„ROJ
2. kapitola
ROJ SRŠNÍ
ÚTOČÍ, KDO USTOUPÍ, PROHRAJE.“
Les potemněl. Vysoké koruny stromů se nakláněly, ačkoli panovalo bezvětří. Vzduch zhoustl a těžký pach vlhké půdy se smísil s jemným šelestem křídel, který se neviditelně nesl mezi větvemi. Lysara cítila, jak jí srst na šíji vstává. Šla vpředu, Aria vedle ní, Orion a Maris jen okrok vzadu. Nivara se držela poblíž s očima bdělýma, jako by dokázala vycítit hrozbu dřív než ostatní. „Mami,“ zašeptala Aria, „proč je tady takové ticho?“ Lysara si všimla, že ptáci přestali zpívat. Jen někde v dálce zakrákal havran – krátce, varovně, a pak znovu nastalo ticho. „Protože les zadržuje dech,“ odpověděla tiše.
Když dorazili na malou mýtinu, slunce
pronikalo skrze listí a na zemi kreslilo nepravidelné vzory světla a stínu. Na první pohled bylo vše klidné – a přesto Lysara cítila, že něco není v pořádku. Pak to uslyšela – tiché bzučení, sotva slyšitelné, jako vzdálený šum. Ale s každým krokem zesilovalo. Orion se zastavil, zvedl hlavu a nasál vzduch. „Cítím je,“ zabručel. „Sršní roj. Aria se instinktivně přitiskla k Lysaře. „ Sršni? Jsou nebezpeční?“ Maris kývla, oči plné obav. „Neútočí bezdůvodně… Ale kdo vkročí do jejich stínu, toho nešetří.“
Lysara ucítila bodnutí v paměti. Najednou
byla zpátky ve chvíli svého dětství – sama, malá, zatoulaná, když ji obklopil roj. Píchali ji do srsti, do uší, do tváře. Bolest byla palčivá, neúnosná. Tehdy ji nikdo nepřišel zachránit – musela utéct sama, zmatená a krvácející. Její dech se zrychlil. V očích jí zablikaly stíny. „Mami?“ ozvala se Aria znovu. „Jsi v pořádku?“ Lysara zavřela oči, snažila se soustředit. „Tentokrát nejsem sama,“ odpověděla nakonec. Ale uvnitř cítila, že tohle setkání ji znovu zkouší – jako by les vyvolal nejtemnější vzpomínku, aby zjistil, jestli ji dokáže překonat.
Pak je spatřili. Viseli ve větvích jako těžký shluk temnoty. Stovky sršní. Jejich těla se leskla kovově zlatě a černě, křídla vibrovala v jednotném rytmu. Jako by bzučení pronikalo až do kostí a celý les se chvěl. Aria ukročila zpět, ale Nivara jí jemně položila tlapku na rameno. „Nesmíš utéct, malá,“ řekla klidně. „Strach roje jen posílí. Musíš stát pevně, i když se bojíš.“ Lysara se nadechla. Vnímala, jak jí srdce bije až v uších. Každý instinkt jí velel otočit se a prchnout – ale věděla, že pokud uteče, Aria to uvidí. A že její dcera se naučí bát stejně jako ona. Ne – tentokrát neuteče. „Zůstaňte za mnou,“ přikázala klidněji, než se sama cítila. Orion sklonil paroží, připravený chránit. Maris stáhla uši a stála těsně vedle Ary. Nivara neuhnula pohledem ani o píď. Sršně se pohnuly. Celý roj se zvedl, jako by měl vlastní vědomí. Vlnil se a hučel, připomínal živý mrak. Několik jich vylétlo vpřed, těžké tělo a žihadlo připravené. Lysara se v duchu modlila. „Tentokrát to zvládnu. Tentokrát se nenechám pohltit strachem.“
Roj se zavlnil. Zvuk křídel se změnil v ohlušující hukot, který pronikl hluboko do srdce
a rozvibroval vzduch všude kolem. Celý les pulsoval v rytmu jejich bzučení. První vlna sršní se snesla níž, těla lesklá jako kov, oči temné
a nemilosrdné. „Držte se!“ vykřikla Lysara a instinktivně roztáhla svůj postoj. Ale už v té chvíli
cítila, jak jí tělo ochromuje vzpomínka.
Najednou znovu slyšela ten křik – křik malého liščete, kterým kdysi byla. Viděla sama sebe, jak se zmítá, jak ji bodají znovu a znovu.
Cítila, jak ji přemáhá bezmoc. Zadýchala se, nohy se jí třásly. „Ne… ne teď,“ zašeptala, ale její hlas byl slabý. Aria ji uviděla – poprvé. Ne jako neporazitelnou matku, ale jako tvora, který se bojí. Její oči se rozšířily. „Mami…?“ pronesla třeslavým hlasem. Lysara ucítila, jak se jí hroutí
dech. Do očí jí vstoupily slzy. Věděla, že stojí na hraně – že buď padne do stínu strachu, nebo se mu dokáže postavit. Ale sama už neměla sílu.
Právě v té chvíli se Orion postavil mezi ni a roj. Jeho paroží zasvítilo v paprsku světla, když se snesl první sršeň. Orion ho odrazil prudkým pohybem a bzučící tělo odletělo do kapradí.
Maris natáhla krk a jemně přitiskla Arii k sobě.
„Neboj se,“ zašeptala, „tvoje máma je silnější, než se zdá.“ A pak Nivara – klidná a pevná – přistoupila k Lysaře; její oči byly jasné a hlas měla pevný. „Podívej se na mě, Lysaro,“ řekla. „Dýchej. Strach tě klame. Ty nejsi ta malá liška, co tehdy utíkala. Teď jsi matka. Jsi světlo. A máš nás.“ Lysara zvedla oči. V jejich pohledech viděla sílu, kterou sama ztrácela. Uvědomila si, že ji může přijmout. Že tentokrát není sama.
Další vlna sršní se přiblížila. Lysara se zhluboka nadechla. Postavila se vedle Oriona, ocas vysoko, oči pevné. Strach jí stále bušil v těle, ale už jí nevládl. „Neuteču,“ zavrčela, tentokrát hlasem plným odhodlání. Sršně na okamžik zakolísaly, jako by cítily změnu. Jejich bzučení se zvedlo, ale Lysara stála pevně, bok po boku se svými druhy. Aria je sledovala, srdce jí bušilo, ale pak se usmála skrze slzy. Poprvé viděla svou matku nejen jako hrdinku, ale jako bytost, která dokáže bojovat, i když je slabá. A to jí připadalo ještě silnější.
Roj nakonec nezůstal – jeho zuřivý šum se pomalu vzdaloval. Sršně se vrátily zpět do větví,
kde se znovu shromáždily do temného shluku. Byly stále hrozbou, ale pro tuto chvíli se stáhly. Les se uklidnil. Ticho, které po nich zůstalo, bylo těžké, ale také osvobozující. Lysara padla na kolena, dýchala zrychleně, ale v očích
jí plál nový oheň. Podívala se na Ariu, která k ní přiskočila a přitiskla se k ní. „Viděla jsem tě, mami,“ zašeptala. „Viděla jsem tě bojovat, i když ses bála.“ Lysara ji objala a zavřela oči. Věděla, že Aria dnes pochopila něco důležitého – že odvaha neznamená nebát se, ale stát pevně uprostřed strachu.