DIVÍ LIDÉ VL NY OSUD
J. A. Morningstar
Na nočním stolku vedle lůžka byl ledabyle pohozený náhrdelník. Řetízek pověšený přes rožek stolku, houpající se ve večerním vánku. Musel se mi v tom zmatku nějak vytratit. Naštěstí ho našli a přivezli. Pozorovala jsem jej z postele celé hodiny, dokud slunce nevystřídal měsíc.
Neodvážila jsem se odhadnout, kolik mohlo být hodin, když jsem se vzbudila s krůpějemi potu na tváři. Jednoduše jsem zůstala zírat do stropu a přemítat nad tím, co se vlastně stalo.
Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Vše se zdálo jako jeden bláznivý sen. Netušila jsem ani, jaká doba uběhla ode dne, kdy k nám nakráčeli strazari s rozkazem zatknout naši matku. Stalo se to náhle a nečekaně, hned ráno po ukončení oslav Svátku Prvorozených.
Vzpomínala jsem, jak jsme tu noc s Delair pozorovaly roje padajících hvězd, jež měly představovat Prvorozené, kteří se odpojili od Prvotvůrce, aby nám přinesli naději na spásu.
Ten samý medailonek, jenž se třpytil ve svitu měsíce a světla odrážejícího se z téměř roztopené svíce, donedávna patřil mé matce. Uprostřed zdobený můrou s roztaženými křidélky, jakožto znak rodu. I přes to všechno byl náhrdelník dost onošený, a tak můra mohla být snadno zaměněna za kterýkoliv jiný hmyz.
Svíce svým mihotavým plamínkem zároveň osvětlovala ramínko pověšené na klice, na němž se pyšnil nový večerní úbor. Látka byla protkaná krajkami nejvíce viditelnými okolo límce a krátkých rukávů. Šaty jako tyhle jsme si před tím, než nás
Debaron, náš otec, odvezl sem, nemohly dovolit. Musely jsme se na chvíli s matkou uskromnit, když se její manžel dozvěděl, že mě počala s Debaronem a ne s ním.
S tvářemi hořícími nedočkavostí vyzkoušet si obdržené oblečení jsem se vypotácela z lůžka a postavila se na nohy. Den se pomalu chýlil ke konci a zapadající slunce házelo na mléčně bílé chodby narůžovělé odlesky.
To zde v Beyakesh mohlo znamenat jen jediné - brzy se bude podávat večeře. A po mě se podle všeho chtělo, abych se taky ukázala.
Když jsem ale přenesla váhu na nohu, již mi k mému zjištění omotali obvazem, chodidlem mi projela ostrá bolest. Přece jen se mi to vše nezdálo. Nebyl to jen výplod mojí představivosti.
Naštěstí jsem zavrávorání ustála a dobelhala se ke dveřím s ramínkem.
Po delším zkoumání jsem na šatech našla přišpendlený strohý vzkaz. Byl napsaný ostře řezaným písmem až puntičkářsky dokonalým.
Oblékni si to a dostav se na večeři. Debaron se dnes chystá učinit projev. Nezpozdi se. - B.
PS: Vybrala jsem je osobně.
Ne, že bych Bianou pohrdala. Byla to přeci jen matka mého drahého otce. Avšak v oblibě jsem ji stejně neměla. Nikdy jsem ji neviděla předvést sebemenší projev lásky. Ani té mateřské.
Vždyť i hrad předala svému synovi teprve před nedávnem. I nyní se poměrně dost míchá do řízení hradu. Vždy ji bavilo rozkazovat ostatním - předvším mně. K tomu všemu ji bavilo mě neustále opravovat. S radostí mě zahrnula každou poučkou, která ji jen mohla napadnout.
Sice jsem na nějakou večeři neměla ani pomyšlení, ale přesto jsem byla nadmíru zvědavá, co má otec za prohlášení. Jednoduše jsem si tu zvědavost nemohla odpustit. Navíc jsem potřebovala zjistit, jak je na tom Delair. Celé dny jsem totiž nevytáhla paty z pokoje.
Vzkaz jsem ze šatů opatrně strhla. Potom jsem se do nich neobratně nasoukala, jako nějaká porcelánová panenka. Nemohla jsem Bianě křivdit za její výběr, poněvadž mi světlá zelenkavá barva ladila s mýma olivovýma očima a světlými vlasy s měděnými odlesky.
Natáhla jsem se ještě pro zlatý, ošuntělý řetízek. Sama jsem si jej zapnula a matčin medailonek s můrou jsem si schovala do výstřihu. Neměla jsem v úmyslu vyvolat pozdvižení mezi ostatními, kdyby ten znak náhodou zahlédli. Jenže ten pocit studeného kovu na hrudi mě uklidňoval.
Jakmile jsme byla přichystaná, vyšla jsem z pokoje na chodbu.
Dlouhá chodba vedla dál do obývacího křídla, kde se nacházely pokoje jak pro mou rodinu, tak i pro důležité služebnictvo. Jako všechny ostatní chodby, větvící se skrz hrad jako kořeny stromů, byla i tato vystavěna ze stejného matně bílého materiálu, který lehce propouštěl sluneční světlo. Což mělo za příčinu, že stěny působily, jako by lehce zářily.
Zhluboka jsem se nadechla a rázně jsem sešla schody vytesané z měsíčního kamene. Dostala jsem se do velkého sálu, jenž byl podélně podepírán mohutnými mramorovými sloupy. Okolo sloupů bylo vyhloubeno koryto, jímž protékala průzračná voda
Následovala jsem tu vodu, zatímco jsem se ohromeně rozhlížela po sále. Zapomněla jsem, Beyakesh jak může být okouzlující. Naposledy jsem tu byl jako malé dítě.
Kráčela jsem dál, dokud jsem se nedostavila před starobylé dveře vedoucí do jídelny. Byly zdobeny vlnitými ornamenty a rytinami vyobrazujícími fáze měsíce. Každý ze čtyř vyobrazených měsíců představoval jeden z Půlměsíčních ostrovů.
Posbírala jsem veškerou odvahu, co ve mně zbyla. Narovnala jsem se, zvedla bradu a zastrčila jsem si zbloudilý pramen vlasů za ucho. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem zabrala za kliku. Ocitla jsem se v hlučné jídelně. Byla přesně taková, jako před lety, když jsem tu na hradě byla naposledy. Vybavovala jsem si ji do posledního detailu.
Bílé jídelně vévodil masivní stolec z tmavého yazkridu. Ve světle laděném prostředí úplně vyčníval. Mému otci, Debaronovi, to nesmírně vadilo. Často se o tom s Bianou přel. Dokonce nazval stolec starožitností, což Bianu pěkně vytočilo.
Tvrdil, že by stolec i s dveřmi měl být dávno vyměněný, jen
Biana se hádala, že je to prý rodinné dědictví. Když jsem tam vstoupila, všichni v místnosti zmlkli a obrátili na mě své zraky, jako by vyčkávali pouze na můj příchod. Stolec byl, kromě ornamentů a jmenovek, posetý nejrůznějšími předkrmy všech barev a tvarů. Pravá královská hostina. A jedna z těch jmenovek patřila mně.
Všechny židle se zdály být obsazené. Tedy kromě jedné po otcově pravici, kde sedávala jeho drahá polovička, a druhé určené pro mou sestru, která se podle všeho dnes nedostaví.
Poslední zbyla na mě. Přímo naproti Keyrovi, mému nevlastnímu bratrovi.
Biana s ušitrhajícím zavrzáním odsunula svou židli v protějším
čele stolce a vzpřímila se. Tenhle její přísný, ledově chladný pohled mi chyběl. Ani o rok nezestárla od doby, co jsem ji viděla naposledy. Díky svému útlému pasu a bujným, hnědým kadeřím vypadala o několik let mladší. Klidně mohla být má teta.
Vždy na mě byla velmi přísná, což si neodpustila ani dnes.
Nemusela ani mluvit, aby mi vyhubovala za pozdní příchod. Její oči to udělaly za ni
Debaron, na opačné straně stolce, také vstal. Na tváři mu utkvěl o něco přívětivější výraz. Byl doopravdy rád, že jsem vůbec dorazila. Přeci jen si pravděpodobně o mé nedochvilnosti myslel své.
„Vítej zpět v Beyakesh“ pronesl otec svým barytonem. „Jsme rádi, že jsi v rámci možností ve zdraví dorazila. Na rozdíl od tvé sestry.“
Na místě jsem strnula. Najednou se spustila lavina otázek, na něž se mi zatím nedostávalo odpovědí. Kde je Delair? Co se s ní stalo? Přežila to?
Nejspíš si mého bezduchého pohledu musel všimnout, když urychleně opustil své místo, aby mě řádně přivítal a usadil.