Jeden svět nestačí
Alexandra Hamplová
Prolog
V blízké budoucnosti, září
„Pane, protestující přelezli plot. Mám zahájit akci?“
„Ne, Same, ještě počkej. Dál se nedostanou.“
„Pane, na kamerových záběrech je vidět útok šelem.
Překousávají dráty!“
„Vždyť jsme před měsícem instalovali nové lasery!“
„Alarmy jsou upravené, aby se nespouštěly s každým pohybem. Vzpomínáte, jak se musela evakuovat celá budova, když na plot usedl ptáček?“
„Same, najal jsem tě, abys dělal práci za mě. Rozhodně teď nebudu vzpomínat na nějakého ptáka. Musím zadržet tyhle lidi,“ ukázal na skupinu snažící se dostat do budovy, „abych ty svoje udržel v bezpečí.“
„Ano, pane. Vydržte, máme další hlášení…“
„Proboha, vnitřní alarm! Same, ZAPNI TO!“
„Pane, je tam moc lidí, naše systémy na to nejsou dimenzované… Měli jsme to udělat dřív!“
„Prostě to zapni!“ Jsem nejvyšší prezident našeho hnutí, nemůžu dopustit převzetí hlavní budovy. Můj lid mi věří!
Máme nejlepší obranné mechanismy, tak proč jsou už u hlavního vchodu?!
„Pane, pokud je chcete zastavit, musíme použít plyn…“
„Ještě ne. Mají nějaké zbraně?“
„Ne, pane, mají holé ruce.“
„Už jsou u nich roboti?“
„Ano, už je přemlouvají. Někteří ale mají výdrž, je mezi nimi i ten buddhista! Jak si říká… Stoletý? Neslyšel jste o něm? Díky meditaci má neskutečně silnou mysl. Teď přiměl jednoho robota, aby se otočil!“
„My máme výhodu, na naší straně je čas - lidé se unaví, ale přístroje ne. Robotů máme dostatek na to, aby zvládli přesvědčit většinu protestujících, že stojí na špatné straně.“
„Podívejte, další se otáčí…“
„Tohle se nesmí pokazit. Informujte mě dál.“
O týden později
„Mami! Mami, dívej! Tentokrát se protestující dostali až do budovy!“
„Panebože, je mezi nimi táta? Je v pořádku?“
„Klid, mami. Oni je prý nevraždí, jenom přemlouvají. Něco jsem o tom četla. Ale prý jsou všichni, co se vrátí z protestů, jako vygumovaní. Nic si nepamatují. Jako vůbec nic. Nějaké letadlo náhodou natočilo tyhle záběry. Asi našli díru v obranném poli!“
„Hlavně, aby všechno dobře dopadlo. Vždyť my se raději podřídíme, než aby někdo zemřel…“
„Mami, teď nemůžeme couvnout! Protestující vnikly do hlavní budovy. Víš, co to znamená? To je revoluce!“
„Ne, zlatíčko, to bude válka. Velká občanská válka.“
„Žijeme ve 21. století, oni to vyřeší. Neboj, všechno bude dobrý. Vlastně, nechceš jít taky protestovat? Další demonstrace se plánuje na středu, myslím. Vždyť jsi byla politička – umíš mluvit k lidem! Každý takový protest nás posouvá blíž k cíli. Mami, Země potřebuje nový vzduch! Chci jí ho dát!“
„Chápu, ale nejdřív počkáme, jak to dopadne dnes. Možná vážně použijí plyn – těch lidí je snad přes milion, nemůžou mít tolik robotů…“
„Můžou. Ale my je porazíme.“
Čtvrtek
„Čtěte aktuální zprávy – kolik lidí zemřelo v průběhu protestů? Jak se firma I&R brání? Kolik plynu použila? iNM –vždy to víme první. Kupte si předplatné jen za…“
„Já jsem tam včera byl? Na těch protestech?“
„Ano, tati, byl. Dokonce jsi byl v čele! Ale také hned na ráně… roboti tě rychle dostali a přeprogramovali ti myšlení. Připojil ses k druhé straně.“
„Jak jsem mohl někdy být tak hloupý, že jsem se stal dobrovolně součástí společnosti ‚nového životního stylu’?
Nechápu to. A nechápu vás. Nikdy vás nepochopím. Jen běžte, běžte do ulic, když to tak chcete!“
„Tati, ti roboti ti vymyli mozek! A to jsi měl štěstí, teď už zabíjejí – o život přišlo už skoro pět set lidí!“
„No, vidíš. Kdybys podporovala druhou stranu, za pár let vědci určitě vynaleznou lék na smrt. Kdybys přešla na druhou stranu… Stačí vyplnit formulář a budeš mít práva technologů.“
„To se nikdy nestane. Nikdy.“
A tak to začalo. Protesty. Spousta protestů. A mrtvých. Největší celosvětová firma I&R – Inovations and Robots –s centrálou v New Yorku odrážela návaly nespokojených lidí, kteří bojovali za životní prostředí. Každý občan kterékoli země se nově mohl podepsat ve svém hlavním městě na listinu, která stvrzovala jeho názor – ekolog, nebo technolog. Některé země sice měly upravená pravidla, ale základ byl všude stejný – po podepsání listiny se lidé oficiálně připojili k jedné skupině a obdrželi s tím spojená privilegia. Ekologové měli například vysoké slevy na biopotraviny, technologové dostávali dvakrát ročně na výběr z nejnovějších drobných přístrojů leadra strany firmy I&R.
Zároveň ale měli i povinnosti. Ekologové se museli účastnit organizovaného sběru odpadu, alespoň jednou ročně dobrovolničit v organizaci zaměřené na ohrožené druhy zvířat či rostlin, zajímat se o výzkum a podporovat šíření osvěty v ekolologických otázkách… Technologové měli povinně rozšířenou školní docházku o kurzy robotiky, které je připravovaly na práci v technologických oborech. Byli oceňováni a odměňováni za nové vynálezy, ať už se povedlo je dovyvinout a uvést do masové výroby, nebo ne.
Fungovalo to. Nějakou dobu. Část společnosti se tím uklidnila, ale pro radikály to bylo stále málo. Ani tato opatření nestačila na ukončení protestů.
Prosinec
„Pane, není čas. Pojďte se schovat, vybuchne to!“
„Same, už tady nějakou dobu velím, a rozhodně nepoběžím zbaběle do úkrytu. Pokud nepřežijeme, musím říct, že jste neschopný asistent. Ale mám vás rád.“
„Pane, jsem uražen i poctěn zároveň. Řekněte mi upřímně, myslíte, že to zabere?“
„Upřímně… ne. Bude válka. Začíná právě teď.“
Lidé umírali. Válka postihla celou Zemi. Vůdce ekologické strany se snažil vynalézt zbraně, které budou „nature friendly“. Ale zbraně jsou zbraně. A bomba je bomba. A dobrá bomba musí zničit nejen lidi. A tak nebylo co jíst. Třetí světová válka. Všichni věděli, že někdy začne. A když vypukla, lidé se najednou chtěli podřídit. Chtěli změnit názor, hlavně, aby měli zase co jíst. Ale už je nikdo neposlouchal. Po dlouhém období devastování nakonec nebyly už ani zbraně. Lidé se na sebe mohli vrhat holýma rukama, ale bez jídla měl málokdo sílu se jenom zvednout. A tak se čekalo, až dojde munice všem. Nikdo už nevyráběl další. Státy už neexistovaly.
Nebylo nic. Jen jeden nápad… ***
„Slyšel jsi o tom? Prý nám dají jídlo a práci!“
„Kde? Kdy?“
„Prý se I&R vzchopila a přišla s řešením. Bojí se, že se ekologové a technologové nikdy nedohodnou. Že vždycky tu bude někdo, kdo bude protestovat. Tak vymysleli, že se postaví zeď. Velká zeď přes celý rovník. Ekologové budou mít jednu stranu a technologové druhou. Deset let bude práce pro všechny a stroje nám pomůžou. A dostaneme jídlo. Jdeš taky?“
„Jdu.“
A tak se stavělo. Skoro deset let. Velká zeď rozdělila Zemi na dvě poloviny. Lidé začínali znovu žít. Tisíce strojů pracovalo nonstop 24 hodin denně, muži se hlásili o pracovní místa na stavbě. Poblíž Velké zdi se usazovaly ženy s dětmi, aby byly nablízku svým manželům. Rovník byl najednou hustě osídlen a Země začala opět dýchat. Ekologové pořádali akce, při kterých sázeli nové stromy a plodiny. Technologové vynalézali stále výkonnější stroje, aby byla Zeď co nejdříve hotová. A pak, jednoho dne, vůdci obou stran podepsali Dohodu o rozdělení Země. Podali si ruce, popřáli štěstí a dívali se, jak se mezi nimi zavírají a zapečeťují obrovské ocelové dveře, které se už nikdy neměly otevřít.
Část první
Takhle
se tu žije
1.
„Sofie, podej mi tu lahvičku támhle z poličky. Hned!“
„Mami, ta vodička jim nepomůže.“
„Neříkej mi, co jim pomůže, a co ne. Byla jsem zdravotní sestra už dávno před válkou.“
„Vždyť se téměř usmažili zaživa! Máš tady polomrtvé chudáky, kteří si až pozdě uvědomili, že se rozhodli špatně.
Teď už jim není pomoci! Tamhle tomu právě odpadl velký kus spáleného masa! Na to nepomůže ‚svěcená voda‘, nebo jak říkáš té své ‚kouzelné’ lahvičce. Oni potřebují léky, mami!“
„Sklapni. Buď mi pomůžeš a někoho zachráníme, nebo jdi pryč a nech mě pracovat. V našem společenství jsem já ta jediná, kdo jim může pomoci, a ty to víš. Takže mi podej tu lahvičku a doběhni pro listy.“
„Fajn. Nechci, aby poslední slova, která ty mrtvoly uslyší, byla naše hádka. Ale už sem nikdy znovu nevkročím.“
„To je mi celkem jedno. Stejně mi akorát přiděláváš práci, Sofie.“
Nemůžu uvěřit, že někdo tak inteligentní a moudrý, jako je moje matka, mohl udělat takovou hloupost. Vybrala si ekologickou stranu. To udělala. Měla milujícího manžela a syna. Ale věřila, že lidstvo planetu zničí. David – to byl její bývalý manžel – byl stoprocentní technolog. Byl jeden z prvních, kdo se podepsal na listinu. Stále něco vynalézal, zůstával dlouho v práci, a když přišel domů, zavíral se v pokoji, aby mohl pracovat dál. Jeho vynálezy měly úspěch.
Pravidelně je však ‘testoval’ na ní, jestli jsou uživatelsky srozumitelné. Většinou jí ani nedával návod a čekal, jak se s novým předmětem popere. Dostala strach, když začal tyto pokusy provádět i na Albertovi.
Albert byl mimořádně nadané dítě. V pěti letech sestavil strojek hrající jeho oblíbené písničky. Kdykoliv si na něj matka vzpomene, vidím, jak se snaží potlačit slzy. Věděla sice, že pokud si bude muset Albert vybrat, zůstane pravděpodobně s tátou, ale nikdy nečekala, že se to opravdu stane. Přišla válka a po válce čas rozhodování. I ona se musela rozhodnout.
Zradit Zemi a zůstat se svou rodinou? Zeď byla dokončená, musela si vybrat. Na jedné straně byl její starý a spokojený
život s Davidem a Albertem. Na druhé byla Země. Rozhodla se pro ni, pro Zemi, pro ekology. A na věky toho bude litovat. Před válkou byla zdravotní sestřička ve velké nemocnici. Její dovednosti nejspíš přetrvaly, ale nemá vybavení, léky, personál, aby mohla zraněným opravdu pomoci. Přinášejí je čím dál častěji do jejího polního stanu, kterému říká nemocnice. Popálené, ty kteří se pokusili dostat na druhou stranu. Zraněné sem přinášejí skoro každý den, zároveň odnáší i mrtvá těla. Mezi lidmi se rozšířil názor, že jestli je možné někde Zeď překonat, tak tady, proto sem mnoho zoufalých putuje. Jenomže nemají štěstí a brzy je najdou bez života nedaleko Zdi. Ty „pouze“ zraněné dopraví sem, do Gizeliny nemocnice. Gizela je totiž moje matka. A je tady asi jediná, kdo si opravdu pamatuje, jak se dřív léčilo a kolik nám tady toho chybí. Od malička mi vypráví, jaké lékařské vymoženosti byly v době před válkou k dispozici. Co všechno se již na lidském těle dalo operovat. Ale tady, na straně ekologů, na straně, kde vládne příroda, nemá moje matka šanci dělat zázraky.
Všichni zapomněli. Nebo se tak jen tváří? I oni přece žili před válkou, ale teď jako by nevěděli, jak postavit dům, jak uvařit. Natož jak léčit. Jak to, že si jen moje matka pamatuje?
Nebyla doktorka, jen zdravotní sestra, ale spoustu toho uměla. Mohla by lidem pomáhat víc, ale musel by se změnit celý řád naší společnosti. Mnohokrát mi vyprávěla, jak to dřív vypadalo ve městech. Sice teď už žádná neexistují, ale prý byla plná ruchu a života. Nejraději mám, když mi vysvětluje předválečnou geografii. Vzpomíná, že tu kdysi byly jednotlivé státy, Země byla rozdělená na kontinenty a světadíly, a dokonce se to všechno vyučovalo ve škole! Říká, že naše společenství a nespočet dalších společenství žije na světadílu Jižní Amerika. Tady David spolupracoval na stavbě poslední části Velké zdi, sem se za ním máma a Albert přestěhovali. A když se Země rozdělila, zůstala na jižní polokouli.
„Dneska jsi mě naštvala, Sofie.“
„Jo, ty mě taky. Myslíš si, že jim pomáháš?“
„A ty si myslíš, že tomu rozumíš? V životě jsi neviděla opravdovou injekci, tak toho nech! Poskytuju základní ošetření. Víc pro ně udělat nemůžu.“
„Já vím. Ale… neděsí tě, že jim dáváš naději na přežití, i když víš, že obklady z listů nepomůžou?“
„Nechci se o tom bavit. Radši mi řekni, kde je Patrik.“
„Jak to mám vědět? Říkal, že je dnes povolen sběr dřeva, tak šel asi dělat zásoby.“
„To je pravda, už to budou dva měsíce.“
„Jak to poznáš?“
„Vždyť víš, že jsem nezapomněla… data si pořád píšu.“
„Takže, jak dlouho tedy druhá strana existuje?“
„Teď ne, Sofie. Až přijde správný čas.“
„A ten přijde kdy, když už tady ve skutečnosti neexistuje?“
Bez odpovědi.
„Tati, kdy doskládáš to dřevo? Potřebuju se na něco zeptat.“
„A nechtěla bys mi raději pomoct, mladá dámo?“
Naše stodola stojí kousek za naším domkem. Je celá ze dřeva a je to místo, kde je táta/Patrik nejspokojenější. Vůně dřeva mu prý připomíná domov v Bogotě, kde bydlel před válkou. Nikdy nebyl jasný ekolog, ale vzhledem k tomu, že ekologové dostali část Země od rovníku na jih, chtěl zůstat tam, kde to znal. To netušil, jak to tady bude za pár let vypadat. Že se rozhodne začít znovu, zbourat velké stavby a stavět jen to nejnutnější pro skromný život svázaný s přírodou… Náš vůdce zmizel. A od té chvíle vlastně nemáme žádné nové informace. Kolik je aktuálně obyvatel? Co je za den? Jaký je rok? Jsou nějaké plány, co dál? Nikdo nic neví. Tak prostě žijeme, každý další den. A zatím přežíváme.
„Jak ses dnes s mamkou měla?“
„No, mohlo to být lepší.“
„Hele, nejlepší, co uděláš, je, že se tím nebudeš trápit. Ti, co jsou mrtví, jsou mrtví, možná se dostanou do nebe, možná se převtělí, možná prostě jen přestanou být. Ale ty se musíš soustředit na to, co je tady a teď!“
„Tady a teď vidím umírat lidi. Jak se tím nemám trápit?“
„Prostě, hlavně buď šťastná, dobře?“
„A jak se to dělá, tati?“
Bez odpovědi.
Tu noc jsem nemohla spát. Dívala jsem se do stropu našeho domku a ovčí vlna mě hřála pod zády. Rozhodla jsem se, že se půjdu projít. Táta už dávno spal. Zítra jde totiž na trh do Východního společenství, kterému bylo uděleno právo trhy pořádat
Naše společenství nemá právo pořádat trhy, ale vlastní mimořádně významný stroj – Velké hodiny, díky kterým se stále můžeme považovat za civilizaci. Čas. Máme dny rozdělené na dvacet čtyři hodin, ale žádná data a letopočty.
Matka říká, že za všeobecnou plošnou ztrátu paměti můžou všechny ty ve válce použité zbraně, že kvůli nim si už lidé nepamatují ani kolik jim je. Jen ona jediná ví, i když mi nikdy nevysvětlila, jak je to možné, a ostatní ji nechápou. Říká, že datum je to nejcennější, co má.
A Alberta. Nepatřím k ní. Rok a datum jsou pro ni důležitější, než jsem já.
Velké hodiny jsou ale významným místem i pro zbytek obyvatel. Každé ráno se u nich scházejí děti ze všech pěti společenství, aby se setkaly s Karen, naší společnou učitelkou. Ta nám povídá o všem, co bychom měli znát. Říká například, že jsme ještě pořádně neprozkoumali naši vlastní oblast. A proto se občas vydává na nějakou průzkumnou cestu. To se jí to dobře prozkoumává, když je tak odvážná! Ostatní žijí s těmi informacemi, co mají, nepřemýšlejí, jestli by se mohlo něco změnit. Jsou šťastní? Nebo jen smíření? To, co mají společné, je úcta ke Karen. Jednou bych chtěla být jako ona, tak nebojácná a respektovaná.
Procházela jsem se zamyšleně okolo našeho domu a uslyšela tiché vzlyky. Matka seděla na zemi u stromu vedle stodoly a objímala si kolena.
„Kéž bys tady byl, Alberte. Proč nejsi se mnou?“
Často ji slýchávám. Už mě to nebolí. Zvykla jsem si. Prostě ji jen obejdu velkým obloukem.
„Zlatíčko, ty ještě nespíš?“
Sakra.
„Klidně se vybreč.“
A tak mě nechala jít. Věděla, že se o sebe postarám. Nebo jí na mně nezáleželo.
Další den ráno byl domek prázdný. Matka pracovala na zahradě, než půjde do nemocnice, táta byl v dílně a všechno pokračovalo.
A takhle se tu žije.
