zuzana listopadová
Dívám se z okýnka. Do auta pronikají zlatavé paprsky slunce, hřejí mě na kůži a pletou se mi do vlasů.
Sleduju louku posetou tisícem drobných květů vlnících se ve větru jako jemné vlnky na moři. Z dálky se zdá, že je celý svět ponořený do zelené barvy, která se ztrácí až někde v horizontu.
Hrozně moc toužím vystoupit, rozběhnout se a cítit ta stébla zeleně na kotnících. Přeju si tančit mezi květinami, cítit, jak mě obklopují a jak se každý jejich jemný dotek stává součástí mě samotné.
Mohla bych zkrátka otevřít dveře, natáhnout ruku… a dotknout se kopretin. Cítila bych pod prsty, jak se jejich okvětní lístky lehce chvějí, jako by i ony měly touhu uniknout. Potom bych se rozběhla, běžela bych, jak nejrychleji dokážu, až bych utekla někam daleko. Daleko od všeho, co mě svazuje. Moje nohy by se pohybovaly rychleji než myšlenky, které se mi usazují v hlavě.
Vzduch by mi pročistil plíce. Každý nádech by byl jako nový začátek a každý výdech jako ztráta dalšího kousku bolesti. A když bych byla dost daleko, že bych cítila, že už neexistuje nic, co mě drží zpátky, zastavila bych se. Louka kolem by se stala svědkem mého útěku od minulosti směrem k lepším zítřkům.
Tiše si povzdechnu. Od toho všeho mě dělí sklo chladného okýnka, o které si opírám hlavu. Vím, že vystoupit nemůžu, a tak jen dál sedím v autě, schoulená pod bezpečnostním pásem, jako by mě snad měl uchránit před tím, co mě čeká.
Ruce mám pevně sevřené kolem okraje sedadla, prsty bledé a napjaté. Ticho v autě je naplněné nejistotou a bolestí a každý úder mého srdce mi připomíná, jak moc se bojím. Bojím se, že nikdy nebudu schopná slepit dílky mého já dohromady. Že nikdy nenajdu způsob, jak se vrátit zpět k tomu, co jsem ztratila. A ještě víc se bojím, že už nikdy nebudu schopná cítit se úplná.
Pevně sevřu rukojeť svého kufru a s hlubokým nádechem překročím práh místnosti.
Dveře se za mnou tiše zaklapnou a já se ocitnu v neznámém prostoru. Skrze otevřené okno sem proudí teplý letní vzduch. Nese s sebou slabou vůni posekané trávy a horkého asfaltu.
Místnost pro čtyři je poměrně velká. Světle krémové stěny mají na některých místech drobné praskliny a šmouhy, jako by je už dlouhé roky nikdo znovu nenatřel. Na jedné z nich visí plakát krajiny, vybledlá fotografie rozlehlé louky pod zataženou oblohou.
Přede mnou se nachází dřevěný stůl s několika židlemi, přičemž jedna z nich má na sedadle pohozený sešit polepený duhovými samolepkami. Stůl je pokrytý skvrnami od inkoustu, rýhami a drobnými nápisy, které se mi nedaří přečíst.
Zhluboka se nadechnu, abych se pokusila uklidnit svoje splašené srdce. Vstupuju do neznáma. Ne-
vím, zda právě vyplouvám nad hladinu, nadechuju se vzduchu a nechávám za sebou tíhu hlubin, která mě ještě před chvílí pohlcovala, nebo naopak padám dolů, hlouběji, tam, kam už nedosáhne světlo.
Na jedné z postelí sedí dívka. Opírá se o polštář, přikrytá dekou, její pohled je zamyšlený, ztracený někde v neznámu.
„Ahoj,“ pozdravím ji tiše. Vzhlédne. „Ahoj. Já jsem
Alisha.“ Hlas má tichý.
Její oči mi připomínají rozlité kakao, jsou hluboké a teplé. Kaštanové vlasy jí splývají přes ramena v přirozených vlnách, jsou husté a lesklé.
„Violet.“ Mé ztuhlé rty obkreslí slabiky mého jména.
Alisha krátce přikývne a potom se znovu pohodlně zaboří do polštáře. Nic víc neřekne. Možná nemá zájem o konverzaci nebo je možná přesně tak unavená, jak zní její hlas.
Rozlévá se ve mně bouře emocí, kterou neumím zastavit. Strach se míchá s očekáváním, nervozita s bolestí, smutek s nadějí. Jsem tady… opakuje moje hlava neustále dokola, ale moje srdce tomu nedokáže uvěřit. Teď už není cesty zpět.
V hlavě mi koluje spousta otázek a já ani na jednu z nich neznám odpověď. Strašně moc doufám, že jsem neudělala chybu. Kdybych tady měla zlatou rybku, bylo by to v momentální chvíli moje jediné přání. Prosím, ať jsem se rozhodla správně. Prosím, ať to za to stojí. Prosím, ať mě tohle místo nesežehne v prach.
Musím se dlouho odhodlávat, než znovu promluvím. „Kam si mám dát věci?“
Alisha ani nezvedne hlavu, když odpoví. „Jedna skříň je volná, ta vzadu.“
Pomalu přejdu k zadní části místnosti, kde vedle sebe stojí skříně, a všimnu si klíče v zámku té poslední. Dřevěné dveře jsou ošoupané a některá místa pokrývají škrábance. Napadne mě, kolik lidí mělo tuhle skříň přede mnou. Kolik ztracených duší si s tichým pocitem nejistoty prohlíželo její ošoupané dveře, kolik z nich svíralo tenhle klíč v dlani a snažilo se vytušit, co všechno je na tomhle místě asi čeká?
Začnu si vyndávat věci z kufru. Pečlivě je skládám na poličky a říkám si, že to, že si vybaluju, znamená jediné. I já patřím mezi ty ztracené duše, které na tohle místo zabloudily. Na místo, které má léčit, hojit a pomáhat, ale řekla bych, že stejně tak dokáže ničit lidská srdce a rozbíjet je na kousky, na malé střepy, co už nikdy nepůjdou poskládat dohromady.
Když je můj kufr prázdný, znejistím. Nemám nejmenší tušení, co dělat teď. Alisha usnula. Ostatní postele jsou rozestlané a stolky vedle nich plné osobních věcí, takže je jisté, že mám ještě dvě další spolubydlící, ale ani jedna z nich tu není. Napadne mě, že bych mohla vyjít na chodbu, ale mám strach. Usazuje se mi na hrudi a je jako balvan připraven zničit vše, co mu přijde do cesty.
Přejde mi mráz po zádech.
Vzduch je těžký, prosycený letním teplem, ale taky něčím jiným. Vůní dezinfekce, chemikálií a tak trochu mi připadá, že i prázdnoty. Prázdnoty, která se usadila v každém rohu, v každém škrábanci na nábytku, v každé prasklině ve stěnách.
A já cítím, jak mě ovinula svými chladnými prsty a jak se mi vsakuje pod kůži. Prázdnota jako spirála.
Taky tak dlouhá a zatraceně nekonečná.
Nakonec přistoupím k jediné volné posteli a odhrnu z ní modrou fólii, pod kterou se skrývá bílé
povlečení. Postel u okna. Místo, které teď bude tři měsíce mým útočištěm. Zalezu si dovnitř a obejmu peřinu, jako by byla mou obrannou zdí před okolním světem. Bariérou, kterou nikdo nesmí překročit. Na malý okamžik se mi trochu uleví a až v tom mi dochází, jak moc jsem vlastně vyděšená.
A potom čekám. Snažím se usnout jako moje spolubydlící, abych zapomněla na to, kde se vlastně nacházím. Abych zapomněla na to, že je to všechno opravdu skutečné.
Spánek ale nepřichází. A tak přemýšlím o květinách. Jsou tak zvláštní. Křehké, ale přesto v sobě mají tolik síly. Vyrůstají z hlíny, ze země, která je někdy suchá a nehostinná, a přesto se protlačí ven, ke světlu.
Nezáleží na tom, kolik překážek jim stojí v cestě – zda jsou jejich semínka odvátá větrem na kamenitou půdu nebo je spalující slunce vysušuje dřív, než stačí nasát dostatek vláhy. Přesto se znovu a znovu snaží najít cestu k životu. Proklestí si cestu mezi prasklinami v betonu, zakoření tam, kde se zdá, že není nic než pusto. A pak se jednoho dne rozvinou v plné kráse, aniž by potřebovaly svolení světa.
Když se zamyslím nad tím, jak dokážou přežít a rozkvést i tam, kde se zdá, že je naděje téměř ztracena, cítím, jak se ve mně probouzí vlastní touha po síle. Chtěla bych být jako ony. Chtěla bych mít v sobě tu stejnou neústupnost, schopnost zakořenit i tam, kde se zdá, že už nic neroste. Možná, že i já můžu znovu rozkvést, přestože mám pocit, že mě svět už dávno spálil na popel. Možná je naděje skrytá právě v tom – v tichém, neústupném růstu, v rozhodnutí nevzdat se, i když všechno ostatní říká opak.
A tak zavírám oči a představuju si sílu, která se ukrývá v těch nejmenších semínkách. Možná ji mám v sobě taky. A možná ji jednou objevím. Třeba se jednoho dne proderu ven, ke světlu, stejně jako ty květiny, co rostou i na místech, kde by nikdo nečekal život.
Teď se však silná necítím.
Sedím v pokoji psychiatrické léčebny, obklopená čtyřmi stěnami, které působí až příliš chladně. Obklopuje mě tíživé ticho a já mám pocit, že se v něm ztrácím a že se v něm rozpouštím, až ze mě pomalu nic nezbývá.
Pohled mi na sekundu sklouzne k mému zápěstí, obvázanému bílým obvazem. Prsty si instinktivně přejedu po látce, jako bych se tím gestem mohla dotknout bolesti, která je schovaná pod ní.
Jednou jsem slyšela, že lidé, co se sebepoškozují, jsou jako andělé, kteří spadli z nebe a svými činy se jen pokouší vrátit domů. Ta myšlenka se mi kdysi zdála zvláštně poetická, téměř utěšující. Ale teď? Teď mi připadá absurdní. Já si jako anděl nepřipadám. Nevidím v sobě nic nebeského. Jen dívku, která je unavená. Která se někdy cítí jako prázdná schránka a jako někdo, kdo se dávno ztratil sám sobě.
Zhluboka se nadechnu a sevřu peřinu mezi prsty. Hlavou mi proběhne otázka, kterou jsem si kladla už tolikrát: Kde přesně byla ta hranice mezi „ještě v pořádku“ a „už příliš rozbitá“? Možná neexistovala žádná jasná čára. Možná to bylo pomalé. Postupné. Možná jsem si toho ani nevšimla, dokud jsem se jednoho dne neprobudila a nezjistila, že už se necítím jako dřív.
Venku za oknem zpívají ptáci. Slunce vrhá na podlahu dlouhé pruhy světla, ale já je jen sotva vnímám.
Pořád cítím jen ten chladný, sterilní vzduch. A uvnitř mě, někde hluboko, je prázdno.
Možná se jednou zase naučím cítit něco jiného. Možná se jednou naučím růst. Ale dnes? Dnes jsem jenom zmatená holka s roztříštěnou duší.