého polního lazaretu pracovníci Historického oddělení MZM spolu s německým

Návštěva rodného domu bývalého prezidenta ČSSR armádního generála Ludvíka Svobody v Hroznatíně v roce 1986. Zleva Václav Halama, Jiří Mikulka, Vlastimil Schildberger starší a příbuzná prezidenta Svobody. Foto: Slavomír Brodesser

Vlastimil Schildberger starší a Slavomír Brodesser (s detektorem kovu) při terénním průzkumu na moravsko-slovenském pomezí v okolí Javorníků při pátrání po sestřeleném americkém bombardéru B-24 Liberator, 12. července 1984. Foto: archiv Historického oddělení MZM

www.mzm.cz

M revue

9


M téma??????????

Jiří Mikulka moderuje besedu „Od Marny k Dunkerque“ s příslušníkem Čs. samostatné obrněné brigády ze Západu Blahoslavem „Cyrdou“ Zavadilem v Malém divadle hudby 25. května 1989. Foto: archiv Historického odd. MZM

Očima muzejníka

Spolkem péče o válečné hroby zúčastnili exhumačních prací, při nichž byly Knispelovy kosterní ostatky nalezeny a vyzdviženy. Po skončení antropologického výzkumu v MZM a jednání s kompetentními úřady statutárního města Brna byly pak 12. listopadu 2014 důstojně uloženy v oddělení německého válečného hřbitova na brněnském Ústředním hřbitově. „Byl jsem po žloutence, vyzáblý, s játry, která se nesměla moc natřásat, a tu jsem přišel do baráku, jakému jsem se ve svém dosavadním životě vyhýbal velkým obloukem. Barabizna na Kapucínském náměstí, temný průchod k točitému schodišti, které bylo podloženo dřevěnými podpěrami. Pod schodištěm byl temný výklenek, kam se všelico zahazovalo a kam si občas odskakovaly babky trhovkyně v obavě, že by nestačily doběhnout na veřejný záchodek. Oddělení bylo až ve třetím patře. Dřevěná veranda a pak spleť místností a chodeb, propojených všelijak dveřmi, kde nově příchozí zaručeně zabloudil. Tma, u většiny stolů se muselo ve dne svítit, když se šlo v zimě pozdě odpoledne dolů a nesvítilo světlo, bylo to úchvatné dobrodružství, o natlučených kolenech a loktech ani nemluvě. Prostě dům hrůzy! Otop v zimě se děl vlastnoručně v kamnech. Už to samo o sobě vyprávělo. Uhlí se vytahovalo po kladce, nahrazující nákladní výtah. Nahoře byl zavěšen hák s kladkou, na ní navinuté silné lano. Po ruce bylo bidlo a když lano vypadlo, pracně se bidlem nastrkovalo zpátky na kladku. Paní Bracková ráno vynesla popel, založila oheň v kamnech a pak už jsme se o něj museli starat sami. Především byla starost o uhlí. Naši kluci (myšleno pracovníci údržby – pozn. J. B.) uhlí tahali pozdě, protože jim pan Zabil dával jiné úkoly. Když jsme se dočkali kluků, musel jeden na verandu odebírat uhláky. První náš pohled patřil vždy kvalitě uhlí. Často jsme dostávali jen uhelný prach a to jsme prskali jako tchoři. Také bylo extra hnědé uhlí, které odmítalo hořet a asi 85% ho zbylo po spálení. Nejraději jsme měli brikety. Naše práce trpěla tím, že jsme pořád museli myslet na to, aby neuhasl oheň. Samozřejmě všude plno popela, uhlí, sirného prachu, takže jsme stále vypadali jako popeláři. Ale přesto nám tam bylo fajn. To proto, že jsme byli prima parta. Zdeněk Vardan, náš dobrotivý šéf (zvaný také zemětřesení), jeho zástupce, starostlivý potápěč a hlava rodiny Slávek Brodesser, doktor Skutil, zvaný Honza nebo také Skutilóza, naše děvče pro všechno – dokumentátorka a sekretářka, která se měnila co chvíli – to byla Gábina Dvořáková, paní Reichová, doktorka Comanescu nebo krásná paní Eva Stehlíková, a pak ovšem roztomilý Jindra Stodůlka.“ (Z humorné vzpomínkové črty Václava Halamy, popisující sídlo Oddělení nových dějin na Kapucínském náměstí v roce 1978, vybral jb)

10

Militárie, letáky i umělecké fotografie Od roku 1991 neslo oddělení nový název – Historické oddělení. Jeho sbírkový fond na přelomu 80. a 90. let 20. století obsahoval 110 tisíc předmětů, z nichž zdaleka ne všechny se vztahovaly k válečné historii. Největší podíl tvořily sbírky obrazové (fotografie, negativy, dobové plakáty a pohlednice). Unikátní místopisné, vlastivědné, sociální a reportážní snímky z moravských lokalit jsou obsaženy ve sbírce předních brněnských a moravských fotografů Karla Otty Hrubého, Miloše Spurného, Viléma Reichmanna, Jana Berana, Miloše Budíka, Josefa Tichého a dalších autorů zvučných jmen. Druhým nejpočetnějším fondem byla sbírka písemností, tvořená především pozůstalostmi významných moravských osobností, vzpomínkami pamětníků a jiných dokumentů historických událostí zejména 20. století. Ve fondu byly také sbírkové soubory letáků, novin, časopisů, map, odznaků, řádů a vyznamenání, zbraní, uniforem a výstrojních

www.mzm.cz


??????????

součástek. Vzhledem k společenským změnám, k nimž došlo po listopadu 1989, byly koncem března 1990 do správy oddělení převedeny také sbírky (více než 27 tisíc položek) a knihovna (zhruba 12 tisíc svazků) Muzea dělnického hnutí Brněnska, zrušeného 28. února 1990.

Unikátní metoda konzervace kovů Jestliže se mnohá oddělení Moravského zemského muzea chlubí vynikajícími výsledky práce svých konzervátorů a preparátorů, ani činnost konzervátorské dílny Historického oddělení nemůže zůstat nepovšimnuta. V roce 1990 nastoupila do muzea inženýrka Alena Selucká, odbornice zaměřená na spektrální analýzu kovů. Díky ní se podařilo vybudovat pracoviště specializované na rozbor chemického složení ošetřovaných sbírkových předmětů. Nejdůležitější zde aplikovanou metodou byla aplikace elektrolytické konsolidace korozních vrstev tiskařských

Dne 25. června 1991 navštívil Brno bývalý válečný pilot RAF Ronald C. Hockey z Kanady, který v prosinci 1941 pilotoval letoun, z něhož na území protektorátu seskočili členové československých paravýsadků Anthropoid, Silver A a Silver B. Na snímku R. C. Hockey s pracovníky Historického oddělení Jiřím Mikulkou a Janem Břečkou na nádvoří Paláce šlechtičen. Foto: Mike Janeček Exhumace hrobu Kurta Knispela ve Vrbovci, duben 2013. Foto: Jan Cága Vernisáž výstavy Brněnské jaro 1945 na nádvoří Biskupského dvora v dubnu 2005, při projevu tehdejší ředitel MZM Petr Šuleř před nastoupenou jednotkou Klubu vojenské historie 43. pěšího pluku z Brna v dobových uniformách. Foto: Kamil Jursa

www.mzm.cz

M revue

11


M téma??????????

literek pocházejících z archeologického průzkumu kralické tvrze. Uvedená metoda byla publikována a měla mezinárodní ohlas. V letech 1991–1996 byly v MZM uspořádány také tři cykly pomaturitního studia laboratorního zpracování muzejních sbírek, které navazovalo na konzervátorský kurz Moravského muzea z let 1970–1990. Pro studenty muzeologie zde přednášel i konzervátor Historického oddělení Vlastimil Schildberger mladší.

Pestrá paleta: Výstavy, publikace, filmové dokumenty V bohaté prezentační činnosti pracovníků Historického oddělení se sice promítá dominantní badatelské téma, související s válečnými událostmi na evropském kontinentu, nejde však zdaleka o jediný směr. Naopak, publikace i výstavy a autorský podíl na řadě televizních, rozhlasových i filmových pořadů, prozrazují skutečnou tematickou šíři oddělení. Počátkem 90. let navázali jeho pracovníci kontakt s holandským Airborne Museem v Hartensteinu (muzeum spojenecké výsadkové operace Market-Garden ze září 1944) a výsledkem vzájemné spolupráce se staly nejen výměnné pobyty pracovníků obou institucí, ale také úspěšná výstava Od invaze k Ardenám, kterou v roce 1994 připravili pracovníci Historického oddělení Jan Břečka a Jiří Mikulka v brněnské Měnínské bráně. Výstavou Hoši od Zborova pracovníci oddělení v roce 1997 připomněli 80. výročí prvního významného vítězství československých legií nad jednotkami rakouskouherské armády. Příprava dokumentárních filmů Rekonstrukce Dietrichsteinského paláce (1991), Dietrichsteinský palác v Brně (1991) a Moravské zemské muzeum (1992) stála na počátku spolupráce s Českou televizí Brno.

12

Pracovníci oddělení byli autory námětů, spoluautory scénářů a odbornými poradci více než deseti dokumentů převážně s historickou tematikou, které režíroval Jaroslav Bařinka (1949–2015) a ponejvíce byly odvysílány v rámci cyklu Lapidárium. Opakovaně se na obrazovkách objevily například snímky A průvod Němců šel (1995), Kapitoly ze života moravského šlechtice (starohraběte Huga Františka Salma-Reifferscheidta, 1997), Příběhy moravských Židů (2000). Od poloviny 90. let se Historické oddělení také podílelo na dodnes unikátních dokumentárních projektech scénáristy a režiséra Petra Hviždě (1963–2000) o československých parašutistech ze Západu (Možnosti hrdinů – 1993, Stínoví vojáci – 1998) a o Karpatsko-dukelské operaci (Dukla – krev a mýtus, 1999). Na podzim 1996 oslovili Historické oddělení pracovníci Říšského válečného muzea (Imperial War Museum) v Londýně, kde tehdy začínaly přípravné práce na projektu stálé expozice o židovském holocaustu za II. světové války. The Holocaust Exhibition byla slavnostně otevřena 6. června 2000 za účasti britské královny Alžběty II. a MZM spolu s Židovským muzeem v Praze byly jedinými dvěma českými paměťovými institucemi, které se na projektu podílely dlouhodobým zapůjčením sbírkových předmětů. Soustavně budovaná obrazová dokumentace oddělení se stala hlavní oporou výstavy Staletími podél řeky Svratky, která od dubna do září 2002 představila veřejnosti tvář přírody a kulturní dějiny řeky Svratky a krajiny podél jejího toku. V roce 2004 získalo oddělení v národní soutěži muzeí Gloria musaealis (v kategorii Muzejní výstava) 3. místo za výstavu Dobrá trefa. V letech 1998–2015, kdy Historické oddělení spravovalo Památník Bible kralické v Kralicích nad Oslavou, vybudovali jeho pracovníci (Jiří Mitáček, Zdeněk Fišer) dvě tamní stálé expozice – Dílo tiskařů Jednoty bratrské a Labyrint života Jana Ámose Komenského.

Z Historického oddělení vzešel podnět k uspořádání reprezentativní výstavy Moravský kras známý i neznámý, která v roce 2010 seznámila veřejnost nejen s geologickým a geomorfologickým vývojem, unikáty živé přírody, paleontologickými, archeologickými a historickými památkami nejvýznamnější krasové oblasti České republiky, ale připomněla i osobnosti vědy, jejichž celoživotní badatelská dráha byla těsně spjata s Moravským zemským muzeem.

Svědkové nedávné minulosti V současnosti má Historické oddělení MZM pět pracovníků. Jejich odborné zaměření pokrývá nejmladší dějiny naší republiky i jižní Moravy: Čs. domácí i zahraniční odboj, události 21. srpna 1968 a 1969 v Brně, život měst a obcí v letech Protektorátu Čechy a Morava, regionální dějiny měst a obcí, spolkový život, školství, národnostní otázky a ženské hnutí na Moravě a ve Slezsku na přelomu 19. a 20. století, dějiny trampingu a skautingu na Brněnsku a řadu dalších oblastí. Ve správě oddělení jsou i nadále sbírky fotografií vynikajících moravských uměleckých fotografů 20. století. Fondy, které oddělení spravuje, čítají více než 115 tisíc sbírkových předmětů. Ze všech oddělení MZM má Historické oddělení do budoucna nejvíce odpovědnosti za předávání svědectví nedávné minulosti a současnosti mladé generaci.

Jan Břečka

www.mzm.cz


Nový generální ředitel MZM: Nejsem zastáncem překotných a nepromyšlených reforem Novým generálním ředitelem Moravského zemského muzea v Brně jmenoval ministr kultury ČR Daniel Herman na základě výsledku výběrového řízení Mgr. Jiřího Mitáčka, Ph.D., který v muzeu pracuje od roku 1998. Od té doby má na svém kontě úctyhodný seznam desítek publikací – monografií i syntetických prací, článků a referátů na témata, jimž se jako historik převážně věnuje. Zaměřuje se například na řád johanitů, na Jednotu bratrskou, na proměny hraničního prostoru východní Moravy ve středověku. V muzeu působil deset let jako vedoucí Historického oddělení, v posledních letech v roli ředitele Historického muzea MZM a náměstka generálního ředitele pro odbornou činnost. M revue jej požádala o rozhovor bezprostředně po uvedení do funkce generálního ředitele.

Po svém jmenování generálním ředitelem MZM jste řekl, že chcete navázat na dobré projekty, které se v nedávné době v muzeu uskutečnily. Poslední období bylo ve znamení postupné proměny organizační struktury; muzeum se změnilo v svého druhu „holding“, zastřešující tři odborně profilovaná muzea – přírodovědné, historické a uměnovědné. Vzniklo také Centrum slovanské archeologie v Uherském Hradišti, Centrum kulturně-politických dějin 20. století, Centrum kulturní antropologie a Centrum humanistických studií. Hodláte v tomto procesu pokračovat? Aktuálně nevidím vnitřní potřebu muzea pro konstituování dalšího pracoviště. Pokračování v tomto

www.mzm.cz

trendu neplánuji. Rád bych se soustředil spíše na jasnější a přesnější vymezení působnosti a činnosti jednotlivých specializovaných muzeí. A na vytváření podmínek pro práci stávajících odborných pracovišť, aby se mohla plně soustředit na plnění ústředních sbírkotvorných, dokumentačních, prezentačních a výzkumných úkolů. Jak se díváte na zčásti již započatý proces určité specializace jednotlivých muzejních areálů? Mám na mysli centralizaci přírodovědných depozitářů a odborných pracovišť včetně laboratoří a dílen do Rebešovic, vyčlenění areálu Dietrichsteinského paláce a Biskupského dvora pro expozice a výstavy, případně

vytvoření důstojného sídla uměnovědných oborů v centru Brna, například v Berglerově vile? To je nesporně směr, kterým by mělo muzeum v rámci možností kráčet i nadále. Budování historických expozic v Dietrichsteinském paláci či v budoucnu přírodovědných v Biskupském dvoře je součástí střednědobé strategie Moravského zemského muzea. V případě přírodovědných expozic je pak do budoucna nezbytné vyřešit rovněž otázku prezentace naprosto unikátní zoologické sbírky, momentálně uložené na zámku v Budišově, což je řešení, které není zcela bez problémů. Vybudování centrálních laboratoří a depozitáře v Rebešovicích je pak naprostou prioritou Moravského zemského muzea, ba přímo životní nutností pro další kvalitní plnění cílů celé instituce. Promýšlení budoucího sídla Uměnovědného muzea, vzhledem k ne zcela bezproblémovému působení Oddělení dějin hudby v pronajatých prostorách na Smetanově ulici, je pak rovněž jedním z témat, která musí mít vedení Moravského zemského muzea stále na mysli. Budete podporovat vytváření materiálních podmínek pro vznik nové etnografické stálé expozice, kterou od rekonstrukce Paláce

M revue

13

L

M událost


M událost??????????

Zdeněk Drahoš náměstkem pro odbornou činnost

Svým náměstkem pro odbornou činnost jmenoval generální ředitel Moravského zemského muzea PhDr. Jiří Mitáček, Ph.D., dosavadního vedoucího Centra kulturně-politických dějin 20. století a Oddělení dějin literatury MZM PhDr. Zdeňka Drahoše. Rodák ze Znojma (1960) nastoupil do Oddělení dějin literatury Moravského muzea v roce 1986. Působil tam na poli sbírkotvorném, dokumentačním, výstavním a publikačním. Navázal na předchozí ediční činnost a připravil k vydání desítky publikací. Je autorem několika literárněkritických studií a esejů k životu a dílu Oldřicha Mikuláška, Ludvíka Kundery, Jiřiny Haukové a surrealistické Skupiny Ra. Edičně připravil spoluprací s nakladatelstvími Československý spisovatel, Odeon, Blok a Vakát několik titulů Oldřicha Mikuláška a Václava Renče, ale i beletrie pro děti. Autor řady literárněkritických studií a novinových článků, vesměs k české literatuře 20. století, spoluredigoval po listopadu 1989 měsíčník List pro literaturu. Drahoš je autorem tří scénářů televizních pořadů – portrétů L. Kundery, O. Mikuláška a J. Kainara. Od roku 2005 se podílel v Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity na plnění projektu Výzkumného střediska pro dějiny střední Evropy, kde připravil s Liborem Janem k vydání publikaci Osobnosti moravských dějin. (red)

14

šlechtičen postrádají zejména turisté - návštěvníci Brna a Jihomoravského kraje? Rýsuje se možnost získání potřebných prostředků například z evropských zdrojů? Vznik nové expozice nazvané „Loutkářské umění a tradiční kultura na Moravě v zrcadle času“ je momentálně jedním z hlavních aktuálních cílů muzea. Moravské zemské muzeum tento projekt předložilo jako jedinou z připravovaných akcí a uchází se o dotaci z IROP. I tím zdůrazňuje význam tohoto projektu v rámci svých aktivit. Jak hodnotíte na konci druhého století existence Moravského zemského muzea výsledky jeho práce v poslední době? Čeho si nejvíce vážíte a kde naopak vidíte největší slabiny, lze-li to tak říci? S jakou devízou by mělo muzeum vstoupit do svého třetího století? Nemyslím, že by Moravské zemské muzeum muselo především na svou odbornou činnost v uplynulých letech pohlížet přehnaně kriticky. Odborná pracoviště stále připravují řadu kvalitních výstav, ať již autorských či převzatých (zde zmiňme alespoň mimořádně úspěšnou výstavu Messel on Tour), muzeu se daří rovněž v akviziční politice. Především však musím zmínit vysokou kvalitu personálního obsazení odborných pracovišť, jež se promítá i do odpovídajícího standardu sbírkotvorné a především vědeckovýzkumné práce v muzeu. Úspěšnost Moravského zemského muzea jako výzkumné organizace je bez diskusí a promítá se do výše příspěvku na tuto činnost. Velmi významná je také publikační činnost a tím i prezentace výsledků práce jednotlivých odborných pracovníků a pracovišť muzea. To jsou nesporně pevné základy, na nichž lze stavět i v následujících letech. Po nástupu do funkce generálního ředitele jste slíbil zaměřit se na zlepšení celkové atmosféry v muzeu, na vyladění mezilidských vztahů, dosažení co největší míry identifikace jeho pracovníků s mateřskou institucí. Některé změny v obsa-

zení vrcholového managementu, především jmenováním nového náměstka pro odbornou činnost a ředitelky Historického muzea MZM, jste již uskutečnil. Počítáte s dalšími výraznějšími změnami v nejbližší době? Některé přirozené změny samozřejmě proběhly, žádné další výrazné změny neplánuji. Snad jen lze zmínit ještě zřízení postu provozně-ekonomického náměstka, který by byl odpovědný za komplexní ekonomickou kondici organizace. Další změny budou spíše kosmetické. Například se domnívám, že pro chod organizace bude adekvátnější, když dojde k podřízení ředitelů odborných muzeí přímo generálnímu řediteli a redefinování pravomocí náměstka pro od-

www.mzm.cz


??????????

Generální ředitel Moravského zemského muzea Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D.

bornou činnost, aby byl odbourán přebytečný mezistupeň v řízení instituce, jakkoliv odborný náměstek nejen jako můj statutár bude i nadále v řadě centrálně řízených otázek (ochrana sbírek, péče o depozitáře, inventarizace, digitalizace ad.) mít „silnější“ hlas. Nejsem každopádně zastáncem překotných, nepřipravených a nepromyšlených reforem. Každá změna se podle mého soudu musí nejdříve zažít a v praxi prokázat svoji oprávněnost. Jinak uvrhá organizaci do konstantního neklidu, což je stav, který je pravým protipólem dobrých podmínek pro výkon pracovních povinností. Rovnice „spokojený zaměstnanec = výkonný zaměstnanec“ zde má svou platnost. Rád bych tedy opětovně narovnal stav v instituci, aby

www.mzm.cz

práce v muzeu byla nejenom prestižní, ale především, aby zde pracující odborníci i ostatní personál byli na svou příslušnost hrdí, veřejně se k ní hlásili a aktivně se podíleli na dalším dění a (věřím) i růstu instituce. K významným novým akvizicím Moravského zemského muzea patří cenné rukopisy a další dokumenty od spisovatelů Pavla Kohouta, Jeleny Mašínové, dramatika Milana Uhdeho, básníka Jana Trefulky, historika Jana Tesaře i prozaika Jiřího Gruši. Podle Mladé fronty DNES jsou prý někteří z nich „velmi nespokojeni“ s prací muzea. Někteří si stěžovali u ministra kultury, exilový spisovatel a novinář Ota Filip dokonce požádal o navrácení svých

písemností, které muzeu daroval před pěti lety a nyní by je rád viděl spíš v Bavorské státní knihovně v Mnichově. Můžete tyto informace komentovat? Text publikovaný 10. 6. v MF DNES je pro mne smutným příkladem manipulace s fakty, postavenými na „tajuplných“ zdrojích informací a dohadech. Jediný, kdo se skutečně ozval s jistými znepokojeními, byl spisovatel Ota Filip. Pozdější reakce například Milana Uhdeho byla datována až po vydání tohoto článku a pravděpodobně byla spíše reakcí na něj. Nikdo jiný se neozval. S rodinou Jiřího Gruši je muzeum v permanentním kontaktu a mohu říci, že zde není neshod, stejně jako s Pavlem Kohoutem či Janem Tesařem. Například zmiňovaný fond Milana Uhdeho bude zpracován do konce letošního roku ve dvouletém horizontu od převzetí materiálu, tedy plně v rámci ustanovení zákona 122/2000 Sb. Finišují rovněž práce na zpracování fondu Jiřího Gruši, kde muzeum spolupracuje rovněž na dvojjazyčném vydávání jeho díla. A takto bych v informacích o zpracování jednotlivých fondů mohl pokračovat. Jediným „znepokojeným“ tedy zůstává Ota Filip, jemuž muzeum doložilo jednotlivé kroky a celkový průběh převzetí i přípravy zpracování fondu. Navzdory tomu autorovo nové přání uložit fond v Německu skutečně bylo vzneseno a muzeum diskutuje další kroky s Ministerstvem kultury ČR. Podle stejného zdroje prý existují svědectví několika nynějších i bývalých zaměstnanců muzea, podle nichž je část rukopisů uložena v nevyhovujících prostorách ve výškové budově muzea v Brně-Medlánkách, která od letošního roku nese jméno Jiřího Gruši. Není tam klimatizace a je prý jen otázkou času, kdy fondy začnou podléhat zkáze...

M revue

15


M událost??????????

Hana Dvořáková ředitelkou Historického muzea

Po svém nástupu do funkce generálního ředitele Moravského zemského muzea jmenoval PhDr. Jiří Mitáček, Ph.D., ředitelkou Historického muzea MZM PhDr. Hanu Dvořákovou, dosavadní vedoucí Etnografického ústavu. Rodačka z Ostravy začala svoji profesionální dráhu etnoložky po absolvování Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Městském muzeu v Kloboukách u Brna. V tzv. „ein Mann Museum“ pracovala 17 let. Následně v roce 1987 přešla do Střediska vědeckého filmu ČSAV. V roce 1991 nastoupila do Moravského zemského muzea, od roku 1992 je na pozici vedoucí Etnografického ústavu. Zaměřuje se na etnografii a etnologii moravského venkova s důrazem na lidovou religiozitu a hraniční žánry s přesahy do městské kultury a na tradiční kulturu jako inspiraci designu. Je autorkou odborných studií a četných výstavních projektů, z nichž výstava na téma votivních darů Me tibi dedico získala v roce 2000 ocenění České národopisné společnosti, stejně jako výstava Svět pod sklem, podoby vosku z roku 2007. Stejné ocenění získala v roce 2009 za projekt zabývající se osobností Františka Pospíšila. Je členkou vědecké rady Slovenského národního muzea a Západočeského muzea v Plzni, působí ve výstavní radě Národního muzea, v České národopisné společnosti a také Rakouské národopisné společnosti. Je členkou redakční rady Národopisné revue, sborníku Jižní Morava, časopisu Folia Ethnographica a Věstníku AMG. (red)

16

Tato „svědectví“ jen odpovídají tendenčnosti uvedeného textu. Prostory, kde jsou písemnosti uloženy, totiž plně splňují standarty depozitárních prostor, navíc kolegové zde pravidelně sledují vlhkost i teplotu (jako ostatně ve všech depotech). Jakékoliv obavy z ohrožení materiálů jsou zcela liché a nepravdivé. Koneckonců tyto prostory navštívili i kolegové z MK ČR v čele s doktorem Jiřím Žalmanem. Především jeho poznámkám a komentářům jsme samozřejmě pečlivě naslouchali, nedotýkaly se ovšem ani okrajově jakékoli údajné nevhodnosti prostor. To samozřejmě nic nemění na faktu, že Moravské zemské muzeum trvale usiluje o zlepšování stavu všech svých budov, především pak těch, jež slouží k depozitárním účelům. I zde aktuálně muzeum připravuje investiční projekt, který by stav budovy, především její vnitřní energetickou náročnost, zlepšil. Blíží se (vlastně již začaly) vzpomínkové akce k 200. výročí založení Moravského zemského muzea, připadající na příští rok. Hodláte ještě něco měnit na jejich koncepci? Nikoliv. Jejich základní koncept je dobrý. Na jeho spoluvytváření jsem se ostatně podílel a jsem s ním ztotožněn. Nebylo by pak příliš rozumné ani hospodárné radikálně zasahovat

do akcí, které se připravují několik let a často již směřují ke svému vyvrcholení na podzim roku příštího. V muzeu pracujete od roku 1998 jako historik a vaše bibliografie je vskutku úctyhodná. Svědčí o tom, že se vám dosud dařilo spojovat odbornou práci s výkonem vedoucích funkcí v muzeu. Neobáváte se, že agenda generálního ředitele vám už nedá příliš možností pokračovat v odborné práci? Jsem si plně vědom, že (přinejmenším) v nejbližších měsících se budu muset na 200 procent věnovat především instituci. I pak bude otázkou, kolik času budu moci nadále věnovat i svým odborným cílům. Muzeum bude vždy dostávat přednost. A jelikož čas na odbornou práci nechci brát své rodině, zákonitě se tak vědecká práce dostává prozatím poněkud do pozadí. Věřím, že v budoucnu budu mít čas v ní pokračovat, samozřejmě však už nemůže být prioritou. Ptal se

Jan Chmelíček Foto autor a Jolana Halalová

Na zahájení akcí k jubileu MZM přivítal Jiří Mitáček své kolegy – ředitele Muzea města Brna Pavla Cipriana (vlevo) a ředitele Moravské galerie Jana Presse.

www.mzm.cz


Den patřil muzeu a jeho příznivcům Do roku oslav dvoustého výročí svého založení vstoupilo v pátek 9. září druhé nejstarší a také největší muzeum České republiky – Moravské zemské muzeum. Bohatý program pátečního odpoledne v Biskupském dvoře, připravený pro nejširší veřejnost s cílem pobavit, zaujmout a současně představit činnost muzea, zahájil sérii akcí, jež vyvrcholí v září 2017.

Projekt oslav jubilea počítá s pravidelnou obměnou profilových výstav, představujících jednotlivá oddělení a nejzajímavější exponáty z jejich sbírek. Přesně za rok bude v Dietrichsteinském paláci otevřena nová stálá expozice Středoevropská křižovatka. Morava ve XX. století, výstava 200 let služby moravské kultuře a vědě, na Zelném trhu se uskuteční koncert Eurovize, v jehož programu zazní skladby ze sbírkových fondů Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. Současně bude v Domě Jiřího Gruši otevřeno Centrum Ericha Wolfganga Korngolda. Tak nějak by mohla znít oficiální tisková zpráva o letošním zářijovém dění v Biskupském dvoře. Přidat by se musela i slova o výstavě tří unikátů ze sbírek Ústavu Anthropos a Centra kulturní antropologie, kterou si reportéři fotografovali za policejní asistence, dále také připomenutí dekretu císaře Františka I. z 29.

www.mzm.cz

července 1817, schvalujícího zřízení muzea. Rovněž zmínka, že u zrodu instituce stála přední osobnost moravského intelektuálního života počátku 19. století - Christian Karel André. Toho svou autoritou podpořili přední osvícení moravští aristokraté, představitelé Hospodářské společnosti pro orbu, přírodovědu a vlastivědu (dobová obdoba dnešní Akademie věd): starohrabě František Hugo Salm, hrabě Josef Auersperg a moravskoslezský zemský guvernér hrabě Antonín Bedřich Mitrovský. Dál by následoval výčet z první sbírkové knihy, dokumentující hojnost darů otců zakladatelů a informace o více než šestimilionové sbírce dnešního Moravského zemského muzea. Také připomínka hlavních osobností jeho dvousetleté historie, stovek publikací, výstav i sbírek, jež jsou dílem generací muzejních pracovníků.

Jenže ten, kdo se onoho pátečního odpoledne zahájení oslav muzejního výročí zúčastnil, nemůže mít chuť číst oficiální zprávy. Nadchla ho atmosféra tohoto setkání současných pracovníků muzea s jeho dnešními fanoušky – pravidelnými i nepravidelnými návštěvníky, příslušníky všech generací. Byla totiž báječná. Program byl samozřejmě dílem dobrých nápadů Oddělení komunikace a marketingu, výsledkem těžko představitelné sumy každodenní práce - sledování termínů, koordinace, organizace, mailů, telefonátů, rozdávání klíčků k truhle s pokladem, přemlouvání dobrovolníků, informování návštěvníků, zvaní muzikantů, přesvědčování novinářů, prodeje vstupenek na koncert, svážení stolů, židlí, zajištění celodenního slunečního svitu... To, že ono setkání nemělo jen formální vyznění, se však úplně naplánovat nedalo. Pracovníci všech oddělení si připravili do této velké hry spoustu trumfů a jejich spoluhráči – návštěvníci, to ocenili. Stánky byly doslova obleženy, muzejní publikace šly na odbyt, staří i mladí zkoušeli své štěstí v poznávání minerálů, vůní rostlin, kostí, soutěžili v sestavování kontinentů z dob, kdy značnou část naší země pokrývalo moře Thetys. Byli mezi nimi muzejní pamětníci i nováčci.

M revue

17

L

M událost


M událost??????????

Oprávněně pak náměstkyně generálního ředitele MZM Eva Pánková ve svém elektronickém „cirkuláři“ děkovala všem, kdo se o dobré vyznění tohoto vstupu do roku oslav zasloužili: Nejen pracovníkům svého oddělení, ale i pánům Jánskému, Jarošovi a dalším za technickou pomoc, kolegům z Archeologického ústavu za zajímavý program, mineralogům za dobře připravenou soutěž, kolegům z Ústavu Anthropos za to, že kostra jeskynního medvěda, kterou s nasazením všech sil donesli, patřila mezi TOP cíle úspěšného odpoledne. Dámám z Divadelního oddělení za trpělivost s vystřihováním divadélka, etnografkám za program, který měl takový úspěch, že v některých chvílích nebylo možné dostat se k jejich stánku v podloubí. Kolegyním z Dětského muzea, u jejichž barokního zrcadla se tísnila řada natěšených dětí, hudebnímu oddělení, kterému pero v opisovačské notové dílně celé odpoledne nezaschlo. Entomologům, u nichž stály fronty na mikroskop, lektorkám, jejichž výklady o moravské fauně a o Mendelových pokusech měly ohlas u dětí, mládeže i seniorů. Úspěch by nebyl možný ani bez pracovníků Výstavního oddělení a dalších členů posádky, kteří se u vesel i u kormidla pořádně zapotili, ale přitom nezapomněli na úsměv a laskavé slovo. K nim patřili i dobrovolníci, kteří se při akcích Moravského zemského muzea uplatňují rok od roku hojněji. „Můj praprapraprapředek by měl radost, že jeho myšlenka a kroky na začátku 19. století měly smysl,“ komentovala to Marie Salmová, představitelka páté generace potomků staro-

Stánek Oddělení dějin divadla lákal pamětníky, ale i nejmladší návštěvníky. Kolegové z Ústavu Anthropos neváhali nasadit všechny síly. Věděli, že kostra jeskynního medvěda bude diváckým magnetem. Kámen jako kámen? Určování minerálů v soutěži, kterou připravilo Mineralogickopetrografické oddělení, zamotalo někdy hlavu dětem i dospělým.

18

www.mzm.cz


??????????

hraběte Františka Huga Salma, jednoho ze zakladatelů muzea. „Nejvíc se mi líbily minerály. Všechny jsem poznal. Až vystuduji, chci být geologem,“ komentoval celé odpoledne stručně brýlatý školák Oldřich Navrátil, který svoje první geologické kladívko dostal k loňským Vánocům.“

Jan Chmelíček Foto autor

Na tu chvíli se dlouho čekalo: klíček, kterým se truhla s velkomoravskými šperky otevřela, měla v rukou MVDr. Kristýna Marošiová z Brna. Na chvíli princeznou: Dětské muzeum mělo pro malé návštěvnice největší trumf – rokokovou róbu.

Šperky mají majitelku Truhla se zlacenými replikami velkomoravských šperků, nalezených při archeologickém výzkumu na Uherskohradišťsku, má od 9. září svoji majitelku. Mezi stovkami klíčků, rozdaných během vernisáží, přednášek, výstav a řady dalších akcí Moravského zemského muzea, se nakonec objevil ten pravý v rukou MVDr. Kristýny Marošiové, absolventky Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně, která pracuje v Biofyzikálním ústavu Akademie věd ČR a ve volných chvílích se snaží pomáhat týraným zvířatům. Truhličku s pokladem (náušnice, prsten a přívěsek – gombík) převzala Kristýna Marošiová na sklonku pestrého muzejního dne v Biskupském dvoře. „Do muzea chodím ráda a často. Už jako studentka jsem se zajímala o zoologické sbírky, zaujaly mne akce Mendeliana. Bavily mne různé laboratorní techniky, vše co souvisí s mojí současnou prací v oddělení molekulární epigenetiky, kde izoluji DNA,“ prozradila Kristýna Marošiová poté, co otevřela truhlu s pokladem. A kdy se poprvé ozdobí šperky z pokladu velkomoravské princezny? To si sedmadvacetiletá Brňanka ještě rozmyslí. „Snad v zimě na plesu veterinární univerzity,“ zauvažovala s truhlou v náruči. (jch)

www.mzm.cz

M revue

19


L

M výstavy

Skvosty ze sbírky Františka Vildomce Neuvěřitelnou tvarovou rozmanitost a výzdobu kultury s moravskou malovanou keramikou z vrcholného období mladší doby kamenné připomněla výstava To nejkrásnější z neolitu, kterou Moravské zemské muzeum nabídlo veřejnosti od začátku května téměř do konce září v Paláci šlechtičen. Mezi exponáty nechyběly ani evropsky proslulé unikáty, z nichž nejznámější je Venuše z Hlubokých Mašůvek – jeden

z trumfů soukromé archeologické sbírky Františka Vildomce (1878– 1975), řídícího učitele z Boskovštejna na Znojemsku. Sbírka, kterou Vildomec vytvářel během desetiletí 1929-39, obsahuje památky hmotné kultury, vztahující se převážně k epoše mladší doby kamenné. Soukromý badatel je objevil v několika lokalitách jižní a jihozápadní Moravy – ve Střelicích, Hlubokých Mašůvkách, Bojanovicích, Boskovštejně a na dalších místech. Moravské zemské muzeum zakoupilo tuto jedinečnou sbírku v roce

20

2006 díky dotaci Ministerstva kultury ČR. Co našli návštěvníci výstavy ve vitrínách? Mimo jiné řadu evropských unikátů. Nejen Venuši z Hlubokých Mašůvek, ale také další originály předmětů patřících ke kultuře s moravskou malovanou keramikou. Třeba vázu ze Střelic s unikátní vypíchanou a plastickou výzdobou, mísu s lidskými hlavami v rozích a další jedinečné doklady neolitické kultury na území, které dnes obýváme. Největší slávu ovšem Vildomcovi přinesla mašůvecká „Venuše“, jejíž fotografie se objevují ve všech významných publikacích o neolitu. Ženská figurální plastika je charakteristickým fenoménem středoevropského neolitu, zvláště pak kultury s moravskou malovanou keramikou. Patří ke skupině kultovních předmětů spojených s duchovním životem pravěkých lidí, především s jejich náboženskými kulty. „Vildomcova sbírka je ve svém komplexu unikátním souborem pramenů hmotné kultury. Je také jedinečným dokladem vývoje archeologie předprofesionální éry,“ řekla autorka výstavy Alena Humpolová a dodala: „Neolit zahajuje novou epochu v dějinách lidstva. Kultura s moravskou malovanou keramikou pak tvoří závěrečné a současně vrcholné období neolitu. Keramika této kultury je po stránce typologické, technologické i výzdobné ne-

srovnatelně vyspělejší než ve starších neolitických kulturách.“ Součástí výstavy byla i přednáška profesora Vladimíra Podborského, vzpomínajícího na Františka Vildomce. Minulost a přítomnost moravské archeologie neolitu, především kultury s moravskou malovanou keramikou, připomněl i tematický film režiséra Karla Špalka. Kdo nestačil během uplynulých pěti měsíců navštívit brněnskou výstavu a chce si připomenout žeň jednoho z největších soukromých archeologů – amatérů na jižní Moravě, může se vypravit do zámku v Jevišovicích na Znojemsku, patřícího Moravskému zemskému muzeu. Největší a nejcennější část Vildomcovy sbírky, obsahující hlavně neolitické památky, je tam instalována v replice archeologova přístupného depozitáře s autentickou výbavou – skříněmi, kachlovými kamny, křesly i návštěvními knihami. Expozice přitažlivou formou představuje soukromé prvorepublikové „muzeum v muzeu.“ (ah, red)

Za humny ve Vrbicích Dlouhodobý cyklus Etnografického ústavu Moravského zemského muzea, výstižně nazvaný Za humny, představuje moravské regiony, města a obce, ale i vybrané projevy tradiční lidové kultury výstavami, které, na rozdíl od kmenových výstavních aktivit muzea, nečerpají z jeho muzejních sbírek, ale dávají možnost představit dané lokality dokumenty z jejich vlastních zdrojů. Jako první se v tomto cyklu představily Ratíškovice, dále pak celé Slovácko prostřednictvím typické stravy a potravin z místa, představena byla také Evropská kulturní stezka Cyrila a Metoděje. Od půli července do konce září patřil výstavní prostor v Paláci šlechtičen obci Vrbice, ležicí v srdci tzv. Modrých hor na Hustopečsku. Původně zemědělská obec si dodnes podržela tento svůj charakter,

www.mzm.cz


??????????

lórní soubor Kadlubáček, na začátku září pak mužský sbor Mužáci z Vrbice (na snímku Jolany Halalové) a Varmužova cimbálová muzika. (red)

Poklady barbarů

i v současnosti v ní dominuje vinařství. Návštěvníkům obce se nabízí typická scenérie kopce Stráž, který v sedmi patrech protkávají jedinečné sklepy kopané v pískovcové skále. Právě proto je vinařství ve výstavě akcentováno – vedle tradičního oděvu a dalších dobových dokladů minulého i současného způsobu života této malebné obce. Jádro výstavy tvořil výběr snímků z fotoarchivu obce prezentovaný na čtyřech velkoformátových fotografiích a šesti obrazových panelech, které zpřístupnily významná témata z minulosti obce: tradiční oděv, hody, školu a děti, místní farnost, výjevy ze všedního i svátečního dne, v neposlední řadě víno a vinařství. Stejná témata reflektovaly i trojrozměrné exponáty zapůjčené z vrbic-

www.mzm.cz

kého vesnického muzea, mezi nimiž přirozeně kromě tradičního oděvu dominovaly předměty související se zemědělským hospodařením. Vystaven byl vrbický ženský a mužský sváteční kroj, městský prapor a kronika, pracovní nástroje a další předměty denní potřeby, ale i exponáty související s životem vrbické farnosti – kancionály, svaté obrázky a další předměty. Za vzácnost je možné označit ferrotypii z období před rokem 1880, zachycující dospělé sourozence v tradičním dobovém oděvu. Jak bývá u těchto výstav obvyklé, sama obec se postarala o to, aby ukázala návštěvníkům svůj kulturní potenciál. I Vrbičtí se pochlubili faktem, že folklór v obci žije dál. Na vernisáži sklidil potlesk vrbický folk-

Dramatické období čtvrtého až šestého století našeho letopočtu v Čechách i na Moravě přibližuje výstava „Poklady barbarů. Svět živých a mrtvých doby stěhování národů“, která je od letošního června až do konce ledna příštího roku otevřena v přízemí brněnského Paláce šlechtičen. Ve spolupráci s Jaroslavem Jiříkem a Jiřím Vávrou z Labrys, a.s., a Miroslavou Šmolíkovou z Muzea hlavního města Prahy ji připravila Jana Čižmářová z Moravského zemského muzea. Díky této česko-moravské spolupráci se původní pražská výstava, jejíž autoři čerpali především z výzkumu největšího českého pohřebiště z pátého století našeho letopočtu v Praze-Zličíně (uskutečnil se v letech 2005–2008), tematicky rozšířila a zahrnula i významné nálezy ze stejného období, získané v Blučině, Smolíně, Vrchoslavicích a na dalších moravských lokalitách, stejně jako o něco mladší nálezy z langobardských pohřebišť v Boroticích, Holubicích, Brně (Kotlářská ul.) či Velkých Pavlovicích. Významnou součástí výstavy je prezentace nálezů z knížecí mohyly na Žuráni. „Náš výstavní projekt má ambici přiblížit návštěvníkům období, kdy z obrovského víru migrací a posunů vznikají postupně nové etnické celky, v nichž lze spatřovat základ současné podoby Evropy,“ charakterizovala záměr autorů kurátorka výstavy Jana Čížmářová. V roce 375 přitáhli do Evropy Hunové. Pod jejich tlakem se daly do pohybu germánské, sarmatské a další kmeny usedlé na různých místech Evropy. Začalo tak neklidné období plné zvratů, válečných střetů a přesunů velkých sku-

M revue

21


M výstavy

výstavě je moravským nálezům věnována samostatná místnost. To zdůrazňuje význam a specifika Moravy v samém závěru bouřlivého období stěhování národů. (jč)

To nejlepší k muzejnímu jubileu

pin lidí, nazývané doba stěhování národů. Nejprve prchali před Huny Gótové, kteří vtrhli ze severovýchodu do římských provincií na Balkáně. Evropou pak postupně procházely další kmeny a skupiny jako Svébové, Frankové, Vandalové, Vizigóti, Ostrogóti, Burgundi, Langobardi a mnoho dalších. Migrace a míšení kulturních prvků samozřejmě ovlivnily život lidí na „našem“ území. Co nám o tom říkají nálezy archeologů? Třeba to, že na konci doby římské kolem roku 400 n. l. zanikla dosavadní sídliště a skončila také velká žárová pohřebiště. Část obyvatel zřejmě odešla. Na počátku doby stěhování národů v 5. století vznikají kostrová pohřebiště s hroby orientovanými západvýchod. V inventáři hrobů, které nebyly vyloupeny, jsou patrné vlivy z mnoha částí tehdejší Evropy – z barbarika i římských provincií. Kolem roku 500 se na jižní části moravského území objevuje kmen Langobardů, kteří Moravou procházeli z dolního Polabí k jihu. Na našem území setrvali po dobu asi dvou generací, v první polovině 6. století se pak přemístili do Pannonie a posléze severní Itálie, kde vytvořili svůj vlastní stát. Tehdy již na Moravu pronikalo nové etnikum – Slované, jejichž potomci píší historii naší země do dnešních dnů.

22

V archeologické sbírce MZM představuje toto období řada významných nálezových souborů, z nichž ty nejdůležitější jsou na výstavě i prezentovány: v prvé řadě inventář knížecího hrobu z Blučiny, obsahující množství zlatých a stříbrných předmětů zdobených drahými kameny, k němuž analogie jsou spatřovány v hrobu franského krále Childericha v Tournai; představeny jsou nálezy z knížecích hrobek ukrytých pod mohylou na Žuráni; významnou kolekcí jsou i nálezy z jednoho z největších langobardských pohřebišť na Moravě v Holubicích; unikátním souborem je inventář hrobu kovotepce z Brna – Kotlářské ulice. Všechny tyto soubory bývají opakovaně prezentovány na zahraničních tématických výstavách celoevropského rozsahu. V brněnské

Sérii výstav, jež se v měsíčních intervalech střídají v Sálu Karla Valocha v přízemí Dietrichsteinského paláce a jejichž posláním je představit práci odborných oddělení všech tří muzeí Moravského zemského muzea (Historického, Přírodovědného a Uměnovědného) u příležitosti dvoustého výročí založení této muzejní instituce, zahájila devátého září prezentace Ústavu Anthropos a Centra kulturní antropologie. Obě oddělení, zaměřená na interdisciplinární zkoumání počátků lidských dějin a přírodního prostředí, vybrala k této výjimečné příležitosti také výjimečné exponáty. O jejich hodnotě nesvědčí jen ozbrojená policejní asistence při otevírání vitrín pro potřeby fotografování před vernisáží. Jsou to skutečné unikáty, které má veřejnost šanci vidět jen výjimečně. Dva ze tří vystavených originálů reprezentovaly soubor sbírkových předmětů z období lovců mamutů, který je zapsán jako národní kulturní památka. V první řadě jde

www.mzm.cz


??????????

zonky – tzv. tsantsa. Vysušená lidská hlava s vyjmutou lebkou je typickým výrobkem jihoamerických pralesních indiánů. Ořezy z hlav bývaly sušeny nad ohněm a macerovány bylinami, způsobujícími smršťování tkání. „Podle představ Jívarů v nich sídlily duše zabitých nepřátel, které musely být usmířeny složitými obřady s tancem, kvílením a máčením hlav v magickém roztoku. Aby duše bojovníků nemohly uniknout, byly mrtvým obětem rituálně zašity oči a ústa. Teprve potom přinášelo nošení těchto fetišů bojovníkům štěstí,“ objasnil vedoucí Centra kulturní archeologie Petr Kostrhun. Vystavovanou tsantsu zakoupilo muzeum ze soukromé sbírky v 80. letech minulého století. (red) o rytinu ženské postavy na mamutím klu, nalezenou v Předmostí u Přerova (M revue ji detailně představuje v rubrice Chef d’ Oeuvre). Tento exponát je dokladem umění doby lovců mamutů před 30 tisíci lety. Druhým vystavovaným exponátem, který vedoucí Ústavu Anthropos a kurátor sbírky Martin Oliva představil účastníkům vernisáže, je pravděpodobně nejstarší loutka na světě – soška „šamana“ stará asi 27 tisíc let. Tato mužská plastika byla součástí hrobu objeveného v roce 1891 na křižovatce Francouzské a Přadlácké ulice v Brně. Pohřbený muž trpěl kostižerem a jeho milodary připomínaly výbavu pozdějších sibiřských šamanů. Podobné figurky sloužily například jako dočasný příbytek duše člověka. „Tato soška je vzácná i tím, že zobrazuje mužskou postavu, které se tehdy jinak nezpodobňovaly. Navíc se žádná lidská figurka ze starší doby kamenné nenašla v hrobě. Znamená to tedy, že tato musela mít zcela zvláštní, od tzv. Venuší odlišnou funkci,“ vysvětlil Martin Oliva. K těmto unikátům „domácí provenience“ byla připojena jako zajímavost ukázka sbírek Centra kulturní antropologie – vysušená trofejní lidská hlava z povodí Ama-

www.mzm.cz

Poslední den Země na obzoru Téměř třináct a půl tisíce návštěvníků přišlo do Anthroposu na výstavu Dětského muzea Země na obzoru – objevujeme Ameriku, která byla slavnostně ukončena prvního září. Nejčastějšími návštěvníky byly celé rodiny – od nemluvňat až po seniory. O tom, že odcházeli spokojeni a obohaceni o nové poznatky a zážitky, svědčí řada pěkných vzkazů od dětí i dospělých v návštěvní knize. Početná byla i kladná hodno-

cení zahraničních návštěvníků – nechyběly vzkazy v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině, ruštině a slovenštině. Asi nejčastější a nejvýstižnější byl vzkaz v tomto znění: „Výstava byla zajímavá, poučná i zábavná, prosím, víc takových.“ Pozvání na slavnostní ukončení výstavy přijali i někteří významní hosté, především velvyslankyně Peru v České republice L. De Olarte de Torres-Muga, která navíc přivezla vynikající pohoštění v podobě různých peruánských specialit. Hosté „dernisáže“ tak měli jedinečnou příležitost seznámit se s touto zajímavou kulturou i prostřednictvím chuťového vjemu. Mezi hosty nechyběl samozřejmě ani spoluautor výstavy Mnislav Zelený Atapana, přední český etnolog, spisovatel, cestovatel, novinář, ale hlavně přítel indiánů různých etnik. Připraven byl rovněž program pro děti: Radim Koráb (Divadlo Koráb) vyprávěl indiánské legendy a do děje úspěšně zapojoval překvapené diváky. Děti si mohly vyrobit mexický amulet na ochranu proti zlým duchům a nechat si vytvořit dočasné tetování. I dernisáž tak navázala na atmosféru tematických programů, výtvarných dílen a dalších akcí, které výstavu doprovázely. A měla bezprostřední atmosféru, kterou snad nejlépe ilustruje výstižné zvolání jednoho z dítek: „Hustý!“ (sb)

M revue

23


M výstavy

Živé legendy českého loutkářství Loutkářskou tvorbu Františka Vítka a Věry Říčařové Vítkové představuje v Dietrichsteinském paláci od 10. října výstava František Vítek a Věra Říčařová: Variace na jeden život, kterou připravil vedoucí zdejšího Oddělení dějin divadla Jaroslav Blecha. Je to rozšířená variace výstavy chrudimského Muzea loutkářských kultur, která byla uspořádána v roce 2013 u příležitosti životního jubilea řezbáře, scénografa a loutkářského technologa Františka Vítka, jehož múzou

je životní partnerka – loutkářka a výtvarnice Věra Říčařová Vítková. Moravské zemské muzeum nyní přibližuje veřejnosti celoživotní tvorbu obou protagonistů, kteří se stali svého druhu živými legendami moderního loutkového divadla. „Nabízíme především loutky a scény z královéhradeckého divadla DRAK, kde se Vítkovi poznali a strávili zde podstatnou část svého uměleckého života. Jde o skvosty loutkové umělecké tvorby (výtvarné i divadelní) z tohoto období, například loutky z inscenace Krysa-

24

řova píšťala (1970), Žabák hrdina (1968) nebo kompletní scénografii k inscenaci Enšpígl (1974),“ konstatuje autor výstavy Jaroslav Blecha a dodává, že autentické exponáty doplňuje další materiál – fotografie, plakáty, výtvarné návrhy. Výstava ukazuje také artefakty i průvodní materiál z pozdějšího tvůrčího období manželů Vítkových, z doby, kdy odešli z hradeckého divadla DRAK a vydali se na dráhu svobodných umělců. Výstava v Moravském zemském muzeu je obohacena také některými k tomuto účelu speciálně zhotovenými replikami nedochovaných scén pro aranžmá solitérních loutek, například z inscenace Jánošíka. Exponáty zapůjčili jednak autoři, jednak Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi, divadlo DRAK v Hradci Králové a brněnské divadlo Radost. Věra Říčarová Vítková se narodila 25. dubna 1936 v Praze, po absolutoriu Divadelní fakulty AMU krátce působila jako loutkoherečka v brněnské Radosti, v letech 1959– 1981 pak s krátkou přestávkou ve Východočeském loutkovém divadle, později přejmenovaném na DRAK (Divadlo Rozmanitosti A Komedie). Z jejích úspěšných scénografických realizací připomí-

náme alespoň inscenace Tygříček (1964), Žabák hrdina (1968) a Štístko Bonaventura, aneb Bonaventura zvěrolékařem proti své vůli (1973). Právě v Hradci Králové se Říčařová seznámila s Františkem Vítkem (nar. 1929 v Brně), jehož cesta k profesi nebyla přímočará – brněnskou Školu uměleckých řemesel mu nebylo dopřáno dokončit kvůli totálnímu nasazení v roce 1943, studium sochařství na VŠUP nakonec zhatila nemoc. Od roku 1955 však působil v brněnské Radosti jako řezbář, soustružník a technolog loutek, po třech letech pak odešel do Hradce Králové, kde působil jako vedoucí uměleckotechnického provozu a výtvarník a kde mohl svoji výtvarnou invenci uplatnit v osobité loutkářské tvorbě. Jako řezbář a výtvarník realizoval v divadle DRAK scénické výpravy a loutky k téměř třiceti inscenacím, z nichž nejvýznamnější představují např. Pohádka z kufru (1964), Krysařova píšťala (1970), Čaroděj ze země Oz (1971), Johanes doktor Faust (1971) a Enšpígl (1974). Scény a precizně řezbované poetické loutky Františka Vítka představují v českém loutkářství jistý návrat k sochařské a řezbářské tradici. (jb, red)

www.mzm.cz


??????????

Vítejte u neandertálců Dlouholeté výzkumy středního paleolitu v Evropě jednoznačně ukazují, že obraz myšlenkově omezeného neandertálce každodenně bojujícího o holý život je nesprávný a že musíme náš postoj zásadně přehodnotit. Stále častěji zjišťujeme, že neustále docházelo k technologickému, ekonomickému i symbolickému vývoji těchto lidí, takže na konci středního paleolitu bylo jejich chování naprosto srovnatelné s nově příchozími anatomicky moderními lidmi. Výstava Vítejte u neandertálců v pavilonu Anthropos se prostřednictvím nejdůležitějších nálezů získaných především z území Moravy snaží představit běžný život neandertálců i jejich fascinující schopnost přežít v drsných podmínkách pleistocénní Evropy. Je postavena především na modelech, rekonstruk-

www.mzm.cz

cích a audiovizuálních prvcích, které demonstrují dynamickým a interaktivním způsobem chování těchto lidí. Již po vstupu do sálu nelze přehlédnout členění prostoru dělící hlavní část výstavy na několik základních témat, přičemž každé téma obsahuje nějaké unikátní předměty nebo výstavně zajímavé exponáty. První téma se zabývá časovým a geografickým kontextem středního paleolitu, tj. obdobím, ve kterém neandertálci žili. Dokonale se dokázali vyrovnat s extrémními klimatickými podmínkami, hlavně se střídáním dob ledových a meziledových. I přes jejich jednoduchou materiální kulturu byli nesmírně úspěšnými predátory své doby. Druhé téma představuje nejnovější poznatky, týkající se členění neandertálských lokalit. Ukázalo se, že například v jeskyních si členili prostor do různých funkčně rozrůzněných míst a že struktura jejich obydlí byla vlastně velice podobná našim koncepcím. Tato část výstavy představuje jakýsi středobod expozice, protože další poznatky o jejich chování vycházejí z nálezů v takových konkrétních lokalitách. K ozvláštnění této části slouží drátěné modely postav neandertálců. V další části se návštěvník seznámí s technologickými schopnostmi neandertálců. Poprvé jsou v originálech prezentovány retušéry z tvrdých živočišných tkání, zejména ty z mamutích klů, které byly identifikovány teprve nedávno a představují evropské unikáty. Do této části patří i poznatky o jejich způsobu získávání potravy, tj. o lovu a sběru. Neandertálci využívali prakticky každé příležitosti, lovili zvířata malá i obrovská. Hlavní důraz je kladen na velmi nebezpečný, mnohdy kontaktní lov velkých a nebezpečných zvířat. Významným tématem výstavy je téma symbolického a estetického cítění neandertálců. Ukazuje se, že chápali na-

příklad estetickou hodnotu kamenných nástrojů či jiných přírodnin. Schopnost sociálního cítění se u nich projevila zejména jejich péčí o raněné a invalidní členy tlupy. Představu o tom, jak neandertálci vznikli, jak vypadali a jak se měnil náš pohled na jejich anatomii, případně jak složitý byl proces jejich uznání coby samostatného druhu člověka, si mohou návštěvníci výstavy udělat v oddílu výstavy věnovanému postavení neandertálce v antropologickém kontextu Evropy. Dominantou této části je realistický model celé postavy neandertálce (viz snímek), jehož finální podoba je zhotovena ze silikonu a splňuje anatomické požadavky i požadavky na antropologickou rekonstrukci. Model je dílem mnohoměsíční práce sochaře Ondřeje Bílka a antropoložky Evy Vaníčkové. Na počátku bylo pouze přes sto kilogramů plastelíny a vize několika kolegů. Kopie neandertálských kosterních pozůstatků z různých evropských lokalit a 3D snímky pomohly vymodelovat kostru dospělého muže. Samotná stavba kostry byla složitá, neboť postava měla působit přirozeně, ale přitom dynamicky. Kompletní kostra neandertálského muže byla zafixována v relaxovaném postoji, opírajíc se o dřevěný oštěp. Na zpevněnou kostru v dalších krocích byla nanášena vrstva plasteliny modelující sval za svalem. Dlouhé měsíce modelovaná svalová tkáň byla překryta tenkou vrstvou imitující kůži s každou její vráskou. Zhotovenou sochu bylo nutno zaformovat, vytvořit plastový odlitek a ten následně dokonale vybrousit. Až teprve po druhém formování byl získán silikonový odlitek, ze kterého další desítky hodin práce udělaly exponát, vévodící této části výstavy. Výsledek stojí za vidění. (ev, pn, ob)

M revue

25


??????????

Vrch Žuráň nedaleko Brna, odkud Napoleon Bonaparte řídil bitvu tří císařů. Netušil, že země pod jeho nohama ukrývá mauzoleum z doby stěhování národů. Foto: Jan Chmelíček

26

www.mzm.cz


Exponát zrozený z úlomků Průhledná nádobka z epoxidové pryskyřice, na ní fragmenty ze slonoviny s reliéfní výzdobou, jejíž figurální prvky – apoštolové Petr a Pavel a postava trůnícího Krista – patří ke křesťanskému výtvarnému repertoáru. Jeden z exponátů výstavy Poklady barbarů v Paláci šlechtičen na sebe strhuje pozornost diváků, ačkoli nezáří zlatem, netřpytí se drahými kameny a také na materiálu, z něhož je vyhotovena reliéfní výzdoba, se notně podepsal zub času. O to víc promlouvá k těm, kdo se chtějí zamyslet. Pyxida ze slonoviny, která v době stěhování národů patřila příslušnici germánské nobility, možná princezny Silingy, třetí manželky langobardského krále Wachona, promlouvá přes propast času o pomíjivosti moci a bohatství, ale i o síle a nesmrtelnosti učení, jehož symboliku nese. Úlomky, z nichž se zrodil jeden z ústředních exponátů výstavy Poklady barbarů, pocházejí z hrobky na Žuráni.

Napoleon nevěděl, co má pod nohama Pyxis, pyxida je původně označení schránek, používaných v dámských toaletních souborech na toaletní potřeby, šperky či jiné drobnosti. Drahocenné slonovinové exempláře, ať již zdobené antickými motivy či později křesťanskou tématikou (jež začala od konce 4. století převažovat), vždy reprezentovaly vysoký společenský status své majitelky. Později také v sakrálních pokladech středověkých kostelů sloužily jako schránky na uctívané ostatky svatých. Příběh této pyxidy za-

www.mzm.cz

číná na Žuráni – zdaleka viditelném návrší v katastru obce Podolí nedaleko Brna, odkud řídil Napoleon Bonaparte v roce 1805 slavkovskou bitvu. Slavný vojevůdce tehdy nevěděl, co se ukrývá v zemi pod jeho nohama: toto místo bylo totiž v různých obdobích pravěku nekropolí významných jedinců tehdejší společnosti. Nejvýznamnější nálezy odtud pocházejí z 5.–6. století našeho letopočtu, z období stěhování národů. Tehdy zde bylo vybudováno impozantní mauzoleum z kamene a hlíny. První zprávy o archeologickém nalezišti na Žuráni byly zveřejněny téměř půl století po bitvě u Slavkova. Roku 1850 odkryl majitel pozemku

při orbě množství velkých kamenů a narazil na dutinu, v níž našel dřevěné trámy a lidské i zvířecí kosti. Také dva železné svícnovité předměty, jež se později dostaly do sbírek Moravského zemského muzea. Zprávu o nalezišti i nálezech podal roku 1853 moravský historik Petr rytíř Chlumecký. Vše svědčilo o tom, že na Žuráni byla objevena prostorná hrobka s dřevěným stropem, ze kterého se dodnes dochovala část zdobeného trámu. Chyběly však předměty na podobných místech obvyklé – nádoby, zbraně, šperky. Hrobka byla zjevně již dávno vyloupena.

Hrobky z doby stěhování národů Názorů na stáří hrobky i etnickou příslušnost pohřbených bylo mnoho. Rozsáhlý archeologický výzkum na žuráňském návrší se uskutečnil pod vedením Josefa Poulíka až v letech 1948–1950. Při něm byly zjištěny pozůstatky tří mohyl z období eneolitu (kultura se šňůrovou keramikou kolem roku 2200 před n. l.) a dalších tří mohyl z pozdní doby bronzové (podolská kultura, kolem roku 1000

M revue

27

L

M příběh


??????????

28

www.mzm.cz


??????????

www.mzm.cz

Slavnostní chvíle: konzervátorka Tereza Zemancová ukládá za asistence spoluautorky výstavy Poklady barbarů Jany Čižmářové a vedoucí výstavního oddělení Radmily Jarešové svoje restaurátorské dílo do Výstavní M revue vitríny. Foto: Jolana Halalová

29


M příběh

Žuráň. Letecký snímek výzkumu mohyly v roce 1950. Foto archiv AÚ AV ČR Brno.

zbytky řeckého nápisu; stříbrné nýty patrně z koňského postroje; zlaté kování, zřejmě z dřevěné misky; zlaté nitě, snad pozůstatky zlatem protkávané tkaniny. Tyto předměty tvořily součást bohaté výbavy asi čtyřicetileté ženy, která byla pohřbena spolu se dvěma koňmi, jejichž kostry byly v hrobě nalezeny rovněž. Antropologický průzkum kosterních ostatků pak zjistil, že žena zemřela následky smrtelného zranění v oblasti pánve.

Velkolepé mauzoleum

před naším letopočtem). Pozornost se soustředila především na relikty z doby stěhování národů – dvě velké hrobové komory, zjištěné mezi těmito staršími mohylami. Josef Poulík zjistil, že první hrobka na východní straně návrší je hrob popsaný Petrem Chlumeckým. Byl to impozantní prostor o rozměrech 4,5 × 4,5 m a hloubce 4 m; na jeho dně byly nalezeny kosti pěti až šesti koní, zbytky zpráchnivělého dřeva a další železný svícnovitý

30

předmět, podobný nálezům z poloviny 19. století. Druhý komorový hrob, vzdálený cca 10 metrů od předchozího, měl rozměry 490 × 670 cm a hloubku přes 6 m. I ten byl vyloupen, přesto však zde byly nalezeny nepočetné části předmětů luxusního charakteru: zlomky pyxidy ze slonoviny s bohatou reliéfní výzdobou s křesťanskou tematikou; zlomky nádob (pohárů a misky) z modrého a zeleného skla, na jedné z nichž jsou

Nad oběma hrobovými komorami byla vybudována (za použití zeminy ze vzdálenosti cca 1 km a litavského vápence z ložiska vzdáleného asi 4 km) obrovská kruhová stavba (mohyla či mauzoleum) o průměru 65 m a výšce více než 10 m. Velkolepost stavby z bělostného litavského vápence i luxusní charakter dochovaných nálezů vypovídá o tom, že zde byli pochováni příslušníci nejvyšší vrstvy germánské aristokracie, a to ve dvou časových horizontech: do hrobu Ivdruhé polovině 5. století a do hrobu II v první polovině 6. století. Josef Poulík ve své publikaci výzkumu (1995) vyslovil dnes již překonaný názor, že zde byl pohřben langobardský král Wacho. Podle novější hypotézy Jaroslava Tejrala (2007) mohla být druhá hrobka místem posledního odpočinku jeho třetí manželky, herulské princezny Silingy.

Schránky na ostatky, nádobky na šperky Ačkoli hrobky byly vydrancovány a zmizely z nich artefakty z drahých kovů, jsou i tak předměty, které se ve

www.mzm.cz


??????????

zlomcích dochovaly, svědectvím o původním bohatství pohřební výbavy. Tu dokumentují především fragmenty pozdně antické slonovinové pyxidy z přelomu 5. a 6. století. Do střední Evropy se podobné luxusní předměty mohly dostat jedině s elitami doby stěhování národů. Doklady tohoto druhu ukazují na spojitost se Středomořím, především Itálií, která byla hlavním cílem germánských nájezdníků. V řeckořímské antice se slonovina používala hojně, byla určena především k vytváření kultovních soch božstev určených pro chrámy. Během 4. století, kdy pohanský kult postupně upadal a posléze byl nahrazen křesťanstvím, se pravděpodobně uvolnil někdejší státní monopol na využití slonoviny a tento luxusní materiál se vracel do oblasti soukromého užitého umění. Dílny na jeho zpracování byly soustředěny v hlavních centrech pozdně antického světa. Římské dílny se orientovaly na tradiční mytologické náměty, ale během 4. století byly progresivní i při uplatňování křesťanské tématiky. Kulaté nebo oválné pyxidy ze slonoviny s reliéfní výzdobou po obvodu vnějšího pláště, někdy i na víčku, jsou již vzhledem k materiálu luxusními a většinou i dekorativními předměty. Známe jich velmi málo – do dneška se zachovalo pouze 68 pozdně antických pyxid s reliéfním dekorem z doby mezi 4. až 6. stoletím. Větší část pochází z pokladnic středověkých kostelů. Jen necelá dvacítka pyxid pak byla nalezena v 19. a 20. století při archeologickém

Drobné fragmenty z víka pyxidy. Stejně jako všechny ostatní zlomky bylo nutno ošetřit i je penetrací zpevňujícím roztokem.... ..... podobně jako fragment na tomto snímku. Detail pyxidy s kresebným doplněním chybějící části reliéfu a s rekonstrukcí jednoho z kovových prvků, provedeného ovšem pouze náznakově z transparentního materiálu.

www.mzm.cz

M revue

31


M příběh

výzkumu. U těch se však dlouhodobý pobyt ve vlhké zemi odrazil na stavu slonoviny a rozrušení jejího povrchu. Proto se původní tvar rozpadl a většinou z nich zbyly jen jednotlivé fragmenty poškozené vlhkostí. Tak je tomu i v případě pyxidy z mohyly na Žuráni.

Fragmenty lidských figur a jejich oděvu Z tamního hrobu č. II byly vyzvednuty fragmenty, jež se podařilo částečně složit do dvou větších úseků o délce cca čtvrtiny obvodu pláště pyxidy. Kromě toho tu byly další drobné úlomky, z nichž lze rozeznat části lidských figur a jejich oděvu. Další fragment představuje podklad pro pantík z kovu, kterým původně bylo připevněno víko. Z víka samotného se zachovaly jen profilované části původně tvořící jeho orámování, které bylo možné částečně rekomponovat. Nezachovaly se žádné kovové části pyxidy. Další z celkového nálezu asi osmdesáti úlomků pak představují jen tenké lístky zvětralé slonoviny, jež byly pro potřeby rekonstrukce nepoužitelné. Pro určení výzdoby pyxidy i jejího tvaru jsou důležité tři větší fragmenty pláště s reliéfní výzdobou. Dva z nich bylo možné reponovat, protože dlouhodobým pobytem ve vlhké zemi se od sebe odlomily jednotlivé vrstvy křehkého materiálu v místě, kde původně byla obdélná báze k připevnění kovového zámečku. V partii nalevo od zámku se rýsují dvě stojící mužské postavy, levá s poškozeným obličejem se špičatým plnovousem. I když se svrchní vrstva slonoviny s přesnými reliéfními detaily figury napravo odloupla, lze podle typického obrysu hlavy a pravice třímající atribut kříže

rozpoznat přítomnost apoštola Petra. Předpokládáme, že vlevo od něj byl zobrazen svatý Pavel. Tyto dvě postavy byly rozhodující pro definování křesťanského dekoru pyxidy. Na třetím, výrazně zakřiveném fragmentu je čelně znázorněna trůnící postava mladého bezvousého muže s bohatými polodlouhými vlasy a s rozevřeným kodexem v levé ruce, původně interpretovaná jako anděl. Ve skutečnosti však znázorňuje Krista na trůnu. Napravo od něho jsou na malé plošce rozpoznatelné zbytky šrafovaného motivu, mohlo by se jednat o křídlo anděla. Poslední zachovaná postava vlevo znázorňovala muže v palliu otočeného doprava, jeho hlava však chybí. Část pyxidy, kde se nachází postava Krista, je hodně zaoblená, jedná se tedy o boční část pláště schránky. Mezi ostatními fragmenty se našla ještě jedna hlavička se stejnou úpravou vlasů, ta se tedy pravděpodobně nacházela na protilehlé straně. Z této části pláště se však nic dalšího nezachovalo, kromě beztvarých úlomků.

Rekonstrukce pyxidy ze slonoviny na výstavě Poklady barbarů v Paláci šlechtičen. Foto: Jolana Halalová

Trůnící Kristus, apoštolové, zázraky Za daného stavu můžeme tedy usuzovat, že na obou užších stranách byl ve vyšším reliéfu znázorněn Kristus. Přítomnost kříže, Petra a Pavla a rovněž trůnícího Krista určuje křesťanský obsah dekoru pyxidy, vzhledem k fragmentárnosti však jej nelze rekonstruovat do původního stavu. Vodítkem k jeho obsahu jsou další z drobných fragmentů se zachovaným reliéfem. Jeden z nich představuje část motivu Krista znázorněného při přeměně vody ve víno v Káni Galilejské. Druhý fragment představuje rovněž část postavy Krista, z níž se zachoval jen typický plášť, tzv. pallium. V raných fázích vývoje Kristova zobrazení byly vzory

Žuráň. Fragment slonovinové pyxidy s vyobrazením trůnícího Krista. Foto J. Foltýn.

32

www.mzm.cz


??????????

pro ně čerpány z repertoáru antického umění, proto i Kristus jako autor nového myšlení, a tedy učitel moudrosti, byl zobrazen v oděvu typickém pro filozofy. To, že na pyxidě se Kristova přítomnost opakovala, ukazuje i další fragment postavy v palliu. Lze tedy předpokládat, že kromě hieratického motivu trůnícího Krista byly na pyxidě znázorněny i Kristovy zázraky, proto se jeho postava na pyxidě v každém z nich opakovala a byla provázena i jeho průvodci, apoštoly. Co vypovídají všechny tyto skutečnosti o významu slonovinové pyxidy v honosné hrobce na Žuráni? V prvé řadě to byl luxusní předmět, vyhrazený těm nejvyšším vrstvám společnosti. Svou výzdobou s křesťanskou tématikou se řadí mezi první předměty tohoto charakteru na Moravě a dokládá pronikání křesťanství do dosud pohanského prostředí, byť zatím jen na úrovni vládnoucích elit.

www.mzm.cz

Jak naložit s pozůstatkem luxusu Pyxida ze Žuráně se dochovala v žalostném stavu, proto byly dosud představovány veřejnosti jen její nejpodstatnější části. Na výstavě o pokladech barbarů jsme chtěli ukázat tento nález v podobě co nejčitelnější a nejsrozumitelnější. Po diskusích a zvážení všech pro a proti padlo rozhodnutí: tentokrát nepůjde jen o novou konzervaci, pokusíme se o rekonstrukci pyxidy tak, aby z drobných fragmentů vznikl jeden sbírkový předmět – nový exponát. Zadání pro konzervátorku Archeologického ústavu Moravského zemského muzea Terezu Zemancovou bylo jasné: pod odborným vedením dr. Marie Pardyové, CSc., která se dlouhodobě zabývá pozdně antickou kulturou a raně křesťanskou ikonografií, rekonstruovat pyxidu tak, aby

si i běžný návštěvník výstavy mohl udělat představu o původní podobě tohoto u nás jedinečného předmětu. Netřeba vysvětlovat, že to nebyl lehký úkol. Zlomkovitost, velké procento chybějících částí, špatný stav dochovaných úlomků na jedné straně, na druhé straně pak zásady, jíž se musí každý restaurátor držet: tj. nedopustit poškození či jiný nenávratný zásah do původního artefaktu. Jednotlivé části nebylo tedy možné jednoduše slepit (nenavazovaly na sebe) a chybějící části nebylo možné jednoduše doplnit (aby se při tom nepoškodily křehké dochované fragmenty).

Model dokreslí tvar předmětu Řešením bylo vytvořit model, který nijak nenaruší ani nepotlačí origi-

M revue

33


M příběh

Jsme u cíle: návštěvníci výstavy mohou poprvé vidět nikoli pouhé fragmenty, ale „ucelený“ sbírkový předmět. Foto Jan Chmelíček

nální prvky, ale šetrně dokreslí tvar a napomůže celkové srozumitelnosti předmětu. Po ruce byl způsob, s úspěchem používaný třeba při rekonstrukci středověkého skla, kdy se dochované fragmenty připevňují na podklad ve tvaru původní nádoby. Takto vytvořený model divákovi poskytne představu o původním vzhledu památky. Vytvoření modelu – této v podstatě finální fázi procesu – ovšem předcházela řada přípravných kroků a nezbytných zásahů. Především detailní fotografická dokumentace předmětu, která je důležitým dokumentem pro konzervátora – restaurátora, ale také dokladem o postupu pro budoucí generace. Celý proces byl zahájen čištěním jednotlivých fragmentů. Protože slonovina je citlivá na změny vlhkosti, nemohly být úlomky čištěny máčením, nýbrž za pomoci měkkého kartáče. Dalším krokem po čištění bylo zpevňování – jednotlivé vrstvy slonoviny se totiž od sebe oddělovaly a bylo nutno zabránit jejich další degradaci. Pro tuto fázi bylo zvoleno máčení v roztoku paraloidu a xylenu. Další krok spočíval v lepení jednotlivých vrstev zachovaných fragmentů, protože se oddělily při rozesychání materiálu, vystaveného dlouhou dobu vlhkosti v podzemí. K tomu posloužilo disperzní vodou ředitelné lepidlo, které po zaschnutí zůstává transparentní. Teprve po zpevnění a slepení jednotlivých prvků přišla na řadu tvorba modelu, na který měly být fragmenty uchyceny. Předpokládané finální verzi základního tvaru pláště z transparentního plastu předcházelo několik zkušebních modelů. Jako nejvhodnější se nakonec ukázala verze pláště napevno zapuštěného do spodního dílu odlitého stejně jako víčko z průhledné pryskyřice. Vrchní díl pak spočívá volně, na místě jej přidržují jen drobné průhledné zámečky simulující původní kovové úchytky. Po dokončení epoxidového modelu pyxidy při-

34

šlo na řadu uchycení původních fragmentů výzdoby. Cílem bylo nepoškodit je a zachovat reverzibilitu restauračního zásahu. Proto restaurátorka zvolila upevnění jednotlivých prvků na několika bodech za pomoci vlasce, protaženého pláštěm. Prvky jsou tak šetrně připevněny, vlasec nenarušuje celkový dojem a současně jej lze snadno demontovat.

Šťastný konec příběhu Krok za krokem se v laboratoři Archeologického ústavu MZM rodila konečná podoba jednoho z hlavních exponátů výstavy. Následovaly kresebné rekonstrukce některých chybějících částí fragmentů, modelace nedochovaných kovových prvků, které sloužily k uchycení dna a víka k plášti nádobky. Pro výstavní účely se k jejich rekonstrukci opět nejlépe hodila průhledná dvousložková epoxidová pryskyřice. Materiálově koresponduje s celkovým provedením modelu

a především jasně dává najevo, že to nejsou dochované originální části. Po mnoha hodinách diskusí, zkoušek a „hodinářské“ práce byl na světě nový exponát, který divákovi poskytne představu o původním vzhledu předmětu, aniž by byl potlačen nebo zakryt jeho fragmentární charakter. Pak mohla následovat instalace do vyleštěné vitriny, patřičné nasvícení a popiska. Exponát byl připraven pro zvědavé oči prvních návštěvníků výstavy. Takový je tedy šťastný konec příběhu nálezu a rekonstrukce jednoho luxusního předmětu, který se na Moravu dostal v dramatické době stěhování národů a ve sbírkách Moravského zemského muzea po léta zůstával jen v podobě nepřehledných zlomků. Dlouho trvalo, než byly opět sestaveny do předpokládaného původního tvaru pyxidy, aby mohly reprodukovat nikoli celistvý, ale přece jen „ucelený“ sbírkový předmět. Zasvěcený návštěvník muzea snad ocení, že i tak měly hodiny mravenčí práce smysl.

Jana Čižmářová, Marie Pardyová, Tereza Zemancová

www.mzm.cz


Výzkumy v Krumlovském lese možná končí, diskuse nikoli Málokterý rok jsem byl na hloubení šachet v několika kritických místech našeho archeologického naleziště u Vedrovic v Krumlovském lese tak nedočkavý jako letos. Šlo o to prokázat, jak rozsáhlá byla mezolitická těžba rohovce, kterou jsme tu zjistili jako prozatím na jediném místě na světě. Krumlovskou lokalitu jsme letos zkoumali obtížně, protože jsme nemohli sehnat brigádníky a auto. Většinu energie tedy spotřebovalo doptávání se u různých institucí a známých, jakož i hlídání elektronické pošty, k níž byl ve Vedrovicích ztížený přístup. Nakonec se úderka jakž takž sestavila, i když po dva dny měla jen jednoho člena, před nímž mně bylo hanba dělat vědce a neházet lopatou. Pokud se neohlásí parta mladých nadšenců s autem, tak byla uplynulá sezóna po 22 letech výzkumu také tou poslední.

Nové sondy, větší hloubky Připomeňme, že hloubení šachet a rozsáhlé odkopávání svahu vyžaduje delší pobyt na jednom místě, zatímco mezolitici měli být ještě neusedlými kořistníky, kteří museli po polovině 6. tisíciletí před Kristem ustoupit usedlým zemědělcům – neolitikům. Vloni se ukázalo, že stejné odvaly, jako byly ty bezpečně datované do mezolitu, pokrývají svah od shora dolů na ploše stovek metrů čtverečních. Od mladších hald se

www.mzm.cz

tyto odvaly lišily tvrdou hnědou hlínou s četnými uhlíky, poněkud jinou štípanou industrií a naprostým chyběním keramických střepů (v mezolitu se hliněné nádoby totiž ještě nevyráběly). Byli jsme tudíž přesvědčeni, že celé souvrství na svahu patří střední době kamenné a očekávali jsme, že datování čtyř zaslaných vzorků uhlíků nám to potvrdí. Netrpělivě očekávaný dopis z oxfordské laboratoře, který dojde vždy až půl roku od odeslání vzorků, však celou věc zkomplikoval. V jednom vzorku bylo málo ko-

lagenu, tj. látky datovatelné radiouhlíkovou metodou, další vzorek spadal do pozdní doby kamenné a teprve třetí soubor uhlíků z mohutných ohnišť před zbytkem těžební stěny v horní části svahu prokázal mezolitické stáří. Poslední vzorek z třímetrové hloubky v přímém podloží ohnišť spadal opět do eneolitu, a to do doby kultury se zvoncovitými poháry. Tihle pravěcí lukostřelci a pivaři (nebo jejich ženy?) sice vyhloubili v Krumlovském lese nemálo šachet a terasovitých záseků do svahu, ale jak by s nimi mohla souviset stařina pod mnohem staršími mezolitickými ohništi? Druhé, o něco starší eneolitické datum takovým překvapením nebylo, protože pocházelo z vršku oněch hnědých svahových sedimentů a svědčilo pouze o tom, že ve svrchních polohách se v téže haldě může vyskytovat něco mladšího, aniž bychom to mohli podle charakteru štípané industrie rozpoznat. Proto jsme se rozhodli tuto dolní sondu prohloubit až na dno a nechat datovat nejhlubší uhlíky. Ty jsme skutečně získali, stejně jako paroh a zlomek

M revue

35

L

M report


M report?????????

Rypadlo z kapitálního parohu pod haldou ze starší doby bronzové. Protěžené temeno hřbítku, na něž se dodatečně naneslo 5 metrů rubaniny.

vládla únětická kultura. Té patří převážná většina dobývek v Krumlovském lese.

Rubanina přemístěná ze svahů na vrcholy

parohového kopáče. Vzorky ale zatím nebyly do Oxfordu ani zaslány, natož datovány. Prověřit jsme ovšem museli i podivnou situaci nad mezolitickými ohništi na koruně svahu. Předpoklad, že v další sondě odhalíme pokračování čelby mezolitické těžby, se však nenaplnil. Nejhezčí nález představovala dvě mohutná rýpadla z parohů, z nichž ten větší by dnes patřil mezi zlaté trofeje. Severní sonda se až do dosažené hloubky 4,7 m pohybovala v haldě ze starší doby bronzové, a západní

36

sonda rovněž, ovšem s tím rozdílem, že v hloubce 4,4 m halda nasedala na rostlý terén. Do něj se do neznámé hloubky ovšem ještě zavrtávala šachta neznámého stáří, probíhající poněkud západněji, protože jsme se do ní probořili při čištění západní stěny naší sondy. Z této šachty, prorážející haldu ze starší doby bronzové, jsme získali štípané rohovce i uhlíky, takže se snad dozvíme její stáří. Předpokládáme, že spadá na samý konec starší doby bronzové, kdy zde asi před rokem 1800 před Kristem

Lidé, kteří se sem scházeli nepochybně z celé jižní Moravy a části Dolního Rakouska, zde vyhloubili stovky až 8 m hlubokých šachet. Vytěžili z nich tisíce tun rohovce, který z větší části rozštípali a pak téměř všechno ponechali na místě. Jestli se divíte, co je k tomu vedlo, vyčkejte následující informace a budete se divit ještě víc. Letos prozkoumané mohutné haldy rubaniny na temenech hřbítků totiž nade vší pochybnost dokázaly, že únětičtí těžaři nejprve střed hřbítků o pár metrů snížili (takže na temeni se dostali pod úroveň mezolitických ohnišť na jeho okraji) a do takto kráterovitě sníženého terénu zapustili ještě řadu šachet (obr. 4). Tato činnost začala patrně ještě koncem eneolitu, jak svědčí zmíněné datum z podloží mezolitických ohnišť, asi z nějakého nepostřehnutého rozšíření u dna. Rubanina z těchto dobývek se ovšem původně nacházela na svahu, ale po ukončení těžby byla opět nanesena na temena hřbítků, kde vytvořila až 5 m mocné nánosy. Kdyby tomu tak nebylo, mocnost rubaniny by na svahu musela být větší než na temeni, protože při těžbě se odpad hrne vždy dolů. Na svazích je ale rubaniny z této doby sotva pár decimetrů. Tahle stěží uvěřitelná, ale jiným způsobem nevysvětlitelná situace je doložena mnoha sondami

www.mzm.cz


??????????

Jak jsme se při čištění profilu haldou proškrábali do sousední šachty. Jak hluboko jsme museli kopat (a nedokopali se).

na třech nejjižnějších terénních výběžcích v lese a zřejmě i v západnější části I. těžního revíru pod „skalkou s kroužkem“. I když účastníci každoročně konaných komisí předložené vysvětlení opakovaně schválili (protože na žádné jiné nepřišli), je mi jasné, že fascinující poznatky z Krumlovského lesa si přizvaní archeologové k srdci nevezmou, nepochopí je a ve svých statích je budou nadále opomíjet – i když jde o svědectví nejdavovějších pracovních akcí oné doby.

Hledání analogií – stély, dolmeny, sochy moai To ovšem neznamená, že bychom pro takové zvláštní pohnutky pravěkých lidí již neměli hledat analogie. Nalezneme je už na samotném prahu neolitu, a to v Turecku. Tam byly na lokalitě Göbekli Tepe a Nevali Čori asi před 9 tisíci lety do kruhových půdorysů vztyčeny desítky několik metrů dlouhých kamenů, na něž se vysekaly podoby ptáků a šelem. Tyto olbřímí konstrukce byly posléze zasypány štěrkem, přičemž megality nebyly pokáceny, ale zůstaly ve svislé poloze. O to výše se ovšem štěrky a písky musely navršit. Tak se stalo, že výsledky této nezměrné práce, na níž se jistě podílelo obyvatelstvo z širokého okolí, nebyly vůbec vidět a věděli o ní jen zasvěcení. Něco podobného jsme již dávno znali z prostředí západoevropských megalitů. Na pracně budované dolmeny, jejichž stavbou žily jistě celé generace neolitiků, se po ukončení jejich rituální (pohřební) funkce

www.mzm.cz

navršily mohylové náspy a stavba – oslava předků a chlouba místní populace – zmizela z očí, aniž by byla porušena. Poslední výzkumy ukazují, že ani obří sochy na Velikonočním ostrově se v době předpokládané ekologicko-potravní krize neničily, ale byly pietně položeny obličejem k zemi a překryty hlínou, aby důstojně ustoupily novému univerzálnějšímu božstvu s ptačí hlavou. Také archeologové zkoumající eneolitické doly na měděnou rudu na Balkáně (Ai Bunar a Rudna Glava) se podivovali nad

tím, že mnoho metrů hluboké dobývky se záměrně vyplňovaly vytěženou hlínou a kamením. Středoevropská archeologie se s tímto jevem v podstatě ještě nesetkala a jeho zjištění v Krumlovském lese bude asi tím posledním, čím tato unikátní lokalita obohatí evropskou prehistorii.

Martin Oliva Foto autor

M revue

37


L

M report

Kurátor Ústavu Anthropos MZM Mgr. Petr Neruda Ph.D., a vedoucí aplikační inženýr FEI Grzegorz Pyka při vkládání Věstonické venuše do přístroje. Foto FEI

Do nitra Věstonické venuše Blikající majáky, policisté ze zásahové jednotky v plné zbroji, malý decentní kufřík se stěhuje z trezoru do policejního auta. A k tomu houf fotoreportérů... Takový ceremoniál poblíž Moravského zemského muzea na Zelném trhu vždy doprovází výlet naší nejstarší dámy mimo její příbytek. Tentokrát Věstonická venuše putovala nedaleko – do sídla brněnské společnosti FEI. Tam jí důkladně zrentgenovali útroby na nejnovějším počítačovém tomografu HeliScan TM MicroCT...

Jen málokterému archeologickému předmětu je věnována dlouhodobě taková pozornost jako Věstonické venuši. A není to jen tím, že je to unikátní předmět – nejlépe dochovaná lidská figura z pálené hlíny a nejstarší vyobrazení ženské postavy z našeho území. Venuše je také obestřena řadou nejasností, které vědce i laickou veřejnost dráždí. Připomeňme například, že ji Karel Absolon adekvátním způsobem publikoval až 13 let po jejím nalezení. Objevilo se i tvrzení, že nejde o originál, ale že byla vytvořena „nálezcem“ Emanuelem Daniou, který se měl k tomuto činu přiznat před svou smrtí. Dnes již naštěstí víme, že tím myslel jinou venuši. Již od svého objevení skrývala Věstonická venuše ještě jedno tajemství. Z čeho byla vlastně vyrobena? Dnes se nám to zdá až banální, ale v době jejího nálezu to tak jasné nebylo. Karel Absolon nechal

38

vypracovat posudek jejího složení a z něj vydedukoval, že by měla být uhnětena ze směsice rozmělněných kostí, mamutoviny a tuku s příměsí spraše. Pozdější výzkumy upozornily na to, že figurka je vyrobena vypálením spraše, což exaktně dokázala Pamela Vandiver ze Smithonian Institution ve Washingtonu. Pozdější snímkování zorganizované M. Hložkem na lékařském tomografu v brněnské Nemocnici u sv. Anny takové závěry potvrdilo a navíc bylo ze získaných snímků patrné, že se uvnitř nacházejí nějaké příměsi a vnitřní praskliny. Otázka složení však zůstala nedostatečně zodpovězená. Jaký materiál tyto příměsi představují? Odpověď bychom mohli nalézt velice snadno, ale to bychom museli použít destruktivní analýzy, což je dnes nepřípustné. Zjištění těchto detailů mohou umožnit jen technologie, které mohou přinést dostatečně prů-

kazné údaje, aniž by sošku poškodily. Technologie se enormně rychle vyvíjejí a v případě CT skenovacích přístrojů to platí stejně. V květnu 2016 oslovilo vedení brněnské pobočky firmy FEI Moravské zemské muzeum s nabídkou, že bychom na vybraném významném předmětu ze sbírek mohli otestovat možnosti nového CT skenovacího přístroje, který dosahuje mikrometrické přesnosti. A volba padla na Věstonickou venuši. Na testovací figurce se totiž ukázalo, že obrázky vnitřního složení jsou velice detailní a že by tato technologie snímkování mohla konečně přinést odpověď na již zmíněnou otázku složení. Mimořádnost předmětu ale vyžadovala zvláštní přístup, a to jak z hlediska manipulace, tak i zvolených postupů snímkování. Především bylo nutné vyvinout pouzdro, ve kterém by obě části, ve kterých je venuše dochována, držely pevně u sebe, ale bez zbytečného namáhání. Zároveň muselo zmíněné pouzdro pojmout i první referenční vzorky s materiály, které jsme uvnitř očekávali. Do spraše nakopané poblíž lokality v Dolních Věstonicích byly přimíchány tzv. cicváry (hrudky vysráženého CaCO3) a úlomky mamutích kostí a mamutoviny. Hliněné válečky pak byly vypáleny při teplotě 600 °C.

www.mzm.cz


??????????

Vše se samozřejmě testovalo na kopii venuše a až před vlastním snímkováním jsme provedli závěrečnou zkoušku, zda je pouzdro funkční. Této fázi přípravy jsme věnovali mimořádnou pozornost, protože na preciznosti výroby závisel i celkový výsledek skenování. Venuše je příliš vysoká na to, aby ji bylo zvoleným přístrojem možné naskenovat najednou. V průběhu skenování se její poloha vůči zářiči musela jednou upravit a odchylka od svislé osy musela být minimální, aby bylo možné získané obrazy digitálně spojit. Snímkování trvalo mnoho hodin, stejně náročný byl i proces generování trojrozměrného obrazu Věstonické venuše. Výkonné počítače dokáží spojit nasnímané rentgenové snímky tak, že lze získat nejen trojrozměrný model povrchu figurky, ale i její vnitřní struktury. Díky pečlivé přípravě a mimořádné erudici pracovníků firmy FEI Zuzany Patákové a Grzegorze Pyky jsou výsledky snímko-

www.mzm.cz

vání úžasné a lze je použít k detailní analýze. Co jsme prozatím zjistili? Soška skutečně obsahuje velké množství příměsí různé hustoty, což asi odráží její složení. Je zajímavé, že částice o vyšší hustotě (asi karbonáty) jsou koncentrovány v oblasti hlavy, hrudníku a nohou, zatímco ve střední části figurky nejsou patrné, alespoň ty větší. Zřejmě to souvisí s procesem přípravy keramického těsta. Zpracování spraše a proces formování venuše bude možné lépe pochopit, protože snímky jsou natolik detailní, že vidíme i drobné bublinky o velikosti 20 mikronů a jejich rozložení ukazuje, že hustota keramického těsta se v objemu figurky mění a my na řezech můžeme pozorovat něco jako proudy a víry. Předpokládáme, že jejich vizualizace v prostoru bude velice zajímavá a přínosná pro pochopení výrobních procesů. Rozlišovací schopnost použitého skeneru přinesla ale i jeden pozna-

tek, který nás příliš nepotěšil. Prasklin je ve venuši více, než jsme si mysleli. Mnohé z nich mají v průměru desítky mikronů, ale vytvářejí ve figurce hustou síť. Podle jednoho ze specialistů z firmy FEI Petra Střelce přestavují vážné riziko v případě, že se významně změní okolní tlak, což by se mohlo stát hlavně v letadle. Uzavřený plyn by mohl expandovat a roztrhat figurku nebo v lepším případě poškodit jenom část figurky. Obě možnosti jsou nepřípustné. Petr Střelec hodlá aplikovat počítačový program, který zjistí, jak jsou spolu praskliny propojeny a spočítá bezpečnostní riziko, které z toho vyplývá. Podle výsledků analýzy upravíme režim pohybu venuše, případně připravíme i speciální box, který bude udržovat stálý tlak pro případ, že by venuše v budoucnu chtěla někam letět letadlem... I přes dosavadní výsledky nás hlavní část práce teprve čeká. Nejprve musíme rozdělit nalezené příměsi,

M revue

39


M report

Věstonická venuše viděná výkonným CT skenerem – vcelku i v řezu. Foto: FEI

které se na snímku projevují jako skvrny šedé barvy různé intenzity, do skupin podle hustoty. Pak pomocí srovnávacích vzorků určíme, jakému typu materiálu s největší pravděpodobností odpovídají. K tomu využijeme jak stávající naskenované vzorky, tak i nové, které budeme průběžně připravovat podle výsledků analýzy obrazu. Doufáme, že pro zpřesnění budeme moci využít i trojrozměrné obrazy jednotlivých částic, protože karbonáty budou mít přece jenom odlišný tvar například od kousků kostí a mamutoviny, které budou spíš ostrohranné. Na závěr plánujeme vytvořit model venuše, ve kterém budou uplatněny všechny dosažené poznatky. Pak půjde pod výkonný CT skener tento model. Už teď netrpělivě čekáme, jak si budou obě figurky podobné. Čeká nás ještě řada úkolů a překážek, nicméně už teď je patrné, že máme „našlápnuto“ správným směrem.

Petr Neruda

Takovou dávku by člověk nepřežil Soška Věstonické venuše prošla v laboratořích společnosti FEI snímkováním ve výpočetním tomografu HeliScan (tm) MicroCT, který byl zařazen do výroby teprve nedávno. Na rozdíl od lékařských počítačových tomografů umožňuje tento přístroj, určený primárně pro těžební průmysl, podrobnou analýzu struktury a propustnosti hornin a trojrozměrnou vizualizaci vzorku s rozlišením v řádu mikrometrů. To je mimo jiné umožněno vyšší dávkou rentgenového záření. „Už jenom během téměř patnáctihodinového skenování v přístroji byla soška vystavena tisíckrát větší dávce rentgenového záření než v případě lékařského tomografu. Člověka by taková dávka zabila,“ uvedla systémová inženýrka společnosti FEI Zuzana Patáková. Takové záření by totiž v živých buňkách uvolnilo vodu a tím také kyslík, čímž by se nabouraly buněčné struktury. „Riziko, že by nyní byla vzácná soška zdraví nebezpečná, však nehrozí. Podstatná část rentgenového záření soškou projde, část se absorbuje a přemění na teplo, jehož množství však sošku nijak neohrožuje. Předmět, ozářený rentgenem, po vypnutí primárního zdroje sám o sobě nezáří,“ uklidňuje Patáková. Během skenování vzorku pořídil přístroj desítky tisíc snímků. Data byla pak převedena do clusteru, vzniklého spojením čtyř výkonných počítačových jednotek s 96 procesory s dvěma TB operační paměti. Ten snímky zpětně poskládal a vytvořil trojrozměrnou vizualizaci vzorku. Skenování přineslo 80 GB kvalitních dat pro další analýzu. (red)

40

www.mzm.cz


Betlémská mláďata vylétla z hnízd Mám narozeniny den po Svaté Anně a od horkého léta roku 1998 se nestalo, že bych v tyto dny nepřebýval na naší malé základně u betlémského mokřadu (Pro nezasvěcené – Betlém je původně studijní plocha MZM o rozloze necelých 11 hektarů na dně bývalých pískoven u břehu střední Novomlýnské nádrže nedaleko od Ivaně, od roku 1990 chráněná lokalita pro rozmnožování obojživelníků, významné hnízdiště ptáků). Čekal jsem pokaždé stejně s jemným chvěním na duši, zda se nad lužním lesem ozve známý trylek a šik těch nejelegantnějších gratulantů, jaké si člověk umí představit, začne defilovat na modré obloze. Tehdy poprvé přiletělo 25 vlh pestrých (Merops apiaster) a na tři týdny si přisvojilo celou lokalitu.

Když vlhy v onom roce 1998 vychytaly všechny vosy, čmeláky a vážky, jednoho dne zmizely. Ale následující léto se objevily znovu. A když se to opakovalo i v následujících sezónách, bylo téměř jisté, že se zde začíná odvíjet téměř pohádková kapitola v historii tohoto druhu v naší zemi. Téměř na den přesně každý rok přilétalo hejno vyvedených rodinek pocházející z nějaké jižněji položené lokality. Obvykle se zdržely až do prvního zářijového týdne, aby je během jediného dne odvelel instinkt jižním směrem.

www.mzm.cz

Vlha pestrá – ohrožený druh V naší ornitofauně nemáme mnoho druhů, které by se mohly honosit tak nádherně barevným peřím, jaké nosí vlha pestrá. Tento teplomilný pták, obývající rozsáhlý areál táhnoucí se od středoasijských republik až do Evropy, je dnes významným reprezentantem druhů, které v závislosti na oteplení klimatu posunují hranici svého rozšíření směrem k se-

veru. Původní severní hranice, která ještě v polovině minulého století dosahovala přibližně na úroveň jižního Slovenska, dosahuje dnes do Pobaltí. Jako hlavní impuls k vyvolání tohoto procesu je nárůst potravy. Vlha je neobyčejně obratný a rychlý letec, živící se výhradně velkým hmyzem, který loví za letu. Jeho krásné slovenské pojmenování včelárik zlatý prozrazuje i „problémovou“ stránku potravního zaměření, tedy že miluje včely a může být v tomto směru nepřítelem včelařů. To dokládá i v literatuře vzpomínaný případ, kdy včelař ze Slovenských Ďarmot zastřelil v květnu roku 1947 za den u svého včelínu dvacet těchto ptáků. Vlha pestrá je přísně chráněná v kategorii ohrožených druhů a přímé nebezpečí od člověka by jí hrozit nemělo. Vlhy si vyhrabávají ve stěnách pískoven a hliníků asi 1,5m dlouhé hnízdní nory, kde snáší vejce (4 až 6 ks) a vychovávají mláďata. A právě staré pískovny a podobné útvary jsou často zaváženy odpadem, takže míst vhodných k hnízdění stále ubývá. V ČR se první hnízdění odehrálo v roce 1954 blízko Lednice. I v následující historii naší populace hrály a doposud hrají lokality

M revue

41

L

M report


M report

Vlhy jsou vynikající letci a v letu loví vosy, sršně, motýly i mouchy.

jižní Moravy hlavní roli. Hnízdní páry se často sdružují a vytvářejí hnízdní kolonie, které mohou čítat i několik desítek párů. U nás tomu tak zpočátku nebylo a hnízdění se týkalo pouze jednotlivých párů. Postupně jich přibývalo, takže na přelomu tisíciletí se odhadovala početnost moravské populace na minimálně 200 párů.

Nádherné léto zalité potem Byly to každé léto nádherné týdny prožité v blízkosti tak exotických opeřenců, ale chtělo to víc – nalákat je a mít je na celou sezónu! Myšlenka, která mně vrtala v hlavě už delší dobu, dostala reálné kontury v zimě 2014, když jsme vybagrovali ve zbytku starého hrůdu rýhu, ani velkou, ani malou, ani příliš hlubokou. Něco jako odfláknutý vojenský zákop. Poslední úpravy výkopu jsem nechal až na začátek května. Bylo še-

42

stého, když se ozvala nad Betlémem první vlha a ještě ten den v podvečer jsem z dálky nadšeně pozoroval pár ptáků, jak nalétávají nad výkop. Za pár dnů proběhla první kontrola s úžasným výsledkem: na sedmi místech bylo hrabáno a s troškou fantazie byly patrné okraje budoucích hnízdních nor! Od toho dne jsem hlídal lokalitu s ještě větším nasazením a postupně začal s kolonií žít. V prvních dnech spíše virtuálně, protože i v noci mě budil jejich trylek a vyvstávaly různé myšlenky na problémy do dalších dnů. Plaší ptáci ihned tvrdě odmítali jakoukoli změnu v jejich okolí, což znamenalo znovu vzít do rukou rýč a uzemnit fotokryt hluboko pod horizont. Týdny strávené v blízkosti malé kolonie patřily k tomu nezapomenutelnému, co s sebou práce terénního zoologa občas přináší. Navzdory tomu, že takové posezení na rybářské stoličce v plátěném úkrytu, kde není dostatek místa ani na stativ a teleobjektivy, už vůbec ne na nohy, a kde hlavou podpíráte strop, který tíží navalené klacky a větve, aby se ptáci zbytečně novotvaru neděsili,

má daleko k letní rekreaci. V úkrytu musíte zmizet už brzy ráno, i když se klid do narušené kolonie vrátí stejně až po dvou hodinách. A když už usedají blízko, začínají nalétávat k norám a touží po krmení mláďat, vždy je minimálně jeden pták na vartě a jakmile zaznamená nějaký neznámý pohyb –

www.mzm.cz


??????????

K námluvám patří vzájemné krmení: samečci nabízejí potravu samičkám.

Po příletu na hnízdiště se jednotlivé páry páří. Toto období trvá několik dnů. Pokud přiletěly na hnízdiště opožděně, páření už nebylo vůbec pozorováno.

Vzrostlá mláďata čekají na krmení u okraje hnízdních nor

stačí rychleji posunout objektiv nebo zavadit o plátěnou stěnu – jeho poplašný křik všechno změní a další hodinu se drží všichni ptáci opodál. Když už se konečně ptáci uklidní a krmí, přijde mrak a záběry za nic nestojí. Když se srpnový den naopak vydaří, je v utopeném krytu horko a nedýchatelno a kapky potu zaplavují hledáček. Stěna s hnízdními norami bývá nasvícena sluncem jen pár hodin, a tak je třeba kryt přestavovat a obvykle i různě posunovat, podle povahy toho či onoho páru.

www.mzm.cz

M revue

43


??????????

Betlémská mláďata vylétla z hnízd I když se sejde všechno, co je potřebné, stejně je to boj o každý snímek, neboť vlhy jsou příliš rychlé, i ta nejlepší technika za nimi zaostává (o lidských smyslech ani nemluvě). Kolik nepovedených snímků zůstává v paměti fotoaparátu, to ví jen ten, kdo doma večer usedá, aby mazal a mazal… Ale ani ten nejlepší záběr nedosahuje kvalit prožité skutečnosti. Proto je třeba číhat u kolonie téměř denně, neboť z jedné hnízdní nory už mláďata vykukují, z jiné se ještě ani neozývají a do toho všeho začínají vyvádět mladé břehule říční, které jsou zde v obrovské převaze, v této ptačí společnosti však momentálně hrají okrajovou roli. S vyváděním mláďat začíná ta pravá dokumentátorská práce zoologa. Nejde to bez pohotovosti reportéra: tyhle neopakovatelné okamžiky pro-

44

bíhají velmi kvapně a během pár hodin je hnízdo prázdné. U betlémských vlh letos k této slavnostní události došlo 85 dnů od příletu a za dva dny na to už hnízdní stěna zůstala opuštěná.

Miroslav Šebela foto autor

www.mzm.cz


??????????

Před zahnízděním se páry neustále drží při sobě a často vyžadují fyzický kontakt.

www.mzm.cz

M revue

45


L

M profil

RNDr. Růžena Gregorová, Ph.D. Miluji okamžiky objevování

narozena 26. 9. 1961 absolventka Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity (obor geochemie, základní a ložisková geologie); Université Montpellier 2, Sciences et techniques (DEA – Diplome d’études approfondies – paléontologie des vertebres); Ph.D. na Univerzitě Komenského v Bratislavě, paleontoložka se specializací na rybí faunu Západních Karpat, vedoucí Geologicko-paleontologického oddělení Přírodovědného muzea MZM přednáší na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity autorka a spoluautorka řady monografií (Příběhy zkamenělin – O ropuším kameni, hadím vejci a tajemném jednorožci; Encyklopedie zkamenělin; Tajemné moře v Karpatech) a mnoha statí, odborných článků, výstav, Členka European Association of the Vertebrate Paleontologists Členka ICOM od roku 1990 (aktivní v komisi NATHIST), v letech 2006–2011 tajemnice ČV ICOM

Na fotografii mezinárodního výzkumného týmu paleontologů, zkoumajících sedimenty v okolí Litenčic, vidím pět statných chlapů a mezi nimi jedinou křehkou bytost ženského pohlaví. Na nohou má stejně zablácené pohorky jako ti ostatní, v rukou navíc drží nůž a paleontologické kladívko. Je to Růžena Gregorová z Moravského zemského muzea, jste to vy. Jak se vlastně stalo, že jste se rozhodla pro životní dráhu geologa a paleontologa? Od dětství jsem se chtěla věnovat přírodním vědám, snila jsem o astronomii, chtěla jsem být lesníkem nebo biologem. Ta orientace na přírodní vědy pravděpodobně souvisela s tím, že tatínek byl myslivcem. Podvědomě mě to ale přitahovalo ke geologii a už na gymnáziu jsem v rámci středoškolské činnosti za

46

pomoci pana učitele Coufalíka zpracovala své první nálezy z Litenčic, odkud pocházím. Tehdy jsem vlastně kousek od našeho domu objevila novou paleontologickou lokalitu. Asi rok jsem tam pravidelně chodila s kladívkem a nic jsem nenašla, ale nedala jsem se odradit. A najednou se začaly objevovat zajímavé věci. Mělo to tedy takový přirozený vývoj. Často začínáme svá poznání ve svém nejbližším okolí. Během vysokoškolských studií jsem už vytvořila poměrně velkou sbírku a její zpracování se stalo i tématem mé diplomové, později také disertační práce. Ve výzkumu této lokality pokračuji i nyní. Pokud jde o moji profesionální dráhu, ta byla také přirozená: Hned po ukončení fakulty jsem šla do muzea. Byl to můj cíl od samého počátku.

Ale přesto, orientace na zkoumání tak vzdálených období v historii naší země není u mladých lidí docela běžná. Nevyrušovaly vás z tohoto zaujetí pro zkameněliny třeba taneční hodiny a spousta dalších obyčejných věcí? Nebo třeba populárnější témata a obory, jež souvisejí více méně s naší současností? Vaše „čtení v kamenné kronice Země“, soudě podle současného zájmu středoškoláků o univerzitní obory, neprožívá velkou konjunkturu. Nemějte obavy, i já jsem prošla naprosto „normálním“ vývojem mladého člověka. Ale téma dávné minulosti Země bylo a je pro mne nesmírně zajímavé, i když jde o období historicky tak velmi vzdálená. Mne naopak úplně nepřitahují taková témata, která souvisí už s přítomností člověka na Zemi, natož pak s dnešní

www.mzm.cz


dobou. Když se mne jednou redaktorka rozhlasu zeptala, zda se mi předmět mého vědeckého zájmu nezdá mrtvý, nechápala jsem o čem to mluví... V roce 2013 jste vydala knížku Tajemné moře v Karpatech. Na desítkách zkamenělin z moravských lokalit, které v období terciéru ještě ležely hluboko pod mořskou hla-

www.mzm.cz

dinou, v ní čtenářům přibližujete podobu tehdejších živočichů, především ryb a žraloků. Píšete, že knížka má laiky i budoucí zájemce o geologii a paleontologii přivést na „dobrodružnou cestu do doby, kdy se místo nádherných moravských hor u nás rozprostíralo moře Thetys, které sahalo až k Indickému i Atlantskému oceánu.“ Kdy jste se vy sama „ocitla v mořských

hloubkách, kde jen slabě problikávají světelné orgány dračích ryb a ladně proplouvají stíny žraločích těl?“ Co vás přitahuje právě na fosilních rybách? Už si nepamatuji, kdy jsem se takto ocitla v mořských hloubkách, ale bylo pro mne fascinující, když jsem něco nového objevila. Na počátku kariéry paleontologa je důležitý moment nálezu či objevu, ale to je podle

M revue

47


M profil?????????

mě lidská přirozenost. Potom možná následuje zvědavost, co jsme to objevili. Je možné, že kdybych se věnovala jiným zkamenělinám, třeba amonitům, dělala bych to asi se stejným zaujetím. U ryb je velký prostor k interpretaci a navíc jsou to hlubinné ryby, které jsou velmi zajímavé, protože jsou pro nás tak nedostupné. Známe je jen z filmů. Žraloci jsou také velmi zajímavou skupinou. Jsem ráda, že jsou to ryby, co mne nakonec dostalo. Když je člověk delší dobu studuje, objevují se mu další souvislosti: Stejné ryby se nacházejí v Německu, Rakousku, na Kavkazu, v Rumunsku... Je to jeden z dokladů, že moře bylo kdysi spojené. Otevírá to člověku bránu do období před 30 miliony let, kdy krajina vypadala podobně jako dnes, ale trochu s jiným rozmístěním pevniny a moří. Stačí, když se podíváme na mapu Moravy a všechny nížiny vyplníme modrou barvou. Před očima se Vám otevřou poslední zálivy moře Tethys. Fosilní ryby jsou také podobné těm dnešním, ve velkých hloubkách pravděpodobně nepodléhaly adaptivním tlakům, tak jak se to dělo na souši. Jak už jsem říkala, chtěla jsem být i biologem

48

a myslím si, že částečně biologem i jsem. Používám i některé metody zoologického výzkumu, jako je osteologická analýza. Jaké metody máte na mysli? Dnešní zoologové si vystačí i s kouskem tkáně, určí její DNA a živočišný či rostlinný druh. My však používáme stejné metody jako tradiční zoologové. To znamená, že studujeme kosti a kostry. Díky tomu, že jsou muzea a existují osteologické sbírky, můžeme srovnávat fosilní ryby s těmi dnešními. Je to velké množství informací, které člověk musí znát, aby z jedné kůstky mohl určit druh. Pokud jsem ovšem tu rybu ještě neměla v ruce, musím si při determinaci pomoci hledáním v literatuře. I to je velmi zajímavé. Vaše knížka o dávno již neexistujícím tajemném moři v Karpatech je výsledkem dlouholeté soustředěné práce. Uvědoměle v ní navazujete na objevy velkých předchůdců, s jejichž osobnostmi v úvodu čtenáře seznamujete – od Amiho Bouého (1794–1881) až po Vladimíra Kalabise (1910–1985). Má dnešní paleontolog ještě šanci proslavit se jako

výzkumník v tomto oboru? Nebo všechno, co je geologickému a paleontologickému výzkumu přístupné, bylo už objeveno? Paleontologické výzkumy neustále vydávají nová svědectví o životě v minulých geologických dobách. Stále přicházejí zprávy z různých koutů světa o objevu nových druhů. Paleontologové se rozhodně nemusí obávat, že by vůbec někdy byla všechna naleziště objevena. Určitě ještě existují neobjevená místa, která by se v něčem podobala bavorskému Solnhofenu nebo australské Ediakře. Možná ne v Evropě, ale například Čína či Argentina neustále hlásí nové a významné objevy zkamenělin. I u nás existuje možnost, že by některý paleontolog mohl objevit a pojmenovat nový druh živočicha nebo rostliny, který kdysi žil v moři, jezeře či na souši v oblasti dnešní Moravy.

Stolička, nůž, kladívko, hora kamení a hodiny ticha, přerušované jen občas klepáním kladívka. I tak vypadá práce paleontologa. Foto: S. Baciu

www.mzm.cz


??????????

Paleontologický výzkum v Litenčicích, rodné obci Růženy Gregorové, podpořila americká Národní zeměpisná společnost. V roce 2010 se zde sešel tým paleontologů z několika zemí. Foto S. Baciu

Když čtete v oné „kamenné kronice Země,“ dovedete si z pouhých otisků v kameni představit, jak vypadal svět před miliony let? Umíte si ho představit tak jako třeba malíř Zdeněk Burian nebo náš vynikající ilustrátor vědecké literatury Jan Dungel? Paleontolog, který zná dobře okruh svého výzkumu, je schopen i z fragmentů dešifrovat druhové zastoupení, prostředí či hloubkové poměry v dané lokalitě a vytvořit si tak celkovou představu o původním společenstvu. Kdyby chtěli kráčet ve vašich stopách, kam by se měli naši čtenáři v tuzemsku vypravit, aby si přiblížili ale-

www.mzm.cz

spoň v představách místa, kde se v terciéru rozprostíralo moře? Je v lokalitách potenciálních nalezišť něco k vidění pouhým okem? Nebo se za nálezy může vypravit jen člověk s předběžnou teoretickou přípravou? Pokud jde o Moravu, oblast na východ od Brna je tvořena mořským dnem. Tady se nabízí připomenout, že geologie České republiky je velmi zajímavá a doslova učebnicová. Brno a jeho okolí se totiž nachází na styku dvou významných geologických celků – Českého masivu a Západních Karpat. Hranice protíná Brno ve směru od jihozápadu na severovýchod. V době třetihor se ještě východně od Brna rozprostíralo moře. Třetihorní usazeniny vyplňují Dyjsko-svratecký a Hornomoravský úval i Vídeňskou pánev, dále na východ se zdvíhají Ždánický les, Chřiby, Hostýnské vrchy, Beskydy, atd. Pozůstatky mořských živočichů nalezneme téměř všude, bezmála v každé pískovně lze najít schránky měkkýšů i korálů. Ale laik, který vůbec není seznámen s geologickou mapou naší země, velkou šanci

nemá. Naštěstí každý může využít bohatých výsledků geologického výzkumu, který u nás začal na začátku 19. století. Pokud zájemci chtějí najít nějaké zkameněliny, musejí nejprve zjistit, v kterých vrstvách se ty zkameněliny nacházejí. Buď si to najdou v literatuře nebo v geologických mapách. Sběratelé jsou dnes poučeni, znají nadějné lokality, svoje nálezy často dávají k dispozici muzeu. Naše muzejní sbírkové fondy jsou ostatně v podstatné míře historicky tvořeny sbírkami soukromých sběratelů, kteří, stejně jako ti dnešní, do svého koníčka investovali obrovské množství času i peněz. Paleontologické sbírky patří k nejstarším sbírkám Moravského zemského muzea. Obsahují zkameněliny z více než 1000 českých a moravských lokalit a z více než 850 zahraničních lokalit. Najdete mezi množstvím předmětů z oblasti fytopaleontologie, zoopaleontologie i geologie kousky, ke kterým máte zvláštní vztah? Je těžké říci, která sbírka či předmět jsou nejvzácnější. Jako celek

M revue

49


M profil

představují dříve neznámé stránky z historie života na naší planetě. Každá zkamenělina je významným svědectvím o životě v minulých geologických dobách. V každé kolekci jsou nejvýznamnější tzv. holotypy, které často přicházejí studovat kolegové z celého světa. Spravujeme ale i rozsáhlou sbírku tzv. dynamické geologie, která obsahuje různé typy hornin podle jejich vzniku nebo dokládá geologické děje. Vlastníme i významnou sbírku sopečných hornin z celého světa. Z hlediska historie jsou pak důležité nejstarší kolekce, které vypovídají o sběratelství především v 19. století, kdy bylo založeno i Františkovo muzeum. Cením si všeho, co naši předkové nasbírali. Z vaší knížky „Příběhy zkamenělin – O ropuším kameni, hadím vejci a tajemném jednorožci“, která vyšla v roce 2006, je cítit nadšení pro vědecké objasňování původu tajemných zkamenělin, kostí pravěkých obrů, draků nebo fantastických zvířat, jež byly, jak píše v předmluvě docent Karel Hudec, „po většinu historie lidstva opředeny záhadami, pověrami i vírou v jejich zlovolné či naopak dobré poslání.“ Soudě podle tohoto vašeho „opravníku kdysi rozšířených omylů,“ patří historie vědeckého bádání k vašim velkým koníčkům. Co vás na ní nejvíc vzrušuje? Na zkamenělinách mě asi fascinuje tajemství, které stále ukrývají. Už v antice lidé přemýšleli o původu otisků a kamenných schránek, které jim připomínaly žijící organismy, jež znali ze svého okolí. Jejich vznik přikládali jakési kamenotvorné síle, později v nich viděli pozůstatky biblické potopy. Až v 19. století věda přinesla důkazy o původu zkamenělin jako pozůstatků života v minulých geologických dobách. Vývoj názorů na původ zkamenělin odrážel tehdejší filozofický výklad světa a vesmíru. Mnoho otázek je však stále ještě nezodpovězených. A je možné, že vědce ještě čeká stejně dlouhá cesta, která započala ve chvíli, kdy antický myslitel našel

50

první zkamenělinu. Vědci rozšifrovali genetický kód člověka, biologové vytvářejí sofistikovaná evoluční schémata, ale fosilie jsou stále jedinými hmatatelnými důkazy o prošlé evoluci. Pátrání po hmotných artefaktech nehmotného dědictví dokládajícího tehdejší myšlení je podobnou fascinující cestou do minulosti. Vy vidíte stehenní kost mamuta, ale lidé před 400 lety ji ukazovali zavěšenou v okovech jako ostatky biblických obrů. Celé 16. století bylo obdobím vydávání velkých zoologických encyklopedií a najdeme v nich i různá monstra, draky, hydry nebo bazilišky. Tehdejší učenci jako Gesner nebo Aldrovandi je podrobně popisovali, vědomi si skutečnosti, že někdy zobrazují podvrhy šarlatánů. Je to úžasný pocit, když se vám potom podaří v kabinetu kuriozit takový podvrh preparovaného baziliška opravdu objevit a vy si propojíte všechny ty souvislosti. Do dneška jsem „ulovila“ deset bazilišků z různých evropských muzeí nebo kabinetů. Vzácně i z České republiky, z kabinetu kuriozit Strahovského kláštera a z Městského muzea v Čáslavi.

leontologii, například k dinosaurům nebo pterosaurům. Knihy ilustrované Zdeňkem Burianem byly přeloženy do mnoha jazyků a inspirovaly řadu dnes významých zahraničních paleontologů v jejich profesi. Pokud jde o soubor stovky litografických tabulí konce 19. století, zhotovených pod vedením mnichovského profesora paleontologie Alfreda Zittela, ten je z mnoha důvodů ojedinělý. Jsou to výukové velkoplošné tabule, zobrazující nejvýznamnější objevy zkamenělin té doby. Kdysi jsme je získali od Masarykovy univerzity. Tabule byly ve špatném stavu, ale získali jsme prostředky na jejich restaurování. Tabule poskytují průřez zkamenělinami všech období a všemi skupinami, včetně rostlin. Mají vědeckou, ale i uměleckou hodnotu. Dnes na nich můžeme obdivovat i důmyslné využití vápencových litografických desek, pocházejících ze Solnhofenu – jedné z nejvýznamnějších evropských lokalit, na které se našel slavný Archeopteryx. Domnívám se, že jsme jediná instituce, která spravuje tak rozsáhlou kolekci.

V besedě s naším časopisem jste na začátku letošního roku řekla: „Pochlubit se můžeme slavnými Burianovými obrazy, známými po celém světě, v neposlední řadě také stovkou paleontologických litografických tabulí z roku 1878, na kterých jsou znázorněny nejznámější fosilie z celého světa. Je to jedinečně ucelená kolekce.“ Můžete ji trochu přiblížit čtenářům? Malíře pravěku Zdeňka Buriana asi nemusíme příliš představovat. Kolekce, kterou spravujeme spolu s Ústavem Anthropos, je největší v České republice a zahrnuje paleontologické rekonstrukce z nejplodnějšího období Burianovy tvorby. Přestože některé rekonstrukce již nejsou z vědeckého hlediska aktuální, jsou obrazy dokladem vývoje názorů na podobu vyhynulých živočichů. Jen několik Burianových obrazů se však vztahuje k moravským lokalitám. Ty ostatní se vztahují spíš k obecné pa-

Pominu-li loňskou reinstalaci dlouhodobé výstavy díla malíře Zdenka Buriana v Pavilonu Anthropos, patřily v nedávné době k divácky nejpřitažlivějším například výstavy jako Messel on Tour, seznamující s unikátním německým nalezištěm zkamenělin, nebo divácky atraktivní Vulkány – tepny Země. Kterých vašich výstavních počinů v MZM si sama nejvíce ceníte? Musím říci, že vymýšlet výstavy je pro mě srdeční záležitostí. Ať už to bylo Zkamenělé moře, Tajemný jednorožec, Darwin, Messel on Tour nebo poslední Vulkány – tepny Země. Sama mohu těžko říci, které z nich si nejvíc cením. Ke každé jsem přistupovala s velkým zaujetím a pokud možno důkladně. Výstava o Darwinovi byla oceněna v soutěži Gloria musealis v roce 2009. Messel on Tour byl pro naše zájemce o paleontologii jedinečnou příležitostí vidět dokonale zachované fosilie ze

www.mzm.cz


??????????

Při paleontologickém výzkumu dinosaurů v jihofrancouzské lokalitě Cruzy s francouzským paleontologem Ericem Buffetautem v roce 2011. Foto: archiv R. Gregorové

světoznámé německé lokality Messel. Díky dlouholeté spolupráci nám výstavu zapůjčilo Hessenské zemské muzeum v Darmstadtu. Máte, pokud jde o výstavy, nějaký zatím nesplněný sen? Můj profesionální sen? Souvisí s Karpaty, s Brnem, s obdobím kdy se v těchto místech Západní Karpaty nasouvaly na Český masív a na východ od Brna postupně zanikalo moře. Mám stále před očima ten dlouhý geologický příběh oblasti s velmi zajímavou geologickou stavbou a mým snem je někdy vytvořit expozici, která by se týkala styku Českého masívu a Západních Karpat – se vším všudy. Mám na mysli geologický vývoj i paleontologii, nějakou animaci situace, kdy docházelo k pohybu těchto kontinentů, k zániku moře, které bylo postupně vytlačeno a z něhož v závěrečné fázi zůstal pouze Balaton a Neziderské jezero. Realizace takového snu ovšem velmi záleží na okolnostech i finančních možnostech. Vaše studium, ale i výzkumnické zájmy vás během let působení v Moravském zemském muzeu přivedly na mnoho zajímavých míst v tuzemsku i v zahraničí, seznámila jste se s mnoha kolegy – osobnostmi oboru, kterému jste „propadla.“ Které z těchto setkání se vám nejvíc vrylo do paměti? Díky mému zaměření na studium mořské fauny západních Karpat a geneticky příbuzných oblastí spolupracuji s mnoha zahraničními kolegy. Od roku 2009 je náš společný výzkum podporován americkou Národní zeměpisnou společností – „National Geographic Society“. Zúčastnili jsme se paleontologických výzkumů v Německu, na Kavkazu, na Moravě, letos jsme získali

www.mzm.cz

podporu pro výzkum rumunské lokality Piatra Neamt. Kromě jiného zpracovávám rybí fauny z jedné rakouské lokality, odkud se nám podařilo identifikovat nejstarší téměř kompletní kostru předka dnešního měsíčníka svítivého (Mola mola). Myslím si, že to je můj nejvýznamnější vědecký úspěch. Během času jsem postupně poznala řadu vědců z celého světa, první významné setkání bylo v roce 1990 s Dr. James Tylerem ze Smitsonian Institutu ve Washingtonu, se kterým jsem publikovala nový druh havýše z moravské

lokality Bystřice nad Olší. Tím, že jsem studovala ve Francii, otevřely se mi velké možnosti nových kontaktů, které s mnohými kolegy udržuji dodnes. Jako členka European Association of Vertebrate Paleontologists se téměř každoročně účastním společné konference, dalo by se říci, že jsme jedna velká rodina. Mnohé kontakty nám také dobře posloužily i při výstavních projektech. Působíte jako externí učitelka na Masarykově univerzitě. Máte dojem, že zájem o tuto vědu mezi mladými

M revue

51


M profil?????????

lidmi stále trvá a že jsou mezi studenty takoví, o nichž ještě možná uslyšíme? Přednáším studentům prvního ročníku biologie na Pedagogické fakultě MU obecnou problematiku paleontologie, a tak jsem si mohla udělat představu o jejich znalostech. V některých skupinách se na začátku nenašel nikdo, kdo by poznal trilobita nebo amonita a jméno Zdeněk Burian jim nic neříkalo. To je pro mě tristní a vidím viníka ve školství. Obávám se, že jen málo středoškolských pedagogů probouzí ve studentech zájem o geologii nebo paleontologii. Naštěstí jsem se setkala i s výjimkami, dokonce někteří pětiletí kluci mě strčí do kapsy v počtu vyjmenovaných dinosaurů. Takže, možná o některém z nich ještě uslyšíme. Na závěr obligátní otázka: Kdybyste odcházela z univerzity s čerstvým diplomem a měla se ucházet o zaměstnání, vzala byste opět za kliku muzea? Ano! Miluji okamžiky objevování. Práci v terénu. Pak to určování, srovnávání, mravenčí práci se zahraniční literaturou, když se snažím zjistit, zda už podobný nález někdo nepublikoval. Tvůrčí je práce na prezentaci, hlavně na výstavách, u nichž se snažím, aby zaujaly co největší okruh návštěvníků. Pomocí střípků fosilních nálezů se snažíte rekonstruovat vývoj života na naší planetě a to je báječné dobrodružství, kvůli kterému se dají přežít i povinnosti inventarizace a katalogizace. Za odpovědi poděkoval

Jan Chmelíček

Povedlo se, mohla si Růžena Gregorová v duchu říci při slavnostním zahájení výstavy Messel on tour (2012). Její získání do Brna byl husarský kousek. Slavnostní okamžik: Brněnská paleontoložka si jde pro cenu Gloria Musealis za výstavu Darwin, uspořádanou k 200. výročí narození slavného vědce (2010). Foto: archiv MZM Na exkurzi v lomu Zlatá Baňa během semináře geologické sekce AMG v Herlanech (2016). Foto: Archiv R. Gregorové

52

www.mzm.cz


Pragovka jako symbol doby Přesně na milimetr! Tak se dveřmi do foyeru Dietrichsteinského paláce protáhla po vlastní ose historická Pragovka Alfa XIX., vyrobená v roce 1930. Než se stane součástí stálé expozice „Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století,“ která bude otevřena příští rok v září u příležitosti 200. výročí vzniku Moravského zemského muzea, bude v přízemní hale návštěvníkům muzea připomínat blížící se událost. Automobily Praga byly po celou dobu tzv. První republiky symbolem československé motorizace a také jedním z úspěšných reprezentantů průmyslového potenciálu země. Jezdili v nich politici včetně prezidenta Masaryka, slavní herci, ale také taxikáři nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí. Největší rozkvět zažila firma Praga ve 30. letech. Kabriolet, který pro stálou expozici koupilo Moravské zemské muzeum, má vlastně dva rodiče: Podvozek vyrobila Praga, karosářská nástavba byla na zakázku zhotovena ve firmě Karoserie Kellner, která se součástí prosperující pragovky stala až později. Zakoupený exemplář je jedním z pěti luxusních vozů, vyrobených v roce 1930; podle výrobního čísla je to druhý kus. Automobil měl v historii pouze dva vlastníky. Nejprve patřil úspěšnému pražskému krejčímu Františku Fialovi, který jej vlastnil až do roku 1976. Pak přešel do vlastnictví pana Bořivoje Zábřeského, který jej opatroval až do letošního roku. Auto je udržováno v provozuschopném stavu po celou dobu své existence. Nikdy nebylo renovováno, vše je v původním stavu a plně funkční. K úžasu diváky přivádí původní zadní okénka ve střeše, přístrojová deska včetně všech originálních ovládacích prvků, stejně tak původní sedadla. V tom je neporovnatelné s vozidly této kategorie, jež se objevují velmi zřídka v prodeji na trhu autoveteránů. Ta

www.mzm.cz

totiž bývají většinou kompletně zrenovována z vraků a navíc nemají doloženou historii. Pozoruhodný exponát bude nepochybně patřit k diváckým atrakcím nové expozice. Eva Pánková

Slyšte, Slované! Kdo si nevšimnul černého knoflíku s mikrofonem na límci a nenápadné tříčlenné skupinky s kamerou pod košatým stromem opodál, mohl by si myslet, že muž, kráčející mezi kamennými základy velkomoravských kostelů, trpí samomluvou. Mluví o významu hradiště, jehož pozůstatky si prohlížejí kolemjdoucí turisté. Za pár okamžiků mu cestu zkříží další muž, samomluva se mění v dialog a kamera stále běží. Archeolog Luděk Galuška s archeologem Lumírem Poláčkem si mají co říci. A samozřejmě – hlavně divákům. Je půlka prázdnin a na Slovanském hradišti v Mikulčicích se právě natáčí druhá kapitola třídílného dokumentu České televize Brno, věnovaného Velké Moravě. Režisér Maxmilián Petřík, zkušený dokumentarista s bohatou filmografií, vybral pro připravovaný film expresívní název, vypůjčený z Proglasu – veršovaného předzpěvu k staroslověnskému překladu evan-

gelií, vzniklého v devátém století... Spolu s režisérem Petříkem a scénáristou Tomášem Kaprasem scénář připravil vedoucí Centra slovanské archeologie Moravského zemského muzea Luděk Galuška, který je současně hlavním „spíkrem“ filmu. „Už dávno jsme chtěli spolu takový film natočit. Poprvé jsme se setkali u základů kostela v Modré, to je už nějakých dvacet let. Téma Velké Moravy přišlo na přetřes i při dalších setkáních, ale teprve nyní jsme měli štěstí, když se v brněnském studiu ČT rozhodli zařadit film do výroby. Práce je teď v plném proudu,“ řekl mi režisér v krátké pauze a liboval si, že natáčení v Mikulčicích se podařilo oživit neplánovanou aktualitou. Filmaři totiž přišli ve chvíli, kdy archeologové ze zdejšího pracoviště Akademie věd ČR začali s konzervací meče, nalezeného v jednom ze zdejších hrobů právě letos v létě. „Je to událost, protože nález velkomoravského meče se ve Starém Městě odehrál naposledy v roce 1952, v Mikulčicích před třiceti lety,“ vysvětlil Luděk Galuška a filmaři začali chystat dron, s jehož pomocí kamera lépe přehlédne půdorysy velkomoravských kostelů na celém hradisku. „Natáčíme na několika lokalitách. V Mikulčicích a na Pohansku, které budou dominovat druhému dílu, věnovanému vzniku Velké Moravy a tehdejšímu vojenství, ve Starém

M revue

53

L

Před oponou – za oponou


Před oponou – za oponou

Městě, Uherském Hradišti a v Modré, kam bude situován díl nazvaný Sláva Velké Moravy. Každoročního historického festivalu ve skanzenu v Modré, spojeného s raně středověkými bitvami z období Velké Moravy, využijeme k natočení hraných scén. Objeví se v nich především Velkomoravané, ale i další skupiny oživlé historie, které tam budou inscenovat boj o Veligrad. Důležité budou záběry ze sbírek Moravského zemského muzea v Brně. Dokumentární pasáže se budou prolínat s hranými scénami. Sázím na emotivní kombinaci těchto prvků.“ Tak mi popsal režisér Maxmilián Petřík postup i místa natáčení, když s Luďkem Galuškou probírali detaily nad pečlivě zpracovaným scénářem, plným obrázků. Scénárista, komentátor a poradce v jedné osobě Luděk Galuška přibližuje poslání filmu: „První díl bude věnován seznámení diváka s východiskovými body. Kdy Slované přišli, co tu v 6. a 7. století osídlili, jaká byla jejich mytologie v předkřesťanské době, jak vypadala tehdejší společnost, zemědělství atd. Ukážeme také na historické souvislosti. Ve druhém dílu nazvaném Boj o Velkou Moravu se věnujeme významu Mikulčic jako mocenského centra Mojmírovců, také Pohansku, budeme se zabývat i tehdejším vojenstvím. Třetí díl – Sláva Velké Moravy – bude zasvěcen Starému Městu, Uherskému Hradišti a Modré u Velehradu. Tam bude dominovat téma biskupství,

54

cyrilometodějské mise, ale také zániku Velké Moravy. Bude to příběh velkomoravských center.“ „A co polemické hlasy, které tu a tam Velké Moravě přisuzují spíš roli nevýznamné epizody,“ ptám se a dostávám dvojhlasou odpověď: „Náš adresát není historik, který chce polemizovat, ale normální divák. My čteme v hlíně, jak to asi mohlo být, a k té hlíně potřebujeme mnoho obrazů. Já jsem se inspiroval Galuškovými knížkami, kde jsem jich našel dostatek...,“ shrnuje režisér. Docent Galuška dodává: „Cílem není polemika o významu Velké Moravy. Zároveň kolegům archeologům, kteří tam hovoří, nikdo nepředepisuje, co mají říkat. Nebude to ani spor, kde bylo centrum Velké Moravy, ale vyprávění o několika centrech velkého významu“. Třídílný dokument Slyšte Slované, jehož natáčení jsme zaznamenali uprostřed léta, odvysílala Česká televize na svém druhém programu již na přelomu října a listopadu. Jan Chmelíček

kem je dnes místnost v horním patře věže sklenutá křížovou žebrovou klenbou o dvou polích. V prvním desetiletí 16. století byla vymalována zajímavou dekorativní i figurální malbou. Na stěnách jsou zde kruhové medailony s vyobrazením mše sv. Antonína Paduánského, sv. Řehoře s orlem, sv. Jeronýma, sv. Augustina, sv. Ambrože a stětí sv. Kateřiny. Podrobný popis této unikátní místnosti, kterou Moravské zemské muzeum zpřístupňuje veřejnosti pouze při mimořádných příležitostech, například při brněnských muzejních nocích, najdeme v sedmém dílu Dějin Brna (Uměleckohistorické památky), který vydal v loňském roce Archív města Brna. Jde o dílo kolektivu autorů pod vedením profesora Masarykovy univerzity Jiřího Kroupy – zatím poslední svazek obsáhlého projektu finančně podpořeného městem. Stavebně historickému vývoji dnešního areálu Moravského zemského muzea v centru města se věnuje na téměř dvou desítkách stran právě editor svazku Jiří Kroupa. Podle něj si nevelkou místnost ve věži s přímým vstupem do někdejšího proboštství nechal upravit Augustin Käsenbrot, který byl v letech 1507–1513 brněnským proboštem. Měla mu sloužit nejspíš jako tehdy oblíbené tzv. „studiolo“ – pracovna, ve které

Proboštovo studiolo, kardinálova kaple Již někdy ve druhé půli 15. století vyrostla na středověké parcele nedaleko dnešního Zelného trhu pozdně gotická palácová stavba s věží, jejímž zřejmě nejzachovanějším pozůstat-

www.mzm.cz


??????????

se jeden z prvních humanistů v moravském prostředí (absolvent padovské univerzity působil od roku 1496 v Budíně jako sekretář a později vicekancléř krále Vladislava Jagelonského) mohl o samotě věnovat svým duchovním i literárně humanistickým studiím. Po Käsenbrotově smrti změnila tato místnost svoji funkci. Na kapli si ji roku 1600 nechal rekonstruovat kardinál František z Dietrichsteina. Z jeho období podle Jiřího Kroupy pocházejí také některé přemalby v interiéru – hlavně dietrichsteinský a biskupský erb na hlavách pozdně gotické žebrované klenby. Kardinál nechal zhotovit také nový vstup do kaple s rodovým erbem v horní části portálu. Původní nástěnné malby s dekorativní a figurální tematikou datovala brněnská historička umění Vlasta Kratinová do let 1505–1510 a spojila je s blíže neurčeným malířem zjevně rakouského výtvarného školení. Jan Chmelíček

Den seniorů: Od paleolitu po minulé století Metodické centrum muzejní pedagogiky letos v říjnu již popáté připravilo Den seniorů v Moravském zemském muzeu. Každý si určitě vzpomene na návštěvy muzea se školou. Muzejní programy připravené speciálně na míru jiných věkových a návštěvnických skupin ovšem nejsou v našich muzeích ještě tak časté. Je na nás muzejnících, abychom to změnili. Mezinárodní den seniorů byl příležitostí pokusit se o to, umožnit v tomto případě seniorům dozvědět se něco víc, než je přístupné běžným návštěvníkům. Senioři jsou nároční „zákazníci“, programy pro ně je třeba zvlášť pečlivě připravit. Komentované prohlídky a besedy pořádáme s našimi nejlepšími odborníky a představu-

www.mzm.cz

jeme jim i vzácné hosty. Letos měli senioři možnost seznámit se s bohatstvím paleolitických nástrojů a uměleckých předmětů uchovávaných v muzeu. Mgr. Petr Neruda, Ph.D., svůj výklad o výrobě a používání kamenné industrie obohatil praktickými ukázkami štípání a retušování kamenných čepelí a rozdělávání ohně. PhDr. Jana Čižmářová ve výstavě Poklady barbarů představila nejvzácnější archeologické nálezy z Moravy z období stěhování národů. Libor Balák, autor obrazů v této výstavě, zase vyprávěl, jak pomocí téměř detektivních metod rekonstruuje oblečení a vzhled dávných lidí nebo staveb. Soudě podle ohlasu účastníků, letošní Den seniorů svým programem úspěšně navázal na ta nejzajímavější setkání z minulých let. Tomáš Drobný

Potomci Mojmírovců? Přístroje stále pracují... „Tak co, už víte jestli jsem potomkem starých Moravanů z pohřebiště v Uherském Hradišti-Sadech? A pošlete mi výsledky výzkumu mojí DNA, jak jsem si u vás v Centru slovanské archeologie lízl na konci prosince minulého roku, abych věděl, odkud sem moji předkové přišli?“

Takové a mnohé další podobné dotazy začínají s narůstající mírou zahušťovat nejen elektronickou poštu pracovníků Centra slovanské archeologie MZM v Uherském Hradišti, ale i jejich telefony a také stejná zařízení těch kolegů, s nimiž na výzkumu lidských pozůstatků z raně středověké nekropole na Výšině svatého Metoděje v Uherském Hradišti spolupracujeme. Jen krátce zrekapitulujme, že v první fázi jsme podrobili komplexnímu laboratornímu výzkumu kosterní pozůstatky asi 50 jedinců pocházející z období od přelomu 8. a 9. století po sklonek 12. století, přičemž součástí tohoto výzkumu byla i případná identifikace jejich DNA. Za účelem zjištění, zda v současné populaci Uherskohradišťska žijí přímí potomci oněch 50 „sadských“ jedinců jsme vyvolali akci, při níž mohli zájemci odevzdat vzorky biologického materiálu pro výzkum jejich vlastní DNA, které bychom porovnali s DNA z historických hrobů. Zájemců přišlo bezmála 350. Jak známo, člověk je tvor zvídavý, ale také nedočkavý. To na pochopení oněch úvodních otázek. Nicméně i věda a výzkum si žádají své, zejména pak čas a serióznost. Přístroje vzorky analyzují a srovnávají v téměř nekonečném koloběhu, neboť jsme mezitím náš původní seznam zkoumaných hrobů rozšířili o nálezy z dalších hrobů, tentokrát výhradně velkomoravských. Nakonec budou tedy ve srovnávací analýze k dispozici všichni jedinci, kteří byli v době Velké Moravy pohřbeni na sadské Metodějově výšině. Až v laboratořích skončí porovnávání vzorků z tohoto rozšířeného portfolia, budeme moci – vzhledem ke kompletnímu seznamu všech „velkomoravských nebožtíků“ – s jistotou odpovědět Ano či Ne na otázku, zda některý ze současných respondentů našeho výzkumu má shodné DNA s některým z lidí pohřbených v 9. století na pohřebišti hlavního křesťanského centra z doby arcibiskupa Metoděje. Zatím ovšem nevíme, přístroje stále pracují.... Luděk Galuška

M revue

55


Před oponou – za oponou

Deníky Ondřeje Sekory představeny v Brně „Máme první oběť,“ řekl mi ráno Forman. „Inženýr Križický se oběsil. Zde na dvorku.“ Bylo to už za bílého dne, chodili kolem něho a teprve náhodou ho objevili. Ležel pak na zemi u cizího baráku, žluté nezašněrované boty na nohou, vedle něho žebřík s provazem. Nic, co by nasvědčovalo, že tu leží mrtvý, nešťastný člověk, vše bylo v takovém klidu, jemné ruce toho nesmírně tichého a hodného člověka si mírně hověly podle těla. Ukázka z deníku Ondřeje Sekory Dva válečné deníky kreslíře, žurnalisty, ilustrátora a spisovatele Ondřeje Sekory, jehož pozůstalost se stala součástí sbírek Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea (M revue informovala v minulém čísle), veřejnost dosud neznala. Až loni se rodina rozhodla poskytnout zápisníky z přelomu let 1944 a 1945 (jeden kreslený, druhý textový) pražskému nakladatelství Plus, aby z nich připravilo společnou edici. Autor, kterého se všichni domníváme dobře znát jako tvůrce dětské literatury, zde po více než sedmdesáti letech vydává svědectví o jedné z tváří nacistické politiky: jakožto vězeň pracovních táborů pro tzv. židovské míšence a nežidovské partnery ze smíšených manželství. Jeho žurnalistický talent zachytil detaily zápasu o lidskou důstojnost, kdy neokázalá statečnost – tedy přetrvání manželského svazku – zachraňovala životy blízkých. Připomeňme, že tento osud sdíleli ze známých osobností např. herci Oldřich Nový, Vladimír Šmeral a Jan Skopeček, spisovatelé Karel Nový nebo Mirek Elpl. Veřejnosti bylo vydání dvou válečných deníků Ondřeje Sekory představeno 13. června v brněnském Domě Jiřího Gruši, v expozici Corpus litterarum pořádajícího Oddě-

56

lení dějin literatury. Účastníky přivítal generální ředitel MZM Jiří Mitáček, o edici promluvili šéfredaktorka nakladatelství Plus Martina Mašínová, grafik publikace Tomáš Cikán, kurátor Sekorovy pozůstalosti Tomáš Prokůpek a autorka doslovu této knižní novinky Hana Kraflová. Ukázky z knihy přednesla Monika Srbová a swingovými kousky onu dobu zpřítomnili Jaroslav Jiráček (Městské divadlo Brno) a Jan Jiráček. Sekora se ve svých denících představuje jako pozorný účastník a břitký komentátor každodenních dějů. Jeho dikce, zcela prosta pocitů bezvýchodnosti či dokonce paniky,

vzbuzuje úctu. Na své zápisky a kresby se dokáže soustředit v nesmírně obtížných podmínkách: v chladu, za nedostatečné výživy, těžké fyzické práce, v nedůstojném ubytování, téměř za absence hygieny a z toho všeho plynoucích permanentních zdravotních problémů. Především pak za neustávajícího stresu z náletů, v atmosféře osobního ponižování a nejistoty, ve strachu o život svůj i své rodiny. Připomeňme též, že název „pracovní tábor“ je eufemismus, šlo de facto o vězení: nástup byl nedobrovolný a konec neurčen. V této situaci si autor dokáže zachovat víru ve šťastný konec, opíraje

www.mzm.cz


??????????

se o svou příslovečnou houževnatost. Popisuje denní režim a drobné příhody, věcně zachytí nebezpečné okamžiky, charakterizuje (nejen výstižně, ale i s vtipem) osobnosti spoluvězňů, ba dokáže si všimnout i proměn přírody. Grafická úprava podpořila sugestivnost výpovědi: knihu si koupíme nerozřezanou, tedy každý výtisk bude posléze unikátně upraven podle zručnosti svého majitele a okraje stránek se budou podobat originálnímu sešitu, který si Sekora vyrobil z odřezků papíru. Oficiální historie je neosobní, velká čísla nás přesahují svou nepředstavitelností: konkrétní lidský osud nám dává cennou možnost lépe pochopit konkrétní dějinnou situaci. Osobní zápisky a korespondence mají moc bezprostředně čtenáře oslovit, jsou naléhavé svou jedinečností, vzbuzují asociaci, emoci, empatii. Jedině tak může historie být naší učitelkou. Edice představuje dobrý příklad spolupráce těch, kdo mají materiál k dispozici, s těmi, kdo jej vypraví na cestu k veřejnosti. Nakladatelství Plus si přálo představit tento počin právě v Brně, Sekorově rodišti, a v našem muzeu. Součástí publikace je rozsáhlá obrazová příloha, čerpající převážně z autorovy pozůstalosti. (-lit-)

Jak se rodil Vánoční strom republiky Je povznášející vidět předmět svého odborného zájmu proměněn v téma jiného žánru – neboli je to krásné, býti odbornou poradkyní, chtělo by se parafrázovat klasika. Konkrétně při natáčení televizního hraného dokumentu Vánoční strom republiky. Ráno, 7.00, teplota kolem bodu mrazu: odjezd spolu se skupinou komparsistů od budovy České televize v centru Brna. Směr - benediktinský barokní zámeček Lesní Hluboké. Na nádvoří zámku již několik aut, u jednoho zpola vyloženy rekvi-

www.mzm.cz

zity: houpací kůň, smrček v dřevěném kříži, dětský kočárek, bedna dřevěných hraček. V průjezdu nakupena technika, v přízemí improvizovaná maskérna. Zmatek, v němž každý zná své místo. Sychravo. Uvnitř více než venku. Smutek starého nábytku a prach. Přichází režisér: „Pojďte, pomůžete nám vybrat Lidušku.“ V autě se choulí holčička asi tříletá a pak v maminčině náručí kojenec – to bude ta pravá. Přijíždí Rudolf Těsnohlídek – herec Viktor Skála z Městského divadla Brno (na snímku Iva Cicvárka). První scéna: kamelot v placaté čepici vyvolává senzační zprávu, v lese poblíž Brna bylo nalezeno odložené dítě. (Poprvé se osmělím vstoupit do děje a upozorním na některé příliš současné výrazy.) Těsnohlídek si kupuje noviny. Bílá dlážděná chodba se stala nemocnicí, starší žena v doprovodu četníka přináší v náručí, ve vlňáku, dítě. Ta malá herečka je ideální: rozčilené hlasy nad svou hlavou i ostrý pohyb zúčastněných rozvážně prospí. Pokoj v patře: odrostlá Liduška na houpacím koni. Režisér malé Alžbětce stále něco povídá, takže dívenka si téměř nevšímá okolí a zůstává přirozená. A zpět do přízemí: scéna v hostinci, kde žurnalista rozpráví s přáteli. (Přičiním, že Těsnohlídek prý glosovával situaci s viržinkem v koutku úst. Jen mžik a viržinka jsou k dispozici. V labužnických záběrech nemáme šanci poznat, že herci opravdu, ale vůbec nechutnala…) Rychlý přesun na oběd do Velké Bíteše – a potom situace, na kterou se těším, ale z níž mi trochu běhá mráz po zádech. Scéna v redakci: proměna sportovního muže v bundě a kulichu v gentlemana první republiky je dokonalá, chladná místnost se pomocí několika rekvizit stává redakcí Lidových novin. Všichni zvážní. Okamžik soustředění k připomenutí posledních spisovatelových slov a chvil. Osvětlovači kouzlí zvenčí do okna zimní slunce... Hrobové ticho. Akce! Několikerá zkouška, opakování scény i jednotlivých zá-

běrů. Dialog režiséra s dramaturgem o nutnosti či zbytečnosti jednoho z gest. Na monitoru detail spisovatelových rukou, odhozená tužka, sejmuté brýle položeny na rukopis… Každý pohyb musí být přesný, výmluvný. Atmosféra je sugestivní. Nevadí mi kabely, přes které klopýtám, nevnímám množství lidí ve stísněném prostoru. Jsem v Lidovkách onoho lednového poledne roku 1928, spolu s oním zkoušeným člověkem, senzitivním autorem, jehož díla nás, jsme-li stejně empatičtí, zasáhnou tak, jako jeho zraňoval okolní svět. Definitivní závěr: dobová rodina v kuchyni u vánočního stromku. Pomáhám zdobit i odstrojovat, ať mám hmatatelnou zásluhu! A je hotovo. Tři hodiny odpoledne: Až cestou domů si uvědomím, že jsem celý den poučovala dramaturga… Krátce poté ještě záběry historického materiálu u nás v muzejní badatelně, střih a zvuk ve studiu. Film scénáristy a režiséra Pavla Jiráska vznikl za dramaturgické spolupráce Iva Cicvárka, výtvarnicí snímku je Marie Jirásková, hlavním kameramanem Petr Vejslík. Bude se vysílat o letošních Vánocích. Hana Kraflová

M revue

57


L

Pod čarou

Člověk muzejní – Homo musealis Mezi různými typy lidských bytostí můžeme vzácně nalézt typ „člověka muzejního“. Jde o typ velmi zvláštní, zanechávající v dějinách lidstva výraznou, ale málokdy ve všech detailech pochopenou stopu.

Člověk se „muzejníkem“ nerodí, ale stává. Prostě se časem „muzealizuje“. Někdo se muzealizuje v mládí, někdo ve stáří, někdo i několikrát za život (ale to jsou výjimky). Jak uvidíme dále, k muzealizaci potřebuje člověk některé vlastnosti a zejména existenci instituce, tedy muzea. I když to druhé neplatí absolutně – někdy se stáváte nejprve „člověkem muzejním“ a následně si vlastní muzeum můžete pořídít. Jak asi už začínáte tušit, embryem člověka muzejního je sběratel. Proč se člověk stává sběratelem, bylo by na dlouhou úvahu. Nemýlím-li se, někde to pěkně popsal třeba Karel Čapek. Sbírat lze cokoliv, co lze následně vystavit, respektive nějak prezentovat. Tedy nelze sbírat například alkohol, který postupně mizí, ale jen jeho nevratný obal a doprovodný materiál. Pitím si postupně vytváříte sbírku lahví, půllitrů, posléze pivních tácků, fotografií navštívených restauračních zařízení a jednoho dne vše sám ukážete na

58

výstavě veřejnosti nebo dokonce předáte zavedené muzejní instituci. A tak se z vás postupně může stát, aniž byste chtěl, Homo musealis. Nemusíte mít žádné speciální vzdělání ani znalosti. Máte-li nebo vytvoříte-li si nějak vztah ke sbírání různých předmětů, je to dobrý základ pro budoucího Člověka muzejního. Nesmíte však podlehnout pouhému hromadění předmětů, které se mohou stát posléze přítěží, nesmíte propadnout ani chorobné touze po vlastnictví. To se pak „muzejníkem“ nikdy nestanete a se svojí sbírkou se v uzamčeném domě budete třást celý život hrůzou před zloději. Až pozdě takový sběratel zjistí, že „do hrobu jest zakázáno cokoliv si bráti“ a sbírka, jakkoliv cenná, skončí na smetišti. Největším štěstím pro člověka se zájmem o vytváření sbírek je existence muzeí. Tam se některý šťastný sběratel může stát zaměstnancem a přežije-li dostatečně dlouhou dobu na úrovni platu blízkého životnímu

minimu, dozraje v onen specifický typ „Člověka muzejního“. Tento typ lze charakterizovat několika typickými znaky: Vedle vloh k budování sbírky musí mít alespoň základní smysl pro pořádek, neboť nasbírané je třeba utřídit a evidovat v nějakém systému. Dále musí mít zájem se sbírkou neustále pracovat a vylepšovat ji, a také ji vystavovat očím publika, otevřít badatelům ke studiu. Musí chápat význam této zpětné vazby: výstavy ospravedlňují existenci „Člověka muzejního“ před nejširší veřejností, bádání ve sbírce zase zkvalitňuje informace o předmětech a tím hodnota sbírky roste. Jaké by bylo muzeum bez expozic a výstav, jaká by byla hodnota Věstonické venuše, kdybychom v ní viděli jen neforemnou sošku neznámého původu a stáří? Nezbytným a důležitým znakem „muzejníka“ je zejména nepodlehnutí sběratelské chamtivosti. V muzeu nesmí být nikdy pouhý sběratel, který by soustavně preferoval soukromé zájmy před zájmy muzejními. Mnohdy ale i „Homo musealis“ podlehne osobní sběratelské vášni. Jako když pan profesor Karel Vrba, vynikající kustod mineralogických sbírek Národního muzea, zaplatil

www.mzm.cz


??????????

na ředitelství dolů v Příbrami sklo vitríny, tu poté rozbil, sebral unikátní minerál scheelit a odvezl jej do sbírky Národního muzea v Praze. Tehdy, za císaře pána, mu to prošlo. Horší už bylo, a poškodilo to vztahy muzea se sběrateli na dlouhý čas, když v těžkých 50. letech minulého století nejmenovaný pracovník získával někdy materiál od sběratelů vyhrožováním, že jde o majetek, který jsou povinni vydat státu. Většinou je však Homo musealis v principu skromný, slušný, chudý na pozemské statky a nejednou smutný. To ve chvílích, když majitel stovek zajímavých exemplářů není ochoten dva tři kousky do muzea darovat (někdy dokonce ani prodat). A tak „Člověk muzejní“ nejraději sbírá sám nebo se svými přáteli přímo v terénu. Svůj volný čas, mnohdy nemalé finanční prostředky, domácí a zahraniční dovolené směřuje k místům, kde by mohl pro „svoji“ muzejní sbírku něco zajímavého získat. Žádný muzejní mineralog nepojede na delší výlet či dovolenou na vínem oplývající jižní

Moravu, žádný paleontolog nezamíří na Českomoravskou vrchovinu, archeolog nepojede studovat pravěké osídlení na vrcholy Vysokých Tater a sběratel lidové keramiky do Prahy. Co by tam hledali? Homo musealis zažívá chvíle nadšení a radosti, když se mu podaří něco zajímavého najít, vyměnit, když někdo zadarmo věnuje muzeu předměty mnohatisícové hodnoty (i takoví lidé ještě dnes jsou!), když má výstava vysokou návštěvnost. Patří proto, alespoň občas, k nejšťastnějším lidem na planetě. Obklopen zajímavými a často krásnými věcmi, zajímavými a často podobně „postiženými“ lidmi s nimiž nezřídka sdílí své uspokojení, když se něco podaří. Ví, že do muzea patří nejen historické věci a přírodniny, ale že i ty současné, nejmódnější předměty jednou podlehnou „muzealizaci“. Že například poklad zlatých mincí, který se stal předmětem zločinu, diamantový šperk mnohamiliónové hodnoty či papírová smlouva ovlivňující osudy miliónů lidí možná budou jednou pouhými předměty

v muzejní vitríně. A tak je Homo musealis často také vcelku vyrovnaný i s událostmi, které běží ve světě mimo něj. A to není v této době málo. Ať už se staneme muzejníky náhodně či záměrně, zařadíme se do dlouhé řady těch, kdo tu byli před námi a kteří po nás přijdou, kteří „spojují minulost s budoucností“. Bude tomu tak, dokud bude mít lidstvo zájem o reálné stopy minulosti, nalézané v přírodě nebo v lidské společnosti, a ne o jejich laciné náhražky. A dokud je muzea budou uchovávat k radosti a poučení potomkům a slávě země. Snad tomu tak bude dlouho a „Homo musealis“ nepůjde cestou dinosaurů a mamutů, kteří, jak známo, vyhynuli proto, že nedokázali reagovat na překotné změny životních podmínek.

Stanislav Houzar

Profesor Karel Absolon uvádí do pavilonu Anthropos předvěké tvorstvo v čele s Venuší. Reprodukce dobové karikatury F. Dobrovolného.

www.mzm.cz

M revue

59


L

My a svět

Korejská republika je ze 70 procent hornatá země. V popředí je invazivní rostlina puerarie laločnatá (Pueraria lobata) pocházející z Japonska a známá také pod japonským jménem kudzu. Pokrývá v korejské přírodě velkou část kopců, ale třeba také sloupy elektrického vedení. Z Japonska se rozšířila do značné části světa a například na jihovýchodě USA devastuje přirozenou vegetaci a snižuje produkci lesních porostů.

Za houbami do Korejské republiky Projet všechny oblasti státu, sbírat, fotografovat, dokumentovat a konzervovat sebrané houby – to byla základní náplň několika mých cest do Jižní Korey v posledních deseti letech. Nejprve díky společnému grantu Grantové agentury České republiky a Korejské výzkumné nadace (spolupráce se soukromou Korejskou univerzitou v Soulu), později díky dvěma společným projektům tamního Národního ústavu lesnických věd (dříve Korejský lesnický výzkumný ústav) a Moravského zemského muzea. Cílem mých dvou až třítýdenních pobytů byl vždy intenzívní sběr materiálu v různých oblastech Jižní Koreje. Díky tomu mohu říci, že jsem za ta léta navštívil značnou část území státu. Jeho lesní porosty jsou většinou dosti uniformní, a tak i houby jsou do značné míry podobné. Výjimkou je jih země se subtropickým klimatem, zejména oblast Wando a ostrov Jeju (někdy také přepisován jako Čedžu) – zhruba na úrovni severního pobřeží Libye. Tam jsou odlišné a pro nás dosti exotické lesy, například s kamelií japonskou (Camellia japonica), a také odlišné houby od jiných částí Koreje – některé z nich i nové pro vědu. Sběry z těchto lokalit výrazně obohatily herbář Botanického oddělení Moravského zemského muzea.

Korea na dlani Korejská republika je se svými 98 480 km2 rozlohy asi o čtvrtinu větší, než je Česká republika. Na jejím území však žije více než 50 miliónů obyvatel. Jen v hlavním městě Soulu se na asi 650 km2 tísní více než 10,5 miliónu lidí. Většina území Jižní Koreje leží v mírném pásmu, pouze nejjižnější

60

část patří do subtropů. Jen pro srovnání – hlavní město leží asi na úrovni Sicílie. Je to hornatý stát – 70 procent území pokrývají pohoří (nížiny nalezneme prakticky pouze v jižní části země). Výška pohoří obvykle nepřesahuje 1200 m n. m. Nejvyšší horou je však bývalá sopka Halla na ostrově Jeju s výškou 1 950 m. Téměř 64 tisíc km2 (asi 64 procent) plochy Jižní Koreje je pokryto lesy.

Ale nebylo tomu tak vždy. Za doby japonské okupace (1910–1945) a korejské války (1950–1953) byla zničena velká část lesů. První zalesňovací program byl zahájen v roce 1957, takže velká většina porostů je ve srovnání se středoevropskými poměry dosti mladá. V současnosti tvoří 64 procent lesních porostů různé druhy borovic (se zcela dominantní borovicí hustolistou ‒ Pinus densiflora, 37 procent) a duby (roste zde 11 domácích druhů, 18 procent). Orientace v přelidněné zemi je pro lidi neznalé korejštiny velice obtížná. Kolegové proto vždy čekají na letišti a odvezou hosty do ústavu i hotelu autem. Přesto však nelze říci, že by desetimilionový Soul byl pro cizince blu-

www.mzm.cz


dištěm. Výhodou je přehledné metro, jehož stanice (kromě korejských a anglických názvů) jsou také očíslovány, takže najít linku a směr, kam se potřebujete dostat, je dosti snadné. Rovněž orientace ve středu města je podle mapy bezproblémová. Během svých pobytů jsem navštívil snad všechny soulské chrámy, hlavní pamětihodnosti a muzea, ale velké „kufrování“ se nekonalo. Pro člověka neznalého korejštiny je však v této zemi problém se domluvit. Kromě mezinárodních hotelů zde anglicky mluví velice málo lidí. I studenti často angličtinu jen obtížně „lámou“. Takže i v restauracích, pokud host nemá doprovod anglicky mluvící osoby, musí jídla vybírat podle fotek. A že někdy dojde k „nechtěnému výběru“ je nasnadě.

www.mzm.cz

Korejci nejsou houbaři Jak již bylo řečeno, naše spolupráce s tamním Národním ústavem lesnických věd byla korejskými kolegy zaměřena na terénní výzkum a vědecké taxonomicko-fylogenetické zpracování vybraných skupin hub. Tento ústav má totiž desetiletý výzkumný úkol (podobný našim dřívějším výzkumným záměrům), jehož cílem je podrobné mykologické mapování všech oblastí státu a tvorba nového mykologického herbáře. Jeho výsledky se mají objevit i na webové stránce ústavu. Hlavní sezóna růstu hub v Jižní Koreji při normálním počasí (období dešťů) začíná zhruba v červenci a trvá

do poloviny září. Zpočátku se objevují zejména saprotrofní a teprve později mykorhizní druhy hub. V posledních letech však globálním změny proměňují i toto pravidlo: Jsou roky, kdy v hlavním období srážek prší pouze dvakrát či třikrát za týden, déšť přijde později nebo naopak výrazně dříve. A samozřejmě, houby reagují podle srážek. Druhové spektrum hub je v Jižní Koreji velice široké; například jen druhů špiček (Marasmius) je zde více než v celé Evropě dohromady. I když moje projekty se týkaly kulinářsky nezajímavých rodů (špičky, penízovky a některé další příbuzné rody), viděl jsem zde také množství hřibovitých hub, muchomůrek, holubinek, ryzců a mnoho dalších druhů, jejichž

M revue

61

L

Pod čarou


??????????

62

www.mzm.cz


??????????

www.mzm.cz

Národní park Seoraksan na severovýchodě státu je hornaté území, kde hory dosahují nadmořské výšky až 1700 m a naprší zde více než 1000 mm srážek ročně. V Korejské republice je zejména v posledních letech věrevue nována ochraněM přírody velká pozornost.

63


My a svět??????????

někdy i velice podobné příbuzné známe i z našich lesů. Ale opravdu identických druhů jsem nalezl snad jenom pět. I přes velké množství hřibovitých i dalších jedlých druhů hub Korejci prakticky vůbec nehoubaří, nepočítáme-li komerční sběr čirůvky matsutake (Tricholoma matsutake), která se z velké části exportuje. Houby se nikdy v této zemi masověji nesbíraly, ačkoliv výlety do přírody a turistika jsou velice oblíbenou aktivitou Korejců. Pouze v oblasti Cheongcheon místní lidé houby sbírají (např. kuřátka, líhy, některé druhy muchomůrek) a vaří z nich v restauracích velice chutné pokrmy. V porovnání s Českou republikou je však celková konzumace hub v Jižní Koreji větší. Houby nalezneme ve velké části jídel v každé restauraci a Korejci je s oblibou vaří i doma. Bohatá nabídka čerstvých pěstovaných hub je totiž k dispozici v každém ob-

64

chodě s potravinami – základ tvoří dva druhy hlívy, penízovka sametonohá, žampióny a šiitake. Ještě širší je spektrum pěstovaných hub prodávaných jako léčivé prostředky.

Kořeněné speciality i hamburgery Ačkoli velká část zdejších obyvatel jsou štíhlí lidé (u mladé generace to už tak neplatí), nepochybně platí, že Korejci velice rádi jedí. Zatímco našinec si vezme do lesa svačinu, oni se cestou z terénu zastavují v restauraci na – někdy i dost pozdní – oběd. Rovněž snídaně je vzdálená té naší. Tvoří ji často ostrý masový či jiný vývar s nezbytnou miskou rýže. Typické korejské stolování se neobejde bez několika desítek menších mističek s nejrůznějším kořením a po-

chutinami, kterými ochucují hlavní jídlo, jehož základní chuť je někdy dosti nevýrazná. Dá se říci, že místní klasická kuchyně je zdravější než naše; jídlo je vařené, dušené a často i syrové (zejména ryby a další plody moře). Pokud smaží něco v těstíčku, například zeleninu, tak ji napřed orestují a pak osmaží jen velice krátce. Korejci však milují také barbecue. Po celé zemi existuje množství restaurací, kde vám obsluha naservíruje hromadu tenkých marinovaných plátků masa (často dosti prorostlého) a vy si je sami na grilu opečete; gril je přímo integrovanou součástí stolu.

Profesor H.-D. Shin se svými studenty a autorem článku v průběhu práce na prvním společném projektu (2009). Studentka uprostřed je nyní už zaměstnankyní Národního ústavu lesnických věd, se kterým jsou uzavřeny současné smlouvy o spolupráci.

www.mzm.cz


??????????

Prodej pěstovaných hub na trhu v centru Soulu. Je patrné, že jejich nabídka je daleko pestřejší než u nás a zahrnuje nejen konzumní, ale i léčivé houby. Pouze pro informaci o cenách: 1000 wonů je asi jeden dolar.

I v turistických výletních centrech jsou k dispozici četná místa pro piknikování. I v Jižní Koreji se však v poslední době, zejména u mladé generace, zvyšuje obliba McDonalds a dalších fastfoodových řetězců a také sladkých nápojů, což se výrazně projevuje na postavách mnoha mladých lidí.

Kimchi si berou i na cesty Ve srovnání s českou kuchyní je ta korejská velice ostrá. Při jídle vám často vytrysknou slzy, ale není to způsobeno špatnou kvalitou jídla. Korejci si totiž potrpí na feferonky, chilli a další

www.mzm.cz

druhy pálivých papriček, které konzumují ve velkém jak zasyrova, tak i ve formě neskutečně palčivých červených past zvaných samjang (samdžang) a gochujang (gochudžang) – často kombinují obé dohromady. Zadostiučiněním je pro Středoevropana skutečnost, že i místní mají při jejich konzumaci krůpěje potu na čele. K tomu se ještě připojuje wasabi vyrobené z kořene rostliny Wasabia japonica (japonský zelený křen), které je ostřejší než náš křen. Korejská kuchyně má však další specialitu – kimchi (kimči). Hlavní součástí kimchi je čínské zelí, bílá ředkev, okurky, sůl a koření, které tvoří nejčastěji červené chilli papričky, cibule, česnek a rybí omáčky. Takto vytvořená směs se nakládá asi na dva měsíce do velkých kameninových nádob a nechává se zfermentovat. Kimchi je nezbytná součást korejského jídelníčku jako zdroj vitamínů a minerálů, prostředek k udržení zdravého trávícího sy-

stému a stimulaci chuti k jídlu. Korejci si často kimchi berou s sebou i na cesty po světe! Ještě jeden způsob obědvání je zde populární – jídlo v samoobsluze. Zní to sice nezvykle, ale vysvětlení je jednoduché. I v malých potravinových samoobsluhách najdeme poměrně velký výběr instantních jídel, připravených už v kelímcích. A v každé samoobsluze je pultík s horkou vodou a většinou i mikrovlnkou, takže hodně lidí toho využívá k rychlému a velice levnému najezení.

Na guláš a pivo do Staroměstské radnice Korejci tradičně zapíjejí jídlo, zejména masité, lihovinou sodžu (soju), která je vyráběna z rýže, pšenice nebo ječmene a obsahuje jen kolem 18 procent alkoholu. Oblíbené je rovněž

M revue

65


My a svět??????????

pivo, a to jak místní provenience, tak dovážené z okolních zemí, případně vyráběné v licenci. Kvalita však úrovně našeho piva zdaleka nedosahuje. Originální české pivo se ovšem i v Soulu dostane. Pokud vás neodradí cena – v přepočtu 220–250 Kč za půllitr – můžete si je dát v české restauraci sídlící v bizarní napodobenině pražské Staroměstské radnice zvané Castle Praha. Najdete ji v soulské čtvrti Hongdae a mezi okolními stavbami působí skutečně bizarně. Snad právě proto je její návštěva doporučována v místních turistických průvodcích. Stejně bizarní je i vnitřní vybavení. Stylový nábytek – stoly a lavice z masivu – se tu mísí s kovovými stolky a plastovými židlemi… V české restauraci si můžete dát nejen české pivo, ale i guláš, řízek, klobásku a některá další jídla naší kuchyně, kupodivu také pizzu. Vzhledem k vysokým cenám však v době mých návštěv nebyla restaurace vůbec plná.

Ochrana přírody je v kurzu Korejci jsou známí jako náruživí turisté. Každý víkend se různá pohoří, okolí chrámů a výletní místa zaplní množstvím lidí v pohorkách a s batůžky. Turistické značení v našem slova smyslu tam není, ale orientační šipky jsou na každém rozcestí. Turisté mají na vybraných místech také připravena

Exteriér české restaurace Castle Praha, napodobující do detailu Staroměstskou radnici v malém, působí v soulské ulici vskutku bizarně. Tradiční korejská večeře se neobejde bez množství mističek s různými pochutinami a dochucovadly většinou rostlinného a mořského původu. Kroužkovec Urechis unicinctus, vzdálený příbuzný žížaly, žijící na dně v bahně a písku je důkazem, že korejská kuchyně využívá k jídlu opravdu maximální množství ryb a mořských plodů.

66

www.mzm.cz


??????????

místa na piknik – dřevěné plošinky na krátkých nohách vyrovnané do vodorovné polohy. Takže o jejich pohodlí je postaráno i v přírodě. V poslední době je v Jižní Koreji kladen velký význam na ochranu přírody a životního prostředí, které byly dříve na druhé koleji. Všude v turistických centrech jsou umístěny tabule s vyobrazenými významnými rostlinami a živočichy a s výzvami k jejich ochraně. V Soulu jsem viděl regeneraci starých stromů na frekventovaných ulicích pomocí speciální výživy aplikované přímo do kmene. Takových příkladů je více. Za všechny snad připomenu nákladnou (asi za 120 milionů dolarů) revitalizaci potoka ve středu Soulu, uskutečněnou v roce 2003. Původně na tomto místě sice říčka byla, ale v letech 1958–1961 ji jako „urbanisticky neperspektivní a bránící rozvoji centra města“ překryli téměř 6 km dlouhou a 16 m širokou vozovkou, která tvořila jednu z páteřních silnic centra. Tak vytvořili z říčky uzavřenou stoku. Při revitalizaci byla celá vozovka rozebrána. V současnosti je říčka zahloubená asi 10 m pod úroveň okolních ulic a je překlenuta 21 mosty. Její tok je zpestřen umělými slapy a břeh osázen zelení, mezi kterou jsou vybudována velmi vyhledávaná místa k odpočinku. Okolí říčky je dnes opravdovou oázou klidu v jinak hlučném a přecpaném centru.

Vladimír Antonín Foto autor

Hadovka žlutá (Phallus luteus). Dosti častá, krásná a nápadná houba rostoucí ve smíšených lesích. Nepříjemný pach má stejný jako naše hadovka smrdutá. Pseudocolus fusiformis z příbuzenstva hadovek je velice pěkná houba, ale s nepříjemným pachem. Jeden z četných druhů hřibovitých hub, Retiboletus griseus var. fuscus rostoucí pod listnáči, zejména duby. Umělé pěstování korálovce ježatého (Hericium erinaceus). Je to velice dobrá a jemná houba. U nás se s pěstováním této houby dělají pokusy rovněž.

www.mzm.cz

M revue

67


L

M panorama??????????

Pavilon Anthropos nominován do prestižní soutěže Pavilon Anthropos byl pro letošní rok nominován do mezinárodní soutěže evropských muzeí „Luigi Micheletti Award“, která se konala 19.–21. května na řeckém ostrově Lesbu. Evropská muzejní akademie je mezinárodní profesní (muzeologická) organizace, která usiluje o výzkum a rozvoj inovací a výměnu zkušeností v muzejní a výstavní praxi na evropské úrovni. Od roku 1996 každoročně uděluje vybraným evropským muzeím ocenění, jehož hlavní kritéria sledují vzdělávací potenciál muzea v komplexních souvislostech: vlastní koncept muzea, kvalitu tématu, kreativitu zpracování expozice či výstavy a šíři dalších vzdělávacích aktivit muzea. Konferenci na Lesbu předcházela národní kola soutěže, v jejichž rámci jednotlivá muzea navštěvovali zahraniční inspektoři a podle přísných kritérií posléze vybírali vhodné kandidáty, kterých se letos na Lesbu prezentovala necelá dvacítka ze sedmnácti evropských zemí a Turecka. Zasedání Evropské muzejní akademie i prezentace nominovaných uchazečů probíhaly střídavě v prostorách Egejské university ve městě Mytilini a v působivém muzeu vybudovaném v bývalé továrně na zpracování olivového oleje

68

v srdci ostrova. Pavilon Anthropos se účastí na této akci zařadil mezi úspěšná evropská muzea a potvrdil své významné postavení v rámci české muzejní sítě. (pk)

zejní tematikou nejlépe potvrzuje fakt, že úsilí všech tvůrců výstav v Moravském zemském muzeu všemožně zaujmout pozornost návštěvníků a získat tak jejich přízeň se ani v tomto případě neminulo s cílem. (pk)

Ocenění z přehlídky Test prokázal MusaionFilm zájem o minerály Čestné uznání odborné veřejnosti získala na 19. ročníku přehlídky muzejních filmů MusaionFilm v Uherském Brodě animace obrazů Zdeňka Buriana, které její autoři Michal Maruška a Tomáš Poprik dali název Eoarchean – Pleistocene. V Pavilonu Anthropos Moravského zemského muzea tato působivá animace doplňuje v Galerii obrazů Zdeňka Buriana aktuální výstavu nazvanou Zápas ichtyosaurů. Ve více než čtyřminutové stopáži pojednává s lehkým nadhledem o celých geologických dějinách Země. Oceněný snímek vznikl jako jeden z výsledků loňské digitalizace všech Burianových děl ve sbírkách Moravského zemského muzea. Diváky přitahuje novátorské a vtipné pojetí filmu, ve kterém známé Burianovy olejomalby na velkoformátové obrazovce ožívají a výstavu originálních děl obohacují o novou dimenzi. Umístění mezi šesti oceněnými filmy z letos soutěžících 24 snímků s mu-

Několik set vyplněných vědomostních testů, zaměřených na poznávání minerálů, získali pracovníci Mineralogicko-petrografického oddělení při letošní Muzejní noci. Zatímco v minulých letech se snažili zvýšit atraktivitu oboru pro návštěvníky například předváděním luminiscenčních vlastností minerálů, letos se rozhodli pro vědomostní test. Na otázky „jaký je největší známý vltavín na světě, co je to koktait“ atd. samozřejmě snadněji odpovídali ti, kteří si expozici Svět nerostů prohlédli pokud možno důkladně. Akce vzbudila nečekaný zájem návštěvníků, potěšitelná byla především aktivní účast dětí. Správné odpovědi byly zařazeny do slosování, které muzejní mineralogové uspořádali ve spolupráci s Oddělením komunikace a marketingu. Vylosovaní řešitelé (na snímku Jolany Halalové) převzali v Dietrichsteinském paláci ceny. Úspěchem znalostní soutěže se Mineralogicko-petrografické oddělení inspirovalo také pro další akce – velkému zájmu se poznávání minerálů těšilo například během dopro-

www.mzm.cz


vodného programu k zahájení oslav 200. výročí založení muzea, které se uskutečnilo 9. září v Biskupském dvoře. (vh)

Radní kraje Vysočina navštívila památník Památník Bible kralické v Kralicích nad Oslavou a zoologické depozitáře Moravského zemského muzea na zámečku v Budišově na Třebíčsku navštívila v srpnu Marie Kružíková, členka Rady kraje Vysočina odpovědná za kulturu (na snímku vlevo). V Památníku Bible kralické ji uvítal generální ředitel MZM Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., v Budišově jeho náměstkyně Mgr. Eva Pánková. V Kralicích si Marie Kružíková prohlédla expozici, věnovanou tiskárně Jednoty bratrské, ze které na kralické tvrzi vzešly vedle slavné Bible kralické také desítky dalších titulů převážně s duchovní tematikou. Marie Kružíková pak hovořila s Jiřím Mitáčkem a starostou kralic Emilem Dračkou o aktuální situaci v kulturních zařízeních na Vysočině, o současných možnostech financování muzeí z tuzemských i evropských zdrojů, zajímala se také o možnosti zvýšení zájmu škol o využití expozic kralického památníku ve vzdělávacím procesu. (red)

www.mzm.cz

Mendelovy narozeniny K narozeninám zakladatele teorie o dědičnosti Johanna Gregora Mendela připravilo Mendelianum ve dnech 20.–22. července bohatý program pro veřejnost. V první den si mohli prakticky vyzkoušet „jak chutná genetika“. Otestovali svoje chutě a zjistili, jak vlastně souvisejí s genetikou. Pomocí papírků napuštěných fenylthiokarbamidem se mohli přesvědčit, zda jsou chutnači nebo nechutnači, tedy zda v dávných dobách byli lovci či sběrači. V podvečerních hodinách následovala procházka Mendlovým Brnem s průvodcem, při které se zájemci blíže seznámili s učencovým životem i historií jednotlivých míst. Další den byla představena nová část expozice Mendeliana s tipy na prázdninové výlety do míst spojených s Johannem Gregorem Mendelem. Návštěvníci si mohli zasoutěžit a prověřit svoje znalosti z botaniky a genetiky. Odměnou jim byly pytlíky se semeny hrachu a dalších rostlin, se kterými Mendel experimentoval. Na konci týdne se uskutečnila oslava Mendelových narozenin s ochutnávkou pokrmů připravených podle receptů kuchařky Luisy Ondráčkové, která ve 20. letech minulého století vařila augustiniánským mnichům v klášteře na Starém Brně. Návštěvníci se mohli posadit na terase, vypít si kávu a potěšit se nádherným vý-

hledem do Biskupského dvora. Na terase jsou během léta k vidění i Mendelovy pokusné rostliny. Tečkou za oslavami byla vzpomínková mše v Mendelově rodišti – ve Vražném. (lt)

Fosilní šelmy z Pružinské Dúpné jeskyně Výzkum Pružinské Dúpné jeskyně ve Strážovských vrších je z nezbytnosti příležitostný a děje se pouze tehdy, máme-li všichni čas. Podílejí se na něm pracovníci paleontologického úseku Ústavu Anthropos, studenti Masarykovy univerzity, členové speleologické skupiny ZO ČSS 6-01 Býčí skála i jeskyňáři z jiných skupin, samozřejmě také speleologové z domácího Speleoklubu Strážov. I letos jsme fosilní zvířecí kosti z doby závěru starších čtvrtohor hledali především ve spodních těžko přístupných patrech jeskyně, kde ještě zůstaly ve značném množství. Nálezy odhalují zajímavé druhové složení místní fauny. V jeskyni například doposud nebyly nalezeny kosti středně velkých či malých savců, známe z ní jen kosti medvědů a lva jeskynního. Ve svrchní části fosiliferních vrstev jsme nalezli kompletní lebku medvěda hnědého

M revue

69


M panorama

(na snímku), která kontrastuje s jinak převažujícími kostmi medvěda jeskynního. Pozůstatky medvědů jeskynních a hnědých, ačkoliv oba druhy ve svrchním pleistocénu střední Evropu obývaly, málokdy totiž nacházíme společně v jedné jeskyni. Medvědi měli zřejmě odlišné nároky na zimování. Zatímco ti jeskynní jeskyně k zimování potřebovali a vyhovovaly jim i prostornější, medvědi hnědí patrně často zimovali mimo jeskyně, nebo jen v jeskyních malých rozměrů. Byla tedy Pružinská Dúpná výjimkou, která se „líbila“ medvědům hnědým i jeskynním? A obývali tuto jeskyni ve stejném čase, nebo je nalezená lebka medvěda hnědého mladší? To vše snad odhalí další výzkum a nezbytné radiokarbonové datování. (mr)

zemské muzeum, Slezské zemské muzeum a Vojenský historický ústav v Praze sérii výstav, jež připomenou, jak projekt Československa ovlivnil tehdejší životní osudy obou národů s ohledem na konkrétní historické události. Hlavním bodem oslav bude společná Česko-slovenská/Slovenskočeská výstava, která se bude konat v roce 2018 v Bratislavě a Praze. Moravské zemské muzeum připraví k jubileu výstavu Made in Czechoslovakia, která potrvá od října 2018 po celý rok a zaměří se na historické a kulturní vazby Moravy a Slovenska zejména v 19. a 20. století. Pozornost v ní bude věnována například průnikům mezi oběma zeměmi na cestách za vzděláním, migraci obyvatel a osobností, kulturním stykům výrazných osobností moravského a slovenského kulturního života. Za Moravské zemské muzeum podepsal memorandum jeho generální ředitel Jiří Mitáček (na snímku). (epa)

Bílovický salon Nové centrum obce – Těsnohlídkovo náměstí s několika stavbami, z nichž jednou je moderní knihovna – otevřeli v sobotu 3. září v Bílovicích nad Svitavou, někdejším letovisku, které hostívalo obchodníky, výtvarníky, herce, hudebníky a lite-

ráty. V knihovně vznikl prostor pro připomenutí významných spisovatelů spjatých s místem, kam jezdili mladí bratři Čapkové, kde sídlil anarchista Stanislav Kostka Neumann a několik let pobýval také spisovatel a novinář Rudolf Těsnohlídek. Příležitosti se chopilo Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea, které se na toto místo vlastně vrací: v 80. letech bylo účastno několika ročníků konference Literární Bílovice nad Svitavou a dvacet let předtím sem často zajížděl a od pamětníků mnohé důležité informace získal zakladatel a dlouholetý vedoucí oddělení Jiří Hájek; proto mu byla tato expozice symbolicky věnována. Materiál poskytlo též Oddělení dějin divadla MZM a prostor oživily kostýmy z inscenace Janáčkových Příhod lišky Bystroušky z brněnského Národního divadla. Stylizovaná pracovna láká k usednutí a k usebrání, vybízí k prolistování knih z místní knihovny, k prohlédnutí portrétů, vážný zájemce stráví poučný čas s digitalizovanými dokumenty. Expozice nebude statická: dokumentů na obrazovce bude přibývat, instalace v policích se po čase obmění, tak aby základní informace zůstaly (pro náhodného turistu), ale host pravidelný aby měl stále možnost objevovat něco nového. Již nyní je zřejmý jeden stálý návštěvník: místní dětský čtenářský kroužek. (hk)

Jubileum založení ČSR vzpomeneme společně Memorandum o spolupráci při přípravě akcí připomínajících 100. výročí založení společného státu Čechů a Slováků podepsali 26. září u příležitosti společného zasedání vlád obou republik v Bratislavě představitelé předních kulturních institucí České a Slovenské republiky. K tomuto významnému jubileu připraví Slovenské národní muzeum, Slovenská národní galerie, Národní muzeum, Moravské

70

www.mzm.cz


??????????

Státní svátek v muzeu Celkem 1300 zájemců využilo nabídky Moravského zemského muzea k bezplatné návštěvě jeho stálých expozic i výstav v Den české státnosti – 28. září. Státní svátek mají již dlouhá léta spojený s návštěvou paměťových institucí například v sousedním Rakousku. I Moravské zemské muzeum usiluje o to, aby byl pro mládež i seniory, hlavně pak pro rodiny s dětmi dnem, kdy si lidé mohou zdarma připomenout historii své země i bohatství přírodovědných sbírek, shromážděných minulými generacemi. Nejvíce zájemců – 432 – přilákaly expozice pavilonu Anthropos v Brně-Pisárkách. Následovaly výstavní prostory Dietrichsteinského paláce, Paláce šlechtičen a expozice v dalších budovách Moravského zemského muzea, včetně zpřístupněného zoologického depozitáře na zámku v Budišově nebo Památníku Bible kralické. Ani nejvzdálenější muzejní objekt – zámek v Jevišovicích na Znojemsku – nezůstal opominut, i když se tam vypravilo jen 17 návštěvníků. Bezplatné zpřístupnění výstav a expozic Moravského zemského muzea má šanci založit novou tradici, nabízející lidem zajímavou náplň svátečního dne. (red)

Drobné skvosty z Carlovy sbírky Když se řekne botanika, vybaví se snad každému nějaká pěkně kvetoucí rostlina nebo strom. Trochu v pozadí těchto objektů zůstávají celé další skupiny rostlin, například mechorosty. Pokud nám nedělají problémy na zahrádkách, nebo pokud v jejich porostech nenajdeme pěkné hříbky, tak o jejich existenci prakticky nevíme. Tato skutečnost se odráží i v muzeích. Sbírky cévnatých rostlin, tedy těch nápadně kvetoucích, které nás obklopují v přírodě a mnohdy i doma, jsou vždycky bohatší a více

www.mzm.cz

studované. Mechorostů bývá ve sbírkách méně, v menších muzeích chybí zpravidla úplně. Tento fakt se odráží nejen v množství, ale i ve stáří uchovávaných položek. Zatímco doklady cévnatých rostlin z počátku devatenáctého století se dají ve velkých sbírkách celkem často nalézt, dokladů mechorostů z této doby nebývá mnoho. O to větším a milým překvapením pro nás byl nález čtyř kusů mechů z tohoto období ve sbírkách Botanického oddělení Moravského zemského muzea. Pocházejí z roku 1823, kdy je sbíral Alois Carl. Tento doktor medicíny, rodák z Korutan (*1765), pracoval od roku 1794 v Brně, od roku 1801 v Praze, později v Holešově a konečně od roku 1818 v Uherském Hradišti, kde také roku 1831 zemřel. Naše doklady pocházejí tedy z posledního období jeho života, a pokud nejsou nejstaršími doklady z území České republiky, tak na území Moravy pravděpodobně nemají ve stáří konkurenci. Mají udánu lokalitu, kde byly sebrány, což u takto starých dokladů nebývá pravidlem, a jsou tak použitelné i v současných odborných studiích. (ks)

V utrpení a boji Druhé rozšířené vydání úspěšné publikace V utrpení a boji, věnované trpkému osudu brněnských Židů v osudových momentech XX. století, představili 13. září v Dietrichsteinském paláci za účasti velkého počtu zájemců o tuto kapitolu naší historie. Mezi hosty byla mimo jiné brněnská pamětnice židovského holocaustu Erika Bezdíčková a bývalý předseda brněnské židovské obce Pavel Fried. „Jsme rádi, že jak výstava na toto téma, tak první vydání knihy měly tak velký úspěch u veřejnosti. Značnému zájmu se těší i anglická a německá verze, proto jsme se rozhodli pro přípravu druhého rozšířeného vydání této publikace,“ řekl v úvodu generální ředitel MZM Jiří Mitáček, vedoucí autorského týmu publikace.

S podrobnostmi osudů brněnských Židů z terezínského ghetta v okupovaném východním Polsku seznámila přítomné Jana Šplíchalová z Židovského muzea v Praze, o přípravě a realizaci transportů brněnských Židů do ghetta Terezín hovořila Táňa Šplíchalová (na snímku) z brněnské pobočky Židovského muzea. Po úvodních přednáškách pak vedoucí Historického oddělení MZM Jan Břečka, pracovník oddělení Vlastimil Schildberger a další autoři publikace besedovali s účastníky slavnostního odpoledne o nové edici i o dalších záměrech muzea. (red)

Den otevřených dveří na MK ČR Již tradičně představuje Ministerstvo kultury ČR činnost svých příspěvkových organizací při Dnu otevřených dveří. Letos se brány Nostického paláce v Praze otevřely ve středu 28. září a Moravské zemské muzeum, bylo opět při tom. Více než dvěma tisícům návštěvníků se představilo svými aktivitami Mendelianum, které opatruje vědecký odkaz velikána moravské vědy J. G. Mendela, a také Archeologický ústav, jehož

M revue

71


M panorama

a pegmatitů přístupných v četných lomech. Mezi světově proslulé náleží především zdejší ukázky zeolitů (natrolit, analcim, chiavennit), zirkonu, wöhleritu, egirínu, živců a mnoha dalších vzácných minerálů. Dnes je z lomů ve zmíněném regionu známo více než 200 minerálních druhů. Těžba je nyní soustředěna v asi 20 činných lomech, těží se především dekorativní kámen larvikit (nefelinický syenit), hornina namodralé barvy tvořená z 80–86 procent alkalickým živcem anortoklasem. Těžba probíhá bez použití trhavin, za pomoci lanových pil s diamantovými segmenty, které horninu řežou na pravidelné bloky a desky. Ty jsou následně leštěny. Atraktivitu naleštěné horniny zvyšuje nepřehlédnutelná duhová barvoměna živců. (jt)

pracovníci nabídli návštěvníkům možnost pokusit se o vytvoření kopie venuše z období neolitu (mladší doba kamenná). Lucie Tuzová z Mendeliana, o jejíž „alchymii“ se zajímala řada významných postav (na snímku) Den otevřených dveří na Ministerstvu kultury komentovala takto: „Letošní rok byl ze všech dosavadních skutečně nejlepší. Zájem lidí o naši prezentaci byl po celý den mimořádný, potěšující bylo, že se za námi osobně zastavil i ministr kultury Daniel Herman. Myslím, že se Moravské zemské muzeum prezentovalo v Praze důstojně.“ (red)

Vzorky z Norska doplní kolekci zeolitů Při naší letošní výzkumné cestě za minerály do oblasti Langesundfjordu nedaleko Larviku v Norsku jsme ve spodním patře lomu firmy A/S granit nedaleko Tvedalenu objevili až jeden metr mocnou pegmatitovou žílu s dutinami vyplněnými sloupcovitými krystaly natrolitu v asociaci s živcem, apofylitem a analcimem.

72

Dutiny u paty lomové stěny byly již dříve vytěženy místními sběrateli. Ve výšce tří metrů byla však nově odkryta část menší dutiny se zachovalou výplní zmíněných minerálů. Z té jsme získali především kvalitní ukázky natrolitu. Vzorky, které jsme přivezli, rozšíří a doplní kolekci zeolitů ve sbírce mineralogicko-petrografického oddělení MZM. Oblast Langesundfjordu je proslavena výskytem alkalických syenitů

Archiv ICOM předán Moravskému zemskému muzeu Moravské zemské muzeum spravuje pozůstalost Jana Jelínka, antropologa a muzejníka světového jména, jejíž nemalou část tvoří písemnosti z jeho působení ve funkci prezidenta Mezinárodní rady muzeí (ICOM). Jan Jelínek podporoval Československý výbor ICOM i po roce 1989. Také díky jeho působení získal sekretariát této organizace sídlo v Moravském zemském muzeu. Veškeré písemné doklady spojené s fungováním Československého / Českého ICOM byly ukládány na tomto sekretariátě. „Nyní je důležité zajistit písemnostem důstojné uložení a zpřístupnění současným i budoucím badatelům. Český výbor ICOM u příležitosti Mezinárodního dne muzeí a galerií proto předává svůj archiv do péče Moravského zemského muzea,“ oznámila předsedkyně Českého výboru ICOM Mgr. Martina Lehmannová. Těžiště obsahu písemností sestává z korespondence, organizačních materiálů a metodik. (red)

www.mzm.cz


Památník Bible kralické žije Hned několik výročí končících šestkou si připomínali účastníci letošního Dne Bible kralické, který v onu zářijovou sobotu (10. 9.) zaplnil nevelké prostranství mezi kostelem sv. Martina, pozůstatky kralické tvrze, kralickou radnicí a Památníkem Bible kralické lidským hemžením jaké nemá v podobných obcích obdoby: Kralický obecní znak na třepetajícím se praporu v průčelí radnice, uvítací řeč starosty Emila Dračky, evangelická bohoslužba, ukázky renesančního oděvu, šermířský turnaj, „škola“ kaligrafie, předvádění tajů knihtisku jak na tvrzi, tak na stáncích kolem kostela. Dospělí si prohlíželi expozice Památníku Bible kralické a naslouchali vyprávění lektorky Moniky Doležalové, děti pomáhaly otcům s obsluhou tiskařského lisu, vážní zájemci o historii kralické tiskárny věnovali pozornost přednáškám v místní základní škole. Audiovizuální pořad o své babičce – doktorce Vlastě Fialové, která vedla archeologický výzkum v Kralicích – připravil její vnuk Jan Franců, jeden ze tří jejích prapotomků, kteří se Dne Bible kralické zúčastnili.

Dějiny na šestku Jaká že výročí „na šestku“ udávala tón letošní oslavě českého překladatelského i tiskařského veledíla, které v Kralicích během dvaačtyřicetiletého působení zdejší bratrské tiskárny spatřilo světlo světa? První letopočet končící šestkou – 1596 – připomíná, že před 420 lety tu byla

www.mzm.cz

poprvé vytištěna jednodílná Bible kralická. Krátce po jejím vydání, téhož roku, odešel na věčnost Zachariáš Solín, správce bratrské tiskárny po smrti biskupa Jana Blahoslava, nejznámější a nejvýznamnější bratrský tiskař. Na podzim roku 1636 zemřel mocný ochránce bratrské tiskárny a také moravských protestantů po Bílé hoře Karel Starší ze Žerotína. V roce 1936 vznikl kralický Spolek

pro záchranu bratrských památek. V témže roce byl v Kralicích nad Oslavou slavnostně odhalen pomník Bibli kralické a jejím tiskařům, dílo architekta Oskara Pořízky a sochaře Josefa Axmana. Otevření prvního muzea v kralické sokolovně nese stejný letopočet. O dvacet let později, roku 1956, zahájila pracovnice Moravského muzea Vlasta Fialová archeologický výzkum v místech zvaných Na tvrzi, který během let přinesl světově jedinečný nález více než 4500 tiskařských literek, jejichž otisky možno najít v knihách kralické provenience. Je to největší sbírka, jakou se nemůže pochlubit ani Gutenbergovo muzeum knihtisku v Mohuči. V roce 1966 se kraličtí radní rozhodli postavit v obci Památník Bible kralické a své rozhodnutí během dvou let také realizovali. Největší pozornosti se ovšem těšilo 120. výročí narození PhDr. Vlasty Fialové, CSc., archeoložky, historičky a popularizátorky české a moravské reformace. Od roku 1956 vedla výzkum zaniklé středověké tvrze v Kralicích a její popularizátorský,

M revue

73

L

Na moravském písečku


Na moravském písečku?????????? ??????????

Vlasta a Jaroslav Fialovi – manžel se jako architekt podílel na výstavbě skanzenu valašské vesnice v Rožnově pod Radhoštěm a projektoval Nové Kníničky. Foto: archiv Jana Franců

tentokrát už s placenými pracovníky. Přišla totiž komise z ministerstva a z Akademie věd v čele s profesorem Josefem Poulíkem a konstatovala, že je to věc velkého kulturního významu, vpravdě celonárodního. Nakonec jsme našli půl pátého tisíce literek. Pro zajímavost – v Lyonu jich objevili 19. Jsou sice starší, ale ty naše svým množstvím zaujímají první místo,“ vzpomínala doktorka Fialová na začátku 70. let minulého století.

Bible jako vědecká práce

vpravdě učitelský talent dokázal zmobilizovat obec i široké okolí k stavbě památníku, který je dnes jedním z mimobrněnských pracovišť Moravského zemského muzea. Podařilo se jí dokázat, že tajná bratrská tiskárna byla roku 1628, po přechodném uložení na zámcích v Náměšti nad Oslavou a v Přerově, přenesena do polského Lešna, kde sloužila Komenskému k vydávání jeho spisů.

Ze vzpomínek Vlasty Fialové Vážné, ale laskavé oči doktorky Fialové zhlížejí z projekčního plátna, na kterém se střídají letopočty, významná data z rodinného života i dokumenty pracovních úspěchů, z reproduktorů zní hlas archeoložky. Její vnuk prof. RNDr. Jan Franců, CSc., matematik působící na brněnském Vysokém učení technickém, připravil pro tuto chvíli audiovizu-

74

ální pásmo o své babičce, jejíž nadšení pro věc mohl pozorovat i při několika společných návštěvách kralických „vykopávek.“ Její vyprávění natočil v sedmdesátých letech redaktor brněnského rozhlasového studia Leopold Buchníček: „Ředitel muzea mne vyzval, abych na čtrnáct dnů zkusila krátký výzkum zaniklé tvrze v Kralicích nad Oslavou; tamní Spolek pro uchování bratrských památek a tisků chtěl, abych se o to pokusila v místech, kde se říkalo Na tvrzi. Prvního srpna 1956 jsme začali s pomocí učitelů z třebíčského okresu kopat a hned první den jsme našli mohutnou zeď silnou dva metry. Pokračovali jsme a osmý den jsme objevili první literku ze slitiny cínu, antimonu a olova. Našel ji jedenáctiletý chlapec Zbyněk Jašků. Slíbila jsem mu, že jestli to bude skutečné tiskařské písmenko, vždycky si jeho jméno připomenu. Zprvu jsem moc nevěřila v možnost, že by se skutečné tiskařské typy takovou dobu uchovaly, ale ta slitina nerezaví. V prvním roce jsme vykopali celkem 15 literek, pak se výzkum rozšířil,

Bratrská tiskárna působila v Kralicích 42 let. Biskup Jan Blahoslav ji založil roku 1562 v Ivančicích, ale tam nebyla bezpečná, protože tiskla bez povolení pražského arcibiskupa, proti zákazu císaře Ferdinanda I. V kralické tvrzi, kterou koupil Jan ze Žerotína, měli moravští bratři bezpečné a klidné působiště jak pro svoji tiskařskou dílnu, tak pro překladatelskou práci, pro knihovnu i školu. Hlavním impressorem tu byl Zachariáš Solín, který u tiskařského lisu zůstal až do své smrti. Za jeho vedení vyšla v Kralicích, kromě dalších tisků, především kompletní šestidílná Biblí česká, vrcholné dílo české reformace. Její šestý díl – překlad Nového zákona – spatřil světlo světa poprvé už v Ivančicích. Překladatel Jan Blahoslav z bible učinil vědeckou práci, když ji opatřil poznámkami a odkazy na okrajích, které jednak vysvětlovaly text, jednak srovnávaly některé pojmy s cizojazyčnými výrazy. „Byla to ukázka dokonalého jazyka překladatele, který chtěl, aby čeština byla tak vypulérovaná, aby se vyrovnala nejelegantnější humanistické latině. Chtěl dokázat, že je naše mateřština velmi

www.mzm.cz


??????????

bohatou řečí a měl zásluhu o její kultivaci. Právě díky tomu se mohla stát zdrojem k obnově českého jazyka pro naše obrozence,“ vyznávala Vlasta Fialová svůj vztah k vrcholnému dílu kralické „impressí.“

Nezapomeňme na jazyk Jana Blahoslava Měsíc po Bílé hoře – 13. prosince 1621 – přepadli kralickou tvrz Buquoyovi soldáti. Knihovnu i školu vydrancovali, zařízení tiskárny poničili, literky vyházeli z oken do příkopů kolem tvrze, kde je časem překryla vrstva odpadků a hlíny. Co zbylo, bylo zabaleno a nakonec posloužilo Komenskému v Lešně. Dnešní dvě expozice Památníku Bible kralické (první je věnována tiskárně a její produkci, druhá působení J. A. Komenského) spolu se zpřístupněnými základy tvrze a kostelem, který příslušníci Jednoty bratrské vyzdobili citáty z Písma, jsou přitažlivým turistickým cílem. Dny Bible kralické, pořádané na tomto místě, připomínají, že tabulku u silnice, hlásající blízkost národní kulturní památky, by nikdo neměl minout bez povšimnutí. Poselství kralické tiskárny je stále aktuální. Alespoň pro ty, kteří ani v dnešní nové vlně rezignace na sdělovací schopnost českého jazyka nechtějí zapomenout na „vypulérovaný“ jazyk Jana Blahoslava, naši mateřštinu.

Jan Chmelíček foto autor

Obraz tiskárny vytvořil Stanislav Černý, místní rodák. Léta zdobil čekárnu na kralickém nádraží. Vnukové Vlasty Fialové, kteří se zúčastnili Dne Bible kralické: zprava Jan Franců, matematik, Helena Králová, stavební inženýrka, Juraj Franců, geolog. V Den Bible kralické se tisklo všude. V expozici, mezi základy kralické tvrze i na stáncích kolem kostela.

www.mzm.cz

M revue

75


Na moravském písečku?????????? ??????????

Budova Památníku Bible kralické, kterou svépomocí postavili kraličtí občané. Foto: Jan Cága

„Toto je budova Památníku těsně po dokončení. Pásku jsme stříhali v září 1969“, vzpomíná Vlastimil Ryšánek. Foto Jan Chmelíček

I babičky podávaly tašky na střechu „Je pravda, že obec tehdy stavbou památníku žila. Třeba když jsme dokončovali střechu: krytina, která byla složená před kostelem, musela být vytažena nahoru během pár hodin. Přišlo 120 pomocníků – dokonce i osmdesátileté babičky se postavily do řetězu a přehazovaly tašky z ruky do ruky. Jen dosedla poslední taška na své místo, začalo sněžit...“ Tak vzpomíná na budování Památníku Bible kralické tehdejší starosta obce, vlastně předseda Místního národního výboru v Kralicích nad Oslavou Vlastimil Ryšánek. Postavit stavbu obloženou kamenem během dvou let, to byl tehdy malý zázrak. V době, kdy byly na všechen materiál tzv. limity a kdy se pracovních sil chronicky nedostávalo, pracovali na stavbě místní důchodci, vybavení jen tím nejjednodušším nářadím. A jakmile zedníci-amatéři o půl třetí skončili, už starosta uháněl na mopedu k nádraží a čekal, až se „chlapi“ budou vracet z práce. A hned na ně: „Hoši, potřebujeme v půl šesté dotáhnout na stavbu kámen. Přijďte pomoci.“ Deset jich přišlo vždycky a tak to běželo den za dnem. I když v Kralicích už před válkou působil Muzejní spolek a jeho členové neúnavně vytvářeli fond všeho, co s Kralicemi, Jednotou bratrskou a obecně s reformací souviselo, nej-

76

větší zásluhy o památník v jeho dnešní podobě přisuzuje Vlastimil Ryšánek doktorce Vlastě Fialové, která tu vedla archeologický výzkum: „Tak dlouho chodila na radnici a obcházela úřady, tak dlouho přesvědčovala, až jsme se v roce 1966 na zasedání obecní rady rozhodli, že památník postavíme. Na okresu nám doporučili stavět svépomocí. Okresní stavební podnik pomůže s materiálem, ale lidi si musíme sehnat. U Československé spořitelny jsme si na to půjčili 350 tisíc korun a na podzim roku 1967 jsme začali dělat základy. Nejmladší náš zedník měl sedmašedesát let, ale přesto stavba rychle pokračovala. Pomáhali také brigádníci z archeologického výzkumu tvrze. Do podzimu jsme měli základy a příští rok se stavělo do výšky. Architektonickou studii tehdy zdarma vypracoval profesor Bohuslav Fuchs, kterého doktorka Fialová pro věc získala. Na hodně detailů obecního stavebního zázraku si bývalý starosta vzpomíná doposud. Chválí chlapy, kteří přiložili ruku k dílu na stavbě, chválí ženské, které se střídaly při vaření brigádníkům. Je to také jejich památník! Nakonec se věc podařila: V září 1969 slavnostně stříhali pásku, dveře památníku se otevřely prvním návštěvníkům. Půjčka 350 tisíc korun a pět tisíc brigádnických hodin zdarma

– výsledkem bylo dílo za téměř 870 tisíc korun v tehdejší měně. Moravské muzeum k tomu dalo 280 tisíc na vybavení a o rok později památník převzalo do své péče. Od kraje obec po dvou letech dostala peníze na splacení půjčky. Muzejní spolek, který již v roce 1936 odhalil v obci pomník Bibli kralické a jejím tiskařům a otevřel první skromnou expozici, pro niž sehnal kralické tisky včetně slavné šestidílky po celé zemi, fungoval ještě řadu let. Zanikl v roce 1990. Po převedení nové budovy do správy Moravského zemského muzea a péče o národní kulturní památku do rukou profesionálů již splnil své poslání.

Jan Chmelíček

www.mzm.cz


Je dobře, když je to černé na bílém Doby, kdy tiskař Zachariáš Solín na kralické tvrzi v denním rozpisu úkolů stavěl fyzicky nejzdatnějšího muže k sochoru, jímž se znovu a znovu utahoval a zase uvolňoval šroub tiskařského lisu, dávno odpluly po řece zapomnění. Síla tištěného slova, rozmnoženého do tisíců exemplářů, však lidi přesvědčila, že stojí za to investovat do zlepšování tiskařských technologií nemalé částky a množství lidského umu. Dnes, v době počítačů, digitálního a ofsetového tisku, nemusí mít tiskárna k dispozici ani tvrz, ani rozlehlou tovární halu. Stačí několik místností v nevelkém objektu, přiléhajícím k Dietrichsteinskému paláci. To je případ Edičního oddělení Moravského zemského muzea, jehož prodejní sklad opustilo od roku 1990 téměř 1100 publikací.

Proti našim předchůdcům máme nesporně velkou výhodu v možnostech využití moderních technologií a zařízení. Termíny „horká sazba, ruční sázítko, kasa s literkami, štoček“ jsou dnes již jen úsměvnou vzpomínkou zkušených typografů, sazečů a všech lidí, kteří byli v podstatně větším počtu potřební právě ke všem těmto pracem. Dnes na to stačí prakticky jeden počítač. Díky textovému editoru autor knihu napíše, sázecí program pomůže vy-

www.mzm.cz

tvořit zlom, tedy rozvržení textu na jednotlivých stránkách i v celé publikaci, v programu na vektorovou grafiku se nakreslí logotypy, software na úpravu fotografií pak umožňuje donekonečna kouzlit s obrazovou částí knihy. Možnosti jsou opravdu nevyčerpatelné a záleží jen na umu a zkušenostech lidí. Občas je na škodu, že s příchodem těchto moderních technologií se tu a tam vytrácí cit pro tuto práci, především dodržování určitých typografických pra-

videl v honbě za co největší pestrostí. A tak někdy stránky časopisů nebo publikací vypadají jako katalog písem a grafických prvků, které počítač „umí.“ Muzejní ediční činnost ovšem stojí na jiných základech. Pro odborné publikace je stěžejní kvalitní text, charakteristická musí být střídmá práce s fonty i obrazovým materiálem. Jde o vědeckou, případně populárně vědeckou literaturu. Právě tento fakt určuje charakter práce Edičního oddělení Moravského zemského muzea.

Jediné muzejní nakladatelství Oprávnění k vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací, které muzeu udělilo Ministerstvo kultury ČR, nese datum 28. srpna 1990. Tehdy se začala psát i historie edičního oddělení, které je dodnes

M revue

77

L

Na moravském písečku


Na moravském písečku

Vedoucí oddělení Milan Mačinec s redaktorkami Silvií Strakovou a Michaelou Tomsovou v debatě nad jednou ilustrací současného čísla M revue.

Eva Hlavatková ve svém království: Edičním skladem prošlo za dobu existence muzejního nakladatelství na 1100 titulů.

78

jediným muzejním nakladatelstvím v České republice. Každý rok tu spatří světlo světa zhruba tři desítky titulů podle plánu, schváleného ediční radou muzea. Prioritou je vydávání vlastních recenzovaných neimpaktovaných časopisů a jejich udržení v seznamu Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Jde především o sedm titulů, vycházejících dvakrát až třikrát ročně většinou ve dvou jazykových mutacích. V prestižní ediční řadě Acta Musei Moraviae (AMM) vycházejí Scientiae sociales, Scientiae biologicae, Scientiae Geologicae, dále Folia Ethnographica, Folia Numismatica, Folia Mendeliana a časopis Anthropologie, prezentující nejnovější výsledky vědecké práce muzea v daných oborech. Kromě periodik vydává ediční oddělení odborné monografie. Mnohé z nich vycházejí jako obsáhlé katalogy k výstavám, nebo u příležitosti výstav, které muzeum v daném roce zpřístupní. V produkci oddělení mají své místo také běžné katalogy k výstavám, publikace na nichž se podílí větší počet autorů, případně publikace vydávané ve spolupráci

s dalšími institucemi. K těm nejreprezentativnějším patřila například Velká válka 1914–1918, vydaná k výstavě o první světové válce, publikace Nizozemí v řádech a vyznamenáních nebo titul s tematikou Velké Moravy s fotografiemi velkomoravských šperků a v neposlední řadě kniha, vydaná u příležitosti 200. výročí založení Moravského zemského muzea, která přibližuje historii i současnou práci jednotlivých oddělení. Mnohé tituly vycházejí často dvojjazyčně v české a německé, případně v anglické mutaci. Jako příklad publikací v jazykových mutacích s velmi dobrým čtenářským ohlasem lze připomenout titul V utrpení a boji – brněnští Židé v osudových momentech XX. století, která letos vyšla v dalším doplněném vydání, nebo publikaci věnovanou Marii Ebnerové z Eschenbachu, moravské „Boženě Němcové německého jazyka.“

Výhoda kontaktu s autory Po více než pětadvaceti letech by možná bylo zajímavé spočítat kolik stránek tu bylo potištěno tiskařskou černí a přetvořeno do konečné podoby knihy, časopisu nebo katalogu. Důležitější je však skutečnost, že muzeum má svoje „nakladatelství“ doma. To přináší možnost operativního styku s autory, flexibilitu v termínech, provozní i ekonomické výhody podstatné pro výrobu publikací v malých nákladech. Nabízí se tu srovnání s řemeslnou a masovou průmyslovou výrobou. V edičním oddělení je velmi důležitý bezprostřední kontakt s autorem připravovaného tisku. Vzhledem k tomu, kolik odborných oddělení v muzeu působí, vyžaduje každé „předání rukopisu“ něco trochu jiného. Na začátku proto musí být sjednocení představ o budoucím díle. To je pro

www.mzm.cz


??????????

Dobroslav Střecha při přípravě materiálu. Jedná se o přesné nařezání tiskových archů na formát pro následný tisk dané zakázky. Tiskař Jiří Bajer provádí předtiskovou přípravu u ofsetového stroje. Po založení tiskových desek do jednotlivých věží bude vše připraveno k zahájení tisku . Květoslav Tomek obsluhuje vertikální plně vzduchovou snášecí věž osazenou 10 pozicemi. Zde dochází k automatickému snesení jednotlivých složek bloku, které jsou pak dále zpracovávány podle požadované knižní vazby.

nás prvotním předpokladem k vytvoření dobré sazby a nakonec i celé knihy. Za čtvrtstoletí existence prošlo malé muzejní nakladatelství mnoha změnami. Celý proces je nyní v rukou sedmi pracovníků oddělení. Tři technicko-výtvarní editoři se starají o grafickou a typografickou stránku publikace, tři pracovníci tiskárny zajišťují tisk i další knihařské zpracování. Sedmým členem týmu je obchodní referentka, jejímž úkolem je příjem a výdej všech tiskovin v edičním skladu a samozřejmě prodej prostřednictvím smluvních kamenných prodejen, komisních smluv, ale i prostřednictvím e-shopu, který má muzeum na svých webových stránkách www.mzm.cz.

Moderní tiskárna, ale bez korektora Citelně chybí jen kvalifikovaný spolupracovník pro jazykovou úpravu a korekturu textů, který by se orientoval v terminologii oborů, zahrnutých ve výzkumném, sbírkovém i prezentačním portfoliu velkého muzea. Doposud jsou autoři sami sobě redaktory i korektory, což není ideální situace pro žádné nakladatelství. Postupná modernizace technického vybavení umožnila, že dnes je oddělení schopno nejen dát

www.mzm.cz

M revue

79


Na moravském písečku?????????? ??????????

připravované publikaci správnou grafickou podobu, ale také ji vytisknout a knihařsky zpracovat. Tiskárna je vybavena vším potřebným pro moderní výrobu publikací – archovým ofsetovým strojem Dominant 526P počínaje a balicím strojem konče. Absolutní novinkou je moderní věžová vakuová snášecí stanice, která automaticky snese knižní složky bloku k další knihařské úpravě – vazbám V1 a V2 (což je šití tzv. na stříšku skobkou, případně lepená vazba). Pevné šité vazby knih ediční oddělení svěřuje tiskárnám s velkými knihařskými linkami, protože pořizování tak nákladné technologie pro malé náklady, čítající obvykle 500 exemplářů, by bylo neekonomické.

dernějšími informačními technologiemi, papír jako základní nosič stále drží primát ve spolehlivosti a trvanlivosti sdělení, jichž je nositelem. Zvlášť v paměťových institucích má svůj význam, když jsou výsledky vědeckého bádání k dispozici v knihovně, takzvaně „černé na bílém.“ A budou tam i za sto let, během kterých se nosiče elektronických dat promění ještě mnohokrát. Snad tam naši následovníci ve třetím století muzea najdou i časopis, který právě držíte v rukou. Od sazby, přes grafickou úpravu a tisk, až po knihařské zpracování je dílem našeho edičního oddělení.

Milan Mačinec Foto Jan Chmelíček

Černé na bílém přetrvá věky

Dobroslav Střecha (na snímku nahoře) dokončuje šití bloku skobkou na stříšku, kdy jsou složky sneseny do sebe. Vazba je označována jako V1. Květoslav Tomek (snímek dole) zpracovává blok ze složek snesených za sebou. Lepení probíhá ve hřbetu tavným lepidlem, blok je zavěšen do obálky a následně ořezán ze tří stran. Vazba označována jako V2.

Ačkoli od vynálezu knihtisku uplynula staletí a tradiční způsoby šíření informací byly zejména v posledních desetiletích nahrazeny nejmo-

Vydavatelské oprávnění ze srpna 1990.

80

www.mzm.cz


NAKLADATELSKÉ POČINY Moravského zemského muzea

Jeskyně Býčí skála ve svých dějích a pradějích kolektiv autorů

Býčí skála. Už to samotné slovo vyvolává představu čehosi dávného a tajemného. A což teprve staré pověsti o průvodech, kvílení z nitra jeskyně a o její osvětlené Předsíni! Je nabíledni, že lehce dosažitelná sluj pod vysokými skalisky musela poutat pozornost už v pravěku, přitahovat barokní učence, fascinovat romantiky, a že moravská archeologie musela učinit své první kroky právě zde. Snad se v ní ukrývali i padělatelé mincí a nějací podivní, tmy se nebojící lidé středověku, kteří na stěně nad Jižní odbočkou zanechali změť nesrozumitelných černých čar a v prostoře samé hrst polotovarů stříbrných mincí. Ve stejné prostůrce, jako v jediné z našich jeskyní, namalovali záhadný vzor již lidé pozdní doby kamenné.

ISBN: 978-80-7028-461-2 / 2015 / 214 stran / formát 210×297 mm / brožovaná vazba / 196 Kč

Umění moravského paleolitu Martin OLIVA

Umění paleolitické Moravy je bezesporu jedním z úhelných kamenů kulturního dědictví nejen naší republiky, ale celého lidstva. Svědčí o tom již ta okolnost, že 85 předmětů z tohoto katalogu bylo v roce 2007 zařazeno do seznamu národních kulturních památek. Vydání zevrubného katalogu bylo tedy důležité nejen z hlediska prehistorie a kulturní historie obecně, ale i z důvodů konzervace těchto jedinečných a neopakovatelných nálezů – vždyť téměř všechny se do Moravského zemského muzea dostaly ještě před druhou světovou válkou. Kniha, kterou držíte v ruce, je tedy svým způsobem průkopnická.

ISBN: 978-80-7028-455-1 / 2015 / 174 stran / formát 210×297 mm / brožovaná vazba / 192 Kč

Variace na Jeden život Jaroslav BLECHA

Variace na jeden život je doprovodný tisk k výstavě probíhající v Moravském zemském muzeu a poukazuje na loutkářskou, resp. uměleckou, tvorbu Věry a Františka Vítkových, která je v kontextu českého loutkového divadla jedinečná, jejich bezbřehý entuziasmus obdivuhodný a řemeslná zdatnost profesionální. Přibližujeme v ní celoživotní loutkářskou tvorbu obou protagonistů především loutky a scény z hradeckého divadla DRAK, kde se Vítkovi poznali a strávili zde podstatnou část svého uměleckého života.

ISBN 978-80-7028-473-5 / 2016 / 56 stran / formát 210×240 mm / brožovaná vazba / 132 Kč

www.mzm.cz

M revue

81

L

M knihovna


L

M Chef d' oeuvre

Venuše z Předmostí Podobu ženy vyřezal do mamutího klu neznámý autor někdy před 30 tisíci lety. Kultura lovců mamutů, do níž spadá, se nazývá gravettien nebo ve své zvlášť vyspělé moravské podobě pavlovien. V roce 1895 nebo 1896 objevil tento vzácný artefakt ždánický notář a velký „diluviální badatel“ Martin Kříž nedaleko místa, kde předtím jeho kolega a rival K. J. Maška odkryl slavný hromadný hrob, na nějž dnes pohlížíme spíše jako na depozici vybraných lidských pozůstatků. Díky těmto „epochálním“ nálezům se Předmostí zapsalo do učebnic světového pravěku. Většina lidských pozůstatků a kamenných nástrojů byla v roce 1945 zničena při požáru zámku v Mikulově, kde Moravské zemské muzeum ukrývalo část svých paleolitických sbírek před postupující frontou. Slavná rytina v mamutím klu však válečné události přežila. Pavlovienské umění sestává ze dvou velkých žánrů – abstraktních rytin a figurálních plastik z různých materiálů včetně nejstarší keramiky (např. Věstonická Venuše). Rytina ženy z Přerova-Předmostí zcela ojediněle slučuje oba tyto žánry dohromady. Přirozené anatomické tvary tu podlehly geometrické stylizaci, takže např. hlava má tvar obráceného trojúhelníku a místo obličeje jsou na ní jen vyplňované pásky. Taková podoba hlavy byla pro nálezce M. Kříže nepředstavitelná, triangl považoval spíše za sukénku, proto rytinu vyobrazoval hlavou dolů,. Po něm kupodivu i jiní věhlasní archeologové. Z hlavy na nohy ženu postavil až Hugo Obermaier ve svém díle Der Mensch der Vorzeit z roku 1912. Nemálo aranžérů a fotografů rytinu dodnes staví naopak, což naznačuje, že pravěký tvůrce disponoval větší představivostí než současní lidé. Imaginace paleolitického rytce však mohla být posílena působením drog. Je zajímavé, že toto virtuozní dílo bylo už ve své době poznamenáno řadou úderů do pravého prsu a rovněž do hlavy. Jizvy po úderech do zbytnělého břicha jsou patrné i na rámcově současných ženských soškách z Kostěnek na Donu, z nichž některé jsou dokonce přeražené a poté uložené do jamky. Venuše z Předmostí patří k nejcennějším sbírkovým předmětům Moravského zemského muzea, jedním ze skutečných skvostů, jež není možno spatřit příliš často. Ne náhodou ji muzeum letos na podzim představilo na první ze série výstav, jejichž prostřednictvím hodlá veřejnosti v rámci oslav dvoustého výročí svého založení přiblížit svoje nejvýznamnější sbírkové předměty, dějinné okamžiky i vědecké úspěchy.

Martin Oliva

82

www.mzm.cz


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.