Čteníčko a koukáníčko
Anna Marková
Ilustrovala Mariana Ochodková
Vesmírná
V prachu ve sklepě kniha leží, nikomu na ní nezáleží.
Už mnoho let si tam spinká, osamělá, samotinká.
Zapomenutá, stará, stařičká, naposledy ji četla babička.
Jednoho dne ji našel vnouček, bystrý, zvídavý to klouček.
Prach z ní sfoukl, pohladil ji ručičkou, zvedl ji a běžel s ní za babičkou.
„Podívej se, co jsem našel, babičko! Knížku! Je na ní nakreslené vajíčko!
To vajíčko má ruce, nohy, očička!“ „Kdes ji našel?“, ptá se babička.
„Ve sklepě, tam úplně vzadu, mám z toho dobrou náladu.
Čti mi, prosím, babičko, co zažilo vajíčko.“
„Přečteme si tedy spolu, chlapče, jednu kapitolu:
Vejce na nebeské pouti
Jednou v noci vajíčko navštívilo nebíčko.
Zrovna tam nebeská pouť probíhala, návštěvnost byla dosti malá.
Bylo tam vlastně jenom vajíčko, pouťové atrakce, a to bylo všecičko.
Malým vozem Mléčnou dráhou projelo se, na srpu Měsíce, jako na houpačce, houpalo se.
I strašidelný hrad Černá díra navštívilo, trošku se bálo, ale moc se mu to líbilo.
Svoji zbraň půjčil mu Střelec v nebeské střelnici, vajíčku se podařilo vystřelit si plyšovou opici.
Cukrovou vatu z bílých obláčků jedlo, na kolotoč z planet Sluneční soustavy si sedlo.
A v tom nejlepším se něco stalo!
Vejce se probudilo a zjistilo, že se mu to zdálo.“
Brkoslav severní
Zima už tu brzy bude, přiletěl k nám ptáček, tento šedý krasavec má žlutě lemovaný fráček.
Černě zbarven obličej, na hlavě má chocholku, po cestě je hladový, hledá jmelí bobulku.
Umí mluvit ptačí řečí, domlouvá se cvrčením, tomu naučili ho rodiče dlouhodobým cvičením.
Maminka mu každé ráno zazpívala písničku, on jí po ní opakoval, zvuk procvičil v hrdlíčku.
Tatínek mu zas pohádky vyprávěl a recitoval básně, tak se synek naučil cvrčivý zvuk vyluzovat krásně.
Ptačí chlapec se Brkoslav Neposeda po otci jmenuje, zpěv a ptačí mluvu i ve škole se spolužáky trénuje.
Opeření žáčci každý den spěchají do hudební školy, v aktovečkách na zádech si nesou napsané úkoly.
Do lavic usadí je brkoslaví učitelka zpěvu, přísným pohledem pokárá malého Neposedu.
Už se všichni uklidnili, soustředí se na vyučování, žáci z tabule opisují noty do sešitků bez reptání.
Po hodině teorie následuje hodina sborového zpěvu, ta zajímá mnohem více nezbedného Neposedu.
Zrovna procvičují novou látku, skřípavé cvrčení.
Ptačí učitelka radí: „Musí to znít jako jemné zvonění.“
Ptáčíčkům se z hrdélek line zvonivé, skřípavé cvrčení.
Jejich zpěv přeruší školního zvonku přerývavé zvonění.
Je konec vyučování, pro dnešek končí škola. „Jdeme domů!“, žák Brkoslav Neposeda volá.
Vesele poskočí, aktovečku si rychle na zádíčka dává, vylétá k domovu a kamarádům křidélkem mává.
Na procházce děvčátko našlo opuštěné koťátko.
Mourovatá kočička smutně přivírá očička.
„Co tu děláš, maličká? Kde je tvoje matička?
A kde je tvůj táta, moje milá zlatá?“
Koťátko jí neodpoví, že nemluví, dobře to ví.
Pochopila soucitná holčička, že pomoc potřebuje kočička!
Osamělé kotě domů vzala, rodičů na radu se ptala:
„Poraďte mi, táto, mámo, co s kotětem, jež je samo?“
„Než jeho majitele vyhledáme, tak se o něj postaráme.
Dej mu jídlo, čistou vodu, připrav pelíšek u vchodu.“
Plakátky s fotkou kotěte připravili, po celém městě je vyvěsili.
Mnoho dní už čekají, odezvu však nemají.
Za tu dobu došlo holčičce, že přilnula k malé kočičce.
Když si s kočkou hrála, pořád se jen smála.
V domě bylo veselo, to je to, co chybělo!
Nedlouho se radovali, nastal problém a ne malý.
Jednoho dne přišla starší paní, že prý toto kotě nutně shání.
Nadšeně hned k němu běží, zabránit jí v tom by šlo stěží.
„Ty můj milý kocourku, utekl jsi ze dvorku!
Konečně jsi nalezen, pojď, hned si tě odvezem.“
„Milá paní, je nám líto,“ děvčátko vysvětluje jí to:
„Není to kocour, je to kočka. Je naše a jmenuje se Vločka.“
Paní všechno pochopila, ani trochu se nezlobila.
„Promiňte, jsem popleta!
Mám už na to snad léta.“
Všichni se srdečně zasmáli tomu
a paní popřáli šťastnou cestu domů.