Kapitola 10 Gabe
Jakmile se ocitli zpět v hale obchodního centra, Maddie zamířila k donuterii.
Procházeli mezi páry a skupinkami lidí, které tam trávily sv ů j víkend. A Gabe měl najednou nutkání být stejně „normální“ jako oni.
Během jejich tiché chůze zíral na malou dlaň spuštěnou podél Maddiina boku.
Chtěl ji chytit. Ne protože se potřeboval chvástat před cizími lidmi. Šlo mu o ten jednoduchý akt držení se za ruce. Líbilo se mu, když mu Maddie pokládala dlaně na hrudník, okolo krku, a teď je chtěl vidět ve svých.
Předklonil se, aby ty šperky ověšené prsty zachytil, když se prudce zastavila. Podíval se na ni a zjistil, že zůstala nehybně zírat před sebe, celá ztuhlá.
Zastavil se také a následoval trajektorii jejího pohledu.
Zaznamenal jen mladý pár, který vycházel z obchodu po jejich levici. Gabovi na nich nepřišlo nic zvláštního, nevybočovali oproti jiným v obchodním centru z řady.
Maddie je zjevně znala.
Rozhodl se nevyrušovat ji z podivného transu a jen vyčkat na to, jaké mu dá znamení. Nebyl si totiž jist, že se s nimi chtěla potkat. Zároveň neuhýbala z jejich jisté trasy mířící přímo k nim.
„Maddie?“ ozval se ženský hlas před nimi.
K blondýn ě se p ř idal i tmavovlasý muž, se kterým nakupovala. Oba se zdáli být ve v ě ku Maddie. Nasv ěd č ovalo tomu jejich volno č asové oble č ení a neformální způsob, jakým mluvili. „Madelynn Carringtonová? No to je síla,“ zahalekal nevěřícně muž.
Zastavili se metr před nimi, přesto se ani jeden z páru na Gaba nepodíval. Oba se soustředili na nehybnou Maddie.
Gabe sledoval, jak pořád jen nehnutě stála, netečný výraz ve tváři. Nenápadně položil dlaň na její bedra. Doufal, že v tom uvidí gesto podpory, a ne nějakého nátlaku.
Několikrát zamrkala, než na něj zaostřila. Vypadala trochu ztraceně, jako by vůbec nevěděla, že jsou stále v nákupním centru.
Konejšivě promnul její záda a zamumlal: „Ahoj.“ Mínil se jí zeptat, zda je v pořádku, ale nevěděl, jestli by si to před dvojicí, která jí způsobila tak silnou reakci, přála.
Ale Maddie jako by jeho tichým otázkám rozuměla, malinko kývla a pak pohlédla na pár s vystrčenou bradou. To je moje holka. „Čau.“
Gabe měl co dělat, aby se neotřepal při tak ledovém tónu.
Až v tu chvíli se pozornost dvou osob přesunula na něj. Nejdřív promluvil muž: „Čau, kámo, já jsem Marc a tohle je Lola. Jsme dávní kamarádi tady Maddie.“
Pokud to bylo fyzicky možné, všechny Maddiiny svaly pod jeho prsty ztuhly ještě více.
A čím víc dvojici zkoumal, tím siln ě jší m ěl pocit, že na nich bylo n ě co špatn ě . Samotná Maddiina reakce mluvila za vše. P ř iv ř el o č i, než p ř ík ř e odvětil: „Gabe.“
„Áaa, Ameri č an?“ vykulil Marc o č i, než zavlnil obo č ím zp ě t na Maddie. „Pěkná prácička. Týjo, jak dlouho jsme se neviděli? Bude to řádka let, ne?“
Lola přitakala. „Určitě alespoň šest nebo sedm. Přestali jsme se vídat hned po tom, co jste se s Marcem rozešli.“
V ten moment Maddie našla hlas. Gabe sledoval, jak se narovnala, doslova se vytáhla z pasu. „Je to deset let, co jste mě nechali v cizí zemi bez peněz a úplně samotnou, zatímco jste si užívali bůhví s kým, bůhví kde. A nerozešli jsme se,“ doslova zasyčela, „nebo jsi mě o tom teda neinformoval, a prostě sis raději začal s mojí nejlepší kamarádkou. Takže si strčte tyhle kecy a ,jak se máš‘ do zadku. Nebyla jsem zvědavá na vaše intriky tehdy a nejsem ani teď. Sbohem navždy.“
S tím Maddie odešla. A téměř nadlidským tempem mu zmizela z dohledu. Marc se otřepal rychleji než Lola, křivácký úsměv na tváři. „Tyjo, PMS, co? To znám, Lola bývá v ty dny též celkem komplikovaná.“
Gabe ignoroval zvednutí žaludku. Raději učinil krok vpřed, aby se dostal z jejich společnosti, co nejdříve to bylo možné.
Pak se mu však vybavil prázdný výraz, který viděl ve tváři obvykle zářící ženy, a to ho donutilo se u toho idiota zastavit. „Zapni si poklopec, kámo,“
procedil falešně přátelsky. „Ne že bys tam měl něco, co by mohlo vykouknout ven, ale ber ohledy na ostatní. Není to slušné.“
A s tím nasadil tempo, aby Maddie dohnal.
Maddie
Vystřelila z nákupáku, jako by jí hořelo za zadkem. Přestože by ji oáza Jubilee Parku normálně uklidňovala, všechny ty věžáky, které ho obklopovaly, jejímu náhlému pocitu klaustrofobie vůbec nepomáhaly. Snažila se zhluboka dýchat, aby odehnala nával zlosti, který v ní bublal. Bála se, že kdyby ho pustila na povrch, někomu by vážně ublížila.
Netušila, že v ní stará křivda pořád tak intenzivně žila. A to byla velká část problému, že?
Zlobila se na sebe, že ji setkání s Marcem a Lolou dokázalo tolik rozhodit a iritovalo ji, že je nedokázala poslat do háje elegantněji. A k tomu u toho ještě ze všech lidí na světě musel být zrovna Gabe.
Situace nemohla být horší.
Nebyl ale čas litovat se. Nechala tam ty dva s Gabem samotné… Nepochybovala, že by mu rádi začali povídat nějaké nesmysly.
Rychle se zase otočila na patě. Nemusela chodit daleko. Gabe jí šel v poklusu naproti, obavy vepsané ve tváři.
Nahodila úsměv, těžce, ale přece. „Promiň, že jsem vyletěla. Potřebovala jsem čerstvý vzduch. Mám příležitostné záchvaty klaustrofobie. Je to otravné, protože nikdy nevím, kdy se rozmyslí, že mě dostanou.“
Gabe se pomalu zastavil.
Cítila se naprosto odhalená a moc dobře věděla, že pokud ho nerozptýlí, vše si v ní přečte. „Co je teď na programu?“ Chytila jeho ruku do své a užívala si, jak příjemný to byl pocit.
Měl hřejivou dlaň, ve které se ta její mohla schovat. Usmála se, jak málo stačilo, aby se začala zklidňovat. Jeho přítomnost.
„Madds,“ pronesl jemn ě , zatímco jí druhou rukou zvedl bradu vzh ů ru. Ustaraný pohled ve vlídných očích jí podlomil kolena.
Ne, nelituj mě. Nezabývej se tím. Chtěla to říct nahlas, ale knedlík v krku jí to znemožnil.
Gabe rázem ruku přesunul na její vlasy, aby ji pohladil. Několikrát. Od temena hlavy až na záda.
Byla tak ohromená, že se nestihla ani ohradit. Pak si ji k sobě prostě přitáhl a pevně objal.
Pravidelný pohyb jeho dlan ě na páte ř i ji ukonejšil a vykolejil zárove ň .
Knedlík se rychle začal šířit dál a dál. Na pálení za očima reagovala jen zběsilým mrkáním.
Objímal ji tak, jako by ji chtěl schovat před okolním světem.
Proč jsem tak přecitlivělá? O nic nejde. Jsou to jen kreténi z minulosti.
Polkla. Gabe byl příliš dobrý pozorovatel. Určitě mu neuniklo ani to, jak ztěžka dýchala. A tak si na moment dovolila obejmout ho zpět.
Na tom nebylo nic zvláštního. Vždyť ještě před pár minutami přemýšlela, jak ho dostane někam do soukromí, aby se ho mohla dotýkat úplně všude. Objetí do toho také spadalo. Že jo?
Zaměřila se na jeho vůni, která ji dokonale obemkla. S nosem u jeho klíční kosti měla perfektní přístup ke zdroji té kolínské.
Netušila, jak dlouho tam tak stáli, ale když už byla schopná zase zaostřit, podivně zaskřehotala: „Ehm, Gabe?“
„Hmm?“
„Nechceš mě už pustit?“
Na své hlavě ucítila pohyb té jeho. „Nemůžu sloužit.“
Pousmála se té poznámce. „Ale –“
„Madds,“ přerušil ji, „nedomluvili jsme se před půl hodinou, že můžeme dělat, co chceme, pokud to tomu druhému nevadí? Překáží ti, že se chci objímat?“
Nevě dě la, zda se zasmát jeho logice, nebo oponovat té zř ejmé, a špatně skrývané snaze zlepšit jí náladu. „Okej.“
Spokojeně zabručel a dál ji se stejnou vervou objímal bez ohledu na to, že trčeli uprostřed chodníku. Někteří kolemjdoucí se po nich ohlédli, někteří se i usmáli. Pravděpodobně museli vypadat jako osudové lásky, které se potkaly po letech a nemohly se od sebe odtrhnout.
Mohla být jakkoliv cynická, ale pravdou bylo, že jednoduchý akt objetí už mezi lidmi pomalu a jistě vymizel. Alespoň v tom podání, ve kterém ho představoval Gabe. Nedivila se, že přitahovali pozornost ostatních.
Spokojeně se zatetelila, s pocitem, že je jednou středem pozornosti jiné bytosti jen ona.
Zalíbilo se jí to až příliš.
Pod rukama i svým trupem mohla cítit Gabovu pevnou postavu. Jistěže si ho posledních pár dnů prohlížela od hlavy k patě, a tak věděla, že byl štíhlý a ve formě. Když ho ale cítila takhle tělo na tělo, výsledek všech jeho sportovních aktivit byl nezpochybnitelný.
Zdánlivě nenápadně vklouzla rukou pod jeho svetr. Setkala se s košilí, kterou měl perfektně zakasanou do kalhot, ale i tak skrz bavlnu prostupovalo teplo.
Gabovi ten pohyb neunikl. Když konečně zvedl hlavu z té její a ona se na něj mohla podívat taky, spatřila hned několik emocí. Starost, obezřetnost, ale také vášeň. Ta ji potěšila nejvíce.
„Pojďme se na chvíli posadit. Pak tě vyšlu zpět domů,“ rozhodl přiškrceně.
Rázem ji zaplavilo zklamání. „Nebydlíš někde tady?“
Kývl a už ji posazoval na nejbližší lavičku. Zřejmě její nespokojenost zaregistroval, protože se zasmál a krátce ji pohladil po tváři.
Ovládla trhnutí svého těla. Nebyla na takové nepředvídatelné pohyby zvyklá. Navíc ani nešlo o dotek, který by vedl k něčemu konkrétnímu.
Ne, Gabe se jí začínal dotýkat prostě jen tak.
Divné…
„Nebuď nedočkavá,“ mrknul na ni.
„To je moje druhé jméno, těžce se toho zbavuje. Krom toho, víš, jak dlouho jsem čekala na to, až přiznáš, že mě chceš?“
Nalepil své stehno na její, křivý úsměv na tváři. „Celé čtyři dny, co?“
„To je pro mě hrozně dlouhá doba.“
Silná paže se teď objevila okolo jejího pasu. „To si umím představit. Jsem rád, že ses kvůli mně obětovala.“
„Přesně tak. Nezasloužím si odměnu?“
Vytáhl koutek úst o trochu výš. „A co by sis představovala?“
Prsty přejela po pár pihách na jeho nose. Nebyly výrazné, ale když se na ně dívala z takové blízkosti, zjistila, že měla každá trochu jiný tvar. Vypadaly trochu jako kontinenty. Byla to zbytečná maličkost, která v jejím žaludku ale zase rozdováděla ty zpropadené motýly.
No vážně… Co to je za zoo?
Zachytil ruku šmátralku a začal si hrát s jejími prsty. Se skloněnou hlavou mapoval křehké klouby i pokožku, která je pokrývala, každý jeden prsten. Ztratil se ve svých myšlenkách. Ale proč?
Všechno v ní volalo, aby žvanila o všech možných nesmyslech, aby odvedla pozornost, ale tentokrát ho nechala jen dumat.
Ta chvíle byla něčím kouzelná. Pulzující život v okolí parku a všechny ty mrakodrapy byly jedinými svědky choulostivé, zvláštně intimní chvíle. Stísněný pocit, který v ní vyvolávaly pár minut zpátky, byl ten tam.
Proto ji ani nepřekvapila jeho další otázka: „Jak jsi na tom?“
„Teď jsem u vytržení.“
„Ale celkově. Jsi v pořádku?“
Věděla, o čem mluvil. Vyvedlo ji z míry, že to, nad čím tak intenzivně přemýšlel, byla zrovna scéna, kterou předvedla v obchoďáku. Ale začínala chápat, že Gabe informace nezahazoval. Pečlivě je ukládal a analyzoval k pozdějšímu využití.
„Jsem v pohodě.“
Předpokládala, že to tím nechají být, ale Gabe se jen napřímil. „Co to bylo za lidi?“
Její noha začala okamžitě poskakovat. Zjistila to až díky tomu, že na ni Gabe jemně položil ruku a sevřel ji.
Nechtěla se o tom bavit a nechtěla na to ani vzpomínat.
Jenže když se jala vymanit z rozhovoru i jeho náruče, Gabe ji nenechal. Jeho intenzivnímu pohledu neunikl žádný její pocit. Nic, co prožívala.
Rezignovaně vzdychla.
Možná, když mu dám osekaná fakta, nechá to být. A tak řekla to nejpodstatnější: „Byli jsme kamarádi. Teď už nejsme.“