Page 1

UHYXH

0

Časopis Moravského zemského muzea 2/ 2015


Tradice jako inspirace Výtvarné kvality, řemeslná zručnost a cit našich předků pro materiál mohou sehrát významnou inspirační roli v práci současných mladých oděvních návrhářů. Až do konce letošního roku se o tom můžeme přesvědčit na výstavě Budoucnost tradice v Paláci šlechtičen. Připravil ji Etnografický ústav Historického muzea Moravského zemského muzea ve spolupráci s pedagogy a studenty Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Foto: Lucie Grebíková


L

M úvodník

Vážení čtenáři a přátelé Moravského zemského muzea, podobné společenské proměny, jaké v současnosti zažíváme, ale i technologické posuny v takřka všech oblastech lidského konání, prožívali také naši předkové v 19. století, a to dokonce několikrát. Přes jejich každodennost se burácivě přelily kruté napoleonské války, revoluce v polovině století, proměny státu, vrcholící ustavením dualistického soustátí. Nelítostná agrese Pruska, ale také rozmach dopravy, státní bankroty či nacionalizace druhdy jen hašteřivého soužití národů v českých zemích. Naše instituce většinu těchto momentů nejrůznějšími způsoby reflektovala. Byť čas a ve druhé půli 20. století i svévole státostrany Moravské zemské muzeum o mnohé doklady předminulého věku připravily, lze historické poklady v našich muzejních depozitářích i archivu stále ještě objevovat. Je pozoruhodné s jakou noblesou a patrným soustře-

děním dávní muzejní kurátoři, vědomi si příslušnosti k slavnému Franciscaneu, činili poznámky a zaznamenávali informace pro budoucnost. Původní název muzea pro Moravu a Slezsko platný od jeho založení, včetně varianty Franzens-Museum, byl užíván až do roku 1900. S novým stoletím vedla instituci přejmenovanou na Moravské zemské muzeum ctihodná Moravská muzejní společnost – Mährisch Museums-Gesellschaft. Tradice názvu, který dnes naše paměťová instituce užívá, je tedy více než stoletá! Po ustavení Československé republiky se na začátku 20. let stal zřizovatelem Moravský zemský výbor, později Zemský úřad v Brně. Těžká léta německé okupace jsou spojena s další úpravou názvu muzea – vedle německé verze Landesmuseum in Brünn se užívaly dvě varianty české, a to Zemské muzeum v Brně a Moravské zemské muzeum v Brně. Na konci 40. let pak zmizelo na dlouhých 42 roků z názvu instituce prostřední slovo. Zemským se muzeum stalo znovu až po pádu totality na začátku 90. let. Druhá polovina minulého století byla ovšem dobou velmi turbulentní

z hlediska zřizovatelských funkcí. V letech 1945 až 1949 byl pro Moravské muzeum zřizovatelem Zemský národní výbor, od roku 1949 do roku 1961 pak dokonce příslušná ministerstva. Etapou, kdy do života muzea negativně vstoupil dobový politický kontext, byl začátek 60. let: to se Moravské muzeum stalo na dva roky dokonce muzeem obecním. Zřizoval je totiž Městský národní výbor v Brně. Poté naše instituce existovala až ro roku 1991 pod křídly Jihomoravského krajského národního výboru. Onoho roku se muzeu nejen vrátil historický název. Získalo v rámci středoevropských paměťových institucí i zřizovatelskou garanci nejvyšší úrovně odpovídající jeho významu, velikosti i postavení v oblasti sbírkotvorné, výstavní, vzdělávací a vědecké. A tak je Moravské zemské muzeum již dvacet čtyři let státní příspěvkovou organizací Ministerstva kultury České republiky. Již v tomto čísle M revue, dva roky před dvoustým výročím oficiálního ustavení našeho muzea, začínáme připomínat jeho historii. Nebyly to jen roky vítězství a triumfů, ale i ztrát a bolestí. Instituce ovšem prošla úctyhodným intervalem dějin a je silná zejména skrze konání svých pracovníků. Zaměstnanci Moravského zemského muzea působí v kontextu svých povinností, s vědomím, že jsou zavázání shromažďovat, ochraňovat a představovat veřejnosti stopy působení člověka a přírody v prostoru, který zveme Moravou, Českem, střední Evropou a nejšířeji Zemí. Moravské zemské muzeum je s vámi a pro vás. Buďte i vy s ním! S úctou Váš Martin Reissner

M revue

1


L

M obsah??????????

4

16 27

1

31 M výstavy:

49 Před oponou/Za oponou:

Dora Müller – brněnská Němka / Od Zlatého rouna po současnost / Vějíř loutek dálného orientu / Tradice jako inspirace / Co návštěvník nevidí / Za humny v Ratíškovicích / Země na obzoru / Velká Morava v Bratislavě / Lákavý aperitiv v jevišovickém předzámčí / Létali na křídlech RAF

Jak uplatnit genia loci / Hmyz a změna klimatu / Ondřej Sekora se vrátil do Brna / Za vůní papíru a tiskařské černě / Centrum slovanské archeologie v centru zájmu veřejnosti / Představili knihu Místa zkropená krví / Studenti a učitelé o Škole v muzeu / Jubileum muzejního časopisu / Archeolog Veligradu

38 M profil:

57 Na moravském písečku:

M úvodník:

Vážení čtenáři a přátelé Moravského zemského muzea

4

M téma:

Primáty a priority archeologie v Moravském zemském muzeu Středoevropské křižovatky. Morava ve XX. století

16 M událost: Pravěk štětcem Zdeňka Buriana Letošní objevy v Krumlovském lese mění obraz posledních lovců a sběračů

27 M příběh: Co asi ještě nevíte o Věstonické venuši

2

PhDr. Hana Dvořáková: V anonymitě globální vesnice se neztratíme

45 M názor: Zpět ke kořenům = Most do budoucnosti?

Vzpoura hrášků hned pod okny Mendeliana Oldřich Neužil – Jako když pustíte filmový dokument

62 My a svět: Kazachstánem od severu na jih

www.mzm.cz


??????????

38 57 62 66 Pod čarou:

74 M Chef d´ oeuvre:

Válka je peklo

Flétna ze slonoviny

68 M panorama: Půlstoletí genetiky ve výzkumech MZM / O kulturních stycích ČR – Ukrajina v Dietrichsteinském paláci / Knihu o Eschenbachové představili ve Vídni / Do muzea! / Úspěšná prezentace v Nostickém paláci / O spolupráci s městskými částmi / Centrální depozitář za Brnem / Exkurze zastupitelů v Moravském zemském muzeu / Návštěvníci: Nevíme kam dřív

72 M knihovna: Nakladatelské počiny Moravského zemského muzea z poslední doby

www.mzm.cz

Obálka 1. a 4. strana: Fotografie Jiřího Salika Slámy z nové výstavy Zápas ichtyosaurů aneb Pravěk štětcem Zdeňka Buriana v pavilonu Anthropos 2. strana: Ukázky oděvního designu pedagogů a studentů Fakulty multimediálních komunikací Univerzity T. Bati ve Zlíně lze vidět na výstavě Budoucnost tradice v Pavilonu šlechtičen. Fotografie Lucie Grebíkové 3. strana: Výstavní plán MZM na rok 2016

Časopis Moravského zemského muzea v Brně Šéfredaktor: PhDr. Jan Chmelíček Layout a technická redakce: Milan Mačinec Obálka: PhDr. Šárka Fidrichová Jazyková spolupráce: Mgr. Pavlína Turečková Redakční rada: Mgr. Eva Pánková – předsedkyně Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., RNDr. Vladimír Antonín, Csc., doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., D.Sc., Mgr. Simona Šindlářová, PhDr. Jan Chmelíček, Milan Mačinec, Mgr. Pavlína Turečková – tajemnice. Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno, e-mail jchmelicek@mzm.cz Vydává a tiskne Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno Distribuce: neprodejné, direct mailing Vychází dvakrát ročně V evidenci periodického tisku pod číslem MK ČR E 21957

M revue

3


L

M téma??????????

Poslední měsíce války: Muzejní zřízenec Tomek balí pravěké zásobnice před jejich převozem do bezpečí hradu Pernštejna. Foto: Archív MZM 

Primáty a priority archeologie v Moravském zemském muzeu. Blížící se dvousté výročí založení Moravského zemského muzea (1817), po Slezském muzeu v Opavě druhého nejstaršího v České republice, je pro naši revui příležitostí k pokusu o malou bilanci přínosů této paměťové instituce v jednotlivých oborech její činnosti. Za dobu své existence dosáhlo muzeum nejednoho moravského, českého či evropského prvenství. Dvě staletí práce muzea jsou pro jeho dnešní pracovníky jednak příležitostí k bilancování úspěchů, jednak k zamyšlení nad dalším směřováním a profilováním jednotlivých oddělení v současných podmínkách. Jako prvního jsme o úvahu na dané téma požádali vedoucího Ústavu Anthropos doc. PhDr. Martina Olivu, Ph.D., D.Sc. Mnohý z čtenářů bude možná překvapen, za kolik stěžejních objevů i zachráněných hodnot právě archeologie vděčí Moravskému zemskému muzeu.



Největší přínosy pro poznání pravěké a raně historické společnosti nesouvisely se sbírkotvornou funkci muzea, ale spíše s vlastnostmi jeho zaměstnanců, ať již to byla manažerská genialita profesorů Absolona a Jelínka, houževnatost a regionální zkušenost doc. Viléma Hrubého, erudice a pracovitost doc. Karla Valocha nebo prozíravost a schopnost zákulisní organizace prof. Vladimíra Nekudy.

4

Základním posláním muzea je ovšem shromažďování předmětů. Ve statutech Společnosti pro rozvoj orby, zeměznalství etc., jak zní archaický překlad německého názvu Hospodářské společnosti, je rovněž úkol „sbírati názorné doklady (...), aby znalcům byly zdrojem studie a každému poučením o bohatství země“. Mezi tyto doklady patřily samozřejmě i ty archeologické. Ač se založením Moravského, tehdy ovšem

Františkova muzea souhlasil stejnojmenný císař pán „teprve“ roku 1817, nejstarší archeologické muzeálie toto datum výrazně předcházejí. Ve sbírkách by se měla nacházet například miska římské terry sigillaty, nalezená na Moravě již roku 1630, nebo bronzový kruh, vykopaný na pahorku u Rybníka v Olomouckém kraji v roce 1793. Takových nálezů však nebylo mnoho a vesměs postrádaly bližší lokalizaci, pročež v roce 1858 zaujímaly jen jednu skříň. Těsně před polovinou 19. století se začínají zkoumat staroslovanská pohřebiště u Židlochovic a Rebešovic, takže již roku 1854 může benediktin Béda Dudík vydat svůj soupis „23 pohanských pohřebišť na Moravě“. Sbírku svých nálezů pak předal

www.mzm.cz


jehož sbírky roku 1902 splynuly s muzejními. Téhož roku vyšla prvá větší syntéza moravského pravěku od I. L. Červinky, který měl v muzeu i v moravské prehistorii sehrát jednu z hlavních rolí. Nyní ale ještě s muzeem příliš nesouzněl, protože roku 1908 založil konkurenční Moravský archeologický klub. 

Epochální výzkumy sídlišť lovců mamutů a sobů

do Františkova muzea roku 1880 Mořic Trapp, který kolekce spravoval od roku 1859 až do své smrti v roce 1895. Trapp nechal vyhotovit sedm obrazů s terénními archeologickými náměty, na nichž vidíme například jednu z jím zkoumaných mohyl z Borotic na Znojemsku a průřez mohylou Žuráň, kde Petr rytíř Chlumetzky našel podivné svícnovité předměty z doby stěhování národů. Do sbírek přispěl i další rytíř, a to Christian Ritter D’Elvert, který jakožto předseda historicko-statistické sekce Hospodářské společnosti zakoupil sbírky tiskaře Jindřicha Slováka z Kroměříže a zvěrolékaře Floriána Koudelky z Vyškova. Roku 1890 tak již mohlo vzniknout samostatné předhistorické oddělení, vybavené šesti skříněmi.

www.mzm.cz

Nové instalace se o devět let později ujal Anton Rzehak, pozdější profesor brněnské německé techniky, jehož uveřejněný soupis zachycuje 184 nalezišť ze 128 katastrů. Administrativně se po Trappovi o sbírky staral nevýrazný Alfred Palliardi, který zařizoval i nákupy. Většina sbírek se však nadále nacházela v soukromých rukou nebo ve fondech Muzejního spolku, založeného roku 1888 jako česká sbírkotvorná organizace oproti ryze německému Františkovu muzeu. Tento podlézavý název naše instituce pozbyla až roku 1898, kdy přešla ze správy Hospodářské společnosti pod nově vytvořenou Moravskou musejní společnost s českým i německým členstvem. Jejím členem se proto následujícího roku mohl stát i Muzejní spolek,

Prozatím jsme hovořili jen o sbírkách zemědělského pravěku až raného středověku. V muzeu však existují i sbírky starší doby kamenné, které se od samého začátku ukládaly na jiných odděleních než ty pravěké. Dříve než lidské výrobky byly totiž po cihelnách nalézány velké kosti pleistocenních zvířat. Nejstarším předmětem, který by měl být v našich sbírkách, je jakýsi „tesák“ (asi mamutí kel), nalezený r. 1796 v cihelně za Novou (dnes Lidickou) ulicí. Spolu s dalšími kostmi, hlavně z Kohnovy cihelny na brněnském Červeném kopci před dnešní „centrálkou“, byl součástí sbírek geologického oddělení. Roku 1908 byl kustodem zoologických sbírek ustanoven Karel Absolon a právě k němu směřovaly nákupy dvou obřích paleolitických sbírek Martina Kříže ze Ždánic a Karla Jaroslava Mašky z Telče. Oba soukromí „diluviální badatelé“ zemřeli shodně roku 1916, ale jejich takřka neuskladnitelné sbírky přešly do muzea vesměs ještě před I. světovou válkou. Je otázkou, proč právě na oddělení zoologické, které se od té doby honosilo dodatkem ..“s moravským diluviem“. Pro pravěké oddělení tam bylo asi příliš mnoho zvířecích kostí, které nebylo kam dát (a není dosud), pro geologické oddělení (tehdy přechodně rovněž pod Absolonem) zase mnoho lidských výrobků a kosterních pozůstatků. Jen na zoologickém oddělení mohly sbírky zůstat v celku. Průbojný docent Absolon se o konzervaci

M revue

5


??????????

Odvoz množství mamutích kostí z Dolních Věstonic roku 1927 nebyl snadný. Foto Emanuel Dania 6

www.mzm.cz


??????????

www.mzm.cz

M revue

7


M téma??????????

a katalogizaci těchto olbřímích přírůstků příliš nestaral, ale místo pro ně našel, záhy je začal vystavovat a od roku 1918 i publikovat. V roce 1923 získal poslední velkou sbírku, Kniesovu, a rok poté zahájil s pomocí tohoto svědomitého amatéra „epochální“ výzkumy na tábořišti lovců mamutů u Dolních Věstonic. Ty trvaly až do odstoupení Sudet roku 1938, kdy prof. Absolon přišel nejen o lokalitu, ale i o místo. V rozjitřené pomnichovské atmosféře totiž kritizoval naše prezidenty za to, že neuza-

8

vřeli s Němci již dávno dohodu o jejich větší autonomii v rámci ČSR. Skvělé, v měřítku střední Evropy nevídané výsledky dosáhl i při výzkumu sídliště magdalénských lovců sobů v jeskyni Pekárně (1925-1930). Brňany zaujal výstavou v pavilonu Člověk a jeho rod na brněnském výstavišti a jejím pokračováním v různých pavilonech zvaných Anthropos, světové veřejnosti adresoval řadu skvěle ilustrovaných článků v tehdy nejrozšířenějším společenském žurnálu The Illustrated London News.



Nálezy z Předmostí a Dolních Věstonic v plamenech mikulovského zámku Na Pravěké oddělení nastoupil roku 1924 již zmíněný Inocenc Ladislav Červinka, povoláním geometr a majitel největší amatérské sbírky, který si své místo mezi profesionály musil nejprve vydobýt (doktorát získal až

www.mzm.cz


??????????

Profesor Absolon přehlíží výzkum čtvrté akumulace mamutích kostí v Dolních Věstonicích, odkryté roku 1926. Foto: Archív MZM 

roku 1927). Přijat byl původně jen na novou instalaci sbírek pro exkurzi antropologického kongresu z Prahy. Svou původní expozici rozšířil z šesti sálů na 11, v nichž vystavil na čtvrt miliónu předmětů. S většími výzkumy započal až jeho následovník Josef Skutil, který byl rovněž iniciátorem řady tématických výstav, jimiž snad mírně předběhl dobu (pravěká technika, zemědělství, železářství, spolupráce se školami apod.). Výzkum keltského oppida, prováděný ve spolupráci s Jaroslavem Böhmem z Archeologického ústavu, patřil v meziválečném období mezi největší. V MZM Skutil působil v letech 1929 až 1948, kdy byl „vyakčněn“, z toho od roku 1937 jako přednosta oddělení. Skutil byl typem roztěkaného všeználka bez výraznějších vlastních názorů (což bylo vedle apodiktického Absolona spíš dobře), ale nebýt jeho, nedochovala by se kvanta údajů o různých amatérských nálezech. Vzdor slibným tématickým výstavám nepřekročila jeho vlastní poválečná expozice pravěku meze tradičních materiálových prezentací, jakkoli bylo pro ni vybráno „jen“ asi 10 tisíc artefaktů. To radikálně napravila až velká expozice Tihelkova z roku 1950, kterou její spolutvůrce arch. Vilém Hank nazýval „dramatem čtyř holých stěn.“ Štastný kompromis mezi kvantitou a názorností představovala teprve její renovace, kterou u příležitosti VII. kongresu UISPP v Praze roku 1966 provedl Vilém Hrubý. Trvala až do uzavření Dietrichsteinského paláce r. 1972 a nejsem sám, komu se v dětství velmi líbila. Obě expozice začínaly paleolitem, který po zničení rasisticky znetvořeného pavilonu Anthropos koncem války postrádal samostatnou výstavu. To však mělo svou tragickou

www.mzm.cz

předehru. V obavě z bombardování odvlekli Němci část pravěkých sbírek na hrad Pernštejn a většinu sbírek paleolitických do sklepení mikulovského zámku, který byl koncem války vypálen. Zničena byla drtivá většina kamenných nástrojů z Předmostí a Dolních Věstonic a také většina lidských pozůstatků. Umělecké předměty se naštěstí uchovaly ve sklepě pod věží Biskupského dvora, kde byly zazděné po domluvě s posledním zastupujícím německým ředitelem dr. Küttlerem. 

Pavilon Anthropos a velká expozice o vývoji člověka Pod heslem „náhrady zničených sbírek“ byly již r. 1945 zahájeny nové vykopávky v Dolních Věstonicích, svěřené posléze čerstvému absolventu geologie Bohuslavu Klímovi. Roku 1949 se mu podařilo odkrýt hrob skrčené ženy, což byl první paleolitický pohřeb na našem území, jemuž se dostalo přiměřené dokumentace. Spolu se založením Akademie věd v roce 1952 přešel B. Klíma i s výzkumem Věstonic do Archeologického ústavu ČSAV. Ovládnutí všech důležitých nalezišť bylo tehdy neskrývanou politikou ředitele Archeologického ústavu Jaroslava Böhma. Proto váhal, zda muzeu svěřit výzkum v jeskyni Kůlně, který měl provádět Karel Valoch. Ten do muzea nastoupil po Klímovi a počátkem 60. let měl již za sebou výzkum naší největší mezolitické stanice u Smolína, výkopy v jeskyni Pod hradem (s paleontologem Rudolfem Musilem) a pár sondáží na polích. V Kůlně Valoch odhalil základy stratigrafie středního paleolitu, což díky skvěle dochovaným kostem mohl doložit i ekologickými údaji. Po 60 letech od posledního nálezu v jeskyňce Švédův stůl se mu podařilo najít i zlomky lebky neandertálce. To se dnes sice jeví jako méně významné, protože počet takových zbytků dnes již v Evropě jistě

přesahuje 10 tisíc, ale ve své době to byla senzace. Kůlna se tedy spolu s Věstonicemi a Pekárnou zařadila mezi lokality, na nichž se určité civilizační jevy nebo kulturní sledy objevily poprvé a jinde byly pak už jen potvrzovány. Pravěká těžba v Krumlovském lese, zkoumaná v posledních letech, potom odhalila skutečnosti dosud plně nezhodnotitelné, neboť se vymykají současným interpretačním modelům. Ve starší době bronzové šlo o nejrozsáhlejší tehdy vykonávané davové práce, a přesto téměř všechna produkce zůstávala v tisících tun na místě. Letos zjištěnou mezolitickou těžbu na ploše stovek čtverečních metrů by nikdo u posledních lovcůsběračů neočekával a taky ji odjinud ze světa neznáme. Nikde jinde se nepodařilo tak konkrétně představit proměnu funkce krajiny z převážně industriální, určené k získávání surovin, k rituální krajině předků. Roku 1965 byl zásluhou organizačního talentu energického dr. Jelínka (vedoucího oddělení v letech 1952-86) otevřen nový výstavní pavilon Anthropos v pisáreckém parku. Diluviální oddělení, od konce roku 1948 již samostatné, se při té příležitosti přejmenovalo na Ústav Anthropos. Velkých expozic o vývoji člověka je sice v Evropě více, tahle však byla jednou z prvních, ve své době nejnázornější, u nás dosud prakticky jediná. 

Velkomoravské prvenství Viléma Hrubého Nemenší byly přínosy archeologie na Pravěkém oddělení. V roce 1949 nastoupil po Skutilovi jako vedoucí Karel Tihelka a hned začal s výzkumy na hradisku Cezavy u Blučiny. Rozsah krvavých rituálů, prokládaných zakopáváním depotů bronzových cenností, byl minimálně ve středoevropském prostředí šokující novinkou. Vilém Hrubý, který roku 1952 vystřídal Tihelku jako

M revue

9


M téma??????????

vedoucího, v mládí kantořil v Uherském Hradišti a dokonale znal tamní archeologické lokality. To mu umožnilo zaměřit r. 1949, po příchodu do muzea, pozornost na střed pohřebiště na Valách, kde tušil velkomoravský kostel. Objevil tak první zděnou architekturu Velké Moravy. Vladimír Ondruš, vedoucí oddělení v letech 1978-90, odkryl ve Vedrovicích dosud nejrozsáhlejší pohřebiště nejstarších zemědělců na našem území. Nic na tom nemění okolnost, že sám objevitel toho o svých výzkumech mnoho nenapsal. Kosterní zbytky nebožtíků se staly tak žádaným materiálem různých mezinárodních projektů, cílených k otázce původu zemědělské populace, že je musíme bránit před neustálým odebíráním vzorků. V letech 1952 až 1992 existovalo v našich zdech i oddělení (občas pracoviště) historické archeologie, spojené s dalšími unikátními exploracemi. Jeho první vedoucí Vlasta Fialová prozkoumala kralickou tvrz

10

s bratrskou tiskárnou a i když zůstala dokumentaci nálezů hodně dlužna, byl to zatím jediný archeologický výzkum lokality takového literárně-historického dosahu (v protikladu k dnes populárnímu vykopávání leteckých motorů). Vladimír Nekuda rozvinul od roku 1959 rozsáhlé výzkumy zaniklých středověkých vesnic Pfaffenschlagu a Mstěnic, které na evropském kontinentu takřka neměly obdoby. 

Prvenství bylo mnoho. A co dál? Snad si nebudeme příliš fandit, když shrneme, že těch primátů (teď nemyslím řád nehetnatců) bylo v moravskomuzejní archeologii až nápadně mnoho. Marně přemýšlím, jaké objevy a výzkumy zakladatelského významu bych jmenoval třeba z činnosti většího a dotovanějšího

Národního muzea, pokud tedy budeme chtít zůstat jen na půdě muzejní. Čím je to způsobeno? Snad i tím, že muzejní práce nebyla v Brně tak determinována různými ideologickými úkoly jako centrální pražské instituce, akademie věd a vysoké školy, a že vlastní záměry badatelů se tu mohly více rozvinout? Nebo paradoxně hraje roli i skutečnost, že muzejnictví neslibuje takovou kariéru jako jiné jmenované ústavy, a proto v něm setrvávají bytostněji založení jedinci, jimž je volnost vlastního myšlení milejší než instrumentální hromadění scientometrických bodů? Není v akademičtějších institucích kvůli větší koncentraci mozků, protichůdných zájmů a obesílání impaktovaných časopisů taky větší tlak na konformitu, zatímco my si můžeme zkoumat a říkat, co chceme? Je-li tomu tak, pak bylo škoda do toho zasahovat. To je ovšem do budoucna problematické, protože body z hodnotícího kafemlejnku jsou zapotřebí k přidělení financí, což není

www.mzm.cz


??????????

V Absolonově Anthroposu se mísily progresívní prvky, jako rekonstrukce stropu z Altamiry a sousoší bizonů z Tuc d‘ Adoubert, s nekonečnými řadami pazourků a portrétů zasloužilých badatelů. Foto: Archív MZM 

Jáma s profily od středního paleolitu do holocénu na výzkumu doc. Karla Valocha v jeskyni Kůlně překvapí svými rozměry. Přitom se nepracovalo s rýčem a lopatou, ale háčky a špachtlemi. Foto: Archív MZM 

Jedna z koncentrací mamutích kostí na sídlišti lovců mamutů v Milovicích pod Pálavou. V těchto případech jistě nešlo jen o odpadní zónu, ale též o důstojné uložení pozůstatků zvěře, která byla lovcům partnerem, a o krajinné znamení rozmanitých významů. Foto: Archív MZM 

Tapetovaný pokoj v Křížově ždánickém domku, přeplněný mamutími kostmi a lidskými lebkami. I když v jiných pokojích měl další sbírky a také 120 smontovaných zvířecích koster, bylo jeho manželství šťastné. Foto: Archív MZM 

možné pominout. Přizpůsobování se impaktovaným časopisům a jejich zásobování různými předělávkami, i když se někomu zajídá, je ovšem prospěšné i jinak, protože jen tak půjdou naše výsledky do světa. A jen když za úspěšně nasbírané body dostaneme velkou porci peněz, nabudeme v současných podmínkách právě tu volnost, o níž byla řeč. Vedoucímu sice značně ubude nástrojů k ovlivňování tvůrčích pracovníků směrem, který by sám rád vytýčil, ale, jak jsme viděli, nemusí být taková pluralita na škodu. Co za takové situace vedoucímu zbývá, není ani tak vytváření koncepce vědecké práce a výzkumu, jako spíš koncepce tvorby a ochrany sbírek. To ovšem není právě lehké v situaci, kdy hrozí všeliká stěhování a kdy preparátoři nestíhají zpracovávat ani nové přírůstky, natož pak lepit staré rozpadlé hrnce a kosti.

Martin Oliva

www.mzm.cz

M revue

11


L

M téma??????????

Středoevropské křižovatky. Morava ve XX. století Je-li nadcházející výročí založení Moravského zemského muzea na jedné straně příležitostí k bilancování rozvoje jednotlivých vědních oborů v této paměťové instituci, na druhé straně je výzvou k výraznému činu, kterým by se muzeum na prahu třetího století své existence zapsalo do vědomí veřejnosti. Chceme, aby do této kategorie patřila nová stálá expozice „Středoevropské křižovatky. Morava ve 20. století.“ Má to být expozice umožňující pohled na nejnovější období našich národních dějin v teritoriu historické Moravy ve středoevropském a širším kontextu. Práce na této expozici jsou v plném proudu, její zpřístupnění veřejnosti má být jedním z ústředních momentů jubilejního roku. V historii Moravského zemského muzea to bude vůbec první počin tohoto druhu zaměřený na zpracování a prezentaci nejnovějších národních dějin .

Již od loňského podzimu je k dispozici architektonická studie, která se opírá o podrobné libreto vypracované pro tuto stěžejní muzejní prezentaci. Nyní autoři výstavy cizelují finální scénář expozice a vzniká dokumentace k úpravám celého uvažovaného prostoru Dietrichsteinského paláce. Připravený scénář bude sice ještě podroben externímu posouzení, avšak podoba expozice již má pevné kontury. V příštím roce přijdou na pořad dne stavební úpravy, bez nichž nelze začít s budováním expozice.



Od Moravského vyrovnání po vstup země do EU Nová expozice, kterou připravuje Historické muzeum MZM ve spolupráci s Uměnovědným muzeem MZM, vylíčí hlavní události politických, kulturních a sociálních dějin dvacátého století na území současné České republiky s důrazem na historický prostor Markrabství moravského. Hlavní chronologicko-tematickou linii budou přitom doplňovat

12

významné vsuvky, dotýkající se stěžejních institucí a osobností umění a kultury, představeny budou i doklady každodennosti života obyvatel na Moravě i v celém středoevropském prostoru. Dominantní bude ovšem představení historické země a jejích institucí, kulturních fenoménů i osobností, určujících postavení Moravy a její roli v souvislostech dějin českých zemí a střední Evropy. Chronologicky koncipovaná expozice bude v úvodu rámována přijetím tzv. Moravského vyrovnání – čtyř zemských zákonů usilujících o nastolení rovnoprávného postavení Čechů a Němců a dosažení národnostního smíru na Moravě v roce 1905, v závěru pak volně vstupem České republiky do Evropské unie roku 2004.



kou bude akademická malířka Renáta Fučíková, známá ilustrátorka a autorka komiksových adaptací historických témat a biografií významných osobností národní historie. Připomeňme alespoň první dva díly plánované pětidílné série Historie Evropy (Praha 2011 a 2015). Právě její výrazný autorský rukopis a její cit pro vyprávění příběhů obrazem by měl výrazně charakterizovat expozici, rozdělenou do několika hlavních tematických okruhů.



Kapitoly minulého století Názvy jednotlivých oddílů expozice charakterizují jejich náplň: „Konec starých časů: Pod vládou dvojhlavého orla 1905-1914“ postihne poslední období přináležitosti českých zemí k habsburskému soustátí, zaměří se na atmosféru politické, sociální i kulturní přeměny společnosti do moderní podoby. Navazující oddíl „Moravané v letech Velké války 1914-1918“ věnovali autoři expozice tématům spojeným s prvním celosvětovým válečným konfliktem a s dopady těchto událostí na frontách na obyvatelstvo v zázemí. Tematický oddíl „Masarykovské Československo a Morava 1918-1938“ zpřítomní divákům dobu První republiky a uspořádání života na jejím území mezi světovými vál-

Komiksy a ilustrace Klíčovým momentem komunikace nové expozice s jejími návštěvníky budou ilustrace a komiksy, informující o význačných osobnostech a zajímavých událostech. Jejich autor-



Školní plakát z období První republiky, dokumentující počty československých dobrovolníků v řadách spojeneckých vojsk na frontách 1. světové války. Repro: MZM – Jan Cága

www.mzm.cz


kami. Expozice představí Moravu jako zemi s výrazným kulturním, spolkovým i hospodářským životem, rovněž ojedinělý fenomén firmy Baťa. Dopady válečného konfliktu na život na Moravě a především reakci domácího obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava přiblíží tematická kapitola „Morava ve stínu hákového kříže 1938-1945“. Bude prezentovat atmosféru doby, represívní nacistický aparát v zemi, domácí i zahraniční odboj. Pominuty nebudou ani události prvních týdnů po skončení války, včetně osudu národnostně německého obyvatelstva Moravy.



Současná Morava v souřadnicích Evropy Období po osvobození věnovali autoři expozice šest tematických od-

www.mzm.cz

dílů, zachycujících sinusoidu vývoje celé společnosti od nadějí poválečného budování až po naděje nového evropanství. „Léta naděje a vzestup totality 1945-1960“ mapují dobu krátkého návratu demokracie bezprostředně po ukončení druhé světové války, ale i komunistický převrat v roce 1948, teror padesátých let a léta postupného utužování a konstituování totalitního komunistického režimu. Představena je také dobová oficiální i neoficiální kultura, věda, nová režimní symbolika, slavnosti a rituály, stejně jako všední každodennost. Nejvýznamnější fenomény takzvaných „zlatých šedesátých let“ - rozvoj veřejného života, proměnu atmosféry společnosti, jež se projevovala jak v kulturní sféře, tak i ve veřejném životě, charakterizuje tematický oddíl s výmluvným názvem „Zlatá šedesátá.“ Vyvrcholení a potlačení pokusu o reformování domácího totalitárního komunistického režimu, ukončené vpádem

okupačních vojsk Varšavské smlouvy, představuje oddíl „Pražské jaro a okupace,“ na který navazuje „Morava normalizační“ – obraz téměř dvou desetiletí existence Československa v období takzvané normalizace a doznívání komunistického režimu před rokem 1989. A také rostoucího odporu proti režimu, vedeného domácím disentem. Atmosféru po tzv. Sametové revoluci v listopadu 1989, naplněné i nenaplněné naděje na hlubokou proměnu společnosti mapuje tematický oddíl „Návrat demokracie 1989-1993“, zatímco poslední oddíl - „Současná Morava v souřadnicích Evropy“ – soustřeďuje pozornost na fenomény spojené s existencí České republiky a jejím začleňováním do evropských struktur.

Jiří Mitáček

M revue

13


??????????

14

Největším exponátem v Dietrichsteinském paláci bude čs. práškovací a postřikový letoun Zlín Z-37 Čmelák, symbol moderní zemědělské velkovýroby v 60. až 80. letech XX. století. Stroj, vyvinutý v kooperaci firem Let Kunovice a Moravan Otrokovice, byl sériově vyráběn v letech 1965 - 1985. Celkem bylo postaveno 713 kusů s nejrůznějším určením, zemědělská verze byla nejrozšířenější. Samonosný dolnoplošník s celokovovým křídlem byl svařen z ocelových trubek, potažených tesilovou tkaninou s polyuretanem. Měl rozpětí 12,2 m, délku 8,55 m, hmotnost s plnou nádrží na sypké nebo tekuté hmoty k rozprašování a postřiku (650 l) byla 1850 kg. Maximální rychlost 270 km/h, pádová rychlost 81 km/h, dolet 640 km, dostup 4050 m. Letadlo poháněl pístový devítiválec M-462 RF o výkonu 332 kW. V letech 1985-1987 bylo postaveno ještě 28 strojů s turbovrtulovým motorem Walter M-601 B. Letoun se uplatnil na polích v Bulharsku, ČSR, NDR, Finsku, Maďarsku, Indii, Iráku, Jugoslávii a Velké Británii. Foto MZM – Jiří Salik Sláma

www.mzm.cz


??????????

www.mzm.cz

M revue

15


L

M událost

Andrias scheuchzeri 

Pravěk štětcem Zdeňka Buriana Psát o nové výstavě obrazů Zdeňka Buriana v pavilonu Anthropos jako o výstavní události v Moravském zemském muzeu by se mohlo zdát přehnané, kdyby od první výstavy jeho obrazů v Brně, kterou na začátku 70. let minulého století vidělo snad celé město, neuplynulo už více než čtyřicet let. A kdyby předchozí výstava padesáti Burianových olejů z jeho „antropologické“ tvorby nepřitahovala od května 2011 až do konce letošních prázdnin tisíce návštěvníků. Předpokládáme, že i právě představovaný výběr z druhé části Burianovy kolekce, věnované paleontologické tématice, bude mít stejně početnou diváckou obec. Ctižádostí M revue není hodnocení Burianovy tvorby. Spíš připomenutí hodnot, obsažených ve sbírkovém fondu muzea, a jejich přiblížení těm, kdo je chtějí představit dětem. „Staré“ může totiž být pro novou generaci překvapivě synonymem pro „velmi nové.“



V úvodním textu dlouhodobé výstavy Zápas ichtyosaurů aneb Pravěk štětcem Zdeňka Buriana, která byla otevřena na začátku října, upozorňuje generální ředitel muzea Martin Reissner na hlavní příčiny po desetiletí trvajícího zájmu o dílo tohoto tvůrce: „V podstatě tři československé generace zažily téměř každodenní kontakt s jeho malbami prostřednictvím nástěnných školních tabulí a jeho dílo dosud zůstává emočně podstatnou součástí vizuálního paměťového kontextu generací současných čtyřicátníků a starších obyvatel někdejšího Československa. Burian nebyl experimentátorem a jeho rukopis během půl století nijak nereflektoval umělecké směry a tendence, které jej v čase míjely.“ Dodejme, že právě tady je para-

16

doxně ukryt potenciál Burianových obrazů pro mladší a nejmladší generace. Ty mají možná k dispozici dokonalejší vizuální rekonstrukce v podobě počítačových animací, ale Burianovy obrazy divákům nabízejí realistický rukopis jako něco, s čím se už sotva mohou setkat v některé galerii. Obsahují také svého druhu příběh, mají značný emocionální náboj, schopný zaujmout a nutící domýšlet. „Proti jiným malířům pravěkého světa, z hlediska současného vědeckého poznání snad přesnějším, má Burian nepomíjející tajuplnou přednost – jeho díla se vyznačují i působivou atmosférou, vtahující snivou náladou a přírodní filosofií. Právě v tom jsou nadčasová a nenahraditelná,“ píše vedoucí Ústavu Anthropos Martin Oliva.

O slavném malíři pravěku Zdeňku Burianovi bylo napsáno mnoho a my můžeme být jen hrdí, že Moravské zemské muzeum uchovává v současnosti největší sbírku obrazů (více než 200 maleb) z jeho tvorby. Sbírka je spjata se jmény antropologa prof. Jana Jelínka, který byl v letech 1958-71 ředitelem muzea, a Oldřicha Neužila, vedoucího Pavilonu Anthropos v letech 1968-2005. Burianovo přátelství s oběma muzejníky bylo navázáno po smrti profesora Josefa Augusty, který byl inspirátorem malířovy tvorby. Umělec se tehdy snažil najít odborného partnera pro oblast vědecké rekonstrukce a Jana Jelínka považoval za jednoho z možných spolupracovníků. Neužilovy cesty do Burianovy pražské vilky Nad kolonií a debaty, při nichž se podařilo navázat přátelský mezilidský vztah, měly nakonec logické vyústění. Brzy poté, co v Londýně vyšel komiks Oktobriana and the Russian Underground, v němž byly zneužity Burianovy kresby ve snaze doložit existenci alternativní kultury v SSSR, měl velký tvůrce v normalizační vlasti problémy s odbytem své tvorby a nakonec souhlasil s postupným prodejem své sbírky do Brna. Za předpokladu, že dílo zůstane v republice a zůstane zachována jeho celistvost. Později byla kolekce evidenčně rozdělena mezi

www.mzm.cz


Ústav Anthropos a Geologicko-paleontologické oddělení, sbírka však fyzicky zůstala pohromadě.



Monumentální dílo brilantního malíře-samouka Zdeněk Burian se narodil 11. února 1905 v Kopřivnici v rodině stavitelského mistra. Od dětství poutal jeho pozornost vápencový vrch Kotouč s jeskyní Šipkou, kde bylo prozkoumáno sídliště neandertálců. Jako mladíka jej introvertní a senzitivní povaha často přiváděla do přírody. Tvrdí se, že před poněkud rozháraným rodinným prostředím dal jednou dokonce přednost několikaměsíčnímu pobytu u kočovných cikánů.

www.mzm.cz

Již tehdy se začal projevovat jeho živelný talent brilantního kreslíře – samouka, kterým později udivoval své trampské přátele, klukovské i dospělé čtenáře dobrodružné literatury a nakonec i světovou vědeckou veřejnost. Ve věku 14 let mu sice bylo umožněno navštěvovat 2. ročník malířské akademie v Praze, avšak jeho neklidné založení a potřeba výdělku ho přinutily školu opustit a poohlédnout se po nějaké činnosti, při níž by okamžitě zúročil svůj talent. Začal ilustrovat povídky a romány s dobrodružnou tématikou, kde bohatě uplatnil svůj cit pro přírodu a zálibu v exotice. Jako ilustrátor dobrodružné literatury samozřejmě nemohl minout známé Štorchovy romány z pravěku. V roce 1932 vyhotovil první kresby s pravěkou tématikou pro časopis Malý čtenář a pět let poté ilustroval

Štorchovy Lovce mamutů. I když podoby pravěkých zástupců lidí již dnešního typu zde byly nepravděpodobně divoké a starobylé, zaujaly Josefa Augustu, profesora paleontologie na UK, jehož obrazotvornost si s Burianovou v ničem nezadala. Prvním velkým dílem obou věštců minulosti byla r. 1942 objemná kniha Divy prasvěta s 88 vědeckými rekonstrukcemi pravěkého tvorstva. Následuje nepřehledná řada společných publikací, vycházejících od roku 1956 i v cizině jako prvotřídní obchodní artikl nakladatelství Artia (některé tituly u nás nikdy nevyšly). Po smrti prof. Augusty r. 1968 spolupracoval Burian s řadou odborníků, zejména s prof. Z. Špinarem (Velká kniha o pravěku – 1983, Paleontologie obratlovců – 1984). Největší množství jeho rekonstrukcí je uloženo v knize B. Záruby Otisky času (Praha 1997). Dílo Zdeňka Buriana je rozsáhlé až k nepřehlednosti, protože sám si kopie svých výtvorů nepořizoval a nevedl si žádný katalog kreseb. Burianologové dnes zaznamenávají na 13 až 14 tisíc ilustrací a přibližně 800 obrazů, z nichž více než 300 pláten jsou rekonstrukce života v pravěku. Burianův styl, který můžeme provizorně nazvat imaginativním realismem, se v průběhu jeho tvorby v podstatě neměnil – byl patrně svým způsobem dokonalý a změny by ho jen kazily. Sám malíř ani neměl ctižádost zapsat se do dějin uměleckých výbojů a sledovat či zakládat nové výrazové směry. S nadsázkou je možno říci, že ilustrace dobrodružných románů kreslil tak, jak by je rádi uměli jejich klukovští čtenáři. Nejstarší seriózní rekonstrukce ze 40. let nezapřou ovlivnění Američanem Ch. R. Knightem. V následujícím dvacetiletí Burianova tvorba vrcholí, přechodnou tvůrčí depresi pak doznala v polovině 70. let – nepochybně pod vlivem atmosféry tzv. normalizace a osobních nesnází. Zdeněk Burian zemřel prvního července 1981. V roce 2005 vyšla u příležitosti obří Burianovy výstavy na Pražském hradě největší burianovská monografie „Zdeněk Burian“ od V. Prokopa.

M revue

17


??????????

Tylosaurus dyspelor a Elasmosaurus platyurus 18

www.mzm.cz


??????????

www.mzm.cz

M revue

19


M událost

Iguanodon bernissartensis 

Vyznání mezinárodní komunity paleontologů 2015 Jsem jedním z dávných ”kluků” vděčících Zdeňku Burianovi za svoji životní profesi. Mistrovy ilustrace k dobrodružným příběhům z dalekých zemí a pak jeho přesvědčivé rekonstrukce zvířat a předků člověka z daleké minulosti ve mně vyvolaly nepřekonatelnou touhu po poznání a uvedly na cestu, zdánlivě na Burianovo ”fluidum” nikterak nenavazující: Ve Francii, kam mě odvál osud, jsem se stal vědeckým novinářem. Před odchodem do důchodu mě šéfredaktor požádal, abych svému nástupci poradil, jak se má připravit na svoji novou práci. Odpověděl jsem mu: ”To je jednoduché. Stačí si v jedenácti letech koupit knížku o vývoji člověka a nikdy se nepřestat o taková témata zajímat.” Měl jsem na mysli titul Josefa Augusty ”Z pradějin člověka” z roku 1954, samozřejmě s Burianovým doprovodem. Onu zažloutlou knížečku si dodnes uchovávám jako poklad vedle dalších publikací s Burianovými díly, které mě okouzlují jako první den tím, jak dávají dávno ztracené minulosti dokonalé zdání přítomnosti. Vilém Bischof, bývalý pracovník Agence France-Presse, Paris (původem Čech) ––– Jako dítě jsem otáčel stránky knihy “Prehistorická zvířata” ilustrované Zdeňkem Burianem a nořil se do jeho obrázků: Schovával jsem se za skály, pozoroval dinosaury nebo plul na voru kolem mořských hadů. To hlavně díky Burianovi jsem se stal paleontologem. Když jsem jako mladý badatel během postgraduálního studia pobýval v Praze, Zbyněk Roček mě vzal do Dvora Králové, aby mi ukázal Burianova díla. Byl jsem doslova bez sebe ze světla vycházejícího z každého originálního plátna, byl to jeden z nejkrásnějších dnů mého života. Teď jsem vydal spolu s Marcem Bouilayem vědeckofantastickou knihu "Demain les Animaux du Futur" (Zvířata budoucnosti) a jeden budoucí druh jsem v ní dedikoval Burianovi, který byl a zůstane velkým mistrem paleo-umění. Dr. J. Sébastien Steyer, Musée National D´Histoire Naturelle, Paris

20



Od prekambria po třetihory Je nenávratně pryč doba, kdy byla tendenčně zpochybňována umělecká kvalita Burianových obrazů, a my dnes při udávání jejich pojistných hodnot přidáváme ke každé částce dvě nuly. Ztrátu jakéhokoliv obrazu by však žádná pojistná hodnota pochopitelně nenahradila. Zdeněk Burian zní v paleontologickém mezinárodním světě stejně výrazně jako Miloš Forman ve světě filmu či Antonín Dvořák ve světe hudby. Obrazy Zdeňka Buriana s paleontologickou tématikou představují skutečné „World Natural Heritage“, neboť jsou autentickým záznamem nazírání na vyhynulý svět vědeckou komunitou ve 20. století.

Výstava „Zápas ichtyosaurů aneb Pravěk štětcem Zdeňka Buriana“ nás nyní zavádí do světů ještě mnohem vzdálenějších než předchozí výstava „Viděl světy dávno minulé“. A sice do doby, kdy na Zemi vznikl, postupně se rozvíjel a zase nenávratně mizel život, jehož svědectví nacházíme ve zkamenělinách. Vybrána byla kolekce originálů, které byly z velké části reprodukovány ve slavné “Velké knize o pravěku” z roku 1983. Jsou to obrazy, jež ukazují v paleontologické rekonstrukci nejplodnější a nejzdařilejší etapu Burianovy umělecké dráhy. Nejvíce jsou zastoupeny rekonstrukce z počátku 60. let, i když nejstarší díla představují nádherné kvaše z roku 1941 se známým ptakoještěrem zvaným Rhamphorhynchus nebo sauropoidním dinosaurem rodu Diplodo-

www.mzm.cz


??????????

cus, který patřil mezi největší dinosaury vůbec. Z celkového počtu 100 obrazů, které spravuje geologicko-paleontologické oddělení, je vystavena více než polovina. Sbírka představuje paleontologické rekonstrukce pradávných živočichů i rostlin a dále krajin jednotlivých období od prekambria až po třetihory. Z prvohorního období musíme jistě zmínit nádherné krajiny karbonského či permského pralesa, v druhohorách nás vždy znovu a znovu zaujmou létající ptakoještěři, mohutní dinosauři či ladní ichtyosauři. Třetihorami nás provedou mohutní chobotnatci. Rekonstrukcí pouze českých a moravských lokalit existuje obecně málo (např. Discosauriscus a Letoverpeton), protože se

malíř a jeho odborní poradci Josef Augusta a později Zdeněk Špinar zaměřili na zobrazení vývoje života na Zemi jako celku. Proto zahrnuli do výběru rekonstrukcí nejvýznamnější paleontologické nálezy z celého světa, což je i jednou z příčin mezinárodní umělcovy proslulosti. Bylo velmi těžké vyřadit jakýkoliv obraz z výběru pro tuto výstavu, neboť za některými obrazy můžeme vidět mnohdy fascinující příběh objasňující okolnosti prvních objevů zkamenělých pozůstatků ptakoještěrů, plesiosaurů, ryboještěrů či dinosaurů z doby, kdy byla paleontologie ještě v plenkách. Některé příklady dokonce přesahují hranice paleontologie do historie, filozofie i literatury.

Úplně první kniha o dinosaurech, kterou jsem spatřil, byla "Tiere der Urzeit" (Pravěká zvířata). Dostal jsem ji jako dárek k narozeninám, když mi bylo sedm let. Bylo to v době, kdy si moji rodiče mohli takovou knihu dovolit. Četl jsem ji dopředu i pozpátku a byl jsem unesen, jak Burian dokázal zvířata oživit. Obkreslil jsem ta, která se mi nejvíc líbila, a donesl jsem je do školy. Jedním z nich byl Rhamphorhynchus – kvůli jeho dlouhému jménu! Stále vidím načervenalého T. Rex zahánějícího dva trachodony do jezera a zeleného Brachiosaura ponořeného až po krk. Byl tam také Moschops, Dolichosoma, trilobiti a mnoho vyhynulých zvířat, která dávala mé fantazii křídla, takže jsem, inspirován Burianovou knihou, začal kreslit dinosaury na každý papír, ke kterému jsem se dostal. Ve škole jsem měl problém s matematikou a jednoho dne jsem dostal pětku. Učitel mi řekl, že umím pěkně kreslit dinosaury, ale matematika není nic pro mě. To a skutečnost, že se v německé televizi objevili “Flintstonovi”, mi vyneslo přezdívku “Dino” podle Fredova růžového dinosaura. Po nějakém čase jsem získal knihu "Saurier der Urmeere" (Dinosauři pravěkých moří). Byla to jedna z prvních knih, které jsem si koupil za vlastní peníze. Ano, opravdu. Za to, čím jsem dnes, je odpovědný Burian. Dr. Eberhard Dino Frey, Naturkundemuseum Karlsruhe, Německo ––– S dielom Zdeňka Buriana som sa prvýkrát stretol v prvej triede na základnej škole. V družine som si vtedy obkresľoval dinosaury zo Zaviateho života od Augustu. Nepochybujem, že Burian prispel určitým dielom k mojej ceste za vysnívaným povolaním, či skôr poslaním paleontológa. Pred nástupom na vysokú školu ma na nej sprevádzal takpovediac denne a z veľkej časti utváral moje vnímanie predhistórie. Dnes sú už viaceré Burianove obrazy zastarané, taká je už povaha vedeckej rekonštrukcie. Avšak spôsob, akým Burian dokázal praveké tvory zachytiť, je natoľko realistický a živý, že uchvacuje doteraz. Mgr. Matúš Hýžný, PhD, Naturhistorisches Museum, Wien



Tarbosaurus bataarze

www.mzm.cz

M revue

21


M událost

Jako student geologie jsem vyrůstal s Burianovými obrazy, které byly vystaveny na stěnách přednáškového sálu, kde se přednášela geologie, paleontologie a stratigrafie. Tyto obrazy byly první barevné rekonstrukce dávného života, které jsem viděl, a velmi mě inspirovaly, nejen během studentských let, ale i později během mé kariéry. Byly nádherně provedeny, kombinujíce rostliny a živočichy na solidním vědeckém základě – to byla velká zásluha Zdeňka Špinara. Dan Grigorescu, emeritní profesor Universitatea din Bucuresti, čestný prezident geoparku Hateg dinozaurilor, Rumunsko ––– Seznámil jsem se s dílem Zdeňka Buriana, když mi bylo asi deset let, když jsem četl francouzský překlad Augustových knih, ilustrovaných Burianem. Jeho obrázky na mě udělaly velký dojem svou kvalitou a svým realismem. Pro mě to byly nejlepší paleontologické rekonstrukce, jaké kdy byly zhotoveny. Po mnoha letech, i když vím o omylech, jež některé z nich (ale ne všechny!) obsahují, mám stále většinu těchto ilustrací v paměti a pořád je považuji za mistrovská díla paleontologického umění. Eric Buffetaut, Centre national de la recherche scientifique, Laboratoire de Géologie de l'Ecole Normale Supérieure, Paris ––– Když mi bylo sedm let, tatínek mi koupil knihu s Burianovými obrázky. Jmenovala se francouzsky “L´encyclopédie de la préhistoire” (Encyklopedie pravěku). Tato kniha zapřičinila, že jsem se rozhodl, že se chci stát paleontologem. Myslím, že tu knihu stále mám. Dr. Gilles Cuny, Statens Naturhistoriske Museum, Kobenhavns Universitet, Kobenhavn, Dánsko



Pět gigantů s legendou Rekonstrukce s názvem Andrias scheuchzeri zobrazuje obrovitého mloka z třetihorních sedimentů, který byl poprvé nalezen v první polovině 18. století na německé lokalitě Oeningen a v roce 1726 jej popsal a zobrazil švýcarský lékař Johann Jacob Scheuchzer jako lidského svědka biblické potopy Homo diluvii testis. Scheuchzer byl horlivým stoupencem diluvialistů a věřil, že zkameněliny jsou důkazy potopy. Jeho omyl odhalil až za sto let slavný francouzský paleontolog Georges Cuvier, když v kostře rozpoznal pozůstatky předka dnešního velemloka japonského Andrias japonicus. Zajímavostí je i to, že tento žijící druh byl popsán až o sto let později než fosilie. A čtenáři Čapkova slavného

románu Válka s mloky pochopí, odkud spisovatel použil jméno pro své polidštěné obojživelníky. Iguanodon bernissartensis, který patří k nejznámějším a nejslavnějším obrazům Zdeňka Buriana, je nejtypičtějším příkladem vývoje paleontologické rekonstrukce. Tento býložravý obr patřil k prvním nálezům dinosaurů vůbec (1824) a byl jeho objevitelem Gideonem Mantellem pokládán za obrovského býložravého leguána. Slavný anglický paleontolog Richard Owen si iguanodona představoval zase jako těžkopádného savcovitého tvora. U obou rekonstrukcí měl iguanodon na hlavě roh. V roce 1878 však byl učiněn slavný nález 23 téměř kompletních jedinců druhu Iguanodon bernissartensis v Belgii a ukázalo se, že tento roh byl ve skutečnosti palec na přední končetině, jak jej již vidíme u Burianovy rekonstrukce.



Diatryma (Gastornis) steini

22

www.mzm.cz


??????????



Diplodocus carnegii

Zdeněk Burian ale jinak vycházel z dnes již neplatných předpokladů, že se Iguanodon pohyboval vzpřímeně po zadních končetinách v tzv. klokaní poloze. Moderní věda, která dokáže animovat lokomoci vyhynulých živočichů, předpokládá, že se iguanodon sice mohl pohybovat po silnějších zadních končetinách, větší vzdálenosti ale zřejmě překonával po všech čtyřech. Podobně je tomu i u dinosaura zvaného Tarbosaurus bataarze ze svrchní křídy. Burianova rekonstrukce ukazuje tarbosaura v dosti nepřirozeném vzpřímeném postoji. Tito velcí teropodní dinosauři ve skutečnosti kráčeli s hřbetem a ocasem v jedné téměř horizontální rovině, přičemž dlouhý ocas tvořil protiváhu vůči těžké lebce. Diatryma (Gastornis) steini je velmi působivá rekonstrukce obrovského ptáka dosahujícího výšky až 2 m. Tento eocenní nelétavý pták byl přirovnáván k pozdějším dravým phorusrhacidům. Nedávno byly tyto analogie zpochybněny. Gastornis měl krátký běhák, nebyl tedy schopen vyvinout vysokou rychlost. A jeho zobák ani drápy nebyly hákovitě zahnuté tak, jako je to u primárně dravých ptáků. Jedním z nejdelších sauropoidů ze svrchní jury byl Diplodocus carnegii, měřící až 25 m. Měl neobyčejně dlouhý ocas, který nesl takřka v ho-

www.mzm.cz

rizontální poloze a patrně mohl jeho koncem hýbat ohromnou rychlostí. To rekonstrukce Z. Buriana z počátku čtyřicátých let minulého století ještě nezohledňuje. Diplodoky zobrazuje spíše jako těžkopádné tvory, kteří potřebují vodu, aby nadlehčovala jejich obrovitá těla. Jedna z nejstarších Burianových rekonstrukcí představuje diplodoky ponořené až po krk ve vodě. Na základě podrobného studia koster a zachovalých stop však dnes víme, že tito tvorové byli čilí na souši a mohli žít ve stádech, ve kterých migrovali na velké vzdálenosti.



Návraty k Burianovi Tvorba Zdeňka Buriana je v našem kulturním, společenském a vědeckém „prostoru“ přítomna už od dvacátých let, kdy mladý kreslíř v nakladatelství A. Svěceného ilustroval první knihu – Stevensonova Dobrodružství Davida Balfoura. Ve třicátých letech začaly vycházet jeho kresby s pravěkými náměty v časopisu Malý čtenář, Štorchovy Lovce mamutů poprvé ilustroval v roce 1937 a Augustovu knihu s povídkami z pravěku Zavátý život doplnil svými ilustracemi v roce 1941. Pak již následovaly knihy a publikace s vědeckými ambicemi. Třeba atlas

Hlubinami pravěku, vytvořený pod vedením profesora Augusty a vydaný v roce 1956, nebo atlas Les Hommes préhistoriques (rovněž spolu s J. Augustou), vydaný v roce 1960. Završení jeho tvorby představují nové rekonstrukce pravěkých lidí pro seriál článků V. Mazáka v časopisu Živa. I po umělcově smrti se lidé k jeho tvorbě stále vracejí. Připomeňme alespoň reprezentativní přehlídku jeho děl v Jízdárně Pražského hradu v roce 2005, která spojovala v monumentální celek práce ilustrační, vědecké, ale i volnou malířskou tvorbu. Od Burianovy smrti vyšla rovněž řada monografických prací, třeba kniha Ilustrátor Zdeněk Burian od Vladimíra Prokopa (1995), Zdeněk Burian 1905-81 od téhož autora (2005) nebo výpravná publikace Vladimíra Hulpacha Století Zdeňka Buriana (2004). Připomeňme také informačně a postojově významnou knihu Evy Hochmanové-Burianové nazvanou Zdeněk Burian – pravěk a dobrodružství (1991). Umělcovo dílo mělo a má mnoho obdivovatelů. Mimořádnost jeho postavení dokládá nejen zájem veřejnosti o dosavadní výstavy v Moravském zemském muzeu, ale také zájem o stálou prezentaci jeho díla v sousedství jeho rodiště, stejně jako existence Společnosti přátel Zdeňka Buriana. V oblasti paleontologické rekonstrukce, kterou Moravské zemské muzeum prezentuje v nové dlouhodobé výstavě v pavilonu Anthropos, zaujímá tento umělec výrazné místo. Ať už věda díky novým poznatkům jakkoli modifikovala někdejší představu o podobě mnohých vyhynulých druhů, budou obrazové rekonstrukce Zdeňka Buriana vždy patřit k těm nejslavnějším.

Růžena Gregorová, Martin Oliva, Martin Reissner, Oldřich Neužil, (jac) reprodukce z archívu Geologickopaleontologického oddělení MZM

M revue

23


L

M událost

Jedno z ohnišť v mezolitické vrstvě (asi 5700 let před Kristem). Foto: Martin Oliva 

Letošní objevy v Krumlovském lese mění obraz posledních lovců a sběračů Letošní archeologická sezóna v Krumlovském lese měla být už poslední. Vlastně už ta loňská. Abychom to pochopili, musíme se vrátit do roku 2007. Tehdy se odehrála poslední dlouhá kampaň, kdy jsme v terénu setrvali po celé dva prázdninové měsíce. Vyhloubili jsme desítky větších i malých sond a v jedné z nich (II-19) jsme v metrové hloubce zastihli tuhou hnědou hlínu s četnými dřevěnými uhlíky. Nadloží tvořil odval rubaniny ze starší doby bronzové, do níž spadá převážná většina pravěkých dobývek v lese. Uhlíky jsme poslali do laboratoře v Groningenu k radiokarbonovému datování, které ukázalo překvapivé stáří 7630±30 let před dneškem. Bylo zřejmé, že jsme zastihli stopu dolování z období střední domy kamenné – mezolitu, která představovala samotný konec civilizace lovců a sběračů.



Nejstarší zemědělci k nám přišli asi kolem roku 5500 před Kristem, a tady jsme byli v době o 160 let starší. Ještě podstatně starší dobývka se objevila o pár set metrů jižněji. Nikde v Evropě se těžba pazourků a jim blízkých rohovců v té době ještě nevyskytovala. Výzkum bodu II-19 jsme však odkládali, protože těsně pod uhlíky se našla dvě diskovitá jádra (kámen, z něhož byly odráženy úštěpky), která se tvarově hlásila do starší doby bronzové. Vzniklo tudíž podezření, že uhlíky sem byly splaveny či sesypány kdoví odkud, a že jejich původní místo nemusíme vůbec najít. Vloni jsme si však řekli, že na závěr našich dlouholetých výzkumů toto místo přece jen prozkoumáme. V sondě se záhy objevila velmi tuhá hlína, z jejíhož vršku pocházelo uvedené datum. Naši zdatní vedrovičtí

24

hoši se v ní probili až do hloubky tří metrů, kde narazili na ještě tvrdší dno z konglomerátu rozpadlých hornin, písku a černých rohovců, které představovalo těženou sloj. Měli jsme tedy dno těžby, ale nikoli její boky. Protože zasypanou jámu rozšiřovat nelze, byl letos na každé její straně vynechán metr a pokračovalo se do všech světových stran. Měl jsem neochvějnou představu, že na boky těžní šachty narazíme hned v prvním metru, nebo se ocitneme již mimo a budeme se muset vracet k loňské sondě. Tvrdé hnědé souvrství se však táhlo dál a dál, takže jsme začali vynechávat metry a nové sondy zakládali ve stále větších vzdálenostech. Ani tak jsme však na žádný okraj těžby nenarazili. Vodorovné rozpětí sond nakonec činilo 26 metrů a svahové 22 metrů. Mezolitická vrstva pokračuje do všech

stran s výjimkou po svahu dolů, kde se na samém úpatí už asi neobjevuje. Všude má stejnou hnědorezavou barvu, písčitě-hlinitý ráz a všude je stejně tvrdá, takže od ní místy odskakuje krompáč. Také její obsah je po celé ploše naprosto shodný. Nacházejí se v ní početné rohovcové úštěpy, jádra a všelijaké výrobní fragmenty. Jde v zásadě o odpad, který tu zbyl, když se všechno užitečné odneslo. Většina úštěpů má na sobě ještě valounovou kůru, takže pocházejí z prvotní úpravy jader, ze kterých zůstala jen ta, jež se nedala kvůli nějakému nedostatku dále využívat. Opracované nástroje se tu nevyskytují vůbec. V mezolitu se hojně využívalo nástrojů a zbraní složených z miniaturních zasazených segmentů (tzv. mikrolitů), s nimiž se hojně setkáváme na nedalekých velkých sídlištích u Smolína a Přibic na řece Jihlavě. Takové mikrolity ale souvisejí s lovem, sběrem a podomáckou činností, takže v těžních jamách nemají co dělat. Ve všech sledovaných, prostorově souvisejících hnědých polohách se nadto vyskytuje množství uhlíků, které dokládají zakládání početných ohňů. V nejvyšší sondě, kde tyto sedimenty dosahují téměř třímetrové mocnosti, se objevovala celá ohniště s pískem propáleným do červena. I to lze spojit s lovci-sběrači, protože v mladších dobývkách se namane

www.mzm.cz


sotva jeden zatoulaný uhlík na celou šachtu a většinou ani to ne. V čem tedy spočívá tak mimořádný význam letošních objevů? V tom, že terénní práce takového rozsahu by u lovců-sběračů v evropské prehistorii nikdo nepředpokládal a skutečně se také nikde neobjevily. Lovci-sběrači se nevyhnutelně museli přesouvat za zdroji potravy více než zemědělci, vázaní na svá políčka. Stěží tedy mohli dlouhodobě vykonávat práce na jednom místě. Navíc práce, které nebyly z praktického hlediska vůbec nutné, protože vyhledávané rohovce se povalují všude na povrchu. Je zajímavé, že praktické důvody nestály ani za nejstarší známou těžbou kamene

v Egyptě – ta se odehrávala už ve středním paleolitu a prakticky všechna výroba zůstávala na místě. Dílem lovců a sběračů je také odkopávání kopce Wilgie Mia v západní Austrá-

lii, kde se těžil okr, čili opět věc bez praktického účelu. Práce měla sice o mnoho větší rozsah než v Krumlovském lese, ale trvala snad desetitisíce let, zatímco u nás nanejvýš jen několik generací – datum ze dna souvrství je totiž jen o 64 let starší než údaj z jeho hladiny. Jestliže v Krumlovském lese došlo k takovému plýtvání energií a k tak neobvyklému setrvávání na jednom místě, muselo to mít nějaké společenské důvody. Třeba tehdejší lidé měli svého polonomádského způsobu života už dost nebo se chtěli společnou činností sblížit s nějakou cizí skupinou. Případně je k takové práci nutil nějaký předák, toužící vyniknout - prostě proto, aby ukázal svůj vliv. Ale to bychom měli předpokládat až pro kultury mnohem pozdější, možná z pozdní doby kamenné. Jediná otázka, kterou měl letošní výzkum vyřešit, zůstala nezodpovězena. Místo ní se objevilo několik dalších. Ty zkomplikují práci nejen nám archeologům, protože po letošní sezóně nelze skončit (a logistika výzkumu je stále složitější), ale zamotají hlavu i světové archeologii. Ta podobné anomální jevy totiž neočekává a na jejich zhodnocení není připravena o nic více, než na vysvětlení anomálií z mladších období, které výzkum Krumlovského lesa přinesl v minulých letech.

Martin Oliva



M. Oliva ukazuje členům komise, jak daleko sahala mezolitická těžba. Foto: Gerhard Trnka.

www.mzm.cz

M revue

25


??????????

26

www.mzm.cz


Co asi ještě nevíte o Věstonické venuši Ačkoli od nálezu sošky Věstonické venuše uplynulo letos v červenci už 90 let a o tomto historickém skvostu se čas od času píše jak na stránkách seriózního, tak bulvárního tisku, zdaleka ne každý zná zajímavý příběh tohoto objevu v místech ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou. Úctyhodné výročí je pro nás příležitostí k připomenutí okolností tohoto nepochybně nejznámějšího archeologického nálezu z našeho území. Nevelká keramická soška patří do kultury zvané gravettien (nebo na Moravě pavlovien), která zde kvetla před 32 až 22 tisíci lety. O nálezu plastiky se dochovaly dvě vzpomínky očitých svědků a také oficiální vědecké přetlumočení nálezových okolností ve Zprávě o druhém roce vykopávek, kterou profesor Karel Absolon v roce 1938 publikoval v němčině.



Dva úlomky z ohniště v rukou dělníka Seidla Absolon vycházel ze zápisu v deníku, který se nedochoval. Vedl jej technický vedoucí vykopávek a preparátor Zoologického oddělení MZM Emanuel Dania, který byl u objevu přítomen a své svědectví později vypsal i v Almanachu Moravského muzea z roku 1962. Další záznam události čteme v dopisu Zdeňka Jaroše (vedoucího Geologicko-mineralogického oddělení MZM) Karlu Absolonovi do Francie z 3. srpna 1925. Pole, na němž se tehdy kopalo, patřilo úředníku z Vídně Edmundu Hanreichovi a den nálezu 13. 7. 1925 připadl na pondělí, stejně jako při jeho letošním 90. jubileu.

www.mzm.cz

Na spodní černou vrstvu rozsáhlého ohniště nasedala 10 cm mocná vrstva do ruda propálené spraše s přepálenými kostmi a pazourky. Vedoucí dělník J. Seidel našel nejprve nožku nějaké plastiky a několik minut na to ulomenou nohu sošky, jejíž hlavní část pak objevil 10 cm dál. Venuše neležela v propálené vrstvě, nýbrž těsně pod ní mezi popelem a uhlíky, kterými byla obalena. Emanuel Dania vzpomíná, že sošku objevili společně se Seidlem v hloubce dva a půl metru, a to nejprve větší část a poté nožku. Kdosi prohodil „to je ženská“ a nad výkopem stojící dr. Jaroš upřesnil: „To je Venuše!“ Pak ji odvezl do Brna. Zdeněk Jaroš v dopisu tyto okolnosti pomíjí, připojuje však náčrt profilu ohniště a všech důležitých ar-

tefaktů včetně střepu z lidské lebky, o němž se později již nehovořilo. V době nálezu Venuše byl Absolon na studijní cestě po francouzských krasech, na níž pak setrval ještě dva a půl měsíce. Nemohl tedy režírovat mediální kampaň, kterou by kolem tohoto nálezu jistě rád rozvířil. V dalším listu z 29. 8. je proto Jaroš nucen reagovat na Absolonovu nevoli nad uveřejněním nálezu: „Ve svém dopisu vyjadřujete obavu, že se zprávy o Venuši dostaly do novin. Bohužel jakýsi prof. E. Kaiser z Vídně uveřejnil ve W.Journalu článek, jejž Vám posílám, a z něhož to přejaly naše různé noviny. Zde v museu jsme byli ze všech stran bombardováni žurnalisty, jimž jsme však všechno popřeli. Jak se o tom jmenovaný prof. E. Kaiser dozvěděl, vyšetřuji, myslím však, že to byl Dania, který o tom někde ve Věstonicích, případně před cizinci – letními hosty u naleziště vyprávěl. Jedině tak to mohlo přijíti do vídeňského listu. Nad onou zprávou ve vídeňských novinách jsme byli všichni „zkoprnělí“. Daniovi jsme znovu zakázali o vykopávkách kdekoli mluviti. S „fotrlínkem“ Hanáčkem Vás srdečně pozdravujeme a těšíme se na další zprávy o Vás“. 

Absolon s publikací otálel Je zajímavé, že s publikací jednoho ze svých nejskvělejších objevů K. Absolon i po svém návratu nepochopitelně otálel. Kvalitní fotografie byly otištěny teprve 30. 11. 1929 ve světovém společenském žurnálu The Illustrated London News. Vědeckého zpracování s důkladnou fotografickou

M revue

27

L

M příběh


M příběh

dokumentací se Venuši dostává až ve druhé výzkumné zprávě roku 1938, kde se však nehovoří o keramice, ale o směsi rozemletých spálených kostí a mamutoviny se spraší, která připomíná pálenou hlínu. Údaj o drcených kostech v keramické hmotě se pak objevuje u různých autorů bezmála dodnes, vzdor tomu, že moderní rozbor na Smithsonově institutu roku 1989 žádné stopy kostí nezjistil. Ve Washingtonu tehdy ovšem nezkoumali sošku, ale milimetrový úlomek, který se kdysi udrolil a byl po léta v opatrování u docenta Karla Valocha. Před několika lety jsme v nemocnici u Sv. Anny plastiku prohnali tomografem, který ukázal, že je protkána termickými trhlinami a jsou v ní i jakési bíle zářící částečky, snad sintry nebo kamínky v hlíně. Zmínka o otisku prstu v Daniově článku vzbudila pozornost V. Novotného a M. Králíka, docentů z Přírodovědecké fakulty MU, kteří zjistili, že nad levou půlkou zadku se

28

nachází stopa doteku asi desetiletým dítětem. To jistě neznamená, že by paleolitické venuše modelovaly děti, ale i to, že se takové výjimečné sošky před vypálením mohlo nějaké dítě dotknout, o čemsi svědčí. 

Nejvyspělejší artefakt z nejstarší keramiky V čem spočívá skutečný význam Věstonické venuše? V tom, že je to nejvyspělejší umělecký předmět z nejstarší známé keramiky. Ta byla totiž ve starší době kamenné naprostou výjimkou. Hliněné nádoby by lovcům byly jen na obtíž, a tak jen na několika místech na zeměkouli experimentovali s vypalováním hliněných sošek. A naše věstonická soška by patřila mezi ty nejumělečtější, i kdyby byla vyrobena z nějakého běžnějšího materiálu, jímž bývala mamutovina, kost či kámen.

Tento objektivní důvod její jedinečnosti ovšem není hlavním důvodem její popularity. Tím je bezesporu manažerský talent profesora Absolona, který dovedl okolo všech svých objevů a zájmů organizovat barnumské propagační kampaně. Když chtěl ve 30. letech zřídit samostatný vědecko-výstavní ústav Anthropos a ukázat, jak jsou jeho objevy světové, rozšířil mezi novináři zprávu, že nějaké americké muzeum nabízí za sošku 40 miliónů (patrně dolarů). Žádná taková nabídka se samozřejmě nedochovala, ale trik zapůsobil. V dnešní pekuniárně posedlé době žije tento mýtus úspěšně dál. A teď ještě něco o významu ženských sošek pro paleolitického člověka. Věstonická venuše patří mezi ty nejklasičtější gravettienské plastiky, u nichž tloušťka překrývá případné znaky těhotenství (zatímco na jiných je gravidita zjevná). Všechny vynikají bujným poprsím, ale jen část z nich má detailně propracovaný primární pohlavní znak. Na venuších dolno-

www.mzm.cz


??????????

Venuše ze všech stran, ještě neočištěná od popelové masy .

věstonického stylu je na místě ohanbí hluboká vodorovná rýha, která znázorňujě převislé břicho. Reálná, byť asi dosti vzácná tělesná vlastnost tu tedy převládla nad zobrazením pohlaví a stala se místním kánonem. To by se jistě nestalo, kdyby smysl plastik byl primárně sexuální či plodnostní. 

Symbol erotiky nebo plodnosti? Další úvahy o ženských plastikách je nutno uvést několika obecně známými skutečnostmi, jež se ovšem



Nálezci Věstonické venuše E. Dania (s motýlkem) a J. Seidl (v klobouku) v Absolonově „přenosném polním laboratoriu“ v Dolních Věstonicích.

www.mzm.cz

často neberou v úvahu. Vše, co je na ženách erotické, může samozřejmě symbolizovat i plodnost. Je to ovšem pouze tím, že orgány, na něž se soustřeďuje libido, jsou tytéž, z nichž vychází a udržuje se život novorozence. Souvislost plození s předchozím sexuálním prožitkem si totiž mnoho přírodních národů neuvědomuje. Současně ovšem platí, že ne vše co souvisí s plozením (např. znaky pokročilého těhotenství) působí i eroticky. Právě tak tyto znaky, byť i jednoznačně vyjádřené, nemusí souviset s jejich kultem. Nemálo venuší vykazuje zjevné příznaky gravidity nebo dokonce porodu, což však ještě nedokazuje existenci nějakého vzývání plodnosti v symbolické rovině. Těhotenství a mateřství jsou nejdůležitějšími záležitostmi ženského světa, zatímco kult plodnosti je spíše pozdější mužský výmysl.

Přílišná plodnost žen nebyla při roztoulaném způsobu života lovců ani žádoucí, důležitější byla plodnost zvěře. Prsa sice mohou souviset se sexem, čili s mužským úhlem pohledu, ale v konotaci s těhotenstvím se nabízí spíše souvislost s kojením. Jde ostatně o pouhé zobrazení viděné reality, stejně jako u primárních pohlavních orgánů, navíc ne vždy znázorněných. Vysvětlení by vyžadovalo spíš jejich potlačení (jako na neolitických soškách), zatímco jejich zobrazení, ba zvýraznění, je přirozené. Nápadným rysem většiny venuší je obezita až otylost. Ve společnosti, vystavené v ledové době jistě alespoň občasnému strádání, může být tloušťka reprezentativní a svým způsobem přitažlivá, ovšem nikoli jen pro muže (tam spíš výjimečně), ale i pro ženy. Hodně tradičních společností např. v Africe si pěstuje mimořádně tučné ženy, které se nemohou

M revue

29


M příběh

bez cizí pomoci ani přemisťovat; místo vody pijí jen sladké mléko a občas masovou polévku. Tlustá žena je symbolem hojnosti, dostatek tuku umožňuje přežití v době nouze a je důležitý pro těhotenství a mateřství. Že podobné ženy existovaly i v gravettienu, dokazuje výstižnost jejich rysů na plastikách. Nepochybně patřily k těm lidem, kteří zůstávali po celý rok na ústředních sídlištích. Již tím představovaly asi poměrně vzácný fenomén, s nímž se jiní gravettienci setkávali jen zřídka, a o to vyšší (snad ritualizované) mohlo být jejich společenské postavení. 

Ideál matky-živitelky a opatrovnice

Źenské sošky se nikdy nevyskytují v hrobech. V hlubší ideologické sféře by proto mohly symbolizovat i dávnou kontinuitu života (nejen lidského?) a legitimizaci ženského životodárného prvku jakožto protikladu smrti. Nemuselo jít o předmět příliš posvátný, ale rovněž ne zcela běžný. Symbolickou figurku jistě nevlastnila každá žena, protože jinak by se zlomek nějaké plastiky musel najít na většině gravettienských sídlišť. Na druhé straně, vzácnost venuší je do značné míry klamným dojmem. Raritní jsou pouze ty nejznámější, protože technicky nejnáročnější a umělecky nejvyspělejší exempláře, což lze dát do souvislosti s chyběním odpovídajících schopností u valné většiny lidí. Tam, kde bylo možno použít jednodušší technologii, jako např. modelaci z hlíny

v Dolních Věstonicích nebo řezání v měkkém kameni v Kostěnkách, je sošek a jejich zlomků více. Ne všude ovšem lidé považovali za nutné se do takové činnosti pouštět, takže důvěra v blahodárnou působnost podobných idolů či amuletů asi nebyla všeobecně sdílená. Více se o těchto otázkách dočtete v knize o paleolitickém umění, která v našem muzeu vyjde ještě letos.

Martin Oliva fotografie archiv Ústavu Anthropos MZM

Všechny zmíněné typické parametry venuší tedy odpovídají ženskému ideálu spolehlivé matky-živitelky a opatrovnice, nikoli ideálům estetickým, erotickým či prokreativním, jimž odpovídají jen některé znaky a jiné zase odporují. Mohlo tudíž jít o výtvory žen (nebo spíše pro ženy), ztělesňující jakési tradiční lůno bezpečnosti ženského světa. Některé sošky mohly sloužit jako nošené amulety (třeba pro zajištění dostatku mateřského mléka ?), jiné se ukrývaly do jamek a do ohnišť. Poloha Věstonické venuše v ústředním ohništi může být primární (v tom případě by mohla mít «ústřední» význam) nebo druhotná, ale sotva náhodná. Pokud tam měla být zničena, lze to dát do souvislosti jak se záměrným ničením pazourkových jader a nástrojů v témže ohništi, tak s rozbíjením a otloukáním sošek těhotných žen, které známe třeba z Kostěnek na Donu. Mimořádnost předmětu vždy navozuje i mimořádnost jeho zániku.



Jarošův dopis prof. Absolonovi s náčrtem nálezové situace.

30

www.mzm.cz


Dora Müller – brněnská Němka Výstavou „Dora Müller – brněnská Němka. Cesta k česko-německému porozumění“ Moravské zemské muzeum letos v Rakousku představilo materiály, které získalo darem od pozůstalých paní Dory Müller (9. listopadu 1920 – 1. dubna 2009). Jde o velmi cenný konvolut dokumentů, vážící se k této osobnosti německého Brna, nepřehlédnutelné aktérce česko-německého dialogu a nositelce demokratických středoevropských tradic. Výstava představuje především průřez stěžejními dokumenty a fotografiemi zachycujícími život a dílo Dory Müller (rozené Schuster) a připomíná její zásluhy o dobré soužití obou národů. Akcentuje zejména její roli zprostředkovatelky v dialogu mezi Němci a Čechy. Moravské zemské muzeum se tímto výstavním počinem snaží zpřítomnit a uchovat obraz této výjimečné ženy jako významné publicistky, dědičky moravských německých demokratických tradic, dámy velké historické paměti. Rodina Schusterova patřila k předním podporovatelům uprchlíků před nastupujícím nacistickým režimem v Německu a později v Rakousku v letech 1933–1939. Spolu se svou starší sestrou Blankou Dora Schuster (Müller) umožnila v roce 1938 ze zemí pod vládou Adolfa Hitlera uniknout mnoha židovským dětem, z nichž ty poslední opouštěly německými vojsky obsazované Brno ráno 15. března 1939. Část výstavy představuje život Schusterových za války, kdy se rodina stáhla do ústraní, ale přesto si zachovala vysoký kredit. To dokládá i skutečnost, že ve chvílích začínajícího divokého odsunu, kdy revoluční gardisté již vyhnali rodinu na ulici, zabránili čeští obyvatelé jejich domu vyvedení této rodiny z Brna. Ani později, v těžkých podmínkách komunistického Československa, Dora Müller neopustila rodinnou tradici společenské angažovanosti,

www.mzm.cz

a v prosinci, na rok 2016 se pak připravuje její další cesta do Klagenfurtu, Štýrského Hradce a Lince.

Jiří Mitáček

Od Zlatého rouna po současnost

přestože nemohla vykonávat povolání odpovídající jejímu vzdělání. Teprve změna společenských poměrů po roce 1989 jí umožnila aktivněji pracovat a veřejně prezentovat výsledky své práce. V roce 1991 stála u vzniku Německého kulturního sdružení – Region Brno, jehož byla až do své smrti předsedkyní. Zasloužila se o uspořádání výstav Leo Slezak, Marie von Ebner-Eschenbach a zejména velkého projektu Drehscheibe Brünn. Deutsche und österreichische Emigranten 1933–1939. Měla zásluhu také na zřízení pamětních desek k 60. výročí pálení knih v hitlerovském Německu (1993) a k přípomínce předválečného předsedy německé sociální demokracie Dr. Ludwiga Czecha (2005). Na výstavě je představena i publikační činnost Dory Müller, nositelky řady ocenění, mezi nimi například Ceny Adalberta Stiftera (1991), Ceny města Brna (2006) či Zlatého srdce pro Evropu (2006). Významnou součástí prezentace je rovněž připomenutí otce Dory Müllerové – dlouholetého poslance Moravského zemského sněmu a předního znalce sociální problematiky života předválečného Československa Dr. Theodora Schustera. Výstava v české i německé verzi byla zpřístupněna od 12. května 2015 do 3. června ve Vídni. Tam začala svoji pouť po dalších místech Rakouska – v Sankt Pöltenu bude otevřena v druhé polovině listopadu

Spojené království nizozemské, ze kterého se během 19. století osamostatnily Belgické království, Velkovévodství lucemburské a Nizozemské království, bylo zřízeno rozhodnutím Vídeňského kongresu v roce 1815. Výstava Nizozemí v řádech a vyznamenáních, uspořádaná od května do konce prázdnin v Dietrichsteinském paláci, byla jednou z mála příležitostí, jak se prostřednictvím okouzlujících řádů a vyznamenání seznámit s dějinami této země. Jen málokdo si hned uvědomí, že nám tato země není tak historicky vzdálená a že jeden z nejkrásnějších, nejstarších a nejznámějších řádů, Řád zlatého rouna, je velmi úzce spjat právě s územím Nizozemí. Založil jej burgundský vévoda Filip Dobrý v roce 1430 a pouze díky sňatku jeho vnučky Marie Burgundské s Maxmiliánem Habsburským v roce 1477 se dostal mezi Habsburky. Císař Karel V. (1519-1556) jej potom přenesl do všech zemí Svaté říše římské, kde byl udělován pouze katolickým aristokratům za velmi významné služby panovnické dynastii a zemi. Tak se tento řád dostal i mezi nejzasloužilejší členy aristokracie českých zemí. Mezi jeho hrdými nositeli byli například Vratislav z Pernštejna nebo Albrecht z Valdštejna. Výstava představila státní a dynastické řády a vyznamenání, jejichž vznik a působení se váže k historickému území Dolních zemí (Nizozemí). Zmíněny a představeny zde byly rytířské řády vrcholného středověku, včetně věhlasného Řádu zlatého rouna, zastoupena byla i mladší vyznamenání z let španělské nadvlády nad Nizozemím a Republiky sedmi provincií, ale i vyznamenání

M revue

31

L

M výstavy


M výstavy??????????

z let francouzské nadvlády císaře Napoleona. Úvod výstavy byl věnován časům rytířů a rytířských řádů. Nejen zmiňovanému Řádu zlatého rouna, ale také mezinárodním rytířským řádům, které v Nizozemí působily – Řádu německých rytířů nebo Řádu johanitů – Maltézským rytířům, kteří jako odměnu zásluh o svůj řád zřídili mnoho krásných vyznamenání a nositelných dekorací. Největší pozornost však byla věnována vyznamenáním Nizozemského království. Nizozemští panovníci byli při dekorování svých občanů i cizinců velmi uvážliví a střídmí. Mnohé vystavené exponáty tudíž představovaly velmi vzácné exempláře, mnohdy téměř unikáty. Zvláště na území dnešní České republiky byla nizozemská vyznamenání v důsledku omezených styků obou států udělována jen zřídka. K atraktivním částem výstavy patřily vzácné medaile za protifrancouzský odboj z let 1813-1815, Vojenský řád Vilémův a Řád nizozemského lva – nejvyšší vojenská a civilní vyznamenání, zřízená hned v prvním roce existence království Vilémem I. Oranžsko-Nassavským. Také řada medailí a křížů z let rozkvětu nizozemského koloniálního panství. Na výstavě byla zastoupena další důležitá vyznamenání oranžsko-nassavských panovníků od Viléma II. až po královnu Beatrix. Současný panovník, král Vilém Alexandr vládnoucí od roku 2013, byl představen jen oficiálním portrétem. Zato období oblíbené královny Vilemíny, která Nizozemsko provedla za 50 let své vlády

32

i oběma světovými válkami, bylo zastoupeno značným množstvím dekorací. Netradiční výstavní projekt připravilo Numismatické oddělení Moravského zemského muzea ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci a Filozofickou fakultou Masarykovy univerzity, podpořily jej velvyslanectví Nizozemského království v Praze a Nizozemská jazyková unie. Výstava by nemohla být realizována bez spolupráce s Muzeem kancléřství nizozemských řádů v královském paláci Het Loo v Apeldoornu, z jehož sbírek byla zapůjčena většina vystavovaných exponátů, do České republiky přivezených vůbec poprvé. Své krásné exponáty na výstavu zapůjčily i další instituce. K výstavě byl vydán reprezentační katalog. (Na snímku Oranžsko-nassavská hvězda druhé třídy s meči).

Dagmar Grossmannová

Vějíř loutek dálného orientu Mimořádnou osobnost loutkářky a ředitelky stuttgartského Theater am Faden (Divadla na niti) Helgy Brehme a vybrané exponáty z její obsáhlé sbírky orientálních loutek představuje výstava Vějíř loutek dálného orientu, přístupná v Jelínkově sálu Dietrichsteinského paláce od listopadu 2015 do konce června 2016. Ve spolupráci s Theater am Faden ji připravilo Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea. Výstava si nečiní nároky prezentovat příliš odborně asijské loutkové divadlo, konec konců ani sbírka loutek Helgy Brehme z mimoevropských kultur není vytvářena s ambicí nějakého geografického či jiného třídění. Zrcadlí se v ní zejména sběratelčina náklonnost k loutkám silně stylizovaným, s mysteriózní tvářností, tedy především k loutkám stínovým s jejich mystickými vlastnostmi. Naše výstava chce přenést

do Brna také kousek atmosféry čarovného Theater am Faden, sídlícího ve starobylém domě na okraji Stuttgartu, a představit originální loutky prezentující několik forem asijského loutkového divadla. Helga Brehme vystudovala Státní akademii výtvarného umění ve Stuttgartu, absolvovala dvouleté studium na loutkářské katedře DAMU v Praze a stáž ve Východočeském loutkovém divadle v Hradci Králové (posléze DRAK). Tam se potkala se svými pozdějšími přáteli Věrou Říčařovou a Františkem Vítkem, jejichž scénické výpravy a loutky, ji značně inspirovaly. Založení loutkového divadla ve Stuttgartu v roce 1972 a tvorba vlastních loutek a inscenací byly logickým vyústěním jejího divadelního směřování. Helga Brehme podniká pravidelná úspěšná turné do ciziny a shromáždila nebývalou sbírku loutek téměř z celého světa, zejména z orientu. Pro loutkové divadlo je tam příznačná nebývalá stylizovanost, jak výtvarná, tak inscenační. Výstava představuje několik výrazných exotických forem loutkového divadla. V první řadě z oblasti Indonésie, resp. Jávy a Bali, je to osobitá loutkářská technika zvaná „wayang purwa“ s loutkami stínovými, „wayang golek“ s trojrozměrnými loutkami hůlkovými a „wayang klitik“ s plochými loutkami reliéfními. Ve všech případech se jedná o výtvarně vysoce stylizované figury, umělecky i řemeslně dokonale provedené. Z okruhu indické, resp. sánskrtské kultury návštěvníci uvidí atraktivní obrovské loutky (až v životní velikosti) ze stínového divadla v Ándhrapradéši a menší stínové loutky (45-90 cm) z Karnátaky, odtud okrajově pak i několik tradičních marionet. Také v čínské kultuře, která patrně nejvíce ovlivňovala celou jihovýchodní Asii, má loutkové divadlo dlouhou a bohatou tradici. Vyvinulo se zde mnoho rozmanitých forem s loutkami všelikého technického provedení a výtvarného ztvárnění. Výstava nabízí především ukázku stínových loutek „pchi jing“ a také specifických maňásků z oblasti městských prefektur Čang-čou

www.mzm.cz


??????????

a Jingjian v provincii Fu-ťien na Tchaj-wanu. V Barmě se loutkové divadlo několika typů těší coby hlavní lidová zábava mimořádné popularitě. Vedle spodových tyčových, původně plochých, posléze plastických loutek zde převládá marionetové divadlo nazývané „jokthe“. Ve sbírce Helgy Brehme je zastoupeno mnoha unikátními svéráznými loutkami. Jejich velikost se pohybuje mezi 50-90 cm. Vyznačují se bohatým okázalým kostýmováním a mimořádnou pohyblivostí. Jsou vázány na šňůrách, kterých bývá velký počet, standardně 10-12. Existují však figury i s 60 šňůrami, jimiž lze pohybovat např. také ústy, jednotlivými prsty apod. Z obsáhlé kolekce unikátních asijských loutek Helgy Brehme představuje brněnská výstava také jednu raritu. Jedná se o několik japonských menších hůlkových loutek typu bunraku. Japonské loutkové divadlo bunraku patří do kategorie vysoce stylizovaných syntetických scénických žánrů. Vystavené loutky reprezentují techniku spodových hůlkových lou-

tek, ovšem s identickou tvářností a komplikovanou titěrnou mistrnou technologií pohyblivých obličejových partií větších standardních figur. Kromě loutek a základních informací o repertoáru a inscenačním principu té které formy loutkového divadla může návštěvník na brněnské výstavě objevit i řadu rozličných průvodních a dekorativních předmětů, které zdánlivě s loutkovým divadlem nesouvisí, dokreslují však jeho domácí atmosféru a milieu. Jaroslav Blecha

Tradice jako inspirace Na možnosti tradiční kultury jako inspiračního zdroje pro současný design odkazuje počin Etnografického ústavu, jenž ve spolupráci s Univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně připravil výstavu Budoucnost tradice, která neprezentuje klasické kroje ve vitrínách, jak jsme na to v národopisných expozicích zvyklí, ale je živým dialogem mezi návštěvníkem a exponátem. Svým způsobem výjimečná výstava je instalována v Paláci šlechtičen. Výjimečná je v muzejních podmínkách zejména proto, že nedokumentuje děje minulé, ale seznamuje návštěvníky s veskrze současnými ději, s postoji skupiny mladých lidí a jejich názory. Namísto soustřeďování faktografie a dokumentace ně-

www.mzm.cz

čeho, co patřilo k životu minulých generací, nabízí tato výstava možnost prožívání, čistě pocitové reflexe. Upozorňuje nás na dvě hlavní skutečnosti: Za prvé, že dnešní mladí tvůrci ze zlínské Univerzity Tomáše Bati nejsou lhostejní k tradičním hodnotám lidové kultury. V jejich využití v tvůrčím procesu vidí možnost jak vystoupit z uniformní „multikulturnosti“ současného designu oděvů a oděvních doplňků a uplatnit to jedinečné, co kulturní zázemí místa a regionu nabízí. Za druhé, že si uvědomují nutnost transformace estetických prvků někdejšího lidového oděvu do současného výtvarného kódu, jejich přizpůsobení potřebám odlišného životního stylu. Cenné je, že jsou k takové tvorbě svými pedagogy inspirováni a podporováni. Autorské rekonstrukce prvků lidového oděvu, které na výstavě představuje vedoucí ateliéru Design oděvu Kristýna Petříčková, jsou toho působivým dokladem. Ve třech kolekcích šperků a u tří kolekcí oděvních návrhů je inspirace lidovým oděvem patrná (viz ozvěny vonic – dekorativních odznaků mladých mužů odvedených na vojnu v tvorbě studenta Jana Černého), v některých případech dokonce lokalizovatelná do konkrétního místa či regionu (například hedvábné modely Lenky Chrobokové, čerpající z vlčnovské Jízdy králů). Lucia Sládečková vychází v oděvní tvorbě z motivů a barevnosti fajánsové keramiky, šperkařky Katarína Malastová, Lucia Plevová a Sabina Psotková se inspirují tradicí lidového ornamentu při výrobě šperků z drátů, přírodních i umělých materiálů zpracovaných moderními technologickými postupy, třeba pomocí laserové řezačky. „To je přesně ten moment, kdy se inspirace tradicí a současné technologické možnosti potkávají a doplňují. To je přesně ten směr, kterým bychom chtěli dále pokračovat,“ řekl na tiskové konferenci k výstavě proděkan Fakulty multimediálních komunikací zlínské univerzity Richard Vodička, podle kterého pedagogové i studenti hledají něco jako kulturní DNA regionu, ve kterém univerzita působí. Svoji práci se snaží předsta-

M revue

33


M výstavy???????

vovat ve světě, ale nechtějí zapomínat na to, že by svému regionu měli něco i vracet. „Nabídka Moravského zemského muzea propojit paměťovou instituci a univerzitní sféru nám proto přišla vhod a rádi jsme ji využili,“ řekl proděkan. „Jsem potěšen, že se podařilo instalovat výstavu tak blyštivou (výtvarný návrh ateliér Design oděvu UTB, pozn. red.) a mimořádně efektní, zároveň však obsahově poutavou. Věřím, že je to počátek spolupráce naší instituce se Zlínem a zlínskou univerzitou i do budoucna,“ řekl na červnové vernisáži generální ředitel Moravského zemského muzea Martin Reissner. Výstava v Paláci šlechtičen potrvá do konce letošního roku.

(red)

Co návštěvník nevidí Zajímavé nahlédnutí do muzejního zázemí, kde jsou v původním stavu udržovány, případně dokonce odborně „revitalizovány“ sbírkové předměty z muzejních depozitářů, nabídla návštěvníkům Paláce šlechtičen letošní výstava Co návštěvník nevidí (6.5.-18.10.). Ty, kdož se zajímají o činnost konzervátorů a restaurátorů muzejních sbírek, seznámila s širokou škálou pracovních

34

postupů, s mravenčí prací, kterou návštěvník většinou ani nevnímá, ale bez níž by cenné předměty z muzejních sbírek často ani nemohly být vystavovány. Sbírkové fondy Etnografického ústavu Moravského zemského muzea tvoří druhou největší národopisnou kolekci v České republice, která začala vznikat už v prvních letech po založení muzea. Soustavnou akviziční činností jeho kustodů postupně vznikl soubor více než 120 tisíc kusů sbírkových předmětů, které je nutno odborně udržovat a restaurovat, mají-li být čas od času vystaveny, případně zapůjčeny na výstavy jiných muzejních institucí. Sbírkovému fondu této národopisné kolekce početně dominuje fond lidového textilu, který vyžaduje zvlášť pozornou péči, množstvím však nezaostávají ani sbírky zemědělského nářadí, řemesel, nábytku, keramiky, lidového umění, fotografií. Škála jednotlivých fondů je široká jak co do tvarosloví, tak i materiálu. A právě materiálová různorodost (polychromované i nepolychromované dřevo, sklo, keramika, textil, kůže, přírodniny, papír, fotografie, filmy, organické, stejně jako syntetické materiály) klade velké nároky na konzervátory. Na výstavě, kterou připravily kurátorka Alena Kalinová a konzervátorky sbírek Libuše Dufková a Karolína Urbánková, byly za-

stoupeny nejen práce stálých zaměstnanců, ale i ukázky spolupráce externistů, spolupracujících s muzeem v rámci grantových programů. Představeny byly i dokumenty spolupráce s Vyšší odbornou školou restaurátorskou v Brně a s dalšími odbornými školami.

(ak)

Za humny v Ratíškovicích Ratíškovice, „velkodědina“ z jižního okraje etnografického regionu Kyjovska, byly první obcí představenou v cyklu výstav Etnografického ústavu MZM „Za humny,“ zaměřeného na prezentaci moravských regionů, měst a obcí a vybraných projevů tradiční kultury. Cyklus, zahájený v dubnu výstavou o Evropské kulturní stezce Cyrila a Metoděje, dává obcím, městům a regionům možnost představit se vlastními historickými dokumenty, ukázkami tradic, lidových obřadů, krojů. Jednotlivé tematické oddíly výstavy o životě Ratíškovic měly výmluvné názvy: Jací jsme byli, Jak se u nás žilo, Jak jsme se oblékali, Jak jsme trávili volný čas, Jak jsme slavili svatby atd. Každý z těchto oddílů byl – díky soustavné vlastivědné práci v obci – bohatě naplněn skutečně zajímavým dokumentárním materiálem. Dobře vedený archív obce umožnil návštěvníkům výstavy pohlédnout do tváří rázovitých obyvatel obce – kováře, stolaře, horníků z dolů Tomáše Bati, ale i myslivců na podzimním honu, hokejistů na novém umělém kluzišti, poznat podobu konkrétních obyvatel obce z konce 19. století, z období kolektivizace, ale i ze současnosti. Dobře vybrané fotografie, doplněné vyčerpávajícími texty, umožnily návštěvníkům výstavy sledovat například proměny svatebního obřadu a souvisejících zvyků od dřevních dob po nedávnou současnost (pečení svatebních koláčků, odprošování rodičů, rodičovské požehnání, návštěva

www.mzm.cz


??????????

u hrobu nevěstina otce v den svatby, družička a mládenec před svatebním domem atd.), ale stejně tak i podobu výročních a rodinných obřadů, hodů, procesí, dožínek či jízd králů ve vsi už od 19. století. „Jsme velkodědina, vyprávějící svůj příběh ve velkoměstě. Vyprávíme o tom, jaké máme kořeny, z čeho jsme vzešli, jak se těchto kořenů dokážeme držet. Věříme, že pochopíte, proč vlastně ani nechceme být městem, ačkoli pro to máme potřebný počet obyvatel,“ řekl na červencové vernisáži v Paláci šlechtičen ratíškovický místostarosta Radim Šťastný. A byl v tu chvíli úspěšným prorokem. Výstava i obě velkolepé doprovodné akce (komponovaný program regionální tradiční kultury v podání všech ratíškovických folklórních těles, prezentace místních vinařů, přehlídka jednotlivých variant místního oděvu, prezentace mykologických aktivit v obci s přípravou houbových specialit atd.) byly pro návštěvníky, obyvatele velkoměsta, přesvědčivou odpovědí na řadu otázek, souvisejících s mnohdy až neuvěřitelně pevnou vazbou obyvatel řady moravských obcí na místo, na komunitu, kterou spojuje množství sociálních i kulturních hodnot. Ratíškovice této příležitosti využily plnou měrou. Představily se jako obec,

která v minulosti žila a dodnes žije bohatým veřejným životem. Kromě četných spolků zde působí i množství folklórních uskupení, obec je příkladem intenzívně sdílených a prožívaných projevů tradiční kultury. „Jsou dokladem životaschopnosti této kultury, byť jsou její současné projevy adaptovány na současný životní styl a mají své místo v životě obce jako náplň volného času. Zpětná vazba člověka na místo, kde se narodil a kde žije, není v případě Ratíškovic prázdnou frází, ale žitou skutečností, dokládající, že potenciál tradiční kul-

tury na Moravě není mrtvou muzejní záležitostí,“ konstatovala na vernisáži vedoucí Etnografického ústavu MZM Hana Dvořáková.

Nazca obrazců, Zlaté šperky a indiánské amulety, výukový program pro školy). Návštěvníci se zde mohou ocitnout na palubě Kolumbovy lodi Santa Maria a na chvíli se vrátit do doby před 523 roky, kdy italský mořeplavec Kryštof Kolumbus (bylo to 12. října) doplul se svými loděmi k Bahamským ostrovům a přistál na americkém kontinentu. V tu chvíli došlo k setkání lidí Starého a Nového světa, dvou odlišných civilizací, které se dosud vyvíjely nezávisle. Setkání se později změnilo v střet a původní indiánské kultury za ně zaplatily krutou daň. Zaniklý duchovní svět, astronomické a matematické znalosti, architektonické i řemeslné dovednosti původních obyvatel Mezoameriky a centrálních And – Mayů, Olméků, Toltéků, Zapotéků či Aztéků, Inků, Muisků a dalších můžeme již obdivovat jen v muzeu. Na výstavě Země na obzoru – objevujeme Ameriku, jsou vystaveny předměty (na snímku Posmrtná maska krále Pacala) z Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur, Národního technického muzea, z Muzea města Brna, Zoologického a Entomologického oddělení Moravského zemského muzea, ze soukromých sbírek Mnislava Zeleného Atapany a Olgy Vilímkové a mnoho dalších. Zejména na dětské návštěvníky čekají interaktivní činnosti - předměty na dosah, didaktické pomůcky a hry. Kromě toho jsou

(red)

Země na obzoru Seznámení s historií a kulturou zaniklých civilizací Mezoameriky a Jižní Ameriky umožňuje od letošního října až do začátku září roku 2016 nová výstava Dětského muzea v Pavilonu Anthropos, nazvaná Země na obzoru – objevujeme Ameriku. Doprovází ji řada programů pro děti (například textilní tvoření s pomocí

www.mzm.cz

M revue

35


M výstavy

součástí výstavy poutavé animace. Díky nim si návštěvníci mohou prohlédnout mayská města, mayský komplex Chichén Itzá se slavnou Kukulkanovou pyramidou a další rekonstrukce staveb. V neposlední řadě se také dozvědí zda skutečně existuje legendární říše El Dorado. Výstava také představuje legendární objevitele-dobyvatele a seznámí diváky se zámořskými cestami, které uskutečnili Hernán Cortés, Francisco Pizarro, Fernão de Magalhães, Vasco de Balboa či Amerigo Vespucci. Pro návštěvníky se zrakovým znevýhodněním jsou ve výstavě připraveny taktilní předměty, zejména archeologické reprodukce včetně popisků a textů v Braillově písmu. (SB)

Velká Morava v Bratislavě Posledním místem instalace mezinárodní putovní výstavy Velká Morava a počátky křesťanství , která je dílem odborných pracovníků Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Brně a Moravského zemského muzea v Brně, byly reprezentativní prostory Bratislavského hradu. Srp-

36

nové vernisáže výstavy se zúčastnili také členové vedení Moravského zemského muzea v čele s generálním ředitelem Martinem Reissnerem. O výstavě již M revue podrobně informovala ve svém prvním letošním čísle u příležitosti brněnské premiéry a pražské reprízy. V Bratislavě se naskytla možnost využít rozsáhlých prostor podzemí hradu k vskutku velkorysé instalaci zhruba 1400 exponátů. Vystaveny byly početné soubory honosných velkomoravských šperků – náušnic, gombíků, náhrdelníků, prstenů, ale také zbraní a vojenské výstroje, vzácné řemeslně mistrovsky zpracované předměty z kostí a parohu, kolekce z kolínského knížecího hrobu, unikátní „poklad byzantského kupce“ ze Zemianského Vrbovku, bohaté nálezy z hrobu kněžny ze Želének či honosné šperky tzv. sadské princezny. Součástí výstavy v Bratislavě byly také početné rekonstrukce modelů vybraných velkomoravských kostelů a dalších objektů, například z Mikulčic, Uherského Hradiště – Sadů, Břeclavi – Pohanska nebo Ducového u Piešťan, které vycházejí z nejnovějších vědeckých poznatků a jsou zhotoveny zcela unikátní technologií pryskyřicových odlitků.

Historické muzeum Slovenského národního muzea, jehož sídlem je Bratislavský hrad, využilo mimořádné výstavy k mnohostranné práci s návštěvníky, zejména s dětmi. V interaktivní místnosti, která archeologické zkoumání života na Velké Moravě přibližovala prostřednictvím komiksu a dotykových obrazovek s tematickým programem, byly také repliky významných předmětů z archeologických sbírek, modely sakrálních objektů „na osah,“ pískoviště s archeologickými nálezy, ražba mincí atd. Výstava, součást projektu Velká Morava a 1150 let křesťanství ve středu Evropy, se těšila velké pozornosti bratislavské veřejnosti i návštěvníků slovenské metropole ze Slovenské republiky i ze zahraničí. (red)

Lákavý aperitiv v jevišovickém předzámčí Kdo se rozhodne navštívit některou ze stálých expozic nebo dlouhodobých výstav Moravského zemského muzea ve Starém zámku v Jevišovicích (Umění skalních maleb, Sousedé na talíři, Kuchyňský nábytek, František Vildomec – setkání s venuší, Archeologie Jevišovicka, hradní kuchyně atd.), má od srpna možnost dát si nejdřív aperitiv v předzámčí, které značným nákladem s využitím prostředků z evropských fondů restaurovalo město Jevišovice. Ten „předkrm před hlavním chodem“ ovšem nemá nic společného s jídlem. Má podobu zdařilé výstavy o minulosti Jevišovic a jejich okolí, kterou připravili v rámci dlouholeté spolupráce odborníci z Moravského zemského muzea. A vzali to vskutku důkladně. Návštěvník této dlouhodobé výstavy se může seznámit s nálezy z pozdní doby kamenné (zásluhou Jaroslava Palliardiho a jeho výzkumu na Starém zámku u Jevišovic se tato lokalita stala klíčem ke studiu středoevropského eneolitu a dala jméno poslední eneolitické kultuře na Mo-

www.mzm.cz


??????????

ravě – jevišovické kultuře), ale také z pozdějších historických období. Dominantní místo tu má například kopie tzv. „Venuše z Hlubokých Mašůvek“ z doby kolem let 4050-3850 před naším letopočtem – zřejmě kněžky při náboženském obřadu. Venuše je součástí sbírky někdejšího řídícího učitele z nedalekého Boskovštějna (18781975) Františka Vildomce, jehož sbírku koupilo MZM a vystavuje ji v zámecké stálé expozici. Do mapování Jevišovicka se pustili také geologové a mineralogové. Botanici a zoologové připravili přehled rostlinstva a fauny zdejších polí, lesů a rybníků. Významné místo je pochopitelně vyhrazeno rodu jevišovických Kunštátů, kteří tu v letech 1278-88 v poloze „Na starém hradě“ vybudovali první jevišovický hrad a jevišovické panství drželi po 300 let až do roku 1600, kdy zemřela dědička posledního mužského příslušníka rodu Jindřicha II. Zajímače. Výstava samozřejmě připomíná také éru Raduita de Souches, vojevůdce který koupil Jevišovice roku 1649 a jehož syn Ludvík panství dále rozšířil. Stejně tak dobu a činnost rodu Ugartů, za jejichž panství došlo k značnému rozvoji zemědělství, řemesel a místního průmyslu. Autoři sledují také každodenní život obyvatel Jevišovic a regionu. Rozvoj cechů, spolkový život, osudy obce a jejích obyvatel za první světové války, ale i další úseky dějin a osudy obyvatel obce. Nechybí ani připomínka kolektivizace zemědělství či dokumenty připomínající obtížnou situaci obce v samém dotyku s ostře střeženou hranicí se západním světem ve druhé půli 20. století. Expozice je bohatá a nabízí jak množství fotografií a listinných dokumentů, tak reprezentativní výběr trojrozměrných předmětů – od zkamenělin až po uniformy vojáků z první i druhé světové války. „Jsme rádi, že Moravské zemské muzeum mohlo participovat na projektu revitalizace předzámčí, jehož realizace dala celému zámeckému areálu novou kvalitu. Blahopřeji vám k tomuto krásně upravenému prostoru, doplňujícímu jeden z nejlépe udržovaných zámků na Znojemsku,“ řekl při vernisáži v odpo-

www.mzm.cz

vědi na díky starosty Jevišovic Pavla Málka generální ředitel Moravského zemského muzea Martin Reissner. Předzámčí, jehož vlastníkem je historické město Jevišovice, spolu se Starým zámkem, patřícím muzeu, tvoří nyní - díky dobré péči obou hospodářů - skutečně lákavé menu pro turisty. Teď jde o to, aby se to fanoušci poznávací turistiky v tuzemsku i za hranicí dozvěděli. Jak řekl starosta Málek, město již vyčlenilo zhruba dva miliony korun na propagaci projektu. Výsledkem by měla být série informačních letáků a brožur o historii města a okolí, článků v tisku i rozhlasových spotů. Pokud je adresáti nepřehlédnou a nepřeslechnou, bude to významný krok k objevení skvostu, neprávem dosud stojícího trochu stranou hlavních turistických cest. (jac)

Létali na křídlech RAF Výstava k 75. výročí založení československých perutí RAF, která byla otevřena od 13. srpna do 13. září v Dietrichsteinském paláci, zachytila období od 30. let dvacátého století, kdy někteří budoucí českoslovenští příslušníci britského Královského letectva (RAF) začínali svůj letecký výcvik, jiní byli na vrcholu slávy

a letci byli populární jako dnes hokejisté. Připomněla Mnichovskou dohodu jako důvod jejich odchodu z vlasti, nebezpečné odchody do zahraničí, německou perzekuci příbuzných čs. letců RAF v protektorátu, boje v Polsku, ve Francii a ve Velké Británii, poválečnou radost, ale i komunistickou perzekuci našich letců. Díky spolupráci s rodinami bývalých letců RAF představili autoři (Filip Procházka z Klubu vojenské historie 276. perutě RAF, nejstaršího klubu se zaměřením na RAF ve střední Evropě, Kluby vojenské historie ve spolupráci s historickým oddělením MZM) některé doposud nezveřejněné nebo málo vídané dokumenty. Kopie výstavy je umístěna ve Velké Británii v kostele ve městě Tain, kde měla 311. československá bombardovací peruť svou poslední základnu během druhé světové války v Evropě. Následně bude vystavena v Manstonu a Exeteru. „Již od počátku, kdy tento výstavní projekt vznikal, spolupracovalo naše oddělení na poskytnutí materiálů, umožnilo autorovi výstavy Filipu Procházkovi prohlédnutí obrazových sbírkových fondů, vztahujících se k československým stíhacím perutím RAF za 2. světové války a také přispělo do výstavy řadou dobových fotografií“, shrnul spolupráci na výstavě vedoucí Historického oddělení MZM Jan Břečka. (jb)

M revue

37


L

M profil

PhDr. Hana Dvořáková: V anonymitě globální vesnice se neztratíme   







Nar. 8. 9. 1948 v Ostravě Absolventka oboru etnografie na Filozofické fakultě MU v Brně Vedoucí Etnografického ústavu Moravského zemského muzea, kurátorka sbírek betlémy, hračky, ÚLUV, filmový archiv Badatelské zaměření: Etnografie a etnologie moravského venkova s důrazem na lidovou religiozitu a hraniční žánry s přesahy do městské kultury (strava, projevy pokleslé kultury). Tradiční kultura jako inspirace designu Autorka četných výstavních projektů, z nichž výstava na téma votivních darů Me tibi dedico získala v roce 2000 ocenění Národopisné společnosti, stejně jako výstava Svět pod sklem, podoby vosku z roku 2007. Členka vědecké rady Slovenského národního muzea, Moravského zemského muzea a Západočeského muzea v Plzni, výstavní rady Národního muzea, Národopisné společnosti, Österreichisches Verein für Volkskunde atd.

Když naši první národopisci (tehdy si tak ještě neříkali) začali objevovat život českého a moravského lidu, lišily se jeho kulturní projevy v jednotlivých vesnicích či regionech dost podstatně. Podle kroje nebo podle folklóru bylo možno rozeznat, odkud člověk pochází. Dnes, v době internetu těžko mluvit o nějaké osobitosti místní kultury. Budou mít etnografové ještě v budoucnu co na práci? Právě proto, že takový unifikační proces pod vlivem masové kultury ve světě probíhá a lidem ve většině stačí sedět u televizoru a nechat se

38

bavit něčím, co bylo vytvořeno podle receptů, umožňujících univerzální přijatelnost daného produktu, bude mít etnograf práce více než dost. Tomuto směřování však v poslední době začíná jít naproti opačný proces – inspirace místními kulturními tradicemi. Ať už proto, že lidé ve městech i na venkově hledají hodnoty, které by upevňovaly jejich vztah k místu, posilovaly pospolitost obce a zdůrazňovaly její osobitost navenek, nebo proto, že třeba designéři oděvu, nábytku, keramiky atd. chtějí vnést něco (staro)nového do své tvorby a odlišit ji od ostatní pro-

dukce. Tradiční kultura je významný aspekt pro formování kulturní identity, protože s její pomocí se dotyčná kultura/národ vymezuje proti jiné. Její relikty se v té či oné podobě stále objevují, příkladů od nás i ze zahraničí je dostatek. Třeba v sousedním Rakousku a Bavorsku, kde se dirndl nosí běžně o svátečních příležitostech - od plesů po svatby. Ostatně, nesporně nejsledovanějším „divadelním“ představením se stamilionovým publikem bývá zahajovací ceremoniál letních i zimních olympijských her, přenášený do celého světa. Pusťte si je ze záznamu

www.mzm.cz


a uvidíte, že se pořádající země bez výjimky vždy prezentují parafrází tamních lidových zvyků, lidmi v krojích. Pořadatelé chtějí svoji zemi vydělit z anonymní šedi a není jasnější a snadněji pochopitelný znak než tradiční lidový oděv. Je-li něco, čím se dotyčný národ rozpozná, pak jsou to právě projevy lidové kultury. Český turistický průmysl na tom postavil prezentaci naší země. Na Moravě, jakkoli autentický folklór v tom pravém slova smyslu už neexistuje, je povědomí tradiční kultury stále živé. Za ostatní příklad z poslední doby: Tři tisíce účinkujících z desítek vesnic Slovácka se v srpnu 2015 rozhodně neúčastnilo krojového průvodu v rámci festivalu Slovácký rok v Kyjově jen proto, že jim někdo zaplatil dopravu a občer-

www.mzm.cz

stvení. Byli hrdí na to, že mohou předvést své kroje, písně, tance a obřady předků. I proto věřím, že se v anonymitě globální světové vesnice neztratíme. Soudě podle vaší bibliografie, nejsou folklórní projevy lidové kultury v centru vašeho zájmu. Zajímala jste se spíš o hmotnou kulturu. Dětství jste strávila v Ostravě, v městském prostředí. Byly tam nějaké podněty, které by probudily váš zájem o lidové umění? Co vás přivedlo na dráhu etnoložky? Orientace historickým a uměleckohistorickým směrem přišla z mé rodiny. Pochopitelně jako skoro každé děvče jsem chtěla být nejdřív květinářkou a pak herečkou – tam jsem měla velkou inspiraci, protože otec

byl majitelem jednoho ostravského kina, teta druhého, doma byly stohy filmových časopisů, plakátů. S rodiči jsem ale navštěvovala populárně vědecké přednášky zaměřené na kulturní historii, které byly velmi motivující. Tam bych viděla počátky dalšího směrování. Zajímala mě historie umění, díky otci spolužačkysběrateli i naivní umění, stejně jako sfragistika a heraldika z pomocných věd historických. Zapsala jsem se ke studiu archívnictví, které mi ale brzy začalo připadat málo podnětné (omlouvám se kolegům archivářům), takže logicky následoval přestup na etnografii. Tam mne čekala škola profesora Richarda Jeřábka, který mne nasměroval na cestu k tradičnímu lidovému umění. Dodnes si jeho přístupu velmi

M revue

39


M profil?????????

vážím. Dělala jsem u něj diplomovou práci na téma Typy moravských poutních madon v lidovém umění, takže jsem objela prakticky všechna velká muzea, prošla četné depozitáře, což bylo úžasné. Viděla jsem krásné věci a seznámila se s lidmi, kteří pro mne byli obrovským zdrojem informací. Při hledání materiálu pro diplomové téma jsem se logicky dostala k lidové religiozitě, což je téma, které mne provází až do současnosti. Díky „tvrdé“ škole profesora Jeřábka jsem se naučila klasifikovat, určovat sbírkové předměty a moje cesta pak docela přirozeně vedla do muzea. Začala jsem v muzeu v Kloboukách u Brna, kde jsem si v polních podmínkách musela poradit s více než pestrou škálou úkolů od zatopení v kamnech až po instalaci výstavy. Byla to velká škola, kterou bych přála každému dnešnímu začátečníkovi po absolutoriu fakulty. Začínat s full servisem velké instituce je jistě příjemné, ale nenaučí vás to stát na vlastních nohou.

40

A co vaše tříletá epizoda ve Středisku vědeckého filmu ČSAV. Jaký měla pro vás význam? Angažmá ve vědeckém filmu přišlo přirozeně, v rodině bývalého majitele kina to jinak nešlo. Vedli jsme s otcem dlouhé disputace o české nové vlně, byla jsem horlivou členkou ostravského Klubu náročného diváka, na mém prvním působišti spadajícím pod Regionální muzeum v Mikulově jsme měli velmi aktivní pobočku Společnosti vědeckého filmu, kde jsem pořádala semináře s praktickými ukázkami například tvorby scénáře a kde se promítaly dokumenty, které se jinde promítat nemohly. Chtěla jsem to zkusit v praxi. Ve Středisku vědeckého filmu ČSAV jsem se podílela na natáčení vědeckých a populárně vědeckých filmů, ale chyběl mi osobní kontakt s muzejní sbírkou, možnost tvorby výstav. Pak jsem dostala příležitost v Moravském zemském muzeu…

Vaše diplomové téma bylo začátkem dlouhodobého sledování projevů lidové religiozity. Zaměřujete se na komplex témat souvisejících s poutěmi, které mají, podobně jako tradiční lidové obřady, svoji roli při posilování vazeb v místní pospolitosti. Nedávno jeden pražský reportér psal posměšně o vlčnovské jízdě králů jako o svého druhu kramářské akci, jejíž hlavní náplní je prodej buřtů, suvenýrů atd. Byly tyto věci tradičně součástí poutí či lidových obřadů, nebo jsou teprve nánosem nové doby? Od středověku měly poutě vedle duchovní také svoji ekonomickou stránku. Obě byly velmi úzce provázány. Každé významné poutní místo mělo široké ekonomické zázemí. Čím více nocležen, hostinců



„To by se nám hodilo do sbírek“, začíná dr. Dvořáková svůj rozhovor s představiteli Kravíhorské republiky v Bořeticích.

www.mzm.cz


??????????

Moderní doplňky inspirované tradičními vzory a vyrobené z ultramoderních materiálů. Tak etnografka Dvořáková propaguje nové uplatnění tradice v designu. 

atd., tím větší byl jeho věhlas a návštěvnost. Pokud nemělo svůj pivovar nebo lihovar, bylo druhořadé. Kde se dnes prodávají párky v rohlíku, tam dříve kupovali poutníci nálev z okurek pro zahnání žízně nebo místní vyhlášenou polévku. Dokonalý popis najdete v Babičce Boženy Němcové, která je úžasným etnografickým pramenem. To, co někdo dnes z neznalosti kritizuje, patřilo k podobným akcím vždy. A co fyzická oběť poutníků? Lidé už dávno nejdou pouze pěšky, ale dopraví se komfortně autem nebo autobusem až na místo.... Vždycky se používaly technické vymoženosti, ať se to týká dopravy,

www.mzm.cz

nebo nabídky v poutních stáncích či ve stravovacích zařízeních. A pokud jde o auta a autobusy, už ve dvacátých letech 20. století vycházely i v brněnském tisku anonce, upozorňující na poutní vlaky vypravované do Vambeřic, do Mariazell. Od konce padesátých let nastupují auta a autobusy. I v šedesátých až osmdesátých letech se lidé do poutních míst takto dopravovali. V devadesátých letech se u nás objevily cestovní kanceláře, zaměřené na poutní turistiku. Zájezdy do Medžugorje, Mariazell, do Litmanové a dalších poutních míst měly úspěch, ale současně koncem 90. let začal nový boom pěší turistiky a obnovy starých cest. Proto jsme dnes svědky obnovování a rozšiřování poutních Jakubských stezek do Santiaga de Compostella. Takže, nic zásadního se nemění. Jen konkrétní detaily, prostředky, které odpovídají době. K vašemu zkoumání lidové religiozity patří kromě poutí také téma

votivních darů jako součásti lidové kultury, umožňující nahlédnout hodnotový žebříček platný v dané době a místě. Patří to, o čem píšete v publikaci nazvané Me tibi dedico už minulosti? Votivní dary rozhodně nejsou věcí minulosti. Neskončilo to u proseb za šťastný návrat tatínka nebo manžela z bojiště první či druhé světové války. Je to věčný princip. Člověk má obavu o tytéž hodnoty, jako měl v minulosti, a obrací se na nadpozemskou autoritu vždycky, když nevidí jiné východisko. Prosí o zdraví své a zdraví svých nejbližších. Ještě ve dvacátých a třicátých letech minulého století se mezi vóty objevovala i hospodářská zvířata. To už se samozřejmě nevyskytuje, ale prosby zůstávají stejné, protože lidské obavy jsou stejné. Mění se jen forma. Dnes se klikne myší na počítači a je to. Podívejte se třeba na stránky Pražského jezulátka a zjistíte, že můžete darovat i prostřednictvím internetu.

M revue

41


M profil

Tak se to dá dělat už ve všech uznávaných poutních místech. Vota se modernizují, stejně jako způsoby darování. Hodně pozornosti jste věnovala lidové kuchyni, svátečním i všedním pokrmům našich předků. Dokonce jste se podílela na česko-rakouských projektech, zaměřených na mapování společných i rozdílných prvků v gastronomii na jižní Moravě a v Dolních Rakousích. Zůstáváte v tomto případě pouze u sběrů informací a ochutnávání, nebo jste také sama přikročila k praktickému ověřování starých receptů? Já jídlo považuji za součást lidské, nejen lidové kultury a produkty kuchyně za předměty hodné zařazení do sbírek. Depozitáře našeho muzea obsahují doklady o tom, že i přes pomíjivost podstaty prezentovaného třeba jáhlová kaše by se jako sbírkový předmět konzervovala těžko - se i „jídlo“ dá sbírat. Nejedná se přirozeně o klasickou stravu, ale o výrobky z těsta z druhé poloviny 19. století v podobě hodových a svatebních koláčů. A ke druhé části otázky: Neaplikuji, zabývám se více teorií než praxí. Uznávám však, že ochutnat je třeba, takže výzkum pro kapitolu katalogu Süsse Lust byl návratný, při 67Kč na stravné finančně náročný a stál mne také asi tři kilogramy navíc. Jak vidíte situaci tradiční domácí kuchyně v regionech současnosti, zejména pod tlakem fast foodů s jejich hamburgery, pečenými nudlemi a dalšími podobnými produkty? Mají tradiční pokrmy šanci? Obě formy jsou logicky před námi. Vzhledem k nízké kvalitě potravin z obchodních řetězců bude mít šanci příklon k místním surovinám i místním pokrmům. Zcela v souladu s tím, co prosazuje současné hnutí „slow-food.“ Je však jasné, že pracující člověk s třicetiminutovou pauzou na oběd bude pokračovat v zaběhlé praxi a donese si jídlo z domu nebo půjde do nejbližší restaurace. Fast food tedy nezmizí, ale prostor pro regionální suroviny

42

i pokrmy se určitě rozšíří. Česká a zejména moravská kuchyně má co nabídnout a nejen turisty lákají původní místní speciality. V souvislosti s tradičním domácím stravováním se však začíná objevovat problém, na který upozorňují kolegové například v Německu. Nabídka polotovarů je tam velká a lákavá, takže nutnost a následně znalost domácí přípravy jídla se vytrácí. Snad to u nás zatím nehrozí. Jaká je pozice folklóru v našich městech a na venkově? Vím, že autentický folklór už téměř neexistuje, ale lidové písně, tance a hudba předků žijí dál díky cílevědomé práci folklórních souborů. Co si myslíte o obnovování a rekonstrukci dávných obyčejů a slavností tam, kde už dávno vyhynuly? Folklór se dnes přesunul do kategorie volnočasových aktivit. Je výrazně integrujícím momentem v životě komunity. To je zásadní. Úpadek či nezájem o tradiční folklórní projevy rozhodně nepociťujeme. Naopak. Například kolegyně kurátorka sbírky textilu se díky poptávce zabývá vytvářením dalších krojových rekonstrukcí, dotazy na podobu konkrétního zvyku jsou časté, poptávka po konzultacích je překvapivě velká. Soubory se množí a jejich členové, stejně jako obecní samosprávy, věnují velké úsilí hledání v historických pramenech s cílem najít co nejvíce informací o podobě místního folklóru a cíleně obnovit tradici. Lidé akce společně připravují, diskutují jejich podobu a pak jdou a společně konají. Snaží se poznat a obnovit to, co patřilo k místnímu geniu loci. Proto zmiňované krojové rekonstrukce a pokusy o rekonstrukci hudebního a tanečního repertoáru. Stejné je to v dosídlených obcích na Mikulovsku a na Znojemsku, do kterých po roce 1945 přišli lidé z nejrůznějších regionů s velmi odlišným, případně žádným folklórním zázemím. I zde je to společenská záležitost, s výraznou integrační rolí. Opět příklad za všechny ze Znojma v podobě ob-

noveného vinařského zvyku Hroznové kozy. Exemplární příklad pak tvoří moravští Charváti na Mikulovsku, jejichž kulturu Etnografický ústav kontinuálně sleduje od roku 1910 dodnes. Charvatská tradice však mohla být obnovena až po roce 1989. Není to poněkud umělá reintrodukce hodnot do míst, kde mezitím možná vznikly již jiné formy projevů lidového společenství? Podstatné je, že potřeba poznání historie obce vychází z dané komunity. Nikdo ji tam neimplantuje, lidé se o ni přihlásili sami. Nenese se to jen v rovině folkóru či krojů, ale i v architektuře se objevila snaha o návrat k původním typům. Jako by vesnici chtěli vrátit původní význam a místo v kultuře regionu. Více než výmluvná je v této souvislosti skutečnost, že v Rakousku už uspořádali odbornou konferenci, věnovanou současnému využívání kdysi rozšířených nepálených cihel – vepřovic. Tento trend – hledání vlastní identity, návratu ke kořenům – bude pokračovat. Vzpomněla jste osobnost Františka Pospíšila, kustoda Moravského zemského muzea v letech 1920-1945, kterému jste věnovala samostatnou publikaci. Co vás na tomto zapomenutém muzejním nadšenci zaujalo? Začalo mne zajímat, proč se o něm nemluvilo ani v odborných kruzích, když po odborné stránce to byl absolutní průkopník. Používal fotoaparát, fonograf a filmovou kameru v době, kdy valná většina kolegů si vystačila s papírem a tužkou. Jak nadprůměrné byly jeho odborné schopnosti, tak problematický byl jeho osobnostní profil. To byla příčina mlčení. Jeho profesní přínos pro obor však pro mne byl rozhodující. Ne náhodou si ho třeba Leoš Janáček vybral jako fotografa pro dokumentaci tance Pod šable ve Strání a vedl s ním na to téma čilou korespon-

www.mzm.cz


??????????

Fašank v Paláci šlechtičen. Chvíle dobré pohody s nejoblíbenější maskou. 

denci. Pospíšil měl neuvěřitelně široký záběr, velkou schopnost najít neprobádaná témata - například raritní dokumentace dětských her s nití od Moravy přes Balkán po americké Indiány. Ve 20. a 30. letech věnoval pozornost minoritám v podobě německého jazykového ostrova na Vyškovsku, od roku 1910 Charvátům na Mikulovsku. K vrcholům jeho práce však patřila ojedinělá dokumentace fenoménu mečového tance na evropském území v letech 1921 až cca 1930. Jeho práce tak tvoří podstatnou kapitolu v dějinách světového dokumentárního filmu a řadí se proto k velkým osobnostem tohoto muzea. Je ovšem pravda, že doma není nikdo prorokem, takže

www.mzm.cz

ho dnes znají více kolegové v zahraničí. Palác šlechtičen, který je sídlem Etnografického ústavu Moravského zemského muzea, hostil od roku 1961 zdařilou stálou expozici Ludvíka Kunze a architekta Bohuslava Fuchse Lid v pěti generacích, která byla na konci 90. let v souvislosti s generální rekonstrukcí objektu demontována a už nebyla obnovena. Pokud vím, chybí taková národopisná expozice v regionu charakteristickém dosud živými prvky folklóru především turistům, nejen těm zahraničním. V cestovním ruchu je jižní Morava propagována jako země slunce, vína, lidových písní, tanců a krojů. Expozice uka-

zující národopisné tradice regionu však zatím chybí. Počítáte s jejím vybudováním? Expozice „Tradiční kultura na Moravě v zrcadle času – obrazy ze života moravského venkova“, jejímž cílem má být zpřístupnění kulturního dědictví v širších souvislostech a formou dostatečně atraktivní pro současného návštěvníka, je koncepčně i scénáristicky připravena. Měla by poukázat na roli tradiční kultury jako inspiračního zdroje pro tzv. slohové umění, stejně jako na romantický přístup národní inteligence a vládnoucích vrstev 19. a začátku 20. století. Ve zkratce zohlednit utváření etnografie jako vědní disciplíny a dotknout se i života etnických a náboženských menšin s přesahem do současnosti. Cílem by nemělo být pouhé sváteční setkání s vystavenými předměty, ale vyprávění příběhů ze života venkovské komunity ve svátečních i všedních dnech. Připraveny a vybrány jsou i konkrétní exponáty ze sbírek, texty a popisky, ale bohužel se nám dosud nepodařilo získat potřebnou podporu pro realizaci projektu. Na toto téma mohu pouze říci, že některé sny se neplní. Proto se zatím soustřeďujeme na prezentaci jednotlivých témat formou krátkodobých výstav. Jste ráda, že jste se rozhodla pro práci v muzeu? Kdybyste nyní, poučena zkušenostmi, vycházela z fakulty s čerstvým diplomem v ruce, volila byste stejně? Práce v muzeu je hobby. Je to objevování zapomenutého, hledání souvislostí mezi věcmi a lidmi, je to dobrodružství. Práce kurátorky v muzeu vás pohltí. Kdybych znovu končila studium a měla se rozhodovat, nevolila bych dnes jinak než před lety.

Jan Chmelíček Foto autor a Silvie Doleželová

M revue

43


??????????

44

www.mzm.cz


Zpět ke kořenům = Most do budoucnosti? Letošní výstava prací pedagogů a studentů z ateliéru Design oděvu Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, představená v Paláci šlechtičen jako produkt spolupráce mezi Univerzitou Tomáše Bati a Moravským zemským muzeem pod názvem Budoucnost tradice, měla poněkud jiný charakter než obvyklá výstava paměťové instituce. Přinesla totiž pohled na veskrze současný přístup mladých oděvních návrhářů k tradičním hodnotám lidového kroje, ornamentu, ke kvalitní řemeslné práci minulých generací. To, co vystavili, předvedli v současných materiálech, zpracovali nejmodernějšími technologickými postupy, ukázali jako výsledek přetavení tradičních hodnot pro potřeby současnosti. Občas jsme svědky diskusí o tom, zda v době internetu, satelitní televize, masově vyráběných a distribuovaných oděvů je ještě možné čerpat z estetických kánonů starých několik století. Vzpomene si na ně vůbec někdo z mladých? Řekne jim něco krása tradičního lidového kroje, esteticky zakotveného někde v baroku? Přinášíme několik názorů na dané téma.



Pohled na vlastní dvorek začíná být „in“ Tradiční kultura má své místo i na počátku třetího tisíciletí a jak se ukazuje, stává se velmi atraktivním inspiračním zdrojem. V současnosti zjišťujeme velký trend návratu k tradici regionů ve všech rovinách. Potvrzuje se to na straně nabídky i po-

www.mzm.cz

ptávky. Pokud se na trhu objevují obyčejná bavlněná trička z Kyjova se slováckým ornamentem jako charakterizujícím prvkem, je jasné, že existuje poptávka po takovém produktu. A když se podíváme na ročník narození jeho tvůrců, jsou to třicátníci, možná ještě mladší lidé. Na webových stránkách Moderní Slovácko vidíme inspiraci tradiční kulturou a oděvem na vyšší úrovni, ale znovu jsou to zhruba třicátníci,

možná pětatřicátníci, kteří mají potřebu dělat věci inspirované krojem a hlavně – mají pro ně odbytiště. Proč ne? Znovu se potvrzuje, že zázemí na Moravě existuje. Je to kultivované zázemí, ze kterého před sto lety čerpal i brtnický rodák Josef Hoffmann (1870-1956), když sbíral moravské lidové výšivky a následně se jimi nechal inspirovat v pracích pro proslulé Wiener Werkstätte. Na počátku dvacátého století ze stejného zázemí čerpal slavný Artěl, Jan Koula, Dušan Jurkovič, Pavel Janák, Josef Gočár a další. Od padesátých let minulého století pak téma tradiční kultury reflektovala nezapomenutelná tradice Ústředí lidové umělecké výroby. A co dnes? Zdá se, že po letech takzvané internacionality, po odeznění postmoderny tvůrci objevují staronové inspirační zdroje, obsažené v kultuře českého a moravského venkova. Prostřednictvím oděvního designu tak prvky tradice prolínají do dnešní každodennosti. Nastává doba, kdy zprofanovaný slogan „zpět ke kořenům“ dostává novou hodnotu skutečného mostu do budoucnosti. V globalizovaném světě začínáme opět klást

M revue

45

L

M názor


M názor

důraz na národní a kulturní identitu, protože ignorovat vlastní zdroje by bylo nemoudré. Nikoli pohledy za plot k sousedům, ale pohledy zpět na vlastní dvorek začínají být „in“. Je to logický návrat k obrazům, které jsou v nás zakódovány z minulosti, k tomu, čím se „od těch druhých“ odlišujeme. Odkazem na domácí prostředí se náš projev vymezuje proti okolí. Není divu, že síla tradice, obsažená v řemeslně zručně zpracovaných přírodních materiálech, v konstrukci a v bohaté zásobnici dekorativních prvků, se pro dnešní oděvní designery staly svého druhu lákadlem. Pohled na práce pedagogů i studentů Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně nám ukazuje široký pracovní záběr. Osciluje od krojových rekonstrukcí, opřených o studium pramenů, až po aktuální designerské exhibice, vysledovatelné u studentských prací. Tradiční ornamentika, materiál nebo technika nejsou jen cosi statického, zakonzerovaného. Mladí zlínští designeři přistupují k tradici s odvahou, která ji respektuje, ale nevyzvedává ji na jakýsi pomyslný piedestal v podobě trpaslíka ve vyšívaném kroji. Je to kreativní dialog současnosti s minulostí.

Hana Dvořáková vedoucí Etnografického ústavu MZM



Obracet se k tradici neznamená dívat se jen zpět Obracet pohled k tradici, to neznamená dívat se pouze nazpět. Umožňuje nám to spatřit kontinuitu vývoje, jehož jsme součástí. S takovým ohlédnutím jsme se v historii umění mohli setkat několikrát a nyní jsme svědky toho, že mladí oděvní designeři nacházejí v odkazu na tradici lidové kultury možnost, jak zůstat i v době globalizace unikátní a osobití. August Rodin při své návštěvě Slovácka na počátku 20. století spa-

46

třoval v místní lidové oděvní kultuře harmonii, jejíž prapůvod odkazuje na kolébku evropských estetických ideálů, na řeckou antiku. Jak se ukazuje, ani pro dnešní mladou generaci není kulturní bohatství slovácké „Hellady“ prázdným pojmem. Inspirace tématem tradice však nemusí zůstat jen u ornamentu, barevné pestrosti, kompozice nebo u jeho formy, která už mnohdy neodpovídá potřebám současného života. Do popředí se proto dostává dialog mezi minulým a současným, mladí tvůrci ukazují, že odkaz na tradice vnímají jako jednu z cest, jak zůstat v rámci globalizace unikátní a osobití. Na výstavě Budoucnost tradice mladí lidé z ateliéru Design oděvu demonstrují svůj zájem o tyto hodnoty, o vztah estetických a užitných funkcí, forem a barev, které souvisely a souvisejí s životem člověka spjatého s prostředím kdysi a nyní. Studium tradičního lidového oděvu, rekonstrukce prvků lidové oděvní kultury jsou důležitým procesem z hlediska mezigeneračního předávání kultury. Fascinuje nás pro svůj přesah k nadčasovosti. Lidový oděv se nám stává médiem, jehož prostřednictvím můžeme pro jeho nekosmopolitní charakter lépe poznat naši národní identitu. Oděv dnes, stejně jako v minulosti, je nejen funkčním předmětem, ale také výrazovým prostředkem. Pokud se jeho návrhář inspiruje tradicí, může mu dát velmi nadčasovou podobu se silným potenciálem oslovit současného spotřebitele.

Kristýna Petříčková vedoucí ateliéru Design oděvu Univerzita T. Bati ve Zlíně



Víc než jen konzervovat minulost Jsou kroje opravdu stále živé, nebo se jen snažíme udržet je naživu? To je otázka, která mne napadá při po-

hledu na současnou podobu lidového oděvu. V muzeích a archivech se můžeme podívat na kroje z jakéhokoli historického období. Můžeme je dokonce vidět – původní i stylizované – na nejrůznějších slavnostech a národopisných festivalech. My ale chceme víc než jen zakonzervovat jejich tradiční podobu v prostoru k tomu určeném. Aby mohl kroj opravdu žít – dnes i za desítky let - musí žít opravdově. Slavnostní kroj, jaký známe z festivalů, to byl kdysi vlastně moderní oděv. A jako každý oděv se postupem času vyvíjí a mění, aby neztrácel svoji moder-

www.mzm.cz


??????????

Ústřední fotografie vizuálu výstavy Budoucnost tradice. Foto Lucie Grebíková 

ským a světovým módním trendům. Nechali jsme si pod vlivem nadšení z celého světa utlumit to, co je nám nejvíce vlastní – naši vlastní kulturu a identitu. Nyní tento trend postupně opadá a my se podvědomě vracíme zpět, k tradiční inspiraci. Nové začlenění tradičních prvků a nová cesta k nim je určitě jednou z hlavních myšlenek naší tvorby.

Jan Černý posluchač Univerzity Tomáše Bati



Tradícia prežije vďaka transformácii

nitu. Přemýšlíme o přístupu k lidovému kroji jako k něčemu, co musí zachovat svoji přesnou původní podobu, aby připomínalo naše kořeny. Ale co když i kroj volá po změně, po modernitě, co když potom bude moci v současné realitě fungovat daleko lépe? Pro mne jako pro studenta oděvního designu, který navíc pochází z jižní Moravy, bylo naprosto přirozené s krojem pracovat a transformovat ho do současného oděvu. Vzít si někdy víc a někdy méně z toho, co mám od svých předků, a vložit tyto poznatky do současné módy. Kon-

www.mzm.cz

frontovat a nechat mezi sebou bojovat historické a tradiční prvky s aktuálními pomíjivými trendy a dnešním světem. Vznikl tak současný oděv, který někdy ani vzhledově nemusí připomínat původní kroj. Není to ani třeba. Někdy je důležitější zachovat prvek, pocit, vzpomínku, která se člověku při pohledu na oděv vybaví. Kroj byl bezesporu součástí kultury, která měla mnohem víc regionální charakter než ta dnešní, docela globalizovaná. I slavnostní momenty, pro které se dříve oblékaly kroje, jsou dnes podřízeny evrop-

Výstava ‘Budúcnosť tradície’ poukazuje na veľmi zaujímavý fenomén súčasnej doby. A síce nabúrala protichodný rozmer dvoch zdanlivo nezlúčiteľných oblastí, tradície ako niečoho historického na jednej strane a budúcnosti ako niečoho futuristického na strane druhej. Presvedčili sme sa, že tieto dva póly môžu spolu existovať. A čo viac, ich spojením dochádza k obohacovaniu, či už na osobnej alebo spoločenskej úrovni. Jedným z kľúčových aspektov nazerania na tento fenomén je práve moment transformácie, posunutia, premenenia tradície, jej priblíženie súčasným jazykom, výrazovými prostriedkami a adekvátne zvolenou prezentáciou. Študenti a pedagógovia nás pozvali svojou invenciou a kreativitou do nového sveta tradícií. Návštevník mohol sledovať líniu vývoja od rekonštruovaného dobového odevu až po súčasné tendencie volného odkazu na tradície v samotnom odeve i šperku. Nielen v použitých materiáloch a strihoch, ale aj formou zapojenia nových

M revue

47


M názor

technológií. A práve tu je prítomný moment transformácie, oživenia, priblíženia historických zdanlivo zabudnutých prvkov mladými tvorcami širokému publiku. Z toho tkvie nádej do budúcna a zároveň silnejúca potreba identifikácie a orientácie v aktuálnom svete. Najmä v súčasnej dobe prijímania, resp. neprijímania iných prvkov, kultúr, jazykov môže práve pozitívne smerovaná transformovaná tradícia zohrávať kľúčovú úlohu v našich životoch. V Európe, ktorá sa stáva opätovným kotlom vášní a zlievania kultúr, je práve transformovaná tradícia liekom. Transformovaná tradícia je totiž inkluzívna, prijíma do seba toľko obávané cudzie, neznáme, nové, iné prvky, o ktoré sa obohacuje, pričom nestráca a nikdy nestratí zo svojej podstaty. Každá tradícia má totiž pevné jadro svojej autenticity, ktorým neotrasie ani tá najsilnejšia multikultúrna či akákoľvek iná výrazná vlna, pretože práve toto jadro je oným medzikultúrnym spojivom, jazykom, ktorým sa vždy všade dorozumieme. Práve vďaka transformácii sa tradícia nemusí obávať o svoje prežitie, pretože nie je ničím iným ako prirodzeným vyjadrením kultúry v nás.

Peter Šagát externý pedagóg UTB v Zlíne



Kristýna Petříčková: ženské obřadní pentlení z Mařatic; rekonstrukce podle dochovaného doplňku kroje z roku 1895 zhotovená v roce 2013. Foto Radek Frýsa.

Jan Černý: kolekce Camouflage f/w 15. Foto Alex Belyaev. 

48

www.mzm.cz


Jak uplatnit genia loci Program dne začal ráno v devět hodin dílnami pro předškolní děti. Prostor kolem Památníku Leoše Janáčka na Smetanově ulici v Brně ovládlo na dvě hodiny veselé štěbetání mateřšťanů, kteří osvědčili, že jejich fantazie je neomezená. Pak následovaly komentované procházky Janáčkovým náměstím s vyprávěním o historii tohoto místa pro starší děti, prohlídka Janáčkovy zahrádky a jeho domu s odborným výkladem průvodkyně Moravského zemského muzea, otevření zahrádky pro všechny, kdo sem nikdy nevstoupili, ačkoli vždy chtěli… V programu jednodenního festivalu Místo a člověk – Janáček došlo i na promítání filmu o vztahu člověka k městskému prostoru, na vernisáž výstavy studentských prací na téma Janáčkovo náměstí, vystoupení mužského pěveckého sboru Láska opravdivá a akademického smíšeného pěveckého sboru Pečman s výběrem ze sborového díla Leoše Janáčka a A. B. Tovačovského. Udílely se ceny autorům nejlepších studentských prací a profesor Miloš Štědroň dokázal během strhujícího hodinového vystoupení ve zkratce ukázat osobnost Leoše Janáčka, zasazenou do dobových i místních souvislostí. Závěrečný slavnostní koncert v Památníku Leoše Janáčka byl působivým završením dne, během něhož se tu vystřídaly všechny generace. Festival uspořádala 11. června v Janáčkově památníku a jeho okolí Zahradnická fakulta Mendelovy univerzity ve spolupráci s Oddělením dějin hudby Moravského zemského muzea. Měl připomenout význam tohoto místa, umožnit odborné i laické veřejnosti a prožít den v malém domku se zahradou, kde žil a tvořil jeden ze světově nejproslulejších obyvatel tohoto města. „Často mluvíme o geniu loci, o duchu místa, ale vlastně mu málokdo rozumí. Snažila jsem se vymyslet způsoby, které by co nejširší skupině lidí toto místo přiblížily. Zároveň jsem chtěla, aby se tento památník a jeho zahrada co nejvíce dostaly do

www.mzm.cz

povědomí obyvatel této části města. Vždyť je mnoho lidí, kteří chodí kolem a nevědí o něm zhola nic. To jsem si ověřila při návštěvě nedaleké základní školy, jejíž ředitel mi potvrdil, že mnozí vůbec nevědí o existenci Janáčkova památníku. On sám pracuje vedle a nikdy tady nebyl. To byly hlavní impulsy k uspořádání tohoto festivalu,“ vysvětlila svůj záměr iniciátorka festivalu Ing. Barbara Krátká Adámková PhD., z Ústavu zahradní a krajinářské architektury Mendelovy univerzity. Její studenti měli možnost analyzovat hlavní problémy daného místa, například nedostatečné funkce v prostoru, uplatnění vegetačních prvků, problém průjezdnosti a průchodnosti této lokality, ale i její sociální problémy. „Uplatnili jsme všechny možné pohledy. Nejen architektonické, ale také muzeologické a muzikologické. Z padesáti studentských prací jsme vybrali pět vítězných návrhů, vyznačujících se různými přístupy. Někteří z vítězů spíš akcentovali zeleň a parkovou úpravu, jiní se soustředili na podobu celého areálu jako náměstí s přihlédnutím k jeho tranzitním funkcím, další akcentovali vodní prvky a jiní zas vyvážené zastoupení všech momentů, vytvářejících veřejný prostor,“ vysvětlila inženýrka Adámková.

Generální ředitel Moravského zemského muzea doktor Martin Reissner vyjádřil na odpolední vernisáži výstavy studentských prací radost z úspěchu této celodenní férie, věnované Janáčkovu odkazu v místech kde skladatel žil a tvořil. „Jsme pyšní, že naše muzeum má čest uchovávat skladatelův odkaz, spravovat tento objekt. Budeme se snažit o naplnění podnětů, které nám studentské práce přinášejí,“ řekl Martin Reissner. V této souvislosti se zmínil o dlouhodobém záměru MZM najít partnery pro výstavbu nového Janáčkova hudebního muzea, jež by mohlo být umístěno právě na Janáčkově náměstí v blízkosti skladatelova památníku. (jac)

Hmyz a změna klimatu Letošní neobvykle horké a suché léto nám nabídlo mnoho příležitostí k pozorování hmyzu, včetně některých dříve méně obvyklých druhů. Projevují se u nás změny klimatu? Jedním z nejnápadnějších druhů hmyzu v okolí Brna je kudlanka nábožná, nezaměnitelná pro své loupeživé přední končetiny, v klidu sepnuté pod hrudí v poloze připomínající

M revue

49

L

Před oponou – za oponou


Před oponou – za oponou

modlícího se člověka. Ještě na konci 80. let 20. století byla u nás považována za velmi vzácnou a svým výskytem byla omezena na nejjižnější Moravu, kde se tradičně vyskytovala např. na výhřevných stepích Pálavy. Za posledních 30 let se však postupně rozšířila takřka po celé Moravě, snad jen s výjimkou horských masívů Jeseníků a Beskyd. Nově osídlila řadu lokalit v Polabí ve středních a východních Čechách a postupně proniká na Českomoravskou vysočinu (a mimo Českou republiku dále například do Polska a Pobaltí). Taková expanze v naší hmyzí fauně není neobvyklá: podobně jako kudlanka svůj areál v nedávné době výrazně zvětšila i řada dalších, většinou méně nápadných druhů kobylek, brouků či ploštic. Historické srovnání nám kromě údajů v literatuře poskytují především entomologické muzejní sbírky, včetně sbírky Moravského zemského muzea, dokumentující výskyt hmyzu na území dnešní České republiky již od 19. století. V případě kudlanky i mnoha dalších druhů není pochyb, že hlavní roli v jejich šíření sehrává dlouhodobě se oteplující klima v celé střední Evropě. Jsou však i druhy, které z naší přírody naopak postupně mizí, jakkoli jde o druhy teplomilné. Patří k nim letos v Brně a okolí poměrně početně se vyskytující roháč obecný, největší středoevropský brouk. Svým vývojem je vázaný na staré tlející dřevo – padlé kmeny a trouchnivějící pařezy. Ty však hospodáři z lesů či městských parků ke škodě roháče i dalších ohrožených bezobratlých odstraňují. Dlouhodobé změny obhospodařování naší krajiny, intenzivní zemědělství a lesnictví, značné omezení pastvy dobytka a zarůstání řady pozemků, ponechaných kvůli nerentabilitě ladem nebo k zalesnění, to jsou příčiny dlouhodobého úbytku většiny druhů denních motýlů i mnoha dalších skupin hmyzu. Řada z nich je přitom výrazně teplomilných a změna klimatu by jim teoreticky měla vyhovovat. Zatímco kudlanku, které k vývoji stačí kousek nekoseného suchého vysokého travního porostu s dostat-

50

kem jakéhokoliv jiného hmyzu (co se týče jídelníčku, jedná se o značně nevybíravého dravce s příležitostnými kanibalistickými choutkami), můžeme pomalu vyškrtnout z červeného seznamu ohrožených druhů, nároky většiny jiných sucho- a teplomilných druhů hmyzu jsou natolik komplexní, že jim oteplení samo o sobě bohužel nepomůže. Jejich osud je vázán na udržení jejich celkového prostředí, což se často daří jen díky aktivitě ochránců přírody v rezervacích. Oteplení dělá ochráncům starosti při ochraně unikátních endemických druhů vázaných na horské polohy nad horní hranicí lesa v Jeseníkách, Krkonoších, Alpách či Karpatech. Zatímco druhy z nížin na změnu klimatu mohou reagovat posunem do vyšších nadmořských výšek, motýli, brouci a další hmyz z vrcholků hor v dlouhodobém časovém horizontu již nemají kam ustoupit. Teplá léta a mírné zimy posledních dekád ovšem na druhé straně nahrávají řadě hospodářských škůdců a nepůvodním invazním druhům, které jsou do Evropy v rostoucím počtu zavlékány z jiných kontinentů, navzdory propracovanému systému rostlinolékařských a veterinárních kontrol. Matematické modely předpokládají šíření mnoha obvyklých do-

mácích škodlivých druhů (jako jsou např. některé mšice nebo obaleči způsobující červivost ovoce) do vyšších poloh a k severu. Kromě přímých škod, způsobených žírem hmyzu, vzrůstají i rizika jdoucí na vrub virům, bakteriím a dalším mikroorganismům, které hmyz mezi rostlinami a živočichy často přenáší. Zemědělství na jižní Moravě je v tomto ohledu obzvláště zranitelné zavlečením karanténních chorob vinné révy a expanzí některých onemocnění ovocných stromů, přenášených několika nenápadnými druhy křísů a mer. Do souvislosti se změnou klimatu bývá dávána také epidemie katarální horečky ovcí, která v ČR propukla v letech 2008–2009. Tuto původně subtropickou chorobu do Evropy rozšířil drobný krevsající dvoukřídlý hmyz z čeledi pakomárcovitých, někdy lidově nazývaný tiplíci. České republice v příštích desetiletích rozhodně nehrozí devastující nálety hejn stěhovavých sarančí nebo rozšíření malárie (ta se mimochodem na jihovýchodní Moravě v okolí Hodonína přirozeně vyskytovala ještě krátce po 2. světové válce). S růstem škod způsobených hmyzem však v našem rychle se měnícím světě budeme muset počítat. Igor Malenovský

www.mzm.cz


??????????

Ondřej Sekora se vrátil do Brna Počátkem srpna získalo Moravské zemské muzeum významný přírůstek: pozůstalost kreslíře, malíře, redaktora a spisovatele Ondřeje Sekory (1899-1967), rodáka z Králova Pole (nyní jednoho z brněnských předměstí). Materiál je velmi bohatý a vydává svědectví jak o Sekorově tvorbě, tak i životě. Nejrozsáhlejší je bezesporu korespondence, soukromá i pracovní. Nejzávažnější část představují dopisy manželce a synovi z pracovních táborů, kde byl v letech 1944-45 internován. Dopisy a diáře ze zahraničních cest přiblíží jeho pracovní program i prázdninové pobyty; korespondence s rodinou blízkou i vzdálenější svědčí o soudržných příbuzenských vztazích; listy čtenářů, převážně dětí, dokumentují vztah veřejnosti k jeho dílu. Běh života sledují osobní doklady jako rodný a křestní list, školní vysvědčení nebo průkazy rozmanitých organizací. Cenné jsou dokumenty dokládající Sekorovu předválečnou činnost v redakci brněnských a posléze pražských Lidových novin (např. jeho stáže ve Francii). Další rozsáhlý soubor tvoří fotografie, opět rodinné i pracovní: zmiňme setkání umělců ve 30. letech (jedno z nich na pozvání Alice Masarykové v Lánech) nebo snímky z udělení titulu zasloužilého umělce (součástí pozůstalosti je i samotný diplom), samozřejmě najdeme i fota z dětství a mládí nebo oficiální portréty pro tisk. Korespondence a smlouvy týkající se vydání Sekorových knih svědčí o domácím i zahraničním zájmu. Najdeme zde doklady adaptací jeho příběhů pro rozhlas, divadlo, film a gramofonové desky (scénáře, fota, programy, recenze, desky, letáky), Sekorovy rukopisy dětských pořadů (včetně textů pro rané vysílání Československé televize), korespondenci s podniky, které užívaly jeho figurek na svých výrobcích, dokumentaci výstav jeho tvorby (fota, pozvánky, katalogy). Pozůstalost též připomíná,

www.mzm.cz

že Ondřej Sekora ve 20. letech přivezl z Francie do Československa hru ragby (pohár, diplom, plaketa). Ke 100. výročí jeho narození byla vydána poštovní známka a pamětní mince: i ty jsou součástí fondu. Stejně jako – samozřejmě – knihy (převážně cizojazyčná vydání Sekorových děl), časopisy (např. první čísla Dikobrazu, který po válce pomáhal zakládat a zpočátku vedl) a výstřižky s jeho příspěvky v periodikách (kreslenými vtipy, komiksovými stripy či politickými karikaturami). Zajímavostí jsou pak osobní předměty jako cestovní šachy nebo entomologická sbírka. Pozůstalost byla uložena v Oddělení dějin literatury. Ze všech jejích částí jsme vybírali dokumenty pro malou expozici „Lidské mraveniště Ondřeje Sekory“, která je od 19. 10. 2015 otevřena v budově MZM v Hudcově ulici č. 76. Přiblíží tak návštěvníkům mnohovrstevnou osobnost brněnského rodáka, který byl nejen tvůrcem Ferdy Mravence: byl též všímavým účastníkem dějů neklidného 20. století a vydával o něm osobité a cenné svědectví. (Na snímku generální ředitel Moravského zemského muzea Martin Reissner

a dědička pozůstalosti O. Sekory MUDr. Jana Kolar při podpisu smlouvy o předání pozůstalosti muzeu). (hk)

Za vůní papíru a tiskařské černě Pomníky světců, vojevůdců, případně padlých, můžete spatřit v kdekteré obci či městě na světě, ale památník vybudovaný k poctě knihy patří k raritám. V Kralicích nad Oslavou ho najdete téměř uprostřed obce. Vévodí mu rozevřená Biblí česká, vyvedená z bronzu. U ní seznam jmen členů Jednoty bratrské, jejichž přičiněním v této malé obci na žerotínském panství spatřil roku 1613 světlo světa klenot naší kultury, známý jako Bible kralická. Zde se letos 12. září shromáždili účastníci Dne tiskařů, který uspořádalo Moravské zemské muzeum ve spolupráci s Kralicemi nad Oslavou a s Muzeem J.A.Komenského v Uherském brodě. Celodenní program v Památníku Bible kralické MZM a v kostele sv. Martina byl věnován nejen Bibli

M revue

51


Před oponou – za oponou??????????

Centrum slovanské archeologie v centru zájmu veřejnosti

kralické, ale také kralické tiskárně, která v letech 1578 – 1620 našla tajné útočiště na kralické tvrzi. A také Karlu staršímu ze Žerotína, ochránci Jednoty bratrské v době protireformace. A obecně i tiskařskému řemeslu. Proto během dne vedle přednášek o kralické tiskárně, o Bibli české a o biskupu Jednoty bratrské Janu Amosu Komenském došlo i na řadu zajímavých aktivit, mezi nimiž nechyběla ukázka knihtisku na ručním lisu, výroby ručního papíru, dávné technologie odlévání literek, ruční vazby atd. Brněnská Střední škola grafická nabídla také ukázku moderních technologií grafické úpravy knihy na počítači. V kostele se sloužila bohoslužba a program byl završen pěveckým koncertem X. ročníku festivalu „Jakub Pustina a jeho hosté“. Den tiskařů v Kralicích byl také příležitostí k představení projektu Komenského cesty, o kterém hovořili ředitelé Moravského zemského muzea Martin Reissner a Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě Miroslav Vaškových. Spolu se starostou Kralic nad Oslavou Emilem Dračkou pak měli příležitost k rozhovorům o další spolupráci v rámci tohoto projektu, zaměřeného na popularizaci díla a odkazu učitele národů. Přítomen byl také prof. Jan Franců, vnuk někdejší vedoucí archeologického výzkumu kralické tvrze Vlasty Fialové,

52

se kterým muzeum navázalo kontakt. Tajná bratrská tiskárna, působící v Kralicích pod patronací majitele náměšťského panství Jana Diviše ze Žerotína a po Janově smrti v roce 1616 také pod ochranou jeho bratra Karla staršího ze Žerotína, tiskla nejen liturgické texty, ale také světská díla, především učebnice. Šestidílná Bible kralická, která z této tiskařské dílny vyšla, patří k vrcholům tiskařského umění v našich zemích a dlouhá léta byla etalonem čistoty českého jazyka. Kralická „bibličtina“ nahrazovala až do let slovenského národního obrození v 19. století spisovný jazyk našich východních sousedů. Součástí Památníku Bible kralické, jednoho z mimobrněnských objektů Moravského zemského muzea, je expozice Dílo tiskařů Jednoty bratrské, která přibližuje nejrůznější oblasti života tiskárny zasazené do širšího kulturně historického kontextu. Návštěvníci památníku mohou nyní zhlédnout také výstavu Labyrint života Jana Amose Komenského, která je koncipována v časovém sledu jako životní pouť učitele národů s medailony významných osobností konce 16. a první půle 17. století, jež ovlivnily Komenského život a dílo, případně měly zásadní vliv na utváření dobových názorů a formování evropských dějin. (red)

Hned po své inauguraci začalo nové oddělení MZM - Centrum slovanské archeologie v Uherském Hradišti – naplňovat jedno ze svých hlavních poslání ve vztahu k veřejnosti. Již 14. dubna uspořádali jeho pracovníci v přednáškovém sále Viléma Hrubého diskusně přednáškové odpoledne „O Metodějovi vážně i nevážně“. Doc. Luděk Galuška nejprve představil asi pěti desítkám účastníků hlavní body životní dráhy prvního biskupa v dějinách našich zemí a neopomněl ani otazníky spojené s jeho smrtí a s místem jeho pohřbu. Programový pracovník centra Dr. Jiří Jilík pak upozornil na místa, kde dosud laikové i odborníci hledali a občas dokonce „nalezli“ Metodějův hrob. Ještě větší počet zájemců se zúčastnil 9. května vycházky do Chřibů, jejímž hlavním cílem byla návštěva staroslovanského hradiska na hoře sv. Klimenta u Osvětiman, svázaného s cyrilometodějskou tradicí. Spolupořadatelem byla Historická společnost Starý Velehrad (HSSV). Mnozí její členové usedli na lavice mezi základy kostela sv. Klimenta, aby si vyslechli výklady J. Jilíka a L. Galušky, kteří se tak ujali rolí hlavních průvodců. Za jejich vedení se také všichni zúčastnění vydali na tři hodiny trvající pouť po hradisku, jeho hradbách a místech spojených legendami s osobnostmi byzantské misie. Třetí akcí prvního pololetí bylo Putování po velkomoravských nalezištích Veligradu-Starého Města, které se uskutečnilo 6. června. Za krásného počasí vyrazilo asi 40 zájemců nejprve na staroměstský hřbitov, kde položili kytičku u hrobu významného archeologa Viléma Hrubého. Na ploše hřbitova, nad základy kamenného paláce z éry velkomoravského knížete Svatopluka si také vyslechli první výklad doc. Luďka Galušky. Během tříhodinové vycházky pak následovaly další, vždy na místech významných archeologických vý-

www.mzm.cz


??????????

nesl svoji klavírní skladbu Brněnská Golgota, věnovanou obětem někdejšího vězení brněnského Gestapa Kounicových kolejí. (JBre)

Studenti a učitelé o Škole v muzeu

zkumů. Sympatický byl velký zájem zúčastněných o minulost města a regionu, jejíž další odkrývání je také na programu podzimního druhého dílu Putování velkomoravským Starým Městem. Lucie Valášková

Představili knihu Místa zkropená krví

v krátkém, ale hrůzyplném období německé okupace. Slavnostního křtu se vedle ředitelů obou paměťových institucí Martina Reissnera a Libora Blažka zúčastnil také hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek. O umělecký program slavnosti se postaral pěvecký sbor Lumír a klavírista a hudební skladatel Jan Šimíček. Ten ve světové premiéře před-

Čtyři desítky účastníků, převážně učitelů základních a středních škol, se v polovině září zúčastnily konference připravené Oddělením komunikace a marketingu Moravského zemského muzea k unikátnímu vzdělávacímu projektu Škola v muzeu. Tento v České republice ojedinělý projekt, na němž muzeum spolupracuje s Masarykovou univerzitou, Gymnáziem na třídě Kapitána Jaroše a ZŠ v Kotlářské ulici v Brně, nejen rozšiřuje nabídku doprovodných programů muzea, ale především má prezentaci sbírkových předmětů přizpůsobit věku a potřebám návštěvníků. Nabízí základním a středním školám v expozicích muzea vyučovací hodiny tematicky odpovídající jejich potřebám. Výukové moduly za dohledu odborných garantů Moravského zemského muzea připravují a školním

Několikaletá práce spoluautorů PhDr. Jana Břečky a PhDr. Vladimíra Černého, Ph.D. nad dokončením původního rukopisu JUDr. Františka Vaška byla letos korunována vydáním knihy „Místa zkropená krví. Kounicovy studentské koleje v letech nacistické okupace 1940 – 1945“. Její slavnostní „křest“ se uskutečnil 15. června v přednáškovém sálu Dietrichsteinského paláce (snímek z autogramiády autorů). Na vzniku knihy se podílelo statutární město Brno, Archiv města Brna a Moravské zemské muzeum. Tímto počinem byla čtenářské veřejnosti nabídnuta historicky první monografie, která sedm desetiletí po skončení druhé světové války podrobně vypovídá o tom, co se odehrávalo v Kounicových kolejích

www.mzm.cz

M revue

53


Před oponou – za oponou??????????

Filozofické fakulty a Přírodovědecké fakulty MU své ukázkové hodiny přímo v expozicích. To si pochvalovali nejen učitelé, ale i samotní studenti, ukázky totiž rozproudily užitečnou debatu. Studenti inspirovali učitele svou kreativitou, hravým přístupem a praktickými ukázkami, pedagogové naopak poradili, co je pro žáky v určitém věku pochopitelné, co je třeba rozvést, co raději vynechat. Své požadavky nových témat pro následující ročník učitelé vyjádřili prostřednictvím dotazníků. Závěrečná prohlídka návštěvnického centra Mendelianum - atraktivní svět genetiky s výkladem vedoucího Oddělení pro historii biologických věd MZM Dr. Jiřího Sekeráka byla třešničkou na dortu letošního setkání. Pavlína Turečková

Jubileum muzejního časopisu

skupinám prezentují studenti Přírodovědecké a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v rámci své pedagogické praxe. Součástí interaktivních vzdělávacích programů, u nichž se klade důraz také na zábavné a kreativní zpracování (na fotografii ukázka z jedné takové hodiny), jsou i pracovní listy a závěrečná shrnutí, díky nimž mohou učitelé ve škole ověřit znalosti, které si žáci z hodin odnesli. K výuce daného tématu se už pak ve škole nemusejí vracet. Od pilotního ověření ve školním roce 2012/2013 projekt pokračuje vždy ve dvou semestrech a učitelům je jeho program představován na začátku každého školního roku. Letošní konference si však kladla více cílů. Záměrem totiž bylo nejen odstartovat třetí ročník projektu, ale především jej více přizpůsobit požadavkům a potřebám učitelů aktualizací témat a termínů nabídky konkrétních programů. Učitelé si mohli prohlédnout nové přírůstky do

54

sbírky kopií exponátů, se kterými budou žáci v hodinách pracovat. Nedostatek těchto haptických pomůcek, které si mohou účastníci vzdělávacích aktivit nejen prohlédnout, ale i osahat, byl dosud jedním z největších nedostatků projektu. Od letošního ročníku však budou v každé expozici minimálně tři kopie exponátů, které bylo dříve možné pouze vidět ve vitrínách. Pedagogům se také představilo Dětské muzeum MZM - oddělení hrající v projektu důležitou roli, neboť jeho zkušeností s realizací programů pro děti a školní skupiny využívají studenti Masarykovy univerzity při přípravě svých interaktivních hodin. Mgr. Tomáš Drobný, vedoucí Metodického centra muzejní pedagogiky při MZM, seznámil učitele s činností tohoto pracoviště a s možnostmi využití muzeí pro vzdělávání a výchovu. Pro konkrétní představu, jak mohou výukové programy Školy v muzeu vypadat, předvedli studenti

Letos vychází stý ročník vědeckého časopisu Acta Musei Moraviae (AMM), který vydává Moravské zemské muzeum v Brně. Časopis byl ve skutečnosti založen již v roce 1895 pod názvem Museum Francisceum Annales (MFA), který odpovídal tehdejšímu jménu našeho muzea, to jest Museum Francisceum (založeno 1817). MFA navazovaly na tradici brněnských vědeckých periodik zaměřených na zemědělství, přírodovědu a regionální studie, mezi kterými nemůžeme opominout Verhandlungen des naturforschenden Vereines in Brünn, kde vyšla slavná Mendelova studie (1866) a kde pravidelně publikoval významný moravský zoolog Edmund Reitter. MFA vycházely pouze do roku 1898 a poté, co bylo v roce 1900 Museum Francisceum přejmenováno na „Moravské museum zemské“, změnil název i časopis. První ročník „Časopisu Moravského musea zemského“ vyšel v roce 1901 a ponechal si široký publikační záběr vyjádřený i názvem příslušné části obsahu: „A. Úvahy, pojednání, umělecké a vě-

www.mzm.cz


??????????

decké zprávy“. Tak se vedle sebe hned v prvním čísle ocitají příspěvky o chvostoskocích (Collembola) a notové zápisy lidových písní. Zatímco články v MFA byly publikovány jak v češtině, tak i převládající němčině, přejmenovaný časopis vychází zvlášť v řadě české a řadě německé. Časopis Moravského musea zemského vycházel až do roku 1948, ovšem během Velké války byly některé ročníky sloučeny, takže německá verze ročníku XVII byla publikována až v roce 1919. Také během II. světové války byla kontinuita časopisu na krátkou dobu přerušena. Od roku 1920 přijímá časopis latinské označení Acta Musei Moraviae (původně AM Moraviensis) a vychází pouze v jedné jazykové verzi (separátní německá řada byla obnovena pouze ve třech ročnících 1941–43 během II. světové války). Časopis má od té doby výrazně přírodovědný charakter, počítáme-li v to také anthropologii, která měla v Moravském muzeu vždy silnou tradici. Již během 30. let ovšem vycházejí i zvláštní svazky věd společenských, které v roce 1946 dostávají zvláštní statut. Latinský název přírodovědné série

www.mzm.cz

„Scientiae naturales“ (Sn) se objevuje až v roce 1953, do té doby se používalo pouze označení české, tj. „Vědy přírodní“. Podívejme se blíže na biologickou řadu: Současnou podobu dostávají Acta Musei Moraviae, Scientiae biologicae (AMM Sb) v roce 1996, kdy se ustavily vědy geologické jako zvláštní nezávislá série. Od té doby také AMM Sb vycházejí výhradně v angličtině. (Biologicky zaměřené články měly cizojazyčné Souhrny již ve 30. letech a od 60. let jsou texty převážně v němčině nebo angličtině, zatímco geologické články byly psány v češtině.) Zatímco v prvních letech po založení byl časopis koncipován jako publikační platforma zejména pro domácí autory Moravského muzea, v pozdějších letech se stále častěji prosazuje mezinárodní pojetí AMM Sn/Sb a přibývá zahraničních autorů. Zásadní roli v koncepci časopisu sehrál Jaroslav L. Stehlík, jeho dlouholetý šéfredaktor a zároveň vedoucí entomologického oddělení Moravského muzea v letech 1954– 1990. Zejména díky jemu získaly AMM Sn mezinárodní vědeckou úroveň a začaly být vyměňovány

s obdobnými periodiky vědeckých institucí celého světa. (V současnosti máme asi stovku výměnných partnerů.) Nejvýznamnějším počinem toho období bylo bezesporu vydání tří svazků „Beiträge zur Kenntnis der Fauna Afghanistans“ v letech 1967–69. Společné dílo mnoha mezinárodních specialistů zpracovává sběry (asi 130 tisíc exemplářů!) šestice českých přírodovědců v Afghanistánu z let 1963–67, které jsou uloženy na entomologickém oddělení Moravského muzea. Po odchodu J. L. Stehlíka do důchodu vedli AMM Sn Milan Novák s Irinou Vavřínovou a v roce 1999 byla redakce časopisu předána mně samotnému. Tradice redigování časopisu na entomologickém oddělení tak zůstává bez přerušení více než 60 let. Po více než století přináší AMM poznatky z oblasti přírodních věd, zejména botaniky, entomologie, mykologie a zoologie. Ačkoli články s entomologickou tématikou v posledním půlstoletí dominují, časopis se neuzavírá ani dalším oborům souvisejícím s živou přírodou. Během působení redaktorů jako byl K. Absolon a J. L. Stehlík se AMM profilovaly zejména jako platforma pro publikování prací na téma systematické biologie a faunistiky/floristiky, což souvisí zejména se zaměřením muzejních biologů. V poslední době se však časopis otevírá i ekologickému vyhodnocení faunistického a floristického výzkumu, což v nedávné době vyvrcholilo vydáním téměř tisícistránkového svazku o hmyzu Bílých Karpat (96, 2011), který je výsledkem práce více než 20 českých entomologů. Z hlediska systematického zaměření AMM Sb se sluší připomenout rozsáhlý Festschrift (98, 2013) věnovaný dvěma významným osobnostem Moravského muzea, Pavlu Lautererovi (*1933) a Jaroslavu L. Stehlíkovi (*1923), na němž se podílelo 53 autorů z celého světa. V nedávné době se redakční rada rozšířila o několik významných mezinárodních specialistů a časopis se pokouší zařadit do databáze Web of Science. Jiří Kolibáč

M revue

55


Před oponou – za oponou??????????

Archeolog Veligradu Vilém Hrubý (18. 10. 1912-23. 9. 1985) byl původní profesí pedagog, postupně se však z učitele začal stávat nadšený archeolog a vlastivědný pracovník. To ho přivedlo do Slováckého muzea v Uherském Hradišti a v roce 1949 do Moravského musea, (Moravského zemského muzea), s nímž spojil svoji vědeckou dráhu. Zde působil především jako vedoucí archeologických výzkumů slovanského období v oblasti Starého Města a Uherského Hradiště (1949-1985), jako přednosta Prehistorického oddělení (19521978) a také jako vědecký náměstek ředitele (1971-1977). Jeho profesní dráha archeologa však začala v roce 1948. Tehdy byl pod jeho vedením zahájen obnovený terénní výzkum ve Starém Městě „Na Valách“, v sousedství Schildrova mlýna (nyní v areálu Památníku Velké Moravy). Zde, při odkrývání rozsáhlého, nálezově bohatého kostrového pohřebiště z ob-

56

dobí raného středověku, byly za jeho mimořádného přičinění hned v následujícím roce poprvé v západoslovanském světě identifikovány základy křesťanského kostela z doby Velké Moravy (9.století). Tento unikátní objev nasměroval Hrubého k archeologii Slovanů. Na Uherskohradišťsku učinil mnoho dalších zásadních objevů: ve Starém Městě objevil a prozkoumal řadu raně středověkých pohřebišť, sídlišť, opevnění a řemeslnických areálů. Doložil velkomoravský původ základů tamního kostela sv. Michaela archanděla (1962), poblíž kterého na sklonku svého života odkryl pozůstatky kamenné stavby palácového typu z 9. až 12. století (1981-1985). Dalším jeho významným objevitelským počinem je lokalita Uherské Hradiště-Sady „Špitálky“ s nejrozsáhlejším pohřebištěm z 9. až 12. století na Moravě a s ještě významnějším křesťanským areálem s kostelními stavbami z doby Velké Moravy – pravděpodobným sídlem Metodějo-

vým. Dalšími jeho významnými nalezišti jsou Modrá u Velehradu a Zlechov. Opomenout nelze ani Hrubým organizované a koordinované výzkumy na Hradisku sv. Klimenta v Osvětimanech, svázaném s cyrilometodějskou tradicí, na mohylníku v Hluku „Hlubočku“, či na staroslovanském sídlišti z 6. až 12. století v Ostrožské Nové Vsi na „Oráčinách“. Nezůstávalo však jen při objevech. Brzy vždy následovala jejich odborná vyhodnocení – studie i knihy. Vynikají především dvě rozsáhlé monografie – Staré Město, velkomoravské pohřebiště „Na valách“ (1955) a Staré Město, velkomoravský Velehrad (1965). Věhlasný pedagog na Masarykově univerzitě přednesl také stovky přednášek pro veřejnost a byl rovněž autorem a koordinátorem mnoha úspěšných muzejních expozic a výstav; např. expozice „Pravěku Moravy“ (1950, reinstalace 1966), či rozsáhlé syntetické výstavy „Velkomoravské Staré Město – středisko výroby, kultury a moci západních Slovanů“, kterou v roce 1980 připravil v Moravském museu společně se svou dlouholetou asistentkou K. Marešovou. V letech 1970 – 1980 zastával V. Hrubý funkci předsedy Moravského archeologického klubu, mezi lety 1956 až 1974 byl předsedou moravské sekce Československé společnosti archeologické. Za svého života získal mnohá ocenění. Byl také jedním z prvních Čechů, uvedených ve světové knižní encyklopedii „Kdo je kdo na světě“. Prof. PhDr. Vilém Hrubý, DrSc., nebyl jen excelentní vědec. Byl to také dobrý člověk, který měl dar jednat s lidmi a cenil si všech, kdož něco umějí, bez rozdílu společenského postavení či politické orientace. Místo jeho posledního odpočinku na hřbitově ve Starém Městě, najdeme jen kousek od míst, kde řídil svůj poslední archeologický výzkum. Jeho jméno nese jedna z ulic města nedaleko památníku Velké Moravy, jehož vybudování v 60. letech minulého století pomáhal prosadit. Luděk Galuška

www.mzm.cz




Jeden z kupletů nové „starobrněnské operetky“ Městského divadla Brno, která se na začátku léta hrála na nádvoří Biskupského dvora pod titulem Mendel aneb Vzpoura hrášků, nejlépe vystihuje hlavní motiv tvůrců tohoto divadelního kusu: Vzdát hold městu, ve kterém žijeme. Autoři Jan Šotkovský, Petr Štěpán, Stanislav Slovák a Karel Cón touto inscenací navázali na tradiční snahu Městského divadla Brno přiblížit čas od času prázdninovému publiku některou z významných postav brněnské minulosti, případně využít „genia loci“ moravské metropole. Tak vznikla v minulých letech legenda se zpěvy o baronu Trenckovi, hra o Cyrilu a Metodějovi, ale i specificky upravená My fair Lady (ze Zelňáku), těžící z místních jazykových reálií. Letos přibyla na závěr divadelní sezóny inscenace Skleněný pokoj podle novely Simona Mawera, inspirovaná vilou Tugendhat. Navazující prázdninový seriál inscenací pod širým nebem v Biskupském dvoře Moravského zemského muzea zahájila další novinka, tentokrát věnovaná Mendelovi. Téma se nabízelo samo – výročí zveřejnění převratné Mendelovy práce o pokusech s hybridy hrachu setého. Jenže, zkuste si porovnat život barona Trencka, plný dramatických zvratů, s životem a prací opata Mendela, skloněného nad rostlinkami a denně zapisujícího výsledky svých pozorování. „Na rozdíl od Trencka, kde jsme museli vyhazovat řadu akčních scén, Mendlův život nebyl zrovna plný únosů a válečných tažení. Proto nám nejvíc času zabralo hledání klíče, kterým bychom jeho život uchopili a dokázali ho podat divadelně zajímavým způsobem. Přitom jsme toužili po odlehčujícím, nikoli zlehčujícím tónu. Nakonec se to všechno půvabně protíná, protože Mendelův život skutečně

Vzpoura hrášků hned pod okny Mendeliana Ať Brno krásné, vábíš všechny zdáli / ty přeješ vědě jako umění / nad jinými městy čnějí katedrály / leč nad Brnem se tyčí vězení. V jedenáct tu zní polední zvonění / a krokodýlu říkává se drak, / však všechno naopak tu zas úplně není / vždyť pro zelí se chodí na Zelňák. Už vidím, jak sláva Brna stoupá, / v něm žíti bude mnohý slavný rek, / Kundera, Skácel, Hrabal, Karel Kroupa / Janáček, Fuchs i Franta Kocourek. Brno se vrtí, hemží, směje, pláče / a denně jsou zde nové noviny,/ však bratr Mendel má jen květináče / a místo na svět hledí do hlíny….

Závěrečná děkovačka pod věžemi Petrova. Portrét stále přítomného Johanna Gregora mendela k ní patřil. Foto: MZM – Silvie Doleželová

www.mzm.cz

M revue

57

L

Na moravském písečku


Na moravském písečku?????????? ??????????

byl plný paradoxů, někdy i s komickým nábojem. Abych citoval doktora Sekeráka z Moravského zemského muzea, který nás zahrnul mendelovskými informacemi, byl život objevitele zákonů genetiky vlastně plný smůly i štěstí zároveň. Leccos se mu nepovedlo, ale to bylo paradoxně jeho štěstím. Třeba to, že nesložil v roce 1850 učitelské zkoušky ve Vídni, z čehož měl velké trauma, bylo vlastně pro jeho život obrovské štěstí. Kdyby je zdárně složil, stal by se zřejmě oblíbeným pedagogem znojemského gymnázia, nikoli však vědcem světového jména. Když jsme si postupně skládali tyto úsměvné historky a životní paradoxy, začali jsme současně nacházet klíč k jakési hře na Mendela,“ vysvětlil dramaturg Jan Šotkovský cesty, jimiž se autorské trio k slavnému přírodovědci ubíralo. Na těchto cestách si divadelní tvůrci naštěstí povšimli Mendelova současníka, Antona Zöllnera, který byl v letech 1860-66 ředitelem Divadla na Zelném trhu v dnešní Redutě. Z toho se nakonec stala hlavní postava dění na scéně - vypravěč, který je schopen zhmotňovat Mendelův příběh. To v jeho bohaté divadelní fantazii se dnešní mladý doktorand Janek, jehož disertační práce o Mendelovi ne a ne nalézt konce,

mění v samotného Gregora Johanna Mendela. To v jeho režii se Mendel dostaví před slavnou komisi vídeňských profesorů, jejíž otázky tolik připomínají výjevy z Haškova Švejka. To z jeho vůle se Mendel ve Vídni setkává se slovenskými obrozenci, jeho přičiněním spěchá slavný Charles Darwin do svého klubu a nenechá si vyhasnout doutník kvůli čtení přednášky jakéhosi venkovského vědátora z Rakouska…. „S fakty z Mendelova života jsme si dovolili nakládat trochu volněji. To, co není dokázáno, mohlo se klidně stát. Tím se řídíme,“ komentoval práci na scénáři režisér Stanislav Slovák. Stejně mluvil letos v Mendelianu o své knížce Mendelův trpaslík její autor Simon Mawer. „V dobách, kdy Mendel prokazatelně byl ve Vídni na studiích, pohybovala se tam třeba dvojice slovenských obrozenců. Z našeho pohledu není nemožné, že se mohli někde potkat. Tak jsme jim to umožnili a vznikla z toho pěkná scéna v hospodě, kde s nimi rozebírá svoje téma i vztahy mezi národy. Je to zajímavá disputace a končí pěknou rozvernou písní. My tam máme i slavného brněnského rabína Barucha Placzka a ještě dalších pár postav, které Brnem prošly,“ vysvětloval novinářům před premiérou režisér Stanislav Slovák.

Viděl jsem výsledek a musím uznat, že úsměvný pohled na jednu z velkých brněnských postav byl jedině možný a také úspěšný. Zaplněné hlediště aplaudovalo povedeným téměř čtyřem desítkám hudebních čísel Karla Cóna, hereckým výkonům Milana Němce (impresário Anton Zöllner), Lukáše Janoty (mladý historik Janek, alias Johann Gregor Mendel), Andrey Březinové (půvabná subreta Emma Denkerová) a mnoha dalších členů divadelního ansámblu. Diváci se především dobře bavili, ale přitom si mnohý z nich alespoň trochu osvěžil v paměti zasutou postavu člověka, po kterém se jmenuje náměstí na Starém Brně, jedna brněnská univerzita nebo třeba česká polární stanice v Antarktidě. Majitelům divadelních vstupenek, kteří toho poznávání ještě neměli dost, umožnilo Moravské zemské muzeum za symbolické vstupné prohlídku zbrusu nové moderní expozice v Mendelianu, jedné z nejstarších a současně nejmodernějších částí tohoto muzejního areálu. Biskupský dvůr – snad jediné soukromé náměstí v centru města s renesančním podloubím, arkádovou lodžií, sousoším Merkurovy kašny od Ignáce Bendla a s kulisou chrámu sv. Petra a Pavla v záhlaví – se už tradičně v létě stává dějištěm divadelní přehlídky Městského divadla Brno. Letos to bylo již pošesté a Městské divadlo Brno tu na přelomu června a července kromě Vzpoury hrášků uvedlo i výpravnou legendu o Baronu Trenckovi, muzikálovou komedii My fair lady ze Zelňáku a původní český muzikál Noc na Karlštejně. Spolupráce nejpopulárnějšího brněnského divadla se sedmdesátiletou minulostí s největším muzeem v tomto městě, které za dva roky oslaví dvousté narozeniny, začátku léta v Brně skutečně svědčí. Zájem diváků o letošní přehlídku to potvrdil.

Jan Chmelíček

Půvabná subreta Emma Denkerová a Mendelovy „vzbouřené“ hrášky. Foto MDB: Jef Kratochvil

58

www.mzm.cz


L

Na moravském písečku

Oldřich Neužil – Jako když pustíte filmový dokument

www.mzm.cz

„V Dietrichsteinském paláci, kde mi dveře otevřel doktor Ondruš a pozval mne dál, bylo tehdy kromě muzejních expozic kde co. Sklady, dílny, kanceláře, všechno zčernalé, opadané, docela smutné. Projdeme tím vchodem, máme před sebou dřevěná vrata. Za nimi na dvoře hned vedle vstupu hromada desek. Tam měl stolařskou dílnu pan Hamřík, řemeslník pro potřeby muzea. Jeho cirkulárka svištěla na celý palác. Vedle žil s dcerou pan Tomek – bývalý legionář,

M revue

59



Základem každého muzea jsou jistě jeho sbírky a vědečtí pracovníci, jejich výzkumy, jejich publikace. Bez nich instituce nemůže dosáhnout věhlasu. Ale pak jsou tu lidé, bez nichž by muzeum přinejmenším kulhalo na jednu nohu. Stali se mnohdy jeho živým inventářem. S jejich obětavostí a oddaností mateřské instituci se jaksi samozřejmě počítá a význam jejich práce si mnohdy uvědomíme až když po čtyřiceti letech práce odejdou na odpočinek. Když docent Karel Valoch v roce 2004 psal o Oldřichu Neužilovi, mnohaletém vedoucím pisáreckého pavilonu Anthropos, který tehdy slavil šedesátiny, nešetřil chválou a uznáním. Jak vzpomíná Neužil na muzeum o jedenáct let později? Pohleďte sami. Naslouchat Neužilovu vyprávění, to je totiž jako sledovat film. V jeho dokumentu se střídají celky s detaily, ostré střihy dramatických sekvencí s nostalgickými scénami.


Na moravském písečku??????????

který dostal za odměnu místo muzejního domovníka a preparátora. V roce 1968 na sebe navlékl legionářskou uniformu a spolu s ostatními legionáři volal „ať žije Dubček.“ V rohu nádvoří měl sklad pan Kocman – vládce všeho, od košťat po pásky do psacích strojů. Jeho království dominoval obrovský plakát Vinnetou – lovec skalpů, kterému vévodila nahá krasavice s rukou před klínem a Vinnetou, mávající v ruce jakousi kudrnatou trofejí. Pak tam sídlil pan Nezval kotelník, ale zároveň řidič jediného muzejního auta, starého Barkasu. Měl svoje zvyky. Ráno obsloužil kotelnu, pak šel k Modré hvězdě. Kdo si tam pro něj přišel, mohl toho dne jet. V sobotu vzal seznam zaměstnanců, kteří si u něj objednali sloupský chleba. Sedl do Barkasu a odjel do Sloupu nakoupit. Já jsem přišel v době, kdy se schylovalo k stěhování prehistorického oddělení z Dietrichsteinského paláce do kapucínského kláštera. Pan Kocman a pan Hamřík měli k ruce vědecké pracovníky v nových rolích. Docent Hrubý vezme lano, zavěsí na ně plný prádelní koš a spouští ho dolů. Skládá vše do vozíku a pak s doktorkou Hochmannovou, která sotva chodí, tlačí ten vozík do kláštera. Dnes si už nedovedeme představit jak vypadalo muzeum kolem roku 1962-63..,“ rozehraje Oldřich Neužil svým hrabalovským vyprávěním mozaiku obrazů v mých představách. 

Od preparátora po vedoucího Anthroposu Tehdy to byl čerstvý preparátor prehistorického oddělení, zběhlý z Vysoké školy zemědělské kvůli lákavým přednáškám docenta Hrubého a ještě zajímavějším aktivitám v archeologickém kroužku. Doma za svůj čin nesklidil chválu, ale do muzea přesto nastoupil. Lákala ho romantika archeologických výzkumů, přespávání na spartakiádním lehátku, vaření na lihovém vařiči, po večerech studium knížek, které mu vybírala doktorka Hochmannová, zajímavé přednášky.

60

Ale formální vysokoškolské vzdělání v oboru s diplomem mu mezitím uteklo mezi prsty. V osmašedesátém ho vybrali ve výběrovém řízení do funkce vedoucího Anthroposu v Pisárkách po etnografce Věře Kovářů, která odešla na univerzitu. Měsíc poté přišel jedenadvacátý srpen a sovětští komandanti udělali z pisáreckého parku vojenské ležení. Dovnitř však nevstoupili. „Odložte zbraně a zaplaťte vstupné v československých korunách,“ žádal zarputile nováček ve funkci. Neměli zřejmě drobné, a tak odešli i s celým vojenským táborem dřív, než se mohli přesvědčit, že Hitlerova busta v expozici skutečně není. Anthropos se stal druhým Neužilovým domovem na další desetiletí. „Bylo neuvěřitelné, co dokázal doktor Jan Jelínek vykouzlit z oštípaných kostí a rozbitých kamenů. Kolosální expozici. Navíc Jelínek, podobně jako dříve Absolon, měl velkou schopnost věci propagovat. Když se expozice otevřela, návštěvníci se jen hrnuli. Zpočátku jich bylo 14 tisíc ročně a stále jich přibývalo. Když jsem byl na výzkumech v Německu, o Anthroposu tam mluvili s nesmírným uznáním. Ale v době mého nástupu do funkce už publikum nemělo zájem. Všichni to už viděli, nic nového lidi nelákalo. Dělejte cokoli, jen ať se návštěvnost zdvihne, ukládal mi tehdy ředitel Jelínek. Tak se zrodil nápad vystavit Věstonickou venuši na jediný den. K vitrínce se posadili hlídající důchodci, policie měla auto před domem, fronta stála až k silnici. Byla to událost. A zájem o Anthropos se podařilo znovu probudit. Pak mne manželka přesvědčila, že si mám nastudovat školní osnovy, abychom měli v muzeu na co navázat. Stalo se a mělo to úspěch. Obeslali jsme školy a návštěvnost se zvedala až k pětadvaceti tisícům ročně. Mezitím se v roce 1970 vrátila australská expedice doktora Jelínka a opět bylo co ukázat. Jak to však bývá, velké nadšení brzy opadlo, začali chodit ti, kdo chtěli řediteli namydlit schody. Vyvrcholilo to krajskými kontrolami a vůbec největším průšvihem – na vernisáž výstavy

o Austrálii přijel ambasador protinožců z Vídně! Nakonec by všechno skončilo v depozitářích, ale díky známostem, které jsem před tím navázal v Poznani, putovala výstava do Polska. Pak do Maďarska a po celé středovýchodní Evropě. A já s ní. Na místě jsem to s místními lidmi skládal, zúčastnil se vernisáží, byla to pro mne škola. Dostal jsem se tak do mnoha muzeí, kde jsem našel přátele na celý život,“ popisuje Oldřich Neužil další a další pokusy jak udržet zájem diváků o Anthropos. 

Damoklův meč privatizace Nejtěžší období zažil Neužil kupodivu po sametové revoluci, na začátku devadesátých let. Vyprávěl mi o tom uprostřed letošního horkého léta v pisáreckém muzejním pavilonu za nebývalého návštěvnického ruchu. Právě se tu střídaly výpravy z příměstských letních táborů a jeden lektorský výklad stíhal druhý. „Muzeum bylo před Anthroposem a mohlo by zřejmě existovat i bez něj. Nedokážu být v té věci jiný než subjektivní. Prožil jsem v něm skoro 45 let,“ uváděl můj spolubesedník svoje vzpomínky na léta devadesátá. V suterénu se vše připravovalo na výměnu jedné výstavy obrazů Zdeňka Buriana za druhou a Oldřich Neužil vzpomínal, jak množící se technické problémy sezónního výstavního pavilonu už od sedmdesátých let minulého století ohrožovaly jeho další provoz. „Začalo sem pršet, hořela elektrika, expozice už zastarávala, do toho všichni říkali, že nejsou peníze a nejlépe by bylo pavilon zavřít. A pak se objevilo módní zaklínadlo privatizace. Přiznávám, že jsem se tehdy dost zlobil a říkal jsem, že se s tímhle zbožím můžeme vydat do aukční síně s Masarykovým odznakem na klopě. Masaryk totiž za první republiky věnoval milion korun ze svého na výstavní pavilon „Člověk a jeho rod“ na brněnském výstavišti, kde byla v roce 1928 otevřena výstava

www.mzm.cz


??????????

Anthropos. Byl jsem zoufalý. Co mám udělat? Zkusil jsem se vypravit k Baťům do Zlína a snažil se přemluvit je. Baťa by mohl přijet do Brna, pokřtít třeba mládě mamuta a věnovat nám na ně 60 tisíc korun. Peníze dali, ale Baťa nepřijel. Zase se začalo mluvit o privatizaci a já jsem se snažil něco udělat pro zvýšení prestiže pavilonu. V rádiu jsem zaslechl, že se v Praze chystají oslavy výročí objevení Ameriky. Kovbojové a vozy s osídlenci budou prý jezdit až na Hradčany. Řekl jsem si, že bychom na to takhle brutálně jít nemuseli. Kolumbus přece objevil Ameriku s neznámou civilizací Indiánů. To je ono. My jsme měli pár prérijních Indiánů, který přivezl ještě doktor František Pospíšil, měli jsme také menší kolekci unikátních sbírkových předmětů, dokumentujících jejich kulturu. A také několik spolupracovníků u Náprstků, ve Štětíně a jinde. Obrátil jsem se na ně a nakonec to dalo na pěknou výstavu, na jejíž vernisáž přijely ambasády všech amerických států. Přijeli i Indiáni z Kalifornie. Tak Anthropos v roce 1992 zase jednou takzvaně praskal ve švech. Jeho roční návštěvnost se zvýšila na rekordních 75 tisíc. Tehdy jsem uvěřil, že se mi podaří ten dům uhájit. Mezitím se měnili ředitelé. Když jsme jeli do Prahy jednat o výstavě Čína – země tří učení, která byla spolu s výstavami Islám a jeho svět, Indie-Bohové a lidé

www.mzm.cz

a Východní křesťanství součástí toho úsilí o zvýšení návštěvnosti, využil jsem příležitosti. Až jednání na ministerstvu skončilo, požádal jsem, aby ještě neodcházeli. Že budeme mluvit o Anthroposu. Vedle mne seděl tehdejší ředitel, ještě v autě jsem mu ukázal připravené plány architektky Dagmar Kabeláčové na rekonstrukci pavilonu. Neřekl nic. Dal jsem plány na stůl a viděl jsem, jak jsou překvapeni. Vždyť vy Anthropos nechcete! Ale chceme, rozhodně chceme! Ředitel sice zase neřekl ani slovo, ale oni začali přemýšlet. O tom se dá mluvit, řekli nám nakonec. Tak jsme se dopracovali k dnešnímu stavu pavilonu, jehož rekonstrukce začala v roce 2003. Nakonec se podařilo změnit privatizaci na rekonstrukci,“ popisuje pamětník s uspokojením tehdejší dramatické zážitky. 

Nový Anthropos a vize budoucnosti Vzpomíná i na to, jak se začala budovat nová expozice, do jejíž podoby už nemohl antropolog Jan Jelínek na smrtelné posteli zasahovat. „Když jsem ho navštívil, byl k možnosti vybudovat novou expozici vývoje člověka skeptický, ale nakonec se nám to podařilo. Jak vznikl tým autorů,

jehož dílo dnes můžeme v pavilonu vidět? Pokud jde o primáty – docent Vančata z Univerzity Karlovy. O evoluci člověka – docent Šmahel. Archeologie – docent Oliva. Genetika – doktor Sekerák. Takhle jsem si téma rozparceloval a šel za nimi. Pustili se do toho. Tak se Anthropos podařilo znovu vybudovat. Dnes vím, že se od té doby mnoho změnilo, některé názory jsou už překonané, zhruba třetinu expozice by už bylo dobré předělat. Snad se najde člověk, který to udělá,“ přehlíží minulost někdejší vedoucí pavilonu očima současníka. Je rád, že „jeho“ Anthropos zas dobře funguje. Výstaváři zrovna odnášeli jedno Burianovo plátno za druhým a Oldřich Neužil vzpomínal na své návštěvy v umělcově ateliéru a na jednání s malířem o postupném odkoupení jeho obrazů. A také na první Burianovu výstavu v Brně, o kterou měla veřejnost mimořádný zájem. Od minulosti dovede však Neužil v mžiku přejít k budoucnosti. V minutě mi vykreslil před očima obraz Anthroposu, spojeného s nově postaveným pavilonem Dětského muzea MZM koridorem, ve kterém je vystavena unikátní muzejní kolekce skalních maleb. Je tu místo jak pro Burianovy obrazy, tak pro tvorbu jeho následovníků. „Zdeňkem Burianem bychom skončit neměli. Brno se stalo ohniskem lidí, kteří se soustředili na vizualizaci pravěku. Připomínám třeba Petra Modlitbu, Pavla Dvorského, Jana Dungela a další autory, pracující v oboru paleontologické a paleoantropologické rekonstrukce, případně ztvárňující svět divoké přírody. Podle mne patří víc do muzea než do galerií a my bychom měli alespoň některé jejich práce získávat,“ přesvědčuje muzejní senior, scénárista, autor a organizátor mnoha výstav. Každá jeho věta potvrzuje, že zdaleka není jen důchodcem, který za sebou po čtyřech desetiletích zavřel dveře a čas od času jen nostalgicky zavzpomíná. Díky takovým jako on muzea nekulhají na jednu nohu.

Jan Chmelíček foto autora

M revue

61


L

My a svět

Kazachstánem od severu na jih Zkoumání změn ve složení rostlinných společenstev v souvislosti se změnami prostředí na linii sever – jih (lesostep, step a polopoušť, tak jak ubývá dostupné vody) bylo cílem loňské vědecké expedice, která směřovala od severní hranice Kazachstánu k jeho jižní hranici v pohoří Tchienšan. Během 17 dnů strávených v terénu jsme vystřídali 16 tábořišť a od prvního k poslednímu místu výzkumu jsme urazili (vzdušnou čarou) 1300 km. Na 23 místech bádání jsme zapsali 197 fytocenologických snímků. Expedice se zúčastnilo 11 botaniků, z toho čtyři ruští kolegové a sedm brněnských kolegů z Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity a Moravského zemského muzea. 

Botanická expedice do Kazachstánu byla jednou z mnoha cest českých vědců v rámci komplexně pojatého grantu Grantové agentury České republiky nazvaného „Změny biodiverzity na přechodu pleistocénu a holocénu: současné analogie v reliktních ekosystémech Sibiře“. Naše studium sibiřské vegetace vychází z názoru, že jde o analogii rostlinného krytu na našem území v době ledové. Jak vypadá výzkum v praxi a jaký je běžný expediční den? Vstanete a posnídáte kaši, kterou uvařila expediční kuchařka, sbalíte stan a společně s ostatními nabalíte celý tábor do auta. Přejedete na předem vytipované místo vhodné pro výzkum, tam se jednotlivé pracovní skupiny – každou tvoří dva až tři lidé – rozejdou po krajině. Jedna skupina například zkoumá kamenitou step, druhá hájek v nivě potoka a třetí vysokobylinnou travinnou vegetaci na svahu kopce. Při bádání dodržujete předem daná pravidla a postupy, které odpovídají tomu, jak pracují botanici z jiných ústavů a univerzit

62

ve světě. V našem případě zapisujete fytocenologický snímek, tzn. soupis všech rostlin včetně odhadu jejich četností a pokryvností, dále popisujete vlastnosti prostředí pomocí sklonu svahu a jeho orientace ke světovým stranám, zastínění okolním terénem i vegetací, nadmořské výšky. Zajímá vás, jak moc jsou přítomné kameny a ležící mrtvé dřevo, jak je hluboká půda, pro další analýzy odebíráte půdní vzorek. Když se vrátíte k autu, máte už většinou hlad a uvítáte svačinu nebo oběd, to záleží na čase a stavu zásob. Pak přejedete na další vhodné místo, kde se pracovní skupiny opět vydají zkoumat různá společenstva rostlin. K večeru se vrátíte, postavíte stan a vedle večeře vás čeká zpracovávání vzorků. Část rostlin se podaří určit pomocí literatury nebo s radou zkušenějších a místních kolegů, část je nutné odvézt domů pro pozdější určení. Vzorky rostlin potřebujete „herbářovat“, to znamená založit do starých novin a pak pevně utáhnout balíky. Musíte věnovat čas a pozor-

nost i sběrům rostlin z předešlých dní a přeložit je z navlhlých novinových papírů do suchých. Postarat se musíte také o vzorky lišejníků a mechorostů, které budou čekat na svoje přesnější určení až po návratu. Teprve potom můžete vlézt do spacáku a těšit se na další ráno. Co následuje po návratu z výzkumné cesty domů? Když přeskočím přízemní potěšení ze sprchy, teplé vody a jiných výdobytků naší civilizace, čeká na každého z badatelů řada úkolů. V mém případě to je dlouhý čas strávený určováním vzorků. Určování je vzrušující ve chvílích, kdy se poprvé v životě dívám na listy, buňky a jiné části těla mechorostů, které na našem území nerostou. Jindy určování přechází v těžký a vyčerpávající boj, to nastává v případech, kdy chybí zázemí



V oblasti lesostepi se střídají hájky tvořené břízou a topolem s travnatými plochami, dnes většinou pozměněnými na louky nebo pole; v mapce bod A (písmena označují polohu místa na satelitním snímku Kazachstánu na straně 64). Při podvečerní zastávce na okraji obce se kolem nás prohnalo stádo ovcí a koz, za kterým se zvedal oblak prachu ze suché půdy; v mapce bod B. Ve zvlněné pahorkatině je vytvořená lesostep, kde ve vlhčích údolích rostou březové lesíky a na svazích se vyskytuje step bohatá na počet druhů rostlin; v mapce bod C.

www.mzm.cz


www.mzm.cz

M revue

63

Kazachstรกnem od severu na jih


My a svět



Satelitní mapka Kazachstánu. Body s písmeny (A až H) označují místa pořízení fotografií a ukazují celou trasu expedice.



Ploché horské údolí v pahorkatině. Na svazích je vytvořená step, na hřebenech vystupují skaliska a na dně údolí protéká potok lemovaný porostem bříz a vrb; v mapce bod D.



Druhově i pokryvností rostlin chudá step v mírně zvlněné krajině; v mapce bod E.



Krajina kde přechází step v poušť. Střídají se velmi řídké porosty keříků a místa s vyšším zastoupením travin, především kavylu; v mapce bod F.

určovacích klíčů a obrazových atlasů. Počet zpracovávaných vzorků bude možné přesně stanovit až po jejich rozebrání pod preparační lupou a rozpoznání jednotlivých druhů. Již dnes však mohu z téměř dvou stovek fytocenologických snímků odhadovat, že mechorostů je 500 až 600 vzorků. Po určení všech mechorostů, lišejníků, cévnatých rostlin a po laboratorních analýzách půd získáme datový soubor. Toho se ujmou další kolegové a vyhodnotí jej pomocí statistických analýz. Zjištěné výsledky publikujeme formou vědeckých článků v mezinárodních časopisech. Ucelené výsledky z kazašské cesty si zatím ještě přečíst nemůžete. Pokud by Vás ale zajímalo, co jsme zjistili při předešlých expedicích na Sibiř v letech 2003 až 2007, lze na internetu najít česky psané, populárně laděné články v časopisech Živa (Ekosystémy Sibiře: analogie zaniklé přírody střední Evropy, Krajiny zamrzlé v čase I. a II.) a Vesmír (Kde dnes znamená včera).

Svatava Kubešová

64

www.mzm.cz


Kazachstánem od severu na jih



Mešita na prostranství ve středu obce Saryšagan na západním pobřeží jezera Balchaš; v mapce bod G.



„Stepní běžec“ z rodu Ferula. Celá suchá lodyha se ulomí a vítr ji koulí po krajině, přitom se oddělují jednotlivé plody a rostlina tak sama sebe vysévá po okolí.



Na západním pobřeží obrovského jezera Balchaš nedohlédnete na druhý břeh. Jezero je dlouhé cca 600 km a široké 9 až 74 km; v mapce bod G.



Horské údolí na severním úbočí Západního Tchien-šanu s bujnými vysokobylinnými porosty a štíhlými horskými smrky; v mapce bod H.

www.mzm.cz

M revue

65


L

Pod čarou

Válka je peklo V jedné vitríně leží vedle sebe sovětská opasková spona pro mužstvo i důstojníky, opasková spona armády Slovenského státu, opaskové spony německé Luftwaffe, Wehrmachtu i Hitlerjugend. Kousek dál táž výstrojní součástka maďarské armády a hned vedle ní medaile Za navrácení Sedmihradska a Ohňový kříž II. třídy. A tady! Německý vejčitý trhavý granát vzor 39, sovětský obranný granát F1 a hlavně – německá přílba vzor 1935-42 se čtyřmi hladkými průstřely na jedné straně a s obrovskou, střepinami po obvodu rozšklebenou dírou na straně druhé. Co se asi odehrálo uvnitř této ochranné pomůcky, která měla ochránit mozek německého vojáka? Určitě to bylo ještě horší než v případě šikovatele Kurta Knispela, německého tankového esa, jehož pozůstatky našli pracovníci historického oddělení Moravského zemského muzea v roce 2014 na Znojemsku. Po sejmutí zbytků tlakového obvazu z ob-

66

ličejové části jeho hlavy našli podélné praskliny na čele, část kostí mezi očima chyběla, v dutině lebeční byla objevena ocelová střepina. Hned vedle, ve stejné vitríně, leží sovětská přílba vzor 40, nalezená s ostatky sovětského vojáka v Brně na Mniší hoře. Na pravé straně zeje otvor na pěst veliký… V další vitríně pár věcí, patřících pěti německým chlapcům, kteří chtěli v dubnu 1945 už skončit s nesmyslným zabíjením a vrátit se domů. Byli však prozrazeni a odsouzeni. Museli si sami vykopat hroby u křížku na rozcestí polní cesty nedaleko Těšan. Tam byli zastřeleni a zahrabáni. Podle pamětníků jeden z členů narychlo sestavené popravčí čety se slzami v očích vesničanům vyprávěl, že dal svému kamarádovi, se kterým prožil kus válečného tažení, alespoň vykouřit poslední cigaretu. Pak ho musel zastřelit. Smrtí hrdiny skončil život poručíka Vasilije Vasiljeviče Bulkina v Brodu nad Dyjí. Pracovníci Moravského

zemského muzea a Archeologického ústavu Akademie věd hledali a našli jeho ostatky v hromadném hrobě rudoarmějců poté, co se na ně obrátila vnučka padlého důstojníka. Hned po napadení Sovětského svazu narukoval on i jeho žena, která však zahynula při prvních útocích na jejich domovské město Leningrad. Leningradský svářeč bojoval u Stalingradu, na Ukrajině, v Moldávii, Rumunsku, Maďarsku, na Slovensku, v Rakousku a na jižní Moravě. Šestkrát byl zraněn, ale vždy se vrátil ke své jednotce. Na levém břehu Dyje si ho v posledních hodinách války našel německý granát. Jezdecké ostruhy, náboje, bajonet, medaile za odvahu a věrnost, opasková spona – to zbylo z neznámého rumunského vojáka, jehož ostatky exhumovali u Jinačovic na Brněnsku v roce 2012. Americký letec poručík William Kiggins, příslušník 308. perutě 31. stíhací skupiny 15. letecké armády USAAF, byl po úspěšném útoku na nádraží ve Slatině sestřelen německou protileteckou obranou. Vyskočit nestačil a zahynul v troskách letadla. Ostatky jediného padlého amerického

www.mzm.cz


??????????

vojáka v Brně a okolí byly exhumovány a převezeny do USA už v roce 1946, ale na výstavě v Moravském zemském muzeu jeho poslední bojový let připomínají trosky letadla, vyzdvižené ze země v dubnu 2007. Vystaveny jsou granáty, bomby, miny, ale i knoflíky, zubní kartáčky, prstýnky, tužky, hřebínky a další věci, které patřily vojákům bojujícím na různých stranách fronty. Procházení výstavou Země vydává válečná svědectví v Dietrichsteinském paláci není vůbec povzbuzující, ale přesto by ji měli vidět všichni. Hlavně ti, co rychle zapomínají nebo si skutečnou válku pletou s některou z virtuálních počítačových bitev, paint-ballových střetů či s fešáckou rekonstrukcí bitevních scén, jichž je v poslední době jako hub po dešti. V nich se totiž padlí vojáci jen otřepou z prachu a pokračují dál. Autor výstavy Vlastimil Schildberger mladší zde představuje úctyhodný kus práce historického oddělení Moravského zemského muzea a mnoha jeho spolupracovníků při vyhledávání sestřelených nebo havarovaných letadel a ostatků vojáků, padlých u nás za druhé světové války. Díky jejich úsilí i sedmdesát let po nejničivějším válečném konfliktu lidských dějin nalézají

www.mzm.cz

klid řádně pochované kosti lidí, vehnaných do boje. Výstava individualizuje. Díky příběhům konkrétních lidí dává divákům možnost uvědomit si, co konkrétního se asi skrývá za nepředstavitelnými čísly, uvedenými na jednom z výstavních panelů: Na našem území padlo 97 325 rudoarmějců, 12 742 příslušníků Rumunské královské armády, 5 620 příslušníků Svobodovy armády a 896 příslušníků západního odboje. Během válečných operací zahynulo 116 amerických vojáků a 282 amerických letců, mezi oběťmi je také 36 příslušníků RAF a několik stovek dalších Britů, Francouzů, Holanďanů, Poláků, Belgičanů, Jugoslávců a dalších vojáků, nemluvě o civilních obětech nacistické okupace, Slovenského národního povstání, Květnového povstání českého lidu, o lidech popravených v Malé pevnosti Terezín, pražských Kobylisích a v brněnských Kounicových kolejích. Zvláště pak o obětech strojového vraždění v holocaustu. Směšné jsou všechny snahy bagatelizovat oběti, které nám draze vykoupily sedmdesát let trvající mír. The war is hell – válka je peklo, říká lakonický nápis propiskou na přílbě vojáka americké 173. výsadkové bri-

gády, jehož fotografii pořídil v červnu 1965 ve Vietnamu válečný fotograf Horst Faas. Získal tehdy Pulitzerovu cenu – i bez obrazů mrtvol spálených napalmem. Snad právě proto, že fotka vojáka s ještě chlapeckýma očima říká celou pravdu o té mizerii, která nakonec bere životy i těm, kdož ji fyzicky přežijí. Říká pravdu, která je, zejména v přípravné fázi všech válečných konfliktů, pečlivě zakrývána frázemi propagandistických centrál nebo alespoň kulantními formulacemi politiků. Loni vzpomněla snad všechna evropská muzea století od vzplanutí první světové války. Letos zase připomněla, že k druhému konfliktu s hromadami mrtvých došlo jen dvacet pět roků poté. V poslední době však už zase vidíme, jak mocní tohoto světa ukazují svaly. Právě proto stojí tahle nevelká výstava s velkým poselstvím za návštěvu. S odstupem sedmdesáti let od posledního světového konfliktu totiž se vší naléhavostí připomíná poznání amerického vojáka z legendární fotografie: Válka je peklo.

Jan Chmelíček fotografie Jana Chmelíčka a Jana Cágy

M revue

67


L

M panorama

Půlstoletí genetiky ve výzkumech MZM Letošní padesáté výročí vzniku Mendeliana bylo příležitostí k připomenutí, že Moravské zemské muzeum jako první muzeum na světě zařadilo do svého výzkumného programu genetiku. Už v roce 1962 po uvolnění politické situace v zemi založilo Genetické oddělení Gregora Mendela a o tři roky později otevřelo Mendelianum – památník a muzeum J. G. Mendela pro nejširší veřejnost. Vernisáž se konala 31. července 1965 v augustiniánském klášteře na Starém Brně, kde Mendelianum působilo až do roku 2001. Prvních padesát let existence Mendeliana bylo úspěšně završeno plánovaným rozšířením pod novou hlavičkou – Centrum Mendelianum. Již při oslavách 150. výročí zveřejnění Mendelova objevu se letos v březnu uskutečnila inaugurace této unikátní základny za účasti zahraničních odborníků a široké veřejnosti. Pak následovala řada

akcí: Jubilejní Mendel Forum 2015, Odpoledne s DNA, Junior Mendel Forum 2015 a Prázdninové středy s Mendelem, které vyvrcholily programem pro veřejnost nazvaným Návštěva u Mendela – přímo v den padesátého výročí. Všechny úspěšné akce připomněly význam Mendeliana MZM, které už půl století veřejnosti nabízí informace a aktivity spojené s výzkumem, rozvojem a propagací vědeckého a kulturního odkazu osobnosti spjaté se světovými objevy v oblasti genetické informace. (js)

O kulturních stycích ČR – Ukrajina v Dietrichsteinském paláci Moravské zemské muzeum bylo druhého července dějištěm bilaterální schůzky českého ministra kul-

tury Daniela Hermana s jeho ukrajinským protějškem, vicepremiérem a ministrem kultury Vjačeslavem Kyrylenkem (na snímku uprostřed). Schůzky se zúčastnili také náměstci ministrů Andrij Vitrenko a Patrik Košický, stejně jako ukrajinský velvyslanec v ČR Borys Zajčuk. Generální ředitel Moravského zemského muzea Martin Reissner přivítal hosty v Dietrichsteinském paláci, kde se jednání uskutečnilo. Podle jeho informace z jednání vyplynulo, že české ministerstvo kultury je připraveno podporovat spolupráci českých kulturních institucí s jejich ukrajinskými partnery. Jedním z nástrojů by mělo být Ujednání o kulturní spolupráci, jehož platnost vyprší letos na konci prosince. Ministři se dohodli na přípravě nového dokumentu pro následující období, tvořícího nezbytný právní rámec pro realizaci konkrétních projektů. „Ukrajina byla letos čestným hostem 16. ročníku brněnského literárního festivalu Měsíc autorského čtení. Během měsíčního turné se zde představilo 31 ukrajinských autorů, mimo jiné také ze Lvova, který je občas označován za literární metropoli Ukrajiny. Zahájení festivalu, na kterém vystoupil ukrajinský spisovatel, kulturolog a literární teoretik Oleksandr Myched, se zúčastnil také ukrajinský ministr kultury se svým doprovodem. Tato skutečnost byla vhodnou příležitostí k setkání, pro které poskytlo Moravské zemské muzeum vhodné prostředí,“ upřesnil generální ředitel MZM. (jac)

Knihu o Eschenbachové představili ve Vídni Po českém vydání knihy „Moravská spisovatelka – Marie Ebnerová z Eschenbachu a Zdislavice“, kterou představil začátkem roku ministr kultury Daniel Herman v Praze na Ministerstvu kultury ČR, vydalo Moravské zemské muzeum i německou verzi a slavnostně ji uvedlo na české am-

68

www.mzm.cz


L že i dnešní školáci v Rakousku, Švýcarsku a Německu se povinně seznamují s jejím humanistickým dílem. (epa)

Do muzea!

basádě ve Vídni. Slavnosti se zúčastnil vedle autorů Martina Reissnera a Eleonory Jeřábkové také velvyslanec České republiky v Rakousku Jan Sechter. Cílem publikace je připomenout čtenáři dílo i osobnost moravské spisovatelky píšící německy, upozornit na význam její tvorby a prostupování jejího díla do českého jazykového prostředí. Z hlediska významu jejího díla nemá Morava významnější a proslulejší ženu – spisovatelku. Byla autorkou prvního řádu, evropskou kulturní osobností, prvou ženou, které udělila vídeňská univerzita čestný doktorát. K řadě poct přibyla v roce 1911 také její nominace na Nobelovu cenu za literaturu. Vydání knihy v německé jazykové verzi je důležité zejména proto,

www.mzm.cz

Na počátku akce „Do muzea!“ byl nápad Asociace muzeí a galerií, který měl usnadnit návštěvníkům výběr muzea, do kterého zajít. Portál nabízí kompletní seznam všech muzeí, galerií a památníků na území České republiky. Muzea je možné vyhledat nejen podle místa, názvu, zaměření, ale také například i na základě hodnocení ostatních návštěvníků. Proto vznikla stejnojmenná soutěž, která vyzývá návštěvníka k interakci a ohodnocení navštíveného objektu na webovém portálu www.do-muzea.cz. Moravské zemské muzeum ve chvíli, kdy se do projektu zapojovalo, stálo před nelehkým úkolem – jak návštěvníkovi nejlépe představit všech svých jedenáct zpřístupněných objektů (7 brněnských a 4 mimobrněnské) tak, aby nebyly zvýhodněny ty největší a nejviditelnější? Pomohl to vyřešit projekt v projektu - moravská zemská muzejní akce, vyjádřená mottem: Líbilo se Vám u nás? Dejte nám hlas a vyhrajte s námi zajímavé ceny! Návštěvník má možnost sbírat kartičky jednotlivých objektů MZM

(na snímku jsou hezky seřazeny před figurínou J.G. Mendela v letos jubilujícím Mendelianu), což ovšem není to nejpodstatnější. To hlavní je umístit sběratelskou kartu na překvapivé místo, vyfotit toto aranžmá a poslat na facebookovou stránku MZM. Připravena jsou čtvrtletní hlasování. V září již proběhlo první hlasování o zážitkový den v MZM, který nabídl deseti výhercům nečekaná muzejní překvapení. Do konce května 2016, kdy akce končí, jsou ještě tři kola hlasování před námi. Muzeum tedy vyzývá všechny: Sbírejte kartičky objektů, rozmístěte je podle vlastní fantazie na ta nejpřekvapivější místa a vyhrajte výjimečný den v muzeu plný zážitků. (epa)

Úspěšná prezentace v Nostickém paláci Moravské zemské muzeum bylo mezi téměř třemi desítkami příspěvkových organizací Ministerstva kultury ČR, které se o víkendu 19. a 20. září představily pražské veřejnosti na Dnech otevřených dveří ministerstva v pražském Nostickém paláci. Ukázky výsledků sbírkotvorné činnosti muzea a péče o předměty uložené v jeho depozitářích se těšily značnému zájmu návštěvníků. Pracovníci muzea jim představili postupy při restaurování textilu ze sbírek Etnografického ústavu, odborníci z Ústavu Anthropos předvedli ukázky práce s fosilními zvířecími kostmi, jež mají původ až v době ledové. Divadelní oddělení dalo zájemcům nahlédnout do postupů při restaurování stolního loutkového divadla a Oddělení pro historii biologických věd v Praze představilo nově otevřené návštěvnické Centrum Mendelianum – atraktivní svět genetiky. Velkému zájmu návštěvníků – malých i velkých – se těšily skvělé ukázky brouků a motýlů ze sbírek Entomologického oddělení. Přišla si je prohlédnout i náměstkyně

M revue

69


M panorama

dení muzea starosty dotčených městských částí, aby jim jednak představilo tuto druhou největší muzejní instituci v zemi, jednak činnost a aktivity jejích oddělení, dislokovaných v Hudcově ulici. Setkání s vedením muzea se zúčastnil starosta městské části Brno-Medlánky JUDr. Michal Marek a místostarosta městské části Řečkovice a Mokrá Hory Mgr René Černý. starostka sousedního Králova Pole Karla Karasová se pro zaneprázdnění omluvila. Všichni zúčastnění kvitovali přínos tohoto setkání, při kterém se jednalo také o možnostech vzájemné spolupráce mezi muzeem a městskými částmi. (epa)

ministra kultury Kateřina Kalistová (na snímku). Před odchodem se mohly dámy nechat vyfotografovat „v těle“ pravěké Věstonické venuše. (epa)

O spolupráci s městskými částmi Moravské zemské muzeum spravuje kromě výstavních paláců v centru

70

Brna také výškový objekt v na Hudcově ulici (číslo 76) v Medlánkách. Zde kromě jiného sídlí Oddělení dějin literatury, Centrum kulturněpolitických dějin 20. století, Metodické centrum muzejní pedagogiky i Oddělení pro historii biologických věd a genetiky. Je zde vybudován také nový výstavní prostor se stálou výstavou „Corpus litterarum – Stopy písemnictví nejen v moravských dějinách“. A protože tato oddělení jsou velmi aktivní nejen „muzejně“, ale i ve vztahu k veřejnosti, pozvalo ve-

Centrální depozitář za Brnem Nákladem zhruba 220 milionů korun vyroste v areálu Moravského zemského muzea v Rebešovicích u Brna centrální depozitář, který má vyřešit současný akutní nedostatek prostor k ukládání sbírkových předmětů, odstranit dosavadní roztříštěnost pracovišť odborných pracovníků a depozitních prostor, omezit zbytečné provozní náklady a zajistit odpovídající klimatické, bezpečnostní a hygienické podmínky pro uložení cenných sbírek. Nový depozitář umožní přestěhování depozitářů, laboratoří, dílen a pracoven odborných pracovníků přírodovědných oborů a uvolnění prostor v centru Brna k výstavní prezentaci. Studie, kterou vypracovala společnost A PLUS, počítá s výstavbou moderního centrálního čtyřpodlažního objektu s odbornými pracovišti a prostorami pro externí badatele, na kterou budou navazovat čtyři depozitní moduly s plochami pro uložení sbírkových předmětů a pro technické zázemí. Vzájemné propojení objektů má umožnit zaměstnancům projít z centrální budovy „suchou nohou“ i do nejvzdálenějších sbírek. Náměstek generálního ředitele MZM Igor Frait informoval, že čtyř-

www.mzm.cz


??????????

podlažní objekt centrální budovy nabídne zastavěnou plochu 840 čtverečních metrů, zatímco dvoupodlažní depozitní moduly A a B budou mít každý 2600 čtverečních metrů a depozitní moduly C a D každý 1300 čtverečních metrů. Vybavení depozitářů kontejnerovými, pojízdnými, policovými a zásuvkovými úložnými systémy si vyžádá více než 24 milionů korun, zatímco mobiliář, informační technologie, software a další zařízení laboratoří, restaurátorských dílen a pracoven a informační technologie si vyžádají zhruba pět milionů korun. Podle vedoucí investičního oddělení MZM Michaely Kaděrová je součástí projektu také řada nutných doprovodných investic jako jsou terénní úpravy, komunikace, vodovod, kanalizace atd. Letos zahajuje společnost Ateliér 99 práce na projektu připravované stavby. (jac)

Exkurze zastupitelů v Moravském zemském muzeu Členové Zastupitelstva města Brna, zvolení za KSČM, projevili letos v létě vážný zájem seznámit se s fungováním Moravského zemského muzea jako největší státní paměťové instituce sídlící v několika objektech moravské metropole. Muzeum pro zastupitele připravilo program, ve kterém jim zevrubně představilo svoji činnost a prezentační aktivity. Zastupitelé se seznámili především s novým moderně vybaveným návštěvnickým centrem v Biskupském dvoře, nesoucím název Mendelianum – atraktivní svět genetiky (na snímku). Zaujala je také zoologická expozice v tomto prostoru a rovněž expozice v Dietrichsteinském paláci. Ve všech expozicích pro ně pracovníci muzea připravili komentované prohlídky a členové vedení muzea jim zodpověděli řadu otázek, týkajících se ekonomického, personálního i odborného fungování této instituce. (epa)

www.mzm.cz

Návštěvníci: Nevíme kam dřív Paní Neumannová s třemi vnuky byla doslova na roztrhání: „Nevím kam dřív. Čas letí. A to ještě chceme stihnout Anthropos..,“ usmála se žena, kterou vnuk za jednu ruku táhl do Biskupského dvora na simulovanou tankovou bitvu Bagstone 44 s modely bojových vozidel a obrněnců, zatímco jeho dvě sestry – mladé dámy - chtěly za každou cenu vidět školu argentinského tanga. Při letošní Brněnské muzejní noci nezůstalo největší moravské muzeum nic dlužno své pověsti z minulých ročníků. Dlouho před osmnáctou hodinou stály u vchodů fronty zájemců. Čekal na ně zajímavý pro-

gram. Pro neslyšící prohlídka expozice Fauna Moravy s výkladem ve znakové řeči, v Biskupském dvoře bojovali Němci a Američané, v Paláci šlechtičen byla v plném proudu módní přehlídka šatů, inspirovaných lidovými vzory. Zatímco v laboratoři Mendeliana míchali návštěvníci pod odborným dozorem „genetický bujón,“ v jurtě před Anthroposem se podávaly čajové speciality k vodní dýmce... Jedenapadesát tisíc lidí přišlo toho večera od 18 hodin do půlnoci. Byli mezi nimi pravidelní návštěvníci, kterým neunikne žádná nová výstava. Ale také dost těch, kteří byli v Moravském zemském muzeu poprvé. Zahlédli jsme i dvojici, která se v Anthroposu objímala před jeskyní pravěkého člověka. Možná si oba slíbili, že brzy přijdou zase. (jac)

M revue

71


Místa zkropená krví František Vašek, Vladimír Černý, Jan Břečka Je tomu sedm desetiletí od konce nacistické okupace, tedy vskutku dlouhá doba, během níž se vystřídaly celé generace. Těch, kteří přímo v kolejích, v „policejní věznici řídící úřadovny gestapa v Brně“ na vlastní kůži prožili všechny hrůzy – a přežili, je již málo. Publikace autorů Františka Vaška, Vladimíra Černého a Jana Břečky přibližuje historii Kounicových kolejí v Brně v letech nacistické okupace 1940–1945.

2015 / 620 stran / 170×250 mm / pevná / 565 Kč

Nizozemí v řádech a vyznamenáních Ivan Koláčný Nizozemí zemíí v řádech řá a vyznamenáníchh / Od zlatého rouna poo současnost

Řády a vyznamenání jsou zejména od napoleonské doby vyjádřením státní suverenity a vděku vůči lidem, kteří se v tomto směru zvlášť zasloužili. I zde mají země Beneluxu velmi dlouhou tradici – jeden z nejstarších, nejhonosnějších a nejznámějších řádů, Řád zlatého rouna je pevně spojen s Nizozemím, neboť byl zřízen v Bruggách burgundským vévodou již v roce 1430 – tj. 400 let před tím, než Belgie získala plnou samostatnost. V roce 2015 byla v Moravském zemském muzeu realizována výstava, jejímž cílem bylo prostřednictvím řádů a vyznamenání z Nizozemí seznámit českou veřejnost s dějinami a kulturou těchto tří zemí u Severního moře.

Ivan Koláčný

L

M knihovna

2015 / 186 stran / 210×290 mm / pevná / 319 Kč

Perníkářské formy Jarmila Pechová

PERNÍKÁŘSKÉ FORMY

ve sbírkách Etnografického ústavu Moravského zemského muzea Jarmila Pechová

Publikace si klade za cíl přiblížit odborným i laickým zájemcům sbírku perníkářských forem ve sbírkách Etnografického ústavu. V úvodu katalogu je pojednáno o historii perníku, o jeho výrobě, zdobení, o výskytu a funkcích perníku v lidovém prostředí. Samostatná kapitola je věnována historii perníkářství v Brně. Nejobsáhlejší část úvodu se zaměřuje na utváření sbírky forem v Etnografickém ústavu (dříve lidovědném oddělení) MZM a na její typovou a tematickou strukturu. Kromě klasických forem na tvarovaný marcipán či perník s religiózními a profánními motivy (sv. Mikuláš, postavy v historických kostýmech, husaři, miminka, zvířata, srdce, zdobené dýmky a další) jsou to také formy na tabulový a okrouhlý perník, na perníkové tyčinky nebo na speciální perníkářské výrobky. 2014 / 125 stran / 210 × 255 mm / brožovaná / 182 Kč

Historie, biologie a ekologie želvy bahenní Miroslav Šebela

Historie, biologie a ekologie

želvy bahenní

reintrodukované populace (Emys orbicularis) na lokalitě Betlém (jižní Morava, Česká republika) History, biology and ecology of the reintroduced population of European pond turtle (Emys orbicularis) at the Betlém site (South Moravia, Czech Republic)

Miroslav Šebela

72

V letech 1989 až 1994 bylo do chráněného mokřadu Betlém (jižní Morava) postupně vypuštěno celkem 30 dospělých želv bahenních (Emys orbicularis) původem z rumunské části delty Dunaje. Lokalita byla vybrána pro reintrodukční pokus především proto, že toto území náleží k regionu, který byl v minulosti želvou bahenní osídlen. Od vypuštění byla nově založená populace systematicky sledována a v předložené studii jsou poprvé prezentována data o způsobu její existence až do současnosti. Želvy se v okolí mokřadu pravidelně rozmnožují, a tak bylo možné získat řadu informací týkajících se reprodukce, včetně nároků na umístění hnízd, úspěšnosti inkubace, predačních tlaků nebo způsobu zimování mláďat. Byly získány první souborné fenologické a ekologické údaje tohoto druhu z území České republiky. 2015 / 122 stran / 170×240 mm / brožovaná / 149 Kč

www.mzm.cz


Nakladatelské počiny MZM www.mzm.cz

Marie Ebnerová z Eschenbachu Eleonora Jeřábková – Martin Reissner – Stanislav Sahánek Osudy Marie Dubské z Třebomyslic, provdané Ebnerové z Eschenbachu, zůstávají v českém prostředí de facto obecně neznámy. Přestože se tato žena narodila na Hané nedaleko Kroměříže a po celý dlouhý život vždy zajížděla do svého rodiště, vzdor tomu, že rodný kraj a jeho obyvatele učinila středobodem svých nejvýznamnějších a nejčtenějších literárních děl, jeví se jako smutný fakt, že sto let po jejím úmrtí jsou její dílo i ona sama předmětem zájmu jen nemnoha našich znalců. Skromným cílem je základně informovat české čtenáře o díle i osobnosti spisovatelky, významu její tvorby a jejím prostupování do českého jazykového prostředí. Stejně tak kniha slovem i obrazem přibližuje oba zdislavické historické objekty – zámek a hrobku. 2014 / 92 stran / 210×210 mm / brožovaná / 148 Kč

Moravské Slovácko a čs. výsadkové operace Jan Břečka

Moravské Slovácko a československé výsadkové operace zee Západu v letech 2.. světové války Moravian Slovakia and Czechoslovak Parachute Operations from the West During the Second World War

Podobně jako ve všech armádách, zapojených v letech 1939–1945 do světového válečného konfliktu, tvořili naši parašutisté elitu mezi ostatními druhy vojsk. První dobrovolníci nastupovali do utajovaných výcvikových kurzů v oblasti severozápadního Skotska od poloviny roku 1941. Do roku 1943 prošlo těmito speciálními kurzy na tři sta československých důstojníků, rotmistrů a poddůstojníků. Mezi nimi se nacházela řada rodáků z Moravského Slovácka. Tento region byl později také určen jako operační prostor několika výsadkových skupin. Jejich připomínce a památce všech statečných vojáků - výsadkářů je věnována tato publikace. 2015 / 94 stran / 200×240 mm / brožovaná / 143 Kč

Cesty moravské paleolitické archeologie v období Československé republiky Petr Kostrhun

Cesty moravské paleolitické archeologie Petr Kostrhun Publikace se snaží přinést nové poznatky k úzce vymezenému tématu z historie naší archeologie, které však ve své době patřilo přední místo jak v kulturní politice našeho státu, tak na mezinárodním vědeckém poli. Málokterá oblast z nejstarších dějin lidstva budila tolik aktuálních otázek a pozornosti jako výzkum starší doby kamenné – paleolitu – v nadějném období dvacetiletého trvání Československé republiky mezi světovými válkami. V předkládaném textu, založeném na studiu pouze zčásti publikovaných přebohatých archivních fondů, se autor snaží hledat odpovědi na otázky, jež úzce souvisí s dějinami archeologie. 2014 / 340 stran / 210 × 260 mm / brožovaná / 242 Kč

MÄHRISCHES M Ä H R I S C H ES LLANDESMUSEUM AN D ESM USEUM

,0/(,'(181',0.$03) ,0/(,'(181',0.$03)

%UQQHU-XGHQLQVFKLFNVDOKDIWHQ0RPHQWHQ %UQQHU-XGHQLQVFKLFNVDOKDIWHQ0RPHQWHQ GGHV-DKUKXQGHUWV HV-DKUKXQGHUWV

Im Leiden und im Kampf Kolektiv autorů Nacistická okupace v březnu 1939 se stala předzvěstí tragédie. Brněnská židovská obec byla z příkazu nacistů zrušena v březnu 1942. Židé byli nejprve v letech 1939–1941 systematicky zbaveni všech občanských práv, majetku, nakonec v letech 1941–1943 deportováni transporty do koncentračních táborů s cílem jejich fyzické likvidace. Celkově zahynulo v důsledku nacistické rasové perzekuce za 2. světové války 9 700 židovských občanů z Brna – jejich oběť připomíná památník na židovském hřbitově a každoročně na jaře v synagoze pořádaná tryzna k uctění památky obětí holocaustu. Publikace již byla vydána v českém a anglickém jazyce, nyní je připravena v německé mutaci. 2015 / 96 stran / 210×210 mm / brožovaná / 132 Kč

M revue

73


L

M Chef d' oeuvre

Flétna ze slonoviny Představujeme jeden ze skvostů sbírek Oddělení dějin hudby MZM slonovinovou flétnu z druhé poloviny 18. století, která je součástí tzv. magnisovské či strážnické kolekce. Rod Magnisů sídlil na strážnickém panství od doby pobělohorské po téměř tři staletí a hudba zde zněla při příležitostech reprezentativních, i ke kultivované zábavě, což byla její obvyklá funkce ve šlechtickém světě. Až hrabě František Antonín Magnis (1773 – 1848) však patřil ke šlechticům, kteří toto umění sami provozovali a štědře podporovali a pravděpodobně také zakoupil tuto vzácnou flétnu. Zatímco dnešní příčná flétna je vyrobena z kovu, flétna 18. století se vyráběla ze dřeva, výjimečně ze slonoviny, materiálu drahého i v době, kdy nebylo zakázáno ji získávat. Tyto flétny mají jen jednu klapku a jejich zvuk je méně ostrý než u nástroje kovového. Slonovina je materiál tvrdý, přirozeně těžký a zároveň neustále živý, se kterým flétnista dovede vykouzlit barvy na dřevěném nástroji nedosažitelné. Tónová výška je dnes obvykle u všech nástrojů určena „komorním a“ na 440 Hz. Tak tomu však nebylo vždy. Dříve standardizace neexistovala, používala se „komorní a“ od 390 do 480 Hz. Naše flétna je flexibilní, má hned dva střední díly, které se mohou vyměňovat a tón může znít buď na 430 nebo na 440 Hz. Flétnu, na kterou lze dodnes hrát, vyrobil mistr flétnař Lorenzo Cerino (? -1802) z Torina. Od Cerina se dochovalo jen několik nástrojů. Druhá flétna, ebenová, se nedávno objevila v soukromé sbírce ve Francii. Společně zazněly v Moravském zemském muzeu v roce 2013 na unikátním koncertu doprovázejícím výstavu Musica Magni.

Mgr. Simona Šindlářová 74

www.mzm.cz


Tradice jako inspirace Výtvarné kvality, řemeslná zručnost a cit našich předků pro materiál mohou sehrát významnou inspirační roli v práci současných mladých oděvních návrhářů. Až do konce letošního roku se o tom můžeme přesvědčit na výstavě Budoucnost tradice v Paláci šlechtičen. Připravil ji Etnografický ústav Historického muzea Moravského zemského muzea ve spolupráci s pedagogy a studenty Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Foto: Lucie Grebíková

Významné výstavní projekty roku 2016 Mozart v muzeu 28. dubna, Dietrichsteinský palác

To nejkrásnější z neolitu 3. května, Palác šlechtičen

Hroby barbarů 31. května, Palác šlechtičen

200 let Moravského zemského muzea – zahájení roku oslav – otevření truhly velkomoravského pokladu září, Biskupský dvůr

Příroda jižní Moravy 8. listopadu, Palác šlechtičen

Vítejte u neandertálců 1. prosince, Pavilon Anthropos


Profile for Moravské zemské muzeum

M revue Moravského zemského muzea 2 2015  

Občasník Moravského zemského muzea v Brně

M revue Moravského zemského muzea 2 2015  

Občasník Moravského zemského muzea v Brně

Advertisement