Jak jsem se naučila spát
Třicet let jsem se normálně nevyspala. První muž chrápal, a to tak, že byl
schopen budit mě i sousedy za zdí, jenom ne sebe. Chrápal hlavně na zádech a měla jsem dovoleno ho v noci lehce upozornit, aby to nedělal. Vlastně jsem
měla dovoleno ho upozornit nejen lehce, možná víc než lehce, jen jsem měla
zapovězeny určité zvuky. Takové to běžné: „Ts, ts, ts“, co člověk udělá na někoho, kdo chrápe, to u nás vůbec nepřipadalo v úvahu. To „nesnášel“ a byl
schopen se uprostřed noci rozčílit do nepříčetnosti, i když ve dne to byl docela hodný člověk. Prostě takto jsem ho budit nemohla a nesměla. Zřejmě ho tak budila jeho vlastní máma a on už to asi nedával. Jak jsem k tomu všemu ale přišla já? Já za to vůbec nemohla, ani za jeho chrápání. Kdyby moje tehdy budoucí bývalá tchýně používala jemnější způsoby, jak ho v noci probrat, aby nechrápal, mohla jsem já později používat běžné „Ts“, a bylo to. Jednou jsem byla u toho, když on chrápal a ona ho okřikla. Měli postel za sebou a mezi nimi byl peřináč. Když se rozchrápal, kopla do peřináče nohou a se slovy: „Rudyne nechrápej!“ ho peřináč kopl do hlavy. Vážně. Jsem svědek. Bylo mi sedumnáct a ležela jsem tehdy vedle něho v těsném objetí, ale naštěstí jsem měla hlavu zřejmě níž a sama to neschytala, s čímž musela tchýně počítat, jinak si to nedovedu vysvětlit. Proto jsem už já nemohla nikdy u něj použít jakékoliv běžné způsoby, které se používají u chrápajících chlapů. Co naplat. Nejde to, tak nejde. Já mohla pouze „domlouvat“. Měli jsme s bývalým manželem domluvenou větu a ta zněla: „miláčku, prosím tě, otoč se na bok“. Jak hezké a ohleduplné. Na boku nechrápal. Většinou to zabralo. Mám velmi slabý spánek, takže po půl hodině, kdy jsem se opět probudila a zjistila, že z boku se otočil na záda, se proces opakoval znovu. Pokud jsme byli doma, tak to bylo celkem v pohodě, to jsme u toho byli jen my dva a z nás dvou jeden spal.
Já to nebyla. Horší to bylo někde jinde. Třeba když jsme byli s rodinou na chatě kamarádky, kde jsme celá banda lidí spala v jedné místnosti (víc místností tam nebylo). V přímém přenosu tedy moje rodina a kamarádi slyšeli nebo viděli, jak manžela „prosím“, aby nechrápal, a tím jsem udržovala spánek všech v místnosti. Já jsem ovšem nespala vůbec. Nebo když jsme jezdili s partou horolezců na skály a spali ve stanu či pod širákem, já jsem musela být vždy poblíž jeho těla. Po pár vypitých pivech, která po vylezených cestách ve skalách tak chutnají, totiž Ruda chrápal i na boku. A to na levém i pravém. Kdo nás znal, snažil se usnout dříve, než jsme šli spát my. Ale kdo to nestihl, tomu jsem udržovala spánek já svými „prosbami“ a Rudovo poslušně se převalující tělo z levého boku na pravý a naopak. Kdo šel zrovna kolem a neznal souvislosti, musel si klepat na čelo nad touto „prosící“ ženou a jejím převalujícím se a stále přesto chrápajícím mužem.
Druhý muž chrápal silněji než první. Za trest, nebo za odměnu? První byl dřevorubec, i když hlasitý, druhý byl medvěd, a to grizzly. Chrápal na zádech, na boku, pravém či levém a nepomohlo zhola nic. Co naplat, že jsem mohla syčet, ts ts tsat, kopat nebo nadávat. Na chviličku přestal, aby za pár vteřin opět začal s větší vervou. Ale aspoň mi nikdo nechtěl dát přes hubu, tedy on. Mohla jsem si s ním dělat, co jsem chtěla. Kývala jsem jeho tělem, syčela a pískala, prosila, žadonila a vyhrožovala. Nic. Když zaslechl mé zařvání do ucha: „nechrápej!!!“, většinou odpovídal rozmazleným a dětským hlasem: „já se snažím….“ Fajn! Ale co z toho??!!
Rodina na společné dovolené, kde jsme spali v chatkách nebo pod stanem, tajně vzpomínala na chrápání toho prvního a chtěli teď už po letech zničené trpělivosti zabít toho druhého. Po pár vypitých pivech to byl úplný horor a chrápání nabralo na ještě větší intenzitě.
A tak jsem prostě hodněkrát nespala. Častokrát jsem v noci vstala a žehlila nebo skládala prádlo, umývala koupelnu, četla si nebo sledovala filmy, protože spánek buď s chrápáním odešel, nebo vůbec nepřicházel. Jak dojemné bylo, když se mě občas manžel v noci zeptal procházeje kolem mě na záchod: „proč nespíš?“, „nechceš si jít už konečně lehnout? Uklidíš to zítra“.
Po tříleté odluce, kdy jsem se sice dobře vyspala, ale někdy byly noci bezesné smutkem, jsme se s druhým manželem dali opět dohromady a mě napadla spásná myšlenka. Na noc jsem si do uší začala dávat špunty. Že mě to nenapadlo dřív? Možná i napadlo, nebo mi to někdo radil, ale já tvrdošíjně prohlašovala, že špunty v uších nesnáším a že to nejde. Ale jde. A jak. Možná mi tehdy pomohlo i to, že jsem pracovala ve fabrice, v provozu, kde bych si bez špuntů do uší zničila sluch. To jsem nechtěla a tak jsem se je naučila nosit a zvykla si na ně. Vtipné bylo, že jsem je měla v uších přes den osum hodin v práci a potom přes noc třeba sedum, osum hodin taky, takže zbývalo jen pár hodin před prací a po práci, kdy jsem je v uších neměla.
Teď už je mít přes den kvůli práci nemusím, i když bych si je ve škole někdy velmi ráda nasadila. Ale spát s nimi chodím vždy. Ne, že by přehlušily všechny chrápající zvuky. Občas se i přesto v noci probudím kvůli manželovu chrápání. Ale to se vhodnou „prosbou“ většinou rychle vyřeší a moje špunty mě pohltí svým tichem. Díky Bohu! Vloni přijela ségra s bráchou s jejich protějškama k nám na chatu. Pilo se a povídalo a Romča večer skoro brečela při představě, že bude spát v jedné chatě s jejím chrápajícím Karlem a mým chrápajícím
Honzou. Říkám, Romi, vem si špunty. „Ne, ty já nesnáším“. Věřte mi milé ženy, vy, co nesnášíte špunty, nevíte co je to se nevyspat. Špunty jsou moje povinná výbava kamkoliv jedu. Mohu zapomenout kartáček a pastu na zuby, i toaleťák, ale špunty ne. Mám je v každém batohu i kabelce.
A protože je s nimi většinou hezké ticho v uších, stane se mi teď po letech, že ve snu slyším vzdálené, jemné chrápání, Honza mnou cloume a říká: „Miláčku!
Chrápeš!“ Já?? Né, to není možný, já přece nechrápu!! …
Chatičkujeme
Máme chatičku v České Třebové. Je vážně malinkatá, tak pro dva. Proto jí říkáme chatička, někdy chaloupka. I když podle sousedky na to možná nemáme právo. Ale to předbíhám.
Člověk si ani neuvědomí, že zároveň s chatičkou si kupuje i sousedy. Ta naše chatka je na samotě v lese a soused napravo je vzdálený asi půl kilometru, soused nalevo tři sta metrů. Ani jeden není na dohled, protože cesta k nim se klikatí a kolem jsou lesy, ale přesto jsou to sousedi. Sousedi, kteří o vás spoustu věcí vědí ještě dříve, než se s nimi seznámíte. Sousedi, kteří si o vás udělali svoje mínění dřív, než vás spatří. Sousedi, kteří své mínění nehodlají měnit ani poté, kdy zjistí, že jste báječní a přátelští a že je s váma zábava. Jste pro ně prostě náplava odněkud zdaleka z Moravy.
„Tak daleko jezdíte? To nebylo něco blíž? To se vám chce?“ Tyhle všechny otázky mají v očích a některé i na jazyku. Někdy vás přivedou do trapných situací
otázkou: kolik to stálo?? Místo abychom na ně s úsměvem udeřili něco jako „Nejprve řekněte vy a potom my!“, nebo „Ále, to se neříká!“, poslušně hlásíme cifru, ze které můj muž ještě asi dvě stě tisíc schválně ubere, aby všichni záviděli, a vysloužíme si slovo: „Tolik???“
Přesto máme sousedy zleva i zprava rádi. Ti napravo mají chatu s elektrikou, která u nich končí. Mají tedy uvnitř takové vymoženosti jako je pračka a ohřívaná tekoucí (!) voda. Míša a Libor jsou mílí manželé středního věku, kteří se hezky usmívají, ale myslet si o nás můžou cokoliv. Naopak ti nalevo od nás mají velmi starou chatku, původně bez elektriky a vody, ale za těch čtyřicet let, co se o ní starají a různě ji vyšperkovávají, mají již díky solárům elektriku a díky čerpadlu a spádovému efektu i tekoucí vodu v dřezu. Ti nám naopak řeknou úplně všechno, co si o nás myslí a to hned od pusy, aby řeč nestála. Věrka se s tím nemaže a Míra to pak s mým mužem žehlí u panáka slivovice. Budiž jim odpuštěno vzhledem k jejich pokročilému věku.
Uprostřed těchto opečovávaných skvostů, se znamenitou zahrádkou kolem jejich staveb, se v lese u cesty vyjímá jako hybrid naše polorozpadlá chatička bez elektriky a bez vody, s rozpadlými vstupními schody, zamechovanou střechou, která potřebuje opravit a děravými žlaby, ze kterých při dešti na vás tečou proudy vody. Opravit je potřeba vše na co se tam podíváte a člověk v podstatě neví, čím má začít, a hlavně, kde na to vzít.
Přesto to tam milujeme.
Já jsem začala okenicemi. Bylo potřeba je natřít, a to pořádně a důkladně a manžel zaneprázdněn nějakou jinou činností okolo chaty mi řekl, ať je natřu barvou, jakou chci já. Hurá. Mojí fantazii se meze nekladou. Nakoupila jsem červenou a natřela je krásně červeně. Naše chatička teď vypadá trošku jako v pohádce, jako perníková. Zmínila jsem se o tom před Věrkou, že máme perníkovou chaloupku.
To jsem si ale naběhla. Byla jsem poslána do patřičných mezí. Nejen že mi bylo doporučeno natřít ještě jedny okenice nahoře v patře (kam se nemůžu dostat, protože jsme zatím nekoupili žebřík, je na seznamu věcí, které je třeba koupit, jako dvacátá položka), hlavně ale ať je nenatírám červeně, ale pokud se mi to líbí, tak tedy mohu, děkuji pěkně!!!, ale bylo mi jasně dáno na srozuměnou, že ONI (Věrka s Mírou) mají chaloupku a proto MY už nemůžeme mít chaloupku, ale máme chatičku. To jsem vážně do té doby nevěděla! To víte, jsem z Moravy.
Starší Míra zleva se občas projde kolem nás na houby a zastaví se na cigárko. Jindy se přižene jako voda jeho Věrka na kus řeči, zkontrolovat s čím jsme už trochu pohnuli a co opravili, nebo spíš stále neopravili. A Míša s Liborem chodí, nebo spíše jezdí kolem nás také, neboť se všichni čas od času sejdeme u starších sousedů na pivo, víno, kořalku a vůbec všecko, co teče. Povídáme a rozumujeme, hlavně my posloucháme jejich rozumy ohledně chataření, smějeme se a je nám dobře.
Noci jsou tam krásné, plné tisících hvězd. To víte, je to na samotě. Přes den nosím vodu z potoka a ohřívám ji na kamnech, abych mohla umýt nádobí. Zatápím, abych nám uvařila kafe, snídani i oběd. Můj muž staví přístřešek a kůlnu, a spravuje tady to a tamto, co je potřeba. Spolu u práce posloucháme audioknihy z mobilu, umýváme si
ruce venku v lavóru a chodíme spát už v osum úplně zbití prací a čerstvým vzduchem, a vleže před usnutím posloucháme zvuky lesa a divočiny. To nejde popsat, to chce zažít.
Jsme tam šťastní. Sice nevíme, kdy to vše bude hotové a jestli vůbec, ale dává nám to smysl a radost. Když odjíždíme a zavřeme všechny červené okenice a dveře a kůlnu, a prostě zanecháváme naši polodivokou chatičku napospas přírodě a živlům samotnou, a doufáme, že se zase ve zdraví za týden či dva shledáme, zašeptám ještě: „Ahoj chaloupko …“
Ale pssstt!! Neříkejte to prosím Věrce ...
Ku*va drát … padesát
Když se ráno vzbudíte s váčky pod očima a speciální masáží a chladícím gelem, poté studenou okurkou, kterou máte na očích snad dvacet minut, se vám podaří je zmírnit tak na polovinu, aby se za dvě hodiny vrátily zpátky, vězte, že je vám padesát.
Pokud vám trvá dýl než půl hodiny se nalíčit a zahladit alespoň trošku skvrnky ve vašem obličeji, uděláte si hezké stíny kolem očí a máte pocit, že by to šlo, a na to se vás vaše dcera zeptá, jestli jste se dnes namalovala, buďte si jistá, že spadáte do této věkové kategorie, nebo tam přinejmenším rychle míříte.
Někde jsem četla, nebo to snad řekla kdysi moje čerstvě padesátiletá známá (zatímco já jsem měla čtyřicet čtyři(!) let), že po padesátce už ženám vadne kůže na těle, není tak elastická jako za mlada a visí. Proboha kde co visí? Možná těm ženám, které jsou hubené a vlastně vždycky byly, i v těhotenství přibraly jen bříško a z porodnice odcházely hubenější, než tam vcházely. Tyto ženy, když zestárnou, tak jsou ještě hubenější i po menopauze a mohou si obléci cokoliv. Mě nic nevisí, nepočítám-li povislá prsa. Moje pokožka je velmi elastická i teď a krásně se napíná a vypíná na mém velkém břichu a faldách po celém mém těle.
A nezapomínejme na vrásky. Vrásky mám všude kromě oteklého obličeje. Mám je ve výstřihu, na rukou, na nohách. Tam mám ještě celulitidu a věřte nebo ne, celulitidu lze mít i na pažích!
Každé ráno přemýšlím, co si obléci. Ne z marnivosti, kéž by, ale proto, že skoro nic neobleču, i oblečení, které jsem si kvůli narůstající váze pořídila nedávno. Chci vypadat hezky, samozřejmě, anebo aspoň nebýt k smíchu či k politování. V zaměstnání patřím mezi nejstarší a nejsem vůbec zajímavá, protože ti starší jsou zajímaví tím, že jdou za chvíli do důchodu a na svůj věk vypadají dobře.
Mě je padesát, zcela bezbarvý nezajímavý věk, země nikoho, území míru, klidu a příměří, které neurazí, ale také nenadchne. Co mám nosit? Pokud si vezmu sukni
delší, vypadám v ní usedle a na šedesát, pokud zvolím sukni kratší, působím jako špatně vypadající padesátka snažící se vypadat aspoň na čtyřicet šest.
Miluju tanec. Jenže jít na diskotéku je už trapné a na dechovku zase příliš brzy. Tak můžu skákat a křepčit na hudbu doma, tam se to snese, ale když zahlédnu v odraze našeho terária svoji siluetu a svou objemnou postavičku, tak se leknu. Ano, jsem to já.
Obličej si maluji za stolem a v ruce mám velmi malé zvětšovací zrcátko, ve kterém po nalíčení vypadám dobře. Je to takový můj fígl.
Ve své hlavě někde vzadu pořád nosím svůj obraz. To, jak jsem vypadala před deseti lety, kdy to bylo dobrý, a když není někde venku po ruce zrcadlo anebo výkladní skříň, myslím si (nechápu proč), že takto pořád dobře vypadám. Díky bohu za ty dary! Jinak bych asi nemohla vylézt na ulici. Jaké pak je mé zděšení, když se náhodou cestou do města potkám se svým odrazem ve výkladní skříni, kam se nedopatřením nebo se zapomněním, jak se věci mají, kouknu, abych se ujistila, jak mi to sluší.
Ve městě, kde bydlím, jsem neviditelná. Lidi mě často nepoznávají, a pokud ano, tak jim vždy dlouho trvá, než mě pozdraví.
Doma jsme si pořídili krásného psa, a když jdu s ním na procházku, lidé ho velmi komentují:“ Ten je krásnej“, nebo „To máte ale krásného psa“. Je hezké to poslouchat. Tak si říkám, že potkávat stárnoucí, ošklivou ženu neurčitého věku se škaredým psem by bylo asi hrozné, to bych jim nemohla udělat. Manžel velmi často našemu psovi lichotí, jak mu to sluší. Chápu ho, náš pes je hezčí než já. Když mě kamarádka na společné procházce se psy vyfotí a pošle mi tu fotku, koukám na ni (na tu fotku) a říkám si, co to tam je za osobu, ježíš! To jsem já? Vážně tak vypadám?
Vážně. Vypadáš! Ani kdybys zatahovala břicho, by ti od té dvojité brady nepomohlo, a navíc, břicho už mi ani nejde zatáhnout.
Když jdu nakupovat a stáhnu si vlasy do culíku a jsou mi vidět moje šedivé kouty, zeptá se mě prodavačka, se kterou si léta tykám a vlastně ani nevím, jak se jmenuje: „ Necháváš to šedivý?“ … „Ne tvl … zrovna dneska ráno jsem vstala a zešedivěla a
nestihla se nabarvit“ omlouvám se všem ... Mám se jí podívat na břicho a zeptat se: „Necháváš ho tlustý?“
Ach, kde ty loňské sněhy jsou …? Kde je moje krása, pokud tam tedy nějaká byla. Kde je mé mládí? Mám pocit, že dětství jako by nebylo, dospívání to byla jízda rychlíkem, a od dvaceti do čtyřiceti zase jízda pendolínem a teď už budu jako pořád stará? Třeba do osumdesáti? To je ale dalších třicet let!? A co budu jako dělat?
„Věk je jen číslo“. Kdo tuhle blbost vymyslel.
A tak tedy čekám. Jsem čekatelka. Čekám, až mi narostou vlasy do pasu, abych si je pak mohla splést v copánek a obtočit ho na temeni v drdůlek. Čekám, až budu tak stará, abych mohla s hůlčičkou sedět v parku na lavičce a krmit nějakou havěť. Nebo si vyjít pomaloučku do Penny, kde mají od čtvrtka slevy.
A do té doby mám dělat jako co?
Můžu jít s kamarádkami na kafe do kavárny, pozorovat ostatní mladší ženy, jak pomalu začínají stárnout a pomlouvat a hodnotit a nenechat na nich nit suchou. To by se mi ulevilo …?
Tak co mám tedy dělat? Kde jsi pověstná moudrosti, která přicházíš s věkem. Čekám …
A než přijdeš … Holky? Kači, Pavli! Nepůjdeme zítra na kafe?