Ráno se probudila odpočatá a po dlouhé době se cítila dobře. Protáhla se a zadívala se do stropu. Navzdory všemu, co se odehrálo předchozí dny, měla pocit uvolnění. Přemýšlela, co se bude dít dál. Včera večer si oba jasně sdělili své pocity. Teď už věděla, že Viktor nikdy neměl v úmyslu smlouvu zrušit. Naopak. On chtěl za každou cenu dostát dohodě. Ona sama ale toužila utéct na druhou stranu světa a zmizet z povrchu zemského.
Vstala a došla k oknu. Odtáhla závěsy a naskytl se jí krásný výhled. Všude kolem byly vysoké stromy. Celý srub obklopoval hustý les. Skrz větve ale prostupovaly sluneční paprsky. Otevřela okno a vyklonila se ven. Čerstvý horský vítr jí polechtal tvář. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Bylo to úžasné. Zasnila se.
Kéž by byla dravý pták. Třeba sokol stěhovavý. Zhluboka dýchala se zavřenýma očima.
Nemohla tam ale zůstat napořád, a tak se převlékla do pohodlného domácího oblečení a odešla do koupelny.
Z koupelny šla rovnou do obývacího pokoje. Ve srubu bylo ticho, jak kdyby tam byla úplně sama. Po Viktorovi nebylo ani vidu, ani slechu. Podívala se na svůj mobil. Bylo lehce po deváté hodině ráno. Bohužel neměla žádný signál a vypadalo to, že ani žádná wifi ve srubu nebyla. Telefon tedy odložila na pult.
Popošla k jídelnímu stolu a konečně se mohla pokochat nádherným výhledem z francouzského okna. To vedlo na terasu, která byla zastřešená, ale volně přecházela do otevřeného prostoru pod srubem. Svah pozvolna klesal. Díky tomu bylo nad spodnímy stromy krásně vidět do dálky. Vrcholky hor tak působily nižší a dostupnější. Perfektní místo, kde si postavit srub.
Vyšla na terasu a rozhlédla se kolem. Všude bylo ticho. Les šuměl a ptáci zpívali.
Došla si vzít svetr a botasky. Vrátila se na terasu a rozhodla se, že se projde okolo srubu.
Byl veliký a nádherný. Každý detail byl promyšlený a vymazlený. Z obou bočních stran byly pod okny přístřešky na dřevo.
U hlavního vchodu bylo promyšlené závětří. Muselo se po čtyřech schodech. Ty byly z kamene. Kámen byl opracovaný a z bočních stran na něm byly vytesány znaky a zřejmě text. Musely být starší, protože je nedokázala přečíst. A nebo jen zašlé vlivem horského počasí a vzduchu.
Na parkovacím stání před srubem Viktorovo auto nebylo. Nejspíš bylo kvůli zvěři zaparkované v kůlně vedle srubu.
Pomalu vyšla jeden schod po druhém a snažila se přečíst nápisy z boku. U dveří se zastavila a rozhlédla se. Bylo to vážně působivé místo.
Vzala za kliku, ale bylo zamčeno.
„Sakra,“ řekla si pro sebe. Sedla si na první schod a opřela se o zádveří. Až z tohoto úhlu si všimla, že opracované nápisy jsou i na dolním obkladu pod dřevěným zádveřím. Lehce je opucovala a rozpoznala nápis – Singularitas momentum facit vitam specialem. Victor de Hox, MMVII
Bia byla jak opařená. Stoupla si a v údivu se znovu rozhlédla. Sešla zpět pod schody a couvla, aby měla celou tu krásu před sebou. Nebyla si jistá, jestli to dobře chápe. Udělala ještě dva kroky vzad, pak ještě jeden a do někoho vrazila.
Vykřikla leknutím.
„Promiň, myslel jsem že mě slyšíš,“ držel ji Viktor za paže a pozoroval ji. „Jsi v pořádku? Proč jsi tady venku? Je poměrně chladno.“
„Ten srub je tvůj. Ten nápis. Vyrobil jsi ho?“ ptala se šokovaně a ukazovala na vchod.
„Ano. Vlastně jsem postavil celý ten srub,“ pustil jí a přehodil si přes rameno koženou brašnu. „Dokázala jsi ho přečíst?“
„Samozřejmě. Latinsky umím.“
„O tom nepochybuji. Správný znalec umění by asi měl umět latinsky. Ale spíš je nápis už dost zašlý. Byl to můj první pokus o kamenické umění,“ řekl bez emocí.
„Stačí ho vyčistit a bude zase viditelný,“ ukázala na nápis.
„Myslím, že to ani nechci. Jen ti vyvolení ho mohou shlédnout. A ti výjimeční ho dokážou přečíst,“ usmál se na ni.
Byla to poklona. Aniž by to řekl přímo, označil ji za vyvolenou a výjimečnou.
„To tedy znamená, že všechny tepané prvky v domě dělal Vilém, že?“ ptala se.
„Přesně tak. Máš skvělý pozorovací instinkt,“ přitakal.
„To nemám. Pouze poslouchám, když mi někdo něco říká,“ oplatila mu úsměv.
„Můj bratr byl vždycky spíš na práci rukama než na byznys,“ obešel ji a vyrazil ke vchodu. „Jdeš se mnou? Celá se klepeš zimou. A navíc se sem řítí nějaká bouře,“ ukázal na mraky za jejími zády.
Vůbec si jich nevšimla. Ještě před chvilkou ji na tváři hladilo slunce.
Jako kdyby věděl, na co myslí, dodal. „Tady se to mění každou minutou. Já už jsem si zvyknul,“ řekl a šel dál ke schodům.
„Kde si vůbec byl?“ ptala se a šla za ním.
„Projít se a pročistit si hlavu. Chtěl jsem jít už v noci, ale nechtěl jsem tě tu nechat první noc samotnou,“ odemkl vstupní dveře.
„Zvládla bych to. Neboj,“ vyšla po schodech k němu.
„O tom nepochybuji, ale bál jsem se, že mi utečeš,“ řekl vážně a podíval se jí do očí.
„Přestaň. Nechci se zase hádat,“ stála ve vchodě hned vedle něj.
„Bio, myslím to vážně. Tady ale prosím neutíkej. Široko daleko je jen les, husté kapradí a divoká zvěř. Občas i nějaký ten medvěd, vlk a nebo puma. Tady by ses vážně ztratit nechtěla.“
Nejprve ji napadlo odpovědět mu, že raději bude sežraná medvědem, než sezdaná s ním, ale raději tu poznámku spolkla. „Dobré vědět,“ opáčila a vkročila dovnitř.
V téhle části ještě nebyla.
Viktor prošel za ní a zamkl dveře. Sundal si v předsíni bundu a těžké boty. Kabelu pověsil na další věšák. „Jinak tě tady tedy
vítám. Tohle je můj úkryt před světem. Mé útočiště. Skoro nikdo o tom místě neví. A skoro nikdo tu ještě nebyl. A ani nikdy nebude. Toto je vzácné nedotčené místo klidu. Druhý domov. A teď je i tvůj,“ znovu se na ní upřeně podíval.
„Jak to myslíš? Tvůj?“ nechápala.
„Patříš teď ke mě. A tenhle srub je můj. Tedy je náš.“ Došel k ní, vzal ji za levou ruku a na prsteníček jí navlékl skvostný prsten. „Nebudu se tě ptát, jestli si mě chceš vzít, protože znám tvou odpověď. A vím, že podpisem smlouvy už jsi souhlas vyjádřila. Sice nedobrovolně, ale vyjádřila. Jen jsem ti chtěl navléknout symbol toho spojení,“ řekl a ruku jí pustil.
Nadechla se, ale nějak nevěděla, co má říct. Byl jiný. Byl odtažitý a vážný. Smutný. Večerní hádkou mu uštědřila ránu přímo do jeho ega. Nechtěla ten prsten. Nechtěla srub. Nechtěla se vdávat. Nechtěla jeho.
Prohlédla si prsten. „Jedinečnost okamžiku dělá život výjimečným,“ přeložila nápis na schodech.
„Ano, přesně tak. Jako ty. Jsi jedinečná, a proto jsi výjimečná. Stejně jako ten prsten,“ pohladil jí po ruce a narovnal prsten na střed.
„Nevím, jestli to myslíš vážně, a nebo jestli mě chceš zase jen okouzlit.“
„Chtěl jsem si tě získat. Udělat na tebe dobrý dojem. Jak jsem řekl včera, nemám problém si tě vzít. Naopak jsem byl překvapený a nadšený, když jsem tě poznal. Ale teď už vím, jaký máš názor ty na mě. A i když jsem se snažil tě přesvědčit, ty to nechceš změnit. Nebudu tě do ničeho nutit. Budeme mít prostě domluvené manželství bez náklonnosti a lásky. Pokud to nebudeš chtít jinak, nic jiného nám nezbyde. A já to stejně nezměním,“ mluvil bez emocí a u toho držel její ruku.
„Ty jsi mi nedal zrovna moc dobrých důvodů si tě oblíbit, Viktore. Jestli tohle bylo snažení, pak si nedokážu představit, jak vypadá tvůj nezájem,“ oponovala mu.
„Uznávám. Chyb jsem se dopustil více než dost. Ale ty nejsi ochotna mi odpustit, nebo aspoň opustit ten svůj dojem. Přemýšlel jsem celou noc i celé ráno. Smlouvu neporuším. A ani nechci. Vlastně je mi jedno, že ty mě nechceš. Prostě si na mě budeš muset zvyknout,“ pustil její ruku. Zpříma se jí podíval do očí. „Budeš má žena po dobrém, nebo po zlém. Tak jak je to domluvené a podepsané. Budeš se mnou sdílet vše. To dobré i to zlé.“ Obešel ji a otevřel dveře do chodby.
„To je rozkaz?“ řekla mu rázně.
„Můžeš to brát jak chceš. Třeba i jako rozkaz. Je na tobě, jak si to v našem manželství nastavíš,“ odpověděl jí a odešel chodbou do srubu.
Zůstala stát jak přikovaná. Šokovaně se dívala na prsten na své ruce a celá se třásla.
Když se dokázala odlepit od země, prošla chodbou do obývacího pokoje.
Viktor rozdělal v krbu a ve srubu bylo příjemné teplo.
Nikde ho neviděla. Slyšela téct vodu, takže se šel asi osprchovat a převléct.
Venku začalo hodně pršet a foukal silný vítr. Francouzské dveře byly stále otevřené. Došla k nim a zavřela je.
Zády se o ně opřela a s upřeným pohledem do jídelny a kuchyně přemýšlela, jaké má ještě možnosti. Prakticky jí vyhrožoval. Bude poslušná manželka, nebo jí k tomu donutí. Po dobrém, nebo po zlém. Při té myšlence se jí vybavila vzpomínka na Melbourne. Přeběhl jí mráz po zádech a naskočila husí kůže. Musela přece něco udělat.
Přecházela sem a tam po jídelně. V kuchyni na pultě si všimla Viktorovy peněženky a klíčů. Byly tam i klíče od auta.
Uteč. Je jedno kam, ale uteč. Nahlodával jí hlas v mozku.
Popadla klíče a vyrazila do chodby.
Když dojedli, Viktor pobalil zbytek věcí. „Nesmíme tu dlouho nechávat jídlo otevřené na vzduchu. Přilákalo by to zvěř.“
„Ano, to vím,“ pokývala. „Je to tu dokonalé, Viktore. Děkuji, že jsi mi to tady ukázal,“ rozhlédla se kolem.
„Já jsem rád, že jsi se mnou šla. A děkuji ti za to,“ dívali se navzájem do očí.
„Často sem zvěř chodí pít. Pokud nebudeme po větru, třeba se nám zase nějaké setkání poštěstí,“ rozhlédl se a zapnul krosnu.
„Před chvilinkou jsi říkal, že by nebylo dobré přilákat zvěř,“ reagovala.
„Není zvěř jako zvěř. Šelmy jdou za jídlem, když ho ucítí. Ale když půjdou pít, nemají potřebu lovit. Pokud jim nedáš důvod,“ vysvětloval.
„To mi nedošlo,“ pokývala hlavou.
Vyndal fotoaparát a krátký objektiv a pověsil si ho na krk.
„Jdeš fotit?“ zajímala se.
„Ne, ale jsem rád připraven. Nikdy nevíš, kdy se naskytne ten jedinečný okamžik,“ usmál se.
Pokývala hlavou. Poposedla si, opřela se o kámen za zády a zadívala se na vodu. Od vody bylo chladněji. Také už byli pod vysokými stromy a slunce sem prosvítalo jen občas.
„Je ti zima? Vyndám ti bundu?“ ptal se starostlivě.
„Ano, prosím. Jak se nehýbu, je mi chladno,“ přejela si přes paže.
„Tak se pojď se mnou hýbat,“ vyndal jí z krosny bundu a přehodil ji Bie přes záda.
„Jak? Co máš na mysli?“ vzhlédla k němu.
On se potutelně usmál. Jen tak lehce nadzvedl koutky a zůstal tajemný.
Narovnal se a sundal si foťák. Pak si rozepnul pásek u kalhot, knoflík a zip. Vyzul jednu botu, druhou, pak obě ponožky. Zůstal nehybně stát a díval se Bie do očí.
Nereagovala. Jen ho pozorovala se zatajeným dechem.
Stáhl si kalhoty. Stál před ní jen v boxerkách a triku, které mu krásně obepínalo pevný hrudník.
Zhluboka dýchal a nepřerušil jejich oční kontakt.
Jedním rychlým pohybem si přetáhl triko přes hlavu. Teď už tam stál jen ve slipech.
Bia se mohla bránit jak chtěla, ale zrychlil se jí dech. A když odhazoval triko, podívala se za ním. Tím projevila zájem. Viktor k ní natáhl ruku. Neřekl ani slovo. Nebylo to potřeba.
Chvíli váhala, ale pak ruku přijala. Rychlým pohybem jí vyšvihl na nohy, až jí ze zad sjela na zem bunda. Stáli kousek od sebe.
Odhrnul jí vlasy z obličeje, chytl tričko a přetáhl jí ho přes hlavu. Odhodil ho na zem k tomu jeho.
Bie došlo, že chtěla vidět tetování, které bylo běžně skryté pod trikem. Rukou mu tedy zajela přes bradavku pod levou ruku na hrudník.
Tenhle její zájem nečekal, takže se zarazil. Nadzvedl lehce ruku a pozoroval ji, jak si se zájmem prohlíží jeho tetování.
Byl to nádherný sedící vlk dívající se přímo na diváka. Pod ním byl latinský nápis, který se kroutil do boku. Dokonale zapadal do celé kompozice. „Ius vitae,“ přečetla nahlas nápis.
Sledoval jí s obdivem v očích a lehoučce se smál.
„Právo na život,“ zvedla k němu pohled.
„Ano, přesně tak. Připomíná mi, že život je dar,“ rukou sjel na její bedra.
„Teď už to vše chápu. Spojitost mezi vším ve srubu a kolem nás…“ řekla a přitom stále držela ruku na jeho hrudi.
„Ovšem že ano. Nikdy jsem nepoznal zvídavější a inteligentnější ženu, než jsi ty.“ rozepnul jí kalhoty. Pak ruku po kůži posouval k její čelisti a nadzvedl jí bradu, aby jí mohl políbit.
Pootevřela v očekávání rty. Políbil jí. Tentokrát už to nebylo jen jemně. Líbali se.
Přestal a stáhl jí kalhoty.
Boty a ponožky si sundala sama. Stála tam před ním jen v podprsence a kalhotkách. On měl jen boxerky, ve kterých se mu rýsovala jeho mužná chlouba.
Poodstoupil blíž k tůni. Otočil se na ní a zase navázal oční kontakt. Stáhl si trenky, aniž by kontakt přerušil, a Bia zalapala po dechu. Bylo to poprvé, co ho viděla nahého.
Teď už se to nesnažila skrýt. Přitahoval jí. Věděli to oba.
„Jdu napřed. Až budeš chtít, přidej se,“ otočil se a šel rovnou do vody.
Nemohla odtrhnout pohled od jeho zadku. Byl výstavní. Dokonalý a k nakousnutí. Byla z té situace vzrušená.
Došla až k tůni a pozorovala Viktora, jak plave. Několika tempy pod vodou byl hned u ní. Pomalu vylezl ven a došel až k ní. Nahý, mokrý a studený.
Bia si ho nervózně prohlížela. Už jí nebyla zima. Styděla se.
Kapala z něj voda a měl slabou erekci. Voda byla studená, ale i přes to bylo vidět, že je, majitelem velkého a pořádného penisu. Rozepnul jí podprsenku a hodil ji k věcem na piknikovku.
Stále se jí díval do očí. Měl studené ruce, a tak se Bia lehce oklepala. Naskočila jí husina. Za což teď ale byla ráda, protože v tom záchvěvu zimy jí stouply bradavky. Prsa tak vypadala pevnější a trochu větší.
Podíval se dolů na její prsa a ze zad sunul ledové ruce k lemu jejích kalhotek. Pomalu jí je stahoval dolů. Dřepl si a ona se pravou rukou zapřela o jeho rameno. Z nohaviček vyndala jednu a pak i druhou nohu.
A bylo to. Stála před ním úplně nahá. Tváře jí hořely studem a nervozitou.
Viktor jí hladil levou rukou od kotníku přes koleno, stehno, kyčel, břicho, hrudník, bradavku, krk až ke rtům. Ruku měl ledovou a ona se zachvěla.
Odhodil na deku i její kalhotky a políbil ji. „Neboj. Tohle jsem já. Takový, jaký jsem.“ Vzal ji za ruce a ustoupil.
Nervózně pootevřela ústa a zhluboka se nadechla.
„Dýchej a věř mi, ano?“ usmál se na ni. Jeho penis reagoval na její nahotu. Byl teď větší a mohutnější.
„Ano,“ pokývala nejistě hlavou.
Držel ji za jednu ruku a vedl ji do tůně. Vkročil tam první. Opatrně ji přidržoval a dohlížel na to, aby neuklouzla.
Voda byla ledová, ale ona se nezalekla. Jedna noha, druhá noha.
Postupně sestupovala bahnitým břehem do větší hloubky.
„Nezapomeň dýchat, Bí. Zhluboka. Klidně zavři oči. Jsem tu s tebou a nepustím tě,“ mluvil k ní klidně a pomalu se nořil do vody.
Poslechla ho. Sevřela ho rukou silněji a zavřela oči. Cítila na něm, jak se uvolnil.
Byl štěstím bez sebe, že mu projevila důvěru. Svlékla se před ním a vstupuje do neznámých vod jen kvůli němu. Obdivoval ji za její odvahu. Vlastně ho udivovala neustále.
Kochal se jejím tělem. Byla nádherná. Dokonalá žena. Nebyla vyzáblina ani cvalík. Měla krásnou ženskou postavu. Plná prsa, úzký pas, dokonale tvarované boky a krásné nohy. Vysoká byla také akorát. K němu perfektně pasovala. Byla menšího vzrůstu. Ale to on měl rád. Měl aspoň pocit, že ji může ochraňovat. Krásná symetrická tvář, velké zelenomodré oči, dlouhé řasy a plné nádherné rty, které toužil líbat. Vlasy světle hnědé barvy měla dlouhé do půlky zad.
Jak se postupně nořila pod vodu, zapomínala dýchat.
„Bio, dýchej. Už jen kousek a jsi ponořená celá,“ uklidňoval ji. Snažila se ho poslechnout, ale ledová voda ji úplně rozhodila.
Zbýval kousek. Už měla ponořená i prsa. Poslední krok a byla ve vodě po ramena.
„Áááá,“ zatajila dech a otevřela oči.
Viktor byl rychlým tempem u ní. Obdivně si ji prohlížel a pak ji vzal do náruče. „Jsi skvělá,“ přitiskl si ji blíž. Vysadil si ji do klína a obtočil si její nohy kolem pasu.
Cítila jeho touhu, ale věděla, že o to mu teď nejde. Chytla se ho okolo krku a byla k němu přilepená jako klíště.
„Jaké to je?“ zeptal se zvědavě.
„Studené a mokré,“ řekla pohotově.
Začal se smát. „To je mi jasný, ale jak se cítíš?“ reagoval a rukama neustále držel rovnováhu ve vodě.
„Trochu vyšokovaně, stydlivě a mám strach,“ podívala se mu do očí.
Na to se trochu zamračil. Udělal s ní pár temp k nedalekým kamenům. „Ta studená voda má být šokem pro tvůj organismus. Ale udělá ti to dobře, uvidíš. Proč se stydíš? A čeho se bojíš Bio?“ ptal se starostlivě.
„Vím jak otužování probíhá, ale i tak jsem z toho trochu v šoku,“ zvedla k němu pohled. „Stydím se, protože jsem úplně nahá před cizím mužem. A bojím se, že své vzrušení nedokážeš ukočírovat,“ byla upřímná.
„Já už přece nejsem cizí. A nemáš se za co stydět,“ odmlčel se. „Bianco, nikdy bych takhle nevyužil situace. Vím, že nejsi připravená a nezneužil bych téhle chvíle. Zničil bych tím dokonalý okamžik,“ přitiskl se k ní víc. „Leda by si to sama chtěla,“ pohladil ji po tváři levou rukou.
Naklonila se a dala mu malou pusu. „Děkuji.“
„Musíme si zaplavat. Zvládneš to? Šok už pominul?“ usmál se na ni.
„Zkusím to,“ přitakala.
„Dobře, tak pomalu, a kdyby cokoli, křič,“ lehce se odtáhl.
Pustila se ho nohama a pak i rukama. Zhluboka dýchala a při tom udělala několik temp.
Cítila v končetinách příjemné mravenčení a celým tělem jí prostupovalo teplo.
„Paráda. Jsi skvělá,“ plaval hned k ní.
Bia se smála. Měla radost, že to dokázala. „Jsou tu ryby?“ ptala se se smíchem.
„To se ptáš brzo. Už tu plaveme nějakou dobu,“ smál se jí.
„Tak jsou, nebo nejsou?“
„Samozřejmě že jsou. Jako v každé čisté přírodní vodní nádrži,“ odpověděl.
„Tak to se bojím,“ mrkla na něj.
„Já se z tebe zblázním. Ty jsou momentálně pod kameny a těší se, až vypadneme.“
„Jen aby,“ nedůvěřivě se usmála a plavala dál v tůni.
Kroužil okolo ní. Se zájmem ji pozoroval. Kochal se tím pohledem. Plavali tak beze slov pár minut.
„Bí, už musíme ven. Poplav,“ nasměroval jí k místu, kudy do vody vstoupili.
„Už? Teď když mě to začalo bavit?!“ plavala za ním.
„To jsem rád, ale otužování má svá pravidla a ty jsi dnes ve vodě poprvé. Nechci abys měla nějaké křeče nebo podchlazení.“ Jen to dořekl, už byl po kolena z vody a čekal na ni. Nastavil ruku, aby jí pomohl.
Doplavala k němu, chytla se ho a postupně vystoupala na břeh.
Bylo jí krásně. Ani jí nebyla zima. Cítila se odpočatá a svěží.
Viktor rychle z krosny vyndal dva rychleschnoucí ručníky a osušili se. Oba se rychle oblékli.
„Zbožňuješ to tady právem, Viktore,“ podívala se na něj.
Opětoval jí pohled a pokýval hlavou. „Ano, je to pro mě ráj na zemi. Mé útočiště. Budu rád, když se stane útočištěm i pro tebe.“
„Jak se tady orientuješ?“ rozhlédla se.
„Jsem tu často a mám to tu prošlé křížem krážem. Určitá místa se nemění a podle nich vždy vím, kde jsem. Naučím tě to také,“ zarazil se. „Pokud budeš chtít.“
Na to neodpověděla. Nechtěla mu nic slibovat. Co kdyby ke svatbě skutečně nedošlo.
Klekla si a začala skládat deku.
Viktor mokré ručníky protáhl skrz popruhy na krosně, aby proschly.
Podala mu deku a láhve na vodu. Vše sbalili a vydali se na cestu zpátky.
Procházeli přes kameny a náročným terénem. Viktor Bie podával ruku, aby jí usnadnil chůzi.